Prolog
Každý krok se zdál být těžší a každý schod čím dál vyšší. Jako by se brodil v hustém bahně, bránící mu v pohybu a snaží se ho za každou cenu zastavit. Srdce pracovalo šíleným rytmem, bolestně mu bouchalo o žebra a kolem krku se utahovala smyčka, která mu odpírala proud vzduchu a zvětšovala ledový strach, jenž se plazil v jeho nitru.
Ale tento strach se nepodobal ničemu, co znal. Dosud si s ním vždy poradil. Rozdrtil ho hněvem nebo bezohledností, zabil nebezpečnými kletbami nebo ho zničil ohnivými plameny pomsty. Tentokrát se však… cítil bezbranný.
Téměř už viděl blížící se temnotu, když si představil bezvládné tělo. Téměř ji cítil, jak mu zahaluje mysl a uzavírá ho v husté tmě. Navždy. Už nikdy žádné světlo. Nikdy.
Jen šílenství.
Ne! Nedovolí to! Nedostane ho! Nejprve vytrhne Pottera z Jeho spárů. A pak Mu vyrve srdce.
Mrak chaotických myšlenek s každým okamžikem sílil a všechny je formoval do jednoho, jasného, neúprosného cíle, kteří řídil Severusovi činy.
Věděl, co má dělat.
Ale přímý útok by se rovnal sebevraždě. Potřeboval kouřovou clonu. Štít. Nebo spíše stovky štítů, které by ho schovaly a odvrátily by od něj pohled. I kdyby každý z těch štítů skončil zničený… obětoval by všechno a všechny, jen aby se k němu dostal.
Všechny.
Mlha, která zakrývala jeho oči, zmizela ve chvíli, kdy se kamenný chrlič odsunul na stranu a odhalil vchod do ředitelovy kanceláře. V několika krocích se objevil vevnitř a o chvíli později už stál před stolem, díval se do zaskočením rozšířených bleděmodrých očí a slyšel za sebou zvuk dveří, které prudce narazily o stěnu.
„Potter šel za Temným Pánem!“ Vyhrkl ze sebe jedním dechem. „Musíme ho zastavit, dokud ještě není pozdě! Svolejte Fénixův Řád a Ministerstvo Kouzel, já shromáždím všechny bojeschopné studenty. Jestli vyrazíme okamžitě, dokážeme ho ještě zachránit.“
Ředitelův pohled potemněl. Prudce vstal, opřel ruce o stůl a vbil do Severuse pronikavý pohled.
„Jak k tomu došlo, Severusi?“ Zeptal se důrazně, a díval se na něj přes brýle. „Co se stalo?“
Severus sevřel rty a jeho tvář se změnila v žulovou masku, protkanou hlubokými vráskami, vyvolanými katastrofou v jeho nitru.
Ukrýval to před ním… celou tu dobu to skrýval. Když ho objímal, když byl v jeho posteli, když se mu oddával… věděl, že k němu půjde… celou dobu věděl… a byla to jeho, Severusova vina, že na to nepřišel dřív, že se nechal omámit, zaslepený touhou být v něm… touhou, znovu ho pocítit celým svým já. Když se v něm Severus pohyboval, zapomněl na celý svět, a Harry věděl, že nad ránem pro něj ten svět přestane existovat…
Zavřel oči a okamžitě uzavřel svou mysl, než se to zuřící monstrum v jeho nitru dostane ven a zdemoluje celou kancelář.
„Napsal mu dopis!“ Zavrčel a udeřil pěstí do Brumbálova stolu. „A podle jeho pokynů šel do Dartmooru. Skrýval to přede všemi, ale na poslední chvíli jsem odkryl jeho záměry a zamknul ho na místě, ze kterého nebylo žádné cesty ven. Ale někdo mu pomohl utéct! Na podlaze jsem našel tác s jídlem a jsem si jistý, že…“
„Stačí,“ řekl náhle Brumbál, sklonil hlavu a díval se do stolu. Vrásky v jeho tváři se prohloubily. „Myslel jsem, že budeme mít více času… ale tohle mění všechno. Byli jsme blázni, když jsme si mysleli, že tak lehce můžeme řídit něco tak mocného a nepředvídatelného, a teď nás osud nechává platit. Musíme podniknout okamžité kroky.“ Bleskově se odvrátil a zamířil ke krbu. Sáhnul po malé nádobce stojící na římse a vhodil do ohně hrst prášku. Pokoj naplnil oblak purpurového světla a Severus musel přivřít oči, v obavě oslepením. Když je otevřel, spatřil v krbu několik tváří. Rozpoznal mezi nimi Arthura Weasleyho, Kingsleyho Pastorka, Dedaluse Diggleho, Remuse Lupina a Olympu Maxime. „Moji drazí… den, na který jsme čekali, nadešel rychleji, než jsme čekali. Připravte se na boj. Předejte signál dál a dejte všem vědět místo přemístění. Máme patnáct minut. Hodně štěstí.“
Když proběhlo několik přikývnutí a všechny tváře jedna po druhé zmizely, ředitelův bádavý pohled se přesunul na Severuse.
„Musíme zjistit vše, co by nám mohlo pomoci. Říkáš, že na podlaze byl tác se snídaní? Jen jedna bytost se mohla dostat do magicky zapečetěné místnosti. Dobby!“
Neminulo ani několik vteřin, když se uprostřed kanceláře objevil malý, vrásčitý skřítek.
Severusovi dlaně se sevřely v pěsti, a do očí mu vplynula jedovatá temnota.
„Dobby byl zavolán?“ Zeptal se skřítek pisklavým hlasem, a díval se na oba muže vyděšenýma velkýma očima.
„Dobby, řekni mi, zda jsi dnes přinesl snídani Harrymu Potterovi?“ Zeptal se Brumbál vážným tónem.
„A-ano,“ odpověděl tiše skřítek a v té chvíli Severus ucítil, jak se v něm pulzující temnota otřásla, vlila se mu do hrdla a zatemnila mu mysl mrakem hněvu.
„A pomohl jsi Harrymu Potterovi dostat se z hradu?“
Skřítek sklonil zrak a hubenými prsty žmoulal své šaty.
„Odpověz, ty špinavá kryso,“ zasyčel jedovatě Severus a sevřel dlaň kolem hůlky.
Skřítek se přikrčil ještě víc. Vypadal teď jako třesoucí se hromádka hadrů.
„A-ano,“ odpověděl tiše, že stěží bylo rozumět, co říká.
Severus na sobě pocítil ředitelův varovný pohled, ale byl teď v takovém stavu, že by ho neochromil ani Petrifikus Totalus. Hůlka se pevně sevřela v jeho dlani, a slova kletby ležela na jazyku, ale než stačil zvednout ruku, tak skřítek ze sebe vydal vystrašený výkřik a Severus se náhle díval přímo do ředitelových očí.
„Odlož hůlku, Severusi,“ pověděl Brumbál rozhodným hlasem a díval se mu přímo do očí.
„Uhněte,“ zavrčel Snape, a překřikoval naříkajícího a vzlykajícího skřítka. „Neochráníte ho. Už je stejně mrtvý. Vzal ho tam, chápete? Vzal ho k Němu! Kdyby to neudělal, Potter by byl stále v bezpečí Bradavic!“
Všichni skřítci pracující v tomto hradě zaplatí životem, když nějaký odeberou. Nebude mít nad ním slitování. Ta špinavá hromádka bude trpět.
Neproniknutelná, hustá mlha mu zakrývala oči a vlévala se mu do duše.
„Z cesty!“ Zařval Severus a zamířil na Brumbála, který se nepohnul ani o krok a stále na Snapea upřeně hleděl.
„Dobby nechtěěěl,“ naříkal skřítek, kvílel a vyl tak moc, že portréty na stěnách začaly rozhořčeně kroutit hlavami. „Ale Harry Potter řekl, že je to velmi důležité. Že mnoho lidí zemře. Dobby chtěl jen pomoct. Nevěděl, že tam bude tolik zlých čarodějů…“
Ředitel se k němu rychle otočil.
„Uklidni se, Dobby, a řekni mi, kolik si jich viděl.“
„Velmi, velmi mnoho. Víc než by Dobby mohl spočítat za celý den.“
Děsivé výpary hněvu drobě opadly, a Severus do plic nabral chladnou rozhodnost.
Přesně jak tušil…
„Temný Pán se zajistil,“ řekl dutě. „Dokonale věděl, že půjdeme za Potterem, a tak se obklopil štítem v podobě armády.“
Chce získat čas pro to, co plánuje, chce… odvrátit naši pozornost. Dokončil v mysli, a náhle si s děsivou silou uvědomil, že… že tam nebude!
Byla to jen návnada. Celá ta armáda. Stovky Smrtijedů. Celý kouzelnický svět zaneprázdněný bojem, zatím co on bude úplně někde jinde. Skrytý bezpečně s Potterem, čekající na… čekající na…
…na něho, Severuse. Protože ho potřebuje. Potřebuje Admorsusexcetru. Chce dovést svůj plán do konce. Teď, když má Pottera v hrsti, může si s ním dělat, co chce. Tak proč by neudělal to, po čem touží nejvíc? Vysát jeho moc.
Jeho myšlenky byly přerušeny ředitelovým hlasem:
„Řekni nám všechno, co jsi viděl, Dobby.“
Ač popotahujíc, skřítek začal mluvit. O ohromné armádě černě oděných postav. O noži, který přinesl Harrymu Potterovi. O zelené směsi, kterou na něj Harry Potter vylil…
V té chvíli měl Severus pocit, jako by se mu země otevřela pod nohama. Jeho oči se rozšířily a tvář pobledla.
Potter…
Jeho pěsti se sevřely tak silně, že se mu nehty zaryly do kůže.
Měl druhou lahvičku… Poprvé v životě se mu podařilo ho oklamat. Poprvé a naposledy.
Celý plán se zhroutil.
Jestliže Temný Pán zjistí, že Potter má lektvar u sebe… všechno vyjde na zmar. Severus mu nebude k ničemu a může být příliš pozdě… pozdě na cokoliv.
„Severusi, cítíš se dobře?“ Otázka přišla náhle. Jeho zamlžený pohled se vyostřil a spočinul na řediteli.
