Když vaši mysl ovládne zoufalství, hledáte cokoliv, co by mohlo zmírnit utrpení, snažíte se změnit to, co nedokážete zvládnout, a zničit ty příšerné pocity, abyste jste mohli… dýchat. Osvobodit se od břemene, i když jen na krátkou chvíli. Vždycky musí být někdo… vinen.
„To tys ji zabil, ty zkurvysynu! Jsi na jejich straně!“ Zavrčel Ron, a probodával Severuse pohledem, který už dávno překročil hranice příčetnosti a nebezpečně rychle se blížil k šílenství.
George, Fred i Greg se na Rona šokovaně dívali. Ginny ztuhla a dívala se na bratra, jakoby náhle začal mluvit jiným jazykem. Vypadali jako herci na scéně jeviště, kteří si náhle uvědomili, že se jeden z nich najednou rozhodl změnit scénář. A pokud rychle nezareagují, celá hra se zhroutí v troskách. A Severus s klidem sledoval ty nenávistí planoucí oči, jak režírují celé tohle představení.
Ron obrátil své krví podlité oči na zem a než ho kdokoliv dokázal zastavit, vrhl se ke své hůlce, otočil se k Severusovi a vrhl na něj kletbu Ochrnutí.
Ale Severus neměl žádný problém s odrazem kletby, která se odklonila a zasvištěla směrem k Weasleyovým. Dívka vykřikla, okamžitě se vrhla k zemi a zakryla si hlavu rukama. Fred a George se rozběhli k bratrovi, chytili ho napůl a snažili se mu vzít hůlku.
„Co to vyvádíš, Rone?“
Ale chlapec se zdál úplně zaslepený. Vyrval se jim, udeřil jednoho bratra loktem do břicha a druhého trefil pěstí do tváře. Znovu zamířil na Severuse a zoufale vykřikl:
„Reducto!“
Muž bleskově odrazil kletbu a poslal směrem k rozzuřenému chlapci odzbrojující kouzlo, které ho trefilo přímo do hrudi a odhodilo ho několik metrů dozadu. Weasley dopadl na záda a z jeho úst unikl hlasitý sten.
Fred a George se k němu téměř okamžitě rozběhli, chytili ho za paže a přitiskli ho k zemi, aby se nemohl zvednout.
„Rone, přestaň. Co to do tebe vjelo?“ Zeptal se jeden z nich, a otřel si rukávem krev plynoucí z rozbitého nosu.
„NE! Pustě mě! Nic nevíte!“ Vřeštěl Ron, trhal sebou a snažil se osvobodit. „On zabil bystrozora! Viděl jsem to! Jsem si jistý, že ho zabil! Je zrádce! Obyčejný vrah!“
Fred i George ztuhli a otočili hlavy. Severus na sobě ucítil několik udivených pohledů.
Skvělé, ještě to mu scházelo.
„Je to pravda?“ Zeptal se Fred Weasley, pustil bratra, vstal ze země a podezíravě na Snapea zíral.
Severus se rozhlédl. Spatřil zvedající se hůlky. Všichni tři Weasleyové, včetně chlapce z Havraspáru, stáli vedle sebe a mířili na něj.
Jací nevděčný, bezduší idioti! Měl se odsud dostat dřív, než se objevili. Weasleyové vždycky přinášeli jedině potíže. Neměl v úmyslu jim něco vysvětlovat. Ani ztrácet čas nesmyslnou šarvátkou.
„Ginny, pojď sem,“ zašeptal ostražitě Greg. Severusův pohled se přesunul na dívku, která se pomalu zvedala ze země a s neuvěřením se na něj dívala. Jeho roky vycvičená dravá rychlost se vyplatila. Skočil k ní, bleskově ji chytil za hrdlo, přitiskl k ní hůlku a zastínil se před napřaženými hůlkami.
„Nech ji být!“ Křikl Greg a ještě pevně sevřel třesoucí se dlaní svou hůlku.
„Na vašem místě bych sklonil ty zbytečné klacíky, jestliže nechcete vystavit vaši sestru nebezpečí,“ zasyčel, jeho oči přelétly bezohledným pohledem po překvapených tvářích.
„Říkal jsem, že je to zrádce! Šílený, zasraný bastard!“ Zařval Ron, a zíral na Snapea s takovou vzteklostí, jako by ho chtěl spálit pohledem na popel.
Zdálo se, že Fred a George byli chycení mezi touhou zmlátit Snapea holýma rukama, a nutností udržet sestru v pořádku.
„Pusť ji a my je skloníme,“ řekl Fred, zvedl levou dlaň v gestu poddání se a zároveň skloňoval hůlku.
„Ne, on ji stejně zabije! Stejně jako zabil Hermionu!“ Vykřikl Ron a přešel o krok blíž.
„Rone, uklidni se a odlož tu zatracenou hůlku!“ Zavrčel George, pohnul se ke svému bratrovi, ale v té samé chvíli zaslechli několik poblíž zakřičených kleteb, vzduch se rozjasnil ostrými záblesky, a po dvou výkřicích se z mlhy za nimi vynořily Molly a Artur Weasleyovi.
„Frede, Georgi! Měli jste se držet u nás!“ Zakřičela Molly, a přeběhla k synům. Její šaty byly zablácené a roztrhané, jako by čarodějka právě proběhla polem ostnatých keřů. „Víte, jak dlouho jsme vás hledali? Rone! Dík Merlinovi, že jsme tě našli! Kde jsi…?“Její roztěkaný pohled padl na pomalu couvajícího Severuse. „Severusi, co to děláš?“ Zeptala se hlasem plným udivení, a v té samé chvíli, její manžel zamířil na Snapea hůlkou. Zdá se, že si dal dohromady fakta mnohem rychleji.
