Byli jich stovky. Moře vlnící se černi. A v jejich středu Voldemort, obklopený temnotou jako černá díra.
A čekali na něho.
Strach byl paralyzující. Připomínal ledový plášť, který pokryl jeho tělo husí kůží, stáhl mu plíce a zastavil bijící srdce. Pokusil se s nimi bojovat, ale nedokázal se pohnout, nedokázal udělat ani krok jejich směrem, ochrnutý panickým strachem, který nedokázalo nic překonat.
Chtěl se vrátit. V té chvíli netoužil po ničem tak moc, jako se vrátit do Severusových komnat, zanořit se do jeho náruče a nechat ho… všechno vyřešit.
Ale věděl, že pro tohle neexistovalo žádné řešení. Na všechno bylo příliš pozdě.
Na tuto chvíli se připravoval celý život. Věděl, že nakonec přijde. Všichni mu to říkali. Snažil se předstírat, že má kontrolu nad svým životem. Že nemusí takhle skončit… Ale sám žil v bludech. A bylo bolestivé vrátit se zpět do reality.
Tohle byla jeho cesta. Vytyčená ode dne jeho narození. Už nebyl čas na váhání, na návrat, na změnu rozhodnutí. Věděl, že je to jediný způsob, aby Severus přežil. Aby všichni přežili…
S nadlidským úsilím udělal první krok. Jakoby jeho nohy zapadly hluboko do země, jako do močálu a potřeboval veškerou svou sílu, aby z něj vytáhl nohu a postavil ji na zem.
A pak… pak bylo všechno jako ve snu. Jako by se objevil v úplně jiném životě. Jako by nesestupoval z kopce, vítaný čím dál hlasitější vřavou a okolo něj se vlnilo moře tmavých postav… které se před ním rozestupovali, posouvali se ze strany na stranu jako vlny a nechaly mu úzký průchod, na jejímž konci čekal… Ten, Jenž Nesmí Být Jmenován.
Když ho Harry spatřil… věděl, že mezi nimi není nic, co by ho před ním mohlo ochránit… Dopad byl tak silný, že se samovolně zastavil, a cítil, jak mu srdce padá až na zem. Snažil se ho zvednout, ale byl příliš paralyzovaný, aby to udělal. K tomu ho navíc pálila jizva, jako kdyby mu někdo k čelu přiložil rozžhavený pohrabáč. Reflexivně k ní přiložil dlaň, ale věděl, že bolest neustoupí, a tak sklonil ruku a chvíli jen stál, díval se na Voldemorta a snažil se odříznout od okolních výkřiků. A tolik se netřást.
Musí… Nemůže ukázat strach. Krmit je jím. To je to, co očekávají. Že se bude bát. Že se před nimi bude plazit…
Zatnul pěsti. Cítil, jak se mu nehty zatínají do kůže, ale bolest byla osvěžující. Byl stále naživu. Cítil. Stále měl kontrolu nad tím, co se děje. Ještě ho nedostali…
Pohnul se dál a ignoroval výkřiky kolem. Viděl, jak jsou na něj zamířené tváře plné nenávisti. Obklopovala ho kakofonie křiku, řevu a nadávek. K jeho uším doléhaly střípky hrozeb a slibů toho, co se s ním stane, až s ním Temný Pán skončí a dá jim ho. Spatřil několik tváří, které znal. Sourozenci Carrowovi, Dolohov, Yaxley, Šedohřbet…
Snažil se jít přímo a nevěnovat jim pozornost, ale neustále do něj strkali a pobízeli ho. Čím dál agresivněji. Jako by se ho snažili vyvést z rovnováhy. Cítil se jako ovce uprostřed smečky zdivočelých, vyhladovělých vlků, kteří se ovládají jen natolik, aby necenili zuby, nevrčeli a nechytali svou oběť za kotníky.
Všechno se točilo. Jeden ze Smrtijedů ho strčil na opačnou stranu a Harry pocítil jejich ruce, jak ho chytily za oblečení a škubaly s ním s takovou silou, jako by ho chtěly vtáhnout mezi sebe a rozsápat ho holýma rukama.
Snažil se jim vytrhnout, ale pak ho strčili opačným směrem a pocítil, jak se do něj zaryli cizí nehty a drásají ho.
Bojoval, jak jen dokázal, aby se osvobodil, a v tu chvíli ho něčí ruce strčily takovou silou, že klopýtl dopředu a spadl do bláta. V davu se ozval řev pobavení.
Bláto bylo příjemně chladné. Harry do něj zanořil prsty, na chvíli zavřel oči, a snažil se uklidnit své klusající srdce a přerývavý dech. A pak padlo ticho.
Harry se zvedl na kolena a ruce, a cítil, jak se mu zablácené oblečení lepí k tělu. Zhluboka se nadechl a otevřel oči.
Spatřil před sebou nohy a okraj černého roucha. Jeho hlava se zvedla a pohled směřoval výš, po hůlce, bledých prstech s dlouhými, ostrými drápy a zastavil se na Voldemortově plazí tváři, která se na něj dívala s výrazem chorého, těžko popsatelného uspokojení.
Harry se zvedl ze země příliš rychle, zamotala se mu hlava a na chvíli ztratil dech.
