Nocte Semper

Svět za oknem pokrývaly husté šňůry korálků utkaných ze silných, těžkých kapek, jež se lily z temných, inkoustových mraků a zavlažovaly keře a stromy, které obklopovaly dům ze všech stran.

Pršelo nepřetržitě dva dny a Harry začal přemýšlet, jestli se mu ještě před podzimem podrží zachytit poslední paprsky slunce. Obraz byl téměř hotový. Zbylo mu jedině zachytit stíny a k tomu potřeboval světlo. Nedokázal to udělat po paměti, i když dům pozoroval už tolikrát, buď když seděl na zahradě nebo kolem něj létal na koštěti.

Severus se zašil do své laboratoře a připravoval dodávku léčivých lektvarů pro kupce ve Skandinávii a Harry by mu s radostí pomohl, aby měl co dělat, ale potom, jak posledně málem vyhodil do vzduchu celý suterén, ho raději nevyrušoval.

Sedl si ke stolu, vytáhl velký kus pergamenu a rozhodl se napsat dopis Luně. Byla jedinou osobou, se kterou Harry udržoval kontakt po konci války. Severus posílal jeho dopisy soví poštou z různých míst v Irsku, aby je nikdo nedokázal vysledovat a vyzvedával je v těch samých místech.

Chvíli sledoval, jak proudy vody stékají po skle, pak zanořil brk do kalamáře a sklonil se nad pergamenem.

Drahá Luno,

vím, že už uplynulo trochu času a měl jsem Ti napsat dřív, ale během poslední hádky jsem rozbil celou dávku Mnoholičného Lektvaru, a Severus díky tomu celý měsíc nemohl nikam jít a nemohl Ti poslat můj dopis. Ale tentokrát lahvičky zajistil silnými kouzly, aby měl jistotu, že se jim nic nestane.

Děkuji, že se staráš o Hedviku. Velmi mi chybí a lituji, že ji nemůžu mít u sebe, ale je příliš charakteristická. Nemohl bych jí pouštět ven a byla by tu nešťastná.

Tvůj poslední dopis mě velmi potěšil. Je fantastické, že se Tonksová zlepšila. Byla to nepříjemná kletba a doufám, že lékouzelníci konečně najdou způsob, jak ji celkově obnovit sluch.

Harry se rozhodl až po osmi měsících od války napsat Luně svůj první dopis, a dát jí vědět, že žije a má se dobře. To od ní se dozvěděl, že Tonksová ztratila sluch díky kletbě, kterou na ní seslala Bellatrix, Neville ztratil jednu nohu, ale lékouzelníci mu vyrobili protézu a mohl se volně pohybovat, a Ginny strávila u Svatého Munga půl roku. Přežila, i když polovina jejího těla a tváře byla zjizvená z popálenin, které nebylo možné odstranit žádnými známými prostředky a kouzly.

Rád bych příští rok přijel na Ginnynu svatbu a viděl Vás, ale vím, že to Severus nikdy nedovolí. Dokonce i v neviditelném plášti mě můžou chytit a stejně vím, že tam nebudu vítán, kdyby se o mně Ron dozvěděl… Občas přemýšlím nad tím, že bych mu poslal dopis, ale vím, že by ho roztrhal, aniž by si ho přečetl. Nemyslel jsem si, že někdy dojde k tomu, že mě můj nejlepší přítel bude nenávidět…

Harry přestal psát a sevřel ústa. Nechtěl si to připomínat. Nechtěl si pamatovat Ronova slova, ani jeho pohled, když odházel se Severusem… ta vzpomínka byla příliš bolestná. Přivolávala temnotu…

Zavřel oči a zhluboka se nadechnul.

Víš, občas mi chybí. I Hermiona. Vzpomínám si na ty časy, kdy jsme si mysleli, že nás nic nemůže rozdělit. Že vždycky budeme spolu. Že se nám vždy podaří dostat z největších problémů, protože si pomůžeme navzájem. A pak Hermiona odešla a všechno se rozpadlo. Jako by byla cementem, který spojoval naše přátelství, a když byla pryč, všechno se rozpadlo a už se to nedá znovu postavit. Je od Tebe hezké, že si s ním chceš promluvit, ale je to ztráta Tvého času Luno, protože on názor nezmění. Nikdy mi neodpustí. Přestal jsem pro něj existovat a nic se na tom nezmění.

Snažím se na to nemyslet, ale občas je to těžké. Zvlášť v noci, když ležím v tichu, a poslouchám Severusův dech. Když zavřu oči, vrátím se myšlenkami do doby v Bradavicích, k jejich magii a chodbám. A cítím v sobě narůstající nostalgii, a pak si uvědomím, že se celý můj svět shluknul jen na dech jednoho muže… a vím, že kdyby mi ho někdo vzal... stejně by vzal i můj dech. A nikdo by mi ho nedokázal vrátit zpět.

Ale i přesto všechno, se tam moje myšlenky vrací. Předevčírem jsem měl sen, ve kterém jsem se znovu procházel Bradavickými chodbami…

Harry od Luny věděl, že McGonagallová po Bradavicích rozvěsila portréty na památku všech těch, kteří zemřeli za války.

