Valentýn.
Harry nikdy neměl rád tenhle svátek, ale letos mu byly srdíčka, všudy přítomné a zpívající milostné písničky, extrémně nepříjemné. Stejně jako muckající se páry na každém rohu. Hodiny se mu ještě podařilo jakž takž přežít, přestože se profesoři chovali, jako by vypili velkou dávku elixíru Felix Felicis. Dostal pár Valentýnek, ale hodil je do koše, a ani je neotevřel. Během oběda byl pravděpodobně jediným člověkem ve Velké Síni, který se neusmíval a nerozhlížel se po svých tajemných ctitelích. A ani ho nepřekvapilo, že Snape nebyl na snídani ani na obědě. On by se také nejraději na celý den zašil ve své ložnici, aby se nemusel dívat na ty rozesmáté tváře, zamilované pohledy a přeslazenou výzdobu hradu.
A taky to udělal. Okamžitě po vyučování běžel do ložnice, skočil na postel, přikryl se pokrývkou a schoval se v temnotě a tichu.
Tento den měl vypadat úplně jinak. Pamatoval si, jak to plánoval. Pamatoval si, jak si představoval Severuse, když mu dá dárek, který pro něj připravil už před dvěma týdny, ještě než se všechno…
Zavřel oči.
Dárek.
Odhodil přikrývku, vstal a přešel ke kufru. Otevřel ho a chvíli se v něm přehraboval. Našel! Sáhl do kufru a vytáhl malou, červenou krabičku. Zabouchl víko, posadil se na postel a držel krabičku v dlani, přičemž se na ni díval zastřeným pohledem. Pamatoval si, jak tento den plánoval se všemi detaily. Jak dlouho vymýšlel důvěryhodnou výmluvu pro Rona a Hermionu, proč bude muset zrovna na Valentýna na celé odpoledne zmizet. S jakým vzrušením přemýšlel o chvíli, kdy Severus otevře dárek a spatří, co je uvnitř – Harry zvedl víčko – vyjme to, zamyšleně se zamračí a bude přemýšlet o tom, co našel vevnitř – Harry otevřel malou, černou kartičku a četl slova napsaná červeným inkoustem a přes jeho obličej přešla náhlá bolest – a přečte to, a pak se podívá na Harryho a… – zavřel kartičku a těžce si povzdechl, jakoby se jeho srdce změnilo v kámen s ostrými hranami, který ho zraňuje, tlačí ho do prsou a nedovoluje mu volně dýchat.
Ale všechny ty plány byly zničeny. Mohl by tu kartičku roztrhat a hodit do koše, ale neudělal to. A nechtěl to dělat. Byla to něco jako… kotva. Poslední lano zbořeného mostu, který visel nad propastí. Malé, otevřené okénko v podkroví, když byly všechny dveře a okna zavřené a přibité. Ten dárek byl zapomenutý, ležel skrytý pod postelí, zatímco všechno ostatní shořelo.
Vstal a roztřeseně přešel ke své tašce. Vzal z ní neviditelný plášť, obalil ho kolem sebe, položil se na postel do klubíčka a stiskl kartičku. Zavřel oči.
O několik hodin později vešel do ložnice Ron, a volal ho na speciální Valentýnskou večeři, ale když viděl, že je Harry pryč, pokrčil rameny a vrátil se k čekající Hermioně. Všichni byli dnes příliš zahleděni sami sebou, než aby se zabývali jeho nepřítomností. To bylo dobře.
Otevřel oči a zadíval se tmy v místnosti. Musí začít něco dělat. Už měl dost ležení a… a… K ničemu to nevedlo. Musí… musí vstát a jít do knihovny. Teď, zatímco jsou všichni na Valentýnské zábavě, zorganizované Tonksovou. Slezl z postele, pečlivě vložil kartičku do krabičky a umístil ji na samé dno kufru, a následně rozložil Pobertův plánek, aby zjistil, jestli teď někdo není v knihovně.
Měl pravdu, všichni byli ve Velkém Sálu, včetně madam Pinceové, koneckonců nikdo nebude pracovat ve Valentýnský večer. Jeho pohled mimovolně přešel ke komnatám ve sklepení. Snape byl u sebe. Asi se jen oni dva neúčastnili té zábavy. Dokonce i Filch a paní Norrisová stáli společně v rohu Velkého Sálu. Měl volnou cestu.
Vyklouzl z ložnice a bez problémů se dostal do knihovny. Nezáleželo mu na tom, že se Brumbál dozví, že Harry znovu navštívil Zakázanou sekci. Ředitel s tím zřejmě neměl v úmyslu něco dělat, a to znamenalo svolení. Každopádně… nevadí.
Otevřel kouzlem dveře, vklouzl do prázdné knihovny a zamířil přímo do Zakázané sekce, ale jaké bylo jeho překvapení, když najednou, jakmile překročil její práh, narazil na jakousi neviditelnou bariéru, která ho odhodila zpátky, a Harry se zarazil o stěnu za sebou. Otřásl se, trochu omámený a zuřivě se podíval mezi regály na červeně blikající prostor. V třpytivé bariéře uviděl nápis:
Oh, sakra! Odkud se…? Přece ještě nikdy předtím…? Kdo tohle…?
Bleskově sáhl po Pobertově Plánku. Madam Pinceová a Brumbál byli stále ve Velké Síni. Filch také. Takže kdo?
Jeho pohled přitáhla přesouvající se černá tečka v rohu mapy, která směřovala ke knihovně a to velmi rychle.
Oh, kurva!
Harry vyběhl na chodbu, aniž by se namáhal zamknout dveře, a na poslední chvíli se schoval za nejbližší roh. Na druhé straně chodby se vynořil Snape. Plášť za ním vlál, když se hnal ke knihovně. Na jeho hrubé tváři byla rozzuřená podrážděnost. Když zmizel za dveřmi do knihovny, Harry se rychle vydal do Nebelvírské věže.
Takže to byl Snape. Ten nemožný bastard mu zablokoval přístup do Zakázané sekce! A to řekl Brumbálovi, že s tím nehodlá nic dělat, že ho to vůbec nezajímá! Tak proč…?
Harry se zarazil. Teď už to pochopil. Snape ho nikdy nechtěl, ani nezamýšlel učit Černou Magii. Nikdy. Proto Harryho vždycky odbil, když ho prosil. Proto začal ihned nadávat před Brumbál, když zjistil, že chodí do Zakázané Sekce. Ale proč ho nechtěl učit? Proč tedy učil Notta?
Odpověď byla velmi jednoduchá, ale Harry na ni v současném stavu nedokázal přijít. Stále rozrušený se vrátil do ložnice, proklínal Snape a jeho bariéru.
