„Nechápu, z čeho jste tak nadšený, Pottere. Je to pouze uklidňující lektvar.“
Harry se otočil na Snapea a široce se zazubil.
„Není to jenom uklidňující lektvar. Jde o to, že jste mi skutečně dal vánoční dárek. Měl jste tušit, že ho hned budu chtít použít.“
Snapeovi unikl hluboký povzdech a lehce při tom zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že to měl tušit. Mluvíme tu o Harrym Potterovi. „Chlapci, který přežil“. Chlapec, který vždy udělal něco nečekaného.
„Nečekal jsem…. tuto konkrétní… reakci,“ odvětil klidně.
Harry pokrčil rameny.
„A co jste tedy očekával? Že se naštvu? Nebo urazím?“
Snape si odfrknul. Rozhodně si myslel, že se Potter urazí. Škoda, jak se zdá, Potter si nakonec tenhle dárek užívá.
„Nejsem si zcela jistý, co jsem očekával, ale rozhodně ne… tohle,“ procházel se kolem stolu ve sklepení, kde se aktuálně nacházeli.
Harry začal vytahovat lektvarové náčiní, a po Snapeových slovech si zkousnul ret. „No, myslím si, že ten dárek byl milý.“
Navzdory svým úmyslům udržet strohou tvář, se Snapeovo obočí lehce nadzvedlo překvapením. Milý? Harry si myslel, že to bylo milé?
„Domnívám se, že mi to musíte vysvětlit, pane Pottere, jelikož nejsem tak nadšeně optimistický jako vy. Nemyslím si, že tato záležitost byla jakkoliv… milá.“
Harry odložil lektvarové ingredience na stůl, a než se podíval na Snapea opřel se o desku.
„Vy si nemyslíte, že to byl milý čin? Chci říct, vím, že mě nenávidíte a tak, ale přesto… to bylo osvěžující, víte?“
Snape se zamračil.
„Stále v tom nevidím vaši logiku.“
Harry frustrovaně vydechl.
„Fajn, nechte mě to trochu víc vysvětlit. Dřív jsem nikdy pořádné vánoce neslavil. Tohle jsou první vánoce, při kterých se nemusím obávat toho šílence, že mě napadne. Mohl jsem dnes dělat cokoliv jsem chtěl, a to jsem nikdy dřív nemohl. Chci říct, nikdy jsem si nepředstavoval, že své první skutečné vánoce strávím s vámi, ale upřímně, ani mi to tolik nevadí.“
„Jak dojemný proslov, Pottere. Přejete si pokračovat v utápění se v zoufalství, jak nešťastný jste měl život, nebo bychom mohli začít s vařením lektvaru?“
Harryho oči se přimhouřily.
„Jo. Jistě. Nepředpokládal jsem, že to pochopíte.“
Snape na své tváři nedal znát jedinou emoci.
Chápal vše, a to byl ten problém. Poslední věc, kterou chtěl, bylo začít se ztotožňovat s tím Potterovic Spratkem. Ale skutečně to chápal, až příliš. Strávil příliš mnoho svátků se skupinou smrtijedů, nebo v nejhorším případě se svou příšernou rodinou. Ano, jeho poslední vánoce byly přespříliš unavující, ale odmítal tyhle vnímat jinak.
Snapeovi myšlenky byly přerušeny, když začal Potter přidávat ingredience do svého kotlíku.
„Už na začátku jste to pokazil!“ Vyštěkl.
Harry na něj zíral.
„Dělám to podle instrukcí!“ Protestoval.
Snape mu vytrhl instrukce z rukou a zamračil se.
„Zaprvé, měl byste si tento lektvar již nyní pamatovat. Za druhé, instrukce jsou špatně.“
Z Harryho tváře postupně zmizel protest a sledoval Snapea se zaujetím. Snape začal přeškrtávat jednotlivé body a přepisoval je svými, aniž by bral na vědomí, že ho Harry intenzivně sleduje.
Když si Harry uvědomil, co Snape dělá, začal se smát.
Snapeova hlava se prudce zvedla.
„Co je tu k smíchu, Pottere?“
„Uh-nic, já jen… plánujete mi napsat novou knihu?“
A ukázal na kopii Lektvarů pro pokročilé, načež se Snape zamračil.
„Instrukce byly špatně. Prostě je jen opravuji.“
Tentokrát Harry nedokázal zadržet výbuch smíchu.
„Nemůžete to vydržet, že jo? Vědět, že váš způsob je lepší a přitom zírat na instrukce nějakých „idiotů“.“
Snape se temně zamračil.