…a viděl jsem je, Luno. Ale ne na portrétech. Viděl jsem je ve Velké Síni na hostině. A víš, co se stalo? Hermiona se rozesmála, vstala a přeběhla ke mně, ale než jsem ji stačil obejmout, probudil jsem se. A úplně jsem se rozsypal. Plakal jsem tak hlasitě, že jsem vzbudil Severuse…

A pak jsem ji musel navštívit na hřbitově. Vím, že bych neměl odcházet, ale cítil jsem vnitřní potřebu. Chtěl jsem si s ní promluvit. Musel jsem… cítit její přítomnost. A když jsem se vrátil…

Harry tiše otevřel dveře, snažil se nevydat žádný zvuk, aby Severuse nevzbudil, ale když překročil práh a jeho oči spatřily místnost osvětlenou jedině ohněm v krbu… okamžitě zapomněl na všechna bezpečnostní opatření. Obývák byl naprosto zdemolovaný. Nábytek přestal existovat, byl roztřískaný na padrť, podlaha byla posetá roztrhanými knihami, kousky omítky a čalounění, jeden ze závěsů, který byl ještě před chvílí na okně, hořel, zapálen převrácenou svíčkou. A uprostřed toho všeho zničení stál on. Severus. Otočený zády, se shrbenými rameny a lahví whisky v ruce.

Harry na něj zíral s široce rozevřenýma očima, a neměl ponětí, jak zareagovat, co říct, co udělat.

„Co se tu, do háje, stalo?“ Zeptal se chvějícím se hlasem, vešel do obýváku a dával si pozor, aby nezakopl o kus zeleného křesla na podlaze.

Severus se prudce otočil, vrhl na něj zamlžený, zmatený pohled. Chvíli se zdálo, že posuzuje, jestli je Harry jen halucinací způsobenou alkoholovým opojením, nebo před ním opravdu stojí. A když se jeho oči rozšířily a během zlomku vteřiny se zúžily, tvoříc dvě úzké, černé štěrbiny, Harry věděl, že Severus opět získal kontrolu nad svou myslí.

„Kde jsi byl?“ Zachrčel ochraptělým hlasem, a zamířil k němu jako nevyhnutelné tornádo. Harry couvnul ke stěně, vyděšený útokem, ale v té chvíli na něj Severus spadl, sevřel ruku na jeho krku a Harry na tváři pocítil jeho alkoholický dech. „Všude jsem tě hledal! Nikdy jsi neměl opustit tento dům bez mého souhlasu, ty idiotský, sobecký spratku!“

„Promiň,“ zamumlal Harry, snažil se chytit dech a rozevřít mužovi prsty kolem svého krku. „Byl jsem na hřbitově. Chtěl jsem navštívit Hermionu a tys tady nebyl a myslel jsem, že to bude trvat jen chvilku a já se vrátím a…“

Severus ho odtrhl od stěny a znovu na něj spadl. Harry zavřel oči, bojoval se závratí hlavy a slyšel zlověstný šepot plný hněvu u svého ucha:

„Nikdy víc už mě neopouštěj. Vždycky musím vědět, kde jsi. Vždycky! Jestli tě ještě jednou budu muset hledat, neručím za to, co se ti stane, až tě najdu. Rozuměls?“

…Celý následující den jsem strávil nápravou škod. Já… ještě nikdy jsem ho neviděl v takovém stavu. Je pravda, že jsme se od války oba změnili, ale jeho popadla jakási posedlost. Celou dobu mě sleduje, jakoby se bál, že stačí, abych na chvíli odešel z domu, a zmizím a už nikdy se neobjevím. A ta myšlenka ho paralyzuje natolik, že mě nedokáže ani na hodinu spustit z očí…

Harry přestal psát, když zaslechl blížící se kroky, které se zastavily v dokořán otevřených dveřích. Severus mu je nedovoloval zamykat. A věděl, že kdyby se otočil, spatřil by okraj jeho černého pláště, vykukující zpoza rámu. Ne moc, ale dost na to, aby Harry věděl, že ho Severus špehuje.

Vrátil se ke psaní teprve tehdy, když slyšel, že se kroky vzdalují a Severus se vrací do své laboratoře.

Občas mě to rozčiluje. Být pod neustálým dohledem, jako by na mě každou chvíli mělo něco vyskočit z křoví a sežrat mě. Cítím se… svázaný. Svázaný jeho posedlým strachem. Dokonce, i když jdu ven, abych se proletěl na koštěti… vidím ho dole, jak se zabývá svými magickými bylinami, které později používá k vaření lektvarů. A nemělo by být divné, že Severus tráví tolik času na zahradě, dohlíží na své rostliny, jelikož má spoustu objednávek od zahraničních kupců… ale vím, že to dělá také proto, aby mě měl na očích. Několikrát jsem ho prosil, aby roztáhl ochranou bariéru ze sedmdesáti alespoň na sto metrů okolo domu, ale pokaždé odmítl. Nemůžu v tak malém prostoru dělat manévry na koštěti, a nemůžu překročit hranici, protože by si mě někdo všiml. Ale vím, že bych ho neměl do ničeho tlačit. Použil na dům nejsilnější ochranná a maskovací kouzla, jaké se mu podařilo najít v nejbližší knihovně. Udělal opravdu ohromnou práci, aby nás skryl před celým světem a nedopustil, aby na nás někdo přišel. Ministerstvo nás může hledat, jak chce, ale nikdy nás tu nenajdou. Mimochodem, děkuji Ti za ty plakáty, které jsi mi nedávno poslala…

„Severusi! Podívej, co jsem dostal od Luny!“

Harry vpadl do laboratoře v suterénu, a držel v rukou dva obrovské plakáty.

Severus zvedl hlavu od kouřícího se kotlíku a věnoval mu nezaujatý pohled.

