Harry neznatelně rozlepil rozpálená víčka. Obklopovalo ho husté ticho, připomínající neviditelnou oponu, která ho oddělovala od vnějšího světa. Slyšel jen šelest Severusova dechu, který mu ovíval čelo a pohyboval s pramínky vlasů, které mu laskaly skráně.
V dáli viděl chvějící se plameny svící, ale všechno bylo tak rozmazané, až měl pocit, jako by se světlo měnilo v mlhu a tvořilo na stropě mihotající se stuhy.
Ne. Zrak v této chvíli nebyl potřebný. Pomalu zavřel oči a hluboko do plic vdechl Severusovu intenzivní bylinkovou vůni, vtulil tvář k jeho nahé hrudi a obejmul ho pažemi v pase, jako by ho k sobě chtěl přitisknout ještě blíže.
Slyšel Severusův pomalý rytmus srdce, pulzoval mu pod kůží pravidelným, uklidňujícím způsobem. Připomínal tikot hodin, které Harry slyšíval na koleji před usnutím.
Neměl ponětí, jestli Severus spí, nebo ne. Nevěděl, kolik času uplynulo. Bál se pohnout. Bál se, že i ten nejmenší pohyb může přerušit tu chvíli. Chvíli zastavení mezi dvěma propastmi. Chvíli krátkodobého míru. Chvíli nadechnutí mezi hurikánem a výbuchem vulkánu.
Zhluboka si povzdechl, ovál mužovu kůži svým teplým dechem. Cítil, jak se černá, kluzká chapadla myšlenek snaží proniknout do jeho mysli a přerušit ten klid, ale nedovolil to. Nezničí ho.
Teď byl tady. Se Severusem. V bezpečí. Na ničem jiném nezáleželo. Ne v této chvíli.
Až pak ho můžou roztříštit na kusy.
Severusova dlaň, objímající jeho ramena a zanořená v jeho vlasech, se pohnula, a prohrábla černé prameny prsty.
„Zdáš se napjatý,“ uslyšel tichý šepot.
Harry si olízl rty.
„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ odpověděl tiše. Měl pocit, jakoby každý zvuk připomínal dýku, která rozpárala tichou oponu na kousky.
„Už nějakou dobu nespím.“
„Ani já ne,“ zamumlal Harry.
„Všiml jsem si,“ odpověděl Severus s náznakem posměchu v hlase. „Vrtíš se tak, že už nějakou chvíli přemýšlím, jestli tě nezpetrifikovat.“
Harry se usmál.
„Proč jsi to neudělal?“
„Poněvadž existovalo riziko, že bys mě během zakletí sevřel v tak silném stisku, že bych se od tebe nedokázal osvobodit.“
„Mohl jsi na mě použít jednu ze svých kleteb,“ zašeptal Harry, cítíc, že jeho srdce začíná bít o něco rychleji, když se mu před očima objevil obraz Severuse ve smrtijedském hábitu, jak bez váhání používá na své oběti ty nejbrutálnější a nejbolestivější kletby.
Odpověď přišla až po dlouhé chvíli.
„To bych mohl. Tak mě neprovokuj.“
Harry zvedl hlavu a podíval se do Severusových zamyšlených očí.
„Opravdu bys na mě použil kletbu?“
„Záleží na tom…“ Začal Severus, olízl si rty a zkoumal Harryho zaujatou tvář. „Slyšel jsi příběh o lvu, který si přivlastnil mladou gazelu a začal si jí hlídat?“
Harry zavrtěl hlavou, zaskočený tou náhlou otázkou. Věděl o lvech jen tolik, co se mu podařilo spatřit v televizních programech během Dursleyovic dovolené, když nikdo kromě něj nebyl doma. Byly to nebezpeční predátoři, které své oběti roztrhaly na kusy. Nikdy neslyšel, že by…
„Přiblížil by ses k takovému lvu dobrovolně?“ Zeptal se po chvíli Severus.
Harry se zamračil.
„Radši ne.“
„Proč?“
„Protože je to lev. Mohl by mě sežrat.“
„Tak proč si myslíš, že se slitoval nad někým, jehož jediným životním údělem bylo stát se jeho jídlem?“
Harry pokrčil rameny.
„Možná ta gazela byla, nevím… nějaká zvláštní.“
Nastala chvíle ticha, ale než se Harry mohl znovu na Severuse podívat, uslyšel další otázku.
„Myslíš si, že se díky tomu stal lev méně nebezpečný?“
Harry zavrtěl hlavou.
„A myslíš, že by nakonec mohl tu gazelu sežrat... kdyby mu hlad zastínil zrak?“
Harry se zamyslel. Cítil na sobě Severusův zkoumavý pohled, pohlcoval mu obličej a neodvracel pohled.
„Ne,“ odpověděl po chvíli rozhodným tónem. „Nakonec… to on sám si vybral. Postavil se svým instinktům. Myslím, že by sežral všechny okolo. Ale gazela by zůstala netknutá.“
Harry spatřil, jak se v Severusově koutku úst objevila vráska připomínající úsměv.
„Jsi si naprosto jistý?“ Zeptal se muž a díval se na Harryho blyštivýma očima.
Harry se pod tím pohledem cítil divně. Jakoby… jakoby ho Severus zkoušel.
„Ano,“ odpověděl důrazně.
„Taková neskutečná… víra,“ pověděl tiše Severus a Harry měl divný pocit, že měl říct něco úplně jiného.
„Jak to skončilo? Co se stalo s gazelou?“
Severusova tvář se napjala.
„Utekla, když lev odpočíval. A byla sežraná jiným lvem.“
Harry srdce se na chvíli zastavilo. A udeřilo ho nepříjemné tušení, které otřáslo jeho duší.
„A co... co se stalo se lvem?“
„Nikdo neví.“
Harry sklonil hlavu a přitulil tvář k Severusově hrudi.
„Takže tenhle příběh končí špatně.“
„No… nemohl skončit jinak.“
Harry sevřel ústa, a ještě pevněji se vtulil do prohlubně mezi Severusovým ramenem a hrudí. Zavřel oči, a poddal se ruce hladící ho po vlasech. Ve chvílích, jako byla tato, když Severus byl hned vedle něj, když je nezakrývalo nic, než jen přikrývka, když objímal Harryho, a dovolil mu se k němu přitulit… v takových chvílích se Harrymu podařilo zapomenout, kým je ten muž ležící vedle něj. Nedokázal pochopit, jak je možné, že ta samá dlaň, která teď tak jemně hladí jeho vlasy, dokáže způsobit tak nepředstavitelné utrpení, že dokáže s takovou bezohledností proklínat, brát život…
Ale Severus vždy nalezl způsob, jak mu to připomenout, dokonce i v té nejméně pravděpodobné chvíli. Dokonce i…
A teď Harry nedokázal zastavit obrazy plynoucí mu v mysli. Obrazy, které spatřil v Severusově mysli. Obrazy, které zasáhly všechny jeho smysly a pokryly tělo husí kůží.
„Proč ses připojil k Voldemortovi?“
Otázka z něj vypadla náhle. Neplánoval ji.
Ucítil, jak se Severusovi svaly napjaly.
Neočekával odpověď. Pamatoval si, jak se několikrát snažil tohle téma nakousnout, ale Severus se mu pokaždé vyhnul.
Už otevíral ústa, aby otázku zapřel, ale v tu chvíli uslyšel hluboký, ochraptělý šepot:
„Byla to odpověď na všechny mé touhy. Dal mi to, co jsem hledal. Rozuměl mi. Nebo mi to tehdy tak připadalo… Myslel jsem, že po jeho boku se konečně mohu stát tím, kým chci. Že budu mít nějaký účel. Že změním svět. Příliš brzy se ukázalo, jak moc jsem se mýlil. Příliš pozdě jsem si všiml, že je jen posedlým šílencem, a já se z vlastní vůle stal jeho loutkou. A že pro někoho, kdo jednou vstoupí do jeho řad, není cesty zpět…“
Severus se odmlčel a Harry teprve teď vypustil vzduch. Polknul a pronesl tak tiše, jak jen dokázal:
„Ale tobě se to podařilo.“
Nevěděl proč, ale to tvrzení způsobilo, že se Severusovi rty zkřivily v hořkou grimasu.
„Ano. Podařilo. Nalezl jsem cestu. Obrátil jsem se k jedinému čaroději, kterého se Temný Pán vždy obával. Ale ukázalo se, že to byla slepá ulička. Bylo to z bláta do louže.“
„Ale přeci jsi mohl odejít,“ přerušil ho Harry. „Ve chvíli, kdy si všichni mysleli, že Voldemort zemřel. Nemusel jsi zůstávat. Brumbál tě nemohl zastavit.“
„Nemusel mě zastavovat,“ řekl tiše Severus a Harrymu se zdálo, že se v jeho hlase objevila hořkost. „V zoufalství lidé někdy udělají ty největší chyby svého života. A Brumbál byl mazaný. Za to, že mi dal život a ochranu, mě zavázal Nezrušitelným Slibem. Mám mu sloužit do dne, kdy se Temný Pán navždy vzdá své duše.“
Harry se zamračil.
Nezrušitelným slibem? Někdy už mu na to padl zrak, když se přehraboval mezi knihami v Zakázané sekci…
„To je magický rituál, který způsobí, že když porušíš přísahu, umřeš?“ Zeptal se, zvedl hlavu a pohlédl na Severuse.
Muž vypadal zaskočený jeho otázkou, jako by neočekával, že Harry na toto téma může cokoliv znát, ale jeho sevřená ústa naznačovala, že nemá záměr odpovědět.
Ale ani nemusel. Protože Harry už všechno pochopil a to bylo… bylo…
„A Brumbál ti přikázal, abys ji složil?“ Zeptal se a díval se na Severuse široce otevřenýma očima. „A pak… tě poslal k Voldemortovi, vědíc, že jestli půjdeš, můžeš zemřít, a když odmítneš a nepůjdeš, tak zemřeš také? To přece…“ Nedokázal nalézt odpovídající slova.
