Hermiona přestala psát a podívala se z okna na bílý sníh. Měla pocit, že se sype čím dál víc a ačkoliv nebylo vidět dál než na pár metrů, ty ohromné, slepené vločky, které se nepřestávaly sypat z mraku a narážely do okna, v ní vzbuzovaly neurčitu úzkost. Jako by se každou chvíli z té temnoty mělo vynořit něco o mnoho nebezpečnějšího, a ty velké vločky sněhu byly něco jako předehra. Oznámení války, která visela nad hradem a každou chvíli ho mohla dostat svými ledovými, krvavými prsty.
Zatřásla hlavou a zavřela oči.
Ne, byl to jen sníh. V poslední době je příliš přecitlivělá.
Podívala se na Rona, který seděl vedle ní a spal s hlavou na pergamenu. Poslední řádky textu byly úplně rozmazané a už si představovala, jak bude vypadat jeho tvář, až se vzbudí. Přemýšlela o jeho rozcuchaných vlasech a červeni studu na tvářích, když si bude stírat z tváře inkoust a cítila v srdci teplo. Vždycky byl tak bezstarostný. Zdálo se, že neexistuje nic, co by mohlo způsobit, aby se začal obávat a mít černé myšlenky, které ho požíraly zevnitř. Tak jako ona. Jako jediný dokázal časem zapomenout a alespoň na okamžik se přestat obávat problémů, které jak se zdálo, neměly konce. Občas měla pocit, že přehání, že by se neměla tak bát, ale nedokázala si přestat dělat starosti. Nedokázala jen tak mávnout rukou a říct si ‚nějak to dopadne‘. On to dokázal. Dělal to tak celou dobu. Žil ve svém vlastním světě, ve kterém neexistovaly problémy, a přinejmenším ne takové, které by se nedaly vyřešit nic neděláním. Byl to skutečný dar. Občas snila o tom, co by dala alespoň za polovinu takového daru. Ale on se na ni jen usmál, anebo udělal něco hloupého a ona věděla, že ‚nějak to dopadne‘. To, že byl tak bezstarostný, nebylo rozhodně špatné, jak se mohlo zdát a určitě před sebou mají dlouhou budoucnost, i kdyby za chvíli měla v hradu vypuknout válka. A že Harry jistě najde nějaký způsob, jak porazit Voldemorta…
Ano, Harry…
Podívala se na velké hodiny visící na stěně. Kyvadlo se rytmicky houpalo, a rozdělovalo čas na malé, stejné kousky. Právě byla půlnoc. Měl se za chvíli vrátit. Ale ta chvíle už minula před třemi hodinami.
Snažila se neznepokojovat, ale nedokázala to. Viděla, jak se choval celý den. Náhle z úplné deprese přešel do absolutního… vlastně, čeho? Nejprve se pro sebe usmíval, a za chvíli se na jeho tváři objevil smutek. Vypadal, jakoby sám nevěděl, kde se nachází a co má dělat. Sledovala ho pečlivě, když se během hodiny díval do stěny, nepřítomně se usmíval a byl myšlenkami na míle daleko. A nejhorší bylo to, že si domyslela, za kým šel…
Nemohla přejít to, co odhalila a viděla. Prostě nemohla. Jen ta myšlenka, že Harry, ten Harry, kterého znala od dětství, že… bože, dokonce ji bylo těžko jen z toho, že na to myslela… je zamilovaný do učitele, kterého odjakživa nenáviděl… sama myšlenka ji způsobila husí kůži a něco těžkého se jí usadilo v žaludku. Bylo to tak abstraktní, tak nelogické… Jak mohl? Jak se do něj mohl zamilovat? Přeci je to Snape…
Ne, musí přestat. Zase začíná myslet jako Ron.
Už nešlo o to, že je Snape… Snape, že je jejich učitelem, že je od Harryho o dvacet let starší. Šlo o to, že je… nebezpečný. Že mu může ublížit, k něčemu ho využít, udělat mu něco, co ho zničí, může…
Zavřela oči, opřela se lokty o stůl, skryla si tvář v dlaních, a zhluboka se nadechla.
Může, ale nemusí. Možná, že k Harrymu také něco cítí…
Když se dozvěděla pravdu, začala pozorně Snapea sledovat. Hodně pohledů a divné chování, které se dřív zdály nesrozumitelné, najednou nabralo smysl. Pamatovala si je. A pamatovala si, jak se Snape díval na Harryho, jak ho zkoumal pohledem při každé možné příležitosti, jako by se nedokázal zastavit. Jako by v sobě měl jakousi vnitřní potřebu, a ta potřeba zahrnovala Harryho, jeho blízkost. Teď, když věděla na co se dívat, viděla všechno. A když se náhodně setkali na chodbě… Snape vypadal, jako by byl zasažen matoucím kouzlem. Díval se na Harryho a neviděl nikoho jiného. Občas měla pocit, že když procházeli kolem sebe, jen silou vůle odolal nutkání, aby se ho nedotknul, nepřitáhl ho k sobě a nevzal si ho. Ale vždy jen sevřel dlaně v pěsti a schoval je bezpečně do kapes svého velkého černého pláště.