„Nevím, proč si ze mě děláte legraci, Pottere. Pokud byste si pamatoval alespoň něco z mé hodiny, tak byste věděl, že-“
„Nedělám si z vás legraci,“ vysvětlil Harry rychle. „Myslím si, že je to… no, je to milé, vážně.“
Snapeovi oči vzplanuly zlostí.
„Milé?“ zasyčel. „Nejsem milý! Jsem Smrtijed.“
Harry dal ruce do vzduchu a naznačil, že se vzdává.
„Neřekl jsem, že jste milý. Řekl jsem, že ‚to‘ bylo milé. Ale asi to není to správné slovo. Je to… zábavné. Zvláštně vtipné. Líbí se mi to. A navíc už nejste smrtijed.“
Snape pokračoval ve svém zlostném zírání a Harry si povzdechl.
„Fajn. Omlouvám se, za všechno co sem řekl. Můžeme pokračovat v tom lektvaru?“
Snape napjatě přikývl.
„To by bylo moudré.“
Harry nakrájel čtyři unce salamandřího jazyku, a čekal, až se základ lektvaru začne vařit.
„Draco se bude zajímat, proč jsem se rozhodl zrovna na štědrý večer vařit uklidňující lektvar.“
Poznamenal Harry a opřel se o pult.
Snape protočil očima.
„Pochybuji, že si toho všimne nebo ho to bude zajímat. Tohle snad není úroveň lektvarů, které obvykle vaříte?“
„Ha ha. Velmi vtipné.“ Odvětil Harry suše.
„Nežertoval jsem,“ odpověděl Snape, a na jeho rtech hrál malý úšklebek.
„Mhm,“ zadrmolil Harry. „Já vím. Jen si užívám toho, jaký jste necitelný bastard.“
Snape zvednul obočí.
„Nechápu, že vy si to neužíváte. Je to ve skutečnosti velmi zábavné.“
Harryho oči se lehce rozšířily. Skutečně to Snape řekl? Byl to snad pokus o vtip? Snape? Vtipkuje? S ním?
Tento směr myšlenek mu dodal kuráž, a tak Snapeovi položil otázku, na kterou se už chtěl zeptat pár dní.
„Necítíte se někdy osamělý?“ Zeptal se tiše, a moc dobře věděl, že právě pokouší své štěstí. „Předstírat, že všechny nenávidíte, musí být občas unavující, ne?“
Harry zadržel dech, a čekal na spoušť ostrých slov.
Nicméně, otázka zachytila Snapea nepřipraveného, a na kratičký moment se zarazil, než odpověděl.
„Jaká směšná otázka,“ ušklíbl se, a snažil se zakrýt ten moment zaváhání. „Na tuto otázku byste již nyní měl znát odpověď.
Harry naklonil hlavu na stranu, a věnoval Snapeovi zamyšlený výraz.
„Je v pořádku cítit se někdy osaměle. Vážně, nevěřím tomu, že byste se vůbec o nikoho nestaral.“
Snape si odfrkl.
„Navrhuji, abyste přidal váš salamandří jazyk dříve než bude pozdě.“
Sice to bylo nenásilná změna tématu, ale Harry to chápal. Poslední věc, kterou chtěl, bylo Snapea odradit, zvlášť když se zdálo, že na jejich komunikaci začíná být vidět jakýsi pokrok. Jistě, nebylo to moc, a Harry neočekával, že se jeho nepříjemný profesor lektvarů změní přes noc. Možná to bude chvíli trvat, ale Harry si slíbil, že Snapea přiměje se mu otevřít, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělá.
Harry se na něj ještě na krátkou chvíli díval, a pak přesměroval svou pozornost zpět k lektvaru.
Pár minut stáli kouzelníci v tichu. Jediný zvuk, který byl slyšet, bylo krájení ingrediencí.
Zatím co se Harry soustředil na lektvar, Snape využil příležitosti porozhlídnout se po lektvarové laboratoři. Nebyla to špatná laboratoř. Byla překvapivě uspořádaná, a o mnoho hezčí než byla kdysi. Potter ji musel vylepšit.
Zatímco byl ponořený ve svých myšlenkách, Harry tiše dodal: „Draco mi to tu pomohl upravit. Prohlásil, že odmítá pracovat v tak příšerném prostředí.“
„Váš celý dům nutně potřebuje upravit,“ odvětil Snape monotónním hlasem.
Harry pokrčil rameny.
