Nocte Semper

Na zlomek sekundy se udělala tma a po chvíli měl Harry pocit, jakoby stál uprostřed hurikánu. Točily se kolem něj tisíce obrazů, tisíce myšlenek, poskládané jedna před druhou v nekončící kakofonii. Ale než se stačil soustředit, pocítil, jak padá, vírem náhodné vzpomínky, a když získal rovnováhu, do jeho uší udeřil zoufalý křik a pláč.

Obraz se zaostřil a přes temnotu Harry uviděl několik siluet zhroucených u zdi. Byli to dospívající chlapci ve věku ne starší třináct let. Na jejich tvářích plála divoká rozhodnost smíchaná s hrůzou. Nicméně to nekřičeli oni. Křik a pláč přicházel z vedlejší místnosti, do které vedly otevřené dveře visící na jednom závěsu. Záře lampy, která se houpala u stropu, byla jediným světlem, které osvětlovalo krví pokrytou podlahu a postříkané stěny. Na zlomek vteřiny se z temnoty vynořil roztříštěný, převrácený nábytek a… těla ležící na podlaze. Z otevřených ran tekla krev, a končetiny pokroucené v divném úhlu vypadaly, jako by je někdo zlámal jako zápalky. Od jedné stěny se ozývaly rány a vzlykání několika dětských hlasů, ale světlo se k nim nedostalo. Osvětlený byl jen stůl uprostřed místnosti, k němuž byl připoután mladý chlapec… a nad ním byl skloněný muž s hustou hřívou vlasů, který rychlými, bezohlednými pohyby přirážel do drobného, nahého těla, vyvolávající spasmické výkřiky nekonečné bolesti…

Severus zvedl hůlku a namířil ji směrem ke dveřím, které se zvedly, opravily se a zabouchly, tlumíc tak výkřiky. Neváhal ani chvíli, použil na dveře ještě jedno kouzlo, které způsobilo, že se rozzářily červeně. Jeho, do této chvíle nehybná tvář, se změnila. Objevil se na ní výraz znechucení, v černých očích se rozpálilo něco… děsivého. Pomalu se otočil k chlapcům a prohlédl si je ledovým pohledem. V levé ruce držel bílou masku pokrytou červenými krůpějemi. Na jeho tmavě zeleném plášti byly skvrny, a i když nebyla vidět jejich barva, bylo dokonale jasné, odkud se vzaly.

Nedbalým pohybem odhodil masku do rohu a udělal krok k chlapcům. Je ústa se sevřela do bledé, tenké linky. Černé oči připomínaly jedině černé škvíry. Zvedl hůlku a namířil ji na nejstaršího chlapce.

Severus se zamračil a po chvíli se z jeho úst ozval drsný hlas:

„Imperio.“

Chlapcova tvář se změnila. Objevil se na ní mírně překvapený, nepatřičný výraz.

„Křič,“ řekl Severus, a upřeně na něj hleděl. „Křič a pros o milost, jak nejhlasitěji dokážeš.“

Chlapec vykonal příkaz. Z jeho úst se začaly ozývat výkřiky, steny a žadonění. Ostatní se od něj odsunuly dál, jak se dalo, a dívali se na něj se strachem a určitým zájmem.

„Ne, ne, ne! Prosím! Ne!“

„Severusi,“ zpoza dveří se ozval radostný hlas. „Slyším, že se tam bavíš lépe než já. Víš, kdybys mě pustil dovnitř, mohli bychom ty dva malé spratky něčemu přiučit. Po nějaké době zábava v jednom začíná být nudná. Co říkáš?“

Snape se nepohnul, ani neotočil hlavu. Jen v jeho očích se objevil mrazivý plamen.

„Dobře víš, že si cením soukromí, Blackwoode,“ odpověděl ledovým tónem. Ještě více se zamračil. Chlapec ze sebe vydal třesoucí se výkřik:

„Neeee! To bolí!“

Zpoza dveří se ozval ochraptělý smích. Smích, který se začal vzdalovat, jako by se Harryho něco pokoušelo odtlačit ze vzpomínky. Ale než úplně zmizel, zaslechl ještě tiché, odlehlé:

„Avada Kedavra.“

Křik utichl. Všechno utichlo. Obklopovala ho temnota. Měl pocit, že se nalezl zavřený v místnosti, ale věděl, že to není pravda. Byla to jen iluze. Severus se pokoušel bojovat.

Harry si vzpomněl, co o té kletbě četl. Vizualizace. Musí si zvolit vizualizaci. Jinak se odsud nikdy nedostane.

Vzpomněl si na sen... a okno… Okno, přes které se Severus díval do jeho vzpomínek… Musí si představit něco podobného, něco, co mu dovolí překročit ten práh…

Dveře! Ano. To bylo ono.

Ve chvíli, kdy na to pomyslel, se před ním objevila chodba. Nekonečná chodba naplněná dveřmi po obou stranách. Těmi, jaké vedly do komnat Mistra Lektvarů. Tisíce dveří. Ne, miliony dveří. Viděl je všechny najednou a každé zvlášť. Překrývaly se přes sebe, pronikaly sebou, jako nesmírně rafinovaný kaleidoskop, tvoříc nekonečný labyrint průchodů.

Klíč. Musí do nich najít klíč. Heslo. Jinak tu zůstane navždy, a šance, že trefí ty správné dveře, je jako jedna k milionu.

Zavřel oči.

Heslo… Ne, měly by to být dvě hesla. Jedno označující vzpomínky a druhé – jejich téma.

Kde to všechno začalo? Věděl to dokonale. Ale nešlo o lektvar, jako o… touhu. Snapeovu touhu.

Desiderium Intimum.

Počet dveří se snížil. Cítil, jak jich zůstává čím dál méně.

Ještě téma. Tím byl on.

Pott…

Ne.

Otevřel oči.

Harry.

S uspokojením sledoval, jak část dveří mizí, a zbytek se stává mnohem reálnější.

Věděl, že to všechno byla jen iluze, která trvala ne víc než jen pár vteřin. A že než ho odsud Severus vyhodí, má tolik času, kolik si jen přeje. Protože tady byl čas jen relativní a jen on ho mohl určit.

Podíval se na dlouhou řadu dveří. Přešel k prvním z nich, zvedl dlaň a přitiskl ji na temné dřevo. Dveře se začaly otevírat a odhalily Harrymu svět, který pro něj vždy byl jedním, velkým tajemstvím plným lží.

***

Severus seděl v soukromí svých komnat a pozoroval zbytek jantarového nápoje na dně sklenky. Každou chvíli lehce pohnul zápěstím, zamíchal nápoj a díval se na hru světel odrážejících se ve sklence, které dopadaly z praskajícího krbu.

Nemyslel si, že se ta informace tak rychle donese k McGonagallové. Potter se opovážil poprosit o povolení odejít z jeho třídy? Teď? Když ho měl Severus v hrsti? Teď, když dostal do rukou takovou… moc? Moc, která mu umožnila všechno ve vztahu k němu? Oh ne, rozhodně nebude souhlasit.

Stále si pamatoval tu chuť okamžiku… okamžiku, ve kterém se ty zeleného oči na něho podívaly s největší úctou. Okamžik, který chutnal jako… vítězství. Dosud se na něj Potter díval jen s nenávistí, vzpourou nebo strachem. Někdy téměř cítil tu nenávist, cítil, jak mu hoří kůže, jak se do něj trefuje, měníc se téměř v něco fyzického. Rád ji krmil. Nakláněl se nad něj a urážel ho všemi možnými způsoby, strhával všemožné body a díval se do jeho divoké tváře, když se Potter snažil předstírat, že je mu to jedno. A pak Severus přišel ke stolu, sedl si k němu a sledoval ho… sledoval ty rozzlobené oči, zaťaté pěsti, třesoucí se čelist a věděl, že znovu zasáhl. Opět se mu podařilo rozpálit v něm tu plamennou nenávist a způsobit, aby hořela ještě víc, větším ohněm. A opájel se tím.

Občas se mu dokonce podařilo ho zlomit. Podařilo se mu zlomit jeho obranu a donutit ho, aby nad sebou úplně ztratil kontrolu, aby mu začal odsekávat… a pak, och, pak triumfoval, dal mu trest nebo odebral body. Žádný jiný student v jeho víceleté kariéře se na něj nedíval tak jako Potter. S takovou čistou a ostrou nenávistí vytesanou z ledu. Žádný jiný student se nezměnil v planoucí nepřátelskou pochodeň… jen když ho viděl. To bylo… zajímavé.

A teď se dozvěděl, že ten samý student… po něm touží. Že to, co vždy bral za averzi, se ukázalo být hlubokou, nekontrolovatelnou touhou. Touhou tak silnou, tak nepředstavitelnou, že jediný způsob jak se s ní vyrovnat, bylo přeměnit ji na stejně intenzivní emoci, leč nacházející se na opačném pólu pocitů. Byl by blázen, kdyby se snažil přesvědčit sám sebe, že mu to nelichotí. I kdyby si jen myslel, že to vedlo jen k jedinému. Že Potter nemá rozum.

Severus pozvedl sklenku k ústům, vypil zbytek whisky a odstavil ji s bouchnutím na stolek. Opřel se v křesle, zamračil se a podíval se do plamenů.

Cítil stín nadcházejících změn. Nebylo to něco, co bylo možné ignorovat. Ne, bylo to rozhodně něco, co prosilo o využití… a byl přesvědčen, že se to stane už brzy. Ale cokoliv se stane, on bude tím, kdo sklidí nejvíc a využije jakoukoliv šanci, aby získal, po čem touží.

***

Snape přecházel tam a sem před krbem. Na jeho tváři byl děsivý úsměv, a v očích sálala bouře.

Konečně! Konečně nastala jeho šance!

Nečekal, že setkání s Temným Pánem bude tak… plodné. Že informace, kterou mu poskytne, informace o tom, že má mladý Potter slabost pro svého profesora, mu otevře průchod a ukáže mu cestu ke svobodě. Předpokládal, že Temný Pán toho bude chtít nějakým způsobem využít, ale… pomocí Admorsusexcetry? Jednoho z nejsilnějších lektvarů obětování, který byl vymyšlen před desítkami let, ještě než byly vybudovány Bradavice? Ze strany Temného Pána to byla velká extravagance... a pro něj obrovská šance se ho jednou provždy zbavit…

Bleskovým pohybem vyhrnul rukáv a s nenávistí se podíval na temné znamení. Označení, které bylo přetnuté hlubokou jizvou po ráně nožem, jako by ho chtěl někdo vyříznout.

Pamatoval si, jak si po vypití Desiderium Intimum téměř odřízl ruku. A teď měl konečně šanci splnit svou největší touhu. Konečně mohl sprovodit Temného Pána ze světa. A to všechno díky Potterovi… díky té náhlé, nepochopitelné fascinaci. Každopádně dokonale věděl, že se tomu nezodpovědnému spratkovi nikdy nepodaří porazit Temného Pána. Nemá s ním žádnou šanci. A Brumbál je příliš hloupý, než aby to pochopil. Je to jediný způsob. Nemá na výběr, bude muset svést Pottera. Byl by schopen obětovat všechno, aby zabil Temného Pána. Příliš dlouho čekal, aby mu teď tato příležitost vyklouzla z rukou. Temný Pán zmizí z jeho života jednou pro vždy. A pokud bude mít štěstí, zbaví se rovněž Brumbála. Už nikdy nebude poslouchat něčí rozkazy. Už nikdy.

Snape se zastavil a těžce se sesunul do křesla.

Bude muset hrát na dvě strany… Brumbál je dokonalý nitrozpytec a nesmí se o tom plánu dozvědět. Jeho ‚důvěryhodný služebník‘ plánuje zlikvidovat jeho tajnou zbraň a naději celého Kouzelnického Světa? Pravděpodobně by se mu to nelíbilo.

Snape se srdečně usmál.

Bude muset použít Legilimens Evocis. Bude muset skrýt všechny své myšlenky v myslánce, i ty nejmenší, protože ho může zradit každý, i ten nemenší detail. Bude s nimi muset manipulovat, měnit je, deformovat a nahrazovat jinými. Tahat je jako karty a pak vytáhnout ty správné a ukázat je obou stranám. Byl to jediný způsob, jak může skrýt pravdu. A aby se mu podařilo vše skrýt před Brumbálem i před Temným Pánem. Nemyslel si, že to bude jednoduchý úkol, ale byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu. Samozřejmě si dokonale uvědomoval nebezpečí, jaké sebou neslo tohle žonglování se vzpomínkami a myšlenkami, ale byl nakonec jedním z nejdokonalejších Nitrozpytců mezi živými čaroději. Trénoval svou mysl téměř třicet let, piloval ji a ostřil tak dlouho, dokud nebyla jako břitva. A nakonec ji dokáže dokonale využít…

Ve Snapeových očích se objevilo něco hrozivého. Nějakou dobu jen seděl a díval se do prázdna.

Svést Pottera. To by nemělo být obtížné, když byl jeho největší touhou. Ale rozhodně mu to neulehčí. Neměl ani ten nejmenší záměr být k němu ‚milý‘, či dokonce ‚přívětivý‘. Neměl v záměru s ním mít víc kontaktu, než bude třeba. Potter bude jen nástrojem. Nástrojem, který bude muset dobře vytrénovat k dosažení zamýšleného cíle. Určitě mu neukáže lítost. Bude mu způsobovat bolest, pokud chlapec bude neposlušný. Bude ho mučit a zraňovat za jakýkoliv projev nekázně, a když se pokusí odejít, stáhne ho zpět. Chvíli dokonce přemýšlel nad tím, jak pěkné by bylo pomstít se mu za všechny ty roky ponížení, které poznal z rukou jeho otce, ale rychle se takových myšlenek zbavil. Bude muset zkrotit svou povahu a držet si chlapce při sobě. Ale ne příliš blízko. Na dostatečně dlouhém vodítku, aby se cítil svobodně, a zároveň dostatečně krátkém, aby ho neztratil z očí a kdykoliv ho mohl přitáhnout. To by nemělo být těžké…

Jedinou nevýhodou bylo, že bude muset dávat hlášení Temnému Pánovi, ukázat mu všechno…

Na mužově tváři se objevil výraz znechucení.

Ale ta cena za to stojí, když výměnou za to dostane svou svobodu.

Na Snapeových ústech se objevil křivý úšklebek.

Zavřel oči a povzdychl si.

Snape otevřel oči. Plál v nich ledový oheň.

***

„Avada Kedavra!“

Bezvládné tělo spadlo na podlahu a vydalo zvuk, jako kdyby někdo upustil pytel písku.

Severus sklonil hůlku a neúprosným pohledem se díval na dlouhé, šedé vlasy rozptýlené na opotřebovaném koberci a prázdné vybledlé oči staršího muže, ležícího na podlaze.

Čaroděj byl chytrý. Ale ne tak, aby ho přechytračil.

Severus mávnul hůlkou a uhasil plameny, které putovaly po policích s knihami podél stěn. Chvíli je zkoumal zrakem a četl tituly. Byly tam všechny nejvzácnější a nejcennější svazky týkající se Černé Magie. Všechny shromážděné na jednom místě tím excentrickým starým bláznem, kterých si knih cenil víc než vlastního života. Zapečetil je všemi známými ochrannými kouzly, ale stačil jednoduchý trik, aby je vlastnoručně sňal. Protože hrozba, že ta léta shromažďovaná sbírka vzplane a stráví ji oheň, byla dostatečným důvodem k záchraně své sbírky za každou cenu.

Severus se zamračil, když mu pohled padnul na temnou knihu, na které bylo vyryto „Černá Magie v teorii i praxi‘. Přesně na tohle místo padl v první chvíli zrak starce, když Severus rozpoutal peklo v jeho knihovně. Ale ta kniha ho nezajímala. Byla to obyčejná učebnice Černé Magie. Jedna z nejstarších a nejpokročilejších, ale ne dost unikátní, aby byla mezi všemi těmi knihami výjimečná. Každý adept temné magie znal její obsah. Sám měl jeden exemplář ve svých sbírkách. Ale nemohl se mýlit. Jasně viděl, jak muž hleděl právě sem. Když vypukne oheň, instinkt vám řekne, abyste ochránili to, co je vám nejcennější…

Severus se zamračil a důkladněji se podíval na knihu. Sklo mezi diamanty…

Na jeho ústa vyplynul křivý úsměv.

Zvedl hůlku a kázal jí na knihu.

„Enuntatium.“

Kniha se zablýskala temným, téměř černým světlem a změnila se. Písmena na jejím hřbetu se změnila v komplikované runy.

Iluze. Mohl si to domyslet. Stejně jako ta, kterou použil k rozpoutání požáru.

Natáhl ruku a sáhl po knize. Ucítil v prstech mravenčení. Vibrovala velmi starou, téměř pradávnou magií. Vytáhl ji z ostatních knih a přesunul v dlani hrubé, kožené desky.

V jeho očích se objevil ledový plamen satisfakce.

Získal ho. Jediný existující přepis Admorsusexcentry a nejširší souhrn informací k tomuto jedinečnému lektvaru.

Teď už ho nic nezastaví.

***

Už měl plán, knihu a několik nejdostupnějších ingrediencí, které nalezl ve vlastních zásobách.

Zbýval mu jen problém Potter, který hodlá vyřešit rychle, čistě a efektivně, a vzhledem k tomu, že chlapec stráví celé odpoledne čištěním přístěnků, byla skvělá příležitost, chytit ho o samotě, přitlačit ho ke zdi a nedat mu žádnou šanci na útěk. Ale musí jednat rozvážně. Žádné donucování. Jen čisté kalkulování. Dovede ho až k samému okraji. Aby sám začal žadonit… a teprve pak se ho dotkne. Kromě toho je chlapci teprve šestnáct. Netuší, jak daleko bude moct zajít, soudě podle síly touhy, kterou viděl v jeho očích, se domníval, že trocha přesvědčování bude stačit, aby dosáhl zamýšleného efektu. Chlapec má pravděpodobně v této oblasti nulovou zkušenost a Severus ho bude muset vést. Bude mu muset ukázat, co očekává… a doufal, že Potter bude v tomto oboru mnohem snaživějším studentem než v Lektvarech.

***

No, to byl… intenzivní zážitek.

Nepředpokládal, že Potter bude tak… poddajný. Stačil jeden dotyk, a roztavil se v jeho dlaních jako máslo, dovolujíc Severusovi všechno, příliš vystrašený, než aby protestoval… tak nesmělý, ostýchavý, chlapecký… klečící u jeho nohou… měkké rty sevřené kolem jeho penisu… zelené, slzavé oči, dívající se na něj ze zdola s žádostivou chamtivostí… a ta chorobná touha, kterou v nich postřehl. Silnější než nenávist, stud, vzdor. Čekal na něj, čekal, až se rozpálí v tom neuvěřitelném ohni, který není možné uhasit… a teprve tehdy mohl plně ocenit chuť té touhy… touhy, kterou vyvolal v chlapci jen on, Severus. Och, jakou mu to dávalo nadvládu… Tolik let zabývání se tímhle spratek… tolik let musel snášet jeho aroganci a drzost, a teď nad ním měl absolutní kontrolu. Potter byl naprosto v jeho moci.

Musel přiznat, že to vědomí bylo… stimulující.

Stejně stimulující jako pohled na vlastní penis zasouvající se do těch horkých úst, které předtím nepoužil nikdo jiný. Kdo by si myslel, že Potter dokáže tak hlasitě sténat a škemrat? A reagovat tak nadšeně na každý, i nejemnější dotyk? Ale koneckonců, co očekával? Potter byl jen chlapcem. Chlapcem, kterého se někdo dotknul takovým způsobem poprvé. Poprvé se ho dotknul muž.

Bude muset čas od času tu touhu nasytit. Ale pro teď to stačí. Nějakou dobu ho nechá na pokoji, bude se chovat tak, jako by se vůbec nic nestalo, až bude nakonec Potter tak vyprahlý, že když se Severus pokusí uhasit jeho touhu, chlapec přijme všechno bez přemýšlení. Když příliš dlouho a příliš silně foukáte do rozpáleného krbu, je velmi snadné ho nechat vyhasnout. Ale když foukáte jen občas a správným způsobem, plameny se rozzáří, a oheň se může změnit v opravdový požár.

***

Dveře se otevřely. Severus vstoupil do své komnaty, a třísknul za sebou dveřmi. V ruce držel bílou masku Smrtijeda, kterou odhodil na stolek, aniž by se staral o to, zda z něho spadne, nebo na něm zůstane. Spadl do zeleného křesla a zadíval se do plamenů.

Zatím vše probíhalo podle plánu. Temný Pán byl potěšen jeho prvním pokrokem s Potterem. Severus ještě teď slyšel v hlavě ozvěnu jeho smíchu, když mu ukázal vzpomínku na přístěnek, a stále cítil jeho radost, která mu pronikala do mysli jako hroty.

Zamračil se. Rysy jeho tváře se zostřily a pohled se stal tvrdý a zuřivý.

A také si pamatoval svůj vlastní odpor, který musel skrývat až na samém dnu mysli, když Temný Pán pronikl do jeho mysli, pohřbil jeho soukromí a sledoval něco, co měl vidět jen on, Severus. Ale bude to muset strpět. Bude muset přetrpět jeho invaze a dovolit mu sledovat každé jeho sblížení s Potterem. Z té myšlenky se mu dělalo špatně, ale dokonale věděl, že to je jediný způsob, jak uspokojit jeho zvědavost. Aby Temný Pán raději sledoval to, než aby kontroloval postupy nad lektvarem. Které, notabene, současně stály na místě, dokud Severus nezíská jednu z nejdůležitějších a nejobtížnějších přísad: roh třaskavce trojrohého – velmi zřídka vyskytujícího se a to jen v okolí pouště Kalahari ve střední Africe. Naštěstí mezi uličkami Obrtlé bylo možné najít správné lidi, kteří dokázali získat vše za správnou cenu. Teď mu už zbývalo jen čekat na zprávu a připravit pro ně platbu v podobě několika vzácných lektvarů, které dokázal uvařit jedině Mistr Lektvarů. Transakce se zdála být riskantní, ale Severus byl ochoten podstoupit jakékoliv riziko, aby dosáhl svého cíle.

***

Malfoy!

Zatracený spratek, tak zaslepený hněvem a pocitem nespravedlnosti, že ani hrozba Temného Pána ho nedokázala zastavit od útoku na Pottera. Co si vlastně myslel?

Severus od začátku věděl, že chlapec je příliš hloupý a urážlivý, aby se bez otázek řídil příkazy Temného Pána a ujistil se, že ve škole už nekolují žádné pověsti. Bylo očividné, že chlapec způsobí nějaké problémy. Někdo takový jako on v sobě nedokáže zadusit nepřátelství. Nic nepochopí. I kdyby mu Severus vyryl do lebky, že je Potter nedotknutelný, domníval se, že i tak by to ignoroval. Měl štěstí, že mu Severus projevil lítost a potrestal ho jen Cruciatem, protože by mu nejraději zakroutil krkem.

Jen ať se ještě jednou pokusí přiblížit k Potterovi… ještě alespoň jednou…

***

„Harry, jdeš?“ Zeptal se Ron a čekal u dveří.

Severus, skloněný nad svými poznámkami, uslyšel náhlý hluk a zvedl hlavu akorát ve chvíli, když se všechny knížky a pomůcky vysypaly z Harryho tašky na podlahu.

„Sakra!“ Zaklel chlapec. „Musím to posbírat. Jdi, dohoním tě.“

Severus se znovu naklonil nad svými poznámkami a usmál se v koutku úst.

No, prosím… Zdá se, že je Potter už opravdu zoufalý…

Poslední dni z něj chlapec nespustil oči. Snažil se s ním navázat oční kontakt, toužil po jakémkoliv gestu, který by ho ujistil, že to, co se stalo v přístěnku, bylo skutečné. Ale Severus ho nezamýšlel ničím ujistit. Teď ještě ne. Neměl v úmyslu spěchat. Vše záviselo na správně naplánovaných pohybech. Na dodávání správně odměřených porcí ve správném čase. Jako při vaření lektvaru.

Ještě trochu. Udrží ho v nejistotě ještě nějakou dobu, až si chlapec začne vymýšlet dohady a přestane dávat pozor, a když již bude na hranici zoufalství… Severus mu dovolí vejít do své pasti a s radostí se bude dívat, jak mu znovu propadá…

„J-já…“ Uslyšel tiché, nejisté hlesnutí.

Zvedl hlavu a podíval se na Harryho ledovým, odpudivým výrazem.

„Hodina už skončila, Pottere. Neslyšel jste zvonek?“

Chlapec zrudnul, odvrátil se a spěšně opustil třídu. Severus si dovolil jízlivý úšklebek.

Brzy bude Potter připraven na druhé kolo…

***

Zpráva přišla rychleji, než si myslel. Setkání ve dvě ráno, v aleji vedle zničeného útulku pro psychicky nemocné čaroděje v Obrtlé, který před několika lety spálili jeho pacienti.

Severus odtrhl pohled od černých sazí, popraskaných zdí bez dveří a oken, a podíval se do opuštěné, úzké uličky. Nacházela se na okraji Obrtlé. Alej byla mezi spáleným útulkem a zdí oddělující Obrtlou od zbytku Londýna. Nebe bylo zakryté těžkými mraky, a nedovolily ani jednomu slunečnímu paprsku přes ně proniknout. Tma se zde zdála hustší než kdekoliv jinde. Stíny se pohybovaly. Pach rozkladu a fekálií plynul ve vzduchu s náznakem hořkosti a síry.

Severus udělal několik kroků, přešel podél zdi, zastavil se a zadíval se na vchod do budovy pozbavený dveří. Cítil tlak hůlky ve svém rukávu. Musel ji mít co nejblíže k dlani, a sáhnout do hábitu by mu trvalo příliš mnoho drahocenných vteřin, které, v případě jakéhokoliv nedorozumění, by mu mohly chybět.

Přimhouřil oči, aniž by odtrhl pohled od temnoty číhající v budově.

„Je od vás milé, že jste dorazil přesně,“ uslyšel před sebou slabý, lehce ochraptělý hlas. Zpoza rohu budovy vyšel muž s dlouhými, slepenými vlasy sahající mu k ramenům, oblečený v krátkém plášti s roztrhanými lemy. V levé ruce držel jakousi krabičku zabalenou v hadru. Pravá spočívala na jeho štíhlém boku, koženém opasku, za kterým měl zastrčenou hůlku.

„Nepřišel jsem si vyměňovat laskavosti,“ odpověděl Severus, podíval se do jeho temných očí, připomínajících štěrbiny. „Přišel jsem pro svou objednávku.“

„Tak netrpělivý,“ povzdechl si čaroděj a zkřivil rty do bezzubého úsměvu.

„Myslel jsem, že toto je obchodní schůzka, a ne odpolední čaj,“ zasyčel Severus. Netoužil s ním rozmlouvat. Lidé jako byl on, mu připomínaly krysy, které plavaly v jedovatých odpadních stokách. Po nějaké době jen jejich dotyk mohl skončit vaší smrtí.

Sáhl do svého pláště a spatřil, že muž bleskově sevřel dlaň na hůlce. Ovšem pustil ji, když Severus vytáhl z kapsy tři malé lahvičky, jasně zářící v temnotě.

„Tady je vaše platba,“ pověděl, když viděl, jak se mužovi oči při pohledu na lahvičky rozzářily. Rychle je však schoval zpátky. „Ale nejprve mi ukažte zboží.“

Čaroděj pomalu zkřivil rty, popošel několik kroků, položil balíček na zem a odstoupil. Severus, aniž by z muže spustil zrak, zvedl balíček a ostražitě ho rozvinul. Roh se lehce lesknul. Snape si ho přisunul k tváři, podíval se na něj a zamžoural. Kroužky kolem kořene rohu byly stěží viditelné a nerovnoměrné. A to měly být výrazné a hladké jako list papíru.

Vzduch se ochladil. Severus zvedl hlavu a vbil do muže ledový pohled.

„Máš mě za idiota?“ Zavrčel. „Tohle je k ničemu.“

Co si ta krysa myslela? Že se mu podaří ho oklamat? Že zmizí se svou platbou dřív, než se zorientuje? Byl to nejběžnější roh třaskavce. Mohl ho koupit v každém obchodě s přísadami.

Čaroděj pokrčil rameny.

„Měl to být roh třaskavce, tak jsem ho získal. A teď…“ Jeho oči se v temnotě zablýskly. „…mi dej ty lektvary!“

Severus odložil roh a narovnal se. Cítil v sobě ocel. Ostrou a ledovou. A mnohem temnější než temnota okolo.

A hlad.

„Nebudu platit za tvou neschopnost,“ vycedil.

Ten žalostný odpad se ho snažil oklamat. Jeho!

„Neee?“ Zeptal se muž, a protáhl poslední slabiku. Jeho oči zamířily hluboko do uličky a opuštěné budovy. Severus uslyšel šelest. Stíny se pohnuly. Lehce naklonil hlavu, a postřehl temné siluety vycházející zpoza zdí. Napočítal jich pět. Plus ten šmejd před ním. „A teď?“ Čaroděj pomalu zkřivil ústa v parodii úsměvu.

Och, tak on chce hrát takhle…

Severus lehce pohnul prsty pravé dlaně.

Šest na jednoho.

Hůlka se posunula trochu dolů.

Idioti. Pravděpodobně si neuvědomovali, s kým mají tu čest…

Hůlka vyklouzla do jeho pravé ruky. Severus ji zachytil a o zlomek vteřiny později se temnota rozzářila oslepujícím světlem. Severus skočil dopředu a zaslechl výkřik kouzla.

Měl ho. Zasáhl ho zezadu, stisknul mu paží hrdlo a vytvořil z muže živý štít.

„Avada kedavra!“ Zelený paprsek se trefil přímo do čaroděje před ním. Jeho tělo se zachvělo. Severus zamířil hůlkou.

„Sectusempra!“

Uslyšel křik a zvuk padajícího těla. Záře zmizela, ale zanechala dojem, jako by mu před očima tančily červené skvrny. Severus pustil bezvládné tělo a než jeho protivníci přišli k sobě, bleskově sáhl pro lektvar chameleona schovaný v šatech, vypil ho jedním lokem, a následně na sebe zamířil hůlkou a použil kouzlo stínu.

U jedné zdi se objevila temná postava.

„Tam je!“

Vzduch prořízlo několik zelených paprsků.

Severus skočil dopředu, tiše prošel dopředu kolem malého, podsaditého čaroděje, který ze sebe vydal výkřik překvapení, když se odnikud vynořily paže, stiskly jeho hrdlo a vyrazily mu hůlku z ruky, točíc ji dozadu, tvoříc z něj další živý štít. Tři žijící čarodějové se bleskově otočili k nim. Severus uviděl další zelený záblesk. Křik zamrzl v mužových ústech, když ho kletba trefila přímo do prsou.

„Lacrima!“ Vykřikl Severus a vzduch proťal vlnící se blesk. Čaroděj, kterého trefil, spadl na zem celý v křečích. Zbylí dva skočili dozadu, a skryli se v budově.

Severus pustil tělo, které se sesunulo k zemi. Tma se stala ještě hustší. Věděl, že ho nemohu vidět, dokud se nacházel pod účinky Chameleonského lektvaru. Pomalu přešel k tělu, které se svíjelo v křečích. Z hrdla muže vycházely výkřiky, které rozdíraly uši, a otřásal se mozek. Severus ho překročil a pokračoval dál, pevněji stisknul hůlku. Došel k druhému tělu. Z otevřených ran tryskala krev a vsakovala se do černého hábitu. Muž se nehýbal. Severus zvedl hlavu a podíval se hlouběji do budovy.

Ještě ty dva.

Než udělal další krok, uslyšel svist kletby.

„Protego!“

Kouzlo se odrazilo od bariéry a trefilo se do zdi nad jeho hlavou. Shora se sesypal prach, ale Severus tomu nevěnoval pozornost, když jako stín vklouzl dovnitř budovy.

Cítil je. Dvě vyděšené mysli skrývající se v temnotě. Připomínali mu malá chlupatá zvířátka, která byla namačkaná v rohu, a domnívala se, že když zaútočí společně, podaří se jim porazit zkušeného lovce. Zkušeného vraha.

Věděl přesně, kde jsou. Natáhl před sebe hůlku. Vychutnával si temnotu, která jím pronikala. Obalil se jí, hustou tmou, která se skrz kůži nasála přímo do jeho duše, a dodala mu extatický pocit, když vyslovil ta slova:

„Avada kedavra.“

Dva zelené záblesky stačily, aby ukončil tuto záležitost. Severus se odvrátil a vyšel z budovy. Bezvýrazným pohledem se podíval po tělech ležících na zemi.

Výborné. Prostě výborné. Přišel sem jen pro jednu přísadu. A nemá jí. Místo toho má šest mrtvol. A ještě bude muset uklidit tenhle nepořádek, aby nezanechal žádné stopy.

Svět byl plný idiotů. Někteří z nich se mu bohužel postavili do cesty.

Ráno bude muset oslovit jiné kontakty. Musí co nejrychleji získat tu přísadu. Bez ohledu na cenu.

***

Tohle neplánoval.

Plánoval jít pomalu, krok za krokem, dobývat chlapce a připoutat ho k sobě, ale Potter… ho zaskočil. Zaskočil ho, když mu začal během hodiny psát své bláznivé fantazie, když začal mít během hodin hlavu v oblacích... a když mu řekl ty dvě slova, která ještě stále vibrovala Severusovi v uších.

„Opíchej mě.“

A tak splnil jeho žádost. Když chlapec tolik toužil ho ochutnat, když byl tak netrpělivý, tak bezostyšný… když tak moc prahnul po tom, aby si ho vzal, pohltil ho, ojel… tak dostane to, po čem tak zoufale prahne.

Ale pravděpodobně nečekal, jaké síly ho ochromí, když napíše ta slova. Nedomníval se, že bude ležet nahý na Severusově stole, na zmuchlaných testech, bude sténat a ječet touhou, aby se ho Snape vůbec dotknul… a když ucítí jeho ruku, když do něj zarazí své drápy… nebude návratu.

Severus viděl to překvapení v jeho očích. Očích, které se mu obrátily až do lebky, a které byly celou dobu otevřené a dívaly se na něj. Jen na něj.

Vzduch vyplněný žárem se vlnil, když Severus vytáhl prsty z jeho teplého, vlhkého nitra a sklonil se nad ním. Zdálo se, že se na stěnách a na řadách lavic usazoval červený opar, pokrývající ho vrstvou ohně.

„Podívej se na mě,“ zašeptal Severus, chytil chlapcova bedra v železném stisku a chystal se vstoupit do toho nevinného těla. Jeho penis pulzoval touhou.

Potter zakroutil hlavou, zvedl víčka a Severus uviděl ty zamlžené, zelené oči. Chtěl je vidět, když se do něj zanoří. Když prolomí jeho odpor a ocitne se v něm. v jeho nitru. Nejhlouběji jak je možné. Když mu, zatraceně, zanoří svůj penis do zadku a vezme si ho. Označí ho jako svůj majetek. A Potter bude patřit jen jemu. Jen jemu. Chtěl… do háje, chtěl spatřit svůj odraz v těch prokletých zelených očích.

Přirazil.

Ve vzduchu se objevily jiskry. Potter zavřel oči a vydal ze sebe výkřik, ale Severus ho sotva slyšel, pohlcený ve svých vlastních pocitech.

Merline, tak těsný… tak úžasně těsný… jako nikdo dosud…

Jeho penis zůstal uvězněný v horkém a vlhkém, všepohlcujícím prostoru, do kterého se nořil víc a víc… vnikal do toho neuvěřitelného, pulzujícího tunelu centimetr po centimetru, a potěšení bylo tak drtivé, že sotva mohl dýchat. Nakonec se jeho varlata dotkla, hladkých, třesoucích se půlek, a otřel se o těsný prstenec svalů kolem jeho erekce. Nemohl už dál. Zastavil se a zvedl víčka, podíval se přímo do rozšířených očí, které ho pozorovaly s chorobnou fascinací přes skla brýlí. Pomalu se vysunul z toho úžasného horkého nitra a přirazil znovu, téměř ztratil dech, když se jeho penis přesunul, uvězněný v pasti svalů, a špička narazila na ten uzlíček.

Potter zasténal, ale tentokrát nezavřel oči. Severus jen spatřil, jak v nich cosi září, a přes jeho tvář přejel stín bolesti. Přirazil znovu, a ještě jednou, a ještě, a sledoval, jak bolest pomalu ustupuje, a mění se na potěšení. Potter z něj nespouštěl pohled. Díval se na něj rozšířenýma, lesknoucíma se očima jako posedlý, jako by neviděl nic, než jen Severuse, jako by celý svět zmizel.

Severus od něj nedokázal odvrátit pohled. Pomalu se v něm pohyboval, pronikal do jeho těla a díval se do jeho tváře, jako kdyby se nořil do jeho těla stejně jako do jeho očí, přirážel do něho všemi smysly… a věděl, že od této chvíle je Potter jen jeho. Že nikdo jiný se ho už nikdy nedotkne.

Nikdy.

***

Když Severus sledoval, jak se Harry chvěje, věděl, že udělal chybu. Že by mu neměl říkat, že je nikým, i kdyby o to chlapec sám prosil, žadonil a sténal.

Když se dveře zavřely, Mistr Lektvarů couvnul a opřel se boky a stůl.

Ačkoliv ho hněv na chlapce téměř drásal zevnitř, zlost na sebe samého byla ještě větší. Nechal se vyprovokovat. Řekl něco, co evidentně to citlivé děcko zabolelo a místo toho, aby se s ním sblížil, tak ho to odehnal. Potter tak vždycky jednal. Jako jediný nad sebou dokázal ztratit kontrolu. A co s ní měl teď zatraceně dělat?

Nic. Počká a připraví plán akce. Musí ho k sobě nějakým způsobem připoutat. Nicméně by to nemělo být obtížné, vzhledem k tomu, jak ochotně chlapec přijímal jeho přírazy…

Odsunul se od stolu, otočil se a podíval se na bojiště, které po sobě zanechali. Část pergamenů s testy byla úplně zničená, zbytek ležel rozházený na podlaze.

Vytáhl hůlku a použil uklízecí kouzlo. Pergameny se vznesly a uložily se do jedné hromádky na desce stolu. Severus se u něj usadil, vzal do ruky pero, sklonil se, a přisunul si k sobě jedno vypracování. Škrtnul celou odpověď na první otázku a přidal poznámku červeným inkoustem. Při druhé otázce se mu začaly písmena rozmazávat před očima. Samovolně přenesl pohled z pergamenu na desku stolu. Jeho pohled se stal zamlženým.

Ještě před chvíli tu měl Pottera. Na tomhle stole. Nahého. Poddajného. Sténajícího.

Stále si pamatoval chlapcovo úžasné těsno kolem svého penisu. A jeho orgasmus, tak intenzivní…

Zavřel oči a povzdechl si. Nelíbilo se mu, když ho něco rozptylovalo od práce. Musel odsud pryč. Rychle se zvedl, sebral vypracování a zamířil ke dveřím.

***

Potter nepřišel na hodinu. Na jeho hodinu! Jak se opovážil? Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by nepřišel na jeho vyučování?

To mu nedaroval. Nenáviděl neúctu a ignoraci. Nic ho nerozdráždilo víc. Samozřejmě dobře věděl, proč nepřišel, ale to nebyla žádný omluva.

Když zavřel třídu, jednu chvíli měl chuť jít pro něj, přivléct ho sem a držet ho v této třídě tak dlouho, dokud nepochopí, že tady je přesně jeho místo. Za dne v lavici, oblečený ve školním hábitu a teoreticky nevyčnívající z řad studentů. Ale v temnotě noci… ležící na jeho stole s roztaženýma nohama, nahý, zpocený a zoufalý z beznadějné touhy, kterou dokázal uspokojit jen on, Severus.

A dokud nepochopí, že před ním neuteče.

***

„Máš je?“

Čaroděj vypadal jako uprchlík z Azkabanu. Roztrhané oblečení, vlasy trčící všemi směry, zacuchané vousy. V jeho očích svítilo cosi nebezpečného. Něco, s čím se nedalo bojovat. Něco, co až příliš připomínalo šílenství.

Severus přikývl, natáhl ruku a podíval se muži přímo do očí.

Tentokrát se musel ochránit a použít všechna možná opatření.

Čaroděj neváhal.

„Ukaž mi je,“ zasípal a chytil ho za ruku. Svět se zatočil, zmizel v hlasitém třesku, a nechali za sebou jen Obrtlou uličku pokrytou blátem a kalužemi, než se po chvíli znovu objevili. Byli hned vedle malé budovy stojící v úplné pustině, uprostřed vysokých trav, houpajících se spolu s větrem. Světlo hvězd bylo jediným světlým bodem v husté temnotě.

Severus vytáhl hůlku, použil neverbální ‚Lumos‘ a strčil do dveří, které zaskřípaly a neochotně se otevřely, po čem ustoupil a gestem naznačil muži dovnitř.

Čaroděj vešel a z hrdla mu vyšel hlasitý povzdech.

„Perfektní.“

Severus vešel za ním, zavřel dveře, a podíval se na tři osoby svázané a znehybněné u stěny, z nichž dvě byly ženy a jeden muž: celá trojice měla pěkné dlouhé, téměř zlaté vlasy.

„Už mi tečou sliny… uspořádal si mi královskou hostinu. Zařídil si to dokonale.“

Severus se zamračil.

„Roh!“ Rozkázal a natáhl ruku. Muž, aniž by odtrhl pohled od obětí, sáhl hluboko do svých roztrhaných šatů a vytáhl z nich balíček, který mechanicky podal Severusovi. Stačil mu jen jeden pohled.

Byl pravý. Pravý střední roh třaskavce trojrohého. Téměř uctivě přejel prsty po prstencích a hladké rohové kosti. Bleskově ho schoval do záhybu svého hábitu a podíval se na muže stojícího před ním.

Cítil hluboké opovržení pro vlkodlaky vůbec a rád by ho ukončil jedním, rychlým zakletím... ale jeho služby se mu mohly ještě hodit. Měl širokou síť kontaktů mezi vlkodlaky po celém světě. Kdyby se ukázalo, že by znovu potřeboval… malou pomoc z jeho strany… nerozvážností by o tu pomoct mohl přijít.

„Jsou tví,“ zašeptal a otočil se, vycházejíc ven. Ještě jednou sáhl do pláště a vytáhl z ní lehce se lesknoucí roh. Přesunul prsty po hladkém povrchu, těšil se z jeho struktury a vibrující teplé magie, která z něj vyřazovala. Zpoza mraků se vynořil měsíc, osvětlil vše stříbřitou září, která se odrážela od povrchu rohu. Severus se podíval nahoru v tu samou chvíli, ve které se zevnitř budovy ozvalo pronikavé zavití, a následný výkřik.

Nakonec ho získal. Získal nejdůležitější přísadu.

Jeho oči svítily hlubokou září, která neměla nic společného s měsíčním světlem. Záře však zhasla v okamžiku, kdy Temné znamení na jeho předloktí bolestivě zaplálo, a přitáhlo ho zpět do tmy.

Severus zavřel oči a zaskřípal zuby.

Věděl, kam má jít a co dělat. Dnes ho čekala rušná noc. A mimořádně dlouhá…

***

V místnosti panovalo šero. Oheň zapálený v krbu domácími skřítky už skoro vyhasl. Poslední plamenné jazyky lízaly dřevo a tvořily na policích s knihami chvějící se stíny. Všeprostupující ticho přerušilo zaskřípění otevírajících se dveří. Do místnosti vkročila vysoká postava oděná v černé. Když přešla ke krbu, světla zbylých plamenů ozářila zakrvácený plášť a bílou masku třesoucí se v dlani, pokrytou červenými kapkami.

Maska přistála na stole, Snape klesl do hedvábného zeleného křesla a podíval se do plamenů.

V jeho hlavě se rozléhala echa. Pláč obětí, křik mučených, vřeštění umírajících, výbuchy plamenů, výkřiky kleteb a zakletí, dokonce i dívčí smích Bellatrix… bylo jich příliš mnoho. Nejraději by šel k myslánce a… uložil do ní všechny ty vzpomínky a očistil tak svou mysl. Měl by ze své mysli odstranit všechnu tu špínu… měl by jít do koupelny a dát se do pořádku, smýt z těla krev, obléct si obvyklé šaty, ale… jeho pohled se obrátil k laboratoři skryté za knihovnou… to co musel udělat, bylo mnohem důležitější.

Vstal z křesla a zamířil k laboratoři, cítíc ve vnitřní kapse šatů váhu rohu, který tak těžce získal. A věděl, že ta těžká snaha určitě nezůstane zbytečná.

***

Severus se podíval na hodiny visící na zdi jeho kabinetu.

Potter měl ještě pět minut. Pět minut na to, aby se objevil na trestu. Jestli se pokusí nepřijít…

Chlapec byl tvrdohlavý. Tvrdohlavý a umíněný. Ale Severus věděl, jak ho zlomit… Stačilo ho překvapit. Pozvánka do komnat bude prvním krokem, který ho jistě odzbrojí natolik, že dostat se pod zbytek té skořápky, nebude velký problém. Věděl, že se Potter bude bránit a nebude chtít odpovědět na jeho otázky. Bude předstírat, že nic neví, aby ho Severus propustil ze svého zajetí… ale od čeho bylo Veritasérum?

Severus se výsměšně usmál.

Nad kým se to dítě snaží vyhrát?

***

Zase to udělal!

Vysunul ten svůj malý, horký a kluzký jazyk ze svých úst, a využil Severusova chvilkového omráčení, způsobeného orgasmem.

Vlna horka byla náhlá a prudká. Vlhký jazyk ochutnával jeho patro a Potterova ústa se mi přitiskla na rty s takovou silou, jako by se je snažil pozřít.

Ale po chvíli vlna horka odplula a byla nahrazena palčivým vztekem, když jeho nitro prozkoumával ten neobvykle mrštný had.

Chytil chlapce za vlasy a, nesnažíc se být jemný, odtáhl jeho hlavu dozadu, aby se osvobodit od toho… od toho… od něho.

Potter zakvílel bolestí, a jeho tvář nabrala nepříjemný výraz. Žár byl nahrazen pronikajícím chladem.

„To jsem ti nedovolil, Pottere!“ Zavrčel Severus a vysunul se z chlapcova nitra. Na jeho tváři viděl pocit viny, ale v té chvíli ho to vůbec nezajímalo. Chtěl jen, aby mu šel z očí, jinak by mohl udělat něco…

Jeho dlaň se ještě pevněji sevřela v černých vlasech, ale po chvíli přišlo… sebeovládání.

