Bolest byla strašná. Po nějaké době se začala podobat lávě, která protékala jeho svaly a vypalovala mu vnitru ránu. Ohnivé jazyky ho olizovaly až po konečky prstů a Harry v nich ztratil veškerý cit. Úleva přišla jen tehdy, když jeho mysl na chvíli pohasla. Nikdy to netrvalo dlouho, protože Voldemort ho okamžitě probudil, aby ho mučil dalšími, čím dál vybranějšími kletbami, které způsobovaly, že měl chuť si strhat všechnu kůži z těla, jen aby to přestalo tolik bolet. Aby to přestalo…
Tyto krátké chvíle úlevy byly však pro Harryho jako zanoření do ledové vody po strávení několika hodin na rozpáleném slunci. Organismus prožíval prudký šok, ale byl připraven na další dávku přílišného žáru.
Pokaždé… pokaždé doufal, že už se tentokrát neprobudí. Ale pak přišel chlad, a s ním vědomí, když si v náhlém, bolestném úderu vzpomněl, kde je, a že ta ledová, tvrdá věc, která se mu tiskla ke tváři, je zmrzlá zem, na které leží, a nedokáže pohnout žádným svalem v těle, a dokonce ani otevřít oči.
Každopádně je stejně nechtěl otevírat. Ztrápená mysl mu vytvářela bludy a pokaždé, když Harry zvedl víčka… uviděl známou, vysokou postavu… tak jasně, jako kdyby tu Severus opravdu byl. A stál hned vedle něj. Ale Harry věděl, že je to jen jeho představivost. Že Severus tu není a nepřijde. Že je tu sám. Jen s Voldemortem, který kolem něj pravděpodobně krouží jako sup a přemýšlí o dalším útoku.
Přinutil se zvednout víčka.
Znovu spatřil tu bledou tvář, obklopenou dlouhými, černými vlasy a mezi nimi lesknoucí se, temné oči, které se na něj pronikavě dívají. A i když věděl, že je to jen další, zoufalá projekce jeho podvědomí, ten pohled mu přinesl… klid.
Tentokrát však Severus nestál nad ním, ale ležel na zemi poblíž něho. Svět byl pokřivený a zlomený, ale Harry měl pocit, že vedle Severuse leží ještě něco. Někdo. Někdo světlovlasý…
Znovu zavřel oči.
Ne, už byl úplně mimo.
Uslyšel šelest a skřípění námrazy.
Kroky.
Navzdory tomu, že měl pocit, jako by byly jeho víčka z kamene, podařilo se mu je na chvíli ještě zvednout a ve světle šedo červené mlhy se objevila temná postava, která se nad ním skláněla.
Obrazy se stávaly čím dál jasnější, ale byly to jen… obrazy. Nemohly naplnit jeho srdce falešnou nadějí. Nemohly být až tak reálné. Nemohly… Merline!
Něco se mu vsunulo pod krk, zvedlo mu hlavu ze země, a na tváři pocítil… pocítil dotyk. Jemný. Opatrný. Chvějící.
Opravdový.
Dotyk někoho, kdo byl dlouhou dobu přesvědčen, že ztratil vše. Ale nakonec, po velmi dlouhé cestě… to získal zpět.
Nechtěl otevřít oči. Nechtěl. Bál se, že jestli to udělá, všechno zmizí a znovu bude sám.
Ale… ale…
Štíhlé prsty se přesouvaly po Harryho tváři tak opatrně, jako by byl ze skla a každou chvíli se mohl rozsypat, a pak se přesunuly na skráň a odhrnuly mu vlasy z čela.
Prohrál. Zvedl rozpálená víčka ve chvíli, ve které mu chladná dlaň posunula na nos křivé, rozbité brýle.
A spatřil ho.
Široce otevřenýma očima se díval do bledé tváře pokryté zaschlou krví, tak blízko své… do těch černých očí, které se na ně dívaly takovým způsobem, jako by to nebyl Severus, kdo zde byl přízrakem, ale on, Harry. Do těch černých očí, plných… plných bolesti. A nemohl uvěřit, že to… ne, to určitě není… jak je to možné?
„Severusi?“ Zašeptal, ale neslyšel vlastní hlas. Jeho ústa se otevřela a zavřela, aniž by ze sebe vydal jediný zvuk. Jeho hlasivky byly od křiku zničené.
„Vezmu tě odsud.“
Severusův hlas byl tak ochraptělý, že měl Harry problém mu porozumět. Ale poznal ho. Tolikrát mu proudil k uším jako hustý, lepkavý sirup, ztěžklý potřebou a horký od spalujícího ohně. Byl to snad jen další přelud a brzy se probudí, a nad ním bude stát skloněný Voldemort s tváří zkřivenou krutým potěšením z jeho zoufalství, a Harry si uvědomí, že to nebyla pravda… že to všechno byl jen sen…?
A pak se muž náhle sklonil, pevně ho objal pažemi, přitiskl ho k sobě a Harryho udeřila ta známá, oslnivá vůně… slabá vůně bylin, skrytá pod dominantním pachem krve a boje. A už neměl žádné pochybnosti.
Tohle nebyl sen.
Silné trhnutí v okolí žaludku, způsobilo, že Harry zasténal bolestí. Měl pocit, že se začali přemisťovat, ale srazili se s neviditelnou stěnou, která je oba zadržela na místě.
Harry zaslechl, Severusovo zakletí, ale byl příliš zmatený, než aby věděl, co se okolo něj děje. Cítil jen, jak se jedna paže zpod něj vysouvá a po chvíli se do jeho úst vlila hořká tekutina, která mu stékala hrdlem chladným proudem a účinně mu plynula přes nervy a bolavé svaly.
Úleva byla téměř oslňující. Harry cítil, jak se jeho tělo uvolňuje, a rány v jeho nitru se zacelují. Jakmile jeho organismus přijal celou dávku lektvaru, do jeho úst začal vtékat další. Měl nepříjemnou, trpkou chuť, ale způsobil, že Harryho svaly začaly fungovat a paralyzující oslabení zmizelo, nahrazené rychle se navracející sílou.