„Vypsali za nás odměnu. Poslouchej.“ Odkašlal si a začal číst. „Hledaný Severus Snape. Nebezpečný Smrtijed. Obviněn ze zrady, vraždy tří bystrozorů a nespočtu mudlů, spáchání desítek zločinů, včetně opakovaného použití neodpustitelných prokletí včetně únosu Harryho Pottera. Odměna za jakékoliv informace o místě jeho pobytu a pomoc dopadení tohoto krutého vraha – pět tisíc galeonů.“ Harry hvízdnul. „Pět tisíc galeonů? Teda, s tím bych si vystačil do konce života. Mimochodem, když už jsi mě unesl, proč si do teď nezažádal o žádné výkupné? Dokážeš si představit, kolik by Ministerstvo mohlo zaplatit za vraha Toho, Jenž Nesmíme Jmenovat?“ Harry ignoroval vražedný pohled, který mu Severus poslal a podíval se na druhý plakát. „Kruci, to je obrázek ještě z Turnaje Tří Kouzelnických Škol! Ztracený Harry Potter. Válečný hrdina, který osvobodil Svět od teroru Toho, Jehož Nesmíme Jmenovat.“ Harry se zašklebil a koutkem oka viděl, jak mu Severus věnoval jeden se svých sarkastických úšklebků. Ignoroval ho a pokračoval: „Naposledy byl viděn ve společnosti hledaného nebezpečného zločince, Severuse Snapea. Pravděpodobně jím byl unesen. Může být vězněn a držen proti své vůli pod kletbou Imperius. Odměna za jakékoliv informace o místě jeho pobytu – dva tisíce galeonů. Zajímalo by mě, jestli by mi to vyplatili, když bych se sám přihlásil, co myslíš?“ Zeptal se posměšně, a věnoval Severusovi dvojsmyslný pohled. „Když se podíváš na ty fotky, vypadáš jako pedofil, který unesl čtrnáctiletého.“

Ale Severuse jeho vtip vůbec nepobavil. Díval se na něj čím dál drtivějším pohledem, až nakonec zasyčel přes zatnuté zuby:

„Jestli odsud to smetí okamžitě neodneseš, budou mi tam muset dopsat ještě jednu vraždu.“

Občas Severus vůbec nedokázal poznat žert. A je obzvláště přecitlivělí, když mě učí vařit nějaký komplikovaný lektvar. Proto mám tolik rád chvíle samoty, když můžu prostě jen sedět v tichu a malovat, zatím co on se zabývá svými lektvary. Potřeboval jsem odreagování. Býval jím famfrpál, ale protože nemám možnost hrát, a nemám ani možnost svobodně si zalétat na koštěti, musel jsem si najít něco jiného. Něco, co by mi trochu nahradilo svobodu. A proces tvorby mi dává opravdu ohromný pocit volnosti. Severus mi pomohl přizpůsobit jednu místnost v patře na pracovnu. Mám spoustu barev a magických štětců. Podařilo se mi už vytvořit několik obrazů, ale nejvíc miluju tu chvíli, kdy po probuzení vejdu do obývacího pokoje a uvidím na zdi s krbem viset svůj nový obraz. A vím, že protože jsem ho tam nepověsil já, mohla to udělat jen jedna jediná osoba. A cítím… v nitru teplo. Ačkoliv od toho posledního incidentu Severus přestal věšet moje nové obrazy, což pravděpodobně znamená, že se na mě stále hněvá… Chtěl jsem jen získat barvu planoucího ohně z Ohnilezů, ale zapomněl jsem si navléknout rukavice z dračí kůže, když se na mě z ničeho nic Ohnilezy vrhly a popálily mě. No a naneštěstí to Severus uslyšel…

Harry křičel a motal se po pokoji, převracel stojany, obrazy a nádoby s barvami a snažil se popálenými prsty odtrhnout ze svého ramene stvoření připomínající pijavici a pak další, které se mu přisálo k noze. Měl pocit, jako by mu někdo do žil vlil tekutou lávu, která způsobovala, že jeho mysl planula a oči se zakryly mlhou. Narazil do křesla a svalil se na podlahu zrovna ve chvíli, kdy se dveře do pracovny prudce otevřely a udeřily o stěnu.

„Impervius!“ Místnost se vyplnila hlasitým, chraplivým výkřikem a Harry ucítil, jak obě pijavice odpadly z jeho těla a s mlasknutím přistály vedle na podlahu. „Reducto!“

Uslyšel dva malé výbuchy, ale tak se mu motala hlava, že se nedokázal ani rozhlédnout, aby spatřil, co se stalo a prostě jen zavřel oči a přitiskl se k chladné podlaze. Cítil, jak mu žilami protéká oheň, který pálil jeho tělo šíleným tempem. Uslyšel rychle se přibližující kroky a po chvíli se jeho rozpáleného čela dotkla ledová dlaň. Uslyšel nad sebou zasyčení, ale nevěnoval mu pozornost, chytil tu ledovou dlaň a přesunul ji na svou tvář. Úleva, která přišla, byla téměř ochromující.

„Promiň,“ zašeptal, když ho Severus vzal za ruku. „Nezlob se.“ Cítil, jak se pod něj vsunuly paže a zvedly ho z podlahy. „Nic mi není,“ zamumlal, opřel si hlavu o Severusovo rameno a ovinul ruce kolem jeho šíje.

Severus ho někam odnesl, a až když Harry pocítil, jak se jeho kůže dotýká něčeho chladného, pochopil, že leží v posteli. Cítil, jak se mu na kůži lepí propocené oblečení, ale Severus ho rychle uvolnil od všech částí jeho oděvu a po chvíli se jeho popálenin dotkly třesoucí se, bledé dlaně, přinášející úlevu chladnou mastí. Na chvíli otevřel oči, aby spatřil, proč se Severus vůbec neozývá, ale když spatřil bledou, napjatou tvář, sevřená ústa a chvějící se emoce v černých očích, pochopil, že je na něj Severus naštvaný.

„Omlouvám se,“ zopakoval, znovu zavřel rozpálená víčka, protože už je nedokázal udržet a pocítil, jak mu Severus zvedl hlavu a vlévá mu do úst jakousi hořkou tekutinu, která způsobila, že se Harryho mysl stala ještě těžší a zamlženější.

