Všechno bylo rozmazané. Temnota nechtěla odejít a zář byla příliš jasná, takže se světlo zarazilo až na samé hranici, přičemž pohltilo všechny odstíny šedé. Něco se v ní pohybovalo… rozechvělé siluety, čísi ruce, zvedly ho, držely ho. Zvuky nabíraly tvar. Dutý hlas nízko nad zemí, který nejasně poznával. Jiný hlas, připomínal hrubý povrch stěny, který také dobře znal, ale neměl ponětí odkud. Byl tam také třetí hlas… jako napnutá struna. A… také hladké vlny šelestu. Zvuky jakoby ho obtáčely, sbíraly jeho kousky, nedaly mu klid a ostřily jeho mysl. Chtěl se vrátit do toho ticha, ve kterém byl jediným zvukem jeho vlastní dech. Ve které chlad, už nebyl jen chladem, ale stal se něčím, co mu dovolilo necítit nic než jen pomalu rostoucí, pronikající teplo. Teď se ho zbavil a obrátil ho proti němu. Teplo zmizelo a nahradilo ho nepříjemné brnění.
Někdo mu přidržoval hlavu a pocítil v ústech něco horkého. Něco, co mu připomínalo tekoucí lávu. Ušklíbl se, ale nedokázal to vyplivnout. Tekutina protékala jeho tělem, nelítostně nutila nervy k činnosti. Všechno ho svědilo. Šeď nabírala barvy, stíny, tvary, a hlasy... no, byly to jen hlasy.
„…rry, slyšíš mě? Kývni hlavou.“
Tvary a barvy pomalu zapadly do sebe, a nad ním se objevila profesorka McGonagallová. Její tvář byla zamračená úzkostí.
Zamrkal, a cítil, jak se jeho smysly probouzí s ostrým světlem, a tak lehce přikývl.
Na učitelčině tváři se objevila úleva. Podívala se někam na stranu a řekla:
„Začal komunikovat.“ A pak k němu otočila tvář zpátky. Dotkla se rukou jeho čela. „Jak se cítíš?“
Harry zavřel oči a nadechl si. Na chvíli, na jednu chvíli doufal, že to všechno… že všechno byl sen. Nejhorší noční můra, jaká se mu mohla zdát, ale i když to byl jen sen, tak mezitím…
„Odpověz mi.“ McGonagallová zvýšila hlas. „Jak se cítíš, Pottere? Víš, co se stalo? Hagrid tě našel na pozemcích. Kde ses tam vzal? Cos tam dělal? Jak jsi mohl bez dovolení opustit hrad a ještě uprostřed noci? Co se tam stalo?“
Harry otevřel oči, ale nepodíval se na ni. Jeho pohled zamířil k sněhobílému stropu, vidíc věci, které viděl jen on. Neodpověděl. Nedokázal otevřít ústa. Prostě se díval před sebe, a přál si skrýt se v tom teple a necitlivosti, ze kterého ho probudili proti jeho vůli.
McGonagallová se znovu podívala na stranu.
„Možná je ještě v šoku.“
„Neboj se, Minervo,“ odpověděl ji druhý hlas. Patřil školní sestře. „Dostane se z toho, ujišťuji tě. Jen co mi Hagrid přinese ten lektvar. Dáme ho do pořádku.“
Vedoucí Nebelvíru odstoupila a hluboce si povzdechla.
„Pottere, proč to vždycky musíš být ty?“
Ve stejném okamžiku se dveře ošetřovny otevřely a vešel Hagrid.
„Harry! Jak se cítíš, chlape?“ Zeptal se široce se usmívající Hagrid a přešel k jeho posteli. „Nahnal si mi pěknej strach. Co tě to popadlo, chodit po pozemcích uprostřed noci? Už sem si myslel, že si tam úplně zmrznul. Naštěstí tě Tesák vyčenichal. To zvíře štěkalo tak dlouho, dokud jsem ho nepustil a…“
„Hagride,“ přerušila ho profesorka McGonagallová. „Slibuji, že si s ním budeš moct promluvit ráno, ale teď bych ti byla vděčná, kdybys dal Poppy lektvar, pro který jsme tě poslali, a dovolil nám postarat se o Harryho.“
„Promiňte, paní profesorko, ale Snape není u sebe.“
Snape…
Něco v Harrym se zatřáslo. Pomalu se otočil a podíval se na Hagrida.
Není…
„Nikde není. Myslím, že musí bejt… no, víte, madam.“
„Hagride! Velice ti děkuji, ale už můžeš odejít.“
Snape není…
„Drž se Harry. Přídu ráno, uvidíme se, až ti bude líp.“
Volání… Voldemort už možná všechno ví…
„Poppy, postarej se o něj. Půjdu pro jeho přátele. Možná budou něco vědět.“
Kolik je hodin? Kolik času mohlo minout?
„Zůstaňte tady, Pottere. Půjdu připravit lektvar.“
Já neodpouštím…
Snape zemře… Voldemort ho zabije! Zabije!
Bez váhání odhodil peřinu a spustil chodidla na ledovou podlahu. Zběsile vstal a rozhlédl se po místnosti. Potřeboval něco na psaní. A kus pergamenu. Postřehl je na stole vedle vchodu na ošetřovnu. Zvedl pero, inkoust a pergamen, otevřel těžké dveře a zamířil do sovince.