Tak se nechová někdo, kdo nenávidí.
A přesně to říkala Harrymu v knihovně. Nemohla se dívat na jeho utrpení. Nemohla sledovat jeho zaslepení, ale nemohla mu vzít naději. Protože si pamatovala, jak byl Harry šťastný, když se večer vracel do společenské místnosti. Nikdy předtím neviděla takový třpyt v jeho očích. Věděla, že je zamilovaný. Bylo to vidět na první pohled. Byl šíleně zamilovaný. Ale nikdy nečekala, že objektem jeho citů a důvod toho všeho štěstí… by mohl být Snape. To si prostě protiřečilo. A přesto všechno to nedokázala pochopit. Protože, co mu ten necitelný, uzavřený člověk mohl dát? Co mu mohl nabídnout? Co způsobilo, že se do něj Harry úplně zbláznil? Co v něm bylo?
Její myšlenky byly přerušeny šelestem odsouvajícího se obrazu. Okamžitě se podívala ke vchodu, ale místo Harryho uviděla do pokoje vcházet profesorku McGonagallovou.
Stačil jeden pohled na profesorčině tváři, aby Hermionu ovládla ledová vlna hrůzy.
***
Když Hermiona procházela temnou chodbou, zdálo se jí, že cesta na ošetřovnu je delší než obvykle. Musela se držet, aby se před učitelkou ovládala, a prostě neběžela. Ron také měl problém se jich držet a neustále popobíhal. Nikdo z nich se neozýval.
Z těch několika vět, které jim McGonagallová řekla, se zdálo, že Harryho před několika minutami našel Hagrid na pozemcích hradu. Byl promrzlý a chladný téměř k hranici možností. Sotva komunikoval, když ho odtamtud Hagrid vzal, a od chvíle, co se nacházel na ošetřovně, neřekl nikomu ani slovo. Přiznala také, že se dokonce začali obávat, že na něj kdosi použil Imperius, ale provedla magický test a nic takového nezjistila.
Hermionino srdce bilo čím dál rychleji a silněji, když se blížili k ošetřovně, a ona uviděla ty velké, těžké dveře… A náhle se dveře otevřely a z nich vyběhla madam Pomfreyová.
„Och, Minervo, dobře, že jsi tu!“ Vykřikla panikou. „Nevím, co se stalo! Na chvíli jsem odešla připravit pro něj několik lektvarů, a když jsem se vrátila, postel byla prázdná. Potter zmizel!“
Hermiona ucítila, jak jí srdce padá až do žaludku. Oči profesorky McGonagallové se rozšířily.
„Musíme ihned prohledat hrad! Nemohl v takovém stavu odejít daleko! Jsi si jistá, že ho nemáš u sebe?“
Pomfreyová energicky zavrtěla hlavou.
„Prohledala jsem všechno, každý kout. Nikde není.“
Hermiona ji nikdy neviděla tak vystrašenou. Ošetřovatelka byla známá tím, že dokázala zachovat chladnou hlavu v každé situaci. Zlomeniny, podivná zdeformování, smrtelné rány, následky prokletí… nic ji nedokázalo vyvést z rovnováhy, ale náhle zmizelý pacient bylo něco úplně jiného. Zde její znalosti a zkušenosti byly k ničemu.
„Musíme uvědomit všechny profesory, svolat duchy a skřítky. Musíme ho najít a to nejrychleji. Proboha, přece jeden žák nemohl jen tak zmizet z hradu. Musí někde být.“
„Já vím, kde je!“ Vykřikla náhle Hermiona. Obě ženy se na ni překvapeně podívaly. „Chci říct… myslím si to. Pojď, Rone.“ Uchopila naprosto zmateného chlapce za ruku a začala ho tahat. „No tak…“ Náhle se zarazila, když uslyšela divný zvuk, přicházející z jedné boční chodby a zněl jako… pleskání.
Všichni čtyři se tím směrem otočili. Zvuk se přibližoval a po chvíli se z rohu chodby vynořil… Harry. Šel na boso po kamenné podlaze, oblečený v nemocničním pyžamu se skloněnou hlavou a zrakem zanořeným do podlahy.
Hermiona se skoro zhroutila úlevou, ale úleva to byla jen chvilková, protože když přišel blíž, a na jeho tvář padlo světlo z pochodní, její žaludek se přetočil.
