Harry si protřel oči a znovu se podíval na Pobertův plánek rozložený na kolenou. Oči ho bolely od neustálého zírání na pergamen poslední tři hodiny a to jen při slabém světle několika pochodní na stěnách chodby. Nechtěl riskovat použití Lumos, kdyby se náhodou světlo dostalo zpod neviditelného pláště. Po chodbách sklepení se motalo příliš mnoho Zmijozelů, a i tak stačilo, aby na něho skoro spadl jeden druhák, když ho strčil jeho spolužák. Proto si našel místo na studené, kamenné podlaze pod stěnou chodby, kde byl malý výklenek a také nejméně světla, ale přinejmenším byl bezpečnější, protože tu zamýšlel strávit několik hodin, čekajíc na… no, na co? Na jakoukoliv příležitost.
Ale zdálo se, že přinejmenším dnešní večer, se Snape nezamýšlí pohnout ze svých komnat. Přes dvě a půl hodiny seděl v kabinetu, a následně vstal a šel do obýváku. Strávil v něm další půl hodinu, aby se pak přesunul do koupelny a pak do… Harry sledoval černé tečky, které se mu rozmazávaly před očima. …no ano, do ložnice.
To bylo všechno, pokud šlo o ‚jakoukoliv příležitost‘. Byla pravda, že by mohl do kabinetu zkusit vklouznout odpoledne, když se Snape vracel z vyučování, ale pochyboval, že by měl díky připraveným ochranám víc než patnáct minut, a tušil, že by potřeboval víc času. A jak by měl Snapea dostat ven na dostatečně dlouhý čas, aby našel to, pro co přišel? A jak by se pak dostal z komnat? A kdyby Snape odhalil jeho přítomnost?
Ne, nemohl zbytečně riskovat. Zbylo mu tu jen sedět a čekat na ‚jakoukoliv příležitost‘. Pokud by nějaký student přišel na trest… mohl by pak vklouznout dovnitř, když by vycházel. Ale… no, dál zůstával problém, co udělat se Snapem? Mohl by se pokusit vklouznout do kabinetu, když Snape odcházel na hlídku, ale zaprvé – Harry neměl ponětí, kdy má Snape směnu – a jak by se dostal do komnat? Byl si více než jistý, že Snape změnil heslo. Mohl by použít jakékoliv odemykací zaklínadlo a skončil by se spuštěným poplachem, a Snape byl příliš mocným čarodějem, aby se někomu takovému jako byl Harry, podařilo překonat jeho zabezpečení.
Těžce si povzdechl, zavřel oči a opřel si hlavu o studené kameny za sebou. Byl unavený. Unavený a znechucený. Jak se vůbec stalo, že několik hodin sedí tady, na té ledové podlaze před dveřmi do Snapeova kabinetu? A to uprostřed noci? Copak opravdu neexistovala jiná možnost?
Ne. Neexistovala.
Pochopil to dnešní ráno. Když zvedl těžká víčka, cítil v ústech rezignaci a hořkost. Jakmile si uvědomil, že mu zbývali tři dny. Tři dny, a on nenašel žádný způsob… nic se nenaučil… neměl žádný plán… Tři dny života. Tři dny… existence.
Zemře dříve, než začne bitva. Zemřel už ve chvíli, kdy se rozsypal u Snapeových nohou. Nedokázal vyhrát ani nad sebou. Jak by měl porazit Voldemorta? To bylo… příliš… příliš pro někoho, komu je jen šestnáct. Neměl žádnou šanci. Žádnou. Jak mohl být tak hloupý, aby si myslel, že by se mu povedlo Voldemorta podvést? A ještě z toho vyjít celý? Jeho naivita ho ohromovala.
Nezůstalo mu už nic. Nic, vyjma jedné, jediné cesty. Voldemort musí zemřít. Musí zmizet z povrchu světa jednou provždy. A byl jen jeden způsob, jak to udělat.
Vypít lektvar a vyplnit Snapeův plán.
Zemře. Věděl, že umře. Věděl to, od samého počátku. Prostě se jen pokusil nalézt jiné řešení, snažil se sám sebe přesvědčit, že je jiný způsob, jiná cesta. Ale nebyla. Chtěl mít alespoň šanci. I kdyby malou, tak malinkou, že by ji sám stěží postřehl, ale kdyby ji měl… Zdálo se, že šance byly něco, co bylo jen v knihách. V reálném životě to byly jen čiré náhody a ledová, lhostejná konečnost, která si nevybírá, koho dostihne. Jen to ho čekalo. Nic víc.
