Severusova tvář se změnila v odkrvenou masku hrůzy, když pohlédl vzhůru a sledoval hustý mrak Mozkomorů, který je obklopoval jako žraloci vábené krví. Ten pohled připomínal stádo hyen, bojujících o mršinu, a zároveň se snažící ukořistit co největší kus masa. Jejich shnilá ústa se otevírala a pohlcovala nekonečný proud potravy, jako by jim instinkt nařizoval, aby vysáli všechno až do poslední kapky, protože na další takovou hostinu by mohli čekat i několik set let. Jejich hlad byl věčně neukojitelný. Trhali duše na kousky, dokud nezůstalo nic kromě prázdné skořápky. A bylo jich tu stovky. A každý z nich se chtěl nakrmit do sytosti.
Bariéra, která udržovala Severuse na místě se náhle zatřásla a rozsypala se, čímž ho propustila. Muž spadl na kolena a ruce, ale okamžitě zvedl hlavu a s leskem v očích se podíval na dvě těla sesouvající se na zem.
Vyskočil na nohy, a přitiskl si dlaň ke svíjejícímu se, blednoucímu Temnému Znamení. Bolest byla stejně silná, jako ve chvíli, kdy se znak objevil, jako by byl spálen rozžhaveným železem.
Věděl, co to znamená.
Ale to teď nebylo důležité. Nic z toho nebylo.
Prudce se zarazil, a sledoval temným pohledem dvě postavy ležící na zemi, skryté za hustým mrakem Mozkomorů, které se na nich krmili, a pak vytáhl hůlku, kterou sebral Malfoyovi. Jeho dlaň se nekontrolovatelně třásla, ale oči zůstaly pevné a zaostřené, a připomínaly dva uhlíky vypálené při tisíci stupních ve tvrdé diamanty. Vyplňovala je doutnající záře, a tlačila se ven: na zlomek vteřiny se v nich objevil záblesk, měnící se v rozzářenou tvář se zelenýma, zbožnýma očima, vyslovující ta dvě slova… slova, kterých se vždy bál, ale když je nakonec slyšel...
„Expecto Patronum!“
Záblesk byl tak silný, že si Severus musel zakrýt oči druhou rukou. Ale jakmile ji sklonil, spatřil, jak z jeho hůlky proudí záře a formuje se do… zlatého lva. Vyzařoval ze sebe tolik síly, že ještě než se přiblížil k hordě Mozkomorů, část z nich prchla, vydávající skřeky a kvílící zvuky. Patron se vrhl mezi stvoření, rozptýlil je na strany, ale bylo jich příliš mnoho, aby je on sám mohl vyhnat všechny. Lehl si vedle drobného nehybného těla, odháněl od něj Mozkomory a vztekle řval.
Severusova dlaň pevně svírající hůlku se začala třást ještě víc, když si patron vyžádal poslední zbytky jeho moci. Po jeho tváři napjaté vysílením stékal pot, když široce otevřenýma očima sledoval nehybnou postavu, a čekal na nějaký pohyb, drobný záchvěv dlaně, cokoliv, co by mu dalo naději, že stále žije, že mu ještě nestačili sebrat duši, že ještě nezhasli jeho světlo, a neponořili ho navždy do temnoty.
Záře začala pod nátlakem temnoty rozzuřených Mozkomorů pohasínat. Severus klesl na kolena, oběma rukama sevřel svou hůlku, aby za každou cenu udržel ochranu, a pak postřehl slabý záblesk, plynoucí z hůlek, které se nacházely v Harryho nehybné dlani. Záblesk, který se vinul a plazil po zemi a začal se formovat do… stříbrného hada.
Severus s omráčením sledoval, jak se had ovíjí okolo lva ležícího na zemi, obalil se kolem něj, jakoby se ho snažil ochránit před okolní temnotou a v té chvíli byl oslepen oslepující záplavou teplého světla, které plynulo od dvou patronů, horkými vlnami se rozprostíralo na všechny strany, a zahánělo okolní temnotu. Severus slyšel vzdalující se skřeky Mozkomorů.
Nastalo ticho.
Záře pohasla a dva spletení patroni se začali rozplývat.
Severus se zvedl ze země a přešel ke dvěma postavám, ležícím na zemi. Krátce pohlédl na tělo Voldemorta vedle. Jeho červené oči se pokryly černí a zíraly do prázdna. Připomínaly rozbitý kus vázy, kterou se člověk může podívat dovnitř a zjistit, že to, co ji dřív vyplňovalo, úplně zmizelo. Byl prázdný. Jeho duše byla rozervána na tisíc maličkých kousků, a spolu s ní zmizela i jeho moc.
Temný Pán byl poražen.
Severus odtrhl pohled od pomalu se rozpadající plazí tváře a přenesl ho na drobnou postavu, ležící u jeho nohou jako zničená hračka. Rozcuchaná a umazaná, s bezvládně rozhozenými končetinami. V jeho dlani stále byly dvě hůlky. Na černé prameny mu z čela stékala kapka krve. Jeho brýle ležely stranou a oči... široce otevřené, zelené oči se bezradně dívaly do prostoru.
Severus se ponořil do tmy a zalila je hustá a ledová temnota. Klesl na kolena, jakoby náhle ztratil všechny síly a pootevřenými ústy se snažil lapat po dechu, jako by se kolem jeho krku náhle utáhla smyčka a nedovolovala mu dýchat.
Zoufale sevřel v náručí Harryho bezvládné tělo, prudce ho odtrhl od země a zanořil pohled do těch nehybných očí… do očí, které se vždy naplnily září, když se na něj podíval… které se na něj vždy dívaly se směsicí strachu a obdivu… které se vždy rozzářily tak neuvěřitelným plamenem, bez ohledu na to, jestli to byl plamen touhy nebo nenávisti…
Ale teď v nich už nebylo nic. Jen prázdno, prostor čekající na vyplnění, ve kterém se odrážely mraky nad jejich hlavami.
„Neopovažuj se mě tu nechat,“ zavrčel těžkým hlasem a zněl, jako by jeho hlas přicházel z propasti. „Podívej se na mě!“ Zatřásl tělem, ale když nepřišla žádná odpověď, vysunul jednu ruku zpod Harryho zad a položil ji na chladnou tvář. „Jak se jmenuju?“ Nic. Žádná reakce. „Zatraceně, máš mi říct, jak se jmenuju!“ Téměř křičel, tonul v v tichých očích a působil dojmem, že byl každou chvíli rozhodnutý skočit do toho nekonečného, obrovského oceánu, jen aby našel... i nejslabší náznak přítomnosti.
Nemohl však nic nalézt. Dokonce ani nejtišší, nejvzdálenější šepot myšlenky.
„Udělals to,“ zašeptal, a téměř chorobně se díval na bledou tvář pokrytou škrábanci a stopami od krve, po které se tolikrát potuloval prsty a rty. „S takovým šíleným nápadem jsi mohl přijít jen ty, ale povedlo se ti to. Porazil jsi ho. Teď musíš najít cestu zpátky.“ Chvějící se dlaní pohladil chladnou tvář, jako by se ho snažil zahřát svým dotykem. Aby mu dal nějaké znamení. „Jsem tady. Čekám na tebe. Vrať se ke mně.“
Severus vypadal, jako by se do jeho očí a mysli začala vlévat temnota. Jakoby s každou další milisekundou, uvázl někde hluboko na dně duše, obklopený strachem a šílenstvím.
„Vím, že to nikdy nebude dokonalé. Vím, že se budeme každý den hádat a možná se navzájem jednoho dne zabijeme. Ale musíš přežít, abys to zjistil. Nemůžeš teď ode mě odejít. Nikdy ti to nedovolím. Tvoje místo je u mě. A vždy bude. Neopustíš mě ani na krok, protože patříš jen mě… slyšíš? Dej mi znamení, že mě slyšíš, sakra!“ Prudce s ním zatřásl, ale nic se nestalo. „Proč mlčíš? Jak se opovažuješ mě takhle nechat… teď, když…“
Přisunul se blíž, a do nosu ho udeřila slabá vůně vanilky, která mu omámila všechny smysly s tak ohromnou silou, že potřeboval trochu času, aby chytil dech a ovládl závrať hlavy. Olízl si suché rty a naklonil se ještě níže, téměř se opíral čelem o jizvu na jeho čele a zašeptal ochraptělým, zlomeným hlasem:
„Harry… nenuť mě, abych prosil.“
A pak se ty zelené oči lehce pohnuly, na zlomek vteřiny spočinuly na jeho tváři a téměř okamžitě se znovu ponořily do prázdna.
