(O tři měsíce později)
Harry dokončil svůj lektvar, odstoupil a pohledem ohodnotil svou práci.
Byl na sebe směšně pyšný, na to, že to byl jednoduchý lektvar.
Usmál se, přehodil přes sebe svůj zimní kabát, a přemístil se před Dracův obchod s lektvarem v kapse.
Dorazil do obchodu chvíli po sedmé večer. Byl nadšený, když spatřil, jak se na Příčnou ulici začínají sypat sněhové vločky. Miloval zimu. Bylo tak chladno a přitom teplo. Všechno se rozzářilo, pečlivě ozdobené. Lidi se zdáli tak… šťastní. Dokonce, i když to jen předstírali.
„Pottere!“ Ostrý hlas zvolal, a vytrhl Harryho z myšlenek. „Hodláš vejít, nebo budeš zírat na oblohu celý den?“
Harry zavrtěl hlavou, a prošel lesklými dřevěnými dveřmi.
„Promiň. Jen jsem přemýšlel o zimě. O svátcích a tak.“
Draco protočil očima.
„Ano, jak úžasné. Nejlepší období v roce!“
Harry se lehce zamračil. Věděl, že má Draco v poslední době nějaké rodinné problémy, ale nemusel by být ohledně svátků tak kyselý. Měl přece přátele, kteří s ním budou trávit čas.
Harry přešel přes obchod a shodil ze sebe plášť.
Draco uznale sjel Harryho očima.
„Vidím, že máš na sobě nový hábit, který jsem ti doporučil koupit.“
Harry pokrčil rameny.
„No, měl jsi pravdu. Potřeboval jsem nějaké nové hábity. A ve skutečnosti mi zelená nevadí. I když ji stále nechci nosit v Bradavicích.“
„Škoda. Mohl bys mít na sobě pověšených spousty žen. Vypadáš v červené mizerně.“
„Páni, díky.“
„To byl kompliment, Pottere, měl bys ho přijmout. Zelená podtrhuje tvé oči. Ve skutečnosti jsou omračující.“
„Ummm…“ Harry se lehce začervenal, a trapně se zavrtěl.
Draco ho tiše sledoval, obočí zvednuté.
„Oh!“ Vyhekl nakonec Harry a přišel na to, jak přerušit trapné ticho. „Dnes jsem uvařil spalující baziliščí kůži! Myslel jsem si, že bys ji možná mohl přidat do své nabídky.“
Draco se zamračil a podíval se na lahvičku v Harryho ruce.
„Předpokládám, že se na něj mohu podívat…“ začal. „A když bude vypadat v pořádku, přidám ho do zásob.“
Harry se rozzářil.
„Oh, a mimochodem, líbí se ti, jak jsem předělal obchod? Myslím, že takhle vypadá pro zimu lépe. Je tak působivější a tak,“ vysvětlil Draco, a podíval se po místnosti, jako kdyby se sám chtěl ujistit.
Harry ho naprosto zbožňoval. Líbil se mu víc než jeho vlastní dům. Obchod byl hřejivý a útulný, v rohu byl krb a vedle něj měkká pohovka.
Voněl lektvary, ale ne těmi odpornými. Voněl jako… amortenia. Miloval na něm všechno. Bylo to pěkné.
Na druhé straně místnosti bylo několik polic, a všechny pokryté několika stovkami knih o lektvarech.
„Je úžasný, Draco,“ odvětil Harry tiše.
Draco se trochu uvolnil.
„Dobře. Upřímně doufám, že si to bude myslet i vánoční dav. Posledních pár měsíců je velmi náročných.“
Harry se rozhlédl po obchodě.
„Kde je Blaise?“
Draco zamítavě mávnul rukou.
„Vzal si volno. Řekl, že musí za Pansy domů, nebo tak něco.“
Harry přikývl a sedl si ke krbu.
