Říká se, že když jste v bezvědomí, cítíte vnější stimuly, jako je vůně, dotyk, hlas. Přítomnost. Dokonce, i když si je po probuzení nepamatujete, jejich pozůstatek zůstane v nejhlubších záhybech mysli a srdce, neviděný a neuvědomělý, ale přesto ovlivňují všechny následné myšlenky a činy. To je důvod, proč byste měli být u někoho, kdo je v kómatu. Ukázat mu city. Blízkost.
Něhu.
***
Harry pomalu otevřel oči. Světlo ho oslepilo, a tak je prudce zavřel. Víčka měl těžká jako z kamene a zdálo se mu, že se k sobě přilepily a nedokáže je zvednout. Ale musel to udělat, aby se dozvěděl, kde je. A co se stalo.
S námahou otevřel jedno oko, a když si jeho zornička přivykla světlu, otevřel druhé.
Spatřil nad sebou bílý strop. Přimhouřil oči, lehce pohnul hlavou a rozhlédl se po místnosti.
Ošetřovna. Nacházel se na ošetřovně. Kde se tu vzal? Poslední, co si pamatoval, byla hodina Dějin. Pamatoval si, že se balil a chtěl vyjít ze třídy, ale pak se mu zamotala hlava a…
Och.
Pomalu nechal oční víčka spadnout. Udržet je ho stálo příliš mnoho úsilí.
Cítil se divně. Jako by se probudil z nějakého kómatu. Všechny končetiny měl ztěžklé, a na hrudi cítil nepříjemný tlak. Najednou se všechno zdálo tak… Otevřel oči a pomalu se rozhlédl. …tak výrazné. Jako by se předtím díval na svět zpoza závěsu. Něco se v něm změnilo. Ale co?
Pohnul pravou dlaní, cítil mravenčení v konečkách prstů. Pomalu ji zvedl a dotknul se svého srdce. Cítil jeho tlukot. Stejně jako předtím… jakoby zapomněl, že ho má.
Pomalu spustil dlaň a prohlédnul si ji. Nezdála se jiná, ale přesto… byla divná a měl nejasný pocit, že… je o něco teplejší než zbytek těla. Rozehřátá.
Spustil ji a opřel se o lokty, a podíval se na vysoká okna. Venku byla tma. Jaká mohla být hodina? Kolik času ztratil?
Opřel se o čelo postele a sáhl po brýlích ležících na nočním stolku. Položil si je na nos a podíval se na tiše tikající hodiny, visící na protější stěně. Bylo půl osmé večer. To znamená, že znovu zmeškal večeři.
Při myšlence na jídlo jeho žaludek zakručel a zaškubal sebou. Poprvé za celý týden se cítil opravdu hladový.
Možná by měl vstát, obléknout se a jít do Velkého Sálu?
Nicméně ve chvíli, kdy tuto možnost začal zvažovat, dveře ošetřovny se otevřely a dovnitř vešla madam Pomfreyová, a za ní se objevila Hermiona s Ronem.
„Harry!“ Hermiona byla první u jeho postele. Objala ho kolem krku a tak pevně se přitulila, že na chvíli ztratil dech. „Konečně ses probudil! Tak moc jsem se bála!“
„Jak se cítíš, zlatíčko?“ Zeptala se madam Pomfreyová, dívala se na něj se zamračeným obočím a se znepokojením ve tváři.
„Celkem dobře,“ odpověděl Harry, když ho Hermiona pustila a mohl normálně dýchat.
„Za minutku dostaneš několik posilňujících lektvarů, a skřítci ti přinesou večeři. A ani nemysli na to, že bys vylezl z té postele, dokud všechno nesníš do posledního drobečku. Už dlouho jsem neviděla tak hubeného studenta. Vážně, rozhodl ses snad vyhladovět?“
„Ne, já jen…“ Začal Harry.
„Můžete tu s ním posedět, ale nerozrušte ho. Jdu připravit lektvary.“ Ošetřovatelka se otočila a vešla do svého kabinetu.
Harry se podíval na své přihlížející přátele. Hermiona vypadala, jako by vypila lektvar štěstí a Ron… no, Ron vypadal jako by si dal lektvar trapnosti, jestli takový existoval.
„Trochu si nás vyděsil, když si sebou včera seknul,“ ozval se po chvíli Ron a nervózně si odkašlal.
Harry na něj překvapeně pohlédl.
„Včera?“ Znovu se podíval na hodiny. „Přece uplynulo jen pár hodin.“
Hermiona a Ron si vyměnili vědoucí pohledy, po čemž si Hermiona přisedla na židli vedle a naklonila se k němu.
„Harry, je sobota. Spal jsi dvacet osm hodin. Madam Pomfreyová ti dala lék na spaní, aby si nabral sílu.“
Co???
Harry nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Prospal celý den? Přeci se měl učit, měl cvičit kletby, měl… zatraceně!
Byla to jeho vina. Jeho vina, že se tak zanedbal. Měl normálně jíst a spát. Tak moc se zaměřil na Voldemorta, že zapomněl na sebe. Zapomněl na to, že musí mít sílu, aby mu mohl čelit.
„Chyběl si nám, kámo,“ pověděl Ron a usmál se. Choval se, jako by se mezi nimi nic nestalo. Jakoby úplně zapomněl na to, že byli rozhádaní a snažil se zapomenout na jejich předchozí chování. „Můžeš litovat, že jsi nebyl svědkem toho historického okamžiku, kdy Hermiona poprvé v životě neuvařila lektvar. A nejlepší je to, že Snape tomu vůbec nevěnoval pozornost.“
Harryho srdce se zastavilo a poskočilo, a tlak na hrudi se prohloubil.
Rychle sklonil hlavu a podíval se na přikrývku.
Co to bylo?
Jasně pocítil rychlý, nervózní tlukot vlastního srdce.
Proč tak reagoval? Přece… obklopovalo ho ticho. A chlad. Měl by ho obklopovat… Kam zmizel?
Snažil se obrátit své myšlenky jiným směrem, otočil hlavu a podíval se na stolek, na kterém si teprve teď všiml malé kartičky se sušenou květinou, a vedle jablko se zapíchanými špendlíky s různobarevnými hlavičkami, které – když naklonil hlavu správným směrem – byly ve tvaru hada otáčejícího se okolo srdce. Překvapeně zamrkal.
„Luna a Ginny tu byly,“ vysvětlila Hermiona, když viděla jeho pohled. „Navštívily tě, když… jsi spal. A nechaly tu dárky.“ Harry přikývl. Zatím co dárek od Ginny ho nepřekvapil, naopak pouze Luna dokázala přijít s nápadem, dát mu jako dárek propíchané jablko… a to nemluvil o té do očí bijící sugesci… Povzdechl si a pomalu přenesl zrak na své přátele. Hermiona se usmála, ale v jejím úsměvu už nebyla taková radost jako předtím. Teď se v něm objevila obava.
Hlasitá rána v místnosti ohlásila příchod skřítka s večeří.
„Dobby přinesl večeři pro Harryho Pottera!“ Oznámil skřítek. „Vybral jen to nejlepší! Všechno co má Harry Potter rád.“
„Velmi ti děkujeme, Dobby,“ odpověděla Hermiona, vstala a vzala tác s jídlem ze skřítkových rukou. „Doufám, že to pro tebe nebyl velký problém.“
„Och, ne! Dobby to udělal s radostí!“ Skřítek se široce usmál. „Ať Harry Potter zavolá, když bude ještě něco potřebovat.“ Po těchto slovech se Dobby přemístil s dalším hlasitým prásknutím.
Hermiona položila tác na Harryho kolena.
„Neodejdeme odsud, dokud to všechno nesníš.“
Harry vzal do ruky vidličku a podíval se na kouřící se jídlo. Klobásky, mastné brambory, rýžový puding a dýňová šťáva. Jeho žaludek hlasitě zakručel. Měl pocit, jako by ještě nikdy v životě nebyl tak hladový jako teď, protože dokázal myslet jen na jídlo. Hermiona sledovala každý jeho pohyb, každé sousto, které vkládal do úst, každý lok dýňové šťávy, jako by se bála, že jen co otočí zrak, tác s jídlem odletí oknem.
Nakonec to Harry nevydržel. Polkl a zamumlal k ní:
„Hermiono, mohla by ses na mě přestat takhle dívat? Nemůžu se soustředit. Slibuju, že neupustím ani drobek. Dokonce vylížu talíř, jestli ti to udělá radost.“
Hermiona mu věnovala nevěřícným pohled, a její ústa se úžasem otevřela.
O co jí šlo? Že by řekl něco tak zvláštního?
Než se ale stihl zeptat, dveře kanceláře se otevřely a vyšla z nich madam Pomfreyová, nesla v rukou několik různobarevných lahviček s lektvary, které postavila s třeskem na stolek.
