*****
Harry na ty dopisy myslel celý den.
Odpoví Snape? Bude naštvaný, když ho Harry nenechá na pokoji?
Z nějakého důvodu Harry nechtěl, aby jejich konverzace skončila, dokonce i když jednostranná. Nechtěl, aby byl Snape sám. To si nezaslouží nikdo.
Harry si povzdechl, a podíval se na svůj tmavě fialový lektvar, který měl být světle zelený.
Byl svými myšlenkami příšerně rozptýlený, a neustále svoji práci packal, dokonce i pod Dracovým dohledem.
Draco začínal být otrávený jeho nesoustředěním.
„Upřímně, Harry. Proč se vůbec obtěžuju tě učit, když nedáváš vůbec pozor?“
„Promiň. Jsem dnes roztěkaný.“
Draco zavrtěl hlavou.
„Evidentně. Poslední dobou ti to šlo tak dobře. Děláš velký pokrok. Ale dnes, všechny tvé nové znalosti o lektvarech skončí v odpadu.“
„Když už mluvíme o odpadu…“
Harry zvedl svůj kotlík, přešel ke dřezu a lektvar do něj vylil. Draco Harryho pozorně sledoval, když začal mýt dřez a svůj kotlík.
„Začni znovu,“ rozkázal Draco. „Potřebuji ten lektvar do sortimentu. Jestli chceš v mém obchodě někdy dostat plnou práci, budeš si muset vést lépe.“
Harry přikývl, a cítil se tak nějak rezignovaně.
„Vážně se omlouvám, Draco. Snažím se, vážně. Já jen… Mám nějaké starosti a tak.“
Draco si povzdechl, položil lektvarové ingredience dolů a protřel si spánky.
„Vím, že se snažíš. Udělal jsi velký pokrok. Ty prostě jen… prostě potřebuješ dávat pozor.“
„Já vím,“ zamumlal Harry zničeně.
Draco se na chvíli díval na Harryho, na jeho shrbená ramena a způsob jak sám se sebou vypadal nešťastně.
„Harry, myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že jsi udělal pokrok. Pamatuju si, když jsi poprvé začínal, a musel jsem nad tebou neustále dohlížet. Nyní jsme schopni pracovat společně. Většinou je to vlastně velmi příjemné. Pomoc potřebuješ jen vzácně, a byly to jen dva týdny. Měl bys být na sebe pyšný.“
Harry na něj zíral šokován. Nikdy si nemyslel, že by mu kdy Draco řekl něco tak pěkného. Jeho ústa se otevřela a snažila se zformovat slova.
„Nevypadej tak překvapeně, Pottere,“ vyštěkl Draco.
Harry si odkašlal.
„Nejsem překvapený,“ lhal. „Jen si myslím, že jsi mi ještě nikdy neřekl nic hezčího.“
„Zdálo se, že potřebuješ nějaké povzbuzení. Nezvykej si na to.“
Harry se zachechtal.
„Nebudu.“
*****
Další den zamířil Harry do Dracova lektvarového obchodu se svým lektvarem Černého ohně v kapse.
Trvalo mu celou noc ho dokončit, a byl vyčerpaný.
Doufal, že bude Draco s jeho tvrdou prací spokojený. Snad mu to vynahradí ten jeho nedostatek soustředění z předchozí noci.
Prodíral se sněhem, a chvěl se při poryvech ostrého mrazivého větru. Rozhodl se jít kousek po Příčné ulici pěšky a doufal, že si tak pročistí hlavu.
Snape na jeho dopis stále neodpověděl, a on se díky tomu cítil podivně nervózně, i když to byly od předchozího dopisu zatím jen dva dny.
Jak procházel Příčnou ulicí, prohlížel si všechny ty Vánoční dekorace a světla. Prolétlo mu myslí, zda by měl Snapeovi poslat vánoční dárek.
Zatřásl hlavou, otrávený směrem svých myšlenek. Neměl by o Snapeovi tolik přemýšlet. Byl v bezpečí ve Francii. Byl v pořádku. A ještě ani nebylo Díkuvzdání. Neměl by se takovými věcmi teď zabývat.