„Pusť naši dceru, Severusi,“ řekl ostře.
Severus ještě pevněji sevřel dlaň kolem svoji rukojmí, přitáhl ji dozadu a udělal další krok. Dívka zasténala bolestí.
„Vaše štěňata mě napadla. Do budoucna vám doporučuji, abyste je drželi na uzdě, nebo je všechny utratím.“
„Nebudeš hrozit našim dětem,“ sykla Molly Weasleyová, postavila se bokem vedle svého muže a zvedla hůlku.
V první chvíli chtěl Severus otočit hlavu a najít zdroj toho tak známého, hřejivého hlasu, ale rychle se ovládl. Nemůže ztratit pozornost. Ani na chvíli. Ani jednu…
Merline, jak moc by mu chtěl odpovědět. Aby vydržel. Že už je blízko, blíž a blíž…
„Severusi!“ Arturův ostrý hlas ho vytrhl z tepla a vrhl ho zpět na bojiště.
„Odstupte!“ Zasyčel, couvnul ještě víc, a předtím než mohl kterýkoliv z nich vykonat jakýkoliv pohyb, dým prořízla vlna přilétajících kleteb.
Weasleyovi se rozprchli, odrazily kletby a vrhali kouzla na temné siluety skryté v mlze, ale Molly Weasleyová neviděla nic jiného než svou dceru. Severus neměl v plánu zbavit se své rukojmí. Bylo jedno, jestli ji pustí a uteče, nebo jí vezme sebou, vždycky ho budou sledovat. Ale když jí bude mít u sebe, přinejmenším bude mít alespoň nějakou jistotu.
Odrazil jednu kletbu, která k němu letěla, a pomalu přesunul hůlku k dívčině spánku.
„Imperio,“ zasyčel a vnutil ji do hlavy příkaz.
Okamžitě se přestala vrtět a ztuhla.
„Impedimento!“ Vykřikla Molly Weasleyová jeho směrem, když se jí podařilo odrazit Smrtijeda, který se na ni vrhnul.
Severus zvedl hůlku, aby odrazil kletbu, ale Ginny byla rychlejší:
„Protego!“
Kletba její matky se odrazila od vykouzleného štítu a Severus si byl jistý, že dlouho nezapomene šokovanou a vyděšenou tvář Molly Weasleyové.
„Hodná holka,“ řekl, na rtech se mu vytvořil křivý úšklebek a pomalu začal couvat. Než se však stačil schovat v kouři, spatřil další čtyři Smrtijedy, jak míří k Weasleyovým. „Za mnou.“
Kouř byl skvělým úkrytem. Věděl, že nebude trvat dlouho, než se Weasleyovi s útokem vypořádají a začnou ho honit. V každém případě pochyboval, že se jim podaří ho nalézt.
Podíval se na rudovlasou nebelvírku, která běžela vedle něj.
Zvlášť proto, že měl živý štít a mohl jí přikázat cokoliv.
***
Věděl, že i kdyby zastavil každého Smrtijeda na potkání a zeptal se ho, jestli ví, kde je Malfoy, bylo by to stejně zbytečné, jako se jich ptát, kde je Temný Pán. Musel najít někoho vyšší hodnosti. A přinutit ho ke spolupráci.
Bellatrix, Šedohřbet a Nott byli mrtví. Kdo vůbec zůstal?
Jeho oči se přimhouřily.
Yaxley!
A dokonce i věděl, kde ho může najít…
Vzhlédl k jasné záři na obloze a zamířil přímo k ní. S každým krokem se vzduch zdál teplejší a dým hustší.
Čas od času kolem nich proběhli skupinky čarodějů nebo osamocený bystrozor, ale pokaždé se před nimi Severus schoval v okolním kouři a táhl za sebou dívku jako doprovod.
„Ginny? Co tu děláš?“
Zatraceně. Když se schovával před bystrozory, narazila na něj malá skupina nebelvírů a havraspárů. Poznal zaskočený obličej Levandule Brownové a Hanny Abbottové, ale neměl čas se zastavovat. Prošel kolem nich rychlým krokem a zavrčel k nim:
„Jděte mi z cesty!“
Žár se stával čím dál otravnější. Namísto bystrozorů, se v okolí objevovalo čím dál více zahalených postav a Severus musel být velmi opatrný, aby nebyl odhalen. Weasleyová se ukázala jako velmi užitečná, odrážela téměř každou zatoulanou kletbu a šla za ním jako malý, agresivní pejsek, cenící tesáky na každého, kdo je mohl ohrozit.
Bylo by mnohem jednodušší, kdyby uvěřili, že Severus je na jejich straně, ale potom, co jim Temný Pán řekl, vše nasvědčovalo, že takový plán je nemožný.
S každým dalším krokem slyšel čím dál hlasitější, monotónní hluk, připomínající zvuk extrémně přibližujícího se hurikánu. A jednou za čas se ozývaly výkřiky kleteb, přerušované výkřiky trpících.
A oheň. Viděl ho čím dál výrazněji. Pohlcoval všechno živé, a zanechával za sebou vypálenou zemi a zohavená těla Smrtijedů. Ale to, co spatřil, když se dým náhle rozestoupil, sevřelo jeho nitro a překonalo jeho představivost.
Spatřil hordu černě oděných postav, obklopující malý kruh na kopci a v něm osamocenou postavu ve světle modrém rouchu. Nemohli se však přiblížit kvůli ohni, který obklopoval ředitele, jako smrtonosný kokon, který pohltil každého, kdo se pokusil přijít blíž. Jejich kletby se tříštily o vířivý požár. Země okolo ohnivé stěny byla poseta napůl spálenými těly, jež naplňovaly vzduch odporným zápachem hniloby a síry.