Harry se podíval na lektvary a v duchu zasténal.
Doufal, že budou chutnat alespoň trochu líp než normálně…
***
Ještě téhož večera Harry opustil ošetřovnu. Když se mu konečně podařilo utéct Ronovi a Hermioně, neztrácel už čas a okamžitě se zabral do učení. Cítil se najezený, vyspalý a odpočatý, mohl celou noc strávit nad knihou, kterou nedávno našel v knihovně, a kterou ještě neměl příležitost pořádně prostudovat.
Lehnul si až nad ránem, ale i tak nemohl usnout. Dvacet osm hodin spánku skutečně efektivně doplnilo jeho baterie. Ráno šel poslušně s Ronem a Hermionou na snídani, a následně zamířil své kroky do knihovny, kde na něj čekal trest. Neměl nejmenší záměr vykonat své zadání, které se od něj očekávalo. Řekl si, že to bude skvělá příležitost detailně prozkoumat sbírky v knihovně a možná se mu podaří najít nějakou knihu, či dvě, které by pro něj mohly být užitečné při přípravě střetu s Voldemortem.
Nebyl zklamaný. Ještě před obědem našel velmi zajímavou knihu o silných útočných kouzlech založených na čtyřech základních živlech. Přestože si myslel, že vylití vody na Voldemorta mu v boji příliš nepomůže, ostatní kouzla na základě zbylých tří živlů vypadala nezvykle zajímavě, ač se domníval, že nebude mít čas na naučení ani jednoho z nich, protože vypadaly opravdu obtížně a komplikovaně.
Po obědě ho navštívila Hermiona, aby se ho zeptala, jak mu to jde a nabídla mu pomoc, ale Harry ji rychle odbil. Nemohl dopustit, aby zjistila, o jaké knížky se zajímá. Když šel na večeři, cítil se trochu unavený celodenním bádáním v knížkách. Tituly a informace mu létaly před očima, a míchaly se.
Když vešel do Velkého Sálu, jeho pohled se nedobrovolně stočil k učitelskému stolu. Temná silueta tu opět nebyla. Neviděl ji ani na snídani, ani na obědě.
To bylo dobře. Nejraději by ji už neviděl nikdy v životě.
Sedl si vedle Rona a mávl na Ginny sedící o několik míst dál. Nějakým způsobem jeho omdlení vyřešilo napjatou situaci mezi ním a Weasleyovými. Ron se teď choval opravdu přívětivě, ač to mohlo mít něco společného také s tím, jak se on sám cítil po probuzení. Nějak… jinak. I když nedokázal říct, proč nebo co se změnilo.
Plesk.
Harry se překvapeně podíval na svůj talíř, na kterém přistála velká lžíce tuňákového salátu, a za ní následovala další.
„Vezmi si hodně, Harry. Je opravdu dobrý,“ řekla Hermiona a povzbudivě se na něj usmála.
„Hej, mohla bys mi taky nandat?“ Zeptal se Ron a hladově se díval na salát. Hermiona se na něj podívala, jako by ji prosil nejméně o to, aby vylezla na stůl a začala tančit. „No co?“ Ron se zavrtěl pod jejím pohledem. „Jemu jsi nandala.“
„Protože Harry musí jíst. A ty právě naopak. Kdybych dala na hromadu všechno, co zkonzumuješ, dokázala bych tím nakrmit malou vesnici.“
„Mockrát děkuju,“ zabručel Ron uraženým tónem, ale v té chvíli mu Harry přestal věnovat pozornost, protože koutkem oka postřehl mihnutí se černého pláště. Bleskově otočil hlavu a… uviděl ho.
Snape.
Muž vešel do Velké Síně spěšným krokem a usedl na svém místě u učitelského stolu.
A Harry… měl divný pocit… jakoby ho viděl poprvé… skutečně viděl, protože do teď se jen… díval. A proč se mu zdálo, že se Velká Síň najednou zmenšila? A proč jeho srdce… srdce, které by přeci mělo být zmrzlé… proč začalo reagovat tak nepochopitelným způsobem? Proč?
Stisknul zuby a podíval se na svůj talíř… a na své třesoucí se pěsti.
Dělo se s ním něco špatného. S ním… Se… vším. A to se mu vůbec nelíbilo.
Jako… Jako… kdyby se objevily…
Ne!
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když je otevřel, setkal se s Hermioniným zkoumavým pohledem.
„Mehla si pravdu, Hehmiono… opravdu je dobhý…“ zamumlal Ron s plnými ústy salátu.
Harry polkl a zvedl vidličku.
Voldemort. Jen Voldemort. Nikdo jiný není. Jen on.
Zabral se do jídla, ale celou dobu měl divný pocit zúženého hrdla. Zdálo se mu, že je ve Velké Síni větší dusno než obvykle. Někde na hranici jeho vidění se neustále objevovala tmavá postava, sedící u profesorského stolu, a neustále upoutávala jeho pozornost.
Byl na sebe naštvaný. A ten hněv každou chvílí sílil, dokud se v jednom momentě nevyšplhal až k vrcholu. Přestal jíst, udeřil vidličkou o stůl a ovládaný nějakým nesrozumitelným vnitřním hlasem… zvedl hlavu a podíval se přímo na něho. Přímo na Snapea.
Mistr Lektvarů seděl s lehce skloněnou hlavou, a když zvedal sklenici k ústům, jeho ruka se náhle zastavila a muž, jako by na sobě cítil ten pohled… zvedl hlavu. Začal se rozhlížet po sále zaplněném studenty a po chvíli… nalezl Harryho pohled.
Jejich oči se setkaly.
A Harry měl pocit, jako by se náhle celá Velká Síň zmenšila na velikost malého, stěsnaného přístěnku, ve kterém on a Snape poprvé… a jako by byl znovu tím vyděšeným chlapcem, který neví, kam utéct, jak se uchránit před tím posuzujícím, smysly zbavujícím pohledem černých očí, které měly sílu podívat se až do jeho duše a dosáhnout hlouběji a hlouběji…
Musí se odsud co nejrychleji dostat! Okamžitě!
Vyskočil z lavice, přičemž strčil sklenici se šťávou, která se rozlila přes stůl.
„Jsem utahaný,“ zamumlal. Pod jeho kůží tančily jiskry. Srdce mu dunělo v hrudi. A znovu pocítil ten bolestný stisk… „Půjdu si lehnout.“ A nečekajíc na jakoukoliv odpověď ze strany Rona nebo Hermiony, vyšel z Velkého Sálu a na vrtkavých nohách došel na kolej, kde se sesunul na postel, pevně zatáhl závěsy a skryl tvář v dlaních.
Co se s ním děje? Co???
***
...horko...
...dva nerovné dechy...
...studené dlaně...
...sevřené na kůži...
...dvě těla...
...jeden rytmus...
...teplá ústa vpíjející se do skloněné šíje...
...pomalé, hluboké přírazy...
...a ještě jeden...
...a další...
...stále silnější touha...
...zoufalý šepot ve tmě...
„Kde jsi byl?“
...ticho...
...hluboký, vibrující hlas, odpovídající...
„Nikdy jsem neodešel.“
...chladné prsty okolo jeho penisu...
Euforie. Žár. Exploze.
„Severusi…“ Z Harryho úst se ozval tichý šepot a v tu samou chvíli…
…se probudil.
Jeho bedra se třásla, nohy a břicho měl pokryté spermatem, svaly se chvěly. Dech byl prchlivý.
Potřeboval několik dlouhých vteřin, aby se jeho ospalé vědomí vrátilo do jeho těla, a aby pochopil, co se stalo. A když se vrátilo…
Och bože. Och bože. Och bože. Och bože!
Ne, byl to jen sen! Jen sen! Jen zatracený sen!
Přitiskl si dlaně k tváři, a toužil si vydrápat oči. A uši. A všechny smysly.
Aby neslyšel… neviděl… nepamatoval si…
Je to jen vzpomínka… ano! Echo jeho dávného života. Nic to neznamená. Koneckonců slyšel, že se ve snech odráží to, co kdysi dávno vyvolalo silné emoce. Dokonce, i když už je pohřbil. Protože je pohřbil! Bylo nemyslitelné, aby teď mohl mít cokoliv společného s tím… mužem. S člověkem, který v něm vyvolával jedině pohrdání. Bylo to přeci směšné…
Odtáhl dlaně od tváře, zhluboka se nadechl a pomalu se uklidnil.
Podíval se na hodiny. Zbývala mu jedna hodina spánku. Mohl by tentokrát využít ten čas a jít se učit.
Ano, přesně to udělá.