Ale ta jedna neočekávaná reakce stačila, aby se Severusova tvář rozzářila náhlým, téměř bolestným poryvem nepopsatelných emocí.
„Dobře. A teď se na mě podívej ještě jednou a řekni mé jméno,“ zašeptal horečně, a vbil planoucí pohled do nepřirozeně rozšířených zornic. Přesunul chvějící se dlaň z chladné tváře na vlasy, vpletl prsty do černých pramenů, a tichý šepot, který vyšel z jeho úst, byl tak nevýrazný a ochraptělý, jako by přicházel z nejvzdálenějšího, nejtemnějšímu koutku jeho duše:
„Říkal jsi, že se ke mně vždycky vrátíš…“
Jeho hlas náhle utichl, jako příliš napnutá struna, která pukla pod náporem sil. A zůstal jedině pohled. Pohled šílence, který se náhle otřásl, rozpadal se na barevná sklíčka jako v kaleidoskopu, když spatřil v očích naproti… když spatřil…
…jak se zorničky náhle zmenšily, jako by do nich nakonec po dlouho trvající temnotě udeřilo světlo, rozsvítilo je zevnitř a naplnilo vědomím.
Harryho ústa se drobě otevřela a znovu se zavřela, jako by se snažil cosi říct, ale slova narazila na bariéru a nemohla uniknout z hrdla. Muž se díval planoucím pohledem na ty rty chvějící se vysílením, jako by je sám pohled přinutil k tomu, aby se nakonec otevřely a on uslyšel… slyšel…
…ten tichý, slabý a ochraptělý šepot:
„Severusi….“
***
Temnotu vyplňovala nekončící kakofonie duši rozbíjejících výkřiků. Slyšel výkřik své mámy, výkřiky stovek obětí, mučených k smrti i k hranici šílenství, a každý z nich byl jako samostatné kousnutí, zanoření tesáků do jeho duše a vytržení jeho citů. Jeden za druhým, obklopovaly ho, až nakonec přestal cokoliv cítit, kromě chladné lhostejnosti.
Vznášel se ve tmě. Úplně sám. A věděl, že to tak vlastně má být. Musel odčinit vše. Každý jeden výkřik, každý sebraný život, všechno utrpení, které způsobil. Viděl to všechno jasně. Jako pomalý film, který nikdy nekončil.
Všechny vzpomínky, které spatřil, tekly jeho myslí jako odpadní voda, nechávající po sobě bahno a špínu, vyplňovala ho neohyzdnějšími zbytky, které byly příliš těžké a lepkavé, než aby je mohl spláchnout a usadily se v nepřístupných koutech jeho mysli.
Výkřiky neutichly. Právě naopak. Zdálo se, že nabíraly na síle, a on se před nimi nedokázal ubránit. Tahaly. Kousaly. Drásaly.
A pak se v té temnotě objevilo malinkaté světélko. Vyzařovalo teplo a známou vůni. Vůni, kterou určitě znal, ale nepamatoval si, odkud. Vydal se za ním, držel se ho jako můra světla. A když se přiblížil blíž, zjistil, že to byl ohromný, zlatý lev. Zdálo se mu, že už ho viděl dřív… ale nebyl úplný. Něco mu chybělo.
Harry šel za ním, a měl pocit, že se ho lev snaží někam zavést. Výkřiky začaly odstupovat a vzduch se vyplnil teplem. A když se lev náhle zastavil, přistoupil k němu, sklonil se k jeho nohám a děsivě zařval, a Harry náhle pocítil úder tak silného horka, až se okolí rozzářilo červení. A už věděl, co chybělo…
Had.
Vzpomněl si na figurku. Dvě stříbrno bílé postavy, lev a had, spojené ve stisku tak silném, že se zdálo nemožné je od sebe oddělit.
A v tu chvíli se z okolní temnoty vynořil jasný had, který okamžitě opletl lva, a když se obě postavy spojily, prostor se vyplnil září a Harry neviděl nic, dokud záře opět nepohasla, a prostor se opět naplnil temnotou.
Ale v té temnotě se cosi pohnulo. Slyšel jakýsi hlas. Nedokázal rozeznat slova, ale zdálo se mu, že ho ten hlas volá. Začal ho následovat, ale vzpomínky číhající v koutech na něj útočily čím dál víc, a pomalu všechno zaplnily ochraptělými, nekončícími výkřiky a Harry byl ztracen a nedokázal najít cestu ven.
Cítil dotyk. Na tváři, která určitě nemohla patřit jemu, protože on už neexistoval. Neexistoval od chvíle, kdy seslal to kouzlo... ale přesto, navzdory všemu… tady stále byl. Stále cítil dotyk. A hlas. Známý hlas. Hlas, který ho volal a Harry běžel čím dál rychleji, a toužil se k němu přiblížit.
A pak, poprvé, se mu zdálo, že rozeznal slovo… své jméno. Vyslovené takovým způsobem, jako by ten, kdo ho vyslovil, stál nad propastí a jestli Harry nezareaguje, skočí do ní.
Skoro se zhroutil, když se temnota náhle otevřela a Harry spatřil… Severusovu tvář. Tak blízko, jako by tu opravdu byl.
Ale to nebylo možné. Byla tu jen tma. A hlasy.
Cítil, jak se na něho tisknou, snaží se ho zatáhnout zpátky, ale kdesi na okraji vidění, spatřil jeho tvář, i když byl pohled zkreslený a rozmazaný. Bledou, pokrytou černými prameny. A oči. Připomínající dva lesklé, černé kameny, dívající se na něj tak, jako vždy, když… když byl v něm. A tenké rty. Které vyslovovaly téměř zoufalý šepot, tak netypický pro Severuse:
„Říkal jsi, že se ke mně vždycky vrátíš…“
Ano. Pamatoval si ta slova.
Obklopily ho známé vzpomínky, a vyplňovaly ho teplem.
Přesně tak to řekl. Vždy se k tobě vrátím. Vždycky.
Temnota se prudce rozdělila, až se Harry cítil, jak by se vynořil na povrch z hluboké, smolné vody.
Chtěl mu odpovědět. Dát mu vědět, že ho slyší, ale všechny svaly jeho těla připomínaly rozehřátý vosk. Po několika pokusech se mu podařilo vyslovit tichý, chraplavý šepot:
„Severusi…“
A to, co se stalo pak...
Mužova tvář se změnila tak náhle, jako by byl zasažen proudem. Šílenství planoucí v očích pohaslo, nahrazené čímsi… čímsi horkým a bezedným, až měl Harry pocit, jako by se mu to vypálilo do kůže. Severus ho k sobě přitáhl prudkým trhnutím a zavřel ho ve stisku tak silném, tak plném dychtivé chamtivosti, až Harry ztratil dech, utopený v jeho pažích, s tváři vtisknutou do jeho klíční kosti a do nosu ho udeřila vůně bylin. Cítil, jak ho jeho dlaň laská ve vlasech a přitahuje si jeho obličej ještě blíž, jakoby se ho Severus do sebe snažil vstřebat a nedovolit, aby se ho někdo od něj znovu pokusil vzdálit.
Než se však Harry stačil rozplynout v Severusově teple, pocítil, jak muž povoluje sevření, drobně se odtahuje a v té chvíli byla jeho tvář zasypána horkými, chamtivými polibky, pokládané na skráně, tváře, čelo i bradu. Ale po chvíli však hladová ústa nalezla jeho rty a přitiskla se na ně, tak silně, jako by ho toužily pozřít a Harry pocítil teplý jazyk, jak mu lízal jeho rty a tisknul se na ně. A v okamžiku, kdy je rozdělil, mu chamtivý jazyk vklouzl do úst, horký, vlhký a chvějící se… pronikal do jejich nitra, ochutnával tváře, patro a tlačil se proti jeho vlastnímu, oslabenému jazyku… Ostré zuby se mu stiskly bolestně na rtech a Harry tiše zasténal, ale Severus jakoby ho vůbec neslyšel, pohlcoval mu jeho ústa nezkrotnou, divokou chamtivostí a Harry cítil, jak se Severusova dlaň v jeho vlasech stiskla ještě silněji, přitáhla ho ještě blíže k sobě a jak se mu Severusův jazyk dotýká téměř hrdla, sune se ještě dál, ještě hlouběji, jako by prahnul ochutnat jeho duši.
