„Malfoyovo sídlo, Francie!“ Křikl Harry, a hodil hrst letaxového prášku do krbu v obývacím pokoji.
Pocítil známý pocit trhnutí, a pak byl tažen pryč. Rozkašlal se, když vypadl z Malfoyova krbu v hlavním salonku. Po několika chvílích, co se dával dohromady, šel hledat Snapea.
„Snape?“ Zavolal, jeho ruce se lehce třásly.
Nemohl popřít, že byl nervózní.
Jestli Snape zjistí, že stojí uprostřed jeho obývacího pokoje, bude jistě bez sebe. Ale na jeho předchozí volání neodpověděl, a tak udělal několik kroků dál.
„Snape?“ Zavolal znovu. „Jste tady?“
Najednou se zpoza pohovky vynořila postava schovaná ve stínu a přirazila Harryho proti zdi.
Harrymu uniklo malé ‚uff‘, jak mu byl vyražen dech. Snape ho jednou rukou přišpendlil ke zdi obývacího pokoje, zatím co druhou mířil hůlkou na jeho hruď.
„Pottere?“ Zasyčel, jeho tmavé oči se přimhouřily. „Co tady děláte?“
„Neodpovídal jste na moje dopisy,“ odvětil Harry a snažil se znít víc sebejistě, než se ve skutečnosti cítil. „Musel jsem se ujistit, že jste v pořádku.“
„Dokažte to,“ řekl Snape, jeho hůlka neopouštěla Harryho hruď. „Dokažte, že jste skutečně Harry Potter.“
„Co?“ Zeptal se Harry zmateně.
„Dokažte, že nejste nějaký ministerský úředník změněný na Pottera.“
Harry frustrovaně vydechl.
„Dobře, dobře. Um… dal jste mi své vzpomínky potom, co jste byl kousnut Voldemortovým hadem. V těch vzpomínkách jste mi ukázal svůj rozhovor s Brumbálem. Ukázal jste mi mou matku.“
Snapeova ramena se lehce uvolnila, a pomalu sklonil svou hůlku. Přitáhl se blíž k Harrymu, jeho oči byly přivřené, podezření na tváři.
„Máte, co jste chtěl,“ sykl, hlas nebezpečně nízký. „Teď odejděte.“
Harry chvíli nereagoval a ani neudělal žádný pohyb, který by naznačoval, že odchází. Jen se díval na Snapeův zjev s ustaraným výrazem ve tváři.
Snape byl mnohem hubenější než předtím, a dokonce bledší než obvykle. Měl daleko větší temné kruhy pod očima a vypadal vyčerpaně, téměř nemocně.
„Nevypadáte dobře…“ Zašeptal Harry a ignoroval Snapeův příkaz k odchodu.
Snape se ušklíbl.
„Děkuji za váš kompliment, Pottere. Skutečně to oceňuji. Vidím, že jste stále stejně arogantní.“
Harry se zamračil.
„Poslouchejte, přišel jsem sem, abych se ujistil, že jste v pořádku. Přestal jste odpovídat na moje dopisy. Nebyl bych tady, pokud byste prostě odpověděl.“
„Nemám žádnou povinnost odpovídat na vaše hloupé dopisy,“ odsekl Snape.
„Máte pravdu, nemáte žádnou povinnost odpovědět. Ale obával jsem se, že se vám stalo něco zlého, a musel jsem se ujistit, že jste v pořádku.“
„A to vám nepřišlo případně na mysl, že mi jednoduše mohla dojít zásoba pergamenu? Nebo že mě jednoduše unavilo odpovídat na vaše jednoduché, ufňukané dopisy?“
Harry se lehce zamračil.
„Takže co se stalo? Došel vám pergamen?“
„Nevnímáte to hlavní, Pottere. Jednoduše se snažím říct, že už vás mám dost. Dokážu se o sebe postarat. Nepotřebuji vás a ani nebudu.“
Harry odolával touze se usmát, navzdory Snapeovým tvrdým slovům.
Takže Snapeovi došel pergamen. Tak to bylo. Nebyl v žádných problémech, které by mu zabránily neodepisovat.
Stále tu zbyla nějaká naděje. Naděje, že si s ním Snape bude dál povídat.
Harry se odstrčil ode zdi, a Snape udělal pár kroků zpět, a díval se na něj s odporem.
„Bude vám vadit, když se posadím?“ Zeptal se Harry.