„Já vím. To jen… je to Siriusův dům a-“
„A co? Myslíte, že by chtěl, abyste se sklíčeně toulal jeho domem a byl znechucený jeho zařízením?“
Harry se zamračil.
„Nezdá se mi to prostě správné cokoliv tu měnit. Je tu spoustu vzpomínek…“
„Vsadím se, že jsou všechny jistě velice příjemné,“ odfrkl Snape.
Harry po něm střelil pohledem.
„Je jedno jaké jsou, jsou to prostě vzpomínky.“
„Stěží se dokážete kvůli vzpomínkám vrátit do Bradavic. Domníval jsem se, že jste tam získal více dobrých vzpomínek nežli špatných? A přesto jste váhal s návratem do Bradavic, ale nazývat toto místo domovem vám nečiní žádný problém. Zajímalo by mě, proč tomu tak je?“
Harryho oči se zabořili do země.
„Tady je to jiné.“
„Zasvěďte mě.“
„To nepochopíte. Prostě... to tak je. Sirius mi tohle místo dal. Nechci ho měnit. Nechci z něj odejít. Zdá se mi to... špatné.“
„Myslím si, že jste sentimentálně vázán k objektům, které toho nejsou hodny.“
Harry byl chvíli tiše.
„Možná,“ odpověděl prostě, a vrátil se ke svému lektvaru.
O pár dalších minut napjatého ticha Harry konečně nalahvičkoval světle modrý uklidňující lektvar a podal ho Snapeovi ke zkontrolování.
Snape se mračil, když ho prohlížel.
„Je akceptovatelný. Měl byste začít skladovat k použití vlastní lektvary. Nemusíte vše, co uvaříte, předávat Dracovi.“
Harry k němu vzhlédl se zmatením.
„Proč bych měl začít skladovat vlastní zásoby?“
Snape stěží odolal touze protočit očima.
„Protože jednoho dne možná nějaký lektvar budete potřebovat?“
„Kdykoliv nějaký lektvar potřebuju, prostě se stavím u Draca.“
„Jsem si jistý, že si toho cení,“ odvětil Snape sarkasticky.
Harry se zamračil a přemýšlel.
„Nejspíš máte pravdu. Pravděpodobně bych si měl něco nechávat do zásoby.“
Snape přikývl a zdál se potěšen.
„Oh!“ Náhle prohlásil Harry. „Zapomněl jsem vám říct, že jste zde v laboratoři vítán, kdykoliv jen chcete. Pravděpodobně umíráte touhou pokračovat ve vašich experimentech.“
Snape se na něj chladně zadíval.
„Ačkoliv to oceňuji, nehodlám zde o moc déle zůstávat. Brzy si najdu dům, ve kterém mohu přebývat.“
„Oh,“ vydechl Harry.
Nebyl si jistý, proč se cítí tak zklamaný.
Nastala krátká chvíle ticha, a Harry vyvolal Tempus, aby zjistil, že už je téměř jedenáct v noci.
„Myslím, že bychom měli jít do postele,“ oznámil Snape, když viděl čas.
„Počkejte!“ Vyhrkl Harry.
Snape se k němu otočil, obočí zvednuté, očekávání na tváři.
„Já-um… no, mám takovou tradici. Vždycky zůstávám vzhůru do půlnoci, udělám si horkou čokoládu a dívám se na hloupé vánoční filmy.“
„A…?“ Zeptal se Snape pomalu.
„Tedy… myslel jsem si, že byste se ke mě možná rád přidal?“
Snape byl chvíli tiše.
„A proč, můžete mi říci, bych se k vám měl přidat ve vaší patetické mudlovské tradici?“
Harry se podíval na podlahu sklepení, a náhle se cítil velmi nepříjemně.
„Fajn. Máte pravdu. Stejně je to hloupý nápad,“ zamumlal a vydal se po schodech nahoru.
Snape ho tiše následoval ze sklepení, podlaha pod jejich vahou vrzala. Vešli tiše do kuchyně, a Harry byl připraven zamířit do své ložnice, když v tom ho Snape chytil za paži.
„Pottere.“
Harry se zastavil krok před schody.
„Co?“
„Proč jste to udělal?“
Harry se otočil ke Snapeovi, zmatení na tváři.
„Udělal co?“ Zeptal se.
Snapeovi unikl tich unavený povzdech.
„Ty dopisy. Tohle. Všechno,“ vysvětlil, a domníval se, že jeho otázka byla očividná.