Jakýkoliv běh událostí by vymyslel… vždycky by to skončilo jedině jedním. Smrtí Snapea.
Samozřejmě, mohl se mýlit. Ale silná předtucha mu říkala, že měl pravdu.
Potřeboval si v hlavě připravit plán akce. A vlastně ho ani nemusel vymýšlet. Věděl, co má dělat. Teď už nebylo nic, co by ho mohlo zastavit. Měl jen jednu, jedinou cestu. Nebyla žádná alternativa. Konečně si mohl dovolit vydat se na cestu, pro kterou byl od narození připravován. Neměl už nic, čeho by se mohl chytit, aby tu chvíli zdržel alespoň o nějaký čas, ve kterém ho proud zanese až k samému okraji vodopádu a už zbyde jen jedna cesta. Dolů.
Vešel do sovince. Hedvika tu nebyla. Pravděpodobně se vydala na noční lov, ale to bylo dobře. I tak ji nechtěl využít. Byla příliš rozpoznatelná a někdo by se to mohl dozvědět.
Přes okna bez skel dovnitř padaly vločky sněhu a foukal ledový vítr. Harry vzal obálku z malé skříňky v rohu místnosti, posadil se ke stěně, na bok postavil inkoust, rozložil pergamen na kolenou a začal psát:
Ještě jednou si přečetl dopis a zhluboka si povzdechnul.
Nechtěl být obětí. Nechtěl se předložit Voldemortovi. Napsal to jen proto, aby Voldemort souhlasil s jeho podmínkami. Pokud bude souhlasit…
Hrál o čas. Žádal dva týdny, aby se alespoň pokusil připravit. A pak půjde k Voldemortovi a bude s ním bojovat. Och, nevěřil, že má jakoukoliv šanci, ale udělá všechno, všechno, aby ho alespoň vzal sebou…
Nevěděl, kde přebývá jeho nepřítel. Mohl si jen domýšlet. Proto jako adresáta vybral Luciuse Malfoye, který byl jedním z jeho nejvěrnějších sluhů. Určitě s ním byl v kontaktu. Ale jak udělat, aby zprávu dostal okamžitě? Každá vteřina se počítala, a když by bylo příliš pozdě…
Hrozba. Ano. Všichni se bojí Voldemortova hněvu. Musí je přimět, aby uvěřili, že Voldemort čeká na tuhle zprávu a snažili se mu ji doručit co nejdříve, jak je to možné, jinak je surově potrestá.
Dopsal na obálku ještě jednu větu, zapečetil ji pomocí hůlky, vstal z ledové podlahy a rozhlédl se. Na nejvyšším bidýlku seděla velká, černá sova. Vypadala silně a rychle. S takovým úkolem by se měla vypořádat. Zavolal ji. Neochotně k němu přiletěla.
„Zaneseš tuto zprávu Luciusovi Malfoyovi do Malfoy Manor.“ Řekl a přivázal ji list k nožce. „Ale pospěš si. Je to velmi naléhavé.“
Sova se na něj podívala svým velkýma jantarovýma očima a hlasitě zaskřehotala. Přešel s ní k oknu.
„Leť,“ řekl a natáhl ruku. Pták roztáhl křídla a vylétl do temnoty, kde rychle zmizel s tmou.
Snape musí žít. Musí.
Nezáleží na tom, co udělal. Nezáleží na tom, jak moc mu ublížil. Byl součástí života, který za sebou Harry nechal. Byl to jediný člověk, který mu věnoval náklonnost.
***
Netoužil s nikým mluvit. Tak proč ho všichni museli otravovat otázkami a svou přítomností? Stejně nic nevěděli, nic nechápali.
Hned po odchodu Rona a Hermiony se na ošetřovně zjevila profesorka McGonagallová s Brumbálem, ale Harry se k nim jen obrátil zády, přikryl se až k bradě a dělal, že spí. Nečekal, že tomu ředitel věří, ale po první otázce, na kterou Harry neodpovídal, rezignoval s další, očividně vědíc, že s ním Harry nechce mluvit. Odešel na stranu s profesorkou McGonagallovou, chvíli si s ní šeptal, pak opustil ošetřovnu a nechal Harryho v rukou madam Pomfreyové.
Brumbál… vždy byl někým, komu Harry bezvýhradně věřil, ale po tom, co spatřil v těch nešťastných vzpomínkách, se veškerá důvěru zhroutila jako věž s příliš slabými základy a nedovolila mu pohlédnout do očí. Brumbál se ukázal jako… stejný manipulátor jako ostatní. Využíval všechny kolem pro svůj cíl. Potřeboval špeha, tak bez váhání poslal Snapea téměř k jisté smrti. To kvůli němu se Snape vrátil k Voldemortovi, kvůli němu se z něj stalo také monstrum… Jen kvůli jeho egoistickým, manipulujícím rozhodnutím se Snape chtěl osvobodit a využil k tomu Harryho. Oba byli stejní.