Vstoupil do Dracova obchodu, a pošlapal sněhem předložku u vchodu.
Draco se na něj podíval zpoza pokladny.
„Doufám, že máš můj lektvar, Pottere.“
Harry se lehce usmál, vytáhl lektvar z kapsy svého kabátu a podržel ho před Dracem.
Draco krátce přikývl.
„Dobře. Postav ho do výkladní skříně.“
Harryho zelené oči se rozšířily překvapením.
„Ty ho nechceš vzadu v zásobách? Nevystavuješ ve výloze většinou jen své lektvary?“
Draco pokrčil rameny.
„Tento měsíc mám na lektvar Černého ohně hodně pohledávek. Předpokládám, že si ho někdo velmi brzy koupí. A věřím ti. Jsem si jist, že lektvar je v pořádku.“
Harry přikývl, a byl dojatý, že dal Draco najevo svou důvěru, zvláště po včerejší noci. Přešel k jedné z výkladních skříní, a pečlivě umístil lahvičku vedle dalších lektvarů.
„Potřebuji, abys uvařil Uklidňující doušek a Životabudič. Nemáš ani představu kolik lidí po mě v téhle době tyto dva lektvary požaduje. Jsou vystresovaní kvůli svátkům a všichni mají chřipku.“
Draco během toho obrátil oči v sloup a Harry schoval svůj úsměv za dlaň.
Draco si často stěžoval na potřeby druhých, a Harry to shledával poslední dny velmi zábavným.
Blaise se vynořil ze zadního skladu, a Harry mu mávnul, a obdařil ho rychlým úsměvem.
„Ahoj Blaisi. Jak se máš?“ Zeptal se Harry.
„Čau Harry. Mám se dobře, díky,“ odpověděl Blaise, a otočil se k Dracovi. „Dokončil jsem ty rozpracované léčivé lektvary. Co dalšího ještě potřebuješ?“
„Začni vařit výtažek z Hrbouna, a dohlídni na Harryho. Požádal jsem ho o uvaření Životabudiče a Uklidňujícího doušku.“
Blaise přikývl, a zamířil zpět do zadní místnosti. Harry chvíli počkal, než ho následoval.
Oba dva si připravili svá pracoviště v tichosti.
„Víš, začíná to tady vzadu být trochu těsné,“ pronesl Blaise, po několika chvílích ticha. „Možná bychom si měli s Dracem promluvit o rozšíření obchodu. Je těžké uskladňovat tolik lektvarů ve stejné místnosti, kde jsou i všechny ingredience a vybavení.“
Harry pokrčil rameny.
„To asi není špatný nápad, zvlášť s nadcházejícími Vánocemi. Ale vždycky můžeme použít Grimauldovo náměstí k uskladnění nějakých věcí.“
Blaise pomalu přikývnul, jeho mysl se začala zabírat možným řešením.
*****
Hermiona a Ron procházeli Příčnou ulicí, usmívali se a drželi se za ruce.
„Mohli bychom navštívit Harryho a zeptat se, jestli s námi nechce zajít na oběd nebo tak.“
Ron se zamračil, a zkousl si ret, jak se ponořil hluboko v myšlenkách.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad, Hermiono.“
Hermiona protočila očima.
„Myslím si, že je to úžasný nápad. Dá ti to šanci se mu omluvit. Nakonec to oba dva musíte vyřešit, víš. Je mi špatně z toho, jak se mu snažíš vyhýbat.“
Ron si povzdechl.
„Hádám, že máš pravdu…“
„Samozřejmě, že mám. Teď pojďme.“
Po pár minutách vstoupili do útulného lektvarového obchodu.
Draco se pokusil nezašklebit, když Ron sněhem pošlapal jeho naleštěnou dřevěnou podlahu.
„Weasley. Grangerová. Co pro vás mohu udělat?“
„Je tu Harry?“ Zeptala se Hermiona, zatím co se Ron se zvědavostí rozhlížel po obchodě.
„Ano. Je vzadu a pracuje na nějakých lektvarech. Jste vítáni jít a promluvit si s ním, pokud chcete.“
Hermiona se zářivě usmála.