Pustil jeho vlasy a uvolnil chlapovu hlavu, nakloněnou dozadu.

„Oblékni se,“ vycedil hlasem plným pohrdáním. „Tvůj trest právě skončil.“

„Nechtěl jsem…“ Začal Potter, ale Severus ho neměl v úmyslu poslouchat. Nechtěl se na něj ani dívat.

„Neslyšel jsi, co jsem řekl?“

Chlapec odvrátil hlavu a zkousl si rty. Beze slova sklouzl z jeho kolen a sáhl po šatech ležící na zemi. Když se oblékal, Severus se dal do pořádku, a pak sledoval, jak si Potter pomalu zapíná košili, a následně míří ke dveřím a pokládá dlaň na kliku.

„Nezapomněl jsi na něco?“ Zeptal se Severus chladně.

Harry se zastavil a pomalu se otočil, aniž by zvedl hlavu. Ale Severus dokonale postřehl jeho tvář, zvlášť když se chlapec přiblížil, aby si vzal své brýle.

Sevřená, třesoucí se ústa, skleněné oči, divoký pohled… Viděl, jak zadržuje dech, když se jeho ruce zatínaly, jak se celou silou snažil zadržet své emoce. Jak tisknul víčka, tvrdě bojoval, aby se udržel na nohách a zabránil úplnému rozsypání…

V místnosti se udělalo ještě chladněji, světlo jakoby zmizelo.

Harry se otočil a lehkým rozechvělým krokem přešel ke dveřím. Když je zabouchl, Severus se nepohnul. Stále se na ně díval, dokud neuslyšel bouchnutí dalších dveří a teprve tehdy si byl jistý, že Potter opravdu odešel.

Otočil hlavu ke krbu. Jeho oči teď připomínaly noční nebe. Stále cítil vztek na toho drzého spratka… za to, že využil situace, i když mu Severus hlasitě a jasně zakázal jakékoliv polibky… za to, že cítil jeho chuť na jazyku…

Sevřel pěsti a udeřil jimi do opěradla křesla.

Za to, že poprvé s ním ztratil kontrolu.

Podíval se na dveře.

Pravidla jsou proto, aby se porušovala, ale ten chlapec měl odjakživa sklony k jejich porušování všemi možnými způsoby. Vždy mu chyběla disciplína. Severus mohl předvídat… mohl předvídat, že se chlapec nepoddá, a že se bude dál snažit, dokud neuspěje… a neodejde s prázdnou. Ale možná si příště bude Potter pamatovat na tu lekci… a už se víc nebude odvažovat dosáhnout toho, co nikdy neobdrží.

V opačném případě to bude ještě bolestivější. Nebude mít slitování s žádnou, ani nejmenší neposlušností. Může to přerůst v něco, co by mohlo mít nakonec dostatek síly, aby se ovinulo okolo jeho nohou a… zastavilo ho.

Podíval se na svou zaťatou pěst. Pomalu rozevřel prsty a s překvapením zjistil, že se… třese.

Pomalu obrátil pohled ke dveřím.

Potter sám je vinen.

***

Z čtení knihy ho vyrušilo tiché, vzdálené zaklepání na dveře. Severus zvednul hlavu a zamračil se.

Kdo by k němu mohl přijít uprostřed noci?

Odložil knihu, zvedl se z křesla, přešel přes kabinet a rozmachem otevřel dveře. Na chodbě, k jeho překvapení, uviděl Weasleyho a Grangerovou. Než se stačil na cokoliv zeptat, Nebelvírka ho zasypala sérií otázek a informací o tom, že se Potter nevrátil na noc.

Mužovi oči se rozšířily a tvář zbledla. Kabinet se na chvíli rozzářil jasem, a během zlomku vteřiny se opět ponořil do tmy a chladu.

„Potter? Nevrátil se na noc?“ Zeptal se.

Kabinet se znovu rozsvítil a potemněl.

Grangerová a Weasley začali cosi mumlat, ale nebylo jich slyšet, protože celá místnost začala vibrovat, a blikat měnícím se světlem.

„Najdu Pottera sám,“ utnul je nakonec Severus, narovnal se a vrhl na studenty pohrdavý pohled. „Tentokrát mu porušování pravidel neprojde.“

Odstoupil a zabouchl dveře. V tu samou chvíli se kabinet ponořil do naprosté tmy.

Severus pocítil zlou předtuchu.

Do háje! Neměl ho dosud vyhodit. Potter je příliš emocionální. Vždycky se řídí pocity. Nejdřív něco udělá, a pak se obtěžuje o tom přemýšlet. Ale pak je obvykle příliš pozdě…

Musí ho najít. Ale kde začít? Potter byl úplně zlomený, když odsud vycházel. Kam mohl jít? Co hloupého mohl udělat?

Počká, až Grangerová a Weasley zmizí z dohledu a pak ho půjde hledat.

Možná, že se schoval do některé z koupelen? Obvykle tam nacházel ufňukance, které potkalo milostné zklamání…

Položil dlaň na kliku.

Snad ho najde…

Otevřel dveře a spěchal dopředu, plánujíc začít s koupelnami v prvním patře. Ale než zatočil do další chodby, zpoza rohu se vynořila Grangerová. Dívka se na něj vrhla a téměř do něj bušila.

Stačil jeden pohled na její uslzenou tvář…

Chodba se rozzářila intenzivně šarlatovou, když ji Severus chytil za ramena, prudce s ní zatřásl a zasyčel jí přímo do tváře:

„Co se stalo?“

Dívka se snažila odpovědět, ale zřejmě nemohla. Místo toho se zalykala.

Šarlatová se smíchala s černí, a intenzivně vibrovala vzduchem.

„Kde je?“ Severus nepoznával vlastní hlas. Mocně s ní zatřásl, a snažil se z ní něco dostat.

„Harry… přístěnek… on…“ Hlesla nakonec, a pak vybuchla dalšími vzlyky.

To mu stačilo. Pustil ji a začal běžet. Už z dálky viděl otevřené dveře do jednoho přístěnku. Neměl ponětí, co může spatřit, jen velmi doufal, že to nebude to, čeho se obával nejvíc...

Nakonec se dostal ke dveřím a prudce se zastavil u vchodu.

Spatřil ho.

Ležel na podlaze jako loutka s roztaženými, polámanými končetinami… s oteklýma modřinami a roztrhnutou tváří... zakrvácený, zmlácený, bezvládný…

Potter…

Celou místnost vyplnil ledový oheň. S chladnými plameny dosahujícími až ke stropu. A dunění. Hlasité, vibrující dunění srdce, které přerušilo všechny hlasy přicházející z venčí.

Severus skočil dopředu, popadl Harryho, odstrčil Weasleyho, který se nad ním nakláněl.

„Dotknul ses ho?“ Téměř křičel a nečekajíc na odpověď, přiložil ucho k chlapcovým pootevřeným rtům.

Dýchal…

Jeho nejhorší obavy zmizely. Jestli dýchal, byla ještě naděje… ale slyšel v tom dechu něco znepokojujícího… Byl příliš slabý.

Přiložil prsty k jeho šíji. Puls byl sotva znatelný.

„Žije,“ zašeptal.

Podíval se na nepřítomnou, zakrvácenou tvář, na krví přilepené vlasy k čelu a na poslední chvíli se zastavil, aby je neodhrnul. Dunění srdce zesílilo.

Nedovolí mu umřít!

***

„Bolí to…“ Severus uslyšel tichý šepot, připomínající povzdech. Zvedl dlaně, kterými se dotýkal Potterovi hrudi, a snažil se zjistit jak moc má polámaná žebra a podíval se na chlapce zamračeným obočím.

„Nemluv. Šetři síly.“

Viděl bolest křivící Harryho tvář. Opuchlá ústa se otevírala a zavírala, jako by se chlapec snažil něco říct, ale utrpení mu to nedovolovalo. Nakonec Severus uslyšel tichá, přerušovaná slova:

„Omlou…vám se… nechtěl… jsem… promiň…“

Severus ho pozoroval široce rozevřenýma očima.

Jak… jak mohl v takové chvíli Potter myslet na něco tak… nedůležitého? Jak se mu mohl omlouvat, když právě téměř zemřel? Jak mohl být až tak… až tak…?

Harry zasténal a s obtíží zvedl chvějící se ruku, snažil se setřít krev z očí. Ale Severus byl rychlejší. Jemně chytil drobnou dlaň a odtáhl ji zpět. Nemohl dopustit, aby se chlapec dozvěděl, v jakém stavu se nachází… Ale pak Harry sevřel jeho dlaň a přitáhl si ji k sobě, a přitisknul si ji ke svým opuchlým rtům.

Severus se zamračil. Mezi plameny v místnosti se objevilo slabé teplé světlo…

„Je dobře… že jsi…“ uslyšel tichý, ochraptělý šepot.

Teplo se stalo výraznější, intenzivnější...

Severus odtrhl pohled od Harryho tváře a podíval se na zakrvácený pytel, ležící vedle něj. Sáhl po něm a zvedl ho z podlahy. Místnost se znovu ochladila.

Zaútočili na něj… podložil mu pytlem hlavu… téměř ho umučili k smrti… téměř před jeho kanceláří… Ještě před dvěma hodinami mu Harry seděl na klíně, sténal jeho jméno, oddával se mu, dával mu všechno… a teď ležel tady, na hranici života a smrti...

Severusovi oči vypadaly, že přeměnily každý ledový plamen na ostré dýky… reflexivně sevřel dlaň. Jeho pěst se třásla.

Zabije je. Ne. Udělá jim něco horšího než smrt. Něco značně horšího… Vstoupili na jeho teritorium, odvážili se ho dotknout… zranit něco, co patřilo jen jemu... a zaplatí za to nejvyšší cenu.

Vtáhl dlaň z Harryho stisku a uslyšel slabé zasténání vycházející z jeho úst:

„Ne… nechoď…“

Sevřel rty a opatrně vsunul ruce pod chlapcova kolena, a následně ho jemně zvedl z podlahy.

„Bolí... tak moc…“ zašeptal Harry a vydal ze sebe chraplavý zvuk.

Severus se podíval na zakrvácenou chlapcovu tvář.

„Pottere…? Slyšíš mě?“

Ticho. Ztratil vědomí.

Ještě pevněji si přitiskl zničené tělo ke své hrudi. Plameny už spálily celý přístěnek.

Severusovi rty se dotkly Potterova čela, po čemž muž zašeptal.

„Malfoy za to zaplatí. To slibuji. Už nikdy se tě nedotkne. Nedovolím to.“

Severus kopnul do dveří přístěnku a vyšel z něj, nechávajíc za sebou místnost spalující ohněm.

***

„Avada Kedavra.“

Tělo ženy, trefené zeleným paprskem, ztuhlo a spadlo na studenou kamennou podlahu. Světlé vlasy Narcissy se rozsypaly po kamenech a záře v jejích šedých očích úplně zanikla.

Vesmír protrhl Luciusův výkřik.

„Neee!“

Severus sklonil hůlku. Jeho tvář nevyjadřovala nic. Na rozdíl od Luciusovi tváře, na které bojovala hrůza s nedůvěrou.

„Luciusi, tvá žena si sama vybrala smrt,“ řekl klidně Voldemort, a díval se na svého služebníka s nonšalancí. „Tvůj syn si také vybral osud, který ho potkal. Mohl dojít daleko, ale zradil mne a ignoroval mé rozkazy pro své vlastní dětské důvody. Oba se ode mne odvrátili.“

Malfoyovy světlé vlasy zakryly jeho bolestí zkřivenou tvář. Ramena oděná v matně černém oblečení se třásla. Severus mohl téměř cítit ten hurikán emocí, který trhal jeho duši. Hurikán schopný rozložit je všechny na popel.

„A co uděláš ty, Luciusi? Co si vybereš? Zůstaneš mi věrný, nebo se připojíš ke své rodině, a budeš dělat čest svému rodu?“

Malfoy vzhlédl. Ale nedíval se na Voldemorta. Jeho chvějící se oči se zanořily do Severuse. Vzduch se naplnil hořkým, shnilým pachem nenávisti.

Severus sevřel ústa. Nelíbil se mu Malfoyův pohled. Věděl, že když dokončí svůj plán, bude ho muset zabít, jinak se mu bude Malfoy pokoušet pomstít a nespočine, dokud nezemře. Protože, podle jeho názoru, byl Severus odpovědný za smrt jeho ženy a šílenství svého syna.

„Vybírám si vás, můj pane,“ zašeptal Lucius trýznivým, ochraptělým hlasem, aniž by odtrhl nenávistný pohled od Severusovi tváře.

Ano, Malfoy se může ukázat jako velký problém… neměl by ho podceňovat.

„Ssskvěle.“ Voldemort si dovolil lehký úsměv. „Ale nemůžeme dopustit, aby smrt tvojí ženy vyšla najevo. Může to vyvolat… konfliktní náladu. Ujisti se, aby si všichni mysleli, že náhlé šílenství vašeho syna ji dovedlo ke krajní depresi a Narcissa si vzala… dlouhou dovolenou,“ Na Voldemortově tváři se objevil úsměv připomínající rychle se pohybujícího žraloka.

„Ano, můj pane.“ Lucius se poklonil, a snažil se nedívat směrem k tělu své ženy ležící na podlaze.

„Buď si jistý, že tě odměna za tvou věrnost nemine, Luciusi.“ Voldemortův pohled se obrátil na Severuse. „Můžete odejít.“

Severus se uklonil a zamířil ke dveřím, vyhýbajíc se plíživému tělu Nagini mířící k mrtvole. Objevil se u dveří ve stejné chvíli, kdy se Luciusova dlaň dotkla stříbrné kliky. Severus stáhl ruku a dovolil, aby Malfoy vyšel jako první. Když se i on nalezl na druhé straně dveří, jemně je zavřel, a uslyšel tichý šepot, plný jedovaté nenávisti:

„Jednou tě zabiju.“

Neotočil se. Na jeho tváři se nepohnul ani sval.

Ne, pomyslel si, když poslouchal vzdalující se kroky. To já tě dostanu první.

***

Z hlášení Pomfreyové se ukázalo, že se Potterovi rány hojí celkem dobře a to díky Severusovým rychle působícím lektvarům. Ale chlapec měl strávit na ošetřovně ještě nejméně několik dní, aby se celkově zlepšil, a teď stál ve dveřích jeho kabinetu a usmíval se na něj tím svým širokým, hloupým úsměvem.

„Co tu děláš, Pottere?“ Zeptal se trpce Severus, a rychle skryl počáteční zaskočení. „Neměl bys být ještě na ošetřovně?“

„Odešel jsem,“ hlesl Harry. „Dnes. Můžu… vejít?“ Zeptal se nesměle.

Snape přimhouřil oči, ale odsunul se a vpustil ho dovnitř. Když zavřel dveře, Potter udělal něco neočekávaného. Otočil se a prudce se na něj vrhl, přitlačil ho ke dveřím a obalil paže okolo jeho pasu. S hlasitým povzdechem si opřel hlavu o hruď skrytou pod černou látkou, zavřel oči a přitiskl tvář do hrubého materiálu.

Severus ztuhl a překvapeně zíral na tmavou čupřinu rozcuchaných vlasů, tisknoucí se k jeho hrudi.

„Chyběl jsi mi…“ Zašeptal Harry do černých šatů a tulil se k mužově hrudi.

V místnosti se najednou udělalo značně tepleji. Horký vzduch se začal vlnit a tlukot jeho srdce se stával čím dál hlasitější a rychlejší.

Severus stisknul ústa.

Ale… zřejmě to potřebuje. Zdá se, že po tom všem je extrémně hladový po náklonosti. A Severus si na to bude muset zvyknout. Bude mu muset dovolit ty sentimentální něžnosti, aby mu chlapec znovu neutekl. Každopádně… na tom nezáleží. Nejdůležitější je to, že mu už nic nehrozí.

***

Severus zvedl hlavu od knihy, zavřel ji a odložil ji na stolek, spolu s pergamenem a perem. Podíval se na křeslo vedle a s překvapením zjistil, že Potter… usnul.

Zamračil se.

Kdyby byl chlapec tak unavený, tak proč sem chtěl přijít? Přece neuplynulo ani deset minut. Řekl mu jen, aby počkal…

Opřel se v křesle a pozorně se díval na Potterovu ospalou tvář. Změnil se. Severus ho příliš často pozoroval, příliš dobře znal jeho tvář, aby postřehl všechny změny, které se na ní odehrávaly. Rány na ni byly stále vidět, ale i tak vypadal daleko lépe než před několika dny. Zhubl. Lícní kosti byly výraznější, a stíny pod očima hlubší. Brýle se mu sesunuly na špičku nosu, a vlasy byly shrnuté tak, že jizva na čele byla dokonale vidět.

Severus přesunul zrak níže, na křivou kravatu a pomačkanou, trochu velkou školní uniformu. Opravdu, copak ten chlapec nemá vůbec chuť k jídlu? Vždycky byl tak protivně hubený, a ještě ty jeho věčně rozcuchané vlasy…

Znovu se podíval na tvář pohrouženou do snů. Olízl si rty. Vstal.

Pomalu přešel ke chlapci rozvalenému v křesle.

Určitě mu nedovolí spát v jeho obýváku…

Sklonil se, opřel se jednou rukou o opěradlo křesla, a druhou rozepnul knoflíky na Harryho bílé košili. Nespěchal, jeden po druhém.

… ale za to, co musel udělat…

Rozevřel košili, a odhalil jasnou, hladkou kůži. Jeho oči se zablýskly, a v místnosti se objevil náznak plamenů.

…se přeci nic nestane, když…

Jemně přejel prsty po lehce se zvedající hrudi, břichu, měkkém podbřišku, až ke kalhotám. Rozepnul knoflík, dlouhými prsty se dotkl zipu a posunul ho dolů. Znovu si olízl rty.

…si dopřeje trochu potěšení…

Vsunul dlaň do kalhot, pečlivě obalil prsty okolo chlapcova lahodně horkého penisu.

Vždycky tak teplý, rozpálený… jako živá pochodeň…

Z Harryho lehce rozevřených rtů se ozval tichý sten. Na mužových rtech se objevil křivý úsměv.

***

Snape stál u komody, držel v dlani zelený kámen a díval se na něj se zamračeným obočím.

Díky tomuto kameni bude mít Pottera celou dobu na očích. Nemůže dopustit, aby se mu znovu něco stalo… Musí ho hlídat. Chlapec se může ještě dostat do dalších nebezpečných situací, už měl takovou povahu. A Severus dokonale věděl, že jen on mu může poskytnout bezpečí. Potter neposlouchal žádné autority… ale neodvažoval by se neposlechnout jeho.

***

Neuběhlo ani pár hodiny a Potter se nedokázal zastavit před zneužíváním kamene. Jaké bezduché děcko… Kámen měl sloužit v situacích ohrožení života, a ne k posílání tklivých zpráv. A teď mu ještě hodlal zničit neděli, když naléhal na setkání, v nějaké mimořádně důležité záležitosti, a přitom šlo jen o to, že ta vševědka Grangerová, která ho několik dní sledovala, se ho pokoušela vydírat a Severus byl přinucen vymazat jí paměť. Věděla příliš mnoho.

Potter samozřejmě nedokázal udržet jazyk za zuby… Ačkoliv bylo více pravděpodobné, že nedokázal udržet svou bujnou emocionalitu a Grangerová si sama začala něco domýšlet. Jestli to tak půjde dál, nakonec je chlapec může prozradit, a pak všechno padne. Měl by se ovládat, zatraceně! To není zábava!

Ale i když mu to Severus jasně vysvětlil, Potter zdá se stále nechápal vážnost situace, protože první co udělal, bylo, že šel k němu a znovu se k němu přitiskl celým tělem, obejmul ho v pase a vtulil tvář do jeho hrudi, jako by si myslel, že takovými hloupými, sentimentálními gesty cokoliv změní…

„Omlouvám se,“ zašeptal. „Už se to nestane. Prosím, nezlob se na mě.“

Severus neúmyslně ztuhnul. Vzduch začal jiskřit a zahřál se, vyplněný údery srdce. A sladkou, omamnou vůní vanilky…

Muž sevřel ústa a zavřel oči.

Opět… Vždy je tak emocionální… Potter se k němu lísal jako štěně, které potřebuje dotyk svého pána.

A dokonce to bylo jistým způsobem… okouzlující, ale…

Myšlenky se přerušily, protnuté ledem. Do tepla vstoupil chlad.

Temné Znamení na Severusově předloktí začalo pálit tak silně, jako by mu hořela kůže zaživa. Bolest vystřelila až k ramenu, a s ní přišla… temnota. A ledová zima. Nenávist. Nenávist, která jakoby zaplnila všechen vzduch a natahovala se do plic s každým nádechem.

Z temnoty se vynořila Harryho zaskočená tvář.

„Co se st…?“

Snape nečekal, až dokončí větu. Popadl chlapce za rameno a odtáhl ho od sebe z celé síly.

Přitiskl si levou rukou předloktí, i když věděl, že to bolest nezastaví.

„To Voldemort?“ Zeptal se Harry zlomeným hlasem. „Že ano?“

„Jdi mi z očí, Pottere,“ zavrčel muž, bojoval s rostoucí temnotou, občas problikávající záchvěvy odporu. Věděl, kam musí jít. A co dělat…

Ale Harry se nepohnul. Prostě stál a díval se na něj široce otevřenýma očima.

„Nestačí, že jsi hloupý, jsi ještě hluchý!“

Severus už slova neřešil. Prostě jimi práskal jako bičem, tak jako vždy, když byl rozrušený.

„Neslyšel jsi, Pottere? Vypadni!“

Chlapec couvnul se zděšením v očích. Zakopl a spadl do křesla. Severus měl dost jeho neschopnosti. Věděl, že jestli tu Potter zůstane ještě chvíli, nedokáže ručit za své činy… Popadl ho a jedním trhnutím ho postavil na nohy. Zaťal prsty do jeho ramene, vbíjíc mu je bolestivě do těla, zatáhl a dovlekl ho ke dveřím vedoucím na chodbu, následně ho jimi vyhodil, praštil s nimi vší silou a opřel se o tmavý povrch.

Měl toho dost. Dost toho nepřetržitého přicházení, omlouvání, objímání… Všechno to začíná připomínat nějakou frašku… Potter je jen prostředkem k dosažení cíle. Ničím víc.

Severus pomalu zvedl dlaň, odhalil temné Znamení, které stále ještě pulzovalo a vystupovalo mu na kůži.

Musí se teď soustředit pouze a jen na plán. Nemůže se nechat ničím rozptylovat. A Potter… Potter se vrátí na své místo v hierarchii. A pokaždé, když se pokusí vylézt nahoru… ho Severus bude muset shodit. Dolů.

***

Kámen se každou chvilku rozzářil. Severus nereagoval na žádnou zprávu. A cítil se čím dál víc podrážděný jejich intenzitou a četností.

Vážně, copak ten chlapec nechápe narážku? Musí být až tak otravný? Co si vůbec myslí? Že když spolu několikrát píchali, dává mu to právo plést se Severusovi do života? Že se pro něj stal někým důležitým? Že když má Severus dnes volný večer, že to znamená, že ho má strávit s tím neomaleným spratkem? Má v hlavě příliš mnoho věcí, než aby se s ním obtěžoval.

Potter byl jen dítětem. Neměl, co by nabídnul zajímavého. Nic, co by stálo za pozornost, mimo svého mladého, prahnoucího těla. Nebyl pro něho intelektuálním partnerem, neměl nic, co by Severus nedokázal mít sám. Dokázal jen otravovat, blaženě se na něj dívat a nepřítomně se na něj usmívat. Toužil po vědomostech, chvějícím se srdci, adrenalinu, moci a autoritě a na oplátku nabízel jen… nezištnou, štědrou oddanost? Co to bylo za výměnu?

Severus se zamračil, když četl další zprávu.

Chyběl? Severus nebyl někdo, kdo by někomu chyběl. Byl někým, od koho se utíkalo. A jistě nebyl někdo, s kým takové sentimentální vyznání pohne…

Sevřel kámen v dlani, vložil ho do kapsy šatů, a snažil se nevěnovat pozornost tomu, jak často jeho dlaň směřuje do kapsy, aby se dotkla hladkého, teplého povrchu.

***

Zpráva, kterou Severus obdržel od Pottera nad ránem, ho zaskočila a znepokojila. Prosba o uklidňující lektvar?

Kdyby měl chlapec noční můru, přece by nedovedla nikoho do stavu, aby potřeboval uklidňující lektvar… Bylo to něco víc a Severus se to musel dozvědět, proto se rozhodl změnit své rozhodnutí a pozvat Pottera do svých komnat… i když to znamenalo, že pak bude nucen přijmout jeho vtíravost… I když Potter ukázal vynikající… hmm, řekl by, že schopnost, kdyby takové slovo vzhledem k Potterovi vůbec existovalo… Tvrdil, že chce, aby ho Severus objal, a když to neudělal, prostě… odešel. Sebestředný, tvrdohlavý spratek!

A následného dne to samé. Znovu chtěl odejít, vyprávěl mu nesmysly z nějaké hodiny a nutil Severuse do… objetí. Takové situace se mu nestávaly. A když ano, většinou končily dlouhým a bolestným trestem nebo sérií nejbolestnějších kleteb, v závislosti na tom, kdo si s ním pokoušel hrát. Ale v tomto případě… v tomhle jednom, jediném případě… se rozhodl ustoupit. Nechat ho, aby si s ním Potter hrál po zmijozelsku.

Každopádně to byla spravedlivá výměna. Trochu něhy za informace. A obdržel je. A stačilo ho jenom opít…

A i když sen, který Potter měl, Severuse úplně vyhodil z rovnováhy svou sugestivností a neuvěřitelně zatracenou podobou s pravdou… muž neočekával, že se celá ta schůzka přemění v takovou… frašku. Potter se pod vlivem alkoholu choval nepřiměřeně. Naprosto nepřiměřeně.

„Severusi,“ zašeptal v jednu chvíli, dráždivě protáhl slabiky a díval se na muže s podlým úsměvem. „Řekni mi ‚Harry‘. Nikdy mi tak neříkáš.“

„A ani nehodlám začít,“ vycedil Snape, a přemýšlel, kolik ještě času bude muset vydržet v jedné místnosti s opilým Potterem.

„Ne?“ Harry se na chvíli zamračil. „Možná bys to mohl říct ve větě: ‚Harry Potter mě má rád‘?“

Severus ke svému překvapení, na poslední chvíli zadržel úsměv, který se mu vléval na tvář.

No, Potter občas dokázal být celkem zábavný… kdo by si to pomyslel? A kdo by si myslel, že vydrží tak málo? Severus nečekal moc, ale rychlost s jakou se chlapec poddával alkoholovému opojení, byla nepravděpodobná… I když musel přiznat, že dívat se na to, jak se chová pod vlivem alkoholu, byla nezvykle zajímavá zábava. Zajímalo ho, jestli… Severus se zamračil, a pečlivě si prohlédl chlapce, který se zdál naprosto uvolněný. …přemýšlel, jestli by mu mohl teď dát to, po čem touží?

Och, očividně, že měl své temné potřeby… měl jich mnoho. Ale obával se, že je ještě příliš brzy na to, aby je vyzkoušel na Potterovi. Stav opojení, ve kterém, se chlapec nacházel, mu však poskytoval neomezené možnosti… a hodlal je využít.

Jeho oči se divoce zablýskly.

Na mužova ústa vplynul křivý úsměv.

***

Potterovi tmavé vlasy, vonící po čokoládě, šimraly Severusův nos. Měkké, horké rty se přesouvaly po jeho klíční kosti a vkládaly na ní chtivé, téměř zoufalé polibky. Horká, drobná dlaň se stiskla kolem jeho penisu, přesouvala se po něm nahoru a dolů, čím dál rychleji a rychleji, zatím co druhá hnětla a masírovala varlata. Severus slyšel mručení a sténání, ale nebyl si jistý, který z nich je vydává. Nevěděl, jak se to stalo, že ten chlapec v tak krátkém čase nabyl takové dovednosti, ale v tuto chvíli nad tím nedokázal přemýšlet. Mladé, rozpálené tělo se na něho tisklo, toužilo jen a jen po něm, a spalován touhou působil trochu jako neohrabané, leč nadšené zvíře. Teplá ruka téměř drtila jeho penis, když se ústa snažila zakousnout do kůže…

Potter... Potter...

Severus zamručel a přitiskl se k tělu, popadl ho za ramena a přitiskl ho k dřevěnému povrchu.

Jeho… Jeho…

V chvějícím, rozvlněném vzduchu se objevily silné plameny, které se každou vteřinou rozpalovaly více a více.

Severus zapletl prsty do těch temných, hustých vlasů a pevně je chytil, odtáhl je dozadu a naklonil Harryho hlavu tak, aby měl přístup k té jasné, hladké šíji, a mohl v ní utopit svá ústa, zuby…

Zaútočil a lačně ji pohlcoval. Chutnala… mladostí. Čokoládovými žabkami, inkoustem a nezkušeným nadšením. Čistá, nezkažená… Přesouval se po ní jazykem, sbíral lehce slané kapky potu a všemi svými smysly pohlcoval každý hlasitý sten uniklý z Potterových úst.

Plameny syčely a praskaly, olizovaly stěny a bortily je, a on se nechal těmi pocity zaplnit, objevoval to neznámo, tak jiné od jeho vlastního světa… světa, který plynul z každého gesta, z každého Potterova pohledu a do kterého on, Severus, neměl přístup. S potěšením zabručel, nasál ústy jeho kůži, hladil ji rty a vdechoval její vůni. Vůni větru, máslového ležáku a dýmu z Řachavého Petra.

Vůni nevinnosti.

Vůni, kterou se chtěl opít, jako alkoholem, dokud nepronikne do jeho krve a neudeří mu do hlavy, dovolujíc mu zapomenout. I když jen na chvíli.

***

Zatracený Potter!

Bezohledný, vlezlý spratek! Ten otravný, všetečný harant, který vždycky strká nos do cizích věcí a ukáže se přesně v tu nejhorší chvíli! Kdyby mohl, roztrhal by ho holýma rukama. Všechno musí začít od znovu. Každou přísadu, každou etapu… všechno od začátku!

Když Severus dorazil ke dveřím svého kabinetu, zavrčel heslo, v několika krocích přešel kabinet a jedním pohybem hůlky zvedl zamykací kouzlo ze dveří.

Jen doufal, že během jeho nepřítomnosti nenadrobil ten spratek ještě více škod, protože pak by se už neudržel…

Vešel do obýváku a rozhlédl se po něm rozběsněným pohledem. Potter čekal na tom samém místě, kde ho nechal, na zemi mezi rozházenými knihami. Opíral se o prázdnou knihovnu, držel se za paži a tvrdohlavě zíral na podlahu.

Severus se zamračil, a pozorněji si prohlédl chlapcovu ruku. Vypadala zraněná. Zpod roztržené košile se vynořovala dlouhá, rudá rána.

No, evidentně s ním praštil příliš silně… ale v té chvíli se neovládal. Chtěl ho zranit, nejbolestněji jak bylo možné, ale teď… Severus se znovu podíval na ránu a narovnal samovolně zatnuté pěsti…

Cítil z chlapce vycházející strach. Od chvíle kdy vešel, Potter na něho pohlédl jen jednou, když Severusovi věnoval rychlý, poplašený pohled. V takovém stavu opravdu připomínal… štěně. Štěně, které dostalo od svého pána pár kopanců a teď sedělo v rohu, se staženým ocasem, nemajíc ponětí, za co bylo potrestáno a bálo se podívat jeho směrem.

Možná… možná skutečně zareagoval trochu příliš agresivně, vylíval si na chlapce zlost za to, že strávil několik týdnů marné práce a celý lektvar je teď jedině vhodný k nalití do kanálu… Navzdory své bezohlednosti, Pottera nemohl přeci vinit za to, že ho uctil svým neohlášeným příchodem. Chtěl ho jen navštívit. Nechápal, v jakém stavu se hra nachází… a jak to bylo pro Severuse důležité. Byl jen zaslepeným teenagerem. Příliš zaslepeným, aby si všímal malých náznaků, ale co jiného by od něj mohl očekávat? Vždycky se cpal tam, kde ho nebylo potřeba, tlačil se nejmenší štěrbinou, aby se dostal do větších a větších problémů… Byl jako tříska pod kůží, malá, ale nepříjemná… taková, která nešla vyndat, ale rovněž vám nedovolovala na ní zapomenout…

Severus sevřel ústa, sáhl po hůlce, a vrátil jedním pohybem všechny knihy zpět na místo. Chlapec se nepohnul. Stále byl na tom stejném místě, a tisknul si ruku k hrudi.

Severus si olízl rty.

Nemůže mu dovolit takhle ho vyvést z rovnováhy. Bude muset celou situaci uklidnit… udělat něco, aby se na něj Potter přestal dívat pohledem zbitého psa… protože měl takový divný pocit, jako by ho ta tříska… zraňovala až příliš.

***

Severus seděl u učitelského stolu ve Velké Síni, a sledoval, jak Harry vyběhl z místa. Vedle něho ležel Denní Věštec s do očí bijícím titulem: Harry Potter – Naděje Kouzelnického Světa nebo Zbabělec?

Stěny Velkého Sálu byly pokryté ledovými plameny hněvu. Severusovi čím dál víc temnější oči běhaly po řádkách textu, zatímco prostor kolem něj byl plný tmy a ledovými krystalky.

Kdyby jen mohl dostat ženu, která ze sebe vymáčkla tyhle lživé hlouposti… s chutí by se díval, jak se svíjí u jeho nohou, zatímco by na ní používal ty nejbolestnější kletby, vedle nichž se Cruciatus zdál jako nevinné pohlazení…

Přenesl pohled na dveře. Bude ho muset co nejrychleji najít. Potter byl příliš citlivý, aby se dokázal vypořádat s takovou kampaní. Nejprve se bude litovat, pak propadne depresi a později udělá něco opravdu hloupého… Nemůže mu to dovolit!

Severus od sebe dosunul talíř a prudce vyskočil z místa, ignoroval překvapený pohled pedagogického sboru, po čemž vyšel z místnosti a mířil chodbami, připomínajíc rychle se pohybující bouřkový mrak.

Kvůli tomu jednomu článku teď bude muset Pottera honit po celém hradě. Jako by neměl dost vlastních starostí… Ale dokonale věděl, že v tomto hradu není nikdo… nikdo, kdo by mu mohl a dokázal pomoct… nikdo, kdo by se s tím obtěžoval. Brumbál? Starý hlupák, který zlehčuje všechny problémy, přesvědčen o své neomylnosti. McGonagallová? Slepá ignorantka, která nikdy nevidí to, co je nejdůležitější. Jeho… ‚Přátelé‘? Patetická děcka, která o něm doopravdy nic nevědí.

Ne, jakkoliv neuvěřitelné to bylo… Potter tu neměl nikoho, kdo by ho pochopil a kdo by mu dokázal rozumět. A i když Severus dokonale věděl, že mu jde lépe způsobovat bolest, než ji odstraňovat… bude se muset pokusit.

***

Samozřejmě, jak předvídal, Potter se schoval někde na celý den a bylo mu jedno, že ho hledá celá škola. Ale Severus se rozhodl být trpělivý. Koneckonců, přeci musí vyjít ze své skrýše, i kdyby jen proto, aby se najedl. Ale když nadešel čas večeře, dokonce i Severus se začal znepokojovat. Doufal, že chlapec nebude tak hloupý, aby ignoroval jeho rozkaz přijít do kabinetu, až bude připraven. Přinesl mu dokonce večeři, do háje, i když neměl ponětí, jaká nepochopitelná síla ho to donutila udělat.

Jeho kroky se ozývaly po celém obýváku, když chodil před dveřmi sem a tam, a přichytil se při tom, že se stále častěji dívá na hodiny.

Pět minut. Dá mu ještě pět minut, a jestli se neobjeví, bude pokračovat v hledání. Projde celou školu, převrátí vzhůru nohama každou lavici a každou sochu v tom zatraceném hradu a nakonec ho najde, a když ho najde…

Ztuhl, prudce se zastavil a naslouchal.

Dveře. Zdálo se mu, že slyšel dveře otevírající se do kabinetu?

Kroky. Trochu nejisté.

Ne, nezdálo se mu to.

Z jeho hrudi uniklo nekontrolovatelné povzdechnutí.

Potter… byl tady.

Přišel.

***

Všechno zalila rudá, horká a lepkavá, pokryla vše svým pláštěm. Nebylo skrz ní nic vidět, a všechny zvuky byly ohlušeny divným hlukem – rychlými, prudkými údery, těžkými a nízkými.

A náhle všechno zmizelo. Červená odplynula, hluk odpadl a zůstala jen Potterova vystrašená tvář, a koktání:

„Promiň. Nechtěl jsem. Opravdu. Já jen… Prosím, nevyhazuj mě. Promiň.“

Severus polkl, s obtížemi se zadržel, aby si neolízl rty. Chutnaly Potterem. Jeho nadšením a impulzivností. A také naprostým nedostatkem rafinovanosti, kterou už tolikrát ukázal.

„Nehodlám tě vyhazovat,“ vycedil Snape nezvykle kontrolovaným hlasem, s ohledem na okolnosti.

Chlapec to znovu udělal. Ale přece ho nemohl potrestat. Ne tentokrát. Ne po tom, co překonal. Tentokrát… to bude ignorovat. Ano. Jen jednou.

Po chvíli ticha se Potter evidentně rozhodl zvednout hlavu a podívat se na něj. V jeho očích se však objevilo… něco divného. Pomalu měnil svůj výraz, byl zamlženější a rozmazanější. V jednu chvíli chlapec zvedl dlaň a dotknul se jeho obočí, přesouval po něm prsty a díval se na ně s takovým požitkem, jako kdyby v životě neviděl nic úžasnějšího.

Severus se zamračil a v tu chvíli se Harry dotkl prstem hluboké vrásky, která se objevila mezi jeho obočím, a pak velmi pomalu přesouval prst po délce jeho nosu, aby se nakonec zastavil na tváři, a jemně ji pohladil. Vypadal, jako by úplně zapomněl, kde se nachází, jako by se přenesl do jiného světa, ve kterém neexistovalo nic, vyjma Severuse… Jeho tvář vyjadřovala tolik měnících se emocí, až se to zdálo téměř nemožné, aby jich někdo mohl prožívat tolik najednou… a aby byly tak neposkvrněné…

V té jedné chvíli byl Potter úplně zbaven své drzosti, arogance a troufalosti. Všeho, co ho činilo tamtím Potterem, kterého Severus znal už přes pět let. Tamtím Potterem, který pro něj vždy byl jen kopií svého otce, v jehož očích viděl jedině nenávist, a v chování ignoraci a domýšlivost.

Teď byl úplně odhalený. Byl čistý, zářící ve světlu ohně emocí. Tak skutečný, tak neuvěřitelně skutečný…

Žár, který v sobě v tu chvíli Severus pocítil, byl jiný než obvykle. Pálil a mrazil současně. Trávil vše jako požár. A nechal po sobě jen… pocit hluboké úzkosti.

***

Severus uslyšel otevírající se dveře a Harryho nejisté kroky. Nevěděl, proč souhlasil s tímto setkáním, ale Potter se zdál být opravdu odhodlán k němu dnes přijít, což narušovalo jeho každoroční rituál strávení svých narozenin s několika lahvemi whisky.

Naplnil svou sklenku, odstavil lahev na stůl a přemýšlel, proč se Potter zastavil.

„Hodláš tam tak stát?“ Zeptal se, vzal do ruky sklenici a současně se obrátil k Harrymu. „Můžeš si dokonce i sed…“ Severus se zarazil, když jeho pohled padl na chlapce.

Vzduch se vyplnil jiskrami, které Pottera úplně obklopovaly… stál ve dveřích do obýváku v černých, elegantních kalhotách obepínajících mu boky, v černé košili, rozepnuté u krku, v zelené kravatě, s níž se jeho oči zdály téměř smaragdové…

Severus pocítil, jak mu cosi horkého plní nitro, a pomalu se rozlévá po celém těle. Nedokázal od něj odtrhnout pohled. A chlapec prostě stál… zřejmě naprosto netušil, co jeho chování… způsobilo.

Snapeovi prsty se sevřely na sklence, když sledoval, jak Harry přechází ke křeslu, a pak se otáčí k němu, držíc v dlaních jakýsi balíček a… míří k němu. S tím nejistým, ztraceným výrazem… A Severus věděl, že to Potter udělal schválně. Předstíral, že je nevinný, a záměrně ho pokoušel a sváděl…

Jiskry zmizely, proměnily se v krvavou červeň, stékající po stěnách, která mu zaplavovala jeho kůži a oči, rozostřila mu zrak…

Chlapec se zastavil a natáhl před sebe balíček. Do Severusova nosu udeřila ta strašlivě sladká vůně vanilky a čokolády. Jeho pohled mimovolně sklouznul po rozepnutém límečku a odhaleném krku… Pocítil, jak mu vyschlo v ústech. Byl tak tvrdý, že jeho penis se téměř prorazil přes materiál kalhot.

Potter něco říkal, ale k Severusovi se to nedostalo. Slyšel jen třesk rozbitého skla a jeho ústa už byla na něm. Už je tisknul na tu teplou, hladkou kůži, hnětl dlaněmi paže a hýždě, toužil ho rozdrtit, pohltit celého… toužil z něj sundat kalhoty, roztáhnout zadek a vnořit se do toho horkého, těsného tunelu... a pak ho píchat a píchat a sledovat, jak se pod ním svíjí, sténá a kňourá, a jak prosí o slitování, a jak žadoní o víc, a pak se v něm udělat, vyplnit ho svým horkým spermatem, označit si ho, poskvrnit jeho nevinnost, a pak se dívat, jak leží roztřesený, poskvrněný, a s tím ospalým, nepřítomným úsměvem… a naklonit se k němu, šeptat mu do ucha, jaký je malý, nesnesitelný spratek, že ho dovedl do takového stavu…

„Ne, počkej!“ Přes pulzující šum v Severusově hlavě k němu pronikl Harryho hlas, ale muž neměl v úmyslu na nic čekat. Musí ho mít. Teď! Hned!

Odstrčil ruce, které se ho snažily zastavit a prsty třesoucími s netrpělivostí, začal rozepínat jeho kalhoty, aniž by ani na chvíli přestal sát a kousat tu horkou šíji. Dlouhý sten, který unikl z chlapcových úst, způsobil, že červená přešla do téměř purpurové.

„Počkej…“ Hlesl Harry s obtíží. „Mám pro tebe… jiný dárek, který… se ti určitě bude líbit.“

***

Plameny střílely a pulzovaly, připomínaly zuřivé peklo, ve kterém se všechno topilo. A uprostřed nich, na černě povlečené posteli seděl… Potter. Napjatý jako struna, nahý a hladký, s široce rozevřenýma nohama a dlaní sevřenou kolem svého napjatého penisu. Zelená kravata uvázaná kolem krku se pohybovala v rytmu, ve kterém se pohybovala dlaň… Severus dokonale viděl, jak se předkožka posouvá pod jeho prsty, odhaluje vlhkou, začervenalo špičku, aby po chvíli zmizela v teplém tunelu dlaně… jak se štíhlá stehna třásla, pokrytá kapkami perleťového potu, tvář zářila, ponořená v agonii potěšení… Zelené oči, lesknoucí se horečnatým odhodláním se dívaly zpoza zamlžených brýlí… napůl otevřená, vlhká ústa těžce dýchala, a vydávala ze sebe hlasité steny plné rozkoše…

Severus viděl ve svém dlouhém životě mnoho, ale nikdy nic tak oslnivého… nikdy.

A pomyslet, že celé to představení, bylo jen pro jeho oči… že to Potter dělal jen pro něho...

Nikdo jiný to nesmí spatřit! Nedovolí, aby se Temný Pán dotknul této vzpomínky svými křivými prsty, aby ji znesvětil. Bude ji muset skrýt. Tak hluboko, aby ji nikdy nikdo nenalezl.

Schová si ji jen pro sebe. A pak si ji bude přehrávat. Znovu a znovu. Bez konce.

***

Severus se zamračil, a snažil se příliš otevřeně nezírat k nebelvírskému stolu na Pottera a… a to rudovlasé děvče, které se k němu neustále naklánělo, a něco mu šeptalo. Proč si k němu vůbec přisedla? Jaké tajemství mu chtěl sdělit?

Severus od nich odtrhl pohled a zíral na svůj talíř, ale po chvíli jeho zrak znovu přelétl k těm dvěma.

Nelíbilo se mu, jak blízko vedle něj seděla… jaký způsobem se na Pottera dívala… jak se na něho usmívala…

Och, dokonale věděl, stejně jako i zbytek učitelů, že Weasleyová měla slabost pro svého ‚zachránce‘ už od prvního ročníku v Bradavicích… a jakkoliv byl její úmysl akceptovatelný, tak teď už Potter… měl svého pána. Náležel jemu.

A Severus nedovolí, aby se ho to žalostné děvče snažilo dotýkat…

Už když se chtěl podívat pryč, aby se alespoň nasnídal, v tu chvíli se Weasleyová naklonila k Potterovi a její ústa spočinula na jeho tváři.

Severusovi oči přelila rudá. Nevěděl, ve které chvíli se jeho ruka objevila na hůlce ukryté v šatech, a kdy použil neverbální kouzlo.

Dívka odskočila od Harryho, jako by ji udeřil elektrický výboj.

Severus horlivě skryl výraz spokojenosti na své tváři.

Teď už se k němu nepřiblíží…

Sáhl po sklenici a vypil několik loků slabého moku, který Brumbál nazýval vínem, po čemž ho odstavil a jal se snídat, ale nepodařilo se mu ani začít, když se od Nebelvírského stolu začaly ozývat zvýšené hlasy.

Severus zvedl hlavu akorát ve chvíli, kdy se Potter vrhl přes stůl na jednoho svého kolegu. Oněměle zíral, když oba přistáli na podlaze uprostřed všeho jídla a rozbitých talířů. Po několika úderech chytil Potter Nebelvíra za šaty, vytáhl ho z podlahy a přitlačil ho ke stolu, slepě ho mlátil pěstmi a křičel cosi nesrozumitelného. Ale vřava, která propukla ve Velké Síni, přehlušila všechny výkřiky. Severus ani nevěděl, v jakém momentě upustil vidličku, vyskočil z místa a vyrazil k pranici. Už sahal po hůlce, ale McGonagallová ho předběhla, odzbrojila Pottera a odtrhla ho od Finnigena. Harry odletěl dozadu, praštil se hlavou o lavici, ale než přišel k sobě, Severus už byl u něj.

