Obklopovala ho temnota. Silná a neproniknutelná. Panoval nepříjemný chlad, který vlhčil pokožku studeným potem. Nacházel se v jakémsi malém, stísněném pokoji. Nebyly zde žádná okna, která by vpustila do místnosti trochu slabého světla. Něco, co by rozptýlilo dusící temnotu, která mu tiskla hrdlo. Nic neviděl, ani své paže, když se dotýkal chladných stěn a snažil se najít cestu ven.
Kde je? Co se děje? Jak se sem dostal? Kde jsou všichni?
Přesouval se pohmatu, a zoufale hledal cokoliv, co by mu umožnilo dostat se z tohoto příšerného místa. Z místa, ve kterém neexistovalo nic jiného než chlad, prázdnota a temnota. Měl pocit, že se na něj temnota tlačí a místnost se zmenšuje, a pokud rychle nenajde cestu ven, rozdrtí ho. Vstřebá. Pohltí.
Musí se odsud dostat! Musí!
Dotkl se další stěny a odskočil dozadu, když se stěna náhle rozzářila a přeměnila se v cosi připomínající velmi silné, hrubé sklo, přes které pronikalo… světlo!
V první chvíli přimhouřil oči, oslepený září, ale když si jeho zrak přivykl světlu, spatřil v dálce jakýsi temný tvar.
Přešel ke sklu a snažil se zaostřit, a vidět cokoliv dalšího vyjma temného stínu, ale nerovnosti pokrývající celý povrch stěny mu to neumožňovaly.
Možná, když zavolá, někdo mu pomůže? Možná by našel způsob, jak ho odsud dostat?
„Hej!“ Zakřičel a okamžitě toho litoval, když se jeho hlas odrazil od stěn a udeřil do něj dvojnásobnou silou, až mu téměř praskly bubínky. Zakryl si uši a zavřel oči, ale po chvíli, kdy je otevřel, spatřil, že… se stín začal posouvat. Ano! Nezdálo se mu to! Přibližoval se k němu.
To nebylo to neúžasnější. Nejúžasnější bylo to neuvěřitelné teplo, které teď vyzařovalo zpoza skla. Cítil ho na své tváři. Cítil, jak laská jeho kůži, ohřívá ji. Bylo to tak příjemné… tak jiné než ten chlad. A tma. Než vše, co ho obklopovalo.
Temná postava byl čím dál blíž a zdálo se, že se s ní přibližuje i světlo, a teplo se stávalo intenzivnější. Snažil se postřehnout cizincovu tvář, ale bylo to nemožné. Bariéra, která je dělila, byla příliš silná a hrubá, a zkreslila vše, co se snažil vidět. Viděl jen černou postavu, která se teď – byl si tím jistý – zastavila u stěny a dívala se na něj.
Nechtěl tu být. Toužil se dostat na druhou stranu, pocítit to teplo všude, v sobě! Vztáhl ruku a dotknul se prsty chladného povrchu.
„Dostaň mě odsud,“ zašeptal.
Postava se pohnula a zvedla ruku. Dotkla se stěny ve stejném místě, kde se nacházela jeho dlaň, a kdyby je nedělila bariéra, jejich prsty by se spojily. Ale v té chvíli se stalo něco nečekaného. Stěna se zatřásla a začala zamrzat. Přesně od místa, ve kterém se jí cizinec dotkl. Led se rychle rozšiřoval, téměř úplně odřízl přísun světla a tepla.
Než si stačil uvědomit, co se děje, pocítil, jak ledový chlad šplhá po jeho kůži, přes dlaň, pokrývajíc ji ledem. Snažil se odtáhnout ruku, ale nemohl. S hrůzou sledoval, jak se mráz šplhá po jeho předloktí, dál a dál. Zoufale se začal bránit, snažil se odtrhnout ruku, nenechat mráz dostat se ještě dál, aby nedosáhl k srdci…
A ve stejné chvíli ho udeřilo cosi do hlavy a zjistil, že se nachází ve vlastní posteli s rukama napřaženýma před sebou a s šíleně bijícím srdcem.
Byl to jen sen… Jen sen. Nic víc.
Bleskově se zvedl a spustil nohy z postele, naklonil se dopředu, opřel si lokty o kolena a vpletl prsty do vlasů.
V ložnici panovalo ticho, čas od času přerušené Ronovým zachrápáním.
Hlava mu stále pulzovala po úderu do čela postele, ale srdce se pomalu vracelo do svého normálního rytmu.
Podíval se na hodiny. Byla druhá v noci. Spal jen dvě hodiny. A… ano, bylo už úterý.
Zůstalo mu deset dní. Deset dní… Co mohl udělat za deset dní?
Pohnul se, narovnal, a hluboce si povzdechl. Podíval se na svůj polštář a sáhl pod něj, vytahujíc svitek pergamenu. Dopis od Voldemorta. Četl ho už tolikrát, že ho mohl citovat. Ale udělal to. Přečetl ho znovu. Jako by mu mohl pomoct vymyslet nějaký způsob, jak ho porazit.
Nepomohlo to. Připomněl mu jen to, že všechno je to pravda. Realita. Že pokaždé, když četl ten dopis, si uvědomil, že nadešel čas. Je tady. Ta chvíle. Chvíle, na kterou čekal celý život, a kterou vždy odkládal. Nakonec nastala. Už není cesty zpět. Půjde na setkání s Voldemortem. Nechá za sebou vše a bude mít před sebou jen jeden cíl.
Porazit ho.
Ale jak by to měl udělat? Kde začít? Má vůbec Voldemort nějaké slabosti? Je přeci člověkem, jakkoliv je těžké tomu uvěřit. Musí je mít. Přeci dýchá, jeho krev teče, mozek funguje. Je živou existencí, a každá živá bytost může být nějakým způsobem zbavena života. Ale jeho tělo nebyl problém, byla to duše. Už jednou přežila. Byl zabit a jeho duch nějakým způsobem přežil a vrátil se. Jen díky vlastní moci je Voldemort nemocnějším černokněžníkem, jaký existoval, dokonce silnější než Grindelwald. Ta magie ho udržovala při životě. To ona byla jeho slabým místem. A Snape to objevil. Vypracoval ideální plán jak vysát z Voldemorta celou jeho moc. Škoda jen, že se při tom chtěl zbavit také Harryho.