Ten pohled dokazoval, že ani ohromná skupina Smrtijedů nedokáže překonat Brumbálovu moc – jednoho čaroděje, kterého se obával sám Temný Pán.
Severus se rozhlédl.
Část smrtijedů, která neobklopovala ředitele, byla něco jako stráž, která držela v uctivé vzdálenosti bystrozory. Severus viděl, že mezi mrtvolami leží i bystrozorové.
Mohli na něj zaútočit, kdyby se přiblížil. Ale neměl na výběr. Musel jen… Podíval se na dívku, stojící vedle něj. Musel v nich vzbudit nejistotu, a přesvědčit je o svých záměrech.
Volnou rukou ji chytl za vlasy, přitáhl ji k sobě a vedl ji před sebou jako štít, s hůlku přiloženou k její hlavě.
„Stůj!“ Uslyšel hlas Rowleye.
Velmi dobře. S takovými idioty by neměly být žádné problémy.
„Skloň hůlku, Rowley. Hledám Yaxleyho. Honí mě bystrozoři. Zjistili, že jsem na vaší straně a snaží se mě zabít.“
Na Smrtijedově tváři spatřil nerozhodnost a honící se myšlenky.
„A co potom ta malá děvka?“ Zeptal se a kývnul hlavou na klidnou Ginny.
„Opatření,“ vycedil Severus, „Nemám čas ti to vysvětlovat. Kde je?“
Smrtijedův pohled se ponořil do Severusových očí a snažil se najít lež, pak se podíval na Ginny a později na stěnu kouře kolem nich.
„Nalevo,“ zamumlal Smrtijed. „Ale jestli něco kuješ…“ Pověděl, popošel blíž, a zkřivil svá bezzubá ústa tak, jako by chtěl kousat. „Musíš být šílený, když jdeš mezi nás sám.“
„Stejně šílený, jako on?“ Zeptal se Severus, kývnul hlavou k Brumbálovi a ušklíbl se.
Podle Rowleyho pohledu usoudil, že muž vůbec nepochopil jeho slova. Rychle však Severusovi přestal věnovat pozornost, když se zpoza mlhy vynořili siluety několika čarodějů a stráže spěchaly, aby tuto hrozbu odstranili.
Severus šel rychle dál a dívku držel před sebou.
Žhnoucí teplo mu téměř pálilo kůži, když se muž pohyboval za zády Smrtijedů, kteří útočili na Brumbála a hledal mezi nimi Yaxleyho charakteristické světlé vlasy.
Až do této chvíle se mu jeho plán zdál zřejmý a jasný, ale stále mu chyběl jeden prvek, který by mu pomohl přesvědčit tu krvežíznivou bestii, že je na jejich straně. Něco, co by ho umlčelo jednou pro vždy, aby mu už nikdo nestál v cestě k nalezení Pottera.
Čas se krátil. Severus téměř cítil, jak mu protéká mezi prsty. Diskuze s Yaxleyem mohla trvat několik minut, a zaútočit na něj mezi tolika dalšími Smrtijedy, aby z něho dostal informace, které ani nemusel mít, se rovnal sebevraždě.
Musel… jim pomoct.
Otočil hlavu a podíval se na ředitele. Severus téměř cítil, jak od něj plyne moc. Ředitel točil hůlkou v širokých kruzích, a roztáčel ohnivé jazyky. Dokud byl ředitel obklopen stěnou zložáru, nikdo mu nemohl nic udělat. A nikdo neznal způsob, jak to zastavit.
Rozhlédl se po stále více otrávených Smrtijedech.
Potřeboval něco, co by zastavilo to vířící, smrtonosné kolo. Něco, co by mohl hodit do plamenů a sledovat, jak se to rozpadá.
Jeho oči se naplnily hlubokou, hustou temnotou, a dlaň se v rudých vlasech sevřela pevněji.
Měl něco takového…
Jeho pohled přitáhla Yaxleyho světlovlasá hlava. Zamířil před sebe, a táhnul Weasleyovou sebou.
„Zdravím, Yaxley,“ řekl a přešel ke zpocenému muži. „Zdá se mi, že to máte malý problém.“
„Severusi…“ Smrtijedova ústa se roztáhla do jedovatého úsměvu. „No prosím… Překvapuje mě, že ještě žiješ, když se tě všichni snaží chytit…“
„Mám mnoho talentů,“ odpověděl klidně Severus, a díval se mu přímo do očí.
„Proč jsi sem přišel? Víš, že stačí jedno slovo a vezmeme tě Temnému Pánovi na stříbrném podnose.“
Severus vydržel jeho ostrý pohled bez jediného mrknutí.
„To by pak to, co chce Temný Pán, zmizelo navždy. A nechtěl bych být v kůži toho, který by ho o to připravil.“
Cosi v Yaxleyho šedých očích se zatřpytilo.
„Tak mi tedy pověz, proč bych tě neměl prostě zabít a vzít si to od tebe?“
„Zkus to,“ odpověděl klidně Severus. „Jestli jsi si tak jistý, že tě Temný Pán odmění za zabití jediné osoby, která mu může pomoct odebrat Potterovi moc, přeji ti hodně štěstí. Oba dobře víme, že mě nemůžeš zabít,“ zašeptal Severus a přešel o něco blíž. „Takové příkazy jsi nedostal.“
„Ale můžu tě donutit žadonit o smrt,“ odpověděl Yaxley a Severus viděl koutkem oka, jak se kolem začali kumulovat Smrtijedi a bleskově tak reagovat na Yaxleyho neverbální rozkaz.