Harry se snažil odpovídat, snažil se držet krok, ale byl příliš oslabený. Zvládl jedině zvednout své oslabené ruce a povinout je okolo mužovi šíje, snažil se jeho nekonečné, neukojitelné touze poddat a měl pocit, jako by se mu žár vycházející ze Severusových úst, šířil po celém jeho těle, povzbuzoval svaly a krev v jeho žilách.
Když se nakonec Severusovi rty odtrhly od jeho úst, a dovolily, aby se do jeho plic dostalo trochu ledového vzduchu, Harry zvedl pevně sevřená víčka… a první co spatřil, byly hořící oči, které ho sledovaly. Tak blízko, tak neobvykle blízko, až měl pocit, že ještě chvíli, a pohltí ho, utone v těch hlubinách, a on by to klidně dovolil. Jen kdyby stále hořely tak jako teď. Jen pro něj.
„Dal bych si trochu čokolády…“ Zašeptal slabě a spatřil, jak se oči naproti rozšířily a po chvíli do nich vplynulo pochopení. Ale Severus u sebe pravděpodobně nenosil čokoládu. Škoda… Kdyby věděl, že tu bude tolik mozkomorů, určitě by si sebou vzal několik tabulek…
Na chvíli zavřel oči, zhluboka se nadechl a po chvíli ucítil, jak se k jeho Severusem zmučených rtů tiskne cosi chladného.
„Vypij to,“ uslyšel rozkaz. „Možná to nechutná jako čokoláda, ale je to mnohem efektivnější.“
Otevřel ústa a dovolil, aby mu tekutina vklouzla do hrdla, přinesla sebou úlevu a ohřívala svaly v těle.
Když polkl poslední lok, otevřel oči a náhle cítil, že se od něj Severus trochu odsouvá a sahá po čemsi, co leželo bokem. Uslyšel tiše zašeptané kouzlo, po chvíli se na jeho nose objevily brýle a najednou se svět stal o mnoho jasnější. Harry několikrát zamrkal a díval se na Severusovu zraněnou tvář, na které viděl hluboké vrásky, vyryté ještě před chvílí proudem silných, nekontrolovatelných emocí. Nedokázal však spatřit víc, neboť byl opět obklopen pažemi a přitlačen k černému, štíhlému tělu.
„Co se stalo?“ Zeptal se do Severusova ramena, zavřel oči a snažil si vzpomenout, co se stalo a jak je možné, že stále žil. Pamatoval si ledový chlad, když se mu mozkomoři snažily vysát duši. Byly jich tu stovky. Co se s nimi stalo? Co se stalo s Voldemortem?
Možná to byl sen? Možná se tohle všechno doopravdy nestalo? Je nemožné, že stále existoval. Přeci mozkomoři… přece…
Slyšel Severusův klidný dech, jak mu ovál vršek jeho hlavy. Okolo panovalo sametové ticho, a Harry měl pocit, že jsou jedinými bytostmi ve vesmíru. A možná to znamenalo… možná že oba zemřeli?
„Co se stalo?“ Uslyšel po chvíli Severusův ochraptělý hlas. Zněl, jako by byl stráven teplotou několika tisíc stupňového, pekelného ohně a teď jen doutnal zbytky sil. „Porazil jsi Temného Pána. To se stalo. Pogratuloval bych ti, ale mnohem raději bych ti chtěl nařezat.“
Silný, téměř majetnický stisk se uvolnil a Harry otočil hlavu a rozhlédl se po nejbližším okolí. Téměř vyjeknul, když vedle sebe spatřil Voldemortovo nehybné tělo, které jako by nedokázalo zůstat v tom samém tvaru, když magie, která ho udržovala pospolu, zmizela.
„On… je mrtvý?“ Zeptal se nejistě, a nedokázal uvěřit tomu, co vidí.
Severus následoval jeho pohled.
„Ano, zabil jsi ho. Povedlo se ti zničit jeho duši. Jen Merlin ví, jak jsi na ten nápad přišel, ale nikdo, bez ohledu na to jak je mocný, nemůže být znovuzrozen bez duše.“
Harry se podíval na Severuse se zamyšleným výrazem ve tváři.
Nemohl tomu uvěřit. Prostě nemohl. Voldemort už opravdu neexistoval? Pouhá myšlenka, že je pryč… se zdála být… neskutečná.
Bál se. Že stačí, i jen na okamžik uvěřit, že na okamžik ztratí bdělost… a on se znovu vrátí.
„A co kdyby to nějak přežil? V mozkomorech?“ Zeptal se, kousl se do rtu a snažil se polknout ten plíživý neklid v nitru.
„Mozkomoři nepatří do světa živých. Byli tady ještě dlouho před příchodem Temného Pána. Jsou nesmrtelní a žádná duše, kterou pohltí, nemá šanci na propuštění. A kromě toho…“ Severus zvedl volnou ruku, a ukázal Harrymu své levé předloktí. „Podívej.“
Harry se podíval na Snapeovu kůži. V místě, kde se nacházelo Temné Znamení, zůstala jedině o něco jasnější značka, která se vynořovala z okolní kůže.
Harryho oči se rozšířily.
„Opravdu je mrtvý,“ zašeptal s ohromením, a cítil, jak se jeho srdce rozplývá čím dál teplejší radostí. A oslabující úlevou. Svět bez Voldemorta. To bylo… neuvěřitelné
„Ale kam se poděli mozkomorové?“ Rozhlédl se po nebi, jako by očekával, že se každou chvíli objeví temné siluety.
„Vyvolal jsem patrona. A nevím, jak jsi to udělal, a to téměř na druhém břehu, ale ty jsi svého Patrona vyvolal také.“
Harry se zamračil, když si snažil vzpomenout na zářivého jelena, ale nic takového si nepamatoval.
„Viděl jsem jen lva a hada, ale to není…“ Zadrhl se a podíval se hluboko do Severusových očí. „Ale… jak je to možné?“
Severus vypadal trochu zmateně. Odkašlal si a odpověděl, zatímco se snažil zachovat neutrální tón hlasu:
„Kdybys vnímal alespoň na jedné hodině, věděl bys, že Patron může změnit svou podobu pod vlivem silných emocí. A tvůj se změnil v hada.“
Harryho oči se prudce rozšířily.
„To znamená, že tvůj...“ Než však větu dokončil, zaváhal, když na sobě pocítil mužův pohled. Dokončil ji však v mysli.
Nemohl tomu uvěřit. Lev. Severusův Patron je lev…
Ta myšlenka byla tak nesmyslná, že Harry dokázal na Severuse jen s neuvěřením zírat a podařilo se mu vzpamatovat, až když ho napadly další myšlenky.
„Ale jak je to možné, že já žiju, když on…?“ Zeptal se po chvíli a kývnul hlavou směrem k nehybnému tělu vedle nich.
„Kouzlo, které jsi seslal, bylo tak silné, že i já jsem ho pocítil, navzdory bariéře kolem mě,“ odpověděl klidně Severus. „Mozkomoři se v první chvíli vrhli ke zdroji potravy, kterým byl Temný Pán. Dokud jsi uvízl v jeho mysli, byl jsi relativně v bezpečí. Ale když z něj vysáli už úplně všechno a ty ses pak vrátil do vlastní mysli, zaútočili i na tebe. Ale v tu chvíli už Temný Pán nežil, a bariéra, co mě zadržovala, pukla a podařilo se mi použít patronovo zaklínadlo. Odehnal jsem je pryč, než se jim podařilo z tebe vysát duši. I když jsem si nějakou chvíli myslel, že…“ Severus sevřel ústa a sklonil hlavu, aby skryl svou tvář ve stínu vlasů.
Harry pocítil bolestné sevření v srdci. Zvedl dlaň, odsunul Severusovi vlasy stranou a dotknul se jeho tváře. Muž však hlavu nezvedl.
„Bez tebe by se mi ho nikdy nepodařilo porazit… a přežít. Zemřel bych tady,“ řekl tiše Harry, a sledoval Severusovu unavenou tvář, když se náhle zvedla a na dně tmavých očí se zablýskla chladná ocel.
„Kdybys mi neodporoval, nikdy by to nedošlo tak daleko,“ zašeptal tvrdě. „Buď si jistý, že z tvé neposlušnosti vyvodím důsledky.“ Harry se kousl do rtu, dokonale věděl, že Severus nežertuje. „Už nikdy ode mě neutečeš. I kdybych tě měl přivázat na řetěz…“
Harry polknul.