Vzpomněl si na nenávist, která pulzovala v Severusových vzpomínkách. Jedovatá, palčivá nenávist. A i když chápal nenávist k Voldemortovi, tak cítit tu samou nenávist k Brumbálovi, i když ze zřejmých důvodů, mu přišlo trochu přehnané. Ale teď bylo vše tak očividné. A nedokázal uvěřit, prostě nedokázal, že Brumbál, ten Brumbál, který se jevil jako dobromyslný, spravedlivý stařík s jiskřičkami v očích, mohl takovým způsobem vykořisťovat druhého člověka, dokonce i když toho měl ten člověk hodně na svědomí.
„To je nelidské,“ vydechl nakonec.
„Žádný člověk, který drží v rukou moc, se nedostal na vrchol díky milému chování a zálibou v citrónových dropsech,“ odpověděl Snape kysele. „A Brumbál vždy dokázal manipulovat s lidmi způsobem, aniž by si všimli provazů, na nichž jsou uvázáni, i kdyby o ně sami zakopli.“
Harry sklonil hlavu a pomalu ji položil na Severusovu hruď.
Vlastně, nikdy o tom nepřemýšlel, ale bylo mu trochu divné, že nejmocnější čaroděj světa se obává staříka s dlouhým šedivým plnovousem. Dokonce i přes všechny Brumbálovi znalosti a moc, kterou měl… no, přesně. Koneckonců, moc nevzniká z ničeho. Je třeba jí obrušovat jako diamant celé roky. A pro obroušení takového diamantu musíte mít opravdu ostrý nástroj.
„Proč vůbec…“ Harry zaváhal. ‚Proč ses vůbec do toho motal‘ neznělo moc dobře. „Proč ses vůbec začal zajímat o Černou Magii?“
Minula delší chvíle, než přišla odpověď a Harry už začínal pochybovat, že přijde.
„Byl jsem tehdy ve tvém věku,“ řekl tiše Severus. Jeho hlas se zdál vzdálený, jako by se snažil přemýšlet o dávné době. „Vstřebal jsem všechny informace v dosahu, ale bylo mi to málo. Očividně mě zajímalo to, co se v hodinách neučí. Jak dobře víš, nepatřil jsem k příliš společenským lidem…“ Severus se na chvíli odmlčel. „A zůstávání stranou nikdy nepomáhá k budování pozitivních reakcí v těch, kteří do skupiny patří a nesou si tím jistou nadřazenou hodnotu. Z tohoto důvodu jsem nebyl ve škole příliš oblíbený, a to zase způsobilo nekontrolovatelnou agresi, která nakonec musela někudy odejít. Takže jsem začal experimentovat…“ Následovala delší chvíle ticha, jako by Severus dával dohromady své myšlenky, rozhodujíc se, které z nich Harrymu ukáže, a které ne. „Začal jsem otevírat svou duši tomu, co tu agresi mohlo nakrmit. Sestupoval jsem níže a níže, a každý další schod byl jako otevření dalších dveří a vpuštění temnoty hlouběji a hlouběji. Až nakonec nadešla chvíle, kdy jsem se přestal kontrolovat. Přestože jsem si stále namlouval, že můžu kdykoliv přestat.“ Zdálo se mu to, nebo se Severusův hlas stal ještě ochraptělejší? „Vytvořil jsem tehdy několik silných kleteb s trvalými následky. Vložil jsem do nich celou svou duši. Ale jejich testování na zvířatech mi nestačilo. Prahnul jsem je ukázat těm, které nenávidím. A právě tehdy se objevil Temný Pán…“
Severus neřekl nic víc, ale ani nemusel, protože Harry si bleskově poskládal kousky skládanky a všechny neznámé najednou utvořily jeden, souvislý celek.
„To proto jsi mi tak důrazně zakázal učit se Černou Magii,“ pověděl tiše a díval se na měkký, chvějící se plamen svíčky. „Nechceš, abych šel tou samou cestou.“
„A ty jsi stejně šel neustále proti mně,“ odpověděl trpce Severus. „Vždy, když se ti někdo snaží v čemkoliv zabránit, staneš se hluchým idiotem, a jakékoliv zákazy či pravidla se na tebe přestanou vztahovat.“
Harry stisknul rty.
„Možná to trochu zveličuješ, Severusi,“ zamumlal nevýrazně.
„Zveličuji?“ V Severusově hlase zaznělo tak výsměšné překvapení, až Harryho téměř zabrnělo na kůži. „Řekni mi, jestli jsi někdy v životě poslechl rady někoho, kdo měl úplně jiný názor v situaci, kdy jsi byl přesvědčený, že máš pravdu?“
Harry se zamyslel.
Myslel na to, jak během první hodiny létání vylétl do vzduchu přes výslovný zákaz madam Hoochové a Hermioniných protestů. Ale přece musel získat Nevillův pamatováček… A na to, jak mu profesorka McGonagallová zabránila hledat na vlastní pěst Kámen Mudrců. Ale přece nemohl dovolit, aby ho získal Voldemort… Na to, že neměl cestovat do školy létajícím autem. Ale přeci se museli nějak dostat do Bradavic… Na to, že mu nebylo dovoleno opouštět dům svých příbuzných, Ale byli na něho přeci tak strašní… Na všechny porušení večerky v hradě, zvláště tehdy, kdy se všichni domnívali, že se po škole volně pohybuje vrah. No, ale měl pro to přeci vážný důvod… Na to, že mu nebylo dovoleno chodit do Prasinek. Ale všichni mohli do Prasinek jít, takže on měl také právo… O nařízeních vydaných Dolores Umbridgeovou. No, ale ty byly přece naprosto nesmyslné a vytvořené jen proto, aby mu znepříjemnily život…
Dobře. Zdálo se, že pokaždé dokázal nalézt nějaké ‚ale‘ a jednat, podle svého názoru, tím nejlepším způsobem. Ale kdyby ne… nedokázal by se dostat do famfrpálového týmu, nedokázal by zastavit Voldemorta, nedostal by se do Bradavic, nenalezl by Tajemnou Komnatu a nedokázal by spoustu dalších věcí. Takže nakonec… se ukázalo, že udělal správnou věc.
„Možná máš trochu pravdu…“ Řekl tiše, zvedl o něco hlavu a podíval se přímo do černých očí, které na něj hleděly. „Ale kdybych poslouchal všechny ty rady, nikdy by se mi nepodařilo udělat něco tak neuvěřitelného…“ Odmlčel se a olízl si rty. „…jako získat tebe.“ Spatřil na dně těch černých očí malý záblesk. „Stejně, jako bych nikdy nechytil svou první zlatonku, ani bych…“
„Ani se mě nepokoušej porovnávat se Zlatonkou, Pottere,“ vycedil Severus a probodl ho podrážděným pohledem.
Harry rychle ukryl úsměv a přitiskl si tvář k jeho hrudi.
„No, musíš přiznat, že mi to hodně pomohlo v sexu. Kdybychom tak často nepíchali, předal bys mě Voldemortovi…“
Měl pocit, že se náhle vzduch ochladil a teplota klesla pod nulu. Podíval se na Severuse, který ho sledoval tvrdým, zcela nepobaveným pohledem.
„Myslíš si, že je to zábavné?“
Harry si odkašlal a snažil se polknout knedlík v krku.
„Teď mi připadá všechno zábavné,“ odpověděl se slabým úsměvem. „Všechno to…“ mávnul rukou neurčitým směrem. „To všechno… to jak jsem si myslel, že mě nenávidíš… to, jak moc se realita může lišit od pravdy…“ Ani si nevšiml, kdy jeho hlas nabyl hořký tón. Přesunul dlaň po Severusově kůži a dotknul se prsty jizvy na jeho klíční kosti. „To, jak někdo tak chladný může být současně tak teplý… a jak sis toho ani nevšiml.“ Uslyšel, jak Severus vtáhl vzduch. Harry zavřel oči a ještě pevněji přitiskl tvář k jeho hrudi.
„K tomu je třeba být Nebelvírem,“ odpověděl Severus dokonale vyrovnaným tónem a Harry měl velký problém rozluštit jeho intonaci.
„Velmi vtipné,“ zamumlal nakonec.
„Proč myslíš, že žertuji?“ Zeptal se Severus vážně. „Jsi typickým představitelem své koleje. Všechny její negativní rysy mají značný vliv na tvé chování stejně jako na každého jiného nebelvíra,“ pověděl muž, a i když se zdálo, že na začátku mělo být jeho prohlášení pouhá provokace, teď se zdálo, že se mění v něco vážnějšího. „Ale doufám, že od teď začneš ovládat své lehkomyslné chování, protože si oba dobře uvědomujeme, jaká hra se tu hraje.“ Poslední věta nebyla otázkou. Spíše prohlášením. Téměř rozkazem. „Musíš být opatrný a mít oči dokořán. Navzdory všem bezpečnostním opatřením, nebezpečí nemizí. „Severusův hlas se stal hlubším a tvrdším, a Harry pocítil, jak ho muž tiskne blíž k sobě, ještě pevněji kolem něj utahuje paži. „Ale přísahám, že zabiji každého, kdo se k tobě pokusí přiblížit.“
Harryho srdce se rozbušilo tak silně, jako by mu chtělo polámat žebra.
„Já vím,“ zašeptal tiše, polknul a snažil se uklidnit to, co tlouklo v jeho hrudi. „Proto jsi zabil Blackwooda. Protože chtěl... on chtěl…“
„Ano. Blackwood udělal tu jednu, neodpustitelnou chybu. Proto ho potkala smrt.“
Harry si vzpomněl na nepředstavitelné překvapení na tváři skryté pod závojem vlasů. A vzpomněl si také na úplně jiný výraz té samé tváře. Nelítostný, plný chorého šílenství.
„Ta vzpomínka s ním a s tebou…“ Začal nejistě, nevědíc jak vyjádřit slovy to, co ho trápilo. „Co se vlastně stalo s těmi chlapci?“
„Zabil jsem je,“ odpověděl krátce Severus a Harry měl opravdu ohromný problém se zachycením jakýchkoliv emocí v jeho hlase, jakoby se je muž snažil pečlivě skrýt.
„Ale oni přece…?“
„Musel jsem je zabít, jinak by je Blackwood použil tím nejbrutálnějším a nejohyzdnějším způsobem, než by je sám zbavil života.“
Harry dokonale věděl, o jakém způsobu Severus mluvil, ale jeho mysl se nedokázala vypořádat s mírou krutosti, kterou spatřil v mužových vzpomínkách.