Zvedl oči a podíval se rozmazaným pohledem na stíny na stěně, které tančily na druhé straně chodby.
Tím už brzo bude. Jen stínem.
Zhluboka si povzdechl a podíval se na těžké dřevěné dveře vedoucí do komnat Mistra Lektvarů.
Ale nejprve musí získat ten lektvar.
***
***
„Hermiono…“
„Hmm?“ Dívka neochotně odtrhla oči od knihy na klíně. Zdála se být tak pohlcená čtením, že vůbec nebrala v úvahu, co se děje kolem ní. Ron seděl na druhém konci společenské místnosti a hrál s Nevillem šachy.
Harry se posadil na pohovku vedle přítelkyně a polkl.
„Nebudu zítra na první hodině,“ řekl tiše. „A asi ani na druhé.“
Hermiona zvedla hlavu a podívala se na něj s překvapením.
„Co? Proč?“
Musí být opatrný. Nemůže ji dát důvod k nepokoji, ale zároveň musí získat nějaký čas, aby nikdo nespustil poplach, než dorazí k Voldemortovi. A nemůže o to poprosit Rona, protože Hermiona by mu nevěřila.
„Musím udělat něco důležitého,“ pověděl a díval se jí přímo do očí. „Velmi důležitého,“ opakoval důrazně. „A vím, že bych tě o to neměl žádat, ale chci, abys mě kryla. Jen do doby, než se vrátím.“ Byl hrdý na to, že se jeho hlas nezlomil na posledním slově.
Hermiona se zamračila.
„A to nemůže to ‚něco důležitého‘ počkat do odpoledne? Neměl bys vynechávat hodiny, Harry. Už tak máš nedostatky.“
Harry polkl.
„Prosím, Hermiono. Kdyby to nebylo důležité, neprosil bych tě o pomoc. Řekni, že jsem nemocný, že se cítím špatně, cokoliv. Až se vrátím, přepíšu si všechny poznámky a naučím se všechno, co mi bude chybět.“
Hermiona se na něj chvíli podezíravě dívala, pak se rozhlédla, naklonila se k němu a zašeptala nejtišeji, jak dokázala:
„To… má to co dělat s ním?“
Harry se kousl do rtu. Nečekal takovou otázku.
Zavrtěl hlavou.
Neviděl, jak se její napjatá tvář uvolnila.
„Dobře. Ale… nevím.“ Podívala se na své dlaně. „Pokaždé, když žádáš o pomoc, dostaneš se ještě do větších potíží.“
„Hermiono…“ Harry sevřel pěsti. „Prosím. Opravdu mi na tom záleží.“
Přítelkyně mu věnovala dlouhý pohled. Nakonec si zhluboka povzdechla a lehce přikývla.
„Dobře. Pomůžu ti.“
Harry se na ni vděčně podíval a… musel to udělat. Objal ji kolem krku a přitáhl si ji k sobě, objímajíc ji. Její vlnité vlasy ho polechtaly na nose, a i když ho to vždycky dráždilo, tentokrát ne. Tentokrát si chtěl pamatovat její vůni a způsob, jakým se dotýkaly jeho tváře. Jen jednou, naposledy, než…
Když ji pustil, Hermiona vypadala velmi překvapeně a rozpačitě. Usmála se na něho a odkašlala si.
„Ale je to naposledy, dobře?“
Harry pocítil v srdci nepříjemný tlak.
„Slibuji.“
***
Hřiště bylo opuštěné. Stopy, které zůstaly po posledním tréninku, zasypal sníh a celý povrch vypadal jako ničím nenarušená, bílá deka. Harry shrnul sníh z lavičky na tribuně a usedl na ni, složil dlaně a sevřel je mezi koleny. Pomalu vzhlédl k temnému nebi, a zastavil se na třech, viditelných světlech. Pak se podíval na prázdné tribuny. Zavřel oči.
Slyšel hluk davu, ohlušující řev fandících nebelvírů a pískot zmijozelů. Hlas Lee Jordana, snažící se udržet krok s událostmi na hřišti. Píseň, zpívanou všemi nebelvíry.