***
Harry seděl ve třídě Lektvarů a díval se nepřítomným pohledem na černou tabuli. Sám nevěděl, jak se mu po takovém snu podařilo přežít dnešní den. Celý den se snažil být lhostejný, izolovaný, nepustit k sobě to… to cosi... co v něm tak výrazně narůstalo, tlačilo se to proti jeho oslabené konstrukci té chladné bariéry, kterou kolem sebe stvořil, a která byla do této chvíle nesmírně účinná a nepouštěla do jeho vnitřního světa žádné teplo, žádné city… a teď byly všude praskliny, pukliny, jako by se v něm v určitém okamžiku cosi zlomilo. Něco neobvykle mocného… jen nevěděl, kdy se to mohlo stát. Koneckonců, před tím jeho kolapsem bylo ještě všechno v pořádku…
A teď… velmi jasně ty praskliny cítil, a ač se je snažil utemovat, nebylo to vůbec lehké. Projevovaly se nervózním stiskem prstů a rychlejším tlukotem srdce, když tady seděl a čekal, cítíc se jak před nějakým testem, jako před prvním setkáním se Snapem po vypití lektvaru Desiderium Intimum, poslouchal halas panující ve třídě a snažil se zachytit blížící se kroky…
Nakonec uslyšel zvuk otevíraných dveří, a následné kroky. Dlouhé, rozhodné kroky, které znal až příliš dobře… kterým mnohokrát naslouchal, aby je dokázal rozpoznat mezi jinými: nejistými, uspěchanými, nervózními, smíchanými. Snapeovi kroky byly stejné jako jejich majitel – přitahovaly myšlenky, vystupovaly do popředí a způsobovaly, že se všechno ostatní zdálo bledé a bezvýrazné.
Křečovitě sevřel dlaně položené na knize Lektvarů, protože bolest, kterou pociťoval v hrudi, náhle zesílila. Jakoby Snape… jako by sama jeho přítomnost… jako by vyzařoval něco, co tu bolest zhoršovalo. A nedovolovalo mu chytit dech.
Snape procházel mezi lavicemi. Harry koutkem oka viděl temnou postavu přesouvající se na hranici jeho vidění a náhle si uvědomil, že všechny svaly v jeho těle jsou napjaté.
Mistr Lektvarů konečně došel doprostřed třídy, zastavil se a otočil. Dlouhý černý plášť se zavlnil okolo něho, a vydal jemný šelest…
Tak známý…
A ve chvíli, když na sobě Harry pocítil pohled těch černých, bezedných očí, vpalujících se mu do kůže… jeho srdce začalo tlouct a přes jeho tělo splynula vlna horka, zvedajíc mu chloupky na krku.
Ne, ne, ne, to není možné! Nebude tak reagovat! Nebude!
V panice sáhl po tichu a chladu, snažil se v něm schovat jako v plášti, přetáhnout ho přes sebe s nadlidským úsilím, jako by se náhle stal příliš malým, příliš… roztrhaným, než aby mu mohl poskytnout potřebnou ochranu.
Lhostejnost. Klid. Pohrdání. To byl teď jeho svět. A ne ten, ve kterém se zdálo, že je Snape někým úplně jiným. A byl to přece jen lhář a podvodník! Krutý, nemilosrdný, nelidský…
Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl, cítíc že se jeho srdce pomalu uklidňuje.
„Na dnešní hodině váš čeká praktický test zahrnující nedávno probírané lektvary,“ rozlehl se nízký, hluboký hlas. „Budete rozděleni na čtyři skupiny, aby se nejvíce eliminovali…“ Snape se na chvíli zastavil a významně se podíval na Hermionu. „eufemisticky řečeno, pokušení vzájemné pomoci. Proto bude každá skupina vařit jiný lektvar. Seznam lektvarů a rozdělení do skupin naleznete na tabuli.“ Krátké, rozhodné mávnutí hůlky. „Dejte se do práce.“
Harry měl pocit, že se ten vibrující hlas rozléhá do každého koutku jeho těla, dráždí nervová zakončení a přinutil ho, aby se mu zdálo, že je ten hlas všude… uvnitř něj. A pohybuje se.
Ještě pevněji sevřel dlaně na knize.
Kurva!
Uslyšel zvuk odsouvané židle, když si Snape sedal ke katedře. Ve třídě nastal všeobecný ruch, znamenající, že se studenti nervózně rozhlíželi po třídě a hledali nejblíže sedící osoby, kteří měli mít stejný lektvar, a následně vstali a vydali se do skladu.
Ale Harry se nepohnul. Díval se na tabuli, a nějak nedokázal zaostřit, protože písmena se mu rozmazávala před očima.
Snažil si nějak vysvětlit, co se s ním děje, ale každá teorie se zdála hloupá. A čím déle nad tím přemýšlel, tím naštvanější byl. Naštvaný a vyděšený.
Možná to bylo Snapeovým chováním? Možná na něj vrhl nějaké kouzlo? Imperius? Ale proč by to dělal? Zaprvé, nenávidí Harryho, a za druhé nic by tím nezískal. Ne, to nebyl jeho styl. Harry se snažil rozpoznat příznaky kouzla, se kterým měl co dočinění. Nepřicházelo zvenčí. Bylo v něm.
Uslyšel, že Ron a Hermiona také vstali a šli si pro přísady. Když přemýšlel nad svojí teorií, jeho pohled nedobrovolně přešel k učiteli sedícímu u katedry. Ale to, co mělo být rychlým pohledem, se změnilo v neúmyslné zamyšlení, když se s tiskem v hrudi sledoval tmavou postavu naklánějící se nad stolem, s černými vlasy spadajícímu do tváře.
V té samé chvíli Snape, jako kdyby cítil ten pár zelených očí, zvedl hlavu a podíval se přímo na něj.
Harry prudce uhnul zrakem, a zaměřil ho na nejbližší nacházející se objekt, čili tabuli.
Srdce mu bilo skoro až v krku.
Musí přestat! Musí se ovládat! Snape přece neexistuje. Je nikým. Po tom, co udělal, už navždy bude nikým.
Snažil se soustředit pohled na tabuli, ale čím déle se na ni díval, tím méně z ní viděl.
Zariskoval další pohled, aby se ujistil, že si ho Snape nevšiml. Ale podíval se přímo do tvrdého pohledu těch černých, přimhouřených očí.
K čertu! Takže si všiml.
Jak moc se ještě zvládne během téhle hodiny ponížit?
Kdyby Hermiona právě teď slyšela Harryho myšlenky, byla by zaskočená množstvím sprostých slov, které použil.
Když se přátelé vrátili, Harry, cítíc na sobě jejich překvapené pohledy, se rychle pohnul a rovněž zamířil do skladu, i když neměl ponětí, jaké ingredience bude potřebovat. Nevěděl ani, jaký má vlastně uvařit lektvar.
Otočil se, aby si přečetl své jméno na tabuli a v tu samou chvíli pocítil, jak mu něco podrazilo nohy. Ztratil rovnováhu, skončil na podlaze, a bolestně se udeřil do loktu. Nicméně se mu podařilo si všimnout rychle couvající nohy Zabiniho. Zmijozel se nad ním zastavil a v jeho tváři se objevil zlostný úšklebek.
„Pottere, zase si omdlel? Možná bychom měli zavolat Pomfreyovou a opět kvůli tobě zrušit vyučování? Přece tak miluješ, když tě ostatní litují, ne? Malý, ubohý Zlatý Chlapec…“
Harry se pomalu postavil, a zcela ignoroval tichý smích přicházející od lavic Zmijozelů. Narovnal se a podíval se přímo do šedomodrých očí Zabiniho, a vrátil mu pohled podobající se oceli. Studený, tvrdý a ostrý. Dokonalý, aby ho mohl vbít do naproti němu stojícímu Zmijozelovi.
Udělal krok vpřed, jako by ho chtěl minout, ale na vteřinu se zastavil a zašeptal mu do ucha ledovým hlasem, který jakoby mu nepatřil:
„Jestli se nechceš potkat s Malfoyem v jeho největších nočních můrách, raději by ses ke mně nikdy víc neměl přibližovat.“ Zabini zbledl a podíval se na něho rozšířenýma očima. Harry nečekal na další vývoj situace. Pokračoval dál, slyšíc za zády ostrý Snapeův hlas, protínající vzduch:
„Prosím, sedněte si, pane Zabini a začněte se svým lektvarem. A už nechci slyšet ani slovo. Pokud se někdo pokusí mluvit, bude vyhozen z hodiny. Je to jasné?“
Harry otočil hlavu, aby se ještě jednou podíval na tabuli a přitom zahlédl Zabiniho tvář zkřivenou zuřivostí.
