Byla další deštivá středa.
Harry a Draco pracovali na lektvarové chodbě než nastal čas oběda. Laboratoř byla téměř kompletní, a Harry byl pyšný na jejich práci.
Ron se zastavil na návštěvu před Harryho obědovou pauzou.
„Harry, mamku zajímalo, jestli se dnes zastavíš na oběd v Doupěti?“
Harry chtěl říct ne. Nebyl si jistý, jestli už dokáže čelit Weasleyovým. Zvláště Ginny… Ale Ron na něj zíral s výrazem plným naděje a Harry věděl, že nemůže odmítnout.
„Jistě, Rone. To bude fajn,“ odpověděl, a zněl víc monotónně, než zamýšlel.
Ron si toho evidentně nevšimnul, protože se na Harryho zářivě usmál, než se otočil k Dracovi.
„I ty jsi zván, Malfoyi,“ dodal Ron, a lehce se ušklíbl.
Draco na krátký moment vypadal ohromeně, ale rychle narovnal svůj výraz do nic neříkající masky.
Harry si všimnul, že se často snažil před ostatním skrýt své emoce, a zajímalo ho proč.
„Proč bych chtěl jíst oběd v tom vašem krysím hnízdě, Weasley?“ Odsekl Draco.
Ronův obličej změnil barvu na zářivě rudou.
„Myslel jsem, že možná chceš ukončit ten směšný krevní boj mezi našimi rodinami, ale jak vidím, mýlil jsem se. Harry řekl, že ses změnil. Evidentně ne.“
Ron se otočil pryč, ale Draco ho rychle chytil za paži.
„Weasley, počkej.“
Ron se na něj podíval a vyškubnul svou ruku.
„Co chceš, fretko.“
Draco sevřel čelist, evidentně se snažil ovládnout svou náturu.
„Omlouvám se. Neměl jsem to říkat. Rád bych si dal oběd s tvou rodinou, jen... ne dnes. Bylo to těžkých pár nocí. Můj otec čelí soudu zatím co tu mluvíme, a má matka mě potřebuje doma. Vím, že máme drsnou minulost, Weasley, ale rád bych… začal znovu.“
Ron dál zíral, aniž by cítil jakoukoliv sympatii s Malfoyovic rodinou, nebo s Dracem samotným. Nevěřil, že se Malfoy změnil, i když na tom Harry trval.
„No, hádám, že se budeme muset domluvit na někdy jindy,“ odpověděl chladně.
Otočil se k Harrymu, a řekl: „Mamka nás chce doma do třiceti minut. Nepřijď pozdě, víš jaká je.“
Harry přikývl a Ron odešel pryč.
Harrymu unikl povzdech a Draco se na něj podíval.
„Proč jsi řekl, že jsem se změnil?“ Zeptal se se zájmem.
Harry pokrčil rameny.
„Díky tomu, co jsi řekl včera o svém otci. Věřil jsi všem těm čistokrevným blbostem jen proto, protože on ano. Stal ses Smrtijedem jen protože to chtěl on. Ale teď, myslím, se můžeš stát sám sebou.“
Draco pomalu přikývl.
„Hádám, že to dává smysl…“ zamumlal. „Nezdáš se být příliš nadšený, že jdeš do Doupěte. Jak to?“
Harry zabručel.
„Nemluvil jsem s Weasleyovými od doby, co skončila válka. George jsem neviděl od Fredova pohřbu, a vím, že si musím promluvit s Ginny... a tak to oddaluju.“
Draco si odfrkl.
„Myslel jsem, že jste šíleně zamilovaní.“
„Jo. To jsem si myslel taky. Ale už ne.“
Chvíli stáli v tichu, než Draco nakonec prohlásil: „No, Pottere, chceš dodělat tu zeď, než půjdeš na oběd zkázy?“
Harry se tiše zasmál.
„Ano. A jsem Harry.“
„Jak myslíš, Zjizvená tváři,“ odpověděl Draco, a lehce se ušklíbl.
Bylo to divné, mít slušnou konverzaci s Dracem Malfoyem. Jistě, stále se navzájem popichovali, ale po nějaké době to nebylo nepříjemné.
Draco se podíval na velkou hromadu trosek před nimi.
„No, hádám, že bychom měli začít.“
„Ugh, musíme odstranit všechno z cesty, než dokončíme tu zeď. Chvíli to bude trvat,“ zamumlal Harry.
Ohnul se dolů a začal uklízet cihlu po cihle.
Draco mu věnoval zvláštní pohled.
„Pottere-“
Harry se na něj podíval a zastavil se.