Protože tohle už nebyl ten Harry, kterého viděl před několika hodinami. Vypadal, jako by během krátkého času zažil peklo. Jeho tvář byla bledá a propadlá. Oči měl tmavé, a i když je nemohla vidět, protože byly nasměrované dolů, zdálo se, že postrádaly jakýkoliv výraz. Byly mrtvé.
„Pottere,“ hlesla nakonec profesorka McGonagallová, když se k nim Harry přiblížil. „Neměl byste vstávat a bloudit sám po hradě v takovém stavu. Jasně jsme vám řekly, že máte ležet v posteli.“
„Kámo, všichni jsme se o tebe báli,“ zamumlal Ron a zíral na Harryho se směsicí strachu i radosti.
„Jak jsi nás mohl takhle vyděsit?“ Pověděla madam Pomfreyová rozhořčeně. „Zmizet bez varování! A ještě naboso! Podlaha je přece ledová! Vždyť jsi byl zmrzlý a teď ještě…“
„Něco jsem musel udělat,“ řekl Harry nezvykle tiše, ale takovým hlasem, že se i Hermiona otřásla. Madam Pomfreyová ihned utichla.
Harry prošel kolem nich, aniž by jim věnoval jediný pohled, a zmizel za dveřmi ošetřovny.
Hermiona polkla, ale měla pocit, jako když polyká kamení. Vyměnila si pohled s profesorkou McGonagallovou a zamířila za Harrym. Pomalu vešla na ošetřovnu, slyšela za sebou kroky Rona a profesorky McGonagallové a tiché mumlání madam Pomfreyové, která se evidentně nedokázala zbavit svého nevěřícného rozhořčení.
Harry byl právě u postele. Položil se na ni zády a přikryl se peřinou až k bradě. Hermiona se podívala na Rona, který v odpověď jen pokrčil rameny. No, to ji stačilo jako podpora z jeho strany.
„Zůstaňte s ním,“ řekla šeptem profesorka McGonagallová. „A já půjdu pro ředitele.“ Po těch slovech se otočila a zamířila k východu.
„A já půjdu dokončit přípravu lektvaru,“ oznámila madam Pomfreyová a zamířila ke své kanceláři. „Jen se ujistěte, aby znovu nezmizel,“ rozpačitě se podívala na postavu na posteli a zmizela za dveřmi na druhé straně místnosti.
Hermiona si povzdechla a pomalu přešla k Harryho lůžku. Přisunula si židli stojící u stěny a sedla si, položila si ruce na kolena a nevěděla, co dělat. Ron stál jako živá socha plná úzkosti a zmatku. Měla tolik otázek, ale nedokázala ze sebe dostat slovo. Něco se v Harrym změnilo. Cítila to velmi jasně a bála se toho.
„Jak se cítíš, kámo?“ Ozval se jako první Ron, přerušil tak ticho ve vzduchu, a zachránil ji tak.
„Žiju, jak vidíš,“ odpověděl Harry. Jeho hlas byl chladný. Znala ho šest let, ale jistě nikdy neslyšela takový tón. Mimo to měla pocit, že je vlastně nechce vidět, že by je odsud nejraději oba vyhodil.
„Mluv s námi,“ ozvala se tiše. „Báli jsme se o tebe. Profesorka McGonagallová nám řekla, že…“
„Nežádal jsem o to, abyste se báli. Dokážu si poradit sám.“
Hermiona se kousla do rtu.
„Co se s tebou děje?“
„A co se má dít?“ Zeptal se, otočil se, podepřel se na loktech a podíval se na ni.
Hermiona zadržela dech. Harryho oči… byly úplně ledové. A tvář… tak prázdná, jako by z ní zmizely všechny emoce. Jako by tam, v tom chladu, ve kterém skoro umrzl, zamrzlo i jeho srdce. Byl vyplněný ledem až po okraj.
„Co? Přeci vidím, že s tebou není něco v pořádku,“ pověděla téměř plačtivě. „Hagrid tě našel na pozemcích. Byl jsi zmrzlý a…“
„Nebuď naivní,“ přerušil ji Harry. „Nemohl jsem zmrznout někde na pozemcích. Moje předurčení je úplně jiné. Jsem přeci Vyvoleným,“ odpověděl s takovým pohrdáním v hlase, až se Hermiona ušklíbla. „Všichni mě opatrují a ochraňují, abych se dožil střetu s Voldemortem. Nemůžu umřít. Teď ještě ne.“
„Přestaň říkat nesmysly!“ Vrazil se do toho Ron. „Co to do tebe vjelo? Vidím, že ti v té zimě zmrznul i mozek. Jak můžeš takové věci říct?“
„Můžu, protože je to pravda,“ odpověděl klidně Harry. „Jakmile splním tu velkou misi, pro kterou jsem se narodil, možná mi nakonec všichni dají svatý klid…“
„Víš, jestli ti tak záleží na klidu, můžeme ti ho dát už teď.“ V Ronově hlase se objevil hněv.