Ale přeci musí existovat ještě nějaký jiný způsob! Nějaká mezera. Něco, na co nikdy nepomyslel…
Dokud ji nenajde, bude se muset zaměřit na to, co je alespoň teoreticky na dosah jeho ruky. Na cvičení obraných kouzel a učení Legilimens Evocis. Domluvil se s Lunou na lekcích v Komnatě nejvyšší potřeby. Měl tak málo času… Nejraději by přestal chodit na hodiny, ale nechtěl na sebe přitáhnout ještě větší pozornost. Domníval se, že kdyby vynechal jeden den učení, McGonagallová by se ihned objevila s celým pedagogickým sborem.
Předstírání. O tom to všechno bylo. Předstírat. Ačkoliv, ten skandál ze včerejších lektvarů zajímal celou školu, když se ukázalo, že počet bodů nebelvíru klesnul během dvou hodin na nulu, a Potter s tím má pravděpodobně něco společného. Dokonce slyšel, že McGonagallová běžela za Snapem s vysvětlením, ale moc to nepomohlo, protože počet bodů se ani nepohnul.
Harry by vsadil všechno za to, že Snape byl teď pravděpodobně velmi spokojený. Nemusel už nic předstírat. Konečně mohl ukázat svou pravou tvář, kterou musel tak dlouho skrývat a potlačovat. Konečně mohl ukázat, jak moc Harryho nenávidí, jak moc jím pohrdá, a teď, když Harry zničil celý jeho plán, určitě ho nenáviděl ještě víc…
Zajímalo ho, jestli přemýšlel, proč Voldemort ušetřil jeho život… Určitě, ale nikdy tomu neporozumí, protože, ho ani nenapadne, že Harry, po tom co viděl v myslánce, by udělal něco tak šíleného a zachránil mu život.
Harry si byl víc než jistý, že Voldemort dodržel slovo a Snapeovi o ničem neřekl. Ujistil se ve chvíli, ve které mu muž přidělil trest do konce školního roku. Stále si pamatoval satisfakci, s jakou to udělal… Ne, Snape o ničem nevěděl. A Harry si byl rovněž jistý, že o tom nevěděl ani nikdo jiný. Voldemort nebyl hloupý. Zachování všeho v tajnosti mu hrálo do karet. Nemohl riskovat, že by se to jakýmkoli způsobem dostalo k Brumbálovi, protože všichni Smrtijedi měli Bradavicích syny a dcery. Stačila by jedna se zlostí vypovězená věta… Ne, nikdo mimo Harryho a Voldemorta nemá ponětí, co má přijít.
Samozřejmě, Harry nebyl idiot a domyslel si, že Voldemort poruší přísahu ve chvíli, kdy se přiřítí na domluvené místo setkání. Konečně bude mít ve svých rukou Harryho Pottera. Nepromarní takovou příležitost. Bude se koupat ve slávě. Nakonec upozorní každého, dokonce i samotného Albuse Brumbála. „Tady je váš hrdina, váš Vyvolený… podívejte se na něj… dívejte se, jak zemře…“
Harry zavřel oči.
Myšlenka na vlastní smrt… nebyla příliš příjemná. Ale mnohem horší byla myšlenka na to, co s ním Voldemort udělá, až ho konečně dostane do rukou. Jak dlouho ho bude mučit? Jak dlouho bude trvat, než nasytí svou touhu po pomstě? Jak dlouho?
Vize ze snu, který se mu zdál před několika týdny, byla zaražená v jeho těle jako dýka. Jen samotná vzpomínka na tu bolest mu způsobila husí kůži.
Nemohl to dopustit. Pokud věci začnou nabírat špatný směr… jestli se události odehrají podle nejhoršího možného scénáře, pak… pak…
Ještě pevněji stisknul prsty ve vlasech a dovolil si dlouhý povzdech.
***
„Legilimens Evocis! Legilimens Evocis! Legilimens Evocis! Legilimens Evocis! Zatraceně!“
Harry sklonil hůlku a otřel si pot z čela.
Byl vyčerpaný. Hlava mu pulzovala soustředěním, nohy se třásly jako puding. Odstoupil a opřel se o lavici.
Luna si povzdechla, naklonila hlavu a zamračeně se na Harryho dívala.
„Nemyslím si, že to bude fungovat, když to kouzlo zakřičíš padesátkrát. Spíš tu půjde o způsob, ne o množství…“
„Vím,“ odpověděl unaveným hlasem a protřel si oči. Od dvou hodin se pokoušel vyvolat tu kletbu a vůbec to nefungovalo. Bez ohledu na to, jak moc vyčistil svou mysl. Bez ohledu na to, jak se mu Luna snažila pomoct a otevírat svou vlastní. Neposunul se ani trochu. Nedokázal ji vycítit, nedokázal nalézt cestu. Neviděl ani, na kterou stranu by měl jít.
„Co si o tom kouzle četl?“ Zeptala se havraspárka.
Harry se zamračil. Co o něm četl? Vzpomněl si na starou knihu, kterou nalez v Oddělení s omezeným přístupem.
„Hmmm… že aby se dala vyvolat, je třeba být dokonalý nitrozpytec, nebo po tom tak moc toužit, že bys za to dala vlastní život.“
„Tak je vážně divné, že jsi nešel za…“
Harry zamrkal a podíval se na děvče. Byl to sarkazmus? Ale Luna se na něho dívala s takovou nevinností, jako vždy.
„Vím, co si o mě myslíš…“ začal.
„Nevíš,“ Luna se usmála. „Přece ses nedostal do mé mysli.“
Harry se na ni podíval pozorněji. Občas měl pocit, že pod tou maskou zmatené dívky se skrývá mysl ostrá jako břitva.
„Jistě si myslíš, že bych s tím měl přestat…“
„Co záleží na tom, co si myslím?“ Zeptala se. „To ty si myslíš, že porazíš Ty Víš Koho, když ho ukřičíš k smrti.“
Harry se zamračil.
„Voldemort tuhle kletbu používá. Je to jediný způsob, jak se mu ubránit. Žádné štítové kletby mi nepomůžou. Nemůžu mu ublížit fyzicky. Co jiného mi zůstává?“ Luna otevřela ústa, aby něco odpověděla, ale Harry ji zastavil. Nechtěl o tom diskutovat. I tak to nevzdá. „Možná bychom se mohli sejít ve čtvrtek? Zkusím to ještě jednou.“
Dívka zavřela ústa a věnovala mu dlouhý, zamyšlený pohled.