Viděl je teď tak výrazně, přímo před sebou. Červené oči se svislými zorničkami, planoucí bezohledností bez špetky lidskosti. Pobavená ústa bez rtů se roztáhla ve mstivém, strašidelném úsměvu.
Harry si vzpomněl na všechny noční můry, které ho nesčetněkrát navštívily.
Ale tentokrát… tentokrát neměl šanci se probudit.
Srdce mu skočilo do hrdla, když se ty rudé oči náhle rozzářily a Voldemortova dlaň vystřelila dopředu, popadla ho za čelist a sevřela silně, tak silně, až Harry pocítil, jak se mu jeho drápy zaryly do kůže. Jizva mu hořela tak silně, že měl Harry chvíli pocit, že mu hlava exploduje.
„No, prosím… Harry Potter nás poctil svou přítomností,“ řekl ledovým hlasem nasáklým triumfem a hlasitě se rozesmál. Harry na chvíli zavřel oči, měl pocit, že ten smích mu vniká až do mysli. Slyšel, jak se rozšiřuje, rozrůstá, a potom pomalu utichá. A když zmizel úplně, uslyšel suchý hlas bez jakýkoliv emocí. „Vítej.“
Harry sevřel ústa. Voldemortovi oči se mu probíjely do zorniček s takovou naléhavostí, jako by ho toužily propálit.
„Přece mě nechceš zklamat,“ ozval se Voldemort, když Harry neodpověděl. „Kde jsou tvé dobré mravy? Nepřivítáš se s námi?“
„Trhni si,“ odpověděl chladně Harry a snažil se neukázat ani trochu z toho, co se nyní dělo v jeho nitru. „Dodržel jsem slovo. Přišel jsem sám, na rozdíl od tebe.“
Voldemortovy nozdry se rozšířily. Rozhlédl se po tvářích kolem a oslovil své služebníky:
„Slyšíte? Chlapec sem přišel sám.“
Ve vzduchu se ozval hlasitý smích, a když pominul, prsty sevřené na Harryho čelisti se stiskly ještě víc a Voldemort mu zasyčel přímo do tváře:
„Myslíš, že sem moji Smrtijedi přišli obdivovat krajinu?“
Harry se zamračil.
Co to mělo znamenat?
Voldemortovy nosní dírky se zachvěly, jakoby větřil.
„Cítím tvůj strach, chlapče,“ zasyčel po chvíli. „Jeho pach se vznáší všude kolem tebe. Cítím ho. Cítím ten rozkošný pach… A dnes se jím dosyta nakrmím.“ Harry na poslední chvíli zastavil vyjeknutí, když se mu drápy ještě pevněji zarazily do kůže. „Vezmu ti všechno. Nezůstane z tebe nic, než mizerná kreatura, plazící se u mých nohou a žadonící o smrt… ale to bude jen začátek. Budeš se dívat, jak se vše, v co věříš, promění na prach. Zničím v tobě každý paprsek naděje, dokud nezůstane jen temnota. A nakonec ti vezmu i ji. Staneš se jen vzpomínkou, Harry Pottere. Tvoje krev bude proudit mými žilami a tvoje moc mým tělem. A tím vlastně přispěješ k mému vítězství.“
Harry polknul, cítil, jak jeho srdce chvátá a z obličeje mu mizí veškerá krev. Ale pořád ho měl u sebe. Cítil jeho tlak, skrytý pod košilí, zastrčený za páskem… stále měl naději. A cokoliv Voldemort řekne… ho o něj nepřipraví.
„Ještě uvidíme,“ řekl tiše, aniž by odtrhl pohled od rudých očí. Naplnila je zuřivost.
Voldemort mu pustil čelist a chytil ho za vlasy, trhnul jeho hlavou dozadu a přitiskl mu hůlku ke krku. Ale když se ozval, sice se od něj neodvrátil, nicméně mluvil ke svým Smrtijedům:
„Připravte se. Můžou tu být každou chvílí. Víte, co máte dělat.“
Ve vzduchu se ozvalo potvrzení a šelest šatů, jak Smrtijedi sahali po svých hůlkách.
„A pamatujte, nesmíte ho zabít. Potřebuju ho živého.“
Harry pocítil v hrudi bodnutí.
O kom to mluvil?
Neměl však čas na přemýšlení, protože se Voldemort přisunul blíž, a zašeptal mu přímo do ucha:
„A teď, Harry, se budeme bavit v soukromí...“
A v tu chvíli Harry pocítil silné škubnutí v okolí pupíku. A celý svět zmizel.
***
Dopad na zem připomínal pád z velké výšky. Harryho kolena se podlomila, a kdyby nebylo železného stisku Voldemortových prstů v jeho vlasech, určitě by spadl na zem. Než však stačila závrať ustoupit, ucítil, jak ho ledová dlaň pustila a hůlka, která se mu tlačila ke krku, zmizela.
Několikrát zamrkal, snažil se srovnat točící se svět okolo sebe a zaměřil svůj pohled na Voldemorta, který na něj zíral s krutým úsměvem.
Ale v té chvíli jeho pohled upoutalo něco jiného. Něco, co se pohybovalo na hranicí jeho vidění. Stín? Zjevení?