„Řekni mi…“ Zašeptal Severus ještě nižším, téměř kamenným hlasem. „Když si myslíš, že jsi tak dobře informovaný… myslíš si, že bych riskoval svůj život, a šel bych sem, kdybych nebyl na vaší straně?“ Vycítil zaváhání. Skvělé. „Myslíš si, že bych si sebou bral tuhle hloupou holku jako živý štít? Znáš Weasleyho? Tohle je jeho dcera.“
Yaxleyho pohled se pomalu přenesl na nehybnou dívku. V té samé chvíli jeden ze Smrtijedů vystoupil zpoza ostatních, přešel blíž a naklonil se k Yaxleymu uchu. Severus ho poznal. Doprovázel Notta, ale když je napadli bystrozoři a Nott zemřel, utekl z boje jako jediný živý.
Merline, kdyby tehdy stál na špatné straně…
Znovu na sobě ucítil Yaxleyho pronikavý pohled.
„Řekněme, že jsem ti uvěřil dost na to, abych tě hned neproklel a dal ti šanci předložit své argumenty…“ Zašeptal muž hrdelním hlasem, přešel o krok blíž a sledoval ho ledovým pohledem. „Co chceš?“
„Jednu malou informaci. Výměnou za laskavost,“ odpověděl Severus. „Řekni mi, kde je Malfoy. A já vás zbavím vašeho malého problému.“
Mužův pohled se přesunul na chvějící se ohnivou stěnu a Brumbálovi stojícímu v samém středu, a z jeho úst se ozvalo pobavené odfrknutí.
„A jak bys to chtěl udělat? Podívej,“ mávnul dlaní okolo. „Tolik z nás se k němu nedokázalo ani přiblížit, a ty ho chceš zastavit sám? Nechtěj mě rozesmát. Myslíš, že tě neznám, Severusi? Vždycky jsi byl kluzký had, ale jen šílenec by si mohl pomyslet, že bych něčemu takovému uvěřil.“
„Nemám v úmyslu se k němu přiblížit,“ odpověděl klidně Severus a díval se přímo do mužových očí. „Dej mi volnou působnost a přikaž všem, aby přestali útočit.“
Viděl, jak se mužovo obočí mračí soustředěním. Téměř cítil jeho rychlé myšlenky, jejich ozvěna na samém povrchu jeho mysli tvořila kruhy.
Často přemýšlel, proč tolik osob, které byli dostatečně inteligentní, aby se dostali tak vysoko, věnovali tak málo pozornosti studiu Nitrobrany, nechali své myšlenky naprosto odhalené a odsoudili se tak… k pádu.
Severus znal Yaxleyho rozhodnutí dřív, než muž stačil otevřít ústa.
„Zkus…“ zasyčel mu přímo do tváře. „Zkus jakýkoliv trik a kousky tvého těla zasypou celé okolí.“
Otočil se na nejbližšího Smrtijeda, dal mu instrukce a přikázal je vyřídit ostatním.
Temné postavy stojící okolo něho ustoupili, aby mu udělali prostor.
Severus se podíval na ředitele obklopeného silnou ohnivou bariérou. Muž byl k němu odvrácen zády, takže nemohl spatřit, že Severus stojí mezi Smrtijedy.
Brumbál… Ano, ředitel ho za všechny ty roky velmi dobře znal. Dokázal svýma pronikavýma očima zasáhnout jeho temné myšlenky, až se cítil téměř nahý. Ale na jedno zapomněl. Pokud se příliš soustředíme na pozorování, možná si nevšimneme, že jsme stejně soustředěně pozorováni.
Brumbál byl manipulátor. Byl zaslepen svou křížovou výpravou, a využil k ní kohokoliv bez mrknutí oka, jen aby zvítězil.
Severusova ústa se zkřivila úšklebkem.
Ve skutečnosti si byli oba podobní.
Až na jeden, významný rozdíl…
Naklonil se k uchu před ním stojící Weasleyové, ukázal prstem na postavu ve světle modré a zašeptal:
„Běž k němu.“
Brumbál nikdy nebyl vrah.
Děvče se rozběhlo. Smrtijedi se rozestoupili a s překvapením sledovali drobnou, osamocenou postavu, jak běží přímo do chvějícího se ohně.
Nikdy neměl na rukou nevinnou krev. Nedíval se do zhasínajících, žadonících očí.
Ne. Jiní se museli dívat za něj.
Jak se Ginny blížila k ohnivé stěně, samovolně zvedla ruce, a snažila se ochránit před kousavým žárem.
Oheň zaútočil, zahryzl se do její levé paže a pohltil polovinu tváře a v tu chvíli z jejích úst vyšel pronikavý výkřik, a Brumbál se prudce otočil. A v té chvíli stěna spadla, pustila dívčino tělo ze svých spárů a náhle padlo husté ticho, když tělo dopadlo na zem, doprovázené Brumbálovým otřeseným pohledem.
„AVADA KEDAVRA!“
Ohlušující řev desítek lidí a oslepující zelený záblesk ze všech stran způsobil, že si musel Severus na chvíli zakrýt oči, ale i tak perfektně viděl, jak se kletba za kletbou trefovala do modře oděného těla, zasáhla ho zas a znovu, jako by bylo jen loutkou uvázanou na provázcích, jež ovládala sama smrt.
Severus sklonil ruku ve chvíli, kdy kolem něj zazněl výkřik triumfu. Jeho oči, černé jak smola, se dívaly na ředitelovo tělo ležící na zemi.
Měl by cítit satisfakci. Triumf. Možná úlevu.
Ale necítil nic. Vůbec nic.
„Tedy Severusi! Jsem ohromen!“ Yaxleyho radostný hlas odtrhl jeho pohled od toho, co zůstalo z ředitele. Smrtijedi kolem nich se začali rozbíhat, aby co nejrychleji porazili zbylou Brumbálovu armádu. „Vždy jsem přemýšlel, proč tě Temný Pán u sebe držel jako svou pravou ruku. Myslím, že jsem konečně získal odpověď.“
Severus mu věnoval chladný, kontrolovaný pohled.