„Albusi!“ Výkřik McGonagallové protnul vzduch, otočil jejich tváře stranou k dokořán otevřeným dveřím, kterými vběhla profesorka, a za ní Weasley s tváří bledou jako stěna a ubrečenou Grangerovou. „Albusi, tohle musíš vidět!“ Zalapala po dechu a podala řediteli list pergamenu. „Slečna Grangerová to našla v Potterově ložnici.“
Brumbál si narovnal brýle a podíval se na pergamen.
„Harry… on…“ Zašeptala uslzená Grangerová. „Řekl, že nebude na prvních dvou hodinách. Ale já se bála. Musela jsem ho zkontrolovat. Nenapadlo mě, že bude chtít jít...“ Ale nedořekla to, vybuchla prudkým vzlykem a schovala si tvář do dlaní.
Ředitel beze slova podal list Severusovi.
„To je soukromé!“ Vykřikl Weasley hlasitě. Severus se podíval na několik prvních vět:
Doufám, že když čtete tento dopis, Voldemort už není. Doufám, že všechno šlo podle plánu a budete moci klidně spát, vědíc, že válka už skončila, a že Voldemort už se nikdy nevrátí… Moje smrt byla nutná.
Jeho dlaň sama sklonila dopis a upustila ho na podlahu.
Kancelář se ponořila do temnoty, která pohltila všechny barvy a zvuky. Zůstalo jedině duté dunění.
Moje smrt…
Smrt…
I kdyby měl roztrhnout polovinu celého světa… i kdyby musel zanořit ruce až po ramena do vnitřností, zanořit je celé do krve, a vlastníma rukama ho vysvobodit z té propasti, do které skočil… a až ho opět získá, potrestá ho tak, že se ho Potter už nikdy neodváží přivést do takového... stavu.
Nohy ho samovolně zanesly přímo před Grangerovou.
„Poslouchej mě, děvče,“ zavrčel, chytil ji za ramena a trhl takovou silou, že se téměř okamžitě vzpamatovala. „Potter to nezvládne sám. Okamžitě seber Weasleyho a sežeň co nejvíce lidí, kteří jsou připraveni bojovat proti Temnému Pánovi. Nezajímá mě, z jakého budou ročníku a jestli znají jakékoliv útočné kouzlo. Čím více hůlek, tím větší šance. Chápeš, že je v sázce Potterův život?“
Grangerová se na něj chvíli prostě jen dívala široce otevřenýma očima, po čemž přikývla hlavou.
„Rozumím, profesore,“ odpověděla tiše, a otřela si slzy dlaní. Když zvedla zrak, aby se na něj podívala, v jejích očích se lesklo odhodlání. „Pomůžu vám ho zachránit.“
Severus se zachvěl. Pustil její paže a narovnal se.
„Pojď, Rone,“ řekla vedle stojícímu Weasleymu, chytila ho za ruku a vyběhla z ředitelny.
„Severusi, nemůžeš je vzít sebou!“ Zaprotestovala McGonagallová, když oba zmizeli na schodech. „Jsou to přeci děti! Chápu, že abychom zachránili Pottera, potřebujeme co nejvíce lidí ovládajících hůlku, ale nemůžeme studenty vystavit nebezpečí! Jejich rodiče je umístili sem, aby jim zajistili bezpečí, a ne proto, abys…“
„Jestli sis toho nevšimla, jsme ve válce,“ přerušil ji ostře Severus. „Dříve nebo později Temný Pán zaklepe na jejich domovy, a nyní mohou alespoň udělat něco užitečného a přispět k vítězství. Každá hůlka nám dá výhodu.“
Věděl, že je posílá na smrt. Věděl, že bude mít jejich krev na rukou, ale nezajímalo ho to. Klidně se v té krvi vykoupe, jen když získá Pottera.
„Albusi!“ McGonagallová se obrátila na Brumbála. „Zastav to šílenství.“
„Minervo, nemáme teď čas na hádky. Harry je také nekvalifikovaným studentem, a teď se nachází mezi stovkami vyškolených zabijáků a potřebuje naši pomoc. Pokud se budou chtít studenti z vlastní vůle účastnit bitvy, nemohu jim v tom zabránit. Žádám tě, abys okamžitě informovala všechny profesory. Nezbývá nám moc času. Setkáme se na místě k přemístění.“
McGonagallová sevřela ústa.
„Doufám, že víš, co děláš, Albusi,“ odpověděla roztřeseným hlasem, po čemž se odvrátila, věnovala Snapeovi znechucený pohled a vyběhla z kanceláře.
„Dobby,“ Brumbál se naklonil ke skřítkovi, který se stále schovával za šaty. „Budeme tě potřebovat. Ukážeš nám přesné místo, kam ses přemístil s Harrym. A pokus se promluvit se skřítky. Možná se k nám někteří budou chtít připojit. Víš, kde se nachází přemisťovací bod?“ Skřítek nejistě přikývl. „Skvěle. Počkej tam na nás. A teď jdi.“
Ozvalo se hlasité puknutí a skřítek zmizel.
Ticho, které náhle padlo, jakoby téměř jiskřilo.
Severu se podíval na Brumbála. Ředitel k němu stál zády, s rukama založenýma za zády. Zdálo se, že je ztracený v myšlenkách.
Všechno bylo připravené. Stačilo se tam jen vydat a… vkročit do propasti.
Na co ještě čekali?
„Vždy mě fascinovalo, jak velká je síla lásky,“ pověděl náhle ředitel. Jeho hlas byl ochraptělý a unavený, a tetelila se v něm určitá dávka… nedůvěry. „Kolik dokáže překonat, kolik dokáže obětovat, a zároveň… jak dokáže oslabit, dokonce i nejsilnější člověka.“ Severus se zamračil. „Vkrádá se bez povšimnutí, jako kapka do nitra skály a drtí ta nejtvrdší srdce. Roztaví dokonce nejsilnější, nejtvrdší ledovou zeď.“ Brumbál se pomalu otočil, a pohlédl na Severuse svýma jiskřivýma očima. „A tvá zeď byla jednou z nejsilnějších, jaké jsem kdy viděl.“
Těch pár slov stačilo, aby měl Severus pocit, jako kdyby přímo doprostřed kanceláře udeřil blesk.
„Věděl jsi to?“ Zeptal se slabým hlasem, díval se do těch chladných, blankytných očí, a měl pocit, že se celá kancelář ponořila do temnoty a zanechala jedině je dva.
„Co jsem věděl? Jak vždy, když vstoupí do Velké Síně, přerušíš jídlo a nemůžeš od něj odtrhnout pohled? Nebo jak se tvé oči rozjasnily, když si se o něm zmínil? Nebo jak si vypadal zničený pokaždé, když ležel na ošetřovně?“ V Brumbálově pohledu už nebyly žádné jiskry. Jen chladná, ostrá rozhodnost. „Možná jsem starý blázen, Severusi, ale nejsem slepý hlupák. A láska je něco, co se neukrývá tak snadno jako nenávist nebo touha po…“
„Mlč!“ Slova se mu sama hrnula z úst. Nemohl poslouchat, jak je Brumbál nadšený jeho slabostí. Slabostí, kterou nenáviděl, a zároveň ji v sobě přiživoval jako nejdokonalejší věc. „Nehodlám to poslouchat!“ Řekl znechuceně a odvrátil se k muži zády.
„A přesto mě vyslechneš, Severusi.“ Ředitelův hlas se stal ostřejší. „Vím, že mě nemáš rád. Nebyl bych překvapen, kdybys toužil po mé smrti…“
Severus se prudce otočil, a věnoval řediteli temný pohled plný hněvu:
„Proč jsi to dovolil? Jaký byl tvůj cíl?“ Zeptal se tak prudce, jako by ho chtěl uštknout.
Ředitel si zhluboka povzdechnul, sedl si do křesla a podíval se na něj přes své půl měsícové brýle.
„Z počátku jsem měl podezření, že zde máme špiona. Netrvalo mi však příliš dlouho, abych zjistil, že jsi to byl ty, Severusi, kdo sdílel naše informace. Pochopil jsem, že děláš všechno pro to, aby ses přiblížil k Temnému Pánovi. Nechápal jsem jen to, proč ti na tom záleželo tolik, že bys nás i zradil, jen abys dosáhl svého.“ Ředitel se na chvíli odmlčel a protřel si spánky. „Když byl Harry napaden Dracem, všiml jsem si změny ve tvém chování. Tvoje reakce na celý incident byla, jemně říkajíc… neuvěřitelná. Začal jsem tě pozorně sledovat a velmi brzy jsem odkryl podstatu té změny.“ Brumbálovi oči projasnil jemný záblesk, a jeho pohled se dotkl Severusi tváře čímsi, co vypadalo jako… zájem. „Nikdy předtím jsem neviděl, že by na tebe někdo měl tak ohromný vliv, Severusi. Jen proto jsem neudělal to, co by každý na mém místě udělal bez váhání. A když jsi mě požádal, abych nechal Harryho na Vánoce v Bradavicích… tehdy jsem věděl, že něco tak mocného, nemohlo být způsobeno žádným kouzlem, jen touhou samotnou. Tam, kde já jsem selhal, se objevilo cosi značně silnějšího než já. Jak bych s tím mohl bojovat? Jak bych to mohl zastavit? Zašlo to už příliš daleko, značně dále než kam jsem byl schopen dosáhnout. Mohl jsem jen sledovat, jak moc se měníš pod Harryho vlivem a doufat, že ten pocit bude dostatečně silný, aby překonal to, co v sobě nosíš.“ Ředitel si povzdechnul, zamračil se a věnoval Severusi pátravý pohled. „Od chvíle, kdy jsi ke mně přišel, jsem se tě snažil krotit, ale byl jsi příliš divoký, abys mě poslouchal. Měl jsi v sobě příliš temnoty, Severusi, příliš mnoho hněvu… A věděl jsem, že jen Harry má moc tě zastavit. Jen on mohl zkrotit tvůj hněv a přeměnit ho v užitečnou zbraň. Zbraň, která bude bojovat na naší straně. Zbraň, kterou Temný Pán nemá a nikdy mít nebude.“ Brumbál se mírně naklonil a jeho jasné oči nabraly barvu zamračené oblohy. „A uspěl. Pronikl do tvého srdce jako trn, jehož vytrhnutím by hrozila příliš velká ztráta krve, abys to mohl přežít. Díky Harrymu, stojíš na naší straně. A když tě máme v našich řadách, máme šanci zvítězit.“
S každým dalším slovem měl Severus pocit, jako by krev mizela z jeho tváře a zůstala jen prázdná, nahá kůže.