„Myslíš tím, že…“
„Ano, Pottere. Znásilnil by je. Každý, kdo měl tu čest poznat Blackwooda, věděl, že mu nic nepůsobilo větší potěšení, než hraní si se svými obětmi. Ušetřím tě detailů.“
Harry pevně sevřel víčka a snažil se zbavit přicházejících obrazů, které mu působily husí kůži a zadrhávaly mu dech v plicích.
„To je strašné,“ zašeptal po chvíli, i když věděl, že to slovo neodráželo ani polovinu z toho, co se stalo obětem, které padly do rukou tomu posedlému psychopatovi.
„Když nás Temný Pán vyslal na misi, tušil jsem, že z toho vzniknou jen problémy. A nemýlil jsem se. Blackwood se rozhodl sehnat si nějakou zábavu…“ Severusův hlas byl dutý a velmi vzdálený, jako by sami vzpomínky stačily, aby se do jeho duše vkradla temnota. „Samozřejmě jsem musel sehrát svou roli a předstírat, že jsem se snížil na jeho úroveň… úroveň dravého zvířete, pozbaveného jakýchkoliv lidských reflexů, které svůj život přizpůsobilo svému okolí a duši odhodilo do odpadu… Ale i přes zavřené dveře a tlumící kouzla…“ Severusovi se zlomil hlas a Harry zadržel dech. „…dosud si pamatuji jejich prosby a křik.“ Severusův šepot byl sotva slyšitelný, ale stačil, aby Harry pocítil bolestné chvění pronikající celým jeho tělem. Byl přesvědčen, že je první osobou, které Severus řekl o této vzpomínce.
„To byla tvá nejhorší vzpomínka?“ Zeptal se tiše. Měl dojem, že jakýkoliv hlasitější zvuk může rozbít ten křehký, skleněný most, který mezi nimi teď byl.
„Ne.“ Severus si těžce povzdychl. „Nejhorší chvíle byla ta, ve které jsi ráno po naší poslední noci odešel a já jsem slyšel tvé vzdalující se kroky... a věděl jsem, že jsem tě ztratil.“
Harry si vzpomněl na to, co viděl ve vzpomínkách. Chvíli, ve které byl Severus opřený čelem o dveře s dlaní sevřenou na klice a všechno okolo něj zhasínalo, pohlceno zcela neproniknutelnou, hlubokou temnotou.
Bude cítit totéž, až… už zanedlouho…?
„Pro mě nejhorší chvíle byla ta, ve které jsem opustil myslánku. A spatřil jsem tě, tak nevzrušeného, zatím co já jsem se rozpadal na kousky… a pak jsem běžel na pozemky. Všude byl sníh a… a byla strašná zima. A když mě Hagrid našel a odnesl na ošetřovnu… byl jsem úplně někým jiným. Jako by mě napadlo celé hejno mozkomorů a vysály ze mě všechno, dokud nezůstalo vůbec nic.“
Severusova dlaň se mu pevně sevřela ve vlasech.
„Víš, že jsem to musel udělat.“
„Vím.“
„Musel jsem tě odehnat. Co nejdále.“
„Já vím.“
„I za cenu toho, kým ses stal.“
Harry sevřel ústa. Severus mu to nemusel vysvětlovat.
„Nevím, kým jsem se stal. Měl jsem pocit, jako bych byl v jakémsi kómatu. A až tehdy, když jsem omdlel a probudil jsem se na ošetřovně… tehdy jsem pocítil, jako bych se z toho kómatu probudil. Já… musel jsem nějakým způsobem vycítit tvoji přítomnost.“
„Neměl jsem to dělat,“ pověděl náhle Severus a Harry vycítil v jeho hlase jemný nesouhlas.
Zvedl hlavu a zamračeně se na něj podíval.
„Neměl? Myslíš si, že tohle…“ Ukázal na sebe a pak na Severuse. „…že tohle není důležité?“
Spatřil, jak se Severusova ústa rozevřela, ale než z nich cokoliv vyšlo, muž znovu získal kontrolu a pevně je sevřel.
„Neoklameš mě,“ pokračoval Harry, díval se přímo do černých, divně se lesknoucích očí. „To ty jsi první přišel na ošetřovnu. Riskoval jsi, protože jsi mě tak moc chtěl vidět. Držel jsi mě za ruku. Nemohl jsi mě opustit.“
Mužovi rysy se náhle vyostřily a obočí zamračilo.
„Nebyl jsi při vědomý… musel jsem… kruci, v té chvíli jsem nemyslel racionálně. Nevěděl jsem, že bude mít na tebe moje přítomnost takový vliv. Kdybych to věděl, tak…“
„Udělal bys něco jinak?“ Zeptal se rychle Harry a obezřetně sledovat černé zorničky, které se přesouvaly po jeho tváři.
Severus neodpověděl.
A to byla dostačující odpověď. Stačila, aby se Harryho srdce vyplnilo teplem.
„Víš…“ řekl Harry, aniž by odvrátil pohled od mužovy tváře. „Hned potom, co jsem se probudil a všechno se mi začalo vracet… měl jsem erotický sen. O tobě.“
Severus vypadal, jako by přestal dýchat. Ale příliš rychle se ovládl.
„Tak to byl ten důvod, proč ses rozhodl opít do bezvědomí.“
Harry si opět položil hlavu na mužovu hruď.
„Vím, že to bylo hloupé a nezodpovědné…“
Severus zareagoval jen hlasitým odfrknutím.
„Ale mám něco k ospravedlnění,“ dodal Harry a podíval se na Severuse.
„Ano?“
„V té chvíli jsem nemyslel racionálně.“
Severusovi oči se zlověstně zablýskly a Harry rychle skryl úsměv, spustil hlavu a přitulil se k muži.
Nějakou dobu panovalo ticho. Zdálo se trochu jiskřivé, jako by se všechny emoce, které se nasbíraly během jejich rozhovoru, stále vznášely ve vzduchu, nedajíc na sebe zapomenout. Po chvíli, kdy se začaly uklidňovat a jiskry se změnily v jemný šum klidu, který se usazoval na posteli a jejich kůži, se Harry tiše ozval.
„Severusi… můžu se tě ještě na něco zeptat?“
„Když řeknu ‚ne‘, zastaví tě to nějak?“
Harry se zarazil.
„Ne.“
Severus to kvitoval mlčením, ale to mlčení v sobě mělo drápy.
„No, víš…“ Začal nejistě Harry, nevěděl, jak vyjádřit slovy to, co chtěl říct. „…tak jsem přemýšlel… protože vím, že si ji četl… chci říct, tu kartičku, kterou jsem upustil před myslánkou… a chtěl bych vědět... co si o ní myslíš?“
„Tedy…“ Začal Severus vyrovnaným tónem, jako by se snažil najít správná slova. „Vzhledem k tvým rétorickým schopnostem… myslím, že jsi vlastně překonal svou vlastní výmluvnost.“
„Takže… se ti to líbilo?“ Zeptal se Harry nejistě.
„Řekněme raději, že… jsem to přežil.“
„Já, trochu jsem ji zmačkal,“ zamumlal Harry.
„To nevadilo. Narovnal jsem ji.“
Merline, proč když šlo o pocity, tak oba připomínali hendikepované slepce v temném tunelu, kteří se snažili navzájem vést?
„A dal jsi ji do krabičky,“ pokračoval Harry a vzpomněl si dárky ukryté za sklem, které Severusovi dal. „Viděl jsem je. V laboratoři…“
Náhle Harryho udeřil pocit, jako by se vzduch ochladil, a mužova dlaň se mu sevřela ve vlasech pevněji.
„Ano, viděl,“ zašeptal Severus. „Ač jsi tam neměl být…“
Harryho oči se rozšířily a chlapec pocítil, jak ho polévá chladný pot jako chladné úlomky skleněného mostu, který mezi sebou měli.
Zatraceně! Neměl o tom mluvit! Proč to udělal? Proč?!
„Vloupal ses do mých komnat…“ Pokračoval Snape, a teplota spadla tak moc, jako kdyby náhle do místnosti vtrhly mozkomoři. Jeho hlas se stal ještě chladnější. „Nemysli si, že jsem na to zapomněl. Čekal jsem, až to téma nakousneš sám. Vloupal ses ke mně s konkrétním cílem…“
„Ne, prosím, neptej se na to!“ Křik v Harryho mysli nabíral čím dál víc na síle a příjemné teplo, které ještě před chvílí obklopovalo jeho srdce, se stalo jen vzpomínkou.
„Snažil ses získat to, od čeho ses měl držet dál…“
Harry zavřel oči a přitiskl se k Severusovi s takovou silou, jako by se bál, že ho od něj něco odtrhne. Cítil, jak závěsy klidu padají na podlahu. Úplně roztrhané.
„A teď mi řekni… k čemu si potřeboval ten lektvar?“ Napětí v Severusově hlasu se téměř dotýkalo Harryho kůže.
Bylo dobře, že mu muž v této chvíli neviděl do tváře. Harry by nebyl schopen ukrýt hurikán emocí, který ta otázka vyvolala, protože si náhle děsivě uvědomil, že důvod, proč se sem vloupal…. přestal mít význam v okamžiku, ve kterém se dozvěděl pravdu. Protože teď, když už věděl… když ležel tady u Severuse, v jeho objetí, když se všechno nakonec zdálo... tak pěkné… teď se ten důvod stal irelevantním, tak vzdáleným, tak nereálným… že pro něj byl nepochopitelným.
Nicméně… ten příšerný strach, který ho provázel poslední dny, byl reálný. Vibroval mu pod kůží. Zahnaný až na samé dno divokým strachem, kterého se mu podařilo zbavit jen v několika malých krátkých okamžicích… a který se po této otázce znovu probudil.
„Pottere?“
Harrymu trvalo chvíli, než si uvědomil, že slyší Severusův hlas a cítil, jak muž zvedl hlavu a dívá se na něj.
Zatraceně, příliš dlouho neodpovídal!
Ještě více vtulil tvář k jeho hrudi, aby Severus nemohl spatřit výraz jeho očí, po čemž si odkašlal, a nervózně v hlavě hledal věrohodné vysvětlení.
