Lucius Malfoy zíral s prázdným výrazem do cihlové zdi své vězeňské cely. Jeho tvář zdobily tmavé kruhy pod očima, a jeho vlasy byly jeden velký chaos.
Stěží si všímal výkřiků agónie, které se rozléhaly kolem něj. Naučil se je tlumit.
Krátce přemýšlel, jak se má Narcissa. Zdali jí chybí. Ne, pravděpodobně je lepší na ni nemyslet. Jakmile mozkomoři ucítí jakoukoliv pozitivní myšlenku, přivábí je to k cele, a to on rozhodně nechce. Nedokázal by to zvládnout. Ne právě teď.
Nechal své myšlenky zaměřit se na Siriuse Blacka.
Lucius Malfoy Siriuse Blacka vždy nenáviděl, ale teď měl k mladšímu muži hluboko v sobě respekt.
Dvanáct let v Azkabanu.
Black tu vydržel dvanáct let, aniž by zešílel.
Mohlo to být jen pár dní, a Lucius už se začal ztrácet.
Jak by to měl vydržet dvacet pět let? Téměř si přál, aby byl Black stále naživu. Možná by se ho mohl zeptat, jak se mu povedlo vydržet tak dlouho.
Ale tehdy byl Sirius nevinný, takže možná právě to ho pohánělo dál.
Lucius neměl takovou výhodu. Ne, věděl, že je vinen. Litoval svých činů? Možná. Ale vinný nebo ne, dokázal udržet Draca a Narcissu naživu.
Zkousl si palec, zatímco přemýšlel, jak je na tom Draco. Bez pochyby se motá kolem Pottera, pomyslel si s úšklebkem. Draco mu řekl o jejich novém ‚přátelství‘. Měl své pochyby, jak jinak, protože vážně, co za motivaci by Potter mohl mít, aby se přátelil s Malfoyem? Jistě z toho nevzejde nic dobrého. Ne, Potter Draca nějak využívá, prostě to věděl.
Navzdory jeho varování, jeho syn vše smetl ze stolu.
Ano, bolelo ho vědět, že Draco už si více neváží jeho názorů, ale nemohl ho za to vinit. Když jste na špatné straně války, nikdo si neváží vašeho názoru.
Jak mohli prohrát? Dal Temnému Pánu vše, a vše bylo k ničemu. Bude hnít v této cele dvacet pět let, zírat do cihlové zdi a poslouchat křik.
Poprvé za poslední roky, se Lucius Malfoy rozbrečel.
*****
Draco seděl naproti své matce u jídelního stolu.
Zakroužil posledními kapkami čaje ve svém šálku, nechtěl se setkat s matčiným pohledem.
„Draco…“ začala Narcissa jemně. „Vážně si myslím, že bys měl znovu navštívit svého otce. Jsem si jistá, že by s tebou rád mluvil.“
Dracův stisk kolem čajového šálku se zpevnil.
„Nemám, co bych mu řekl,“ zasyčel.
Narcissa na chvíli zavřela oči.
„Možná on bude mít něco, co by řekl tobě.“
Draco se postavil, z ničeho nic naštvaný.
„Nechci slyšet ani jedno zatracené slovo, co by vyslovil. Dlouhou dobu jsem k němu vzhlížel, poslouchal vše, co řekl. Mýlil se. Jeho morální hodnoty byly špatné, jeho přístup byl špatný, a způsob jakým se k nám choval, byl špatný. Oba si zasloužíme něco lepšího. Řekl jsem ti, že ho navštívím jednou a to jsem udělal. Od té doby, už není více součástí mého života.“
Z Narcissiných očí stekla slza. Nebyl si jistý, zda to byla slza vzteku nebo smutku.
„Jak to můžeš říct?“ zašeptala. „Udělal, co bylo v jeho silách, aby nás udržel v bezpečí. Co víc bys chtěl?“
„Otec zabíjel lidi,“ prohlásil Draco, a ignoroval, jak sebou matka trhla. „Zabil nevinné lidi. Mučil lidi a dovolil, aby u nás žil Temný Pán. Co víc chci? Chci se vrátit v čase a mít normální dětství. Chci vyrůstat bez nenávisti, bez života ve strachu. Nemyslím si, že bych toho žádal tolik.“
A s tím se otočil od stolu a ignoroval matčiny prosby.
Zamířil do otcovi staré pracovny, a sesunul se dolů do koženého křesla za velkým dřevěným stolem.
Pomalu si prohlédl papíry rozházené na stole.
Jednou za týden mu Ministerstvo kouzel pošle malý štos pergamenů. Jakožto nynější hlava domu, bylo nyní jeho povinností je projít.