Nikdo, kdo by ho odhalil takovým to způsobem, by nezůstal naživu. Nikdo, kromě Brumbála. Ten bezohledný manipulátor, který by obětoval každého, jen aby dosáhl svých cílů. Pro kterého je každý projev pocitu, dokonce i jen malý záchvěv, pouze prostředkem k dosažení cílů. Který dokázal dát v sázku svou nejdrahocennější kartu, aby zvítězil, bez ohledu na to, že se během hry může zničit.
Severus se vrhl dopředu, opřel ruce o desku a přiblížil svou tvář ke spokojené tváři ředitele.
„Užívej si své malé vítězství, ty bláznivý starče,“ zasyčel a vkládal do těch slov tolik jedu, až téměř cítil, jak mu splývá do hrdla. Brumbálova tvář byla nehybná a kontrolovaná. A jen Severus dokázal postřehnout to, co se skrývalo za těma ocelově modrýma očima, dívající se na něj přes půl měsícové brýle. Viděl to už mnohokrát v jiných očích – červených jako moře krve.
Ledové, zcela zaslepené.
„Jestli mě tak dobře znáš, tak dokonale víš, čeho jsem schopen,“ zašeptal přes zuby a probodával pohledem ty ocelové oči. „Možná, že s tebou půjdu do téhle války, ale naše cesty budou směřovat úplně jiným směrem, a každý z tvých bystrozorů, kteří se mi dostanou do cesty, skončí jako potrava pro mrchožrouty.“
„Víš, že tě můžu zastavit,“ odpověděl klidně Brumbál. „Svazuje tě přísaha, Severusi.“
„Zkus to,“ zašeptal smrtelně vážným hlasem. „Ale pak budeš mít místo malého vítězství jedině nešťastné selhání.“
Ředitel se zamračil, ale Severus ho nehodlal pustit ke slovu.
Jak si ten starý blázen dovolil mu vyhrožovat? Jak si dovolil vůbec pomyslet na to, že ho může zastavit?
„Jestli se Potterovi něco stane, budeš prvním, který za to zaplatí,“ zasyčel přímo do jeho zahnutého nosu a nečekajíc na jakoukoliv odpověď se otočil a zamířil k východu.
„Severusi…“ Brumbál to neřekl hlasitě, ale stačilo to, aby se Snape zastavil u dveří.
Jen ať to zkusí… jen ať to zkusí…
„Všechno je nyní ve tvých rukou. Věřím, že ho najdeš. Jen společně vytvoříte zbraň, která má šanci ho porazit,“ uslyšel za zády jemný hlas, ale neotočil se, aby se podíval na ředitele. „Dej na sebe pozor.“
Severus neodpověděl. Vyšel z ředitelny a zamířil přímo k přemisťovacímu bodu.
***
Ač měla Hermiona plášť, chvěla se. Ani Ronova teplá paže, kterou jí objímal, ji nedokázala poskytnout úkryt. K jejím uším doléhalo mnoho různých hlasů, doprovázených šepotem konverzace. Otevřela zavřené oči a znovu se rozhlédla po mýtině.
Byli tu téměř všichni. Členové Fénixova Řádu, bystrozoři, pracovníci ministerstva, profesoři, neznámí kouzelníci a čarodějky a dokonce i domácí skřítci. Viděla Hagrida a madam Maxime. Nedaleko od nich mluvili Ronovi rodiče s Lupinem a Kingleyem Pastorkem. Bill objímal paží Fleur, a Charlie a Percy se snažili přesvědčit Ginny, aby zůstala na hradě.
Po levé straně stáli studenti Bradavic. Bylo úžasné, kolik osob prokázalo ochotu účastnit se bitvy. Když běžela s Ronem chodbami Bradavic, byla přesvědčená, že to bude k ničemu. Že nikdo nebude chtít riskovat svůj život kvůli Harrymu. Ale brzy si uvědomila, že to nebylo o Harrym.
Téměř každý znal někoho, kdo ztratil ve válce někoho blízkého, a někteří ztratili členy vlastní rodiny. Nakonec nadešla šance, aby se sjednotili a porazili Voldemorta. Když by se schovávali v Bradavicích, nikdy by si nebyli jistí dalším dnem. Válka stála téměř u bran hradu, a čím dál hlasitěji jim klepala na dveře. Ale nikdo z nich, když se dnes ráno probudil, netušil, že nadejde tak brzy. Že ještě toho samého dne budou stát tady, mezi tolika dalšími, připravující se do války. Že konec této hrůzy, trvající tolik let, nadejde tři měsíce před koncem školního roku.
Převažoval šestý a sedmý ročník, ale viděla i mnoho lidí z pátého. McGonagallová chodila mezi studenty a posílala zpět do hradu každého od čtvrtého ročníku níž. Nebelvírů a Havraspárců bylo nejvíce, viděla dokonce i Seamuse, který se tu objevil i napříč nenávisti, kterou k Harrymu cítil, a nyní mluvil s Nevillem a Deanem. Viděla ubrečenou Anastasii, kterou Greg táhnul za ruku k McGonagallové. Viděla Ginny, která se osvobodila od bratrů a běžela ke Gregovi, vzala ho za ruku a přitulila se k jeho paži. Zvýšené hlasy ji přinutily otočit hlavu. Spatřila Tonksovou a Lunu. Hádali se mezi sebou. V jedné chvíli se Luna otočila a přešla ke skupině Havraspárců ze svého ročníku, a Hermiona s překvapením sledovala, jak k ní Tonksová přistoupila, prudce ji vytáhla z davu a začala ji tahat směrem k Bradavicím, a až intervence profesorky Sinistrové přerušila tento divný spor.
Mrzimoři byli menší skupinou. Zachariáš Smith otáčel mezi prsty hůlkou a zamyšleně na ni zíral, a Susan Bonesová a Hanna Abbottová se držely za ruce, zatímco poslouchaly profesorku Prýtovou. Ale opravdovým překvapením bylo to, že se objevilo i několik studentů Zmijozelu. Hermiona neznala jejich jména, ale viděla je občas na chodbách. Vždy zůstávali trochu stranou, nezúčastňovali se společných akcí a nedružili se zbytkem zmijozelů.
Navzdory mnoha rozdílům, všichni na této mýtině měli společný cíl a Hermiona téměř cítila jejich sjednocenou moc, plynoucí jako neviditelný dým, smíchaný se strachem, nejistotou a hněvem.
Povzdechla si, znovu zavřela oči, a ještě se víc přitulila k Ronovi. Obloha byla zakrytá těžkými mraky, a zdála se ještě temnější než ve skutečnosti.
Otevřela oči. Tolik tváří… neznámých tváří, které viděla poprvé v životě, a které už nikdy víc nemusí spatřit. Viděla na nich neklid, úzkost a hrůzu z toho, co mělo přijít.
Co na ně čekalo? Co když je všechno tohle k ničemu? Jestli už Harry dávno nežije? Jestli dorazí příliš pozdě?
Její prsty se pevně sevřely okolo hůlky v dlani. Cítila, jak se jí zoufalství pomalu vkrádá do srdce. To samé zoufalství, ve kterém se ocitla, když našla dopis, které jí nedovolovalo chytit dech a obviňovalo ji za to, co se stalo, za její vlastní ignoraci.
Jak mohla být tak hloupá. Jak to mohla dopustit? Proč nezareagovala dříve? Proč dovolila, aby Harry trpěl sám? Jak mohla přehlédnout to, co se s ním dělo? V jak velkém zoufalství musel být, aby se rozhodl udělat takový krok? Co se muselo honit v jeho hlavě? Proč tam šel sám? Přeci věděl, že by stačilo slovo, a šli by s ním. Celé ty roky bojovali bok po boku, vždy spolu, vždy… byla jeho přítelkyní… měla mu pomoct! I kdyby nechápala, co se s ním děje, měla mu dokázat, že není sám. Že má někoho, komu může věřit. A teď… a teď je pryč. A možná už ho nikdy víc nespatří…
V poslední chvíli si zakryla ústa dlaní, a zadržela vzlyk.
„Snape jde,“ uslyšela náhle Ronův šepot.
Odvrátila hlavu. Spatřila, jak k nim míří temná postava. Plášť za ním vlál s každým rozhodným krokem, připomínajíc dravého ptáka připraveného k útoku s černými, mávajícími křídly. A když se přiblížil a ona spatřila jeho tvář… musela se ještě více přitulit k Ronově paži, aby se uchránila před jeho pohledem.
Ještě nikdy neviděla na tváři jakéhokoliv člověka tak chladný, ledový, ocelově tvrdý pohled. Snapeova tvář připomínala kamennou masku, za kterou se skrývaly jen černé, démonické oči, které vrhaly na všechny takový pohled, jako by je všechny nejraději sprovodil ze světa.
A v té chvíli Hermiona pochopila, že muž stojící před ní dokáže udělat všechno, aby vyrval Harry z Voldemortových rukou.
Nevěděla jen, proč se jí do srdce místo naděje vkradl divný neklid…
„Brumbál!“ Zašeptal jí do ucha Ron a náhle všichni utichli, a dívali se na blížící se postavu oděnou v jasně modrých šatech. Ale i když se ředitel zastavil v samém středu mýtiny a promluvil k lidem jasným hlasem, Hermiona se nedokázala plně soustředit na jeho slova, a sledovala Snape stojícího poblíž, který vypadal naprosto nepřítomně, jako by odpočítával každou vteřinu, každý úder srdce.
Procitla teprve ve chvíli, když pocítila Ronovu dlaň vsouvající se do její, a když ji pevně sevřel. Podívala se na něj nepřítomným pohledem.
„Připravená?“ Zeptal se tiše. Vycítila v jeho hlase strach. I přes tolik potyček a bojů, které vedli, nikdo nebyl připraven na to, co mělo přijít.
Ale museli to zkusit.
Pro Harryho.
Přikývla.
Slyšela kolem sebe praskání přemisťování. Do její druhé ruky se vsunula drobná, vrásčitá ručka. Podívala se do velkých očí Dobbyho a pak na tváře kolem ní. Neville, Luna, Ginny, Greg, Cho, Fred i George. Byli tu všichni. Skřítci dokázali přemístit více osob najednou.
Zavřela oči.