Spatřil vlnící se červené a zlaté moře, vlajky, praporky, šály… spatřil klobouk ve tvaru lví hlavy…
Pocítil na tváři vzduch. Vítr mu česal vlasy, když znecitlivělými prsty tisknul násadu koštěte a letěl rychleji a rychleji, protože ji před chvílí viděl. Zlatonku. Byl čím dál blíž, teď ji viděl tak jasně. Už ji skoro měl… Natáhl ruku a skoro si lehl na koště a pak… jeho prsty se sevřely okolo zlatého míčku a tělo se naplnilo ohněm triumfu, společně s křičící radostí z tribun…
Pomalu klesal k zemi a těšil se z toho pocitu vítězství. Zlatonka se třepotala v jeho dlani.
Chytil ji! Zvítězil!
Otevřel oči. Byl sám. Okolo panovalo nerušené ticho. Soumrak pokrýval hřiště hustou temnotou.
Harry se kousl do rtu a sklonil zrak, a z jeho hrudi se vydobylo dlouhé, hořké povzdechnutí.
***
Harry zavrčel a rozmasíroval si ztuhlý krk, po čemž se znovu podíval na plánek.
Zbývalo mu deset hodin. Deset hodin před setkáním s Voldemortem a on stále neměl lektvar.
Předešlý večer seděl přes Snapeovým kabinetem skoro pět hodin. Marně.
Ale teď se nehodlá vzdát. I kdyby tu měl sedět a čekat až do rána, i kdyby měl spustit poplach… musí udělat všechno, aby ho získal! Byla to jeho jediná šance.
Deset hodin… A to se ještě musí dostat na místo setkání. Jak dlouho mu bude trvat, než se na koštěti dostane do Dartmooru? Je to přeci na druhém konci země!
Pomalu ho začala ovládat panika.
Přitiskl si dlaň k očím a protřel si je.
Ne, panika teď nebyla vítaná. Musí udržet střízlivou mysl, aby získal lektvar. Teď šlo jen o to. Ale jak to má udělat…
Ve chvíli, kdy jeho oči uviděly pohybující se tečku s nápisem Nott, srdce mu poskočilo do krku.
Byla to…? Co když to byla jeho šance?
Pozorně sledoval blížící se bod. Ano, nebylo žádných pochyb! Nott jasně směřoval ke kabinetu Mistra Lektvarů! A to znamenalo, že tam vejde, a pak on a Snape půjdou pryč a Harry bude moct…
Vytáhl se na nohy, schoval plánek do kapsy mikiny a vytáhl hůlku. Namířil ji na sebe a zašeptal dvě kouzla.
„Tacitus Gressus. Eradico Aura.“
Zakrytí kroků a potlačení vlastní vůně (díky které Snape vždy vycítil jeho přítomnost) by mu mělo pomoct proklouznout dovnitř bez povšimnutí. I když věděl, že kouzla přestanou fungovat po patnácti minutách. Jen doufal, že než přestanou působit, Snape i Nott budou už dávno pryč.
Schoval hůlku do kapsy, popoběhl ke dveřím a těsně k sobě přitiskl plášť. Stál stranou vedle rámu, a pečlivě sledoval přicházejícího zmijozela. Chlapec se zastavil před dveřmi a nedbale zaklepal. Zevnitř se ozval, krátký ostrý příkaz:
„Dále!“
Nott stiskl kliku a zatlačil na těžké dveře.
Harry měl jen zlomek sekundy. V poslední chvíli se mu podařilo proklouznout za ním, když už se dveře zavíraly. Stál u stěny, a cítil, jak mu silně bije srdce.
Snape seděl u svého stolu, nakloněný na pergameny.
„Dobrý večer, profesore,“ řekl Nott s náznaček nonšalantnosti v hlase. „Doufám, že Vám nevadí, že jsem přišel o něco dříve?“
Snape mu věnoval neurčitý pohled.
„Sedni si. Hned skončím a budeme moci jít.“ Po těchto slovech se opět zadíval na pergameny ležící před ním.
Nott se kysele ušklíbl, jako by se mu nelíbilo, že musí čekat. Přešel ke stolu a posadil se u něj, složil si ruce na prsou a díval se na sklenice a lahve stojící na regálech.