Papíry obsahovaly čas a datum několika důležitých věcí. Bylo v nich, kdy se někdo přemístil, nebo zaletaxoval do ochran Malfoyova majetku. Zaznamenávaly, když přes ochrany prošel dopis, a když někdo kromě Malfoyů vstoupil na pozemky.
Bylo to nudné papírování, i když bylo nutné, a tak ho Draco dělal.
Všechno vypadalo normálně, až na jednu věc.
Zvlášť velké množství dopisů chodilo do Malfoyovi residence ve Francii.
Draco neměl tušení proč, a byl příliš nervózní, aby to zjistil. Potom všem by pro něj nebylo překvapením, kdyby si tam nalezl nějaký ex Smrtijed útočiště a schovával se před ministerstvem.
Mohl jít na Ministerstvo, ale nemuselo to nic znamenat, a cítil by se příšerně hloupě, kdyby to tak bylo. A také si nebyl jistý, jestli by si Ministerstvo nepomyslelo, že pomáhal bývalému Smrtijedovi, ať už by byl nevinný nebo ne.
I kdyby věděl, že tam někdo přebývá, byl by příliš nervózní cokoliv z toho někomu říct. Práskači dostávají rány. To se naučil, tou těžší cestou.
Pro teď se rozhodl, že nad dopisy zavře oči.
Jakmile dodělal papírování, povzdechl si.
Byla sobota, a on se nudil. Ani nemohl jít pomoc do Bradavic, protože o víkendu tam nikdo nezůstával.
Nedokázal už v domě vydržet ani minutu. Potřeboval se dostat ven. Nedokázal jen sedět v prázdné místnosti v tichu. Nedokázal vydržet mluvit se svou matkou.
Zvedl se z křesla a opustil sídlo, aniž by věděl, kam míří.
Stejně na tom nezáleželo.
*****
Draco dorazil k Harryho domu okolo šesté hodiny. Nebyl si jistý, proč se rozhodl sem přijít, ale bylo příliš pozdě, aby šel někam jinam.
Zhluboka se nadechnul, a zaklepal na hlavní dveře.
Slyšel, jak Harry chvíli dupe a pak se otevřely dveře.
„Pottere,“ řekl.
Harry se lehce zamračil, jeho obočí se při pohledu na Draca nadzvedlo.
„Draco? Co tady děláš?“ Zeptal se.
Draco se ušklíbl, a snažil se zakrýt fakt, že nemá nejmenší tušení, proč tady vlastně byl.
„Přišel jsem tě navštívit, Pottere. To přátele dělají, ne?“
Harry se zamračil víc.
„No… jo, ale…“
„Ale?“ Zeptal se Draco, obočí zvednuté.
Harry zavrtěl hlavou.
„Nic. Jen je to trochu divné, to je všechno. Chceš jít dál?“
„Ne, radši budeme stát trapně přede dveřmi, co myslíš?“ Utrousil Draco a protočil očima.
„Nemusíš být parchant, víš,“ zamumlal Harry a ukročil stranou.
Draco vstoupil do domu a okamžitě se začal rozhlížet kolem po obrazech, drobnostech a vlastně čemkoliv.
„Takže tohle je tvůj dům, ano? Celkem fajn, že ti Sirius nechal tohle místo.“
„Um, jo,“ odpověděl Harry, a stále zpracovával fakt, že Draco Malfoy je v jeho domě.
Nastala trapná chvíle ticha.
„Takže…“ začal Harry. „Akorát jsem chtěl začít dělat večeři. Máš hlad?“
Draco pokrčil rameny a zamířil ke gauči v obývacím pokoji.
„Mohl bych něco sníst.“
„Fajn. Máš rád čínu?“
Draco si odfrknul.
„Co je pane bože čína? A proč vaříš? Nemáš domácího skřítka?“
„Vařím rád,“ řekl Harry a pokrčil rameny. „A čína je mix zeleniny, masa a nudlí nebo rýže.“
„Předpokládám, že bych to mohl zkusit.“
Harry se lehce usmál.
„Fajn, ale musíš mi pomoct se zeleninou.“
Draco zasténal.
„Proč bych to dělal?“
„No, právě ses neočekávaně objevil v mém domě…“
„Fajn,“ zamumlal Draco a lehce se zamračil. „Ale ať je to radši dobré, Pottere. Nehodlám plýtvat časem.“
„Jsem Harry,“ opravil ho po bilionté.
„To je fuk.“
*****
„V jaké koleji myslíš, že byl Moody?“ zeptal se Harry, krájel mrkev a snažil se vést konverzaci.
Draco se zamračil, jak přemýšlel.
„Nevím. Upřímně si ho nedokážu představit jinde než v Mrzimoru.“
„Myslím, že byl Nebelvír.“
„Samozřejmě. Klidně mohl být Zmijozel. Byl zákeřný.“
Harry pokrčil rameny.