***
Následující den proběhl poměrně klidně, i když se Harry nemohl zbavit hněvu a rozčarování ze zablokování přístupu do Oddělení s omezeným přístupem. Jak se měl cokoliv naučit? Opravdu užitečné věci byly pouze v Zakázané sekci. Byl hloupý, že odtamtud nevynesl několik knih a neschoval je v Komnatě nejvyšší potřeby, když měl ještě šanci!
Dnes ho opět čekal předstíraný trest. Po večeři šel do knihovny a snažil se vybrat něco, co ještě nečetl, a co by mu mohlo být užitečné, ale nic takového nenašel. S prázdnýma rukama se vydal do sedmého patra, přešel třikrát kolem zdi a počkal, až se objeví dveře. Otevřel je, vešel do komnaty a zastavil se uprostřed pokoje, přemýšlejíc, co bude dělat nebližší tři hodiny. Dveře se za ním s nepříjemným zaskřípěním zavřely. Harry se podíval do hořícího krbu. Bylo ticho. Ale něco se v atmosféře tohoto místa změnilo. Pocítil to teprve teď. Nějaká… přítomnost. Chladná aura, která tu neměla být. Ztuhl a poslouchal, a trochu naklonil hlavu na stranu.
A v tu chvíli za sebou koutkem oka uviděl něco tmavého. A uslyšel tichý šelest hrubého pláště.
Bleskově se otočil a… zhluboka se nadechl, když ucítil, jak se mu krev nahrnula do hlavy, kolena se pod ním podlomila a oči mu zastřela rudá mlha.
Protože před ním stál… Snape. Díval se na něj svýma černýma, přimhouřenýma očima, jako by se mu snažil pohlédnout až do duše.
Harry mimovolně o krok ustoupil, a jeho mysl zavalila vlna paniky a vzteku současně.
„Odejdi,“ hlesl po chvíli, když se mu podařilo překonat sevřené hrdlo. „Nechci tě vidět! Vypadni odsud! Okamžitě!“
„Ne.“ Snapeův hlas byl podivně přidušený, ale zároveň nezvykle odhodlaný. „Ani jeden z nás neodejde, dokud si nevyslechneš to, co ti musím říct.“
Harryho oči se rozšířily. To bylo… to bylo… to byl přesně jeho styl! Opět podmínky! Opět rozkazoval!
„Pokud nehodláš odejít, tak to udělám já!“ odhodlaně zamířil ke dveřím a snažil se vyhnout temné postavě co největším obloukem, ale když natáhl ruku, aby chytil kliku, dveře se náhle zablýskly kovovou září a… zmizely. Na jejich místě zůstala jedině prázdná, holá zeď. Harry se prudce otočil, a vztekle namířil na Snapea hůlkou. „Co si udělal s dveřmi? Okamžitě mě odsud pusť! Nebudu tě poslouchat! Nezajímá mě, co mi chceš říct! Chci, abys vypadnul! Chci, abys mě nechal na pokoji!“
Muž sklonil hůlku a naklonil hlavu. Jeho oči se zúžily ještě víc.
„A já myslím, že mě vyslechneš…“
„Ne!“ Harry zavřel oči a přitiskl si dlaně k uším.
Ne, ne, ne! Nedovolí to! Nenechá ho znovu proniknout do jeho světa! Nedovolí mu zbořit tu zeď, kterou celé dva týdny proti Snapeovi tvořil, aby ji nakonec prolomil.
V tu chvíli se stalo něco, co nečekal. Jeho tvář ovál jemný vánek a v tu samou chvíli se ty dlouhé, štíhlé paže ovinuly okolo Harryho a stiskly ho tak silně, až měl Harry pocit, že se ho Severus snaží vstřebat. Muž ho u sebe držel a zabraňoval mu se pohnout. Do nosu ho udeřila intenzivní vůně a ta sama stačila, aby se mu podlomila kolena, ale hněv a žal byl silnější. To mu otevřelo oči a z celé síly od sebe Snapea odstrčil. Muž udělal několik kroků dozadu, ale nezdál se zaskočený. Spíš ještě více odhodlaný.
„Nedotýkej se mě!“ Vykřikl harry a couvnul ke stěně. Motala se mu hlava. Neměl tušení, co dělat. Utéct? Vytáhnout hůlku? Třásl se tak moc, až měl pocit, že se každou chvíli rozpadne na kousky. „Nepřibližuj se ke mně!“ Vykřikl, když se Severus pohnul jeho směrem. Ale tentokrát mu to Harry nedovolil. Rozmáchl se a začal ho mlátit pěstmi do ramen a hrudi. „Nemáš právo! Ty bastarde!“ Křičel v amoku, a mlátil do muže. „Jsem pro tebe nikým! Nic pro tebe neznamenám! Sám jsi to řekl! Jsem jen… bezvýznamná nula!“
„Dobře víš, že to není pravda!“
„Ano, ale je! Podlý, ulhaný hajzle!“ Začal ho mlátit ještě silněji. „Nech mě! Už na mě nikdy nešahej!“
„Ano, zasloužím si to,“ řekl náhle Snape a změnil linii. „Jsem hajzl. Podlý bastard.“
„Sklapni!“
Snape využil Harryho chvilkového překvapení a chytil ho za pravé zápěstí. Ale Harry neměl v úmyslu ustoupit. Zaryl mu nehty do šatů na hrudi, a snažil se uvolnit ruku.
„Pusť mě! Nemůžeš…“ Křičel a levou ruku odstrkoval Snapea a současně se snažil pravou uvolnit z pevného stisku.
„Uklidni se,“ odpověděl Severus, a chytil ho za druhé zápěstí, aby ho zastavil. „Chci si jen promluvit.“
„Promluvit? Taky jsem si chtěl promluvit! Chtěl jsem, abys mě vyslechnul, ale byl jsi příliš velkej, egoistickej kretén, než abys to udělal! Puuuuusť!“ Snape měl moc síly. Ale skoro ho pustil, když se Harry rozhodl využít situace a celým svým tělem zatlačil na druhou stranu, proti mužovým nohám. Ale Snape se na poslední chvíli zapřel, chytil rovnováhu a vyhnul se kontaktu s podlahou. Jeho tvář byla stažená a oči divoce planuly.
„To stačí. Nedáváš mi na výběr.“
Harry pocítil náhlé škubnutí. Snape ho od sebe odtáhl a bleskově sáhl po hůlce. Harry narazil zády o stěnu a náhle zjistil, že se nemůže hýbat. Jeho ruce, nohy a celé tělo, včetně hlavy, se nalepily na povrch za ním. Začal sebou škubat, ale nemohl pohnout ani prstem. Sevřel zuby a z celé síly se snažil vytrhnout dlaň, hlavu, cokoliv, ale nemohl.