Harry pomalu zvedl hlavu. A ztuhl.
Mozkomoři.
Bylo jich… nedokázal ani spočítat, kolik.
Vznášeli se ve vzduchu okolo nich a tvořili neprůhlednou stěnu. Slyšel jejich sípání, viděl vlající pláště, cítil, cítil…
Prudce vytáhl z kapsy hůlku, zamířil s ní nahoru a cítil, jak jeho tělo pokrývá mráz. A jak z něj začíná plynout něco, co nechtěl ukázat. Ne před Voldemortem. Jakoby navzdory vzdálenosti mezi nimi, jejich lišejníkem pokryté ruce dosáhly až k němu, ovinuly se okolo jeho srdce, sevřely ho a zastavily.
„Vidím, že sis všiml našich hostů,“ ozval se lenivě Voldemort. „Doufám, že tě jejich přítomnost neobtěžuje. Poskytují nám malou ochranou, kdyby se k nám někdo pokusil dostat. A to bychom nechtěli, že?“
Harry od nich s obtížemi odvrátil pohled a podíval se na Voldemorta stojícího před ním. Bylo tak chladno, že téměř necítil prsty. Tenká košile mu neposkytovala žádnou ochranu a chlad se zakousl do jeho těla, kousal hlouběji a hlouběji, a díky němu se začal nedobrovolně třást zevnitř a nedokázal to ovládat. Mrazivý vzduch měnil jeho dech na páru, která se nesla nahoru a usadila se mu na brýlích.
Spatřil, jak Voldemort zvedá hůlku a vyslovuje komplikovanou inkantaci. Nic se však nestalo, kromě vlny těžké magie, kterou Harry pocítil na své kůži.
Podíval se na hůlku, kterou držel.
Teď. Teď má šanci. Může na něj zaútočit. Nebude čekat až Voldemort něco udělá, přestože se cítil tak… tak… bezmocný.
„Expelliarmus!“
Červený paprsek zasvištěl vzduchem a rozpadl se před Voldemortem, jenž ho rozbil bez nejmenších potíží.
Harry na sobě pocítil pohled rudých očí a spatřil usmívající se ústa.
„Musíme zachovat ostražitost, že?“ Zeptal se pobaveně. „Proti tomu nic nemám. Pojďme na chvíli předstírat, že je tohle souboj. No tak. Vrhni na mě kletbu. Ukaž mi svou moc.“
Harry se ušklíbl, když Voldemort vybuchl jiskřivým, ostrým smíchem.
Nenechá ho…!
„Depulso!“ Vykřikl. Voldemort nedbale mávnul svou hůlkou a ve stejné chvíli Harry pocítil na rameni bolestivé seknutí.
S ohromením se podíval na svou paži. Voldemortovo kouzlo mu prořízlo košili a kůži pod ní.
Jak… jak to udělal? Jak dokázal současně odrazit jeho útok a přitom proti němu zaútočit?
Než však stačil pomyslet na další kouzlo, Voldemort znovu mávnul hůlkou a Harry ucítil, jak ho kůže na druhé ruce pálí.
Zasyčel bolestí a chytil se za paži.
„Přemýšlíš příliš dlouho, Harry,“ zasyčel Voldemort a pozoroval ho přimhouřenýma očima. „Brumbál tě nic nenaučil?“
Harry zvedl hůlku.
„Reduc…“
Další seknutí ho zasáhlo do pravého předloktí a Harry samovolně trhl paží, ale hůlku nepustil. Rány mu hořely a pulzovaly.
„Doopravdy, kdyby Brumbál až tak věřil tvé síle, nenaučil by tě alespoň základy boje? Musíš být rychlejší. Nedovolit, abych udělal… tohle.“
Harry neviděl žádné kouzlo, ale instinktivně před sebou vyčaroval štít a tentokrát jeho kůže zůstala netknutá.
„Vidíš. Děláš pokroky.“
Harry zatnul zuby a pomalu zvedl hůlku. Cítil, jak v něm hněv začíná pustošit jeho nitro a touží zatnout drápy do Voldemortova zesměšňujícího úsměvu.
Nenechá ho…! Smaže mu ten úšklebek z tváře!
„Aculeatum dolor!“ Vykřikl, a současně se vrhl na stranu. Jeho kletba minula, ale Voldemortova rovněž.
„Tomu říkám iniciativa!“ Rozesmál se Voldemort, vrhl na Harryho další kletbu, které chyběly milimetry, než se Harry přetočil na stranu.
„Spiritus angustiam!“ Zakřičel Harry, když opět získal rovnováhu, ale Voldemort jeho kouzlo odrazil. Odrazil i další a další, dokonce, i když Harry útočil nepřetržitě a lovil v paměti všechna kouzla, která se učil během posledních dvou týdnů. Barvy paprsků se měnily, magie před Voldemortem vybuchovala, tříštila se okolo něj v různobarevných vlnách, ale on jen lehce pohnul zápěstím, jako dirigent v rafinovaném pohybu, odrazil každé prokletí, každou kletbu a každé kouzlo, a smál se, smál se a smál…
A když Harry už začal ztrácet dech a jeho hlava pulzovala ztrátou moci, Voldemort rozhodným pohybem švihnul svou hůlkou, a vyslovil jedno slovo, které znělo jako švihnutí biče:
„Stačí!“
Harry pocítil bolest. Jako by se mu v paži, ve které drží hůlku, zarazilo tisíce hrotů od loktu až po konečky prstů. Hůlka mu vypadla z dlaně. Chytil se za předloktí, cítil pod prsty teplou krev a slyšel v uších jen zvonění.