Ale to nic. Nebude na to myslet. Teď už na tom nezáleží. Na ničem nezáleží. Zanechal za sebou svůj život, všechny pocity, všechny sny… teď má k dosáhnutí jen jeden cíl. Musí počkat na Voldemortovu odpověď.
Celou noc nezamhouřil oka. Byl neklidný, vrtěl se na posteli, a stále se díval z okna, čekajíc…
Dostala se tam sova? Stihla to včas? Fungovala hrozba? Dostal Voldemort dopis? Souhlasil s jeho plánem nebo jeho odpověď bude… ležící tělo u brány hradu?
Mohl jen věřit tomu, že Voldemort nebude chtít takovou šanci ztratit. Harry se mu prakticky dával na stříbrném podnose. Nešlo mu přeci o to? Nebyl to jeho cíl?
Když přišlo ráno, vstal, oblékl se a beze slova opustil ošetřovnu, a vydal se do Nebelvírské věže. Bylo ještě příliš brzy, aby kohokoliv potkal. Společenská místnost byla opuštěná, ztracená v ospalém tichu a mlhavém soumraku. Harry se posadil před krb a díval se, jak plameny požírají dřevo. A přemýšlel, jestli v sobě ještě někdy pocítí takový plamen, protože se mu zdálo, že žádný oheň nedokáže roztát led uvnitř něj…
***
Zatímco Hermiona a Ron byli na snídani, on šel na Dějiny magie. Nicméně se mu na ně nepodařilo dorazit, protože ho na cestě zastavila profesorka McGonagallová. Vynadala mu za opuštění ošetřovny bez dovolení a nechtěla uvěřit tomu, že se už Harry cítí skvěle. Vzala ho k madam Pomfreyové na prozkoumání, ale ošetřovatelka, po vykonání několika testů, překvapeně potvrdila, že se Harry zdá být už téměř naprosto v pořádku, a že v noci pravděpodobně přeháněla, a to, co se zdálo být jako agonizující omrzliny, bylo jen způsobené divným šokem, ve kterém se nacházel.
To prohlášení vyvolalo další sérii otázek, kterými ho McGonagallová zahrnula, a toužila se dovědět, co způsobilo, že se nacházel na pozemcích v takovém stavu.
Už toho bylo příliš…
„To není vaše věc,“ řekl nakonec, vstal z lůžka a přehodil si tašku přes rameno. „A byl bych vděčný, kdybyste mě nechala na pokoji, profesorko. Tohle je škola, a ne vězení, a zdá se mi, že jsem pod neustálým dohledem a nemůžu si dojít sám ani na záchod, aniž by z toho nebyla aféra. Můžete mi odebrat body, ale všechno je to moje osobní záležitost a chtěl bych, abyste to respektovala.“
Po těch slovech se Harry otočil, pomalu odešel a zanechal za sebou McGonagallovou a Pomfreyovou v lehkém šoku.
McGonagallová nebyla hloupá. Věděl, že hned poběží za Brumbálem, aby mu podala podrobnou zprávu o Harryho chování, ale bude respektovat jeho žádost. A jen na tom mu záleželo. Aby ho nechali na pokoji.
***
Ve Velkém Sálu panoval obvyklý halas. Bradavičtí studenti nedokázali jíst v tichu. Jídlo bývalo kakofonií stovek hlasů, smíchu, křiku a občas i výbuchů.
Ale Harry je neslyšel. Seděl obalený v absolutním tichu, díval se na rozesmáté, přátelské tváře, tváře lidí, kteří byli šťastní, bavili se, vzrušovali a zabývali se nádhernými triviálními věcmi, s nimiž se kdysi zabýval i on, ale teď to vše přestalo mít smysl. Protože všechno se změnilo. Všechno, co pro něho bylo důležité, každý silnější úder srdce, každé emoce, které tak dlouho zaplňovaly jeho nitro… všechno zůstalo tam, ve sněhu. Nechal to zamrznout. Aby to zmizelo. Teď zůstalo jen ticho, které ho obklopovalo jako zeď a nepouštělo dovnitř žádný ze zvuků.
Nikdo, nikdo z těch všech lidí, co se na něj dívali nevěděli, co on… nikdo ani nepomyslel... nikoho nečekal takový osud… Díval se na ně všechny a poprvé ve svém životě je viděl tak jasně. Jako ve zpomaleném filmu. Ponořené ve svých malých problémech, zapletené do obyčejných, možná i zmatených, ale vlastně velmi triviálních vztahů… myslící si, že svět se točí jen kolem nich a nic jiného neexistuje. Ale existuje. Velmi jasně, občas i brutálně. Jen to skoro nikdo neviděl.
Dokonce i Ron, směšně se s ním hádal o tom, že má nějakou šanci proti skupině cvičených zabijáků. Harry dokonale znal jejich metody. Znal přeci jednoho z nich. Vlastně z toho důvodu k nim měl takový respekt. Ale Ron to nevěděl. Myslel si, že je všemocný… že dokáže něco, s čím si ani Moody nedokázal poradit. Nejlepší bystrozor, jakého kdy Harry znal.
Každý z nich měl stejný osud. Jediný způsob, jak je před tím uchránit bylo…
„Harry, prosím, přestaň…“ Hermiona se snažila zlehčit napětí, které viselo ve vzduchu, ale utichla, když na stole mezi nimi přistála sova. Černá sova.
