Harry stál v starém lektvarovém skladišti a probíral se rozbitými lahvičkami a rozlitými lektvary. Draco byl na druhé straně, a probíral se další policí. Snažili se zachránit nějaké z lektvarů, ale bohužel toho moc nezbylo.
Draco o něčem mluvil; Harry si nebyl jistý o čem. Blonďáka nevnímal, a byl soustředěný na rozbité sklo před sebou.
Jeho myšlenky se přesunuly k Ronovi a Hermioně, a přemýšlel, jestli jim dnes jde práce stejně příšerně jako jemu.
Pravděpodobně ne.
Oni dva si přestavbu Bradavic užívali. Nezdálo se, že by si pamatovali všechny ty hrozné věci, co se tu staly.
„Pottere! Haló?“ Zavolal Draco, a vytrhl Harryho z myšlenek.
„Harry,“ opravil ho otráveně.
Draco protočil očima.
„Harry. Co to s tebou je? Řvu tady na tebe už posledních pár minut!“
Harrymu unikl dlouhý povzdech.
„Promiň. Hádám, že jsem jen trochu unavený, to je vše.“
„Hm, jo, jasně, Pottere.“
Harry si sundal brýle a promnul si dlaní obličej.
„To jen… je těžké nemyslet na válku. Být tady a tak.“
Draco zvednul obočí.
„Harry, myslím, že je těžké na válku myslet obecně.“
Harry vypustil suché zasmání.
„Hádám, že máš pravdu. Všude kam se podívám, vidím toho psychopata. Vzal mi úplně všechno.“
Nastala dlouhá chvíle ticha.
„Prostě zkus myslet na něco jiného, dobře?“ Řekl nakonec Draco a tiše si povzdechl.
Nic, co by mohl říct, by situaci nezlepšilo a on to věděl.
„Jo, jasně,“ zamumlal hořce Harry.
Draco se otočil, zdál se sám ztracený ve svých temných myšlenkách, a pokračoval přesouváním rozbitých lektvarů.
Harry ho napodobil, snažil se odtlačit myšlenky, a sáhl po tmavě rudém lektvaru úplně vzadu na polici.
Nepoznával tenhle lektvar, a tak ho otočil dokola a přečetl si štítek.
Pomalu otočil lahvičku mezi prsty a nechal uniknout tichý výdech. Jeho prsty se začaly třást a on lahvičku téměř upustil.
„Protijed...“ zašeptal.
Draco se otočil.
„Říkal jsi něco?“
Harry ztuhl na místě, zády k Dracovi, tvář bledou.
„Měl protijed…“ zopakoval, tentokrát hlasitěji.
Draco prudce zadržel dech, ale nic neřekl.
Nemohl nic říct. Slova z jeho úst nevycházela.
„Ten bastard měl protijed, a přesto je mrtvý!“
Draco zavřel oči, snažil se ignorovat rostoucí bolest hlavy.
Harry se náhle otočil dokola, vražedný pohled v očích.
„Jak to, že na tohle nebyl připravený, Draco? To to neočekával?“
Draco polknul, a pak otevřel své světle šedé oči.
Harry si všimnul v těch očích skryté bolesti. A to ho vyděsilo.
„Harry… nemohl předvídat všechno. Nemůžeme změnit, co se stalo.“
Harry náhle hodil lahvičku proti kamenné podlaze a sledoval tekutinu, jak se smíchala s rozbitým sklem.
Draco o krok ustoupil, oči rozšířené.
„Je to moje vina, že je mrtvý. Kdybych věřil Brumbálovi, nebo kdybych věděl, jak ho zachránit…“
„Harry…“
„Musím jít,“ zamumlal Harry a přerušil tak Draca. „Uvidíme se zítra.“
„Harry, počkej.“
Ale Harry už byl venku ze dveří, dlaně se mu stále třásly.
*****
Harry seděl u Siriusova starého stolu, jeho dech se pomalu uklidňoval.
Zrovna si vylil své srdce prostřednictvím huláka, ne že by na tom záleželo. Nikdo ho nikdy neuslyší.
Nebo možná někdo ano.
Jestli byl někdo blízko Snapeovu tělu, když Hulák vybuchl…
Nechtěl o tom vlastně přemýšlet.
Nebyla to doopravdy Snapeova vina, že zemřel. Jistě, pravděpodobně měl mít protijed u sebe, ale neměl. A bylo příliš pozdě na to to změnit.
Harry předal huláka Eileen, a zabořil tvář do dlaní.
Byl šílený. Ječet na mrtvého muže. Mrtvého muže, se kterým předtím nikdy doopravdy ani nemluvil. Mrtvého muže, kterého nenáviděl.
A možná to byl ten problém.
Možná to nejhorší na Snapeovi smrti bylo to, že ho stále nenáviděl, navzdory tomu, že byl mrtvý.
Jak jste mohli nenávidět někoho, kdo byl mrtvý?
Jak jste mohli nenávidět někoho, kdo zemřel, aby ochránil vás i všechny ostatní?
Harry sevřel víčka, přál si, aby takové myšlenky zmizely, i kdyby jen na chvíli.
Samozřejmě, že nezmizely.
Několikrát se zhluboka nadechl, odsunul se od stolu, a zamířil dolů do knihovny.
Možná by měl využít svůj volný čas studiem. Bude to lepší než se utápět v sebelítosti.
Vstoupil do knihovny a zakašlal. Byla pokrytá prachem a evidentně dlouhou dobu nepoužívaná.