„Nezamýšlíš udělat něco hloupého, viď, Harry?“
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl hladce. Nemohl jí to říct. Jakékoliv vysvětlení by jí dal, ona by s tím nesouhlasila. „Ale musím se něco naučit. Nakonec se musím naučit něco užitečného.“
„Podle mého názoru by sis měl odpočinout. Vypadáš, jako by v tobě hnízdila celá kolonie neuronových Ničiaků.“
„Co?“
„To jsou takové mikroskopické parazitické organismy. Zaměňují se za chropotaly, ale jsou mnohem nebezpečnější. Hnízdí v mozku a vyžírají synapse a mozkové buňky. A podle tvého chování, jich máš v sobě už příliš mnoho.“
Harry ji věnoval chladný pohled, ale ona se na něj dál dívala s absolutně nevinným výrazem ve tváři. Spletla dlaně za zády a chvíli se dívala na strop, jako by něco hledala.
„Jestli už se nechceš učit, možná bychom si mohly zahrát Kdo Najde Více Hnízd Bleskovek? Je to příjemná hra. Uvolňuje napětí. A… ukazuje, že i když se nezdá, že je nějaká naděje… vždycky můžeš nalézt nové hnízdo Bleskovek!“ Usmála se vesele.
Harry protočil oči.
„Myslím, že pro dnešek to stačí,“ povzdechl si, a odstrčil se od lavice. Potkáme se ve čtvrtek po vyučování,“ pověděl suše a zamířil ke dveřím, ale v té chvíli uslyšel Lunin jemný hlas:
„Harry… mrzí mě, že vám to nevyšlo.“
Prudce se zastavil. Ale neotočil se.
„Víš, uzavření se před vším ti nepomůže,“ pokračovala. „Je to jako postavit stavidlo na řece. Nakonec nevydrží nápor vody a protrhne se.“
Harry sevřel ústa. Neodpověděl. Prostě odešel.
***
Kabinety většiny profesorů se nacházely v prvním patře, proto se studenti tomuto místu vyhýbali velikým obloukem. Ale Harry mířil chodbou v prvním patře přímo ke kabinetu Tonksové. Doufal, že už dojedla večeři, na kterou ho Hermiona tentokrát nezatáhla. Chtěl ten čas využít k prozkoumání knížek, které nedávno objevil v knihovně. Našel v nich velmi zajímavé kouzlo, které určitě…
BUM!
Jeho myšlenky se rozsypaly, když zatáčel do další chodby a narazil na něco temného a vysokého.
„Och,“ heknul, couvnul o dva kroky, na poslední chvíli chytil rovnováhu a slyšel nad sebou hluboký zvuk překvapení. Stačil jeden bleskový pohled na dlouhou řadu knoflíčků a vůně bylin, která ho udeřila do nosu, aby si uvědomil, do koho to vlastně narazil.
Bleskově zvedl hlavu a podíval se do zkoumavého pohledu černých očí. Očí, které se krátce rozšířily úžasem, ale pak nabraly svůj nejpohrdavější výraz.
Snape. Stál před ním. Po prvé od chvíle… poprvé ho Harry viděl tak zblízka…
Stačil mu jediný pohled, aby Harry spatřil všechny ty změny, jaké se v něm od posledního setkání udály. Změnil se. Měl kruhy pod očima a nezdravě šedou pleť. A Harry měl také možnost spatřit bledou jizvu na jeho tváři. Nicméně, chvíle zaskočení, která mu dovolila toto neúmyslné rozjímání, rychle zmizela do chladné lhostejnosti.
Stál tu před ním člověk, který… který… který pro něho přestal existovat. Ano. Snape… patřil do jeho předchozího života. V novém s ním vůbec nepočítal. Neměl by s ním počítat.
Harry o krok couvnul, narovnal se, zaťal čelist a díval se na muže s výzvou v očích. Snape se také narovnal. Zamračil své černé obočí a podíval se na Harryho tak, jako by se díval na brouka, který se mu sám vrhl pod botu a prosí o zašlápnutí. Jeho tenké rty se sevřely do tenké, bledé linky. Tvář se změnila v masku nenávisti.
Chvíli prostě jen stáli a měřili se pohledy, jako při nějakém neverbálním souboji, který se podobal předehře před opravdovou bitvou. Harry měl divný pocit, že se vzduch stal příliš hutný, než aby mohl volně dýchat.
Nedobrovolně zaťal pěsti. Nechtěl se na Snapea dívat, nechtěl být v jeho blízkosti. Snape si to nezasloužil… neměl právo se k němu přibližovat! Harry ho prostě mine a odejde.
Udělal krok vpravo, vyhnul se černě oděné postavě, ale muž se pohnul a bleskově se přesunul na tu samou stranu, a zablokoval mu cestu.
To bylo… překvapivé.
Na vteřinu se v mužových očích objevil ledový záblesk. Jako by se s ním snažil Harryho probodnout. Vyzvat ho.
Harry zúžil oči a přesunul se nalevo, a chtěl ho obejít z druhé strany, ale Snape mu to jediným krokem znemožnil.
Co si o sobě myslí? Jak se opovažuje…?
Vzduch se stal ještě hustší. Harrymu se zdálo, že mu po kůži procházejí jiskry, když bojoval s tím pevným pohledem černých očí.
Ale než stačil udělat jakýkoliv další pohyb, uslyšel za sebou blížící se kroky. Snape přetrhl oční kontakt a podíval se do chodby.
Harry na zlomek sekundy postřehl v jeho tváři podráždění. Muž přimhouřil oči, pomalu přesunul planoucí pohled na Harryho tvář, beze slova ho obešel, a choval se jako by se nic nestalo.
Harry se neotočil. Vzduch se vrátil ke své normální hustotě, takže se konečně mohl zhluboka nadechnout, a opět se nechat naplnit lhostejným pohrdáním. Povolil sevřené prsty.
To bylo… to bylo... jak se Snape opovážil použít proti němu své špinavé hry? Jako by doufal, že se Harry vystraší nebo nad sebou ztratí kontrolu… Co si o sobě myslel?
„Och, dobrý večer Severusi,“ uslyšel z dálky hlas profesorky Sinistrové.
Na tom nezáleží. Na ničem nezáleží.
Zavřel oči a sáhl hluboko… sáhl pro chlad a ticho. Obalil se jimi, dovolil, aby se kolem něj uzavřely.
To bylo dobré. Ideální. Teď ho čekalo učení. Musí si zachovat čistou mysl. Musí se naučit co nejvíc. Může to být jeho jediná šance. Nic, absolutně nic ho nemůže odradit.