A když se Harry pomalu propadal do krajiny snů, celou dobu cítil dotyk rtů na své dlani. A pak se ty rty začaly sunout po jeho kůži, po ramenu a dál. Laskaly ho a bylo to příjemné.

Vzbudil se uprostřed noci. Horečka mu už téměř opadla, a Severus spal v křeslu vedle postele, s tváří skloněnou dopředu a skrytou za závěsem černých vlasů.

...nepromluvil semnou celý den. No, pokud nepočítám obvyklou tirádu, že jsem nezodpovědný, idiocký bla bla bla, a že nedokážu dělat dokonce ani tak bezpečnou činnost jako je malování, aniž bych tím neohrozil svůj život. A že by mě měl přivázat k sobě na řetěz, aby mě měl na očích, nebo si svou neschopností dokážu ublížit i když půjdu ze schodů. Ale večer, když seděl ve svém křesle a já k němu přišel a sedl si mu do klína tak jako vždycky, doufal jsem, že už se na mě nezlobí. Nechtěl jsem ztratit náš společný večerní rituál, který je nejpříjemnější částí dne. Severus obvykle sedí ve svém křesle před krbem, ponořen do další knihy, a pak mu já vylezu na kolena, přitulím se k němu a poprosím ho, aby mi četl. A on to udělá. Rád poslouchám jeho hlas, dokonce, i když předčítá nudné vědecké disertace o magických rostlinách nebo nuancích ve způsobu přípravy lektvarů. Ale tentokrát to bylo jiné. Víš, co udělal? Sáhl po knize ležící na stolku, kterou musel vytáhnout z knihovny dříve toho dne, a začal mi číst celou kapitolu o Ohnilezech, včetně nebezpečí a vedlejších účincích, které mohou nastoupit po jejich dotyku. Bylo to zákeřné a myslím si, že to přehnal.

Ale i tak jsem si ten večer užil. Protože jsou i večery, které bych si raději vůbec nepamatoval…

Harry přestal psát a podíval se z okna. Venku padala tma a Harry měl pocit, jakoby se díval přes hustý sirup. Měl by si rozsvítit svíčku. Aby rozehnala neklid, který se plazil po stěnách a po stropě, a snažil se ho udusit. Slyšel tlukot vlastního srdce. Čím dál silnější a rychlejší.

Kousl se do rtu, pomalu zanořil pero do kalamáře, a odtrhl pohled od temných stínů v rozích místnosti.

Vím, že panuje klid. Vím, že jsme osvobodili Kouzelnický Svět od strachu. Vím, že už je pryč a že se nikdy nevrátí. Ale občas… občas ho v sobě cítím. Cítím jeho nenávist, cítím, jak ve mně roste, jak mě vyplňuje a pak… to nedokážu kontrolovat. Luno, mám pocit, že jsem jím. Pamatuju si jeho vzpomínky, pamatuju si jeho emoce, pamatuju si jeho myšlenky, jeho led… pamatuju si jeho temnotu a něco se ve mně děje a já se nořím do tmy. Vidím jejich tváře, slyším jejich křik. A chci ještě víc, chci jejich utrpení, ještě víc a jsem z toho znechucený. Cítím, jak ten led naplňuje moje nitro a tolik ho nenávidím. Za všechno, co jsem jim udělal, i když vím, že jsem to nebyl já, že to byl on... ale v té chvíli si to neuvědomuju a zdá se mi, že se to všechno opravdu stalo mně a musím to v sobě zabít. Musím se potrestat, musím to ze sebe vyrvat, protože je to jako jed, který mě vyplňuje zevnitř, a ničí všechny mé pocity a v té chvíli potřebuju… něco… někoho… a on je tu pro mě. Ať je kdekoliv. Ve své laboratoři, v zahradě, v kuchyni… potřebuju ho, potřebuju, aby to ze mě dostal, aby prorazil tu temnotu, aby mě potrestal za všechno, co jsem jim udělal. A on to udělá. Vyplní mě horkem a svým penisem, vyplní mě bolestí, kterou si zasloužím, šuká mě, dokud nezačnu kňučet, a pak ještě přitvrdí, přitiskne mou hlavu do podlahy, nebo ke stěně, zkroutí mi ruce, když se začnu bránit, poznamená mou kůži škrábanci a otisky svých prstů, bez milosti proniká do mého těla i do mé mysli a trhá všechno, dokud se temnota nevzdá a neodstoupí, a skrze prázdnotu nepronikne světlo a já znovu nejsem schopen dýchat. A zapomenu na to, jak jsem ještě před chvílí byl špinavý. Konečně se cítím čistý. Jen on mě dokáže očistit. Jen on má dost síly, aby mě rozdrtil a vymáčkl ze mě ten jed, který proniká do mé mysli a přebírá nade mnou kontrolu. Jen on dokáže zkrotit to, co ve mně roste pokaždé, když jsem ve tmě. Vždycky kontroluje, že jsou všude zapálené svíčky. Nikdy nedovolí, aby v nějaké místnosti převládala temnota. Ale občas tmu vyhledávám. Chci se do ní ponořit. Potřebuju jí. A světlo mi vadí. Ale naposledy se opravdu naštval, když jsem to udělal. Když jsem zhasnul svíčky, zakryl okna a sedl si ke stěně, schoval se do tmy, ale neměl jsem moc času, protože mě brzy našel…

Harry uslyšel rychlé kroky, když se náhle dveře s třeskem otevřely a pustily dovnitř světlo z chodby.