Do jeho hlavy se vlévaly myšlenky. Jako šumící potok, ale nezdálo se, že přicházely od něho. Vstoupily mu do mysli, otevřely ji lišejníkem a ledem pokrytými prsty…
Merline, jak s ním měl bojovat? Jak ho měl porazit? K čemu mu byly všechny ty hodiny studování kleteb, když mu v této chvíli žádná z nich nedokázala pomoct? Voldemort byl příliš mocný… To, že ze všech setkání s ním Harry vyvázl celý, bylo jen díky štěstí a ochranně druhých. Teď neměl ani jedno, ani druhé. Nemohl se ho ani dotknout. Mohl spoléhat jen na sebe. A na to, co skrýval za páskem kalhot. Musel jen počkat na správný moment, aby mu ho zarazil přímo do srdce. Jen tak ho mohl oslabit. To byla jeho jediná šance. Jediná.
„Tedy, jestli tohle je vše co dokážeš…“ Ozval se Voldemort, a přiblížil se o krok blíže. Harry zvedl hlavu, a podíval se na něj zamračeným pohledem. Jeho brada se chvěla zimou, zuby drkotaly, a kapky krve splývaly po jeho ruce a dopadaly na zem. „…teď ti ukáži svoji moc. Crucio!“
Harry si tu bolest pamatoval. Něco tak strašného je těžké zapomenout. Občas ho navštěvovala ve snech, ale byla jen vzdálenou ozvěnou toho, co prožil. A teď se vrátila. A zdála se mnohem, mnohem horší…
Jeho jizva explodovala a celý svět se slil do záblesků rudé. Všechny svaly v jeho těle hořely, jako by nimi protékal elektrický proud, jakoby mu někdo trhal tělo na kousky a zasekával své ostré drápy do jeho duše.
Křičel a křičel a nedokázal přestat, chtěl, aby to odešlo, zmizelo, aby to přestalo bolet. Už ať to skončí, už víc nevydrží…
Jeho hlava znovu a znovu mlátila o zem, jeho tělo ovládané křečemi se třáslo, a když se mu pod víčky začaly objevovat bílo černé skvrny, bolest ho najednou uvolnila ze svých drápů a do Harryho sevřených plic vnikl ledový vzduch.
Padlo ticho.
A on dokázal jedině ležet a dívat se do nebe, pokryté hrůznými, vlnícími se stíny. Každý nádech ho bolel. Jakoby jeho napjaté svaly nedokázaly řádně fungovat a stále si pamatovaly mučení, kterému byly vystaveny.
Ale Voldemort mu nedovolil delší odpočinek. Po několika vteřinách Harry znovu uslyšel to ledové slovo:
„Crucio!“
A znovu hořel. Měl pocit, jako by mu něco trhalo vnitřnosti. Vřeštěl a škubal sebou, snažil se dostat od té příšerné bolesti. Ale byla stále silnější a silnější, ještě intenzivnější a nedokázal se ani nadechnout. Jeho celým tělem procházely prudké křeče. Zavřel oči, snažil se bránit agónii, a když už si myslel, že zešílí… bolest se rozplynula a znovu nastalo ticho.
Harry lapal po dechu, jeho srdce mu bušilo do žeber a pot mu stékal po zádech. Ležel na zemi, neschopný udělat jakýkoliv pohyb.
„Podívej se na sebe,“ pronesl Voldemort s opovržením. „Jsi tak žalostně slabý a naprosto bezmocný. Můžu si s tebou dělat všechno. Nejsi pro mě žádným soupeřem. Možná v sobě máš ukrytou nějakou moc, o které nevím, ale jsi příliš hloupý, abys ji dokázal využít. Jak pro mě můžeš být jakoukoliv hrozbou?“ Po těchto slovech se Voldemort krutě zasmál a ten zvuk poslal Harryho tělem bolestivou ozvěnu, která mu trhala hlavu zevnitř. „Tvoje bezcenná matka ti zbytečně obětovala život, protože ti ho dnes stejně vezmu. A nikdo tě dnes vlastním tělem neochrání.“
„Jsi ubohý,“ pověděl tiše Harry ochraptělým, přidušeným hlasem. „Nikdy jsi nepoznal lásku, proto jí nerozumíš a podceňuješ její sílu. Myslel sis, že jsi nezničitelný. Podcenil jsi ji, a bylo to ona, kdo tě porazil. To tě dělá slabým, Tome.“
„Jak se opovažuješ semnou takhle mluvit?!“ Zařval vztekle Voldemort. „Brumbál otrávil tvou mysl těmihle nesmysly, ale já tě osvítím.“ V jeho hlase slyšel krutou satisfakci, když přešel blíž a zastavil se těsně nad Harrym. „Řeknu ti pravdu o tom, co ty považuješ za ‚lásku‘. Byl to můj rozkaz, který přinutil Severuse se s tebou sblížit, na můj rozkaz se tě dotýkal, na můj rozkaz tě prznil a ty jsi sténal jeho jméno. Svlékl tě pro mě do naha a přivedl tě ke mně. Díky němu jsem poznal všechny tvé slabiny. Přesně takhle vypadá ta tvoje láska.“
Do Harryho mysli vstoupila nezvaná vzpomínka.