Zbývalo mu jen devět dní.
***
„Doufám, že tě neruším,“ řekl Harry, když ho Tonksová pustila do svého kabinetu.
„Samozřejmě, že ne!“ Usmála se Tonková zářivě a zavřela za ním dveře. „Jsem zatraceně nadšená, že tě můžu znovu něco naučit, Harry. Och, promiň. Neměla bych s tebou takhle mluvit. Teď jsi mým studentem. Pořád na to zapomínám,“ rozesmála se. Přešla ke svému stolu, otočila se k Harrymu a tleskla dlaněmi. „Chceš se něčeho napít, než začneme? Ale žádné vysokoprocentní nápoje!“ Pohrozila mu prstem. „Už jednou jsem kvůli tomu měla problémy.“
„Promiň,“ zamumlal Harry. Vlastně se jí za to nikdy neomluvil. A to kvůli němu měla problémy.
„Och, to je jedno. Stalo se. Všichni se poučíme z vlastních chyb, že ano, Harry? No, takže jak? Dýňovou šťávu? Čaj? Mám skvělý jasmínový.“
„Ne, děkuji.“
„Jsi si jistý?“
„Ano.“
„Škoda. Myslela jsem, že si popovídáme.“ Otočila se a sáhla po šálku čaje. Nonšalantně se opřela o stůl a přiblížila si šálek k ústům. „Takže… co by ses chtěl naučit?“
„Chci porazit Voldemorta,“ odpověděl Harry upřímně.
Ta odpověď Tonksovou výrazně zaskočila. Zamrkala a spustila ruku.
„Děláš si legraci, že?“
Harry se zamračil.
„Proč bych si měl dělat legraci? Přeci všichni vědí, že mu nakonec budu muset čelit, a ve skutečnosti nic konkrétního neumím.“
Tonksová odložila šálek, lehce se zaklonila a zkoumavě se na něj podívala.
„Podle mě toho umíš hodně, Harry. Žádný z mých studentů neumí to, co ty.“
„Ale to stále nestačí. Neporazím Voldemorta štítovými kouzly, odzbrojením nebo… nevím, kouzlem želatinových nohou například.“
Tonksová se rozesmála.
„To bych chtěla vidět…“
„Jsi přeci bystrozor,“ pokračoval Harry. „Sama víš, jak nebezpečné kletby používají Smrtijedi. Bojovalas s nimi, ne? Porazila jsi je. Jak?“
Tonksová se přestala usmívat a vážně se na něj podívala.
„Harry, nemůžu…“
„Nemám na mysli černou magii,“ přerušil ji chlapec. „Ale neříkej mi, že během války s nejhroznějšími Smrtijedy, kteří by na tebe bez váhání použili ty nebolestivější kletby, si proti nim nepoužila nic účinnějšího než Reducto. Bystrozoři určitě znají jiné kletby. Kletby, které nejsou černou magií, ale dokážou více, než jen omráčit oběť.“ Harry se odmlčel a pozorně se díval na Tonksovou. Vypadala, jako by bojovala sama se sebou.
„Poslouchej mě, Harry. Kdyby Brumbál…“
„Brumbál se jistě nezbavil Grindelwalda odzbrojujícím kouzlem.“
Tonksová se nadechla.
„Ne, ale bojoval s ním, když byl značně starší než ty.“
„Myslíš, že já budu mít tolik času?“ Otázka visela ve vzduchu včetně tíhy myšlenek, které s ní souvisely.
Tonksová přimhouřila oči a podívala se na Harryho se zamyšlením. Harry jí to vyzývavě vracel.
To byla jeho jediná šance. Musel všechno vsadit na jednu kartu. Jen ona mu mohla nějak pomoct. Jestli odmítne, pak… no, pak zůstane úplně sám.
„Vždycky jsem věděla, že jsi o mnoho víc vzpurný, než se nám všem zdá,“ ozvala se nakonec, a dovolila, aby se jí na rty dostal podrážděný úšklebek.
„Takže… pomůžeš mi?“
„Ano, můžu tě naučit pár… triků.“
***
„Pozorně se na sebe podívej, Harry. Zapamatuj se, zapamatuj si svou postavu, každý detail svého vzhledu,“ instruovala ho Tonksová a stála vedle obrovského zrcadla, které přeměnila z věšáku. Harry stál naproti zrcadlu, držel ve spojených dlaních hůlku a díval se na svůj odraz. Rozcuchané vlasy, kulaté brýle. Tmavé kalhoty. Bílá košile, rozepnutá u krku. Povolená kravata v barvách nebelvíru. Dobře věděl, jak vypadá. Stačilo se podívat do zrcadla a na titulní strany Denního Věštce.
„A teď zavři oči a přivolej svůj obraz,“ mluvila dál Tonksová.
Harry tak učinil, a snažil si představit svůj obraz, jak stojí vedle něj.
„Soustřeď se. Nemysli na nic jiného, jen na to, jak vypadáš.“
Harry pevněji stiskl víčka. Vytvořil v mysli svůj obraz, ale byl lehce rozmazaný. Nedokázal ho zaostřit.
„A teď řekni kouzlo.“
Harry nabral dech a ještě silněji sevřel hůlku v dlaních.
„Effigia.“
Pocítil mravenčení po celém těle a pak uslyšel lehké pop. Okamžitě otevřel oči a podíval se na stranu, ale spatřil jen rychle se rozmazávající, nevýrazný tvar, připomínající fata morgánu.
„Lepší,“ usmála se Tonksová.
Byl to jeho třetí pokus. Do této chvíle jeho nejúspěšnější.
„Kouzlo Stínu vyžaduje preciznost a přesnost. Zkus to ještě jednou. Nejde jen o tvůj vzhled, Harry. Musíš si zapamatovat způsob, jakým se pohybuješ. Předvídat každý svůj pohyb. Představit si ho. Zavři oči.“
Harry následoval pokyny.
Jak se pohyboval? Jak to měl vědět? Člověk se vidí úplně jinak, než ho vidí ostatní. Protože je zavřený uvnitř sebe, má omezené vnímání. Musí najít způsob, aby se podíval na sebe zvenčí. Očima někoho jiného.
Jak ho může vidět Tonksová? Jak ho může vidět…
Viděl se. Nahý, bez brýlí, se zeleným ručníkem přehozeným přes ramena, stojící vedle vysoké, temné postavy.
Ano. To je ono!