Harry se na ni podíval a kousl se do rtu, a měl náhle pocit, že se místnost zatočila a strop se začal nebezpečně třást nad jeho hlavou, jako by se najednou měl svalit.
Obdržel odpověď. Od Voldemorta.
Natáhl se a odvázal zprávu, a pak, aniž by ztratil jedinou chvilku, ji rozvinul a četl:
Stalo se to. Opravdu to fungovalo!
„Co to…? Co se dě…?“ Uslyšel Hermionin hlas, ale přišel k němu jako zpoza skla. Ticho ho odvracelo. Sevřel zprávu v dlani, vstal do stolu, a ignoroval překvapený pohled svých přátel. Když byl za dveřmi do Velké Síně, vytáhl z kapsy Pobertův Plánek a podíval se na Snapeovy komnaty. V ložnici si všiml malé tečky s nápisem Severus Snape.
To mu stačilo.
***
Harry seděl ve třídě a zíral do zdi. Hodina měla už dávno začít, ale Snape tu nebyl.
Co vlastně cítil? Brzy uvidí člověka, který v něm všechno zničil, ale kterého přesto zachránil… Bylo to divné, ale necítil se vůbec nervózní. Ani nebyl vystrašený. Necítil ani odpor ani nenávist. Jen klid. Nekonečný klid, který přišel vždy, když se člověk srovnal s nevyhnutelným. Bezpečí. Kontrola. Byl povznesen nad všechny emoce, i ty příjemné. Věděl, že jich už stejně nikdy nedosáhne.
Pokud je něco tak silně rozdrcené… nikdo už to nemůže rozdrtit víc. Protože nejde rozdrtit kámen.
Zjevení se profesorky McGonagallové přijal s neměnným klidem. Byla to její slova, která tím klidem trochu zachvěla:
„Je mi líto, ale z důvodu nepřítomnosti profesora Snapea se dnešní hodina Lektvarů neuskuteční.“
Nepřítomnosti? To není možné… Přeci ho viděl na plánku. Je na hradě. Mapa nikdy nelhala. Že by ho Voldemort nějak oklamal?
Musel to zkontrolovat!
Udělal to okamžitě, jakmile vyšel ze třídy. Aniž by reagoval na Hermionino volání, zamířil přímo ke Snapeovým komnatám. Schoval se za nejbližším rohem, přehodil přes sebe neviditelný plášť a vytáhl plánek. Uvnitř uviděl dvě další tečky. Brumbála a Pomfreyovou. Musel počkat, až odejdou. Udělali to po deseti minutách.
„A co si o tom myslíte, řediteli? Má velmi vysokou horečku a je tak oslabený, jakoby ztratil nejméně dva litry krve, ale není to možné. Zkontrolovala jsem to a všechno je normální. Ačkoliv pochybuji, že v příštích dnech se mu vrátí síly natolik, aby mohl učit.“
„Neznáš ho, Poppy. Vsadím se, že se zjeví na hodinách už v pondělí. Severus byl vždycky tvrdohlavý…“
Brumbál a Pomfreyová zmizeli za rohem chodby a jejich hlasy utichly.
Věděl, že ho Voldemort nepodvedl. Splnil jeho požadavek. Nezabil Snapea. Vrátil ho živého. Ale Harry chtěl na vlastní oči vidět, že je to pravda.
Ještě chvíli počkal, sáhl po hůlce a namířil na dveře.
„Diffindo,“ zašeptal. V chodbě se rozlehla rána, jako by něco těžkého zasáhlo dveře. Harry sklonil hůlku a zadíval se na jejich dřevěný povrch. Nevěděl, kolik času uplynulo, ale klika se nakonec pohnula, dveře se otevřely a v tu chvíli ho Harry spatřil.
Stál naboso na kamenné podlaze ve svém černém pyžamu, opíral se rám dveří, jako by ho potřeboval, aby nespadl. Vlasy měl přilepené na bledé tváři. Mezi nimi se blýskaly oči s tmavými kruhy. Vypadal jako někdo, koho dělil jen vlas od smrti. Velmi tenký a slabý vlas.
Harry se zamračil, protože ho něco náhle napadlo: Ještě včera by byl pravděpodobně v šoku, kdyby ho spatřil v takovém stavu, ale teď… teď nic necítil. Jen trochu chladné satisfakce, že ten člověk tu stál jen díky němu.
Žil. A to mu stačilo.
***
Musel sestavit plán učení. Měl jen dva týdny, aby se naučil kouzla, která by mu umožnila alespoň doufat, že by mohl Voldemorta porazit. Ale kde začít? Měl už v hlavě jistou vizi, že by strávil celé dva týdny učící se v knihovně nebo v Komnatě nejvyšší potřeby. Ale byla to jen čistě teoretická vize. Pokud z toho chtěl něco získat, musel přejít od teorie k praxi.
