„Stůj!“ Hermiona se zastavila a poslouchala. „Slyším něčí hlasy.“
Její nohy se chvěly vysílením. V posledních několika minutách třikrát narazila na kusy čehosi, co byly zbytky těl Smrtijedů a bystrozorů. Stále si pamatovala pohled jednoho umírajícího muže, když k němu přišla blíž, aby zjistila, kdo přežil. Díval se na ní tak, jako by ji sledoval ze dna nejbolestivějšího, nekrutějšího limbu, jaký si lze představit. Nemohl mluvit, ale v jeho očích viděla tichou prosbu. Žadonil o smrt.
A ona nemohla udělat nic, aby mu pomohla…
Pak znovu utíkali, když si jich všimli. Podařilo se jim ztratit se pronásledovatelům a vzdálit se od hranice boje, ale stále naráželi na utíkající skupinky. Museli být velmi opatrní. Smrtijedi jakoby byli všude.
Hermiona se zamračila, a poslouchala blížící se hlasy. Chtěla chytit Rona a co nejrychleji se odsud vzdálit, ale potřebovala… informace. Jakékoliv. Měla pocit, že jen tápe v temnotě a v podstatě to tak i bylo.
„Počkej tu,“ zašeptala na Rona, klekla si na kolena a zamířila hůlkou na své nohy. „Tacitus Gressus.“
„Co děláš?“
„Hned se vrátím. Nehni se odsud,“ odpověděla šeptem a po všech čtyřech zamířila směrem k hlasům.
„Hermiono!“ Ron se přikrčil a zavolal na ni šeptem. „Vrať se! Nechoď tam!“
Nemýlila se. Slyšela jich čím dál víc. Několik Smrtijedů, kteří hledali další oběti. Zastavila se, lehla si na zem a snažila se nehýbat. Viděla jejich temné postavy, jak se pohybují v hustém dýmu. Snažila se zachytit, o čem mluví, ale k jejím uším dolehly jen zlomky vět. Doufala, že se zmíní o Harrym nebo o Voldemortovi, ale nemluvili o ničem, co by jí mohlo pomoct, a tak rychle zacouvala, a poslouchala, jestli nemíří k ní, ale vzdalovali se.
„Tak co?“ Zeptal se Ron, když se k němu vrátila. Narovnala se, podívala se na něj a zavrtěla hlavou.
„Nic. Ani slovo o Harrym,“ povzdychla si a zhluboka se nadechla.
Byla už tak unavená… Chvílemi měla pocit, jakoby snila. Jakoby to všechno byla noční můra, ze které se brzy probudí. A znovu bude v Bradavicích. A budou tam všichni. Všichni, kteří… odešli. A bude se připravovat na zkoušky, jako vždy. A jejím jediným problémem bude, jak získat nejvyšší skóre u zkoušek pro příští rok…
Zachvěla se, chytila si rameno a masírovala si ho. Podívala se na Rona. Díval se na ní se zamračeným obočím a… v jeho očích bylo cosi, jako podráždění.
„Nevím, proč jsi to udělala. Co jsi čekala? Stejně se od nich nic nedozvíš,“ řekl hořce a odplivl si na zem.
Dívka se na něj beze slova podívala. Ron také vypadal hrozně unaveně, ale neměla mu to za zlé. Sama sotva stála na nohách, a zdálo se, že jsou k nalezení Harryho stejně daleko, jako když sem přišli. Nic… nevycházelo.
„Najdeme ho, Rone,“ řekla tiše, chytila ho za ruku a pevně stiskla.
„Jak? Sama jsi viděla všechna ta těla!“ Zoufale mávnul rukou po zakouřeném okolí. „Jak víš, že jsme ho neztratili? Může být už dávno mrtvý, a my jsme tu zůstali a běháme okolo jako ztracení psi.“
„Přestaň!“ Prudce vytrhla ruku z jeho stisku. „To se rozhodně nestalo. Lupin by nám řekl…“
„Lupin sám nic neví! Podle mého názoru bychom měli přestat zbytečně pobíhat okolo a najít mou rodinu!“
„Tvoje rodina určitě zůstane pospolu a chrání se navzájem, ale Harry je tam sám!“
Ronovi oči divoce zaplanuly.
„Harry je mým nejlepším přítelem a vždycky jsem pro něj všechno obětoval, ale tentokrát nemůžu nic dělat! Ty tady nemáš rodinu! Nevíš, jaké to je se o někoho bát!“
Její ruka sebou trhla, když se snažila ovládnout ohnivý hněv, který jí zaplavoval hruď. Ron překvapeně couvnul pod vlivem rány pěstí, která ho udeřila do klíční kosti.
„Bojím se o tebe, ty idiote!“ Křikla, a znovu zvedla ruku, aby ho udeřila podruhé. „Bojím se o Harryho! Bojím se, že už ho neuvidíme, že tu oba můžeme zemřít, že mezi těmi těly, které potkáváme, uvidíme Lunu nebo Nevilla, nebo…“
„Možná byste se měla trochu ztišit, slečno Grangerová, pokud nechcete přilákat všechny Smrtijedy z okolí.“
Hermiona se prudce otočila a zvedla hůlku.
*
Rychleji.
Rychleji.
Rychleji!
V běhu míjela rozmazané postavy bojujících, přeskakovala těla a uhýbala prokletím, když se na její cestě objevila černá kápě.
„Tonksová, pozor!“ Výkřik Artura Weasleyho, bojující s jedním Smrtijedem, ji varoval před kletbou. Udělal úhyb, běžela skloněná a sejmula Smrtijeda žihadlovou kletbou. Minula Molly a její dceru, a několik metrů dál spatřila v kouři Freda a George Weasleyovi, jak házejí výbušné granáty na dva Smrtijedy.