Chytil ho za hábit u krku a z celé síly s ním škubnul a vytáhl ho na nohy.

Nejradši by mu vlastnoručně nařezal. Za ten nesmyslný útok a za to, že svým bezohledným chováním mohl způsobit nějaké nevratné rozhodnutí a důsledky. A za to, že Severus sotva chytil dech z nervozity, a jeho tělo pohltil vnitřní oheň ledového vzteku.

Prostě nemohl uvěřit tomu, čeho se Potter dopustil. Zachoval se jako bezmyšlenkovitý šílenec. Oslepl, nechal se vyprovokovat a ukázal celkový nedostatek kontroly nad svými reakcemi. Vrhl se na druhého Nebelvíra před celou školou, aniž by přemýšlel nad důsledky a dokonce ani nad vyloučením ze školy. Používalo to nepředvídatelné děcko vůbec někdy mozek?

Oh, bude si s ním muset vážně promluvit… a nebude to příjemný rozhovor.

***

Tresty s Potterem. Dvakrát v týdnu. Musel si je vzít on, jinak by ho už vůbec nemusel vidět, a to nemohl dopustit. Chlapec měl i tak hodně štěstí. Ale ať ani nemyslí na to, že se z toho vyvlékl. Že jsou ty tresty jeho odměnou… Musí se naučit kontrolovat, jinak je může svými impulzivními reakcemi někdy prozradit a pak všechno, všechno se zhroutí. A nebude už žádný způsob, jak to napravit.

Chlapec se prostě občas nedokázal vůbec ovládat. A co bylo nejhorší, svým chováním dokázal vyvést z rovnováhy i Severuse. A bylo třeba přiznat, že to byl opravdu vzácný talent. Málokdo to dokázal, spíše nikdo. Dokonce i Brumbál byl jen otravný. Na druhé straně ztráta kontroly před Temným Pánem by mohla skončit jen jedním. Smrtí.

Ale Potter… s Potterem byla situace úplně jiná. Chlapec dokázal Severuse dovézt až k amoku jen pár slovy. Dokázal způsobit, že se jeho ruce třásly, a dlaně toužily proklínat… Stejně jako svým bezohledným chováním na dnešní hodině, díky čemuž teď přecházel před dveřmi do svých komnat jako bouřkový mrak, zuřil blesky a při každém prudkém pohybu sebou škubnul i jeho plášť, a vzduch byl vyplněn ledovými plameny hněvu, které vše měnily v mikroskopické krystalky ledu.

Nedokázal se uklidnit. Nechtěl se uklidnit. Ještě žádný student v historii školy ho nedovedl… nedovedl ho k takové zuřivosti! Studenti ho rozčilovali, iritovali, občas vzbudili ironický úšklebek, občas vyvolali čistý hněv. Ale jen Potter ho dokázal dovést až k samému okraji… dokázal ho přimět nad sebou ztratit kontrolu.

Co to bylo v jeho očích? V těch odvážných očích, které se do něj vbíjely jako kousky rozbitého skla, ostré jako dýky? Ve způsobu, v jakém zatínal čelist, že stěží mohl dýchat? V tom vzpurném pohledu, ve kterém nebyl ani na chvilku stín strachu, jako by se ho vůbec nebál, jako by se snažil ukázat, že je dost šílený, aby se vrhl hlavou dolů z útesu a uviděl, kam ho to dovede?

Pořád ho provokoval, stále hledal hranice, posouval je čím dál tím dál a dál… Drzý spratek, který miluje, když mu někdo nadává, štěně závislé na riziku… jen ať se nakonec objeví! On už ho srazí k zemi, zatlačí ho do ní tak silně, až ucítí písek v ústech… ukáže mu, kde je jeho místo…

Když tak moc miluje výzvy… ukáže mu, že zábava končí ohněm.

Bolestným popálením.

Pohlédl na hodiny. Potter měl zpoždění.

Jestli nepřijde… jestli se opováží nepřijít… věděl, že to nevydrží a něco v něm vybuchne.

Náhle se prudce zastavil, slyšíc odlehlý třesk dveří. Jeho oči se zablýskly, a rty se zkřivily a odhalily zuby. Vypadal, jako by hodlal kousat. Hryzat.

Přesunul se ke stěně, a sledoval jako skrytá šelma, jak se dveře pomalu otevírají a dovnitř vchází… Potter. Nejistě se rozhlédl okolo.

Mrazivé plameny vystřelily až ke stropu jako ledové šípy, když Severus skočil ke dveřím, zabouchl je a chytil svou oběť, hodil ji na stěnu a připravil se na rozsápání.

„Co si o sobě myslíš, Pottere?“ Zasyčel hlasem chladnějším než Mozkomorův dech. „Chceš si hrát na hrdinu? Na mojí hodině? Jak se opovažuješ jít proti mně? Jak se opovažuješ znevážit moji autoritu? Měl bych tě surově potrestat za tvou bezohlednost, aroganci a…“

„Ne!“ Vykřikl Harry a sevřel zuby.

Znovu ten odvážný pohled… znovu ten divoký výraz ve tváři, který ho dováděl k zuřivosti… Měl chuť vymazat mu ten výraz z jeho tváře. Zarýt do něj svoje drápy…

„Nemusel bych to dělat, pokud by ses choval normálně!“ Zavrčel chlapec. Ve vzduchu se objevily jiskry, a Severus pocítil, jak se led v jeho žilách přeměňuje na lávu. „To ty si začal! Já jen bránil Hermionu.“ Znovu to udělal. Znovu udeřil do těch strun napjatých až k prasknutí, znovu se pokusil… „Je to moje kamarádka a nemůžu dovolit, abys s ní tak zacházel!“ Jiskry střílely, dotýkaly se jejich kůže. „Nemohl jsem se dívat na to, jak ponižuješ mé přátele!“

Snapeovi oči se zablýskly jedovatou září. Plameny obklopily jak jeho, tak i chlapce přitisknutého na zeď, a změnil je v živé pochodně.

Bylo těžké říci, zda to byl ještě led, nebo vše pohlcující oheň…

***

Situace se trochu vymkla kontrole. Trest se změnil v něco, co podle Pottera, soudě dle jeho reakce, bylo spíše odměnou. A Severus to takhle nemohl nechat. Nikdy v celé své kariéře, neodstoupil od výkonu trestu. A nikdy neudělal pro nikoho výjimku. A už vůbec ne pro Pottera.

Jaké bylo Potterovo překvapení, když přišel na trest se spokojenou náladou a dozvěděl se, že během trestu bude muset napsat stejnou větu třistakrát. Nebylo divu, že se z toho snažil vyvléct, zahrnul Severuse vyprávěním o svém dětství, vášních a dalších nesmyslech, které chlapce v jeho věku napadali. Zdál se být tak odhodlaný udržet tu prakticky jednostrannou konverzaci, že Severuse zahrnoval ještě netrpělivějšími otázkami nebo příběhy o tom, jak úžasné je honit se na koštěti za tím malým, směšným zlatým míčkem.

„A jak dlouho se vlastně vaří ty nejsložitější lektvary?“ Zeptal se v určitém okamžiku, a pozoroval Severuse s opravdovým zájmem.

Místnost vyplňovala teplá záře z krbu, odrážela se v Harryho brýlích a tvořila mu ve vlasech a na Severusových černých šatech stříbrné odlesky.

„Velmi dlouho, Pottere. Jsem si jistý, že bys během té doby chytil tu svou zlatou kouli tisíckrát,“ odpověděl muž, a snažil si vzpomenout na všechny lektvary, o kterých kdy slyšel. Když rozhovor přešel na téma lektvarů, tak ho Potterovi zvědavé otázky přestaly tak moc iritovat.

Harry vyvalil oči, připomínajíc dítě vzrušené novými informacemi.

„Opravdu? Až tak dlouho? Déle než Mnoholičný lektvar?“

„Mnohem déle.“

Chlapec se zamračil. Vypadal, jako by nad něčím hluboce přemýšlel.

„A…“ zajíknul se. „A vaříš teď nějaký takový těžký lektvar?“

Náhle se v místnosti objevila úžasná záře, vyplňujíc ji touhou tak silnou, až se zdálo, že se plazí po kůži…

Na zlomek vteřiny se ve vzduchu objevila vize padajícího těla… těla, které náleželo Temnému Pánu.

„Ano,“ odpověděl tiše Severus.

Lektvar, který všechno skončí… který ho osvobodí…

„A… jak dlouho ho budeš ještě vařit?“

Severusův obličej přešel náhlý stín, a místnost potemněla. Ten pocit, který přišel s tou otázkou, se mu nelíbil. Pocit, který neznal. Který by vůbec neměl existovat.

Obrátil hlavu ke krbu. Nechtěl se teď na Pottera dívat. Nechtěl vidět jeho jizvu ani široce otevřené oči dívající se na něho se zájmem.

„Jen tak jak bude potřeba,“ odpověděl nakonec, a uznal to jako odpověď nebližší k pravdě.

Myslel si, že po té chladné odpovědi to Potter nakonec vzdá a udělá to, co měl dělat, ale chlapec zřejmě neznal význam slova ‚náznak‘ a blábolil dál. Nakonec řekl něco, co místo aby Severuse iritovalo, ho naopak… překvapilo.

„Teď je můj neoblíbenější předmět Lektvary,“ usmál se Harry hravě. „Víš, myslím si, že jsou opravdu fascinující.“

Severus se na něho dlouze podíval a přimhouřil oči.

„Doopravdy?“ Zeptal se a koutky jeho úst nepatrně škubaly.

Harry se naklonil dopředu a pokračoval:

„Ano. A víš co? Nevím, jak to, že jsem to předtím neviděl. Všechny ty přísady, které prochází mýma rukama. Dotýkám se jich, drtím je nebo z nich vymačkávám šťávu…“ Snape se kousl do rtu. „…je to opravdu neskutečně zajímavé. No a je tam ještě kotlík, který je potřeba celou dobu sledovat, aby nedosáhl bodu varu a nevybuchnul…“ Severus si rozepl jeden knoflík na límečku.

Potter v tom byl opravdu dobrý… čím dál lepší. Ten jeho sladký jazyk dokázal o všem mluvit takovým perverzním způsobem… Náš slušný Nebelvír byl poskvrněn svým profesorem… Co by na to asi řekla McGonagallová? Její výraz by byl k nezaplacení.

„Ale to není všechno,“ pokračoval Potter. „Je tu ještě Mistr Lektvarů, který nás všechno učí, a i když se ho téměř všichni studenti bojí, myslím, že je ve své profesi dokonalý.“

Muž rozdělil ústa, zaskočená postupem, ve který přešla jejich malá hra. A musel přiznat, že jí přijímá s chutí… zvlášť, když ruměnec, který pokrýval Potterovi tváře, byl tak fascinující…

Naklonil se zpět do křesla, a celou dobu se na něj intenzivně díval.

„Jak moc se ti líbí tvůj učitel Lektvarů, Pottere?“ Zeptal se vyzývavě.

Chlapec rozšířil oči a nevěřícně se na něho podíval.

Ano, Pottere… když už jsi tu hru začal hrát, tak v ní teď pokračuj… ukaž, co dokážeš, můj malý provokatére…

Chvíli Harry jen seděl, a vypadal trochu zmateně. Ale po nějakém čase zavřel oči a výraz jeho tváře se změnil. Zdálo se, jakoby se lehce usmíval, jakoby před očima viděl něco příjemného.

„Tolik…“ Začal s lehce chvějícím se hlasem. „… že když sedí u katedry, a kontroluje eseje, nemůžu se udržet a musím se na něj dívat zpoza svého kotlíku. A vím, že bych neměl přestat pracovat, vím, že musím uvařit lektvar. Ale nemůžu od něj odvrátit pohled. Tak moc… že začnu počítat minuty, dokud se on nepodívá na mě. A když to udělá, na okamžik zapomenu, že jsme ve třídě a myslím jen na to, jak jsem tvrdý. Myslím jen na svou touhu. Tak moc… že když už se mi podaří odvrátit pohled a vrátit se k vaření lektvaru, náhle si uvědomím, že nevím, jakou přísadu držím v ruce, a kterou mám přidat další, a úplně zapomenu, jaký lektvar mám uvařit. Myslím jen na to, že bych se na něj znovu podíval…“ Otevřel oči a zhluboka se nadechl. „Velmi,“ dokončil tiše.

Severus se na něj bez pohnutí díval, jako by na chvíli zamrzl. Místnost zalévalo neuvěřitelně teplé světlo, které jakoby vyzařovalo z každého povrchu, a přelévalo se rychlými, hlasitými údery srdce, oteplovalo vzduch a pokrývalo všechno jemnou mlhou…

Tak se na něj díval… tak bezmezně mu byl oddaný…

Neuvěřitelné.

„V tom případě musíš být velmi opatrný, Pottere,“ řekl nakonec Severus, donutil záři, aby ustoupila do nejvzdálenější a nejtemnějšího rohu místnosti. „Jestli se ti tvůj učitel líbí tak moc, můžeš nakonec…“ Toho litovat. „…selhat.“

„To riziko podstoupím,“ odpověděl tiše Harry a díval se Severusovi přímo do očí, ve kterých v tu chvíli zářila jedině temnota.

***

Nakonec ho chlapec přestal mučit a začal dělat úkol. Ale netrvalo to dlouho. Potterova zvědavost zřejmě neměla hranic. Zajímala ho knížka, kterou se Severus snažil dočíst. Kniha týkající se Černé Magie. A samozřejmě chlapec nedokázal odolat dalším otázkám. Snažil se pochopit něco, co bylo mimo dosah jeho chápání.

Stačil pohled na jeho vystrašenou tvář, když mu došlo něco, na co nedokázal ani pomyslet. Když si uvědomil, že… že Severus dokázal použít ty nejbolestivější kletby a smrtelná zakletí proto, protože chtěl. Ačkoliv by měl raději říct… že sám sebe dokázal přesvědčit, že chce…

Ale Potter by to stejně nepochopil. Nerozuměl by, že Severus byl připraven na všechno, byl připraven páchat ty největší zvěrstva, kdykoliv měl nějaký cíl, a když po tom sám toužil. Že to dokázal kontrolovat. Dokázal přinutit temnotu, která ho vyplňovala, aby mu sloužila ke konkrétním účelům. Ovšem, občas ji musel nakrmit. Pak ubližoval, působil bolest a utrpení. A dělal to rád. Ale jen, když to sloužilo jemu a jen jemu.

A ve službách Temného Pána to musel dělat celou dobu. Musel vzít život každému, kdo byl označený Temným Pánem, musel způsobit to nejstrašnější mučení kvůli rozmaru nějakého šíleného čaroděje, dokonce i tehdy, když byly naprosto zbytečné, když nesloužily naprosto ničemu, jen tomu, aby Temný Pán mohl naplnit okolní svět bolestí a utrpením.

Ne, Potter by to nepochopil…

Musel tedy pečlivě volit slova. Naklonil se dopředu, a věnoval Harrymu ostražitý pohled.

„Lidská mysl je opravu zajímavým nástrojem,“ řekl naprosto kontrolovaným hlasem. „Můžeš ji používat dle své vůle, pokud víš, kde se nachází zámek a jakým způsobem ho otevřít. Když to uděláš, můžeš udělat cokoliv. Můžeš přinutit svou mysl dělat takové věci, které by si teoreticky nikdy nebyl schopen udělat. Například zabít člověka. Nebo se s někým emotivně svázat. Nebo ho nenávidět. V tom vlastně spočívá kontrola.“

Jen díky tomu ještě neztratil mysl a dokázal vykonat ty nejbrutálnější, nekrutější rozkazy Temného Pána. Jen díky tomu dokázal provést všechny ty vraždy a popravy, a dokonce přesvědčit sebe samého, že to, co dělá, je vlastně… že je to zapotřebí. Jen díky tomu dokázal odlišovat tamten svět od tohoto a nedovolil, aby mu ideologie Temného Pána pronikla do mysli a změnila ho na pasivní stroj zabíjení. Jen díky tomu se z něj nestal takový psychopat, jako zbytek stoupenců Temného Pána, i když ho od toho někdy dělí tenká hranice…

Bylo těžké – žít v moři krve – vidět cokoliv v jiné karmínové barvě… Bylo těžké nepropadnout do úplné tmy, když jste tak dlouho zabíjeli a mučili... a pak se vrátit do toho místa plného smíchu a bezstarostností, a přemýšlet, který svět je víc reálnější… a kolik času uplyne, než se ho opět naplní tma a Severusova dlaň se stane popravčím všech těch dětí…

Stále to jen hrál. Každé další místo byla jedině scéna, na které si nasadil novou masku. Jiná pro Temného pána, jiná pro Brumbála, jiná pro studenty a učitele, jiná pro celý Kouzelnický svět, jiná pro své oběti…

Občas už sám nevěděl, která z nich je skutečná.

Byl sluha, špion, učitel, Smrtijed, popravčí, zrádce... a teď dokonce… kým byl pro Pottera? Milencem? Jaký triviální termín… Hrál tolik různých rolí, že někdo jiný na jeho místě by už dávno zešílel a skončil by u Svatého Munga…

Kontrola. Jen díky tomu se dokázal ještě udržet na hladině.

Ale když dokončí lektvar a pošle Temného Pána z tohoto světa… pak mu zůstane už jen jedna role…

…role Severuse Snapea.

***

Severus naklonil lahvičku a zadržel dech, sledoval tu jednu kapku, která spadla do lektvaru. Jedna, druhá, třetí…

…třináct!

Prudce odtáhl dlaň, a sledoval, jak lektvar začíná syčet a pomalu mění barvu na tmavě tyrkysovou.

Na jeho tváři se objevila hluboká úleva a výraz chladné satisfakce.

Skvělé. Tentokrát šlo všechno podle plánu a žádný Nebelvír nezpůsobil další katastrofu.

Odložil lahvičku na stůl a pak se ještě jednou podíval do knihy otevřené na stole.

Teď, podle záznamu, by měl lektvar nechat několik dní, a pak…

Zamračil se, a naklonil se nad knihou.

Další část instrukcí byla nejasná. Všiml si toho už na samém počátku, ale nemyslel si, že se dostane až do této fáze, a bude muset nějak rozluštit ty složité symboly a získat jistotu, že jeho předpoklady… ale stále váhal.

Přesunul prsty po staletí vybledlých symbolech.

Význam slov se během staletí změnil. Pokaždé, když měl co dočinění se starým textem, důkladně studoval terminologii každého výrazu, včetně původu a odhadovaný věk knihy. Vyžadovalo si to čas, ale vyplatilo se to. Při vaření tohoto typu lektvarů by dokonce i ta nejmenší chyba mohla skončit katastrofou.

Ale tentokrát sahal tento problém ještě dál. Význam run se lišil podle symbolů nacházejících se vedle nich. Jeden znak mohl mít několik významů, a to ani nemluvil o posunu času, a téměř zaniklém jazyku, ve kterém byla kniha napsána… rozsah možností byl téměř neomezený. Proto bude nucen tentokrát vyhledat odborníka. A přimět ho, aby spolupracoval.

***

Za deset minut v mé kanceláři, Pottere.

Severus se díval na zelený kámen, a přemýšlel, co ho, k sakru, donutilo, aby poslal tu zprávu.

Chlapec se neozval od doby, kdy ho Severus svázal a… potrestal během posledního trestu. Stále na sobě cítil jeho kradmé naštvané pohledy a upřímně, začalo ho to už trochu rozčilovat.

Nakonec se s tím rozhodl něco udělat. A protože dokončil lektvary, které měl uvařit pro Temného Pána a několik Smrtijedů, a důležitý lektvar nevyžadoval aktuálně příliš pozornosti a Severus měl dnes volný večer… nic mu nebránilo, aby nemohl…

Kámen se rozzářil a přerušil jeho myšlenky. Severus přečetl zprávu.

Omlouvám se, ale nemohu přijít. Odpykávám si trest, který jste mi udělil. Mytí umýváren je velmi zdlouhavá a náročná práce, obávám se, že mi zabere několik příštích dní, možná déle.

Severus se sotva zadržel, aby kámen nerozdrtil.

Potterova nestoudnost už dosáhla takové úrovně, že se jen nějakou divnou náhodou, nedostal až na samé dno. Jak se opovažoval použít jeho slova proti němu? Jak se opovažoval využít trest, který mu Severus přidělil? Jak se opovažuje ho nutit, aby ho hledat po všech koupelnách?

Jakýsi tichý hlas v jeho hlavě mu připomněl, že ho v zásadě nemusí vůbec hledat. Může to ignorovat. Může počkat na další trest.

Ale pak si bude Potter myslet, že vyhrál, a něco takového Severus nikdy nedovolí.

Ještě jednou se podíval na drahokam, který držel a pak ho schoval do kapsy šatů.

Potter to udělal zase. Znovu ho donutil k jednání. K… angažování. Měl by k němu při každém zavolání přijít, a ne náhle vytahovat své malé drápky a vrčet. Vyžadovat. Vyžadovat značně více, než si Severus původně myslel. A nejhorší bylo, že Severus musel tyto požadavky splnit, aby chlapec nevyklouzl z jeho smyčky a neodběhl příliš daleko.

Och, tentokrát ho nenechá odejít. Tentokrát ho utáhne tak silně, aby Potter už nikdy nepomyslel, že se bude vzpírat… a že vrčet na majitele se mu nemusí vyplatit…

Severus byl už v polovině chodby, když teprve ozvěna zabouchnutých dveří utichla.

***

Dveře, na které se Severus díval, spaloval oheň. Stejně tak, jako jeho tělo.

Pořád se nedokázal zbavit v hlavě obrazu Pottera a… Weasleyové. Stále se nedokázal zbavit pocitu, jako by něco zevnitř požíralo jeho vnitřnosti, když je spatřil v koupelně, samotné, smějící se… a když viděl její ústa na jeho rtech a slyšel, jak říká, že Potter náleží jí… jen jí!

Plameny se změnily v požár, požíraly temné dřevo a černě oděnou postavu.

Potter byl jeho majetek. Jeho místo bylo tady. V komnatách Severuse. V jeho dlaních. Nikdo jiný neměl právo se ho dotýkat. Myslet na něj. Opovrhovat jím. Jen on.

Severus zavřel na chvíli víčka, olízl si rty, a snažil se uhasit ten zuřivý oheň, který rozpaloval jeho žíly pokaždé, když si vzpomněl na Potterovo kňučení a jeho horké ujišťování:

Vždy budu jen tvůj. Nikdo jiný mě nezajímá. Přísahám. Patřím jenom tobě!

Och, jak měl v tu chvíli chuť rozdrtit ho ve svých rukou. Roztříštit jeho kosti, roztrhat ho na malinkaté kousky… vbít se do něj svým šíleně pulzujícím penisem tak hluboko, aby pocítil v hrdle jeho sperma, rozervat ho na kousky a zanechat svou stopu v každé buňce jeho těla a duše… aby už nikdy nezapomněl, kde je jeho místo, a aby už více nedovolil, aby se k němu kdokoliv přiblížil.

Severus se zhluboka nadechl. Jeho těžká erekce se napínala na materiál kalhot, a působila mu bolest. Pokoušel se na chvíli ovládnout, ale bylo to nemožné. Jakmile Potter překročí práh… jakmile se objeví před ním, stejně se chvějící a nenasytný jako tehdy, kdy když ho nachytal v koupelně… on už mu ukáže, jak dokáže být spontánní. Spontánně ho vyhodí z těch dveří a…

Komnata se rozzářila šarlatovou, když zaslechl kroky… klika se pohnula a Severus si všiml jedině zelených, rozšířených očí, vlhkých, třesoucích se rtů a vlastních rukou, které dravě chytily Pottera, než se všechno utopilo v červené a oheň obklopil vše, hustou mlhou, přes kterou byly vidět jen dvě postavy přitisknuté k sobě. Zvuk pohybujících se boků v šíleném tempu přirážejících k nahým hýždím se mísil s hlasitými steny a těžkým dechem.

Nicméně v jednu chvíli se mezi těmi zvuky vynořil hlas ochraptělý z výkřiků:

„Severusi… jsem jen… tvůj.“

V tu chvíli vše pohltilo světlo.

***

Potter otevřel oči, vyrvaný z polospánku, a na poslední chvíli ztlumil oheň pod kotlíkem, který už byl na hranici výbuchu.

Severus přimhouřil oči a sledoval, jak chlapec sahá do kapsy a čte zprávu.

Neměl ho varovat. Potter by měl nést důsledky své lehkomyslnosti a nepozornosti, ale…

No přesně. Ale…

Chlapec zvedl hlavu a podíval se na Severuse, lehce mu pokývl a okamžitě uhnul pohledem.

…ale Potter se v poslední době choval… jinak. Díval se na něho úplně jiným způsobem, vyhýbal se kontaktu, snažil se ho dokonce nevšímat. Byl nepřítomný. V každém jeho gestu bylo viditelné napětí.

Potter nikdy nedokázal skrývat své pocity. Severus vždy bez problémů přečetl každou změnu v jeho tváři, dokonce i tu nejjemnější… a v tu chvíli, kdykoliv se na něj chlapec podíval… spatřil na jeho tváři temný stín… a měl čím dál horší tušení.

Když se zadíval na Potterova shrbená ramena, na jeho skloněnou tvář a vyplašený pohled… věděl, že nemůže čekat, až to, co ho užírá, se rozvine a otráví jeho mysl ještě víc. Musí se dozvědět pravdu, pokud ještě není pozdě.

***

A dozvěděl se.

Spatřil to v Potterově mysli. Sen, ve kterém ho Severus zradil. Spatřil strach a pochybnosti. Spatřil, jak ho to ovlivňuje, a jak se od něj odtahuje.

Nemohl to dovolit.

Skryl své vlastní, rozběsněné emoce, aby nepoškodil Potterovu mysl a s chirurgickou přesností odstranil jeho sen, vědíc, že díky tomu rovněž odstranil veškeré nevhodné myšlenky, které ho ovlivnily, a namísto něj vytvořil obvyklou, banální noční můru.

Ostražitě vycouval z jeho mysli a sledoval, jak se mu pomalu navrací vědomí. Potterovi prázdné, mlhavé oči se vyplnily jasem. Chlapec zamrkal.

To stačilo. Severus uvolnil své emoce.

„Co se to…“ Začal Potter, ale muž mu nedovolil to dokončit. Chytil ho za paži, vytáhl ho z obýváku, dovlekl ho téměř až ke dveřím vedoucí na chodbu a vyhodil ho na ni.

„Říkal jsem, že mám práci, Pottere. Váš trest si dnes neodpykáte,“ zavrčel, třísknul mu dveřmi před nosem a následně se otočil a opřel se zády o dřevěný povrch. Po stěnách kabinetu splývala krev, černá jako dehet, zalévala podlahu a plazila se po stropě, a nakonec zakryla všechna světla nacházející se v místnosti.

Severusova tvář vypadala jako socha ze žuly, ostrá, se strhanými rysy a černýma přimhouřenýma očima vbitýma do podlahy. Vypadal, že sotva dýchá, a nedokázal se zbavit nepříjemného stisku na hrudi.

Proč? Jak se stalo, že Potter měl takový sen? V kterém momentě udělal chybu? Proč chlapec začal pochybovat? Proč se začínal odtahovat?

Černá už se téměř dostala k Severusovým botám, už se skoro plazila po jeho plášti…

Musí se napít.

Zamířil dopředu, brodil se po kotníky v černé břečce. Vpadl do obýváku, přešel k baru, vytáhl z něj lahev jantarové tekutiny a nalil si celou sklenku, kterou vyprázdnil jedním douškem. Naplnil druhou, opřel se o desku, a díval se před sebe prázdným pohledem.

Nemůže to tak nechat. Nedovolí mu se vzdálit. Nikdy. Dá mu to, po čem chlapec prahne. Něhu. Více zájmu. Něco, co ho donutí zůstat…

Stisk na hrudi narostl. Severus vypil druhou sklenku, ale alkohol nepomáhal. Jediné, co udělal, bylo, že jeho pohled byl rozmazaný.

Musí ho dovést k tomu… aby se na něj Potter opět díval tak… tak jako předtím. A už nikdy ho neopustil… Nikdy.

Severusovi prsty se sevřely kolem sklenky, když si připomněl výraz v Potterových očích… vyplašený, vystrašený, opatrný… a pak ty stejné oči, které se na něj vždy dívaly s touhou, oddaností… dokonce i s tou prokletou zoufalostí… Sklenka přelétla přes pokoj a s hlasitým třeskem se rozbila o stěnu.

***

Minuly dva dny. Potter se objevil na dalším trestu s náručí plnou knih, což narušilo Severusovi plány. A trochu ho překvapilo. Chlapec se poprvé rozhodl učit sám od sebe. A dokonce se s ním pokoušel vést konverzaci na Severusově úrovni, což bylo úžasné, zvlášť s ohledem na to, kolik znalostí si musel přisvojit. A přesto Severus, který mu vypravoval o jakési krvi, chtěl jedině vytknout nedostatky v jeho vzdělání. Nepředpokládal, že na následné setkání přijde připravený lépe, než na jakoukoliv hodinu Lektvarů za celé ty roky vyučování v Bradavicích. To bylo… nečekané.

Ale díky tomu se Severus rozhodl přeložit pondělní trest, který si vlastně odbyl, na pátek. Nemohl čekat na další pondělí. To by bylo příliš dlouho. Už i tak… vykazoval netrpělivost.

Měl pro chlapce své plány… velmi konkrétní plány. A nezajímalo ho, že Potter měl v sobotu zápas. Tentokrát už ho nic nezastaví, Potter bude znovu patřit jemu. Znovu se na něj bude dívat jako předtím…

Ta myšlenka se třepotala v jeho hlavě celé následující dva dny. Nemohl se jí zbavit. Cokoliv dělal, stále byla na dně jeho mysli, určovala každý jeho krok a šeptala mu do ucha: ‚Už brzy bude znovu tvůj…‘

Páteční večer nakonec nadešel. Severus seděl v křesle, nevědomky bubnoval prsty o opěradlo a zíral na hodiny, které se pohybovaly příliš pomalu.

Ještě deset minut. Potter se tu objeví za necelých deset minut…

A jakmile vejde… nedovolí mu dokonce se ani nadechnout, vloží na něj své ruce, svá ústa a svůj penis…

Kde si ho vezme? U dveří, tak jako naposledy? Ne, ukázal by příliš netrpělivosti… chlapec k němu musí sám přijít.

Na podlaze? Mohl by dlaněmi sevřít ty hladké hýždě, rozevřít je, aby měl co nejdokonalejší výhled, a pak sledovat, jak se jeho penis vsouvá do toho malého, těsného zadku, jak se vrhá do té červené, pulzující propasti, a jak Potter škrábe nehty o podlahu…

Ne, jakkoliv se ta vize zdála svůdná, nijak by to nepomohlo v dalším kroku naplánovaným směrem.

Možná tady, na křesle? Mohl by sledovat, jak se na něm Potter pohybuje, tančí boky na jeho klíně… mohl by sledovat jeho tvář ve chvíli největší extáze… mohl by spatřit tu chvíli… chvíli, kdy z jeho tváře všechno zmizí a zůstane, jedině čistota vyzařující naplnění… Ústa otevřená od křiku, černé prameny přilepené potem k čelu, sevřené, chvějící se oči za víčky… V tu jedinou, jedinou chvíli se Potter změnil. Už nebyl Chlapcem, Který Přežil ani tvrdohlavým šestnáctiletým… byl někým dokonalým.

Severus zamrkal a rychle si upravil šaty, aby narovnal erekci, jejž se tlačila na materiál kalhot. Znovu se podíval na hodiny a v té chvíli uslyšel… vzdálený zvuk otevíraných dveří.

Vzduch se naplnil červení a žárem plamenů, a tenké rty se roztáhly do tenkého úsměvu. Podařilo se mu ho ale skrýt, než se dveře do komnat otevřely a dovnitř vešel Potter, držíc v rukou… několik učebnic.

Plameny okamžitě zhasly, nahrazeny temnotou, která se plazila po stěnách, páchnoucí chladným zklamáním a táhla za sebou, jako ocas komety, mrazivý hněv.

***

Vzduch jakoby syčel. Nebylo nic vidět, kromě vypařující se červené mlhy. Vlhčila mu kůži, věznila dech, plynula do úst. Naplnila celý prostor a přinesla sebou sérii různých zvuků.

Bum. Bum. Bum. Bum. Bum.

Připomínalo to zvuk šíleně bijícího srdce. A… byly tam také dechy. Dva mísící se dechy, mělké a téměř chamtivé. A… steny. Odrážející se s ozvěnou, pronikající a tvořící celou řadu zvuků naplnění.

Vlhká, horká kůže mu klouzala pod prsty. Horký dech, laskající jeho šíji. Sladká, bledá vůně rozcuchaných vlasů smíchaná s vůní toužící kůže. Dusivé opary stenů a to drobné tělo, napínající se a chvějící se při každém přírazu.

Byl v něm. Rychlými, plynulými pohyby si prorážel cestu přes ty svaly, a ochutnával rty jeho teplou, hladkou kůži. Potter byl všude. Cítil ho každým smyslem, každým nádechem, každým přírazem. Jeho napnuté tělo se zvedalo a padalo, působilo mu tolik rozkoše… nepamatoval si, že by kdykoliv předtím…

A ty zelené, rozšířené oči… zamlžené, bolestným potěšením, uvězněné za kulatými brýlemi, nyní zamlžené a lehce pokřivené. A… opojený, ochraptělý šepot:

„Šílím… z tebe…“

Ano, Merline, ano!

Chtěl mu povědět: Ano, jen já to dokážu. Jen já tě dokážu zkrotit, zotročit, přimět, aby ses ke mně stále vracel… a pak budeš omdlévat rozkoší, budeš šeptat do mých uší ta sladká ujištění, ze kterých budu ještě tvrdší a budu tě píchat čím dál silněji, abych z tebe dostal další vyznání…

Šílenství? Jistě, možná lze říct, že je to vlastně naším údělem…

Sáhl po brýlích a sejmul je z Harryho nosu. Prahnul spatřit ty oči v celé své okázalosti, ne za kusy skla. Musel je vidět. Musel vidět tu spalující touhu, namířenou k němu. Jen a výlučně k němu. Dotknout se ho…

Chytil Harryho tvář a přitáhl ji k sobě, hladíc jeho temné vlasy. Cítil, jak měkké pramínky klouzají mezi prsty. Věděl, jak Harryho víčka klesají jako záclony, oddělujíc ho do toho, co chtěl vidět. Ale věděl, že to tam stále je. Něco, co nikdy neviděl v žádných jiných očích.

Naklonil se a políbil ta víčka. Rozzářená červeň zablikala, změnila se v teplou bílou, ale v tu chvíli všechno pohltila exploze, zasypala je jiskrami a syčícími plameny. A když vlna žáru opadla, odhalila dvě vyčerpané, uvolněné postavy, přitisknuté k sobě jako roztavené voskové figurky. Severusova dlaň pohladila Harryho záda.

Minula delší chvíle, než muž otevřel oči. Spokojenost, která v nich planula, začala pomalu ustupovat a míchala se s něčím studeným a temným, co se do nich vkrádalo jako stín, který pohlcoval jejich záři, protože poprvé… poprvé pomyšlení na to, že chlapec bude muset zemřít, se stalo tak... znepokojující.

Do háje, opravdu už začal propadat šílenství?

Ne. Rozhodně ne.

Přiměl ten chlad, aby v něm rozrostl, aby utlumil oheň, zasypal ho ledem a změnil ho na jedovaté výpary, které opájely jeho mysl, utišily ho a nasměrovaly na správnou cestu.

Nemůže si takové myšlenky dovolit. Nemůže dovolit, aby ho cokoliv odvrátilo do jeho cíle… Chlapec není přece důležitý. Nejdůležitější je zbavit se Temného Pána. Jednou pro vždy.

Na tenkých rtech se objevil triumfální úsměv.

A přesně to udělá.

***

Místnost byla malá. Vyplňoval jí zápach spálené kůže a mdlé světlo jedné pochodně, nacházející se na stěně.

K židli uprostřed místnosti byl přivázaný tmavovlasý muž. Magické provazy omotávaly jeho nahou hruď a kroutily mu ruce dozadu. Tělo pokrývaly rány. Mělké řezy, ze kterých tekla krev, splývala po hrudníku a břichu, zdobila je cestičkami, tmavé skvrny vypálené, skroucené kůže, obklopené velkými opuchlinami… skloněná tvář a pramínky vlasů slepené krví, které nedokázaly schovat hlubokou bolest. Po čele a krku splýval pot a míchal se s temnou krví. Muž těžce dýchal, díval se široce otevřenýma očima na podlahu, na kterou občas dopadly krvavé sliny.

„Radši bys měl spolupracovat,“ pověděl vysoký, černě oděný muž, a vystoupil do světla. Jeho hlas byl nízký, hluboký a kontrolovaný. Tvář byla ukrytá za bílou maskou, připomínající lebku. Dlouhé, bledé prsty tiskly hůlku a černé oči, lesknoucí se za maskou vyzařovaly jedině odhodlání.

Muž přivázaný k židli zvedl hlavu, a podíval se na Smrtijeda stojícího před ním s pohrdáním a nenávistí v očích.

„Nic ti neřeknu,“ zachrčel a znovu vyplivl krev. „Můžeš mě zabít. Raději umřu, než přispět k vašemu vítězství.“

„Och, smrt je privilegium vyhrazené pouze těm, kteří si ji zaslouží,“ pověděl Severus a pomalu kroužil kolem židle. „Připravil jsem si pro tebe něco zajímavějšího. Vše, co jsi dosud zažil, bylo jen rozehřátí.“ Stál za židlí, naklonil se k mužovu uchu a mrazivě zašeptal. „Čeká tě velmi dlouhá noc. Budeš umírat v největší agónii. Prožiješ takové utrpení, jaké si ani nedokážeš představit. Budeš snít o smrti, žadonit o ni, ale nedostaneš ji. Můžu tě udržet naživu tak dlouho, jak jen budu chtít. Budeš se dívat na to, jak se ti bude kůže odlupovat, kosti lámat jako zápalky a svaly trhat…“ Slyšel, jak muž zadržuje dech. Mohl téměř cítit jeho bolestnou hrůzu. Narovnal se a pokračoval dál. „Ale můžeš se tomu vyhnout. Stačí, když mi přeložíš několik vět…“ Ukázal na knihu ležící na malém stolku. „…a budeš volný.“

Zastavil se před mužem a podíval se na jeho třesoucí se rty a bledou tvář. Severus z něj pocítil strach, ale bylo tam ještě něco jiného… nenávist.

Muž zvedl hlavu a… plivl na jeho hábit.

„Táhni k čertu,“ zachrčel.

Černé oči se přimhouřily a zablýskly se ledem.

Mnohokrát přemýšlel, proč si tolik idiotů myslí, že tvrdohlavost je znakem odvahy… protože jim to přineslo jen utrpení a smrt.

„Lacrima!“

Vzduch proťal téměř zvířecí výkřik. Mužovo tělo se nekontrolovatelně chvělo, kroutilo se na židli s takovou silou, že se téměř zhroutilo na podlahu. Zrudlá kůže okolo jedné černé spáleniny se začala odlupovat a odhalovala svaly a nervy.

A náhle všechno utichlo. Tělo ochablo a mužova hlava klesla dopředu.

Severus sklonil ruku. Napjetí v jeho očích zhaslo. Prsty sevřené kolem hůlky, se trochu uvolnily.

Přes chvíli sledoval bezvědomého muže a přemýšlel nad dalším tahem.

Byl tvrdý. Tvrdší než očekával. Obával se, že v jeho případě mučení udělá málo a nemohl zmasakrovat mysl toho člověka, tak jako se to stalo u Longbottomů. Potřeboval jeho znalosti a dovednosti. A ty by mu nemohl poskytnout ani Imperius, ani Legilimens Evocis. Dokonce ani Veritaserum, které odeznělo příliš brzy, aby umožnilo tak komplikovanou činnost, jako čtení run.

Ne, bude muset hrát na jinou kartu.

Sáhl do kapsy šatů a vytáhl z ní malou lahvičku. Popadl muže za vlasy, odtáhl jeho hlavu dozadu, rozevřel mu čelist, otevírajíc mu ústa a vliv mu do nich trochu tekutiny.

Odstoupil, když se muž ušklíbl, otevřel široce oči a prudce se naklonil dopředu, plivajíc červen-zelenou kapalinu.

„Zajímavé kouzlo, že?“ Zeptal se Severus, když muž skončil s pliváním. „A kdybych ho tak použil na tvé ženě a dětech? Zajímalo by mě, zda by vydržely déle než ty?“

Muž trhl hlavou a podíval se na něj krvavýma očima.

„Neopovažuj se jich dotknout. Jestli se pokusíš, pak…“

Úžasné, kolik lidí, kteří na nic nemají vliv, se dají oklamat, že mají jakoukoliv kontrolu nad situací…

„Tvůj syn skončil loni v Bradavicích, že? A plánuje se stát výzkumníkem exotickým magických zvířat. Jaká by byla škoda, kdyby nedostal šanci splnit si své sny…“ Zašeptal Severus a díval se muži přímo do očí. „A dcera… má pouhých deset let, že? Jen za rok bude moct jít do své vysněné školy. A kdyby jí někdo vzal šanci vybrat si svou první hůlku? Kdyby se nikdy nedokázala dostat do vlaku do Bradavic, a ty bys jí nikdy nemohl dát sbohem? A co by dělala tvá žena po ztrátě obou dětí? Co myslíš? Možná by vzala život i sobě?“

„Přestaň…“ Z mužových třesoucích se rtů vyšel žalostný sten.

Severusovi oči se jedovatě zablýskly.

Láska. Největší vada tohoto světa. Dokonce i nejtvrdšího člověka dokáže zlomit…

„Kniha!“ Rozkázal a ukázal na stolek.

Muž zavřel oči, zhluboka se nadechl a přikývl.

„Správné rozhodnutí,“ pověděl Snape, a uvolnil magické provazy. „Ale pamatuj si, že jestli se mě pokusíš oklamat… dozvím se to.“

***

Díky vědomostem, které získal, se nakonec mohl posunout dál. Zůstávalo mu už získat jen pár přísad, ale některé z nich vyžadovaly využití komplikovaných kontaktů. A začal čím dál častěji přemýšlel o tom, zda dokáže lektvar dokončit, než Potter přijde sám na další velkolepý způsob jak se zabít. A nějakým zázrakem se znovu vyhnout smrti.

Stačilo, aby ho nechal o samotě jen na chvíli… na jednu krátkou chvíli. Ale co od něho očekával? Přeci je to nejslídivější, nejvíce lehkomyslný a nejpitomější případ v celé škole. Severus mu jasně zakázal čehokoliv se dotýkat, ale on to samozřejmě udělal. Nebyl by Potterem, kdyby to neudělal a to on, Severus, měl přeci vědět, že to tak skončí. Potter měl absolutní talent přilákat potíže, a neměl ho nechávat samotného ani na vteřinu.

Pořád si pamatoval bití vlastního srdce, když běžel chodbou… a ten pocit, když otevřel dveře a spatřil Pottera ležícího na podlaze... a dojem, že všechno se okolo něho utopilo v moři ledu, a jeho tělo se vyplnilo paralyzující temnotou… dokud Potter nezačal dýchat.

A teď spal v jeho klíně a Severus přemýšlel, jak k tomu vlastně došlo… přeci sám mu ještě před nějakou dobou chtěl zakroutit krkem za to, jak byl bezduchý, a dokázal ho přivést k bodu varu. Ale pak k němu Potter prostě přišel na trest a… zůstal.

Severus zvedl pohled od rozečtené knihy a natáhl si trochu nohy, zdřevěnělé od chlapovy váhy, snažil se najít pohodlnější pozici a současně se ho snažil nevzbudit, ale v tu chvíli se z Potterových úst ozval… zajímavý sten.

„Oooch... Severusi...“

Muž se podíval na Harryho ze snu zčervenalou tvář. Chlapec stále spal, s pažemi ovinutými okolo jeho krku a hlavou vtulenou ke klíční kosti. Evidentně snil o něčem příjemném, protože se z jeho pootevřených, těžce dýchajících úst ozvalo ospalé zasténání nebo zamručení.

Muž se usmál a vrátil se ke čtení, ale po chvíli se z Harryho úst ozvala série nejasných slov, které Severus rozuměl jako:

„Jsem Vyvolený... A můžu si píchat, s kým chci a kde chci… dokonce i na zatraceném zápasu… Zlatonku sem chytil a teď… chci jen… oooch… Severusi…“

Mužovo obočí vylétlo nahoru.

No, něco takového… Potter ho znovu překvapil. Nepředpokládal, že by jeho fantazie mohly být tak peprné… On sám měl různé fetiše a perverze, ale mít sex během Famfrpálu? Potter byl očividně ještě zkaženější a poskvrněný, než si myslel… Jaké příjemné překvapení...

***

Kontrola.

Vždy na ni byl pyšný. Vždy a za každých okolností dokázal ovládat svoje reakce, kromě situací, kdy ji sám úmyslně nezničil, a umožnil, aby nad ním jeho reakce převzala kontrolu. Ačkoliv toto tvrzení si nedávno vyžádalo předefinování: Vždy a za každých okolností dokázal ovládat svoje reakce, kromě situací, kdy se poblíž nacházel Potter…

Občas přemýšlel o tom, ve které chvíli se chlapec stal tak bravurně promiskuitní, že i během hodiny dokázal vytvořit takové nenasytné, dětinské vize… které téměř vedly ke katastrofě.

Ale po hodině ho za to potrestal.

Stále si pamatoval jak se na něj zezdola dívaly zelené oči a rty měl zarudlé od tření… a měkké pramínky vlasů, které tisknul v dlaních, zatímco jeho penis vrážel do těch horkých, vlhkých úst… do kterých přirážel se stejným zápalem, jako do Potterova zadku, i když to byl úplně jiný level potěšení… a zvláště ve chvíli, kdy se špička jeho penisu zatlačila hluboko do chlapcova hrdla, vyplnila jeho oči slzami, a Severusovými bedry plynula láva… a když přitáhl jeho hlavu ještě blíž, cítil, jak Potterovi vlasy lechtají jeho podbřišek, a zuby dráždí kořen jeho erekce... a když měl nad ním naprostou kontrolu, držel jeho hlavu v železném stisku a znovu a znovu přirážel do jeho úst, které příliš často říkali takové věci… takové věci jako ‚omlouvám se‘, ‚buď semnou‘, chybíš mi‘, ‚prosím, nezlob se na mě‘… a nechtěl dovolit, aby zašeptaly znovu něco takového…

„Jsem rád, že jsem tě mohl potěšit, Severusi.“

…protože jiskry, které se v něm tehdy objevily, zahlušily předchozí potěšení… a po nich vždy přišel chlad.