Černé, lesknoucí se oči, tak blízko… teplý dech na tváři… paže, které ho pevně objímaly…
On mi tě nesebere…
Severus se v něm pohyboval a díval se na něj tak, jakoby byl Harry celým jeho světem. Obklopil ho, nořil se do něj, chvěl se…
Můj!
Harry zavřel oči, a okamžitě před těmi vzpomínkami uzavřel mysl. Nemohl… nemohl ho vystavit riziku. Mohli ho najít a…
„Nemáš mi co říct?“ Zeptal se Voldemort a sklonil se nad ním. „To jsem si myslel.“
Harry otevřel oči a setkal se s chladným Voldemortovým pohledem. Opatrně pohnul prsty pravé ruky. Získával v nich cit.
„Víš, co mě nejvíce ohromuje?“ Zeptal se Temný Pán a Harry se zachvěl, když na tváři ucítil studený prst. „Že navzdory všemu, co ses o něm dozvěděl… jsi za něj stále připraven položit život.“
Harryho ruka samovolně zamířila k rukojeti nože schovaného za páskem, a sevřela se na něm.
„Ale on tě nezachrání. Ať udělá cokoliv, stejně tu dnes zemřeš. Pokud se ukáže, že mi zůstal věrný, přinese lektvar a já budu schopen dokončit to, co jsem započal. Vypiju tvoji krev a nasaju tvou moc. Ale jestli se v jeho srdci objevil i jen stín té potupné, ničivé nemoci zvané láska a lektvar mi nepřinese... no, zůstávají dvě možnosti. Buď ho čeká smrt v bolestné a dlouhé agónii. Nebo ho přinutím, aby mi ten lektvar přinesl, a pak ho čeká smrt v bolestné a dlouhé agónii. Jaký dokonalý paradox, nemyslíš? I když pochybuji, že se k tomu budu muset uchýlit. Nevěřím, že nula jako ty by mi ho mohla odvést. Po mnoho let byl jedním z mých nejvěrnějších služebníků. Vykonal nejkrutější a nejbrutálnější rozkazy. Mnohokrát jsem se podíval do jeho srdce. Je černé jako propast. Vše, co do něj spadne, zhyne. A nic by to neodkázalo změnit. A že bys ty, s tou svojí zranitelnou slabostí a bezmocnou naivitou měl nad ním nějakou moc?“
Harry polkl, díval se přímo do Voldemortových planoucích očí a snažil se na nic nemyslet. Vůbec na nic.
„Dnes Severus dokáže, komu je doopravdy věrný. Připravil jsem pro něj dlouhou a velmi obtížnou cestu. Nicméně se sem ani nebude schopen dostat. Cokoliv by mohl udělat, nedovolím, aby se sem přiblížil, dokud nebude po všem. Dokud tvé bezmocné tělo nebude chladnout u mých nohou. Všechno dnes skončí. A ty budeš hodný chlapec a vypiješ lektvar. A dokonce tě ani nebudu muset přesvědčovat a to díky tomu odpudivému citu, který plane ve tvém srdci. To bude tvá zhouba. A mé vítězství. Odvážíš se mi teď říct, že jsem ho podcenil?“
Harry zavřel oči, když cítil závrať, jak zadržoval vzduch. Jeho dlaň se kolem rukojeti nože sevřela ještě pevněji.
Teď! Teď! Teď! Druhou šanci už mít nebude.
„Jsi jen bídný, naivní hlupák, Harry Pottere,“ zašeptal nelítostně Voldemort a tvář přisunul ještě blíže, jako by chtěl ta slova vyrýt do Harryho tváře. „Nic víc.“
Harry vyškubl nůž z opasku. Ostří prořízlo vzduch s takovou rychlostí, že ho bylo těžké spatřit. Teprve ve chvíli, kdy utkvělo v Voldemortově hrudi, se čas náhle zpomalil a Harryho srdce začalo bít takovou silou, že slyšel jeho ozvěnu ve vlastních uších.
Voldemortovy oči se rozšířily. Pomalu sklonil hlavu a podíval se na nůž trčící vedle místa, kde tlouklo jeho srdce. Harryho dlaň stále svírala rukojeť, ale když si to uvědomil, pustil jí tak rychle, jakoby se opařil.
Všechno okolo zamrzlo. Harry se díval na nůž a temně rudá tekutina se šířila Voldemortovým černým rouchem.
Zachvěj se, pohni se, ztrať sílu! Zdechni, sakra!
Ale Voldemort neudělal žádnou z těch věcí. Namísto toho pomalu zvedl hlavu a Harrymu spadlo srdce až do žaludku, když spatřil na jeho tváři nelítostný, triumfální úsměv.
„Udělal jsi strašnou chybu,“ zasyčel, popadl rukojeť nože a vytáhl ho ze své hrudi.