„Effigia.“
Tentokrát mravenčení přeběhlo nejen přes jeho kůži, ale rovněž i jeho nitro. Měl pocit, jakoby se v něm něco trhalo. Zamotala se mu hlava a tak musel rychle otevřít oči.
Podíval se na stranu a setkal se s pozorným pohledem zelených očí, dívající se na něj zpoza kulatých brýlí.
Zamrkal. Harry vedle rovněž zamrkal.
„Bravo, Harry!“ Uslyšel nadšený výkřik Tonksové. „Nemyslela jsem si, že se ti to tak rychle podaří! Jsem ohromená, opravdu! Skvělá práce!“
Harry se na ní podíval. Harry vedle také. Potom se podíval do zrcadla a zkusmo zvedl ruku. Jeho stín udělal totéž.
„Může používat kouzla?“ Zeptal se a okamžitě zmlknul, když se jeho hlas ozval dvakrát. Ale hlas druhého Harryho byl trochu jiný. Vždy vnímáme svůj hlas jinak, když mluvíme, a když ho slyšíme zevnitř.
„Samozřejmě,“ odpověděla Tonksová. „Bude dělat přesně to samé, co ty.“
Harry se na ni podíval. Měla paže zkřížené na prsou a hrdě se usmívala.
„Kolik…“ zastavil se a pomalu zvedl zrak na svou druhou verzi. „Kolik jich můžu udělat?“
„Kolik chceš. Samozřejmě, každý další obraz tě bude stále větší úsilí a větší soustředěnost, ale cvičení dělá mistra. Tohle kouzlo mi mnohokrát zachránilo zadek. Představ si, že s někým bojuješ a náhle se vedle tebe objeví deset kopii tvého protivníka. Na kterého zaútočíš?“
„Všechny?“
„Přesně. Nemůžeš to udělat na jednou, zvlášť když se rozběhnou na všechny strany. A díky tomu získáš pár vteřin navíc, aby si odzbrojil zmateného protivníka.“
Zatím co Tonksová mluvila, druhý Harry se začal pomalu rozmazávat a po chvíli už po něm nebylo ani stopy. Harry měl pocit, jako by mu najednou zmizela polovina moci. Zamotala se mu hlava, zachvěl se, a přitiskl si dlaň k čelu.
„No ano, není to příliš příjemné,“ pověděla Tonksová a povzdychla si. „Bohužel, nevýhoda tohoto kouzla je, že je ohromně vyčerpávající. Každý další stín oddělí tvou moc na další kousky. A když stín zmizí, odebraná síla zmizí s ním. A chvíli trvá, než se zase obnoví.“
Harry couvnul na podlamujících nohách a sesunul se do křesla vedle stolu. Cítil se tak, jako by z něj náhle vysáli všechnu energii. A ne jen polovinu.
„Ale většinou je tvůj protivník už zlikvidovaný a ochromený.“ Tonksová se usmála.
„A když ne?“ Zeptal se Harry, a protřel si spánky.
„Pak máš problém…“
„Díky, tohle je opravdu užitečné,“ odpověděl s odfrknutím.
„Poslouchej mě, Harry,“ začala. Její tón se stal vážnějším. „Neexistují dokonalá kouzla. Každé nese určité riziko. Pokud chceš používat čím dál silnější a těžší kouzla, musíš se připravit na to, že za ně musíš zaplatit. Podívej, jak velkou cenu zaplatil za svou moc Ty-Víš-Kdo. Vzal se svého lidství.“ Tonksová se odmlčela a chvilku se na Harryho dívala. „Myslím, že to pro dnešek stačí. Pochybuji, že bys byl schopný naučit se další vyčerpávající kouzlo. Měl by ses vrátit na kolej, lehnout si a odpočívat. A zítra, jestli chceš, můžu ti ukázat něco víc… útočného,“ usmála se. „Pokud, tedy nemáš ještě nějaké otázky…“
Harry zvedl hlavu.
Teď. Měl šanci.
„Vlastně… přemýšlel jsem…“ Dobře. Musí předstírat lhostejnost. Běžnou zvědavost. „Pamatuju si na kouzlo, o kterém si nám kdysi povídala. Nějaká silnější verze Legilimens, nebo něco takového. Říkala jsi, že ho Voldemort používá. Jak o něm víš? Použila jsi ho někdy?“
Tonksová chvíli přemýšlela nad odpovědí.
„Jako bystrozor musím znát, přinejmenším teoreticky, všechny kletby, které tě můžou během války zasáhnout. Abys je mohl rozpoznat, a když je to možné, použít správné protikouzlo nebo odpovídající lektvar. Legilimens Evocis jsem použila jednou. Jen jednou. Zachránilo mi to život.“ Její oči se lehce zamlžily, když přivolávala vzpomínky. „Bojovala jsem s Ibramovičem, kavkazským Smrtijedem. Byl silný. Velmi silný. Měl na sobě jakýsi štít, od kterého se odrážely všechny mé kletby. Byla jsem zraněná a už jsem neměla moc síly. Nemohla jsem nic dělat. Nemohla jsem na něj použít žádné útočné kouzlo, v žádném případě jsem ho nemohla zranit fyzicky. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na to kouzlo. Byla to moje jediná šance. Věděla jsem, že zemřu, že mi zůstávaly vteřiny. Bylo mi už všechno jedno. Použila jsem ji a… stále nevím jak… jsem se dostala do jeho mysli. Napadla jsem ho zevnitř. A díky tomu dál žiju. Nikdy dřív ani nikdy později se mi nepovedlo ji použít. Snažila jsem se, ale nebyla jsem toho schopná. Pouze ti nejlepší, nejdokonalejší nitrozpytci ji dokáží použít, když chtějí. Bohužel, nitrozpyt nikdy nebyla moje silná stránka.“
Harry se kousl do rtu a odvrátil pohled.
Takže to bylo k ničemu. Všechno to učení s Lunou, všechno to cvičení… nevedou k ničemu. Protože ani Tonksová, která byla bystrozorem a dokázala o mnoho víc než on, ho dokázala vykouzlit jen jednou a to tváří v tvář smrti… tak jak by se to jemu mohlo povést? To všechno nemělo smysl…
Povzdechl si a rezignovaně se zvedl z křesla, poděkoval Tonksové za pomoc, pak vyšel z kabinetu a velmi pomalý krokem zamířil cestou na kolej.