***

V tichu obývacího pokoje zněl ostrý zvuk pera škrábajícího na pergamen. Malý stolek byl obložen knihami a ruličkami pergamenu, mezi kterými stála sklenka jantarové tekutiny a dva inkousty: červený a černý. Občas Severus přerušil práci, aby sáhl po sklence a napil se alkoholu. Po nějaké době se přichytil, že čím dál častěji zírá směrem ke knihovně, na které leželo několik posledních vydání Denního Věštce. Po jednom z dlouhých pohledů rychle potřásl hlavou a znovu se naklonil nad pergamen, mumlajíc si pro sebe:

„Ne, vyloučeno!“

Vrátil se k psaní, ale jeho myšlenky kroužily úplně jiným směrem.

Nemohl si nevšimnout, že Potter se poslední dobou… opravdu snažil. Napsal svou nejlepší esej za celých šest let výuky, a to předtím nikdy neprojevoval ani nejmenší zájem o Lektvary. Z vlastní vůle získal také pokročilé poznatky v oblasti teorie lektvarů, jen aby ukázal, že se dokáže stát Severusovi partnerem k rozhovorům, i když při tom musel vynaložit značné úsilí. Udělal to všechno pro něj…

Jeho pohled se opět otočil ke knihovně.

To je absurdní!

Škrábání pera se zintenzívnělo. Tak mocně ho tisknul k pergamenu, až se zdálo, že se ho pokouší za něco potrestat.

Nějakou dobu soustředěně pracoval, ale v jednu chvíli se jeho ruka zastavila, a pohled opět nasměroval ke knihovně. Jeho ústa se sevřela do tenké linky a jeho pohled připomínal bouřková mračna.

Asi jsem upadl na hlavu… pomyslel si, a pustil pero. Vstal z křesla a, díky nějaké nepochopitelné síle, zamířil k polici. Rychle prohledal vydání, vybral jedno, rozložil ho a podíval se na obšírnou, vícestránkovou přílohu s názvem „Týden s Famfrpálem.“

***

Harry seděl v černém křesle, s nohama přehozenýma přes opěradlo, rukama založenýma za hlavou a zrakem upřeným na strop. Na jeho rtech se tkvěl radostný úsměv, a v očích zářily hravé jiskry.

„Už vidím ty titulky: Harry Potter – Chlapec, který masturboval v hodině. Zlatý chlapec už není tak zlatý. Hahaha. A ty komentáře: Vždy jsem věděla, že s tím chlapcem není něco v pořádku, řekla nám Rita Holoubková. Varovala jsem vás, ale nikdo mě neposlouchal, mohl to dělat už dlouho! Kdo ví, kolik nevinných myslí zkazil? Dostali jsme lavinu dopisu od těch, jež byli touto událostí pobouřeni: Můj syn chodí s tímhle zvrhlíkem do školy! Prosím, okamžitě ho zavřete ke Svatému Mungovi! Je nebezpečný, musí se léčit! Kdo ví, jaké zvrácenosti ukrývá za fasádou normálního zdravého chlapce, hrdinou kouzelnického světa, prohlásil zklamaně ministr. Požádali jsme ředitele Bradavic, aby se k této skutečnosti vyjádřil. Obdrželi jsme pouze toto: Ach, to je závažný problém. Chcete citronový bonbon?“ Zakončil svůj monolog a vyprsknul smíchy.

Se Severusem se dělo něco divného.

Smál se.

Snažil se ovládnout, ale nepovedlo se mu to. Zakryl si ústa dlaní, a snažil se za každou cenu ukrýt, nebo přinejmenším zakamuflovat.

Nemůžu tomu uvěřit. Ten smrkáč ho opravdu rozesmál… Ten pocit byl... cizí. Vzdálený. Téměř zapomenutý… A znepokojivě příjemný. Připomínalo to zevnitř hladící teplo, jakkoliv idiocké to bylo přirovnání.

Když na sobě pocítil Potterův zaskočený pohled, podařilo se mu nakonec ovládnout a vyjít z toho náhlého návalu zvláštních pocitů, ale chlapec se na něj i tak díval tak, jako by spatřil přinejmenším Norského ostrohřbetého, který poskakuje a máchá ocasem. Měl alespoň tolik rozumu, aby to nekomentoval. Každopádně se pokusil…

„To by byl… zajímavý článek.“ Řekl nakonec Snape a lapal po dechu.

Zatracený spratek!

***

Ve vzduchu se neslo horko. Vlnilo se a vibrovalo, tvořilo šarlatové pruhy.

Severus vypustil z úst zčervenalou, vlhkou bradavku a oddálil se, dívajíc se na své dílo, a následně přenesl pohled nahoru, sledujíc se na lesknoucí se zelené oči a ústa rozevřená od stenů. Líbilo se mu, jak Potter v té chvíli vypadal. S ruměnci na tvářích a pokřivenými brýlemi. Rozpálený, poddajný, soustředěný jen a pouze na něj…

Temně se usmál a v tu samou chvíli pocítil teplé dlaně dotýkající se jeho tváře. Než stihl zareagovat, spatřil Potterovu přibližující se tvář, zavírající se víčka, rozdělující se rty…

Na poslední chvíli se mu podařilo odvrátit hlavu a odtáhnout se. Žár se rozplynul jako mlha, nahrazený chladem a všudypřítomnou temnotou.

Znovu to zkusil… znovu! Sakra, co si ten chlapec o sobě myslí?

S potemnělým pohledem hněvem otočil hlavu a už otevíral ústa, aby začal slovní tirádu, ale pak spatřil výraz Potterovi tváře…

Tak nesmírně zklamaný… poražený… uzavřený.

Sakra, zabolelo ho to…

„J-já… musím jít,“ zamumlal tiše chlapec.

Severus sevřel ústa, a sledoval, jak se Potter sesouvá z jeho kolen a slabě zabručel „dobrou noc“, přičemž téměř vyběhl z obývacího pokoje. Když zmizela ozvěna zavřených dveří, Severus otočil hlavu ke krbu.

Copak se nic nenaučil? Přeci mu už dávno jasně vysvětlil, že polibek je pevná hranice, pevná bariéra, kterou Severus nikdy nepřekročí. A s jistotou to nezamýšlel udělat teď. Byl příliš intimní. Vyžadoval… angažovanost.

Potter neměl právo to požadovat. Neměl právo dostat ho do takové situace. Impulzivní, sobecký kluk, který nikdy nemyslí na následky! Neuvědomuje si nebezpečí, nerozumí, co by se stalo kdyby... ztratil kontrolu.

Můžete zanořit dlaně do pramenu, abyste nabrali vodu a uhasili žízeň, ale když se nakloníte příliš, abyste se rty dotkli povrchu vody… můžete snadno ztratit rovnováhu, spadnou do zrádných hloubek a utopit se. To bylo příliš velké riziko, a Severus si to nemohl dovolit. Cena byla příliš vysoká.

A chlapec to bude muset přijmout, ať se mu to líbí nebo ne.

Severusův pohled opět spočinul na dveřích.

Do háje s ním!

Vyskočil z křesla, popadl neviditelný plášť odložený na černém křesle a vyrazil ze dveří.

***

To bylo dobré rozhodnutí. Kdyby to neudělal… kdyby za ním nešel… chlapec by mohl nadělat ještě větší škody. Ve chvíli, kdy spatřil jeho rozdrásané dlaně… pochopil, jak moc byl Potter… křehký. Jak moc na něm byl závislý, nastavil si svoje štěstí do vztahu se Severusem. A jak moc ho ta myšlenka… znepokojovala.

Proto ji odsunul a věnoval své myšlenky tréninku s Nottem. Chlapec nebyl tak schopný jako Malfoy či Zabini, které vyškolil již před lety, ale nedostatek dovednosti nahradil angažovaností. Škoda jen, že plýtval svou moc na nesmyslné zabíjení zvířat, krmil svou temnotu ničím, bez smyslu, bez nápadu a bez kontroly. Ale jelikož jeho otec trval na tom, aby Severus naučil jeho syna všechny nejbrutálnější kletby, a on nemohl odmítnout, štěstí, že chlapec mohl alespoň tímto způsobem ukojit svou nenasytnou, mladistvou a neproduktivní touhu po krvi, aniž by dostal do problémů sebe nebo Severuse.

Ale samozřejmě to se netýkalo Pottera, který sám často dokázal být jedním velkým problémem. Když chlapec vrazil do jeho kabinetu, křičel jako pomatený, že ho Severus podvádí s Nottem – ačkoliv ta myšlenka byla tak absurdní, že jen on mohl přijít na něco tak šíleného – demoloval mu kabinet a skoro ztratil dech jen při myšlence, že by se Severus mohl dotknout kohokoliv jiného, kohokoliv kromě něho… pocit, který se díky tomu v Severusovi objevil, byl… neslýchaný. Potterova žárlivost byla tak destruktivní, tak kousavá, tak zničující… že jako kulka plná lávy přešla přímo do jeho erekce, a vyplnila ho tak velkým hladem, že by nemohl dál fungovat, kdyby ho neuspokojil… kdyby nedokázal tomu nepředvídatelnému děcku, jak moc po něm touží… a že je jedinou osobou, která ho dokáže natolik naplnit…

„Jsi… jen… ty… Pottere…“

Když vyslovil ta slova… když se na něj vrhl, na to chvějící se tělo, jeho chamtivý pohled… potěšení bylo tak silné, že ho téměř zabilo.

A když už bylo po všem… když oba leželi v objetí, snažili se chytit dech a smysly… Potter to znovu udělal. Znovu vyslovil ta slova, které Severus nechtěl slyšet…

„Jsem jen já. A vždycky budu.“

…znovu ho obklopila temnota. A chlad.

***

Severus nenáviděl Vánoce. Považoval je za nejméně produktivnější svátek, jaký existoval, sloužící jedině k nekontrolovanému obžerství, rozdávání stovek galeonů za předměty, které nikomu k ničemu nejsou, předstírání laskavosti celému světu, všude přítomné dekorace, zatracené ozdoby a trávení času s lidmi, na které se vůbec nechtěl dívat. Zpívající cetky, blikající lampičky, mašle měnící se před očima a pronásledujícího ze všech stran, usmívající se tváře dovádějící ho k nepříčetnosti. A Brumbálova každoroční, sváteční řeč, kterou si ředitel pravděpodobně neuštědří ani letošní rok, byla jakousi kulminací celého toho cirkusu.

Jedinou výhodou toho zmatku bylo to, že deset dní bude hrad opuštěný, což mu umožní si odpočinout od všech těch líných děcek a od většiny členů pedagogického sboru. A možná by se to i dalo snést až na ten jeden iritující detail… nebo spíše rušivou myšlenku, která mu nedávala pokoj… Potter.

Dlouho přemýšlel, co si s ním počít, a nakonec se rozhodl. Nemůže ho nechat odjet. Potter příliš miluje přitahovat potíže, a to znamená, že Severus ho musí mít celou dobu na očích. Chlapec by měl zůstat na hradě, i když to znamenalo úplné zničení jeho každoročního rituálu strávení těchto politování hodných svátků se svými lektvary, zajímavou četbou a několika lahvemi oblíbené whisky…

A právě proto šel do Brumbálovy ředitelny, procházel mezi studenty spěchajícími všemi směry. Musel si promluvit s ředitelem a přesvědčit ho ke svému nápadu.

A tehdy ho uviděl. Uprostřed davu studentů vyplňujících chodbu uviděl černé, rozcuchané vlasy, příliš velkou, zmačkanou uniformu, špatně uvázanou kravatu. Potter šel pomalu, zabraný v rozhovoru, jako vždy obklopený svými přáteli. Na jeho tváři byl široký úsměv.

V tu samou chvíli se chodba utopila v temnotě a pokryla vše stínem. Jediné světlo vydávala malá postava, usmívající se tvář a zelené oči skryté za brýlemi. Všichni ostatní studenti se stali bezvýznamnými stíny, stěží viditelnými ve tmě. Severus zvolnil krok, aniž by z chlapce spustil pohled.

A když ho právě míjel, Potter náhle odvrátil pohled od svých přátel a podíval se bokem přímo na něho. Jeho oči se rozšířily, a tváře se pokryly červení, po čemž rychle uhnul zrakem, a na jeho ústech se objevil ten přihlouplý úsměv. Chodba se na chvíli rozzářila červeně, když ho Severus minul a otočil za ním hlavu, dívajíc se na vzdalující se siluetu.

Doopravdy, copak ten chlapec nikdy nebude chytřejší?

***

Ne, nikdy nebude chytřejší, uznal Severus, když ho o několik dní později nalezl pod dveřmi svého kabinetu, úplně opilého a nepamatoval si ani, jak se dostat do své ložnice.

Dovolil mu účast na tom vánočním večírku, a ukázalo se to ohromnou chybou. Nestačilo, že ho Severus přichytil v situaci s tou zrzavou holkou, opilý Potter se choval tak, jako by nevěděl, co slovo ‚usmířit‘ znamená a blábolil všechno, co mu přišlo na jazyk. Alkohol mu definitivně zastřel mozek, a způsobil, že vůbec nedokázal kontrolovat, co a komu říká. Vlastně se díky tomu Severus dozvěděl o tom, že ta růžovovlasá, nekompetentní bystrozora, kterou Brumbál tak lehkomyslně přijal na pozici učitele Obrany proti černé magii, má románek s jednou studentkou. A ta informace mu dávala ideální příležitost vystrnadit ji ze školy. Někdo takový, jako ona, nemohl vykonávat tak zodpovědnou činnost…

Ale nejprve se musel ještě postarat o Pottera a ujistit se, aby se chlapec bezpečně vrátil k sobě. Proto ho donutil si vzít vystřízlivující lektvar a s jistou satisfakcí se díval, jak si uvědomuje vše, co ve své bezmyšlenkovosti udělal a řekl, a vrátilo se to k němu silou explodujícího kotlíku.

Očekával, že Potter padne do po alkoholické deprese, a netušil, že mu až tak záleželo na zachování tajemství, které vyžvanil, a dokonce bude ochoten vzdát se svého milovaného Famfrpálu, jen aby si Severus to tajemství nechal pro sebe. Netušil, že za své nezodpovědné chování byl ochoten zaplatit jakýmkoli trest… a dokonce i tu nejvyšší cenu. Takové rozhodnutí k němu vůbec nesedělo…

Zřejmě existoval způsob, nalít mu trochu oleje do hlavy.

I když teď, když se Severus díval na Pottera, sedícího v křesle, na jeho spuštěnou hlavu a dlaně sevřené v pěsti, do jeho mysli se pomalu vkrádal stín, který zakrýval světlo a přinesl chlad.

„Měl by ses vrátit na kolej,“ řekl tiše muž. „Je pozdě. Jestliže tvoji přátelé nejsou tak opilí, jako jsi byl ty, mohli by zjistit, že nejsi v posteli a začali by tě hledat.“

Harry přikývl a postavil se.

„Omlouvám se,“ zašeptal tiše, stále s hlavou skloněnou. Jeho hlas se trochu třásl. „Za všechno, co jsem řekl. A za všechno, co jsem udělal.“ Nezvedl hlavu, aby se na Severuse podíval. Prostě se otočil a zamířil ke dveřím.

Možná to byl stín smutku, který nedokázal opustit jeho tvář, možná výraz hořkosti, který obklopoval jeho rty… ale něco vyvolalo v Severusovi nepochopitelnou potřebu zastavit ho a…

„Pottere,“ zavolal. Harry se zastavil, otočil se a podíval se na něho. Zelené oči byly prázdné. Jako by z nich něco vysálo veškeré emoce. Emoce, kterých tam vždy bylo tolik, tak neuvěřitelně tolik… A Severus pocítil ohromnou touhu, aby je znovu uviděl… ale ne. Nemohl to udělat. Musí být konzistentní. Potter si za to může sám. Nemůže mu ustoupit. „Jdi už spát,“ řekl nakonec. „Doufám, že sebou máš plášť?“ Harry přikývl a vytáhl z kapsy třpytivý materiál. „Dobře, jdi nejkratší cestou. A žádné zastávky. Musíš jít přímo do Nebelvírské věže. Rozumíš?“

Harry pomalu přikývl, pak se otočil a beze slova zmizel za dveřmi.

Bylo ticho.

Ale to ticho, které doprovázelo Severuse odnepaměti, a kterého si vždycky cenil… ho teď dusilo.

Přešel k baru, nalil si sklenku whisky a sedl si do křesla před krbem, postavil láhev před sebe na stolek a díval se do ohně.

Po nějaké době, když dokončil třetí sklenici, ho vyrušil úder hodin. Po několikáté nedobrovolně sáhl do kapsy a sevřel dlaň kolem kamene.

Byl stále chladný.

Potter by už měl jít spát. Trvalo to příliš dlouho. Už mu dávno měl poslat zprávu…

Světla v obývacím pokoji se zamihotala, a na celý pokoj padla mlha neklidu.

Od začátku mu Potter každý večer před spaním posílal zprávy na dobrou noc, které ho iritovaly. Ale po nějaké době si na ně zvykl, a dokonce… je začal nevědomky očekávat. Každý večer. A teď, když tu zprávu neobdržel… instinktivně cítil, že něco není v pořádku.

Možná ho neměl pouštět samotného? Možná že Potter, místo aby šel spát, se opět schoval do nějakého rohu v hradě, prožívajíc všechno, co udělal, co řekl a co musel obětovat? Možná, že toho na něj bylo příliš mnoho?

Možná, že to měl Severus zahrát trochu jinak?

Možná by ho měl zkontrolovat… zeptat se… zda je s ním všechno v pořádku?

Vytáhl z kapsy kámen a chvíli se díval na jeho hladký povrch.

Do háje s tím…!

Posláno. Tak. Nyní se ukáže, jestli na něj chlapec jen zapomněl a jednoduše šel spát. Ve skutečnosti by tomu jeho opilecká noc odpovídala. Přinejmenším by se zbavil pocitu, který kroutil jeho vnitřnosti, když se díval na ten patetický kámen a díval se a sledoval…

… a nakonec se kámen rozzářil, a s ním se rozsvítil i celý obývací pokoj.

Namísto očekávaného jasu se mlha stala ještě hustší, a zakryla téměř každý zdroj světla v místnosti.

Severus nemyslel. Prudce vyskočil z křesla a o chvilku později už kráčel chodbou, odměřoval ji dlouhými, rozhodnými kroky, a každá pochodeň, kterou míjel, byla na chvíli utlumena, pohlcena temnotou, která se kolem něj vznášela.

V jeho očích šílela vichřice a tvář připomínala masku ze stínů a blesků.

Po několika minutách se objevil u východní věže. Zavrčel heslo a vešel do společenské místnosti Nebelvíru.

Spatřil ho. Potter seděl na pohovce před krbem, s tváří ukrytou v dlaních a shrbenými rameny. Připomínal někoho, jehož svět se nevratně zhroutil.

Temnota se prohloubila a objevil se v ní chlad.

Severus udělal několik kroků, zamířil k pohovce a uslyšel svůj vlastní hlas, který zněl, jako by bylo jeho hrdlo vyplněné tisícem jehel.

„Pottere?“

Všiml si, jak Harry prudce zvedl hlavu a otočil ji, podíval se přímo na něj, po čemž vyskočil z pohovky a narazil do stolku, téměř se o něj přerazil a hlesl vyděšeným hlasem:

„Já… Co tady...? Co se…? Já ne…“

No, Potter nebyl příliš výmluvný, ale v určité situaci byl zbaven téměř veškeré schopnosti mluvit…

Když chlapec nakonec získal rovnováhu, okamžitě sklonil hlavu a vbil pohled někam do koberce pod Severusovýma nohama. Předtím, než muž vytáhl hůlku, aby alespoň částečně skryl svou přítomnost, podíval se na chlapcovi dlaně a kolena, ale nevšiml si na nich žádného zranění nebo stop po samodestrukci. Špatné tušení, jež měl v žilách, zmizelo.

Rychle použil několik maskujících zaklínadel a schoval hůlku, po čemž se podíval na Potterovu skloněnou hlavu a rozcuchané vlasy.

Olízl si rty.

Kvůli čemu sem vlastně přišel? Myslel si, že to ví, ale teď, když Potter stál před ním, s těmi zaťatými, chvějícími se pěstmi a tělem napjatým jako struna, jako by čekal na další šlehnutí bičem nebo něco stejně nepříjemného… už si nebyl tak jistý.

„Pottere…“ Začal, a jeho hlas zněl nesmírně nahlas oproti tichu kolem nich. „Vím, že bys to nebyl ty, abys neignoroval mé rozkazy, ale v této situaci…“ Ne. Měl by být více… jemný. „Chci ti něco důležitého říct a chci, abys mě dobře poslouchal,“ pokračoval a snažil se, aby jeho hlas byl tichý a klidnější. Potter se na něj nedíval a… začalo ho to rozčilovat. Čeho se tak bál? Přece sem přišel aby… sakra! „A radím ti, abys přestal zírat na ten neobyčejně zajímavý vzor na koberci a podíval se na mě, když s tebou mluvím.“

Chlapec se viditelně otřásl, ale nezvedl hlavu. Severus pocítil vlnu podráždění.

Proč se na něho Potter nechtěl podívat? Kdyby to bylo prostě tvrdohlavý, infantilní druh vzdoru, Severus by si s tím bez problému poradil, ale cítil něco mnohem silnějšího… něco tak neuvěřitelně silného, že to otřáslo jeho nitrem… vyplnilo ho… donutilo ho cítit…

„Nechtěj po mně, abych to opakoval,“ přikázal ostře.

A tehdy Potter zvedl hlavu. A Severus to spatřil. Spatřil stopy po slzách na bledých tvářích a opuchlé, zčervenalé oči…

A všechno zmizelo. Utopilo se to v dusivé temnotě a ohlušilo jeho sluch hlasitými, dunícími údery… údery, které otřásaly celým jeho nitrem… a zvuk sypajících se úlomků z popraskané zdi… zdi, přes kterou se něco přelilo, proniklo… Něco, co přineslo bolest.

Než to Severus mohl zastavit, rozlilo se to v jeho žilách jako jed, převzalo to nad ním kontrolu a všechno zničilo.

Zhluboka se nadechl, vynořil se na povrch a dovolil, aby ty tenké nitky jeho kontroly opět obalily jeho mysl a tělo, vytáhlo ho z toho jezera zeleně, ve kterém se utopil. Teď už viděl jen oči, které se na něj dívají zpoza brýlí.

Nebezpečí pominulo.

Ale jak něco takové vůbec mohl dopustit? Přeci sem přišel, aby mu pověděl, že změnil názor. A udělá to. A pak prostě odejde a nebude na to víc myslet. Byla to jen chvilková slabost. Nic víc.

Nic.

***

„…Přeji vám všem vytrvalost a odvahu na některých životních cestách, plných překážek a obtížných voleb, ale vězte, že vždy naleznete cestu, když se vydáte za světlem lásky.“ Všichni učitelé a studenti, shromážděni u jednoho stolu, kteří zůstali na Vánoce v Bradavicích, sledovali Brumbála a lehce se usmívali. Jen Snape mu věnoval pochmurný pohled. „Přeji vám také, aby tyto Vánoce ve vašem životě něco změnily, abyste je prožily v radosti a s úsměvem na tváři.“ Brumbál pohlédl směrem k nabručenému Snapeovi, a jeho oči se zatřpytily. „A doufám, že se tu sejdeme i další rok, bez ohledu na to, co se mezitím stane.“

V tu chvíli se Snape zamračil, odvrátil pohled a zabodl ho do světla planoucí svíčky.

Och, stane se toho opravdu hodně, pomyslel si Severus. Temný Pán bude mrtvý a konečně zmizí z jeho života jednou pro vždy. A když mu bude přát štěstí, zbaví se také toho starého hlupáka…

A Pottera…

Svíčka se zachvěla a trochu zhasla. Udělalo se temněji. A chladněji.

Potter také zemře… zemře… a nikdy už ho neuvidí… nikdy víc.

Potřeboval veškerou svou vůli, aby tu myšlenku odehnal. Myšlenka, která se v této chvíli zdála tak… nepředstavitelná.

***

Potter k němu přišel hned po sváteční večeři, přinesl si sebou celý pytel smetí, které považoval za vánoční ozdoby. Severus souhlasil jedině s malým, barevným stromkem, který nyní stál uprostřed stolku jeho obýváku, protože by chlapec evidentně nepřežil, kdyby neměl alespoň jednu věc, která by mu připomněla, že jsou Vánoce. Jako kdyby to nebylo vidět v celém hradu. Koneckonců, stačilo vystrčit nohu před Severusův kabinet, aby byl okamžitě obklopen celou tou šíleností. Nemusel mu to ještě zatáhnout do komnat.

Ale Potter evidentně nepotřebuje příliš štěstí, protože mu stačí jedině malé ozdobené dřevo, na které se každou chvíli může podívat a usmát se.

A Severus se také mohl dívat. Na něj.

Na radost v jeho tváři, když pil máslový ležák… a když sledoval skleněnou kouli… a myšlenka, že to on, Severus, mu způsobil takovou radost, se zdála tak… neskutečná.

Ale, navzdory všemu… ji ochutnal.

A chtěl víc.

***

Vzduch se vlnil, nasáklý teplem a hlasitými údery srdce. Celá místnost byla vyplněná mlhou, která zkreslila všechno okolo, a vrhla celý obývací pokoj do šarlatové temnoty, ve které nebylo nic, vyjma jasné pulzující bytosti, sedící na Snapeových kolenou v krvavě červené košili s otevřenými, těžce po vzduchu lapajícími ústy a horkou erekcí, pulzující v Severusově sevřené dlani.

„No, no, nemůžeme dovolit, abys došel tak rychlého konce…“ Zašeptal chraplivě a snažil se dodat svému hlasu kousavé zabarvení, aby zakryl netrpělivost a potlačil hlad, který cítil, když se díval na chlapce.

Ale nezamýšlel spěchat. Chtěl se o něj pečlivě postarat, chtěl nasytit tu touhu pomalu, sledovat, jak se rozpaluje plamenem a roste čím dál víc, a donutit Pottera škemrat a kvílet bez konce, aby se Severus mohl z tohoto pohledu těšit co nejdéle a utápět se v chlapcových emocích.

Popadl černou kravatu, pomalu ji sunul dolů a povoloval ji, aby mu ji mohl přetáhnout přes hlavu. Odhodil ji na podlahu, aniž by odtrhl pohled od zamlžených očí skrytých za brýlemi, sáhl po knoflíku košile a pomalu je jeden po druhém rozepínal a sledoval, jak se centimetr po centimetru odhaluje jasná kůže zpod oblečení. Až se nakonec dostal k poslednímu knoflíku a mohl odsunout látku stranou jako záclonu, skrývající před jeho očima vytoužený pohled. Pohled, který by mohl sledovat hodiny. Dvě, tmavé bradavky na té jasné, bezchybné kůži, bez jakýkoliv jizev a skvrn, drobná, štíhlá, chlapecká postava, tak živě mu připomínající, že mu bylo stále... šestnáct. Šestnáctiletý, který potřeboval Mistra, potřeboval autoritu, potřeboval silnou ruku, která mu vezme dech z hrudi a otřese jeho světem. Ale pomalu se ukazovalo, že i Severusův svět se začíná chvět…

Netrpělivým pohybem sundal košili z jeho ramen, stáhnul ji k loktům a nechal ji tam, a na poslední chvíli zastavil nutkání, vrhnout se na něj, aniž by na něco myslel, prostě ho pohltil. Celého. Vychutnal si každý kousek. Ochutnat mladost a to nekonečné odevzdání tak dlouho, dokud se nenasytí, než znovu za pár hodin zatouží opět.

Ale místo toho jen zvedl ruku, dotknul es prsty hladké pokožky na šíji a slyšel, jak mezi Potterovými rty uniklo tiché povzdechnutí. Harry zaklonil hlavu, dávajíc mu plný přístup, a Severus ho ochotně využil, putoval dlaní přes jeho šíji, ramena, klíční kost, hruď. Byl tak teplý. Vždy tak teplý… Severus přesouval prsty po té žárem zářící kůži, vědíc, že každý, i ten nejmenší kousek… náležel jen jemu. Jen on měl právo se ho dotýkat. Jen on mohl jeho žárem ohřát své chladné dlaně. Jen on jediný měl Pottera. Jen on ho mohl píchat, mohl vyplnit prsty každou prohlubeň jeho těla a snažit se ji zapamatovat, spolu s jeho sladkou vůní, rozpáleným teplem, vyčerpanými steny, aby si je mohl během noci přehrávat v paměti.

Aby prosvětlil temnotu.

Všechno zmizelo, pokryté lepkavou, těžkou, šarlatovou mlhou, ze které se ozývaly pouze zvuky. Steny, hrdelní šepot, připomínající vyhladovělé zvíře, zrychlený tlukot srdce, dlouhé vzdechy, smíchané s oddechováním a pronikající vším, hustou, vnitřnosti požírající touhou.

A nakonec se z té mlhy vynořila tvář. Tvář široce rozevřených, zelených očí vyplněných ohněm orgasmu a štíhlé tělo, vypnuté do luku na jeho klíně kroutící se v rytmu vln rozkoše, přelévající se přes něj.

A mohl znovu sledovat, jak absolutně vše z jeho tváře mizí a zůstává jedině čistá blaženost, tak silná, až se zdálo, jako by mu způsobovala bolest. Jak černé prameny padají na zpocené čelo, a v koutcích očí se objevují slzy. Jak jeho boky pokračují v útoku, když ze sebe dostává poslední kapky semene. Jak otevřel ústa s výkřikem a vychází z nich sten uspokojení.

Tak dokonalý… tak zatraceně dokonalý.

Severus zoufale pohlcoval ten pohled, čekajíc… protože věděl, že za chvíli, už za několik vteřin, nadejde to nejlepší.

Och ano, teď!

Ten úžasný blažený výraz tváře, nepřítomný úsměv a oči zářící nádherným naplněním… viděl to všechno, než Harry ztuhl, s povzdechem na něj spadnul, a vtulil se do jeho šatů.

Teď, když už byl Potter nasycený, mohl Severus nakonec nasytit i sebe…

***

Severus ležel chvíli na zádech, díval se do stropu a snažil se zklidnit dech. Slyšel vedle sebe Harryho těžký dech. Pomalu otočil hlavu a podíval se na něho. Chlapec ležel zády k němu, s pokrčenýma nohama. Jeho jasná kůže se leskla potem. Jeho svaly se viditelně chvěly. Viděl jeho vystouplé lopatky a dlouhou linii páteře táhnoucí se ke kříži. Podíval se níže. Mezi jeho hýžděmi tekla bílá, hustá tekutina, usazující se na černé posteli.

Tak zkažený… poskvrněný.

Ne. Neměl by tak vypadat. Měl by zářit. Musel zářit.

Severus sáhl po hůlce a téměř neslyšně zašeptal čistící kouzlo. Ostrý, dráždivým zápach potu a sexu zmizel. Sperma rovněž.

Muž se zvedl na lokti a podíval se na Harryho ležící vedle. Jeho tělo zářilo svým jasem na té černé posteli. A ten pohled se Severusovi zdál tak… neskutečný. Na to nebyl zvyklý. Mít něčí přítomnost ve své ložnici. Ale Potter byl tady. V jeho posteli. Horký a uspokojený, po jeho boku. A Severus od něj nedokázal odtrhnout pohled, když se přisunul blíže, natáhl dlaň a dotknul se tmavých, rozcuchaných vlasů na posteli.

A v tu samou chvíli se vzduch stal teplejší a vyplnil se světlem.

Severusovy oči překryla divná mlha, když hladil černé, vlhké prameny, jemně mu klouzající mezi prsty a poslouchal chvějící se Harry dech, který se pomalu uklidňoval. Přesouval prsty po hladké, rozpálené tváři, hladíc tvář a chlapcovu skráň. Cítil ve vzduchu vůni vanilky a čokolády a zdála se mu ještě intenzivnější než obvykle. Samovolně přesunul tvář blíž k Harryho šíji, hladil nosem rozcuchané vlasy a hluboko do sebe natáhl tu nebývalou vůni.

Místnost se lehce zavlnila a vyplnila čím dál hlasitějšími a rychlejšími údery srdce, s echem odrážejícím se od celé ložnice.

Cítil teplo vycházející s nahého těla. Teplo, které pronikalo přes jeho kůži do jeho nitra a roztopilo cosi, co by mělo zůstat pokryté ledem. Něco v nejvzdálenějším rohu jeho mysli křičelo. Křičelo, že by se měl ovládat, že by se měl odsunout, vstát a odejít, stejně jako to dělal vždy, a nedopustit, nedovolit, aby ho cokoliv zastavilo. Potlačit v zárodku každou, i tu nejmenší jiskru, která by se mohla v jeho duši usadit.

Ale… byl v té chvíli příliš ohlušen, než aby slyšet ten vzdálený křik.

Je to jen jeden večer. Jen jeden. Nic se nestane – pomyslel si a poslouchal čím dál hlubší, spokojenější dech vedle sebe.

Vypadalo to, že chlapec usnul. V jeho posteli…

Nadešlo vystřízlivění.

Severus odtáhl tvář od jeho šíje a zamračil se.

Nedovolí mu tu spát. Potter se musí vrátit na kolej.

Muž zavřel oči a sevřel rty. Po chvíli se v místnosti udělalo chladněji, mlha opadla, a červeň se rozplynula, nahrazena mihotající se tmou. Když Severus otevřel oči, nebyla v nich stopa po žádné emoci. Jen nevzrušená lhostejnost. Nadzvedl se na ruce a odsunul se.

„Je pozdě. Musíš se vrátit.“

***

Když se Severus vrátil z koupelny, Potter ještě ani nevstal, nezvedl se a nebyl připravený k odchodu, ale… usnul v posteli. Snažil se ho vzbudit, ale chlapec se zdál po sexu tak vyčerpaný, že vůbec nereagoval.

Dovolil mu tedy zůstat. Jen jednou. Ale nad ránem ho odsud vyhodí. Ať si Potter nemyslí, že je tohle nějaký zatracený hotel.

Nicméně se rána nedočkal, protože ho v noci vzbudil křik.

Potter měl noční můru. Můru, ve které, jak si Severus domyslel, chlapec spatřil jeho smrt. Nejspíše z rukou Temného Pána. Pokusil se ho uklidnit, ale Potter byl tak otřesený, že vyskočil z postele a klopýtaje zamířil do koupelny.

A nevyšel. Rozhodně po příliš dlouhou dobu. A s ohledem na výraz v jeho tváři, ve které zanechala hrůza a zoufalství tak hluboké stopy, že je Severus viděl ještě dlouho před očima, když chlapec zmizel do svého úkrytu... začínal se znepokojovat.

Než se Severus dokázal zorientovat, stál už před dveřmi do koupelny, díval se na ně a čekal...

Dá mu ještě minutu. Jestli odtamtud Potter nevyjde, sám ho vyvleče. Klidně i silou.

Naštěstí to nemusel dělat.

Klika se pohnula a dveře se otevřely.

Potter se zarazil ve dveřích, a díval se na Severuse se zaskočením. Ale než se mu podařilo uniknout pohledem, muž viděl výraz v jeho očích… a cosi v jeho nitru sebou trhlo. Prudce a nepříjemně.

„Promiň, že jsem tě vzbudil.“ Zamumlal tiše chlapec, a díval se do podlahy. „Nechtěl jsem. Můžeme už jít spát.“

Aniž by zvedl hlavu, snažil se kolem něj projít, ale v tu chvíli Severus spatřil, jak se jeho vlastní ruce roztahují a z úst mu uniká jemný šepot:

„Pojď sem.“

Přitáhl si ho k sobě a přitisknul k hrudi, uzavřel ho svými pažemi a slyšel tichý povzdech, který vyšel z Harryho úst.

Nevěděl, jaký impulz mu to přikázal udělat. Ale poddal se tomu, cítil teplo pronikající do něho, štíhlé tělo, které se k němu tisklo tak úžasným způsobem…

Na okamžik panovalo ticho. Přerušované jedině pravidelnými údery srdce.

„Nic ti není… že?“ Uslyšel nejistou otázku vyslovenou chvějícím se hlasem.

Potter se bál. O něho. Sama myšlenka, že kdokoliv by se o něho mohl bát, se mu zdála iracionální. Neskutečná.

Všichni, kteří ho znali, dokonale věděli, že se Severus o sebe dokáže postarat. Prostě mu dali rozkazy a očekávali výsledky. Bez ohledu na cokoliv. Bez přemýšlení, zda při tom zemře, nebo získá další jizvu. Nikdo se o něj nestaral. On také ne. Naučil se nestarat.

Ale náhle se objevil Potter. Se svou mladistvou citlivostí a naivní oddaností. Jediná osoba, která…

Severus se pohnul a uvolnil ho ze stisku, chytil jeho tvář do dlaní a zvedl ji. Když spatřil ten pohled v zelených očích, vyplněný zoufalstvím, vzduch se zavlnil, naplněný září.

„Ne, nic mi není. Byl to jen sen.“ Odpověděl tiše.

„Slibuješ?“ V chlapcově hlase znělo zoufalství. Jako by sama myšlenka, že by mohl Severuse ztratit, se zdála… nepředstavitelná.

A Severus pocítil, jak se do jeho hlavy vkrádá nevítaná myšlenka…

Pokud se cokoliv pokazí a on nedovede chlapce k Temnému Pánovi, nebo nedokáže uvařit lektvar… pak se Potterův sen změní na proroctví.

Záře zhasla, tlumená přicházející temnotou.

Zůstal jedině nevyhnutelný chlad.

„Slibuji,“ odpověděl Severus, poddávajíc se temnotě plazící se po stěnách a stropě. „Tvoje starost mě dojímá, Pottere.“ Snape pustil jeho tvář a narovnal se. Čerň se už doplazila k jeho nohám. „A teď se vrať do postele. Předpokládám, že zde nemíníš stát do rána a litovat se.“

Harry se lehce usmál.

„Ne,“ odpověděl.

„To je novinka,“ odfrkl muž, odvrátil se od něj a otočil hlavu. „Přece si tak libuješ v lítosti.“

Cítil, jak se mu v krku plazí chladné prsty hněvu. Měl pocit, jako by se ho pokoušely rozsápat. Proč musel Potter všechno tolik komplikovat? Proč k němu musel přijít s tou žalostnou, zbytečnou starostí? Proč mu tu Severus dovolil zůstat? Nepotřeboval uprostřed noci jeho sebelítost. I tak byla bezcenná. Nepřinesla nic, než jen… rozhořčení. Vyvedla ho jen z rovnováhy.

Chlapec překvapeně rozšířil oči.

„Nelituju se,“ řekl obraně. „Měl jsem jen zlý sen. Říkal jsem, že už můžeme jít spát.“

„Skvělé, neboť mám dost toho dělat ti chůvu,“ odpověděl trpce Severus.

Hněv kypěl. Kousal. Drásal.

Za to mohl Potter.

Že Severus při něm ztratil kontrolu. Že to on ho musel následovat, utěšovat ho a přitáhnout ho zpět za provaz, a že Potter zatáhl zpátky. A že chlapec měl o mnoho více síly, než se zdálo.

A že se svým tvrdohlavým světlem dostal do míst, která by měl navždy zůstat v temnotě.

***

V laboratoři panovalo šero. Jediným světlem byla svíčka stojící na jedné z polic, která v temnotě osvětlovala vysokou postavu, oblečenou do Smrtijedských šatů.

Severus stál nad myslánkou a čistil svou mysl. Pečlivě navíjel na hůlku všechny nebezpečné myšlenky a vzpomínky a umisťoval je mezi zlaté stužky. Vzpomínky se točily a vyplývaly na povrch, tvoříc propojené obrazy. Potter na jeho klíně. V jeho posteli. Píchající ho. Masturbující. Šťastný.

Teplota v místnosti se zdála s každou myšlenkou umístěnou do myslánky chladnější. Po policích a lahvičkách se šplhal mráz, jako kdyby se poblíž objevili mozkomoři. Jediným prvkem v místnosti, který nebyl pokryt mrazem, byla myslánka. Vyzařovala žár, jakoby v sobě shromáždila veškeré teplo a světlo.

Severus schoval hůlku a narovnal se.

Byl hotov.

***

Vždy to bylo tak bolestivé. Mysl Temného Pána připomínala ostří. Vrazila dovnitř, procházela všemi stěnami a nechávala po sobě dlouhou, krvácející ránu, otevřenou a zmasakrovanou. A jeho smích… byl jako skleněné střepy, které se vrážely do mozku ještě dlouho po tom, když smích utichl.

Vždy se smál, když si prohlížel Severusovi vzpomínky a mohl v nich spatřit svého největšího nepřítele… zlomeného, podlehlého, ovládaného… a zvláště se mu líbila vzpomínka, ve které Potter klečel u stolku v Severusově obýváku, svázaný a ochromený, sténajíc bolestí, zatímco ho muž píchal ostře a bezohledně. Ano, tohoto pohledu si Temný Pán cenil nejvíc. A Severus zřetelně cítil jeho uspokojení.

„Dokonalé,“ zašeptal, když nakonec opustil Severusovu mysl, zaklonil se ve svém vysokém křesle a spokojeně se usmál.

Severus potřeboval chvíli, aby přišel k sobě. Měl pocit, jako by v jeho mysli byly bolestivé rány v místech, kde Temný Pán zaťal své drápy. Několikrát zamrkal, a snažil se předejít závrati. Vždy se po proniknutí cítil, jako by byl zbaven všech ochran. Jakoby jeho mysl zůstala kontaminovaná a začala hnít a plesnivět zevnitř, vyplňujíc každou mezeru hustou, pronikavou temnotou.

„Ale zdá se mi, že je tvých vzpomínek čím dál méně….“ Pokračoval Temný Pán, mhouřil oči a probodával Severuse pohledem.

„Rozhodl jsem se omezit kontakt s chlapcem na nezbytné minimum. Je hlučný a iritující. Velmi mě vyrušuje a brání mi v práci na lektvaru,“ odpověděl hladce Severus, dívajíc se před sebe nevzrušeným pohledem. „Ale pokud si přejete, Pane, můžu ho vídat častěji.“ Ve chvíli, kdy Severus ta slova vyslovil, objevil se na jeho tváři výraz znechucení.

Temný Pán na něj chvíli hleděl, po čem odpověděl:

„Nechám rozhodnutí na tobě, Severusi. Záleží jen na tobě, aby od tebe chlapec neutekl. Nezajímá mě, jak to uděláš, ale až nadejde čas, musí tě následovat po kolenou a bez váhání splnit jakýkoliv tvůj rozkaz.“

„A tak se stane,“ odpověděl Severus, přikývl hlavou a dovolil, aby se na jeho rtech roztáhl upřímný úšklebek.

„A jaký je tvůj pokrok s lektvarem? Podařilo se ti získat oči chiméry?“

„Pracuji na tom. Kontaktoval jsem ty nejlepší lovce těchto tvorů ve Velké Británii. Měl bych je dostat hned po Novém roce. Evidentně se jich nejvíce objevuje na silvestrovskou noc, kdy všechno umírá, aby se následujícího dne mohlo zrodit na novo.“

Temný Pán souhlasně přikývl.

„Vynikající. Pokud se objeví jakékoliv problémy, okamžitě mě informuj.“

„Samozřejmě, můj Pane.“ Severus se poklonil a ve stejné chvíli uslyšel zvýšený hlas:

„Červíčku!“

Dveře se otevřely a dovnitř vklouznul malý, chvějící se člověk.

„Ano, můj Pane?“

„Přiveď ke mně Bellatrix a Blackwooda.“

„Už běžím, můj Pane.“

Minula chvíle, než se dveře znovu otevřely a dovnitř vkročila Bella, následována jejím vysokým, silným bratrancem.

„Volal jste nás, Pane?“ Zeptala se žena, předklonila se a zbožně se na Voldemorta dívala. Její pohled na chvíli zabloudil k Severusovi a muž z ní vycítil nedočkavé vzrušení. Temný Pán ho již před časem informoval, že Bellatrix odhalil jejich plán, protože mu již mnohokrát dokázala, že je jeho nejvěrnější. Udělal to, aby mohl Severus případně využít její pomoci, kdyby získání některé ingredience do lektvaru bylo problematičtější.

Severus z toho nebyl nadšený. Bellatrixino vědění ho jedině znepokojovalo. Žena si ohromně užívala jeho úkol a nedokázala odolat mu, aby mu to nepřipomínala při každém jejich setkání a nutila ho, aby jí vyprávěl stále pikantnější detaily o tom, co dělá s Potterem, a následně se chlapci vysmívala a všechno komentovala znechuceným tónem.

Temný Pán se podíval na tři Smrtijedi stojící před ním a začal:

„Chci s vámi probrat podrobnosti nejbližšího útoku. Zmínil jsem se o něm během naší poslední schůzky. Rozhodl jsem se, že ho provedete vy tři.“

Bellatrix nadšeně vykřikla a Blackwood se ohavně usmál. Jen Severus zachoval kamenný výraz tváře.

„Hampstone splane,“ pokrčoval Temný Pán. „Musíte nadělat co nejvíce škody. Měla by to být velkolepá podívaná. Zabijte co nejvíce těch ubohých červů.“ Voldemortova tvář se zkřivila krutým úsměvem. „Chci, aby si kouzelnický svět dlouho pamatoval vánoční dárek, který jsem pro ně připravil…“

***

Po chodbě Bradavic se přesouval stín. Na moment vykročil na světlo, když procházel kolem pochodní na stěně a znovu se vrhl do tmy. Černý plášť za ním povlával a vypadalo to, jako by za ním zahlazoval šlépěje ledovou temnotou. Mířil přímo do sklepení. Až nakonec dorazil ke svým dveřím do kabinetu. Zašeptal heslo a vešel dovnitř. Přešel kabinet několika kroky a po chvíli se ocitl v obýváku. Skřítci zapálili oheň v krbu, ale ve chvíli, kdy se muž ocitl v místnosti, plamenu pohasly a vzduch se ochladil.