Nastalo nepříjemné trhnutí, země jí zmizela pod nohama a všechno se změnilo do jedné, beztvaré šmouhy. A když přistála v blátivé trávě a zvedla rozmazaný zrak, aby spatřila, kde je, pochopila, že se nachází… v samém středu pekla.
****
The world I know can hate youThe world I know can break youBut as you go remember I'm by your side
The love within you can heal these tears that burnAnd through it all remember I'm by your sideI will never let you goAs you go, I will never let you go*
* "As you go" by RED
Smrtijedi měli velkou převahu. Pochopila to hned, když spatřila moře postav zahalených kapucemi. Brumbál jim to neřekl. Ovšem, naznačil, že jich může být hodně, ale… něco takového?
Z místa, na které se přemístila, viděla perfektně celé údolí. Viděla stěnu z ohně vyčarovanou před ředitelem, která na okamžik zastavila oddíly Smrtijedů, aby se mohli ostatní bezpečně přemístit. Viděla pospíchající McGonagallovou spolu s dalšími profesory, jak používají obranná kouzla, ale moc dobře věděla, že nevydrží příliš dlouho. Ne, při takové převaze…
„Do háje, Tonksová! Co je s tebou?“
Rozhlédla se a podívala se přímo do popelavě šedých očí Dedaluse. Byl jedním z nejlepších bystrozorů, jaké znala. A nejstarších. Zocelený životem z různých druhů bojů, kterých se účastnil. Nikdy ji neopustil, a ona vždy udělala vše, co jí řekl. Jako bystrozor měla povinnosti, a právě teď čelila největší zkoušce ze všech.
Ale…
„Kam se přemístili studenti?“ Zeptala se, překřikujíc hluk první kleteb rozbíjejících se o provizorní ochrannou bariéru.
Muž se na ní zaskočeně podíval.
„Jak to mám sakra vědět? Vím jen, že si musíme pospíšit! Brumbál a ostatní už dlouho nevydrží! Pojď!“
Chytil ji za paži, ale ona se mu vytrhla, a zacouvala. Překvapení, které se objevilo na jeho tváři, bylo jako rána do žaludku.
„Co to děláš, holka?“
„Promiň,“ zašeptala, otočila se a zamířila k linii stromů.
Musí ji najít. Musí ji najít a vzít ji odsud! Jak nejdále to bude možné! Neměla to vůbec dovolit… nikdy… ale okolo bylo příliš mnoho svědků. Co mohla dělat?
Několikrát se mále srazila s přemisťujícími se bystrozory a kouzelníky, kteří se náhle objevili na její cestě. Bylo jich čím dál víc. Vzduch se vyplnil svistem zakletí a výkřiky. Stěna ohně padla a dvě nepřátelské armády se smíchaly, záblesky rozsvítily oblohu a vzduch se prosytil závanem smrti.
Běžela napříč údolím, spatřila Brumbála, který stál sám s hůlkou vztyčenou, ovládající ohromný ohnivý vír, který se rozrůstal ze strany na stranu a jako bič šlehal všechny smrtijedy, které zamířili jeho směrem a snažili se prolomit jeho Zložár.
Najednou se před ní přemístili dva Smrtijedi. Věděla, že má jen vteřinu, než se vzpamatují z přemístění, a tak nečekala na nic, vrhla kouzlo na prvního z nich, a když muž spadl do trávy, držel se za krk a dusil se, bleskově skočila mezi stromy, a zamířila prokletí na druhého Smrtijeda.
„Dostanu tě, ty mrcho!“ Uslyšela za sebou hluboký řev a strom před ní téměř explodoval, když do něj udeřila kletba. Prudce se zastavila, téměř spadla do trávy a zakryla se rukama, aby se ochránila před úlomky. Slepě zamířila za sebe a poslala Repulso směrem, ve kterém by se měl nacházet Smrtijed. Zakletí udeřilo do stromů okolo nich, a vzduch se naplnil dýmem, prachem a kusy kůry, ale na poslední chvíli se jí podařilo skočit na stranu, převrátila se na zemi a schovala se pod padlou větví stromu.
Měla pocit, že jí každý nádech trhá plíce, jako by se ve vzduchu místo kyslíku objevily jehly. Cítila, jak jí třísky dopadají na tvář.
Padlo relativní ticho, s výjimkou vzdálených explozí, výbuchů a kakofonií výkřiků kleteb.
Nadzvedla se, pomalu vysunula hlavu zpod větve, a opatrně si prohlížela zakouřené okolí.
Měl by tam někde ležet… Měl by…
„Už tě mám, ty zrádná kryso!“
Tonksová otočila hlavu, cítíc, jak jejím tělem projel ledový třes a podívala se přímo do špičky hůlky.
***
Vzduch se chvěl, vyplněný zelektrizovanou magií. Vlny kouzel se zvedaly, srážely se mezi sebou, a vrhaly se jako planoucí šípy přímo do země.
Země hořela, změnila se v dehtovou, kašovitou hmotu, která pohltila každého, kdo přestal být ostražitý. Postavy bojujících byly znovu a znovu osvětlovány explozemi a výbuchy, jejich výkřiky zanikaly mezi křikem umírajících, ochrannými kouzly i těmi smrtícími.
Smrtijedi postupovali jako stádo rozzuřených, krvežíznivých bestií, ale organizovaná obrana druhé strany účinně odolávala jejich útokům. Kouzla ministerské ochrany se rozprostírala okolo boje jako obrovský deštník, a chvěla se pod vlivem deště kleteb. Země vybuchovala pod nohama, a hlavy jim zasypávalo temné krupobití.
Bystrozoři vytvořili těsný koridor, a vrhali kletby takovou rychlostí, že se před nimi vzduch chvěl. Jejich útoky se ukázaly velmi účinné, a neustále se díky nim pohybovali vpřed, a nutili skupinu Smrtijedů k ústupu.
Ale ostatní měli méně štěstí. Jejich těla dopadala na zem, otřásaná křečemi, zapálená nebo změněná v nehybné sochy. Hermiona viděla na vlastní oči, jak se jedna čarodějka doslova rozpadla na prach a vlna kletby udeřila jak jí, tak i Rona několik metrů od ní. Spadla, vykřikla bolestí, a cítila křupnutí v rameni, ale velmi rychle se zvedla, rozhlédla se okolo a hledala ostatní.
Nalevo od ní byla Luna. Neville, Seamus a Dean bojovali s dvojicí Smrtijedů. Cho a zbytek Havraspárců jí na nějaký čas zmizeli z očí, když okolo ní vybuchla krajina a změnila čaroděje přímo v epicentru výbuchu ve spálené, rozptýlené pozůstatky.
„Reducto!“ Vykřikla, srazila jednoho ze Smrtijedů a sledovala, jak se kletby Seamuse a Deana strefily do druhého.
„Pozor!“
Instinktivně si zakryla hlavu rukama, cítíc svist silného kouzla. Kolem ní proběhl bystrozor, a vyměňoval si kletby s pěti Smrtijedy opodál.
„Pojďme odsud!“ Zakřičel Ron, chytil ji za ruku a táhnul ji směrem k bojujícím přátelům.
Nebylo času nazbyt. Na přemýšlení, na oddech, na plánování strategie. Svět se stal jen rozmazanou šmouhou, vibrující bojem, výbuchy a křikem bolesti. Jako by se všechno vyplnilo smrtí, popelem a ohněm. Každý nádech se zdál jako věčnost. Jako by se čas natáhl, a nutil smysly, aby dělaly několik věcí najednou. Pohybovaly nohama, vyslovovaly kletby, ostražitost, pozorování, útěk, reakce… všechno v jednu chvíli. Mezi jedním a druhým nádechem. Mezi jedním a druhým úderem srdce. A stačilo se zpozdit jen o jeden zlomek vteřiny, aby smysly zamrzly navždy.
Hermiona koutkem oka viděla, jak bystrozor, který kolem nich proběhl, srazil pět Smrtijedů, než se v jeho cestě objevil protivník, kterého nemohl porazit.
Bellatrix.
Její kletba ho roztrhala na kousky.
„Pryč!“ Zakřičel Ron směrem k Luně a nebelvírům, chytil Hermionu a táhnul ji za sebou. Slyšela za sebou její vysoký, ledový smích. Zavrtal se jí do mozku jako hladový červotoč.
„Kam to utíkáte, dětičky?“ Hlas Bellatrix zněl jedovatou sladkostí. „To se nedělá utíkat od tety Bellatrix. Chci vás jen pozdravit…“
Výbuch nalevo od nich je téměř svalil na zem. Hermiona málem spadla na mrtvé tělo Hestie Jonesové a jen díky Ronově síle byla schopná běžet dál. Seamus, Dean a zbytek byli hned za nimi, když je na zem srazil silný poryv větru. Hermiona zvedla hlavu, a nevěřícně sledovala, jak Smrtijedi padají, povalení silou úderu.
„To je Kingsleyho práce,“ zalapal po dechu Ron, a zvedl se na kolena. „Vidím Brumbála!“
Hermiona sledovala jeho pohled a na chvíli se jí zastavilo srdce.
Ředitele obklopovalo desítky Smrtijedů, oddělili ho od zbytku bojujících, ale oheň, který vyvolal, je dokázal udržet v uctivé vzdálenosti.
Nedaleko od nich posílala McGonagallová oslepující kletby směrem ke dvou Smrtijedů. Hermiona v nich poznala sourozence Carrowovi.
Hlasitý křik přitáhl její myšlenky zpět k řediteli. Plamenná bestie zaútočila na Smrtijedy, kteří kolem ní kroužily a náhle se vzduch vyplnil pachem spálených těl a příšerný vřískotem bolesti. Temné postavy se rozptýlili, a pláli jako živoucí pochodně. Bystrozoři využili dočasného zmatku, a zaútočily dvojitou silou, ale postavy v kápích očividně vůbec neztrácely své počty. Jakoby vylézaly ze země a připomínali hejno švábů, přinášející jen zkázu.
Viděla profesora Kratiknota a profesorku Prýtovou bojovat s Yaxleyem a několika jinými Smrtijedy. Viděla postavy z bahna, které vyčarovala profesorka McGonagallová, jenž se vrhali na protivníky, a pohltili je pod zem. Viděla vlkodlaka Šedohřbeta, který chytil Ernieho Macmilliana, a trhal jeho tělo na kusy. Viděla, jak se z bahna vynořily trnité, popínavé rostliny a lapaly postavy v kápích, slyšela chrčení, a krátké výkřiky bolesti.