„Přestaň, Rone,“ přerušila ho Hermiona a snažila se co nejrychleji uklidnit jeho zlost.
„Nepřestanu, dokud s námi on nepřestane zacházet jako s nepřáteli,“ zavrčel nebelvír.
„Harry si prostě potřebuje odpočinout.“ To bylo jediné vysvětlení, které mu mohla v tu chvíli dát s nadějí, že se chytí na háček a uklidní se. Sama zadržovala v nitru neklid, a měla pocit, že ještě chvíli, a rozsype se na kousky.
„Harry, profesor Brumbál tu hned bude. Možná by sis s ním mohl promluvit o... jistých věcech.“
K jejímu překvapení se jeho oči staly ještě ledovější.
„Nikdy o něm už nemluv v mé přítomnosti. Nechci s ním mít nic společného, a jestli se dozvím, že jsi k němu šla a něco mu říkala… přestaneš pro mě existovat. Úplně.“
„Jak s ní můžeš takhle mluvit?“ Zasyčel Ron. „Vždycky jsme byli na tvojí straně, bez ohledu na všechno, a teď na nás budeš hnusnej jen proto, že se o tebe bojíme?“
„Jak jsem už říkal, nežádal jsem to od vás,“ odpověděl Harry a obrátil pohled k Ronovi zrudlému zlostí.
„Výborně! V tom případě…“
„Bože, co to je za křik?“ Přerušila je madam Pomfreyová, objevila se jako duch s lahvičkou v ruce. Hněvivě pohlédla na Rona a Hermionu. „Měli jste se o něj postarat, ne ho trápit. Chlapec potřebuje odpočinek. Kdybych věděla, že to tak dopadne, tak bych vás odsud ihned vyhodila a poprosila profesorku McGonagallovou o jeho ohlídání. A teď, zmizte odsud, než vám odeberu body.“
Ron se otočil na patě a zamířil ke dveřím, ale Hermiona měla pocit, že se nedokáže pohnout. Byla příliš vystrašená a šokovaná. Pomalu se podívala na ošetřovatelku, zvedla se ze šidle a následovala Rona.
Harry… se nechoval jako Harry. Něco se s ním stalo. Něco velmi zlého. A byla to Snapeova vina. Byla si tím jistá, jako si byla jistá, kdy založily Bradavice. A mělo to něco společného také s Brumbálem, protože Harry náhle zcela změnil svůj postoj k řediteli. A ona o tom nemohla nikomu říct a cítila se tak… tak…
Kradmo si otřela oči a vlekla se za Ronem temnými chodbami hradu.
Harry požadoval nemožné, když nechtěl, aby se o něj obávala. Byl jejím nejdražším přítelem. Vždycky, i v těch nejtěžších chvílích. Nemůže ho opustit, zvláště ne teď, když se zjevně pokusil odehnat každého, komu na něm záleželo.
Ale jí neodežene. Může se snažit, ale ať udělá cokoliv, nepovede se mu to.
***
Celou noc nemohla usnout. Její mysl překrývaly těžké, černé mraky. Ještě nikdy v životě se o Harryho tak moc nebála, jako teď. Vždy jeho chování chápala, ale tentokrát bylo úplně jiné. Změnil se v někoho cizího. Někoho, koho vůbec neznala.
Podařilo se jí zdřímnout až nad ránem. Proto vstala pozdě, a když sešla do společenské místnosti, většina studentů už byla na nohou. Proto si všimla Harryho sedícího na pohovce, dokud nehledala v místnosti Rona.
Srdce jí okamžitě spadlo do žaludku. Opatrně přešla k pohovce a obešla ji. Harry seděl bez pohybu, s lokty opřenými o kolena, spletenými dlaněmi a zrakem upřeným do plamenů. Světlo ohně se mu odráželo v brýlích a byla to jediná známka života v jeho tváři, která se teď v denním světle zdála ještě více nehybná a pozbavena výrazu více než předtím.
Nejistě se posadila vedle něj, a absolutně nevěděla co říct a dělat.
„Neměl bys být ještě na ošetřovně, Harry?“ Zeptala se jemně.
„Ne,“ byla jediná odpověď, kterou dostala.
„Madam Pomfreyová ti dovolila odejít?“
„Ne.“
„Tak jak…?“
„Prostě jsem vstal a odešel. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat,“ pověděl Harry, aniž by odtrhl pohled od ohně a nepodíval se na Hermionu ani jednou. Teprve teď si všimla tmavých kruhů pod jeho očima. Zdálo se, že ani on celou noc nespal.
„Jak se cítíš?“ Věděla, že to byla zbytečná otázka, ale musela to zkusit.
„Jako nikdy předtím.“
Co to bylo za odpověď?