„Kde je Malfoy?“ Zeptal se ledově.
Yaxley si povzdychnul a pozorně si ho prohlížel.
„Ve skutečnosti, nerozumím tomu, proč mu Temný Pán přikázal sedět na zadku, zatímco my musíme pracovat,“ zamumlal a ukázal na spálená těla kolem. „Koneckonců, už jsme dostali Pottera…“ Severus cítil, jak se mu zrychlil tep, ale nedal to znát ani jediným pohnutím svalu. „Nicméně jím byl vždycky divně posedlý. Vidíš ten kopec?“ Zeptal se Smrtijed, a ukázal na malý kopec napravo od nich. „Hned za ním, asi kilometr odsud, stojí osamocený strom. Malfoy se tam měl s tebou potkat hned po bitvě. A podle mého názoru…“ Jeho pohled padl na mrtvé Brumbálovo tělo a ústa se zkřivila upřímným úsměvem. „Už po bitvě je.“
Severus sledoval, jak odchází. Během okamžiku zůstal na planině jen on a mrtvá těla. Rozhlédl se po spálené, kouřící zemi.
Spatřil jí. Ležela se zkroucenými končetinami, její tělo se lehce třáslo. Pomalu k ní přešel a podíval se dolů.
Polovina její tváře a těla od krku k pasu byla hluboce spálená. Levé oko nebylo vůbec vidět. Pravé bylo široce otevřené a zíralo na oblohu s výrazem tupé, tiché bolesti. Oheň musel spálit i její hlasivky, protože ústa byla otevřená, ale neozýval se z nich žádný zvuk. Ale Severusi stačilo, že slyšel křik v její mysli.
Sáhnul hluboko do svých šatů a vytáhl jednu z lahviček. Odzátkoval ji, sklonil se nad ní a vlil ji do otevřených úst Morfeův lektvar. Křik utichl, a chvějící tělo se uvolnilo. Mysl upadla do bezvědomí.
Pokud ji najdou rychle, měla šanci přežít.
Severus se narovnal a rozhlédl se na pomalu se zvedající kouř. Díky němu se vítězství přiklonilo na stranu Temného Pána. Všude viděl pohybující se postavy a záblesky kleteb.
Pokud někdo přežije, aby ji našel.
Severusova tvář se vyostřila a do jeho očí vplynula hustá temnota, která pohltila veškeré světlo. Sevřel ústa a pomalu se otočil, aby odešel, ale v té samé chvíli uslyšel ohlušující zvuk, jako běžící stádo buvolů. Severus se rozhlédl a spatřil armádu kentaurů, zbíhající z jednoho z kopců přímo do skupiny temných postav, kteří spěšně vytvořili bojovou řadu. Obloha se naplnila šípy a různobarevnými záblesky kouzel.
Než se obě armády smíchali, Severus odvrátil pomalu hlavu a podíval se na kopec, jež mu ukázal Yaxley.
Nezáleželo na tom, kdo v téhle nesmyslné bitvě zvítězí. Vůbec na tom nezáleželo.
Protože vítězství pro něj mělo jen jednu, jedinou chuť.
Vanilku s nádechem čokolády.
***
Strom byl nízký a ponurý. Z dálky vypadal jako černá ruka vynořující se ze země svými dlouhými, ostrými drápy. Byl bez listí a jeho rozložitá koruna vrhala děsivý stín. Jakoby krev všech, kteří dnes zemřeli, pronikla do země, otrávila kořeny každé rostliny rostoucí v okolí a změnila je v cosi, co mohlo každou chvíli oživnout, ovinout své vlhké kořeny okolo nohou a vtáhnout do svého nitra všechno živé.
A u kořenů toho stromu stála osamocená postava. Její dlouhé, jasné vlasy vlály ve větru, když sledovala přibližující ho se Severuse.
Lucius Malfoy, dokonce i na takovémto místě, neměl v úmyslu vzdát se svých lakovaných bot a pláště ze sametu. Jako by čekal, až bitva skončí a on mohl projít mezi mrtvolami poražených nepřátel a vykonat svůj úkol. Úkol, který mu dal samotný Temný Pán, a který rozhodně nezahrnoval situaci, v níž k němu sám přijde zrádce, jež by měl ležet na půl mrtvý mezi ostatními a čekat na něj. A ještě k němu přijde ve velmi dobrém stavu.
Hůlka se ocitla v mužově dlani ještě dřív, než na ni vůbec pomyslel.
Severus ji spatřil už z dálky, ale on svoji vytahovat nemusel. Měl ji v dlani celou dobu.
Nehodlal zaútočit. Nehodlal se s ním dohadovat. Měl jen jeden cíl. A jestli je Malfoy jedinou osobou, která zná cestu k tomuto cíli, Severus najde způsob, aby mu ji ukázal. I kdyby to byla poslední věc, kterou Malfoy udělá, než zhyne u jeho nohou. Severus ho však nehodlal podceňovat. Věděl, že z tohoto setkání odejde jen jeden z nich.
Zastavili se proti sobě a mířili na sebe hůlkami. Jejich oči byly přimhouřené, a každý sval v těle napjatý, připravení použít kletbu i při tom nejjemnějším pohybu protivníka.
Malfoyovi šedé oči jako by zevnitř hořely něčím chladným a tvrdým. A Severus věděl přesně, co to je. Něco, co bylo silnější než strach z hněvu Temného Pána nebo primitivní chtíč po vraždě. Něco, co mu dodávalo mnohem větší sílu, než by se dalo předpokládat.
„Ztratil ses, Severusi?“ Zeptal se tiše Malfoy a stáhl rty v úšklebku.
