„Takže, jaký byl oběd s Weasleyovými v domu hrůzy? Řekni mi všechny šťavnaté detaily.“
Harry si povzdechl.
„Vážně o tom musíme mluvit, Draco?“
„Ano, Harry, rozhodně musíme. Celé ráno se sklíčeně motáš kolem, a mimo to, o čem jiném bychom mluvili?“
„Nejsem sklíčený,“ argumentoval Harry.
Draco na chvíli přerušil práci a věnoval Harrymu sarkastický pohled.
Harry zvedl ruce a vzdal to.
„Dobře, dobře… Minulou noc jsem se rozešel s Ginny.“
Draco si odfrkl.
„To je všechno? Podle výrazu na tvé tváři jsem myslel, že jsi omylem někoho zabil.“
„Prostě se cítím provinile.“
„Neměl bys. Byla to správná věc. Přiznal jsi, že už ji nemiluješ, takže bylo pravděpodobně nejlepší, že jsi to ukončil.“
„Já vím. Ale stejně to bolí… A co ty? Jaký byl oběd s tvou matkou?“
Draco se ušklíbl.
„Víceméně přijatelný.“
„Tak špatný?“ Zeptal se Harry, tak nějak empaticky.
„No, otec byl odsouzen k dvaceti pěti letům v Azkabanu, a matka tuto novou zprávu nepřijmula moc dobře.“
„To mě mrzí.“
„Ne, nemrzí.“
„Máš pravdu. Nemrzí mě, že šel tvůj otec do Azkabanu. Je mi líto tebe a tvé matky, že se s tím musíte vypořádávat.“
„Pottere, ty vždycky víš, co říct. Vždycky se díky tobě cítím o tolik lépe,“ zamumlal Draco sarkasticky.
Harry ho na své jméno tentokrát neupozornil.
Oba pracovali v tichosti další půl hodinu, kromě občasného zamumlání kouzla.
Okolo jedenácté hodiny byla laboratoř hotová.
Dva muži odstoupili, aby zhodnotili svou těžkou práci, a Harry musel uznat, že je laboratoř téměř identická s tou starou.
„Myslíš, že by to Snape schválil?“ Zeptal se Harry.
Draco se jemně usmál.
„Pravděpodobně ne. Jsem si jistý, že by našel něco, na co by si mohl postěžovat, jen proto, že jsi jí zrekonstruoval ty.“
Harry nic neřekl, ale cítil v sobě silnou vlnu nostalgie, když se rozhlížel po místnosti.
„No, Pottere, chceš začít se starým skladištěm na ingredience, a já začnu kabinetem?“
Harry přikývl.
Skladiště stále napůl stálo, taktéž by nemělo trvat příliš dlouho ho opravit.
Harry a Draco se rozdělili, a Harry stál uprostřed zničené místnosti.
Některé lahvičky s ingrediencemi stále stály, a Harry je opatrně odlevitoval do laboratoře, kde budou prozatím v bezpečí.
Přešel do zadní části skladiště, kde se uchovávaly lektvary.
Harry zaslechl hluboký sten, který přicházel ze samého rohu místnosti. Byla příliš tma, aby viděl, co to bylo a tak Harry zamumlal: „Lumos.“
Téměř upustil šokem hůlku, když se temný roh rozsvítil.
Snape ležel na rozbitých lahvičkách, jeho krk těžce krvácel.
„Harry, pojď sem…“ zašeptal.
Harry ztuhle přešel ke svému starému profesorovi Lektvarů. Kleknul si dolů ke Snapeovi, a přitiskl ruku k jeho krvácejícímu krku.
„Zklamal jsi mě, Harry. Nechal jsi mě zemřít. Nechal jsi zemřít Brumbála. Všechny jsi zklamal.“
Harry se zhluboka, roztřeseně nadechl.
„Dělal jsem, co jsem mohl. Snažil jsem se,“ zašeptal, hlas se mu zlomil.
„Tolik to bolí, Harry. Tak moc to bolí… kvůli tobě…“
„Ne… omlouvám se, já-“
Hlas za Harrym zakřičel: „Ridikulus!“
Snape byl nyní oblečený do směšných růžových šatů Umbridgové, a pak zmizel.
Harry se otočil, aby spatřil, jak za ním stojí Draco s rozšířenýma očima.
„Zapomněl jsem, že tu měl bubáka,“ vydechl Draco. „Držel ho tu, kdyby někdo chtěl ukrást jeho zásoby.“
Harry tupě přikývl, a Draco ho vytáhl na nohy.
„Myslel jsem, že tvůj nejhorší strach je mozkomor…“ zeptal se Draco jemně.
Harryho ruce se jemně třásly, když zíral na místo, kde před chvílí ležel Snape.
„To jsem si taky myslel,“ zašeptal.
Předpokládal, že si z něj Draco bude dělat legraci, bude se smát, utahovat si z něj, něco řekne.
Ale Draco jen chytl jeho paži a vyvedl ho ze skladiště.