Zvedla se ze země, a podívala se na své kalhoty a ruce. Pokrývalo je hnědočervené bahno, které bylo všude. Kdesi nalevo se ozval úporný křik, když Lupin společně s dalšími kouzelníky vytvořil okolo skupiny Smrtijedů světelné pole a Hermiona sledovala s široce otevřenýma očima, jak se těla uvnitř hroutila do sebe, jako by je cosi drtilo ohromnou silou.
Viděla, jak jí prolétly nad hlavou obrovské balvany, padaly mezi Smrtijedy a převalily se přes ně jako kulečníkové koule, drtily jejich těla a lebky.
Viděla umírající přátele. Susan Bonesová, která byla smetena ohnivou koulí, pohřbená pod těly kouzelníků, které stáli okolo ní. Angelina Johnsová, která zemřela roztrhaná zbloudilým kouzlem. Lee Jordan, který porazil tři Smrtijedy, než byl zasažen Smrtící kletbou od Dolohova.
Ale v tomhle celém chaosu chyběl ten, pro kterého sem přišli. Nikdy, ani zlomek vteřiny, Harryho nezahlédla, ani Voldemorta.
„POZOR!“ Nevillův výkřik jí téměř roztrhl ušní bubínky.
Její splašený pohled se přesunul přes celé okolí, a viděla, jak se kouzelníci rozptýlili všemi směry. Přibližoval se hlasitý třesk, a zdálo se, že přichází ze země, když se jí začala třást pod nohama. Jak bystrozorové tak i Smrtijedi, kteří nedokázali chytit rovnováhu, padli. Hermiona spadla na kolena, zanořila se dlaněmi do krví nasáklé země a pak… země začala náhle padat. Podívala se před sebe. Kouzelníci ležící na zemi náhle zmizeli ve tvořící se trhlině.
„UTÍKEJTE!“
Vzduch se naplnil panickými výkřiky. Země se rozdělovala, a pohltila každého, kdo se ocitl v blízkosti trhlin, ze kterých se vynořovaly ohnivé jazyky.
„Hermiono!“
Země pod jejími koleny zmizela a pocítila, jak padá dolů, ale Ron s ní z celé síly trhnul a přitisknul ji k sobě. Oba přistáli v blátě a cítili ohromný žár plamenů. Zvedli se, a na půl se doplazili, napůl doběhli pryč od otevírající se země. Až když se nacházeli několik metrů od trhlin, podívali se na ohnivou bariéru. Luna, Neville, Dean a Seamus zůstali na druhé straně.
Všichni se začali rozdělovat. Viděla malé skupiny bystrozorů a Smrtijedů, jak do sebe naráží. Někteří utíkali do lesa.
Hermiona pohledem následovala jejich postup, a viděla, jak oheň dosáhl k hranici lesa a musela si zakrýt dlaní oči, když ji udeřil oslepující záblesk. Les začal hořet. Ale nebyl to normální oheň. Plameny Zložáru požíraly celé stromy, rozrůstaly se bleskovým tempem, a byla si jistá, že kdo tam vběhl, už nikdy neunikne.
Ještě jednou se podívala na druhou stranu trhliny. Zdálo se jí, že vidí Ronovi bratry a Ginny, ale stejně dobře to mohla být jen iluze. Za to velmi jasně viděla, jak Bellatrix vybuchla smíchem a honí po poli čtyři postavy. A pak všechno přikryl hustý dým a už nespatřila nic víc.
***
Jakmile Severus ucítil pod nohama zem, okamžitě si klekl. Jeho hůlka sebou trhla, když mu nad hlavou zasvištěla kletba, udeřila do stromu vedle něj a další trefila bystrozora, který se přemístil za něj.
Podíval se před sebe, ale jediné co viděl, byl hustý dým a záblesky kleteb pronikající skrz něj. Vzduch se chvěl naplněný magií, zkresloval a zesiloval zvuky, které ho obklopovaly – křik a vřískot, kletby a kouzla, pobíhající postavy. Několik metrů od něj se ozval výbuch, strom poblíž něj explodoval a zasypal ho krupobitím třísek. Zakryl se pláštěm a bleskově se skryl za nejbližší kmen.
Stále si pamatoval na zaskočení na jejich tvářích, když zlomek vteřiny před přemístěním pustil jejich dlaně, a nechal ředitele, McGonagallovou, Kingsleyho, Lupina a několik nejsilnějších bystrozorů, aby se přemístili bez něho. Jejich úkolem bylo odvrátit pozornost Smrtijedů a způsobit co nejvíce paniky, aby se jiní mohli bez potíží dopravit na místo. Nikdo, kromě ředitele nevěděl, že Severus má úplně jiné plány.
Musel někde začít. Nebo spíš… u někoho.
V dáli, nalevo od něho se nad korunami vznášela červená záře. Někdo zapálil les, nejspíše pro to, aby zabil všechny, kteří nacházeli útočiště mezi stromy.
Severus přimhouřil oči, zvedl hůlku a zanořil se do dusivého dýmu.
***
Tonksová zavřela oči ve chvíli, kdy uslyšela první slabiky kletby, jejíž účinky už viděla příliš mnohokrát, aby se jí obraz svalů vystupujících pod rozpuštěnou kůží, nevryl do paměti, a v noci ji nepronásledoval.
„Liqi…“
„Expelliarmus!“
Prudce otevřela oči. Smrtijed, odzbrojený pomocí kouzla, udeřil o nejbližší strom a sesunul se po něm jako zlámaná loutka.
Do jejích bolestivě sevřených plic vnikl nakyslý vzduch. Otočila hlavu a spatřila skupinu Havraspárců ze šestého ročníku.
„Není ti nic?“ Zeptala se Cho Changová, popoběhla k ní a natáhla jí ruku. Její tvář byla umazaná, ale nezdála se být zraněná, na rozdíl od Padmy Patilové, která byla podpírána světlovlasým chlapcem.
Tonksová potřebovala chvíli, aby uklidnila své šíleně cválající srdce a všechny smysly se jí vrátily na místo.
„Ne, nic,“ odpověděla ochraptěle, přijmula nataženou ruku a zvedla se ze země. „Viděli jste někde Lunu?“
Cho zavrtěla hlavou.
„Ne. Když jsme se přemístili, všude byli Smrtijedi. Rozdělili jsme se a utekli jsme do lesa a… co je to za hluk?“ Rozhlédla se zmateně.
Tonksová ho také slyšela. Řev připomínající stádo klusající kentaurů. Blížící se ohromnou rychlostí.
Otočila se a uviděla nad stromy krvavou záři. Čím dál jasnější a teplejší.
Její srdce se zastavilo.
„Utíkejte dosud!“ Vykřikla. „To je Zložár!“
***
Mraky stoupajícího kouře mu znemožňovaly rozhled, ale byly také skvělou ochranou. Viděl, jak okolo něj pobíhají bystrozoři a studenti, a obklopovala ho kakofonie výkřiků a stenů. Jeho vyostřené smysly šílely, když na ně útočil všechen ten hluk, třesk, zápach krve a oslepující záblesky. Každý pohyb vyžadoval přemýšlení, každý krok mohl být jeho poslední.
Severus si dokonale uvědomoval, že ho Smrtijedi nepřijmou s otevřenou náručí, ale nebyl si jistý, co jim řekl Temný Pán a jak to ovlivnilo jakoukoliv konfrontaci, kterou s nimi mohl mít. Prozatím musel udržet absolutní ostražitost, kdyby….
Když překračoval tělo neznámého čaroděje, náhle se zastavil a všiml si, jak k němu míří žlutý paprsek.
„Protego!“ Vykřikl, o krok couvnul a zahleděl se do hustého prostoru. O zlomek vteřiny mžourání do temné mlhy pochopil, s kým měl tu čest. „Sectumsempra!“
Smrtijed zavyl a spadl na zem, křečovitě se otřásal a z ran na jeho těle se řinula krev.
Severus k němu doběhl, chytil ho za šaty na hrudi a vytáhl ho nahoru, až se jejich tváře nacházely přímo naproti sobě. Poznal ho.
„Kde je Temný Pán, Jugsone?“ Zasyčel ledově, zadíval se do jeho očí a pronikl do jeho mysli. Odpověď měla vyplynout na povrch po jediné otázce, a i kdyby se ji ta žalostná krysa pokusila skrýt, bylo na to příliš pozdě.
Muž se na něj podíval krvavýma očima a zachrčel:
„Myslíš, že ti to řeknu, ty zrádce?“
Nic. Ani sebemenší myšlenka. Jen lepkavé, triumfální pobavení. Severus se stáhl, a na poslední chvíli se uvolnil od Jugsonovy poslední vzpomínky, plné pronikavým dívčím křikem a hlavou plnou černých kudrlin, točící se pomalu po blátivé trávě.
Severusovy oči byly plné černoty. Položil na Smrtijedův krk hůlku a jedovatě zašeptal:
„Řekneš, jinak ti způsobím takové utrpení, že se ti smrt bude zdát vysvobozením.“
Muž se začal chraplavě smát, dusíc se vlastní krví.
„Zkus to, máš to marné. Nikdo ti nic neřekne. Jen jedna osoba zná místo jeho pobytu. A ona sama tě najde.“
Severusovo obočí se zamračilo.
Vycítil, že říká pravdu. Ale ta pravda mu k ničemu nebyla. Mohl by proniknout hlouběji do jeho mysli, rozsápat ji svými drápy tak, aby z něj zbyly jen kouřící se kusy, ale nacházel se uprostřed bojiště. Byl naprosto odhalený. Kdokoliv na něj mohl zaútočit, kdyby jen…
„A co Potter?“ Zasyčel mu do tváře, a ještě pevněji trhl bezvládným tělem. „Řekni mi, jestli je naživu!“
V mužových očích se zamihotalo cosi děsivého a v koutku úst se mu objevila krev. Smál se. Chvíli trvalo, než z jeho úst vyšel ochraptělý šepot plný satisfakce:
„Vyhráli jsme…“
Severusovi oči se naplnily jedovatou, kousavou temnotou, z klece uvnitř něho se osvobodila bestie s lesklými zuby a dlouhými drápy, a jeho dlaně se stiskly na mužově hrdle takovou silou, až téměř slyšel pukající šlachy a hlasité, smrtelné chrčení.
