Obraz se vyostřil a Harry se náhle ocitl ve třídě Lektvarů. Spatřil sebe, jak stojí uprostřed třídy se zamračeným výrazem a prázdnou tváří, na které se objevovalo omámení a radost. Všichni studenti se na něho dívali se zvědavostí. Snape seděl za katedrou na druhé straně třídy, a v tu chvíli se zvedl z židle, aniž by od Harryho odtrhl pohled.
Severusův hlas se ozval v učebně s ozvěnou, ale muž měl pevně sevřená ústa a těžko mohl říct něco nahlas. Asi to byly… pravděpodobně to byly jeho myšlenky!
Od zmijozelského stolu se ozvalo vyprsknutí a následné chichotání.
„Ticho!“ Zavrčel Snape a podíval se na Pansy a zmijozela sedící vedle ní. „Bude tu absolutní ticho.“
Výraz na Harryho tváři se pomalu měnil. Vypadal jako zhypnotizovaný. Široce otevřenýma očima se díval na Mistra Lektvarů stojícího na druhé straně třídy. Jeho oči sklouzly po dlouhém, černém těle s tak nepředstavitelným obdivem, jako by ho viděl poprvé v životě. Jako kdyby nyní uviděl něco, co před ním dříve bylo skryté.
Po Nebelvírově tváři začaly proudit slzy. V jeho kalhotách se objevilo vzrušení mluvící samo za sebe. Kdosi hlasitě nabral vzduch, a Hermiona si zakryla ústa dlaní.
Harry se pohnul z místa. Zachytil se hábitem o lavici a málem spadl, narazil na tašku na podlaze a na poslední chvíli se vyhnul kontaktu s podlahou. Vůbec se nedíval, kam jde, jeho pohled byl zakotvený jen a pouze na Snapea, který ho sledoval s čím dál nevěřícnějším pohledem.
Ve třídě panovalo absolutní ticho, když Harry narazil na stůl, za kterým se nacházel profesor. Nakonec se k němu dostal. Narazil boky o desku stolu, a chtěl jít dál, ale těžký kus nábytku mu to nedovoloval. Na jeho tváři se objevilo skutečné zoufalství. Snape o krok couvnul.
„Severusi…“ Zasténal Harry, naklonil se nad stolem a vztáhnul k muži ruku.
Harry se natiskl na lavici, a za každou cenu se snažil dostat k předmětu své uvědomělé touhy. Na jeho tváři bylo viditelné zoufalství a odhodlání.
„Máš ty nejkrásnější a nevzrušující oči na světě…“ Zamumlal rozmazaným, chtivým hlasem. „Chtěl bych se v nich topit, když si mě budeš brát… Vezmi si mě… Severusi…!“
Vize se rozmazala a všechno okolo se začalo točit. Harry uslyšel Snapeovy myšlenky:
Další zatočení.
Obraz se opět zaostřil a Harry se ocitl na setkání Smrtijedů.
„Jsem rád, že jsem vám mohl předat tak velmi zajímavou zprávu, můj Pane,“ pověděl Snape sedící u stolu. Jeho hlas byl tichý a nenápadný.
„Jako obvykle jsi mě nezklamal,“ odpověděl Voldemort. „To, co jsi mi řekl, nám velmi pomůže. Myslím, že toho budeme moci využít.“ Úsměv Temného Pána byl jedovatý a strašidelný. „Podívej se na mě, Severusi.“
Náhle prostor vyplnil Voldemortův hlas:
Voldemortův hlas zmizel. Snape se podíval na svého Pána, a mrazivě a nepříjemně se usmál.
„Víš, co máš dělat,“ řekl Voldemort.
„Samozřejmě,“ odpověděl Mistr Lektvarů.
Obraz se znova zatočil a ocitl se ve Snapeových komnatách. Muž chodil sem a tam před krbem. Na obličeji měl děsivý úsměv a v očích zuřila bouře.
Bleskově vytáhl rukáv a s nenávistí se podíval na Temné znamení. Znamení, které přetínala hluboká jizva po noži, jako by ho chtěl někdo přeřezat.
Muž se zastavil a těžce se svalil do křesla.
Na Snapeově tváři se objevil smutný úsměv.
Ve Snapeových očích se objevilo něco nebezpečného. Nějaký čas jen seděl a zíral do nikam.
Na mužově tváři se objevil výraz znechucení, ale po chvíli byl nahrazen křivým úšklebkem.
Snape zavřel oči a povzdechl si.
Snape otevřel oči. Planul v nich ledový oheň. Oheň, který náhle vyplnil celý prostor. Ale namísto ohnivého praskání se místnost rozezněla ozvěnou:
Oheň zmizel a nastalo ticho. Tma. Tma, ze které se vynořila chodba ve sklepení. A Severus stojící před přístěnkem na košťata. Pře tím přístěnkem, ve kterém Harry za trest uklízel za zlomení Malfoyova nosu. A ve kterém se za chvíli mělo odehrát jejich první sblížení.
Na Snapeově tváři se objevil nebezpečný úsměv. V očích nebylo nic, kromě ledového odhodlání.
Snape se natáhl ke klice a obraz se znovu zatočil. Ze změti barev se vynořil Voldemort a Snape. Nacházeli se v jaké si temné místnosti. Ve vzduchu visela nevětraná vlhkost. Oba měli zavřené oči, ale na Voldemortově tváři viděl děsivý úsměv uspokojení. Voldemort sledoval Snapeovi vzpomínky. Obraz Harryho na kolenou, se Snapeovým penisem v ústech…
„Ano, ano, ano! Přesně tak! Naprosto uchvacující!“ Voldemortův triumfální smích drásal ušní bubínky, ale obraz zmizel tak rychle, jak se objevil, nahrazený scénou v kabinetě Mistra Lektvarů, ve kterém stál Malfoy a Snape. Muž se naklonil nad Zmijozelem a zasyčel mu přímo do tváře:
„Nepřibližuj se k němu. Potter je nedotknutelný. Nemůžeš mu zkřivit vlas na hlavě! Je ti to jasné?“
„Proč?“ Malfoy zatínal pěsti a v jeho očích planul vzdor. „Proč je tak důležitý? Proč mi Temný Pán přikázal zadusit všechny zvěst o tom, co se stalo na lektvarech, a ujistit se, aby se o tom nedozvěděl žádný profesor? Zmijozelové mě kvůli tomu začali nenávidět! Přestali semnou počítat! Všechno kvůli Potterovi!“
„To není tvá věc. Přísahal jsi Temnému Pánovi, že se o to postaráš, takže očekáváme, že dodržíš svůj závazek. Nemusíš znát důvody. Nebo mu mám vzkázat, že jsi vycouval? Že ses rozhodl nevykonat jeho žádost?“
V chlapcových očích se objevil strach.
„Ne, ale…“
Snape vytáhl hůlku a na Malfoyově tváři se objevilo skutečné zděšení.
„Nemám čas se s tebou vybavovat. Poneseš trest za svou neposlušnost. Crucio!“
Místnost se rozplynula a změnila se ve třídu Lektvarů. Harry a Snape stáli naproti sobě, a nahněvaně na sebe zírali. Zatím co Harryho pohled byl čím dál zoufalejší a vzdorovitější, ve Snapeových očích byla jedině studená vypočítavost a ocelová nenávist.
„Můžu tě šukat, Pottere. Ale neočekávej ode mě nic víc,“ vyštěkl Snape a kladl důraz na každé vypovězené slovo. Jako by je napustil jedem. Smrtícím.
Harry se ušklíbl. Hněv v jeho očích se rozpálil ještě větším plamenem.
„Nejsem jen tvoje děvka!“ Zakřičel.
Snapeovy oči se zúžily tak rychle, že z nich zůstaly jen tenké mezery. Staly se ledově chladné.
„V tom případě pro mě budeš nikým.“
Harryho oči se rozšířily. Všechen hněv v nich zmizel, včetně vzdoru. Zůstala jedině trhlina, škvírka, ze které se vylévala bolest a zklamání.
„V tom případě vás už více nebudu obtěžovat, pane profesore,“ pověděl tiše Harry, obrátil se ke Snapeovi zády a zamířil ke dveřím.
Muž se díval, jak Harry míří ke dveřím a mizí za nimi, a objevil se v něm plamenný hněv.
Obraz se rozmazal a ve třídě se objevili studenti. Seděli tiše v lavicích a pracovali na lektvarech. Všichni kromě Harryho a Hermiony, kteří nebyli vůbec v místnosti. Snape seděl za katedrou a oči měl zakotvené na dveřích. Na jeho tváři panoval vztek.