Harry sevřel víčka a zhluboka se nadechl. Už téměř zapomněl, jaké to je necítit bolest. Měl nyní pocit, jako by bylo jeho tělo zabalené do měkké přikrývky, která hladila jeho poraněnou kůži a uklidňovala podráždění.
Otevřel oči, setkal se s mužovým pohledem a brýle se náhle rozzářily, skla byla opět hladká a celá, a Harry si poprvé mohl důkladně prohlédnout Severuse, skloněného nad ním.
Vypadal, jako by se vrátil z pekla. Jeho tvář byla poškrábaná a špinavá, vlasy slepené zaschlou krví a blátem, ústa pootevřená, jak pronášela tiché inkantace, když hůlkou přejížděl nad Harryho tělem, a oči… oči… vypadaly jako kované z oceli, pokryté černým smaltovým štítem, chránící cosi, co se skrývalo za nimi, a chvělo se tak moc, že se to kdykoliv mohlo rozsypat na kousky.
„Můžeš vstát?“ Zeptal se ochraptěle Severus, díval se úzkostlivě ze strany na stranu a s neklidem vzhlédl k nespokojeným mozkomorům, kroužícím nad nimi. „Dostanu nás odsud, ale musíš mě poslouchat. Někde tu je… Pozoruje nás.“ Severusovi rty se sotva pohnuly, ale jeho zorničky těkaly na všechny strany v šíleném tanci.
Harry pomalu zvedl dlaň, dotknul se hluboké jizvy protínající Severusovu tvář a pohladil ho. Mužův pronikavý pohled se na něj okamžitě zaměřil.
„Jak jsi mě našel?“ Zeptal se šeptem a tentokrát jeho zregenerované hlasivky uspěly. „Slyšel jsi, jak tě volám? Snažil jsem se vydržet, ale ty ruce… bylo jich příliš mnoho… dusily mě. Nemohl jsem nic dělat. Použil jsem nůž… ale nefungovalo to. Omlouvám se. Všechno jsem zničil.“
Severus vypadal, jako by chtěl odpovědět, ale jen sevřel rty, chytil Harryho dlaň a přiložil si ji ke rtům, zavřel na chvíli oči, jako by se nedokázal zadržet a musel cítit na tváři jeho kůži, ale pak ji jemně odtáhl od své tváře a podíval se na rozšklebenou ránu na jeho zápěstí. Položil na ni špičku hůlky, zavřel oči a vyslovil dlouhou inkantaci, kterou Harry neznal, ale pocítil okamžité teplo, jak se rozlévalo po jeho kůži, a rána se začala zacelovat.
„Jaký okouzlující pohled… Odpusťte, že ruším tuto idylickou atmosféru, ale ještě chvíli, a pozvracel bych se znechucením.“
Ten vysoký hlas, který jakoby přicházel odevšad, způsobil, že Harry samovolně ztuhl a každou chvílí očekával další kletbu.
Severus ho pustil a vyskočil, napřímil před sebe hůlkou a prudce se rozhlédl okolo, ale Voldemorta nebylo nikde poblíž vidět. Harry se podepřel rukama o zem, i když cítil slabost a lehkou závrať hlavy, kterou podporovaly mozkomoři vznášející se nad nimi v kruzích.
„Přiznávám, že jsem ohromen, Severusi. Prošel jsi labyrintem, který jsem pro tebe připravil, a ještě přede mnou stojíš o vlastních silách. Nečekal jsem, že se ti to povede. Dokonce jsem udělal všechno pro to, abys selhal... A přesto tu jsi. Přišel jsi pro něho.“ Na okamžik se odmlčel, jako by se snažil zbavit nepříjemné chuti posledních slov. „Když jsi sem přišel s mým mrtvým služebníkem… ukázal jsi neskutečné odhodlání, ale stále jsem nemohl uvěřit, že jsi to udělal jen pro něj. Chtěl jsem ti dát šanci. Stále jsem si myslel, že někdo s tvými dovednostmi, s tvojí pozicí a opakovaně dokazovanou oddaností, mě nezradí. Ale představení, které jsi před chvílí předvedl, nezanechalo žádné pochybnosti.“ Hlas se přibližoval stále blíže a stále více se chvěl potlačovaným vztekem. „Co se s tebou stalo, Severusi? Byl jsi jedním z mých nejlepších služebníků. Mohl jsi získat cokoliv. S tvou myslí a intelektem bys mohl mít u nohou celý svět, a vybral sis toho… toho kluka.“ Poslední slovo téměř vyplivl. Najednou se objevil po jejich pravé straně, jako by se vynořil za závojem, za kterým se dosud ukrýval.
Harry zatnul zuby, cítíc silné bodnutí bolesti v jeho jizvě. Severus okamžitě namířil hůlkou na Voldemorta a přesunul se tak, aby Harryho zcela zakryl.
„Mýlíš se,“ zašeptal Severus tichým, ochraptělým hlasem. „Budu mít u svých nohou celý svět. Vlastně pro něj jsem si sem přišel.“
Tvář Temného Pána se zkřivila kypícím vztekem a pohrdáním.
„Podvedl jsi mě, Severusi. Mě, svého Pána. Měl jsi mi ho přinést na stříbrném podnose a vykonat každý můj rozkaz, A NE SE DO NĚJ ZAMILOVAT, TY ŽALOSTNÝ TUPČE!“ Zuřivě zařval a Harry si musel přitisknout dlaň k čelu, když pocítil další nával bolesti. „Doufám, že prokážeš dostatek zdravého rozumu, abys sebou přinesl lektvar. Jestli mi ho vydáš z vlastní vůle, možná tě velkoryse nechám žít. Nesnaž se semnou vyjednávat, znám tě dost dobře na to, abych věděl, že bys sem nepřišel, kdybys ho neměl u sebe.“
Harry se rozhlédl po ledem pokryté zemi a hledal svou hůlku. Spatřil ji o tři metry dál.
„Jestli to neuděláš,“ pokračoval Voldemort, zvednul přitom hůlku a zamířil s ní na Severuse. „Klidně vás oba zabiju hned teď.“
Potřeboval jí. Nemohl tu prostě jen sedět a čekat až se Voldemort pohne. Už to nebylo o jeho vlastním životě. Přišel sem a věděl, že pravděpodobně zemře. Smířil se s tím. Ale Severus… Severus nesměl zemřít. Nesměl! Musí od něj Voldemorta odlákat. Za každou cenu!