Jeho budoucnost už předtím vypadala černě, ale teď… Existuje ještě něco temnějšího než čerň? Temnota je přeci jen nedostatek světla… Ano. Měl čím dál silnější tušení, že každým okamžikem mizí další zdroj jeho světla a už mu jich moc nezbývalo.
Co se stane, až všechny zhasnou?
***
Od doby, kdy došlo k hádce během pondělní hodiny Lektvarů, s Ronem vůbec nemluvil. Bylo mu to ku prospěchu. Zůstávalo mu jen osm dní. Potřeboval se soustředit a začít se připravovat. Nic ho nesmělo vyrušovat, a odstavení jeho nejlepšího přítele byl nejlehčí způsobem, jak získat klid. S Hermionou to nebylo tak snadné. Neustále ho pozorovala, a nutila ho, aby chodil na jídla, a pořád na sobě cítil její znepokojený, úzkostný pohled.
Zkoumala ho vždy, když se objevil v jejím zorném poli. Teď se na něho také přilepila. Od chvíle, kdy vešel do společenské místnosti, a vrátil se z dalšího setkání s Lunou a z doučování s Tonksovou. Po včerejším rozhovoru s Nymfadorou jeho zápal pro učení se Legilimens Evocis momentálně opadl. Proto s Lunou cvičil jen několik obranných kouzel a rozloučili se.
Tonksová dodržela slib. Naučila ho – zatím pouze teoreticky, protože neměla objekt, na kterém by mohl cvičit, a figurína se těžko dala považovat za živé stvoření – několik útočných kouzel: Kouzlo Střel, které způsobilo, že měla oběť pocit, jako by byla zasažena stovkami šípů ostrými jako břitva, jež zasáhly jeho tělo současně; Škorpionovou kletbu, která paralyzovala nervy, ale byla mnohem účinnější než Petrifikus Totalus, protože mohlo být zastavenou pouze podáním bezoáru, a pak kouzlo Podtlak, které zablokovalo horní dýchací cesty a způsobilo, že se oběť začala dusit a nemohla chytit dech.
Všechna ta kouzla byla zajímavá a určitě užitečná, ale… nebylo to to, co hledal. Opravdu neexistovalo nic nebezpečnějšího, co by se dokázalo vyrovnat Černé magii?
Když procházel společenskou místností, samovolně pohlédl na Rona, Hermionu a Ginny sedící před krbem. Ron se otočil a poslal mu ponurý, zrazený pohled. Hermiona se kousla do rtu a na její tváři se objevil hluboký smutek. Ginny rychle uhnula pohledem a zamířila ho do krbu. Pořád byla uražená za to, co jí tehdy řekl. Všichni se od něho odvrátili.
A to bylo dobře.
***
Harry otevřel oči. Obrátil hlavu a podíval se na hodiny. Byla pátá nad ránem.
Zbývalo mu sedm dní.
***
Poprvé ve svém životě se Hermiona nedokázala soustředit na hodinu. Pokoušela se zapisovat, co říkal Binns, ale všechno kolem ní protékalo, a nezanechávalo po sobě ani stopu. Ron sedící po její levé straně se snažil celým svým tělem Harryho ignorovat. Zdálo se, že se rozhodl předstírat, že jeho – ještě do nedávna – nejlepší přítel vůbec neexistuje. Ústa měl sevřená tak silně, až se bála, že je po konci hodiny vůbec nebude moct otevřít. Nemluvil s Harrym od pondělí. Snažila se s ním promluvit, ale nepomohlo to. Byl tvrdohlavý jako kentaur.
Harry sedící po pravé straně s každou další chvílí víc připomínal jejich profesora ducha. Jeho kůže byla značně bledší než včera, téměř průsvitná. Chvějící se víčka každou chvíli padala před krvavé oči. Za poslední týden výrazně zhubl. Vždy byl drobný, ale teď by mu mohla spočítat kosti na rukou. Zdálo se, že se uzavírá do sebe. Jen jeho oči se nezměnily. Stále byly jasně zelené, navzdory že zpoza brýlí už nezářily svou divokostí. Byla v nich jen prázdnota, kterou si přinesl ze zasněžených plání. Ledová a neproniknutelná.
Hermiona se kousla do rtu a sklonila se nad svými poznámkami. Napsala si toho málo. Několik neužitečných slov. Stejně, jaký to mělo smysl, když ji všechno okolo rozptylovalo? Jejich přátelství viselo na vlásku. Vždy byli spolu, trojice, a teď se od nich Harry odtáhl a stěží viděla jeho obrys na obzoru. Ron ji táhl opačným směrem, a ona stála uprostřed, snažila se držet jednoho i druhého, aby je neztratila z očí. Ale jak dlouho je ještě bude schopná udržet? Nakonec to nevydrží a pustí některého z nich… a co pak?
Z myšlenek ji vytrhl zvonek. Ohromeně zamrkala a rozhlédla se po místnosti. Studenti se bleskově zvedali z míst, toužili co nejrychleji opustit třídu a nezajímalo je, že profesor Binns ještě nepřestal mluvit. Podívala se na Rona, který si se zlostí balil své věci, a pak se podívala na Harryho, a sledovala, jak klidně zapíná svou tašku a zvedá se z místa.
A pak se čas zpomalil a Hermiona detailně viděla… viděla, jak se Harryho oči protočily do lebky, tvář mu zbledla jako vosk, a on… se sune k zemi, udeřil se boky o kraj lavice a hlavou o tvrdou kamennou podlahu. Jeho brýle se rozbily a přetočily se na stranu, taška se otevřela a vysypala svůj obsah.
Na zlomek vteřiny, který se zdál jako několik hodin, ve třídě padlo vibrující ticho, jako by někdo upustil minci a všichni v napětí čekali, až se zastaví.
Čas se rozběhl, a udeřil ji do hlavy ničivým výbuchem. Uslyšela čísi křik, a když se po chvíli zorientovala, zjistila, že to byl její vlastní hlas. Vyskočila z místa a skočila k bezvědomému příteli.
„Harry!“ Chytila ho za paže a jemně ho obrátila na záda, slyšíc tlukot vlastního srdce a krev pulzující v hlavě. „Zavolejte někdo madam Pomfreyovou!“
„Běžím!“ Křikl bledý Neville a vyběhl ze třídy, vyhýbal se zvědavým spolužákům, jak chtěl každý vidět, co se stalo.
Ron klesl na kolena na druhé straně Harryho. Byl stejně bledý jako Neville.
Hermiona položila třesoucí se dlaň na přítelovu hruď. Dýchal.