„Ahoj, lidi!“
Hermiona téměř poskočila, když se vedle ní objevila usmívající se Ginny. Dívka přeskočila opěradlo a posadila se vedle nich na pohovku.
„Proč máte takové nešťastné tváře? Dneska je pátek, ještě několik hodin mučení a od zítřka je víkend a to znamená první famfrpálový trénink! Nemůžu se dočkat. A ty, Harry?“
„Už nebudu hrát v týmu,“ odpověděl klidně chlapec. Ginny se na něj podívala s ohromením, ale pak se rozesmála.
„To nebyl dobrý vtip.“
„To vůbec nebyl vtip.“ Harry otočil hlavu a věnoval jí chladný pohled. „Je válka, a já mám úkol. Všichni ode mě očekávají, že porazím Voldemorta, ne to, že vyhraju famfrpálový pohár. Lítání na koštěti a honění se za míčem je teď nejméně důležité. Těžko porazím Voldemorta tím, že ho trefím Zlatonkou mezi oči.“
Ginnyny oči se rozšířily a ústa otevřela, jako by slyšela to nejhorší rouhání ve svém životě.
„Harry se dnes necítí dobře,“ řekla Hermiona rychle, když viděla Ginnyn výraz. Odvrátila od ní hlavu a naznačila ji, že by měla odejít. Opravdu nechtěla, aby si všichni mysleli, že Harry zešílel, i přesto, že se tak choval.
„Čus,“ zabručel Ron, a zastavil se u nich.
„Och, Rone.“ Hermiona se na něj otočila s rozpačitým úsměvem. „Konečně jsi tady. Pojďme na snídani.“ Zvedla se z pohovky, a vytáhla sebou šokovanou Ginny, ale Harry se nepohnul. Po pár krocích se na něj Hermiona otočila. „Pojď, Harry.“
Chlapec pomalu vstal a přehodil si tašku přes rameno.
„Nejdu na snídani. Jdu na hodinu.“
„Ale hodina přeci začíná až za půl hodiny.“
Harry se na ni podíval s lhostejným pohledem a prohlásil:
„V tom případě tam budu první.“ Po čemž prošel kolem trojce a klidným krokem přešel přes portrét buclaté dámy.
Hermiona a Ron se na sebe podívali, a v tom pohledu bylo všechno. Úplná bezradnost.
***
Harry se takhle choval celý den. Mlčel nebo odpovídal polovičními slovy. Nebo se prostě díval do prázdna, tak jako teď.
Přestože ve Velké Síni panoval hluk, Harry se zdál úplně mimo. Seděl bez pohybu nad prázdným talířem, pozoroval rozesmáté studenty, jak si povídali nebo jedli. Vypadal a choval se jako robot. Jako by jediná jeho životní funkce byla dýchání. Jako by neexistoval.
Hermiona se na něj dívala, a cítila v srdci čím dál větší starost. A taky údiv, že vůbec přišel na oběd, ačkoliv se ničeho vůbec nedotkl a vůbec nereagoval na její přesvědčování. Ron seděl vedle, jedl mlčky oběd a prohlížel si ranního Denního Věštce, do kterého se ani nepodívala, příliš zabraná do myšlenek o Harrym.
„Och, další útok,“ řekl mezi jedním a druhým soustem. „Merline…“ Odmlčel se a díval se na text vyvalenýma očima. „Zabili dvacet dva lidí, včetně sedmi dětí…“
Hermiona přestala sledovat Harryho a otočila se na Rona, šokovaná tím odhalením. Ale rychle litovala toho, že to udělala, protože popis způsobů, jakým byli ti lidé zabiti, ji vzal chuť k jídlu a sevřený žaludek se naplnil odporem a hrůzou.
„Oh bože… to je hrozné… nechutné…“
„Nebuď směšný,“ ozval se Harry. Oba přestali číst a podívali se na něj s překvapením. „Je válka. Oběti jsou normální. A bude jich ještě víc.“ Pověděl to tak lhostejným tónem, jako by mluvil o počasí a přesvědčoval je, že nic neudělají s tím, že prší. Ale tady šlo přece o lidské životy!
„Myslíš si, že je to normální?“ V Ronově hlasu byla autentická nedůvěra. „V tom případě ti můžu přečíst, jak ti mizerní Smrtijedi zabili dvouleté mudlovské dítě?“
„Smrtijedi jsou dokonalý zabijáci,“ odpověděl klidně Harry. „Jsou tak vycvičení. Aby mučili, způsobovali bolest, zraňovali a zabíjeli bez mrknutí oka. Nemají city. Nevědí, co je to lítost. Voldemort nepřijímá do svých řad hlupáky. Jsou zatraceně inteligentní a nechávají za sebou těla. Nejde je zastavit. A nikdy se to nezmění. Nikdy v nich nevzbudíš ani jiskru lítosti.“
Ron vypadal na hranici výbuchu.