„Harry. Zapomněl jsi, že jsi kouzelník? Vážně, jeden by si mohl myslet, že ses zbláznil. Ustup stranou.“
Harry se zamračil, ale ustoupil.
Draco vytáhl hůlku a zamířil ji na hromadu.
„Deletrius!“ Zakřičel.
Celá hromada kamení se rozpadla a zanechala za sebou zaprášeného Draca.
Harry protočil oči.
„Velmi působivé, přeměnil si velkou hromadu prachu.“
Harry ukázal hůlkou na prach a tiše zamumlal.
„Depulso.“
Mlha prachu odvála k Zapovězenému lesu.
„Jestli už jsi skončil s předváděním, Pottere, máme tu zeď k dokončení.“
„Harry.“
„Preferuji Zjizvená Tváři.“
„Ano, a já preferuji Fretko, ale přesto ti říkám Draco, ne?“
Draco se zamračil a Harry se zasmál.
Bylo tak jednoduché Draca naštvat.
„No tak. Jestli nezačneme, přijdu pozdě.“
*****
Navzdory svým nejlepším úmyslům, se Harry letaxoval do Doupěte s pěti minutovým zpožděním.
„Harry Pottere! Kde jsi byl?“ Paní Weasleyová ho okamžitě začala peskovat.
Ron protočil oči.
„Mami, no tak. Pravděpodobně ztratil pojem o čase, zatím co dělal charitativní práci.“
Harry se ušklíbl. Nikdy ve skutečnosti nepřemýšlel o rekonstrukci Bradavic jako o Charitě. Byla to prostě jen správná věc.
Paní Weasleyová se zamračila.
„Ano, jistě. Předpokládám, že to tentokrát přejdu. Ale Harry, drahý, příště doraž včas!“
„Pokusím se, paní Weasleyová. Omlouvám se.“
Paní Weasleyová vtáhla Harryho do těsného objetí.
„Neomlouvej se, drahý. Děláš báječnou věc, když pomáháš přestavovat školu. A je to Molly, drahý. Cítím se příliš stará, když mi říkáš ‚paní Weasleyová‘.“
„Tak tedy, děkuji za pozvání na oběd, Molly.“
„Nebuď hloupý! Jsi součástí téhle rodiny. Teď, proč si nesedneš ke stolu. Jsem si jistá, že tě George rád uvidí!“
Harry se přinutil k úsměvu, když přikývnul a ztuhle zamířil do jídelny.
George seděl vedle Billa a Fleur, oba se ho snažili rozveselit.
„Jsem si jistý, že Charlie ti rád povypráví o novém druhu draka, který objevil,“ říkal Bill.
Přestal mluvit, když Harry vstoupil do místnosti.
„Ahoj, Arry!“ Pozdravila ho Fleur vřele.
Postavila se, objala ho a políbila na obě tváře.
Nedokázal si pomoct, aby nemyslel na to, že mu někdo vyčiní za to, že nebyl na Fredově pohřbu. Snažil se nemyslet na fakt, že Fred byl pryč a snažil se promluvit veselým tónem.
„Ahoj! Rád vás opět vidím. Mrzí mě, že to bylo tak dlouho, byl jsem hrozně zaneprázdněný.“
Bill mávnul rukou.
„Není nutné se omlouvat, Harry. Chápeme to. Jsi hrdina kouzelnického světa. Doufám, že máš hlad, mamka připravila hostinu!“
Harry se zasmál.
„A kdy ne?“ Zeptal se.
Vklouzl na místo vedle George, a váhal, jestli má s druhým mužem promluvit.
„Jak se máš, Georgi?“ Zeptal se opatrně.
George se lehce usmál.
„Všechno je fajn, Harry. Opravoval jsem obchod, a pracoval na nějakých nových vynálezech. Co ty?“
„Převážně jsem dělal na přestavbě Bradavic. Kromě občasných slyšení, kterých jsem se musel účastnit, byl život poměrně tichý.“
„Slyšel jsem, že přestavuješ Lektvarové křídlo s Malfoyem. Jak to jde?“
„Vlastně překvapivě dobře. Není to tak špatné, jak by sis možná myslel.“
George ho poplácal po zádech.
„Rád vidím, že se ti vede dobře.“
„Já také,“ odpověděl Harry a na jeho rtech se objevil malý úsměv.
Do jídelny vešla Ginny a rozzářila se, když spatřila Harryho.
Harryho úsměv trochu povadl.
„Harry! Jsi zpátky! Měla jsem o tebe starost, ale Ron říkal, ať ti dám trochu prostoru. Nechtěla jsem, protože to už bylo téměř přes dva měsíce, ale vrátil ses, a to je vše, na čem záleží. Tak ráda tě vidím!“
Harry se nutil do úsměvu, i když cítil lehkou vinu a bylo mu trochu nepříjemně.