Zaplavila ji vlna ledové úlevy. Chvíli se bála, že… že… Mohlo se stát cokoliv!
„Harry, slyšíš mě? Harry!“ Křikla a třásla ho za ramena. Pochybovala, že to pomůže, ale musela něco dělat. Cokoliv, jen aby přehlušila ten paralyzující šum ve své hlavě. Bezmoc ji dostala. Podívala se na Rona. Díval se na Harryho široce otevřenýma očima a zatracenou tváří. Zvedla hlavu a rozhlédla se po okolních studentech. Šeptali si mezi sebou a chovali se jako by sledovali nějaké zajímavé představení.
„Vypadněte odsud!“ Zakřičela. „Udělejte mu místo, aby mohl dýchat!“
Levandule a Parvati se na ní podívaly jako by byla šílená. Věděla, že se tak právě chová, ale bylo jí to jedno. Přesunula pohled na Harryho papírovou tvář. Slyšela okolo sebe rozhořčené šeptání, ale někteří studenti se skutečně začali vzdalovat.
Hermiona se naklonila dopředu a přitiskla tvář k Harryho jemně se zvedající hrudi. Zavřela oči a poslouchala pomalý a tichý tlukot srdce.
„Vydrž, Harry.“
***
Zbytek si pamatovala mlhavě. Ošetřovatelka všechny vyhodila ze třídy a po prvním vyšetření prohlásila, že to náhle omdlení způsobilo úplné vyčerpání a dehydratace, ale Hermionu to vůbec neuklidnilo. Pomfreyová přelevitovala bezvědomého Harryho na ošetřovnu, ale nedovolila Hermioně s ním zůstat. Přikázala jí vrátit se na vyučování.
„Je to moje vina. Všechno je to moje vina,“ zašeptala, polykala slzy a nepomohlo ani Ronovo teplé objetí. „Kdybych si toho všimla dřív… byl tak bledý. Vůbec nic nejedl. Mohla jsem ho donutit. Měla jsem se o něj víc zajímat…“
„Nic mu nebude, uvidíš.“ Ron se ji snažil uklidnit, když vzlykala na jeho rameni, stojíc před třídou.
Drby se šířily jako požár a zmijozelové už věděli všechno o událostech na dějinách Magie.
„Och, jaká tragédie,“ donesl se k ní Zabiniho hlas. „Myslím, že se brzy rozpláču…“
Po těch slovech se celá skupina rozesmála.
„Zavřete huby!“ Zavrčel zlostí Ron, ale vedlo to jen k ještě většímu výbuchu veselosti. Pansy začala napodobovat brečící Hermionu, a Zabini Rona, a přestali se chichotat až tehdy, když se za rohem vynořil Snape.
Hermiona se trochu odtáhla od Rona a otřela si dlaní slzy, ale nechtěly přestat téct.
Musí se uklidnit. Musí se vzchopit! Harry… on… bude v pořádku… všechno bude…
Věděla, že ji Snape sleduje. Cítila na sobě jeho zkoumavý pohled, od chvíle, kdy se vynořil z chodby a dokonce i teď, když procházel kolem a mířil do třídy. Všimla si, že otáčí hlavu, aniž by od ní odtrhl pohled.
Sevřela rty a cítila v hrdle kyselou hořkost.
Ne, nebude to dobré! Už nikdy to nebude dobré!
Přitiskla si dlaň k ústům, když nedokázala zastavit vzlykání. Otočila se k Ronovi a vtulila se k jeho hrudi, když vybuchla pláčem.
„Hermiono, prosím… uklidni se,“ uslyšela jeho hlas. „Přeci jen omdlel. Nic se nestalo. Určitě bude v pořádku.“
Ale Ronova slova ji nedokázala utěšit. Ničemu nerozuměl. Tady nešlo o omdlení, ale o… o všechno, co ho k tomu dovedlo! O to, že ona… mu neuměla pomoct!
„Poslouchej,“ zašeptal jí do ucha, a hladil jí po zádech. „Jestli chceš, můžeme… můžeme se vrátit na kolej a můžeš si lehnout? Nějak tě omluvím. Neboj se. Po vyučování za tebou přijdu a navštívíme ho. Co ty na to?“
Hermiona se od něj odtáhla a otřela si slzy z tváře.
„Ne. Už jsem v pořádku. Zvládnu to.“
Ron si povzdechl a podíval se ke dveřím, a pak se otočil zpět k Hermioně.
„Pojďme. Zůstali jsme už jen my. Všichni ostatní už vešli do třídy,“ řekl. Hermiona přikývla a otočila se.
Spatřila Snapea stojícího u otevřených dveří, jak se na ně dívá s hlubokým zamyšlením ve tváři. Rychle sklonila hlavu a dovolila Ronovi, aby jí odvedl dovnitř. Měla pocit, že mužův pohled jí vypálil díru do hlavy.
Usadila se v lavici a otevřela tašku, aby si vyndala pomůcky, když uslyšela bouchnutí dveří a následné kroky. Kroky, které se zastavily před jejich stolem.
Hermiona pomalu zvedla oči a podívala se Snapeovi přímo do přimhouřených očí. Očí, které se po chvíli přenesly na Rona, a pak znovu na její tvář.
„Kde je Potter?“ Snapeův hlas, přestože byl hrubý, zněl nesmírně tiše. Hermiona polkla, ale než stihla odpovědět, předběhl jí Ron:
„Harry ztratil vědomí na dějinách Magie. Je na ošetřovně.“
A v tu chvíli spatřila, že se za Snapeovýma očima cosi rychle pohnulo, ale trvalo to je zlomek vteřiny.
Hermiona uslyšela po své levé straně smích a Zabiniho zlomyslný hlas:
„Zjevně už neunesl svoji blbost a praštil sebou hlavou o zem. Možná že se mu do ní nakonec něco dostane.“ Pansy se hlasitě zachichotala. „Zase udělal divadlo. Škoda, že jsme tam nebyli. Dokážete si to představit? Takový nádherný pohled…“ Po těch slovech Zabini vstal a začal parodovat Harryho omdlení. Všichni Zmijozelové vybuchli smíchy.
Snape stál před jejich lavicí, díval se z Hermiony a Rona na Zmijozeli a zpět. Hermiona si všimla, že se jeho rysy zostřily, rty sevřely, a pohled se stal ledovým. Prudce se otočil a zamířil k tabuli.
V místnosti padlo ticho.
