Harry zíral na balíček před sebou, a měl obavy, co je uvnitř.
Po několika minutách zírání, v něm vzrostla odvaha, a prudce otevřel malou krabici. Uvnitř byla Snapeova hůlka, dopis, a lahvička s průhlednou tekutinou.
No, to přinejmenším vysvětlovalo hůlku. Hůlka sama o sobě nebyla důkazem, někdo ji klidně mohl vzít po Snapeovi smrti. Harry mohl jen hádat, že lahvička s průhlednou tekutinou obsahovala vzpomínku, nebo více vzpomínek.
Naštěstí, Harry měl myslánku v domě. Po válce se zeptal, jestli by mohl dostat tu z Brumbálovi kanceláře a McGonagallová souhlasila. Často sledoval Snapeovi vzpomínky, i když se styděl to někomu přiznat. Něco na těch vzpomínkách byl návykového. Vidět svou matku, vidět Snapea, jak skutečně ukazuje emoce.
Třesoucími se prsty vyndal lahvičku z krabice. Nejistě zamířil do přízemí, kde měl myslánku.
Světla blikala a hučela, což moc jeho úzkosti nepomáhalo. Přešel přes zaneřáděnou lektvarovou laboratoř, do tmavého rohu s myslánkou.
Zhluboka se nadechl, odzátkoval lahvičku, a sledoval, jak z ní stékají tři kapky tekutiny. Zaváhal jen na chvíli, než se zanořil do myslánky.
Pomalu padal dolů, téměř jakoby se nořil skrz vodu. Náhle dopadnul na kamennou podlahu, a svět se kolem něj zatočil. Vydal malé zasténání, a pomalu zamrkal.
Voldemort stál vedle Snapea, a široce se usmíval.
„Severusssi, můj věrný služebníku. Jsi připraven prokázat mi věrnost?“
Snape byl přivázán k židli, kožené pásky ho drželi dole, jeho bledé předloktí vystavené. Zíral na Voldemorta, jeho výraz pozbaven jakýchkoliv emocí.
„Ano, můj pane.“
Voldemort se zasmál.
„Velmi dobře. Než tě odměním, musíš projít konečným testem.“
Snape zíral nahoru na Voldemorta, černé oči přímé, bez mrknutí.
„Co by to mělo být, můj pane?“
Voldemort si olízl rty, zvedl hůlku, a zašeptal: „Toto…“
Nastala chvíle ticha, než Voldemort vyslal kletbu.
„CRUCIO!“
Snape se napjal v křesle, zuby zatnuté. Ani na chvíli nezavřel oči, ani jednou neuhnul Voldemortovu chladnému pohledu. Jeho ruce se začaly třást, a on automaticky začal bojovat proti poutům.
Harry, který vše sledoval s hrůzou, přešel dopředu, aby mu pomohl, ale brzy si uvědomil, že toho není schopen. Mohl být klidně jen duchem.
Cestička krve začala stékat přes Snapeovu bradu. Kousal si ret tak silně, že tekutina pomalu začala vytékat z jeho těla. Snape věděl, co Temný Pán chce, ale nebyl ochoten mu to vydat.
Ještě ne.
„Severusi… musíš prokázat svoji věrnost. A pro tebe to znamená vzdát se kontroly.“
Snape se díval přímo do Voldemortových rudých očí, než jedinkrát přikývl. Jeho tělo se prohnulo, když nechal utéct syrový výkřik, a Voldemort o pár vteřin později zrušil kletbu. Snape se zhroutil v křesle, pokrytý potem.
„Výborně…“ zamumlal Voldemort.
Jen o vteřinu později zvedl Voldemort proti Snapeovi hůlku znovu. Začal vypalovat do jeho bledého, chvějícího se předloktí, a smál se, když Severus začal znovu křičet.
Harry znovu padal. Hlava se mu točila, a on se zoufale snažil na něco zaměřit. Na cokoliv.
Tvrdě přistál na podlaze sklepení, velmi dezorientovaný. Po několika vteřinách se sebral a postavil se.
Snape byl řetězy připoután ke zdi, ruce a nohy kompletně znehybněné. Harry ve tmě viděl pouze Snapea, jen on byl osvětlen plápolající pochodní. Zbytek místnosti byl ponořen do naprosté tmy.