Zcela ho ignoroval a nakonec si přečetl název lektvaru, který by měl připravit – Dezinfekční Lektvar. Náhodou vybral několik přísad, o kterých si myslel, že by se v něm měly nacházet. Ale i tak si byl jistý, že ho zpacká, protože během hodiny, ve které byla směs probírána, ležel v bezvědomý na ošetřovně. Věděl, že Snape právě proto vybral tento lektvar. Chtěl, aby Harry selhal. Každopádně… neměl by se toho obávat. Pro teď to nebylo důležité. Žádné lektvary, žádné vyučování. Za několik dní se měl setkat s Voldemortem. Nic nebylo důležitější… A už vůbec ne Snape.
Přesvědčení své mysli bylo v této části ovšem úkolem nad hranici Harryho možností.
Incident se Zabinim uvolnil jeho kumulující se hněv a pomohl mu v něm zchladit všechny ty rušivé záblesky emocí. Ani jednou se už nepodíval na tu temnou postavu. S neobyčejnou koncentrací sekal přísady a postupně je přidával do bublajícího lektvaru, i když nevěděl, zda správně. Každou chvíli očekával výbuch, proto velmi často sledoval bubliny objevující se na povrchu, aby, v případě nebezpečí, měl alespoň dostatek času se schovat pod lavici.
Nakonec, přibližně v polovině hodiny, ticho přerušil zvuk posouvané židle. Mistr Lektvarů se zvedl ze svého místa, po čem se vydal na své obvyklé kolečko.
Harry se samovolně napjal. Nedokázal to ovládnout. Bylo to jako obranná reakce. Jako by se celé jeho tělo připravovalo na jakousi pomyslnou bitvu. Se sebou.
Snape začal u Zmijozelů. Harry slyšel jeho tichý, vibrující hlas, který se přesouval po třídě jako kouř, když muž rozdával pochvaly svým hadům. A když šeptal, v tu chvíli to znělo jako tehdy, když… když…
Merline! Okamžitě se uklidni!
Pevněji sevřel dlaň kolem dřevěné měchačky, se kterou míchal v kotlíku. Jeho ruce byly zpocené.
Slyšel, jak Snape pokračuje dál. Slyšel jeho pomalý krok, který byl jako tikající bombou, a bál se toho, co by se mohlo stát, kdyby se zastavil přímo u jeho lavice…
Už byl u Nebelvírů. Rychle přešel k zadním lavicím, ale v jednu chvíli se zastavil. Harry se zhluboka nadechl a narovnal prsty.
Raději by to už měl za sebou. Neměl rád čekání. Ale Snape se zřejmě rozhodl, že to protáhne.
Harry si olízl rty a otočil hlavu, aby se podíval za sebe.
Snape stál za Nevillem, usmíval se pod nosem a s jasným potěšením sledoval, jak se Neville, i když nad ním stál učitel a skoro mu dýchal za krk, snažil nalít do svého lektvaru rozsekané oddenky zmijoplevu.
Ovšem ve stejnou chvíli se Snapeovi oči odtrhly od lektvaru a přesunuly pohled nahoru, křížíc se s pohledem Harryho. A Harry pocítil, jak se stisk na jeho hrudi náhle sevřel k nesnesení, jako by v něm něco narůstalo, něco vzdáleného, potlačeného… jako by se to snažilo dostat ven, vyrvat se zevnitř, nedbajíc na to, kolik škod způsobí a jak bolestivé to bude…
Snape se zamračil a narovnal se.
Harry se kvapně otočil a zadíval se do svého kotlíku.
Ne, nemůže… musí…. To zastavit!
Podíval se na svou třesoucí se ruku.
Měl pocit, že se v něm něco rozpadalo.
Příliš pozdě uslyšel pomalé kroky. Zastavil se těsně za ním. Nedokázal se připravit na náraz toho… té… vůně. Byliny. A něco sladkého. Stejně jako Snapeův jazyk, když pronikl do jeho úst…
Dost!
Motala se mu hlava.
Pocítil, jak se nad ním Snape sklonil a uslyšel… uslyšel hlas přímo u svého ucha:
„Vidím, že vás čeká další velkolepá porážka, Pottere. Dokonce snížení stupně pro vás nebude dost velkým trestem…“
A jak byste chtěl být potrestán, pane Pottere?
„Jak chcete, profesore…“ odpověděl nevýrazně Harry, sám už nevědíc, co opravdu slyšel, a co bylo jen echem vzpomínek v jeho hlavě. „Tedy chci říct…“ opravil se rychle, když mu došlo, co právě řekl. „Pokud to říkáte…“
Sakra! Sakra! Sakra!
Harry cítil ohromné nutkání začít bouchat hlavou o lavici.
„Nebelvír už nemá žádnou šanci na pohár. Poslední místo… Jak žalostné,“ pokračoval Mistr Lektvarů, a tón jeho hlasu způsobil, že se Harrymu na těle naskočila husí kůže. Byl tichý a syčivý, skoro… ne, nemysli na to!
Snape se narovnal a se slyšitelným odfrknutím se od něj přesunul. Harry pocítil závan černého pláště, který mu nějakým neskutečným způsobem vzal poslední motorické schopnosti. Snažil se sevřít zpocené ruce, sáhl po misce s lusky rohokeře, a v tu samou chvíli strčil loktem do lahvičky s parmským octem, který se vylil na stůl. Harry rychle sáhl po padající lahvičce, a vrátil ji zpět, ale současně vysypal na podlahu misku bobulí. Bobule se rozsypaly po kamenné podlaze a dokutálely se k Snapeovým černým botám, které se právě zatavily před Hermioninou lavicí.
Do háje!
Harry nechtěl vidět Snapeův pohled. Rychle se zanořil pod lavici, a sbíral prsty černé bobule.
Byl to nějaký krutý vtip? Copak se mu osud vysmíval? Přeci pohřbil všechny vzpomínky a city k tomu… muži. Proč se musely oživit zrovna teď? Čtyři dny před setkáním s Voldemortem! Proč od chvíle kdy vyšel z ošetřovny, cítil tu divnou bolest na hrudi? Proč k němu v noci přišel ten sen? Proč při něm zašeptal jeho jméno? Jméno… které měl zapomenout!
Přeci to nebyl ten samý muž, kterého znal. Byl to někdo jiný. Někdo, kdo se k němu choval jako k červu. A dokonce hůř. Někdo, kdo by se na jeho smrt díval bez jakékoliv emoce. Někdo, kdo nemá žádné ohledy. Jak by pro někoho takového mohl uchovávat jakékoliv city?
Celý předchozí týden se cítil v bezpečí. Obklopovalo ho ticho, chlad a klid. Proč to nemohlo být jako předtím? Proč ho jeho srdce zrazovalo a neposlouchalo svého majitele, aby se uklidnilo? Jak se měl soustředit na to, co mělo přijít?
Jeho pohled se nedobrovolně zatoulal k černým botám, nacházejícím se jen pár metrů od něj. Ještě nedávno ty nohy políbil… Pomalu vzhlédl k černým nohavicím a dál, po černém hábitu… Políbil každý centimetr toho chladného a tehdy tak rozpáleného těla… Nevědomky sevřel pevně dlaň, a rozmačkal všechny bobule na kaši. Pocítil vlnu horka, srdce mu bušilo jako blázen a bolest na hrudi mu vzala dech. Zavřel oči, lapal po vzduchu a bojoval o to, aby to něco, co se z něj chtělo dostat, zůstalo zavřené.
Nemůže! Nemůže! Nedovolí to!
A v tu chvíli uslyšel ostrý, trochu tlumený hlas:
„Pottere, zamýšlíte sedět pod lavicí do konce hodiny a čistit podlahu? Jako vždy se vyhýbáte práci, kterou máte nařízenou. Okamžitě se vraťte na místo!“
Narovnal zaťaté prsty, podíval se na kapky, které z nich stékaly kvůli rozmačkaným bobulím, a zhluboka se nadechl.
Povedlo se. Podařilo se mu to zastavit.
Pomalu vylezl zpod lavice a setkal se s Hermioniným zkoumavým pohledem… a nesmírně intenzivním pohledem Snapea. Usadil se na své místo, jako by se nic nestalo a upřeně se zahleděl do svého kotlíku, když ucítil, jak do něj Hermiona strčila loktem. Otočil hlavu a spatřil, že mu přítelkyně položila na lavici kapesník.
„Díky,“ zamumlal, otřel si ruku a snažil se ignorovat černé oči, které je pozorovaly.
Naštěstí od nich nakonec Snape oderval zrak a pokračoval dál, zkoumal Ronův lektvar a pak několika dalších nebelvírů.
Harry se na něj nepodíval už ani jednou. Snažil se soustředit jen na lektvar, i když věděl, že i tak ho neuvaří správně.
Deset minut před koncem hodiny se Snape zvedl od svého stolu a oznámil, že čas pro přípravu lektvarů skončil. Procházel dokola, sbíral lektvary pro ohodnocení nebo čistil kotlíky těm, kteří naprosto selhali. Nakonec se zastavil před Harryho lavicí.