Po chvíli se klika pohnula a do třídy vešla Hermiona. Měl sevřená ústa a zdála se být lehce vystrašená, ale v jejích očích plála tvrdohlavost. Snape se pomalu postavil a věnoval jí očekávající pohled. Všichni přestali pracovat a otáčeli se, když přecházela mezi lavicemi, směřujíc k, hněvem se chvějícímu, učiteli. Nebelvírka se zastavila, zvedla ruku a podala muži malou kartičku.
„Je mi líto, ale Harry se nemůže dostavit na dnešní hodinu, protože onemocněl a v současné době je na ošetřovně. Madam Pomfreyová mi řekla, abych vám předala Harryho omluvenku.“
Ve Snapeových očích vybuchl vztek. Nevylinul, neobjevil se, prostě vybuchl.
„Sedni si!“ Zavrčel, vyrval ji kartičku z ruky a roztrhal ji před očima vyděšené dívky na malé kousky.
Třída se začala šíleně točit a změnila se v kabinet Mistra Lektvarů. Harry seděl v křesle naproti Snapeovi s tváři skrytou v dlaních. Muž mu vlastně před chvílí nabídl čaj s Veritasérem a Harry mu přiznal takové věci, které by se mu nikdy neodvažoval vyznat. Kousky obličeje, které se mu nepodařilo skrýt za dlaněmi, byly velmi červené.
Muž se na něj díval s přimhouřenýma očima.
Harry pomalu spustil ruce, ale na muže se nepodíval. Několikrát se zhluboka nadechl a po chvíli obrátil pohled. V jeho očích planula nestálá tvrdohlavost, a zdálo se, že i ten nejlehčí výbuch by ji mohl uhasit.
„Proč si tak ubližuješ?“ Hlas Mistra Lektvarů byl neuvěřitelně tichý a klidný. Harryho oči se po těch slovech rozšířily. „Pokud se tak moc bojíš svých přání, máš na výběr.“ Ukázal na dveře. „Můžeš odejít, pokud chceš. Nezastavím tě.“
Harry seděl v křesle a vypadal tak, jako by byl neschopen jakéhokoliv pohybu a díval se, jak Snape vstal, přešel k polici, vzal si knihu, sedl si s ní do křesla a dal se do čtení.
Harry vypadal ztraceně. Podíval se na Snapea a následně se podíval na dveře. Chvíli na ně zíral, a pak se dlouze, velmi zhluboka nadechl a znovu se podíval na Snapea. Zavřel oči, povzdechl si a vstal z křesla.
Harry se postavil a pomalu přešel ke křeslu, ve kterém seděl Snape. Opatrně mu vyndal knihu z rukou a odložil ji na stolek, a pak zvedl třesoucí se ruku a dotknul se mužovi tváře.
„Vybírám si tebe,“ zašeptal tiše.
Obraz se znovu zatočil. Kabinet se změnil v chodbu vedoucí do nemocničního křídla, kterou šel Snape jako bouře a nesl zakrváceného, bezvědomého Harryho, který měl podlitý a roztrhaný obličej se stružkami krve. Byl obalený v černém plášti, po kterém splývaly kapky krve až na podlahu a nechávaly za nimi tmavě červenou stopu. V mužových očích zuřil ledový hněv. Hněv tak velký, že vypadal jako posedlý.
Kopnutím otevřel dveře do ošetřovny a vrazil dovnitř. McGonagallová, Brumbál a Pomfreyová už na něj čekali, díky zalarmování od Rona a Hermiony. McGonagallová vydala vyplašený výkřik a zakryla si ústa, když Harryho uviděla. V Brumbálových blankytných očích se objevil strach a současně hněv.
„Rychle! Polož ho tady, Severusi!“ Křikla Pomfreyová, a ukázala na nejbližší lůžko.
Snape opatrně položil Harryho na bílou postel, která se téměř okamžitě zbarvila červenou.
„Severusi,“ začal Brumbál a položil dlaň na Harryho hruď. „Budeme potřebovat tvé lektvary. Mohl bys… Severusi!“ Nestihl to dokončit, neboť byl muž už téměř u dveří, za kterými bleskově zmizel a ponechal za sebou jen ozvěnu třísknutí obrovských dveří.
Všechno se rozplynulo a na místo ošetřovny se objevila Brumbálova kancelář. Ředitel seděl u svého stolu se spletenými prsty a upřeným pohledem. Snape stál na druhé straně kanceláře, jako socha s kamenným výrazem ve tváři.
„Jsi si tím absolutně jistý, Severusi?“ Zeptal se Brumbál a zkoumavě se díval na muže.
„Ano, řediteli. Chlapec úplně zešílel. Chtěl zabít Pottera. Vrhl se na něj s úmyslem ho zabít. Nechtěli používat magii, aby je neodhalili. Myslel si, že tím získá vděčnost Temného Pána…“ Snape ztišil hlas a olízl si rty.
Brumbál si hluboce povzdychl, sklonil zrak a díval se na své dlaně.
„Jak jsi věděl, že to udělal on?“
„Dostal jsem příkaz.“
Brumbál zavřel oči a zavrtěl hlavou.
„Lituji, že jsem tomu nedokázal zabránit. Měl jsem…“
„Temný Pán neodpouští. Nemohl jste nic dělat, řediteli.“
Brumbál otevřel oči a podíval se na Snapea zpoza závoje svých šedivých vlasů.
„Je dobře, že jsi přenesl jeho tělo zpět na hrad. Alespoň jsme zachránili tělo, i když jeho mysl bude už navždy… zmasakrována. A Lucius a Narcissa…?“
„Nebyli při tom.“
„To je dobře.“ Chvíle ticha. „A…?“
„Crabbe zemřel, když se snažil zachránit svého syna. Goyle neřekl ani slovo, když Voldemort jeho syna mučil, ale domnívám se, že se na dalším setkání Smrtijedů neobjeví, což se v podstatě rovná smrti, poněvadž Temný Pán ho najde a zabije, když se dozví o jeho zběhnutí,“ pověděl Snape vyrovnaným, klidným tónem. V jeho očích nebylo nic než jen pustá čerň, která se šířila okolo, a v té temnotě se ozval hlas:
Z temnoty se začaly vynořovat tvary, které se po chvíli přeměnily v kabinet Mistra Lektvarů. Snape stál před otevřenými dveřmi, a naproti se nacházel Harry. Nebelvír se na něho díval s úsměvem na tváři.
„Co tu děláš, Pottere?“ Zeptal se trpce muž. „Neměl bys být ještě na ošetřovně?“
„Odešel jsem,“ hlesl Harry. „Dnes. Mohl bych… dovnitř?“ Zeptal se nesměle.
Snape přimhouřil oči, ale odsunul se a pustil ho. Když zavřel dveře, Harry se na něj rychle vrhl, přitlačil ho ke dveřím a ovinul mu paže kolem jeho pasu. S hlasitým povzdechem si opřel hlavu o černý materiál na hrudi a zavřel oči. Přitiskl tvář k hrubému materiálu.
„Chyběl jsi mi…“ Zašeptal do černých šatů, hřejivě se usmál a tulil se k mužově hrudi.
Vize se zatočila. Snape stál před komodou, držel v ruce zelený kámen a díval se na něj se zamračeným obočím.
Zelený kámen se rozostřil, pohltil všechny detaily, ale když zmizel, objevila se komnata Mistra Lektvarů. Harry seděl v křesle naproti Snapeovi, který si naléval do sklenky jantarovou tekutinu.
„Čeho se napiješ, Pottere?“
Vize přeskočila. Harry stál se zaťatými pěstmi s bouřkou v očích, a křičel lámajícím se hlasem:
„…Ty se nemusíš schovávat před celou školou, trávit dny v posteli, zabalený v neviditelném plášti, aby tě nikdo neobtěžoval, nemusíš poslouchat ty jízlivé, hnusné komentáře o své osobě ani sledovat své karikatury rozvěšené na každém možném povrchu Společenské místnosti, nemusíš se stydět, popírat ani utíkat! Nebyl jsi tak zničený ani vyděšený, když se odhalilo, že je to všechno pravda, když jsi o mně snil a masturboval, myslíc na mě! Ne, jsem si jistý, že jsi to nedělal! Nesnil jsi o mém dotyku, nesnil jsi o mých očích, nemyslel jsi na mě celou dobu, vědíc, že se mě nikdy nebudeš tak dotýkat, nepocítíš, nikdy mě nebude mít! A pak náhle dostaneš všechno, o čem jsi snil, a stejně rychle ti to bylo odebrané, když jsi pochopil, že pro mě nic neznamenáš! A že pravděpodobně nikdy nebudeš… Ne, ty jsi to všechno neprožil! Nevíš, jaké to je…“ Odmlčel se a nabíral dech.
„No, proč se nesměješ?“ Zeptal se trpce Harry. „Nerozpakuj se. Vydržel jsem toho už tolik, už mě nic nerozhodí.“
„Nic takového neudělám,“ odpověděl klidně muž. Harry se kousl do rtu.