I když Harry nedokázal kolem sebe nic dalšího vidět, definitivně mohl něco slyšet.
Zvuk těžkého dechu.
Nepřicházel od Severuse, ten byl v bezvědomý, pokryt modřinami a krví.
„Tohle se stane…“ zamumlal hlas ze strany. „Když miluješ mudlovské šmejdy víc než mě…“
Země pod Harrym ještě jednou zmizela, a on stěží odolal pocitu na zvracení.
Přistál na trávě vedle vzlykající, hysterické ženy.
„Prosím! Nezabíjejte mě! Moje dítě mě potřebuje!“
Snape stál nad ní, hůlkou ji mířil na hruď.
Na chvilku něco probliklo tmavýma očima, ale bylo to pryč během vteřiny.
„Lituji,“ zamumlal chladně.
Mávnul zápěstím, a Harry vykřikl.
„Avada Kedavra.“
„Výborně, Severusi…“
Harry vytáhl hlavu z myslánky, lapal po dechu a strašně se třásl.
Zhroutil se na chladnou betonovou podlahu, a ležel tak dlouhou chvíli.
Po pár momentech, kdy si srovnat myšlenky, se roztřeseně postavil a vyšel schody.
Vrátil se do obývacího pokoje a prázdně zíral na dopis před sebou.
Nebylo pochyb, že Snape byl naživu. Jeho stará hůlka, jeho rukopis, jeho vzpomínky, to byl více než dostatečný důkaz.
Ale jedna otázka zůstávala.
Proč on.
Kdyby Ministerstvo někdy zjistilo, že je Snape naživu, šel by přímo do Azkabanu. A přesto věřil Harrymu natolik, aby mu poslal důkaz své existence. To něco znamenalo, ne?
Harry začal psát dolů pod dopis odpověď, když najednou vzplál krb.
Tiše zaklel, a zakopnul Snapeovu hůlku a dopis pod pohovku, těsně předtím než dovnitř vkročila Hermiona.
„Harry?“ Zavolala, a její hlava vykoukla ze dveří. „Oh, tady jsi!“
Harry se snažil vypadat nenápadně, vážně se snažil.
„Harry! Co se stalo? Vypadáš jako bys viděl ducha!“
Harry si povzdechl, a rychle zavrtěl hlavou.
„Jsem v pořádku, Hermiono, nemusíš se bát. Jsem jen trochu unavený a snažím se napsat dopis.“
Hermiona se podezřívavě podívala na dopis na Harryho konferenčním stolku.
„Znovu píšeš tomu tajemnému muži?“ Zeptala se, hlas se zavlnil špetkou nesouhlasu.
„Um... jo?“ Odvětil Harry, a pomalu schoval dopis za záda.
„No, evidentně se o něj zajímáš, tak proč mi o něm něco neřekneš?“
„Teď?“
„Ano, teď. Proč ne?“
„Oh, um, dobře. No, byl ve Zmijozelu. A ne, než se zeptáš, není to Draco. Je vážně dobrý v Lektvarech a Obraně proti černé Magii. Je… um, tak trochu temný? A tajemný?“
Hermiona zvedla obočí.
„Zní… zajímavě. Jen... buď opatrný, ano? Nechci, aby ti ublížil, Harry.“
„Samozřejmě, že budu opatrný! Neboj se o mě, Hermiono. A proč ses vlastně zastavila? Ne, že by mi to vadilo, samozřejmě,“ řekl Harry a snažil se rychle změnit téma.
„Oh! Molly zajímalo, jestli dnes přijdeš na večeři. Chce tě zapojit do svatby.“
„Ronův a tvůj názor ji nestačí?“
„No, vlastně, Molly tak nějak převzala všechno plánování. Chce, aby všechno bylo překvapení.“
Harry pomalu přikývl.
„Jo, předpokládám, že můžu přijít.“
Hermiona se usmála, a tleskla.
„Fantastické! Uvidíme se za hodinu.“
Jakmile odešla, Harry byl najednou znovu sám se svými myšlenkami.
*****
„Takže, Harry, lilie nebo růže?“
Harry zabránil nutkání zasténat. Plánoval s paní Weasleovou svatbu už tři hodiny, a začínal být trochu podrážděný.