Harry se opatrně přesunul blíže ke dveřím vedoucím do komnat Mistra Lektvarů. Ohromně doufal, že přes ně bude chtít Snape projít ještě než s Nottem odejdou. Nelíbila se mu představa, že tu bude sedět až do jeho návratu. Nicméně co by jiného pak mohl dělat? Snape by pak vešel do svých komnat a už by je neopustil. Ne, teď měl jedinou šanci. Byla to jeho poslední šance. Pokud nevyjde a nezíská lektvar, v zásadě může jít už teď k Voldemortovi a naservírovat se mu na stříbrném podnose.
Zůstalo mu jen čekat.
Aby se něčím zabavil, nervózně se podíval, stejně jako Nott, na sklenice a lahve v regálech, a teprve teď si všimnul, že velká část z nich byla… prázdná.
Divné.
Vždycky jich tu bylo plno. Od doby, kdy poprvé tento kabinet navštívil v druhém ročníku. Vždycky byly plné různobarevných substancí, plné plovoucích ‚věcí‘ a neobvyklých, občas velmi těžce přístupných ingrediencí. A teď většina z nich zmizela, i když v některých lahvích trochu zůstalo.
Co to mělo znamenat?
Než o tom měl čas déle přemýšlet, Snape odložil pero, složil pergameny, zasunul je do stolu a vstal.
„Počkej tu na mě.“
Harry se celý napjal.
Ano! Snape zamířil přímo k němu. To znamenalo, že míří do svých komnat. Harry se přisunul ještě blíže a zastavil se těsně vedle dveří. Doufal, že kouzlo tlumící pach fungovalo, jinak…
Snape přešel ke dveřím a otevřel je.
Harry pokrčil kolena.
Teď nebo nikdy!
Vklouzl dovnitř hned za mužem, a jakmile překročil práh, pocítil chladný poryv na tváři. Jak je to možné, vždyť měl na sobě neviditelný plášť?
V tu samou chvíli se Snape prudce zastavil. Harry se bleskově odsunul ke stěně a spatřil, jak se Snape odvrací s výrazem vzteku na tváři.
„Řekl jsem ti, že máš čekat v kab…“ Prudce se zastavil, když spatřil, že za ním nikdo není a Nott sedí u stolu.
Harry polkl a silně se přitiskl zády ke stěně, až s ní téměř splynul. Jeho srdce mu bilo až v krku.
Snape se zamračil, velmi pomalu se otočil, ale nepohnul se. Udělal to až po několika vteřinách, jakoby vytržený z myšlenek. V několika krocích přešel obývák, vešel do ložnice a vrátil se v černém, dlouhém plášti přehozeném přes své šaty. Vyšel z obýváku a zamknul za sebou dveře, které se rozzářily jasným světlem.
Harry, který si až teď uvědomil, že zadržuje vzduch, ho vypustil s ohromnou úlevou.
První část plánu byla za ním. Zůstala mu ta těžší. Vzít lektvar a dostat se odsud. Jedno jak.
Nicméně, než udělal jakýkoliv pohyb, stál a naslouchal. Až když uslyšel bouchnutí dveří, odvážil se pohnout. Zhluboka se nadechl a opatrně přešel ke knihovně, sundal ze sebe plášť a zastrčil ho do kapsy. Nemusel dlouho hledat. Rychle našel černou knihu, chytil ji a zatáhl. Stěna se odsunula dopředu a do strany, a jeho očím se odkryla temná tajná laboratoř Mistra Lektvarů.
Harry vytáhl z kapsy hůlku.
„Lumos,“ zašeptal. Místnost se rozzářila a Harryho pohled instinktivně projel místnost s myslánkou. Byla prázdná.
Polkl a podíval se doprostřed místnosti na stůl, kde stále stál kotlík plný zelené fosforeskující substance.
Ano!
Pohnul se k němu, ale v tu chvíli koutkem oka postřehl… postřehl…
Prudce se zastavil, pomalu otočil hlavu, a jeho oči se rozšířily. Srdce se mu zastavilo v hrudi v nevěřícnosti, protože na jedné z polic, ve skleněné krabici, spatřil… pero, figurku lva a hada a malou, červenou krabičku. Všechny dárky, které dal Snapeovi. Všechny dárky, které dal člověku, který ho nenáviděl…
Proč si je schoval? Proč je tu nechal? V místě, kde se nacházely všechny jeho nejcennější lektvary a knihy. Jako by ty tři věci byly pro něho něčím… důležitým.