„Co se ti dnes v noci zdálo, Pottere? Co tě tak vyděsilo?“
Harry se svalil zpět do křesla. Několikrát zamrkal, sundal si brýle a promnul si oči. Vypadal, jak by nevěděl, kde je a co se děje.
„Co ses ptal?“ Pověděl, položil si brýle zpět a podíval se podezíravě na svou sklenici.
„Mluvili jsme o tvých snech,“ odpověděl hladce Severus.
„Ach, ano,“ zamumlal Harry. „Bylo to strašné.“
„Co bylo tak strašné?“ Zeptal se muž důrazně.
Harry mávl rukou.
„Ten sen o krvi a Smrtijedech.“ Nebelvír se zamračil, jako by si snažil vzpomenout na detaily. „Voldemort v něm byl také. Stáli okolo mě a smáli se mi, a já jsem byl nahý a všude byla krev. Tekla po mně, nemohl jsem dýchat. Voldemort povídal něco o… učení? Ano, myslím, že ano. Bál jsem se, nemohl jsem nic dělat. Chtěl jsem tě zavolat přes kámen, ale neměl jsem ho. Sebrali mi ho s mými šaty. A pak jsem uslyšel… tvůj hlas. Říkal jsi…“ Zaváhal a podíval se na Snapea. Mistr Lektvarů se naklonil dopředu a díval se na něho s takovým soustředěním a intenzitou, jako by byl Harryho sen tou nejzajímavější věcí na světě.
„Co jsem řekl?“ Zeptal se muž s napětím v hlasu a jeho oči Harryho téměř provrtávaly.
„Řekl jsi… že tentokrát mě nikdo nezachrání.“
Snape mírně zbledl a v jeho očích se zablesklo cosi jako strach.
Vize se pomalu přetočila.
„Severusi… řekni mi ‚Harry‘. Nikdy mi tak neříkáš.“
„A ani nezamýšlím začít,“ vycedil Mistr Lektvarů.
„Ne?“ Harry se na okamžik zamračil. „Tak bys to mohl říct ve větě: Harry Potter mě má rád.“
Ozvěna dvou posledních slov se odrážela od neviditelných stěn mysli, dokud se obraz nezačal chvět a měnit. Tentokrát se Severus nacházel ve své tajné laboratoři a se soustředěným výrazem ve tváři držel v ruce malou lahvičku se zelenkavou směsí.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Otevřel oči a sklonil ruku o deset centimetrů nad bublající kotlík se směsí. Naklonil lahvičku a se zamračenýma očima se díval, jak první kapka padá do kotlíku. Po dvou vteřinách spadla druhá. Pak další a další. Zůstaly ještě tři, když absolutní ticho přerušilo naléhavé zaklepání na Severusovi dveře. Náhlý a nečekaný zvuk vyvedl muže z rovnováhy, jeho ruka se zachvěla a do směsi spadlo několik kapek najednou. Lektvar zasyčel a změnil barvu na jedovatě tyrkysovou.
Severusovy oči naplnila zuřivost. Zvedl zrak ke dveřím. Dlaň, ve které držel lahvičku, se třásla.
Klepání se ozvalo znovu, ještě hlasitěji a více naléhavě.
S nekontrolovatelným hněvem třísknul lahvičkou o podlahu a jako mrak skutečné bouře vyběhl z místnosti. Stěna se za ním zasunula, a on rozmachem otevřel dveře.
„Dobrý večer, Severusi,“ pověděl rychle Harry, bez váhání vklouzl dovnitř pod mužovým ramenem a rozhlížel se po místnosti. Snape za ním pomalu zavřel dveře. Jeho oči se blýskaly. Ledovými blesky.
Harry se otočil, a když spatřil mužovu tvář, objevil se v něm strach a nejistota.
„Všechno v pořádku?“ Zeptal se nevině. „Doufám, že tě při něčem neruším.“ Znovu se rozhlédl po pokoji.
„Co chceš, Pottere?“ Snapeův hlas byl jako ocelová čepel. Chladný a ostrý. „Přišel jsi mě potěšit?“
„Já ne…“ Harry otevřel ústa, ale muž mu nedovolil pokračovat.
„Nemluv, a jen se svlékni. Chceš mě nejdřív vykouřit…“ Dlouhé prsty sugestivně ukázaly na zip, ale po chvíli se zastavily a na mužově tváři se objevil krutý, posměšný výraz. „…a nebo tě mám rovnou opíchat?“ Chlapec prostě stál a díval se na něho s otevřenými ústy. „Chystáš se jen stát a zírat na mě, Pottere? Na kolena!“
„O co jde, Pottere? Proto jsi přeci přišel, ne? Vždycky chodíš jen pro to,“ zasyčel Snape, a s potěšením sledoval každý záblesk bolesti, kterou jeho slova vyvolala na Harryho tváři.
„Vidím, že máš špatnou náladu,“ hlesl nakonec chlapec tichým, zlomeným hlasem. „Už půjdu. Nechci…“
„Vždycky mám špatnou náladu, když se kolem mě motáš, jako žalostné, ufňukané štěně,“ zavrčel muž a díval se na něj vražedným pohledem. „Oddané, závislé štěně, které udělá všechno, co se mu přikáže. Tak pojď…“
„Zmlkni!“ Z Harryho úst se ozval vzteklý výkřik, a ve vzduchu se objevila vlna spokojeného smíchu, která zněla ve Snapeově mysli. Všechno pohltila temnota, smích pomalu zanikal a vize opět přeskočila.
Harry seděl v křesle naproti Snapeovi. Na jeho tváři se zračila rozhodnost, když promluvil:
„Zabiju ho. Zabiju Voldemorta.“
Snape mu věnoval dlouhý pohled.
„A jak to hodláš udělat?“ Zeptal se nakonec Snape.
„Ještě nevím,“ odpověděl chlapec, a když viděl na tváři Mistra Lektvarů jízlivý úsměv, rychle dodal: „Ale najdu nějaký způsob. Voldemort zaplatí za všechno, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám!“
Snape se na Harryho podíval se zamračením.
„Takže to mám chápat tak, že jsi ochotný obětovat život, abys zabil Temného Pána?“
„Vím, že nemůžu moc udělat, a že je příliš silný. Ale budu se snažit a… když zemřu… tak ho přinejmenším vezmu sebou.“
Severusova tvář zešedla a jeho obočí se zamračilo.
„Samozřejmě. Líbí se ti hrát na hrdinu, Pottere. Ale pravda je taková, že jsi jen normální blázen. Nepodařilo by se ti Temného Pána ani zranit. Nic neumíš. Zabil by tě dřív, než bys stačil udělat jakýkoliv pohyb. Bez ohledu na to, jak vznešené máš motivy, cokoliv se pokusíš udělat, nemáš proti němu žádnou šanci.“
Obraz se znovu zavlnil a obraz přeskočil. Oba seděli stále před krbem, ale Snape vypadal nervózně a rozčíleně.
„Nedokázal ses naučit obyčejnou obranu proti Legilimens, a chtěl by ses vypořádat s Legilimens Evocis? Nechtěj mě rozesmát, Pottere,“ odfrkl si muž a odvrátil tvář ke krbu.
„Nechci, aby na mě Voldemort tu kletbu použil. Raději bych zemřel než žít v noční můře!“ Vykřikl Harry zlomeným hlasem. Snape se na něj podíval a sevřel ústa.
„Temný Pán na tebe tuhle kletbu nepoužije, Pottere,“ pověděl Snape rozhodným hlasem a zvedl se z křesla.
Vize se rozmazala, nahrazena jinou. Severus seděl u učitelského stolu ve Velkém Sálu, a sledoval, jak Harry vybíhá z místnosti. Vedle něho ležel Denní Věštec s nápadným titulkem: ‚Harry Potter – Naděje Kouzelnického Světa je zbabělec?‘.
Obraz zavířil a změnil se. Objevila se Snapeova ložnice. A Harry, sedící na jeho posteli s široce rozevřenýma nohama a dlaní stisknutou okolo svého penisu. Úplně nahý, jen se zelenou kravatou uvázanou kolem krku, která se hýbala spolu s rytmem Harryho pohybu dlaní, jak masturboval před Snapem. Jen před Snapem. Jen pro něj.
Černé oči se vbíjely do Harryho se závratnou intenzitou.
Vize zmizela v záři a z té se vynořil další obraz. Znovu to byly komnaty Mistra Lektvarů, ale tentokrát byla atmosféra úplně jiná. Snape kráčel k Harrymu, vražedně na něj zíral, a Harry před ním couval, a na tváři měl strach i vztek.