„Copak si úplně zešílel? Mluvíš, jako bys je obdivoval! Nemám v úmyslu v nich vyvolávat lítost! Kdybych mohl, zabil bych je všechny!“
„Než stihneš vytáhnout hůlku, oni už budou mít naplánováno pět kroků napřed. Jsou mistři v plánování a lstivosti. Vždy budou několik kroků před tebou.“ V Harryho hlase nebyl ani stín emoci.
„Mám toho dost!“ Ron už skoro křičel. „Přeci tu nemůžeme sedět se založenýma rukama a čekat, až zabijí všechny mudly. Musíme najít nějaký způsob, jak jim udělat to samé, co oni dělají nevinným lidem!“
„A staneš se stejným jako oni. Každou vraždou zničíš svoji duši. Zbavíš se citů. Všech emocí. Oni neustále zabíjejí, proto v nich už po nějaké době nezůstává nic. Přestanou rozlišovat dobro a zlo a proto proti nim nemáš šanci. Oni využijí každé tvé slabosti. Ty máš city, máš blízké. Oni se nestarají o nikoho a o nic. A díky tomu přežívají.“ Harryho hlas byl stejně ledový jako jeho pohled. „Stačí, když pomyslíš na záchranu kohokoliv, stačí, že na chvíli zaváháš a oni toho hned využijí proti tobě. Ve chvíli, kdy se budeš bát o své blízké, oni je všechny zabijí. A tebe rovněž.“
„Zmlkni!“
„Rone, uklidni se!“ Hermiona už to nemohla snést. „Harry, prosím, přestaň…“ Její slova byla přerušena výkřikem černé sovy, která směřovala mezi ně. Měla načepýřené peří a k noze přivázaný malý vzkaz.
Hermiona se na sovu překvapeně podívala.
Pošta? V tuhle dobu?
Harry bleskově vztáhl ruku a odvázal ji lístek od nožky, která se ihned zvedla do vzduchu, a hlasitě zaskřehotala, jako by si na něco stěžovala.
Harry rozvinul lístek a rychle po něm přeběhl pohledem, a ač se jeho výraz na tváři nezměnil, objevila se na něm divná bledost.
„Co to je?“ Zeptala se Hermiona, a sledovala ho se znepokojením. „Co se dě…?“ Ale nedokončila to, protože se Harry zvedl a pomalu, beze slova opustil Velkou Síň.
Ale neklid nechtěl nebelvírčino srdce opustit, a po této podivné události, se ještě zvětšil.
***
Na štěstí se Harry objevil na další hodině.
Stálo ji to hodně úsilí, ale nakonec namluvila Ronovi, že by se neměl trápit Harryho chováním. Vysvětlila mu, že Harry potřebuje čas, že se mu stalo něco zlého, a že teď potřebuje jejich podporu, aniž by přilíval olej do ohně. A přes zbytek dne se Ron opravdu snažil nekomentovat chování svého přítele, ač mu vůbec nerozuměl a jistě to pro něj bylo těžké. Ale určitě ne tak těžké jako pro ni, když sledovala Harryho, a věděla, že mu nemůže pomoct, že nedokáže udělat nic, co by ho vytrhlo z jeho lhostejnosti.
Sledovala ho pečlivě, každou chvíli pozorněji, protože věděla, že poslední hodinou jsou dnes Lektvary. A to znamenalo, že se Harry setká se Snapem. Potká se s osobou, která byla nejpravděpodobněji příčinou jeho stavu. A když se blížila hodina, kdy měly Lektvary začít, ani výraz tváře, ani Harryho chování se vůbec nezměnilo. Měl by přece projevit nervozitu, strach, zlost, cokoliv. Ale to Hermiona se stresovala čím dál víc, zatím co Harry… no… vypadal, jako by ho to vůbec nezajímalo.
Teď také, když seděli ve třídě a čekali na Snapeův příchod, prostě se díval do prázdna, a jeho tvář byla úplně zbavená jakýchkoliv emocí.
Nakonec se klika na dveřích pohnula, a Hermionino srdce poskočilo, když se ty těžké dveře otevřely, a objevila se… profesorka McGonagallová.
Ve třídě se rozlehl šum nevěřícného šepotu. Studenti se po sobě podívali, úplně zaskočeni náhlým zjevením vedoucí Nebelvírů.
Učitelka přešla k černé katedře Snapea a utišila studenty pohybem ruky.
„Je mi líto, ale z důvodu nepřítomnosti profesora Snapea se dnešní hodina Lektvarů nekoná.“
Šum ve třídě nabral na síle. Studenti si mezi sebou začali šeptat a nedokázali uvěřit, že to co slyšeli, je pravda. Poprvé v historii se Snape neobjevil na hodině!