Chvíli jen stál před tabulí a díval se na ní, ačkoliv si Hermiona nebyla jistá, neb viděla jen jeho záda. Nakonec muž vytáhl hůlku a použil na tabuli zaklínadlo. Na černém povrchu se objevila písmena. Následně se obrátil zpět ke třídě. Jeho tvář byla zkřivená výsměšným úšklebkem.
„Doufám, že vaše výsledky budou dnes mnohem lepší, když mezi vámi není osoba, která snižuje úroveň této třídy.“
Hermiona sevřela ústa.
Jak se opovažuje? Jak se opovažuje takhle mluvit o Harrym, když byl jeho… oni byli… Co je to za člověka?!
„Na tabuli a v knížkách na straně tři sta devatenáct najdete všechny informace k vypracování Dezinfekčního lektvaru. Máte čas do konce hodiny. Začněte.“ Po těchto slovech přešel ke svému stolu, usedl u něj, vytáhl ze zásuvky nějakou knížku, rozložil ji před sebou a sklonil se nad ní, očividně pohlcený čtením.
Jak to, že se nebojí o Harryho, když omdlel? Hermiona tomu vůbec nedokázala porozumět.
„Přinesu přísady,“ řekl Ron, a vstal z místa. Hermiona jen sklonila hlavu.
Přece mu na něm záleželo… Pravda, dřív se o něj nezajímal…
Podívala se důkladně na černou siluetu sedící u stolu. Jeho ruce ležící na stole byly zaťaté v pěsti… Podívala se ještě usilovněji, a snažila se ignorovat Rona, který se vrátil ze skladu s přísadami.
Ano, viděla dobře. Jeho oči, přestože byly zamířené na text, se vůbec nehýbaly. Snape vypadal, jako by se díval do knížky, ale vůbec ji neviděl. Tak na co se v duchu díval?
„Hermiono, všechno v pořádku? Dolehl k ní Ronův zmatený hlas. „Možná…“
„Ano, v pořádku,“ přerušila ho, zvedla hůlku a zapálila oheň pod svým kotlíkem. Podívala se na seznam přísad, ale její pohled se pomalu vrátil k učiteli.
Ale co když mu na něm opravdu záleží? Pamatovala si pohled, kterým Harryho pohlcoval. Pamatovala si spoustu detailů, které se dříve zdály bezvýznamné, ale teď, když už měla klíč, dokázala přečíst všechny ty komplikované hádanky. Největší problémem však bylo je poskládat navzájem. Pokud ještě nenašla důležitý kousek…
‚Jestli někomu na někom záleží…‘ pomyslela si, a sekala přísady a ani nevěnovala pozornost tomu, co dělá. ‚Mohl by tomu někomu tak moc ublížit? Jendou četla‘ – teď už si nepamatovala kde - ‚že nejvíce ubližujeme těm, na kterých nám záleží. Ale proč? V sebeobraně? Nejdřív ublížím já tobě, pak ty mě? Ne, to bylo hloupé. A nepasovalo to. Ne tady. Byla pravda, že neměla tušení, co se mezi nimi stalo, a mohla jedině hádat, ale cokoliv to bylo… způsobilo to, že Harry kolem sebe postavil tlustou stěnu, tvrdou a studenou, aby se k němu už nikdo nemohl přiblížit a zamkl se vevnitř. Ale Harry tam přeci stále byl. Skrytý. Neviděný. Schovaný. A domnívala se, že dlouho tam nevydrží. Začne se dusit. Začne lapat po dechu. Nakonec přijde moment, kdy i ta nejsilnější skořápka pukne a všechno, co se pod ní skrývá se dostane na povrch.
Hermiona náhle přerušila práci a uhasila oheň pod kotlíkem. Její myšlenky se divoce točily.
Ano! Teď jí to došlo! Věděla to! Viděla už první symptomy! Pamatovala si, jak lhostejně se Harry zachoval na lektvarech, a jak se na konci hodiny zachvěl. Takže nakonec povolil! Proč jí to do teď nenapadlo? To znamenalo, že pro něj nebyla tamta hodina lhostejná. A, Merline…! Pamatovala si, jak Harry vyprovokoval Snapea! Cokoliv se mezi nimi stalo…
„Hermiono,“ zašeptal Ron. „Co se děje? Proč si uhasila oheň?“
„Rone, poslouchej… to je důvod, proč Harry omdlel… to celé jeho chování a ta bariéra, kterou se obklopil, není skutečná. Je to stále ten stejný Harry! Rozumíš? Musíme…“
„Hermiono, dobře,“ přerušil ji Ron, když spatřil, že ji po tvářích znovu tečou slzy. Rychle se podíval k učitelskému stolu. „Snape se na nás dívá. Alespoň předstírejme, že pracujeme.“
Ron jí to nemusel říkat, Hermiona to věděla, cítila jeho pohled, ale vůbec jí to nezajímalo. Nedokončí ten lektvar. Nezvládla by to. Chtěla jen, aby už hodina skončila.
Jak mohla být tak hloupá? Harry se vůbec nezměnil. Prostě... se jen zamknul v sobě. Příliš hluboko. Odřízl od sebe to, co mu způsobovalo bolest, a tedy i všechny emoce. Musí se k němu dostat, najít toho citlivého, emocionálního chlapce, zamknutého kdesi vevnitř.
Musí… být u něj. Musí být u něj bez ohledu na všechno a podpořit ho.
Vysvětlí to Ronovi. Vysvětlí mu to tak, aby to pochopil. A budou opět spolu. Všichni. A Harry… Harry se k nim vrátí.
Myslela na to celou hodinu. Nedokončila lektvar. Poprvé v životě neuvařila lektvar, ale nezajímalo jí to. Snapea to, jak se zdálo, také nezajímalo, protože ani jednou nezvedl pohled od svého stolu, ani je neobešel, aby zkontroloval jejich výsledky. Po zazvonění jim jen přikázal nechat na lavicích popsané lahvičky s lektvary a odejít.
Hermiona byla u dveří první. Chtěla se co nejrychleji dostat k Harrymu.
Vběhla na ošetřovnu a okamžitě se zarazila o Harryho postel. Spal. Na boku si všimla silného lektvaru na spaní.
Přisedla si na kraj postele a vzala jeho chladnou, vlhkou dlaň. Ron přišel za ní. Pocítila jeho teplou ruku na svém rameni.
Znovu byli spolu. Když byli trojicí, dokázali překonat i ty největší překážky. Teď to tak také bude.
„Hlavně se k nám vrať,“ zašeptala.