„Uvolni mě!“
„Už jsem ti to řekl. Nikdo z nás neodejde, dokud mě nevyslechneš,“ odpověděl Snape. Přešel k Harrymu, zastavil se před ním a zkřížil ruce na prsou. Výraz v jeho obličeji byl nezvykle vážný a oči se zdály, že v tlumeném světle svítí.
Harry těžce dýchal. Srdce ho bolelo, a krev mu pulzovala na spáncích. To, že byl tak bezbranný, ho přivádělo k zuřivosti. Ale věděl, že se Snape nevzdá. Že by tu takhle zůstal několik hodin, dokud se Harry nepoddá. Ať si Snape řekne, co chce, a později odejde. A nic to nezmění. Nic.
Harry na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl. Adrenalin a hněv pomalu opadal.
„Fajn,“ vycedil se zlostí.
Severus mu věnoval zkoumavý pohled a olízl si rty, po čemž se ozval tichým, mírným hlasem:
„Dokonale chápu, že jsi stále ještě rozrušený, vzteklý, a že mě nenávidíš. Vím, jak se cítíš zraněný. Vím, že jsem ti ublížil. Moje chování bylo naprosto neodpustitelné. Zcela jsem nad sebou ztratil kontrolu. Bylo to neomluvitelné. Ale nechtěl jsem… ti ublížit.“ Snape se na okamžik odmlčel a olízl si rty.
Harry zavřel oči. Nedovolí těm slovům… do něj proniknout. Do jeho nitra.
„Ale udělal jsi to…“ Pověděl, a polkl. „Proč?“ Zeptal se. Nepoznával vlastní hlas. Byl změněný, jako by přicházel z velké vzdálenosti. „Proč jsi mě tehdy nevyslechl? Proč jsi mě mučil? Uvědomuješ si, jakou jsi mi způsobil bolest?“ Nedokázal zastavit hořkost ve svém hlase.
„Máš pravdu,“ řekl muž a přišel k němu ještě blíže, až se téměř dotýkaly, a Harry se mu mohl podívat přímo do tváře. „Máš pravdu, jednal jsem krutě. Byl jsem zaslepený. Byl jsem tak zaslepený, že jsem tě chtěl zničit, že jsem ti chtěl jen ublížit, chtěl jsem tě potrestat za to, k čemu jsi mě tehdy dovedl. A v konsekvenci jsem ze sebe vypustil tu nejtemnější stránku mé osobnosti. Nejsem na to hrdý. A to, že jsem tě tehdy nevyslyšel… byla to chyba, za kterou do dnes velmi platím.“ Něco v Severusově hlasu na chvíli zmizelo, ale mluvil dál. „Máš pravdu, že jsem hnusný bastard. Souhlasím s tím. Můžeš mě nazývat nejhorším z nejhorších. Plně si to zasloužím. Udělal jsem špatné rozhodnutí, nepopírám. Ale jsem to stále já, Pottere…“
Harry se zachvěl, když na bradě pocítil jemný dotyk černých pramenů. Snape se nad ním naklonil, téměř se dotýkal jeho čela. Harry cítil jeho dech na tváři. Díval se přímo do těch dvou mrazivých tunelů a měl pocit, že ho pohlcují.
„I když se snažíš smazat ty dobré vzpomínky, stále si je pamatuješ… stále si pamatuješ mě.“ Snapeova ruka se zvedla a spočinula na Harryho srdci, které v té samé chvíli začalo bít ještě rychleji. „Cítíš mě? Vím, že ano.“ Severus přesunul tvář a zašeptal mu přímo do ucha. „To já jsem ten muž, který zná každý záhyb tvé kůže, který dokáže přečíst každou změnu ve tvé tváři… který tě poznal celého.“
Harry znovu zavřel oči. Ta slova… Snape věděl, jak to dělat. Věděl, jak svádět slovy. Jak udělat, aby i ty nejchladnější bariéry… začaly tát.
„Můžeš mě nenávidět, ale v hloubi srdce víš, že to není nenávist. Ne opravdu,“ pokračoval muž tím stejným jemným hlasem. „Chyběl jsi mi. Chybíš mi…“
Harry chtěl zakroutit hlavou, ale nemohl. Už nemohl dál… bylo to skoro jako mučení.
„Už tě nechci poslouchat,“ řekl bezvýrazně.
„Nemusíš se za to stydět. Za to, že mě potřebuješ, i když jsem ti způsobil bolest. Nemusíš se stydět…“ Dlouhé prsty pohladily Harryho tvář a chlapec vzadu na krku pocítil, jak se mu naježily chloupky. „… že se stále třeseš pod mým dotekem. Nemusíš to popírat. Dokonce, i když se snažíš, nedokážeš ovládat tlukot svého srdce. Slyším ho.“ Rty se mu přiblížily k uchu a Harry měl pocit, že ten hluboký hlas se ozývá přímo v jeho hlavě. „Slyším, jak hlasitě bije. Čím dál hlasitěji. Čím dál rychleji. Stačí, když udělám tohle…“ Horký jazyk vklouzl do nitra Harryho ucha a chlapec měl dojem, že jeho tělem prošel náhlý elektrický výboj. Cítil ho dokonce u prstů na nohou.
„Přestaň,“ zašeptal a snažil se chytit dech, který mu náhle zmizel z plic.
„Vidíš? Myslíš, že někoho oklameš? Myslíš, že oklameš sebe? Pozoroval jsem tě přes dva týdny. Viděl jsem, jak jsi byl mimo. Jak jsi byl ztracený. Zbitý. Osamělý. Myslíš, že se ti to povedlo skrýt? Ani jednou jsem na tvé tváři neviděl úsměv. Připomínal jsi mi vyschlou květinu, která potřebuje vodu, aby mohla žít. A já… toužím znovu vidět ten úsměv. Tak… hlasitý, iritující a hloupý. Někdy i divoký a drzý,“ zamumlal Severus a přesouval rty po Harryho šíji. „A někdy, dá se říct i… přitažlivý.“
Harry pocítil bolestivé píchnutí, když se ta slova prolomila přes ledovou bariéru kolem jeho srdce, roztavily ji a cosi v něm zlomily. Ale to nebyl konec. Byla tam ještě zeď. Zeď, která se pomalu rozpadala.
Nechtěl mu věřit. Ale měl na výběr? Mohl by se pokoušet dál odolávat a namlouvat si, že všechny ty pohledy, každý dotyk, každý polibek… že to nic neznamenalo? Že to vnitřní pnutí, které cítil při každém setkání se Snapem, byla jen jeho představivost?
Ne.