Zvedl se na lehce se chvějících nohách a zamířil bokem, snažíc se dosáhnout na hůlku, ale ve chvíli, kdy ji chytil konečky prstů, uslyšel Voldemortův triumfální řev:
„CRUCIO!“
Harry zavřel oči, a čekal, až ho zasáhne příval bolesti, napínající každý nerv v těle, ale ve stejné chvíli pocítil, jak ho zakrylo Severusovo tělo a objal kolem něho své paže. Široce otevřel oči, když před sebou spatřil Severusovu tvář zkřivenou bolestí a uslyšel hrdelní sten utrpení, který se ozýval skrz rty zaťaté téměř až do krve.
Severus… on… on… ochránil ho!
Harryho srdce kleslo až na zem, a i když necítil fyzické utrpení, měl pocit, jako by něco v jeho nitru explodovalo.
Jeho oči zakryla hustá červeň, když téměř nevědomky sevřel prsty kolem své hůlky, zamířil s ní přes Severusovo rameno a ochraptěle zakřičel:
„REDUCTO!“
Voldemort zuřivě zařval, když musel přerušit mučící kletbu a odrazit Harryho kouzlo. Harry využil zlomek vteřiny této převahy, aby se uvolnil ze Severusova sevření, dostal se zpod něho a zakryl ho před Voldemortem, zatím co použil silné žihadlové kouzlo, které ho naučila Tonksová:
„ACULAETUM DOLOR!“
Voldemort odrazil jeho kouzlo tak prudce, že Harry spatřil, jak jeho směrem míří žlutý paprsek, ale než stačil vykouzlit štít, Severus ho odstrčil stranou a Harry spadl na zamrzlou zem, a zakryl si hlavu rukama před jiskrami rozpadajícího se kouzla, které udeřilo do Severusem vyčarované ochranné bariéry.
„Jak vzrušující…“ Voldemortův hlas se zdál nepřirozeně hlasitý v tichu, které náhle padlo, když jiskry dopadly na zem do mrazu. „Dvě vyděšená zvířata chránící se navzájem… mizerné a žalostně ubohé. Opravdu si myslíte, že se mi dokážete postavit? Skutečná moc spočívá v bezohlednosti, zbavení se všech slabých stránek, a emoce a pocity se stanou něčím, co člověka oslabí nejvíc ze všeho. Žádný z nejmocnějších černokněžníků je neměl. Proto se stali tak velkými. A ty, Severusi, jsi dovolil, aby tě tahle nemoc napadla a zničila vše, na čem jsi pracoval. Stále to nedokážu pochopit…“
Harry shodil ledové krystalky z paží a podíval se na Severuse stojícího vedle něj. Jeho tvář, zkřivená brutálním vztekem, se zdála jako přízračná maska nenávisti. Harry se samovolně otřásl, ale tentokrát ne kvůli pronikavému chladu. Severus vypadal tak… tak… děsivě. Dokonce ani masky Smrtijedů nedokázaly vzbudit takovou hrůzu.
Když promluvil, jeho hlas zněl, jako by vycházel ze samotné země, ze samotných hlubin:
„Ty v sobě také nosíš touhu. Touhu po nesmrtelnosti, nadvládě nad světem, získání takové moci, jakou nikdo jiný neviděl. Jsi schopen zabít každého, kdo by se ti v jejím realizování pokusil zabránit. Ve skutečnosti máme něco společného. Víš, také mám touhu, pro kterou bych byl schopen srovnat se zemí celý svět. A ty ses mi ji pokusil vzít…“
Voldemortova tvář se zkřivila grimasou vzteku.
„Jak se nás dovoluješ srovnávat?! Nemůžeš se semnou rovnat! Jsi jen pěšec, který mi stojí v cestě a kterého můžu zničit bez nejmenšího úsilí! Stačí, abych se strefil do tvého citlivého bodu…“ Harry pocítil, jak se Voldemortův pohled přesouvá na něj. „Lacrima!“
Zoufale zvedl hůlku, ale než stačil vyslovit slova protikletby, už věděl, že je to na nic. Pamatoval si tu kletbu ze svého snu. Pamatoval si, co dokázala…
Náhle před ním vyrostl stín v podobě Severuse, který vyčaroval nejsilnější magickou bariéru, jakou Harry kdy viděl, ale když do ní kletba udeřila, její síla bariéru roztříštila, rozbila ji na drobné kousíčky a vlna úderu odrazila Severuse takovou silou, že jeho stopy byly vryté do země v půl metrové délce, než padl na kolena před Harrym, a z jeho úst se ozval hrdelní výkřik, když zbytky kletby zasáhly jeho kůži.
„Severusi!“ Vykřikl Harry, přispěchal k němu, s hrůzou se díval na jeho bolestí zkřivenou tvář, a později na krutě se usmívajícího Voldemorta, který už zvedal hůlku k dalšímu úroku, který tentokrát nebude schopen odrazit.
Ne! Nedovolí to! Raději zemře, než aby Severus…
Bez dalšího přemýšlení se narovnal, zaclonil Severuse a namířil hůlkou na Voldemorta.
„Jestli se mu pokusíš něco udělat, nejprve budeš muset zabít mě,“ zasyčel a vložil do těch slov tolik nenávisti, až byl překvapený, že mu nekape z úst jed. Voldemort se rozesmál ledovým, triumfálním smíchem, který jakoby zmrazil vzduch kolem. Harry se třásl vztekem. Nedokázal se ovládat.
Merline, kdyby existovala jakákoliv šance, jak ho zabít… i ta nejmenší…
Jeho oči se prudce rozšířily!
Lektvar! Měl přece ještě lektvar!