„Mám toho dost!“ Zakřičel zlomeným hlasem. „Nemůžeš se ke mně tak chovat! Myslíš, že mi můžeš udělat všechno, co se ti zlíbí, a já ti to dovolím?“
Jedno ze Snapeových obočí se zvedlo v gestu pobavení.
„Myslím…“ Zaječel Harry. „Možná to tak bylo, ale od teď se to změní! Nebudeš semnou dál zametat! Už ne!“
Snape se náhle zastavil, a díval se na Harry se směsí pohrdání a zvědavosti. Ano, jako když se díváte na mouchu snažící se dostat z pavoučí sítě.
„A jakým způsobem mi v tom zabráníš, Pottere?“ Vycedil hrůzným, mrazivým šepotem. „Jak mi chceš zabránit, abych použil svůj majetek dle vlastního uvážení?“
Obraz se náhle změnil. Teď stál Snape za Harrym, držel dlaň v jeho slipech a šeptal mu do ucha:
„Něco ti o tobě řeknu, Pottere,“ zamručel tiše muž a pomalu stáhl zip na Harryho kalhotách. „Chceš to. Miluješ mě provokovat, abych tě později mohl zlomit.“ Snape mu sundal kalhoty z boků a nechal je spadnout ke kolenům. „A miluješ, když ti to dělám. Když ti rozkazuju, když zlomím tvůj odpor, když tě trestám,“ pokračoval muž a bledá dlaň se štíhlými prsty sklouzla pod materiál boxerek.
„Protože miluješ, když se tak cítíš, Pottere.“ pokračoval Snape. „Špinavý a ponížený. Zlomený a submisivní. A vím, že nenávidíš tu část sebe, které se to líbí, ale současně nedokážeš přestat.“ Harry zasténal. Jedna z rukou Mistra lektvarů se přesunula dopředu a stiskla ho za půlky a lehce je roztáhla prsty. „Miluješ…“ Hlas se stal ochraptělý. „…plazit se u mých nohou.“
Ozvěna nesla v éteru to jedno slovo, a způsobila, že se obraz začal vlnit a přeměňovat. Znovu se objevily komnaty, ale byla to úplně jiná scéna. Oba seděli v křeslech naproti sobě.
„V podstatě… zajímalo by mě…“ Harry, který se do této chvíle díval na svá kolena, zvedl zrak a podíval se na Mistra lektvarů. „Když jdeš za Voldemort a on ti přikáže dělat všechny ty… věci… chci říct, použít různé kletby… Říkal jsi, že abys je mohl použít, musíš opravdu chtít. A tak ty…?“ Zarazil se, když viděl náhlý záblesk v mužových očích.
Na Harry tváři se objevilo pochopení a hned po něm následovala hrůza.
Snapeovy rty se zkřivily v mrazivém úsměvu.
„Jsi překvapený, Pottere?“
Harry vypadal, jako by byl ve velkém šoku. Díval se do prostoru široce otevřenýma očima a po chvíli zavrtěl hlavou.
„To není možné.“
„Proč ne?“ Zeptal se výsměšně Severus.
„Myslím tím… chci říct, že ty… tobě se to líbí? Říkal jsi, že je to potřeba opravdu chtít. Ty opravdu…?“ Zastavil se, když se Snape nachýlil k jeho straně a přimhouřil oči.
„To co se mi líbí, to co musím, a to co chci, to jsou naprosto rozdílné věci, Pottere.“
Harry se zamračil.
„Ale ty…?“
„Lidská mysl je opravdu zajímavý nástroj. Můžeš ji použít dle svého uvážení, když víš, kde se nachází zámek a jak ho otevřít. Když to uděláš, můžeš udělat cokoliv. Můžeš přinutit svou mysl k takovým věcem, kterých bys teoreticky nikdy nebyl schopen. Například zabít člověka. Anebo se od ní emocionálně odpojit. Nebo nenávidět. Mít nad ní úplnou kontrolu.“
Obraz se rozplynul, a následně zaostřil, a změnil se ve Velký Sál. Snape seděl u profesorského stolu a sledoval Harryho, který vypadal, jako by měl na místě usnout a spadnout do talíře s jídlem.
Obraz se změnil. Objevila se třída lektvarů. Snape stál za Harrym a sledoval jeho sevřené pěsti drtící dlaň.
Obraz se rozmazal nahrazen jiným. Snape stál s rukou zvednutou před dveřmi do svých komnat a propichoval Harryho ledovým pohledem.
„Dej mi to, co jsi ukradl,“ zasyčel.
„J-já…“ hlesl Harry.
„Nechtěj, abych tě prohledal,“ zavrčel muž a zamračeně se na něj díval.
Harry se kousl do rtu.
Přešel k muži, vytáhl z kapsy lektvar bezesného spánku a beze slova mu ho podal. Snape se podíval na lahvičku a jeho tvář na chvíli zbledla a oči se mu rozšířily.
„Proč jsi mě o něj nepožádal, Pottere?“
„J-já… nechtěl jsem tě obtěžovat. Proto jsem vzal ten lektvar. Nechtěl jsem… aby ses obával.“
„Jak milé,“ odfrkl si Severus a propíchl ho pronikavým pohledem. „A nemá to náhodou něco společného s tím, že se chováš jako šílenec? A že se ti znovu zdálo něco, co chceš zapomenout?“
„Já… chci říct…“ zajíkal se. „Měl jsem sen, ve kterém mě honilo hejno pavouků, a já se jich moc bojím. A proto jsem si to chtěl vzít.“
„Opravdu?“ Jedno ze Snapeových obočí se zvedlo. „Pavouků? A možná že i myší?“
Harry se kousl do rtu.
„Věděl jsem, že když ti o tom řeknu, budeš se mi vysmívat,“ pověděl nebelvír a díval se přímo do mužových očí. „A proto jsem tě nechtěl obtěžovat. A teď, mohl bys mi dát ten lektvar?“
„Dobře. Tentokrát ti ho dám, Pottere. Ale jestli tě znovu chytím v mém kabinetu, tak toho budeš hořce litovat. Příště přijď a požádej mě, jestli budeš cokoliv potřebovat,“ pověděl a předal mu lahvičku s lektvarem.
„Děkuji,“ zamumlal chlapec.
Muž ustoupil a nechal Harryho vejít do komnaty, a jakmile chlapec překročil práh, a dveře se zavřely, Snape ho chytil za krk a úplně zaskočeného, ho přitiskl k dřevěnému povrchu, namířil na něj hůlkou a zasyčel:
„Legilimens Evocis!“
Všechno se to stalo rychle. Vize se utopila v oslepujícím světle a po chvíli se ze světla vynořil sen. Ale nebyl to sen, který si pamatoval Harry. Ten byl úplně jiný.
Harry byl Snapem přišpendlený ke stěně. Snape se nad ním skláněl a líbal ho ústy na šíji. Transformoval se do Voldemorta. Ve Voldemorta, jehož zuby se zahryzly do Harryho kůže, a po chvíli se odsunul se splývající krví po bradě a strašně se usmál.
„Co se stalo, chlapče?“ Zasyčel a přimhouřil červené oči. „Přeci miluješ bolest.“
Severus. Severus, který se objevil za Voldemortovy rameny, odcházel rozhodným krokem a neotáčel se.
„Severusi! Nenechávej mě tu!“
„Nikdo ti nepomůže, chlapče. Jsi úplně sám. A tvá krev patří jen mě.“
„Náhle se scéna začala ztrácet a nahradila ji jiná. Byly tam záblesky lesa, pavouků a Harryho, který utíkal a s hrůzou se ohlížel.
Znovu se objevily Snapeovi komnaty. Harry stál naražený na dveřích s výrazem absolutního prázdna v očích, do kterých se pomalu navracelo vědomí. Zamrkal a zatřásl hlavou:
„Co se…“ Ale nestihl to dokončit, když s ním Snape trhnul, vedl ho ke dveřím a vyhodil ho na chodbu se slovy:
„Říkal jsem ti, že jsem zaneprázdněný, Pottere. Tvůj trest dnes skončil,“ zavřel mu dveře před nosem. Muž se otočil a opřel se zády o dřevěný povrch.
Vize se pomalu vzdálila, a na jejím místě se objevila další. Harry seděl na Snapeových kolenou, nakláněl se nad ním a tlačil se na něj bedry. Severus přitiskl rty k jeho ramenu, nadechl se jeho vůně a skládal na kůži polibky. Harry vtulil tvář do mužovy šíje, ale po chvíli zvednul hlavu a podíval se na Severuse. Jejich pohledy se střetly a z Harryho úst se ozvala slova plná chvění:
„Dovádíš mě… k šílenství.“
Muž zvedl dlaň a jemně mu sundal zamlžené brýle, odložil je na stranu a pak vpletl prsty do jeho vlasů a začal ho laskat. Harry zavřel oči, a když je otevřel, v koutcích jeho očí se třpytily slzy. Severus sklouzl přes jeho tvář, hladil rozcuchané vlasy a klouzal jimi prsty. Harry pomalu zavřel oči a muž ho jemně políbil na víčka.