Bellatrix se přesunula. Tonksová slyšela její přibližující se a vzdalující se smích.
Zrychlila. Vrhala kletby na každého, kdo se jí postavil do cesty. Viděla záře míhajících se kleteb. A to znamenalo, že je ještě šance… že se stále brání.
V běhu odrazila kletbu a zdálo se, že se kouř náhle rozestoupil, a odhalil jí drobnou postavu, klečící na zemi s nataženou hůlkou a bujnými blond vlasy, teď již zacuchanými a slepenými bahnem.
„Protego maxima!“ Křikla, zastavila se před ní, a zastínila ji tak před proudem modrého světla, které se k ní blížilo. Štít, který vykouzlila, se zachvěl a roztříštil, ale kletba zmizela.
Měla jen vteřinu.
Otočila hlavu, podívala se přímo do překvapením rozšířených modrých očí.
„Uteč odsud!“ Křikla. Merline, kdyby jen měla trochu víc času, aby ji mohla chytit a nepustit, dokud se odsud nepřemístí na místo, kde by byla v bezpečí.
Otočila se dopředu přesně ve chvíli, kdy se z mlhy vynořila Bellatrix. Její tvář se zkroutila chvilkovým zaskočením, když namísto bezbranné oběti, kterou už měla téměř na háčku, spatřila ozbrojeného bystrozora. Ale překvapení se bleskově změnilo na pobavení.
„Vítej, moje drahá neteřinko,“ vycedila a usmála se způsobem, jako by jediné, co ke svému hrůznému úsměvu ještě potřebovala, byly tesáky. „Nevíš, že není hezké brát lidem jejich hračky?“
Tonksová si navlhčila suché rty.
„A ty nevíš, drahá tetičko, že není hezké brát si to, co ti nepatří?“
Překvapení. To bylo přesně to, čeho chtěla dosáhnout. A okamžitě ho využila.
„Fractum!“ Vykřikla a udělal krok vpřed.
Bellatrix s obtížemi odrazila kletbu.
„JAK SI DOVOLUJEŠ NA MĚ ZAÚTOČIT?! CRUCIO!“
Tonksová skočila stranou, bleskově chytila rovnováhu a vrhla na Bellatrix odzbrojující kouzlo. Aniž by čekala na výsledek, začala na ní vrhat další. Jedno po druhém. Tak často, aby soupeř neměl ani jedinou šanci přemýšlet o útoku.
Uhýbala, přesunovala se dopředu, nestarala se o obranu, chtěla ji jen zničit, spálit ji na místě, jednou pro vždy, aby už na ní nikdy nemohla vztáhnout dlaň! Její ruka se téměř třásla vztekem, oči měla naplněné ohněm, ale Bellatrix odrážela téměř každou kletbu, i když jí jejich síla nutila držet se zpátky.
„Conbustum!“ Vykřikla nakonec ochraptěle, a vrhla jednu z nejsilnějších kleteb, jakou znala. Její žár ji téměř oslepil, ale Bellatrix se před ní podařilo vykouzlit ochranný štít a ačkoliv se Tonksová domnívala, že nemá dost síly, aby ho zadržela, nedokázala ho prorazit, dokud za sebou nezaslechla Lunin hlas:
„Reducto!“
Uslyšela, jak Bellatrix vykřikla zuřivostí, když musela uskočit stranou, aby se vyhnula Lunině kletbě, zrušila svůj ochranný štít a kletba Tonksové trefila vysušený keř přímo za ní, který okamžitě vybuchl oslňujícím plamenem.
Exploze byla tak silná, že Tonksová zavřela oči, a její zrak na zlomek vteřiny zůstat rozmazaný, když bojovala s bílými šmouhami, které se jí objevily před očima.
Okamžitě se rozhlédla, a snažila se najít temnou postavu, ale nikde nebyla. Nikde!
Vztek se změnil v hrůzu, když se otočila, aby vyhledala Lunu.
Zmizela.
„Tedy, musím přiznat, že v sobě něco máš…“
I přes žár hořícího keře, se tělo Tonksové pokrylo mrazem, když pomalu otočila hlavu a spatřila dvě postavy.
Bellatrix stála za Lunou, držela ji za vlasy s hůlkou položenou na jejím krku, a její úsměv teď připomínal hladového žraloka.
***
„Profesorko Sinistrová,“ vydechla Hermiona, spustila ruku a převalila se přes ní úleva.
„Není vám nic?“ Zeptala se profesorka a přešla blíž.
Hermiona zavrtěla hlavou. Byla pravda, že rameno jí pulzovalo, ale zranění nebylo tak vážné, aby ho zmínila.
„Viděli jste cestou nějaké zraněné? Přepravujeme je do Bradavic.“
Hermiona zavrtěla hlavou. Narazili jen na samé mrtvé. Nebo ty, kterým už nebylo pomoci…
„Převážela jste někoho z mé rodiny?“ Zeptal se spěšně Ron.
„Ne. Ale potkala jsem tvé rodiče, dvojčata a sestru. Nic jim nebylo.“
Hermiona spatřila na Ronově tváři úlevu.
„A co profesor Brumbál a zbytek?“ Zeptala se.
Profesorka Sinistrová se opatrně rozhlédla po okolí.
„Pojďme odsud. Zůstat déle na jednom místě je příliš nebezpečné.“
Oba ji následovali, a snažili se cokoliv postřehnout v hustém dýmu.
„Ředitel se nachází v samém středu údolí. Nemůže se dostat ven, ani změnit pozici. Používá Zložár, aby se ochránil před hordou nepřátel. Bystrozor, který mi tyto informace poskytl, řekl, že nikdy v životě neviděl něco takového. Zdá se, že země je poseta Smrtijedy, které polapilo ředitelovo kouzlo.“
Profesorka Sinistrová se zastavila, aby zkontrolovala tělo jednoho kouzelníka, ale i bez toho si Hermiona byla jistá, že muž nepřežil. Pravá polovina kůže na jeho těle byla spálená. Okamžitě odvrátila hlavu, aby zastavila pocit na zvracení.