„Ty zatracený spratku!“

S obtíží vyplynul na povrch temnoty, která se mu uzavírala nad hlavou, a podíval se na zamračený pohled muže stojícího ve dveřích. Severus měl na sobě jen ručník, ovinutý kolem beder. Na jeho těle se leskly kapky vody, a vlhké vlasy mu padaly do čela a na ramena.

Všechno bylo rozmazané, ale Harry měl pocit, že muž přešel až k němu, prudce ho postavil na nohy a pak ho táhnul chodbou, jejíž stěny a strop se mu míhaly nad hlavou, a z každého koutu na něj zírala zkřivená tvář, a temnota se ho snažila chytit a zanořit do něj své drápy.

Téměř se zadusil, když ho Severus brutálně strčil pod sprchu a pustil ledovou vodu. Vystřízlivění přišlo tak prudce, jako ještě nikdy a Harry se na chvíli topil vodou, jak se snažil dostat ze sprchy ven, ale Severus ho pevně držel a nedovolil mu utéct. Jeho oblečení nasáklé vodou se mu lepilo k tělu, ale temný mrak se začal vzdalovat a zanechal v něm černou prázdnotu a špínu, kterou voda nedokázala smýt.

Harry zvedl ledová víčka a našel lesknoucí se černé oči. Celé jeho tělo se třáslo zimou a bojovalo s anafylaktickým šokem a ledovými prsty sevřenými na jeho krku.

Natáhl ruku, sáhl pod ručník, sevřel ji okolo teplého těla a cítil, jak se ohřívá a tvrdne mu pod prsty.

„Do mě,“ zašeptal s obtíží a přesunul dlaň po Severusově horké erekci. „Naplň mě.“

Potřeboval jeho horko. Potřeboval oheň, který jeho nitro vyplní vroucí lávou, rozpálí ho, spláchne špínu a umlčí… hlad.

Severus zareagoval bleskově. Otočil ho, trhnutím mu sundal kalhoty a slipy ke kotníkům, přitiskl ho ke skleněné stěně a… vyplnil ho.

A Harry cítil, jak se jeho tělem šíří žár, jak v něm každý příraz zapaluje jiskřičky ohně, které mu plynou žilami a dosahují všude, dokonce i do těch nejintimnějších míst, a rozjasňují je. Cítil, jak se Snapeův penis tře o stěny jeho nepřipraveného vchodu, a způsobuje mu tak čím dál větší exploze horka. Po zádech mu stékal ledový proud vody, ale on ho sotva cítil. Vnímal jen zvuk boků narážejících do jeho beder a Severusovi dlaně svírající ty jeho, zuby kousající mu rameno a horké výdechy, které dráždily jeho šíji. A byl to tak ohromující pocit podvolení, když se jeho tělo poddalo přírazům, když přestalo bojovat a prostě jen přijímalo to prohlubující se teplo v něm, dovolil mu v něm růst a toužil, aby se dostal ještě hlouběji, ještě dál, aby vyplnil každou skulinu, aby se vlil do každé prohlubně a zůstal už navždy v něm.

Nikdo jiný to nikdy nedokázal. Nebyl dost brutální, dost bezohledný. A také vím, že v takových chvílích… to pomáhá i jemu. Krmí svou vlastní temnotu. Jeho vlastní, nenasytnou touhu, která musí být čas o času ukojena, aby nad ním nepřevzala kontrolu.

Kdo se jednou stal Smrtijedem, jím nikdy nepřestane být. Nikdy v sobě nepopře hlad po krvi a utrpení. Může to zadusit, ale po nějaké době se hlad stane příliš silným, aby ho mohl ovládat, a pak už ho nic nezastaví. Proto je tak důležité pravidelné krmení.

Oba máme své démony, kteří nás pronásledují. A někdy ta temná postava, které vyplňuje celé mé zrcadlo, celý můj svět… zaplaví hustá temnota, vnikne do všech trhlin jeho duše, všech jizev, a vyplní je jedovatou nenávistí. A pak je zrcadlo popraskané a musím být opatrný, abych se nepořezal… ale i tak stále selhávám a poraním se o jeho ostré střepy.

Harry stál jako paralyzovaný v obývacím pokoji a sledoval Severuse oblečeného ve Smrtijedském rouchu. Na jeho ledový vzdálený pohled upřený do zdi, na ruku pevně sevřenou kolem hůlky, na jeho zkroucené rty a bledý obličej zbavený emocí.

Zdálo se, že je naprosto mimo, ponořený ve svém světě, ve kterém existovala jen tma, a Harry věděl, že jeho démon ho znovu našel.

„Severusi,“ zašeptal, pomalu k němu přešel a celou dobu sledoval dlaň, ve které muž svíral svou hůlku. „Musíš se ke mně vrátit.“

Ostražitě se dotkl jeho ramene a v tu chvíli se Severusův pohled odtrhl od stěny a oči kuté z černého ledu spočinuly na něm, probodly ho jako blesk a během okamžiku Severusova ruka vystřelila nahoru a sevřela se mu na hrdle s drtivou silou.

„To jsem já, Severusi,“ zachrčel Harry, snažil se rozevřít jeho prsty a chytit dech. „Vrať se ke mně. Prosím.“

Stále si pamatoval, jak se to stalo poprvé. Tehdy nevěděl, co se děje, protože Severus se náhle začal chovat, jako by ho nepoznával, a když se ho Harry pokusil zadržet, odstrčil ho tak silně, že Harry narazil do jedné z knihoven. Byl pryč téměř půlku noci, a když se vrátil, na jeho šatech a dlaních byla krev… neptal se, co se stalo. Nechtěl to vědět. Prostě k němu přešel a obejmul ho, děkoval všem svatým za to, že se k němu vrátil a snažil se zastavit špatný pocit v žaludku, když Severus zvedl zakrvácenou dlaň a dotknul se jeho tváře, a Harry pocítil děsivý strach, když si uvědomil, že ještě před chvíli mohla tahle ruka někoho zabít…

Ale tentokrát mu nedovolí odejít. Nepustí ho. Nedovolí mu vstoupit do temnoty sám.