Nebyl si jistý, jestli se mu to uspořádání líbí. I když věděl, že má Severus pravdu. Ale na druhou stranu…
„Ale porazili jsme Voldemorta,“ řekl tiše, a snažil se ospravedlnit. Severus sevřel rty a Harry přemýšlel, co to znamená. Jako by chtěl něco říct, ale zastavil se.
Harry chvíli sledoval jeho tvář pokrytou škrábanci a zaschlou krví, a pak jemně hladil prsty jeho studenou tvář. Severus vypadal jako by prošel peklem, aby se k němu dostal... a jako by ho něco, navzdory vítězství, znepokojovalo.
A ten neklid náhle přešel i na něj, když si Harry uvědomil… výbuchy a rozsvěcující se kletby, které viděl v dáli.
Jeho oči se prudce rozšířily, a plíce se sevřely a cítil, jakoby ho někdo z celé síly udeřil do žaludku.
„A co zbytek?“ Zeptal se spěšně a cítil, jak v něm roste strach, když před očima spatřil ty zástupy Smrtijedů. „Co se stalo? Kde jsou?“ Rozhlédl se kolem sebe a hledal na horizontu známky bitvy, ale všude panoval klid, a obloha byla přikrytá šedivými mraky. Pomalu se podíval na Severuse, ale muž hlavu nezvedl. Po chvíli se dotknul jasné jizvy po Temném Znamení na svém levém předloktí, pomalu zvedl tvář, a podíval se na Harryho matnýma černýma očima, skrytými ve stínu.
„Boj byl nevyhnutelný,“ pověděl hlubokým hlasem pozbaveným emocí. „Brumbál oznámil poplach. Svolal Fénixův Řád a velkou část Ministerstva. A všechny, kteří se chtěli zúčastnit bitvy. Včetně studentů Bradavic.“
Harry pocítil, jak se jeho tělo pokrylo husí kůží.
Včetně studentů? To znamenalo, že… že Hermiona, a Ron, a Luna, a Ginny, a Neville… a všichni ostatní riskovali své životy, aby…?
Zareagoval okamžitě.
„Musíme se k nim přemístit. Musíme jim pomoct!“ Téměř křičel, snažil se zvednout ze země, i když se pod ním nohy podlamovaly a kolena se třásla. Severus rovněž vstal, ale jeho postoj vyzařoval chlad a klid.
„Už je pozdě. Bitva skončila ve chvíli, kdy byl Temný Pán poražen. Všichni Smrtijedi, kteří přežili, jistě pocítili, že Temné Znamení mizí. A utekli.“
„Ale musíme to zkontrolovat! Můžeš se mýlit. Musíme jít za nimi! Musím to vědět! Co moji přátelé? Viděl jsi je?“ Harry popadl Severuse a sevřel v pěstích jeho šaty. Nelíbil se mu mužův pohled. Díval se na něho shora s tak dokonale kontrolovaným výrazem tváře, jako by se změnil na Smrtijeda bez jakýchkoliv emocí. Jako by už to nebyla jeho tvář, jen maska, kterou si nasazoval vždy, když…
„Řekl jsem ti, že už je pozdě,“ zopakoval tichým, leč nezvykle rozhodným hlasem. „Bitva si vyžádal mnoho obětí. Podlehlo mnoho bystrozorů, kouzelníků i studentů. A Brumbál také.“
CO?
Harry se cítil, jako by mu něco podseklo nohy.
Brumbál? Ale…ale… jak je to možné? Přeci ředitel byl nejsilnějším… nejmocnějším... nemohl... to není možné?
„Jak?“ Zeptal se vyprahlými ústy a cítil, jak se v něm plazí chlad.
„Ani on nebyl dost silný, aby se ubránil několika stovkám kleteb Smrtijedů.“
Harry se podíval nahoru na Severusovi oči přikryté stínem.
„Byl jsi při tom?“ Zeptal se a nedokázal zadržet ten nepříjemný pocit, stahující mu vnitřnosti.
„Ano.“ Odpověď připomínala čepel protínající vzduch.
Harry sklonil hlavu, a opřel se čelem o hrubou látku šatů na Severusově hrudi.
Nechtěl vědět víc. Zvolil si nevědět. Zvolil si neptat se. Protože se bál, že může uslyšet něco, co…
„Vezmi mě tam. Prosím,“ zašeptal tiše a snažil se ovládnout svůj zlomený hlas a čím dál větší strach, svíjící se mu na hrudi, jako slizký had. „Chci je vidět. Musím vědět, jestli jsou naživu.“
„Musíš pochopit,“ uslyšel nad sebou Severusův přidušený, vzdálený hlas. „Že byly nutné jisté kroky, abych tě nalezl…“ Harry pocítil, jak mu strach klouže do žaludku, a zasekává v něm své drápy. „Pro mě není cesta zpět.“
Pocítil bolestivé trhnutí. Jakoby z něj drápy vyrvaly část života.
Sevřel víčka a ještě pevněji se vtulil do šatů páchnoucí bylinkami a krví. Jediné místo, které ho udržovalo při smyslech.
„Víš, co to znamená?“ Uslyšel nad sebou přidušenou otázku.
Věděl.
Měl pocit, jako by se svět kolem něj tříštil jako rozbité zrcadlo, do kterého se díval celý život. A zůstal jedině prázdný rám. Který musel od začátku zaplnit. Úplně novými obrazy.
Bradavice. Famfrpál. Kariéra bystrozora. Přátelé. Kouzelnický svět.
Všechno leželo kolem něj, a odráželo se v rozbitých úlomcích. Zůstal jen vysoký, černě oděný muž, stojící při něm na druhé straně rámu.
Muž vyplňoval celý Harryho svět. Svět, ve kterém by neexistoval, kdyby on… Svět, kterým se pro něj stal Severus.
„Půjdu za tebou všude,“ zašeptal do černých šatů a náhle pocítil, jak mužova hrud klesá, jako by z ní vypustil dosud zadržovaný vzduch. „Ale dovol mi je jen spatřit. Hermionu a Rona. Musím se ujistit, že jsou v pořádku. A… rozloučit se.“
Měl pocit, jako by se Severusovo tělo napjalo. A než mohl Harry přemýšlet, co to znamená, uslyšel slova vyslovená těžkým hlasem:
„Grangerová nepřežila.“
Ta dvě slova připomínala dýky, vytvořené z ohně a ledu, které se mu zarazily do těla takovou silou a prudkostí, že se málem sesunul k zemi, cítíc jak mu pronikají plícemi, žaludkem i srdcem.
Náhle se ocitl nad otevřenou, bezednou propastí, tlačený nepředstavitelnou bolestí, která udeřila do jeho smyslů jako elektrický proud.
Neviděl před očima nic než jen rozmazanou tvář, obklopenou bujnými, hnědými kadeřemi. Podíval se nahoru, a z jeho úst se ozval vzlyk:
„Ne… ty lžeš.“
Jeho hrdlo se sevřelo tak silně, až měl pocit, jakoby ho dusila smyčka kolem krku. Napjal se, jak se snažil zbavit bolestivého, stoupajícího, bublajícího vzlyku.
Vzdálená část jeho mysli zaznamenala silný stisk na svých ramenou a hlas prolamující chaos jeho mysli:
„Můžu tě ujistit, že netrpěla. Zemřela rychle.“
Harry se od muže odtrhl a zavrtěl hlavou. V husté mlze, která pohltila svět před ním, spatřil usměvavou tvář, dívající se na něj přes knížky a věnující mu kárající pohled.
Otevřel ústa, ale jediné, co se z nich ozvalo, byl křečovitý vzlyk, který mu rozpálil hrdlo jako protékající láva.
„Ona žije! Lžeš! Nevěřím ti!“
Nemohla zemřít. Byla příliš inteligentní. Dokázala vždy najít řešení. Nemohla prostě jen… ne!
Vrhnul se dopředu, udeřil pěstmi do mužovy hrudi a z celé síly sevřel slzavé oči, aby se zbavil obrazu v hlavě usměvavé přítelkyně, která na stolek před něj pokládá hromadu knížek.
„Ne! Prosím, řekni mi, že to není pravda! Ona nemohla…“ Vzlyk byl bolestivý. Trhal mu hrdlo, a mysl nořil do hlubin oslnivé hrůzy.
Vždycky stála při něm. Od samého počátku. Vždycky.
„Hermiono,“ zachrčel, neschopný chytit dech a sesunul se na zem po Severusových šatech. „Hermiono…!“
Pocítil Severusovo tělo, jak se sesunulo na zem s ním a sevřelo ho do silného, nemilosrdného objetí paží.