Profesorka si těžce povzdechla, zvedla se a šla dál.
„Když jsem naposledy viděla Minervu, bojovala se sourozenci Carrowovi,“ pokračovala učitelka, a pohybovala se kouřem tak rychle, až se zdálo, že se před ní dým rozestupuje. „Profesor Kratiknot bohužel podlehl, a profesorka Prýtová je těžce raněná. V této chvíli se snažíme udržet a sbíráme síly. Hagrid zůstal v Bradavicích. Dává dohromady armádu kentaurů. Brzy dorazí.“
Hermiona se podívala na Rona a spatřila, jak se jeho tvář chvěje pod náporem všech nových informací a do srdce mu plyne naděje. Vypadal stejně? Pravděpodobně ano. Jakmile dorazí Hagrid s kentaury, budou mít šanci vyhrát. Ještě nebylo pozdě!
„Longbottome!“ Křik profesorky Sinistrové je v jedné chvíli téměř srazil na zem. Profesorka běžela k na zemi ležícímu Nevillovi.
Ruka, se kterou držel hůlku, ležela bezvládně vedle jeho těla, a jeho bledá tvář byla zkřivená bolestí. Byl zraněný. A když Hermiona přešla blíž, spatřila, jak vážně. Jeho levá noha… byla pryč.
Couvnula a zakryla si ústa dlaní.
Ron stál vedle ní s tváří bledou jako papír.
„Nemyslel jsem si, že vás ještě uvidím,“ zamumlal tiše Neville a podíval se na ně krvavýma očima. „I když vypadáte spíš jako duchové než lidé.“ Pokusil se usmát, ale jeho ústa se zkřivila jen hořkou grimasou. „Vypadá to špatně, co? Ale i tak jsem měl víc štěstí než Dean,“ řekl, a kývnul hlavou za sebe. Hermiona se podívala za něj, zatímco profesorka Sinistrová odložila na zem svou tašku s léky a rychle prohledávala obsah.
Několik metrů od nich leželo Deanovo tělo. Nebo alespoň musela věřit Nevillovi, že je to Deanovo tělo, protože už tam nic nezbylo, kromě krvavého… cosi. Udělalo se jí slabo, ale její pohled zachytil postavu sedící na zemi a kývající se dopředu a dozadu.
„Seamusi!“ Vykřikla, doběhla k němu a přikrčila se. Nezdál se raněný, ale jeho pohled směřoval někam do dáli. Paže, kterými objímal své pokrčené nohy, byly zamazané krví až po lokty. „Slyšíš mě?“ Zeptala se, položila dlaň na jeho rameno a lehce s ním zatřásla. „Seamusi! Paní profesorko, něco s ním není v pořádku,“ řekla chvějícím se hlasem a podívala se na profesorku Sinistrovou, která právě odzátkovávala jednu lahvičku. Učitelka jí věnovala rychlý pohled a řekla těžkým hlasem:
„Teď mu nepomůžeš. Vezmu je oba do Bradavic.“
„Byla to Bellatrix,“ řekl Neville ochraptělým hlasem. „Pronásledovala nás od chvíle, co jsme se rozdělili. Neměli jsme šan…“ přerušil na chvíli, nabral mělký nádech a zkřivil se bolestí. „Ale Luna ji odlákala pryč.“
Hermiona vyskočila a podívala se na Rona stojícího na stále stejném místě.
„Jakým směrem běžely?“
Neville s obtížemi zvedl chvějící se ruku a ukázal směr, ale v té chvíli mu profesorka Sinistrová podvázala chybějící nohu a zakrvácený pahýl polila neznámým lektvarem.
Neville zavyl bolestí, zhroutil se na blátivou zemi, ale profesorka na něj okamžitě použila Silencio a rozhlížela se ze strany na stranu.
„Ztratil vědomí. Ale to je dobře,“ řekla, zvedla se a přehodila si tašku přes rameno. „Je tak menší riziko, že se při přemístění rozštěpí.“ Podívala se na Hermionu a poprvé za celou dobu její napjatá tvář změkla. „Pojďte semnou. Viděli jste už příliš krve. Tohle není váš boj. Postarám se o vás a počkáte v bezpečí Bradavic.“
Hermiona se kousla do rtu.
„Když není náš tak čí?“ Zeptala se tiše a dívala se učitelce přímo do očí. „Jsou tu všichni naši přátelé. Nemůžeme je tu prostě nechat a dovolit, aby bojovali sami. Nebojte se, dáme na sebe pozor. Pojď, Rone.“ Přešla k Ronovi, vzala ho za ruku a táhnula ho směrem, který jim ukázal Neville.
Ron polkl. Viděla, jak se ještě ohlédl, a podíval se na profesorku Sinistrovou, jak se sklání nad Nevillem, ale rychle se odvrátil, podíval se do dýmu a pozvedl hůlku.
„Nechceš mi říct, že hodláš s Bellatrix bojovat?“ Zašeptal. Už ho dobře znala. Věděla, že tón, ve kterém se zeptal, v sobě ukrývá celou škálu emocí – od nervozity po paralyzující strach.
„Proč ne? Alespoň bychom udělali něco užitečného,“ odpověděla tiše, rozhlédla se po zemi a hledala to, co nechtěla vidět.
Nemyslela si, že se až tak vzdálili od hranice boje. Ale na druhou stranu, bojujících už mohlo být značně méně, soudě podle počtu těl, na které naráželi. Stále slyšela vzdálené výkřiky a exploze, a občas se obloha rozsvítila mocnými kouzly.