Harry lehce zvedl hlavu a přímo před sebou spatřil… dlouhou řadu malých knoflíků, táhnoucí se přes černé šaty. V jeho hlavě se objevila vzpomínka… dlouhé Snapeovy prsty, rozepínající knoflíčky, jeden po druhém… pomalu…
Sevřel rty a rychle sklonil zrak, zamířil ho do velmi zajímavého vzoru na dřevěné desce stolu.
„Co to je, Pottere?“ Uslyšel nad sebou hrubý hlas.
„Lektvar,“ odpověděl tiše Harry.
„Jaký?“
„Dezinfekční lektvar.“
„Dezinfekční, ano?“ Z mužova hlasu odkapával výsměch. „Spíš byste s ním všechny otrávil, než někoho vyléčil. Domnívám se, že jediné, k čemu je ta směs vhodná, je k vyčištění potrubí. Troll.“ Mávnul hůlkou a celá směs z kotlíku zmizela. „Měl bych vám ještě snížit hodnocení, ale to už není možné, proto na další hodinu napíšete čtyři stopy dlouhou esej na téma tohoto lektvaru, zaměřenou na všechny přísady a detailní popis způsobu jeho přípravy.“
Harryho srdce se zastavilo, protože si náhle uvědomil…
Na další hodinu? Na další… hodinu? Přeci… nebude už další. Už nikdy. Tohle byla jeho poslední hodina Lektvarů. Poslední.
Ještě více sklonil tvář, aby skryl to, co se na ní pravděpodobně mohlo objevit.
Přikývl, ale neodpověděl. Hlas by ho mohl zradit.
Snape přešel dál, aby ohodnotil lektvar Hermioně, ale v tu chvíli zazvonil zvonek a všichni studenti, kteří už byli ohodnoceni, se začali balit a opouštět třídu. Harry udělal totéž. Nechtěl přebývat ve stejné místnosti jako ten muž ani o minutu déle. Sbalil si tašku a nečekajíc na přátele, spěšně vstal a zamířil ke dveřím, i když měl celou dobu pocit, jako by mu někdo vrazil do krku opravdu těžký kámen.
Když byl venku, otočil se a podíval se na dveře. Vedli do třídy, ve které… kde bylo tolik vzpomínek…
Viděl je naposledy. Už nikdy nepřekročí jejich práh. Nikdy. Jen sama myšlenka… se zdála nereálná. Ale… bylo to to, co si vybral.
Pohlédl před sebe, na rozlehlou chodbu. Musí pokračovat dál. Nesmí se zastavit a začít pochybovat, protože pak… pak…
Na tom nezáleží.
Zhluboka si povzdechl a prostě… šel dál, i když cítil, jako by za těmi dveřmi nechal něco velmi cenného.
***
Ve tmě se zdálo, že záře, která vycházela z Harryho skleněné koule, byla mnohem jasnější. Nevěděl, jak dlouho se na ni dívá. Vytáhl ji ve chvíli, kdy uslyšel Ronovo a Nevillovo chrápání. Nepřemýšlel, proč to udělal. Jen se díval… díval se na ty černé oči… v té strohé tváři, které utlumily záři, v závislosti na tom, jaký obraz Snapea přivolal…
Och, a teď byl… hladový, chamtivý… takový, jako tehdy, když… když…
Zamračil se a díval se na oheň tančící v mužových očích.
Jak mohl tak… jak to dělal? Jak se mohl na Harryho takhle dívat, a celou dobu předstírat? Jak někdo, kdo má v sobě jedině led, může být tak… horký? Jak někdo, kdo nenávidí, na něj může hledět, jako by byl spalován touhou?
Jak někdo, kdo pociťuje jedině nechuť, může šeptat s takovou potřebou…?
Ukaž mi, jak masturbuješ, když na mě myslíš.
Ozvěna toho hlasu, v jeho hlavě… v kombinaci s takovým pohledem…
Samovolně rozepl zip, aniž by odtrhl pohled od tváře ve skleněné kouli.
A teď ho pomalu vyndej.
Udělal to. Byl horký. Tvrdý. A toužil po dotyku.
Můžeš začít.
Přesunul po něm ruku. Pocítil mravenčení v bedrech. Och, jak moc mu to chybělo… Znovu se pohnul, přetáhl citlivou předkožku přes zčervenalou špičku.
Och ano…
Zrychlil, pohyboval dlaní nahoru a dolů. Penis se mu chvěl pod prsty. Pulzoval.
Ano, ano, ano. Merline, skoro zapomněl, jak to bylo příjemné…
Pomaleji.
Vykonal rozkaz, ačkoli s ohromnou obtíží. Touha byla příliš silná…
A kdyby sevřel rty ještě pevněji, jak jen dokázal, tak by i tak nedokázal zastavit ten tichý sten unikající mu ze rtů.
Přesně tak. Sténej. Sténej pro mě.
Oh božeeee…
To bylo příliš… příliš…
Jeho oční víčka se zavřela…
Teplý, těsný tunel uvěznil jeho penis, přesouval se po něm čím dál rychleji a rychleji a…
Podívej se na mě, Pottere.
Prudce otevřel oči a spatřil na sobě ten divoký, rozpálený pohled, planoucí horkem, který ho pohlcoval…
Orgasmus ho zachvátil silně a brutálně, trhal jeho tělo a napjal všechny svaly, vysál z něj skoro každou kapku bílé tekutiny, která mu zaplavila ruku a břicho, a přeměnila křeče v potěšení tak silné, až se mu zdálo, že omdlí. Před očima viděl jen hvězdy, A dva nekončené tunely.
Tak dlouho…
Nakonec se napjetí změnilo v chvění, a vlny žáru pomalu začaly polevovat. Narovnal zatnuté prsty a podíval se na pár zorniček, které teď plály jen… spokojeností…
Dokonalé.
A těsně předtím než ozvěna orgasmu úplně zanikla, a žár odplynul… jeho dlaň se pevně sevřela kolem koule a to s takovou silou, jako by ji chtěl rozdrtit. Pod jeho chvějícími se prsty se Snapeův obraz začal rozplývat a nakonec úplně zmizel.
Nastal chlad.
Co to právě teď udělal? Co to udělal?!
Měl na něj zapomenout, a ne… a ne…
Vstal z postele a skryl tvář v dlaních. Vztek na sebe samého rozpálil jeho žíly ještě účinněji než jindy.
To všechno, co udělal… bylo to patetické. Musí přestat, musí nalézt nějaký způsob, aby… Musí se odsud dostat! Musí se od toho oprostit. Nadechnout se. Zapomenout.
A co nejlépe pomáhalo zapomenout? Znal odpověď na tuto otázku.
A věděl, jak to získat.
Schoval kouli pod polštář a současně zpod něj vytáhl svou hůlku. Rychle se očistil, sáhl po Pobertově plánku a bleskově našel černou tečku s nápisem Severus Snape nacházející se ve sklepení. Rozhlédl se po chodbách. Filch byl ve třetím patře, a paní Norrisová v pátém. Popadl neviditelný plášť, vyskočil z postele, teple se oblékl a po špičkách vyklouzl z ložnice. Ve společenské místnosti bylo ještě několik studentů, ale díky plášti prošel bez povšimnutí. Kontroloval mapu, aby nepotkal žádného učitele hlídkujícího na chodbách, vyšel z hradu a, brodíc se ve sněhu, došel až k Vrbě Mlátičce. Znehybnil ji kouzlem Immobilus a podzemní chodbou prošel do Chroptící chýše. Rád by použil průchod nacházející se za sochou Jednooké čarodějnice, ale byl si jistý, že by měl velký problém dostat se z Medového Ráje uprostřed noci, když byl sklep zamknutý.
Otevřel křivé, sotva přiléhající dveře a vyšel ven. Vítr byl tady ještě pronikavější než na pozemcích. Slyšel, jak se prohání a šustí v rozpadajících se stěnách chaty. Přejel rukama po promrzlých pažích a zamířil ke světlům v temnotě.
Na okamžik si pomyslel, že by možná bylo dobré, aby po sobě zakryl stopy ve sněhu, ale rychle ten nápad zavrhnul. Nebylo to důležité. Kromě toho, kdo by ho tu hledal?
Prasinky se v noci zdály opuštěné. Jediným znakem života byla rozsvícená světla v oknech, které ve sněhu tvořily čtverce teplého světla. Harry se jim opatrně vyhýbal a mířil přímo ke svému cíly… k hospůdce ležící mimo hlavní cesty. Věděl, že bude otevřená. A že nikdo nebude věnovat pozornost, skrytému nově příchozímu.
Zastavil se před dveřmi. Zevnitř vycházely hlasité rozhovory, chraplavý smích a opilé bleptání. Zhluboka se nadechl a zatlačil na těžké dveře Prasečí hlavy.