Severus neodpověděl. Místo toho se zamračil a výhružně zašeptal:
„Uvědomuješ si, Luciusi, že takové žalostné komentáře jsou známkou paniky?“
Šedé oči zaplanuly, a Luciusova dlaň se kolem hůlky sevřela pevněji.
„Nevím, jak se ti podařilo dostat se tak daleko, ale tvá cesta zde končí,“ odvětil, a ze slov mu odkapával jed. „A teď mi dej ten lektvar.“
Severusovi rty sebou lehce škubly, jako by Lucius právě řekl dobrý vtip.
„Víš, že to neudělám. Vezmeš mě k Temnému Pánovi. Je to tvá jediná možnost, v opačném případě tu lahvičku ani nespatříš.“
„Je jen jedno místo, kam tě chci dovést. A jen tam tě můžu vzít. Do hrobu,“ řekl Lucius, a díval se na Severuse s nenávistí. „Pamatuješ si můj slib?“
„Jak bych mohl zapomenout…“ Odpověděl ledově Severus a pevněji sevřel prsty kolem hůlky. „A co ty, Luciusi, pamatuješ si, jak skončili ti, jež se mi dostali do cesty?“
To zafungovalo. V šedých očích se pomalu objevil děsivý chladný pocit.
Skvělé. Musí ho vyprovokovat, dovést ho ke ztrátě kontroly. Malfoy musel být tím, kdo zaútočí jako první. V opačném případě všechno lehne v troskách.
„Myslíš si, že jsi tak mazaný?“ Řekl tiše Lucius. „Že se tvoje ubohé schopnosti dokážou měřit se skutečnou mocí? Něco ti řeknu, Severusi. Když se tě Temný Pán zbavil, vybral si mě za svou pravou ruku. A prozradil mi všechno. O tom, jak sis s Potterem hrál a o tom, cos s ním měl udělat. O tom, jak jsi selhal. I to, že se Brumbál a celá jeho armáda zjeví hned poté, co přijde chlapec, a že budeš velmi odhodlaný dostat se ke mně a to vše… dokáže, že jsi skutečně zrádcem.“ Na okamžik se odmlčel, jako by čekal na Severusovu reakci, ale muž ho jen zamračeně pozoroval s tváří zbavenou jakýchkoliv pocitů, naprosto nepohnutý jeho slovy. „Jak si tě ten hloupý kluk dokázal omotat kolem prstu, že si zradil Temného Pána, nás všechny a spadneš na samé dno… ze kterého se nikdy nedostaneš. Ale to už je jedno. Potter bude brzy mrtvý a doufám, že zemře v dlouhých bolestech. Lituji, že neuslyším jeho zoufalý křik: ‚Severusi! Pomoz mi! Už to nevydržím! Tak strašně to bolí!‘ Bude kopat a zoufale bojovat, hledat tě, ale ty ho nepřijdeš zachránit. Už nikdy tě nespatří. Zemře žalostně, jako kvílící tvor, kterým je.“
V Severusově tváři jakoby nebyl ani jeden sval. Jeho tvář připomínala kamennou masku, a v očích planul jedině led. Celá jeho postava vyzařovala naprostou vyrovnanost a jen žíla pulzující na čele prozrazovala emoce, které ho sžíraly.
Když nepřišla očekávaná reakce, na Malfoyově obličeji se objevilo naštvané rozčarování.
Evidentně měl strategii, ale pravděpodobně zapomněl, s kým měl tu čest…
„Pěkný pokus,“ odpověděl klidně Severus, jeho hlas se lenivě nesl. „Nepřišel jsem s tebou diskutovat. Mám lektvar. A dobře víš, že dobrovolně ho nevydám. A já na druhou stranu dobře vím, že jsi ochoten porušit rozkazy Temného Pána, jen abys pomstil smrt ženy a šílenství syna. Cokoliv udělám, i tak nás čeká boj. Víš, že já se nevzdám, a ty rovněž ne. Což nás vede do slepé uličky, kde jeden z nás bude muset nakonec ustoupit.“
Na Malfoyově tváři se objevil krutý úsměv.
„Na jedno jsi zapomněl, Severusi. Mám tu jistou výhodu. Jestli mě zabiješ, nikdy se k Potterovi nedostaneš. Kdokoliv z nás dvou v tomto boji zemře, já vždy zvítězím.“
Severusovi oči se přimhouřily a připomínaly dvě temné štěrbiny.
„Proč myslíš, že stále dýcháš? Evidentně jsi zapomněl, že zabití soupeře není jediný způsob vítězství. Jakmile z tebe dostanu všechny informace, bude mi potěšením sledovat, jak se připojíš ke svému synovi,“ řekl a udělal krok k němu. „Ale nesetkáš se s ním ve svých nočních můrách. Oh, ne… Ty, Luciusi, máš úplně jiné strachy, že? Poznal jsem je všechny a nebudu váhat je použít.“
Malfoyova tvář zbledla, ale velmi rychle se ovládl.
„Oh, ne, Severusi. Dnes mi zaplatíš za všechny své činy. Zaplatíš za všechno, cos mi vzal a za všechny chyby, kterých ses dopustil.“
„Ty jsi za svou chybu zaplatil nejvyšší cenu.“ Severusův pohled zabloudil na Luciusovu ruku, na které se nacházelo Temné Znamení. „Což já nehodlám.“
Malfoyova tvář se zkřivila bolestí a Severus věděl, že se mu podařilo zničit jeho přehradu a vlny horké nenávisti, které se objevily v šedých očích, se vylily z Luciusova hrdla hlasitým, pronikavým výkřikem:
„LACRIMA!“
„Protego Maxima!“ Vykřikl Severus a zastínil se před paprskem Malfoyovi kletby.