Ron prohledával zrakem okolí, a ona zkoumala blátivou zemi plnou stop.
Náhle její tělo ochromil ledový proud, když několik metrů nalevo spatřila jasně blonďaté vlasy. Měla by tam jít. Měla by tam jít, ale tělo jí nechtělo poslouchat. Stála bez pohybu a dívala se na pomalu se rozestupující kouř, který odhalil dvě postavy přitisknuté k sobě. Tělo nahoře, jakoby chránilo drobnou, světlovlasou postavu pod ním a Hermiona přestala dýchat, když spatřila nahá, spálená záda.
Nebylo pochyb. Přišli pozdě.
***
„Odhoď hůlku, nebo se tomu tvému malému andílkovi stane něco velmi, velmi ošklivého…“
Tonksová sevřela zuby a cítila, jak se jí nitrem plazí led, který ji sevřel srdce tak, až nemohla dýchat. Dlaň, ve které držela hůlku, se chvěla. Měla pocit, jako by její mysl bojovala s jejím tělem ve smrtící bitvě.
Luna stála bez pohybu, s hlavou zakloněnou a obnaženými zuby bolestí. Tonksová viděla její blankytné oči, jak se na ni dívají nebojácným, čistým pohledem.
„Víš… to, co jsi udělala, nebylo příliš chytré.“ Jemný hlas Luny se zachvěl ve vzduchu, a způsobil, že se na ní Bellatrix s překvapením podívala, jako by ji udivilo to, že oběti umí mluvit. „Někdo by si mohl myslet, že jsi zbabělec, když se za mnou schováváš.“
Tonksová viděla, jak se Bellatrixina tvář zkřivila vztekem. Silně škubla a zasyčela do Lunina ucha:
„Možná začnu s tvým špinavým jazykem, co ty na to? Jsem si jistá, že moje neteřinka by věděla, jak ho použít…“ Z jejího hlasitého smíchu jí bolely ušní bubínky.
Tonksová se kousla do rtu a ještě pevněji sevřela v chvějící se dlani hůlku. Její srdce jakoby jí bilo v krku. Trhalo sebou jako pták uvězněný v kleci, a způsobovalo, že pro ni bylo stále těžší dýchat.
V každé jiné situaci by věděla, jak zareagovat. Kolikrát už podobnou akci nacvičovala. Kolikrát už zažila podobnou situaci. Ale teď… teď se dívala jen na hůlku, která se tisknula k hrdlu Luny, a její smysly šílely, a nemohla… nemohla…
Viděla, jak se Lunina dlaň zvedá nahoru, chytila přívěšek visící na jejím krku a uzavřela se kolem amuletu.
Tonksová pocítila v hrudi bodnutí. Luna tak moc milovala ty divné, zbytečné přívěšky. Věřila v ně. Věřila, že díky nim se jí nic nestane, že ji zachrání…
„Počítám do tří,“ pověděla ostře Bellatrix, znovu trhla za Luniny vlasy a ještě pevněji přitiskla konec hůlky do její odhalené šíje. „A pak jí naporcuju…“
Chvějící se dlaň Tonksové začala klesat.
A když se Bellatrixina ústa roztáhla do strašidelného úsměvu, ve vzduchu se ozval děsivý výkřik. Tonksová spatřila světlo vycházející z Lunina náhrdelníku, a celý svět vybuchl v kakofonii, která téměř trhala ušní bubínky.
Bellatrix si reflexivně sevřela uši a Tonksová spatřila, jak se Luna vrhla k zemi. A to jí stačilo.
Její hůlka se sama zvedla nahoru, ale než stačila pronést kletbu, uviděla, jak na ní míří hůlka Bellatrix a její pohybující se ústa, jak vyřkla slova kletby. A i když ji roky tréninku naučily, že obrana je nejdůležitější, tentokrát… neměla dost času.
„Avada Kedavra!“ Vykřikla bez přemýšlení.
Spatřila dva paprsky. Zelený trefil Bellatrix přímo do hrudi, odhodil její tělo dozadu, jako hadrovou panenku. A světle modrý…
Tonksová pocítila silný úder, celý svět se přetočil vzhůru nohama a náhle ji obklopilo… ticho.
***
„Rone…“ Hermiona se snažila mluvit hlasitěji, ale její šepot byl sotva slyšitelný, jako by se kolem jejího hrdla uzavírala smyčka, a nedovolovala jí mluvit.
Nemusela to dělat. Nemusela sem chodit. Nemusela to vidět. Měla odejít co nejrychleji, když spatřila ta dvě těla, ale musela se ujistit… musela.
„Rone, zůstaň, kde jsi. Nechoď sem.“ Nepoznávala vlastní hlas.
„Co se stalo, Hermiono?“
Uslyšela jeho blížící se kroky.
Otočila se a zamlženě se na něj podívala.
„Rone, já… je mi to tak líto.“
Jeho oči se rozšířily. Vrhl se dopředu, odsunul ji stranou, a když se podíval dolů…
Nebyla to Luna. Zjistila to hned, jakmile se přiblížila.
„Ne…“ Ten tichý, zlomený šepot byl horší než výkřik. Zdálo se, že nepřicházel z hrdla, ale ze samotné duše. „Ne. Ne, Bille…“
Když spatřila, jak Ron padá na kolena, její srdce kleslo s ním.
„Zastínil Fleur vlastním tělem,“ zašeptala tiše, poklekla vedle něj a položila dlaň na jeho chvějící se ramena.
Přála si, aby ho mohla obejmout, ale musela zachovat ostražitost. V této situaci jim jen ona mohla poskytnout bezpečí, protože on, jak se zdálo, přestal vnímat svět kolem sebe, nevěřícně se díval na tělo svého bratra a mlčky pohyboval rty.