„Posazení by implikovalo, že hodláte chvíli zůstat, což si nemyslím.“
„Ale no tak. Máme toho tolik o čem mluvit a vy to víte.“
„O něčem takovém nevím,“ odvětil chladně Snape. „Myslím si, že bude nejlepší, když odejdete.“
Harry ho ignoroval, a sesunul se na černou koženou pohovku.
„Odmítám s vámi mluvit, Pottere.“
Harry pokrčil rameny.
„V pořádku. Pak tedy budu mluvit já s vámi.“
„Pottere, přikazuji vám, abyste odešel.“
„Co uděláte, když zůstanu? Zabijete mě?“
„Nepokoušejte mě,“ zamumlal Snape.
Harry si povzdechl.
„Podívejte, nezůstanu dlouho, ano? Chci vám položit jen několik dotazů ohledně lektvarů. Stále jste koneckonců můj profesor. Jednou profesor, navždy profesor, že?“
Snape zavřel oči a promnul si dlaní tvář. Pomalu vklouznul do křesla naproti Harrymu.
„Máte pět minut, Pottere.“
Harry se usmál.
„Dobře, takže, mám otázku ohledně jednoho jedu…“
*****
Harry se vrátil do svého domu o půl hodiny později.
Nakonec, ke svému překvapení, mluvil se Snapem o dvacet minut více. Snape mu dovolil se zeptat na několik dalších otázek, než ho vykopnul.
Dvacet minut navíc nebylo moc, ale byl to začátek.
Stále nemohl uvěřit, že se to všechno opravdu stalo. Nezdálo se to reálné, alespoň ne teď. Přemýšlel, jestli to vše nebyl jen nějaký krutý sen. Jestli se za pár minut nevzbudí, jen aby zjistil, že je Snape mrtvý.
Pár minut postával ve svém obývacím pokoji, oči zaměřené na kalendář pověšený na zdi. Uvědomil si, že je středa, což mělo znamenat, že se má dnes večer setkat s přáteli.
„Díky Merlinovi za Hermionu,“ zamumlal Harry, vděčný za to, že mu na kalendář zapisuje důležitá data.
Zamířil do sprchy, a myšlenky na Snapea pomalu odplouvaly pryč.
*****
Snape postával ve své ložnici, a šklebil se.
Stupidní, arogantní Potter. Vždycky se motá tam, kde není chtěný. Vždycky se snaží být hrdinou. Bylo to otravné.
A vážně, jak se mohl Potter vůbec obávat, že by se dostal do problémů? Vždyť dokonce ani nechodí ven, nikdy nedělá nic nebezpečného. Do jakých potíží by se asi tak mohl dostat?
Zavrtěl hlavou, naprosto otráven, a udělal si mentální poznámku, aby si objednal víc pergamenu. Jak tak postával, rozhodoval se co dělat.
Nenáviděl dostávat tolik dopisů každý týden, a nenáviděl na ně všechny odpovídat. Ale na druhou stranu, rozhodně nechtěl vidět opětovně Potterův obličej.
Nebyla tu žádná jiná možnost, jak se té situaci vyhnout. Potter vždycky najde způsob, jak ho iritovat a nezáleželo na tom, co udělá.
Snape nechal uniknout frustrovaný povzdech, a udělal jedinou věc, kterou si myslel, že může.
Objednal více pergamenu.
*****
Harry se vrátil do reality hned jakmile dorazil těžce dýchajíc do hospody.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ omluvil se. „Ztratil jsem pojem o čase.“
Hermiona, Ron a Pansy seděli u stolu naproti němu, zatím co si Harry sednul vedle Luny a Draca.
„Kde je Neville a Blaise?“ Zeptal se Harry a rozhlédl se.
„Oh, Neville dnes nemohl,“ odpověděla Luna svým měkkým, zasněným hlasem. „Není mu dobře.“
„Blaise tu bude každou chvíli. Stavoval se ještě v domě svých rodičů,“ dodala Pansy.
Harry přikývl.
„Dobrá. Luno, řekni Nevillovi, že doufám, že mu bude lépe, ano?“
„Samozřejmě, Harry,“ odvětila Luna.
„Harry,“ začala tiše Pansy. „Je tu něco, co bych ti chtěla říct.“
„Jistě, Pansy. O co jde?“
Pansy se podívala dolů na své dlaně a nervózně se zavrtěla.