„Um, růže. Myslím, že by v Hermionině kytici vypadaly pěkně.“
„Jaký druh růží?“
„Myslím, že normální rudé růže by byly pěkné. Representují lásku, respekt, obdiv a… respekt.“
„To je báječný nápad! Sama mám růže velmi ráda.“
Harry se začal obávat, že bude muset protrpět další řeč o květinách, ale v tom vešel George.
„Mami, chudák Harry už tu sedí skoro pět hodin! Možná bys ho měla nechat jít domů a dát mu pauzu.“
Harry střelil po Georgeovi vděčným pohledem.
„Oh! Už je to vážně tak dlouho? No, čas letí, když se bavíš! Harry, drahý, bylo to báječné tě tu mít. Jsi tu kdykoliv vítán.“
Harry se usmál.
„Díky, Molly. Večeře byla výborná. Zastavím se příští neděli. Rád jsem tě viděl.“
Paní Weasleyová se rozzářila.
Harry následoval George z jídelny, a společně se zastavili před krbem.
„Jak ses měl, Harry?“ Zeptal se George tiše.
„Měl jsem se dobře. Ale Georgi, chtěl jsem se ti omluvit. Neměl jsem tě minulou neděli tlačit do něčeho, co nechceš-“
„Harry, to je v pohodě, vážně. Neudělal bych to, kdybych nechtěl.“
Harry vypustil úlevný povzdech.
„Dobře. To jsem rád. Jen jsem se cítil… provinile, hádám. Chci tím říct, byl jsem rád. Protože teď vím, kdo jsem a tak…“
„Super.“
Harry vzhlédl a setkal se s Georgeovýma očima.
„Jo. Super.“
Chvíli prostě jen stáli, dokud si Harry neodkašlal.
„Radši půjdu…“
„Jo. Dobře. Uvidíme se.“
Harry se otočil, připraven k odchodu, když George zvolal: „Harry, počkej.“
Harry se otočil.
„Ano, Georgi?“
„Já jen… jsem tu pro tebe. Když budeš něco potřebovat. A mluvil jsem s Ronem. Myslím si, že už to vstřebal.“
Harry se zlehka usmál.
„Díky. To pro mě hodně znamená.“
„Tak ahoj, Harry.“
„Ahoj, Georgi.“
*****
„Rone, poslouchej mě! Harry se s někým tajně schází!“
Ron věnoval své snoubence pochybný pohled.
„S kým, Hermiono?“
„No, myslela jsem si, že vím, o koho jde, ale pak jsem dnes šla k Harrymu.“
„O koho sis myslela, že šlo předtím?“
Hermiona se lehce začervenala.
„Na tom už nezáleží. Nicméně, šla jsem k Harrymu, a akorát psal dopis nějakému tajemnému muži.“
Ron pomalu přikývnul.
„Takže, kdo si myslíš, že to je?“
„Myslím, že by to mohl být Blaise Zabini.“
„Co? Zabini? Proč?“
„No, přemýšlej! Harry začal částečně pracovat v Dracově obchodě, kde náhodou pracuje i Zabini. Harry říkal, že je to bývalý Zmijozel a není to Draco, a že má rád lektvary a obranu proti černé magii! Kdo jiný by to mohl být?“
Ron vypustil dlouhý povzdech.
„Zní to trochu podezřele, ale hned bych si na to nevsadil, Hermiono. Harry nám to řekne, až bude připravený.“
„Asi máš pravdu…“ zamumlala Hermiona a lehce se nahrbila. „Takže, to znamená, že jsi mu odpustil?“
Ron sevřel rty do pevné linky.
„Pořád jsem naštvaný, ale chápu, proč to udělal. A Ginny taky nebyla nutně bez viny, předpokládám.“
Hermiona přikývla.
„To ráda slyším. Pořád je to tvůj svědek. Bylo by neuvěřitelně trapné, kdybyste spolu na naší svatbě nemluvili.“
„Jo. Když mluvíme o svatbě, zbývají dva měsíce. Leden šestého, že? Jsi nadšená?“
Hermiona vypustila malé zavísknutí, a Ron se zasmál.
„Budu to brát jako ano.“
*****