Zamířil k baru, opřel se dlaněmi o černou desku a sklonil hlavu. Na jeho napjaté tváři bylo silné rozrušení. Oči připomínaly ledové krystaly, ve kterých se odrážel… dusivý, téměř zoufalý vztek. A smíchem zkřivená tvář Temného Pána.

Neustále mu to bylo málo. Stále potřeboval víc vzpomínek, víc a víc, aby si je užil, aby si užil Potterovo ponížení… aby se mu vysmíval.

Severus zaťal pěsti. Udeřil s nimi o desku a vydal ze sebe zvuk připomínající šílené zvíře.

Stále slyšel v hlavě jeho smích. Jeho a Bellatrix. Nedokázal se jich zbavit. A tak to bylo vždy, když se vracel ze setkání.

Severusi, na tvém místě bych si dezinfikovala penis pokaždé, když bych ho musela zarazit do zadku toho špinavého spratka! Ještě od něj něco chytíš… například nějaké nechutné… pocity.

V černých očí se objevila puklina.

Jeho tělo zareagovalo automaticky a vztekle praštil do všech lahví na desce. Prostor se vyplnil zvukem rozbíjejícího se skla.

A v tu chvíli Severus pocítil teplo v kapse. Samovolně sáhl po kamenu a přisunul si ho k tváři.

Chvíli prostě jen stál a díval se na kámen, aniž by se pohnul. Po chvíli se jeho víčka zavřela a ramena klesla. Oheň v krbu se zamihotal a vzduch se oteplil. Temnota začala ustupovat. Smích utichl. Rozzuřenost se stáhla, nahrazena klidem. Dlaně se přestaly třást. Když otevřel oči, nebylo v nich stopy po ledu. Rozpustil se.

Muž zvedl hlavu a podíval se směrem k laboratoři. Vložil kámen do kapsy a pomalu zamířil ke knihovně, a když se odsunula a odhalila vchod, zamířil své kroky přímo k myslánce. Zastavil se nad ní a podíval se dolů na zlaté prameny, cítíc na tváři jejich žár. Natáhl ruce a sevřel je na okraji mísy.

Chtěl se toho tepla dotknout. Znovu ho v sobě pocítit. Přimět ho, aby se v něm rozlil jako divoká řeka. Aby ho znovu naplnil.

A udělal to. Naklonil se, zanořil do myslánky svou tvář a nechal se unést vírem.

***

Severusův pohled byl upřený na Harryho, který držel v rukou knihu a zdál se být čtením naprosto pohlcený. Ale Severus věděl, že to bylo jen zdání. Protože vše zde bylo jen proto, aby ho to pokoušelo. Rozepnutý límeček, který odhaloval jasnou, hladkou kůži a zval, aby do ní zanořil zuby. Mírně pokřivená kravata, zmačkaná košile, příliš široce roztažené nohy.

Tak bezstarostně divoký… Opravdu, co si to namlouval?

Severusův pohled se přesunul nahoru, a zastavil se na Potterových rtech, které si čas od času chlapec oblízl.

Pokoušel ho, bezostyšně provokoval… Zlomyslný, lstivý spratek…

Harry otočil stránku a znovu si olízl rty a kousl se do nich.

Severus potlačil sten, když se jeho kalhoty staly těsnější. Toužil, aby se ty rty sevřely kolem jeho penisu. Toužil se utopit v té horké, nádherné vlhkosti a vidět ten dech beroucí pohled, když se na něj dívá skrz zamlžené brýle. Toužil… do háje, proč by neměl prostě vstát a vzít si ho?

Vstal téměř neslyšně.

Plameny, které už delší dobu olizovaly jeho nohy a plášť, se teď šířily po koberci, a tvořily ohnivý les. Aniž by odtrhl pohled od Harryho, Severus sáhl po zipu, pomalu ho rozepl a vyndal z kalhot svůj bledý, tvrdý penis. Byl tak horký, že mu téměř popálil dlaň a pulzoval potřebou zanořit se v těch rozevřených vlhkých rtech…

Jako v transu, prošel plamenným lesem, aniž by spustil pohled od Harryho úst. Ještě chvíli, už za moment se do nich propadne, a uhasí svou touhu. Už za chvíli pocítí úlevu…

Jakmile se objevil u Harryho, jednou rukou mu bleskově vytáhl knihu z rukou a druhou ho současně chytil za vlasy, přitáhl jeho hlavu ke své erekci a sledoval, jak se zelené oči rozšířily zaskočením a rty se rozevřely… Severus sevřel zuby, dusíc v sobě sten, když sledoval, jak se jeho penis vsouvá do těch chtivých úst, kousek po kousku, čím dál hlouběji se nořil do teplé, smyslu zbavující vlhkosti, až se konečně dotknul hrdla, a Potter zvednul oči a podíval se na něj tím svým rozpustilým pohledem a v té chvíli se všechno ztratilo v moři ohně, každou myšlenku pohltí plameny. A skutečně ho spálí.

***

Zase to udělal.

Seděl v křesle naproti Potterovi, a opět přemýšlel, jak k tomu došlo? Jak došlo k tomu, že chlapec tráví téměř každou svou volnou chvíli v jeho komnatách, a chová se tak volně, jak by byl ve své koleji? Jak došlo k tomu, že pomalu zapomínal, jak trávit večery o samotě? Jak došlo k tomu, že Potterova přítomnost… ho přestala dráždit? Že ji začal akceptovat? A dokonce… ji začal… vyžadovat.

To vědomí ho vyděsilo, ale musel nazývat věci pravými jmény: přestal nad tím mít moc.

Potter byl příliš často v jeho myšlenkách. Příliš mu dovolil se s ním sblížit. V určitém okamžiku ztratil svou ostražitost, aniž by si uvědomil, jak hluboko už se dostal… Potter připomínal vodu, která, kromě toho, že se zdála být slabá a neškodná, tvrdohlavě a vytrvale den po dni drtila skálu. A i když na první pohled nevidíte žádné změny, jednoho dne zjistíte, že voda už dosáhla tak daleko, že podemlela celý břeh, a že každým okamžik hrozí zavalení. Ale pak už je obvykle pozdě, abyste to zastavili.

Ano. Vymklo se mu to zpod kontroly.

Ale problém s Potterem byl takový, že ho bylo všude plno. A dokonce, i když se Severus snažil ho odstrčit, tak se chlapec zase vrátil. Nikdy v životě nepotkal nikoho takového. Tak zatraceně… okouzlujícího. Stále byl ohromený jeho neuvěřitelnou citlivostí. Jak je možné, že někdo, kdo byl vychováván těmi odpornými mudly: někdo, kdo celé své dětství nepoznal teplou náruč: někdo, kdo musel bojovat o svůj život od raného věku: někdo, jehož život visel už tolikrát na vlásku: někdo, jehož jméno znal celý kouzelnický svět, a který mu na ramena složil tíhu, se kterou by se pravděpodobně nedokázal vyrovnat ani zkušený čaroděj… že ten někdo, zůstal tak… nevinný? Jak je možné, že si v sobě dokázal udržet takovou mimořádnou citlivost? Že zářil světlem v té všudy přítomné špíně? Že k sobě nepustil temnotu? Kdokoliv jiný na jeho místě by se už dávno topil ve tmě.

On sám ji v sobě měl až příliš a dokonale si toho byl vědom, ale neměl v úmyslu s tím bojovat. Byla jeho součástí. Byla tak hluboko zakořeněná v jeho duši, že by se jí nedalo ničím zbavit. Akceptoval ji. Někdy ji nechal, aby nad ním převzala kontrolu, a v tu chvíli udeřil, zranil a opil se. Krmil ji, dokud se nenasytila, a nestáhla se, aby ji po chvíli znovu pohltil hlad… Vždy to stačilo k tomu, aby se všichni drželi dál…ale pak se objevil Potter. Šestnáctiletý chlapec s jizvou na čele, který mu dovolil, aby se na něm přiživoval… ochotně mu sám dával, krmil jeho temnotu a… neodešel. Stále se vracel. Spolu se svým světlem.

To bylo… neskutečné.

Ale muselo to skončit. Co nejdříve, než bude pozdě. Musí se toho zbavit. Té Potterovi přítomnosti, která ho všude doprovázela a odhalila každý kousek jeho komnat. Toho bezpodmínečného odhodlání. Té pohlcující vůně, která mu vnikla do nosu pokaždé, když ho Potter objal. Té… slabosti.

Musí postavit přehradu, které zadrží vodu, než se dostane ještě hlouběji a hlouběji. Odříznout ji. Oslabit její sílu. Posílit narušené stěny. A už ji víc nedovolit proniknout, protože i ta nejmenší mezera v kombinaci s tlakem, který se na ni tlačí… se může změnit v katastrofu, a on už nebude schopen to zastavit.

***

Severus naklonil sklenici, aby vypil zbytek whisky, ale v tu chvíli uslyšel šelest a blížící se kroky. Potter se u něj v okamžiku objevil. Už vztahoval ruce, aby ho objal, a nakláněl se, aby si mu sedl na kolena, a znovu se dostal do jeho prostoru svým teplem a vůní… ale Severus byl rychlejší.

Vyskočil z křesla, odstrčil jeho ruce a odtlačil ho ramenem, po čemž beze slova zamířil k baru, kde vzal lahev a nalil si pořádnou porci alkoholu.

„Co se stalo?“ Uslyšel za zády přidušený šepot. „Proč se mi vyhýbáš? Proč přede mnou utíkáš?“

Ve vzduchu se objevily ledové krystalky. Muž sevřel ruku kolem lahve.

„O čem to zase mluvíš, Pottere?“ Zeptal se tak posměšně, jak to jen dokázal. „Máš příliš bujnou fantazii, když vidíš věci, které neexistují. Můžeš si podat ruku se slečnou Láskorádovou.“

Chvíli panovalo ticho. Zdálo se, že se mu ho podařilo umlčet. Ale ne na dlouho. Věděl, že Potter to tak rychle nevzdá, ale nemyslel si, že… zaútočí. Bylo to jako zjistit, že ovce začala… kousat.

„Máš mě za idiota?! Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se ke mně chováš? Že jsem si nevšiml, jak unikáš mé blízkosti, nechceš mě obejmout, nechceš se na mě ani podívat jinak než zesměšňujícím pohledem? Myslíš, že jsem si nevšiml, že se všechno změnilo? Nerozumím tomu proč. Co se stalo? Chci, abys mi to vysvětlil!“

Krystalky ledu se změnily v plameny. Tak ledové, až byly téměř černé. Na stěny padl stín. Hustý a dusivý.

Jakým právem od něj to děcko požadovalo vysvětlení? Co mu měl vysvětlovat? Že se z vlastní vůle snaží naivně zkrotit bestii a pak se diví, že má bestie zuby, kterými ho může kousnout? Že slouží jen jako zvíře k porážce, kterému Severus nikdy neměl povolit otěže a dovolit jí chodit na volno, protože se takhle dostala akorát příliš blízko? A teď jí musí odvézt zpět do klece, i když by musel použít hůl. Musí jí ukázat, kde je její místo.

Pomalu se otočil, nechal, aby jím temnota pronikla a plameny se staly ještě chladnější.

„Nemusím ti nic vysvětlovat, Pottere,“ vycedil. „Nenapadlo tě, že jsem prostě neměl zájem?“

„A kdo je tu lhář?!“ Harry téměř křičel. „Dokud mi to nebudeš chtít vysvětlit, nemám tu co pohledávat. Dej mi vědět, až se rozhodneš.“ Otočil se, se zlostí popadl z opěradla svůj plášť a zamířil k východu.

„Okamžitě se vrať, Pottere!“ Zařval Severus. Chlapec se zastavil a nejistě se otočil. „Nedovolil jsem ti odejít. Sedni si!“

Chvíli se na něj Potter jen díval s nerozhodností na tváři, která se pomalu přeměnila v hněv. Nakonec se otočil, přešel do křesla, těžce do něj usedl a věnoval Severusovi očekávající pohled.

Muž se uvolnil. Měl ho v hrsti. Teď mohl vrátit úder, který způsobí, že ten záblesk v zelených očích nakonec vyhasne. Musí ho zranit tak, aby už ztratil veškerou naději a už se nepokoušel vylézt. Musí ho zarazit hluboko, aby se už nikdy nedostal tak blízko… Musí s ním zacházet, jakoby nic neznamenal…

Severus se podíval na hodiny. Už minulo dost času. Olízl si rty, a probodl chlapce nejchladnějším, nejlhostejnějším pohledem, jakého byl schopen, a ledově vycedil:

„Váš trest právě skončil, pane Pottere. Můžete odejít.“

Viděl, jak se Harryho oči nevěřícně rozšířily a objevilo se v nich… zklamání. A bolest. A věděl, že zasáhl.

Výsměšně se usmál.

Potterovi rty se stáhly do tenké čáry a brada se začala chvět. A Severus jen sledoval, jak chlapec vstává, bere si svůj plášť a vybíhá z komnat, třískajíc dveřmi.

Skvělé. Jen ať to tak zůstane. Vůbec ho nepotřebuje. Nepotřebuje jeho naivní ujištění, jeho sliby. Jeho přítomnost. Nepotřebuje ta sentimentální gesta, hloupé úsměvy, ani oči, které se na něj zbožně dívají, a které jen odvádí jeho pozornost a zakrývají cíl.

Ne. Jediné co potřebuje, je… napít se.

***

Když spatřil Pottera následující den na snídani… téměř se udusil. Oh, dokonale věděl, jak chlapec dokáže být impulzivní a jak moc vše prožívá, ale… ale stav, v jakém se Potter nacházel… To bylo jako rána. Jak rána pod pás a Severus měl po celou dobu problémy s dýcháním, když se díval na ty škrábance na tvářích, na zakrvácený obvaz na pravé dlani, obrovskou modřinu pod okem…

V jedné chvíli měl chuť chytit ho za šaty, vyvléct ho z Velkého Sálu a zeptat se, proč si to udělal? Proč musel být tak zatraceně přecitlivělý? Proč musel být tak křehký a nutil ho, aby cítil to... tohle… nutkání, kousajícímu mu vnitřnosti? Rozrušení, které se ho nechtělo pustit, které ho nutilo, aby mu poslal zprávu, a pak ho následoval do učebny Run, i když by ho od sebe měl odehnat.

Ale Potter vždy dokázal najít způsob, aby se ho Severus nedokázal zbavit…

***

Zelené oči se na něj dívaly s hořkostí a záští, tak silnými, že Severus téměř cítil jejich dotek na kůži. Způsobily, že vše, co se v něm něco točilo, kroutilo a kousalo jeho vnitřnosti a toužilo se z něho vymanit, postrčit ho kupředu a odehnat všechen smutek. Jeho penis mu už pulzoval v kalhotách. Sáhl po něm, uvolnil ho, a aniž by odtrhl pohled od těch skleněných očí, nalezl Potterovu drbnou dlaň a navedl ji ke své toužící erekci. Chlapec prudce nabral dech, když se jeho teplé prsty dotknuly, hladké, rozpálené kůže a utáhly se okolo něj. V jeho očích se objevilo ještě víc té jiskřivé hořkosti a jeho rty se sevřely, a Severus cítil, jak ještě víc ztvrdl.

„Víc,“ zašeptal naléhavě.

Potter začal pohybovat dlaní. A ve chvíli, kdy jeho dlaň začala klouzat přes chvějící se erekci, všechno okolo se začalo točit, a zalévat prvními kapkami červené.

„Proč to děláš?“ Uslyšel náhle tichá slova plná výčitek. „Proč se ke mně takhle chováš? Já… udělám pro tebe všechno a ty to víš. Tak proč mi způsobuješ jen… krvácející rány?“ Smutek, který plynul z chlapcových úst, připomínal lávu, která plynula přímo do Severusovi pulzující erekce, rozehřívala ji a dráždila. Muž zasténal a opřel se předloktími o stěnu po obou stranách Harryho hlavy, tlačil se proti němu a přirážel k němu boky. „Nikdo nikdy po tobě nebude tak toužit. Nikdo se na tebe nikdy nepodívá stejným způsobem. Nerozumíš tomu? Když ses ke mně včera choval jako k prvňákovi… víš, co jsem cítil? Mám ti o tom říct?“

Severus se kousl do rtu.

Chtěl mu odpovědět. Chtěl mu říct, aby se přestal litovat, aby ho přestal trápit dětským očekáváním, nekonečnou oddaností a svojí otravou osobou, aby mu dal na chvíli pokoj, protože se s ním nemůže soustředit. Chtěl mu říct, že se mu všechno vymklo z kontroly, a že se chce znovu opít. A vůbec, jak se opovážil vstoupit do jeho života, když by se od něj měl držet dál. Chtěl mu říct, že je jen chlapec, který touží po špatném muži.

Ale z jeho úst vyšlo jen jediné slovo:

„Rychleji.“

Harryho dlaň zrychlila. A po chvíli se k ní přidala druhá, která začala laskat hladkou špičku. Severus si kousal ret téměř do krve a vydával ze sebe přidušené steny.

Och ano! Přesně tak! Naprosto úžasné.

Nahoru a dolů a ještě jednou a ty teplé prsty tak dokonale dráždící špičku jeho penisu a sbírající krůpěje spermatu.

Harryho dlaně objímající jeho erekci způsobily, že téměř ztratil hlavu. A chlapec do něj přitom zabodával svůj rozhořčený pohled, jakoby Severuse obviňoval za všechno zlo světa.

„Nebo možná chceš slyšet něco jiného?“ Zeptal se tichým, ochraptělým hlasem. „Chceš slyšet, jak jsem rozbil sochu a její úlomky mi poranily celou tvář, ale já jsem to necítil, protože žal byl tak silný, že zcela přehlušil fyzické utrpení? Tohle chceš slyšet?“ Sevřel jeho pulzující erekci ještě pevněji.

Ano, přesně to chtěl slyšet. Ať mu připomene, jak je podlý a ničemný, jak je bezohledný a dokáže způsobovat jedině bolest… Tak, aby už nikdy nezapomněl, co měl udělat. Aby nezapomněl, že to všechno je jen iluze, která musí být zničena… a že to on sám ji musí zničit. Aby nezapomněl, jak fungoval dříve, než se v jeho životě objevil Potter, protože zanedlouho opět bude sám… a už nikdy nebude schopen zašeptat zmučeným šeptem:

„Pottere…“

„Nebo mi můžeš říct ty, jak se cítíš, když se ke mně takhle chováš?“ Pokračoval Harry, a ještě rychleji pohyboval dlaní. „Jak tě baví, když mě udeříš a díváš se, jak se bolestí svíjím? Jak spokojeně se cítíš, když mě ponižuješ a sleduješ můj pád? Možná mi řekneš o tom, jak mi rád ubližuješ?“

Výbuch horkých plamenů v místnosti byl náhlý a prudký. Lavice a židle nacházející se v učebně Run se točily kolem nich závratnou rychlostí. Stěny se pokryly červení.

Ještě chvíli. Dovolí si zůstat v této iluzi ještě krátkou chvíli, než se vrátí do svých komnat a stane se mrtvolou. Ještě jen na malou chvíli se bude dívat do těch očí plných plamenů, které v nich tolikrát viděl… a které bude chtít vidět znovu.

Ještě na chvíli.

***

Nad domy se vznášela ohnivá záře a osvětlovala temnotu okolí. Vzduch byl naplněný výkřiky bolesti, strachem a zoufalým utrpením. Postavy v černé kráčely mezi rozdrásanými nebo spálenými těly na ulici, sledujíc hrstku zbylých mudlů, kteří se ještě stále snažili utíkat.

Severus odvrátil pohled od muže, který se válel po zemi jako lidská pochodeň, a podíval se po ulici. Smrtijedi nevynechali nikoho. Viděl, jak Adraught táhne za vlasy mladou ženu. Slyšel její zoufalé kvílení, ale nebylo to pravděpodobně bolestí, ale mrtvým dvouletým dítětem, které žena držela za nohu, a táhnula ho za sebou, jako by věřila, že ještě není pozdě. Ale bylo. Severus viděl záblesk ohně v kaluži krve, která se lila po zemi.

„Pomocaaaaarrrggghhh!“

Severus se otočil akorát v momentě, když na něj spadl chlapec s rozcuchanými, černými vlasy. Jeho krev se roztřískla po jeho bílé masce a plášti, do kterého byl oblečen. Severus ho samovolně chytil a v tu chvíli se celé okolí pokrylo hustou temnotou, ve které jediné světlo dopadalo na zamrzlou chlapcovu tvář… temné, rozcuchané vlasy, tak známé… a… a najednou Severuse udeřil obraz, ve kterém ty světlomodré, zhasínající oči změnily barvu na smaragdovou zeleň skrytou za kulatými brýlemi, a měl pocit, jako by ho něco chytilo za hrdlo a snažilo se ho vtáhnout do té temné bažiny, ve které klečel, držíc v náručí křehké, mrtvé tělo...

Takhle to bude vypadat? Bude přesně takhle držet Pottera po tom, až mu Temný Pán odebere moc a život?

„Odhoď to svinstvo,“ uslyšel přes okolní temnotu a všechno se začalo navracet. Zdálo se však, jako by to vycházelo zpoza skla. Výkřiky, plameny, stříkající krev. Jeho vlastní ruka se zvedla a vrhla kletbu. Tělo ženy udeřilo o trávník. Blackwoodům šílený smích a slova vyřčená se vzrušením.

Ale i přes všechno to utrpení kolem něj, Severus stále viděl jedině ty tmavé vlasy a prázdné oči. A nemohl od nich odtrhnout pohled. Dokud k němu nedolehl Blackwoodův hlas, říkající to jedno, známé slovo:

„…dostane do rukou Pottera, dovolí nám se trochu pobavit…“

Severus odtrhl pohled od těla ležícího na zemi a pomalu otočil hlavu stranu k muži. Vzduch vyplnil ledový vítr.

„Neříkej, že si to neužíváš po všech těch letech, kdy jsi ho měl na dosah ruky,“ pokračoval Smrtijed. „Představ si, že… že ten jejich ‚Zlatý Chlapec‘, jejich ‚Zázrak‘, ‚Naděje kouzelnického světa‘, tenhle mizerný ‚Vyvolený‘… že ho zadupeš do země, a dáš mu pocítit bolest, jakou si nikdy ani nedokázal představit, a pak ho ošukáš do bezvědomí, jako jsme to dělali… Oh, bude to úžasné!“

Z Blackwoodových úst se ozval hrdelní smích připomínající chrčení.

Obsidiánové oči se nehýbaly. Ale něco skrytého za nimi šílelo v amoku, snažilo se to uvolnit a rozdrásat muži stojícímu vedle hrdlo. A roztrhat ho na kusy.

Severus už to viděl před očima. Viděl, jak se Blackwood svíjí u jeho nohou v křečích, trpí tím nejhorším mučením. Viděl, jak z něj pomalu uniká život, a spolu s ním i touha, kterou se odvážil cítit.

Nikdy se ho nedotkne. Nikdy se k němu ani nepřiblíží. Nemá právo dýchat stejný vzduch jako Potter. Chodit po stejné zemi. Existovat vedle něj.

Ve chvíli, ve které to vyslovil, přivolal na sebe smrt. A Severus by mu ji nejraději věnoval už teď, v této chvíli, aby už ani jednu vteřinu nemyslel na to, co by chtěl dělat s jeho Potterem… ale musel se zastavit. Poblíž bylo příliš mnoho svědků.

„Vážně?“ Zeptal se Severus, aniž by odtrhl zamyšlený pohled od Blackwooda, ale muž ho naprosto ignoroval, a dál pokračoval ve svém monologu se zářivýma očima:

„Budu první v pořadí na jeho panenskou prdel…“

Snape udělal krok k němu. Zamrzlá tráva mu zaskřípala pod botami.

Jsi mrtvý, Blackwoode… je to jen otázka času.

„Nemůžu se dočkat, až to uvidím, Blackwoode.“

***

Chtěl se jen vrátit do svých komnat a odpočívat. Smýt ze sebe všechen smrad a špínu pokrývající jeho plášť. Vyčistit mysl od obrazů, zbavit se špíny, která se v nánosech odlupovala jako kůra, a pak s lahví whisky v ruce, stát nad teplem z myslánky a pít lok za lokem, pít tak dlouho, dokud mu už všechno nebude jedno, a dokud všechno nezmizí, aby se znovu mohl vrhnout do ohně…

Leč, když překročil práh svých komnat a uslyšel za sebou šelest… a otočil se s hůlkou připravenou k obraně… uviděl Pottera.

Pottera, kterého nechtěl vidět. Ne teď, ne v této chvíli, kdy konstrukce jeho mysli po celém dni předstírání, vraždění a hraní tolika rolí byla už těžce oslabená… když věděl, že stačí jeden mocnější otřes, aby to už nevydržel… a aby všechno skončilo katastrofou.

Snažil se ho zbavit. Zkusil všechno. Ale Potter neodešel. Nechtěl jít, nechtěl ho nechat nepokoji. Stále tvrdohlavě trval na svých naivních, směšných žvástech a dokonce, když na něj Severus začal používat kletby, stále tam… byl. Stejně jako světlo, které nešlo žádným způsobem zhasnout, a které celou dobu zářilo, dokud vše před jeho očima nepokrylo jasem a předstíralo, že tma neexistuje.

A že ten prohlubující se stisk na hrudi také neexistuje.

„Nechci umřít,“ Harryho šepot byl nezvykle tichý, ale stačil, aby způsobil zničující zkázu a vypustil démony. Mrtvé tělo u jeho nohou… tmavé vlasy rozptýlené v trávě… nehybné, sklené oči… a pak…

…prázdnota.

A nic víc.

Na poslední chvíli se mu podařilo vynořit. Zamířil pohled na Pottera sedícího na podlaze a ještě pevněji sevřel dlaň kolem hůlku, kterou mu zamířil mezi oči.

„Nejen ty jsi v této válce obětí, Pottere,“ vycedil s obtížnou kontrolou hlasu. „Ani první ani poslední. Myslíš, že všichni, kteří zemřeli, nechtěli žít? Myslíš si, že chtěli obětovat svůj život? Myslíš si, že jen ty musíš obětovat to, co je ti nebližší?!“

Téměř se udusil, když si uvědomil, co to právě řekl, nebo spíše křičel Potterovi do tváře.

Ale naštěstí si chlapec zřejmě nevšiml té myšlenky… nebo jí nerozuměl.

To bylo dobře.

„O to nejde!“ Potter rovněž odpověděl křikem. „Ještě nedávno bych to udělal bez váhání. Nezáleželo mi na tom. Ale teď… Teď mám… cosi. Tebe. A bojím se, protože to nechci ztratit. Kdysi bylo zabití Voldemorta pro mě nejdůležitější. Teď… teď jsi nejdůležitější ty! Nechápeš to?“ Dokončil tiše.

Severus sevřel ústa a snažil se nevšímat si, jak se pod ním otevírá propast.

Jak by tomu mohl nerozumět? Rozuměl tomu až příliš dobře…

Ale rozhodně to nebude akceptovat. Nepřijme nic, co by mohlo ohrozit jeho největší touhu. Touhu, která ho dosud držela při životě. I kdyby ji měl ze sebe vyrvat holýma rukama, ať by to bylo jakkoliv bolestivé a kolik krve by při tom ztratil…

„Někdy je prioritou to, co je důležité, ne to, co je osobní,“ řekl chraplavým, vzdáleným hlasem. „S tím se musíš smířit, Pottere.“

„Ne! Nikdy se s tím nesmířím! Možná to zvládnu oboje…“

„Oboje?“ Přerušil ho Snape. „Věř mi, to není možné. Jestli dáš přednost osobním pocitům, už jsi ztracený.“

Ten hloupý kluk ničemu nerozuměl! Ne, on prostě vtrhl do jeho života, o nic se nestaral a naivně si myslí, že pocity jsou něco, co může nosit jako brnění, a co nemá žádný vliv na vítězství. Na přežití.

A to byla slabost. Strašlivá, žalostná slabost a jen blázni ji nechali, aby nad nimi převzala kontrolu… Idioti se srdcem na dlani, kteří si myslí, že jim ta slabost dá jakoukoliv ochranu, že jim dovolí přežít… Ale to není žádné brnění. Zakrývá zrak a brání pohybům. Je to něco, co je může jen zabít. A udělá to při první možné příležitosti.

Potter se zamračil a díval se na Severuse zamyšleným, zvědavým pohledem. A po chvíli se zeptal s přimhouřenýma očima:

„A jaké jsou tvé priority, Severusi?“

Pohybovali se po nebezpečném okraji a s každým okamžikem se přibližovali čím dál blíž k propasti.

„Neprovokuj mě, Pottere,“ vyštěkl Snape a snažil se ovládat svůj třesoucí se hlas.

„To nechci,“ odpověděl klidně Harry. „Jen chci vědět, co je pro tebe důležitější než… být semnou. Někdy mám pocit, že se mě svým chováním snažíš odradit. Jako by sis chtěl udržet odstup. Nechápu, proč to děláš. Ale chci, abys věděl, že je tvoje snaha marná. Je to nemožné, protože už jsi dávno semnou…“ Harry zvedl dlaň a položil si ji na své srdce. „…tady.“ Zašeptal tiše.

A bylo to tu.

Stalo se to tiše. Utopené v padajících zdích, prasklém štítu, bariéra se rozbila v prach. Vyplnila každou prasklinu, rozlévala se po Severusově těle s pomalým klidem a způsobila, že během jedné krátké chvíle všechno, co by ho dokázalo zastavit, odplynulo… Temný Pán, každá mířená kletba, každý útok mysli, každý výkřik utrpení a zhasínající oči…

Zůstal jedině on. Jen Potter.

A také touha. Tak silná, až byla téměř ohlušující. Teď, když v něm nic nezbylo, když všechno, co ho do této chvíle drželo na povrchu, zmizelo, když vše, čím se krmil, z něj bylo vysáto… zůstal jedině hlad. A prázdnota. Prázdnota, kterou dokázal naplnit jedině Harry… jen on.

Pocítil, jak se pod ním podlamují kolena, a ruce se vztáhly po něčem, co potřeboval k přežití. A vzal si to, přitáhl Harryho k sobě a po chvíli se v něm zanořil, v jeho horku a vůni, v jeho pohledu a oddanosti, cítil, jak ho to všechno vyplňuje, jak to v něm roste, dosahuje čím dál hlouběji a rozehřívá každý kousek jeho ledové duše.

Ale bylo to příliš málo. Toužil po víc. Chtěl ještě víc.

Sáhl ještě po více. Do jeho nitra. Teď otevřeného jako natažená dlaň, které touží jedině dávat. A dostal téměř anafylaktický šok, když byl náhle obklopen… tím. Bylo to všude. Tvrdé jako diamant a současně měkké a jemné jako chmýří… a tak neuvěřitelně teplé… a patřil jen jemu. Celá ta… moc, protože to nedokázal nazvat jinak. Směřovala jen k němu. Připravena udělat pro něj cokoliv.

Síla skrytá pod maskou… slabosti. Skutečně to tak vypadalo? Bylo to vždy tak… očividné?

Chtěl… ne, musel se pokusit… ještě více se do ní zanořit.

A udělal to.

A rozkoš, kterou v tu chvíli pocítil, se zdála téměř nadpozemská, i když byla jen úlomkem Harryho moci. Připomínala plynoucí lávu, které se sotva dalo uniknout.

Spadl na chvějící se tělo pod sebou, a lapal po vzduchu. Motala se mu hlava a poprvé se po orgasmu nedokázal vzpamatovat. Měl pocit, že celé jeho tělo pulzuje ohněm, který ho před chvílí spálil.

A pak ucítil Harryho paže, obklopujíc se okolo jeho šíje a přitahujíc si ho ještě blíž.

„Kruci, Pottere, nech mě,“ zalapal těžce po vzduchu, když se mu podařilo znovu získat hlas. Byl si jistý, že se chlapec usmál, ale v té chvíli ho to vůbec nezajímalo. Chtěl prostě jen takhle zůstat, cítit ho každým kouskem svého těla, každým smyslem. Jeho dotyk, jeho vůni, jeho klidný dech…

Pohnul se, zvedl se na rukou, a pohlédl na zčervenalou tvář a na křišťálově lesknoucí se zelené oči. Samovolně zvedl dlaň oděnou v rukavici a dotknul se jizvy přetínající jeho potem zkropené čelo. Pomalu přesunul prst po skráni a tváři, s fascinací sledoval šmouhu od krve, kterou za sebou nechával jeho dotyk. Krev těch všech, kteří dnes zemřeli, svítila na té jasné, bezchybné kůži… byla jako znesvěcení.

Přesunul prst k bradě a nakonec ho zastavil na rozevřených rtech, značíc je rudě.

Polkl a cítil, že mu náhle vyschlo v hrdle.

Na jednu žíznivou chvíli přemýšlel, zda by mohl ochutnat ta vlhká ústa? Jen po nich přejet jazykem, aby poznal jejich chuť…

Ale věděl, že kdyby to udělal, byl by to příliš velký krok… a on by se už nemohl zastavit, aby se neponořil hlouběji do jejich chuti, jejich žáru… a to by byl jeho konec.

Ne, musí je ochutnat jiným způsobem. Jinak uhasit tu stále neuspokojenou žízeň, která ho požírala zevnitř.

Takže se přesunul dál, značíc kůži krvavou stopou, až se nakonec dostal k jeho penisu. Zuby sundal rukavici a ovinul dlaň okolo Potterovi erekce. Byla tak horká, až se z ní téměř kouřilo… jako oheň, který byl uvnitř něho. A toužil ho zažít znovu, toužil se ponořit do těch zelených očí, co nejrychleji…. Chlapec sténal a skuhral, když Severus přesouval dlaní po jeho penisu, za každou cenu z něj chtěl dostat orgasmus, toužil znovu uzřít ten jas rozlévající se po jeho tváři, potřeboval jej. A nemusel čekat příliš dlouho.

Štíhlé tělo se vyklenulo, a z Harryho úst se vydobyl povzdech. Paže, které chlapec ovíjel okolo Severusovi šíje, se sevřely ještě pevněji, jako by se ho ve svém objetí snažil rozdrtit a jeho krk ovanul horký dech.

Cítil teplé proudy semene usazující se na jeho dlani.

Samovolně si olízl rty, cítíc, že mu znovu vysychá v ústech. Potřeboval to. Co nejrychleji. Ta touha… pálila.

Osvobodil se z Harryho stisku, zvedl ruku, a ze shora se podíval na zčervenalou, zářící tvář a prameny vlasů přilepené k čelu. Viděl v široce otevřených očích planout oheň. Oheň, který téměř dosáhl až k jeho mysli a Severus ho cítil tak jasně, jakoby planul v něm.

Uvolnil z ruky horký penis a zvedl ruku pokrytou spermatem k ústům.

Olízl ji.

Chutnala… úžasně. Lila se mu do úst jako pramen chladné vody do vysušeného hrdla, v jedné chvíli hasila touhu a přinášela úlevu, která nebyla srovnatelná s čímkoliv. Potterova celá chuť… všechno jeho nadšení, nepředvídatelnost, naivita, oddanost, celá ta spalující síla... všechno obsažené v té bílé, hořkosladké tekutině. V jeho ústech. V jeho hrdle. V něm. Rozlévala se po jeho těle a hasila zničující požár, který v něm zůstal po tom, co zažil. Přinášel… mír.

Poddal se mu. Klesl na lokti, vtulil tvář do Harryho krku a zanořil se do jeho ohromujícího, uklidňujícího tepla.

„Přijď zítra večer. Připravím večeři. A… přines si sebou pyžamo a zubní kartáček. Jestli chceš.“

***

Byl idiot. Myslel si, že je neporazitelný, že stačí, když vybuduje silnou přehradu, pevné zdi, které udrží všechno. Ale něco takového se udržet nedalo. Stalo se to bez povšimnutí, a snažil se tak dlouho a tak vytrvale, dokud nakonec nebyla vytvořena dost široká mezera, kterou mohl proniknout a zaplavit vše, s čím se na cestě potkal, ničíc pečlivě budovanou konstrukci.

Ale jen skuteční hlupáci mohli uvěřit, že tohle je konec. Opravdoví virtuosi dokázali stavět své konstrukce čím dál vyšší a vyšší dokonce i uprostřed vody. Proto byli nazýváni Mistry.

Severus pohlédl na Pottera, který usínal na jeho klíně. Večer byl úspěšný. Snědli společně večeři, kterou Severus připravil… a pak se prostě nechali unést svými zvrácenými představami. A teď ho měl Severus tady, u sebe, tak blízko, že téměř slyšel tlukot jeho srdce a čím dál klidnější dech. Tmavé prameny vlasů lechtaly jeho krk, a vůně vanilky se mu vsakovala do šatů. Potter se k němu tulil tak, jakoby Severusovi paže byly celým jeho světem a už nic víc nepotřeboval. Nic.

„Už to stačí.“ Zašeptal tiše muž. „Jdeš spát.“

Vsunul dlaně pod chlapcovy hýždě, zvedl ho, vstávajíc z křesla a zamířil do ložnice.

Nezamýšlel už s tím dál bojovat. Nechá to trvat tak dlouho, dokud ještě bude čas. Dokud mu ho neseberou.

Uložil ho do své postele, jemně mu sundal boty a kalhoty. A také brýle.

Ale když nadešla ta chvíle…

„C-co… děláš…?“

„Ššš, už spi.“ Zamumlal a přitiskl rty k jeho skráni.

…nezaváhá ani na chvíli.

Obětoval příliš mnoho. Příliš mnoho životů bylo obětováno, aby se teď mohl vzdát, když téměř dosáhl svého cíle, když ho měl na dosah ruky.

Opatrně ho zvedl, přetáhl mu košili přes hlavu a opatrně ho položil na chladnou postel.

Některé věci byly důležitější než jiné. Jen slabí lidé dávali své pocity na první místo, považujíc je za nejdůležitější. Jen slepci nedokázali rozlišit, co je důležité, od toho, co je osobní.

Přikryl ho a narovnal se, sledujíc, jak se Potter obrátil na bok a ospale zašeptal:

„Jestli někdy… řekneš mé jméno… odhalím ti své tajemství.“

Severus si dovolil slabý úsměv.

Chlapec mu zamotal hlavu, ale to nic nemění. Absolutně nic.

Natáhl dlaň a jemně ho pohladil po tváři.

„V tom případě je tvé tajemství v bezpečí. Dobrou noc.“ Odpověděl tiše.

Jen naivní lidé si mysleli, že mohou mít všechno.

Odtáhl dlaň, otočil se a zamířil do koupelny, ale než k ní došel, uslyšel ještě měkký, ospalý šepot:

„Dobrou noc… Severusi.“

Zavřel za sebou dveře.

Severus nebyl slabý, nebyl slepý, a nebyl naivní. Věděl, co má dělat, a nezamýšlel před tím couvnout. Na to už bylo pozdě. Dostat se do tohoto místa ho stálo příliš mnoho úsilí.

Udělá to. Obětuje ho. Obětuje ho pro touhu, které sám obětoval téměř celý život… pro kterou obětoval dokonce vlastní duši… A dosáhne svého cíle, dosáhne samého konce, i když to bude znamenat… vyrvat si srdce vlastní rukou a rozdrtit ho v pěsti. Dokonce, i když ho to zbaví dechu a on ho nebude moct získat zpět.

Když opustil koupelnu, v ložnici panovalo ticho naplněné jedině tichým, vyrovnaným dechem. Potter už spal.

Severus přešel k posteli a vklouzl pod přikrývku, dívajíc se temný tvar ležící vedle něj. Na jemnou linii krku, na který padaly všechny vlasy a na holé rameno vyčnívající zpod přikrývky, nadzvedávající se při každém nádechu.

Ostražitě se přisunul blíž. Harry se nepohnul. Spal, zády k němu. Severus se k němu mohl přiblížit ještě blíže.

Zvedl dlaň, dotknul se Harryho nahého ramene a pomalu po něm přejel prsty v jemném, sotva postřehnutelném pohlazení.

Přisunul se ještě blíž, přitiskl se k jeho hladkým, nahým ramenům a… sáhl po něm. Ovinul ruce okolo Harryho pasu a nejjemněji jak mohl, ho k sobě přisunul, ukládajíc ho tak, aby ho mohl cítit celým svým tělem… a aby se mohl zahřát jeho nehynoucím žárem. Jeho rty našly Harryho rameno a přimknuly se ke kůži, ochutnávaly její chuť a vůni všemi svými smysly.

„Nemůžu to změnit…“ Zašeptal a měl pocit, jako by z jeho plic unikl veškerý vzduch. Posunul hlavu, našel rty horký krk a jemně ho políbil. „Nemůžu…“

Zůstaneš v mých vzpomínkách. A budeš v nich už navždy. Semnou.

***

Ráno se Harryho vůně zdála ještě intenzivnější. Byla všude. Sálala z jeho kůže jako neviditelný dým, vsakovala se do povlečení a vznášela se nad postelí jako oblaka.

Severus ležel na boku, podpíral se na lokti a... sledoval jeho. Jeho tvář byla stále zasněná. Měl lehce rozevřené rty. Vlasy mu padaly do čela a ležely rozcuchané na polštáři. Nahé paže, volně ležící na přikrývce, se zvedaly s klidným, vyrovnaným dechem. Vyzařoval z něj klid… V té jedné chvíli připomínal neobvykle složité a komplikované dílo. Dílo zobrazující nesmírnou důvěru a naprostou bezbrannost… a Severus od něho nedokázal odtrhnout oči. Ten pohled pro něj byl… uklidňující.

Pomalu zvedl ruku a jemně se dotknul tmavých, rozcuchaných vlasů, a zanořil do nich prsty. Cítil, jak mu mezi nimi proklouzávají spánkem vlhké pramínky. Viděl, jak jeho dlaň téměř mizí v houštině rozcuchaných vlasů. Střídavě je hladil a chytal, a ony mu na oplátku tak příjemně lechtaly kůži… a celou dobu měl pocit, že jsou vlastně i příčinou lechtání, které cítil v bedrech, a které se čím dál rychleji šířilo po celém těle.

Aniž by odtrhl pohled od Harryho víček, připraven každou chvíli odtrhnout ruku pryč, pohladil jeho rozehřátou tvář. Cítil žár, který vyzařoval z kůže, žár, který ohříval jeho chladné prsty. Přisunul se k němu blíže, zanořil nos a ústa do tmavých vlasů a hluboko do sebe nasál jejich vůni. Voněly čokoládou. Sladkou, horkou čokoládou. Vůně byla tak intenzivní, až se zdálo, že se díky tomu celý pokoj točí.

Když nasytil své smysly, Severus přesunul tvář níže, k Harryho krku a téměř se mu zamotala hlava, když ho do nosu udeřila vůně vanilky. Vysunul jazyk a olízl tu bezchybnou kůži, cítíc na jazyku chuť sladkosti smíchané se slaným potem. Tentokrát pravděpodobně ta chuť způsobila, že se ve vzduchu objevily jiskry. Stejně jako v Severusově těle.

Aniž by odtrhl nos od teplé pokožky, přesunul tvář k holému rameni, dlaněmi z Harryho sesunul přikrývku, aby ho měl před sebou v celé své kráse, jeho drobnou postavu, jeho vystupující lopatky. Dlouhá záda až k hýždím, a ty chutná bedra, kde tak rád zatínal prsty, hnětl chvějící se tělo a bez odporu ho přitahoval ke své tvrdé erekci.

Olízl si rty a zavřel oči, znovu zanořil tvář do horké šíje a opojné vůně, cítíc, jak se jiskry mění v chvění, a jak se chvění mění v lávové kapky, které plynou po jeho kůži, vypalují do ní rány... a jak to cosi, co mu nedovolovalo dýchat, mělo Pottera tak blízko sebe, to cosi, co mu zadrželo dech v plicích, když se na něho díval, to cosi, co s ním cloumalo, když ho cítil na jazyku a v nose… to cosi, co se v něm šířilo čím dál víc a víc, měnilo se na hlad, který pohlcoval vše… nervy, všechny smysly, touhu, a Severus už neměl sílu s tím bojovat. Vyplňovalo ho to, plynulo to v jeho žilách, lechtalo v ledvinách a snažilo se ho to rozervat na kousky… a věděl, že jestli se hned Pottera nedotkne, jestli ho neochutná, jestli v něm neutopí svá ústa a zuby, a prsty, a jazyk… tak zešílí.

Už mu dál nedokázal odolávat. Natáhl k němu dlaně chvějící se potřebou. Dlaně, které se chtěly dotýkat jen jeho. Ústa, která ho chtěla políbit a ochutnat ho. Prsty, které se toužily zanořit do toho žáru a dát mu potěšení. A nakonec penis, který jediné, po čem toužil, bylo… být v něm.

A přemýšlel, jestli to stále byla ještě touha… nebo to už bylo šílenství?

***

Brumbál se mu chytil na háček. Stačila malá zmínka o plánovaném útoku na Mezinárodní federaci Famfrpálu, aby se plně soustředil na obranu tohoto objektu. A tak využil chaos panující v budově pobíhajících bystrozorů a pracovníků institutu, a Severusovi stačili jen dvě dobře mířené Avady, aby se zbavil dvou nejméně užitečných Smrtijedů nastražených Temným Pánem.

Světlá Strana měla svou výhru, a Temný Pán tím nic neztratil.

Zůstala však ještě jedna věc, kterou Severus zamýšlel vyřídit při této akci.

Cítil, že Mnoholičný lektvar, který vypil ještě před příchodem na místo, přestává působit, a tak zrychlil krok, aby se co nejrychleji objevil na domluveném místě setkání v zadní části budovy. Ulička byla úzká a tmavá. Věděl, že nemá mnoho času, než se tu objeví bystrozoři, aby prozkoumali terén, a že to bude muset udělat rychle.

Pevněji sevřel dlaň okolo hůlky a vyšel zpoza rohu.

„Merline, to jsi ty.“ Blackwood si oddechl a spustil hůlku, kterou v obraně mířil na Severuse, když se nečekaně vynořil z temnoty. „Jak to šlo? Dostal jsi je?“

Severus téměř neznatelně přikývl a sledoval, jak muži klesla ramena. Och, příliš riskoval, aby ho sem přivedl a namluvil mu, že potřebuje jeho pomoc, v případě, kdyby se Smrtijedům podařilo utéct a dostali se na místo, odkud by se mohli přemístit. Měl čekat tady a zabít je oba, kdyby se mu objevili v dohledu. Riskoval opravdu hodně, protože úkol, který mu Temný Pán přidělil, byl tajný a nikdo kromě něj o něm neměl právo vědět. Ale to riziko bylo ničím v porovnání s tím, co měl v plánu udělat…

Blackwoodova ruka klesla.