„Chtěla bych se ti omluvit za všechno, co se stalo během války. Neměla jsem říkat, že bychom tě měli předat… V-Voldemortovi. Byla jsem vyděšená. Nechtěla jsem podporovat to příšerné monstrum, ale neměla jsem na výběr. Omlouvám se, Harry.“
Harry byl chvíli tiše. Zkousnul si ret a přemýšlel.
„Pansy, řeknu ti to samé, co jsem řekl Dracovi před několika měsíci. Válka je naší minulostí. My všichni jsme dělali vše pro to, abychom přežili, a všichni jsme dělali chyby. A i když je to pro mě těžké, já… odpouštím ti.“
Pansy se na něj podívala, její oči se leskly neprolitými slzami.
„Děkuji, Harry. Slibuji, že ti to vynahradím.“
Harry rychle zavrtěl hlavou.
„Nemusíš mi nic vynahrazovat. Už ses omluvila, to je víc než dost.“
Pansy se na Harryho usmála, a Draco si odkašlal.
„Tedy. Teď když máme tyhle věci za sebou, co vy nebelvíři obvykle v hospodě děláváte?“
Ron se ušklíbl.
„Opijeme se a mluvíme o životě.“
Draco se zamračil.
„To zní báječně,“ zamumlal.
Harry se zasmál a strčil do Draca loktem.
„No tak, Draco. Nebuď tak upjatý. Aspoň na pár hodin.“
Draco se na něj podíval.
„Dám si pár drinků. To je vše. A ty radši přijď zítra do práce, Pottere. Nezajímá mě, jak těžkou kocovinu budeš mít.“
Harry se ušklíbl.
„Samozřejmě, že zítra přijdu do práce! Jsi to ty, kdo přeci má lektvar proti kocovině.“
Draco vyvalil oči a všichni se rozesmáli.
O pár minut později, vklouzl vedle Harryho Blaise.
„Co jsem zmeškal?“ zeptal se.
„Zmeškal si Hermionino shrnutí knihy o kouzelnických zákonech,“ odpověděl Ron a předstíral nadšení.
Hermiona lehce plácla Rona přes ruku.
„Sklapni, Ronalde.“
Draco se ušklíbl.
„Ooo, vytáhla na tebe celé jméno. Teď jsi v maléru, Weasley.“
Ti dva se začali pošťuchovat a Harry se bránil nutkání se usmívat.
Vše se zdálo tak... správné. Představoval si, že přesně takhle by se měl cítit mezi rodinou.
*****
Dalšího dne stál Harry u svého lektvarového stolu. Zrovna dorazil domů z práce, a nebyl si jistý, co ho donutilo sejít dolů do sklepa. Právě strávil celý den prací s lektvary. Měl by toho mít už dost, ne?
Navzdory tomu, že celý den pracoval, rozhodl se, že si uspořádá pracovní prostor. Draco mu často během návštěv nadával, jak strašně zaneřáděný je Harryho stůl.
Jak se Harry prohraboval štosem papírů, spatřil známou knihu vykukující zpod hromadou poznámek.
Harry několik minut na knihu zíral, a pak ji hrubě sebral ze stolu. Rozeběhl se ke schodům a k hlavním dveřím, a papíry se za ním rozlétly do všech stran.
*****
Harry stál před Snapeovými dveřmi, a hlasitě klepal.
Po několika vteřinách se dveře prudce otevřely, a pár rukou Harryho hrubě vtáhl dovnitř.
„Co tu děláte?“ Zasyčel Snape vztekle. „Někdo vás mohl vidět! Ale ne, na to jste nepomyslel, že? Myslel jste jen na sebe, a svoje potřeby, protože jste Chlapec, který přežil!“
Harry pomalu zamrkal, zelené oči se pomalu setkaly se Snapeovými černými rozzuřenými.
„Omlouvám se. Podívejte, nikdo mě neviděl, a mám něco, co vám chci dát.“
Snape dál zíral, viditelně neuspokojený jeho odpovědí.
„Opravdu nechápete, jakému nebezpečí mě vystavujete, Pottere! Posílat sovy není dost, že? Jste si vědom toho, že pan Malfoy dostává zprávy pokaždé, když někdo projde skrz ochrany?“
„To jsem nevěděl. Ale určitě ne Lucius Malfoy, ne? Opravdu si myslíte, že mu ochrany posílají zprávy, zatímco je v Azkabanu?“
„Jste vážně idiot. Chováte se jako by vás mohlo zabít naučit se pár základní kouzelnických zákonů nebo předpisů. Místo toho chodíte kolem a chováte se jako nekulturní pitomec. Kdybyste si někdy něco přečetl, pane Pottere, věděl byste, že Lucius Malfoy již není informován, jelikož už není hlavou domu Malfoyů. Draco, nicméně, ano.“
„Draco? Pochybuji, že se na tyhle věci vůbec dívá. Je příliš zaneprázdněný vším ostatním.“
Snape nechal uniknout povzdech.