Přešel k náhodné polici, a vytáhl z ní první knihu o Lektvarech, kterou spatřil. Svalil se do ošoupaného šedého křesla, a knihu otevřel.
Harry začal číst o lektvaru Caxamba Borboryhma, který měl evidentně člověku způsobovat hlasité kručení žaludku. Přinutil se neprotočit oči. Kdo takový lektvar vůbec potřeboval?
Přešel k Lektvaru zoufalství. Nebyl si jistý, že by se chtěl učit něco takového. Ne teď. V životě měl teď zoufalství až dost.
Probíral se knihou, dokud jeho zájem nezachytil jeden určitý lektvar.
Nebylo to nic zajímavého, jen jednoduchý Lektvar soustředění. Vařil ho už mnohokrát předtím, pomohl mu zvýšit vyrovnanost, což mu přišlo vhod při tréninku. Ale bylo snadné ho uvařit, a to on právě potřeboval. Bylo to příliš dlouho, co se naposledy snažil něco uvařit, takže by měl začít s něčím jednoduchým.
Věděl, že ve sklepě Grimmauldova náměstí je lektvarová laboratoř, stačilo být jen dost odvážný na to tam dolů jít.
Bylo to směšné, neměl by být vyděšený ze sklepa. Vždyť porazil Voldemorta.
Ale věděl, že Snape byl tam dole bezpočtu krát, a on by vyděšený, že tam něco najde.
Zavrtěl hlavou, snažil se pročistit si myšlenky. Co by tak dole mohlo být? Nic, čemu by už dřív nečelil.
Donutil se zamířit ke schodům do sklepa, a pak se zhluboka nadechl a rozsvítil světla.
Světla zablikala a o chvíli později se slabě rozsvítila, ale alespoň stále fungovala. Slabé světlo lepší než žádné světlo.
Harry scházel dolů po dřevěných schodech, jeho srdce bolestivě tlouklo o hruď.
Nebyl si jistý, jestli cítil úlevu nebo zklamání, že dole nenašel nic kromě obyčejné lektvarové laboratoře. Alespoň byla zásobená základními ingrediencemi.
Jak přešel blíž k zásobám, uvědomil si, že ingredience nejsou jedinou věcí, která tu byla.
Vedle sklenicí s citronovou trávou ležela opřená povědomá, otrhaná kniha.
Harry se zhluboka nadechl a opatrně knihu zvedl, jeho ruce se rozběhly po jejím hřbetu.
Otevřel ji a pár chvíli se díval dolů na její přebal.
„Už ne,“ zašeptal a zavřel oči. „Už ne…“
*****
„Harry, o něčem jsme přemýšleli…“ začala Hermiona a nervózně si kroutila vlasy.
Slavné trio byla zpátky ve své oblíbeném mudlovském podniku.
Harry se rozhodl, že po dni, který právě prožil, potřebuje drink. Už ho unavovala střízlivost.
Ron se nepříjemně zavrtěl, a Harry sledoval své nejlepší přátele s opatrností. Cokoliv mu chtěli říct, pravděpodobně to nebude dobré.
„Tedy, víme, že v poslední době trávíš hodně času s Dracem…“
Ron si kousal palec a odmítl se Harrymu podívat do očí.
„Ven s tím,“ vyštěkl Harry a zněl víc otráveně, než měl v úmyslu.
Hermiona vypadala překvapeně nenadálým výbuchem, ale nic na to neřekla.
„No, tedy, vy dva jste… přátelé,“ začala tiše. „Takže jsme se s Ronem domluvili, že bychom ho chtěli pozvat na naší svatbu.“
Harry se napil piva.
„To je všechno?“
Hermiona se nepříjemně zavrtěla, a vyměnila si pohled s Ronem.
„A, víš, jestli se mezi vámi dvěma něco děje, můžeš nám to říct. Je to v pořádku.“
Harry zasténal.
„Vy dva taky?!“
„Jen tě chceme podpořit, kámo,“ dodal Ron a strašně zrudnul.
Harry rychle zavrtěl hlavou.
„Ne. Ne, mezi námi nic není. Vy dva víte, že nejsem na chlapy, zvlášť co se týče Malfoye.“
Ron si odfrkl a Hermiona ho dloubla loktem.
„To je v pořádku, Harry. Jen jsme si chtěli být naprosto jistí.“
Harry pomalu přikývl.
„Já vím. A oceňuju, že na mě myslíte. Řeknu mu, že je pozvaný, i když si myslím, že nemůžu slíbit, že přijde.“
„Jistě. Ron a já ve skutečnosti nechceme velkou svatbu, ale Molly má zdá se jiné plány…“
Harry zafrkal.
„Jasně, že má.“
„Když mluvíme o mámě…“ Vložil se do toho Ron. „Chce vědět, jestli se k nám v neděli přidáš na oběd v Doupěti.“
„Jasně.“
„Vím, že je to trochu trapný s Ginny a tak…“ začal Ron trapně.
„To je v pořádku, Rone. Stále jste moje rodina. Jasně, že chci zajít na oběd.“
Ron se rozzářil.
„Skvělý. Mamka bude nadšená.“
Hermiona se postavila a poslala Harrymu malý úsměv.
„Už radši půjdeme, máme toho hodně k plánování a tak.“
„Jistě,“ řekl Harry s výrazným přikývnutím. „Uvidíme se v neděli?“
„Ano, v neděli.“