Blaise Zabini a Pansy Parkinsonová se nedávno zasnoubili. Blaise chtěl za svatbu zaplatit sám, zvláště bez pomoci svých rodičů, takže se rozhodl sehnat si práci.
Když Draco slyšel tu novinu, nemohl by být šťastnější než nabídnout práci svému příteli z dětství. Teď, Blaise pomáhal Dracovi vařit lektvary a udržoval obchod v chodu.
Harry často nabídnul svou pomoc při úklidu obchodu a laboratoře a výjimečně uvařil nějaké jednodušší lektvary do zásoby.
„Tvůj lektvar vypadá dobře. Možná bych přidal trochu víc Dračích slin, ale není to hrozné. Přijatelné,“ prohlásil Draco a podíval se na Harryho se zamyšlením.
Harry se usmál, když se k němu Draco připojil před krbem.
„Jde obchodování dobře?“ Zeptal se Harry.
„Jde to až příliš dobře. Stěží mám čas splnit všechny požadavky.“
Harry přikývl.
„Jo. Ale to je dobře. Vždycky ti můžu pomoc, když budeš potřebovat.“
Draco si jemně odfrkl.
„Jo, jistě, Harry.“
Pár minut seděli před krbem v příjemném tichu, a jen sledovali praskání ohně.
„Snape by byl na tebe hrdý,“ zamumlal Draco.
Harry se k němu obrátil, ústa otevřená nevírou.
„Na mě? Ne. Ne, na mě by nebyl pyšný. Ale na tebe? Rozhodně. Na mě? Ne.“
Draco se lehce usmál.
„Vaříš věci pro můj obchod. Pomohl jsi postavit lektvarové křídlo v Bradavicích. Děti ho milují, a vypadá skvěle. Nikdy by to nepřiznal, ale byl by na tebe hrdý.“
Harry pocítil bodnutí smutku. Dostal se na Ministerstvu trochu dál, ale ne moc. Kingsley byl alespoň, dá se říct, na jeho straně. Ministerstvo konečně začalo stavět malý pomník vedle Snapeova hrobu. Obsahoval příběh jeho života jako dvojitého špeha, ale to bylo všechno. Nic víc.
Ministerstvo bylo ochotno přijmout, že byl dvojitým špehem, ale nebyli ochotni přiznat, že bojoval na správné straně. Harryho to rozčilovalo, a dělal, co mohl, aby proti tomu bojoval.
Dracovi světle šedé oči se setkali s jeho zelenými.
„Myslíš znovu na ministerstvo?“ Zeptal se Draco.
Harry přikývl v odpověď.
„Neměl bys. Jsou to všichni idioti. Každý jeden z nich.“
Harry po ním střelil pohledem.
„Fajn, fajn. Všichni kromě Grangerové. Oba víme, že ona je naprosto kompetentní.“
Harryho pohled se zjemnil a opřel se zády o gauč.
„Myslíš, že někdy opravdu očistím jeho jméno?“ Zeptal se.
Draco si povzdechl, opřel se vedle něj, a objal si pažemi kolena.
„Doufám Harry. Doufám.“
*****
„Harry, drahoušku! Jak se máš?“
Harry se usmál na Molly Weasleyovou.
„Teď už se mám dobře, když jsem tu,“ odvětil.
Paní Weasleyová se rozzářila.
„Ano, mít rodinu po hromadě je prostě úžasné, že? Teď se posaď. Vypadáš naprosto hladový.“
Harry chtěl odporovat, ale věděl, že by to k ničemu nevedlo, a tak si sednul dolů vedle šklebícího se Rona.
„Hodlá ti nandat tak pět talířů jídla,“ komentoval Ron.
Harry zasténal.
„Já vím.“
Hermiona povzbudivě poplácala Harryho po rameni.
„Neboj, třeba budou jenom čtyři.“
Ron se zasmál, a Harry zasténal hlasitěji.
Za půl hodiny později měl Harry před sebou tři obrovské talíře plné jídla, k pobavení všech.