To byl důvod, proč celý víkend strávil zavřený v Komnatě nejvyšší potřeby, která teď vypadal jako normální tréninková místnost – ta samá, ve které cvičil v pátém ročníku s Brumbálovou armádou. Pokusil se vytvořit všechna blokující, skrývající, maskující a odzbrojovací kouzla, jaká znal, ale bylo to jen zahřátí. S takovými kouzly by rovnou mohl na Voldemorta kýchnout. Nejdůležitější kouzla měl napsaná na kusu pergamenu. Napsal je ještě v Oddělení s omezeným přístupem, do kterého teď nemohl, kvůli Snapeově blokádě. Ale nechtěl je použít, nechal si je jako poslední možnost. Pokud vše ostatní selže.
Po dlouhém přemýšlení se rozhodl vrátit k Legilimens Evocis. To kouzlo bylo příliš užitečné, aby jej mohl nechat být. Luna ochotně souhlasila s pomocí, ale jen v týdnu, víkendy měla plné. Harry ji také poprosil, aby se zeptala Tonksové, jestli je stále ochotná mu dát nějaké soukromé lekce.
Hermiona a Ron… no, přestali ho sledovat a zasypávat otázkami. Nicméně se mu zdálo, že je na něj Ron naštvaný, že vynechal sobotní trénink. Byla pravda, že mu Harry jasně a důrazně řekl, že odchází z týmu, ale Ron tomu asi nevěřil. Nevěřila tomu ani Ginny, protože za ním stále chodila a ptala se, kdy přestane s tou depresí a začne se chovat jako ‚starý Harry‘. Odešla teprve tehdy, když jí Harry řekl, že je „otravná holka, která nemá o ničem ponětí“.
Možná si to Harry ani neuvědomil, ale vypadalo to, jako by za sebou pálil mosty…
***
Hermiona sledovala Harryho sedícího v lavici. Minuli už tři dny a on se stále choval nepřítomně. A téměř nic nejedl. Občas s nimi šel na jídlo, ale jen aby udržel své životní funkce, protože jedl méně než Křivolap. Ne, to nebylo trefné přirovnání. Každý jedl méně než Křivolap, s výjimkou Rona samozřejmě. Harry nejedl – on přežíval. A měla pocit, že jeho spánek byl také omezen na nutné minimum, neb měl neustále tmavé kruhy pod očima.
Na dnešních hodinách se také zdál absolutně nepřítomný. Teprve teď, když společně seděli ve třídě Lektvarů a čekali na příchod učitele, se cosi změnilo v rozložení jeho ramen a krku a vypadal, že je… napjatý? Ne, spíš zamyšlený.
Od čtvrtka neviděla Snapea ani jednou. Mnohokrát přemýšlela, co se s ním mohlo stát, a zda by už nebylo lepší, kdyby se na dnešní hodně objevil, anebo byl Harry v takovém stavu kvůli němu? Měla tolik otázek… Byla tak zaujatá obavami o Harryho, až se bála, že nevypracovala všechno, co měla.
Podívala se na hodiny. Minulo patnáct minut a ještě se nikdo neobjevil. Zmijozelové se zdáli být uvolnění a trochu pobavení. Přemýšlela, jestli to bylo dobré nebo zlé znamení. Možná už za nimi nikdo nepřijde? A možná se objeví profesorka McGonagallová, sesbírá zadání a znovu oznámí, že se hodina ruší? Hermioně se ten nápad nelíbil. Nechtěla ztratit další vyučování. Učebnici už znala nazpaměť, ale měla radši praktické lektvary, které by si potřebovala procvičit…
Její myšlenky byly přerušeny bouchnutím dveří. Všichni okamžitě zmlkli a otočili se. Všichni kromě Harryho.
Do třídy vešel Snape. Ve skutečnosti vpadl. Zabouchl za sebou dveře, a aniž by se zastavil, s povlávajícím pláštěm přešel ke katedře.
Hermiona ho pozorně sledovala, když kráčel mezi lavicemi dlouhými, rozhodnými kroky. Nevypadal nemocně… I když…
Snape se zastavil uprostřed třídy a chladně se rozhlédl po lavicích.
Hermiona se zamračila. I když… na pravé tváři si všimla jasné jizvy, která tam předtím nebyla.
Snapeův pohled se zastavil jen dva metry od ní. A Hermiona dokonale věděla, na koho se Snape dívá. Rychle přesunula zrak na Harryho. Chlapec se díval před sebe. Jako kdyby se nedíval na Snapea, ale skrz něj. V jeho očích nebylo nic než jen ledová lhostejnost a tvář postrádala jakékoliv emoce, ale přece… přeci by měl něco cítit… Ona sama slyšel, jak silně ji bije srdce!
Přenesla zrak zpět na Snapea, a když sledovala výraz na jeho tváři, cítila, jak se jí rozšiřují oči. Protože Snape… Snape se díval na Harryho se stejnou nenávistí, jako celých posledních pět let. A dokonce se jí zdálo, že tentokrát je nenávist větší než předtím. Jako by samotná Harryho přítomnost způsobovala, že se v něm, něco vařilo.
Jak... jak je to možné? Co se mezi nimi stalo?