Merline, kolik by dala za to, aby tohle šílenství mohla ukončit, aby už nikdo z jejich nejbližších netrpěl… ale jen nalezení Harryho mohlo přiblížit jejich vítězství, i když si byla vědoma skutečnosti, že to také přiblíží setkání s Voldemortem. A na to nikdo z nich nebyl připravený.
Náhlý pohyb po jejich levé straně ji vytrhl z úvah. Bleskově otočila hlavu a na chvíli ztratila dech, když spatřil temnou postavu a hůlku mířící na Rona.
„Expelliarmus!“ Vykřikla, a odstrčila Rona stranou. Kletba prosvištěla pod jejím ramenem, udeřila do země a rozstříkla vlhké bahno.
Smrtijedova hůlka odletěla několik metrů od nich, a když Hermiona vyskočila, aby k ní přeběhla, spatřila, jak se muž vrhl na překvapeného Rona, přirazil ho k zemi a sevřel ruce kolem jeho krku. Zamířila na něj a vykřikla:
„Reduc…“
Nalevo od sebe spatřila jasně žlutý paprsek kletby a musela se okamžitě sklonit, aby mu unikla.
Byli dva.
Zvedla se, zoufale se rozhlédla a snažila se lokalizovat druhého Smrtijeda. Spatřila, jak Ron bojuje a snaží se zbavit svého protivníka, ale ten ho praštil přímo do obličeje. Už nemohla spatřit víc, protože jí pohled zastínila záře vrhnuté kletby.
„Protego!“
Štít se zachvěl, ale odolal útoku. Hermiona couvla o několik kroků, a téměř spadla do bláta.
Další kletba rozbila její štít na drobné kousky.
„Protego!“
Druhý byl mnohem slabší, ale vydržel další útok.
Přeběhla pohledem k Ronovi. Jeho tvář byla zalitá krví, ale dál bojoval, pěstmi mlátil do hrudi a břicha Smrtijeda, který na něm seděl.
„Stupefy!“ Křikla a zamířila směrem k zdroji nepřetržitých útoků, ale Smrtijed bez větších potíží odrazil její kletbu a ve chvíli, kdy namířila hůlkou na toho, jenž bojoval s Ronem, další kletba ji téměř trefila do tváře. Cítila pach spálených vlasů.
Měla jen jednu cestu, jak z toho ven. Odlákat ho odsud.
Rozběhla se dopředu a vrhla přes rameno kletbu na muže, který ji napadl.
„Impedimento!“
Uslyšela za sebou hluk a smích Smrtijeda, který se hnal za ní.
„Zastav, krasotinko!“
Ale pak zaslechla další hluk, přicházející zpoza jejích zad a dva známé hlasy:
„Nech našeho bratra, ty parchante!“
Úleva byla tak vysilující, že Hermiona téměř klopýtla a spadla do bahna, ale další kletba, která prosvištěna kolem jejího ramena, ji účinně poháněla k běhu.
„Reducto! Stupefy! Petrificus Totalus!“
Použila štítové kouzlo, aby se na chvíli mohla zastavit a dopřát si trochu oddechu. Před sebou spatřila zavalitou čarodějku, ale než ji stihla varovat, kletba jejího pronásledovatele ženu zasáhla a odhodila ji několik metrů. Běžela dál, prudce zatáčela, aby ho zmátla. Přeskočila mrtvolu na zemi, která připomínala tělo jednoho z domácích skřítků pracujících v Bradavicích, a příliš pozdě postřehla záblesky kleteb před sebou.
Vběhla přímo mezi několik bojujících bystrozorů a Smrtijedů.
„Co to vyvádíš, holka?“ Uslyšela křik jednoho z nich, když se přitiskla k zemi, proběhla mezi nimi téměř na všech čtyřech a běžela dál. Otočila se až po několika desítkách metrů, ale jejího pronásledovatele nebylo nikde vidět. Očividně neměl tolik štěstí jako ona. Ale byla by radši, kdyby to věděla jistě.
Zastavila se, chvíli těžce oddechovala a opírala se rukama o kolena. Když znovu nabrala dech, narovnala se a uvážlivě se rozhlédla. Slyšela z dáli výkřiky a exploze. A náhle, kdesi nedaleko, se ve vzduchu ozvalo bolestné zavytí, které způsobilo, že přes její tělo přehnal ledový třes.
Poznávala ten hlas…
Pevněji sevřela hůlku a zamířila za hlasem.
***
Měla by být někde tady. Její smích přicházel určitě z tohoto místa. Smích přerušovaný tím divným, pronikavým křikem. Křikem, který nepřipomínal ani křik mučené oběti, ani nic, co Severus znal, i když měl nejasné tušení, že už ho kdysi slyšel.
Pomalu vklouzl do dalšího oblaku kouře, a pečlivě se rozhlédl po okolí. Minul úplně spálený keř.
Musel být opatrný. Určitě slyšel její hlas. Ozvěna ho nesla tak daleko, že si byl téměř jistý, že se všichni Smrtijedi v okolí stáhnout do této oblasti. Jako smečka hladových vlků.
Tam!
Několik metrů dál postřehl na zemi ležící černé tělo. Severus přešel blíž, rozhlížel se na všechny strany a až když byl téměř u těla, podíval se dolů na tvář zmrzlou v údivu… Bellatrix.
Bláto, ve kterém stál, jako by náhle zmrzlo. Dlaň, ve které svíral hůlku, se sklonila a oči naplnil tmavý stín, který uhasil na dně se třpytící plamínky naděje.
Jeho jediní klíč k Potterovi… Jediný…
Nohy se pod ním samovolně podlomily. Poklekl, natáhl ruku a dotknul se chladné dlaně mrtvé ženy.