„Je to moje vina… To já bych měl zemřít,“ třásl se v křečích jako by byl v horečce. „Kdybych se nerozhodl… všechno je to kvůli mně… oni všichni…“
Temnota pomalu přicházela. Vyplněná děsivými výkřiky utrpení, trhala mu plíce a srdce, díky ní se chtěl jen svíjet na ledové zemi a zemřít stejně jako oni. Zmizet jako oni. Jen aby je přestal slyšet… Aby přestal vidět ty těla roztrhaná na kousky a zoufalství vyzařujících z krvavých očí…
A v tu chvíli pocítil brutální trhnutí a představy výkřiků prolomil ostrý hlas, který se mu zarazil do mysli jako do ruda rozžhavené ostří a vypálil mu otevřenou ránu:
„Přestaň! Podívej se na mě!“ Další silné trhnutí, které způsobilo, že přes rozmazanou temnotu pronikla bledá tvář a vpily se do něj černé oči rozpálené nahromaděnými emocemi. „A teď mě pozorně poslouchej! Válka byla jen otázkou času. Všichni ji podvědomě cítili a připravovali se na ní od doby, co se znovu objevil Temný Pán, který kolem sebe shromáždil větší armádu přívrženců než kdy dříve. Kteří byli opojení jeho vizí světa a zaslepení nenávistí k mudlům. Myslíš si, že po tom všem, co udělali, by se vrátili do běžného života, i kdyby byl jejich vůdce poražen?“ V Severusově hlase vibrovaly silné emoce, a jeho oči horečně plály, když se díval na Harryho a prudce s ním třásl. „Musejí být dopadeni, aby se neshromáždili s ještě větší silou a nepomstili pád svého pána. Nikdy bys je nedokázal všechny porazit sám. Vraždili, pálili a mučili. Byl stejně nebezpeční jako sám Temný Pán, a teď, když jich zůstala jen hrstka, nebudou se už moct vrátit ke své moci, a bude velmi snadné je najít a poslat do Azkabanu nebo odsoudit k Mozkomorově polibku. Všichni, kteří zemřeli v té bitvě, za to dali své životy.“
„Ale… neměli šanci…“ Zašeptal zoufale Harry. „Neměli…“
Severus s ním zatřásl ještě brutálněji.
„Poslouchej mě! Každá válka si vyžádá oběti a tak to je. Ty jsi je nezabil! Nejsi vinen ani ty, ani nikdo jiný.“
Harry odvrátil hlavu, podíval se do země a přál si utéct před tím bodajícím, kousavým, bolestivým pohledem černých očí, ale v té chvíli ho Severus chytil za bradu v železném stisku, a nelítostně otočil jeho tvář přímo proti sobě a vztekle zavrčel:
„Podívej se na mě, sakra! A odpověz na moje otázky! Pokud jim ředitel dovolil účastnit se boje, neznamená to, že je on vinen jejich smrtí? Jestli jsem jim já navrhl, že studenti by měli také bojovat, znamená to, že za jejich smrt mohu já? A nebo jsou možná oni sami viní, protože se rozhodli jít do bitvy, aby se osvobodili od let teroru, i když neměli žádnou představu o opravdové válce a neznali žádná obranná kouzla? Nebo je to vina Smrtijedů, protože to oni sesílali kletby? A možná je to vina toho zatraceného skřítka, který nás dovedl na bitevní pole? Kdo je opravdu vinen za jejich smrt? Kdo tuhle válku rozpoutal?! Kdo je důvodem, proč se v ní všichni podíleli?! Kdo způsoboval teror, od kterého se chtěli osvobodit?! Kdo poslal Smrtijedy, aby zabili každého na potkání?! Kdo je vinen? Kdo je odpovědí na všechny ty otázky? Řekni mi to! Chci to slyšet z tvých úst!“
Harry se díval na Severuse široce rozevřenýma očima a cítil, jak hořící sevření uvolňuje jeho hrdlo a plíce znovu začínají pracovat. A přízračné výkřiky v jeho mysli pomalu začaly utichat, nahrazené obrazem plazí tváře s planoucíma, červenýma očima. Tváře, která už byla mrtvá a nikdy se nevrátí.
„Voldemort,“ zašeptal téměř neslyšně.
Severus s ním znovu trhnul, a probodl jeho oči šíleným pohledem.
„Ještě jednou! Kdo za to všechno může?!“
Harry polkl sliny smíšené se slzami, které mu splývaly po tváři a zastavovaly se na jeho rtech.
„Voldemort,“ řekl hlasitěji, ale Severus s ním znovu zatřásl, jako by chtěl odpověď vytřást přímo z jeho tlukoucího srdce.
„Ještě jednou! Musíš to zakřičet! Kdo za to může?“
Harry cítil, jak ho pod vlivem Severusova tvrdého, rozhodného pohledu naplňuje jistota. A také hněv.
„Voldemort!“ Vyhrkl ze sebe spolu s výdechem, sevřel pěsti na mužových šatech a měl pocit, jako by po jeho těle teklo, rozpálené, roztavené brnění, které se ho ještě před chvílí snažilo rozdrtit a zarazit do země. „To Voldemort! To všechno způsobil on! Všechno kvůli němu!“ Zakřičel, svíral černé šaty, jako by to byla jediná stálá věc v bouři emocí, které se snažily najít cestu ven a vylévaly se z něj jako erupce vulkánu. „Může za to Voldemort! VOLDEMORT!“
Sesunul se dopředu, opřel si tvář o Severusovu hruď a těžce dýchal. Cítil, jak se mu do vlasů vpletla dlaň a teplá ústa se přitiskla k jeho hlavě. Nevěděl, kolik času uplynulo. Stál vtulený k Severusovi, poslouchal jeho klidný, teplý dech, jak mu ovíval vlasy a tlukot vlastního srdce, jež se pomalu vracelo do normálu.
Po nějaké době se Severus lehce pohnul, odtrhl rty od jeho hlavy a zašeptal s napětím v hlase:
„Dobře, a teď mě pozorně poslouchej. O všechno se postarám, ale musíme se na chvíli vrátit do Bradavic, abychom si vzali to, co budeme potřebovat. A nikdo nás nesmí spatřit.“
Harry zvedl hlavu, otřel si mokré stopy od slz na tvářích a podíval se nahoru k muži, který ho pozorně sledoval.
Kde v sobě vzal tolik síly? Jak to dělal, že nikdy neukázal slabost, dokonce i když se svět rozpadal na kousky? Stále se držel na povrchu, držel ho za ruku a nedovolil, aby se Harry utopil v té červené řece krve, do které spadl. Celou dobu ho nikdy nepustil, i když šel málem ke dnu s ním. Jak to dělal, že po tom všem, co viděl a co zažil, se na něho díval s takovým tvrdým odhodláním? Ten pohled se dotýkal jeho kůže a nedovoloval mu pochybovat.
Přemýšlel, co kdyby ho někdy ztratil… bylo by to stejně bolestivé jako mučení, kterému ho vystavil Voldemort?
Ne.
Bylo by to mnohem bolestivější.
A zabilo by ho to pomalu, jako náhlý nedostatek kyslíku…
Dokud byl Severus s ním… Harry měl důvod, proč dýchat.
Přikývnul, polkl tu kyselou, nepříjemnou věc, která mu uvízla v hrdle, když na to pomyslel.
A zhluboka se nadechl.
„Jsem připravený.“
***
Přemístili se před Chroptící Chýši. Okolí bylo pokryté sněhem. Harry se rozhlédl a díval se domy v dálce, ale obvykle rušné městečko se zdálo nezvykle tiché. Pravděpodobně se většina obyvatel rozhodla účastnit bitvy. Ale co se s nimi stalo? Stále bojovali nebo…
Severus otevřel dveře a za pomoci magie přemístil dovnitř Voldemortovo tělo, které vzali sebou, aby měl kouzelnický svět důkaz, že doopravdy zemřel. Pak zapečetil dveře a oba šli dolů do podzemního tunelu vedoucí do Vrby Mlátičky. Severus šel první, osvěcoval cestu hůlkou a táhnul Harryho za sebou. Celou cestu držel muž Harryho za zápěstí, jako by se bál, že jestli ho na chvíli pustí, znovu ho může ztratit. Harry za ním skoro utíkal, snažil se stačit jeho dlouhým, rozhodným krokům, když procházeli temnotou. Jakmile se objevili pod kořeny Vrby Mlátičky, Severus použil komplikované kouzlo, aby odemkl průchod zamčený od Harryho třetího ročníku, ale než se rozhodl vyjít ven, sáhnul do svých šatů a vytáhl z něj zmačkaný a špinavý… Pobertův plánek.