„Profesorka McGonagallová vám na dnešní den zadala esej,“ řekl nakonec Snape. Jeho hlas byl tichý a chladný. Vytáhl hůlku a namířil ji k překvapeným studentům. „Accio eseje.“
Z lavic, tašek a aktovek se začaly objevovat svinuté svitky pergamenů. Hermionina esej se ji vytrhla z rukou, přeletěla třídu a přistála na katedře. Snape je zvedl a začal je procházet. Nakonec jeden vytáhl, rozvinul ho, krátce se na něj podíval, opět ho svinul a… zamířil k jejich lavici! Zastavil se před Harrym a podíval se na něho z hůry s takovým pohledem, který způsobil, že Hermiona cítila mrazení na zádech… a pak hodil esej na stůl.
„Tohle jsou jen dvě stopy, Pottere. Mínus deset bodů za nedodělaný domácí úkol a dalších deset bodů, že jste nedodržel pokyny učitele.“
Ve třídě panovalo ticho. Hermiona, naprosto překvapená vývojem, zírala na Harryho. A nejen ona. Celá třída se dívala na Nebelvíra a čekala na jeho reakci.
Harry pomalu zvedl hlavu a podíval se přímo do Snapeových očí a pak Hermiona spatřila, jak se Harryho tvář změnila, jak se ledová lhostejnost změnila v… pohrdání. Díval se na Snapea tak, jakoby muž pro něj v tuhle chvíli nebyl nikým.
A to, co udělal pak, nikdo nečekal.
Sáhl po své eseji, rozvinul ji a s klidem… ji začal trhat. Odhodil kousky na stůl, zvedl hlavu a znovu se podíval na Snapea.
„Teď mi můžete odebrat dalších deset bodů za ničení školního majetku,“ pověděl naprosto neutrálním tónem. Snape otevřel ústa, ale Harry byl rychlejší a dodal: „A dalších deset bodů za mluvení bez vyzvání. A nyní navrhuji, abychom začali s hodinou, protože se mi zdá, že každý s vašich studentů sem přišel, aby se něco naučil, a ne pro to, aby se díval, jak řešíte své osobní nepřátelství a předsudky. Profesore.“ Poslední slovo vyslovil takovým způsobem, jako by ho řezalo na jazyku a chtěl ho co nejrychleji vyplivnout, aby se zbavil jeho chuti.
Hermioně chvíli trvalo, než si uvědomila, že zírá s otevřenými ústy.
Snape nevybuchl, jako obvykle, když se mu pokusil některý ze studentů postavit, i když to, co Harry před chvíli udělal a řekl, se dalo kvalifikovat jako vážný pokus o sebevraždu. Ne. Snape přimhouřil oči, přeměnil je ve dvě úzké škvírky, a jeho pohled téměř pálil.
„Snažíte se blýsknout svou výřečností, Pottere?“ Zeptal se jedovatým tónem. „Mohl byste se naučit spoustě nových slov, zatím co budete abecedně uspořádávat tematicky seřazené knihy v naší knihovně. Každý víkend do konce školního roku. Doufám, že váš rektorský talent tam nalezne uplatnění.“
Koutek Harryho úst se neznatelně zvednul.
„Do konce školního roku? Jak chcete, profesore. Alespoň budu mít záruku, že pro mě nenachystáte jiné překvapení…“
Snape otevřel ústa, ale rychle je zavřel. Vypadalo to, že poprvé v historii nedokázal nalézt správnou odpověď.
Hermiona je oba sledovala.
Harry se díval na Snapea s největším pohrdáním. Tvář Mistra Lektvarů byla zkřivená hořkou nenávistí. Chovali se jako největší nepřátelé. Na jedné straně pohrdání… na druhé nenávist… O co tady šlo?
Nakonec Snape přetrhl pohled, ostentativně se odvrátil od Harryho a přešel doprostřed třídy. Se zlostí mávnul hůlkou k tabuli.
„Paralyzující lektvar. Užitečný při poskytování první pomoci obětem nejbolestnějších prokletí. Paralyzuje nervy, zeslabuje bolest. Máte hodinu na vaření. Do práce.“
Beze slova se posadil k psacímu stolu, přisunul si štos esejí, zanořil pero do červeného inkoustu a začal číst.
Studenti se po sobě překvapeně podívali. Někteří, doufající, že hodina nebude, a už schovali své pomůcky, je teď za mírného hluku vytahovali zpět na lavice.
Hermiona teprve teď začala dýchat. Ještě jednou se podívala na Harryho. Chlapec se choval, jako by se nic nestalo. Klidně si přepisoval z tabule ingredience. Kdyby se ozval kdokoliv jiný takhle ke Snapeovi, byl by jen třesoucím se klubkem nervů a on prostě… Nemohla tomu uvěřit.
Podívala se na Rona sedícího vedle. Chlapec zíral na Harryho, jako by ho nepoznával. Měl zamračené obočí a na tváři překvapení.
Hluboko se nadechla a také si začal přepisovat přísady.
První polovina hodiny byla relativně klidná. Snape kontroloval eseje, zatím co se studenti snažili vypořádat se složitým úkolem připravit paralyzující lektvar. Dokonce i ona s ním měla problémy. Za žádnou cenu nedokázala získat požadovanou barvu. Ronův lektvar vypadal jako zvratky a Harryho… Musel zamrkat, aby se ujistila, že vidí dobře. Harryho lektvar byl téměř dokonalý. Světle fialový, lehce průhledný. Jak to udělal?