Protože tohle byl jeho Severus. Severus, který se nikdy nezachoval iracionálně, který jediným gestem a slovem dokázal zlomit složitou strukturu důvěry, a později se ji zoufale snažil znovu poskládat, nemajíc žádné předispozice za ty roky, co prudce útočil. Jestliže nemůžete cosi napravit, mlaťte do toho tak dlouho, dokud to nezačne fungovat. Ale Severus se nesnažil probít. Nebil, neútočil. Každý den se posouval o několik centimetrů, precizně pokládal kameny a čekal na šanci, aby mohl položit ten nejvyšší.
Severusovi rty se dostávaly stále dál. Bleskově mu rozepnul límeček a několik z horních knoflíčků Harryho košile a začal ho líbat na rameno. Z Harryho úst uniklo tiché zasténání.
Nenáviděl Snapea za to. Nenáviděl ho za to, že z něj dokázal dostat ten sten!
Severus mu zabručel do ramene a součastně sáhl po hůlce. Aniž by odtrhly rty od Harryho kůže, použil neverbální zaklínadlo. Chlapec najednou zjistil, že je volný a může se hýbat, ale i když mohl dělat cokoliv, štíhlé prsty se sevřely na vrchu jeho dlaně. Severus se narovnal a podíval se mu přímo do očí, a následně zvedl jeho ruku a jemně ji přiložil ke své tváři. Harry cítil pod prsty chladnou kůži a drobné vousy začínajícího strniště.
Severus nic nedělal. Prostě jen držel ruku na své tváři, a díval se na něj s něčím nepopsatelným v očích. Nakonec pomalu sundal svou ruku a nechal tu Harryho na své tváři. Harry se mu podíval do obličeje a zamračil se. Severus se na něj díval… nejistě. Jako by každou chvíli očekával ránu.
Zasloužil by si to. Jak by si to zatraceně zasloužil! Harry by mu to konečně mohl vrátit! Mohl by ho zranit, tak jako muž zranil jeho, mohl ho udeřit, mohl s ním z celé síly třást, mlátit tu chladnou tvář se zuřivostí, až by necítil ruku a bylo by to spravedlivé a konečně by se cítil… hrozně.
Neudělal to. Nabral vzduch a jemně přejel prsty po světlé kůži, opatrně ji hladil s určitou mírou plachosti. Severusovi oči se zatřpytily. Harry zavřel víčka, a zaměřil se na strukturu pokožky, které se dotýkal… které se tak dlouho nedotkl… po které tak dlouho toužil…
Zvedl pohled a podíval se přímo do těch dvou temných, lesklých tunelů a zašeptal:
„Stále jsi bastard.“
„Já vím.“
Severus se pohnul a přiblížil se. Tentokrát Harry neprotestoval. Ani se nepokusil. Nemohl. Dovolil, aby ho muž pevně obejmul pažemi a přitáhl ho k sobě, uvěznil ho ve svém teplém náručí. Harry se poddal a zavřel oči. Jeho tvář byla pevně přitisknutá k hrubému materiálu šatů, přesně ve výšce mužova srdce. Slyšel jeho zrychlený tlukot.
Okamžik panovalo ticho. Harry měl pocit, že se stisk stal ještě silnějším. Cítil skoro každou kost v hubeném mužově těle. A ta vůně… všude okolo, intenzivně mu pronikala do těla.
„Pottere?“ Zeptal se Severus po chvíli, pohnul se a podíval se dolů, na čupřinu černých, rozcuchaných vlasů. Harry měl stále ještě zavřené oči a tisknul tvář k jeho hrdlu. A v tu chvíli pocítil, jak se něco ponořilo do jeho vlasů. Dlouhé prsty, které ho začaly jemně laskat po hlavě. Zamručel, neschopen zastavit zachvění, které vyvolal ten dotyk. Měl pocit, jako by ho necítil měsíce, a že už téměř zapomněl, jak je to příjemné. Muž se naklonil a zanořil se ho Harryho vlasů rovněž svou tváří, mačkal měkké prameny svým křivým nosem a tenkými rty. Zhluboka se nadechl a nasál do sebe Harryho vůni. Pak to udělal ještě jednou, jako by se té vůně potřeboval nasytit. Nakonec vydechl, polechtal Harryho hlavu horkým dechem a polkl. „Věříš mi? Víš, že to, co jsem ti řekl ve třídě, není pravda?“
Harry se kousl do rtu. Nevěděl, co si myslet. Samozřejmě, že vždy v hloubi srdce věděl… ne, věřil, že to není pravda. Ale nebylo tak lehké věřit, jako na samém počátku. Na počátku to byla pravda. Aspoň si to namlouval.
„Já… nevím.“
Slyšel, jak se Severus nadechl. A ucítil, jak noří rty ještě hlouběji do jeho vlasů, tisknul je ke kůži na vrcholu hlavy. A jak řekl chraplavým, hlubokým hlasem:
„Nejsi pro mě nikým,“ Než se ta slova plně dostala k Harrymu, Severus se trochu odtáhl a pověděl značně hlasitějším a odhodlanějším hlasem: „Slyšíš? Podívej se na mě.“ Harry samovolně vzhlédl a široce otevřenýma očima se podíval do toho žáru. Severus se na něj díval tak… tak… jako by ho chtěl pohltiti pohledem. Oči se mu blyštěly a nořily se do něj, naplněné tak velkým odhodláním až měl pocit, jako by se mu snažil dostat až k srdci.
Ve stejném okamžiku Harry pocítil na tváři jemný dotyk chladných prstů, přesouvající se opatrně po jeho kůži přes tvář, nos, ústa, tak nadpozemským způsobem, jakoby si tu chvíli chtěl zapamatovat navždy, každý fragment cesty, kterou podnikaly.
„Nejsi,“ zopakoval tiše Severus, obalil Harryho dlaň, přenesl ji ke svým rtům a políbil ji s takovou něhou, jako by tomu dotyku nedokázal odolat, a vdechovat Harryho vůni, když byl teď tak blízko němu.
Harry si myslel, že ještě chvíli a sesune se na zem. Necítil nic než horko a žár, obklopující jeho srdce teplým kokonem. Díval se do té zamračené tváře a… uvědomil si, že se nic nezměnilo. Že celou dobu miloval Severuse tak silně, že jeho láska se vůbec nezměnila, že ho miloval tak moc, až se mu ztrácel dech a motala se mu hlava. A tak strašně mu chyběl. Přelétl pohledem k tenkým rtům tisknoucím se k jeho kůži a k očím za těmi černými řasami a zamračeným obočím, když se v něm Severus ztrácel, skoro jako tehdy, během Vánoc. V tom extatickém pocitu štěstí, který ho naplnil. Nedokázal bez něho… bez něho žít. Ovšem, mohl existovat, ale bylo by to jako vegetace.
„Řekni mi to.“ Ozval se Severus mezi jedním a druhým polibkem skládaným na Harryho ruku. „Řekni, že mi věříš.“ Zvedl víčka, zaostřil a ponořil se do Harryho očí.