Ale než stačil cokoliv udělat, pocítil Severusovu dlaň jak se mu sevřela na rameni silou svěráku, pevně jím trhla dozadu a uslyšel do ucha zašeptané pokyny:
„Jakmile spatříš záblesk, zavři oči a utíkej. Jak nejrychleji a jak nejdále dokážeš. Budu hned za tebou.“
„Ale…“
„Nediskutuj semnou!“
Harry zamrkal, když spatřil Severusovu zvedající se hůlku a náhle pocítil, jak se svět zpomaluje. Spatřil tenká ústa, jak vyslovují slova neznámého kouzla a pocítil ještě silnější trhnutí, když ho Severus od sebe odstrčil a náhle prostor vyplnilo jasné, bílé světlo.
Harry okamžitě zavřel oči, ale i tak měl pocit, jako by mu něco pálilo zorničky a kdesi poblíž uslyšel ochraptělý výkřik:
„EFFIGIA!“
Začal utíkat. I když věděl, že kromě kruhu, do kterého ho Voldemort zavřel, byla v okolí jen pustina, prostá jakýchkoliv stromů či kamenů, a táhla se až k horizontu, ve kterém se rýsovaly nevelké kopce, musel zkusit utéct.
Otočil hlavu, a snažil se něco spatřit, ale i když jas už opadl, jeho zrak byl nadále oslepený a všechno pokrývala bílá, rozmazaná mlha, ve které Harry spatřil… několik identických Severusových postav, běžících všemi směry a vrhajících na rozzuřeného Voldemorta kletby.
Ostrý, pronikavý zvuk nad ním způsobil, že se Harry prudce zastavil, a s hrůzou sledoval, jak se horda mozkomorů pohybuje jeho směrem.
Zvedl hůlku, snažil se soustředit na nejšťastnější okamžik svého života, ale v tu chvíli pocítil, jak ho v běhu chytila dlaň a téměř upadl, když ho Severus táhnul za sebou.
„Řekl jsem ti, abys běžel!“ Vykřikl. „Nemáme čas! Musíme se dostat mimo antipřemisťovací zónu!“
Harry zvedl hlavu a spatřil zbylé Severusovi stíny, a nad sebou dlouhá, vlající roucha a natahující se ruce pokryté lišejníkem.
Zavřel oči, cítil jejich ledový dech na krku a v tu chvíli… narazil na neviditelné bariéry tvrdé jako sklo. Úder byl tak silný, jako by z výšky spadl na kamennou podlahu. Hlasitě vykřikl a odhozený dozadu skončil na zemi.
Na okamžik ztratil zrak a orientaci. Když ji získal, Severus už se zvedal, stáhnul ho za sebe, ale náhle se snesl na zem vedle něj, těžce dýchal a kašlal, jako by ho něco zbavilo veškerých sil.
Harry pochopil, co to bylo ve chvíli, kdy zvedl hlavu. Všechny stíny, které Severus vyčaroval, se rozplynuly o magickou bariéru.
Zůstali sami.
Odhalení.
Harry nad sebou slyšel sípavé dechy mozkomorů, které připomínaly netrpělivé lapání po dechu dravé šelmy, čekající na jediné pokývnutí svého pána, aby mohli konečně pozřít to, co jim trýznilo smysly už tak dlouho.
„To jsi neplánoval, že, Severusi?“ Zeptal se tiše Voldemort, pomalu se blížil a otáčel mezi svými drápy… Harryho hůlku! Do háje! Musel jí upustit, když spadl a Voldemort ji přivolal. Sakra! Sakra! Sakra! „Jste v pasti. Nemáte kam utéct. Není žádná cesta ven. Velmi dlouho jsem se na tuto chvíli připravoval. A ani tvůj nečekaný vpád mé plány nezničí. Blíží se váš konec.“
Náhle zasvištělo kouzlo, a Harry se ani nestačil zaclonit pažemi, ale nepocítil bolest. Spatřil jen, jak Severusova hůlka vyklouzla z jeho ochablé dlaně a padla do Voldemortovi natažené ruky.
„Nyní jste úplně bezbranní. A máte jen jednu šanci, abyste nezemřeli v neobvykle dlouhých, nepředstavitelně bolestivých mukách, a pozorovali navzájem svoji smrt…“ Mluvil krutě Voldemort a díval se na ně s výrazem dravce, který konečně zahnal svou oběť do kouta a cenil na ně ústa plná tesáků. „Dejte mi lektvar.“
Harry se podíval na Severuse široce rozevřenýma očima. Muž zvedl hlavu. Po jeho tváři tekl pot. Vlasy se mu přilepily k čelu a pootevřená ústa lapala po dechu, ale to, co Harry spatřil v jeho očích… bylo jako drtivá rána přímo do břicha. Jeho žaludek se zkroutil, když Harry pochopil, že Severus ví… a že udělá všechno, aby mu nedovolil udělat to, pro co sem přišel.
Ale… ale… jaké měl jiné východisko?
Viděl v jeho očích oheň. Planoucí, jasné jiskry, které rozsvěcely černé duhovky, ale měly příliš málo kyslíku na to, aby je znovu rozpálily. Severus ztratil příliš mnoho moci, když ji rozdělil na tolik části, aby jim dal šanci na útěk. Teď musel Harry udělat totéž. Koupit jim čas. Aspoň trochu. A pak, jestli opravdu neexistuje jiná cesta… jestli opravdu nebude…
„Ať mozkomoři zmizí,“ řekl hlasitě Harry a narovnal se na unavených nohách. „Vím, kde je lektvar. Severus ho nemá.“
„Pottere!“ Uslyšel za sebou varovné syknutí a pocítil, jak se kolem jeho zápěstí sevřela dlaň, ale to ho nezastavilo.
„Vím taky, jak funguje. Vím, že ho musím vypít z vlastní vůle, aby se rituál povedl,“ pokračoval, a snažil se ignorovat stále naléhavější stisk na zápěstí a za svými zády ochraptělý, tichý šepot:
„Ani o tom neuvažuj…“
Nemohl se teď na Severuse podívat. Teď to byli jen oni. On a Voldemort.
Díval se přímo do podezřívavě přimhouřených, červených očí, a hořečnatě přemýšlel, co teď dělat. Cítil nad sebou hvízdající dechy a měl pocit, jakoby i z této vzdálenosti z něho dokázaly mozkomorové vysát všechnu odvahu, a zbylo v něm jen stočené cosi, co žadonilo, aby strach zmizel, a aby už všechno skončilo.