A pak se obě těla napjala, a z úst unikly dva povzdechy. Snape zavřel oči. Zpod Harryho přivřených víček planuly slzy, ale na jeho tváři byla jedině čistá radost. Po chvíli se oba uvolnili a Harryho hlava spadla na mužovo rameno. Snape zvedl ruku a začal ho hladit po zádech. Pomalu a jemně.
„V pořádku?“ Zeptal se tiše hlubokým, ochraptělým hlasem.
„Ano,“ odpověděl chraplavě Harry a chvěl se pod dotykem Snapeovy ruky.
Muž otevřel oči. Spokojenost, která v nich planula, byla nahrazena něčím chladným a mrazivým. Na tenkých rtech se objevil triumfální úsměv.
***
Vize se změnila. Tentokrát se v zorném poli objevil kabinet Mistra Lektvarů. Harry seděl u malého stolku v koutě místnosti. Před ním byla na stole postavená zásuvka plná malých černých kartiček, ale chlapec se o ně vůbec nezajímal. Díval se na Severuse s jemným úsměvem na tváři a teplem v očích.
„Mohli bychom to dělat na tomhle stole,“ řekl Harry, pohlédl na kus nábytku a olízl si rty. „Je dokonalý.“
„Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co je na mém stole tak dokonalé, Pottere?“ Zeptal se výsměšně Snape.
„Je tak… velký,“ odpověděl Harry, po čemž se začervenal a rychle dodal. „Chci říct… je větší než katedra ve třídě. A navíc černý. Stejně jako tvoje postel, Severusi.“
„Pil jsi něco, Pottere?“
„Ne. Jen prostě…“ Harry mávl rukou neurčitým směrem, ukázal na stěnu a strop. „…všechno je tak pěkné.“
Snape se podíval na tmavě hnědé police naplněné zaprášenými sklenicemi a zvedl obočí. Následně se podíval na bezstarostně se usmívajícího Harryho a výraz v jeho tváři se ihned změnil. Rysy jeho tváře se vyostřily, temnota v jeho očích se prohloubila a na ústech se mu roztáhl křivý úšklebek.
Vize zakolísala a začala se chvět, transformovala se do sebe, a objevily se rychle se měnící obrazy: Snape podávající paralyzovanému Harrymu protijed… Harry a Snape mluvící o Famfrpálu… Snape objímající Harryho v koupelně, hladící jeho tvář… Šukající ho na stole a důrazně mu šeptajíc „Jsi… jen… ty… Pottere…“ Harry a Snape, sedící v komnatách a jedící společně večeři…
A někde se rozechvěly ozvěny myšlenek, jedna před druhou, stěží pochopitelné, ale přesto se z nich dalo vyrozumět ty nejzřetelnější.
Oslepující světlo vyvolalo další vizi. Snape šel po schodech do Nebelvírské věže. Vypadal, jako by spěchal. Ale v éteru, v jeho mysli, slyšel jedině divný šum, jaké si nedefinovatelné zvuky…
Muž vyslovil heslo a přešel přes otvor skrytý za portrétem Buclaté dámy, pak vešel do společenské místnosti Nebelvíru, kde na sedačce před krbem seděl Harry. Snape se na chvíli zarazil, a pak zamířil k němu, ale v tu chvíli se něco stalo. Vize se náhle zachvěla, po čemž se obraz přetočil zpět a Snape znovu vešel do společenské místnosti, prošel ji rychlým krokem a všechno se náhle zastavilo, začalo se vlnit, mizet a znovu se vrátilo zpět. Nakonec vše pohltila temnota a nakonec padlo úplné ticho.
Po chvíli se začaly z temnoty vynořovat obrazy. Byl to Velký Sál, vyzdobený vánoční výzdobou. U učitelského stolu seděli společně učitelé i studenti, a také Harry a Snape. Brumbál, oblečený ve svém fialovém hábitu, říkal nějaký sváteční projev. Všichni se na ředitele dívali s úsměvem na tváři, jen Snape se na něho díval přimhouřenýma očima.
„…Přeji vám všem vytrvalost a odvahu na klikatých stezkách života, plné překážek a obtížných rozhodnutí, ale vím, že vždy najdete správnou cestu, pokud budete následovat světlo lásky. Přeji vám, aby tyto Vánoce něco ve vašem životě změnily, abyste je prožily v radosti a s úsměvem na tváři.“ Brumbál se podíval na zamračeného Snapea a jeho oči se zatřpytily. „A doufám, že za rok se zde rovněž setkáme, bez ohledu na to, co se mezitím stane.“
V tu chvíli se Snape zamračil, odvrátil zrak a podíval se do světla planoucí svíce.
„A teď už to stačí, protože jste pravděpodobně stejně hladoví jako já. Veselé Vánoce, plná břicha a dobrou zábavu!“ Zvolal žoviálně ředitel a všichni začali tleskat, včetně Harryho. Mistr lektvarů zatleskal dvakrát, sledoval Harryho tvář a pak se rychle podíval zpět na plamen svíčky, který se zvětšil a pohltil celou scénu a změnil se v jinou.
Z plamene se vynořila Snapeova ložnice, osvětlená jen tlumeným světlem pár svíček. Harry a Snape stáli ve dveřích koupelny. Severus objímal Harryho pažemi, a chlapec se tulil tváří k jeho hrudi. Byl bledý a lehce se třásl.
„Nic se ti nestane… že?“
Snape se pohnul a odsunul se, chytil Harryho tvář do dlaně a zvedl ji nahoru. Podíval se mu přímo do očí a tiše řekl:
„Ne, nic se mi nestane. Byl to jen sen.“
„Slibuješ?“ V Harryho hlase zaznělo zoufalství.
„Slibuji,“ odpověděl muž, a na jeho tváři se objevil sotva viditelný, křivý úsměv. „Tvoje starost je dojemná, Pottere.“ Snape pustil jeho tvář a narovnal se. „A teď se vrať do postele. Domnívám se, že zde nehodláš stát až do rána a litovat se?“
Harry se nepřítomně usmál.
„Ne,“ odpověděl.
„Oh, jaká novinka,“ odfrkl si muž, odvrátil se a otočil hlavu. Jeho hlas se stal náhle ostřejší. „Přece si tak libuješ v lítosti.“
„Nelituju se,“ odpověděl Harry. „Měl jsem prostě zlý sen. Řekl jsem ti, že už můžeme jít spát.“
„To je dobře, protože mám dost tvého ošetřování,“ odpověděl trpce Snape.
Obraz se začal vlnit a rozmazal se. Objevila se místo něj jiná scéna. Znovu se nacházeli v komnatách Mistra lektvarů, seděli v křeslech naproti sobě.
„Zajímalo by mě… co by se stalo, kdybys ty vypil ten lektvar? Jaká je tvoje největší touha?“ Zeptal se Harry a lstivě se usmál.
Severusovi oči se náhle rozšířily krátkým zábleskem, když otočil hlavu směrem ke knihovně. Chvíli se na ni díval a v éteru zazněla jedna, ovšem výrazná myšlenka:
Pomalu se obrátil zpět k Harrymu. Jeho oči byly znovu černé, jak povrch jezera během bezvětrné noci a tvář měl nečitelnou.
„Po ničem netoužím, Pottere,“ odpověděl z hořkostí v hlase. „Jsem teď zaneprázdněný,“ řekl náhle, vyskočil z křesla a otočil se směrem k ložnici. „Doufám, že východ najdeš sám. Sbohem.“ Po těchto slovech zamířil dopředu a v několika krocích opustil místnost, a hlasitě třísknul dveřmi. Když se nalezl sám v temné ložnici, opřel se zády o dřevěný povrch, zaklonil hlavu a zavřel oči.
Obraz se otřásl a roztříštil se do spousty malých střepů a v každém z nich se nacházela jiná scéna. Po chvíli se však všechny spojily v jednu, a odhalily temnou místnost, ve které bylo podél stěn několik desítek osob oděných v černých šatech, kapucích a maskách. Absolutní, hrozivé ticho, které viselo ve vzduchu, bylo výsledkem scény, která se konala uprostřed místnosti. Oči všech přítomných mířily na černě oděného muže, který měl svázaná zápěstí těžkým řetězem magicky zavěšeným ke stropu. Jeho záda byla obnažená a hlava skloněná dopředu, skrývajíc tvář za závěsem černých vlasů. Jeho hruď se zvedala měkkými, rychlými dechy. Ruce omotané řetězy byly zaťaté v pěsti a nehty se tiskly do kůže takovou silou, že po jeho zápěstí stékala krev, a vpila se do záhybů pláště.