Ano, přesně jak se domníval, nikdo nevěnoval pozornost samovolně se otevírajícím dveřím, ani vlhkým stopám, které se objevily na dřevěné podlaze. Rozhlédl se. Uviděl skupinu opilých čarodějů s dlouhými, zamotanými vlasy, oblečené do ošumělých, záplatovaných plášťů, kteří vypadali, jako by každá hospoda byla jejich domovem. U stěny sedělo několik postav s kapucí, a u jednoho stolu dvě mladé ženy, které se sem vůbec nehodily. Ale ve chvíli, kdy jedna z nich na moment otočila hlavu, postřehl její oči – měly jedovatě žlutou barvu a zúžené zorničky. A vůbec nebyly lidské. Stejně jako muž sedící pod oknem s drsnou kůží připomínající stromovou kůru.
Tohle místo bylo přesně takové. Zaměřené na vyvrhele. Ztracené existence. Zde mohli být sami sebou a nikdo jim nevěnoval pozornost. Harry do této chvíle nemohl uvěřit, že Tonksová vybrala právě tohle místo k vánočnímu večírku. Teď, bez těch všech dekorací, hostinec vypadal jako nejhorší špeluňka, s podlahou pokrytou slámou a tak špinavým barem, až se zdálo, že barman, který ho utíral, jen rozmazává špínu. Ale Harrymu to nevadilo. Důležité bylo jen to, pro co sem přišel.
Ale jak to udělat, aby na sebe neupozornil?
Stál u zdi a čekal. Po krátké chvíli barman nalil dva korbely vysoce podezřelého nápoje a zamířil s nimi ke stolku u stěny. Harry té příležitosti využil. Vklouzl za bar a chňapl lahev čehosi, co mělo na etiketě dostatečně vysoké procento, aby to dokázalo rychle dostat jeho mysl do blaženého zapomnění. Nechal na pultu několik galeonů, schoval lahev pod plášť, popadl první sklenku a zašil se do nejtemnějšího rohu hostince.
První lok připomínal tekutou lávu. Nicméně mu to popálilo jícen tak, že další už v podstatě necítil. Prostě pil, díval se na oka v dřevěném stole a snažil se o ničem nepřemýšlet. Ani o Voldemortovi, ani o válce, která ho čekala, ani o tom, že už pravděpodobně za pár dní zemře… Ani o tom, že nemá žádnou šanci, že nic neumí, nic se nenaučil, prostě jen zbytečně marnil čas…
Ani o té… o té vysoké postavě, která nějakým nepochopitelným způsobem začala znovu přitahovat jeho pohled, ani o tom hlasu, který mu způsoboval, že se třásl, ani na chladné dlaně, jejichž dotek si stále jasně pamatoval… ani o tom páru hlubokých, tmavých očí…
Ani o myslánce, ve které se ukázalo, že všechno, v co věřil, byla jen lež…
Lež.
Zastavil se na tom slově a obracel ho v mysli jako něco nezvykle zajímavého. Znovu se napil a snažil se soustředit zrak na vzor ve stole, ale nedokázal to. Obraz se mu rozmazával před očima, všechno se kolem něj točilo víc a víc.
Lež.
Jedna velká podělaná lež.
Nejsi pro mě nikým.
Lež.
Tak moc po tobě toužím.
Lež.
Nemohu to změnit.
Lež…
Harry se zamračil.
Počkat, přeci Snape… myslel si tehdy, že Harry spí. Proč by mu to říkal? Proč by se k němu měl přitulit, kdyby si myslel, že Harry usnul? A přeci on sám ho k sobě pozval na noc. A předtím…
Myslíš, že jen ty musíš obětovat něco, co je ti nejbližší?
Nejbližší…
Nejbližší…
Snapeova slova mu zněla v mysli.
To vůbec nemělo smysl.
Zavrtěl hlavou, aby se zbavil té iritující ozvěny, která se k němu neustále vracela.
Ještě víc se zamračil ve svém duševním úsilí. Měl by se napít… Vzal si několik loků. Oh ano, teď se mu přemýšlelo mnohem lépe.
Pokud budeš dávat přednost osobním pocitům, budeš ztracený.
Och, ano. Přesně to řekl. Ale co to mohlo znamenat?
A… a přeci chtěl, aby s ním Harry strávil Vánoce. Proč by to měl chtít, kdyby ho nenáviděl? A připravil mu máslový ležák se skořicí. Pamatoval si to. A dovolil mu vánoční stromek. A… a zachoval tajemství Tonksové a Luny, protože ho o to Harry poprosil.
A přeci…
Harry se znovu napil. Tak moc se mu motala hlava, že stěží rozpoznával tvary.
Přeci… někdo, kdo je takové monstrum, by nemohl… nedokázal by se s takovou něhou postarat o jeho nohu… Nepřinesl by mu večeři z velkého Sálu, tvrdíc, že to udělal skřítek. Nepomáhal by mu s učením a nebalil by mu knížky do tašky s přesným zadáním, které se bude probírat ve třídě. Nedal by Ronovi mast, jen kvůli Harryho tiché prosbě. Nenaučil by se kvůli němu něco o Famfrpálu…
Ale přeci viděl v myslánce… Copak tamten život byl jenom snem? Nejkrásnějším snem, který se mu zdál, a teď se z něj probudil?
To není možné. To byl jeho Severus… díval se na něj tak, jako by byl Harry nejdůležitější osobou na světě. Dotýkal se ho s takovou chamtivostí, jako by mu to bylo málo a nedokázal se nasytit. Úplně se v něm ztrácel, jako by mu na ničem jiném než na Harryho blízkosti nezáleželo. To byly… reakce. Nedají se kontrolovat.
To všechno… to všechno… Bijící srdce. Zrychlený dech. Chvění dlaní. Hlas. Úsměv. Opravdový. To... to něco v očích. Teplo. Záblesk.
To nelze předstírat! To nejde!
Harry sevřel dlaň kolem skla.
Pamatoval si to… pamatoval si, jak se ho od něj Severus učil něhu, jak krok za krokem opakoval všechny jeho gesta… Nevymyslil si to! Polibky, pohlazení, pohledy. Žár. Žár, který viděl v Severusových očích pokaždé, když se na něho podíval. Všepohlcující, nepolapitelný oheň. Dokonce i tehdy, když se hádali. Když se Snape změnil v divokou žárlivou bestii… Harry si dokonale pamatoval ty emoce sálající z jeho tváře… jako by ho chtěl roztrhat na kousky. Ale jediné, co mu roztrhal, byl jeho oděv, když si ho bral mocně a lačně, jako by nedokázal ovládat svůj hlad.
Někdo, kdo má v sobě jen temnotu, by nemohl zaplát tak jasným plamenem…
A nakonec… nedovolil mu vypít ten lektvar. Zastavil ho. Proč? Protože bylo příliš brzy? Že mu Harry nevěřil? Dobrý vtip. Severus přeci dobře věděl, že by pro něj Harry udělal všechno. Absolutně všechno.
Pevně zavřel oči. Viděl tu chvíli ve své mysli. Viděl Severusův obličej. Merline, nikdy nezapomněl na to utrpení, které tehdy spatřil na jeho tváři. Bylo to tak… tak… jiné. Intenzivní. Nehodilo se to k ničemu, co se mezi nimi toho večera stalo. A proč byl Severus později tak deprimovaný? Následného dne. A… jak to řekl?
Občas se všechno vymkne kontrole a nemáme na to žádný vliv. Je to silnější než my.
Harry si položil hlavu na ruce složené na stole.
Přesně tak se teď cítil. Bylo to silnější než on. A točilo se to. Určitě na to neměl žádný vliv. Na to točení. A na myšlenky. A na to, jak se cítil.
Všechny dobré vzpomínky mu vířily v hlavě, brutálně ničené vzpomínkami z myslánky.
Smáli se mu. Smrtijedi. Voldemort. Všichni.
Využil ho. Hrál si s ním. Podváděl ho. Chtěl ho obětovat. Manipuloval s ním od samého počátku. Byl pro něho jen nástrojem, který používal tak dlouho, dokud se nerozpadne, a pak ho odhodí do koše. Tak krutý… tak bezohledný…
Kdyby jen mohl…
Počkat…
Aniž by zvedl hlavu, zasunul dlaň do kapsy a nahmatal malý, kulatý tvar.
Nevěděl, proč ho nevyhodil. Nevěděl, proč ho nosil u sebe.
Sevřel kolem kamene dlaň.
Uvolnil kámen.
Ano… to byla výzva, Jen ať si přijde, a on... on... co vlastně chtěl dělat?
Och, tak moc se mu motala hlava… Rozmazaným pohledem se podíval na lahev stojící před ním. Vlastně několik lahví. Měl však obrovské problémy s jejich počítáním, protože neustále měnily svou pozici.