„Convorto!“
Severusovi magické smysly varovně vykřikly ještě dřív, než zahlédl červený paprsek.
„Protego!“ Spěšně vytvořená bariéra byla příliš slabá, rozpadla se a odhodila Severuse dozadu. Spadl do bláta a instinktivně se překulil na bok ve chvíli, ve které další kletba udeřila přesně do místa, kde před chvílí ležel. Když se znovu postavil, bleskově zaměřil periferním viděním Smrtijeda, zamířil a vykřikl: „Crucio!“
Ale muž se přikrčil, a zároveň vyslal další kletbu. Severus opětoval útok, vrhl na muže Sectumsempra, ale i ta minula.
Sakra, byl rychlý. Příliš rychlý.
Ale i pro to existoval způsob…
Při dalším útoku, namísto na pohybující se postavu v mlze, zamířil… do země.
„Terraventus!“ Zasyčel. Vzduch se naplnil kusy země, tvoříc okolo Smrtijeda hustý, kuželovitý trychtýř, který se otáčel velkou rychlostí. Severus slyšel jeho trhavé výkřiky, když se na něj pokusil vrhnout další kletby, ale do úst a očí mu vnikaly kusy bláta a písku, a znemožňovaly mu útok.
Severus se narovnal a chvíli sledoval, jak se muž potýká s elementem země, stejně jako když sledujete mouchu uvězněnou v pavučině.
„Crucio!“ Řekl ledově a zamířil hůlkou přímo do jeho hrudi. Tělo vydalo tupý zvuk, spadlo na zem a prostor vyplnil hrůzný výkřik bolesti. Severus mávnul hůlkou a přešel k Jugsonovu bezvládnému tělu. Jeho pusté oči se dívaly do prázdna. Přešel od něj k druhému Smrtijedovi, který se svíjel v křečích.
Tu tvář dobře znal. Dolohov. Jeden z nejvýznamnějších příznivců Temného Pána.
Určitě musel vědět víc než Jugson. Ale tentokrát Severus nehodlal plýtvat časem na neproduktivní diskuzi. Věděl, že by mu nikdo z nich neřekl nic z vlastní vůle. Velmi jasně to spatřil na povrchu Jugsonovi mysli. Zacházeli s ním jako se zrádcem. Temný Pán ho potřeboval, takže ho nemohli zabít, ale dobře si uvědomoval, že ho budou lovit. Domníval se, že jim Temný Pán dal volnou ruku. Ano, to by mu bylo podobné. Naplánoval pro něj perfektně krutou hru plnou pastí, protože věděl, že nezáleží na tom, v jakém stavu se bude Severus nacházet, až ho k němu dopraví.
„Zdravím, Dolohove,“ zasyčel s odporem, klek si vedle něj a hůlkou mu namířil na hruď. „Infirmiatte,“ řekl a mužovo tělo ochablo, jako by bylo zbaveno síly a veškerého napětí. Severus se uvážlivě rozhlédl okolo, a sáhl do kapsy ukryté ve svých šatech, ve které vždy měl několik silných, velmi nebezpečných lektvarů, počínaje protilátkami a konče Veritasérem, které právě vzal do dlaně.
Když odkorkoval palcem lahvičku a přiložil ji k mužovým rtům, koutkem oka postřehl v mlze pohybující se stín.
Otočil hlavu, zvedl hůlku připravený použít kletbu, ale velmi rychle poznal tvář své možné oběti pokrytou sazemi a kapkami zaschlé krve. Viděl její soustředěnou tvář mnohokrát na svých hodinách.
„Supefy!“ Vykřikla zoufale Cho Changová a zamířila hůlkou za sebe. Severus vyskočil, schoval lektvar do kapsy a podíval se na postavy v černém za ní.
Pohled vyplněný divokým strachem padl na něj a její oči se rozšířily nadějí.
„Profesore Sn…“
Přesně mířená kletba ji trefila přímo do zad. Naděje vybledal, změnila se v překvapení a bolest. Spadla na kolena, jako bezvládná loutka, přímo k jeho nohám.
Ale stále dýchala.
„Mám jí!“ Severus zaslechl Nottův hlas plný vzrušení. „Trefil jsem ji, otče!“
Zablácená dlaň ho chytla za šaty. Severus se podíval dolů ve chvíli, kdy se z mlhy vynořily dva Nottové a s nimi dalších osm smrtijedů.
„Vítej, Severusi,“ pozdravil ho Nott a protáhl slabiky. Severus pohlédl na hůlku, kterou držel. Celá jeho dlaň byla pokrytá krví. Stále čerstvé. Splývala mu po zvednuté paži a vsakovala se mu do rukávu šatů. „Musím přiznat, že jsi mého syna dobře vycvičil. Díky jeho schopnostem se nám podařilo zničit celou skupinu těch malých červů.“ Ukázal hůlkou na děvče ležící na zemi.
„Rozdrtil jsem je na kousky.“ Hlas mladého Notta odkapával spokojeností. „Zbývá jen ona.“ Popošel blíž a namířil hůlkou. Severus na jeho tváři viděl pomstychtivý výraz plný bezohledného uspokojení. Věděl, že děvče ještě žije jen proto, že se chlapec nemůže rozhodnout, kterou kletbu použít, aby ji způsobil, co největší utrpení. A že jich znal hodně. Severus sám ho je naučil.
„Gratuluji,“ odpověděl chladným, dokonale ovládaným hlasem. „Temný Pán jistě ocení váš příspěvek v bitvě. Zabití několika netrénovaných dětí je téměř vítězství. Jsem si jist, že budete náležitě odměněni.“
Viděl, jak se obočí Notta staršího zamračilo v duševním úsilí, ale v té chvíli uslyšel potěšený hlas jeho syna.
„Už vím!“
Zatáhnutí za šaty ho přimělo se podívat dolů, přímo do široce otevřených očí. Vyplněné tichým, beznadějným žebráním.
„Profes…“
„Scindite!“ Zasyčel Nott a dívčina víčka se zavřela, když ji udeřila vlna utrpení a tělo se změnilo v chvějící se trosku.
Severus tu kletbu znal. Trhala vnitřnosti na kusy a způsobila, že oběť vykrvácela.
Jen jeho, za ty roky nacvičená, blokáda, kterou už tolikrát použil, skryla jeho pocity hluboko na dně jeho duše. Pevně svíral hůlku na místě a nedovolil, aby se zvedla.
Ale spoutané emoce se uvolnily jiným způsobem.
Uviděl před očima ospalou tvář. Rozcuchané černé vlasy se rozprostíraly na polštáři a tváře měl zčervenalé ze spánku. Víčka se zvedla, a odhalila křišťálovou zeleň. Na rtech se objevil zasněný úsměv.
Dobré ráno, Severusi…
Dopad byl tak silný, že ho téměř srazil na nohy. Zachvěl se a vrátil se do reality, když ucítil, že mu ostrý dým naplňuje plíce. Obraz před jeho očima se vyostřil a Severus se podíval na Notta, který stál pár metrů od něj.
„Kde je Potter?“ Zeptal se nejovládanějším tónem, jaký dokázal vytvořit.
Ve Smrtijedových očí spatřil ledový záblesk. Zakrvácená dlaň se ještě pevněji stiskla kolem hůlky.
„Temný Pán měl pravdu,“ řekl ocelovým hlasem. „Věděl, že ho budeš hledat.“ Na jeho tváři se objevil křivý úsměv. „Ale nikdy ho nenajdeš. Jen jedna osoba zná místo pobytu Temného Pána a až nadejde čas, sama tě vyhledá.“
„V tom případě můžete říct té osobě, že mám to, co Temný Pán potřebuje,“ odpověděl Severus a díval se Nottovi přímo do očí. „A že jsem ochoten mu to vydat a přispět tak k našemu vítězství.“
Smrtijed vypadal, jako by ho Snapeova slova pobavila.
„Máš nás za idioty, Severusi? Temný Pán nás před tebou varoval. Nikdo ti nebude věřit, ty špinavá kry…“
Jeho slova zahlušil výkřik přicházející zprava. Ve vzduchu zasvištěly kletby. Severus se vrhl na zem. Jedna kletba udeřila mladého Notta, a druhá trefila vysokého, těžce stavěného Smrtijeda.
Z mlhy vynořila pětice bystrozorů, kteří házeli zakletí tak rychle, že jejich hůlky byly jen světelnými šmouhami. Smrtijedi vytvořili řadu a zaútočili. Severus popadl Dolohovovo ochablé tělo, použil ho jako štít, a začal střílet kouzla po postupujících bystrozorech. Jednoho z nich srazil Sectumsemprou, ale už nedokázal odvrátit kouzlo, které trefilo Dolohova, a oba je srazilo na zem. Shodil ze sebe mrtvé tělo a bleskově uskočil stranou, zasypaný hroudami země. V místě, kde ještě před chvílí ležel, byl malý kráter.
„Avada Kedavra!“ Zařval, a trefil se přímo do hrudi nejblíže stojícího bystrozora, jehož tvář se změnila v masku překvapení, a jeho tělo s tupým nárazem dopadlo na zem. „Protego!“ Bariéra zadržela smršť kouzel cílících na něj, ale s největším úsilím se mu podařilo ji udržet. Nott, který byl dva metry od něj zaútočil v okamžiku, kdy poslední přeživší bystrozor vrhl kouzlo jeho směrem, poslalo jeho tělo nahoru a udeřilo s ním o zem takovou silou, až Severus uslyšel zvuk lámaných kostí a věděl, že Nott už s jistotou nevstane. Když několik přeživších Smrtijedů vidělo, že jejich vůdce zemřel, téměř okamžitě zmizelo z bitevního pole, a Severus využil nastalý zmatek a použil Smrtící kletbu na posledního bystrozora. Když nehybné tělo dopadlo na zem, Severus se bleskově rozhlédl okolo, připraven se bránit. Ale poblíž nezůstal nikdo živý.
Těžce oddychoval, narovnal se a odhodil si dozadu zpocené vlasy. V určitém okamžiku ho o vlas minula kletba, ožehla mu šaty na ramenu a kůži pod nimi, ale rána byla mělká a neškodná. Podíval se po tělech ležících na zemi. Zdálo se, že jsou všude. Zmrazené v obranné pozici nebo roztrhané v kalužích krve.