Harry se zoufale rozhlédl po zemi a hledal svou hůlku. Ležela metr od něj. Nůž zadrnčel, kdy narazil na zmrzlou zem. Harry se vrhl ke své hůlce. Sevřel kolem ní slabé prsty, ale v té chvíli mu Voldemortova noha přišlápla dlaň, rozdrtila ji a Harry zavyl, cítíc pronikavou bolest.
Ledové prsty ho popadly za hrdlo, ovinuly se mu okolo šíje jako pavoučí nohy a Harry byl odtržen od země, postaven, a vznášel se ve Voldemortově stisku jako loutka na provázcích.
„Ty blázne! Myslíš, že mě porazíš něčím tak primitivním jako je nůž?“
Dusil se. Jeho plíce hořely, jak bojovaly o dech. Měl pocit, že jeho krk brzo praskne, pod nátlakem žáru celého jeho těla. Zoufale mával nohama ve vzduchu, snažil se otevřít smrtelné sevření na hrdle, ale Voldemort byl příliš silný. Začala ho naplňovat temnota, zaryla do něj své drápy, ale on viděl jen planoucí červené, ďábelské oči a slyšel zuřivě vzteklý sykot:
„Pros mě. Pros mě o to, abych ti dovolil se nadechnout.“
Ne! Nikdy!
Začala se mu motat hlava. Svět pomalu mizel, ztrácel se v plamenech a záblescích bolesti.
A v té chvíli železný stisk zmizel a Harry se sesunul na tvrdou zem. Do jeho zmučených plic vnikl studený vzduch, řezal mu jeho pulzující jícen a hrdlo. Široce otevřenýma očima zíral na nahoru na kroužící mozkomory, měkce se nadechoval a měl pocit, že leží na hrotech, jež mu probodávají celé tělo.
„Začalo to!“ Uslyšel Voldemortův radostný hlas, a zněl, jakoby k němu přicházel zdáli. Následoval ho pronikavý smích, který vnikl do Harryho mysli a odrážel se v ní jako v jeskyni.
Chtěl se zvednout. Bojovat dál. Pokusit se. Ale neměl sílu. Jeho tělo připomínalo kamennou sochu, nad kterou neměl žádnou kontrolu. Snažil se zvednout ruku, ale měl pocit, že váží tunu.
„Vstaň!“ Uslyšel ostré zavrčení, ale v tu chvíli to pro něj bylo stejně neproveditelné, jako si představit alespoň záblesk naděje, že po tom, co jeho jediný plán ztroskotal, má ještě jakoukoliv šanci na přežití. „Řekl jsem, vstaň!“ Neznámá síla ho zvedla ze země a Harry visel ve vzduchu, a cítil se jako hadrová panenka, kterou držely jen neviditelné provázky. „Podívej se!“
Harry pohledem sledoval Voldemortovu nataženou paži. Mozkomoři se odsunuly stranou jako opona a Harry pochopil, že se nacházejí v samém středu širokého, pustého údolí, obklopení ze všech stran zalesněnými kopci. Za jedním z nich… snažil se zaostřit… spatřil jasné záblesky a černý kouř stoupající k nebi. Neměl ponětí, co to mohlo znamenat, ale v tu chvíli měl špatný pocit.
Pocítil na sobě Voldemortův pohled, a tak se na něj podíval krvavýma očima a cítil, jak mu po zádech stéká vlna ledové hrůzy, když spatřil ta ústa beze rtů zkřivená v šeredném úsměvu.
„Jak jsem očekával. Přišli pro tebe. Všichni.“
Harry měl pocit, jako by síla, která ho držela, zmizela a on padal a padal, na samé dno nicoty, a každou chvílí očekával smrtelný úder o zem.
„Všichni tvoji drazí přátelé. Všichni ti hlupáci, kteří uvěřili v moc Zlatého Chlapce a doufají, že jejich oddanost ti dá čas, abys mě porazil.“
Ne. To není možné. Není! Jak by se…? Proč? Jak se tady…? A co Ron a Hermiona? Co zbytek? Co jestli Brumbál zjistil…? Svolal Řád? Ministerstvo? Co když jim Skřítek vše řekl?
Náhlá srážka s realitou způsobila, že Harryho plíce přestaly fungovat a kolem hrdla se mu stála ledová, ocelová smyčka, když si uvědomil, kdo tam ještě může být.
Severus!
Ne, jenom ne on! Chytí ho! Budou ho mučit! Bylo jich příliš mnoho. Viděl ty zástupy. Neměli šanci. Nikdo neměl šanci s takovou armádou. Všichni zemřou!
Jeho ústa se otevřela, lapala po vzduchu a snažil se uklidnit své zpanikařené srdce, když se díval na vzdálené záblesky kleteb a ozvěnu hlasů několika set lidí, nesené větrem k jeho uším.