„Také tě rád vidím, Gin.“
Sedla si na druhou stranu vedle Harryho a naklonil se blízko k jeho uchu.
„Po obědě půjdeme do mého pokoje, ano?“ Zašeptala.
Harry přikývl, a trapně se odsunul.
Ginny se zamračila, ale neřekla nic dalšího.
Paní Weasleyová vstoupila do místnosti, následována armádou vznášejících se talířů.
Mávla hůlkou a talíře s jídlem se snesly na stůl před ní.
Ron, Hermiona, Charlie a Arthur se k nim přidali ke stolu, a pan Weasley řekl krátký proslov, než se všichni dali do jídla.
„Harry, drahý, Ron říkal, že Draco nemohl dnes dorazit. Je všechno v pořádku?“
Harry se na ni překvapeně podíval.
„Říkal, že ho jeho matka nyní potřebuje doma. Ale Molly, jsem trochu zmatený. Proč jste ho na prvním místě vůbec pozvali?“
Paní Weasleyová vypadal lehce otrávená, a zabubnovala prsty o desku stolu.
„Harry, válka skončila. Není žádný důvod, proč se držet staré zášti proti Malfoyovým. Ano, Lucius udělal několik strašlivých věcí naší rodině, ale nakonec, udělal správné rozhodnutí. Uvědomil si, že jeho původní rozhodnutí bylo špatné, a nyní za něj platí. Myslím, že je na čase zakopat sekyru.“
Harry přikývl, zaskočený, že byla schopná odpustit Malfoyovým tak snadno.
„Přiznávám, stále pracuji na tom, abych jim odpustil,“ přiznal Harry.
Molly se usmála.
„Oh, já také. Myslím, že to bude chtít nějaký čas, ale vím, že jednoho dne jim budu schopna upřímně odpustit.“
Harry přikývl, potěšen, že se věci začínají měnit k lepšímu. Nabral si velkou lžíci bramborové kaše na talíř a usmál se. Bylo příjemné být opět se svou rodinou.
*****
„Bylo to vážně dobré, Molly. Jsi si jistá, že nechceš pomoct s úklidem?“ Zeptal se Harry pár minut potom, co všichni dojedli své jídlo.
Většina Weasleyů už opustila stůl, včetně Ginny, a Harry se zoufale snažil přijít s výmluvou, aby s ní nemusel mluvit. Ale samozřejmě, k rozhovoru nakonec dojít muselo. Byl nevyhnutelný.
Paní Weasleyová zavrtěla hlavou, a věnovala mu vědoucí pohled.
„Ne, ne. Ginny čeká na rozhovor s tebou několik měsíců. Jdi, drahý.“
Harry se pokusil nebručet, když trapně šplhal do Ginnyina pokoje, a zastavil se ve dveřích.
Ginny seděla na posteli a zářivě se usmála, když Harryho spatřila.
Poplácala místo na posteli vedle sebe, a Harry si sedl dolů a cítil se velmi nepříjemně.
„Omlouvám se, že jsem se ti neozval dřív,“ začal.
Ginny položil prst přes jeho rty.
„O tom teď nemluvme.“ Její hlas přetékal žádostivostí a její modré oči ztmavly. „Víš... nedokázala jsem na tebe přestat myslet, Harry. Tolik jsi mi chyběl…“
Naklonila se dopředu a pomalu přitiskla své rty na jeho.
Harry zjistil, že se nemůže hýbat, a tak na ni zíral, zelené oči rozšířené.
Když si Ginny uvědomila, že Harry ztuhnul, odtáhla se a lehce se zamračila.
„Harry? Je něco špatně?“
Harry vypustil dlouhý povzdech.
„Ginny, podívej,“ začal.
Ginny zavrtěla hlavou.
„Ne, Harry. Vím, co chceš říct. Prosím, neříkej to.“
„Ginny, promiň. Nejsem na vztah připravený. Jsem právě teď příliš mimo. Myslel jsem, že budu vědět, co chci, ale teď… teď nevím.“
„Slíbil jsi, že se k sobě vrátíme, jakmile válka skončí. Čekala jsem na tebe…“ Zašeptala Ginny, oči se jí leskly neprolitými slzami.
„Omlouvám se, Ginny. Mám tě rád. Ale myslím, že takhle to bude nejlepší.“
Slzy začaly stékat z jejích očí, ale hlas měla pevný, když řekla: „Chápu.“
Harry se rozhodl, že tohle je konec rozhovoru. Postavil se a odešel, aniž by se obtěžoval rozloučit se s Ronem a Hermionou.
*****