„Já… myslel jsem si, že by mohl být užitečný. Někdy. V budoucnu. Že bych ho možná mohl nějak použít, kdyby Voldemort zaútočil na Bradavice.“
Ticho a chlad, které přicházely od Severuse, způsobily, že se Harry kousl do rtu a zavřel oči, vědíc, že to vysvětlení bylo tak naivní, že i on by měl problém s uvěřením.
Musel ještě něco dodat.
„Myslel jsem si, že… jestli je to jed… nevím, že bych do něj mohl namočit šíp nebo něco jiného a zranit Voldemorta. Myslíš, že by to bylo možné? Koneckonců jsi ten lektvar uvařil.“
„Možné to je, ale proveditelné nebo účinné? Pochybuji,“ odpověděl tiše Severus, ale proč se Harrymu zdálo, že jeho hlas zněl tak... odlehle? „Nebyla to příliš velká dávka, aby mu ublížila. Temný Pán by ji bez potíží přežil. Možná by ho to na nejvýš na chvíli oslabilo.
„Na krátkou chvíli…“ Harry se chytil poslední věty. Takže existovala jakákoliv šance. Jakákoliv jiná cesta, ač neuvěřitelně strmá a vedla jedině do propasti. Zůstala jen jedna otázka: může si takový boj dovolit? Stojí za to riskovat a pokusit se o jiný způsob? Teprve před několika hodinami byl připraven jít se zavřenýma očima na smrt. Ale teď… všechno se změnilo. „Takže by ho to mohlo oslabit. A oslabený, už nebude tak mocný…“
„Dokonce, i když oslabený, Temný Pán zůstává nejmocnějším čarodějem všech dob.“
Harry pocítil bodnutí vzbouření.
„Ale přece musí existovat nějaký způsob. Ten lektvar na něho musí nějak zapůsobit. Přeci jsi ho uvařil a…“
„Proč se tak zajímáš o ten lektvar?“ Otázka padla náhle, prořízla vzduch jako ledový skalpel a Harry cítil, jak se mu jazyk přilepil k patru.
Opět se nachytal.
Ale byl zvědavý. Chtěl se dozvědět cokoliv. To byla jeho poslední šance. Za několik hodin…
Polkl.
Co měl odpovědět? Jakou lež vymyslet tentokrát?
„Podívej se na mě.“ Ve Snapeově hlase vycítil netrpělivost. A ještě něco. Něco, co se snažilo proniknout do jeho duše, a trhalo ji chvějícími se prsty.
Neklid.
„Prostě jsem zvědavý,“ odpověděl tiše a snažil se znít bezstarostně, jako by mluvil o počasí.
Nechtěl se na Severuse podívat. Nemohl. Věděl, že když to udělá, muž si vše domyslí.
„Myslíš, že uvěřím takovému blábolu? Máš se na mě okamžitě podívat.“ Severusův hlas se změnil. Stal se ledový. Ostrý.
„A proč bych se o něj neměl zajímat?“ Odpověděl Harry otázkou, majíc pocit, že se mu země pomalu propadá pod nohama.
Musí odsud utéct! Už minulo příliš mnoho času… Nemůže tu zůstat už ani o chvíli déle! Jinak Severus…
Cítíc, jak se mu potí ruce, se odtáhl od Severusovi kůže a se silně bijícím srdce se zvedl na lokti.
„Musím se napít,“ zašeptal, uvolnil se ze Severusova stisku a zvedl se na posteli. „Hned se vrátím.“
Ani jednou se na muže nepodíval, natáhl si kalhoty a boty, a sáhl po košili.
Stačí, že se odsud dostane. Pak to nějak udělá… Měl lektvar. Měl šanci.
Měl cíl.
Kdyby jeho otázky všechno nezničily, neměl ponětí, jak by odsud z vlastní vůle dokázal odejít. Opustit ty teplé paže, tu postel, ty komnaty… vědíc, že už sem nikdy nevkročí. Prodlužoval tu chvíli a prodlužoval, oddalovat přibližující se úkol, který ho čekal.
Cítil na sobě zkoumavý pohled tmavých očí. Nenáviděl ten pocit. Pocit, jako kdyby ho ten pohled rozebíral na kousky. Sledoval ho, rozebíral každý jeho pohyb, analyzoval ho.
Zamířil ke dveřím, cítíc na hrudi touhu vrátit se zpátky. Aby se na něj naposledy podíval. Aby se ještě jednou přitiskl na jeho rty a ucítil jeho chuť.
Ale nemohl. To by byl jeho konec.
Na třesoucích se nohou došel do slabě osvětleného obýváku a s obtížemi hledal svou na podlaze odhozenou hůlku a brýle. Rychle použil čistící kouzlo a oblékl si přes ramena košili, ale ve chvíli, kdy zvedl ze země neviditelný plášť, pocítil šelest magie, plášť se mu vyrval z rukou, a jeho srdce se prudce zastavilo.
Otočil se a podíval se k ložnici.
Severus stál se zvednutou hůlkou, oblečený pouze v černých kalhotách, držíc v ruce Harryho plášť a jeho pohled…
Harry polkl a zhluboka se nadechl, jak se snažil potlačit náhlý nárůst paniky, která ho naplnila hrůzným strachem.
„Chystáš se někam?“ Zeptal se Severus dokonale ovládaným, chladným hlasem. „Může se ti to zdát nepravděpodobné, Pottere, ale mám ve svých komnatách dost zásob různých nápojů, které by měly dostatečně uhasit tvou žíznivost. Nemusíš hned zamířit k jezeru, aby ses mohl napít.“ Ironie, kterou vložil na poslední slovo, visela ve vzduchu jako příliš nafouknutý balon, který každou chvíli hrozil prasknutím.
Harry cítil, že se začíná dusit.
Byl idiot, když si myslel, že Severus i jen na zlomek vteřiny uvěří jeho lžím. Ale i ten jeden zlomek vteřiny by mu stačil…
„Chtěl jsem… jen jít na čerstvý vzduch.“ Ano, jen žvanil. Dokonale věděl, jak to skončí. „Najednou se mi udělalo špatně a…“
„Doopravdy?“ Severusův hlas byl plný ledu. „A to jsi to tušil už předem, že sis už v ložnici obul boty?“ Harry na sobě cítil mužův ostrý pohled. Cítil, jak mu hoří kůže, palčivě, jako by ji rozřezávaly skalpelem a snažili se proniknout do jeho duše. „Naposledy říkám, že se na mě máš podívat!“
Harry se sklonil, téměř se zhroutil k zemi pod Severusovým tónem.
Bože, ať přestane… ať přestane…
Jeho oči se chvěly, když se díval do podlahy, zatínal pěsti a snažil se dát dohromady.
„Co se děje?“ Uslyšel náhlou otázku, když žádným způsobem nereagoval na předchozí rozkaz. A tentokrát uslyšel v mužově hlase čím dál výraznější a drsnější praskliny. „Co hloupého chceš udělat, Pottere? A přísahám, že jestli se mě ještě jednou pokusíš obalamutit takovou ubohou lží, tak za sebe neručím.“
Harry sevřel rty. Už skoro nemohl dýchat. Ne, když se Severus nacházel tak blízko, jen několik kroků od něho, a on nemohl… musel…
Stačilo by jen… vyplavit to ze sebe. Celou tu váhu. Ten paralyzující strach. Zavřít oči a prostě… se přitulit do černých šatů. A už nikdy se nemuset vynořit z temnoty, která by ho obklopovala.
Jeho hrdlo bylo tak sevřené, až pálilo, jako by mu do něj někdo nalil kyselinu, způsobujíc, že Harry ze sebe nebyl schopen dostat ani slovo.
Prudce se otočil, nechtěl, aby to Severus viděl.
Nepatřilo mu to. Bylo to jeho tajemství. Jeho váha. Váha, pod kterou už za pár hodin zmizí navždy.
A tehdy uslyšel Severusův hlas. Značně blíže. Právě za sebou.
„Co se stalo?“ Jeho tón se stal jemnější, jako by ho Severus nechtěl vystrašit. A Harry v něm vycítil značně velkou… nervozitu. „Co se přede mnou snažíš skrýt? Co chceš udělat?“
Harry zavřel oči.
Ne. Nedovolí mu to! Nezastaví ho! Jen ať ho nechá odejít.
„Pottere?“ Opatrný dotyk na ramenu způsobil, že Harry prudce otevřel oči.
Před několika hodinami bylo všechno jiné. Stačilo jen vzít lektvar a jít.
Ale teď?
Zavřel oči, otočil se a natáhl se dopředu, obalil paže kolem Severusovi nahé hrudi a přitulil se k němu s takovou silou, jak by se v něm toužil utopit.
„Já… opravdu musím jít na vzduch. Neboj se. Nic se neděje.“
Prosím, věř mi a nech mě jít. Prosím, prosím, prosím…
Severus se pohnul a Harry ucítil dotyk na bradě, zvedající jeho tvář. Ještě pevněji zavřel víčka, i když chybělo jen málo, a otevřel by je, když pocítil ten horký jazyk, vklouzávající mu do úst. Kolena se pod ním podlomila, a kůže se pokryla zimnicí. Tvrdé, vlhké rty se pevně přitiskly k jeho, a Severusův dech se smíchal s Harryho.
Bože, bylo to tak úžasné… miloval, když ho Severus líbal tímto způsobem…
Jeho dlaně samovolně vystřelily nahoru, vpletly se do mužových vlasů, a v tu chvíli ho k sobě Snape přimknul ještě blíž, prohloubil polibek a vnikal do Harryho úst s takovou touhou, jako by se z něj snažil vysát duši.
A najednou, ve zlomku vteřiny… rty a jazyk zmizely.
Harry měl pocit, jako by mu náhle zmizel vzduch a prudce otevřel oči.
Spatřil před sebou dvě naprosto černé oči, jak na něj upřeně zírají.
A v té samé chvíli se všechno začalo točit a rozmazávat před očima. Jeho duše se otevřela, neschopná obrany, poddávajíc se naléhavé černi a s naprostou hrůzou pochopil, že v tu chvíli… prohrál.