Harry nemohl uvěřit vlastním očím. Teprve po chvíli si vzpomněl, že mu ho muž včera večer vzal, těsně před tím, než na něj Harry použil Legilimens Evocis a dozvěděl se pravdu… Merline, zdálo se to před staletími…
Harry zareagoval bleskově. Než Severus stačil zjistit, zda je cesta do Bradavic volná, Harry mu vytrhl mapu z rukou a začal v ní zuřivě přesouvat pohled, doufaje, že uvidí kohokoliv… kohokoliv…
Nejprve spatřil profesorku McGonagallovou, jak mluví v kanceláři ředitele s Ministrem kouzel, Kingsleyem Pastorkem a několika dalšími vysoce postavenými funkcionáři. Následně pohledem bleskově prohlédl Ošetřovnu, zaplněnou studenty Bradavic a obyvateli Prasinek. Postřehl mezi nimi Lunu a Tonksovou a po jeho zádech splynula vlna úlevy. Tonksová ležela nehybně, ale Luna se pohybovala mezi nemocničními lůžky. Harry spatřil body označující Seamuse, Nevilla, Levanduli Brownovou, Parvati Patilovou, Hannu Abbotovou a mnoho dalších studentů, mezi kterými se motali lékouzelníci od Svatého Munga. Někteří studenti chyběli a Harry cítil, jak se kolem jeho srdce svírá ledová pěst, když si vzpomněl další jména, která nikde neviděl… Cho, Dean, Padma, Lee Jordan, Angelina… Ginny…
Hermiona…
I když už znal pravdu, i když věděl, že už je pryč… stále ji pohledem hledal.
A Ron…
Harry se zoufale rozhlédl po mapě, viděl Velkou Síň naplněnou až k prasknutí, ve které se pravděpodobně nacházela dočasná nemocnice pro kouzelníky a bystrozory, a ke své úlevě spatřil Lupina.
Nervózně se podíval na všechna místa. Koleje, chodby, koupelny. Všechny byly prázdné.
Hledal, a hledal...
A pak ho spatřil na pozemcích…
S úlevou a zároveň s úzkostí v hrudi se díval na nehybnou tečku s nápisem Ron Weasley a sledoval, jak se vedle jeho přítele přemisťují další čarodějové, které neznal.
„Stačí!“ Zavrčel Severus, vyrval mu mapu z rukou a podíval se na ni. Chvíli pohledem prohledával nejkratší a nejbezpečnější cestu do hradu, a pak znovu chytil Harryho za zápěstí a táhnul ho za sebou. „Jdeme.“
Severus na ně seslal nějaké maskovací kouzlo, které Harry neznal, po čemž poklepal hůlkou na jeden z kořenů a Vrba Mlátička ztuhla, jakoby ji někdo náhle vypnul. Cesta do hradu byla tak rychlá, že Harry ani neměl ponětí, jak se jim povedlo vklouznout do Vstupní Haly, a na poslední chvíli se skrýt za jednou sochou, když kolem nich proběhlo několik léčitelů od Svatého Munga, mířící do Velké Síně. Když se těžké dveře otevřely, k Harryho uším dolehla vlna plná útrpného nářku raněných, ale Severus ho okamžitě táhl dál, přímo ke schodům vedoucím do sklepení.
Harry za ním šel naprosto ochromený. Všechno se zdálo… zdálo se... tak jiné. Hrad, který byl vždy plný života, jehož klenby odrážely bzukot hovoru, smích a dusot stovek kroků… byl teď ponořen do temnoty a ticha. Opuštěný. Mladší studenti byli s největší pravděpodobností posazeni na Bradavický Expres a posláni domů, aby neviděli následky této kruté války.
Hrad, který byl po mnoho let jeho domovem… se teď stal jen vzpomínkou a Harry nemohl uvěřit, že už ho nikdy nespatří. Že je to naposledy. Naposledy prochází těmi známými chodbami a dívá se na planoucí pochodně na stěnách, míjí po cestě dveře do přístěnků, kamenné podlahy, vyzařující vlhký chlad… ty obrovské těžké dveře, které se otevíraly pod jeho dotykem, a kterými pokaždé procházel s tím netrpělivým očekáváním a šíleně bijícím srdcem.
Severusův kabinet byl ponořen v naprosté tmě. Muž zapálil hůlkou několik svíček, otočil se na Harryho a podal mu plánek.
„Sleduj všechny body v okolních chodbách a dej mi vědět hned, jakmile se někdo přiblíží,“ nařídil, po čemž se k němu otočil zády a zamířil hůlkou na police vyplněné lektvary a různými přísadami, vyslovil dlouhou a komplikovanou inkantaci a v té chvíli si Harry uvědomil, že Snape z nich snímá všechna ochranná kouzla. Následně přešel ke svému stolu a chvíli prohledával šuplíky. Nakonec z nich vytáhl tašku, která vypadal přesně jako ta, ve které si Harry nosil své knihy na hodiny, ale byla o něco menší. Severus na ni použil jakési kouzlo, a následně pozvedl svou hůlku, a rozhlédl se po kanceláři. Stačilo jedno mávnutí a Harry spatřil jak většina lahviček a sklenic přistává v tašce. Další mávnutí a všechny zásuvky v psacím stole se otevřely a jejich obsah se rovněž naskládal do tašky.
„Za mnou,“ řekl Severus a zamířil do svých komnat. Harry polknul a následoval ho, zatímco kontroloval mapu. Spatřil, jak Severus míří ke svému baru. Sáhnul po lahvi whisky, beze slova naplnil dvě skleničky a následně vrazil zaskočenému Harrymu karafu s ledovou vodou spolu se sklenkou a rozkázal: „Pij.“
Och, voda se mu ještě nikdy nezdála tak nádherně osvěžující. Harry vypil na zátah tři sklenice a v té době si Severus balil do tašky své drahocenné knihy, po čemž otevřel průchod do laboratoře a mávnul hůlkou. Všechny kotlíky, hmoždíře, knihy a dárky od Harryho rovněž zmizely v tašce a následně Severus zamířil do ložnice.
Harry měl podezření, že kouzlo, které Severus použil, fungovalo podobně, jako stan, ve kterém bydleli během Mistrovství světa ve famfrpálu, ale nechtěl ho teď obtěžovat s otázkami a tak prostě stál beze slov uprostřed obývacího pokoje, a díval se na dvě křesla a vyhaslý krb. A měl pocit, že se s každým okamžikem jeho srdce naplňuje stále nepříjemnějším chladem.
„Rád jsem sem chodil,“ řekl tiše. Pocítil na sobě Severusův tvrdý pohled. „Bude tam, kam jdeme, krb?“
„Pokud chceš, můžeme mít i deset krbů. Ale domnívám se, že tenhle konkrétní by bylo těžké zabalit sebou.“
Harry nevnímal tu sarkastickou poznámku a odvětil:
„Nepotřebuju deset. Stačí mi jeden. A… chtěl bych dvě křesla. Stejné jako tyhle.“
Na Severusových rtech se objevil ten úžasný, křivý úsměv, o kterém si Harry myslel, že ho už nikdy nespatří.
„Ještě spolu nežijeme a už si stanovuješ podmínky?“ Zeptal se posměšně.
Na zlomek vteřiny Harry cítil, jako by měl znovu trest. Jakoby se žádná z těch strašlivých věcí nestala… jakoby Hermiona ještě stále žila... jakoby…
Chytil se za žaludek a přehnul se v půli, sevřel víčka a bojoval se silnou závratí hlavy a pocitem, jakoby se z něj cosi snažilo vymanit. Drásalo si to cestu z jeho mysli, zaplavovalo mu oči krví a obrazy, které ho ranily víc, než dýky přímo do srdce.
Nagini, otevírající ústa a pohlcující ženu, která ještě stále žila a věděla, co se jí děje… děsivý, hrdelní křik, když její hlavu pohltil had a zasouval ji do sebe hlouběji a hlouběji…
A ta příšerné vědomí, kousající vnitřnosti, že to on to způsobil. A jen přihlížel s vnitřní satisfakcí, fascinovaný tím činem, a pocitem, jak se mu do úst vlévají hořké a husté výčitky černého svědomí.