Chlapec polkl.
Mohl mu věřit? Mohl by mu znovu důvěřovat? Chtěl to udělat. Opravdu chtěl. Ty dva týdny pro něho byly noční můrou. Noční můrou naplněnou samotou, utrpením a smutkem. Cítil se ztracený, nemohl pro sebe najít místo. Nikam se nehodil. Teď, tady, když cítil Severuse u sebe, byl kompletní. Věděl, že tady, u něho je jeho místo. Bylo to, jako by se toulal temnotou, hledal cestu a nakonec, po dlouhé době, se vrátil… domů.
„Věřím ti…“ Poddal se. I kdyby toho měl někdy litovat, ten okamžik za to stál. Za všechno.
Nejprve ostražitě a trochu nesměle přesunul dlaň po Severusových bocích a ovinul paže kolem jeho pasu. Ale nakonec se nechal ovlivnit touhou, která zaplavila jeho smysly, a přitiskl se k němu tak pevně, jako by ho k sobě chtěl přivinout co nejvíc, co nejvíc Severuse, Severuse, který byl znovu tady, ke kterému se mohl znovu přivinout, kterého se mohl znovu dotýkat…
Uslyšel nad sebou mužovo tiché povzdechnutí. Přenesl dlaně výše, toužil se dotknout těch měkkých pramenů, znovu je ucítit mezi prsty. Vsunul obě dlaně do mužových vlasů, stál na špičkách a současně přesunul rty k měkkému ušnímu lalůčku, skrytému mezi jemnými prameny. Uslyšel přidušený sten potěšení. Bože, nemyslel si, že ho ještě znovu uslyší. Nemyslel, si, že by mu tolik chyběl. Už jen to zasténání v něm vyvolalo výbuch radosti.
Na okamžik zavřel oči, povzdychl si a zašeptal:
„Severusi…“
Chybělo mu to jméno. Ten způsob, v jakém plynulo ze rtů, v jakém pohladilo jazyk, když ho vyslovil…
„Řekni to znovu.“ V mužově hlase se objevila jakási nenasytnost. Harry se odsunul a podíval se do jeho rozšířených očí. Vypadal, jako by byl připraven udělat všechno, jen aby mohl znovu uslyšet své jméno, vyslovené Harrym. Díval se na jeho rty, tak, jako by se je snažil přimět vyslovit je pohledem…
„Severusi,“ zopakoval a zároveň spatřil, jak se mužova víčka zavírají, a pak se Severus náhle naklonil a Harry ucítil horké rty přitisknuté ke svému uchu a jazyk hladící prostor za ním, a pomalu se přesouvající po jeho šíji. Snapeova ruka popadla Harryho dlaň, pevně ji stiskla, tak pevně, jako by teď, když ji konečně mohl držet, ji nehodlal pustit.
„Ještě jednou.“ Už to nebyla nenasytnost, byla to touha tak silná, až mohl Harry jasně cítit, jak se mužovo tělo chvěje pokaždé, když vyslovil jeho jméno.
„Severusi…“
Snape ze sebe vydal přidušené zavrčení a přitiskl se rty k bradě a Harryho tváři, ochutnával jeho kůži, lízal ji a vkládal na ni jednotlivé polibky.
„Severusi…“
Muž se k němu přitisknul ještě silněji, cestoval rty po jeho nose a čele. Vyvolával dojem nenasytného zvířete, které konečně dostalo jídlo, díky němuž mohlo přežít další den.
Harry, ovinutý dlouhými pažemi, se přitiskl ke Snapeovi celým tělem a málem se zalkl, když ucítil, jako skála tvrdou, mužovu erekci bodajícího do břicha.
Bože, to všechno bylo tak… Motala se mu hlava a Snape… ne, Snapeova dlaň se toulala po jeho zádech a boku, dotýkala se ho, hnětla jeho kůži, tahal za jeho košili a útočila na jeho tělo.
„Já… myslel jsem na tebe, když jsi byl pryč…“ Zašeptal náhle Snape a rychle zalapal po dechu, jako by řekl něco, co nechtěl, ale bylo to příliš silné, než aby to zůstalo nevypovězené.
To Snape…? To se Snape právě přiznal… přiznal, že mu Harry chyběl?
Harry pocítil šimrání polévající celé jeho tělo. Nečekal, že… že Severus… opravdu… Merline, to bylo tak neuvěřitelné! Takže celou tu dobu, celý ten zatracený čas…
„I já na tebe,“ odpověděl tiše Harry a přitiskl tvář do černého hrubého materiálu. Tak moc mu chtěl říct o té strašné, osamělé, bezesné noci. O té hrůze, které ho dovedla až do Oddělení s omezeným přístupem. O těch všech chvílích, které prožil během těch dvou, nejdelších týdnů jeho života. „Proč?“ zeptal se náhle a nedokázal ukrýt hořkost ve svém hlase. Cítil, jak mu Snapeova ruka vklouzla pod košili, dotýkala se jeho kůže a přesouvala se po ní nehty. Jeho horké rty teď byly kdesi na jeho rameni, střídavě ho líbaly a lízaly. „Proč jsi přišel až teď? Proč jsi mě nechal čekat? Proč si mě nechal samotného tak dlouho? Proč jsi mi to všechno neřekl před těma dvěma týdny?“
„Nebyl správný čas,“ odpověděl tiše muž mezi jedním a druhým polibkem. Jeho dlaň směřovala na Harryho zadek a přesunula se dopředu, dráždíc vnitřní stranu stehen. Každý dotyk byl jako dotyk jiskřivou hůlkou a vedl Harryho až na samý okraj. Ale nemohl… Musel to vědět!
„Jak nebyl správný čas,“ zeptal se a sotva ze sebe dostal jediné slovo, protože jediné, co teď s jistotou mohl, bylo sténat.
„Musel jsem pár věcí…“ Odpověděl nevýrazně Severus, a vpíjel se rty do Harryho šíje. „Sakra, nemůžu se soustředit.“
To bylo… překvapivé vyznání. Harry zamrkal a otevřel ústa, aby odpověděl, ale v tu chvíli pocítil Snapeovu dlaň na svém břichu a pak následně jak se posouvala dolů a – oh bohové! – pevně se stiskla na jeho rozkroku! Ve zlomku sekundy tak ztvrdnul, až měl pocit, že si protrhne kalhoty. Přes šum v uších k němu dolehl tlumený horký šepot:
„Dovol mi.“
A nečekajíc na odpověď, Severus vsunul dlaň do kalhot a do Harryho slipů a ovinul chladnou dlaň kolem napjaté erekce.
Oh, sakra!