Voldemort stojící před ním sklonil hůlku a v jeho červených očích planul hněv.
„Zklamal jsi mě. Dal jsem ti jasný rozkaz, a ty jsi ho ignoroval. To nebylo, co jsem očekával od jednoho z mých nejvěrnějších služebníků. Měl jsi od nich získat informace, pro nás velmi důležité informace. A ne je zabít!“ Vykřikl zuřivě a jeho tvář se změnila v strašidelnou masku.
Severus se pohnul a zvedl hlavu. Jeho černé oči pozbavené jakýchkoliv emocí spočinuly na Voldemortovi.
„Odpusť mi, můj pane,“ zašeptal ochraptělým, zlomeným hlasem.
Voldemort znovu zvedl ruku, ve které držel hůlku a začal kolem něj kroužit jako dravec, který se připravoval k poslední ráně své oběti.
„Já neodpouštím,“ zasyčel Voldemort, zastavil se za Snapeovými zády a zvedl ruku. Zamířil hůlkou na mužova odhalená záda, a z jeho úst splynulo několik syčivých slov hadím jazykem. Severus sebou škubl a vypjal se dopředu, jako by se snažil utéct před bolestí. Jeho hlava se zvrátila nahoru, oči se mu protočily, zuby obnažily. Na skráních a šíji se objevily pulzující žíly, když se kůže na jeho zádech otevřela, neviditelným skalpelem, nechávajíc za sebou tři dlouhé krvavé stopy. Ale krev nepřestávala plynout, ani když Voldemort spustil hůlku. Severus se vzpíral poutům, ale z jeho úst sevřených do bledé linie se neozval žádný zvuk, ač jeho tvář bolestí přímo křičela. Zdálo se, že se rány na zádech zdají čím dál výraznější, jako by je něco řezalo stále nanovo.
Voldemort se rozhlédl po sále, podíval se kolem na Smrtijedy zamrzlé v hrozivém tichu a promluvil:
„Takový trest potká ty, kteří nesplní mé příkazy. Zapamatujte si to.“
Vize se opět zachvěla a rozbila se na kusy. Na kusy, ve kterých se nacházely další scény. Hořící domy, mladá žena svíjející se v bolestivých křečích, prokletí letící vzduchem, Severusova ruka jak míří na další lidi, mudly a kouzelníky, otce, matky a děti, Severusův hlas pronášející kletbu za kletbou…
Crucio Sectumsempra Flagello Lacrima Avada Kedavra Crucio Avada Kedavra Crucio AvadaKedavraCrucioCrucioCruc...
Všechny úlomky se opět spojily v jeden, ale tentokrát se objevila Brumbálova pracovna. A v ní Snape, jak si drží levé předloktí a chodí po místnosti sem a tam.
„Věděl jsem, že se někdy vrátí, ale nemyslel jsem si, že to nastane tak rychle. Musíš odpovědět na jeho volání. Musíš k němu jít, Severusi. Staneš se naším špehem.“
Snapeova tvář byla jako maska, ač mu v očích plál živý plamen.
„Řediteli… Temný Pán mě považuje za zrádce. Zabije mě, jakmile vstoupím do kruhu Smrtijedů.“
Brumbál se zarazil a věnoval mu dlouhý pohled.
„Nezabije tě. Potřebuje v této chvíli své služebníky, potřebuje jejich sílu, aby nanovo rozpoutal svůj plán. Nemůže tě zabít.“
„Ale může mě mučit...“ Snapeův hlas zakolísal.
Brumbál si povzdechl a sklonil pohled.
„Budeme to muset risknout. Jen ty se k němu můžeš přiblížit natolik, aby si mohl sledovat každý jeho krok a vše nám povědět.“
V Severusových očích zaplál ještě větší oheň, ale nebylo v něm žádné teplo.
„Říkáte mi, že za ním má m jít, i když se nemusím vrátit? Říkáte mi, abych se před ním klaněl, vědíc, že jediné, co od něj můžu obdržet, je série Cruciatů?“
Ředitel dlouho neodpovídal. Stál se skloněnou hlavou a díval se do koberce. Po chvíli ale zvedl tvář, a podíval se na muže, stojícího naproti, jenž měl zaťaté pěsti a třásl se.
„Ano,“ odpověděl tiše, a obraz se rozbil na malinkaté kousky, a když se fragmenty scén s mučením, zakrvácených bílých masek a zhasínajícího života v očích obětí, opět spojily, objevil se Snape ve své ložnici, oči měl silou zavřené a tělo napjaté. Z dáli slyšel třesk dveří. Muž zvedl víčka. V černých ořích nebylo nic než chlad.
Obraz se znovu zavlnil a změnil se, přeměnil ložnici v temnou místnost, ve které se nacházely jen dvě osoby: Snape a Voldemort. Voldemort se smál, díval se mysli svého služebníka, ve které Severus brutálně přirážel do Harryho, vbíjel se do jeho měkkého těla a dostával z něj kňučící steny. Spokojený, opustil jeho mysl a široce se usmál, což v jeho případě znamenalo radost. Snape stál napjatý jako struna, držel v ruce masku, na které se leskly červeno černé šmouhy po zaschlých kapkách krve. Jeho nehybná, zírající tvář sama připomínala masku.
„Dnes jsem s tebou velmi spokojený. Zasluhuješ si odměnu.“
Severus pokorně sklonil hlavu.
„Skutečnost, že jsem vám toto mohl ukázat, je pro mě dostatečnou odměnou, můj pane.“
V éteru se ozval vysoký, ženský smích. Vzduch se začal vařit a po chvíli se místnost utopila ve tmě a změnila se v malou ložnici, kterou prohledávali Snape a Bellatrix.
„Jaké je píchat takového idiota?“ Zeptala se Bellatrix, prohledávala skřínky a komody v místnosti, zatímco Snape prohlížel stěny nějakými neverbálními zaklínadly. „Jak se ho můžeš vůbec dotknout?“
„Víš, že to já vždy dostanu tu nejnepříjemnější práci,“ odfrkl si muž a kopl do převráceného křesla. „Ale přinejmenším mě těší, když si představím, co by dělal jeho špinavý otec, kdyby viděl, jak se bavím s jeho jediným synem.“
„Nebo ten jeho kmotr. Och, už si představuju, kdyby viděl, že se jeho kmotřenec stal malou děvkou,“ chichotala se Bellatrix, a vyhazovala věci se zásuvky na podlahu.
„Je všeobecně známo, že Potter je imbecil. Vždy jsem si myslel, že je naprosto bez talentu, ale nedávno jsem musel změnit svůj názor…“
„Ano?“ Zeptala se zvědavě žena a obrátila k němu hlavu.
„Potter má nepřekonatelný talent podržet mi.“
Ta poznámka způsobila Bellatrix další výbuch smíchu.
„Vidím, že náš malý Zlatý Chlapec změnil svého profesora na skutečně nadrženého,“ odfrkla si, a vrátila se k šatníkům a kufrům. „Musel jsi ho dobře vycvičit, Seve. Bude tě následovat bez váhání?“
Vize se utopila ve tmě, ze které se vynořila komnata Mistra Lektvarů. Harry seděl na Severusově klíně vtulený k jeho šíji. Spal.
Snape, opřený v křesle se díval do prázdna. Jeho tvář byla zcela nečitelná. V éteru byl slyšet je divný šum, jako předtím. Občasně přerušený.
„To stačí,“ řekl náhle muž, zavřel na chvíli oči a povzdychl si. „Jdeš spát,“ Po těch slovech mu vsunul dlaně pod zadek a zvedl ho nahoru, s obtížemi se zvedl z křesla a zamířil k ložnici. Když se dostal ke dveřím, vize se zachvěla, obraz se začal třást a vrátil se. Snape opět seděl v křesle s Harrym na kolenou, a díval se do prázdna. Šum nabíral na síle. Muž vstal, nesl Harryho a zamířil k ložnici, ale obraz se znovu zavlnil a zasekl se. V éteru se rozlehly hlasité rány a všechno zmizelo. Padlo ticho.
Po chvíli se obraz objevil s mihotajícími se vzpomínkami, které se pohybovaly tak rychle, že je bylo těžké rozpoznat. Byl tam Snape v zakrvácených Smrtijeckých šatech a se zraněnou rukou, Snape posílající zprávu Harrymu přes kámen, píchající ho v přístěnku, v komnatě, na dveřích, na podlaze, na stole…
A v éteru se ozývaly myšlenky, jedna přes druhou, spletené, zamotané do sebe, ohlušující se navzájem.