Ano, udělá všechno, aby to už skončilo…
„Přikaž jim, ať zmizí,“ řekl jasně, a tvrdě se díval na Voldemorta.
Temný Pán se na mozkomory jen letmo podíval a Harry uslyšel vysoké, skřípavé hlasy nespokojenosti, když temné postavy začaly couvat na svoje počáteční místo, a tvořily nad jejich hlavami kruhy.
Jakým způsobem je kontroloval? Jen díky svojí moci? Byl si jistý, že určitě nevykouzlil žádného patrona. Ne někdo jako Voldemort. Určitě ne.
Když se mozkomorové vzdálili a jejich drápy zmizely, ledový strach na okamžik opustil jeho hrdlo ze smrtelného stisku a Harryho plíce mu dovolily nabrat vzduch.
„Moje trpělivost začíná končit,“ zasyčel Temný Pán.
Harry zatnul pěsti, a podíval se dolů, kde se mezi Voldemortovýma nohama vynořila Nagini.
„Já…“ Začal, polknul a snažil se uklidnit své prudce bušící srdce. „Udělám to. Vypiju to a budeš mi moc sebrat moc, ale…“
Silné zatáhnutí za ruku způsobilo, že téměř spadl na kolena. Severus ho k sobě přitáhl a Harry spatřil, že muž schovává do šatů malou lahvičku, kterou musel před chvílí vypít.
„Tohle není čas na tvé zatracené, nebelvírské hrdinství,“ zasyčel mu přímo do tváře. „Neurazil jsem celou tu cestu, abys všechno zničil, ty bláznivý idiote!“
„Neprosil jsem se tě o to,“ vypálil Harry a snažil se vytrhnout svou ruku. „Pusť mě! Kdybys sem nepřišel, už by bylo dávno po všem. Už bych nic necítil a nemusel se dívat na to, jak tě on…“ odmlčel se, protože mu najednou došel dech, když ho udeřila vzpomínka na Severusovu utrpením zkroucenou tvář. „Myslíš, že to chci udělat? Chci tě zachránit!“
„Zachránit?“ Vycedil Severus a zamračil se na něj pohledem, jako by ho Harry právě urazil. „Myslíš, že mě zachráníš takovým to způsobem? Obětováním se?“ Harry pocítil, jak ho Severusova dlaň chytla za zakrvácenou košili, přitáhla ho blíže, a černé oči se mu téměř podívaly do duše. „Takovýmhle způsobem bys mě mohl jedině zabít, ty prokletý kluku!“
Harry měl pocit, jako by v něm všechno zemřelo, vznášel se nad hlubokou propastí a žaludek a srdce se zkroutily, když pochopil význam Severusových slov. A i kdyby v něm bylo všechno roztrháno na kousky, stále by toužil utonout v těch očí a cítit ty dlaně a ústa… a jediné co mohl udělat, je uvolnit se z jeho stisku a udělat několik kroků vzad, s nadlidským úsilím se odvrátit od jeho emocemi se chvějícího pohledu a vrátit se zpět k Voldemortovi, který je pozoroval s hlubokým odporem vrytým na své bledé, plazí tváři.
„Jaké vzrušující představení… Možná, by bylo ještě zajímavější, kdybych jedním z vás nakrmil Nagini?“ Ušklíbl se Voldemort, i když v jeho hlase zněl náznak ledového hněvu. „Buď dostanu lektvar, nebo ho najdu sám a pak mě budeš žadonit o to, abys ho mohl vypít.“
Harry na chvíli zavřel oči a snažil se ovládnout myšlenky poletující mu v hlavě.
Neměl jinou možnost… Voldemort jim vzal hůlky a zamkl je v nějakém magickém poli, které nedokázali překročit, obklopeni hordou mozkomorů, a neměli nic, čím by se mohli bránit. Čekala je jedině smrt v dlouhém utrpení.
Byl už tak strašně unavený. Neměli šanci déle předstírat a bojovat. I tak by se odsud nedostali.
Polkl, otevřel oči a podíval se přímo do rudých očí. Když promluvil, byl překvapený, jak tichý a ovládaný jeho hlas byl:
„Ten lektvar…“
„…neexistuje,“ dokončil za něho Severus, a vynořil se náhle za Harryho zády.
Harry se prudce otočil, a podíval se překvapeně na muže. Ale Severus se na něj nedíval. Jeho pohled byl zamířen na Voldemorta.
„Nikdy jsem ho nedokončil,“ vycedil s naprostou jistotou v hlase, zastavil se před Harrym a odclonil ho Voldemortově pohledu. „Celou dobu jsem tě klamal, abych získal čas. Nezískáš jeho moc. Nikdy se ti nepodaří naplnit svou touhu,“ zakončil a působil, jako by ho naplňovala krutě uspokojující satisfakce.
Voldemortova tvář se změnila ve zlomky vteřiny. Připomínalo to úder blesku, který celou dobu čekal, až bude moct způsobit co největší výbuch.
„V tom případě už mi nejsi k ničemu,“ zasyčel hlasem plným rozpálené zlosti, zvedl hůlku a zamířil s ní na Severuse.
„Ne!“ Harry popadl mužův plášť, a snažil se ho dostat za sebe, ale Severus ho zadržel paží a nenechal ho.
Měl pocit, že všechno, co se děje, je jen jednou z nočních můr, která ho trápila během těch šesti měsíců. Že nic není skutečné. Ani na Severuse nemířila žádná hůlka, ani neexistovala všechna ta zlost, ani Voldemortova otevírající se ústa pozbavená rtů, která vyslovovala první slabiky smrtící kletby.
„Ava…“
„STŮJ!!!“ Vykřikl z celých plic, prudce se vrhl vpřed, ale Severus ho na poslední chvíli zastavil, aby nevběhl před něj. „Nemůžeš ho zabít! Jestli to uděláš, prohraješ! Je ochoten za mě obětovat svůj život! Jestli ho zabiješ, dá mi ochranu, stejnou jako tu, když jsem tě poprvé porazil!“
Voldemort se zastavil, a na jeho tváři se objevilo váhání, jako by si náhle uvědomil, že může mít Harry pravdu.
„Mlč, do háje!“ Zavrčel vztekle Severus, probodl ho pohledem, ale Harry to naprosto ignoroval.