Ne, nemá teď čas nad tím přemýšlet. Musí vzít lektvar!
S obtíží odtrhl pohled od police a přešel ke stolu. Podíval se do kotlíku, ve kterém neklidně bublala zelená směs. Pravděpodobně měl před sebou jedinou látku, která by dokázala zabít nejmocnějšího černokněžníka na světě. Neuvěřitelné… taková moc v něčem tak nenápadném…
Vzpomněl si na dávno vypovězená Snapeova slova:
A Harry teď dokonale věděl, že to nebyly jen plané řeči. Snape byl opravdovým Mistrem Lektvarů. Jen on dokázal uvařit něco takového. Několik měsíců strávil přípravou této směsi, aby ji nakonec dal Harrymu a teď… teď ji Harry zamýšlel ukrást.
Jaká ironie.
Polkl a sáhl do kapsy pro lahvičku. Odkorkoval ji a pomocí naběračky vedle kotlíku do ní nalil lektvar. Pevně zavřel lahvičku a vložil si ji zpět do kapsy kalhot, a následně se naklonil a z malé kapsy ukryté v nohavici kalhot těsně nad botou vytáhl další lahvičku.
Raději si byl jistý. Nemohl riskovat, že se lahvička rozbije nebo ji nějakým způsobem ztratí. Proto se rozhodl vzít si sebou náhradní. Vlil lektvar do druhé lahvičky, zakorkoval ji a schoval ji do nohavice. Odložil naběračku, zhluboka se nadechl a zavřel oči.
Měl ho! Získal lektvar! Ale… co teď? Jak se má odsud dostat?
Otočil se a zamířil k východu. Nicméně se zastavil ještě na prahu a otočil se zpět k laboratoři, aby se na ni naposledy podíval. Tady spočívaly všechna Snapeova tajemství. Tajemství, která znal jen Harry a která s ním zemřou. Cítil se divně. Tady se jeho život změnil. Přesně v téhle místnosti, když zjistil… Samovolně se podíval k myslánce.
Ne, nebyl čas na nostalgii.
Ještě jednou se podíval na světlo z hůlky odrážející se ve skleněné skříňce, ve které spočívaly jeho dárky. Jejich přítomnost zde mu nedávala klid.
Se zamračeným zamyšlením se otočil zpět k východu, ale v tu chvíli ho zaujalo něco zajímavého. Stál vedle skříně těsně u východu. Na její stěně uviděl… zvedl hůlku výš… uviděl čtyři dlouhé škrábance, vedle sebe. Jako kdyby… jako kdyby někdo silně zatínal nehty do dřeva, až v něm zůstaly stopy.
Bleskově pohlédl k myslánce a pak zpět ke škrábancům, a v tu chvíli ho polila ledová vlna pochopení. Přesně tady stál Snape, když se Harry všechno dozvěděl z myslánky, a pak ho v zoufalém amoku obvinil proudem urážek a obvinění. Přesně tady… Harry zvedl dlaň a prsty se dotkl prohlubní po nehtech… přesně tady držel ruku.
Cítil, jak jeho srdce zrychlilo a krev začala kolovat rychleji, když se mu do hlavy vkradla nepředstavitelná myšlenka… Co se mohlo dít v srdci někoho, kdo zanechal takové stopy? Odrazem jak velkého hurikánu emocí mohly být ty prohlubně? Co se tehdy dělo za tou bledou, bezvýraznou maskou, zpoza které se na něho Snape díval?
Věděl, že už na tyto otázky nedostane odpověď. Bylo příliš pozdě. Ale pocit neklidu ho neopustil, ani když vyšel z laboratoře a stěna se přesunula a zavřela se za ním. Vytáhl z kapsy plášť, rozvinul ho a přehodil přes sebe.