Jídlo bylo neskutečné, to nemohl popřít, ale bylo ho příliš.
Když si byl jistý, že se nikdy nedívá, seškrábnul polovinu svého jídla na Ronův talíř.
Bohužel, jeho čin nezůstal nepovšimnut.
Harry zvedl pohled od svého jídla, a setkal se s modrýma třpytícíma očima.
„Vážně ti to musí chutnat, Harry. Snědl jsi ho neuvěřitelně rychle,“ zacvrdlikal George.
Harry ztuhnul, a modlil se, aby ho paní Weasleyová nepřistihla.
„Jo, je výborné! Děkuji, Molly.“
Paní Weasleyová ho sjela podezřívavým pohledem, ale neřekla nic, jen jednoduché: „Děkuji, drahý.“
Jakmile se paní Weasleyová otočila, Harry střelil po Georgeovi pohledem, ale George na něj jen mrknul v odpověď.
Harry snědl zbytek svého jídla v tichosti, a snažil se ignorovat způsob, jakým ho George sledoval.
„Takžeee, Harry…“ začala Ginny záludně a položila ruku přes jeho. „Vím, že jsme o tom už mluvili, ale dala jsem ti nějaký čas, a chtěla bych o tom mluvit znovu.“
„A je to tu,“ zamumlal George a Harry ho kopnul pod stolem.
„Vím, že se posledních pár měsíců cítíš nesvůj, kvůli válce a tak. Ale teď vypadáš dobře, a já přemýšlela, že bychom to mohli zkusit znovu.“
Harry na ni zamrkal.
„Zkusit co?“ Zeptal se hloupě.
Ginny mu poslala okouzlující úsměv.
„Zkusit být opět spolu. Všichni si myslí, že bychom měli.“
Harry ztuhnul.
„Ginny, už jsme o tom mluvili.“
„Tak si pojďme promluvit znovu.“
„Ne.“
„Ano.“
Okolo stolu se rozprostřelo trapné ovzduší. Pan a paní Weasleyovi se rychle omluvili a opustili místnost.
„Ginny, my se k sobě nevrátíme. Není tady o čem mluvit.“
„Ale proč, Harry?“ Zakňourala Ginny. „Proč nemůžeme být spolu? Je tu někdo jiný? Nějaká dívka?“
„Není tu žádná jiná dívka!“ Vybuchl Harry a cítil se neskutečně frustrovaně.
„PAK PROČ?“
„JSEM GAY, JASNÉ?“ Zaječel Harry.
Celá místnost padla do ticha, a Ginny se odsunula, slzy stékaly po jejích tvářích.
„Harry…?“ Zeptala se Hermiona jemně.
„Ne, ne,“ začal Harry mumlat. „Nejsem… nejsem gay, já-“
„Takže jsi mě nikdy nemiloval?“ Zeptala se Ginny, hlas překvapivě jemný.
„Ano. Ne. Bože. Já nevím. Omlouvám se, Ginny.“
Ginny vystřelila z místnosti, a Harry si zabořil obličej do dlaní.
„Omlouvám se lidi. Nevím, co to do mě poslední dobou vjelo.“
Ron na něj zíral.
„Měl by ses jí omluvit.“
Harryho hlava vystřelila.
„Nemám, za co bych se jí omlouval. Už před několika měsíci jsem jí řekl, že jsme skončili.“
„Ale mohl jsi být jemnější!“
„To jsem byl! Před čtyřmi měsíci! Evidentně mě nepochopila, a tak jsem se chtěl ujistit, že mluvím nahlas a zřetelně!“
Ron zrudnul na tmavý odstín červené a Hermiona mu položila dlaň na paži.
„Uklidni se, Rone. To je mezi Ginny a Harrym.“
Ron vypadal naštvaně, ale už nic dalšího neřekl.
„Radši už půjdu…“ zamumlal Harry a postavil se k odchodu.
„Harry, počkej,“ řekl George a položil dlaň na Harryho paži.