„Nebudeš se mě moct dotknout!“ Vykřikl zoufale, svíral Severusovi šaty a snažil se před něj dostat. „Ale to ty víš, že Tome? Nemůžeš to přehlédnout po druhé, to bys byl přeci hlupák.“
Dlaň Temného Pána klesla, ale tvář nabrala výraz vypočítané krutosti.
Než však Harry stačil pochopit, co to znamená, uslyšel slova v hadím jazyce:
„Zabij zrádce.“
Nagini svíjící se kolem nohou svého pána v odpověď zasyčela. Harry spatřil, jak Severusova tvář zbledla, ale v tu chvíli se všechno začalo dít příliš rychle.
Zaslechl rychle se blížící sykot, Severus ho odstrčil a skočil na druhou stranu. Harry přistál na ledem pokryté zemi, ale vyskočil z ní s rychlostí a dovedností, kterou získal během let trénování famfrpálu a aniž by přemýšlel i jen zlomek vteřiny, vrhl se na hada, který v té chvíli byl už téměř vedle něj a mířil směrem k Severusovi, aby do jeho těla zanořil své zuby. Nagini vydala divný, ochraptělý sykot, když na ní Harry spadl celým tělem, a přirazil ji k zemi. Cítil, jak se pod ním její svalnaté tělo svíjí a kroutí, snaží se zpod něj vyklouznout, ale Harry pevně svíral paže kolem jejího kluzkého těla, a snažil se jí udržet za každou cenu a získat tak Severusovi trochu času na vymyšlení plánu, ale v tu chvíli do něj udeřil její ocas silou vrby mlátičky a on naprosto ohromený přistál na zemi. Nagini se odplazila, vztekle syčela, a Harry se zvedl na kolena a ruce, a hledal na ledové zemi brýle, které mu spadly.
Musí pomoct Severusovi! Musí vidět! Co se dělo? Kde byl Severus?
Jakmile ucítil pod prsty obroučky brýlí, položil si je na nos takovou rychlostí, až je téměř zlomil, a zoufale se rozhlédl. A doufal, že když ho spatří, bude ještě…
Tady!
Bojující dvě těla. Dlouhé, lesknoucí se tělo hada a černě oděná postava Severuse, sevřená ve smrtelném stisku a bojující s takovou zuřivostí, že se ve vzduchu objevovaly jiskřičky ledu.
„Přestaň!“ Zakřičel zoufale směrem k Voldemortovi, který vše sledoval s krutým výrazem na tváři.
Vyskočil ze země a snažil se běžet, ale kolena se pod ním zlomila a znovu spadl.
Nemohl dýchat.
Severusi! Severusi!!!
Měl by za ním běžet, pomoct mu, udělat cokoliv, cokoliv…
…ale v té chvíli se vzduch naplnil pronikavým skřekem a Harry zděšeně spatřil, jak obě těla ochabla a přestala bojovat. Ale než pochopil, co se děje, uslyšel Voldemortův vzteklý výkřik, a když se mu podařilo popoběhnout blíž, spatřil na zemi ležící hlavu Nagini, pokrytou krví, z jejíž lebky vyčníval… nůž. Ten samý nůž, který Harry vrazil do Voldemortovi hrudi!
Severus… musel ho najít… a zarazit ho do její lebky. Merline, kdyby Harry nepoprosil skřítka o nůž... kdyby ho Voldemort neodhodil nedbale na zem…
Harry šokovaně sledoval, jak se Severus snaží osvobodit od mrtvého těla, těžce dýchal a chvěl se.
Bože, tak moc by k němu chtěl běžet a obejmout ho. Úleva, jakou nyní cítil, ho téměř oslabila, ale jeho magické smysly varovně zadrnčely, nutili ho, aby se otočil a skoro zacouval, když Voldemort, s tváří zkřivenou zuřivostí tak ohromnou, že připomínal jen karikaturu sebe sama, zvedl hůlku a zamířil ji směrem k oslabenému Severusovi a Harry věděl, že tentokrát ho nepřesvědčí žádná slova. A že smrt není tím nejhorším, co by nyní Temný Pán udělal svému bývalému služebníkovi za to, že zabil jeho nejvěrnějšího společníka.
Byl jen jediný způsob, jak z toho ven.
Bleskově si klekl, vytáhl třesoucími se prsty z kapsy nohavice zelenou lahvičku a přitáhl Voldemortův hněvem zaslepený pohled.
„Mám lektvar!“ Vykřikl zoufale a stěží vydobyl hlas ze svého staženého hrdla. „Měl jsem ho celou dobu! Severus lhal. Dokončil ho! Udělám vše, co přikážeš, ale nezabíjej ho. Budeš mít moji moc. Nikdo tě nedokáže porazit. Vypiju ho. Udělám to z vlastní vůle. Ale musíš dodržet své slovo.“
Červené oči ho probodly a jizva na jeho čele vybuchla bolestí, ale než pochopil, co to znamená, spatřil jak se Voldemortovy oči přimhouřily, připomínaly dvě škvíry, za nimiž zuřilo peklo, jeho dlaň udělala komplikované gesto, a zamířil tak na Severuse neverbální kletbu.
„NEEE!!!“ Harry se vrhl dopředu, snažil se vrhnout kletbě do cesty, ale nezvládl to.
Spadl na zamrzlou zem, a cítil, jak se mu plíce trhají na kusy a jak mu smysly šílí.
Padlo ticho.
Zvedl se na třesoucích se rukou, nedokázal se otočit a podívat se před sebe.
Nechtěl to vidět… nemohl…
„Máš třicet vteřin,“ uslyšel tlumený, zasyčený rozkaz. „Dávám ti třicet vteřin na to, abys vypil ten lektvar.“
Harry prudce zvedl hlavu a podíval se na Voldemorta zamlženým pohledem.
Co?
Otočil se.
Kámen v jeho hrudi se ztratil a jeho srdce začalo pomalu bít.
Severus žil. Žil!