Nečekal, že se Snape vrátí příliš brzy, ale opatrnost nebyla od věci. Teď mu zbyla jen otázka, jak se odsud dostane. Jediným způsobem bylo počkat na návrat Mistra Lektvarů a vyklouznout ven, jakmile se otevřou dveře. Anebo možná…
Harry přešel ke dveřím. Možná, že heslo fungovalo jen z druhé strany? Přeci jen mělo zastavit lidi venku a ne je držet uvnitř. Vysunul zpod pláště ruku a sáhl po klice, ale než se jí stihl dotknout… dveře se prudce otevřely, udeřily o stěnu a Harry stačil jen zvednout hlavu a podívat se přímo do páru černých, hněvem planoucích očí, než z tenkých úst vyšel vzteklý sykot:
„Pottere! Věděl jsem, že jsi to ty!“
Snapeova ruka vystřelila dopředu, chytila plášť a stáhnula ho z něj jedním škubnutím.
Harry, náhle zbavený úkrytu, se zachvěl, couvnul o několik kroků, a zíral na Snapea s neuvěřením.
Kde on…? Jak?
„Já…“ hlesl Harry, couvajíc pod zábleskem toho pronikavého pohledu. „Já… použil jsem na sebe kouzla. Nemohl jsi mě vidět… Neměl bys být… Jak…?“
„Mám své způsoby na odhalení nežádoucí přítomnost,“ zavrčel Snape, udělal krok k němu a zavřel za sebou dveře.
Harry polkl, když slyšel cvaknutí zámku.
Ne! Snape ho tu nezadrží! Už měl lektvar. Nic víc nebylo důležité. Snape byl jen malou překážkou. Musel se mu nějak vyhnout. Ale jak?
Muž se díval na Harryho zkoumavým pohledem.
„Jasně jsem ti řekl, aby ses ke mně nepřibližoval,“ řekl pomalu, udělal krok k němu a Harry se odtáhl. „Ale ty si znevážil má slova. Zariskoval si a vloupal ses do mých komnat. Kvůli čemu?“ Harry jasně slyšel v jeho hlase zájem. „Co jsi tu hledal?“ Snape se rozhlédl po obýváku, a udělal další krok k němu.
Harry nemohl čekat na další vývoj situace. Bleskově sáhl po hůlce a namířil ji na muže.
„Jdu dosud. Jdi mi z cesty,“ zasyčel.
Snape se přesunul ke dveřím a zakryl je.
„Zkus to,“ řekl, zamračil se a jeho rty se zkřivily do jízlivého úšklebku.
Harry sevřel rty. To on měl hůlku. Mohl na něj zaútočit. Ale co se stane, když se netrefí? Pak bude po něm. Nebude mít už druhou šanci.
„Plánoval jsi to,“ pokračoval Snape tím samým, intrikánským tónem. „Čekal jsi na správný moment… To muselo být něco důležitého, když si vynaložil tolik úsilí.“ Udělal krok k němu. „A vzhledem k tomu, že se odsud chceš dostat…“ jeho zkoumavý pohled spočinul na Harrym. „Pravděpodobně jsi získal pro co jsi přišel.“
Harry pocítil, jak po jeho páteři splývá vlna hrůzy.
Snape to nesmí najít! Nesmí!
Než se dokázal ovládnout, spatřil, že muž přimhouřil oči.
Sakra! Všiml si. Všiml si jeho strachu…
„Nepřibližuj se ke mně!“ Křikl, couval téměř až ke stěně.
Východ. Musí se odsud dostat. Musí ho obejít.
„Tvůj odpor je zbytečný,“ řekl Snape, aniž by od něj odvrátil pohled. „Dobře víš, že i tak to najdu.“
Harry polkl. Měl pocit, že se jejich pohledy proplétají a tisknou se k sobě jako lepivá, dusivá pavučina.
Olízl si suché rty.
Musí se pokusit najít jiný způsob. Upoutat jeho pozornost. Aby ztratil ostražitost.
„Ani já tu nechci být, ani ty nechceš, abych tu byl. Takže co kdybys mi dovolil odsud odejít, a všichni budeme šťastní?“ Zeptal se, přestože dobře věděl, že mohl stejně dobře požádat Voldemorta, aby ho ušetřil.
Snapeovi rysy se vyostřily.
„Vždycky tak stejně drzý…“ Zamumlal, a přibližoval se jako dravec, který číhal v trávě. „…arogantní…“ Harryho oči se rozšířily, když pochopil, jak blízko ho připustil. „…spratek.“
Snape skočil.