Harry zasténal něco neomaleného, a nechal, aby jeho tělo převzalo kontrolu nad situací a téměř se zavěsil na muže, neschopný stát. Ne, když… oh!
Severus pohnul dlaní. Jednou, jen jednou, ale stačilo to, aby Harry téměř omdlel, když pocítil tu rozkoš, která pronikla přes jeho kůži a trefila se přímo do podbřišku. Pulzoval natolik, že měl pocit, že se ihned udělá. Nebyl tak vzrušený od... od… od doby, kdy se ho Severus naposledy dotýkal. To otravné vyčerpávající napjetí, kterého se musel zbavovat ráno po probuzení, se nemohlo ani z poloviny rovnat tomu… tomu neuvěřitelnému pocitu… jako teď! Té dlani, tomu dechu na šíji a…
„Tak strašně tě chci…“ Zašeptal Severus hlubokým, hrdelním hlasem. Uvolnil Harryho dlaň a dotkl se jeho brady, zvedl mu tvář a podíval se do toho zamlženého pohledu v zelených očí: „Chci si tě vzít tady a teď…“
Harryho srdce sebou bolestně trhlo a na vteřinu přestalo bít.
„Tak to udělej,“ odpověděl tiše, a když to dořekl, spatřil rychlý záblesk v těch planoucích jezerech a v tu chvíli věděl, že by tomu muži dal všechno, absolutně všechno.
To, co se později stalo, byla jedině rozmazaná šmouha. Severus pohnul rukou, bleskově vytáhl hůlku a nasměroval ji na koberec ležící před krbem, a než se Harry stačil nadechnout, byl nahý a jeho šaty se objevily poskládané vedle, pomalu padajíc na podlahu. Severus se k němu otočil, objal ho pažemi a nasměroval je dolů na koberec. Harry padl na kolena a ruce, a cítil za sebou mužovo tělo a jeho dech na svém krku. Hrubé šaty škrábaly jeho kůži, ale bylo to tak příjemné, znovu ji všude cítit, tisknoucí se k jeho stehnům, k zádům… ale než jeho smysly dokázaly všechny ty pocity zpracovat, k jeho vchodu se přitiskla horká, kluzká, špička Severusovi erekce, pomalu se tlačila přes pulzující kruh svalů a nořila se do Harryho tak hluboko, až se po chvíli jeho hýždí dotýkala měkká, hladká varlata.
Harry nad sebou uslyšel dlouhý, chraplavý sten, který se smísil s jeho vlastním stenem. Snapeovi dlaně se nečekaně sevřely na jeho kůži a pocítil, jak se ten kontrolovaný muž… třese. Severus se k němu přitiskl ještě mocněji a položil mu hlavu na krk, a jeho vlasy se rozsypaly Harrymu po zádech, jemně laskajíc jeho podrážděnou kůži. Teď ho zakrýval celého, byl na něm a v něm, všude.
A… och bože! To všechno, po čem Harry toužil… co mu chybko. Nemyslel si, že to ještě někdy…
Nicméně všechny myšlenky opustily jeho mysl, když Severus pohnul hlavou a začal skládat na jeho krk vlhké polibky a součastně se z něj velmi pomalu vysunul, jako by ho i ten nejmenší pohyb mohl dovést do neočekávaného konce… Vysunul se téměř až do samého konce a stejně plynule se zasunul. A ještě jednou. A znovu. Hrdelně mručel, vrážel do Harryho dlouhými, hlubokými přírazy, tak jako by se chtěl nasytit, nasytit jeho vůní a horkem. A při dalším přírazu udeřil přímo… přímo do… do toho bodu, tam…
„Ooooooooch!“ Harry si až po chvíli uvědomil, že to on vydal ten sten, ale než stačil nabrat dech, z jeho úst se ozval ještě další, ještě hlasitější, protože pocítil… pocítil chladnou, vlhkou mužovu dlaň ovíjející se okolo jeho penisu a zamykající se ve smyslném stisku.
„O bo-o-o-o-oooo-že…“ Zakoktal, a měl pocit, že se udělá už jenom z toho dotyku. Jeho erekce bolestně pulzovala, uzavřená v horkém, těsném tunelu ze stisku prstů, které se přesunovaly po jeho délce a laskaly špičku, a v tu samou chvíli se z něho Severus vysunul ještě jednou a hladce do něj přirazil, tentokrát rychleji, chamtivěji, jakoby už se muž nebyl schopen dál ovládat. Dlaň se přesunula dolů, stiskla varlata a Harry prudce zaklonil hlavu, když jeho žílami prokmitlo jiskření. Už nemohl déle… Celý pulzoval… Měl pocit, jako by se z něho něco pokoušelo vyrvat, explodovat.
Severus se z něho vysunul. A přirazil. Horké rty se přitiskly k jeho krku a dlaň se rychle přesunula na špičku jeho erekce, kde ho pevně stiskla, a Harry se udělal za doprovodu vlastního křiku a vibrujícího mručení Severuse. Dělal se a dělal se. A měl pocit, že to extatické opojení nikdy neskončí, že všechny svaly jeho těla hoří ohněm a rozpouští mu kůži. Cítil, jak mu na bradu dopadla kapka spermatu, jak mu vybuchuje erupce v bedrech a nikdy netušil, že by orgasmus mohl trvat tak dlouho…
Zuby se sevřely na jeho krku ve stejnou chvíli, ve které Severus zakončil své napjetí rychlým přírazem a z jeho úst unikl tichý, tlumený sten:
„Pottere…“
Tělo překrývající Harryho ztuhlo a Snape se v něm udělal, stříkal do jeho nitra horké sperma, kterého se zdálo být více než obvykle, jako by už dlouho neměl žádné uvolnění. Severus se chvěl v rytmu výstřiků, hluboce mručel a tlačil rty zuby do Harryho krku. A trvalo to skoro celou věčnost, dokud se nezastavil a nezmlkl, a ve vzduchu zůstaly viset jen dva hlasité, nerovné dechy.
Harrymu dunělo srdce v hrudi, svaly se třásly náhlým a příliš intenzivním napjetím a poslední vlny orgasmu se rytmicky přelévaly přes jeho tělo, ale jediné, na co dokázal myslet, bylo to, jak moc se cítí šťastný a naplněný. Jako kdyby poprvé za ty dva týdny natáhl vzduch do plic, i když to byl nejkratší a nejrychlejší sex, jaký kdy zažil. Nejspíš oba byli příliš… příliš toužící a stačilo jen několik přírazů, jeden dotyk, a…
Cítil na sobě Severusův žár, cítil jeho vůni, teď ještě intenzivněji, smíchanou s vůní potu a sexu, cítil jeho zrychlený dech na své kůži, dotyk jeho vlasů, rozhozených po zádech, nerovný dech hladící jeho krk a ramena, a černý, hrubý plášť splývající po jeho těle po obou stranách až na podlahu. Mohl posunout ruku a dotknout se ho. A tak to udělal. Chytil okraj pláště a přitiskl si ho k nosu a tváři, a zhluboka se nadechl jeho vůně a otřel si o něj obličej. Ano, byl hrubý, ale bylo v něm také něco jemného, něco, co způsobilo, že měl chuť se jím ovinout a už nikdy ho nepustit. Vzpomněl si na pavouka, který ovinul svou oběť pavučinou.