„Expelliarmus.“

Nečekané kouzlo nemělo velké problémy s odzbrojením nepřipraveného muže. Severus chytil jeho hůlku ve stejnou chvíli, ve které zaskočený Blackwood vykřikl:

„Co to…?“

„Infirmitate!“

Muž se zlomil v půli a padl na kolena. Vypadal, jako by najednou ztratil veškerou sílu a nebyl schopen udržet se na nohách.

Pomalu zvedl hlavu a krvavým pohledem se podíval na Severuse, jehož tvář v sobě v tu chvíli neměla nic jiného než pohrdání. V hnědých očích, skrytých za záplavou špinavých, kudrnatých vlasů zaplanulo pochopení.

„Schválně si mě sem nalákal…“ Zachrčel s obtíží. „Co chceš?“

„Jen tvou smrt,“ odpověděl klidně Severus, přišel o krok blíže a nepřestával na něj mířit hůlkou.

Blackwoodova tvář byla plná hrůzy.

„Co? Nemožné. Temný Pán by nikdy…“

„Temný Pán s tím nemá nic společného,“ odpověděl chladně Snape, a popošel ještě blíž. „Jsi zde, protože…“ Odsunul koncem hůlky pramen vlasů z mužovy tváře, aby mu mohl vidět do obličeje. „…toužíš po nesprávné osobě.“ Blackwoodovo obočí se zamračilo. Severus se předklonil a zasyčel mu přímo do tváře hlasem chladnějším než led. „Potter je jen můj. Tvé špinavé ruce se ho nikdy nedotknou. Nikdy.“

Viděl, jak se Blackwoodovi oči nevěřícně rozšířily. Téměř slyšel jeho rychle cválající myšlenky. Jak se snaží poskládat si fakta. Snaží se pochopit.

„Potter? Takže ten velký plán Temného Pána týkající se Pottera… tak o to šlo! Opravdu jsi to udělal, Severusi. Získal si ho!“

Ve Snapeových očích se zatřpytily krystalky ledu.

„Ty, naneštěstí, se toho plánu nedožiješ,“ vycedil a zamířil hůlkou muži přímo mezi oči.

„Počkej!“ Blackwood zoufale vykřikl. „To byl… to byl jen žert. To, co jsem tehdy řekl. Potter mě nezajímá. Můžeš si ho vzít. Osvoboď mě a zapomeneme na to.“

Temnota, které vnikla do Severusových očí, jakoby zaplnila veškerý prostor.

„Máš mě za idiota?“ Zeptal se opovržlivě. „Víš… i kdybys dokázal odolat svým nemocným choutkám… i kdybys slíbil pod Veritasérem, že se ho nedotkneš… i kdyby ses vlastnoručně vykastroval… tak já stále budu vědět, že po něm toužíš… že se v té tvé degenerované mysli objevily myšlenky na něj. Takže jak sám vidíš… nemůžu ti dovolit žít. Nemůžu dokonce ani dovolit, abys dýchal stejný vzduch, jako on.“

Blackwood se na něj díval s absolutní nedůvěrou.

„Severusi, nemluvíš rozumně. Přeci je to jen…“

„Mlč!“ Severus mu přitiskl hůlku k čelu, a donutil tak muže, aby vzhlédl. „Nic o něm nevíš. Nikdy nespatříš, jak se zvedne a spadne, jak září neskutečným světlem. Nikdy neuvidíš tu bezhranou touhu v jeho očích, tu oddanost… Dokážeš si to představit? Samozřejmě, že ne. Jak bys jen mohl?“

Na Blackwoodově tváři se objevila ohromená hrůza.

„Ty k němu něco cítíš,“ řekl šokovaně. „Zešílel jsi!“

Severus se předklonil a přiblížil rty k jeho uchu.

„Ano,“ zašeptal. „Zešílel.“

Zablýsklo se zelené světlo a Blackwoodova tvář navždy zamrzla v bezmezném úžasu.

Severus schoval hůlku, ještě jednou se podíval na nehybné, mrtvé tělo u svých nohou a přemístil se.

***

Oči chiméry byly nesmírně cennou, vzácnou a těžko sehnatelnou přísadou, proto byl Severus nucen využít služeb profesionálního lovce bestií a zaplatit mu tím, v čem byl nejlepší – několika komplikovanými lektvary, které by obyčejný smrtelník nebyl schopen připravit. Byla to jediná přísada, která dokázala odolat všem známým jedům, aniž by zásadně změnila své vlastnosti.

Severus namočil oči chiméry do odvaru z ovoce a listů belladonny, jedu černé mamby a rozdrcených jiker jedovatého odrance a dal je stranou na pozdější přidání do lektvaru. Musel ještě najít způsob, jak opozdit účinek lektvaru, aby nezabil nositele hned po vypití. Měl by být aktivován nejpozději dvě hodiny po vypití. Bude muset ještě experimentovat na odděleném lektvaru, aby nalezl nejvhodnější element blokující receptory, a současně také ten, který nezačne přeměňovat nositele v rostlinu. A bude na to potřebovat hodně času…

Naneštěstí ho v této chvíli neměl moc. Zimní prázdniny skončily a Bradavice znovu zaplavily vlny smíchu a křik hlučné bandy děcek a Severus se musel vrátit ke svým každodenním povinnostem učit, dávat testy, kontrolovat bezcenné eseje a připravovat Notta na iniciaci a připojení do řad Smrtijedů.

A během jedné z výprav do Zakázaného Lesa, během níž musel sledovat, jak se chlapec baví bezúčelnou krutostí a bezpředmětnou ztrátou moci, stalo se něco, co nepředvídal. Nott, opilý Černou Magií plynoucí mu v žilách, se rozhodl ve své nedozírné hlouposti zaútočit na jednoho z nejnebezpečnějších stvoření žijících v Zakázaném Lese – Kraváky. A byl to samozřejmě Severus, kdo mu musel zachránit kůži a zaplatit za to téměř životem.

Ale nikdy si nemyslel, že by Potter měl pod těmi rozcuchanými vlasy nějaké užitečné informace, a zejména ty, které by mohly zachránit Severusův život.

Ale měl.

Bylo pravdou, že si Severus byl jistý, že se s tím dokáže vypořádat sám, a kdyby mu bylo opravdu špatně, šel by za Brumbálem, ale Potter… ho zaskočil. A dokonce ani ne tolik jeho znalosti, jako… reakcí. Vypadal, jako by na tom byl ještě hůř než on. Jako by sama myšlenka, že by mohl Severuse ztratit, stačila k tomu, aby si chtěl vzít život…

A pak ta slova:

„Poslouchej… když tě něco zraní tak… je to jako by to zranilo i mě. Neumím to vysvětlit. Ale já to cítím také. Jsi pro mě vším…“

Opět slova, která by neměl říkat, která by Severus neměl chtít poslouchat, a raději by před nimi měl uzavřít svou mysl a nedovolit, aby mu vibrovala v hlavě tak hlasitě, jako by je měl uvnitř vyrytá.

A neměl by myslet na ten neuvěřitelný pocit, který mu nedovolil usnout celou noc a nutil ho, aby ji proseděl ve svém křesle před krbem… pocit, že by mohl Potterovi něco ‚dlužit‘…

Ne, ten chlapec měl jen příliš hloupého štěstí. Nedluží mu nic.

Absolutně nic.

***

Severus pustil z dlaně kámen, nechal ho spadnout do kapsy, a zrychlil krok, aby se dostal na smluvené místo, ještě než se studenti začnou loudat z učeben a zaplňovat chodby. Věděl, že Potter za ním okamžitě přiběhne, jakmile si zprávu přečte. Domníval se, že kdyby mohl, přiletěl by na koštěti, aby tam byl ještě rychleji. Vždy tak dychtivý, tak neuvěřitelně prahnoucí…

Severus se zastavil před neškodně vypadajícími dveřmi, rychle se rozhlédl po chodbě, vklouznul dovnitř a zapálil hůlkou svíčku stojící na polici.

Přestal už počítat, kolikrát během týdne si ho vzal… ve svých komnatách, v prázdných učebnách, v tomto přístěnku. Někdy i několikrát za den. Ale i kdyby ho pozřel celého, jako by nedokázal zcela nasytit a uspokojit své smysly. Potřeboval stále více a více, snažil se využít každý okamžik, který mu zůstal... každou jedinou chvilku. Dokud ho ještě měl.

Nemusel čekat dlouho. Potter se zjevil chvilku po něm. Vešel dovnitř o něco nejistěji než obvykle. V té své zmačkané školní uniformě a taškou knih zavěšenou přes rameno. Opatrně, jako by vcházel do jeskyně bestie, která jen čeká, aby se na něj vrhla a sežrala ho.

A nebyl tak daleko od pravdy.

Taška s knihami přistála na podlaze u jejich nohou v té samé chvíli, ve které se po něm Severusovi ruce vztáhly, popadly ho, otočily a přitlačily na dveře, skrz které právě vešel, a z hrdla muže vyšlo zvířecí zavrčení, jako by byl Harry jídlem, které mu právě vešlo do jeskyně, aby ho zkonzumoval.

A udělal to.

Rukama, třesoucíma se touhou, mu vytáhl svetr a košili, zatímco mu stáhnul kalhoty dolů, jen aby odhalil jasný, lákavý zadek, jenž ho zval k sobě. S obtížemi ovládl řvoucí zvíře v sobě, když použil na dveře zamykací kouzlo a také tišící, a pak spěšně navlhčil svůj penis, a když následně schoval svou hůlku, chytil nahé boky, zaťal drápy do měkkého těla, a vnořil se do něho.

„Oooooch...“ Z Potterových úst se ozval hlasitý sten, když se Severusův pulzující penis probíjel jeho tělem, jeho horkým, vlhkým nitrem, tak dokonale přizpůsobenému, jakoby se narodil jen pro něj.

Ale když Severus dosáhl téměř samého konce, a jeho varlata se dotkla hladkých hýždí, stále mu to bylo málo. Chtěl ještě hlouběji. Ještě dál. Utopit se v něm.

Natlačil se na Harryho celým tělem, zatlačil ho k dřevěnému povrchu dveří nezkrotnou, divokou silou, dokud neuslyšel steny a praskání rozbíjejících se brýlí. Zvedl planoucí víčka, a pohlédl na něj, jak byl přišpendlený ke dveřím, tvář odvrácenou stranou, prsty zaťaté do dřeva a spatřil, jak se rozbité brýle sesouvají z jeho nosu a padají na podlahu.

Dobrý Merline, vypadal teď jako ty rozbité kusy skla… rozdrcený v jeho stisku, tak silném, až Severus cítil každou kost v jeho štíhlém těle vbíjející se mu do kůže. Dokonce cítil, jak se mu třesou stehna, když se snažil stát na palcích, aby mu ulehčil přístup… tak poddajný…

Nemohl čekat déle. Nemohl.

Zanořil tvář do jeho rozcuchaných vlasů, vysunul se z něho a znovu se zarazil. A ještě jednou. A ještě. Slyšel, jak Harryho pas naráží do dveří pod náporem síly, s jakou do něj přirážel, slyšel jeho hlasité sténání, slyšel dokonce, jak škrábe nehty do dřevěného povrchu… ale nic se nemohlo rovnat potěšení, jaké ze sebe Potter vydával, když mu Severus vklouzl svými dlouhými prsty do otevřených úst, nořil se do teplé vlhkosti a dovolil, aby se ty měkké rty uzavřely okolo nich a zuby se mu zahryzly do kůže.

Ale v tu chvíli se k Severusovým uším dostal ještě jeden zvuk. Zvuk… hýbající se kliky.

Ztuhl, těžce dýchal do Potterova krku, ale nevysunul se z něho.

Někdo se pokoušel dostat do přístěnku.

Vytáhl prsty z chlapcových úst a sáhnul po své hůlce, aby sejmul ze dveří tišící kouzlo.

Dovnitř vnikl tlumený hlas:

„Harry! Harry? Jsi tam? Co se stalo? Ozvi se! Nezaútočily na tebe myelomy? Mám pro někoho dojít? Harry! Všechno v pořádku?“

Láskorádová.

Severus protočil oči. Musela vidět, jak Potter vchází do přístěnku a zřejmě nějakou dobu čekala, dokud nevyjde, ale když se neobjevoval…

Mírně sklonil tvář, ovál horkým dechem Potterovo ucho a zašeptal mu rozkazujícím tónem:

„Zbav se jí.“

Harry si odkašlal, a snažil se získat hlas po té sérii sténání, které z něj muž vyrážel posledních několik minut, po čemž řekl do dveří:

„Nic mi není…“

Severus přirazil.

Chlapec si skoro spolkl vlastní jazyk, jen aby nezasténal.

Och ne, Severus rozhodně neměl v úmyslu přestat. Nic ho nebude držet od jídla.

„Nic mi…“ Začal a na okamžik se zarazil, aby zvládl další příraz, po kterém se málem sesunul na podlahu. „To nic. Já jen…“

Severus se na chvíli zastavil a odstrčil mu nohy ještě víc na stranu, aby byl ještě více přístupný.

„…udělalo se mi špatně a musel jsem…“

Uchopil ho oběma dlaněmi za boky a začal do něj přirážet rychlými, ostrými přírazy. Chvíli Potter jednoduše tisknul otevřená ústa do dřevěného povrchu dveří, aniž by ze sebe vydal jakýkoliv zvuk, s výjimkou tichého, bezhlasného kvílení.

„Harry? Všechno v pořádku?“

Severus nedokázal zastavit úšklebek, který se mu objevil na ústech.

„Anooo… já… já musím rychle…“ Pohled na to, jaké obtíže chlapci způsobovalo poskládání několika slov v rozumné věty, bylo překvapivě zábavné. „…najít nějaké odlehlé místo, kde…“

Chytil ho za vlasy a pokračoval ve svých pohybech, zatímco mu zatáhl hlavu dozadu, přitiskl ústa k jeho uchu a zašeptal:

„Pokud se jí brzy nezbavíš, tak o každý další příraz mě budeš muset prosit.“

„…prosím,“ vydechl a Severus musel sevřít rty. „Chci říct… no víš, co. Budu v pořádku.“

Severus odhrnul límeček bílé košile a sevřel dlaň kolem jeho horké šíje, aby do ní po chvíli zabořil zuby, pohybovat se v něm rychleji a téměř cítil, jak mu láva plyne skrz bedra.

„Jsi si jistý? Můžu jít pro Tonksovou…“

„Jsem. Ne… nečekej na mě. Pak… přijdu.“

„Jak myslíš… tak… se uvidíme.“

Téměř slyšel, jak si Potter s úlevou vydechl. Opět přiložil rty k jeho uchu a zašeptal do něj:

„Hodný chlapec.“

„S… Severusi… já…“ začal nejasně, zatím co se na něj muž opět zatlačil celým tělem, noříc se do něj rty, prsty a penisem. Čím dál silněji a rychleji, a rychleji, a rychleji a už téměř, ž téměř… „Já… musíš kouzlo… nevydržím… už…“

„A možná vyzkoušíme tvou kontrolu?“ Vydechl mu do ucha Severus, zakousl se do měkkého plátku ucha a chtěl přirážet do jeho horkého těla jako smyslu zbavený…

Ale udělal to. Posledním zbytkem sebekontroly, použil na dveře tišící kouzlo… protože to nebyla kontrola, která ho znepokojovala.

A pak ji uvolnil. Popraskala a pukla a cítil, jak mu plyne po celém těle jako hustá, tekoucí láva, topí jeho tělo a mysl v šílenství, ve kterém existuje jen Potterova vůně, a jeho chvějící se tělo… a jeho sténání, když ho přiráží na dveře… a jeho měkká kůže, do které Severus zatíná prsty a zuby, snažíc se tlumit vlastní steny, když ho orgasmus chytil do svých rozžhavených drápů, a nechtěl ho pustit, dokud nevyplnil Pottera svým spermatem až do poslední kapky a necítil, jak se v něm roztápí.

A pak, když ho ty drápy pustily, vytrhly se ze svalů a zanechaly po sobě bolestivé rány, si uvědomil, že kolem něj má paže omotané tak silně, jako by ho chtěl ve svém stisku rozdrtit, tiskne mu rty u uchu a v letargii šeptá:

„Můj. Jen můj.“

***

Potter vždy našel způsob, jak Severuse vyvést z rovnováhy. A pravděpodobně to dělal záměrně, jinak nelze vysvětlit skutečnost, že si na sebe vezme dárek od té rudovlasé holky a půjde s ním na setkání se Severusem? Ten nepředvídatelný kluk v sobě musel mít hluboko skryté sebevražedné tendence, aby udělal něco takového a ještě se odvážil postavit rozkazu sundat tu kravatu ze sebe. Bylo očividné, že tím rozpoutá peklo. A teď stál uprostřed zdemolovaného obýváku, mezi zvolna mizící mlhou. Mlhou neobyčejného hněvu, která způsobila chaos jako tornádo a katastrofu jako erupce vulkánu. Stál mezi zbytky křesla, knihami rozsekanými na kousky a zničenými dveřmi. Rozhlédl se okolo, usmívajíc se na Severuse, jako by se před chvílí nepokusili navzájem zabít.

„Možná si zareagoval příliš prudce, nemyslíš?“ Zeptal se, a pohlédl na muže s šibalským úsměvem. „Zdá se mi, že tě čeká spousta úklidu.“

Severusovo obočí se zvedlo vzhůru.

„Mě?“

Než Potter stačil otevřít ústa, aby odpověděl, muž se otočil a přešel k desce, na které stála konvice s několika šálky.

„Rád bych viděl, jak dobře zvládáš uklízecí kouzla,“ řekl se zlomyslností v hlase a zapálil plamen pod konvicí. „A já mezitím připravím čaj. Domnívám se, že to bude nejvhodnější rozdělení úkolů.“

Neminula ani chvilka, když Severus pocítil, jak se kolem něho zezadu ovíjejí paže a teplé tělo se mu tiskne na záda.

„Proč to tu uklízet, když to zítra kvůli mně zase všechno zničíš?“ Zaslechl tichou otázku.

Podíval se dolů na ruce kolem svého pasu. Pomalu zvedl ruku a přikryl s ní Harryho spletené prsty. Byly ohřáté ohněm, který v těch dvou před chvílí planul. A na jeden bláznivý okamžik se v jeho mysli objevila myšlenka, jak jeho komnaty budou vypadat, až ty prsty budou chladné…

„To je dost možné.“

***

Temnota. Vyplněná ledem a ohněm, jedovatá temnota, požírající vnitřnosti zevnitř, jako kyselina šplhající se hrdlem, vytékající ústy, nosem, očima… jen tak by se dal popsat stav, ve kterém se Severus nacházel, když je uviděl dohromady. V přístěnku. Její zmačkanou, rozepnutou blůzu, rozcuchané vlasy, výrazné skvrny na krku, zanechané od nenasytných rtů… a ten výraz hrůzy na tváři toho zatracené fracka, když byl přistižen při činu, přitisknutý k ní, s pocitem viny téměř až k nebeským výšinám.

Nejhorší byla ta představa. Představa, ve které se její prsty vpletly do jeho vlasů, ve které se třásla pod jeho dotyky, ve které si otevřenými ústy vyměňovali horký dech, a rty ochutnávali svou sladkost, ve které šeptá její jméno s touhou, s oddaností… sdílí s ní své teplo a vůni, své světlo…

Ty představy spalovaly oči, pálily v hrdle, nedovolovaly mu dýchat, nadechnout se, vidět cokoliv jiného kromě šarlatové temnoty, a slyšet cokoliv jiného, než mysl vyplňující, příšerné vytí. A neopouštěly ho ani na chvíli, cokoliv dělal, utahovalo to smyčku kolem jeho krku, čím dál silněji a silněji, lámaly a drtily každou hráz, kterou se snažil postavit, aby je zadržel.

Ale pak Potter udělal chybu a přišel za ním. A ve chvíli, kdy se ho dotknul, ve chvíli, kdy se odvážil vztáhnout na něj své špinavé ruce… Severus toužil způsobit mu utrpení. Toužil, aby jeho tělo a duše vzplanuly, změnily se v kouřící hromádky popela, prahnul vypálit z něj její smrad…

A udělal to sobě jediným známým způsobem. Způsobem, který používal už tolikrát, že se pro něj stal něčím, co přichází samo od sebe, něčím, v čem byl opravdu dobrý.

Mučením.

Bylo to něco, při čemž už tolikrát odclonil své emoce, že to dokázal bez větších problémů... kdy se stával Smrtijedem pozbaveným jakýchkoliv zábran, aby mohl nakrmit svou temnotu, dokud křik neutichl, měnícící se ve sténání. Teprve pak z jeho očí šarlatová mlha opadla a nahradil ji žíly tuhnoucí chlad…

Bylo to tak i tentokrát. Ale jen do chvíle, než spatřil v myslánce Potterovi vzpomínky na ten večer.

A pochopil, co udělal. A komu to udělal.

Ale věděl, že už bylo příliš pozdě.

***

Nechci se s tebou setkat. Nechci s tebou teď mluvit. Prostě… nech mě být.

Severus to očekával. Smutek plynoucí z každého slova vyzařoval skrz kámen, a usazoval se na jeho kůži jako námraza.

Znovu se napil z láhve, cítíc, jak se alkohol příjemně rozlévá v jeho žilách, a ohříval jeho zamrzlé nitro. Jen takto se dokázal otupit a trochu zmírnit to nepříjemné pulzování na hrudi, a cítil se o trochu méně vystresovaně.

Opět ze sebe udělal hlupáka. Opět se nechal zaslepit tou prokletou slabostí, která v něm rostla jako plevel. K čemu mu to bylo? Jen tu seděl, jako žalostný opilec, a připomínal si výraz těch zelených očí. Akorát na to nepřestával myslet a přemýšlet, jak moc ho teď musí nenávidět?

Vždy mu to bylo lhostejné. Pouze slabí lidé bez sebevědomí dávali na názory jiných. Jen ti, kteří se nedokázali vypořádat se svým životem bez všudypřítomného uznání.

Jen ti, kteří nedokázali dál fungovat bez pohledu očí, které by se na ně dívali s leskem.

Na stěně a stropě se objevil led. Tmavé obočí se zamračilo a skrz rty se ozvalo ochraptělé:

„Sakra!“

A to bylo poslední slovo, než se Severusova ústa opět vyplnila alkoholem.

***

Nedíval se na něho. Věděl, že se Potter nachází ve třídě, ale vůbec neměl zájem se na něj podívat. Nechtěl si připomínat včerejší večer. Nechtěl si připomínat to, co mu udělal. Úplně mu stačila… bolest v jeho duši. Ten pocit, který jím procházel, jakmile vystřízlivěl. To cosi, co kousalo jeho vnitřnosti, a trhalo je na kousíčky. To cosi, co způsobilo, že necítil v žilách nic jiného než hněv, který plynul všemi směry, nemohl se od něj oprostit a osvobodit se od jeho vlivu, jako by nikdy neměl nalézt cíl, kterým by měl mířit, aby pocítil úlevu. Aby se od něj osvobodil a od toho žárlivého pocitu.

Ale v jednu chvíli se všechno vymklo kontrole. Ve chvíli, ve které se Potter rozhodl do toho vložit.

Neměl to dělat. Ne po tom, co se jeho pohledu Severus vyhýbal celou hodinu. Záměrně si ho nevšímal, za každou cenu se snažil zbavit toho hněvu, který ho pohltil a zabránit tomu, aby se dostal k jeho dosahu.

Ale Potter prostě byl takový. Vždycky musel být tím, kdo jako první vstoupí do rozbouřené vody. Nikdy nedokázal jen tiše sedět, nikdy ho nemohl opustit. Vždy se vzpíral, bez ohledu na nebezpečí, bez ohledu na to, jak velkou bouři to může rozpoutat.

Ale tentokrát… tentokrát už to nebyla ani bouře. Byla to katastrofa.

Katastrofa, která narůstala s každým nahněvaným slovem, s každou špinavou pomluvou. Dokud nakonec nedosáhla takového bodu, ve kterém se už nedalo vrátit zpět, už nebylo možné vrátit škodu, kterou napáchal, a kdy i jedna špatně pojatá věta mohla převrhnout šálek a proměnit vše v devastující lavinu.

A stalo se to přesně v okamžiku, kdy Potter vyslovil ta slova:

„..Ale profesora Brumbála by to určitě nesmírně zajímalo.“

Všechno zmizelo, utopilo se ve vroucí červeni. Stěny třídy, lavice i studenti se stali nejasnými stíny. Vzduch se naplnil jedovatými výpary, kyslík zmizel a zůstala jedině váha toho, co se mezi nimi dělo. Všechno ostatní přestalo existovat. Zůstal jen Potter a jeho zelené oči ostré jako rozbité sklo, vyplněné žalem a rozčarováním. Oči, které viděl na dně lahve celou noc.

Skočil dopředu, opřel se dlaněmi o desku lavice a naklonil se dopředu, noříc svůj pohled do těch očí. Musel jim nakonec čelit. Neměly právo v něm vyvolávat takový pocit. Neměly právo v něm vzbuzovat jakýkoliv pocit, protože stejně za nedlouho už budou prázdné. Neměly právo pro něj cokoliv znamenat!

„Vyhrožuješ mi, Pottere? A kdo jsi, že mě chceš vydírat? S tím nepočítej! Nezajímáš mě ani ty, ani tvé názory! Jsi jen žalostnou kopií svého zatraceného otce! Nic víc! Máš se za někoho zvláštního? Myslíš, že někoho zajímáš? Zapamatuj si, že jsi jen nešťastná, bezvýznamná, bezcenná nula! Že jsi a vždy budeš nikým! Rozumíš? Nikým!“

Úleva, kterou pocítil, když ze sebe vyplivnul ta slova, byla téměř na omdlení. Ale netrvala dlouho. Splynula k podlaze a změnila se v ledovou kaluž, když se podíval do Potterovy tváře… když spatřil jeho slzy.

V tu chvíli pocítil, jako by mu něco těžce spadlo do žaludku a roztrhalo jeho vnitřnosti, zanechávajíc po sobě otevřenou, krvavou ránu. Měl pocit, že se mu všechno rozpadlo v rukou a nezůstalo už nic, co by se dalo zachránit.

A v té chvíli by dal všechno za to, aby ta slova mohl vrátit zpět.

Zvonek byl jako spásou. Dovolil mu zůstat jen s Potterem a pokusil se s ním… promluvit. Ale Harry už nic nevnímal. Byl zamlklý, vzdálený, žádné slovo, které Severus později vyslovil, k němu nedorazilo. A i kdyby s ním chtěl Severus zatřást, zakrýt mu ústa dlaní, aby se jim nepodařilo vyslovit ta slova, která se do něj zabodávala jako dýky, přitisknout ho k sobě a říct mu, aby zmlknul a prostě poslouchal to šílenství, které vydává jeho srdce, když byl u něj… nedokázal to udělat. Bylo by to jako přiznání porážky. A on byl Severus Snapem. Nikdy neprohrál. Ani se sebou.

Prostě ho nechal vstát a nechat na lavici svůj kámen. Nechal ho, aby se mu naposledy podíval do očí a řekl:

„Sbohem… profesore Snape.“

Nechal ho se otočit a… odejít.

Ale ve chvíli, kdy se za ním dveře zavřely a v místnosti padlo ticho… nohy Severuse nedobrovolně stáhly k východu a dlaň se vztáhla ke klice, toužíc ji stisknout, trhnutím otevřít dveře a zastavit ho.

Ale neudělal to. Chvíli prostě jen stál s rukou na klice a bojoval se sebou. A zvítězil.

Stáhl dlaň z chladného kovu a otočil se, dívajíc se na zelený kámen, třpytící se na desce. Přešel k lavici a vzal ho do ruky, dívajíc se na něj se zamračeným obočím.

Zranil ho. Tak strašně ho zranil…

Jaký démon ho přiměl, aby řekl tak krutá slova? Nemělo to takhle vypadat. To nechtěl. Ne takhle…

V černých očích se objevil stříbrný záblesk hněvu.

To nebyl žádný démon. Jen hlupáci se schovávali za podobné výmluvy, a snažili se zbavit alespoň části viny za své skutky. To on řekl ta slova. To on ho mučil. To on se ho pokoušel vinit z vlastního malého pádu, za pocity, které v něm vzbuzoval, obviňoval ho za vše, co díky němu cítil. Za svou vlastní slabost.

Ještě pevněji sevřel kámen v dlani.

A teď platí tu nejvyšší cenu.

Vzhlédl ke dveřím.

Ale možná je to i lepší, že Potter teď nebude poblíž. Bude pro něj snadnější zaměřit se na zadání a dokončit lektvar, když ho neuvidí, nebude ho cítit… Koneckonců zanedlouho… zmizí z jeho života. Už brzy.

Nebylo by lepší zvyknout si na to už teď?

***

Takřka celý následující den se schovával ve své laboratoři. Experimentoval s různými přísadami blokující neurony, a snažil se získat jak nejlepší, tak i nejúčinnější efekt. Zůstalo mu už jen deset dní na dokončení lektvaru. Musel si pospíšit. A plně se soustředit na úkol, aniž by ho otravoval Potter a jeho rozmary.

Toho dne ho náhodou potkal na chodbě. Jeho tvář byla pokrytá stínem, a napětí pod kůží bylo tak výrazné, že bylo cítit téměř fyzicky. A když ho Severus míjel, koutkem oka postřehl, jak chlapec zavírá oči a povzdychnul si, jako by projít kolem něho na chodbě bylo nad jeho síly.

Toho večera se přichytil při tom, jak svírá dlaň kolem kamene a čeká na vzkaz, na ta slova, která dostával každý večer po několik měsíců… a pak si vzpomněl, že Potter mu přeci kámen vrátil a že žádnou zprávu neobdrží.

Následného dne ho spatřil v knihovně. Seděl nad knížkami se skloněnou hlavou. Bez svých přátel. Sám. Severus mohl vzít z police první lepší knihu, otevřít ji na jakékoliv straně, stát za regálem, nejblíže to šlo, aby Potter nevycítil jeho přítomnost, ale dost daleko na to, aby se to nezdálo podezřelé, a prostě… ho sledovat. Nedovolit mu na něj zapomenout. Nedovolit, aby si i jen na malou chvilku pomyslel, že je konec. Že mu Severus prostě dovolí od něj odejít.

Nikdy.

A věděl, že Potter si je dokonale vědom jeho přítomnosti. Viděl to v jeho napjatých pohybech, ve skloněném postoji, v tom, že po dobu patnácti minut neotočil stranu, na kterou se snažil tak urputně dívat.

Opravdu si myslel, že se od něj tak lehce uvolní? Že se ho vůbec může zbavit?

Vrátil se tam následujícího dne. Severus ho spatřil u stejného stolku, s hlavou podepřenou paží a nepřítomným, zamyšleným pohledem vpíjícím se do sněhu, který padal za oknem. Nepamatoval si, že by někdy viděl takovou… depresi na jeho tváři. Tak silně sevřená ústa. Tak moc zamračené obočí. Takovou melancholii v zelených, o mnoho temnějších očích. Jako by je cosi zakrývalo. Stín. Koutky úst stažené dolů, jako by z nich byla vysána radost. A naopak v nich zbyla jen hořkost.

Severus si oblízl rty a sevřel je, cítíc, jak do jeho hrdla splývá také cosi připomínající hořkost.

Potter se evidentně sám nedokázal vyrovnat se situací. Snažil se, ale každá jeho myšlenka, každý jeho čin byl nasáklý Severusem a muž to viděl v každém jeho vyděšeném, tvrdohlavém pohledu. A také viděl, že se chlapec snaží číst, ale je naprosto mimo. Cítí jeho přítomnost? Pravděpodobně. Když se zorientoval, a zjistil, že ho Severus znovu sleduje, celý se napjal jako zvíře připravené utéct.

Ale před tím… před tím nebylo útěku. Potter se mohl snažit, ale Severus byl příliš dobrým lovcem.

Problém byl, že lov byl… návykový.

Nakonec nadešel pátek. A s ním i lekce Lektvarů s šestým ročníkem. Hodina, kterou Severus velmi dobře naplánoval. Musí být ostražitý. Musí vynaložit trochu úsilí a zdržet se zlomyslnosti. Musím Pottera zaskočit. Ukázat mu, co pro něj může udělat. Udělat k němu další malý krok.

Dokonce ani nečekal, kolik úsilí ho to bude stát. Měl by dostat nějakou zatracenou medaili za to, že se mu podařilo zabránit chovat se k těm pitomcům tak, jak si zasloužili, a nevylít jim na hlavu to, co oni nazývali ‚lektvary‘. Místo aby je sežral a roztrhal jako vždy, musel chodit mezi těmi žalostnými stvořeními a dávat jim rady. Stejně, jako když se prochází vlk mezi stádem ovcí, musí zadržet svou povahu, aby je pak mohl všechny rozsápat. Možná by jim měl ještě ukázat, jak se vyhnout jeho zubům?

Ale udělal to. A téměř vše, co si naplánoval, se mu podařilo. Téměř.

Nedokázal se zastavit jen před jedním. Nedokázal se zastavit a nedotknout se ho.

Celou hodinu se Potter zdál vzdálený, jakoby se za každou cenu snažil schovat za nějakou bariéru. A najednou byl tak blízko… na dosah ruky. A Severus to viděl. Viděl, jak Potter téměř vibruje napětím, když pokládal lahvičku na jeho kabinet. S pohledem upřeným kdesi do stěny, chvějícími se prsty a zaťatou čelistí… A Severus se chtěl těch prstů dotknout. Spatřit, jak chlapec zareaguje… zda se na něj ty zelené oči podívají jako dřív?

Ano.

Stále to v nich bylo. Spatřil to, když Potter téměř ztratil dech pod vlivem jeho doteku, když spatřil ten náhlý, jasný záblesk v jeho očích a reakci tak prudkou, jako by jím projela elektřina.

Stále mu patřil. Celý. Každá buňka těla, které tak živě reagovalo na Severusovu blízkost. Dokonce, i když se to v sobě snažil zadusit. Dokonce, i když se to pokoušel popřít. Stále se chvěl.

Severus ho sledoval, když téměř vyběhl ze třídy. Rozbitý. Vystrašený. Oslabený.

A pak se podíval na svou vlastní dlaň.

Také se chvěla.

***

Když Severus opustil učebnu, dveře nacházející se na druhé straně chodby vedoucí do koupelny se samy otevřely. A velmi prudce.

V první chvíli si pomyslel, že to byl jen průvan, ale necítil žádný vítr. Pak si pomyslel, že to byl jeden z duchů, nebo možná skřítek. Ale dokonce ani skřítek by nebyl tak hloupý, aby se snažil zkoušet jakékoliv triky poblíž Severuse. Ředitel byl možná smířlivý, ale Severus už několikrát ukázal, že zná kouzla, před kterými dokonce i poltergeist cítil respekt.

Otočil se a zamířil ke koupelně, aby zavřel dveře, ale pak ho do nosu udeřila vůně. Tak známá, tak aromatická, že všechno okolo se náhle zatočilo.

Vanilka.

Vzduch vyplnily jiskry a červená mlha. A hluboké dunění. Jeho mysl se zachovala prudce, spojila si všechny nitky a ukázala ke stěně.

Potter. Byl tady. Hned vedle. Schovaný pod svým proklatým pláštěm. Stačilo by jen vztáhnout ruku a stáhnout ho z něj a…

Ne. Teď na to není čas. Ještě ne teď. Byl by to příliš velký krok. Musí jednat opatrně.

Mlha opadla, a nahradila ji téměř tekutá temnota. Ale dunění zůstalo. Bylo teď jen o něco slabší. Přidušené. Jako by ho někdo chytil do dlaně a stiskl.

Ještě jednou natáhl zhluboka do plic jeho vůni a pomalu zavřel dveře do koupelny. A pak prostě odešel.

***

Potter se neobjevil na večeři. Severus zamířil své kroky do knihovny, a věřil, že se v ní znovu ukrývá, ale tam rovněž nebyl.

Nezvyklé, zvlášť vzhledem k tomu, že ho dnes ještě neviděl…

Celou noc pracoval na lektvaru. Podařilo se mu vytvořit dokonalý odvar z jedu černé vdovy a vysušených drápů štětináče. Paralyzoval receptory na dostatečně dlouhou dobu, aby jed začal pracovat po hodině a půl.

Když opustil laboratoř a rozhlédl se po své komnatě… najednou z ní zatoužil odejít. Něco se změnilo. Něco malého, téměř nepostřehnutelného, ale ze dne na den se to zdálo výraznější a zřetelnější. Nedokázal ale určit zdroj této změny.

Vše bylo na svém místě. Dokonale uspořádané knihy na policích. Ne rozházené na podlaze. Čistá, uklizená podlaha. Ne kousky rozptýleného oděvu a bot, o které by zakopával. Dokonalé ticho a klid. Bez nepřetržitého, nesmyslného žvatlání přerušovaného neplánovanými výbuchy smíchu. Skvělé místo k životu. K životu, který tu vždy vedl. S knihou v jedné ruce, sklenkou whisky v druhé a se svými lektvary kolem.

Co by jiného mohl chtít? Co mu tu chybělo?

Vyšel ven hledat odpovědi. Nohy ho zavedly do Velkého Sálu na snídani. Seděl u ní tak dlouho, dokud mísy s jídlem nezmizely ze stolů, ale Potter se neobjevil. Takže šel do knihovny. Ani tam nebyl.

Sobota se vázala s nedostatkem lekcí. A díky tomu, měl Severus celý den pro sebe. Lektvar nyní nevyžadoval žádnou pozornost. Jediné co mu zbývalo, bylo přidat do něj odvar, který uvařil dnes v noci, ale to může udělat až na samém konci.

Vrátil se do komnat. Rozhlédl se po místnosti vyplněné jen tichým praskáním ohně a sedl si do křesla. Přivolal si k sobě lahev, sklenku a svazek pergamenů, obsahujících testy druháků, třeťáků a pátých ročníků a dal se do práce. Do práce, která mu zabrala téměř celé dopoledne a část odpoledne. Také proto, protože se přichytil při skutečnosti, že chodí do knihovny stále častěji. Věděl, že to dělá příliš často, ale bylo to silnější. Vyšel z komnaty, procházel chodbami, nakoukl do tříd, do Velkého Sálu a jako vždy se zastavil před vchodem do knihovny. Ale když ho neviděl mezi hlavami skloněnými nad stoly, rozhlédl se po chodbě. Stále ho hledal.

Ale nenašel ho.

Po večeři se vrátil k sobě. Vešel do komnaty a pomalu se rozhlédl, jakoby čekal, že ho najde zde. Sedícího v černém křesle před krbem, s nohama svěšenýma přes opěradlo a neviditelným pláštěm pověšeným až k zemi. S rukama založeným za hlavou, když by se k němu otočil a s tváří, která by se rozzářila úsměvem. A řekl by tím měkkým hlasem:

„Dobrý večer, Severusi…“

Severus sevřel ústa, rychle přešel přes obývák a zamířil své kroky do ložnice, a hlasitým třeskem za sebou třísknul dveřmi...

***

Severus ho uviděl okamžitě, jakmile Potter vešel do Velkého Sálu během nedělní snídaně. Vypadal… unaveně. Šel skloněný, se shrbenými rameny a bledou tváří. A Severus ho už příliš často viděl v podobném stavu, aby hned poznal příčinu.

V noci nespal.

Že by měl znovu noční můru podobnou těm, které ho trápily dříve? Noční můra, která zanechala stopu na jeho tváři, způsobujíc, že se na ní usadil stín hlubší než obvykle, a díky tomu Potter vypadal jako chodící duch.

Kromě toho si jen párkrát kousnul, po čem spěšně odešel, stále s tím svým výrazem znepokojení na tváři. A Severus to nemohl ignorovat.

Chvíli čekal, aby nevzbudil podezření, po čem rychle vstal a zamířil ke knihovně. S každým krokem, se kterým se přibližoval, vzduch kolem něj houstnul. Nebyl si jistý, že ho tam najde. A jestli se Potter znovu rozhodl schovat se někde na celý den? Jestli ho znovu bude muset hledat? Jestli mu znovu unikne a už ho dnes víc neuvidí?

Vpadl do knihovny a na poslední chvíli se zastavil, aby nenarazil do dveří s takovou silou, že by udeřily o stěnu. Už i tak na sebe upoutal dostatek pozornosti madam Pinceové, která seděla u stolu, a zvedla prudce hlavu, aby zjistila, který student způsobil tolik hluku, a když spatřila, že je to Snape, okamžitě sevřela rty a věnovala mu znechucený pohled.

V této době byla knihovna stále prázdná. Severus se rychle přesunul mezi regály, k místu u okna, které bylo skryté za poměrně rozsáhlou knihovnou, na kterém Potter vždy seděl a…

…z úst mu unikl povzdech.

Spatřil ho. Spal s hlavou položenou na pažích. Brýle měl nakřivo a zpoza lehce rozevřených rtů vyšel tichý, spokojený dech.

A Severus věděl, že by se měl držet dál. Věděl, že by měl prostě stát na místě, co nejdál a sledovat ho, ale jakási nepochopitelná síla ho přinutila jít blíž, tak blízko, že do jeho nosu udeřila vůně vanilky vznášející se okolo Pottera a mohl vidět jeho jasnou kůži kolem jizvy na čele, pokrytou jemnými prameny vlasů. A stín, který padal na jeho tváře skrz řasy. A najednou si uvědomil, že se jeho dlaň samovolně zvedla a sahá k němu, dotýkajíc se tmavých, rozcuchaných vlasů a znovu cítil jejich hladkost, a jak mu prokluzují mezi prsty… ale v tu chvíli přišla kontrola. Odtáhl dlaň a skryl obě ruce v záhybech svých šatů, aby nedělal něco tak nerozumného.

Ne. Nemůže si to dovolit. Může jen sledovat. Musí ukázat trpělivost. Brzy ho bude mít opět ve svých dlaních a prstech. Znovu bude moct hladit jeho vlasy a dotýkat se teplé kůže a přejíždět po ní rty, a cítit její chuť a vůni a…

Opět získá všechno. Ale ještě ne teď. Nejdůležitější je dokončit lektvar. Jen na to by se měl zaměřit. A ne tu stát jako úplný pitomec a… rozjímat o něm.

Má spoustu práce. Musí připravit zprávu pro Brumbála, testy pro Havraspárce, několik lektvarů pro Pomfreyovou, zajít na Obrtlou pro ingredience, které využil při experimentech, a sejít se s Nottem, ale… možná ještě chvíli může zůstat.

***

Severus zvedl hůlku a oheň pod kotlíkem zhasl. Temně zelená směs byla studená.

Konec. Povedlo se. Zvládl to! Uvařil Admorsusexcetru. Nejsilnější lektvar na světě. A stvořil z něho smrtící zbraň, vysávající moc ze všeho, s čím přijde do kontaktu, zatímco zabíjí.

Měl by cítit euforii. Uspokojení. A přinejmenším spokojenost.

Ale měl pocit, že necítí nic. Budoucnost, která se doposud zdála jasná a zřejmá, se v nějakém okamžiku ponořila do temnoty a už ji nedokázal postřehnout. Ale věřil, že se rozzáří ve chvíli, kdy vykoná svůj plán a Temný Pán bude ležet u jeho nohou mrtvý. A věděl, že ta temnota přinese i druhé tělo, které bude ležet u jeho nohou.

Ale to ho nezastaví. Celý život žil v temnotě. Dokáže se v ní pohybovat. Dokáže ji zkrotit.

Jeho mysl se začala samovolně vracet ke každé chvíli, ke chvíli, ve které poprvé vešel do přístěnku a dotknul se té bezmezné touhy, do chvíle, kdy se obraz Pottera sedící v jeho křesle stal něčím, bez čeho jeho svět přestal být kompletní. Pokračoval dál, ale vzpomínky se zdály popraskané a zkreslené jako zničené zrcadlo. Stále se v něm můžete prohlížet, ale všechno je… neúplné. Jakoby v prasklých místech byly mezery, na první pohled malé, ale sahající do nezměrných hloubek, ve kterých se jakékoliv světlo stává jen vzdálenou vzpomínkou. Mezery, které se nedají ničím vyplnit.

Ale jeho duše měla mnoho takových trhlin. Naučil se je ignorovat. Naučil se na ně zapomenout. Prostě je přeskočil, aniž by přemýšlel nad tím, jak jsou hluboké, a že jeden bezstarostný krok by ho mohl dovést až na dno propasti. Vždy tak žil. A teď tak také bude… existovat.

Výraz jeho tváře se vyostřil. Rysy teď připomínaly masku z kamene. Cosi, co dosud hořelo v jeho očích, zhaslo, zadušené, jako plamen bez kyslíku. Jako kdyby se za každou cenu snažil zakrýt všechny trhliny, jakékoliv mezery, přes které by se mohl kyslík dostat, aby znovu zapálil oheň nanovo.

Musí je zakrýt. Před vším, co do té doby… před ním.

Potter byl jen… jen… jen zastávkou. Zastávkou na jeho dlouhé cestě, kterou musí projít a zapomenout. Zastávkou, která se ukázala být trochu delší, než bylo zamýšleno, a skoro ho odvrátila z cesty, a na příliš dlouho ho zdržela.

Odtrhl pohled od stěny a podíval se na lektvar.

Toto byla jeho touha. Jeho pravá touha. Absolutní nezávislost. Zbavit se všech, díky nimž jeho život vypadá tak, jak vypadá. Snažil se o to celou dobu. A nedovolí, aby teď, když už to měl na dosah, mu to někdo vzal.

Sáhl po lahvičce, naplnil ji lektvarem, a následně ji zakorkoval, sevřel v dlani a díval se na ni s divokým výrazem ve tváři.

Čas pro poslední krok.

***

Počkal, až Potter vyjde z knihovny, sledoval ho, a měl divný pocit, jako by se s každým krokem blížil blíž k propasti…

Musel ho chytit o samotě. Příležitost se zdála perfektní, když si uvědomil, že Potter míří do Komnaty Nejvyšší Potřeby. Byl rozhodnutý tam vejít za ním, promluvit si s ním a… dovést ho ke konci.

A teď tu stál jako idiot a nevěřícně se díval do prostoru Komnaty, kde byl jeho vlastní obývací pokoj a nechal dveře, aby se mu zavřely před nosem. Dovolil, aby se chlad vyplnil teplem a temnota v rozích se rozjasnila.

Takže sem chodil Potter, když měl mít tresty. Tady si vytvořit náhradu jeho komnat, úkryt, v němž se cítil nejbezpečněji. Tady toužil žít, navzdory tomu, jak se od sebe vzdálili. Právě tady byl obklopen vzpomínkami, místo aby se jich snažil zbavit.