„Díky! Obchod vypadá skvěle, mimochodem. Líbí se mi krb. Je velmi uklidňující.“
Draco krátce přikývl.
„Děkuji.“
Hermiona vycítila, že Draco nemá náladu si povídat a tak šla najít Rona, který se toulal v dalších sekcí obchodu. Jakmile ho našla, odvlekla ho do zadní místnosti, kde pracoval Harry.
Harry vzhlédl od své práce, jakmile zaslechl kroky.
„Ahoj Harry!“ Pozdravila Hermiona.
Ron trapně mávnul, stále se odmítal podívat Harrymu do očí.
„Ahoj lidi! Co se děje?“ Odpověděl Harry rozjařeně, a snažil se ignorovat Ronovo chladné chování.
„Rona a mě zajímalo, jestli s námi nechceš zajít někam na oběd?“
Harry se zamračil a podíval se na svůj lektvar.
„Jo, jasně. Jen mě nechte rychle dokončit tenhle lektvar. Měl bych být hotový do pěti minut.“
„Dobře. Sejdeš se s námi u Děravého kotle?“
„Jasně.“
Harry se obrátil na Blaise.
„Hej Blaisi, chceš se k nám připojit na oběd?“
Blaise se překvapeně podíval, a Hermiona šťouchla do Rona, obočí nadzvednuté.
„Oceňuji nabídku, ale ne, děkuji. Mám dost práce.“
Harry pokrčil rameny.
„Dobře. No, jestli změníš názor, víš, kde nás najdeš.“
Blaise přikývl a otočil se zpět ke svému lektvaru.
„No, tak se uvidíme za pár minut, Harry,“ řekla Hermiona, a otočil se, aby opustila místnost.
„Jo. Uvidíme se za pár minut.“
*****
Hermiona odtáhla Rona do zadní části Děravého kotle.
„Říkala jsem ti to,“ zašeptala.
„Nemůžeš předpokládat, že jsou spolu Hermiono. Jsou to kolegové. Možná se jen Harry snažil být milý.“
Hermina tiše zamručela.
„Ale Draca nepozval.“
„To nevíš. Možná to udělal, jakmile jsme odešli.“
„Nemyslím si. Myslím, že bychom se ho měli zeptat.“
„Nebudeme se ho ptát. Řekne nám to, až bude připravený, jestli tedy jsou opravdu spolu.“
Oba okamžitě zmlkli, jakmile Harry vklouzl k nim.
„Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Blaise omylem přidal příliš jedu běhnic do svého lektvaru a ten explodoval. Pomáhal jsem mu to uklidit.“
Hermiona pod stolem kopla do Rona, a on ji kopl nazpět.
„To je v pořádku, Harry. Bylo od tebe hezké, že jsi mu pomohl.“
Nastala chvíle trapného ticha, a Ron si odkašlal.
„Je tu něco, co bych ti chtěl říct, Harry.“
„Dobře,“ odpověděl Harry, a pomalu přikývl.
„Chci se omluvit, neměl jsem na tebe křičet za to, že se nechceš vrátit zpět k Ginny. Nebyla to má věc, a ona tě do toho neměla takhle tlačit. Chtěl jsem ji jen chránit, ale mýlil jsem se. Omlouvám se.“
Harry věnoval Ronovi malý úsměv.
„To je v pořádku, Rone. Neomlouvej se za to, že chceš chránit svou malou sestru. Chápu to. Mrzí mě, že to mezi námi dvěma nevyšlo. Vím, že bys byl rád, kdybychom byli jedna velká šťastná rodina.“
Ron se zavrtěl.
„Stále jsi moje rodina, navzdory faktu, že vy dva nebudete spolu.“
„Díky, kámo. Cením si toho.“
„Kdykoliv, Harry.“
„Takže, vzhledem k tomu, že to mezi tebou a Ginny nevyšlo, vídáš se s někým? Jako třeba s tím mužem, se kterým si píšeš?“ Zeptala se Hermiona.
Ron zasténal, a Harry ji věnoval divný pohled.
„Ne, proč se ptáš?“
„Jen tak…“
*****