Nemohl dýchat. Už nic neviděl. Neměl by existovat po tom všem, co udělal. Neměl by…
„Pottere! Okamžitě se ke mně vrať!“
Ucítil, jak něco… známý hlas… tlačí smolu stranou, sahá po něm a vytahuje ho na povrch.
Světlo se objevilo tak náhle, že chvíli nic neviděl. Neměl tušení, co se děje. Byl příliš vyděšený, příliš oslabený, jak se snažil neutopit, a když se kolem něj obtočily paže, uzavřely ho v železném sevření a nedovolovaly mu se pohnout, ze světla se vynořila Severusova tvář a Harryho plíce se uvolnily pod náporem vzduchu.
„Nedovol, aby mě odvedli,“ vydechl, a cítil, jak po jeho třesoucím se těle stékají kapky potu. Cítil se špinavý. Cítil, jakoby měl na těle jejich krev. Cítil ji uvnitř sebe. „Dostaň mě od nich!“ Vysvobodil jednu ruku a sevřel ji v Severusových vlasech, trhnutím přitáhl jeho hlavu k sobě a setkal se s jeho rty. Celé jeho tělo se nekontrolovatelně třáslo, jako by se dostával do anafylaktického šoku, když kousl ta tenká ústa, ochutnával jejich vnitřek jazykem a cítil, jak v něm roste pocit tepla a vyplavuje špínu pryč.
Když nakonec odtrhl své rty, byl tak ochromený, že chvíli neměl tušení, co se stalo. Viděl nad sebou jedině lesknoucí se, černé oči a pootevřené, zčervenalé rty, ovívající mu tvář horkým dechem.
„Nikdy mi tě nevezmou,“ zašeptal ochraptěle Severus. „Vytrhnu tě z nejhlubší temnoty. Strávil jsem v ní celý život. Nikdy nedovolím, aby ses v ní ztratil. Rozumíš?“ Severus s ním zatřásl, jako by mu ta slova chtěl vyrýt do mysli. „Nikdy!“
Harry se široce otevřenýma očima díval do obsidiánových očích naproti. Vycházel z nich žár, pronikal jím a zcela ho očistil od krve a špíny.
Znovu byl jen Harrym.
„Severusi…“ Zašeptal, a ani se nepokoušel ovládnout teplo, které se mu rozlévalo žilami. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, že jsi mi právě slíbil lásku až za hrob.“
Severusův pohled se během zlomku sekundy změnil. Planoucí žár v nich pohasl, a na jeho tváři se objevilo podráždění. Posměšně si odfrkl a pustil ho tak náhle, že se Harry málem zhroutil na podlahu.
„Kdybys mě znal, věděl bys, že mi nic neleze tak na nervy, jako nesmysli plácající Nebelvíři,“ zavrčel chladně, odstoupil od něj a poupravil si šaty. „Seber se!“ Nařídil, a otočil se k Harrymu zády.
Harry se narovnal, i když stále cítil lehkou závrať hlavy a nepříjemný stisk v žaludku.
A Severus byl znovu Severusem…
Bylo úžasné, jak rychle dokázal změnit své chování, když už Harry nebyl v nebezpečí.
Než se Harry stačil dát úplně do pořádku, Severus mu hodil jeho neviditelný plášť a nařídil:
„Obleč si ho a pojď. I tak už jsme tu příliš dlouho.“
Harry přes sebe přehodil neviditelný plášť a sledoval, jak si Severus přehodil tašku přes rameno a vypil několik chameleoních lektvarů, po čemž, jakmile se podíval na mapu, vyšli na chodbu a zamířili směrem k opuštěné Nebelvírské věži. Na horních patrech nikdo nebyl, kromě duchů, kteří sem tam prolétli. Prošli otvorem za portrétem a vylezli po schodech do ložnice. Severus umístil všechny věci z Harryho kufru do tašky.
„To je všechno?“ Zeptal se, chytil ho za zápěstí a chystal se odejít.
„Ne. Musím si vzít ještě jednu věc,“ odpověděl Harry, vytrhl ruku z mužova stisku a zamířil ke své posteli. Naklonil se, sáhl pod polštář a vytáhl z pod něj chladnou, skleněnou kouli, kterou dostal od Severuse k Vánocům. Vytáhl ruku zpod pláště a podal dárek Severusovi, aby ji schoval do tašky. „Můžeme jít,“ zašeptal, po čemž se rozhlédl po místě, ve kterém strávil většinu svého života. Pocítil Severusovu dlaň, jak se mu sevřela prsty, než se mu opět stiskla zápěstí.
Cesta po schodech dolů se zdála o mnoho delší. Jakoby každý schod připomínal pomalý pád. Jako by se snažil vstřebat všemi smysly každý krok, protože věděl, že už sem nikdy více nevkročí. Jako by každý z nich měl být poslední.
***
Když sešli z věže, dveře do Velkého sálu byly zavřené, Tentokrát však nesměřovali k Vrbě Mlátičce. Severus je vedl směrem na pozemky, protože se hranice k přemístění nacházela za nimi. Na mnoho místech ještě ležel sníh, a když sešli z mostu, Harry spatřil po pozemcích pobíhající postavy bystrozorů a kouzelníků, a na samé hranici pozemků nehybná těla.
Nedokázal zastavit nepříjemné trhnutí kolem žaludku, když si uvědomil, že je to dočasné místo pro shromáždění těl padlých. Nad některými z nich spatřil postavy jejich blízkých a v jedné chvíli poznal…
Prudce se zastavil, cítíc, jak mu srdce vyskočilo do krku.
Severus ho zatáhl za paži.
„Ani na to nemysli!“ Uslyšel jeho ostrý hlas.
„Musím s ním mluvit,“ odpověděl Harry a díval se na Ronovi rudé vlasy, jak klečí ve sněhu nad jedním z těl.
„To není dobrý nápad.“ Severusův tón byl nervózní, ale Harry ho nechtěl poslouchat.
„Možná už ho nikdy neuvidím,“ zaprotestoval Harry a vytrhnul ruku z mužova sevření. „Chci se s ním rozloučit.“
Aniž by čekal na jakoukoliv odpověď, zamířil přes pozemky pokryté sněhem a blátem, a vyhýbal se pobíhajícím bystrozorům. Slyšel za sebou Severusovi kroky, ale nehodlal se zastavit.
Snažil se nedívat na těla, která míjel, i když se mu zdálo, že mezi nimi postřehl známé tváře. Zaměřil se však jen na rudé vlasy svého nejlepšího přítele, který klečel na zemi, odvrácený zády, a když Harry přešel blíž, spatřil… ji.
Hermiona vypadal jako v jejich druhém ročníku. Jako by byla zkamenělá a za okamžik měla vstát, usmát se, a říct, že už je všechno v pořádku, a aby se nebál. Ale Harry věděl, že to neudělá a… a cítil tak strašný, svírající tlak v hrudi, který rostl a nabýval, a každou chvíli mohl prasknout, a zbavit ho všech sil. A on tam jen stál, díval se na její mokré vlasy, rozptýlené na sněhu a blátě, klidnou tvář, a bojoval s žárem v hrdle a svírajícími se očními víčky, a snažil se v sobě zadusit vnitřnosti trhající bolest.
Popošel ještě blíž a dovolil, aby se pod ním kolena zlomila, když klesl vedle ní a natáhl ruku, aby se dotknul její ledové dlaně. A nedokázal zastavit pocit, jako by se mu žaludek přetočil vzhůru nohama, když spatřil Ronovu tvář. Znal ho už šest let a ještě nikdy neviděl na jeho tváři… takový… takové…
„Rone,“ zašeptal tiše a sotva ovládl svůj chvějící hlas. „To jsem já, Harry.“
Ronovi oči se prudce rozšířily, vyplnily se hrůzou a zmatkem. Rozhlédl se okolo sebe a hledal zdroj hlasu.
„Jsem naproti tobě. Mám na sobě neviditelný plášť,“ vyjasnil rychle Harry a spatřil, jak se pohled jeho přítele zaměřuje na místo, kde klečel a ve sněhu byly otisky jeho kolen.
„Harry,“ zašeptal Ron nepřirozeně sevřeným hlasem. „Jsi to opravdu ty?“
„Ano, vrátil jsem se. A zabil jsem ho. Už nikdy se nevrátí.“
Harry spatřil, jak se Ronovi oči přimhouřily, jakoby potřeboval delší chvíli, aby ty informace strávil.
„Koho jsi zabil? O čem to mluvíš?“
„Voldemorta. Zabil jsem ho, Rone. A tentokrát už navždy.“
Ronova tvář se naplnila úžasem.