„Stupefy!“
Kouzlo prosvištělo nad mužovým ramenem a o zlomek vteřiny později Harry ucítil železné sevření na zápěstí, a přetočenou ruku. Zakřičel bolestí a upustil hůlku, ale nevzdal se bez boje. Snažil se ho uhodit druhou rukou, ale Snape chytil jeho pěst, a vykroutil mu obě ruce dozadu, otočil ho směrem ke zdi a přitisknul ho ke knihovně tak silně, jako by ho chtěl rozdrtit. Harry zasténal a s obtížemi otočil tvář na stranu. Police se mu zarývala do tváře, plíce ho pálily a srdce mu hřmělo v hrudi.
„Jak si můžeš vůbec myslet, že máš proti mně jakoukoliv šanci, chlapče?“ Uslyšel nízký, hluboký hlas u svého ucha.
Harry sevřel zuby, cítíc jak v něm roste hněv. Na sebe. Za svou vlastní hloupost. A na Snapea. Za to, že vždy vyhraje. Za to, že je vždy krok před ním.
Snažil se uvolnit, ale jen způsobil, že bolest v pokroucených pažích se zhoršila.
„Nevrť se, jen si to zhoršíš,“ řekl Snape. Harry cítil na krku jeho horký dech a měl pocit, že mu ten dech cestuje páteří a dráždí nervová zakončení. „Hned zjistíme, pro co jsi sem přišel…“
Harry zavřel oči, když Snapeova dlaň uvolnila jeho levou ruku a začala mu bloudit po boku. Vklouzla mu do mikiny a vytáhla z ní… Pobertův plánek. Plánek, který Harry zapomněl uzavřít! Do háje!
„No prosím. Co to tu máme? Tak tímhle jsi mě špehoval…“ V mužově hlase se objevila nezvyklá zlost. „Konfiskuji ji.“
„Ne!“ Zavrčel Harry, a cítil, jak se přes něj přelévá vztek, ale nemohl ven. „To je moje!“
Nemůže mu dovolit... nemůže!
Ve chvíli, kdy se Snape o něco odtáhl, aby schoval mapu do svých šatů, Harry využil této drobné svobody, škubl uvolněnou rukou a udeřil loktem dozadu, trefujíc muže přímo do žeber.
Uslyšel přidušené zavrčení překvapení a bolesti a, nečekajíc na nic, vyrazil, aby utekl, ale Snape, i přes ránu, ho nepustil druhou rukou. Škubl s ním zpátky, obrátil ho tváří v tvář a přitlačil ho zpátky ke knihovně. Harry se udeřil hlavou o police a na chvíli ztratil orientaci.
„Nedáváš mi na výběr,“ uslyšel za sebou hněvivá slova a po chvíli spatřil krátký záblesk a zjistil, že… se nemůže pohnout. Jeho ruce, nohy a celé tělo se přilepilo ke knihovně zády, a i když se velmi snažil uvolnit, nemohl pohnout ani palcem. Jediná část těla, která nebyla imobilizována, byla hlava.
„Pusť mě!“ Křičel, snažil se uvolnit, ale neměl šanci.
Prohrál. Zase s ním prohrál. Nemělo to takhle skončit.
Sevřel zuby, když pocítil mužovu dlaň na svém předloktí, přesouvající se nahoru na ramena a krk.
„Nedělej to,“ zašeptal, a modlil se ke všem nebesům. „Prosím…“
Snape na něj krátce, ostře pohlédl, aniž by přerušil prohledávání. Harry se kousl do rtu. Věděl, že je to na nic. Všechno bylo marné…
S rostoucí hrůzou sledoval, jak se Snapeovi dlaně přesouvají po jeho těle, prohmatávají hruď, boky a pokračujíc níž a níž, dokud se nezastavily na bedrech a…
Černé oči se triumfálně zablýskly. Snapeova dlaň se vsunula do Harryho kalhot a vytáhla z nich lahvičku naplněnou zeleným lektvarem, a když ji muž zvedl výše, aby rozpoznal její obsah… jeho tvář se změnila na křídově bílou a oči se nepřirozeně rozšířily. Nějaký čas prostě jen stál, a díval se na ni jako oněmělý. Jako by nevěřil tomu, co vidí. Harry měl pocit, že zahlédl v mužových očích vichřici myšlenek. Nakonec se mužův pohled odtrhl od lahvičky a zamířil na Harryho, a z jeho rtů se ozval hlas, který jako by vycházel z daleka:
„Na co ti to je?“
Třásl se. Harry to jasně viděl v jeho postoji. Co to mohlo způsobit? Proč Snape zareagoval až tak… až tak… intenzivně?