Nejsilnější magický štít se rozpadl jako sklo pod náporem kletby, nasáklé touhou po pomstě.
Severus klopýtnul a udělal několik kroků dozadu, jak se snažil chytit rovnováhu, když se v té chvíli ozval od Luciuse ohlušující výkřik:
„AVADA KEDAVRA!“
Nedokázal chytit rovnováhu, aby mohl odskočit. Zelený paprsek kletby udeřil Severuse silou rozjetého vlaku, vyhodil jeho tělo nahoru a několikrát ho obrátil ve vzduchu, než spadl tváří na zem.
Padlo ohlušující ticho. Všechno se zastavilo, zamrzlo v naprosté nehybnosti, jako by se i vítr obával přiblížit k temné postavě ležící na zemi.
Lucius spustil hůlku a široce otevřenýma očima se díval na nehybné tělo. Vypadal, jako by nedokázal uvěřit tomu, co udělal. Ale velmi rychle se na jeho zaskočené tváři objevil výraz naprostého triumfu.
Zamířil k tělu ležícímu na zemi a usmíval se s krutým uspokojením. Černý, zablácený plášť ho zakrýval, když se nad ním Lucius zastavil, naklonil se nad ním a pronesl jedovatým tónem:
„Říkal jsem ti, že zaplatíš. Myslel sis, jak jsi chytrý, že? Kde je teď tvá mazanost, ty žalostný zrádce? Nikdy jsi mě nemohl porazit. Nikdy. A Temný Pán mě určitě odmění, když mu osobně přinesu lektvar.“
Schoval svou hůlku do záhybu šatů a natáhl ruku k tělu, aby ho prohledal. A v té samé chvíli mu tvář zbledla, když se jeho dlaně zanořily do černého materiálu šatů a pronikly jimi jako studenou vodou.
Jemný závan magie ho zašimral na zadní části krku, a pronikl do jeho těla jako ledový dráp, který ovládl všechny jeho nervy. Jeho nohy a ruce sebou škubly a on spadl na záda, dívajíc se široce otevřenýma očima, plnýma nesrozumitelné hrůzy.
Černě oděné tělo vedle něj zvolna mizelo a v tu samou chvíli se vedle Luciuse objevila postava, která jako by vystoupila z ničeho.
Severus zazátkoval lahvičku, která odstranila účinky Chameleoního lektvaru, a schoval ji do svých šatů. Podíval se na pomalu mizící stín sebe samého, a ve chvíli, kdy zmizel úplně, se na jeho tváři objevil výraz extrémní únavy a on se ohnul v půli, těžce dýchal, jako by byl náhle zbaven poloviny moci. Opřel se rukama o kolena a stěží chytal dech. Po chvíli se narovnal, znovu sáhl do svých šatů, vytáhl malou lahvičku a napil se.
To mu musí stačit. Nevěděl, v jakém stavu ho najde… musí schovat co nejvíc. Pro něj.
Lektvar mu pomohl, rozléval v jeho žilách plamenné teplo a cítil, že se jeho ztracená síla regeneruje. Ale i tak bude potřebovat chvíli, než opět získá svou plnou sílu. Stínové kouzlo udržované tak dlouho, si vyžádalo příliš mnoho moci. Ale vyplatilo se.
Pohlédl na nehybné tělo Luciuse Malfoye ležící na znak. Obvyklá kletba ochromení na vzdálenost několika metrů stačila, aby se muž stal naprosto neškodným.
I když mu musel přiznat, že se držel dlouho. Severus věděl, že nemůže použít kletbu jako první, jelikož by Lucius mohl spatřit dva paralelní paprsky a vše by odhalil. Musel obětovat svůj stín, aby utlumil mužovu bdělost. A povedlo se.
Nemohl riskovat otevřený souboj. Možná za jiných okolností… ale riziko bylo příliš velké. Kdyby se Luciusovi podařilo ho nějakým zázrakem zranit… nemohl to dovolit! Ne v situaci, ve které potřeboval všechny své síly, aby ho vytrhl z Jeho spárů.
Přiklekl vedle nehybného těla a díval si do rozšířených šedých očí.
„Kdybys svou chorobnou touhu po pomstě nasměroval proti tomu, kdo vydává rozkazy a je pravým důvodem všeho, co tě potkalo, a ne proti tomu, kdo rozkazy vykonává… možná by se celá tahle válka ani nestala. Ale tys nikdy nebyl schopen podívat se pravdě do očí. Byl jsi příliš zaslepený vlastní, samozvanou výpravou a vztek tě pohltit zevnitř. A to tě dovedlo k pádu.“ Severus se naklonil ještě níže, ponořil svůj pohled do mužových černých zorniček a přiložil hůlku k jeho hlavě. „A já zajistím, že si to budeš navždy pamatovat. To bude tvé pokání.“
Severus zavřel oči, zhluboka se nadechl, a cítil, jak ho brnění na spáncích a třes prstů opouští. Díky lektvaru se jeho síla regenerovala desetkrát rychleji. Cítil, jak se vrací, jak ho vyplňuje teplem.
Minulo několik minut, než nakonec zvedl víčka. Čerň v jeho očích nabrala odstín inkoustového ledu, když zašeptal nízkým, mrazivým hlasem:
„Legilimens Evocis.“
Jeho mysl se zanořila do Luciusovi rozbouřené mysli se stejnou lehkostí, s jakou se nůž noří do rozpuštěného másla. Ale tato mysl byla lepkavá a špinavá, a její stěny byly pokryty zaschlou krví.
Severus se nořil do hustého, páchnoucího moře vzpomínek a hledal odpovědi.
Kde je Potter? Kde je Temný Pán?