Stále mu byl tak oddaný… po tom všem, co mu Severus udělal, jak se k němu choval, kolik ran mu způsobil… Stále bez něj nemohl existovat.

Stále k němu hledal cestu. Jako opuštěné štěně daleko od domova. Stále chtěl být jeho.

Bylo to jako jiskry. Rozsypaly se po jeho těle, nahromadily se na hrudi a rozehřívaly ho, dokud nezapomněl na to, jak se dýchá. Jeho ruce se nedobrovolně sevřely v nekontrolovatelné, prudké touze vyplnit se tím, čeho se nemohly dotknout, nemohly mít… Ale rychle se ovládl. Roztáhl prsty a zhluboka se nadechl.

Počká s tím. Má přeci ještě necelý týden na provedení posledního kroku. Nemusí to dělat teď.

Otočil se a s povlávajícím pláštěm zmizel v temnotě opuštěné chodby.

***

Několik dní minulo neuvěřitelně rychle. Jako by mu čas utíkal přes prsty. Občas viděl Pottera na jídlech, občas na chodbách. A trávil stále méně a méně času ve svých komnatách. Kontroloval úlohy ve třídě, hlídal chodby a vracel se pozdě večer. A když vešel do svých komnat, cítil tam Harryho přítomnost z každého kouta, slyšel jeho smích ze stěn, viděl jeho zelené oči odrážející se v zrcadle a musel okamžitě odejít.

Možná propadl šílenství…

***

Té noci měl erotický sen.

Potter mu dýchal do krku. Nahý a lesknoucí se potem přirážel na jeho penis, chvějíc se při každém zanoření, a Severus se do něho vsouval celý, tisknouc své dlaně na jeho horké kůži, v jeho vlhkých vlasech a cítil každý příraz jako explozi moci, rozlévající se jeho nitrem jako tekutý oheň. A mezi těmi ochraptělými výkřiky a bezvědomým sténáním, mu Harry zašeptal do ucha:

„Vždy budeš ve mně. Každý den, každou noc. Navždy.“

„Ne. Tohle je naposledy. Nemáme víc času,“ odpověděl Severus a pak Harry zaklonil hlavu, usmál se na něho, podíval se mu přímo do očí a řekl tichým hlasem:

„Severusi, přeci víš, že se mě nikdy nezbavíš…“

Severus se probudil pokrytý spermatem a zmáčený potem. A na okamžik prostě jen nehybně ležel s široce rozevřenýma očima zírajícíma do stropu, dokud se neuklidnil a s klidem nepřišla i hořkost.

Ten sen ho natolik vyvedl z rovnováhy, že celý den prožil jako v noční můře, a doufal, že se mu dnes nestane ještě něco horšího.

Ale stalo.

Severus dostal téměř záchvat vzteku, když se od Brumbála dozvěděl, že se ten nemyslící spratek učí po nocích Černou Magii. Jako by mu to nevysvětlil dostatečně jasně, k čemu by to mohlo vést. Černá Magie dokázala zničit každého, a když už se jí podařilo omotat své úponky, nebylo útěku. Zahnízdila se v duši jako brouk, požírající každou pozitivní emoci a zanechala za sebou jedině vše pohlcující mrazivý hlad, který neustále vyžadoval přiživování a nikdy se nedokázal uspokojit.

Nedovolí, aby se Potter stal její obětí. Brumbál si může nalhávat, co chce, ale Potter jí nedokáže odolat. Nezáleží na tom, jak zkušený nebo dospělý vypadá, byl stále ještě naivním, emocionálně nevyrovnaným dítětem, které se muselo postavit samo za sebe a celý život muselo činit těžká rozhodnutí, nemajíc u sebe nikoho, kdo by to udělal za něho, kdo by ho vedl a sňal z něho část odpovědnosti.

Jiní mohli udělat tyto volby, mohly by dokonce skočit z astronomické věže, kdyby chtěli – jejich osud by mu byl naprosto lhostejný, ale Potter… Potter…

Och, ne. Nedovolí, aby Černá Magie pohltila jeho světlo. Aby ho změnila. Nikdy.

Hned potom, co vyšel z Brumbálovi kanceláře, zamířil do Zakázané sekce a postavil bariéru, která zastaví každého, kdo nemá povolení vstoupit do tohoto úseku. Brumbál to měl udělat už dávno, ale samozřejmě si ten starý blázen myslel, že každý by se měl rozhodnout za sebe.

Teprve, když zabezpečil knihovnu a ujistil se, že Potter už se do ní nedostane, mohl se spokojeně vrátit do své komnaty.

***

Snape odtrhl pohled od hodin, přenesl je na dveře a následně k poloprázdné lahvi, která před ním stála na stolku.

Bylo za patnáct minut devět.

A to znamenalo, že tu seděl a pil už hodinu. Obraz se mu rozmazával před očima, a točení kolem něj zrychlovalo. Ale stále to bylo málo.

Naklonil se dopředu, pokusil se sáhnout po láhvi, což se mu povedlo až na podruhé, a nalil si plnou sklenku. Část nápoje skončilo na desce stolu. Sáhl po sklence a v tu chvíli, k jeho uším dolehlo vzdálené zaklepání.

Prudce zvedl hlavu a podíval se na dveře široce otevřenýma očima.

Potter?! Mohl by to být…?

Vyskočil, odložil sklenku a lahev, které se na stole převrátily a rozlily, a vrhl se na dveře skrz plameny olizující jeho nohy a místnost se rozsvítila. Vstoupil do kabinetu, prošel ho několika kroky a s rozmachem otevřel dveře na chodbu.

A v tu chvíli se všechno ponořilo do tmy, a oheň nahradily ledové rampouchy. Severusovu tvář přešel stín, a ústa se zkřivila do nepříjemné grimasy.

„Co chceš?“ Zavrčel na bokem stojící Zmijozelku.

„Uch… chtěla jsem se zeptat, zda byste nemohl na chvíli přijít? Chlapci ze čtvrtého ročníku se perou v ložnici a myslela jsem si…“

„Nemám čas! Jdi mi z očí!“ Zasyčel, po čemž z celé síly bouchnul dveřmi. Otočil se a lehce se chvějíc, se vrátil do obýváku. Přešel k baru a vyndal z něj dvě lahve. Sesunul se do křesla, otevřel whisky, nalil si do sklenky jantarovou tekutinu a jedním lokem ji všechnu vypil, snažíc se uhasit ten hněv planoucí v něm.

Zachoval se jako žalostný, posedlý blázen. Potter by k němu přeci nepřišel. Seděl teď v Komnatě Nejvyšší Potřeby ve své malé svatyni. Proč by sem měl přijít? Proč si vůbec myslel, že je to on? Proč vůbec chtěl, aby to byl on? Proč nemohl přežít ani jeden den, aniž by na něj nemyslel, aniž by ho nehledal v každém rohu hradu, v každém skřípění dveří, v každém stínu? Proč ho dokonce obtěžoval ve snech? Proč se mu ten zatracený, prokletý, otravný spratek motal v hlavě? Jak to udělal?

Severus vypil další sklenku. Sotva dokázal zaostřit, ale stále se ještě díval na dveře, a cítil, jak v něm vztek roste s každým nádechem, s každou myšlenkou, která se točila kolem Pottera.

A přesně tak to bude. Ty dveře zůstanou zavřené. Musí si na to zvyknout. Tak bude vypadat jeho život. Jeho celý život. Už ho nebude hledat, protože tam Potter nebude. Zmizí navždy. Stane se jen vzpomínkou.

Otevřel další lahev a vypil další sklenici.

Musí si na to zvyknout. Na to ticho. Na ten chybějící element. Do háje, přece to byly necelé dva týdny, a on už se téměř dostal na dno! Jak má pak vypadat zbytek jeho života?

Podíval se sklenici v ruce, která mu lehce klouzala v dlani. Přisunul si ji k ústům a vypil ji celou naráz. Pak ještě jednu a další, až nakonec všechno utichlo, emoce, kousající jeho vnitřnosti odplynuly a jeho mysl vyplnila tichá, měkká vata.

Odbila desátá.

Podíval se na hodiny, ale nedokázal zaostřit na ručičky, a tak obrátil pohled zpět ke sklenici v ruce. Zamíchal zbytek jantarové tekutiny a vypil ji jedním lokem. Pokusil se postavit sklenku na stůl, ale netrefil se a ta spadla na podlahu, kde se rozbila na kusy. Nevzal to do úvahy. Zvedl se a rozechvěle zamířil do kabinetu. Několikrát do něčeho narazil, spadl, rozbil, ale vůbec ho to nezajímalo. Chtěl se jen dostat k cíly a získat to, co mu dovolí prospat celou noc. A podařilo se. Sevřel v dlani Lektvar Bezesného spánku a zamířil směrem ke své ložnici.

Už žádné sny s Potterem. Nikdy. Víc.

***

Valentýn. Nejvíce zbytečná slavnost, jaká existovala, hned po Vánocích. Severus se na celý den schoval ve svých komnatách, nemajíc zájem sledovat ty hromady odpadků, které se měnily do drobných balónků a létajících zpívajících srdíček. Jako by mohly mít něco společného s tím nehynoucím ohněm? S tou nepředstavitelnou mocí?

Den přerušil pouze alarm ze Zakázané Sekce během večeře. Potter se snažil dostat přes jeho bariéru. Jak se musel divit, že se mu to nepodařilo. No, opět se ukázalo, že měl Severus pravdu. Kdyby ho nezastavil, chlapec by nikdy sám nepřestal.

Každopádně, už na tom vlastně nezáleželo. Zbývali mu dva dny. Dva dny do konečného termínu, který dal Temnému Pánovi. Musí začít pracovat. Udělá to samé, co předtím. Přilepí se na něj a vejde za ním do Komnaty Nejvyšší potřeby, a když bude s ním vevnitř, když ho bude mít před sebou, na dosah ruky… pak bude všechno stejné jako předtím. Na jednu krátkou chvíli.

Příliš krátkou.

***

Oheň tiše praskal. Rostl. Šplhal po stěnách a stropě, pohlcoval je a objímal dvě postavy, tisknoucí se na sebe. Vzduch houstnul, vyplněný žárem a jiskrami, které syčely a hasly při střetu s černým hábitem.

Severus vynořil tvář z Harryho vlasů. Dobrotivý Merline, nevzpomínal si, že voněly až tak intenzivně…. Pokaždé, když vtáhl do plic tu vůni, pokoj se začal točit, a on zapomněl, co má říkat, co má dělat, opilý Harryho blízkostí, příliš utopený ve svých smyslech, dlaních, prstech.

Když se mu nakonec podařilo chytit dech, zeptal se:

„Věříš mi? Víš, že to, co jsem ti řekl ve třídě, není pravda?“

Pocítil, jak se chlapec zachvěl a dlouhou dobu přemýšlel nad odpovědí. Příliš dlouhou.

„Já… nevím.“

Severusovi se ta odpověď nelíbila. Copak mu nedal dostatek signálů, dokonce i když jich tolik nezamýšlel?

Přitáhl si ho k sobě ještě blíž a přitiskl rty ke kůži na vrcholu jeho hlavy.

Kdyby tak mohl zastavit čas…

„Nejsi pro mě nikým,“ zašeptal hlubokým, ochraptělým hlasem. Harry neodpověděl. Severus se drobně odtáhl, a podíval se dolů na jeho tvář. „Slyšíš? Podívej se na mě.“ Harry zvedl hlavu a Severus se mohl podívat přímo do jeho široce rozevřených očí. Toužil, aby mu uvěřil. Toužil nalít pravdu přímo do jeho mysli, tak hluboko, aby na ni nikdy nezapomněl, dokonce i tehdy, až bude stát před Temným Pánem, čekajíc na smrt…

Ale Severus věděl, že to není možné. Že až nadejde ráno… stane se to jen vzdálenou vzpomínkou… že Potter si ta slova nebude pamatovat, nebude si pamatovat nic…. Všechno bude vymazáno planoucím pocitem zrady, požírající ho zevnitř jako smrtelná choroba… vyzařující z jeho široce otevřených očí, kterými se bude dívat na Severuse, jak stojí po boku Temného Pána… A Severus od něj nebude moci odvrátit pohled, aby nevypadal podezřele, bude se na něj muset dívat, bude muset sledovat, jak k němu Temný Pán přijde, jak ho chytne za ramena a vezme mu život, světlo… moc… a jak v zelených očích ustrne už navždy ten jeden jediný pocit…

A věděl, že ho uvidí po zbytek svého života. Pokaždé, když zavře oči.

Ale teď… teď byl ještě tady… A měl poslední možnost… potěšit ho.

Zvedl ruku, dotknul se jeho tváře, a přesouval se po ní špičky prstů. Pohladil jeho kůži, nos, skráně, rty, snažil se obnovit své dávné cesty a tentokrát si je zapamatovat už navždy, zapamatovat si každou prohlubeň, každý kousek trasy, kterou následoval.

„Nejsi,“ zopakoval, chytil Harryho dlaň, přesunul si ji ke svým ústům a něžně ji políbil.

Znovu ho měl u sebe. Opět se jím mohl nasytit, až do té jedné chvíle.

A udělal to. Pohltil ho všemi smysly, rozbíjel svou kontrolu a dovolil si o mnoho víc, než kdy dřív. Dovolil, aby jeho dlaně a rty byly všude, kam dosáhly, aby se jeho prsty třásly a ústa vyslovila slova, která by nikdy jindy neřekl… Protože věděl, že je to naposledy, kdy ho může mít.

„Tak strašně tě chci…“ Zašeptal nakonec hlasem zlomeným potřebou. Dotknul se Harryho brady, zvedl mu tvář a ponořil se do jeho zamlženého pohledu. „Chci si tě vzít tady a teď…“

Něco uvnitř něco sebou trhlo, když to znovu uviděl. Tu nepředstavitelnou touhu vyrytou v zelených očích. Mířenou pouze k němu.

„Tak to udělej,“ uslyšel a pak všechno zmizelo. Na jeden, dlouhý okamžik zapomněl na vše, na to, co dělal a co ještě udělá, a jen se nechal unášet tou hořící… mocí.

***

Vzduch téměř syčel. Napětí, které se v něm hromadilo, se měnilo v jiskry, které syčely o Severusovi šaty, když se díval na šálek stojící na stole, naplněný čajem spolu s Admorsusexcetrou a… čekal.

Dokázal to. Vyrobil ten zatracený lektvar, získal Potterovu důvěru, nalil mu do hrnku lektvar s jeho souhlasem a teď už jen stačilo počkat, až ho chlapec vypije… Ještě pár krátkých okamžiků a všechno zmizí. Nebude již návratu. To vyděšené, bojující monstrum zůstane jen vzpomínkou. To monstrum, které Severus drží pod kontrolou. To monstrum, které chtělo šálek hodit na podlahu a všechno zničit.

Bojoval s ním od chvíle, kdy Harry vešel do jeho komnat. Objevilo se v nervových reakcích, které se mu stěží dařilo ovládat, v držení rukou, když sáhl po lahvičce s lektvarem, ve zrychleném pulzu, který způsoboval, že jeho krev běžela značně rychleji, a čas se zpomaloval a téměř se zastavil… Díky tomu měl Severus pocit, jako by padal do propasti, když se na něj Harry usmál, a on předtím musel zavřít oči a vypít celou sklenku whisky, aby ten pocit udusil.

A pak Potter sáhl po šálku. A Severus nedokázal odtrhnout pohled od jeho ruky vznášející se k jeho ústům a nedokázal zastavit pocit, jakoby se s každým centimetrem propast zavírala nad hlavou a uvrhla ho do temnoty. A náhle uslyšel svůj vlastní hlas, říkající:

„Víš… v celém svém životě jsem nepotkal většího zbabělce, než byl tvůj milovaný kmotr. Nikdy se na mě neodvažoval zaútočit o samotě. Vždycky musel mít kolem sebe co nejvíce diváků, aby všichni mohly sledovat jeho hrdinské činy a zvednutý nos.“

Harryho ruka zamrzla. Místnost se vyplnila ledovými plameny, odrážejícími se v Severusových černých očích.

Potter mu cosi odpověděl, ale Severus slyšel jedině vlastní šum v uších. A viděl jedině šálek, který chlapec znovu začal zvedat. A když se jeho rty dotkly okraje hrníčku, Severusova ústa zareagovala opět automaticky, a plynuly z nich slova plná jedu:

„Tvůj otec byl ještě horší. Arogantní až k hranici možností. Miloval sám sebe. Trvale obklopený skupinou stejných idiotů, kterým imponoval svými nebezpečnými, idiotskými nápady. Chodil po škole, choval se jako pán a vládce, a myslel si, že je mu všechno dovoleno, ale pravdou bylo, že byl jen nafoukaným, patetickým idiotem.“

Harryho tvář se zkřivila výrazem hněvu. Šálek se odsunul od jeho rtů a místnost se zableskla. Všechno se začalo točit, trhané vichřicí ledu a ohně, a v samém středu bouře zůstali jen oni dva. Severusovi dlaně se tak pevně sevřely na opěradlech křesla, až se mu pod kůží rýsovaly blankytné žíly.

Jeho oči zachvátil oheň, když sledoval, jak chlapec znovu zvedl šálek k ústům.

Sevřel rty takovou silou, že to bylo skoro bolestivé.

Šálek znovu narazil na Harryho rty. A všechno náhle zamrzlo. Včetně Severusova dechu. Ale i přes nedostatek vzduchu, navzdory nekonečným výkřikům v jeho mysli, jeho ústa se otevřela, a plynula z nich slova:

„Nebyl jen patetickým idiotem. Ale také byl nejhorší parchant, jakého jsem kdy potkal. Spolu s Blackem se smáli svým ubohým vtipům a v těch svých mikroskopických mozcích si vymysleli, že pro ně neplatí žádné zákazy ani pravidla, že jsou o tolik lepší než ostatní… a teď jsou oba mrtví. Jak smutné…“

TŘESK!

Šálek přistál na stole a jeho obsah se rozlil po desce. A Severus měl současně pocit, jako by se topil, a nedokázal se nadechnout, a jako by se vznášel na povrchu a mohl konečně nabrat vzduch.

„Dost! Odvolej to! Okamžitě to odvolej! O mém otci nic nevíš! Ty jsi ten nejhorší parchant, ne on!“ „Říkáš všechny ty věci až teď, když je pryč a nemůže se bránit. Proč ses mu nepostavil tehdy? Proč si ho nevyzval k duelu, když jsi ho tak nenáviděl?“

Severus si uvědomil, že Potter stojí nad ním, křičí na něj všechny ty slova plná dětské zlosti, ale nedokázal reagovat. Díval se jen na rozlitou tekutinu, cítíc, jak všechno, co budoval, se mu sype přes prsty. Každý kámen, který s takovým úsilím položil, se rozsypal v prach.

A proč? Jen proto, že nedokázal překonat tu zatracenou slabost! K tomu nevděčnému spratkovi, který stál teď před ním a odvážil se na něj zvednout hlas, stejně jako se odvážil proniknout do jeho života a všechno mu zničit, všechno!

Vyskočil z křesla, a zamířil na něj pohled překypujícím vztekem.

„Protože byl zbabělcem,“ zasyčel mu přímo do tváře, a uvnitř zuřil hněvem. „Nikdy by nepřijmul moji výzvu jen sám. Vždy se obklopoval hloupými přáteli, odvážný byl jen vedle svého fanklubu. Bez nich byl jako mrzák, který by netrefil cíl, ani kdyby mu dali mapu. Bez nich byl nikým!“

„Říkáš to, protože si mu záviděl!“

Udeřil ho z celé síly. Praštil ho do tváře, a vložil do té rány celou svou frustraci a hořkost. Nejraději by ho rozdupal na prach. Vymanil ho ze svého života. Potrestal za všechno, co mu vzal. Zničil ho stejně, jako on zničil jeho…

Ale pak k němu Harry obrátil tvář a Severus spatřil bolest, jak vytékala ze zelených očí a zčervenalou tvář a náhle si uvědomil, co udělal.

A prostě stál a díval se na svou vlastní dlaň a na Harryho záda, vědíc, že jestli chlapec teď odejde, jestli ho tu nechá, uprostřed té ničivé bouře, jestli ho opustí…. pak ztratí dech.

„Podívej se na mě.“ Zašeptal, neschopen zastavit třes vlastního hlasu. Ale Harryho to neudělal. Rozechvěle zamířil ke dveřím a Severus ucítil, jako by mu zmizela země pod nohama.

„Slyšíš?“ Zeptal se, a následoval ho jako v transu. Viděl, jak se zastavuje u dveří a snaží se je otevřít. Viděl jeho chvějící se ramena a skloněnou hlavu. A viděl vlastní dlaň, jak se k němu natahuje.

„Chci, aby ses na mě podíval.“

Nepoznával vlastní hlas. Nepoznával vlastní reakci. Dokonce i dlaně, které se sevřely na Harryho ramenou, otočily ho k sobě, se mu zdály cizí.

To vše však přestalo být důležité, když spatřil jeho tvář. Bledá. Mokrá od slz. Od slz, které způsobil. Pozbavena světla, které Severus zadusil vlastníma rukama. Uhašen.

„Nech mě,“ uslyšel tiše vyslovená slova. „Ublížils mi.“

A Severus ho pustil. Ale jen tak, aby vzal jeho tvář jemně do dlaní a zvednul ji, a podíval se přímo do jeho vlhkých očí. Do očí, které jako jediné dokázaly způsobit, že zapomněl, kdo je a co udělal. Které jako jediné dokázaly vnést trochu světla do jeho života.

A pocítil, jak ho v tu samou chvíli vyplnila bolest. Tak intenzivní, že mu nedovolovala dýchat. Bolest, která mu vibrovala pod kůží přes celé dva týdny, které strávil bez něho. Bolest, která způsobila, že žádná místnost nesvítila, když se v ní Harry nenacházel. Bolest, která ho dovedla do samého konce…

„Severusi…?“

Všechno padlo. Rozsypalo se v drobný prach. Celé měsíce práce, každé úsilí, které musel vynaložit, každé rozhodnutí, které udělal krví vlastní nebo jiných, všechno, co věnoval své touze, celý jeho život… padalo do propasti s výkřikem agonie.

Utrpení bylo nepředstavitelné. Ale už se rozhodl.

Nemohl to udělat.

Ty dva týdny… ho jen ujistily… že bez něj nedokáže žít. Nedokáže. Harry se stal jeho vším. Stal se pro něj důležitější než svoboda, než jeho vlastní život… Stal se jeho touhou.

Věděl, že tohle je konec. Prohrál. Padl. Vešel do vlastní pasti. Jakým byl bláznem, když si myslel, že se nebude angažovat… Stál teď v řadě jiných bláznů, kteří se mu vysmívali, tak jako on kdysi jim. A věděl, že ho ta porážka bude stát život… že již zítra… zemře.

Ale měl ještě dnešní noc. Dá mu všechno. Dá mu vše, po čem touží. Tentokrát. Naposledy. Bez kontroly. Bez masky. Bez čehokoliv, co by mohlo sloužit jako zeď.

Jen oni dva. Jen Harry a jeho teplo, jeho ústa, na která se Severus díval jako zhypnotizovaný, majíc pocit, že ještě po ničem v celém svém životě netoužil víc, než je ochutnat, ponořit se do nich, aniž by na cokoliv myslel, aniž by myslel na následky…

Naklonil se dopředu, a přitiskl rty na ta měkká ústa, vklouzl jazykem do horkého nitra… zasáhl ho žár, pronikal hladkým patrem, nahlodával rty s takovou intenzitou, jako by ho mohly zachránit před pádem do propasti… propletl jeho vlhký, kluzký jazyk s vlastním a sál ho ve svých ústech… cítíc jak mu jeho sladkost splývá do krku, jak proniká jeho chutí a toužil ještě víc, ještě víc…

A sáhl po tom, vsunul jazyk ještě hlouběji, pohlcoval jeho ústa bez jakékoliv kontroly, nořil se do něj všemi smysly… dovolil, aby ho ten pocit pohltil, stejně jako on pohlcoval Harryho… dovolil, aby ho to spálilo, a aby se jeho mysl změnila v monotónní ohlušující křik: Nikdy tě nedám… nikdy, nikdy, nikdy!

Všechno vzplálo. Regály, knihy, křesla, pohovka. Oheň požíral všechno jako vyhladovělá bestie s neukojitelným apetitem. Šelma, která nakonec po měsících neustálého držení na uzdě, mohla uspokojit svůj hlad a nic ji nemohlo zastavit. Plameny hučely a praskaly, požírajíc dvě postavy přitisknuté k sobě, nejprve u dveří, pak na cestě do ložnice, pak úplně nahé na posteli, roztopené jako voskové figuríny. A z té kakofonie se objevil ochraptělý hlas:

„Och, bože…“

Jak mu dokázal odolat? Jak si mohl myslet, že se mu podaří ubránit se této moci?

„Tak citlivý… Neuvěřitelné.“

Jak si vůbec mohl pomyslet, že by ho obětoval? Byl cennější než poklad. Byl zázrakem, který se musel ochránit.

„Jsi jen můj. A ostatní ať jdou k čertu.“

Všechno ostatní zůstalo utopené ve stenech a dechu, praskání ohně a údery srdcí. A později z vlnícího se žáru, který zůstal v Severusových komnatách, se vynořila dvě těla, vpletená do sebe.

V kombinaci s jedním, společným dechem.

A tichým Harryho šepotem:

„Miluju tě…“

Šepot, který přinesl… vystřízlivění. Stejně jako koupel v ledové vodě, protože si Severus uvědomil s tou strašlivou mocí, že ta slova… slova, která uslyšel poprvé ve svém životě… slyší také naposledy…

Objal Harryho silněji a díval se do stropu.

Věděl, co musí udělat.

„Dipsas. Heslo do mých komnat.“

Zavřel oči.

Zítra ráno vše skončí.

Všechno… přestane existovat.

***

Když se objevilo předvolání, Temné Znamení zaplálo živým ohněm. Jako by se v té chvíli zformovalo, a vypalovalo se mu do kůže. Bolest mu procházela paží až ke klíční kosti. Severus si s tím z části naučil poradit, ale nedalo se to vydržet do nekonečna. Ale snažil se. Seděl na posteli, zlomený v půli, s rukou přitisknutou na svíjícím se znaku Temného Znamení, se sevřenými rty a pulzování na spáncích.

Bolest přicházela ve vlnách. Když odplouvala, Severus se podíval na Harryho spícího vedle něj, a díval se na něj tak dlouho, dokud bolest znovu nezaútočila.

Musí to přežít. Minula už hodina. Temný Pán to nakonec vzdá a prostě počká na zprávu. Ale když ji neobdrží, znovu zaútočí. Severus neměl moc času. Bylo už skoro ráno. Předá Temnému Pánovi zprávy jen tehdy, když mu ukáže vzpomínku. Vzpomínku, ve které se vše, co měsíce budoval, zhroutilo. Když v zelených očích, namísto touhy, uvidí jedině odpor.

Pak bude hotov. Protože nezůstane už nic, co by ho tu mohlo držet.

Severus zavřel oči. Z jeho rtů unikl povzdech.

Harry ho musí nenávidět. Rozpoznat monstrum, bezohledného psychopata. Jen tak mu Severus poskytne bezpečí. Nebyla jiná cesta.

Když zítra ráno na snídani Brumbál oznámí, že Severus zemřel, Harry na to musí být připraven. Všechny pocity, kterými ho obdařil, musí zemřít s ním. Musí zničit, poskvrnit všechny vzpomínky, vzít mu jiskru naděje, způsobit, aby cítil jedině pohrdání a znechucení. Jestli to neudělá… odsoudí ho k životu v agonii. Harry byl příliš slabý, aby přežil jeho ztrátu, a musí žít dál, musí být silný, aby se jednoho dne osvobodil ode všech. Od Brumbála, od Temného Pána. Musí být tvrdý, odolný vůči všemu, kovaný pro přežití. A Severus mu to poskytne.

Olízl si rty a pomalu se podíval na Harryho.

Vzpomněl si na slova, která od něho slyšel před několika hodinami:

„Vždycky se k tobě vrátím.“

Severus natáhl dlaň a jemně pohladil Harryho rozpálenou tvář.

Tentokrát se ke mně nevrátíš.

***

Neměl příliš mnoho času. Měl by prostě odejít a nechat ho samotného, aby ho neviděl, aby se s ním nerozloučil a ponechat si jen vzpomínku, jak spí v jeho posteli. Ale věděl, že to nemůže udělat. Musí všechno připravit. Musí… mu dát jasně najevo, že chce, aby se dnes objevil v jeho komnatách.

„Víš, že sem můžeš kdykoliv přijít?“ Řekl Severus a přitiskl rty na Harryho čelo. „Kdykoliv budeš chtít. Dokonce i dnes.“

Věděl, že Harry nebude schopen čekat. Byl netrpělivý, a když dostal svolení, je to jen otázka hodin, než se tu objeví.

Chlapec přikývl, zaklonil hlavu a dovolil, aby jeho ústa nalezla Severusovu šíji.

„Já vím. Budeš mi chybět.“

„Já vím.“ Odpověděl Severus. „Vím, že budu.“

Místnost na chvíli potemněla a od Harryho rtů se začala na jeho krku valit horkost.

„Včera… získal jsi všechno, po čem jsi toužil?“ zeptal se a držel rty na milimetry od Harryho kůže. Severusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že zadržuje dech a čeká na odpověď.

Musel to vědět. Musel si být jistý, že mu dal všechno. Absolutně všechno.

„Oh ano, a ještě víc,“ odpověděl Harry a lehce se usmál. „Mnohem víc, než jsem kdy chtěl.“

Severus vypustil vzduch a složil mu polibek na čelist. Pak se odtáhl a podíval se na něho ze shora.

Merline, nemyslel si, že bude tak těžké se s ním rozloučit…

„Pojďme,“ řekl nakonec a pustil Harryho z objetí. „Raději by ses měl vrátit dřív, než se tvoji přátelé probudí.“ Po těchto slovech prošel kolem něj a zamířil do obývacího pokoje.

Přešel ke dveřím vedoucím do kabinetu a zastavil se u nich, klesl v ramenou a skryl tvář za závojem vlasů. Nemohl riskovat, že se na jeho tváři objeví jakákoliv emoce a chlapec si jí všimne. Harry si vzal věci a zastavil se vedle něho.

„No, tak… Uvidíme se později,“ zamumlal.

Po těchto slovech se temnota prohloubila a Severus cítil, jak se v jeho nitru objevilo cosi ledového, plní ho chladem a způsobuje, že se mu dýchá čím dál hůř.

Nedíval se na něj. Nechtěl se na něj podívat, ale věděl, že by to měl udělat, aby chlapec ani na chvíli nepomyslel, že cokoliv není v pořádku.

Zvedl hlavu, a podíval se mu přímo do očí a věděl, že je to naposledy co v nich vidí teplo, tu záři…

Naposledy.

Pak spatřil, jak se Harry odvrací, a měl pocit, jakoby se čas náhle zpomalil a všechno v jeho těle začalo křičet a bojovat a náhle zjistil, že jeho dlaň svírá jeho zápěstí, a Harry se k němu otáčí s překvapením na tváři a v tu chvíli si Severus uvědomil, že už vůbec není schopen dýchat.

Nech ho odejít. Nemůžeš ho zadržet. Už je konec.

Poddal se a prostě si přitáhl Harryho k sobě, uzavřel jeho rty ve vášnivém polibku. Chtěl se ještě jednou ponořit do jeho žáru. Ještě jednou pocítit jeho chuť, aby mu zůstala na rtech až do samého konce…

Harry zasténal, když Severus odtáhl rty a nabral zhluboka dech, který mu prudce vlétl do plic.

„Doprovodím tě.“ Zašeptal s obtíží.

Chytil jeho dlaň a vedl ho za sebou ke dveřím vedoucím na chodbu. Zastavil se a sáhl po hůlce, odstranil z nich blokující kouzlo, po čemž ji schoval a otočil se k Harrymu. Nějakou chvíli ho prostě jen pozoroval a sledoval jeho obličej. Po chvíli se však zastavil na tváři, která byla ještě mírně začervenalá, a pomalu zvedl dlaň, dotýkajíc se Harryho kůže. Jemně ji pohladil. Byla hladká a rozehřátá.

„Nechtěl jsem tě udeřit,“ zašeptal. „Ale občas se všechno vymkne kontrole a nemáme na to žádný vliv. Je to silnější než my.“

Jak krutě pravdivá ta slova byla… zvlášť když věděl, že jim Harry nerozumí…

„Na tom nezáleží,“ odpověděl chlapec nejistě. „Už jsem na to zapomněl.“

Severus se slabě usmál.

„To je dobře.“

Spustil ruku a následně sáhl po klice a podíval se na Harryho, který mu poslal teplý úsměv, přehodil si přes sebe plášť, mizejíc pod ním. Severus mu otevřel dveře a chvilku v nich prostě stál a naslouchal jeho vzdalujících se krokům. A s každým krokem místnost potemněla ještě víc, jako by se náhle zbavila veškerého světla.

Severus zavřel dveře a opřel se čelem o hrubé dřevo. Obklopoval ho chladná, temná mlha hustá jako smola. Mlha, která mu vnikala do úst, zbavovala ho dechu, pronikala mu do šatů, pokrývala jeho tělo husí kůží a rozechvívala ho. Mlha, která vysála všechno, co na své cestě potkal, nechávajíc za sebou jedině nenávratnou zkázu.

***

Laboratoř byla pokrytá mrazem. Na lahvičkách a sklenicích se usadil led a teplota se každou chvíli zdála ještě nižší, až se na Snapeových šatech tvořily krystalky ledu. Muž stál skloněný nad myslánkou, s hůlkou přiloženou ke skráni, zavřenýma očima a naprostým soustředěním na tváři. Jeho ústa se náhle pohnula, jako by mluvil sám se sebou. Nějakou dobu navíjel na hůlku několik zlatých pruhů a umístil je na myslánku. Utrpení v jeho tváři se prohlubovalo s každým okamžikem, ale nepřestával. Ruka sevřená na kraji mísy byla téměř bílá úsilím a na jeho spánek pulzoval čím dál víc.

V jednom okamžiku se jeho tvář zkřivila, pěst vztekle udeřila o okraj mísy, a z jeho úst uniklo tiché prokletí. Několikrát se nadechl a vrátil se zpět k činnosti. Po nějaké době však znovu udeřil pěstí do mísy a tentokrát potřeboval delší chvíli odpočinku, během níž stál nad myslánkou se spuštěnou hlavou, opírajíc se o ní oběma rukama, těžce dýchajíc a se zavřenýma očima.

Nakonec, když do myslánky spadl poslední zlatý pramen, Severus otevřel oči a v tu chvíli se zarazil a musel couvnout o několik kroků a opřít se o stěnu, aby se zastavil. Chvíli měl problém zaostřit, ale když se mu to povedlo, jako obočí se zamračilo, tvář zkřivila výrazem vzteku a z očí plynul hněv.

Nefungovalo to tak, jak chtěl. Část z toho byla přiměřeně logická, ale zbytek? Neuspořádaný, infantilní žvásty. Některých vzpomínek se nedotkl vůbec, natož aby je změnil. Měl by to všechno opravit, zkusit to od znovu, ale neměl na to čas. A kromě toho už byl vyčerpaný. Jeho mysl už stěží fungovala námahou. Musí to nechat tak, jak to je. Ale uvěří tomu Potter? Koneckonců, tolik věcí nesouhlasilo, bylo tam tolik protichůdných signálů… Jeho jedinou nadějí bylo, že Potter bude dostatečně naivní, aby se nechal oklamat… že se nechá unést emocemi a nebude se zastavovat nad logickým řešením. Nebude se obtěžovat s interpretací Severusových gest a soustředí se pouze na to, co spatří a uslyší, a naplní se pocitem zrady, zapomene na vše, co mu Severus kdy obětoval.

Zbývala ještě jedna věc…

Severus sáhl po svíčce na jedné z polic a použil na ní rychlé kouzlo, a následně Lumos a svíce zaplanula zeleně.

Signál. Dostatečně jasný a přitahující pohled.

Postavil ji na desku a ještě jednou se podíval na hladinu myslánky.

Sevřel ústa a naposledy ukázal hůlkou na zlaté stužky. Stačil jediný záblesk, aby se vzpomínky začaly točič a na povrchu se začaly formovat propletené obrazy: Harryho tvář, Temného Pána a lahvička lektvaru.

Návnada. Dostatečně lákající, aby se zanořil do neznáma.

Muž se otočil a zamířil k východu. Když se za ním stěna zasouvala, strčil do ní nohu, zastavujíc polici na místě, díky čemuž zůstala úzká štěrbina, skrz kterou sálalo zelené světlo, dostatečně malou, aby jej nebylo vidět běžným pohledem.

Odvrátil se a několika kroky přešel obývák a prohlédl si ji ze všech stran.

Ideální.

Teď už stačilo jen odejít a počkat, až se spustí alarm.

***

Další předvolání přišlo rychleji, než očekával. Paže ho začala bolet už brzy odpoledne, během lekce Lektvarů s první ročníkem Havraspárců a Mrzimorů. S největším úsilím se mu povedlo dovést hodinu až dokonce, ale jakmile se za posledním studentem zavřely dveře, zlomil se v půli, přitiskl si dlaň k rozpálené paži a zůstal tak patnáct minut, snažíc se uklidnit svou mysl a přežít útok.

Naštěstí mu zbývala už jen jedna hodina.

Severus se celý den vyhýbal svým komnatám širokým obloukem. Musel se nacházet co nejdál od nich, aby se Potter odvážil vejít.

Když bolest přestala, zamířil do Brumbálovi kanceláře, s informací o předvolání a jeho předpokládané nepřítomnosti.

A tehdy pocítil to mrazení v zádech.

Alarm.

Potter vešel do jeho komnat.

A nyní se vše dokoná…

***

Severus stál ve svém kabinetu u dveří vedoucí do obýváku s rukou na klice, se zavřenýma očima a spuštěnou hlavou. Vzduch okolo něj jakoby houstnul, obtáčel se kolem něj a snažil se jeho auru vrhnout do nejhlubší temnoty.

Všechno jako by se vyostřovalo. S každým jedním nádechem, jako by se detaily okolí staly výraznější, jako by něco odstranilo jakékoliv rušení a nechávala jen jeho. A čistou kontrolu.

Jen ona mu pomůže přežít tento okamžik. Musí se jí držet, ovinout se s ní jako s pláštěm, nejtěsněji jak je to možné, aby se nic, absolutně nic nedokázalo dostat hlouběji, aby se ho nic nedotklo, protože tušil, že kdyby ano, rozsypal by se na prach. Musí zachovat kamennou tvář. Na jeho obličeji se nesmí objevit ani nejmenší praskliny. A to nejdůležitější – cokoliv se stane, jakékoliv rány na něj padnou, nemůže se ozvat ani slovem, protože by ho hlas mohl zradit. Musí snést všechno v mlčení. Všechno.

Otevřel oči. Zdály se ještě temnější než obvykle, jako by v nich nebylo nic kromě chladné lhostejnosti. Neodráželo se v nich žádné světlo. Připomínaly dvě hluboké propasti, na jejichž dně byly uvězněny veškeré emoce.

Zhluboka se nadechl a vstoupil do obývacího pokoje.

Vchod do laboratoře byl otevřený. Na podlahu dopadalo zelené světlo. Severus přešel blíž a vklouzl dovnitř.

Spatřil ho.

Chlapec stál nad myslánkou se zaťatou dlaní na okraji mísy a tváří zanořenou do vlnícího se zlata.

Severus se zastavil u vchodu. Opřel se dlaní o bok regálu a… čekal.

Cokoliv se stane… cokoliv…

Harryho dlaň se svírala zas a znova a k Severusovým uším se dostaly zvuky tlumeného sténání, tichého a nevýrazného, ale opakovaného „ne“.

Samo to slovo mělo takovou sílu, až Severus cítil, jak se jeho bariéry chvějí, a přesto to byl jen úvod k tomu, co se za chvíli mělo stát.

Nepotrvá to dlouho. Za moment bude po všem.

Po všem.

Náhle se čas zpomalil a Severus zadržel dech, když se Harry prudce napřímil a vynořil se ze spárů vzpomínek. Ticho, které padlo, se zdálo téměř zuřivé. Jediné, co ho rušilo, bylo dunění srdce. Tupé a těžké, jako by se v tom okamžiku v hrudi změnilo v kámen.

Severus napjatě čekal… ale Harry prostě jen stál bez pohybu, zády k němu. Zdálo se, že ani nedýchá. Jako by v něm cosi umřelo.

Na krátkou chvíli ticho přerušil tupý zvuk. Něco, co chlapec držel v dlani, dopadlo na podlahu. A Severus spatřil, jak Potter rozechvěle couvá a otáčí se, a to, co uviděl v zelených očích, bylo jako silný úder nohou do hrudi.

Zrada. Nenávist. Znechucení. Všechno směřované k němu.

Úder byl tak silný, až se celá bariéra zachvěla a všechno se v něm začalo točit a bojovat. Ale rychle se uklidnil, celou svou vůlí se snažil udržet kontrolu, jako štít, kterým se snažil chránit před údery, které se na něj sypaly z Potterových úst:

„Nepřibližuj se ke mně, Smrtijede!“ Harry vytáhl z kapsy hůlku a zamířil s ní na Severuse. Jeho dlaň se chvěla natolik, že konec hůlky kreslil ve vzduchu nepravidelné kruhy a rozptyloval červené jiskry nenávisti. „Jak jsi mohl? Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mě mohl šukat? Jak jsi mě mohl tak podle využít? Jak si mě mohl nenávidět? Celou tu dobu! Jak si mohl?!“

Snape mlčel. Jeho rty, sevřené do tenké čáry, byly téměř bílé, když se díval na Harryho obličej zkřivený v pohrdání, a na jeho oči.

Oddanost. Žár. Světlo. Touha. Všechno zmizelo. Nenávratně. Nyní byly jeho oči chladné jako led.

„Odpověz mi, ty zrádce! Proč, sakra, mlčíš? Pro tebe to všechno byla jen hra! Bláznivá hra! Nikdy jsem pro tebe nic neznamenal! Nic!!! Celou tu dobu lžeš! Celý ten zatracený čas!“

Po Harryho tvářích tekly slzy.

Severus nedovolil, aby se na jeho tváři pohnul jediný sval, ačkoliv cítil, jak mu cosi ostrého řeže vnitřnosti a trhá je na kusy. Nehýbal se. Jako by byl jen kamennou sochou, protože kdyby se o to pokusil, roztříštil by se a rozpadl na kusy.

„Využil jsi mě! Využil jsi mojí touhy pro svoji touhu! Myslel jsem si, že jsem… že jsi jediný, kdo mě nepovažuje za nástroj! Že jsi jediný, kdo semnou nechce manipulovat! Ale jsi stejný! Jsi ještě horší! Jsi monstrum! Žádný člověk by nemohl… nemohl by… celou tu dobu… oh bože!“ Harry chytil hůlku oběma rukama. Zdálo se, že se rozsypává, stejně jako jiskry sršící čím dál víc. „Jak jsi mohl? Jak jsi mu mohl ukázat naše chvíle? Byly to naše vzpomínky! Jak si mohl…?!“

Každé zakřičené slovo připomínalo zabodnutou ostrou harpunu a Severus se cítil tak, jako by z něho bylo něco vyrváno, a rána v tom místě byla vypálena do ruda rozžhaveným železem.

„No, odpověz mi! Ukaž, jak jsem ti pro smích! Řekni, jak ses bavil, jakým jsem byl zaslepeným idiotem! Pověz, jak ses bavil, když jsi mu ukazoval naše intimní chvíle, ty zasranej bastarde!“

Zůstane v něm ta bolest až do konce? Až do konce bude mít před očima to jedovaté pohrdání v zelených očích? To díky své vlastní slabosti bude navždy… poskvrněný? Byl… prokletím?

V tom případě to, že to vše brzy zmizí a zemře s jeho posledním výdechem, se zdá dokonce… uklidňující.

„Jak jsem na tobě mohl cokoliv vidět? Jsi nechutný! Jsi… jsi… nikým! Nenávidím tě! Slyšíš? Nenávidím!!! Nikdy ti za to neodpustím! Nikdy!!!“

Dveře se zatřásly. V místnosti padlo ticho. Hladké jako povrch jezera, v jehož hlubinách nastala život ničící erupce. Severus zavřel oči a z jeho hrudi se ozval dlouhý povzdech.

Už. Je po všem.

Kataklyzma přešlo, a on tu stále stál. Ačkoliv jeho nitro připomínalo zrcadlo rozbité na tisíce kousků, které si zachovaly celistvost jen silou vůle.

Sňal ruku z regálu a sevřel dlaní Temný Znak pod látkou šatů. Teprve teď si všiml, že jsou jeho prsty zakrvácené, a nehty polámané. Nevěnoval tomu pozornost. Vytáhl si rukáv a podíval se na široce zarudlou kůži kolem znaku.

Teď už byl připraven.

Zvedl hlavu a rozhlédl se po místnosti, a pak přešel k jedné z knihoven a mezi několika svazky vyňal stoh stránek, které kdysi vyrval z jedné z knih v Bradavické knihovně, týkající se kletby Legilimens Evocis. Na první z nich, s číslem dvě stě padesát tři byl jasný nápis: Legilimens Evocis: Jak zfalšovat myšlenky a změnit jejich význam.

Položil je na stůl, vytáhl hůlku a po chvíli stránky vzplanuly, svíjely se a změnily se na černý popel. Schoval hůlku a znovu se rozhlédl po místnosti.

Nemohl tu ponechat nic, co by mohlo ukázat na jeho skutečné úmysly.

V tu chvíli uviděl malou, zmačkanou červenou krabičku, ležící na podlaze vedle myslánky. Stejnou krabičku, která vypadla Potterovi z ruky. Severus k ní přešel a po nějakou dobu ji jen sledoval. Věděl, že by ji neměl dostat. Ne teď. Ne po tom, co se před chvílí stalo. Mohl by tam nalézt něco, co…

Stejně to udělal. Přes výstražný křik ve své mysli, se sklonil, a chvějící se rukou zvedl krabičku z podlahy. Otevřel ji. Vevnitř se nacházela malá kartička. Opatrně ji rozvinul, a cítil se jako tonoucí, který místo aby plaval ke břehu, se z vlastní vůle nechá unášet vlnami k tříštivým skalám. Začal číst:

Hluboký nádech, který vzal, připomínal poslední nádech před smrtelným pádem ze skály, a Severus se utopil v moři červeni, které se mu zavřelo nad hlavou, a pohltilo vše.