Harry se pomalu otočil a vrátil se ke kuchyňskému stolu, jelikož věděl, že tohle bude na delší konverzaci. Posadil se na tvrdou dřevěnou židli, a Snape si sedl naproti němu. Očekávání na tváři. Jeho intenzivní černý pohled se do Harryho propaloval. Harry se zhluboka trhaně nadechl.
„Nejsem si úplně jistý, co je vaší otázkou. Co přesně chcete vědět?“
Snapeovou tváří proběhlo otrávení.
„Proč jste mi začal psát dopisy, Pottere? Proč ne Lupinovi, nebo Blackovi, nebo třeba Brumbálovi? Proč jste se tak tvrdě snažil očistit mé jméno, dokonce i když reportéři tak využili a pošpinili vašeho milovaného vlkodlaka?“
Harry si sundal brýle a promnul si unavenou tvář.
„Nemám pro to jen jeden důvod. Bylo… bylo tu hodně důvodů. Ne že by všechny byly dobré.“
„Pokračujte…“ odvětil Snape, a podezřením přivřel oči.
„Merline, ani nevím kde začít…“
Snape dovolil Harrymu na moment sesbírat myšlenky, jelikož věděl, že tu otázku na Harryho vychrlil bez předchozího varování.
„Hádám, že to začalo vinou,“ začal Harry tiše. „Brumbál mi vždy říkal, abych vám věřil, ale já jsem nedokázal přejít svou nenávist. Oslepila mě. A neustále jsem myslel na to, jak jste zemřel… myslel jsem na to, jak jste zemřel s někým, koho jste nenáviděl… s někým, kdo nenáviděl vás. Pak jsem cítil… bože, ani nevím, co jsem cítil. Prostě… jste mi chyběl, dobře? Merline, vážně jste mi chyběl! A pak jsem byl naštvaný…“
„Na sebe nebo na mě?“ Vložil Snape měkce.
„Oboje,“ odvětil Harry bez zaváhání. „Neodkázal jsem uvěřit, že byste se nechal jen tak zabít! Zvlášť když jste věděl, že něco takového se mohlo stát! A nemohl jsem uvěřit tomu, že mě to skutečně zajímalo!“
„Takže jste se cítil provinile,“ prohlásil Snape znuděným tónem.
„Nechápete to, že? Vůbec to nechápete.“
Snape jednoduše zvedl obočí a Harry frustrovaně vydechl.
„Byl jste konstantou v mém životě,“ vysvětlil. „Byl jste někdo, kdo mi vždy říkal pravdu, i když ostatní lhali. Nebyl jste zaujatý tím „chlapcem, který přežil“. Neviděl jste mě jako zachránce. Choval jste se ke mě příšerně, a já vás pro to nenáviděl, ale musím teď uznat, že někdy jsem to potřeboval. Někdy jsem potřeboval, aby mě někdo vrátil na zem. A ano, viděl jste ve mně neustále jen syna mého otce, a to nebylo fér, ale bylo stálé.
Byl jste jedinou osobou, které věděla jak zastavit noční můry. Nenaučil jste mě jak je zastavit, jen protože jste neměl trpělivost. Ale VĚDĚL jste jak je zastavit, i když nikdo jiný ne, a tak jsem se upnul ke dni, kdy se jednou vrátíte a zastavíte je. Doufal jsem, že se jednoho dne vrátíte a zachráníte mě z toho neustálého pekla, ve kterém jsem žil.
Nenáviděl jsem vás. Vážně. Ale zároveň jste byl jedinou osobou, která mě přiměla něco cítit. Díky vám sem se cítil… reálný. A sakra, po válce, jsem to chtěl cítit zase.“
Snape nic dlouhou chvíli neřekl.
Co tak asi mohl říct? V mysli měl milion myšlenek. Opravdu do něj Harry vkládal tolik víry? Opravdu očekával, že ho zbaví nočních můr? Opravdu byl tak zničený z jeho smrti? Opravdu byl tak vyděšený, tak… zoufalý?
„To stále nezodpovídá mou otázku…“ začal pomalu Snape. „Proč jste místo toho nenapsal Lupinovi nebo Blackovi?“
Harry praštil pěstí do stolu.
„Sakra, právě jsem vám to řekl! Díky vám jsem něco cítil. A jsem unavený z toho necítit nic. Nechápete to. Jsem unavený z toho cítit jen prázdnotu…“
Snape to chápal. Chápal to příliš dobře. Po všech těch letech, po všem čím si prošel, měl by cítit něco jiného než jen prázdnotu. Chtěl cítit něco jiného. Cokoliv kromě bolesti.