Zvuk běžících nohou způsobil, že se jeho svaly znovu napjaly a dlaň, držící hůlku, se zvedla. Z mlhy se vynořilo několik dalších bystrozorů. Severus mezi nimi postřehl Kingsleyho. O něco sklonil hůlku, aby to nevypadalo, že chce bezprostředně zaútočit na skupinu bystrozorů, ale ne tak nízko, aby v jakékoliv chvíli nemohl použít kletbu, kdyby ho k tomu donutili.
„Co se tu stalo, Severusi?“ Zeptal se Kingsley a rozhlédl se po bitevním poli.
„No, jako zdřímnutí mi to tedy nepřijde,“ odpověděl Severus s úšklebkem a kopnul nohou do Nottova mrtvého tělo, jehož hlava byla ohnutá do divného úhlu. Merline, jak se může člověk, který pobíhá po bojišti a naráží na mrtvá těla zeptat ‚Co se stalo?‘ a přitom vydržet na živu tak dlouho? „Ale jestli tě to tak zajímá, můžeš se je pokusit vzbudit a zeptat se jich. Možná ti to řeknou.“
„Není čas na vtipy,“ zavrčel vážně Kingsley a díval se upřeně na Severuse. „Nejsem to já, kdo stojí až po kotníky v krvi nepřátel. Tedy, pokud ses sem tedy nepřemístil, aby ses přesvědčil, jestli náhodou ještě nedýchají.“ Kingsleyho pohled byl útočný, jako by nejradši vypálil díru do Snapeovi lebky a podíval se dovnitř. Zřejmě zapomněl, že Severus byl mistrem Nitrobrany. „Proč ses předtím nepřemístil s námi?“ Zeptal se bystrozor. Severus spatřil zvedající se hůlky. Všichni mířili přímo na něj.
Popošel o krok blíž, zastavil se přímo před Kingsleyem a ponořil do jeho očí svůj ocelový pohled.
„Jdi mi z cesty, Kingsley,“ zasyčel přes sevřené zuby tím nejledovějším hlasem. „Jestli chceš odpovědi, zeptej se Brumbála. Určitě ti je sdělí.“
Jejich zkřížené pohledy se probodávaly tak, až se zdálo, že kolem nich vzduch jiskří.
Severusi…
Severus se prudce otočil a rozhlédl se okolo zoufalým pohledem, ale kromě nich tu nikdo nebyl. Když se opět podíval na Kingsleyho, všiml si, že bystrozor má zvednuté obočí a také sleduje okolí, ale zřejmě si ničeho nevšiml, protože se znovu podezíravě podíval na Severuse.
Severusi…
„Z cesty,“ zavrčel pevně Snape a odsunul bystrozora stranou. Jako zhypnotizovaný, prošel kolem hůlek, které na něj mířily, vydal se za tím hlasem a až pronikavé výkřiky a série záblesků nalevo od něj ho vrátily z jeho zamlženého stavu zpět do reality. A Severus uslyšel ten známý, vysoký, perlivý smích.
To byla ona! Musí to být ona! Temný Pán nikoho nikdy neobdařil větší důvěrou.
Pevněji sevřel dlaň okolo hůlky a vběhl do dýmu, směřujíc směrem, odkud s větrem přicházel smích.
***
Měla pocit, že jí plíce hoří živým ohněm a nohy připomínaly dva kamenné sloupy, kterými se čím dál obtížněji pohybovalo. Každý další krok si vyžádal nadlidské úsilí. Ale běžela dál, přeskakovala přes těla ležící na zemi, vyhýbala se skupinám bojujících a snažila se neplést se jim do cesty. Ron běžel půl kroku za ní. Slyšela jeho těžký, sípavý dech, ale ten zvuk ji dodával sílu. Byli pořád tady. Spolu. A zřejmě se jim podařilo vyhnout se všem Smrtijedům. Ohlédla se přes rameno a pohledem zkoumala dým naplněný kletbami.
„Vlevo!“ Zachrčel Ron.
Mechanicky se otočila doleva, spatřila před sebou záblesky kleteb a slyšela výkřiky. Když byli dost daleko, až se výkřiky změnily ve větrem nesené echo a záblesky připomínaly jen vzdálené světlo, zastavila se, opřela se rukama o kolena a snažila se chytit dech.
Její kolena se chvěla vysílením, a rameno zraněné při pádu bolestivě pulzovalo.
„Ztratili jsme se jim, Rone,“ zašeptala a podívala se na skloněného Rona. Když se narovnal, téměř ho nepoznala. Celá jeho tvář byla zamazaná blátem, od toho, jak se svalil do trávy, když se v poslední chvíli vyhnul zelenému paprsku Smrtící kletby. Viděla jen jeho nevěřícně otevřené oči, kterými se na ni díval, když se snažil chytit dech a něco jí říct.
„Vidělas?“ Vydechl nakonec, polknul sliny a narovnal se. „Snape! Vidělas ho Hermiono? Bojoval po boku Smrtijedů! Zabil bystrozora! Vždycky jsem věděl, že je na jejich straně! Zatracený zrádce!“
Hermiona se podívala za Ronovo rameno, jako by chtěla pohledem proniknout mlhou a spatřit to, co nevidí.
„Ne. On všechno dělá pro Harryho,“ pověděla tiše a vyřkla tak myšlenku, která ji poletovala v mysli.
Její pohled opět sklouzl na Ronovu ohromenou tvář.
„Jak pro Harryho? Proč by měl dělat něco takového? O čem to mluvíš?“
„Prozatím musíš vědět jen to, že Snape je na naší straně, bez ohledu na to, jak to vypadá. Vysvětlím ti to, až… DOLŮ!“
Stačil jen obrys blížícího se stínu a slabý záblesk. Chytila Rona za ruku a sáhla ho k zemi. Kletba prosvištěla nad jejich hlavami.
„Na nohy!“ Zakřičel Ron, zvedl se první a vytáhl ji sebou. „Stupefy!“ Vykřikl a bezcílně zamířil hůlkou za sebe.
Znovu utíkali. Jak dlouho to potrvá? Neměla už sílu, a jakékoliv kouzlo použili, Smrtijedi je odráželi s takovou lehkostí, jako by nebyli ničím jiným, než neškodnými šmouhami světel.
Bylo čím dál tepleji. Blížili se k hranici hořícího lesa. Jakmile se tam dostanou, nebude už žádná cesta ven.
„Rone,“ vydechla. „Musíme… musíme se otočit. Je to past. Vedou nás přímo do slepé uličky.“
„Nemáme kam!“ Křikl Ron, a ukázal na jasné záblesky vlevo i napravo od nich.
Hermiona se rozhlédla. Zdálo se, že se bojuje všude. A běh rovnou mezi dvě bojující strany se rovnal sebevraždě.
Náhle se Ron zastavil tak prudce, že do něj narazila a oba přistáli v blátivé trávě. Zoufalým pohledem se podívala dopředu, automaticky zvedla hůlku a lovila v hlavě kletbu, když v postavě mířící k nim poznala… Lupina.
„Rone! Hermiono!“ Vykřikl, sklonil hůlku a běžel k nim. Hermiona sevřela jeho nataženou dlaň a s obtížemi se zvedla ze země. Spatřila, jak se za jeho zády objevují další bystrozorové. Její srdce, které jí bolestivě tlouklo o žebra, se pomalu měnilo ve vosk a stékalo ji až k nohám.
„Jsme… pronásledovaní,“ vydechl Ron a ukázal za sebe.
Lupinova tvář se změnila v jediné vteřině.
„Skryjte se!“ Zasyčel, a odstrčil je směrem, ze kterého předtím přišel. Hermiona chytila Ronovu dlaň a oba je stáhla dolů na zem. Spatřila, jak Lupin rozprostřel kolem sebe a dalších třech bystrozorů ochranné kouzlo. A když se z dýmu vynořili dva z pronásledujících Smrtijedů… přesně v tu samou chvíli jejich těla udeřila o zem, sražená sérií kleteb. Značně silnějšími kletbami než by se dalo očekávat od dvou pronásledovaných teenagerů.
Hermiona jako první vstala ze země, ačkoliv vyčerpání táhlo její tělo zpět na zem a stálo ji veškeré síly udržet se na nohou.
„Dobře, že vám nic není,“ řekl Lupin a přešel k nim. „Nedokážu pochopit, proč ředitel souhlasil, aby se studenti účastnili bitvy, ale podle mého názoru udělal obrovskou chybu. Neměl ohrozit váš život…“
„A co Harry?“ Přerušila ho Hermiona. „Viděl ho někdo?“
Lupin se na ní skepticky podíval, po čemž zavrtěl hlavou.
„Je mi líto. Ptal jsem se každého, na koho jsme narazili, ale nikdo ho neviděl. Beze stopy zmizel.“
„A moje rodina?“ Zeptal se Ron. „Viděl jsi je?“
„Trefil jsem na Freda a George nedaleko odtud. Možná, že tam byli i tvoji rodiče a sestra, ale nejsem si jistý. Proběhli jsme okolo nich a bojovali jsme se skupinou Smrtijedů. Neměl jsem čas se zastavit.“
Ron se viditelně uvolnil, ale Hermionu nedokázal opustit nepříjemný pocit, který se pomalu plazil do její mysli.
„Voldemort tu také nikde není,“ řekla spěšně. „Myslíš, že jsou někde jinde? Že Voldemort někam Harryho vzal?“
Lupin se na ní dlouze podíval.
„Je to možné,“ odpověděl zamyšleně. „Ale jestli je to pravda… Merlin s námi.“
Hermiona si zkousla ret.
To všechno, co dělali… všechny ty oběti, bylo to k ničemu? Proč tady nebyli? Proč by měl Voldemort vzít Harryho někam jinam? A co když ho už zabil a…?
Ne. Neudělal to. Nezabil ho. Kdyby Harry zemřel, Voldemort by se tady určitě objevil, aby oznámil své vítězství. Někde tam je... a jen jedna osoba ho dokáže najít.
„Pojď, Rone,“ řekla, a zatáhla ho za ruku. „Děkujeme, profesore Lupine, ale dál si musíme poradit sami.“
„Dávejte pozor,“ křikl ještě Lupin, než se mu ztratili z očí.
„Kam jdeme?“ Zeptal se Ron a běžel za ní.
„Najít Snapea,“ pověděla pevně a pohledem prohledávala kousavý dým před sebou.