Obklopila ho temnota. Neproniknutelná temnota, kterou padal a padal a měl pocit, že to trvá nekonečně dlouho. Kdesi v dálce práskly dveře, viděl blikající světla v oknech, které míjel s ohromnou rychlostí, ale nedokázal se zastavit.
Nakonec udeřil o zemi takovou silou, že se mu vzduch vyrazil z plic, a zjistil, že se nachází na samém dnu hluboké studny, v místě bez dveří a oken, a jeho jediným společníkem je hustá, vlhká mlha. A že je v ní cosi lepkavého, cosi sípavého, co mu oválo tvář ledovým vánkem.
Vyděšeně zacouval ke stěně, spustil se na nohou a skryl hlavu mezi koleny.
Byl sám. Úplně sám.
***
Temnota připomínala olejovitou substanci, která se mu vlévala do úst a nosu. Lepkavá a hustá, s nepříjemnou, trpkou chutí, prosáklá pachem rozkladu. Zdálo se, že mu proniká tělem, vyplňuje ho strachem, a ovíjí jeho tvář sípavým dechem.
Co měl dělat? Jak bojovat s tím, co ani nevidíte? Co se zdálo nehmotné, a zároveň tak reálné, až měl pocit, že stačí natáhnout ruku, aby se dotknul té v rohu číhající hrůzy. Kam uniknout, když se nacházel na místě bez východu? Ztracený na samém dně… čeho? Kde se nacházelo ‚tady‘?
Zdálo se mu, že zná odpověď, ale neměl v sobě dost odvahy, aby o tom dokonce jen přemýšlel.
Mohl se jen kývat a čekat… ale na co?
Ticho bylo pohlcující. Vyplňoval ho jedině ten nepříjemný, sípavý dech a hluboké, chrčivé vrčení, téměř zvířecí…
Teprve po nějaké době si Harry uvědomoval, že k jeho uším přichází ještě jeden zvuk. Původně zkreslený a připomínající echo, ale čím dál výraznější. Jakoby… volání.
A… ano, slyšel ho čím dál víc. Něčí přítomnost. Emoce. Silné. Čím dál silnější.
Strach. Ale nepatřil jemu. Tenhle strach byl úplně jiný. Horký jako rozpálená železná tyč a současně tvrdý tak, že by se s ním dalo rozbít cokoliv, co by stálo v jeho cestě.
A přibližoval se.
Hledal ho.
Ale nenajde ho. Nenajde, jestli mu Harry nedá žádné znamení. Jakékoliv.
Severus…
Všechno zamrzlo. Ale jen na zlomek vteřiny. A Harry pocítil úder horka. A žár, ovíjející se okolo něho jako plášť, který ho vytahoval z hloubky.
A strach měnící se v úlevu, obklopující ho příjemným teplem a vynášející ho čím dál výš a výš, dál od tmy a toho, co se v ní skrývalo.
A pak se dotknul nohama podlahy. Síla, která ho držela, zmizela a spadl na kolena. Pomalu otevřel oči a zamrkal, zasažený jasem. Všude okolo něho byla okna. A za nimi spatřil….
…sebe. Šel na boso chodbou, oblečený v nemocničním pyžamu, držel v ruce pero, pergamen a lahvičku s inkoustem. Viděl svoji tvář pozbavenou výrazu s prázdnýma očima. Tvář kohosi, kdo ztratil všechno a chtěl vše získat zpět. Dokonce i za cenu ztráty toho, co zbylo.
Spatřil, jak vchází do sovince, odhrnuje sníh od stěny, sedá si a začíná psát.
Ne! Severus to nemůže spatřit!
Mysli na něco jiného, něco jiného…!
Sevřel víčka, zacpal si uši dlaněmi a snažil si za každou cenu vzpomenout na pocit, který ho doprovázel při nahánění Zlatonky. Ale zlatý míček se během zlomku vteřiny vytratil a změnil se na pergamen rozložený na jeho kolenou a jeho dlaň, svěšenou nad prázdným listem.
Nemohl. Byl příliš slabý, než aby mu v tom zabránil. Cítil jeho sílu. Vznášela se okolo něho, ohýbala prostor, hustá aura, která ho nutila… nutila ho, aby to sledoval a připomněl si to. Každé slovo, každou svou myšlenku.
A nedokázal tomu zabránit.
Dlaň se zvedla, napsala na pergamen první písmena a v té chvíli Harry uslyšel své vlastní myšlenky, které byly nevýrazné, jakoby udušené divným, hlasitějším šuměním…
Setkám se s tebou za dva týdny…
Hlasitý třesk, připomínající úder blesku způsobil, že sebou Harry trhl a rychle se podíval na stěnu před sebou. Chvěla se.
…budeš si semnou moc dělat, co chceš…
Chvění se změnilo ve vibrace. Harry se odsunul doprostřed a s hrůzou sledoval, jak se na skle objevily praskliny.
…Snape se vrátí do Bradavic celý a zdravý…
Věděl, že tohle je konec. Ještě chvíli a…
…jestli se dozvím, že se mu něco stalo…
Zakryl si hlavu rukama ve chvíli, kdy nadešla masivní rána, sklo explodovalo, a zasypalo ho úlomky. Přikrčil se uprostřed k podlaze, slyšíc jedině zvuk padajícího skla. A teprve ve chvíli, kdy nastalo naprosté ticho, se odvážil stáhnout ruce a otevřít oči.
Vzpomínky se dál promítaly okolo něho, ale zdály se chaotické, jakoby jejich řídící síla byla příliš rozpolcená svými emocemi, aby je dokázala kontrolovat a pečlivě je sledovat.
A Harry viděl, jak jimi proniká oheň. Čím dál silnější a silnější, spalující každou vzpomínku a ohlušující jeho vlastní myšlenky.
Chvíle, ve které obdržel odpověď od Voldemorta…
…pokud se neobjevíš, nikdy víc ho nespatříš… Nikdy…
Chvíle, ve které z dáli sledoval Severuse stojícího ve dveřích.
Žil… Žil… Dodržel slovo…
Lekce s Lunou a Tonksovou…
Jak ho mám porazit? Zůstalo tak málo času…
Poslední hodina Lektvarů…
Na další hodinu? Tohle byla moje poslední hodina lektvarů.
Spatřil sebe, jak stojí před dveřmi do třídy a dívá se na ně s takovým výrazem ve tváři, který s ním otřásl.
Tolik vzpomínek…
Nakonec spatřil chlapce schouleného v neviditelném plášti u stěny, a i když oheň strávil už téměř vše, dokázal zaslechnout ještě nevýrazné echo svých myšlenek:
Nezůstalo už nic. Nic, kromě téhle jedné, jediné cesty.
Vypít lektvar…
Nestihl spatřit už nic víc. Plameny pohltily vše, včetně podlahy na které klečel a pocítil, jak ho cosi vytahuje od povrchu toho ohromujícího žáru. Zachvěl se, udělal několik kroků a narazil do stěny, bojujíc se závratí.
Znovu byl ve Snapeově komnatě.
Vyplňovalo ji ticho. Ticho, které jakoby jiskřilo.
Harry pomalu otevřel oči. A když před sebou spatřil Snapeovu tvář, musel přemýšlet, zda se mu ještě někdy podaří chytit dech.
Muž vypadal jako paralyzovaný. Jeho oči zakryté hustým stínem se propalovaly do prostoru někde za Harrym a tvář připomínala žulovou masku, za kterou zuří smrtelné tornádo myšlenek.
Ale dříve, než Harry mohl přijít k sobě natolik, aby jen pomyslel na to, že nejlepším řešením by byl rychlý útěk, černé oči se zaostřily, a Severusův pohled se soustředil na něj.
A Harry nevěděl, jak nazvat to, co v těch očích spatřil, ale byl si jistý, že to nezapomene do konce života.
Severus se pohnul dopředu jako bestie v zuřivém útoku a v pouhých třech krocích byl u Harryho, chytil ho za košili a zatřásl s ním takovou silou, že Harry chvíli nevěděl, kde se nachází podlaha.
„COS TO UDĚLAL?!“ Zakřičel mu přímo do tváře, a třásl s ním tak silně, že se Harry začínal téměř dusit. „Ty impulzivní, nezodpovědný, bezduchý idiote! Máš ponětí, co jsi provedl?!“
Harry chytil Severusovi pěsti a snažil se je od sebe odervat.
„Pusť mě!“
Ještě nikdy ho neviděl v takovém stavu. Mužovi tváře byly zrudlé v nepopsatelné zuřivosti, oči divoce planuly, a pohled, který do něj pronikal, se zdál být téměř šílený.
Vypadal děsivě.
Dalším škubnutím si Harryho přitáhl ještě blíže a zasyčel mu přímo do tváře:
„Co sis myslel? Záměrně jsem ti ukázal vzpomínky! Udělal jsem všechno pro to, aby přežil, a ne, abys mu padnul do rukou jako povolná ovce určená na porážku! Udělal jsem všechno, abys mě nenáviděl! Nenáviděl! A cos udělal?! Podal ses mu na stříbrném podnose! Ty zatracený spratku!“
Severusova slova se trefila hluboko, udeřila překvapující silou a uvolnila v Harrym to, co se posledních pár dní tak trpělivě pokoušel skrýt. To on by měl na Snapea křičet za všechno co mu udělal! Za každou chvíli bolesti!
Cítil, jak z něj vyvěrá vztek a mění se v hněvem nasáklý, zoufalý výkřik.
„A co jsi udělal ty?! Chtěl jsi zemřít, abych se nikdy nedozvěděl pravdu! Chtěl si jít na smrt a nechat mě tu v chaosu a s nenávistí! Chtěl jsi mě nechat samotného, ty zatracený bastarde!“ Zakřičel, udeřil do mužovy hrudi pěstí a nehty druhé ruky se mu zaťaly do dlaně, jak se celou silou snažil uvolnit ze sevření. Ale Snape mu to nedovolil. Chytil ho za zápěstí a téměř ho rozdrtil, odtáhl mu ruku stranou a zavrčel mu přímo do tváře:
„Taková byla moje role! Měls být v bezpečí! Ale ty se vždycky musíš do všeho plést a všechno podělat! Jako nějaký bezduchý idiot, který musí mít vždy všechno po svém! Jak tě vůbec mohlo napadnout poslat mu dopis?! A po tom všem, co jsem pro tebe udělal! Úplně jsi ztratil rozum!“
Harry cítil bolest v místě, kde ho svírala Severusova ruka, ale to v něm jen podnítilo vztek. Škubl sebou dopředu, vbíjel hněvem planoucí pohled do černých, tvrdých očí naproti.