Sálala z něj síla. Síla, kterou měl jen Severus. A Harry jí nedokázal odolat, bez ohledu na to, jak moc se snažil. Byl jako můra, lákaná plamenem, i když si uvědomovala, že se může bolestivě spálit. A když se pokusil utéct, zjistil, že ho cesta vede zpět. Stačil jediný dotek, jedno mužovo zašeptání, aby se poddal, a zahodil svou pýchu. Stačil jeden pohled do těch hlubokých očí, aby mu srdce spadlo ke kolenům. A nedokázal s tím bojovat, nedokázal se toho zbavit. Boj vedl jen k tomu, že ho ta pavučina obalila ještě víc. Uvězněný v jejích poutech, se mohl jedině bezbranně poddat tomu, co s ním udělá.
Vždy se nechával unášet emocemi, vždy se na jejich základě vrhal do víru nebezpečí. Tentokrát skočil do víru, ze kterého nebyla cesta ven, a který byl značně nebezpečnější než jakýkoliv jiný.
Severus se pohnul, pomalu se nadzvedl a odsunul se z Harryho. Chlapec se nadechl a opatrně se otočil, sedl si na podlahu a podíval se na muže, klečícího za ním. Přelétl pohledem Severusovi tvář a jeho oči, stále ještě chvějící se plameny, které v nich před chvíli hořely, a pak se podíval níže, k místu, které jeho pohled přitahovalo jako silný magnet. K Snapeovým rozevřeným šatům. Silný, zrudlý penis, ležel na Severusově stehně, vlhký a znavený. Na černé látce, která ho obklopovala, se zdál ještě masivnější, než si ho Harry pamatoval. Viděl i dvě oválná varlata, která se zdála úplně vyprázdněná. Od spodu je pokrývaly tmavé chloupky, ale Harry si dokonale pamatoval, jak hladké a měkké byly na dotek.
Ten pohled mu chyběl, chybělo mu jejich hnětení v dlani, když přesunul ruku po pulzujícím penisu, pokrytém síti žilek, toužil po chuti horké, napnuté pokožky na špičce penisu, po olíznutí těch bílých kapek… A evidentně měl všechny ty pocity, včetně bezostyšného údivu, napsané výrazně ve tváři, protože po chvíli uslyšel odkašlání a Severus se pohnul, chopil se penisu a schoval ho do kalhot.
Harry zamrkal a pohlédl na muže s rozhořčením, jako kdyby mu přerušil neskutečně zábavnou podívanou.
„Hej, jen jsem se… díval,“ zamumlal sklíčeně, ale když se podíval na Severusovu tvář a spatřil divné zčervenání na jeho tvářích, skoro si spolkl vlastní jazyk.
To Severus…? To on…? Ne, to bylo příliš divné, aby o tom přemýšlel.
„Pottere, nejsem typ exempláře, který můžeš obdivovat jako na výstavě,“ odpověděl Snape, zvedl se a narovnal si své šaty.
„Já vím“ odpověděl Harry, naklonil se dopředu a podepřel se rukama. „Jsi ten typ, který sám volí obdivovatele, že?“ Po těchto slovech se zvedl na nohy a vzdorovitě se zamračil.
Severus se na něho podíval pronikavým pohledem a jeho oči se přesunuly po Harryho těle, a ukotvily se na nejstrategičtějším místě.
Och, Merline, už jen ten pohled způsobil, že Harry cítil šimrání v podbřišku.
„Chybělo mi to,“ ozval se náhle. „Chyběl mi ten pocit… když jsi ve mně.“
V Severusových očích se něco pohnulo. Zíral na Harryho tvář, pak přerušil oční kontakt, odvrátil se a sáhl pro Harryho oblečení ležící na podlaze.
„A mě chybělo tvé nesmyslné žvatlání,“ odfrkl ironicky a hodil po Harrym věci. „Oblékni se, ty nestoudný chlapče!“
Harry se lehce ušklíbl, ale udělal, co mu bylo nakázáno, a když si dopnul košili, spatřil k němu nataženou bledou dlaň. Chytil ji a dovolil Severusovi postavit ho na nohy. Ale muž ho nepustil. Pevně stiskl jeho ruku, přivedl ho ke křeslu a posadil se do něj, přitáhl Harryho k sobě, aby si mu sedl na kolena.
Znovu to bylo jako kdysi. A to vědomí způsobilo, že Harry ve svém žaludku pocítil příjemné, teplé objetí.
Severus se rozhlédl po pokoji se zamyšlením.
„Ta komnata mi přijde povědomá…“
Harry zčervenal a v tu chvíli se na mužových rtech objevil ten nádherný, pokřivený úsměv. Něco v Harryho nitru se rozehřálo, a bleskově proniklo na jeho ústa, které se po neuvěřitelně dlouhé době roztáhly do úsměvu. Severus se na něj díval tak užaslým způsobem, jako by si chtěl ten pohled vpálit do mysli. Harry, trochu rozpačitý, sklonil hlavu a pohnul prsty stále sevřené ve Snapeově stisku.
„Tak to tu vypadalo, už když jsem sem vešel. Nemohl jsem to změnit.“ Zvedl hlavu a podíval se do Severusovi tváře. „Na začátku to vůbec nebylo příjemné. Přijít sem a vidět… to všechno.“ Mávl rukou neurčitým směrem, ukazujíc tak na stěny a nábytek. „Ale pak jsem si zvyknul. Všechno to bylo stejné… kromě lahví v baru.“ Severus zvedl obočí. „No… jsou prázdné,“ dodal Harry.
Muž se po něm divně podíval.
„Mám to chápat tak, že ses chtěl opít?“
„Jen trochu! Zapomenout.“ Harry znovu sklonil zrak. „Ale zřejmě se tu nedá vytvořit všechno.“
„Kdyby tomu tak bylo, každý student by si mohl vytvořit pokoj plný alkoholu a chodit sem každý den ho pít,“ řekl Snape unaveným hlasem.
Harry se zamračil.
„To mě nenapadlo.“
Severus sevřel rty. Harry se na něj podíval a usmál se. Bylo něco velmi okouzlujícího v tom, jak se Severus snažil zdržet jízlivého komentáře.
Podíval se na jejich spletené dlaně.