Hermiona se rychle podívala na Harryho. Měl spuštěnou hlavu a zrak zamířený na černou desku lavice. Vypadal, jako by nad něčím intenzivně přemýšlel.
„Ale to neznamená,“ McGonagallová zvedla hlas, aby přerušila šum, který vybuchl, „že přijdete o hodinu. Na pondělí napíšete tři stopy dlouhou esej o Lektvarech proti bolesti, podrobnější informace naleznete ve svých učebnicích, strana dvě stě šedesát pět až dvě stě osmdesát devět. A teď…“
„Paní profesor…“ Pansy zvedla ruku, a přerušila profesorku.
„Ano? O co jde, slečno Parkinsonová?“
„Co se stalo s profesorem Snapem?“
Přes tvář McGonagallové přešel stín.
„Profesor Snape je v této chvíli… neschopen vést vyučování.“
Po těchto slovech se rozhostil ještě větší hluk. Studenti zcela zapomněli na přítomnost profesorky, jak moc byli zaskočeni tím odhalením.
Hermiona se znovu podívala na Harryho. Chlapec se teď díval na profesorku McGonagallovou. Jeho obočí bylo zamračené.
„A TEĎ, jestli mě necháte to dokončit…“ Studenti okamžitě ztichli. „…ráda bych ohlásila konec vyučování. Můžete se sbalit a opustit třídu, ale varuji vás, že zachováte ticho a nebudete rušit ostatní studenty.“
Radost z historického vynechání Lektvarů zřejmě zastínila předchozí šok. Studenti vstávali ze židlí, a jakmile se za profesorkou zavřely dveře, začali se rychle balit. K Hermioniným uším dolehly střípky rozhovorů:
„Co si myslíte, že se Snapeovi stalo?“
„A koho to zajímá?“
„Možná se nakonec otrávil vlastním jedem?“
„A možná zakopl o svůj plášť, když šel po schodech a zlomil si nohy?“
„Haha, jo! Vsadím se, že někdo nakonec dostal rozum a vyhodil ho ze školy.“
„Ne, to by bylo příliš krásný…“
„Vždycky můžu snít.“
„Hahaha.“
Třída se pomalu vyprazdňovala.
Hermiona se dobalila ponořena ve vlastních myšlenkách, akorát když spatřila, jak si Harry rozhodným pohybem přehazuje tašku přes rameno a míří ven. Rychle naházela zbytek věcí do tašky a běžela za ním, slyšíc za sebou Ronovy kroky. Když ho nakonec dohnali, Harry se prudce rozeběhl.
„Kam jdeš?“ Křikla za ním a zarazila se.
„Musím něco udělat,“ odpověděl Harry a zmizel za jedním rohem.
Váhala jestli jít za ním, ale nakonec rezignovala. Harry to pravděpodobně nechtěl. Kromě toho neznala sklepení dost dobře. Nebývala tu tak často. S povzdechem se otočila a podívala se na Rona, který sledoval záda svého vzdalujícího se přítele.
„Říkám ti, někdo ho začaroval. Tohle není Harry. Tohle nemůže být Harry,“ pověděl, a kousl se do rtu. Hermiona přešla k němu, objala ho za krkem a přitulila se k němu.
„Zjevně ho neznáme tak dobře, jak jsme si mysleli,“ zašeptala a zavřela oči.
„Co si myslíš, že se stalo se Snapem? Nikdy předtím nepřišel na hodinu. Ne, že bych nebyl šťastný, ale tohle všechno je nějak… divné.“
Hermiona chvíli mlčela. Když jim to McGonagallová řekla, polil ji studený pot. Vlastně neměla ponětí, co si o tom myslet, přestože Snapeova nepřítomnost vrhla na celou situaci úplně jiné světlo. Možná… možná se Harry takhle chová ne kvůli Snapeovi, ale… že se Snapeovi něco stalo. Něco opravdu zlého. Zatím nemohla najít lepší vysvětlení.
Och, tak moc by chtěla poznat pravdu… možná by pak… mohla by… možná kdyby pochopila, mohla by mu nějak pomoct? „Doufám, že to není nic zlého,“ odpověděla tiše a těžce si povzdychla. Opravdu doufala.
***
Měsíc stále ještě mocně zářil, přestože na východě se už začaly měnit barvy a sametová čerň pomalu nabírala atramentově modrou. Zde, daleko na jihu, byla zima mnohem mírnější než v severním Skotsku a zanechala po sobě jen pár bílých vloček – poslední stopy své vlády.
Mezi nimi klouzalo něco neuvěřitelně dlouhého. Měsíční paprsky se odrážely v tisících šupinách pokrývající hřbet Nagini, vlnící se vlhkou, mrtvou trávou. Mířila k ohromné usedlosti, po rozlehlém panství, v této chvíli nepříliš nádherné zahrady.