„Udeř mě, jestli chceš. Zraň mě. Potrestej mě. Ale neodcházej,“ zašeptal a zadíval se přímo do tvrdého pohledu temnoty, která jakoby se nořila až do jeho duše.

A Severus to udělal. Odhodil ho na zem a nakrmil se jím dosyta.

A vrátil se.

A pak dlouho líbal jeho tvář.

A všechny stopy, které jeho zuby a prsty způsobily na Harryho těle.

Stále se musíme navzájem hlídat, protože to, co nám hrozí, není hmotné a nemůžeme se od toho jednoduše oddělit ochrannou bariérou jako od zbytku světa. Je to neviditelný nepřítel, kterého se nikdy nezbavíme, protože jakmile jednou zapustí kořeny v Tvé duši, nikdy už ho nezničíš. Přesně tak, jak říkal Severus. Můžeme se jedině snažit navzájem se ochránit. Proto vždy, když usínám, cítím na sobě jeho pohled. Když se uprostřed noci vytrhnu ze snu, cítím, jak mě objímají paže. Vždy je vedle mě. Kromě rána.

Vždycky když se vzbudím, je pryč. Nemám tušení, kdy vstává, i když se mi občas zdá, že si pamatuju, jak mě opatrně uvolňuje ze svého objetí, pokládá mi hlavu na polštář, a následně tiše vyklouzne z ložnice. Nemáme v ní žádná okna, takže občas nevím, kolik je hodin a někdy se ukáže, že vstávám před polednem. Ale nevadí mi, že tam není. Ne. Protože vím, že jakmile vyjdu z ložnice a v pyžamu se vydám do kuchyně… na stole na mě bude čekat snídaně. A skořicová káva. A vím, že když vezmu podnos do rukou a vyjdu s ním na terasu, spatřím ho v zahradě, skloněného nad bylinami…

Harry odložil tác se snídaní na dřevěný stůl a rozhlédl se po zahradě. Slunce už bylo vysoko a to i přes stín, který vrhaly stromy a keře obklopující jejich dům. Severus se krčil u nějakých květin a prořezával suché výhonky. Dokonce i v takovém teplu měl na sobě černé kalhoty a černou košili s dlouhým rukávem. Harry sešel na boso dva schody a přešel cestu vyhřátou sluncem na zeleň a dál k temné postavě.

„Dobré ráno, Severusi,“ řekl tiše, sklonil se a obejmul ho zezadu pažemi. Severus se nezdál překvapený. Nepřerušil práci ani neotočil hlavu.

„Přemýšlel jsem, kdy nakonec porazíš všechny rekordy a vstaneš v poledne? Právě teď ti k úspěšnému výsledku chybí už jen devatenáct minut.“

„Je to tvoje vina,“ odpověděl Harry, opřel si bradu o jeho rameno a díval se na jeho ruce, jak bojují s nepoddajnými výhonky. „Kdybys mě nenutil každou noc dělat takovou akrobacii, nebyl bych pak tak unavený a vstával bych ve slušnou dobu.“

„Neříkej, a já si vždy myslel, že osmnáctiletí by měli být v lepší formě než jejich dvakrát tak staří partneři.“

„Och, ale já nemám dvacetileté zkušenosti, jako někteří,“ odvětil Harry.

„Pottere, opravdu mě chceš iritovat už od samého rána?“ Zeptal se varovně Severus.

„Přeci je už poledne, Severusi,“ prohlásil Harry a uculil se.

Není to tak, že bych byl unavený, nebo tak. Občas se pokusím vstát dřív a jednou se mi to dokonce povedlo, ale akorát pršelo, a když jsem vyšel v pyžamu na zahradu, spatřil jsem, že sbírá přísady, a vůbec se nevzrušuje deštěm ani tím, že se může nachladit a samozřejmě to skončilo hádkou. Protože on může zmoknout, ale já nemůžu. I když bych to neměl nazývat hádkou, ale raději argumentací. Protože naše obvyklé spory připomínají malé zemětřesení. Destruktivní tajfuny, které smetou ve své cestě všechno, dokud nezůstanou jen kouřící se zbytky a… neuhasitelný žár, který jen čeká na to, aby vzplál horkým plamenem. Všiml jsem si, že můj odpor je pro něj ještě podnětnější. Změní se díky němu ve vzteklou bestii. Naučil jsem se ji kontrolovat, ale občas je to těžké.

Harry stál se zaťatými pěstmi, zády ke dveřím. Pokoj vypadal, jako by přes něj přešlo tornádo. A částečně to byla pravda. Nevěděl, kolik času uplynulo od chvíle, kdy vyběhl z ložnice, dostal se sem, a zničil všechno, co se nacházelo v místnosti.

Severus mu nikdy nedovolil zůstat dlouho o samotě potom, co se pohádali. A tentokrát to rovněž netrvalo dlouho.

Harry uslyšel kroky.

„Znovu po tobě budu muset uklidit.“ Severusův hlas byl tichý a jemný.

Harry se neotočil, nepohnul ani svalem. Vbíjel pohled do stěny, a cítil v sobě plamenný hněv. Když se kroky přiblížily a Severus stál už téměř za ním, Harry se prudce odtáhl a zasyčel:

„Jdi pryč. Chci být sám.“

Ale Severus na jeho slova nereagoval, a znovu se k němu přiblížil.