Mohl by… Mohl by Temný Pán udělat tu chybu, že by řekl místo svého pobytu osobě, která mohla být poražena?
Nemožné.
Možná nešlo o to, co Bellatrix věděla, ale o to, co mohla mít u sebe…
Jeho dlaň putovala po jejím boku, a hledala skryté kapsy.
Stopu. Jakýkoliv vzkaz…
Jeho smysly varovně vykřikly. Prudce se otočil, ale už nestihl zvednout hůlku. Kletba ho trefila s takovou silou, že se mu na okamžik stáhly plíce, odřízly ho od proudu vzduchu a on spadl na zem, a měl pocit, jako by se celé jeho tělo změnilo v reaktor bolesti.
Okamžik nepozornosti. Stačila jen jedna chvíle…
Jeho vnitřnosti planuly, tělo se křečovitě chvělo, jak se snažilo uvolnit od mučení, hlava zas a znovu narážela do země a celý svět se naplnil nekončícími výkřiky bolesti, jejž přicházely z jeho vlastního hrdla.
Kdosi se nad ním zastavil. Viděl okraj černého roucha a zkreslený hlas, který se mu vysmíval.
Viděl zvedající se hůlku připravující se k dalšímu úderu. Chtěl zvednout hlavu, ale tělo ho neposlouchalo, bylo trhané prudkými křečemi a pocitem, že mu někdo vyrvával vnitřnosti.
Vzhlédl k obličeji Smrtijeda stojícího nad ním, toužil vědět, koho má v budoucnu zabít a ve chvíli, kdy ho poznal… posměch z McNairovi tváře zmizel, nahrazený údivem, a jeho tělo se zhroutilo vedle něho, tváří do bahna.
V chvějící se křeči, kdy celý svět explodoval rudou, zahlédl čísi tvář. Známou tvář.
„Profesore Snape, slyšíte mě?“
Grangerová. Merline. Ze všech lidí, Grangerová. Měl šanci se z toho dostat…!
Lektvary. Měl je skryté v kapse. Ale jeho smysly už přestávaly fungovat, zmučené kletbou. Nemohl ze sebe dostat ani slovo, nedokázal ani zvednout dlaň.
Celou svou vůlí přinutil svaly pravé ruky k činnosti, zvedl ji ze země a přitáhl blíž. Jeho dlaň se nekontrolovatelně třásla, ale dokázal ji uzvednout a přenést k hrudi.
Fungovalo to. Děvče bleskově pochopilo, co jí chtěl ukázat a po krátkém hledání, objevila skrytou kapsu, a vytáhla z ní všechny lektvary.
Jeho tělo se pomalu měnilo v hromádku záškubů, bezvládných končetin a skřípajících zubů, když se je snažil zatít, aby zastavil výkřiky. Viděl, jak Grangerová odzátkovává a čichá ke všem lektvarům, zkoumá jejich barvu a konzistenci.
Jeho víčka spadla, nedokázal už bojovat s čím dál větší bolestí. Už necítil končetiny a vnitřnosti mu plály…
Náhle se do jeho napůl otevřených úst vlil lektvar. Severus cítil, jak mu klouže do hrdla a vypíná bolest takovou rychlostí, jako by ji někdo uzavíral cestu. Jeho pulzující svaly se uvolnily, a do jeho končetin se začal vracet cit. Plíce začaly fungovat a pocit, že hoří zevnitř, byl nahrazen příjemným chladem, rozlévajícím se po celém těle s jemnou úlevou.
Chvíli zhluboka dýchal, sbíral své rozptýlené smysly a obnovoval kontrolu mysli nad svým tělem.
Otevřel oči a spatřil nad sebou nakloněnou Grangerovou. Její napjatá tvář se viditelně uvolnila, když spatřila, že žije.
„Všude jsem vás hledala,“ pověděla chvějícím se hlasem a odtáhla se.
Severus se zvedl do sedu, i když jeho pohyby byly stále velmi omezené. Snažil se zbavit závratě, ale nebylo to snadné. Několikrát zamrkal, a následně zaměřil svůj pohled na Grangerovou. Děvče klečelo vedle něj, dívalo se na něj se strachem, úlevou a rozhodností najednou. Neobvyklé.
„Máte nějaké informace o Harrym?“ Zeptala se rychle, když na sobě pocítila jeho pohled. „Nikde není. Voldemort také ne. Musel ho někam vzít.“
Severus neodpovídal. Díval se na McNairovo tělo. Smrtijed měl zavřené oči, ale Severus jasně viděl, že stále dýchá. Dívka ho musela omráčit.
Navzdory bolestivému pulzování svalů se zvedl na kolena, chytil rukama jeho hlavu, jedním rychlým trhnutím ji otočil o sto osmdesát stupňů a zlomil mu vaz.
Grangerová vypískla, couvnula a spadla do bláta.
Severus se na ní ostře podíval, a vložil do toho pohledu všechen svůj nesouhlas s nedostatkem ostražitosti a použitím tak slabého kouzla.
„Dejte mi zpátky lektvary,“ zavrčel a snažil se svému ochraptělému hlasu navrátit normální tón.
Dívka se sehnula, posbírala lahvičky a chvějícíma se rukama mu je beze slov podala. Když si je Severus vracel do kapsy, koutkem oka spatřil lahvičku Lektvaru Dolorelevum, který mu dala vypít. Zůstala polovina, a zdálo se, že Grangerová nejen že ho poznala, ale také mu vypočítala odpovídající dávku, aby zneutralizovala kletbu a nezměnila ho přitom v rostlinu.