Očekával, že je najde ihned, jakmile začne hledat… ale nic se nestalo. Ale musí tu přece někde být! Jestli byl Lucius jediný, kdo věděl o místě pobytu Temného Pána, měla by tato vědomost plout přímo na povrchu jeho mysli. Měla by vyplynout hned, jakmile ji Severus přivolal. Proč se nic nedělo?
Sestupoval čím dál níže a níže, nořil se procházejícími obrazy a vzpomínkami, plul rozhovory a myšlenkami, hledal, hledal čím dál hlouběji a hlouběji…
Kde to bylo? Musel mu dát nějakou nápovědu! Malfoy musí vědět něco víc!
Ale čím hlouběji šel, tím více se vzdaloval. Cítil, jak ho naplňuje hněv, spalující svým žárem vše, co potkal. Vzpomínky, které mu nechtěly dát odpověď, vzplály.
To nebylo možné. On byl jeho klíčem. Kde jsou ty zasraný dveře? Kde?!
Hledal v temnotě, tápal, úplně ztracený v nejtemnějších zákoutí otrávené mysli, aby nalezl to, co hledal, a jeho zuřivost se zvětšovala s každým okamžikem.
Dveře se před ním zabouchly, ale on je rozrazil a hledal dál a hledal… až nakonec všechno zmizelo, potopilo se v bezhlasném tichu a neproniknutelné temnotě, a on se na poslední chvíli vynořil z mrtvé mysli, lapal po ledovém vzduchu a snažil se ovládnout závrať. Jeho pohled se zaostřil, když se podíval na nehybnou tvář Luciuse Malfoye. Z jeho nosu tekla krev a oči…
„Sakra!“ Zaklel Severus, opřel si ruce o kolena a spustil hlavu, aby nabral dech. Ještě jednou se podíval do šedých očí.
Nebylo pochyb. Byly mrtvé. Jemný šepot mysli utichl, a když se ji Severus snažil zachytit, už tam nebylo nic.
Zabil ho.
Severusovi oči se naplnily temnotou.
Merline, opravdu ho zabil! Jedinou osobu, která ho mohla dovést k Temnému Pánovi!
Pohltil ho děsivý vztek. Přestal se kontrolovat, teď už nezůstalo nic, co by ho dělilo od té vroucí lávy, která se vařila v jeho mysli od chvíle, kdy zjistil, že se Potter vydal Temnému Pánovi.
„JAK?“ Zařval a udeřil pěstmi do mrtvého těla. „Jak jsi ho měl kontaktovat?! Jak ses měl k němu dostat?! JAKÝM ZPŮSOBEM?!“
Tady to nemohlo skončit. Prošel toho tolik, dostal se tak daleko, jen aby narazil na zeď, kterou žádným způsobem nemohl překonat?
„Jak by věděl, že máš lektvar? Jak by to mohl poznat?“
V tu chvíli se jeho oči prudce rozšířily. Zarazil se, a připomněl si zlomek rozhovoru, který uslyšel v mysli své oběti:
Jen nejvěrnější můžou nalézt cestu…
Jediným trhnutím vyhrnul rukáv svých šatů a podíval se Temné Znamení.
Stále si pamatoval bolest, kterou cítil, když ho znamení upozornilo na návrat Temného Pána. A ten pocit, když se přemístil do neznáma, nemajíc ponětí kam míří a kde se nachází, a objevil se přímo před ním. Jako by Temné Znamení bylo jakýmsi neviditelným vláknem, které ho spojovalo s Temným Pánem.
To jsou ty dveře!
Téměř jako ve snu popadl Malfoyovu hůlku, a zvedl rukáv jeho šatů, aby odhalil výrazný znak lebky a hada.
Přitiskl konec hůlky ke Znamení a zavolal ho.
Odpověď přišla téměř okamžitě. Znamení se začalo hýbat, jakoby se vlnilo na kůži.
Volání. Směřované jen jedné osobě. Jen Malfoyovi.
Severus schoval Luciusovu hůlku v záhybech svých šatů, vytáhl svou, chytil mužovu paži v železném stisku a… následoval Volání.
Svět se rozplynul.
Odpověď na Volání Temného Pána se nepodobalo klasickému přemístění. Spíše se jednalo o krkolomnou jízdu velmi úzkým a strmým tunelem v naprosté tmě mezi Temným Pánem a Smrtijedem, kterého k sobě zavolal.
Kdyby byl Severus sám, přistál by na nohou, jak to udělal v minulosti už mnohokrát. Ale cestování takovým způsobem s mrtvým tělem bylo o mnoho obtížnější, a jakmile se mu svět objevil pod nohama jako koberec, Severus dopadl na tvrdou, chladnou zem, napůl rozdrcený váhou Luciusova bezvládného těla.
První co pocítil, byl ledový, pronikající chlad, vnikající mu do těla jako tisíce malých jehliček. Než závrať ustoupila, spatřil nad sebou moře temných, páchnoucích postav vznášejících se vzduchem.
Mozkomoři!
Shodil ze sebe mrtvé tělo a zvedl se na loktech, bleskově se rozhlédl po zmrzlé zemi kolem něj, pokryté jemným třpytivým mrazem.
A v tu chvíli spatřil černé prameny, rozsypané uprostřed stříbrné bílé jinovatky… a bledou, nehybnou tvář… a rozbité, křivé brýle… a oči. Zavřené.
Severusovo srdce se zastavilo jediným prudkým, bolestivým úderem a svět se zmenšil na velikost těch dvou očí zabalených černými řasami.
Kromě nich nic neexistovalo. Jen prázdnota.
A v tu chvíli se řasy zachvěly, zavřená víčka se zvedla a svět vyplnila zeleň.
A Severus mohl znovu dýchat.
Znovu se ocitl ve světě, ve kterém toužil žít. A už nikdy nedovolí, aby mu ho někdo vzal.