Lehký šum, který převládat ve třídě, ihned utichl, když se Snape v polovině hodiny zvedl od svého stolu a začal je obcházet. Ale nezačal u Zmijozelů, jak měl ve zvyku. První stůl, ke kterému šel, byl ten, u kterého seděl Harry, Ron a Hermiona. Lektvary Rona a Hermiony sotva zachytil, ale když se podíval na Harryho směs… na jeho tváři se objevil mstivý výraz. Mávnul hůlkou a celý lektvar se vypařil.
„Selhání, Pottere. Nebelvír ztrácí třicet bodů za vaši neschopnost. Začněte od začátku.“
Hermiona cítil, jak se to v ní začíná vařit. Jak to mohl udělat? Harryho lektvar byl téměř ideální! Jak s ním takhle mohl zacházet?
Ale zdálo se, že Harryho vůbec nezajímá, co Snape udělal. Když muž zamířil dál, klidně si před sebe přitáhl mističky a nádoby s přísadami a začal dělat všechno od znovu.
„Znamenitě, pane Notte. Deset bodů Zmijozelu.“ Hermiona otočila hlavu a podívala se na Snapea nakloněného na zmijozelovým kotlíkem. „Máte v této oblasti skutečný dar. Na rozdíl od Pottera, který je největším selháním této školy. Již jsem přečetl vaši esej. Vynikající analýza. Dlouhá a promyšlená. Někteří lidé v této škole bohužel nevědí, jak by měla esej vypadat, a o nějaké přemýšlení nemůže být ani řeč.“
Hermiona nabrala dech.
Ne, to už bylo moc…
Snape přešel k dalšímu stolu. A překvapivě vždy našel něco, v čem byli zmijozelové lepší, než Harry. Urážel ho všemi možnými způsoby, jako by se v něm hromadil jed a konečně se ho mohl zbavit. Plival a plival a plival, kousal hlouběji a Harry… Harry prostě seděl a věnoval se lektvaru, aniž by si všímal toho, co Snape říká.
Hermiona obdivovala jeho klid. Ona sama už se třásla rozhořčením a byla na samém okraji výbuchu.
Nakonec Snape zakončil svoje kolečko a vrátil se ke stolu. Hermiona si oddechla úlevou.
Co to do něj vjelo? Jak se mohl takhle chovat? Byl vždy příšerný, ale tentokrát překročil všechny hranice. Vypadalo to, jako by najednou dostal nějakou posedlost znemožňovat Harryho. Nebo spíš obsesi máchat Harryho v bahnu.
Druhá polovina hodina uplynula normálně. Těsně před koncem hodiny Snape zvedl hlavu a oznámil:
„Váš čas skončil. Ukliďte po sobě, naplňte lahvičky, podepište je a nechte je na lavicích.“
Studenti začali přelévat lektvary do lahviček, ukládali přísady a nosili je do skladu. Ale Harry zůstal na místě a precizně odměřoval kapku esence škorpionova jedu.
Když zazvonil zvonek, studenti se vrhli ke dveřím, nechávajíc na svých lavicích více či méně úspěšné lektvary.
„Počkáte na mě?“ Zeptal se Harry, pečlivě míchal lektvar a neodtrhl od něj pohled. „Už brzy skončím.“
Hermiona přikývla, zavřela tašku a usadila se do lavice. Ron byl trochu méně dychtivý, ale když spatřil Hermionin pohled, poslušně si sedl vedle ní.
Ve třídě už zůstalo jen pár studentů, když Hermiona sledovala, jak Harry přelévá svou směs do lahvičky, a pocítila na sobě stín. Podívala se vzhůru. Nad jejich lavicí stál Snape, pozoroval Harryho chladným vypočítavým pohledem.
„Už je konec času, Pottere. Bude vás to stát dalších deset bodů. Dnes jste na hodině ztratil celkem čtyřicet bodů. Doufám, že…“
„Úžasné, jak rychle jste to spočítal,“ přerušil ho Harry. „Vaše schopnosti si zasluhují pochvalu.“
Hermiona se vytřeštila a zakryla si ústa rukou a Ron se tak rychle narovnal v židli, že z ní málem spadl.
Ve Snapeových očích hořelo něco zatraceně děsivého, a tvář mu zrudla.
„Tímto komentářem jste se stal porážkou pro svou kolej,“ vycedil smrtelně drsným hlasem. „Nebelvír ztrácí všechny body. Začínáte od nuly. Kromě toho…“
„Harry to nechtěl říct!“ Hermiona mu vpadla do řeči, a cítila, jak jí polévá ledový pot. Všechny body? Snape jim odebral všechny body? „Odpusťte mu to, profesore. On to tak opravdu nemysle!“
„Má pravdu!“ Ron se zdál být ve stejném šoku. „Nemůžete nám kvůli němu odebrat všechny body!“ Vyčítavě ukázal na Harryho. „On... ztratil rozum. Neví, co mluví.“
„Jsem si jistý, že si Potter dokonale uvědomuje, co řekl. A ponese za to následky.“ Obrátil své planoucí oči k Harrymu. „Kromě toho, za vaši drzost vám celý příští měsíc za každou drobnost na hodinách snížím hodnocení. A pokud budete dál pracovat s takovou neúctou, snížím hodnocení rovněž vašim přátelům. Rozumíme si?“ Zasyčel Snape a probodával Harryho pohledem.