Jedna ze scén se vynořila nad ostatní. Harry, který pokládá kámen na lavici, odvrací se a odchází ze třídy. A ve spěchu myšlenek se objevilo několik výraznějších:
Hra… perfektní popis. Jsi pěšcem v mé hře. Pěšec, který musí být obětován, aby zabili krále. To je jediný možný tah. Ale nejdůležitější je udržet pěšce na šachovnici, protože bez něho nelze krále ohrozit.
Obraz se náhle zachvěl, a ukázal Severuse, který objímal Harryho a nořil tvář do jeho vlasů a tisknul rty k čupřině na jeho hlavě.
„Nejsi pro mě nikým,“ zašeptal ochraptělým hlasem, pak se drobně odsunul a řekl hlasitěji. „Slyšíš? Podívej se na mě.“ Harry zvedl hlavu a podíval se široce otevřenýma očima. V té chvíli muž zvedl dlaň a začal jemně hladit jeho tvář, laskal prsty kůži, rty, nos… „Nejsi,“ opakoval tiše.
Vize zavířila a rozmazala se, ukazujíc Snapeovu komnatu. Muž seděl v křesle a zíral na dveře. Jeho obočí bylo zamračené, v očích se tetelilo něco divného, jako… nervozita. Něco podobného netrpělivému čekání. Po chvíli zavřel oči, sklonil hlavu a zhluboka se nadechnul.
Snape zvedl pohled v momentě, kdy se otevřely dveře a do místnosti vešel Harry oblečený ve svetru a bundě. Na jeho tváři viděl úsměv.
„Dobrý večer, Severusi.“
Vize začala blednout, a v éteru se ozval hluk, čím dál hlasitější a naléhavější, obraz úplně zmizel, jako by se rozpadl, ale stále byly slyšet myšlenky:
„Doooost! Stačí! Už dost! Už víc nechci! Neeeeee!“
Harry se zapřel nohama a z celé síly sebou trhl. Všechno se točilo takovou silou, že kdyby se nepřidržoval myslánky, určitě by spadl na podlahu. Motala se mu hlava a kolena se třásla.
Byl zpátky ve Snapeově tajné laboratoři. Před ním v myslánce vířily zlaté stužky, ale on je neviděl. Široce otevřenýma očima se díval do prostoru. Zelené duhovky se zdály být prázdné a tvář ztuhla do absolutního šoku. Nehýbal se. Nebyl schopný se hýbat. Vypadal, jako by byl právě zbaven veškerého života. Bledé tváře se leskly, a v naprostém tichu se ozýval jedině tlukot srdce.
Bum.
Bum.
Bum.
Bum.
Nakonec se pohnul. Velmi pomalu, jako spíše vyrvaný ze snu, spustil hlavu a podíval se na krabičku, kterou držel v dlani. Byla naprosto zbytečná.
Krabička mu vypadla z ruky, spadla na podlahu a otevřela se. Zelené oči se pohnuly, přesouvaly se ze strany na stranu, jako v šíleném tanci, jako by něco hledaly. Něco, čeho by se mohly chytit, cokoliv, jen aby nespadly do propasti.
To…
To přece…
To všechno…
Nemůže…
Ne….
Určitě ne…
Och bože…
Och bože!
O krok couvnul a zachvěl se, když se snažil udržet na třesoucích se nohách. Otevřená ústa se snažila chytit dech, ale zdálo se, že všechen se odpařil a jediné, co mohl nabrat do plic, byla hrůza. Hrůza, která požírala jeho duši.
Lži. Všechno. Jen lži. Kruté. Nemilosrdné. Dokonalé. Všechno. Všechno, co znal, všechno, co zažil. Každý krok, každá vyhraná bitva, každý nový dotek… to všechno neexistovalo? Nic neexistovalo? Nic nebyla pravda?
Bum. Bum. Bum. Bum. Bum.
Cítil, jak jeho srdce křičí. Svírá se. Bolí. Rozpadá se. Položil na něj dlaň, jako by se ho snažil ochránit. Obalit. Uklidnit. Aspoň trochu. Zabránit rozbití.
Celý svět se rozpadal, a on neměl nic, čeho by se mohl chytit. Nic.
Všechno odplouvalo… každá chvíle, ve které myslel… ve které doufal… každá chvíle, ve které byl šťastný. Každý šepot, dotek, pohled… všechno mizelo… Bolest byla nesnesitelná, když v jeho srdci umírala další vzpomínka. Jedna po druhé, jako umírající hvězdy, nechávaly po sobě jen temnotu a prázdno.
Vzduch… nemohl dýchat. Musel… odsud vypadnout… okamžitě! Co nejrychleji!
Otočil se na vratkých nohách a… zarazil se, absolutně paralyzovaný, a každý sval jeho těle se napjal.
Snape. Byl tu Snape. Stál u stěny, u vchodu do laboratoře, opíral se dlaní o regál. Díval se na Harryho. Byl nezvykle bledý, a jeho tvář vypadala jako vosková maska. V černých očích pozbavených jakéhokoliv výrazu, se odrážel zelený plamen svíce. Připomínal ducha, který se vynořil z temnoty.
Harry pocítil, jak ho zalévá nekontrolovatelná vlna nenávisti k tomu… tomu… někomu... protože už to nebyl Snape. Teď už byl jedině… někdo cizí. Nepřítel. Lhář, Podvodník. Vrah.
„Nepřibližuj se ke mně, Smrtijede!“ Křikl zlomeným hlasem, sáhl do kapsy pro hůlku a namířil ji na tmavou sochu. Chtěl ho zranit, proklít. Zničit. Zašlapat. Způsobit takovou bolest, jakou ještě nikdy nezažil. Přeměnit své utrpení v kletbu a použít ji na něj, a pak se dívat, jak se svíjí a křičí…
Jeho dlaň se třásla tak moc, že konec hůlky kreslil ve vzduchu nepravidelné kruhy, a sršela červené jiskry nenávisti. Černé oči se přesunuly o něco málo dolů, podívaly se na hůlku a následně přenesly zrak na Harryho tvář.
„Jak jsi mohl? Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mě mohl šukat? Jak jsi mě mohl tak podle využít? Jak si mě mohl nenávidět? Celou tu dobu! Jak si mohl?!“
Snape mlčel. Jeho rty byly sevřené do tenké bílé linky.
Byl čím dál víc vzteklejší. Nesnesitelně. Změnil se ve vzteklé zvíře, které trhalo Harryho zevnitř, drtilo jeho vnitřnosti a rvalo jeho svaly.
„Odpověz mi, ty zrádce! Proč, sakra, mlčíš? Pro tebe to všechno byla jen hra! Bláznivá hra! Nikdy jsem pro tebe nic neznamenal! Nic!!! Celou tu dobu lžeš! Celý ten zatracený čas!“ Harryho hlas se zlomil. Polykal slzy, které mu nepostřehnutelně plynuly do úst.
Snape stál jako vytesaný z kamene. Byl ještě bledší než obvykle. Připomínal ducha. Nehýbal se. Prostě jen zíral.
„Využil jsi mě! Využil jsi mojí touhy pro svoji touhu! Myslel jsem si, že jsem… že jsi jediný, kdo mě nepovažuje za nástroj! Že jsi jediný, kdo semnou nechce manipulovat! Ale jsi stejný! Jsi ještě horší! Jsi monstrum! Žádný člověk by nemohl… nemohl by… celou tu dobu… oh bože!“ Harry chytil hůlku oběma rukama, aby ji udržel. Neovládal se. Neovládal svůj odbor, který se projevoval v podobě syčivých jisker z konce jeho hůlky.
„Jak jsi mohl? Jak jsi mu mohl ukázat naše chvíle? Byly to naše vzpomínky! Jak si mohl…?!“
Snape sevřel ústa ještě víc, i když se to zdálo nemožné.
„No, odpověz mi! Ukaž, jak jsem ti pro smích! Řekni, jak ses bavil, jakým jsem byl zaslepeným idiotem! Pověz, jak ses bavil, když jsi mu ukazoval naše intimní chvíle, ty zastranej bastarde!“
Ale Snape neodpověděl. Neozval se ani slovem. Jen tam stál… s tím svým velkým nosem, mastnými vlasy, dlouhými, štíhlými, žlutými prsty, škaredou tváří…
„Jak jsem na tobě mohl cokoliv vidět? Jsi nechutný! Jsi… jsi… nikým! Nenávidím tě! Slyšíš? Nenávidím!!!“ Nic. Žádná reakce. „Nikdy ti za to neodpustím! Nikdy!!!“
Než si to uvědomil, už byl venku a utíkal od něj, od toho… toho… Běžel přes obývák, kabinet, co nejdále odsud, poněvadž měl pocit, že jestli zůstane tady na chodbě o minutu déle, bude zvracet, nebo… Dostal se ke dveřím a zabouchl je za sebou takovou silou, až se knížky na policích lehce zatřásly.