„Cítím tvůj strach,“ ozval se tiše Voldemort, a opájel se tím, co viděl v Harryho tváři. „Plíží se po zemi, špinavý a slabý, a pohlcuje tě zevnitř. Nezáleží na tom, jak moc se budeš snažit být odvážný. Tvoje srdce přeplněné city nedokáže vydržet utrpení jiných, a proto nad tebou budu mít vždy výhodu. Ale jejich oddanost je marná. Nenajdou tě. Všichni tam budou bojovat a zemřou za tebe, jeden po druhém. A ty přežiješ, abys spatřil jejich smrt. A až bude po všem, dám všechna jejich těla na jednu hromadu a zapálím je a smrad jejich hořících těl pokryje celé okolí.“
„Odvolej je!“ Zakřičel zoufale Harry a snažil se z celé síly uvolnit. „Přišel jsem za tebou! Máš, co chceš! Je to jen mezi námi!“
Voldemort se jen rozesmál. Harry měl pocit, že ten smích trhá jeho srdce na kousky.
„Můj drahý Harry…“ Zašeptal hrozivě, když jeho smích utichl. „Nebudu je odvolávat, naopak jim rád pomůžu.“
Síla, která Harryho přidržovala, zmizela, když na něj Voldemort přestal mířit hůlkou a zamířil jí k zemi. Harry spadl na kolena a ruce, a s hrůzou sledoval, jak Voldemort vyslovuje dlouhou a komplikovanou inkantaci a zem se začíná chvět a pukat.
„Vobis as infernum,“ zakončil a z jeho hůlky vyšla neviditelná, zkreslená vlna, která vnikla do země a jako střela zamířila k místu, kde se v nebi odrážela světla kleteb. Harry slyšel ohlušující třesk, který vycházel zpod něj, jako by země křičela bolestí.
Musí to zastavit! Musí!
Bleskově pohledem našel svou ztracenou hůlku a bez přemýšlení se k ní vrhl. Chytil ji, téměř spadl, když se pod ním unavené nohy podlomily, zamířil s ní na Voldemorta a ochraptěle zakřičel:
„Scorpio stimulus!!!“
Voldemort otočil hlavu a na poslední chvíli zvedl hůlku a odrazil Harryho kouzlo.
A Harry v jeho červených očích spatřil vzteklý záblesk a pak červený paprsek, mířící jeho směrem, a než se stačil nadechnout, ucítil úder do žaludku, který ho odhodil dozadu a svět se ponořil do temnoty.
***
Slyšel výkřiky. Vzdálené, vyplněné utrpením, které ho naplnilo chladem.
V temnotě se cosi pohnulo. Viděl vznášející se stíny, které vyplňovaly okolní prostor, a snažily se ho vtáhnout do lepkavé, hluboké tmy. Viděl, jak k němu vztahují ruce. Chtěl utéct, vytrhnout se jim, dostat se od nich co nejdál, protože nedokázal vydržet to, co sebou přinášeli. Nevěděl jak to nazvat, ale bylo to děsivé a kráčelo to k němu. A on se toužil svinout do klubíčka a dělat, že tam není. Možná si ho nevšimne, možná odejde… ale cítilo to jeho pocity. Zoufalství, které třáslo celým jeho tělem. Strach, který se mu ovinul kolem krku a sevřel ho, až ztratil dech. Jakoby mu ledová dlaň svírala srdce, zanořila do něj své drápy a snažila se mu ho vyrvat. Nebo rozdrtit.
Slyšel pláč. Žalostný nářek ve tmě. Znovu byl sám, zavřený v malém prostoru. Mlátil do dveří, škrábal, chtěl ven. Nechtěl tu být sám. Proč se neotevřou? Proč pro něj nepřijdou? Slyšel jejich smích za dveřmi. Slyšel Dudleyho, jak se směje a chroupá své oblíbené chipsy. Jejich vůně k němu přicházela přes škvíry dveří a Harryho žaludek se stáhl. Byl tak hladový. Snědl by dokonce tvrdý chléb, který teta Petunie sbírala do jednoho z papírových sáčků, kdyby chtěl jít zase Dudlánek do parku, krmit kachny. Cokoliv, co by naplnilo jeho skuhrající žaludek.
Náhle temnotou pronikl další výkřik. Vzpomínka na zelené světlo. A teplo, které ho obklopilo, a zabránilo, aby se světlo dostalo až k němu. Objímající paže.
„Uhni, hlupačko…“
A pak paže zmizely. Zůstal jedině chlad, který ho obklopil, když seděl na studené podlaze a díval se na dveře přístěnku. A vzpomínal si na to teplo.
A pak, pak...
Temnota se zformovala v něco, co znal. Známý tvar. Známý chlad. A i kdyby to byl jen stín tvořený temnotou… v jeho objetí bylo… teplo.
***
Probuzení připomínalo nádech po zadržování dechu příliš dlouho pod vodou. Nastalo tak náhle, jako byl Harry vrácen do života lusknutím prstů. Jeho plíce ho bolely a tělo pulzovalo.
Pokusil se zvednout hlavu a rozhlédnout se, ale nedokázal se pohnout. Mohl jen točit očima a mhouřit je, snažíc se prohlédnou skrz mlhu, která jakoby pokrývala celé okolí. Svět byl zkreslený. Jako by se odrážel v popraskaném zrcadle. A když si Harry uvědomil, kde je a co se stalo, pochopil, že se jeho brýle musely rozbít při pádu.