„Nemohl jsem tě nechat umřít! Nechápeš to?!“
„Ne, ty to nechápeš!“ Přerušil ho muž a ještě zpevnil stisk. „Jak si přede mnou mohl skrývat něco takového?! Co jsi chtěl vlastně dělat?! Tiše uniknout z mých komnat a letět za Temným Pánem bez jediného slova?! Překročil jsi přípustné hranice! Všechno jsi zničil! Všechno, co jsem ti obětoval! Všechno vyšlo na zmar, protože sis jako obvykle musel hrát na zatraceného hrdinu, který si neváží života!“
„Ne! Udělal jsem to, co jsem považoval za správné! Udělal bych pro tebe cokoliv! Bylo to moje rozhodnutí, a ty nemáš právo ho napadat, zvlášť když jsi udělal to samé!“
Severusovi oči naplnila temnota. Ještě hustší a ještě nebezpečnější než dosud.
„Ano, a teď toho lituju. Kdybych věděl, jak málo si ceníš vlastního života, bez váhání bych mu tě přivedl a zbavil bych se vás obou.“ Stisk se stal tak silný, že Harry na chvíli ztratil dech a tonul v mužově pohledu. „Proklínám den, kdy ses objevil v mém životě.“
Harry cítil, jak se třese. Tak bolestivě, že jeho uvolněná ruka se sama zvedla nahoru, rozmáchla se a…
PRÁSK!
Síla, kterou Harry vložil do úderu, otočila Severusovu tvář stranou, a skryla ji za závěsem vlasů.
Padlo ticho. Tak husté, jakby celý svět zadržel dech.
Harry široce otevřenýma očima sledoval muže, cítíc pálení v dlani, kterou ho udeřil.
Bože. Nechtěl to udělat. Nechtěl. Ale byl to jediný způsob, aby… aby přestal.
Severus už byl takový. Když se cítil zrazený a zraněný, udeřil tak mocně a tak divoce, že zapomněl na všechno, dokud nezničil a nezadupal toho, kdo v něm ty… reakce vyvolal. A Harry o tom věděl. Věděl, že všechno, co říkal, nebyla pravda, ale i nepravdivá slova dokážou vypálit hluboké rány, když jsou řečena s takovým přesvědčením…
Musel to zastavit.
A teď se cítil strašně. Jakoby mu něco těžkého spadlo do žaludku a změnilo se to v kámen. A ta váha způsobila, že se mu podlomily kolena.
Jeho prudce bijící srdce se na chvíli zastavilo, když se Severus pohnul, pomalu obrátil hlavu zpět a Harry spatřil jeho pohled.
Naprosto nevzrušený. Připomínal ocel tvrzenou ohněm a ledem.
„Nedělej to, prosím.“ Šepot, který unikl z Harryho úst, se zdál i jemu samému příliš hlasitý v tichu, které je obklopovalo. „Chtěl jsem jedině, aby ses vrátil celý a zdravý. Jen to.“
„Mlč!“ Severus to neřekl tak hlasitě, ale ani nemusel. Jeho hlas připomínal ostří. „Ještě jedno slovo, Pottere, a udělám něco, čeho budeme oba litovat.“
Harry se kousl do rtu, ublížený tím nelítostným tónem mužova hlasu. Vážně to ještě před několika okamžiky bylo mezi nimi tak… dobré? Nebylo vše, co se od včerejšího večera stalo, jen sen, stvořený jeho myslí, aby si dal přestávku od toho, co ho čeká?
Ne. Bylo to skutečné. A proto se právě cítil tak, jakoby se v něm něco rozpadalo, když se na něj Severus díval tím ostrým pohledem.
Opatrný… musí být opatrný.
Pomalu zvedl svou třesoucí se dlaň a položil ji k Severusově obličeji, dotýkajíc se zrudlé tváře.
Kdokoliv jiný by se o to ostří už dávno pořezal. O to zručné, nemilosrdné ostří schopné přeseknout vše, co mu stálo v cestě. A jen jedna dlaň ho mohla chytit, aniž by byla zraněná. Jen jedna dlaň ho mohla držet, aniž by se pořezala. A jen ona mohla uklidnit a donutit ho přestat bojovat.
Severus pustil Harryho košili a chytil jeho dlaň, odsouvajíc jí od své tváře.
„Nech mě.“
Harry sevřel rty, když pocítil bolestný stisk v hrudi. Muž uvolnil jeho druhou ruku a odsunul se, ač ho stále pozoroval stejným, nevzrušeným pohledem. Pomalu udělal několik kroků dozadu, spadl do svého zeleného křesla, a tiše si povzdechl. Opřel se lokty o kolena, naklonil se dopředu a přitiskl si dlaně k ústům. Pevný pohled se přemístil do krbu a chvíli jen seděl. Úplně beze slov.
Harry přešel ke druhému křeslu. Cítil se, jako by našlapoval po tenkém ledu, který se pod jeho nohama může každou chvíli propadnout. A věděl, že jestli se to stane, už nikdy se zpod toho ledu nedostane a jediné co mu zbyde, bude ledová, temná propast lhostejnosti. Až do samého konce.
Sedl si do křesla, naklonil se dopředu, opřel lokty o kolena, zatímco vpletl své prsty do vlasů a díval se na své boty.
„Omlouvám se, že jsem ti to neřekl,“ začal tichým, zlomeným hlasem. „Ale když jsem se dozvěděl pravdu, bylo už pozdě. Příliš pozdě na všechno.“ Povzdechl si a olízl si rty. Nějakou dobu panovalo ticho, když se snažil najít ta správná slova. „Věděl jsem, že on na mě bude čekat. Jak jsem ti o tom měl říct? Bál jsem se tvé reakce,“ na okamžik se zastavil, aby se zhluboka nadechnul, i když měl hrdlo ztuhlé. „A když jsem poznal pravdu… chtěl jsem nám dát alespoň minimální šanci a pokusit se s ním bojovat. A tak jsem neměl co ztratit, když jsem nemohl být s tebou. Já… omlouvám se.“
Po těchto slovech lehce zvedl hlavu, aby se podíval na Severuse, ale muž dál seděl nepohnutě, díval se do krbu, jako by neslyšel ani slovo z toho, co Harry řekl.
Když se nakonec ozval, jeho hlas byl ochraptělý a tichý.
„Celou tu dobu… mi chyběl jen jeden kousek skládačky. A ukázalo se, že jsi to byl ty.“ Na chvíli utichl, zavrtěl hlavou, jako by nevěřícně. „Opravdu jsi to udělal. Poslal jsi mu dopis. Ale… proč? Jak jsi to věděl? Jak jsi věděl, že tam jsem?“ Podíval se na Harryho náhle.
Harry si navlhčil rty a zhluboka se nadechl.
„Moc dobře tě znám, Severusi,“ odpověděl tiše a díval se mu přímo do očí. „Věděl jsem, že když tě předvolá, dřív nebo později půjdeš. Nikdy bys nezůstal v Bradavicích a schovával se před Voldemortem jako myš před kočkou. Každý Zmijozel, podporující Voldemorta by se od tebe odvrátil, a ty bys nedovolil, abys v jejich očích ztratil respekt a svou pozici. Nejsi osobou, která utíká, a nikdy bys to neudělal. Vždy čelíš nebezpečí. Nemohl bys žít, kdyby ses musel neustále ohlížet přes rameno a do konce života se musel ukrývat. Vrátit se do Bradavic a pokračovat v misi také nepřicházelo v úvahu. Ne po tom, co jsi naprosto ztratil mou důvěru. Nedokázal bys ji znovu vybudovat a Voldemort by to věděl. A on neodpouští. Věděl jsem, že tě zabije. Takže… každá cesta, kterou jsem dokázal vymyslet, končila tvojí smrtí. Mohl jsem udělat jen jedno. Zastavit ho.“ Když domluvil, pomalu se znovu nadechl.
Severus ho sledoval zpod přivřených víček. Neřekl ani slovo. Nepohnul se. Prostě se na něho díval a Harry se každou chvílí cítil čím dál nejistější a nedokázal ten pohled dešifrovat.
Náhle se zvedl. Udělal to tak prudce, že Harry v obranném reflexu také vyskočil z křesla a o krok couvnul, připravený bránit se, kdyby na něj chtěl Severus znovu zaútočit.
Stačily dva kroky, aby se muž objevil u něj, a Harryho srdce se zastavilo, svaly celého těla se napjaly, a v tu chvíli… dvě chladné dlaně objaly jeho tvář, zvedly ji nahoru, pohled černých očí se ponořil do jeho a Harry spatřil na Severusově tváři něco tak mocného, že všechno ostatní přestalo mít jakýkoliv význam.
Ale než se stačil podívat důkladněji, dlaně mu vklouzly na ramena a Severus ho objal svými pažemi, tisknul ho k sobě a sevřel ho v železném stisku s takovou chamtivostí, že Harry na chvíli ztratil dech.
„On mi tě nesebere… Nedovolím mu to.“ Severusův šepot byl nezvykle tichý, ale hlasitě se odrážel v Harryho srdci, zaléval jeho tělo vlnami tepla, které ho uvolnily a uklidnily. Ale i tak se nedokázal zbavit vlhkého chladu, který ležel na dně jeho duše.
Bože, kdyby byla nějaká cesta ven… jakákoliv!
Ale i kdyby Severus… ani on nedokázal Voldemorta zastavit. Nikdo nemohl.
„To, co jsem řekl…“ začal Severus, ale zarazil se, jako by měl problém s vyjádřením. „Neměl jsem…“
„Já vím, Severusi,“ odpověděl tiše Harry, zavřel oči a obejmul pažemi mužovu hladkou hruď. „Vím.“
Ne. Nebyla jiná cesta. A když tohle rychle neskončí, nebude už žádná.