„Pojď do ložnice,“ zašeptal a než se Harry stačil znovu odsunout, pocítil na zádech paže, které ho zadržely na místě. Trhnul sebou, snažil se uvolnit, ale Severus jen umocnil stisk a přitáhl ho ke své hrudi, naklonil se k jeho uchu a zašeptal: „Promluvíme si o tom ráno. Teď se uklidni a pojď semnou do postele.“

Harry cítil jeho erekci, jak se mu tiskne k zádům. Slyšel jeho ochraptělý dech u ucha. Vždycky to tak bylo. Vždy pro něj po jejich hádkách přišel a odtáhl ho do postele.

„Proč bych to měl dělat?“ Zeptal se chladně a snažil se uvolnit od jeho paží a vůně. A vzrušení, vznášejícího se ve vzduchu jako hustý sirup. „Proč bych měl vyhovět tvojí žádosti?“

„Protože to nebyla žádost,“ uslyšel hlubokou, hrdelní odpověď a v té chvíli ucítil na svém krku horký jazyk, jako by Severus už déle nedokázal zadržet svůj hlad. „Musím tě mít.“

Fungovalo to téměř vždy. Harry mu nemohl odolat. Ne, když ho ty štíhlé ruce uchopily s takovou chamtivostí, když mu ten hluboký hlas pronikl do uší jako sladký, lepkavý lektvar.

Ale tentokrát mu nedovolí zvítězit. Tentokrát nad ním získá převahu!

S největším úsilím se vytrhl z pavoučích paží, prstů a jazyka, otočil se k Severusovi čelem, a věnoval mu ten nejchladnější pohled, jaký ze sebe v tu chvíli dokázal dostat.

„Popros,“ zasyčel povýšeně, a díval se přímo do černých, lesknoucích se očí naproti. „Pros mě o to, abych ti dovolil mě mít.“

V Severusových očích zaplanulo cosi horkého. Muž se objevil u něho jedním krokem, chytil ho za vlasy a přitáhl si ho ke rtům. A Harry pocítil, jak Severus útočí jazykem na jeho ústa, kouše ho zuby a nutí ho, aby je rozevřel a pak prohloubil polibek, tak prudce a chamtivě, až se Harrymu podlomila kolena a celé jeho tělo se pokrylo husí kůží. A až po chvíli si uvědomil, že muž tlačí jeho dlaň do svých kalhot, přitahuje ji na svou tvrdou erekci a šeptá mu přímo do ucha ochraptělým hlasem ztěžklým potřebou:

„Stačí ti takováhle prosba?“

Nevím, jak to dělá, že jediným gestem, jednou větou, jediným dotykem dokáže rozbít mou veškerou kontrolu v prach a já zapomenu na všechno, na všechna rozhodnutí a na to, co udělal... a prostě se mu odevzdám.

Ale i já mám své způsoby. Naučil jsem se pár triků, které téměř vždy fungují. A můj obraz byl jedním z nich. Pracoval jsem na něm téměř celý měsíc. Nakonec, když jsem byl spokojený, pověsil jsem ho v ložnici a šel jsem do sprchy, a když jsem se vrátil…

Harry vyšel z koupelny, a když spatřil, že Severus leží v posteli, drží v rukou knihu, jeho první reakce byla podívat se na obraz, který před chvílí pověsil na stěnu. Byl nedočkavý, jak na něj Severus zareaguje, jakým způsobem ho okomentuje a zda se mu vůbec líbí, ale když mu zrak padl na stěnu…

Harry cítil, jak se mu do žaludku vlévá chlad z rozčarování.

Obraz tam nebyl.

Věděl, že riskuje, když ho pověsil bez zeptání. Severus byl velmi pečlivý a pedantský, když šlo o umisťování všech věcí v ložnici. Ale, k sakru... byla to i jeho ložnice!

Severus by měl… měl by ukázat aspoň trochu… akceptování.

Harry sevřel ústa, odtrhl pohled od prázdné stěny a vrátil ho zpět k muži ležícímu na posteli, a byl si téměř jistý, že se Severusův pohled zaměřil zpět na knihu.

Bez dalšího přemýšlení, přešel k posteli, trhnutím z ní serval polštář a následně otevřel jednu ze skříní a vytáhl z ní deku, po čemž se ostentativně k zaskočenému muži otočil zády a zamířil ke dveřím.

„Kam jdeš?“ Zeptal se ostře Severus.

„Jdu spát na pohovku,“ osvětlil Harry, otevřel prudce dveře a překročil práh.

„Nepůjdeš nikam. Okamžitě se vrať do postele.“

PRÁSK!

Harry za sebou zabouchl dveře a rozhlédl se po obýváku. Zatím probíhalo vše dobře. Zapomněl jen na jednu, malou překážku – neměli pohovku. V obýváku stály jen dvě křesla. Černé a zelené. Dřevo v krbu ještě stále hřálo, a vydávalo slabé světlo. Harry přešel ke svému křeslu, usedl do něj, vytáhl nohy nahoru a podložil si hlavu polštářem, po čemž se přikryl dekou, stočil se a snažil se najít nějakou pohodlnou pozici. Zbývalo jen čekat.

Existovaly dva možné scénáře. V první z nich se Severus zuřivě vyřítí z ložnice, vzteklý Harryho neposlušností a jeho kompletní neúctou. Ale protože to do téhle chvíle ještě neudělal, stále existovala šance druhého scénáře. Šance, že Severus přemýšlí o tom, co udělal, zlomí se a pověsí obraz zpět. Ale Harry z vlastní zkušenosti věděl, že někomu takovému, jako byl Severus, může trvat, než přijde na takové řešení celou noc, takže jeho nejlepší možností bylo prostě jít spát. A to také udělal.