„Dej si pauzu, Pottere. Co si takhle dát oběd?“
Harry na něj ohromeně zíral.
„Vážně?“
Draco protočil oči.
„Ano, vážně. Pojď.“
Draco dovedl Harryho na okraj Bradavických pozemků, než přikázal.
„Chytni mou paži.“
Harry udělal, co mu bylo řečeno, a pak se objevil ve známé mudlovské kavárně.
Sedli si na ta samá místa jako posledně a Harry se rozhlédl kolem.
„Máš tohle místo vážně rád, co?“
Draco pokrčil rameny.
„Je velmi dobré. Mám kolem umístěné ochrany, takže se sem můžu přemístit, aniž by si mě kdokoliv všimnul. A také jsem tu umístil několik matoucích kouzel, aby mě nikdo nepoznal. Je zábavné, kolik lidí na mě volá Smrtijedská špíno, i když už válka skončila.“
Harry si nebyl jistý, co na to říct, ale byl naštěstí zachráněn zjevením servírky. Byla to ta samá jako před pár dny.
„Zdravím! Ráda vás dva zase vidím! Co pro vás mohu udělat tentokrát?“ Zeptala se.
„Hm, oba si dáme trojitý sýrový sendvič, a dva šálky čaje, prosím.“
Elizabeth se usmála a zapsala si objednávku.
„Vy dva jste tak roztomilí. Je hezké vidět dva lidi, kteří jsou tak otevření o svém vztahu.“
Harry se zakuckal, a Elizabeth odešla.
Draco se začal smát a Harry zíral.
„Tohle musíš přestat dělat! Lidi si pak myslí, že jsme pár!“ Hlasitě zašeptal Harry.
Draco se začal smát ještě víc.
„Harry… Harry Potter… semnou! Oh můj bože, to je k nezaplacení.“
Harry pokračoval v zírání.
„Proč za mě vlastně pořád objednáváš?“ Zeptal se.
Draco pokrčil rameny, konečně se přestal smát.
„Vím, co je tu dobré, Pottere.“
„Jak myslíš, Malfoyi.“
„Takže jsme se nakonec vrátili k příjmením?“
„Máš štěstí, že ti neříkám hůř.“
„Jo, jo. Takže, chceš mi říct, proč je tvůj nejhorší strach Severus Snape?“ Zeptal se Draco.
Harry zavřel oči, a snažil se nepředstavovat si Snapea, jak vedle něj umírá. Snažil se nepředstavovat si Nagini, jak se zakousává do jeho krku, nebo na slzy, které stékají z jeho tmavých očí.
Nebyl v tom úspěšný.
Harry pokrčil rameny.
„Není tu moc co říct. Myslím, že se nejvíc bojím toho vidět ho znovu umírat. Slyšet ho jak mi říká, že je to má vina, že jsem patetický a k ničemu.“
Draco zabubnoval prsty o dřevěnou desku stolu.
„Ale proč on? Nebyla to vážně tvá chyba, že zemřel, tak proč on? Tvůj nejhorší strach by mohl být kdokoliv umírající.“
Harry se zamračil.
„Nevím. Myslím, že se prostě cítím provinile. Každý den riskoval svůj život, a nakonec pro nás zemřel. Pro všechny. Bez něj, bychom válku nevyhráli, a nikdy jsem neměl šanci mu poděkovat.“
Draco si zkousnul ret, přemýšlel.
„Harry, myslím, že Severus by to chápal. Věděl, že o něm neznáš pravdu až do úplného konce, a abych byl upřímný, choval se k tobě příšerně.“
„Jo, ale to musel. Aby zachoval svoje krytí.“
Draco se zasmál.
„Pottere, nemyslím si, že to pro něj bylo zas tak těžké chovat se, že tě nenávidí.“
Harry se jemně usmál.
„Ne, rozhodně mě nenáviděl. Ale myslím si, že mě měl občas tajně rád.“
„Možná,“ řekl Draco s pokrčením ramen. „Hádám, že to se nikdy nedozvíme.“
Harry ucítil bodnutí smutku, ale rozhodl se udržet tvář.
Chvíli byli ticho, dokud se Harry nezeptal: „Co je tvůj bubák?“
Draco se zachmuřil.
„Můj otec.“
Harry překvapením zamrkal.
„To jsem neočekával.“
„Co sis myslel?“
„Voldemort.“
Draco sebou trhnul, stále nebyl schopný říct jeho jméno.
„Ten je mrtvý. Možná jím byl, ale už není.“
„A proč zrovna tvůj otec?“
„Když je jím bubák, říká mi, že jsem přesně jako on. Že nikdy nebudu ničím víc.“
Harry se zamračil.
„Ty nejsi on, Draco. Už ne.“
Draco se nevesele usmál.
„Možná. Možná ne. Nicméně, teď je zavřený v Azkabanu. Už nade mnou nemá žádnou kontrolu.“
„Přál bych si, abych mohl říct to samé o Snapeovi.“
Draco zavrtěl hlavou.
„Dokáže tě kontrolovat, jen když ho necháš.“
*****