„Já…“ začal nejistě, olízl si rty a zhluboka se nadechl vůně vinoucí se okolo Severuse. „Musím tam jít, Severusi. Víš to.“
Atmosféra se změnila tak prudce, až měl Harry pocit, jako by do komnaty náhle vtrhl ledový vítr. Mužovo tělo se napjalo a jeho stisk se stal silnější.
„Ne. Nedostane tě,“ zavrčel Severus a Harry v jeho hlase uslyšel tak velkou nenávist, až se mimovolně zachvěl. „I kdyby měl ze vzteku zničit celý kouzelnický svět, dokud by nezůstal kámen na kameni, nedotkne se tě ani prstem. I kdyby tě navždy hledal mezi popelem, nenajde tě.“
Severusova slova nepomáhala. Způsobovala jedině bolest, která mu pulzovala v hrudi víc a víc, jako tikající bomba.
„Ale já nechci, aby všichni…“ začal, ale muž mu nedovolil větu dokončit.
„Jsi pro něho snadným cílem. Bude tě udržovat při životě, dokud ti nesebere moc. To je jeho plán. Jeho obsese. Pak tě zabije.“
„Můžu toho využít,“ pověděl rychle Harry a bál se, že ho i tentokrát nebude chtít Severus poslouchat. „Dá mi to šanci, abych ho oslabil. Budu mít trochu času…“
„Ne!“ Mužův hlas se zvedl a jeho tón nabral nemilosrdnou ostrost, kterou už tolikrát zažil. „Nepůjdeš k Temnému Pánovi! Dokonce na to ani nemysli! Je to jasné?!“
Harry zaťal pěsti.
Ne. Takhle se nikdy nedomluví. Proč to Severus nechápal? Proč?
„Voldemort musí zaplatit za vše,“ řekl téměř zoufale. „Jinak otráví vše mezi námi a zničí nám život. Jednoho dne bych mu stejně musel čelit. Je čas to ukončit…“
„Dost!“ Přerušil ho Severus zavrčením. Odtáhnul se od Harryho a podíval se na něj tvrdým pohledem. Harry měl problémy cokoliv z jeho tváře vyčíst, jako by Severus oblékl masku a skryl pod ní všechny své emoce. Věděl jen jedno… ten pohled se mu nelíbil. „Protože jsi zcela zbaven rozumu, a tvá houževnatost a sklon k sebezničení ti zatemnil mysl, jsem nucen podniknout jisté kroky…“
Harry otevřel široce oči.
„Co? Jaké kro…“
Nestihl to však dokončit. Uslyšel jen šepot kletby a padla temnota.
***
Temnota se pomalu projasňovala. Něco tvrdého a chladného se mu tisklo k tváři. Ne. K celému tělu.
Pokusil se pohnout prsty.
Všechno bylo na svém místě.
Otevření slepených víček vyžadovalo nemalé úsilí, a když zvedl hlavu…
Spatřil dlaždice. A hranu něčeho, co vypadalo jako… zvedl hlavu o něco výš… jako spodek umyvadla.
A to stačilo k tomu, aby ho všechny události udeřily takovou silou, že se téměř zadusil. Jeho svaly křičely zoufalstvím, když vyskočil do sedu.
Koupelna. To byla Snapeova koupelna!
S námahou se posbíral, zvedl se a na chvějících se nohou přešel ke dveřím. Věděl, že je to zbytečné, ale i tak chytnul za kliku.
Ne. Ne! Nemohl mu to udělat. Nemohl…
Zaťal zuby a zoufale začal tahat za kliku, ač by se stejně tak mohl pokusit prorazit dva metry silnou zeď.
Cítil, jak mu pod prsty vibruje magie. Dveře byly zapečetěné. A to tak silnými kouzly, že se ve vzduchu kolem nich vlnila jiskřivá magie. Neměl tolik moci, aby je prolomil, ale…
Jeho hůlka!
Zoufale se poplácal po kapsách, a když pocítil pod prsty podélné vyboulení, téměř se zhroutil na podlahu úlevou. Jakmile našel hůlku, okamžitě se naklonil k nohavici a cítil, že malá lahvička stále spočívá v kapse ukryté v kalhotách. Zavřel víčka a oddechnul si.
Měl všechno, ale co mu zbývalo? Jedině jistota, že nemá žádnou šanci se odsud dostat. Severus by mu nenechal hůlku, kdyby si nebyl jistý, že Harry nedokáže prolomit jeho kouzla. Dokonce se domníval, že kdyby se pokusil zaútočit na jeho obranu, skončil by s bolestivým magickým úrazem.
Zbývalo mu jen jedno.
Vrhl se na dveře, udeřil do nich pěstmi a zoufale zakřičel:
„Pusť mě! Okamžitě mě odsud pusť! Nemůžeš mě tu držet! Pusť mě! Slyšíš?!“
Nějakou dobu panovalo ticho. Až po chvíli Harry uslyšel, jak se ke dveřím blíží kroky.
Opřel se čelem o dřevěný povrch, dýchal rychle a mělce.
Musí se uklidnit. Severus nepatřil k lidem, které se dalo k něčemu donutit křikem.
„Severusi, prosím,“ ozval se značně tišeji, téměř prosil. „Nedělej to.“
V té chvíli uslyšel mužův hlas, který zněl velmi zřetelně a jasně i přes dveře, které je oddělovaly.
„Zůstaneš tam, dokud nevymyslím, jak tě zastavit. A to je mé poslední slovo.“
Harry pocítil, jak se do jeho hrudi plíží ledová hrůza.
„Nemůžeš mě tu věznit!“ Vykřikl a znovu udeřil do dveří. „Ta zatracený bastarde!“
Sesunul se na podlahu, stále bušil dlaněmi do dveří, ač věděl, že je to zbytečné. Ale hněv a žal byly silnější než rozum. Značně silnější.
Věděl, proč to Severus udělal. Nemohl nést jakékoliv riziko, když byl v sázce Harryho život a nic jiného ho nezajímalo. K čertu s ním! Do háje!
„Přijdu na to, jak z toho ven.“ Severusův hlas byl tentokrát tichý, tlumený. „Musíš mi věřit.“
Harry uslyšel vzdalující se kroky a zvuk zavřených dveří. Sedl si na podlahu, opřel se zády o dveře a skryl tvář v dlaních.
Ne. Tentokrát se Severus mýlil. Z téhle situace nebylo východisko. Nemohl přece v Bradavicích zůstat navždy. Severuse vázala Přísaha a když ho Voldemort povolá, bude nucen odpovědět na jeho volání. A Voldemort ho zabije. A i kdyby… i kdyby o všem pověděl Brumbálovi, ač Harry dokonale věděl, že to neudělá, tak i pak by to dopadlo stejně. Kdyby to neudělal, zůstal by skrytý v Bradavicích, a to mu jeho hrdost nedovolí. Raději zemře. Utéct také nepřicházelo v úvahu. Voldemort by je našel všude. Měl svázané ruce. Byla jen jedna cesta a Harry se jí musel vydat…
Ale jak se odsud dostane? Severus by ho nezamknul na místě, kde by existovala ještě nějaká úniková cesta, takže se nepokoušel zkontrolovat zdi. Dveře zůstaly zablokované. Nebyla tu žádná okna. Nebylo tu nic, co by mu dovolovalo odsud utéct.
Kolik bylo hodin? Kolik času strávil v bezvědomí? A co když už je pozdě? Co když už dávno prospal čas setkání a Voldemort právě přemýšlí o nejbolestivějším způsobu mučení Severuse…?
Harry trhl hlavou, vyděšený náhlými myšlenkami.
A co když… co když zamýšlí ve vzteku zaútočit Bradavice?
Ne, to by nejspíš neudělal. Ne, když Brumbál stráží hrad. Nezaútočil by otevřeně. Ale mohl by se vztekem zaútočit na nestřežená místa a zabít tisíce nevinných lidí. Nevědomých si toho, že umírají jen proto, že Harry je stále naživu…
Zavřel oči a spustil hlavu, opírajíc si čelo o kolena.
Všechno vyšlo nazmar. Zachránění Severuse, všechny přípravy… ten hrozný pocit v žaludku, který se stával silnější s každým dnem, jak se přibližovalo setkání s jeho největším nepřítelem. Dva týdny života v neustálém, rostoucím strachu. A když už se s tím konečně smířil, když se mu povedlo porazit ten strach, protože věděl, že by se to stalo dřív nebo později, že smrt není tím nejhorším, co by ho mohlo potkat v porovnání s tím, kolik životů by kvůli němu bylo ztraceno… vlastně v tu chvíli Severus opět vkročil do jeho života a zastavil jeho pád do propasti.
A nic jiného ho v tu chvíli nezajímalo. Všechno okolo přestalo existovat…
Harry si povzdechl, zvednul hlavu a rozhlédl se okolo.
Asi by měl přestat bojovat. Zlost a hněv mu nepomůžou se odsud dostat, a ani nedonutí Severuse, aby ho odsud rychleji pustil. Způsobí jedině, že bude čím dál víc unavený a ospalý. Spal přeci jen jenom trochu. A kromě včerejší večeře, neměl v ústech nic už téměř dva dny.
Jestli tu má sedět do bůh ví kdy, mohl by se aspoň najíst… Ale kde by tady vzal něco k jídlu?
Zamračil se.
Pravda, skřítkové… Jaké to štěstí, že je mohl zavolat kamkoliv.
Zhluboka se nadechl a zavolal:
„Dobby!“
Téměř v tu samou chvíli se objevil na podlaze před ním skřítek. S obrovskou pánví v jedné ruce a kartáčem v druhé. Když spatřil Harryho, jeho vrásčitá tvář se rozzářila v úsměvu, díky čemuž vypadal, jako šklebící se shnilé jablko.
„Harry Potter zavolal Dobbyho? Dobby právě uklízel po snídani, ale všeho nechal, aby přišel za Harrym Potterem!“
Harry se podíval na pánev, a jeho oči se rozšířily pochopením.
„Po snídani? To znamená, že už je po osmé?“
Skřítek aktivně zakýval velkou hlavou.