A možná když chytí jednu, ostatní se přestanou pohybovat a…
Au! Něco ho začal pálit v kapse. Vsunul do ní dlaň a vytáhl rozzářený kámen. Vprostřed byla písmena. Ano, to rozhodně byla písmena. Byl si jistý.
Snažil se soustředit pohled a přečíst ta slova:
Zamrkal, a pečlivě se podíval na lesklá písmena.
Snape mu odpověděl. Neuvěřitelné… Takže ani on kámen nevyhodil?
Sevřel ho v dlani.
Stále držel kámen v dlani a přitiskl si ruce k uším. Ale téměř okamžitě je oderval, protože ucítil teplo u tváře.
Zamračil se, a snažil se soustředit na písmena, která mu létala před očima.
A ano... přeci Snape a jeho Smrtijedi ho nebudou moct najít, když mu neřekne, kde je. To bylo logické.
Sevřel kámen v dlani.
Než vůbec stačil otevřít oči, přišla odpověď:
To neměl v úmyslu. Nicméně, by stejně nemohl...
Matně se rozhlédl po hostinci.
Byl unavený. V tuto chvíli by nejraději šel spát. Vrátil kámen do kapsy, složil paže na desku a položil si na ně těžkou hlavu.
Snažil se nemyslet na to, že ve chvíli, kdy zavřel oči, se cítil jako na kolotoči, na který ho kdysi vzali Dursleyovi a jen proto, že s ním neměli co dělat. Všechny smysly mu říkaly, že se motá a to příliš rychle. Ale to přeci nebylo možné. Seděl u stolu. Pro jistotu otevřel oči, a v tu chvíli otáčení trochu ustoupilo. Ale když je znovu zavřel… znovu se zatočil.
A mudlové za takové atrakce platí. Zajímalo by ho, jestli znají i tenhle způsob…?
PRÁSK!
Náhlý, hlasitý hluk způsobil, že se Harry prudce narovnal a loktem shodil lahev, která se převrhla a rozlila se po desce stolu.
Ve dveřích do hostince stál Snape.
Harry pocítil zvláštní pocit deja vu. Jako by se už něco takového dříve stalo. Snape se najednou objevil v těch dveřích… a také se na něj takhle podíval… ale nepamatoval si, že by zamířil k němu se zuřivostí ve tváři a nevytáhl ho od stolu s takovým impulzem jako teď, popadl ho přes plášť za bundu a táhnul ho ke dveřím, bez ohledu na to, že Harry zakopává a má problém, aby se udržel na nohou…
Ne, něco takového si rozhodně nepamatoval.
Snape ho vytáhl ven na dvůr a zastavil se ve stinné uličce vedle krčmy, kde z něho stáhl plášť a divoce se na něj podíval. Vypadal jako rozzuřená bestie, s těmi rozevlátými vlasy, očima lesknoucíma se ve tmě, obočím tak zamračeným, že se téměř spojila u kořene nosu a odhaleným zubům. Než ale Harry mohl přijít k sobě, muž ho chytil za bradu a brutálně mu zvedl tvář, a zíral na něj s narůstající zuřivostí.
„Jsi úplně opilý!“ Zasyčel vztekle se třesoucím hlasem. „Ty nezodpovědný spratku! Úplně si ztratil rozum? Co tě to popadlo, aby si odešel z hradu a opil se do bezvědomí? Víš, co by se stalo, kdyby někdo zjistil tvou nepřítomnost a spustil by alarm? Jak dlouho tu jsi? Byl jsi pod pláštěm? Kdo tě viděl?“
Harry škubl hlavou, uvolnil si tvář ze stisku studených prstů a opřel se o stěnu hostince.
„Nedotýkej se mě!“ Zavrčel a pohlédl na muže stojícím před ním. Všechno se mu točilo před očima. Ale jeho viděl jasně. Tak, jakoby byl jediným stálým prvkem otáčející jeho svět. Černá, vysoká postava v dlouhém plášti. Snape. Snape, který měl… „Nikdo mě nevi… neviděl. Nebudou tě pod… podezírat. Můžeš mě unést.“ Matným pohledem se rozhlédl po zasněžené krajině. „No, kde jsou ti tvoji kamarádi Smrt… Smrtijedi? Nepřiv… přivedl si je sebou?“ Zeptal se, snažil se, aby zněl vyzývavě, ale jazyk se mu zamotal.
„Nemám v úmyslu poslouchat tvoje opilé žvatlání,“ vycedil Snape. „Pokud jsi už skončil, okamžitě se vrátíme do hradu, než někdo zjistí, že tam nejsi.“
„Nikam s tebou nepůjdu!“ Harry se rozmáchl, a snažil se trefit pěstí mužovu tvář, ale Snape se odsunul. Pokusil se druhou rukou, ale také se netrefil, a co bylo horší, ztratil rovnováhu a letěl dopředu. Před pádem ho ale zachytily Snapeovi ruce, pevně ho chytil za paže a z celé síly ho přitisknul na stěnu, a přidržel ho.
„Zastav mě, ty…“ ale než to stihl dokončit, muž mu zakryl ústa dlaní a natlačil se na něj celým tělem, tak jako by je chtěl ukrýt ve stínu temné stěny.
K Harryho uším došel zvuk otevíraných dveří hostince a opilý smích, a po chvíli se v jeho zorném poli objevila skupinka ošumělých čarodějů. Zastavili se na osvětleném sněhu, jen tři metry od nich, a kdyby otočili hlavy…
„Ani slovo.“ Harry uslyšel u svého ucha Snapeův napjatý šepot a pocítil, jak muž přesouvá dlaň a vytáhl hůlku, aniž by spustil zrak ze třech čarodějů.
Harry přenesl pohled ze tří hýbajících se postav na tvář Snapea nacházející se od něj jen pár centimetrů.
Cítil ho… tak blízko. Přitisknul se k němu. Silně. Těsně. Chladná dlaň na jeho ústech. Dech na tváři.
Och bože…
Slyšel v uších šum vlastní krve, plynoucí mu žilami čím dál větší rychlostí a podněcovala každý kousek jeho těla. Jak bylo možné, že ačkoliv byla venku zima, on měl čím dál silnější pocit, že se rozpustí? Jeho srdce už dávno přestalo bít a teď se jen třáslo… rychlými, bolestnými křečemi, jakoby bylo drženo v kleci a veškerou silou se snažilo uvolnit.
Opilí muži se otočili, začali se vzdalovat, a lehce tancovali. Ale Snape ho nenechal jít. Udělal to až tehdy, když jim úplně zmizeli z dohledu.
Ruka se odtrhla od jeho úst, podpěrné tělo náhle zmizelo a Harry se téměř sesunul po stěně. Teď se mu motala hlava ještě víc. Proč mu alkohol nepomohl zapomenout? Vůbec nepomohl. Právě naopak. Způsobil, že se všechno… vyostřilo. Stalo se intenzivnější. Třeba vypil málo? Měl by se tam vrátit a vypít ještě víc. Tak moc, dokud nakonec nezapomene. Na něj. Na všechno. I kdyby měl nakonec ztratit vědomí.
„Vracím se dovnitř,“ zamumlal neurčitě, odtáhl se od stěny a chytil se dřevěného sloupku. „Nezas… nezastavíš mě.“ Pomalu udělal několik kroků, přidržoval se stěny, ale pak… se všechno stalo během zlomku vteřiny.
Pocítil, jak ho za paže chytnuly silné ruce. A trhly s ním. A najednou zjistil, že má tvář přitisklou do černých šatům. Celé okolí se točilo, a on měl pocit, jakoby ho něco táhlo všemi směry, a snažilo se ho roztrhat na kousky. Jako by se náhle nacházel na dvou místech najednou. Ztratil půdu pod nohama a znovu ji získal až po chvíli. Přestože ten pocit byl spíše jako náraz než měkké přistání.
Zvedl víčka a náhle zjistil, že je na pozemcích Bradavic v blízkosti brány. Ruce, které ho přidržovaly, zmizely a Harry zakolísal, ale nějakým zázrakem neztratil rovnováhu. Stále se mu točila hlava, ale před sebou jasně viděl temnou postavu a měl pocit… že ten strašný tlak, který cítil na hrudi od probuzení, je čím dál silnější. Jako by se něco… dostalo ven. Přes jeho zdi. Vytékalo... čím dál víc a víc a nedokázal to už zastavit, protože ta prasklina byla už příliš velká, a příliš zničená. Pukla.
Zvedl hlavu a podíval se přímo do těch černých očí.