„Vidím, že jsem neschopen vás přesvědčit. Ale, jak mudlové říkají ‚jednou idiot…‘.“
Harry se zasmál.
„Nevěděl jsem, že znáte mudlovské fráze, pane.“
Snape se zamračil.
„To je mimo téma. Navíc nechápu, co pro mě můžete mít. Nemohl jste to poslat přes sovu? Bylo by to mnohem méně riskantní, ne že by vás to zajímalo.“
„Ne, pane, nemohl jsem to poslat po sově. Je to příliš cenné.“
Snape zvednul obočí.
„Vážně? A co to tedy je? Mám lepší věci na práci, víte, a už jste mě zdržel dost dlouho.“
„Tedy, za prvé, přinesl jsem vám nějaký pergamen.“ Odvětil Harry, a předal Snapeovi velký svazek papíru.
Snape si vzal stoh pergamenu, zavřel oči a protřel si spánky.
„A proč, smím-li se ptát, jste mi neoznámil vaši malou plánovanou návštěvu už včera?“
„Bylo to tak trochu spontánní, pane,“ odpověděl Harry a nonšalantně pokrčil rameny.
Snape držel svůj temperament na uzdě. Ten kluk ho vytáčel, a právě tady a teď se s ním už nedokázal dál vypořádávat.
„Tak, dál,“ zamumlal otráveně Snape. „Ukažte mi, co jak tak cenného.“
Harry pomalu vytáhl ohmatanou knihu z kapsy svého kabátu a Snapeovi oči se lehce rozšířily.
„Kde jste to vzal?“ Zeptal se Snape, a vytrhl knihu Harrymu z rukou.
„Nechal jste ji na Grimmauldově náměstí. Myslel jsem, že byste ji možná chtěl zpátky. Chvíli jsem ji používal, po válce. Doufám, že to nevadí.“
Snape se na Harry na chvíli intenzivně díval a nic neříkal.
„Jste v lektvarech vážně příšerný,“ zamumlal po chvíli. „Nedokážu uvěřit, že vás Draco nechal pracovat ve svém obchodě. Někoho akorát otrávíte. Stěží jste prošel hodinami lektvarů v Bradavicích! Jediný důvod, proč jste udělal zkoušky, byl, že vás Křiklan litoval.“
„Ve skutečnosti, jediný důvod, že jsem prošel, jste byl vy,“ odvětil Harry a ukázal na ohmatanou knihu ve Snapeových rukách.
„Pottere, to nedává smysl. Byl jsem vaším profesorem pět let, a v mých hodinách jste si vedl příšerně. Mé poznámky nemůžou být důvodem, proč jste prošel lektvary. Psal jsem poznámky ke svým hodinám na tabuli každý den.“
Harry se podíval dolů na zem a cítil se lehce trapně.
„Bylo to vašimi poznámkami, jsem si tím jistý. Křiklan byl hrozným profesorem. Byl milý, ale hrozný profesor. Hermiona stěží dokázala projít jeho třídou. Byl jsem trochu… rozptýlený, když jste učil vy.“
Snape zvednul obočí
„Rozptýlený…“ zopakoval pomalu. „Vysvětlete to.“
„To jen… cítil jsem se kvůli vám… nervózně,“ přiznal Harry a nepříjemně se zavrtěl.
Snape udělal krok blíž k Harrymu a ušklíbl se.
„A stále se cítíte nervózně?“ Prakticky zavrněl.
Harry těžce polkl.
„Upřímně, pane, občas.“
„Dobře.“ Odvětil Snape, znovu odstoupil, a nechal tak Harryho lehce omámeného. „A pane Pottere? Nechte si tu knihu. Potřebujete ji víc než já.“
Předal Harrymu učebnici lektvarů a rozešel se pryč.
„Pěkný den, pane Pottere. Předpokládám, že cestu ven najdete sám.“ Na chvíli se zastavil uprostřed kroku, než dodal. „Aniž byste byl viděn.“