„Takže právě začaly hodiny… ještě není pozdě.“ Harryho oči začaly putovat po místnosti, nově rozzářené nadějí, ač naději tlumila nemožnost dostat se z vězení, ve kterém ho Severus zamknul a až po chvíli se jeho pohled zastavil na Dobbym. A v té chvíli si Harry vzpomněl, proč ho sem vlastně zavolal.
„Mám hlad, Dobby. Přines mi něco k jídlu, prosím.“
„Samozřejmě! Pro Dobbyho je to opravdová čest přinést jídlo Harrymu Potterovi! Ať Harry Potter nikam nechodí! Dobby se hned vrátí!“
Po těch slovech s puknutím zmizel.
Harry si povzdechl a opřel se o stěnu.
„Neboj se,“ zamumlal tiše. „Stejně nikam nemůžu jít.“
Zdálo se, že minulo jen několik vteřin, když se v místnosti objevil skřítek s obrovským podnosem jídla.
„Dobby vykonal příkaz!“ Zavolal radostně a položil tác na podlahu před Harryho. Bylo tam téměř všechno. Šťouchané brambory, horké klobásy, rýžový puding s malinovou polevou, dýňová šťáva a rebarborový koláč.
Harry se cítil hladový, jako by nejedl téměř týden. Aniž by dlouho přemýšlel, dal se do jídla a až po třech klobásách si opět vzpomněl na Dobbyho. Skřítek stál bokem, díval se na něj svýma vypoulenýma očima a usmíval se s výrazem dobře vykonané práce.
„Přeje si Harry Potter ještě něco?“ Zeptal se s nadějí v hlase.
Harry zavrtěl hlavou, a pořádně se napil dýňové šťávy.
„Ne, Dobby. Udělal jsi to skvěle. Můžeš se už přemís…“ Náhle se zastavil, prudce vtáhl vzduch a téměř se zadusil šťávou.
„Co se stalo Harrymu Potterovi? Dobby pomůže!“
„Nic. Nic se nestalo,“ odpověděl Harry a lapal po dechu. Široce otevřenýma očima se podíval na skřítka, a cítil, jak jeho srdce zrychluje, a dlaně se začínají třást. „Dobby, řekni mi něco…“ Nedbalým pohybem mávnul rukou do prázdna. „Dokážeš se přemístit mimo hrad?“
Dobby se na něj podíval s takovým údivem, jakoby se Harry zeptal, jak mohli ptáci létat.
„Samozřejmě. Jsem skřítek.“
Harry cítil, jak mu krev začíná šumět v žilách.
„A můžeš vzít kohokoliv sebou?“
„Samozřejmě. Není to těžké.“
Harry se na něj chvíli nevěřícně díval.
Merline, proč na to nepomyslel dřív? V Bradavicích nebylo možné se přemisťovat, ale nikdy nepřemýšlel o tom, jak je to se skřítky. Přeci je tolikrát viděl…
Klid, jen klid… Musí teď rychle vymyslet plán.
„Mám pro tebe ještě jeden úkol, Dobby,“ řekl, a vložil si do úst poslední sousto. „Přines mi nůž. Nejostřejší jaký najdeš. Nejlépe, kdyby byl magický, ale obyčejný bude také dobrý.“
Skřítek přikývl a s puknutím se přemístil.
Harry rychle dopil šťávu a postavil se na nohy.
Merline, konečně měl šanci! V životě neočekával, že by mohl nalézt pomoct z té nejméně očekávané strany.
Rozhlédl se po místnosti a vytáhl hůlku. Poklekl u tácu a vzal do ruky ubrousek a vidličku. Po několika pokusech je dokázal proměnit v kousek pergamenu a pero. Zanořil pero do malinové polevy a spěšně napsal:
Podařilo se mu narovnat zrovna ve chvíli, kdy se v místnosti objevil skřítek a držel oběma rukama lesknoucí se nůž.
„Dobby vykonal úkol!“ Zapištěl, a podal Harrymu nůž. Harry přejel prstem po ocelové čepeli. Cítil z něj divné vibrace.
„Kde jsi ho vzal?“ Zeptal se a díval se na ostří zúženýma očima.
„Z velké místnosti se spoustou věcí,“ odpověděl skřítek a pravděpodobně mu to mělo jako vysvětlení stačit.
Harry poklekl, položil nůž na podlahu a z kapsy ukryté v nohavici vytáhl malou lahvičku. Palcem ji odzátkoval, zvedl nůž a opatrně na ostří vylil jednu čtvrtinu obsahu lahvičky. Lektvar stékal po oceli, ale než dopadl na podlahu… zmizel. Jako kdyby vnikl do ostří. Zamrkal, překvapený, ale zopakoval činnost i na druhé straně ostří. Zazátkoval lahvičku, ve které zůstala ještě polovina lektvaru, a pomalu ji schoval do nohavice.
Skřítek stojící vedle něj sledoval jeho činnost s ohromným zaujetím.
Harry vsunul nůž za pas, narovnal se a rozhlédl se po místnosti.
Měl všechno. Nezůstalo tu už nic, co by mohl udělat. Teď vše záleželo jen na něm. Musel jednat na vlastní pěst.
Podíval se na skřítka stojícího vedle něj a řekl:
„Dobby, musíš mě vzít na jedno místo. Je to nesmírně důležité.“
„Harry Potter by neměl opouštět školu,“ odpověděl skřítek s přesvědčením. „Jen tady je Harry Potter v bezpečí.“
„Nechápeš to, Dobby. Jestli se tam neobjevím v příštích třiceti minutách, stane se něco strašného a zemře spousta lidí. Pomůžeš mi, že?“
Skřítek zamračil čelo a zamumlal:
„Co je to za hrozné místo? Bude tam Harry Potter v nebezpečí?“
„Ne. Slibuji, že se mi nic nestane,“ lhal lehce Harry. „Prostě mě tam vezmi. To je všechno.“
Skřítek ještě víc zamračil čelo. Vypadal jako by hluboce přemýšlel.
„Když to Harry Potter říká, Dobby mu věří,“ prohlásil nakonec a díval se na něj s důvěrou v očích. „Ale kde je to místo?“
Harry se zarazil. Věděl, že se kouzelníci nemůžou přemisťovat na místo, kde předtím nebyli. Ale skřítci byli něco jiného. Pamatoval si, jak se Dobby přemístil do domu jejich příbuzných, a pochyboval o tom, že tam už někdy předtím byl.
„Na kopcích Dartmoor,“ odpověděl Harry. „Je tam takové údolí. A v ní kamenný kruh. A na okraji je les. Chci, abys mě tam vzal.“
Skřítek zvedl oči nahoru, jako kdyby se snažil najít to místo ve své mysli, po čemž přikývnul hlavou a natáhl svoji drobnou ruku.
Harry polkl.
Proč, když zvedl ruku, aby chytil Dobbyho dlaň, jeho vlastní se mu náhle zdála tak strašně… těžká?
***
Severus se zastavil tak náhle, jako kdyby narazil do neviditelné zdi. Prudce se otočil a ztuhl. Oči se mu rozšířily a tvář pobledla.
O chvíli později už běžel.
***
Prudké táhnutí v okolí žaludku nebylo vůbec příjemné, a když Harry udeřil nohama o zemi, v první chvíli měl pocit, že naráz vyhodí celou snídani. Chytil však rovnováhu a těžce dýchajíc se narovnal.
Byl v lese.
V lese? Jak…?
No ano. Poslední, co skřítkovi zmiňoval, byl les. Kruci…!
Bleskově se rozhlédl po okolí. Slunce už vyšlo, ale tady byla stále tma, jako by bylo uprostřed noci. Okolo něho byly tmavé stromy bez listí, jejich větve vypadaly jako ostré břitvy a sníh vsakující se do země připomínal bažinu. Harry zvedl pohled. V dáli, mezi stromy cosi prosvítalo. A bylo toho hodně. Vážně hodně. Jako roztavená masa černé. Pomalu se pohybující. Ve špičatých kápích a dlouhých šatech.
Harry pocítil samovolný třes, který pronikal přes jeho tenkou košili.
A v tu chvíli k jeho uším dolehl tichý skřítkův šepot:
„Co to je, Harry Pottere?“
„Nic,“ odpověděl dutě Harry a uvolnil dlaň ze skřítkova stisku. „A teď se vrať zpátky. Přemísti se přímo do Bradavic.“
„Ale Dobby nemůže nechat Harryho Pottera samotného…“
„Udělej, co ti říkám!“ Křikl Harry. Skřítek couvnul, vystrašený a sklonil pohled, po čemž se přemístil s hlasitým puknutím.
Harry se podíval před sebe, nabral do plic vzduch nasáklý rozkladem, jako by sama přítomnost takového davu Smrtijedů přinesla smrt všeho v údolí.
Tentokrát opravdu zůstal úplně sám.
Nemohl se vrátit. Zůstala mu jedině jedna cesta. A vedla kupředu.
Začal běžet.
***
Severus běžel Bradavickými chodbami. Hábit za ním vlál, když míjel další zatáčky a sbíhal další schody.
Prudce vpadl do kabinetu a v běhu dopadl na druhé dveře, téměř je vyrazil.
***
Harry běžel.
Vlhké větve ho šlehaly do obličeje, a boty se mu bořily do měkkého bahna, ale běžel dál.
Musí tam dorazit včas. Musí!
***
Několika inkantacemi Severus odstranil zaklínadla z koupelnových dveří a téměř je vytrhl z pantů, jak je prudce rozrazil a pak… se náhle zastavil, až téměř spadl.
Místnost byla prázdná.
Jeho bledá tvář se zaměřila na tác ležící uprostřed podlahy. Přešel k němu dvěma kroky a sklonil se po kousek pergamenu s písmeny červenými jako krev.
Černé, podivně lesklé oči přeběhly po textu. A v jedné chvíli všechna záře zmizela, nahrazená ledovou temnotou.
Severus se otočil a rychle zamířil ze dveří.
***
Harry dosáhl okraje lesa. Zadýchaný se opřel rukama o kolena a snažil se nabrat vzduch do bolavých plic. Ale když zvedl hlavu, pocítil v srdci ledovou paniku…
…byly jich stovky. Moře vlnící se černi. A uprostřed nich Voldemort, s prosakující temnotou okolo sebe, jako černá díra.
A čekali na něho.