To byl Severus. Jeho Severus. Ten, který ho políbil, objal ho… ten, který mu šeptal, že Harry patří jen jemu… ten, který se na něj usmál a nedokázal to skrýt… ten, jehož dlaně se třásly s netrpělivostí, když se ho dotýkal... ten, který se choval tak, jako by bez něj nedokázal existovat…
To, co je spojovalo… bylo to něco krásného. Cítil to ve svém srdci. Nemohl to oklamat. A jestli jejich poslední noc nebyla pravdivá, mohl by se klidně v téhle chvíli rozpustit ve vzduchu. Přeci té noci dobil jeho ústa. Dobil jeho srdce…
Ale ta Myslánka… viděl v ní… viděl…
Bylo možné, že ztratil rozum?
Pomalu zvedl dlaň, toužil se dotknout té hrubé tváře, kterou tak dobře znal. Kterou tolikrát hladil prsty, zasypával polibky…
Ale v tu chvíli Snape brutálně odstrčil jeho ruku, odstoupil, a ledově se na něj podíval.
A v tu chvíli Harry pochopil… a bolest v hrudi explodovala a uvolnila všechen nahromaděný žal. Přehrada se protrhla a tlak všeho, co zadržovala, se rozrazil ven.
„Jak si mi to mohl udělat?“ vykřikl, vrhl se dopředu a slepě udeřil pěstmi, ale než se k němu vůbec mohl dostat, pocítil, jak se mu podlomila kolena. „Jak jsi mohl? Jak…“ Klečel a stiskl dlaněmi lem černého pláště. Třásl se jako v horečce, a z jeho prsou se ozývalo nekontrolovatelné vzlykání. Posouval se čím dál níž, až se nakonec dotknul černých bot. „Toužil jsem po tobě. Jen po tobě…“ Celý týden prázdnoty, předstírání, neexistence… všechno, co se snažil zatlačit co nejhlouběji, vyplynulo a plynulo, a on to nedokázal zastavit. „Jen tobě… tobě.“
„Vstávej. Okamžitě.“ Uslyšel nad sebou tichý, tlumený hlas.
„Co se stalo? Nechápu to… Přeci ses na mě díval tak…“ Šeptal dál Harry, držel lem černého hábitu, který se mu v tu chvíli zdál jako jediné záchranné lano. „A pamatuju si… jak jsi ode mě nemohl odtrhnout ruce… Pamatuju si tvoje teplo. Cos to udělal? Cos udělal?“
„Neudělal jsem nic,“ zasyčel nad ním muž. „Byla to pro mě jen hra, která už skončila. Už mi víc nejsi užitečný.“
„Nevěřím ti.“ Vzlyk se změnil na lkaní. „Nevěřím…“
„Nic pro mě neznamenáš. Nic.“
„Nevěřím ti…“
„A já ti radím,“ pokračoval muž brutálně, a ignoroval Harryho zoufalé vzlyky. „Drž se ode mě dál. Nepřibližuj se ke mně. Nedívej se na mě. Nemysli na mě. Zapomeň na mojí existenci.“
Zapomenout??? Jak by to měl udělat? Jak? Přeci se snažil… snažil se!
„Proč to říkáš? Nechápu… přeci tamtu noc…“ Náhle se zarazil, když se Snape prudce odtáhl a Harry byl nucen pustit jeho plášť. Teď, zbavený jeho dotyku, si uvědomil, že už nemá žádnou záchranu…
„Podívej se na sebe. Jsi žalostný,“ pověděl tiše Snape. Jeho hlas jako by byl vzdálený.
Ale to stačilo, aby ho probodl a ublížil mu. Velmi hluboko.
Harry se utišil. Už v něm nebylo nic… zůstal jedině prach, který procházel přes prasklé zdi… a pocit, že spadl tak nízko, že níž už nemůže…
Byla to pravda. Byl žalostný. Na chvíli se uchýlil k fantaziím. Za každou cenu si chtěl dokázat, že tohle je jeho starý Severus… a ukázalo se, že je to stále to monstrum z myslánky. Že Severus odešel kamsi daleko. A už nikdy se nevrátí.
Polkl hořkost v ústech a pomalu vstal, opírajíc se na třesoucích se rukou a kolenou.
Znovu ho obklopil chlad. Teď, když ztratil všechno, co v sobě dusil, když všechna bolest, žal, hořkost, když to z něho všechno odešlo… znovu zůstala jen prázdnota. Ale taková, která už se nedala vyplnit. Nicméně… už proto ani neměl čas. Už za několik dní pravděpodobně umře. A zapomene na něj. Konečně. Přesně tak, jak chtěl…
Roztřeseně se zvedl z pokleku, a aniž by zvedl hlavu, obrátil se k muži zády.
„Nedělej si starosti,“ pověděl zlomeným šeptem. „Zapomenu na tebe.“ Neslyšel odpověď. Stejně ji neočekával. „Vracím se do hradu. A ty… nesleduj mě.“ Po těchto slovech zamířil před sebe nejistým, chvějícím se krokem.
Nadměrné emoce ho pozbavily zbytku sil, které už byly oslabené alkoholem. Snažil se jít, ale spíš se jen motal. Měl pocit, že než udělal krok, minuly celé věky, a okolo něj probíhá několik revolucí.
Nakonec zvítězila gravitace a Harry, aniž by věděl kdy a jak, spadl do sněhu.
V první chvíli dokonce ani nevěděl, co se stalo. Byl jen obklopen ledovou zimou. Pamatoval si jen… pamatoval si, jak krásně ho vyplňovala, mrazila tu tupou bolest a odsunovala ji hluboko, velmi hluboko…
Ale tentokrát ji ho někdo zastavil. Silné ruce, které ho vytáhly ze sněhu a zvedly nahoru, vyrvaly ho z objetí chladu a utopily ho ve vlastním teplém objetí. Jedna ruka se vsunula pod jeho kolena a druhá pod záda a Harry, napůl vědomě, tulil tvář do teplé šíje, a obejmul ji pažemi.
Byliny. Cítil vůni bylin. A něco sladkého. A horkého. Všechno, čím voněl… Severus.
Cítil, že je někam nesen, ale nemohl a ani nechtěl otevřít oči. Hlava mu bolestivě pulzovala. Slyšel skřípění sněhu pod botami. A pak, i když nic neviděl, se skřípění změnilo na klapot o podlahu. Udělalo se tepleji. Ale on se zaměřil jen na jedno. Severusova vůně ho obklopovala a houpala. Vnikala do něho, rozehřála ho účinněji než kde jaký oheň.
Kroky se změnily. Teď se zdálo, že jde po schodech. Ještě pevněji se k němu přitulil. Slyšel jeho dech. Cítil pulzující krev těsně pod horkou kůží. Byla tady tak teplá a hladká. Pamatoval si, jak ji líbal, jak tisknul rty k tomu místu na šíji… Ale proč se mu zdálo, že se to všechno stalo tak před tisíci lety?
Zastavili se. Uslyšel tichý šepot a zvuk odsouvajícího se portrétu. Udělalo se ještě tepleji. Horko.
Ruce ho pustili a položili na něco měkkého.
Ne! Nechtěl…
Zoufal se chytil, ale jeho paže byly odtrhnuty. Bezvládně spadl zpět, a poddal se únavě.
Vůně zmizela. Zůstal jedině slabý závan staré pohovky a gobelínů.
Nějakou dobu bojoval s neustálým točením hlavy a čím dál nepříjemnějším tlakem v žaludku. Když se mu nakonec podařilo otevřít oči, rozhlédl se matným pohledem. Byl sám ve společenské místnosti Nebelvíru. A ležel na pohovce před krbem.
Kde se tu vzal? Kde… kde je Snape? Takže… to nebyl sen? Měl pocit, že Snapeova vůně, jeho dotyk… že se mu to jen zdálo…
Sáhl po Pobertově plánku v kapse. S velkými obtížemi ho rozložil a následně se podíval na Komnaty Mistra Lektvarů.
Postřehl ho. Byl ve svém kabinetu. Ale… Harry si přitáhl mapu blíže, protože se mu zdálo, že špatně vidí. …ale ten bod se pohyboval nějak divně. Zavřel na chvíli oči a znovu je otevřel.
Ne. Bod se mu dál divně točil před očima v divných klikyhácích.
To musela být vina alkoholu.
Rozhlédl se po mapě. Jen ve Zmijozelské společenské místnosti uviděl několik studentů, kteří ještě nespali, ale s úžasem si uvědomil, že všechny ostatní viděl jasně. Tedy, jak mu jeho současný stav dovolil.
Znovu se podíval na kabinet Snapea. Jeho tečka mu stále vibrovala před očima.
Odložil mapu, a jeho hlava bezvládně spadla.
Pravděpodobně je prostě unavený a moc toho vypil. Není divu, že má halucinace.
Musí se vyspat. Ano. Možná zítra bude všechno vypadat lépe. Možná pak pochopí…
Cokoliv.