Hermiona se na Harryho vystrašeně podívala. Chlapec si olízl rty a pokrčil ramen a nonšalantně odpověděl:
„Ano, pane.“
Nezdálo se, že by s ním Snapeova hrozba nějak pohnula. Vypadal jako někdo, kdo by se vzdal klidně své duše, jen aby nemusel ztrácet čas a energii rozmluvou s mužem, kterým opovrhuje.
Ron se na Harryho podíval se zlostí ve tváři.
„Co se s tebou děje? Vůbec tě nepoznávám! Nejdřív skončíš s Famfrpálem, pak urážíš Ginny, teď tohle!“ Hermiona spatřila, jak Snape přenesl pohled na Rona a zvedl obočí. „Nemůžeš prostě zmlknout? Kvůli tobě jsme ztratily všechny body!“
„Přestaň, Rone!“ Hermiona se ho snažila uklidnit, ale v Ronovi to, co zadržoval několik dní, konečně rozlétlo a celé to napětí, které mezi nimi několik dní bylo, explodovalo.
„Co je?“ Podíval se na ni. Viděla, jak je vzteklý. Viděla v jeho očích rozčarování a pocit zrady. Vůbec se mu nedivila. Jeho nejlepší přítel se náhle změnil v někoho úplně jiného a on nevěděl proč. „Přeci sama vidíš, jak se chová! Domnívám se, že skutečný Harry zůstal někde venku, protože ty,“ podíval se na Harryho. „nemůžeš být mým přítelem.“
„Nemluv tak, Rone!“ Vykřikla Hermiona ve stejné chvíli, kdy se Harry otočil na Rona, a propíchl ho tak ledovým pohledem, že ryšavec okamžitě zbledl a ztichl.
„Pak jdi a najdi ho,“ odpověděl chladným hlasem, zbaveným veškerých emocí.
„Možná to udělám,“ zamumlal Ron naštvaně, pak si sebral svou tašku a vyšel ven.
Hermiona sevřela rty, cítíc v očích slzy. Věděla, že ho teď jistě nezastaví. Bude si s ním muset promluvit, i když měla obavy, že to nebude snadné.
Než se stihla uklidnit, zasáhl ji Snapeův jízlivý hlas:
„Jaké vzrušující představení…“ Hermiona otočila hlavu a podívala se na muže. Snape se díval na Harryho s planoucí intenzitou, zatím co se Nebelvír klidně balil. „Vždycky musíte hrát hlavní roli ve všech dramatech, Pottere?“
Harry přestal balit. Pomalu zvedl hlavu a podíval se přímo do černých očí.
„Ano, pane. Vždycky.“
Obličej Mistra Lektvarů se okamžitě změnil a přeměnil se v bledou, nepřístupnou masku.
„Jděte mi z očí.“ Zasyčel. „Okamžitě.“ Snapeův hlas téměř vibroval. Obrátil se k nim zády, přešel ke svému stolu, a sbíral z něj eseje.
Harry se vrátil k balení. Hermiona jen snila o odchodu. Měla pocit, že se ve vzduchu vznášely ledové krystalky nenávisti.
Harry zavřel tašku a zvedl se ze svého místa, ale ve chvíli kdy to udělal… zavřel oči a on sám se nebezpečně zachvěl. Spadl dopředu, narazil do lavice, ale naštěstí se opřel rukama o desku stolu, než spadl na podlahu. Ale nedokázal zastavit lahvičku, aby se neskutálela po lavici a s třeskem se rozbila o podlahu.
„Harry!“ Hermiona k němu přiběhla, a podepřela ho. „Není ti nic?“
Pohlédla na Snapea. Muž se na ně díval přes rameno. Na jeho tváři bylo překvapení.
Harry si přitiskl dlaň k čelu.
„Nic. Jen... se mi zatočila hlava. Už pojďme.“ Podíval se na rozbitou lahvičku. Hermiona následovala jeho pohled.
„Och, Harry, mrzí mě to… Možná se mi povede to spravit?“
„Nech to být. Neopravíš to. Můžeš jen uklidit nepořádek. Nezáleží na tom…“
Hermiona si povzdechla a vytáhla hůlku, ale ve chvíli, kdy ji nasměrovala k rozbitým kouskům skla a lektvaru rozlitému po podlaze, spatřila, jak se lahvička zvedla, rozbité kousky skla se spojily a zbytek lektvaru proudí dovnitř.
Rychle zvedla hlavu. Snape stál s napřaženou hůlkou a zúženýma očima.
Lahvička přistála na lavici neporušená, i když bylo lektvaru jen půlka.
Harry ji chvíli studoval. Nezvedl hlavu. Nepodíval se na Snapea. Po chvíli se sklonil, zvedl tašku, přehodil si ji přes rameno a beze slova odešel. Ale Hermiona zůstala. Podívala se na opravenou lahvičku a následně na Snapea schovávajícího hůlku. Ale ve chvíli, kdy na ni padl chladný pohled učitele, se rychle otočila a běžela za Harrym.
Nesouhlasila s Harrym. Všechno šlo napravit. Pokud jste věděli jak.