Voldemort ho uzavřel v magickém silovém poli, které se muž snažil prolomit hůlkou, ale rozhodně ne svojí, protože Voldemort držel v ruce hůlky jich obou. Pole však pohltilo každou kletbu, kterou Severus použil. Přestal se nakonec zkoušet osvobodit a začal křičet něco na Harryho, a vrhal se na pole, jako by ho chtěl zničit silou vlastních svalů.
Ale Harry věděl, že to bylo k ničemu. Už bylo pozdě.
Posadil se na paty a rozmazaným pohledem se podíval na lahvičku v dlani.
Tohle byl jediný způsob, jak ho zachránit. Možná by spolu mohli být v jiném životě. Kdyby Harry neměl jizvu na čele a Severus neměl Temné Znamení. Kdyby se Voldemort nikdy nenarodil…
Ale žádný z nich nemohl změnit svůj osud. Mohli se na něj jedině společně pokusit zapomenout. Předstírat, že mají ještě spoustu času. Že před sebou mají budoucnost. Že když to všechno skončí… oba budou ještě žít... a budou se moct navzájem učit.
Že mají šanci…
Harry se ještě jednou podíval na Severuse uzavřeného v poli, který na něj stále něco křičel, ale bariéra pohltila všechny zvuky a Harry ho neslyšel. Jeho pohled už byl tak zamlžený, že téměř neviděl. Zaměřil ho na lahvičku, odzátkoval ji chvějícími se prsty a zvedl ji k ústům. Polknutí slin bylo tak bolestivé, jako by měl v hrdle uvízlé žiletky, jež ho nelítostně řezaly do krve.
Naposledy se podíval na Voldemorta, jehož tvář netrpělivě očekávala čin, balancující na hranici triumfu.
Neměli šanci. Nikdy jí neměli.
Harry nabral do svých bolavých plic trochu zatuchlého vzduchu a snažil se zadržet v očích slzy.
Přiložil si lahvičku k rozpraskaným rtům.
A v tu chvíli postřehl, že se ve Voldemortově smrtelně bledé tváři… něco změnilo. Červené oči se rozšířily, a Voldemortovo tělo sebou trhlo, jako by přes něj projel elektrický proud. Temný Pán klopýtl, naklonil se dopředu, jako by náhle ztratil sílu a přiložil si dlaň k hrudi, na stejné místo, kam ho Harry bodl nožem.
Harryho oči se rozšířily v oslepujícím porozumění.
Jed!
Zaktivoval se!
Merline, jak mohl zapomenout na to, že Severus opozdil jeho účinek?!
„Otrávils ho,“ zasyčel vztekle Voldemort, jeho hlas byl tichý a značně slabší než dříve. „Jsi hloupější, než jsem si myslel, když ses domníval, že tím získáš nějakou výhodu. Jsem nejmocnějším kouzelníkem světa. Žádný jed mě nezabije. Porazím ho bez nejmenších obtíží.“
Ale po posledním slově se jeho nohy podlomily a musel se opřít dlaněmi o kolena, aby se nesesunul na zem.
Harry byl tak ohromený tím, co se dělo, že jeho první reakce byl pohled na Severuse. Snape se ovládl značně rychleji, ukázal na hůlku, kterou držel ve své dlani a pak na Voldemorta.
Harry pochopil. Tohle byla jeho jediná šance. Měl jen chvíli, aby udělal… cokoliv. Několik vteřin života se náhle protáhlo na několik minut a teď se mu zdálo, že má tak neuvěřitelně mnoho času… že může udělat všechno!
Bleskově zazátkoval lahvičku a odhodil ji na zem, zvedl se do běhu, aniž by spustil z pohledu hůlky nacházející se ve Voldemortových rukách. Ale i když oslabený, Voldemort zůstával Voldemortem a Harry náhle spatřil záblesk kletby. Unikl ji jen tak tak, a odskočil doprava, stejně jako když se vyhýbal potloukům během famfrpálu. Voldemortovi kletby byly značně slabší, ale stačila i ta nejmenší, aby Harryho dokázala ochromit.
Harry cítil prudké bušení vlastního srdce, když se vrhl napravo a pak vlevo, vedený neochvějným odhodláním, naplněný neuvěřitelnou silou a adrenalinem ve svých žilách, stejně jako pokaždé, když honil zlatonku. Ale tentokrát nebyla v sázce výhra zápasu. Tentokrát byl v sázce jeho a Severusův život.
Sehnul se, proběhl pod blankytně modrým paprskem kletby, který zasvištěl milimetry nad ním a celou silou se vrhl na Voldemorta, chytil ho za zápěstí a zamířil jeho hůlkou nahoru, díky čemuž další kletba vystřelila do nebe a druhou rukou chytil hůlky, které Voldemort svíral v dlani.
Spatřil před očima tvář zkroucenou zuřivostí a ostré, žluté zuby, když se z hrdla čaroděje ozval zuřivý řev.
Harry trhl rukou, vyrval mu silou obě hůlky a stále držel Voldemortovu ruku nasměrovanou nahoru, když přesunul svou tvář tak blízko k němu, že Harry ucítil pach síry a spáleniny, a jeho čelo pomalu vystřelovalo vlny bolesti.
„Neporazíš mě,“ zachrčel Temný Pán, když se Harry snažil zbavit před očima bílých skvrn bolesti. „Nemůže mě zabít žádná kletba. Moje moc je tak obrovská, že mohu přežít i bez těla. Můžeš to zkoušet dle libosti, ale bude to zbytečné. To já zvítězím.“
Harry ucítil, jak se mu kolem hrdla svírá ledová dlaň jako svěrák. Drásající bolest hlavy byla už tak silná, že si nebyl jistý, jestli mu lebka brzy neexploduje. Neodkázal se nadechnout, ale podařilo se mu podívat do Voldemortových rudě planoucích očí. Měl pocit, jak by se přes ně díval na mocný požár, jenž nešel uhasit, jako by to byla okna, kterými Harry viděl tmavě zelené jazyky, způsobené jedem kolujícím mu v krvi. A Harry věděl, že ještě chvíli a Voldemort ho porazí. A navzdory tomu, že svíral v dlani dvě hůlky, svoji a Severusovu, měl děsivý, vnitřnosti svíjející pocit, že nemohl udělat nic, aby ho porazil. Že žádná, dokonce ani nejsilnější kletba, ho nedokáže zničit. Ne skutečně. Ne pro vždy. Protože za pár let může opět povstat z popela. A vrátit se.