„Ale… jak? Co se stalo? Kde jsi byl? Proč se schováváš? Všichni tě hledají. Jsi raněný?“
„Ne, nic mi není. Nechal jsem jeho tělo v Chroptící Chýši. Řekni to profesorce McGonagallové. Co se stalo se Smrtijedy?“
Ron se zdál úplně zmatený, tím co slyšel.
„Oni... najednou zpanikařili a začali utíkat. A nevěděli jsme, co se stalo… Opravdu jsi ho zabil?“
„Ano, Rone. Ale udělal jsem to příliš pozdě. Je mi líto… Je mi líto, že jsem ji nezachránil.“
Tvář jeho přítele pokryl stín, a jeho ústa se sevřela do tenké linky.
Harry sklonil pohled a bojoval s rozmazaným obrazem.
Bál se položit další otázku. Bál se, že uslyší něco, co...
„Co tvoje rodina?“ Zeptal se sotva slyšitelným šeptem.
Ron odpověděl až po chvíli a Harry uslyšel v jeho hlase chvění, jak bojoval s řadou emocí.
„Fred a George hledají Billovo tělo,“ odpověděl Ron, jeho hlas se zvláštním způsobem změnil a Harry slyšel, jak se jeho hlas na jméně jeho bratra zlomil. „Percy je lehce zraněný, a máma i táta jsou u Svatého Munga s Ginny. Je celá popálená. Nevíme, jestli se z toho dostane.“ Něco v Ronově tváři se změnilo, jako by jím probleskla jedovatá nenávist. „Je to vina toho zkurvysyna Snapea. Od začátku jsem věděl, že je to zrádce. Doufám, že ho chytí co nejdřív a zabijou ho.“
Harry se cítil, jako kdyby obdržel ránu do žaludku, která ho na okamžik zbavila dechu.
A v té chvíli ucítil Severusovu dlaň, jak se mu sevřela na rameni a trhla s ním.
Otočil hlavu a spatřil, jak k nim míří Kingsley.
„Rone, musím jít. Nikomu neříkej, že si mě viděl. Napíšu ti dopis,“ zašeptal spěšně a vstal.
Ron se zdál naprosto šokovaný.
„Co? Proč? Kam chceš jít? Všichni na tebe čekají.“
„Nemám čas. Brzy se ozvu,“ odpověděl rychle Harry, když ho Severusova dlaň chytila za zápěstí. Táhl ho za sebou a pak uslyšel tichý, rozhodný sykot:
„Musíme jít!“
„Počkej!“ Zavolal za ním Ron, vyskočil na nohy a rozhlédl se okolo, dezorientovaný vývojem situace. „Harry, kde jsi?“
Harry téměř běžel, táhnutý Severusem, rychle mířil k hranici Zakázaného lesa. Jeho srdce bilo tak hlasitě, že měl pocit, jako mu celý svět duněl v uších.
Všechno bylo špatně. Chtěl se jen rozloučit a teď se cítil, jako by mu něco drásalo vnitřnosti, když si vzpomněl na Ronova nenávistná slova.
Tiše vklouzli do stínu stromů a Harry cítil, jak ho Severus pustil, aby vypil protilátku na Chameleoní lektvar, protože pod jeho vlivem je nemožné se přemístit. Snažil se na muže nedívat s nenávistí, když se znovu stal viditelným. Beze slova si stáhl neviditelný plášť, sevřel ho pod paží, a čekal, až lektvar přestane fungovat úplně, aby se mohli přemístit.
„Harry!“ Chvějící se hlas, který se náhle vynořil za jeho zády, způsobil, že ho polila ledová vlna hrůzy. Prudce se otočil, a viděl, jak se Ron vynořil zpoza stromu a mířil hůlkou přímo na Severuse stojícího vedle Harryho. Musel sledovat jejich stopy ve sněhu… „Odstup od toho zrádce.“
Harry zareagoval instinktivně, protože jeho mysl zalila ledová vlna zděšení, která mu naprosto zabránila ovládat své činy. Bleskově se přesunul k Severusovi, chytil ho za ruku a zakryl ho celým tělem, aby ho uchránil před možným útokem. A pocítil, jak v té samé chvíli Severus vytahuje svou hůlku, míří s ní na Rona a syčí přes zaťaté zuby:
„Odhoď hůlku, Weasley, a já ti dovolím odejít po svých.“
Ale zdálo se, že Ron jeho slova vůbec neslyší. Díval se na Harryho s oslepující nedůvěrou.
„Co to vyvádíš, Harry? Proč jsi tady s ním? Proč…“ Zarazil se, jako by mu slova nechtěla projít hrdlem. „Proč ho zatraceně objímáš?“
Harry otočil hlavu a podíval se na svého přítele přes rameno a měl pocit, jako by mu něco roztrhlo srdce na půl.
„Rone, nemůžu ti to říct, protože bys to nepochopil. Prostě skloň hůlku a nech nás odejít.“
„Co bych nechápal?“ Ron jako by nad sebou stále více ztrácel kontrolu. „Že na tebe použil nějaké kouzlo a chce tě unést, aby měl výhodu při vyjednávání, když ho dopadne ministerstvo?!“
„Ne, ty nechápeš…“
„To ty to nechápeš, Harry! Je to zrádce a vrah! Zabil bystrozory! Víš, co udělal?“
„Rone…“
„Unesl Ginny a pak jsme jí našli smrtelně popálenou vedle těla ředitele! Jeho mohl klidně taky zabít! I Hermionu!“
„Rone!“
„Našel jsem ho nad jejím tělem! Jsem si jistý, že ji zabil on! Kdo ví, jaké zločiny ještě spáchal!“
„Rone, já bez něj nedokážu žít!“
Slova, která Harry zakřičel, visela ve vzduchu jako krystalky ledu a vyplňovala prostor vibrujícím tichem.
Pocítil, jak Severusovi prsty pevněji sevřely jeho dlaň.
Ronova tvář se prudce změnila. Stala se tak bledou, jako sníh pod jeho nohama. A vyplnila se odporem. Odporem svírající nitro.
Couvnul o dva kroky nazpět a zachrčel:
„Ne... to není možné… jak dlouho? Ty a on… To…“ jeho oči se náhle rozšířily, jako by ho udeřilo něco, co měl celou dobu na dosah ruky, ale nedokázal to spatřit. „Ten lektvar… byla to pravda. Lhal jsi mi celou dobu. To za ním ses plížil poslední půl roku. To… to je nechutné! Jak jsi mohl?!“ Jeho tvář se zkřivila, jako by snědl citron a nemohl uvěřit tomu, že by mohl komukoliv jinému chutnat. „Ztratil jsi rozum?! On je na jejich straně!!!“
Harry se díval na roztřesené kruhy, které kreslila ve vzduchu Ronova hůlka, a věděl, že Severus ho ještě neomráčil jen kvůli němu. Sáhnul po své vlastní hůlce a odpověděl rozhodným hlasem:
„Ne, Rone. Severus je na mé straně.“
Spatřil, jak se Ronovi oči vyplňují plamenným, nekontrolovatelným pocitem zrady a než chlapec stačil otevřít ústa, Harry bleskově vytáhl svou hůlku a zamířil.
„Expelliarmus!“
Hůlka se vytrhla z Ronovy ruky, přelétla několik metrů a spadla do křoví.
Harry otočil hlavu a podíval se přímo do tmavých očí, které se na něj dívaly s uznáním. Pocítil Severusovu paži, jak ho přitáhla blíže k sobě a zakryl ho černým pláštěm, jako by ho muž chtěl ochránit před celým světem a uzavřít ho v něm. Harry slyšel, jak k němu z dálky doléhá Ronův křik, ale zdál se tlumený, jako by vycházel zpoza skla:
„Jestli s ním odejdeš, přestaneš pro mě existovat! Slyšíš?! Budeš pro mě mrtvý!“
Ale Harry ho sotva slyšel. Uzavřený v Severusových pažích, obklopený černí, která tlumila veškeré zvuky a světlo, jako ochranný kokon, ze kterého už nikdy nechtěl odejít. A pomalu se jím nechal pohltit. Dovolil, aby ho vzal ze světa, který ho už nepotřeboval a zavřel ho ve světě, do kterého teď patřil.
Vzduch se na zlomek vteřiny vyplnil jiskrami a po chvíli v místě, kde před chvílí stály postavy přitisknuté k sobě, zůstaly jedině dva páry stop ve sněhu.