„Nikdy jsem neočekával, že si ty dopisy skutečně přečtete,“ pokračoval Harry tiše. „Používal jsem je jako… jako deník. Místo, kde můžu ventilovat svoje pocity, protože s kým jiným bych měl mluvit?“
„S Grangerovou? S Weasleyem?“ Zeptal se Snape.
Harry se na něj podíval.
„Oni o válce nechtějí mluvit, Snape. Chtějí zapomenout na vše, co se stalo. Chtějí se vzít a žít perfektní život a mít perfektní rodinu. Ale… já nejsem perfektní. Nedokážu zapomenout na válku. Nikdy nezapadnu do jejich naplánované budoucnosti…“
Nastala další chvíle ticha, a pak se Snape znenadání postavil. Harry očekával, že odejde, ale místo toho začal Snape prohledávat kuchyňské skříňky. O pár chvil později, se vrátil se dvěma hrnky horké čokolády a jeden položil před Harryho.
Harry na něj zíral s neuvěřením.
„Hodláte to vypít, nebo na mě budete zírat celý den?“ Vyštěkl Snape.
Harry rychle obalil dlaněmi teplý hrnek, a vdechl vůni čokolády.
„Díky,“ zamumlal, a Snape napjatě přikývl.
„Vaše dopisy… mě přinejmenším zmátli,“ začal Snape. „Nechápal jsem, co chcete. Uzavření? Místo k vyventilování? Nerozuměl jsem, proč jste se rozhodl napsat právě mě.“
Harry se opřel o židli.
„No, teď už to víte.“
Snape se lehce zamračil.
„Jestli nazýváte vaše nesourodé roztržité blábolení vysvětlením, pak ano, předpokládám, že nyní již to vím.“
„Čemu nerozumíte?“
„Řekl jste… že mě nenávidíte, ale zároveň jste byl za mě vděčný.“
„Oh. Je to jednoduché. Ze začátku bylo jednoduché vás nenávidět. Jste typ osoby, kterou všichni nenávidí nebo milují. Velice jednoduše jste ve mně dokázal vznítit vztek a frustraci. Vždycky jsem věděl, jaké pocity ve mně vyvoláte. Ale když jsem zjistil, že jste byl dvojitý špeh a riskoval svůj život, všechno se změnilo. Stále vás nenávidím, protože jste ve mně vždy viděl jen mého otce. Ale pak jsem se cítil provinile, že vás nenávidím. Jak byste mohl nenávidět někoho, kdo je připravený kvůli vám zemřít?“
„Takže, jednoduše řečeno mě nenávidíte, ale jste mi vděčný, že se díky mě cítíte skutečně, a že jsem bojoval na správné straně?“
„Tak nějak.“
„Můžete mi vysvětlit, proč mě nenávidíte?“
Harry si odfrkl.
„Protože vy mě nenávidíte. Protože ve mě vidíte mého otce, a ne mě. Protože mě vidíte jako rozmazlovaného spratka, a ne dítě, které vyrůstalo v přístěnku pod schody. Protože… protože jste mě nikdy skutečně neviděl.“
Snape zamrkal.
„Pottere. Není pravda, že vás nenávidím. Dokonce jsem ani nechoval nenávist k vašemu otci. Ano, ve škole mě šikanoval, a byl to hrozný hoch. Ale když byl mužem, zemřel, aby ochránil vás a vaši matku, a to respektuji. A… máte pravdu. Možná, že jsem si zvykl ve vás vidět vašeho otce. Ale už tomu tak není. Už vás velmi dlouho nesrovnávám s vaším otcem.“
„Zrovna nedávno jste prohlásil, že jsem jako můj otec!“ Zaprostestoval Harry naštvaně.
Snape si povzdechl.
„Pottere, ve vší upřímnosti, byl jste opilý, a chtěl jsem vás dostat z mého domu.“
Harry se podíval dolů na svou horkou čokoládu, a na rtech mu hrál malý úsměv.
„Jo, pravda.“
„Jen proto, že vás nyní vidím jako samostatnou osobnost, neznamená, že vás mám ale v lásce více než předtím.“
Harry si odfrkl.
„Nějak jsem věděl, že to řeknete…“
„Ano, nyní je myslím čas odebrat se do postele. Je již po půlnoci, takže jste přese všechno byl schopen pokračovat v té vaší tradici.“
Harry sledoval se zmateným výrazem na tváři Snapea, jak vychází schody. Nikdy by to neřekl na hlas, ale měl pocit, že s ním Snape zůstal jen kvůli té hloupé tradici.