„To není tvoje věc,“ odpověděl chladně a odvrátil se, ale v tu samou chvíli ho Snapeova ruka chytila za bradu a otočila jeho tvář zpátky. Harry zadržel dech, když viděl v černých očích plamen čehosi… čehosi známého, co v nich kdysi viděl, ale nemohl si teď vzpomenout, co to je.
„Okamžitě mi řekni, proč potřebuješ tenhle lektvar!“ Snape téměř křičel, jako kdyby nad sebou ztratil kontrolu. „Co s ním chceš dělat?!“
„A co tě to zajímá?“ Zavrčel Harry zpátky a cítil, jak ho přemáhá ohromující vztek. „Chtěl jsi, abych zemřel! Chtěl ses mě zbavit, tak proč předstíráš, že ti na tom záleží?“
Stisk na Harryho bradě se stal ještě silnější. Snapeova tvář byla tak blízko, až Harry cítil jeho horký dech na své tváři.
„Ty pitomče!“ Zasyčel muž. „Ty zatracený idiote!“
Snapeova dlaň… dlaň, držící Harryho bradu se třásla. Jeho těžký, zrychlený dech ho pálil na kůži, a ten planoucí pohled se dotkl jeho zelených očí a… a náhle to spatřil... spatřil, jak cosi vzdáleného se přibližuje, roste, vyplňuje černé duhovky, pohlcuje je, pohlcuje všechno…
A v tu chvíli Snape couvnul jako opařený, pustil jeho tvář a podíval se na něj, jako by mu Harry něco udělal. Než se chlapec stačil zorientovat, muž mávl hůlkou, uvolnil ho a obrátil se k němu zády.
„Vypadni odsud.“ Uslyšel vzdálený, přidušený hlas. „Okamžitě vypadni.“
Ale Harry se nepohnul. Široce otevřenýma očima se díval na Snapeovi záda… na jeho třesoucí se ramena… pěsti sevřené téměř do krve…
Pomalu přenesl pohled na tajnou laboratoř ukrytou za knihovnou. Před očima se mu objevil obraz skleněné skříňky a skrytých dárků.
Nakonec se v transu naklonil a zvedl z podlahy svou hůlku.
Stopy nehtů na dřevě… tak hluboké…
Znovu se podíval na Snapea… na toho muže, který tam stál a… třásl se… v jehož očích viděl… viděl…
Nic do sebe nepasovalo. Žádný prvek nebyl tím, kterým by mě být, i když se zdál být na správném místě. V Harryho hlavě se točilo tisíce scénářů, ale žádný nikdy nebyl kompletní, žádný z nich nebude úplný dokud… dokud nepozná pravdu. Celou pravdu. Všechny ty chybějící prvky.
Ne. Dokud neodhalí… jak skutečně vypadají prvky, které už získal.
Cítil šum v uších a pulzování v hlavě. Stísněnost proudící mu v žilách doplňovaly jiskry žáru.
Nezůstalo mu už nic. Za pár hodin zemře…
Zvedl ruku a ukázal hůlkou na záda muže stojícího před ním.
I kdyby to měla být poslední věc, jakou v životě udělá… I kdyby to mělo být poslední kouzlo, které vytvoří…
Natáhl ruku a shodil z police lahvičku. Když padala, cítil, jak ho s každou vteřinou vyplňuje magie. Lahvička se rozbila o kamennou podlahu.
Pokud je cena za pravdu jeho smrt… pak je připraven ji zaplatit. Dokonce tady a teď.
Snape se otočil, zaskočený hlukem, a pak jeho oči upoutaly zelené duhovky.
„Legilimens Evocis!“
Harry cítil, jak ho kouzlo vyplnilo, a jeho síla byla tak obrovská, že ho téměř roztrhala na kousky. Uvolnil se a nechal ji vést přes hůlku, přímo do dvou černých, rozšířených zorniček. Přímo k pravdě.