Probudil ho stín, který se nad ním skláněl. Chvíli neměl tušení, kde se nachází a v jednom šíleném zlomku vteřiny si dokonce pomyslel, že je to mozkomor, ale uklidnil se, když uslyšel ochraptělý šepot:

„Jeden týden. Máš jeden týden, aby ses jím nabažil. Pak musí zmizet.“

Harry rozlepil ospalá víčka a zasténal, když mu přeskočily obratle. Všechno ho bolelo. Křeslo nebylo nejpohodlnějším místem na spaní.

Ale povedlo se mu další malé vítězství. Vybojoval týden. Zajímalo ho, kdyby šel spát do zahrady, jestli by mu Severus dal dva týdny…

Když se mu nakonec povedlo zvednout z křesla, Severus už byl pryč. Harry se vrátil do ložnice a podíval se na obraz, který zaujímal polovinu stěny. Věřil, že se mu docela dobře podařilo zachytit jejich dům a dva zářící patrony – zlatého lva s bílým hadem, jejichž společná zář osvětlovala temnotu skrývající se v rozích a oddělila je od tmy přicházející ze všech stran společně s temnými postavami v kápích, které k nim natahovaly své dlouhé, šupinaté ruce.

Harry se otočil a podíval se na Severuse, sedícího na posteli, jak se na něj dívá s tváří skrytou ve stínu vlasů a Harry nedokázal postřehnout jeho výraz. Proto prostě jen vylezl na postel, přešel k němu po kolenou a přitiskl své rty k jeho sevřeným ústům, skládajíc na ně krátký polibek.

„Děkuju,“ zašeptal a pak si lehnul na postel, položil hlavu na Severusova kolena a díval se na obraz.

Ano, tento obraz byl rozhodně doposud jeho nejlepším dílem. I když chápal, proč Severus nechtěl, aby visel v jejich ložnici. Mohl vyvolat… úzkost. Když se na něj díval, měl pocit, že se kolem něj temnota pomalu uzavírala v kruhu kolem domu, ale stačilo, aby se přiblížila blíž, aby spatřil, jak se světlo stalo ještě intenzivnější, a vyhnalo tmu až k samému okraji obrazu. Dokud budou Patroni spolu, tma nikdy nevnikne do středu.

…ale všechny ty hádky, neustálé boje, přízraky číhající v temnotě… to všechno přestává mít smysl, jakmile se mě Severus dotkne… uprostřed noci, uprostřed dne… když si mě vezme a vstoupí do mě a nepospíchá, a jeho kůže se otírá o mou a jeho tenké rty se spojí s mými ústy…

Harryho dlaň se vznášela nad pergamenem a oči mu utkvěly na dešti za oknem.

Jak popsat něco, co je dokonalé? Jak popsat okamžik, který je korunou všem ostatním chvílím, které musely nastat, aby se ta jedna, nejdokonalejší mohla stát?

To byl přesně okamžik té noci. Když se probudil z noční můry a svým pláčem vzbudil Severuse. A Severus... ano, on dokonale věděl, jak ho uklidnit.

Pronikal do jeho rtů se stejnou jemností, s jakou se v něm pohyboval. Jeho jazyk tančil s jeho vlastním jazykem s takovou něhou, s jakou jeho dlaně putovaly po jeho těle. Lízal jeho rty s takovou touhou, jako by se z nich snažil slízat veškerou chuť a nemohl se dočkat, až ho bude moc znovu ochutnat. A když se nasytil jejich chutí, přesunul svá ústa na Harryho dlaň, políbil jeho zápěstí a hlubokou jizvu, která ho přetínala, způsobená jednou z Voldemortových kleteb. Pravděpodobně tou samou, která zanechala jizvu na Severusově tváři. A Severus jí vždy věnoval velkou pozornost, líbal ji a lízal, jakoby… jakoby chtěl Harrymu vynahradit všechnu bolest, kterou zažil. Ale nemusel to dělat, když i jeho tělo pokrývaly jizvy. A Harry je miloval všechny. Miloval putovat po nich prsty a jazykem. Ale tentokrát mu to Severus nedovolil. Vysunul se z něho a jemně ho obrátil na břicho, zakryl ho svým tělem a znovu do něj vstoupil. A Harry cítil jeho váhu, cítil, jak ho zakrývá, jako by se ho snažil skrýt před celým světem, cítil jeho dlaně, propletené s jeho prsty a tvář nořící se mu do vlasů. A slyšel tiché skřípění postele, když Severus zvedl bedra, drobně se z něho vysunul a následně se znovu zanořil, jako by nedokázal vydržet ani chvíli mimo něj. A Harry slyšel svůj vlastní hlas, jak vyslovuje slova, která nedokázal zastavit:

„Zůstaň semnou. Celou noc.“

Severusova tvář se zanořila ještě více do jeho vlasů a Harry uslyšel tichý, měkký šepot u svého ucha:

„Zůstanu s tebou navždy.“

A když už bylo po všem a já usínal, přitiskl se k mému boku, a pocítil jsem jeho dlaň, jak hladí mé vlasy a…

Harry přestal psát, když slyšel blížící se kroky. Severus se zastavil za ním a Harry pocítil jeho dlaň na tváři.

„Už máš hotovo?“ Zeptal se.

„Ještě jednu větu,“ odpověděl, otřel se tváří o jeho dlaň a cítil, jak se jeho štíhlé prsty chvějí touhou. Věděl, že ho sem přivedla potřeba. Věděl, že už to Severus nedokázal vydržet, a že ho potřebuje mít u sebe celou dobu.

…a vím, že mě už žádná noční můra nevzbudí, protože on bude bdít, aby je ode mne všechny odehnal.

„Hotovo.“

KONEC

Nocte Semper

Harry Potter a Severus Snape fan fictions

Varování - 18+