V jeho mysli se objevila absurdní myšlenka, že kdyby byli v Bradavicích, dokonce by porušil své pravidlo a přiznal by jí pár bodů, ale pak jeho pohled padl na její třesoucí se dlaně a široce otevřené oči, kterými ho sledovala jak s hrůzou, tak i tvrdohlavou odvahou. Nebyli v Bradavicích. Okolo probíhala válka, a ona byla svědkem toho, jak její učitel zabil holýma rukama člověka… V tu chvíli se všechny její hodnoty změnily.
„Uklidni se, děvče,“ pověděl ostře a zavřel kapsu, ve které skrýval lektvary. „Jestli mi k tomu nedáš důvod, tvého krku se nedotknu.“
Grangerová polkla a zamrkala.
„O to nejde. Prostě… vím, že to děláte pro něj.“
Severus ji probodl svým zabijáckým pohledem. Zdálo se, jako by se schoulila do sebe, ale přitom se mu dívala přímo do očí.
Měl předpokládat, že si to domyslí. Kdo jiný, než ona? Ale teď na tom nezáleželo. Ani v nejmenším.
Nezareagoval. Odvrátil hlavu a podíval se na mrtvé tělo Bellatrix, a přitom slyšel, jak dívka s úlevou vypustila vzduch.
„Domnívám se, že Bellatrix mohla být jedinou osobou, která měla jakékoliv informace o místu jejich pobytu, ale někdo ji dostal přede mnou,“ řekl, sklonil se, a sáhl po své hůlce ležící v bahně. „Ale to nic nemění. Najdu ho.“
Ucítil na sobě její pohled. Otočil se a spatřil, jak se mračí v zamyšlení. Její oči se pohnuly, jako by bleskově hledala ve své mysli užitečné informace.
„Nevím, jestli to pomůže, ale poslouchala jsem rozhovor několika Smrtijedů. Mluvili o Malfoyovi.“
Snapeovi oči se změnily v rychle se blížící bouřkové mraky, osvětlené smrtonosnými záblesky.
Malfoy! Samozřejmě!
Jeho dlaň vystřelila dopředu, z celé síly chytil její paži a sevřel ji tak silně, že téměř vykřikla.
„Řekni mi všechno, co víš!“ Zasyčel, a přitáhl ji blíž k sobě.
„Nic víc nevím,“ odpověděla spěšně. „Slyšela jsem jen, jak zmínili, že se Malfoy neúčastní bitvy a někde čeká. Nejprve se mi to zdálo bezvýznamné, ale…“
Pustil ji a odstrčil od sebe.
Samozřejmě, že to byl Malfoy. Bellatrix nic nevěděla. Byla příliš nevyrovnaná, aby jí Temný Pán mohl svěřit takový úkol. A protože Severus zklamal, určitě se jeho novou pravou rukou stal Malfoy.
Grangerová si třela paži, a upřeně ho sledovala zamračeným výrazem, jako by na jeho tváři spatřila něco, co ji vytrhlo z hlubokého soustředění.
„Myslíte, že ještě žije? Harry?“ Zeptala se tiše a dívala se mu přímo do očí. „Že máme šanci na vítězství?“
Severus udělal krok jejím směrem, a náhodně kopl do jedné z lahviček, kterou Grangerová musela zapomenout. Její oči se rozšířily, když spatřila výraz v jeho tváři.
„Nevím, jestli máme jakoukoliv šanci, ale já smetu z povrchu země každého, kdo se mi postaví do cest. A jestliže je v této válce nějaký vítěz… pak vás ujišťuji, že to nebude ani Brumbál, ani Temný Pán.“
Dívka se na něj chvíli dívala široce otevřenýma očima a Severus viděl, jak se naplňují nevěřícností, hrůzou a bolestí.
„Takže už ho neuvidím…“ Zašeptala tiše a polkla.
Severus tu nehodlala ztrácet čas už ani o chvíli déle. Odtáhl se, poklekl, z bahna vylovil zapomenutou lahvičku a otřel ji o kraj pláště. Ale dívka zřejmě neměla v úmyslu se vzdát. Když Severus schoval lahvičku do kapsy, uslyšel její přidušený šepot:
„Jakmile ho najdete… řekněte mu, že jsem se ve vás mýlila. A že... už chápu.“
Severus se na ní pronikavě podíval, zkroutil rty v úšklebku, aby jí dal na srozuměnou, že tenhle typ zbytečných blábolů ho vůbec nezajímá.
A v té chvíli se vzduch zachvěl, vyplnil svět zelení a pomstychtivým hlasem přicházejícím z neznámého směru:
„Avada Kedavra!“
Nečekaná kletba se trefila přímo do zad před ním stojící Grangerové…
…a Severus ohromeně sledoval, jak se jí protočily oči, naplnily se ledovou prázdnotou a její tvář zmrzla, pozbavená duše navždy.
Bezvládné tělo spadlo přímo na něho, a ochránilo ho tak před další kletbou, ale než nadešla třetí, Severus bleskově našel cíl a poslal přímo na Smrtijeda, skrytého v dýmu, nejbrutálnější kletbu, kterou znal:
„Lacrima!“
Vzduchem proniklo zavytí trhající bubínky, když mužovo tělo spadlo do bahna a svíjelo se jako larva, ze které byla, s chirurgickou přesností, pomalu stahována kůže kousek po kousku.
Rozhlédl se okolo, ale už nespatřil nikoho, kdo by ho mohl ohrozit, takže opatrně odstrčil mrtvé tělo a zvedl se.
Podíval se na ty dlouhé, hnědé vlasy, rozhozené po zemi a prázdnotu v očích. Její zmrzlé rysy připomínaly tvář voskové panenky, jež se zasvětila vědě a učení, a která se ukázala být tak… výjimečně… brilantní.
Mohla toho hodně dokázat. Se svým zápalem po znalosti a neomezenou myslí mohla dokázat všechno. A ten prázdný, nehybný výraz tváře… k ní nepatřil.
