Byl to měsíc, co skončila válka.
Harry byl oslavován jako válečný hrdina, i když se jím necítil. Odkdy z vás zabíjení lidí udělá hrdinu?
„Oh, ale Smrtijedi jsou monstra!“ Řekli by lidé.
Možná to byla pravda, ale také se říká, že jedině monstrum dokáže zabít monstrum, a Harrymu bylo špatně už jen z pomyšlení, kolik monster zabil.
Ty čtyři týdny po válce byly chaotické, a upřímně, Harry si z nich moc nepamatoval.
Vzpomínal si jen na jeden pohřeb za druhým, aniž by cítil cokoliv jiného kromě prázdnoty.
Účastnil se pohřbu Remuse a Tonksové spolu s Andromedou Tonksovou, a jeho kmotřencem Teddym.
Hermiona mluvila o tom, jak statečný Remus byl, a jakým byl příkladem pro to, aby byla anti vlkodlačí práva zrušena. Harry si nebyl jistý, jak se má cítit, když Hermiona vytáhla v této situaci politické prohlášení, ale rozhodně nebyl nadšený.
Nebyl si ani jistý, co by si o tom pomyslel Remus, ale ten muž se vždy držel zpátky, a Harry si pomyslel, že by mu to asi tolik nevadilo. Jestli to znamená osvobodit další nevinné vlkodlaky, Remus by s tím pravděpodobně souhlasil.
Profesorka McGonagallová se Harryho zeptala, zda chce pronést během pohřbu pár slov, ale nebyl schopný mluvit a tak odešel beze slova.
Jak jinak, článek v Denním Věštci ho poté označil za „Proti Vlkodlačím Zákonům“, a tak nakonec raději přestal číst noviny úplně. Stejně ho nikdy vlastně nezajímalo, co o něm lidi říkají.
Po pohřbu Remuse a Tonksové šel Harry o den později na pohřeb Freda. Nedokázal čelit rodině Weasleyových, a tak se celou dobu schovával pod svým neviditelným pláštěm. Seděl vzadu a zděšeně sledoval, jak George vzlyká nad černou rakví.
Počkal, dokud všichni neodešli, a pak přešel k rakvi a nechal na ní osamocenou růži. Možná, že byl zbabělec, ale nedokázal jeho rodině nyní čelit. Nedokázal čelit světu.
Harry se takto účastnil pohřbů a slyšení, podával výpovědi, a necítil nic. Pokračovalo to takhle celé další dva měsíce, dokud mu Hermiona neposlala vystřižený novinový článek.
Článek měl titulek: „Severus Snape: Dvojitý agent, nebo Čiré Zlo?“
Harry pocítil záblesk hněvu, následovaný bodnutím viny. On byl důvodem, proč byl Snape mrtvý. Nebyl schopný ho zachránit…
Na moment odstrčil pryč pocity a začal číst článek.
Článek prohlašoval, že Snapeova pravá loajalita patřila Temnému Pánovi, a že by jeho památce neměla být prokázána žádná čest.
Harry zmačkal papír, strčil ho do kapsy, a promptně se odletaxoval na Ministerstvo Kouzel.
Možná, že jednal iracionálně, ale v tu chvíli ho to nezajímalo. Dokázal se jen soustředit na vztek, který ho pohltil.
Vřítil se do Pastorkovi kanceláře, aniž by se staral, jestli je Ministr zaneprázdněn, a praštil zmuchlaným papírem o jeho stůl.
„Co má tohle znamenat?“ Vyštěkl.
Kingsley na něj vzhlédl zpoza stohů papírování, temné kruhy pod očima.
„Harry, rád tě vidím,“ odpověděl monotónním hlasem.
„Proč se chováme k Severusovi Snapeovi jako ke Smrtijedovi? Byl hrdina, Kingsley! On je důvodem, proč jsme všichni stále naživu!“ Pokračoval Harry a ignoroval Kingsleyho pozdrav.
Kingsley vypustil dlouhý povzdech.
„Harry, nemáme žádný důkaz, že byl hrdina, už jsme o tom mluvili. Všechno ukazuje na to, že byl Smrtijedem, a nemůžu nechat lidi, aby zrovna tohle oslavovali. Promiň.“
„Moje slovo není dost? Moje vzpomínky nestačí? Po tom všem, co jsem udělal, to stále není dost?“
Kingsley na chvíli zavřel oči.
„Harry,“ začal nakonec. „Bradavice jsou kompletně zničené. Smrtijedi nám stále unikají. Lidé panikaří a truchlí. Nemůžu se s tímhle teď vypořádávat. Možná jakmile se všechno usadí, můžeme přehodnotit situaci.“
Harry sevřel čelist, a snažil se nezačít ječet. Chtěl protestovat, zdůvodnit proč to není fér, ale hluboko v sobě věděl, že by to k ničemu nebylo. Ne teď, minimálně.
„Mimochodem,“ Kingsley poznamenal nonšalantně, a předstíral, jakoby se nic nedělo. „Jsem rád, že jsi tady, Harry. Profesorka McGonagallová by ocenila tvou pomoc při rekonstruování Bradavic.“
Harry byl naštvaný na způsob, jakým jejich konverzaci smetl ze stolu, ale snažil se svou povahu udržet pod kontrolou.
„Neudělal jsem toho pro teď už dost?“ Zabručel.