Stále nad sebou mohl vidět děsivé stíny. Slyšel v uších zvonění, hlava mu pulzovala tak silně, až měl pocit, že brzy exploduje. Musel se do ní udeřit…
Samovolně se zachvěl, když pocítil, jak se mu něco chladného sune po lýtku. S největším úsilím drobně otočil hlavu bokem a spatřil… ohromného hada, jak klouže po jeho bezvládných nohách.
„Když ses konečně probudil, nepřivítáš se s Nagini?“ Uslyšel Voldemortovův lepkavý, hrozivý hlas.
Harry zasténal, ještě trochu pohnul hlavou a podíval se na opodál stojící vysokou postavu.
„Zklamal jsi mě, chlapče. To, co jsi udělal, nebylo příliš chytré.“
Neměl sílu odpovědět. Bolelo ho celé tělo. Chtěl prostě zavřít oči a odplout zpět do temnoty. Nic necítit. O ničem nevědět. Nic si nepamatovat.
Zmizet.
„Teď chápeš, jak skončí ti, kteří se postaví proti mně. To, co jsi do této chvíle prožil, se nedá srovnat s tím, co jsem si pro tebe ještě připravil.“
Harry zavřel rozpálená víčka.
Proč ho Voldemort prostě nemohl zabít? Bylo by po všem.
Kdesi na okrajích jeho zdevastované mysli kroužila myšlenka na malou lahvičku skrytou v nohavici jeho kalhot, ale byl příliš slabý a příliš otupělý, aby si uvědomil, co pro něj vlastně znamená.
Chtěl prostě usnout. A už se neprobudit.
Ale nemůže… musí ho vzít sebou, za každou cenu… a lahvička byla jeho poslední šance. Ale proč ho nůž neoslabil? Možná, že lektvar bylo třeba vypít, možná že se do nože nevsáknul…? Pokoušel si vzpomenout na to, co s ním udělal, ale byl příliš otupělý. Copak na tom teď záleželo? Všechno selhalo, už neměl žádnou šanci. Všichni zemřou, a on je nedokáže zachránit. Přemohl ho pocit beznaděje, jako kdyby někdo zhasnul všechna světla v tunelu, nechal ho zoufale tápat v temnotě, ve které mohl slyšet jen vzdálené, pronikavé výkřiky… slyšel je… znal je…
Mozkomoři…
Harry si nejasně uvědomoval, že to oni ho tak moc ovlivňují. Vysáli naději, dokud nezůstalo nic než jen černé zoufalství. Byli příliš blízko.
S velkým úsilím rozevřel hořící víčka a spatřil na sebe namířenou špičatou hůlku a dvě červené, planoucí propasti. Uslyšel tiše vyřčená slova a v té chvíli všechno zmizelo, pohlceno ve temnotě.
A z té temnoty... se vynořily ruce. Vynořily se ze země, jako by nepatřily do světa živých. Bledé, s vrásčitou, zelenou kůží s dlouhými, žlutými drápy ostrými jako břitvy. Chytily ho za nohy a za ruce, zaťaly se mu do kůže a snažily se ho vtáhnout pod zem.
Harry začal bojovat, snažil se vytrhnout, ale bylo jich příliš mnoho. Zatínaly se mu do těla, drásaly mu kůži, strhávaly mu oblečení, sevřely hrdlo, dusily, tahaly ho za vlasy. Páchly hnilobou a sírou, byly pokryté slizkým, lepkavým čímsi, které mu zůstávalo na prstech, když se je snažil odtrhnout od své tváře a osvobodit se od jejich neustálého útoku.
Ale byly příliš silné, byly všude. Jejich sevření bolelo, nehty zraňovaly a rány pálily. Dva z nich se mu sevřely kolem krku s takovou silou, že začal lapat po vzduchu, ale nedokázal se jich zbavit. Dusil se, chrčel, a zoufale volal:
Severusi!
Snažil se je odtrhnout, křičel, křičel z celých sil, ale oni nepřestávali a on mohl jen ječet a bojovat.
Severusi!
Slyšel v uších tlukot vlastního srdce. Přetočil hlavu stranou, bojoval s bílými skvrnami, které se mu začaly objevovat před očima z nedostatku vzduchu a pak… ho spatřil.
Stál vedle něj, obalený ve svém černém plášti. Jeho tvář byla skrytá ve stínu vlasů a Harry ji neviděl. Ale v té chvíli se nad ním Severus klonil a Harry si byl jistý, že stačí natáhnout ruku, a dosáhne na něj…
Motala se mu hlava, plíce bolestí hořely, žadonily o vzduch, který jim byl odebrán. Jeho tělo vyčerpané bojem ochablo a Harry přestal bojovat, a díval se zpod přivřených víček na Severusovu tvář.
Viděl… viděl na ní něco tak krásného… jen Severus se na něj díval takhle… jen on…
Chtěl k němu natáhnout ruku. Dotknout se… alespoň kousku jeho šatů. Byl tak blízko…
Ale ruce ho pevně přidržovaly. Příliš silně.
„Nebojím se,“ zašeptal s obtíží a věnoval těm slovům svůj poslední výdech.
Severus se v odpověď usmál.
A Harry už víc nespatřil. Zahalila ho nepřekonatelná, hustá temnota.