Harry se podíval na George s opatrností.
„Ano?“
„Mohli bychom… er, si promluvit? O samotě?“
Harry se kolem sebe nervózně rozhlédl, ale nakonec přikývnul.
„Jo. Pojďme ven.“
O pár minut později oba stáli venku na zmrzlé trávě, a sledovali, jak padají vločky.
„Je tu pěkně,“ okomentoval tiše George.
Harry napjatě přikývl, nic neříkal.
George nechal uniknout dlouhý povzdech.
„Podívej, nepřivedl jsem tě sem, abych na tebe ječel kvůli rozchodu s Ginny. Myslím, že jsi to zvládl dobře a není to moje věc.“
Harry se k němu otočil, jasně zelené oči zářily zájmem.
„A? O co tedy jde?“ Zeptal se.
„Řekl jsi, že jsi gay.“
„Oh,“ odvětil Harry, odvrátil tvář. „Jo. Tohle.“
„No, a jsi?“
„Já… nejsem si jistý. Teda, vím, že nejsem gay. Mám rád holky. Ale myslím, že mám možná rád i kluky…“ zamumlal Harry, lehce ponížený.
George pomalu přikývnul, a zpracovával odpověď.
„Už jsi někdy políbil muže?“
Harry se zadusil vlastními slinami.
„Co?“
„Budu to brát jako ne. Takže, když bys mohl políbit muže, myslíš, že by ti to mohlo pomoct s rozhodnutím, jestli máš rád oboje nebo ne?“
„Já-já nejsem si jistý,“ zadrmolil Harry.
George se podíval dolů na své dlaně.
„Harry, nikomu to neříkej, ano? Ale já jsem gay. Neuvědomoval jsem si to do svého prvního polibku…“
Harry se na něj s překvapením zadíval.
„Ty jsi gay? Kdo tě první políbil?“
George se zasmál.
„To ti neřeknu, Harry.“
„Ale pomohlo ti to?“
„Jo. Pomohlo.“
Nastala chvíle ticha.
„Polib mě,“ nakázal z nenadání Harry.
George poskočil.
„Já? Teď?“
Harry přikývl, naplněn sebevědomým, o kterém nevěděl, že má.
„Řekl jsi, že ti to pomohlo. Potřebuju to vědět jistě.“
„Harry, možná to takhle nefunguje. Ani se ti nelíbím-“
Zarazil se a podíval se na Harryho tvář.
„Oh, Merline. Ale nikomu o tom neřekneš, že jo?“
Harry se zamračil.
„Ani duši.“
A pak se políbili.
Bylo to tak jiné od líbání dívky. Georgovy rty byl lehce drsnější, ale nebylo to špatně. Harry mohl cítit Georgeův dech na svých tvářích, a zachvěl se.
Dlaně putovaly po jejich tělech, dolů a nahoru. Nebylo to jako líbat dívku. Naprosto ne.
Harry mohl cítit Georgovi napjaté svaly pod jeho tričkem, jiný tvar těla, slyšel zvuky, které vydával.
Pomalý sten opustil Harryho tělo, a George se usmál a odsunul.
„Takže, dostal jsi svou odpověď?“
Harry byl chvíli mimo, snažil se chytit dech.
„Sakra, jo.“
*****
*****
Severus Snape seděl u velkého dubového stolu, jeho bledé prsty bubnovaly o roh kusu pergamenu.
Odsunul si dlouhý pramen tmavých vlasů z ramena za ucho, a pak vyndal brk spolu s novým pergamenem.
Necítil nic než prázdnotu, když začal psát odpověď.
Už tak bylo šílené, že mu Potter neustále posílal stovky hloupých dopisů.
No, to už skončí. Jakmile dostane odpověď.
Ano, Potter by se měl poučit. A to velice rychle, že není moudré probouzet mrtvé.
Usmál se, a předal dopis tmavě zbarvené sově, než se opřel do svého kožené křesla s hrnkem čaje.