Vážně, žádat několik týdnů odpočinku bylo příliš? Jistě, stejně plánoval nakonec s rekonstrukcí pomoct, ale ne tak brzy. Bylo to příliš bolestivé. Bylo tam příliš mnoho vzpomínek…
Kingsley si znovu povzdechl.
„Obávám se, že to nikdy nebude dost, Harry. Jsi veřejnou osobou, a je předpokládáno, že půjdeš příkladem. Mám říct profesorce McGonagallová, že tě má očekávat v pondělí?“
Harry byl chvíli ticho, promýšlel své možnosti. Byl unavený z toho, jak lidé kontrolovali jeho život, ale upřímně, bylo by milé opět si popovídat se svou starou profesorkou a Bradavice byly jeho prvním domovem…
„Fajn,“ nakonec souhlasil. „Budu tam.“
Kingsley se okamžitě rozzářil.
„Výborně! Okamžitě jí pošlu sovu.“
*****
Harry se přemístil na školní pozemky brzy v pondělí ráno, a byl stále otrávený z toho, jak Kingsley zmanipuloval celou situaci.
Jakmile zamířil ke škole, McGonagallová spěchala k němu.
„Pane Pottere, ráda vidím, že vypadá tak dobře,“ pozdravila ho.
Harry si nemyslel, že vypadá moc dobře, ale to nevypadala ani ona. McGonagallová se mu náhle zdála velmi stará, a pocítil bodnutí smutku. Přesně tohle válka s lidmi udělala.
„Slečna Grangerová sama přestavuje knihovnu. Je to docela působivé,“ McGonagallová pokračovala. „Pana Weasleyho jsem ovšem neviděla…“
Harry přikývl, nepřekvapen. Ron byl poslední dva měsíce tichý, nemluvil s nikým kromě Hermiony. Harry to chápal. Cítil, že nebylo moc co říct, po tom co válka skončila.
„Nicméně, přemýšlela jsem, že byste mohl začít pracovat na rekonstrukci lektvarové laboratoře.“ Navrhla McGonagallová.
Harry ztuhnul.
„Lektvarové laboratoře?“ Zašeptal.
McGonagallová přikývla, aniž by si všimla jeho nepohodlí.
„Ano, zdá se mi to pro vás nejlepší, pane Pottere.“
„To zní dobře, profesorko.“ odpověděl Harry tiše, zoufale se snažil neukázat, jak nervózně se cítil.
McGonagallová mávla nesouhlasně rukou.
„Myslím, že je na čase, abys mi začal říkat Minervo.“
Harry se jemně usmál.
„Jen, když mi budeš říkat Harry.“
„Dohodnuto.“
*****
Po dlouhém dni práce, bez viditelného postupu, se Harry vrátil domů na Grimmauldovo náměstí.
Bylo to tmavé a chmurné místo, zvláště teď, když zelo prázdnotou, ale Harrymu připomínalo Siriuse, takže se rozhodl žít zde, místo v Doupěti. Paní Weasleyová si stejně stěží všimla jeho nepřítomnosti.
Aniž by o tom vlastně přemýšlel, zamířil Harry do Siriusovi staré ložnice, a sedl si k jeho starému dřevěnému stolu, který byl pokryt prachem a starými papíry.
Stalo se jeho zvykem sedět v Siriusově starém pokoji, ačkoliv to bylo poněkud morbidní. Často sem chodil přemýšlet, bylo to místo, kde ho nikdo neotravoval.
Harryho myšlenky se stočily ke zdemolované lektvarové laboratoři, a pak ke Snapeovi.
Měl Brumbála poslouchat. Měl mu věřit. Ale teď už bylo příliš pozdě, a Harry s ním už nikdy znovu nepromluví. Nikdy se neomluví, nikdy mu nepoděkuje.
Harry vytáhl čistý pergamen společně s perem a inkoustem.
Nebyl si jistý, proč to dělá, věděl jen, že musí. S třesoucí se dlaní začal psát.
Harry čekal, dokud inkoust nezaschne, a pak vzal dopis a opustil Siriusovu ložnici. Věděl, že by byl Sirius zděšený, kdyby věděl, že psal takový dopis u jeho starého stolu, ale bylo mu to jedno. Školní rivalita teď stěží něco znamenala, ne?
Harry sešel dolů do kuchyně, kde seděla jeho nová sova.
Nebyla stejná jako Hedvika, ale dokázala udělat svou práci. Harry se ji rozhodl pojmenovat Eileen, protože se mu to jméno vždy líbilo. Její jméno bylo svým způsobem ironické, jelikož znamenalo „světlo“, a on si záměrně vybral tu nejtmavší sovu, kterou dokázal najít, jednoduše proto, aby se na ní nepodíval a nepřipomínala mu Hedviku.
Hermiona mu řekla, že všechny černé sovy jsou pro něj příliš depresivní, ale Harrymu se stejně líbila.
Podržel dopis před Eileen, a ona na něj mrkla.
„Vezmi to Severusi Snapeovi,“ přikázal.
Nastala dlouhá pauza a on tiše dodal.
„Nečekej na odpověď.“
Vzala si dopis, a elegantně vylétla oknem.
Harry neměl ponětí, kam dopis zanese, a ve skutečnosti ho to nezajímalo. Mohla ho zanést do Tkalcovské ulice, nebo ke Snapeovu prázdnému hrobu, nezáleželo na tom.
Na ničem nezáleželo.