***

Temnota Zakázaného Lesa byla neproniknutelná. Pokaždé, když do něho Severus vstupoval, cítil, jako by vstupoval do propasti. A před ním se táhla temná opona, za kterou se mohlo nacházet cokoliv.

Otočil se a podíval se na Bradavice za ním. Tiše padající sníh bezhlasně zakrýval jeho stopy. V dálce viděl světla planoucí v některých oknech. Planuly také ve východní věži. Věži Nebelvíru.

Nikdy víc už ho neuvidí.

Posledního půl roku, který s ním strávil… byl jako závan svobody mezi zdmi jeho života, který byl pro něho vždy vězením. Připomínalo to… štěstí. Kdyby Severus věděl, jak jen chutná…

Na jeho ústech se objevila hořká grimasa. Malý zbytek světla v jeho očích zhasnul úplně.

Jak jsi sentimentální…

Nezůstalo už nic. Nic kromě temnoty.

Ale to byla přece jeho doména. Vkročí do ní se stejnou hrdostí, s jakou ji nosil celý svůj život. Jenže tentokrát… se z ní už nevrátí.

Ale je to přinejmenším jeho vlastní volba. Ne Temného Pána, ne Brumbála, ne nějakého náhodného červa. Jeho. Jen jeho.

Přinejmenším alespoň takovou kontrolu nad vlastním životem si mohl zachovat…

Odtrhl pohled od světel věže a pomalu se otočil k temnotě táhnoucí se před ním.

Je čas.

Zavřel oči a… přemístil se.

***

Už první kletba ho srazila na kolena. Přehnala se přes jeho tělo jako bič, mučíc všechny nervy. Druhá byla ještě horší. Neslyšel nic, vyjma vlastního křiku. Neviděl nic, vyjma lesknoucí se temnoty. Jeho tělo se otřásalo horečkou, jako by z něj byly vyrvány vnitřnosti, kosti mu praskaly a kůže byla propichována rozžhaveným hrotem. Cítil spálenou kůži. Vlastní kůži.

Jeho mysl křičela, neschopná jakékoliv obrany. Ale Temný Pán se v ní nesnažil nic hledat. Toužil ho jen zničit. Jeho hněv neznal hranic. Mučil a ranil, dusil a trhal. Kůži, tělo, smysly. Duši.

Kletba za kletbou. Prokletí za prokletím.

Ale Severus je neslyšel. Neviděl. Ležel na dně propasti, rozsápaný bytostmi, jež v ní žijí, a někde na samém vrcholu, daleko mimo jeho dosah, tam, kdesi bylo světlo… viděl něco, co připomínalo dvě jiskry ve tmě, dvě zelené jiskry.

Až nakonec nadešla temnota.

***

Vynoření z ní připomínalo vynoření z oceánu lávy. Všechno v něm planulo, trhalo sebou a pulzovalo.

S obtížemi zvedl oční víčka a do temnoty vstoupilo trochu světla. A tvář nad ním skloněného Temného Pána, stažená do nelidské zuřivosti. Jeho ústa pobavená rtů se pohnula, ale Severus neslyšel slova, která řekl. Byl příliš omámený.

Zavřel těžká víčka, aniž by je dokázal dál udržet otevřená, a pak pocítil rozervanými smysly úder na tvář, který ho opět uvrhl na dno propasti plné křiku a agonie. A další prokletí. A další.

A znovu nadešla temnota.

***

Tma se zdála… chladná. Láva se změnila v oceán ledu. Vynořit se z něho vyžadovalo čas a ohromné úsilí. Těžké svaly, nedostatek vzduchu, neustálé křeče. Ale povrch byl čím dál blíže. A Blíže.

Nejprve se objevila vůně. Vůně sněhu. Větru. Kůra stromů. Po nějaké chvíli si uvědomil pocit vlhkosti. A nedostatek citu.

Víčka jako by byla slepená. Pokusil se je rozdělit. Povedlo se mu to až po delší době. První věc, kterou spatřil, bylo… bílo. Sypké, studené bílo. A z něj vystupující černý kořen.

Okolo panovalo sametové ticho. Slyšel jedině svůj vlastní, mělký dech.

Žil.

Jakým zázrakem?

Přeci… umíral.

A teď ležel na zemi, s tváří přitisknutou do sněhu a myslí tak těžkou, jako by mu do ní někdo nasypal kamení.

Bolest odešla. Úplně. Zanechala za sebou jen citlivé nervy, vyčerpané svaly, zbité smysly. Ale odešla.

Co se stalo?

Zhluboka se nadechl a pomalu zvedl hlavu, nutíc oslabené svaly k práci a podepřel se na loktech.

Kde se nacházel?

Pomalu se podíval na husté stromy pod nánosem sněhu.

Zakázaný Les.

Zvedl pohled. Mezi stromy se něco objevilo. Vzdálené světlo. A na pozadí oblohy se rýsující věže hradu.

Bradavice.

***

Nepředstavoval si návrat. Pro něj nebylo návratu.

Přeci měl zemřít… a ne se znovu probudit ve světě, do kterého by už neměl mít přístup.

A přesto byl zde. Ve své vlastní posteli. S vlastními léčivými lektvary na stolku vedle něj a se zvukem praskajícího krbu z obýváku.

Proč?

Temný Pán nikdy neodpouštěl. Dokázal zabít bez mrknutí oka, a ti, kteří ho zklamali, mučil a zranil až na kost. Zatím co on neměl žádné stopy po mučení, kromě dlouhé jizvy na tváři. A s myslí otřásající se myšlenkou na to, co zažil…

Dokonce, i když byly všechny jeho rány a jizvy zahojeny… trhlina, která zůstala v jeho duši, se nikdy nezahojí.

Žil… a to znamenalo, že ještě není konec. Že Temný Pán pro něj má stále plány… Ale přeci mu Severus ukázal tu vzpomínku. Temný Pán nebyl blázen. Dokonce si byl vědom toho, že všechno bylo ztraceno ve chvíli, ve které se Potter dozvěděl pravdu. Nyní se už nedalo nic dělat.

Možná, že nakonec skutečně ztratil rozum? Přeci neočekával, že se Severus znovu pokusí získat Potterovu důvěru. Že se pokusí udělat nemožné a za ‚milost‘, kterou od něj obdržel, ho přivede k němu? Proč mu tedy nedal vůbec žádné pokyny, ale nechal ho na hranici pozemků jako potulného psa? Co očekával?

A i když horečka trávila jeho tělo, mysl stále hledala odpovědi.

Nicméně nedokázal nalézt řešení. Každý scénář se mu zdál nepravděpodobný. Stále postrádat základní prvek toho všeho.

Věděl, že bude s určitostí sledován. Temný Pán určitě určil špehy, kteří mu budou oznamovat každý jeho krok. Možná aby zjistili, zda má ještě nějaký kontakt s Potterem a zda by se to dalo zkusit ještě jednou…

Temný Pán se nevzdával tak snadno. Neuznával selhání. Pravděpodobně stále doufal, že v Potterovi zůstali ještě jakékoliv city a chystal to zjistit.

Ale to byl nejabsurdnější nápad, na jaký mohl přijít. Severus použil veškeré prostředky, aby v Harrym vše zabil. Všechno. Po tom, co pro něj připravil, nezůstalo v Potterovi už nic, kromě ledu. A Severus se ujistí, aby to tak zůstalo. Aby v zelených očích spatřil jedině odraz nemilosrdné bestie, kterou Potter spatřil v myslánce, aby se v nich už nikdy nerozsvítilo, protože pak… vše, co udělal, by přišlo nazmar.

Dokonce, i kdyby to znamenalo, že bude znovu muset čelit tomu jedovatému pohrdání a palčivé nenávisti, kterou k němu chlapec nyní cítil.

A bude ji muset přijmout. Aby si Potter ani na jednu vteřinu nepomyslel, že to, co spatřil, by nemusela být pravda, nebo alespoň ne celá pravda.

Stačí, aby se Severus zapomněl na jediný pohled, a Temný Pán se o tom dozví.

Merline, co za krutou hru ho čeká…

***

Dlaň sevřená na rukojeti se mírně třásla. Díval se na ni, a nemohl uvěřit, že patří jemu. Že on, Severus Snape, může cítit jakékoliv nepohodlí se vstupem do místnosti naplněné studenty, procházet mezi jejich lavicemi a přejíždět pohledem po jejich tvářích, až se jeho pohled zastaví na něm... a jejich oči se setkají. Poprvé od tamté chvíle… A v jistém smyslu to bude poprvé… jako kdyby se v posledních pěti měsících nacházela obrovská mezera a jen Severus věděl, co se doopravdy stalo.

A věděl, že jakmile spatří Pottera, všechno ožije, všechno v něm bude křičet a vztahovat po něm ruce, ale nemůže to dovolit.

Jeho dlaň se ještě pevněji sevřela na klice.

Nemůže mu říct nic osobního. Nemůže to udělat. Ne potom… Prostě ne. Ani jedna osobní poznámka, jen povrchní, obecný výsměch, kvůli uším, které by ho mohly poslouchat. A udělá to hned, jakmile vstoupí do třídy.

Musí v sobě vzbudit... lhostejnost. Nechuť. Odpor.

A to mnohem víc než kdykoliv jindy.

Potter je jen jeho studentem. Od této chvíle jen tím. Tím samým drzým, otravným, arogantním spratkem, který pro něj byl všechny ty roky.

Nic víc!

Malé ohnisko se dá uhasit kanistrem vody, ale když máte potíže s požárem, potřebujete opravdový oceán…

Cokoliv od něho Temný Pán očekává, nedostane to. Severus bude hrát tuto bezohlednou hru, ve které vyhraje pouze pohrdání a nenávist. Při sestavování masek sobě neměl rovného. Byl nejlepší. A předvede jim perfektní výkon.

Zavřel oči. Barvy začaly blednout, a po stěnách se plazila temnota. Na vteřinu se jí probila červeň, ale po chvíli se vše spojilo do perfektní černě. Světla v chodbě zhasla, a ponořila Severuse do naprosté temnoty.

Když muž otevřel oči, planula v nich jedině čistá nenávist.

Stiskl kliku a vešel do třídy.

***

Severus se beze slova díval, jak Potter vychází ze třídy, a za ním Grangerová. A když se za nimi dveře zavřely, vytáhl hůlku a vložil na ně blokující kouzlo, a temnota, která se vznášela okolo něho jako další plášť, zmizela a nechala ho samotného.

S hlubokým povzdechem klesl do židle, opřel se loktem o desku stolu a přitiskl si dlaň k čelu.

Věděl, že přesně takhle budou vypadat všechny hodiny s Potterem. Plné nenávistných pohledů a špinavých slov. Plné nepřátelství a znechucení. Vznášející se ve vzduchu jako elektricky nabité mraky, jejichž kontakt skončí ničivou bouřkou, ohlušujícím hlukem a zápachem spáleniny.

Chlapec se změnil k nepoznání. Severus nikdy neměl problémy se čtením jeho záměrů a úmyslů, ale teď… teď se jeho tvář stala zcela uzavřenou. Nebyly na ní žádné emoce. Nebylo na ní nic. Jako by Potter nasadil ocelovou masku, zpod které byl vidět jedině obrys očí ponořených do temnoty. A Severus nemohl říct, že by byl překvapený nebo zaskočený. Očekával to. Vlastníma rukama pro něj tu masku vytvořil. Byla jeho dílem. A teď jí musí čelit. Každý den. Každý zatracený den po zbytek svého mizerného života.

Kdyby jen mohl… odtrhnout ji z něj, zašlapat a začít s ním třást, aby se vrátil… Aby se v jeho očích objevil dokonce i jen stín, malý stín jakékoliv emoce, které vždy vyzařoval, aby se chvěl a pálil vztekem, i kdyby to měl být jen oheň nenávisti… všechno by bylo lepší než…

Mužova zaťatá pěst bouchla do stolu.

Ale nemohl.

A Severus se začínal pomalu zastavovat nad tím, zda ho Temný Pán neuzamkl v nejhorší noční můře…

Pořád si pamatoval okamžik, ve kterém se Potter chvěl, až se téměř zhroutil. Očividně maska, kterou chlapec nosil, pro něj byla příliš těžká. A Severus dokonale věděl, jak to mohlo být obtížné. Nosil ji přece celý svůj život. Byl si vědom toho, kolik fyzické síly to stálo…

Jednu z nich nosil i nyní. A navíc jednu nejtěžší ze všech existujících. Ale podařilo se mu ji udržet. Sklouzla mu jen trochu, a to ve chvíli, kdy vytáhl hůlku a opravil mu tu zatracenou lahvičku. Naštěstí byla v té chvíli třída už zcela opuštěná.

Zvedl hlavu a podíval se na lahvičku stojící na jedné z lavic, z půli vyplněnou fialovou kapalinou. Pomalu se zvedl ze své židle a směřovaný nepochopitelnou silou přešel k lavici, vzal lektvar do ruky, a pak do jeho nosu udeřila vůně vanilky a čokolády. Severus zavřel oči a vtáhl ji hluboko do plic.

A pak se třída pokryla červenou mlhou, a vzduch vyplnil horkem. Harryho lavici začaly pohlcovat plameny. A Severuse stojící nad ní, pohltil proud vzpomínek…

***

Každým dnem čekal předvolání od Temného Pána, na jakýkoliv signál z jeho strany, ale nic nepřicházelo. Ani si nevšiml, že by se k němu Zmijozelové chovali jinak. Měli k němu stále stejnou úctu. A to znamenalo, že nevěděli nic o tom, co se stalo.

Severus každý den prohledával Denního Věštce a hledal v něm jakékoliv informace o tom, co Temný Pán plánoval, ale zdálo se, že buď úplně pozastavil jakékoliv útoky, nebo se ti nekompetentní novináři rozhodli udržet všechno v tajnosti, aby nezpůsobili ještě větší paniku a nezahrnuli Ministerstvo kritikou za to, že nic nedělá, aby těm útokům zabránili.

Zůstal ještě Brumbál, ale starý muž byl sám jako slepec v tunelu, zbaven svého nejlepšího zdroje informací, a nedokázal mu říct nic konkrétního. Během těch dvou dní rekonvalescence, které Severus strávil ve své posteli, odkázaný na Pomfreyovou a Brumbála, byl očividně nucen vyjevit důvod svého špatného stavu. Ředitel beze slova přijal jeho vysvětlení, že Temný Pán ho napadl nejpravděpodobněji proto, že si domyslel jeho roli dvojitého špeha a stěží se mu podařilo uniknout naživu. A ačkoliv byl také znamenitý nitrozpytec, stejně jako on, Severus i tak cítil jeho slabé vlny hněvu a zklamání, i když se je pokoušel zakrýt.

A když ředitel vytáhl ty své zatracené citronové bonbony a podíval se na něj pokryteckým pohledem s předstíraným zájmem o jeho zdraví, Severus chtěl jedině, aby se s nimi udávil.

Velmi dobře věděl, že to byl jen zájem chovatele, který chce, aby bylo zvíře v nejlepší formě, když ho nechá porazit, protože jedině tak za něj dostane nejvyšší cenu.

Denní povinnosti mu připadali obtížnější než dříve. Každý student se zdál být pozbavený veškerého rozumu a zbylí členové pedagogického sboru byli zaslepení vlastními malichernými problémy. A nejhorší z nich byla McGonagallová, která mu při každé příležitosti připomínala odebrání bodů její koleji. Prýtová byla také otravná. Došlo to dokonce do takové míry, že mu nechtěla dát kořeny mandragory, které potřeboval k výrobě lektvarů, protože tvrdila, že je jako kámen bez špetky citu. Severus ji nechtěl říct, že sama připomíná kámen. A to balvan. Největší jaký viděl v celém svém životě. Věděl, že by to mohlo skončit oficiální válkou pedagogického sboru, a měl příliš mnoho věcí na práci, než se handrkovat s těmi ubohými lidmi. Beze slova zavřel dveře a vrátil se do svých komnat.

Ale podařilo se mu projít jen jednou chodbou a zatočit za roh, když do něj někdo narazil. Na zlomek vteřiny se objevila temnota a náhlý nával horka, když jeho smysly zaregistrovaly tmavou čupřinu, záblesk brýlí, známou vůni a tiché heknutí:

„Och…“

Ustoupil o krok vzad, a díval se na chlapce blikajícího zmatením.

Potter…

Úder horka byl ještě silnější, když Harry zvedl pohled a Severus spatřil ty zelené oči. Tak blízko.

Severus měl jen chvilku, aby ovládl to horko, poslal ho nejdál, jak dokázal, a nasadil si na tvář chladnou, kamennou masku. Ale masky vytvořené ve spěchu nezakrývají tak důkladně a pečlivě.

Potter rychle získal rovnováhu a skoro v tu samou chvíli pochopil, do koho narazil, výraz jeho tváře se změnil a v očích se objevila chladná lhostejnost. Couvnul, napřímil se a podíval se Severusovi přímo do očí, jako by ho chtěl vyzvat. Muž sevřel čelist, ještě více soustředil svou mysl, aby všechno hluboko pohřbil, a nedostalo se to na povrch.

Nějakou dobu prostě stáli naproti sobě, měříc se pohledem, jako dva oponenti v imaginární aréně. A i když se zdálo, že na chodbě panuje ticho, vůbec to tak nebylo, protože všude okolo bylo výrazně slyšet… bušení srdce. Čím dál rychlejší a hlasitější. A vůně… vanilka vlnící se ve vzduchu, oplétající se okolo Severuse jako pavučina, vnikající mu do nosu…

Harry se pohnul, ale Severus byl rychlejší. Udělal krok vlevo a zablokoval mu cestu.

Chlapec ztuhnul, evidentně zaskočený tím pohybem. Po chvíli váhání, udělal krok na druhou stranu, ale Severus mu opět zatarasil cestu.

Tlukot srdce vyplňoval celou chodbu, zdálo se, že buší ve stěnách, a celý hrad se otřásá. Teprve po chvíli se ozval zvuk kroků.

Severus s obtížemi odtrhl pohled od těch zelených očí, které ho přitahovali téměř magnetickou silou, a pohlédl dál do chodby. Viděl blížící se Sinistrovou.

Tlukot srdce utichl. Zbylo jedině tiché, vibrující echo, které znělo kdesi hluboko.

Zamířil před sebe, obešel chlapce a nevěnoval pozornost vlnám té úžasné vůně, která k němu vzpínala své úponky a tiskla se k němu.

„Och, dobrý večer, Severusi.“

Neodpověděl na pozdrav. Když minul roh, rozhlédl se po chodbě. Rozmachem otevřel první dveře, jaké potkal a objevil se v malém potemnělém přístěnku. Opřel se o chladné kameny a v té samé chvíli se stěny pokryly ledovým ohněm, rozjasnily místnost a odhalily mužovu hrubou tvář a jeho oči potemnělé hněvem.

Naposledy dovolil, aby ho ovládaly instinkty. Naposledy dovolil, aby ho chlapcova blízkost zbavila rozumu. Naposledy se odhalil. Naposledy!

Zavřel oči, hluboce si povzdychl, a plameny o něco opadly.

Ale byl tak blízko… na dosah ruky... a nedokázal…

Sakra!

Plameny zhasly a vrhly přístěnek do naprosté tmy.

Musí se mu vyhnout za každou cenu. Nemůže se k němu už přiblížit. Nevěřil svým reakcím. Nevěřil sobě.

Bude to tak… bezpečnější.

***

Ložnice byla ponořená v téměř naprosté tmě. Jediným světlem byla svíčka na nočním stolku hned vedle postele. Její chvějící se zář vytahovala z temnoty obrysy nábytku. Místnost se zdála opuštěná, ale ve vzduchu se neslo tiché sténání. Teprve po chvíli zírání do temnoty bylo možné spatřit obrys malé figurky na skřínce u zdi. Jemné světlo svíčky se odráželo ve stříbrných a zlatých tvarech lva a hada, tisknoucí se v objetí. To ze sošky vycházely ty smysly zbavující zvuky: plné potěšení a zrychleného dechu.

Ale to nebylo všechno. Ve vzduchu se objevil ještě jeden zvuk. Tichý, tlumený dech. Nepřicházel ovšem z figurky, ale z husté temnoty vedle, ve které se nacházelo křeslo. A muž sedící v něm.

Jeho ruka se rychle pohybovala po obnažené, masivní erekci vyčnívající z kalhot. Jeho šaty klesly až na zem a šelestily při každém pohybu, a jazyk čas od času navlhčil vyschlé rty. Z pootevřených úst se řinul čím dál těžší dech. Jeho oči se leskly v temnotě a dívaly se na postel, aniž by od ní ani na chvíli odtrhly zamlžený pohled.

Potter, úplně nahý, jen s uvázanou zelenou kravatou, s široce roztaženýma nohama, masturbující na jeho posteli… pro něho, jen pro něho. Jeho tělo vyklenuté do luku, kapky potu splývající po jasné hrudi, napůl přivřené oči…

Říkající: Všechno nejlepší, Severusi…

Klečel na tmavé posteli s roztaženým zadkem a čekal na jeho vniknutí, prosil ho o to... A svými dlaněmi rozšířil svůj vchod, aby měl Severus co nejdokonalejší pohled…

Mužova dlaň se silně sevřela kolem kořene pulzujícího penisu. Jeho oči se zabodávaly do postele s téměř morbidní fascinací.

Potter, svíjící se pod ním, chraptivě sténající, dívající se na něj zpoza zamlžené brýle a nepřítomně se usmívajíc…

Křičící jeho jméno…

Severusi… Severusi… Severusiiiii…

Explodující vzlykem… a pak spokojený, rozpálený, usínající v jeho posteli… přitulený k němu…

Z figurky vyšel dlouhý, ochraptělý výkřik naplnění. Temnota se zablýskla červení, Severus se napjal, křečovitě tisknul svůj penis a dovolil, aby pustošící exploze naplnila jeho tělo a mysl. Jeho víčka se zavřela, ústa otevřela v němém výkřiku a nahromaděný tlak v jeho bedrech vybuchnul jeho erekcí.

Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Ale když se jeho mysl vrátila do přítomnosti, a mlha orgasmu opadla, uslyšel tichý, měkký šepot:

Dobrou noc, Severusi…

V té samé chvíli se v jeho ruce objevila hůlka. Krátkým máchnutím zhasnul jedinou svíčku v místnosti, ale předtím než ho mohla zakrýt neproniknutelná tma, zamířil hůlkou na figurku a použil na ní neverbální kouzlo. Nastala chvíle ticha, jako kdyby se nahrávka vracela. A za okamžik se ve tmě znovu rozlehl ten tichý šepot:

Dobrou noc, Severusi…

A pak znovu. A znovu. Tichý šepot v temnotě.

Dobrou noc, Severusi….

Dobrou noc…

Dobrou noc…

Dokud nakonec nezačal připomínat nekončící echo, které se navždy vsáklo do chladné, černé propasti, v níž nyní ležel Severus.

***

Když se Severus vynořil za rohem chodby a postřehl čekající Nebelvíry a Zmijozely, stačil mu jediný pohled, aby zjistil, že mezi studenty nebyl… Potter.

Automaticky zvolnil krok, a celá chodba se ponořila do husté, lepkavé tmy, dosahující ke kolenům. Jeho pohled se přesunul stranou a náhle se z temnoty vynořilo světlo, dopadající na dvě objímající se postavy.

Grangerová, celá ubrečená, se opírala o rameno Weasleyho, který se ji snažil utěšit.

V tichu, které se neslo kolem, se ozývalo jen tupé, neuvěřitelně rychlé dunění. Severus se s obtíží prodral temnotou, majíc pocit, že se kolem něj něco plazí, a snaží se ho za šaty stáhnout do bahna.

A jakmile se zavřely za studenty dveře, okamžitě zamířil ke stolu, kde seděl Weasley s Grangerovou a snažil se naštvaným tónem zeptat:

„Kde je Potter?“

Viděl, jak děvče polklo, jako by to, co chtěla říct, nechtělo projít jejím hrdlem. Ale než stačila otevřít ústa, předešel jí Weasley:

„Harry ztratil vědomí na dějinách Magie. Je na ošetřovně.“

Třída se náhle zablýskla neuvěřitelně jasným a mrazivým světlem, jako kdyby jí projel blesk, nechávajíc po sobě popálené stěny a sypající se omítku. Něco v Severusovi zakřičelo, ale podařilo se mu to ovládnout ve stejné chvíli, kdy k jeho uším doběhl Zabiniho hlasitý hlas:

„Zjevně už neunesl svoji blbost a praštil sebou hlavou o zem. Možná, že se mu do ní nakonec něco dostane. Zase udělal divadlo. Škoda, že jsme tam nebyli. Dokážete si to představit? Takový nádherný pohled…“ Po těchto slovech k radosti všem Zmijozelským, Zabini vstal a s rukou přiloženou k čelu začal omdlívat.

Ale Severus si toho sotva všimnul. Před očima se mu objevil obraz rozbitých brýlí a krve splývající po čele…

A byl až tak slabý… že ho to stálo hodně, aby udržel nevzrušenou tvář a ledovou fasádu, za kterou se ukryl…

Až hlasitější výbuch smíchu Zmijozelu ho přivedl zpět do třídy. Podíval se na svou kolej a pohltil ho žár hněvu kousající jeho vnitřnosti. Jeho dlaně se samovolně sevřely a musel se rychle otočit, protože si uvědomil, že jeho maska padá a už ji už nedokáže dál udržet. A ve chvíli, kdy to udělal, výraz v jeho tváři se diametrálně změnil. Na zlomek sekundy se zablýskla nakumulovanými emocemi, měnící se jako kaleidoskop, ale už po chvíli byla opět ztuhlá a nepřístupná. Připomínalo to tichou explozi, která se odehrála na dně moře. To, co vidíte na povrchu, je jen vzdálená ozvěna pekla odehrávajícího se na samém dně.

Věděl, že ho sledují všichni Zmijozelští. Určitě očekávají vhodný komentář. A on je určitě nezklame…

Sáhl po hůlce a máchnul s ní k tabuli. Na tmavém povrchu se objevila písmena. Následně se otočil zpět ke třídě. Jeho tvář byla nyní ledová a výsměšná.

„Doufám, že vaše výsledky budou dnes mnohem lepší, když mezi vámi není osoba, která snižuje úroveň této třídy.“ Řekl a vložil do těch slov tolik posměchu, kolik jen dokázal. Spatřil úsměšky na tvářích Zmijozelů. „Na tabuli a v knížkách na straně tři sta devatenáct najdete všechny informace k vypracování Dezinfekčního lektvaru. Máte čas do konce hodiny. Začněte.“

Po těchto slovech přešel ke svému stolu, usedl u něj, vytáhl z šuplíku první lepší knihu, rozložil ji před sebou a sklonil se nad ní, zírajíc na písmena slepým pohledem a utopil se v myšlenkách.

Věděl, že to, co zamýšlí udělat, bylo riskantní a hloupé, ale musel se dozvědět, v jakém stavu Potter je.

Půjde k němu dnes v noci.

Na ničem jiném nezáleželo.

***

Severus vytáhl z kapsy ukryté ve vnitřní straně hábitu malou lahvičku. Přiložil ji k ústům a vypil dva loky. Podíval se na křišťálovou tekutinu a po chvíli opět přiložil lahvičku k ústům a tentokrát ji vypil celou. Zakorkoval ji a vložil zpět do šatů. Po krátké chvíli se vzduch kolem něj začal vlnit, a postava se začala spojovat s prostorem. Jako by ztratil obrysy a smísil se s okolím. Ale než zmizel úplně, sáhl po hůlce, zamířil s ní na sebe a zašeptal:

„Invisibilis Verum.“

Schoval hůlku a sáhl po klice. Opatrně otevřel dveře a vklouznul do ošetřovny ponořené ve tmě. Jen měsíční paprsky padající přes vysoká okna dodávaly prostoru trochu světla.

Severus se neslyšně přiblížil k jediné obsazené posteli. Zamračil se, když mu pohled padl na bledou, tvář ponořenou do hlubokého spánku, na temné skvrny okolo očí, zapadlé tváře, černé vlasy, rozptýlené na bílém polštáři.

Mužova pravá dlaň sebou škubla a o něco se zvedla, ale zadržel ji a zaťal v pěst. Zavřel na chvíli oči.

Otevřel oči. Jeho pohled jakoby s něhou pohladil Harryho tvář. Dlouhé prsty se natáhly.

Jen jedinkrát…

Nedokázal se zastavit. Jeho dlaň se jemně dotkla Harryho tváře a v okamžiku, kdy to udělal, kdy se jeho chladné prsty dotkly hladké kůže… celý prostor se vyplnil červení. Horkou a vlnící se, jako tekutina, přelévající se sem a tam. Všechno okolo se točilo, čím dál rychleji a rychleji.

Nějakou dobu Severus prostě stál u něj, jemně hladil Harryho tvář, ale po chvíli odtáhl ruku a chytil dlaň ležící na pokrývce. S divným povzdechem připomínající poslední vydechnutí, klesl do bokem stojící židle vedle postele, a aniž by od Harryho odtrhl pohled, vzal tu dlaň oběma rukama, přitisknul si ji ke svým ústům a oddaně ji políbil. Všechno se točilo ještě rychleji a zdálo se, že plameny nyní olizují i strop. Střídavě tisknul a líbal bezvládnou ruku, tak jako by… jakoby se omlouval.

Nakonec zamrzl, s dlaní přitisknutou k tenkým rtům a pohledem ukotveným na Harryho tváři.

Plameny lehce pohasly. Severus odtáhl Harryho dlaň od svých úst, ale nepustil ji. Stále ji tiskl tak, jako by se bál, že mu jí někdo sebere.

Škubl sebou, když ucítil, jak se Harryho ruka kolem té jeho sevřela. Rychle zvedl pohled na jeho tvář. Na chlapcových rtech se objevil jemný úsměv. V té chvíli Harry cosi zamumlal, otočil se na bok, přitáhl si Snapeovu ruku ke své tváři a přitulil se k ní.

Severus ztuhl. Mohl ruku vytáhnout. Mohl ji vytáhnout a odejít. Proč to neudělal, a místo toho prostě seděl ohromená, pohledem pohlcoval Harryho tvář, jako by se jí nedokázal nasytit?

Idiot…

***

Neměl to dělat.

Viděl to okamžitě, když na sobě poprvé pocítil Potterův delší pohled ve Velké Síni. A když ucítil další dva během hodiny, věděl, že udělal chybu. Chybu, která by ho mohla stát příliš mnoho.

Harryho tvář se změnila. Už nebyla tak nepřístupná, zamlklá a nečitelná jako předtím. Začal se otevírat. Cosi se stalo včerejší noci, kterou s ním Severus strávil. Ale přece si to Potter nemohl pamatovat. Spal tak tvrdě, že ho od komatu dělila jen tenká hranice. Jak se to stalo? Proč jeho maska začala praskat?

Severus to viděl, viděl to v pohledu, kterým se na něj Harry začal dívat, a cítil, jak mu vztek na sebe samého pálí jazyk.

Co když to Temný Pán už ví? Mohli by jeho pozorovatelé mít pocit, že už to není ten samý pohrdavý, nenávistný pohled jako předtím? Že se v něm něco změnilo? Že se do něj vkradlo… váhání? Jako by náhle vystřízlivěl, z jeho očí spadl závoj nenávisti a začal… přemýšlet.

Do háje, kdyby Severus zemřel, nic takového by se nestalo! Potter by neměl žádný kontakt, nezačal by se otevírat a cítil by jedině znechucení! Nebyl by v nebezpečí… anebo alespoň přinejmenším ne v takovém, jako teď, kdyby se Temný Pán rozhodl, že v něm zůstala jakákoliv jiskra, kterou by šlo rozdmýchat.

Severus se už dokonce přichytil při tom, jak si čas od času vyhrne rukáv a dívá se na Temné Znamení, a každou chvíli očekává předvolání… Co pak bude dělat? Co udělá, až ho Temný Pán zavolá a řekne mu, ať dovede plán do konce?

Poví mu, aby šel k čertu.

Na jeho rtech se objevil hořký úsměv. Sáhl po sklenici s jantarovou tekutinou, opřel se v křesle, přiložil si ji k ústům, ale v tu chvíli se jeho tělo otřáslo chladem, když náhle ucítil teplo ve vnitřní kapse šatů.

Položil sklenku tak prudce, že ji téměř vylil. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní kámen. Kámen, který už se nikdy neměl rozzářit…

Vprostřed se vlnila zpráva:

Severusovi oči se rozšířily. Prostor vyplnil oslepující záblesk, po kterém nadešla pronikavá tma. Jas a temnota se začaly točit a tančit v šíleném tanci, a odrážely se v Severusových očích.

Toho se přesně obával…

Jeho tělo zareagovalo automaticky a vyskočil z křesla. Ruka se sevřela kolem kamene.

Dveře se za ním zavřely s hlasitým prásknutím, a když už byl v polovině chodby, dostal Severus odpověď.

***

Tak jak očekával…

Potter byl naprosto opilý. Severus ho našel v Prasečí hlavě, sotva stojícího na nohou a absolutně netušící jakému nebezpečí se vystavil tím, že sem přišel. Jakému nebezpečí vystavil je oba. Kdyby je tady viděl někdo dohromady, to by byl konec…

Prostě nemohl uvěřit, jak lehkomyslně se Potter zachoval. Dosáhl toho, že sem Severus musel přijít za ním, vytáhnout ho z té špeluňky a přemístit se s ním před brány hradu. Tisknout ho na sebe. Tak silně, že téměř cítil tlukot jeho srdce. Měl ho tak blízko sebe… poprvé od…

Dost!

Pustil ho a okamžitě se odsunul, když pocítil, jak se jeho nohy dotýkají sněhem pokryté země. Chlapec se zachvěl, zbaven opory a zvedl hlavu, aby se na něj podíval zamlženým pohledem.

Severus zadržel dech.

Znovu viděl ty oči… tak zblízka… a znovu v nich spatřil to… ty emoce, které by už nikdy neměl vidět…

A ve stejné chvíli se stalo něco, co Severus neočekával.

Potter zvedl dlaň a pokusil se dotknout jeho tváře…

Severus zareagoval okamžitě. Brutálně ji odrazil, odsunul se od něj, probodl ho ledovým pohledem, ačkoliv až na samém dnu jeho duše plál oheň, a křičel agonií. Zvláště, když se Potterovi oči rozšířily a pak se vyplnily… tím vším, co Severus spatřil tehdy, když Harry vystoupil z jeho myslánky. Tím vším, co už nikdy více neměl vidět… protože štít, kterým se tehdy chránil před krupobitím úderů, byl už tak poškozený, že z něj už skoro nic nezbylo a stačilo by jen pár slabých úderů, aby puknul…

„Jak si mi to mohl udělat?“ Harry vybuchl tak náhle, že se Severus neměl ani čas připravit. Stál tam jako němý sloup a sledoval, jak se chlapec natahuje dopředu, zvedá pěsti, ale než se k němu dokázal dostat, klesl v kolenou, a chytil ho za šaty. „Jak jsi mohl? Jak…“ Vzlykal, držel v dlaních jeho šaty a dotýkal se černých bot, zatím co kolem nich plály plameny. Ostré a smrtící. „Toužil jsem po tobě. Jen po tobě…“ Severus se díval široce otevřenýma očima na to třesoucí se, zmučené tělo u svých nohou. Plameny se už téměř dotýkaly jeho tváře. „Jen tobě… tobě.“

Natáhl ruku a chtěl se dotknout těch černých, rozcuchaných vlasů. Vplést do nich prsty. Polaskat je.

Utišit jeho bolest.

Ne.

Jeho chvějící se prsty se zastavily těsně nad Harryho hlavou.

Severus pevně sevřel víčka, zhluboka se nadechl vzduchu pálícího v plicích. Plameny trochu klesly. Udělalo se chladněji.

Nemůže všechno zahodit jedním nerozvážným gestem.

Odtáhl dlaň, sevřel ji v pěst a narovnal se.

„Vstávej. Okamžitě.“ Vycedil, protože sevřené hrdlo mu ztížilo mluvení.

Ale Harry to nechtěl udělat. Nechtěl mu to ulehčit. Pořád si tisknul svou uslzenou tvář do jeho pláště a plakal:

„Co se stalo? Nechápu to… Přeci ses na mě díval tak… A pamatuju si… jak jsi ode mě nemohl odtrhnout ruce… Pamatuju si tvoje teplo. Cos to udělal? Cos udělal?“

Ta otázka sebou přinesla ledový vítr.

„Neudělal jsem nic,“ odpověděl Severus.

Musí ho odradit. Odstrčit ho do sebe. Úplně. Nikdy znovu nesmí dovolit… něco takového.

„Byla to pro mě jen hra, která už skončila. Už mi víc nejsi užitečný.“ Vycedil krutě.

Doufal, že to stačí. Že se Potter konečně ovládne a…

„Nevěřím ti.“ Vzlyk se změnil na lkaní. „Nevěřím…“

Severus zavřel oči, zaťal třesoucí se pěsti a olízl si vyschlé rty. Neotevřel oči. Nechtěl se na něho dívat. Všude jen ne na něho.

„Nic pro mě neznamenáš. Nic.“

Slova ranila jeho jícen. Nemyslel si, že je něco takového možné.

Slyšel tiché, slabé lkaní:

„Nevěřím ti…“

„A já ti radím… drž se ode mě dál. Nepřibližuj se ke mně. Nedívej se na mě. Nemysli na mě. Zapomeň na mojí existenci.“

„Proč to říkáš? Nechápu…“ Severus ještě pevněji sevřel dlaně v pěsti. Cítil, jak silně se mu nehty zarývají do kůže. „…přeci tamtu noc…“

Dost!

Prudce odstoupil a otočil se k Harrymu zády.

Musí to ukončit. Uhasit tu jiskru. Uhasí ji za každou cenu!

„Podívej se na sebe.“ Řekl tiše a měnil každé slovo na rampouch ledu. „Jsi žalostný.“

Plameny zhasly, a padnula hluboká tma. Tak tvrdá a neproniknutelná, jako jeho pohled. Dokonce i sníh pod jeho nohama nabral mrtvolnou barvu.

Udělalo se ticho. A Severus téměř slyšel, jak se do Harryho těla vbíjejí rampouchy, procházejí jím, a nechávají za sebou jen prázdnotu.

Cítil, jak mu po nitru stékají červené kapky…

Teprve po nekončené chvíli za sebou uslyšel tichý, zlomený šepot:

„Nedělej si starosti. Zapomenu na tebe.“

Sníh nabral barvu krve.

Všechny zvuky zmizely, a nechal za sebou jen slabé echo:

Teprve po chvíli šum v jeho uších přerušila další slova:

„Vracím se do hradu. A ty… nesleduj mě.“

Přinutil se otočit hlavu. Harry se brodil sněhem, motal se a chvěl. A stačilo jen několik kroků, aby se chlapec sesunul do sněhu a cosi v Severusi náhle ztuhlo, když se mu před očima znovu objevil obraz bezvládného těla, pobaveného života, jak klesá k zemi…

A nepamatoval si, jak se to stalo, ale už ho držel v náručí, už na sebe použil to nejsilnější maskovací kouzlo, jaké znal, a mířil k vzdáleným světlům hradu.

Snažil se před ním uzavřít, ale… bylo to jako snažit se zastavit vodu zavřením dveří. Mezery byly příliš velké, aby se přes ně mohla voda svobodně dostat dovnitř.

Cítil ho každým smyslem. Každým, zatraceným smyslem. Vyplňoval jeho dlaně, do nosu ho udeřila jeho vůně, rozehřívalo ho jeho teplo… Harry se vtulil k jeho šíji, mumlal cosi nesrozumitelného a pokaždé, když to udělal, Severus cítil, jak ho jako chřipka přemáhají vzpomínky…

Teď, když byl Harry v jeho náručí, Severus měl pocit, že je vše jako předtím… Ale věděl, že je to jen zdání. Nikdy to nebude jako předtím.

To, co je spojovalo, bylo odsouzeno k neúspěchu. Nemělo to žádnou šanci k přežití a Severus si toho byl vědom od samého počátku. Proč tedy dovolil, aby se to tak rozrostlo? Proč dovolil, aby to v něm zapustilo kořeny až k srdci, když teď musel sledovat, jak to umírá, pozbavené vzájemné blízkosti? Proč on jim musel zapřít vodu, když byli oba žízniví, a všechno zničit? Proč musel být takový idiot, a všechno to dovolit?

Znovu zaslechl tichý výdech potěšení. Opatrně ho zvedl výše, aby ho měl ještě blíž u sebe. Zavřel oči, zanořil tvář do černých vlasů vonících po čokoládě.

Někdy stálo za to být hlupákem. I když jen na chvíli.

Kdysi by se tomuto výroku zasmál… ale teď, když ho nesl ve svém náručí… poprvé od chvíle, kdy se probudil v Zakázaném Lese… cítil v sobě…

…život.

I když jen na chvíli.

***

Nebelvírská společenská místnost byla naštěstí v této době zcela puštěná. Severus přešel k pohovce před krbem a opatrně na něj Harryho položil, ale chlapec se ho nechtěl pustit. S potížemi se mu podařilo odtrhnout jeho ruce od svého krku a vyprostit se.

V Severusových temných očí se vlnilo cosi děsivého. Něco, co držel jen zbytky své kontroly.

Nechtěl se na něj ani podívat. Prostě se otočil a spěšně vyšel ze společenské místnosti.

Přešel hrad tak rychle, že rychleji by jím musel snad běžet, a nechával za sebou stopu žáru, která sílila s každým jeho krokem, jako by ji ze sebe Severus pomalu vypouštěl. Ve chvíli, kdy se dotkl kliky do svého kabinetu, žár byl už tak velký, že se vzduch vlnil a všechno okolo se začalo tavit.

Severus za sebou zavřel dveře a zuřivým pohledem se rozhlédl po místnosti utopené v krvavě rudé, a následně se vrhl dopředu, vydávajíc ze sebe zvuk připomínající raněné zvíře a uvolnil spoutané plameny, které vystřelily až ke stropu. Jedním pohybem shodil všechno, co bylo na stole, pak dopadl na police, srazil rameny všechny na nich stojící lahvičky a sklenice.

Plameny se krmily jeho nekontrolovatelnou vzteklostí, když se motal po kabinetu, rozbíjel a ničil všechno, co bylo v jeho dosahu. Všechno vzplanulo. Severus už téměř zmizel v tom oslepujícím moři rudé.

Oheň rostl a rozrůstal se, až nakonec pohltil všechno.

***

Vynoření se pro něj bylo téměř bolestné. Připomínalo příliš dlouho zadržovaný dech pod vodou. Plíce ho pálily, a všechno okolo se točilo. Harry viděl jak se před ním zavřely dveře a měl pocit jako by padal a padal... dokud neucítil pod nohama pevnou podlahu, nezachvěl se a snažil se stát na oslabených nohou.

Otevřel oči.

Vrátil se. Opět byl ve Snapeových komnatách.

A i když, měl pocit, že minulo několik hodin, tak mu jeho zmatená mysl sdělila, že to bylo jen několik minut…

Viděl pod nohama ošoupaný koberec. A když zvedl pohled víc, snažil se vnímat nával nábytku, uviděl… černé boty. A okraj tmavého pláště padající až k podlaze. Plášť patřící…

Bleskově zvedl hlavu a podíval se přímo do černých, široce otevřených očí. Očí plných neuvěření, vzdoru a úlevy najednou. Podíval se na tu bledou tvář, na zvednuté obočí, na pootevřená ústa, přes která unikal těžký dech a náhle si uvědomil, že poprvé… ho vidí bez masky.

Že celou tu dobu…

Celý ten čas…

Och bože!

Hůlka mu vypadal z třesoucí se ruky a udeřila o podlahu.

Ten muž… tem muž stojící před ním… to všechno, cos patřil… to všechno…

…to byla skutečná pravda!

Slzy pálily a štípaly. Připomínaly kapky lávy splývající po tvářích… vklouzávaly do úst, pálily jazyk, stahovaly hrdlo a tisknuly ho tak, že nemohl chytit dech. Jeho tělo se třáslo jako při horečce.

Celá ta pravda… celá její neuvěřitelnost… byla příliš… Připomínala kulku, která procházela tělem a prolomila všechno, co potkala na své cestě, nechávajíc za sebou otevřenou, krvavou ránu… kterou utíká ven život.

Ten muž… obětoval mu všechno. Svoji touhu, celou svou práci, svoji svobodu. Chtěl obětovat svůj vlastní život…

Nemyslel si… nikdy… že až tak… že to bude… všechno co udělal… pro něj… jen pro něj…

Tolik utrpení… tak moc utrpení… všechno pro to, aby ho ochránil.

Tolik krutých slov… nenávisti… rány, které při každé příležitosti způsobil… ale nevěděl… nevěděl, jak hluboko se trefuje… jak by mohl? Nevěděl…

Bože! Och Bože…

Bolest byla nepředstavitelná. Způsobila, že se Harry zlomil v půli a spadl na kolena, skryl si tvář v dlaních a dotknul se čelem podlahy. Jeho tělo otřásal strašlivý vzlyk, který nedokázal ukončit agonii v srdci.

Jak mohl být tak zaslepený, aby neviděl… to všechno, co mu Severus dával, to, jak se na něj díval, jak planul? Jak mohl být tak hloupý, tak naivní?

Jak v něho mohl nevěřit?

To byl jeho Severus. To všechno byl jeho Severus. Nikdy neodešel.

Vzlyky mu téměř trhaly plíce. Trhaly se z jeho těla haditým, bolestivým lkaním, zraňovaly jícen, drásaly hrdlo…

Harry se toužil jen vrátit do toho okamžiku… ve kterém ho spatřil ve dveřích, sotva stojícího na nohou… kdyby tehdy věděl… utíkal by k němu, padl mu k nohám, políbil jeho chodidla, za to, co pro něho udělal. Vzal by si od něj veškerou bolest…. I kdyby ji musel lízat, a vysát jako jed z rány a sám se vystavit neuvěřitelnému utrpení…

Kdyby jen mohl…

V jedné chvíli se křik v jeho srdci přeměnil na tichý šelest.

Harry prudce zvedl víčka. Vzlyky mu odumřely v hrdle, když spatřil černě oděnou postavu klečící před ním na podlaze…

…a ucítil, jak se mu chladné prsty prodírají vlasy. Jemně a opatrně.

Nikdy neodešel…

Nikdy.