Měl pravdu. To jeho moc byla zdrojem jeho síly. Jeho nesmrtelnosti. A teď byla oslabená, napadena zevnitř. Ne z vnějšku.
Harryho oči se rozšířily, když ho náhle napadla roztřesená myšlenka.
Zevnitř! Samozřejmě!
Zvedl obě hůlky, namířil přímo na Voldemortovu lebku a cítil, jak se mu do těla vlévá čím dál větší chlad a vbíjí se do něj jako ledové jehly. Podíval se vzhůru a viděl nad sebou pazoury mozkomorů. Byli značně blíže, jakmile Voldemortova síla oslábla, a stačil už jen malý pokles koncentrace, aby se ty hladové bestie vrhly na kořist.
Znovu se podíval do planoucích očí naproti.
Už věděl, co dělat.
Jeho život skončí přesně tím, kvůli čemu sem přišel. Směřoval k tomu. Položil všechny karty. Rozloučil se s přáteli. Nečekalo ho nic, kromě smrti… a to, že se ji snažil stále oddálit, byla nejhloupější věc, jakou udělal. Ohrozil Severuse… ohrozil všechny…
Ale teď to skončí. Už nebude utíkat. Už ne.
I kdyby cenou měla být jeho vlastní duše… Voldemort ji také zaplatí.
Za všechno, co mu vzal. Za každou kletbu, která byla použitá jeho jménem. Za každou smrt, ke které přispěl. Za všechny ty, kteří zemřeli v agonii, protože se mu snažili vzdorovat. Za peklo, které způsobil jemu a Severusovi!
Za ty všechny večery u krbu, které už nikdy nebude mít. Za všechny noci, které spolu nestráví. Za pohledy a dotyky… které už nikdy víc neucítí. Za sny, které byly tak blízko… a ukázalo se, že je nemožné se k nim dostat. Za společně nestrávený život. Brutálně jim ho vzal a zašlapal.
Legilimens Evocis.
Kletba, která se zformovala v Harryho mysli, nepotřebovala vyřknout slova. Připomínala vzpurnou vlnu moci, která rozbila přehradu, plynula skrz dvě hůlky, a vrazila do Voldemortovi mysli silou ocelového ostří a potopila do ní svou ostrou harpunu.
Harry měl pocit, jako by spadl do černého moře, hustého jako smola, které se ho snažilo pohltit.
Pokaždé, když ho zakryla vlna, spatřil krvavé tváře a zničená těla. Slyšel výkřiky, zakončené smrtelným chrčením. Viděl okolo sebe stovky očí, žadonících, zhasínajících, vystrašených… Zaslechl zoufalé vzlyky a beznadějné nářky.
Jedna z vln ho vrhla do vzpomínky, ve které spatřil krutě zmrzačená těla ženy a muže a nad nimi stál několika letý chlapec s krví potřísněnou tváří, který se s hrůzou díval na hůlku, jenž na něj mířila.
Harry se na poslední chvíli dostal z povrchu vzpomínky, těsně předtím, než mladý Tom Riddle, začal z nějakého člověka stahovat kůži stejně snadno jako z králíka.
Ale obrazy dál útočily. Připomínaly ostré drápy, které ho pomalu po kouscích drásaly na kusy a trhaly z něj to nejcennější.
Lidství.
Voldemort bojoval. Jen proto, že bych chvilkově oslaben díky působení jedu v žilách a Harry byl schopný dostat se na povrch jeho mysli, neznamenalo, že se dostane dál. Obklopovalo ho moře krve, zalévalo mu oči a ústa, pronikalo mu do nosu a uší, kradlo mu vzduch a vtahovalo ho do ohromujícího, dusivého strachu.
Bojoval a kopal, ale vzpomínky útočily jako rozzuřená bestie, způsobovaly mu rány na duši a vypalovaly mu do hlavy obrazy mrzačení a bolestí zkřivené tváře a on byl mezi nimi a snažil se chytit čehokoliv, co by mu pomohlo to překonat. Dostat se na povrch a ovládnout to rozbouřené moře.
A pak ho zasáhla další vlna, uzavřela se nad ním a jeho očím se ukázalo tělo zabalené v černé, svíjející se na zemi v křečích, tvář zakrytou černými vlasy, zpod kterých byla vidět jen otevřená ústa a vycházel z nich zvířecí řev. Dlouhé prsty škrábaly o kamennou podlahu… ty samé prsty, které se s jemností pohybovaly po jeho kůži… ta samá ústa, která mu nízkým, ochraptělým hlasem šeptala do ucha, že patří jen jemu… to samé štíhlé tělo, které ho zastínilo před Voldemortovými kletbami…
Vynořil se na vzduch tak prudce, jakoby ho někdo chytil za ruku a vytáhl ho z krvavé lázně. Vzbouřené vzpomínky se ho stále snažily polapit, ale on mě pocit, jako by je něco zadržovalo, a prostor kolem něj se vyplnil teplem. A silou.
Znovu se podíval na prostor pod sebe a vzpomínky, které se tam vlnily.
Věděl co dělat. Přivolat to, co krmilo tuhle existenci a lačnilo jen po nejhorších a nejtraumatičtějších zážitcích a emocích. Otevřít přehradu, kterou v sobě Voldemort vystavěl. Přivést na povrch všechen ten strach a zoufalství, které ho provázely po celý život, kterými byl naplněn každým okamžikem své existence, které ovládaly každý jeho násilný čin a hrůzy, každé prokletí, každý výkřik utrpení, které mu ulpěly na duši.
A Harry věděl, že existuje jen jeden klíč, který dokázal přivolat to všechno. Klíč k životu Toho, Kterého Nesmíme Jmenovat. Klíč k jeho zkušenostem z raného dětství. Klíč k utrpení, které ho obklopovalo od okamžiku narození, a od kterého se snažil uniknout celý svůj život tím, že ho způsoboval ostatním.
Tom Marvolo Riddle.
Harry se zhluboka nadechl, než ho vzpomínky pohltily hluboko do své páchnoucí, lepkavé, chladné temnoty.