***
Těl přibývalo. Severus mezi nimi klouzal jako stín, hůlku připravenou, smysly zostřené, připravený každou chvíli zaútočit. Šikovně se vyhýbal místům, kde se ozývaly výkřiky kleteb a směřoval hlouběji a hlouběji do bojiště nasáklého smrtí, poháněn jen jednou, jedinou myšlenkou.
Potter.
Smrtijedi útočili slepě, jako smečka vyhladovělých vlků, bez přemýšlení eliminovali každého, kdo jim vkročil do cesty, a neušetřili nikoho. Severus se opakovaně setkal se stopami boje – ještě teplá těla, některá celá, některá roztrhaná na kusy, jako kdyby někteří Smrtijedi litovali, že nemůžou místo hůlky použít sekeru. Severus je všechny znal dokonale. Strávil mezi nimi dost času, aby poznal jejich taktiku a slabé stránky. Útočili bez slitování a bez plánu. Chtěli jen svým obětem způsobit co nejvíce utrpení, než zemřou. V jistém smyslu mu připomínali to, co po sobě sami zanechávali – krví nasáklé kusy masa, pohybující se výlučně pomocí mechanické hybné síly, ničící všechno, co potkali na své cestě, dokud se nestřetli s bystrozorem, který byl nějakým divným štěstím, chytřejší než oni.
Prozatím vypadaly ztráty na obou stranách vyrovnané, ač těl s kápí se zdálo o něco méně. Severus neměl záměr zasahovat do boje, ale ti idioti, kteří se odvážili na něj zaútočit, mu nedali na výběr. Musel si udržet své místo na obou stranách. Dokonce, i když věděl, že na druhé straně je téměř odsouzen, nehodlal za sebou zavřít dveře. Prozatím mezi ně měl strčenou nohu. Když nadejde příležitost, tvrdě zatlačí, a určitě je otevře celé.
Tentokrát se ozvěna smíchu rozléhala ze severu.
Už byl blízko. Zdálo se, že se mu Bellatrix vzdálila a změnila směr, ale on ani na chvíli neztratil její stopu.
Zrychlil. Někde před ním se ozývaly rány a výkřiky vyslovených kleteb, takže se rychle přikrčil, a ještě hlouběji se skryl do dýmu.
Po několika metrech ji znovu zaslechl. Značně blíže.
Jeho přimhouřené a úzkostné oči zkoumaly okolí osvícené krátkým, ostrým zábleskem. Jako elektrický výboj, před příchodem skutečné bouře.
V mlze, několik metrů před ním, spatřil několik nízkým balvanů, které tvořily téměř kruh. Zastavil se se zvednutou hůlkou. Mezi kameny se něco pohybovalo…
Než Severus stačil vykonat jakýkoliv pohyb, postava se zvedla ze země, začichala ve vzduchu a Severus v té chvíli pochopil, s kým má co dočinění. Ale vlkodlak to věděl rovněž.
„No prosím, koho pak to tu máme…“ Zavrčel Šedohřbet, upustil krvavé, rozsápané tělo, které právě jedl, pak vstal a otočil se. Dolní polovina jeho tváře byla pokrytá hnědočervenou krví a kusy masa.
„Jdi mi z cesty,“ vycedil Severus, a měřil si ho pohledem, který každého jiného přinejmenším dovedl k úzkosti. Ale vlkodlak jen zkřivil ústa v parodii úsměvu.
„Kam tak spěcháš, Severusi?“ Šedohřbet lehce naklonil hlavu, a věnoval mu zvědavý pohled, obvykle rezervovaný pro ty, kteří si ještě neuvědomují, že mu jeho tesáky odtrhnou maso z těla. Kousek po kousku. A nejlépe, když bude oběť stále bojovat… „Chceš nám pomoct s tou špínou, nebo se chceš připojit k bystrozorům? Na které straně vlastně jsi?“
Severus přimhouřil oči natolik, že se v té chvíli zdály jedině škvírkami, zpoza kterých plynula temnota.
„Nemám čas tu s tebou diskutovat,“ zasyčel s odporem, udělal krok vpravo a slyšel od vlkodlaka tlumené zavrčení. Jeho tělo vypadalo, jako by se zarazilo v polovině transformace mezi člověkem a bestií. Měl sílu dravce a mysl Smrtijeda. Žádná z jeho stran nebyla úplně rozvinutá. Když smícháte dva lektvary dohromady, výsledek se nestane dvakrát silnější.
„Jen proto, že tě nemůžeme zabít, neznamená to, že ti nemůžeme dopřát spoustu jiných druhů bolesti.“ Jeho hlas už se téměř podobal vrčení.
„A brzy poznáš jeden z nich, jestli mi okamžitě neuhneš z cesty,“ odpověděl ledově Severus, ještě pevněji sevřel dlaň okolo hůlky a zamířil ji přímo mezi napůl přetransformované oči.
Nechtěl s ním bojovat. Musel si ušetřit všechny sílu pro Bellatrix. A na to, co nadejde později…
Zdálo se, že bestie nakonec pochopila, v jakém teritoriu se nalézá a pomalu začala couvat.
Severus, aniž by uhnul s hůlkou z Šedohřbetovi tváře, zamířil směrem, ze kterého přicházel Bellatrixin smích. Ale když ho míjel, uslyšel tiché zavrčení, jako by chtěl mít vlkodlak za každou cenu poslední slovo:
„Až Temný Pán zabije Pottera, radši utíkej co nejdál, protože hodně z nás tě bude chtít dostat.“
Severus se zastavil a vracel mu pohled plný ocelové jistoty.
„V tom případě tě zklamu.“ Přiblížil se, aby muž dokonale slyšel jeho slova. „Temný Pán Pottera nezabije.“
Spatřil, jak se vlkodlakovo obočí zamračilo, a snažil se pochopit jeho slova, ale jeho mysl byla příliš otrávená pudy dravce, aby se dokázala vypořádat s tak obtížným úkolem.
Severus o něco málo sklonil hůlku a otočil se k němu bokem, zatímco se pohyboval dál, ale když znovu uslyšel hlas připomínající zavrčení, zastavil se půli kroku.
„Jak se něco takového opovažuješ vyslovit, zrádce? Samozřejmě, že ho zabije. Podle mě ho právě stahuje z kůže. Velmi pomalu, aby chlapec trpěl strašlivou trýzní za všechny plány, které zničil.“ Severus se začal otáčet směrem k vlkodlakovi. A jeho oči… jeho oči… „ A pak nám dá zbytky jeho zmasakrovaného těla. Jsem si jistý, že budou chutnat výborně… Mladé, chutné…“
To, co se později stalo, se utopilo v záplavě červeného šílenství.
Vlkodlak byl silný a rychlý. Ale tyto vlastnosti mu nedávaly převahu v boji tváří v tvář s někým, koho vede slepá, ohnivá zuřivost dávající mu téměř nadlidskou sílu.
Vzduch se vyplnil řevem, prachem a krví. Severus neviděl nic jiného než černou, konzumující jeho duši, neprahnul po ničem jiném, než po drcení kostí, a působením nepředstavitelné bolesti. Někde na hranici temnoty slyšel hrůzné kňučení, ale jeho mysl v té chvíli byla čistá, rozzářená rudou, jako železná tyč, ostrá jako hrot šípu. Měl jen jeden cíl.
Zabít.
Zabít.
Viděl své vlastní dlaně, tisknoucí vlkodlakovu hlavu, jak s ní mlátí o kámen. Jendou. Podruhé. Potřetí.
Bez konce.
„Zdechni…“ Ochraptělý, mstivý smích, který vycházel z jeho vlastních úst, pronikl do temnoty a vytrhl ho ze záplavy krve v okamžiku, kdy lebka povolila a pokryla jeho ruce rudohnědou až po lokty.
Do plic mu vnikl hořký vzduch, obnovil jeho kontrolu a rozptýlil temnotu.
Odtáhl se a podíval se na své dílo. Bezvládné tělo se opíralo o jeden z balvanů. Z rozbité, rozdrcené lebky se vylévala krev, připomínající proud tekoucí po skalách.
Temnota pomalu mizela, poháněná zelenýma očima. Viděl je. Tak jasně. Přímo před sebou.
„Nedotkne se tě,“ zachrčel ochraptělým hlasem, natáhl ruku, ale jeho dlaň se sevřela v prázdnu.
Zavřel oči, bojoval se závratí hlavy a s náhlým prudkým pocitem.
Všechno v něm hořelo. Měl pocit, jakoby se mu na chvíli krev v žilách změnila v tekuté olovo, které ničilo jeho napumpovaný adrenalin. Svaly mu pulzovaly, a plíce teprve teď nabraly dostatek vzduchu k normálnímu nádechu, zatímco ho naplňovala jen touha po vraždě.
Jeho tělo pokrývaly škrábance a modřiny. Cítil, jak mu krev pomalu stéká po těle.
S chvějící se dlaní sáhl do kapsy ukryté v šatech a spěšně vypil několik loků bledě fialového lektvaru.
Pomohl mu.
Když otevřel oči, vyplňovala je jedině nemilosrdná, odhodlaná čerň.
Rozhlédl se po své hůlce. Našel ji v bahně, několik metrů dál. Zvedl ji, otřel ji do pláště a následně se rozhlédl po okolí, nemohl si už dovolit žádné zpoždění, vklouzl do kouře a přikrčil se jako dravý pták připravený k útoku.
Bellatrix tam kdesi byla. Vzdálila se, ale stále slyšel její větrem nesený smích.
Neunikne mu.
***
Tonksová se prudce zastavila.
Ten smích... poznávala ho.
Bellatrix!
Vzduch byl proříznut ostrým výkřikem, který způsobil, že se její tělo pokrylo husí kůží. Nicméně nepatřil žádnému bystrozorovi, ani žádnému dospělému kouzelníkovi. Byl to student.
Udělala krok směrem k ní, ale zaváhala.
Měla by tam běžet. Měla by pomoct. Byla bystrozorem. Byla to její povinnost, ale… střet s Bellatrix byl příliš riskantní. Neměla žádnou zálohu. A jestli zemře a ona nebude…
„Expelliarmus!“
Chvíle, ve které poznala ten hlas, připomínal proud ledové vody.
Okamžitě se rozeběhla a myslela jen na to, že její nevětší noční můra nabírá skutečných rozměrů.
Luno…
Luno…
Nemohla dýchat.
Bože, byla tam s Bellatrix! To byl konec. Konec.