„To si nemyslím.“
„Jistě, že ne. Nejsi Zmijozel. Nevidíš, jak lstiví jsou jiní lidé.“
„Sám jsem byl málem Zmijozel,“ informoval ho Harry.
Dracova čelist lehce spadla, a Harry se ušklíbl.
„Cože? Jak?“
„Moudrý klobouk řekl, že bych si ve Zmijozelu vedl dobře. Ale já jsem se ho zeptal, jestli by mě mohl dát do Nebelvíru.“
„Proč bys chtěl být v koleji s tlupou potájecích se idiotů?“ Zeptal se Draco nevěřícně.
„Upřímně? Kvůli tobě. Byl jsi ve Zmijozelu, a já jsem v něm být nechtěl.“
„Co?“ Zeptal se Draco a lehce ztuhnul.
„Byl jsi protivný na mě a na Rona, a pak sis dělal legraci z Hagrida. Neměl jsem tě rád. Myslel jsem si, že jestli jsou všichni Zmijozelové jako ty, nechci mezi nimi být.“
Draco byl chvíli ticho, a snažil se pobrat, co mu Harry právě řekl. Opravdu byl tak špatný?
Pár minut nemluvili, ozýval se jen zvuk nože škrábajícího o dřevěné prkénko.
„Vážně mě to mrzí, Harry,“ zašeptal nakonec Draco.
Bylo to pro něj těžké vyslovit. Malfoyové se neomlouvají často. Bylo to přiznání, že jste se mýlili. Přiznání je slabost.
Harry se na něj překvapeně podíval.
„Co?“
„Byl jsem blbec. Nikdy jsem neměl svého otce poslouchat. Mrzí mě, že jsem ti zničil čas strávený ve škole.“
Harry položil nůž a opřel se o kuchyňskou linku.
„Vím, že tě to mrzí. Změnil ses. Jo, občas jsi mi pěkně znepříjemnil život, ale to už je minulost. A, upřímně, ani já se k tobě nechal úplně skvěle.“
Draco se odmítl podívat Harrymu do očí.
„Ale začali jsme znovu, že? Jsem teď přátelé?“ Zeptal se rychle.
Harry přikývl.
„Jo. Jsme přátelé.“
Na chvíli se odmlčel a pak dodal.
„Takže bys mě měl radši začít oslovovat křestním.“
Draco si odfrknul.
„Nehodláš toho nechat, co?“
„Nikdy.“
*****
O hodinu později seděli u stolu v Harryho malé kuchyni.
„Je to jiné než jíst v sídle,“ prohlásil Draco. „O dost méně formální.“
„A to je špatně?“ Zeptal se Harry.
„Ne. Líbí se mi to. Občas je unavující, dodržovat celou dobu všechny čistokrevné způsoby.“
Harry přikývl.
„To si dokážu představit.“
Draco píchnul vidličkou do jídla před sebou a znechuceně se na něj díval.
„Vypadá to příšerně, Pottere.“
„Harry,“ opravil ho. „Prostě to zkus.“
Draco se zamračil, ale vzal si sousto. Jeho zamračení okamžitě zmizelo.
„No?“ Zeptal se Harry.
Draco se rozhodl udržet výraz své tváře naprosto neutrální.
„Je to jedlé.“
Bylo to víc než jen jedlé. Bylo to ve skutečnosti vážně dobré. Ale to Harry vědět nepotřeboval.
Harry si odfrknul.
„Jasně.“
*****
Jakmile snědli večeři, odebrali se do obývacího pokoje.
Harry se zeptal Draca, zda si nechce zahrát kouzelnické šachy a Draco nemohl odmítnout. Jak by mohl přejít příležitost porazit Pottera?
Jak Draco předpověděl, vyhrál, a to jen o dvacet minut později.
„Říkal jsem ti, že vyhraju,“ řekl Draco, samolibý výraz na tváři.
Harry nevypadal, že by mu to vadilo.
„Nejsem v šachu moc dobrý,“ přiznal.
Draco se zvedl od stolu, kde hráli, a přesunul se na gauč. Lehl si a zavřel oči.
„Hned jsem zpátky,“ prohlásil Harry a opustil místnost.
Po pár minutách se Harry vrátil do obývacího pokoje a držel v ruce pergamen a brk.
Sedl si dolů k malému stolku a začal psát.
Draco ho sledoval ze svého místa na pohovce.
„Co to děláš?“ Zeptal se.
„Píšu dopis Ritě Holoubkové.“
„Proč?“ Zeptal se Draco zděšeným tónem.
„Chci jí dát rozhovor.“
„Znovu se ptám, proč?“
„Uvidíš,“ odpověděl Harry a v koutku jeho úst se objevil rozpustilý úsměv.
*****
Jakmile Draco odešel, Harry si sedl a začal psát druhý dopis.