V místnosti panovalo ticho. Hladké jako povrch jezera, a současně vibrující jako příliš napjatá struna, s echem výkřiků plné zrady, zklamání a hořkosti. A také něčím… konečným.
Snape zavřel oči. Z jeho hrudi mu unikl dlouhý, hluboký povzdech. Sundal ruku z regálu a pomalu ji spustil, položil ji na levé předloktí a stisknul ho. Přes jeho bledou, ztuhlou tvář přeběhl stín. Otevřel oči, vyhrnul rukáv hábitu a podíval se na lehce zrudlou kůži okolo Temného Znamení, které se zdálo na jeho kůži jako jizva a vypadalo jako by už nějaký čas nepřestávalo pálit.
Podíval se na myslánku, a pak přenesl pohled na kotlík s tmavě zeleným lektvarem. Po chvíli tichého, ničím nerušeného rozjímání přešel k jednomu z regálů a vytáhl z něj svazek pergamenů, které vypadaly jako by byly vytrženy z nějaké knihy. Položil je na stůl, vytáhl hůlku, po chvíli papíry vzplanuly, svíjely se a měnily se v černý popel. Schoval hůlku a znovu se podíval po místnosti.
Jeho pohled zachytil malou, poničenou krabičku, ležící na podlaze před myslánkou. Přešel k ní a nějaký čas se na ni jen díval. Po chvíli se sklonil a třesoucí se rukou ji zvedl z podlahy. Uvnitř byla malá kartička. Opatrně ji rozvinul a začal číst, a v tu chvíli ta sotva viditelná jiskra, která se v jeho očích celou dobu tetelila… explodovala.
***
Harry běžel. Běžel, co mu síly stačily. Běžel tmavými chodbami, přes školní dvůr, přes most, do zasněžené temnoty kolem hradu. Nemohl dýchat, docházely mu síly, ale běžel dál, rozhazoval sníh na stranu, a přál si jen jediné… utéct. Utéct od toho… trhání na kousky, té bolesti, která se do něj nořila jako červ, požírající všechny emoce a nechávající po sobě jen prázdno. Tak velké a chladné, jako by někdo vyrval jeho duši, následně ji pošlapal a odhodil jako nepotřebné smetí. Cítil jedině chlad. Ledový chlad, pronikající prázdnotou jeho nitra a mrazící vše, co mu stálo v cestě… Každý rychlejší úder jeho srdce, každý úsměv, kdykoliv se podíval na jeho tvář, každý hřejivý pocit…
Běžel čím dál pomaleji, jak ledová zima pronikala přes jeho tenké oblečení a padající sníh mu zůstával ve vlasech a na brýlích, přes které už vlastně nic neviděl. V jedné chvíli narazil do něčeho skrytého pod bílou dekou a zhroutilo se na něj milion kousků ledu. Chvíli ležel bez pohnutí, tisknul dlaně ve sněhu a přál si, aby ho zmrazil ještě víc, aby zamrazil tu bolest a on mohl odejít…
Ale nic pro něj nebylo dost studeného, aby to dokázal.
Pomalu se zvedl na rukou a opřel se o kolena. Zdálo se mu, že má v plicích jehly, a každý sval se třese vyčerpáním. Přes temnotu a brýle zcela pokryté sněhem, uviděl jen malý, polokruhový tvar. Pomalu, brodíc se ve sněhu na všech čtyřech, se dostal ke kameni a sedl si u něj, obejmul si kolena a skryl tvář.
Všechno, v co věřil, všechno, co chtěl… náhle přestalo existovat. Sev… Snape nikdy neexistoval. Byl to jen příšerný, posedlý člověk, sadista bez citů, pro kterého byl Harry jen pěšcem v jeho patetické hře. Chtěl ho obětovat pro dosažení svého cíle a nezajímalo ho, koho a co při své cestě zničí, jakou způsobí bolest, jaké rány zasadí…
Ne… to nebyl člověk. Nikdo nemůže být až tak krutý. Nikdo nemůže tak dobře předstírat, že nemá srdce. Kdykoliv si myslel, že pro něj cokoliv znamená… on celou dobu jen hrál! Pohrdával jím už od začátku do samého konce! Bože… a ještě… jejich chvíle… ukazoval je! Ukazoval to, co pro něho bylo tak cenné! A smál se tomu! Celou dobu se mu jen vysmíval! Harry pro něho byl… jen vtipem! Hloupým, zamilovaným štěnětem, které pro něj udělá všechno. Ale kým musí být… jak velkou v sobě musí mít temnotu… aby dokázal využít takové… štěně, a poslat ho na smrt. Bez váhání.
Přeci není možné, aby celou tu dobu, cítil jedině nechuť a neochotu. Aby nebyl ani jediný okamžik, i jen maličká chvíle, ve které ten kdosi, kdo byl Snape… ve které by necítil dokonce ani malou jiskřičku tepla? Cokoliv? Aspoň soucit? Zaváhání? To všechny ty chvíle… všechny… každý ojedinělý zářivý okamžik byl jen klam? Opravdu neexistoval?
Ne.
Jasně se přesvědčil. Čekal a čekal na jakýkoliv náznak, jakýkoliv moment… vzpomněl si na poslední noc, musel ji vidět, ujistit se, že tehdy, když mu Snape dal všechno… něco se změnilo. Muselo! Ale ukázalo se, že to byl jen další kousek skládanky. Další hra. Vrchol herectví.
Proč byl tak hloupý? Proč mu důvěřoval? Proč nikdy hlouběji nepřemýšlel o jeho motivech, nad jeho chováním, nad těmi všemi náznaky, které celou dobu dostával? Koneckonců, měl pravdu přímo před očima... ale on ji nechtěl vidět. A teď… teď, když se mu otevřely oči, všechno se zdálo tak očividné.
Vzpomínal si. Pamatoval si všechny detaily, na zanedbatelná slova, gesta, která znamenala mnohem víc, než si myslel.
Pamatoval si všechno. Teprve teď, až když bylo pozdě…
Vzpomněl si na ten neuvěřitelný záblesk, který se objevil ve Snapeových očích po té otázce.
Pamatoval si také svojí naivitu, když si myslel, pomyslel si…
A pamatoval si slova Hermiony, její varování.
…nenáviděl…
…nenáviděl…
…nenáviděl…
Poslední slovo se ozývalo v jeho mysli s ozvěnou.
Nenáviděl ho. Snape ho celou tu dobu nenáviděl… a on s ním chtěl jen být. Jen to.
Jen s ním být.
Jak mohl být tak naivní? Jak si mohl myslet, že pro něho cokoliv znamená? Jak se mohl tak mýlit? Celou tu dobu pro něho byl jedině… nástrojem. Stejně, jako pro všechny ostatní. Nástrojem sloužícím pro porážku Voldemorta, zbytečný pro cokoliv jiného. Absolutně nepotřebný. K ničemu.
Zvedl hlavu. Z jeho vlasů spadlo několik sněhových vloček. Kůži měl začervenalou zimou, celé tělo se třáslo. Ale v zelených očích nebylo nic.
Dobře. Když s ním vždycky tak zacházeli… tak se tak bude chovat. Zbavený veškerých pocitů, všeho, co ho dělá Harrym, a zůstane jen jizva a brýle, protože to je jediná věc, kterou na něm viděli. Nikdy pro ně nebyl ničím jiným… nic víc.
Jen Potterem.
***
Tma se prohloubila, když jediný volný mrak na nebi zakryl jemné měsíční světlo. Sníh tiše padal. Padal na zem jako okvětní plátky bez jakéhokoliv zvuku. Dokonce i vítr na nějaký čas zanechal své aktivity a odpočinul si. Ale to božské ticho přerušil jakýsi zvuk.
Kroky. Skřípění sněhu, narušující hladkou, bílou deku.
Bělostí procházela temná silueta. Sníh ulpíval na černé postavě s kapucí. Nespěchala. Šla pomalu, rozhrnovala botami sníh. Rozhodně, přesto že se zdálo, že má ramena o něco shrbená, jako by na nich cosi leželo. Mířila k temné stěně zakázaného lesa. Ale když se k němu přiblížila a první stromy ji skryly ve svém stínu, zastavila se. A pomalu se otočila, a podívala se na Bradavice za jejími zády.
Stála nepohnutě nějaký čas, pozorovala temný věžatý hrad a světlo v některých oknech. Její pohled se přesunul k východní věži a zastavil se tam, sledujíc ji nezvykle dlouhý čas.
Po chvíli se opět pohnula. Zvedla pravou dlaň a přitiskla ji na levé předloktí. Pomalu se otočila zády k hradu a podívala se do lepkavé, husté tmy, která se táhla před ní. V sametovém tichu se ozval zvuk přemístění.
Na sněhu zůstaly jedině přerušené stopy. Severus Snape odešel.