Ale taková byla cena. A Severus od začátku věděl, že může být skutečně vysoká.
Poklekl k ní, položil jí dlaň na oči, a zavřel ještě teplá víčka.
Vřískot padlého Smrtijeda se přeměnil jen na blátivé zvuky. Severus se narovnal, a hodlal co nejrychleji opustit toto místo, ale dusot nohou v mlze ho přinutil zvednout hůlku a zůstat ostražitý.
Nejprve se z dýmu vysunula dlaň se sevřenou hůlkou, ale velmi rychle se ukázalo, že patří… Weasleyové.
Její oči se zaskočením rozšířily, když spatřila profesora, ale velmi rychle se naplnily úlevou.
„Rone! Chlapi, sem! Našla jsem profesora Snapea! Možná, že viděl Herm…“ Její pohled sklouzl dolů a z tváře jí zmizela všechna krev.
Severus mohl pouze sklonit svou hůlku a odstoupit stranou, když se dusot několika párů bot změnil na rychle přibíhajícího Rona, Freda a George Weasleyovi spolu s Gregem Lipswicem, kteří, když před sebou spatřili učitele, prudce se zastavili, a jejich pohled se rychle přesunul na tělo ležící u jeho nohou a…
…zdálo se, že vzduch se vyplnil vibrujícím tichem, jakoby svět potřeboval na chvíli nabrat dech a uvědomit si vše, co se stalo… a to ticho přerušil náhlý zvuk padající hůlky Rona a hluchý šepot plný nedůvěry:
„Hermiono…?“
Vrhl se dopředu s takovým výrazem tváře, jakoby padal do propasti a nic nemohlo zastavit jeho pád. Chytil ochablé tělo, zvedl ho ze země a třásl s ním.
„Hermiono! No tak… vstaň, prosím… Hermiono, slyšíš mě?“
Jeho chvějící se prsty hladily její bledou tvář, pootevřená ústa, dlouhé, spletené vlasy. Choval se, jako by opravdu věřil, že jen spí. A že se za chvíli vzbudí… stačí ji přesvědčit…
„Tohle mi nedělej. Slibuju, že se budu učit… že dodělám všechny eseje… jen otevři oči… prosím…“
Přitiskl ji k sobě takovou silou, jako by doufal, že když ji zahřeje, otevře oči.
Severus neviděl jeho tvář, ale v hlase slyšel slzy. Splývající hrdlem jako proud zoufalství.
„Hermiono… prosím… nemůžeš… nemůžeš…“ Šeptal nezřetelně a houpal ji v náručí. „Nejde… musíme ho najít… spolu… nemůžeš… bez tebe…“ Jeho hlas se zlomil, jako puklá větev. Skláněl se s ní k zemi, jako by ho táhla dolů. Jako by toužil, aby ho pohltil chlad a temnota. Jeho ramena se chvěla, jako by z jeho nitra něco unikalo a z jeho úst se ozývaly pronikavé, křečovité vzlyky, které trhaly vzduch na jednotlivé částice bolesti, které padaly na zem v podobě magického mrazu.
Ginny se odtrhla od svých bratrů a, hlasitě lkajíc, přešla k Ronovi, sedícímu na zemi s Hermionou v náručí. Klekla si na kolena vedle něj a položila mu dlaň na rameno.
„Rone, ona…“
„Nedotýkej se mě!“ Zachrčel a odtlačil ji loktem takovou silou, že spadla na pomalu mrznoucí zemi přímo před Severusovi nohy. Zvedla se a otřela si z tváří slzy.
Severus se rozhlédl okolo.
Nacházeli se v otevřeném terénu, a celé tohle představení už trvalo příliš dlouho. Každou chvíli se kterýkoliv z nich mohl připojit k chlapcově přítelkyni. Vlci, přitahování hlukem, se určitě nacházeli čím dál blíž… A on neměl v úmyslu platit za chyby těch dětí.
„Měli bychom se odsud co nejrychleji dostat,“ řekl. „Vezměte její tělo a…“
„Zabils ji…“ Hlas, který vyšel z Ronových úst, připomínal zvířecí řev. Severus se podíval na chlapce sedícího na zemi, který ho sledoval s rudýma očima, ve kterých planul jen jeden, jediný pocit… stravoval ho zevnitř a otrávil mu mysl nenávistí. „To ty jsi ji zabil, ty zkurvysynu! Jsi na jejich straně!“
Severusova dlaň se pevněji sevřela kolem hůlky, když sledoval, jak chlapec pokládá její tělo a zvedá se na chvějících se nohách. V jeho očích bylo cosi, co se dalo nazvat jedině… šílenstvím.
***
Obklopovalo ho ticho. A temnota. A... chlad. Pronikavý, ledový chlad, který nořil své drápy čím dál hlouběji a hlouběji, a trhal jeho tělo na kousky, a spolu s ním se do jeho nitra platil… strach.
Něco tvrdého se mu tisklo k boku. Snažil se zvednout víčka, ale zdály se mu zamrzlé, jako by se mu na řasách usadil mráz. Podařilo se mu je otevřít až po několika pokusech.
Otevřel oči.
První, co spatřil, byla… bílá mlha. Protkaná nerovnými mezerami.
Několikrát zamrkal, ale nechtěla zmizet a pak pochopil… jeho brýle byly zamlžené a jedno sklo se rozbilo.
Zvedl zrak výš. Ve vzduchu… cosi se vznášelo. Temné postavy. Kroužili nad ním jako havrani. A jak mráz mizel pod vlivem jeho teplého dechu, viděl jich čím dál víc… a víc… a víc…
A jeho srdce ochromené ledem přestalo na chvíli bít, když si uvědomil, kdo jsou…
Byli to mozkomoři.
A v tu chvíli, s jedním prudkým nádechem… si Harry na všechno vzpomněl.