Proklouzla přes pařezy živého plotu, minula špinavý rybník plný uschlého plevele a zamířila k mezeře ve spodní části stěny. Protáhla se tmavým tunelem, držela se celou dobu při zemi, dokud se neobjevila v tmavé místnosti. Začala se plazit po nerovných, studených kamenech, nechávala po sobě vlhkou stopu, dokud neuviděla ve svém zorném poli černý plášť sahající až k zemi. Zpomalila a otřela se o šaty jako kočka, která prosila o pohlazení.
Dlouhá, podivně bledá ruka se dotkla jejího hřbetu a pohladila ji po kůži.
„Už ses vrátila z lovu, má drahá?“ Zeptal se vysokým, ledovým hlasem, nicméně použil její vlastní jazyk.
Had zasyčel, ovinul se okolo natažené ruky a vyšplhal se na ramena svého pána.
Voldemort se narovnal a pak znovu Nagini pohladil.
„Zbytečně si plýtvala sílu. Až s ním skončím, budeš mít velkou hostinu.“
Jeho pohled se přenesl do středu místnosti. Na kamenné podlaze ležela postava oděná v černé. Bylo těžké rozpoznat tvary pod tím krví nasáklým hábitem, roztrhaném v tolika místech. Řezy odhalovaly bledou kůži, na které se zasychající krev mísila s nově otevřenými ranami. Na některých místech byla kůže černá, jako by ji cosi spálilo. Mezi kamennými deskami podlahy, na kterých postava ležela, tekly stroužky temné tekutiny, které se spojovaly v kaluž.
Zdálo se, že nedýchá. Že v tom zničeném těle už nezůstalo nic, co by se dalo nazývat životem.
Voldemort zvedl hůlku, a připravoval se na další kletbu.
„Musíme ho oživit. Nemůžeme dovolit, aby umíral v nevědomosti, že?“
V červených Voldemortových očích zaplál led, ale ve chvíli, kdy otevřel ústa, aby použil kletbu, se v místnosti ozvalo hlasité zaklepání.
Voldemort sklonil hůlku a vztekle se podíval na dveře.
„Jasně jsem rozkázal, abych nebyl rušen!“ Zasyčel, když se dveře opatrně otevřely a do místnosti vklouzl Lucius Malfoy.
„Odpusť mi, můj pane,“ zachraptěl, a sklonil hlavu. „Ale je to velmi naléhavé. Právě přišla zpráva. Pro vás, můj Pane. Odesílatel napsal, že má být doručena okamžitě, jinak budete velice rozzuřen.“
Voldemort sklonil hůlku a přimhouřil oči.
„Děj mi to,“ vztáhl ruku.
Lucius rychle přešel a podal mu zprávu, po čemž s úklonami vycouval. Krátce se podíval na postavu ležící na podlaze a v jeho očích se zablýskl triumf a satisfakce.
Když se dveře zavřely, Voldemort zvedl obálku a podíval se na ni. Byla adresována na Luciuse Malfoye, Malfoyovo panství, ale výraznými, velkými písmeny bylo napsané: Pouze do rukou Temného Pána. Pod tím byla menšími písmeny napsána hrozba, co se stane s tím, kdo nedoručí zprávu okamžitě. Obálka byla zapečetěná. Voldemort ji otočil v dlani.
„Vidíš to, Nagini? Kdo by měl dostatek odvahy, aby mi poslal dopis?“
Ve Voldemortových očích se objevil opravdivý zájem. Zlomil pečeť, vytáhl z obálky pergamen a rozvinul ho. Chvíli se jeho oči přesouvaly po textu, a když skončily… na jeho ledové tváři se objevil triumf. Ústa se roztáhla v hrozivém úsměvu radosti a v očích zaplanul plamen vítězství.
Obrátil svůj pohled na postavu ležící na podlaze.
„Podcenil jsem tě, Severusi.“ Spustil ruku s dopisem a pomalu přešel k bezvědomému muži. Kopl do něj nohou a otočil ho na záda. Vlasy zbarvené krví se lepily k bledé tváři, uzamčené v bolesti. Sklonil se nad ním a přesunul konec hůlky po hluboké ráně na tváři. „Napsal to ssskvěle. Sssskvěle. Znovu jsi prokázal, že jsi jedním z mých nejlepších služebníků.“
Zastavil hůlku nad jeho srdcem, zavřel oči a začal pronášet dlouhé, neslyšitelné zakletí. Z jeho hůlky splynula žlutá záře, pronikla tělem a pomalu zavírala otevřené rány. Krev proudící po podlaze začala couvat a vnikala zpět do řezů na kůži.
Trvalo to dlouho. Skončilo to až s prvními slunečními paprsky pronikajícími skrz okna Malfoy Manor a oznamovaly, že nadešlo páteční ráno.