Pořád bylo těžké uvěřit, že tu Snape opět byl. Že se ho mohl znovu dotýkat, že znovu mohl sedět na jeho klíně. Chvíli se díval na mužovu dlaň. Viděl výrazně rýsované, bledě fialové žíly, kůže na vrchu jeho ruky byla drsná a suchá, kůstky dlouhých a tenkých prstů se z ní vynořovaly, jako palmy v písečné duně. Ty prsty se spletly společně s jeho. Menšími a hladšími, stále lehce opálenými.
Pomalu zvedl jejich spletené ruce a přenesl si je k tváři. Zavřel oči a otřel si tvář o tu hrubou kůži na vrchu Severusovi dlaně. A pak ji něžně políbil. Možná byla drsná, ale patřila jemu, jen jemu. Byla dokonalá.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptal po chvíli a podíval se na muže. Severus se na něho díval podivným úžasem ve tváři. „Víš, bylo by snazší, kdybys… kdybys ty… kdybys za mnou nechodil jako stín,“ pokračoval Harry. „Proč jsi to dělal? Cos tím chtěl dosáhnout?“
Severusovi oči se zamihotaly.
„Nemohl jsem dovolit, abys na mě zapomněl.“
Harry protočil oči.
Jako kdyby to vůbec bylo možné…
„Nedělej si ze mě legraci,“ odpověděl, odsunul dlaň od tváře a podíval se na Severuse s rozhořčením. „Dělal jsi to schválně. Bylo to tak… tak vypočítané. Nemohl jsem se na nic soustředit.“
„Já vím,“ Severus se sebou vypadal naprosto spokojen. Když se Harry vzdorovitě zamračil, dodal: „No, uvědomuji si, že to byla trochu nečistá hra, ale bylo to nezbytné. Občas se chováš jako divoké zvíře, které nejdříve musí trochu zkrotnout a zvyknout si na něčí přítomnost, a pak je možné si ho osvojit.“
Harry se zhluboka nadechl. Co to měl být za srovnání? Snape může být rád, že mu to zvíře neukouslo ruku!
„Och, a že ty jsi mistrem v unikání osvojení,“ vypálil svárlivě.
„Přinejmenším si nenechám dát vodítko,“
„Ale nechal sis dát náhubek.“
Snape sevřel ústa. Harry se usmál. Pravděpodobně to znamenalo remízu. Ha, byl v tom čím dál lepší!
„Nemusíš se za to stydět, Severusi…“ řekl Harry a vzpomněl si Snapeovi dřívější slova, a drze se usmál. „Nemusíš to popírat.“
„Pottere…“ V mužově hlase se objevilo varování. „Neminulo ani půl hodiny a už mě začínáš dráždit.“
Harry mávl rukou.
„Ach, ty si mě dráždil už od chvíle, kdy jsi vešel. Neřekl jsem ti o tom, protože jsem tě nechtěl ranit. Ale když už jsi to zmínil…“
„Výmluvný jako vždy,“ zamumlal Severus a podíval se na něj kysele.
Harry už to nedokázal vydržet. Vyprskl a rozesmál se. Merline, jak strašně mu chybělo tohle škádlení. A zřejmě i Severusovi, protože sebou koutky jeho úst začaly škubat.
Harry zavřel oči a cítil příjemné teplo rozpínající se po jeho těle. Věděl, co to bylo…
Ve stejnou chvíli se Severus pohnul a Harry ucítil, jak mu vkládá cosi do dlaně, a pak sevřel svou ruku kolem jeho. Otevřel oči a podíval se dolů, zaskočený tím náhlým gestem. Pohlédl na mužovu tvář, ale nedokázal z ní nic vyčíst. Pak se znovu podíval dolů. V jeho ruce se tkvělo cosi malého, hladkého a docela těžkého. Něco jako…
Srdce mu začalo bít rychleji, když Severus zvedl svou dlaň a Harry uviděl… zelený kámen.
Jeho oči se rozšířily. Díval se do své dlaně a na kámen ležící v ní s takovým neuvěřením, jako by ho viděl poprvé v životě.
Severus mu ho dal. Chtěl, aby ho Harry znovu měl.
Sevřel prsty okolo kamene a pak ho bleskově schoval do kapsy, naklonil se dopředu, objal pažemi muže kolem krku a vtulil tvář k jeho klíční kosti. Zhluboka se nadechl, pohltil Severusovu vůni a přesunul tvář výš a políbil ho na šíji. Pokračoval v cestě až k bradě, a slyšel nad sebou tiché mužovo zabručení, které mu dávala najevo, že se mu to líbí. Přesunul tvář ještě výš a políbil ho na tvář, pevně přitiskl rty k té hrubé kůži a následně o ni začal otírat vlastní tvář, cítíc ostré vousy neviditelného porostu.
Och, ano, to bylo ono. Vůně, chuť a dotek. Všechny smysly naplněné jen Severusem. Mohlo by být něco úžasnějšího?
„Tvá vůně je tak úžasná,“ zašeptal, přejel nosem po mužově tváři až k uchu a pak dolů, až k záhybu šíje, ve které ukryl tvář. Nic víc už nepotřeboval. Chtěl tu prostě sedět a nikdy ho už nepustit.
Po nějaké chvíli, která se Harrymu zdála příliš krátká, si Severus odkašlal a ozval se velmi vážným tónem:
„Víš, že mi Brumbál pověděl o tvém snu?“ Harry ztuhl, ale po chvíli váhání, neochotně přikývl. „A víš, že oba víme, že jsi neřekl řediteli všechno?“ Harry si zkousl rty a znovu přikývl, odtáhl se od muže se spuštěnou hlavou a s očima zaměřenýma do koberce.
„Nechtěl jsem mu říct o… některých věcech. Nemohl jsem. Musel jsem lhát.“
„Co jsi před ním ukryl?“ V Severusově hlasu se objevil lehký nátlak. „Co jsi mu neřekl? Co bylo v tom snu, že tě to přimělo sáhnout po Černé Magii?“ Harry se na něj podíval a zamračil se. „Ano, vím, že se potají učíš v knihovně Černou Magii,“ pokračoval muž. „Chtěl bych jen znát důvod.“
Harry chvíli mlčel. Severus se na něj odhodlaně díval, a skoro ho propichoval očima.
„Já… nevím, jestli bys to chtěl vědět,“ odpověděl nakonec Harry. Když už Snape otevíral ústa, aby odpověděl něco o tom, jak idiotské je to tvrzení, Nebelvír ho předběhl: „Nevím, jestli bys to měl vědět. To… není to něco, co chci, abys věděl.“
„Ujišťuji tě, že bez ohledu na to, jak strašné se to zdálo být, můžeš mi to povědět,“ řekl Snape a pečlivě vybíral slova.
Harry si těžce povzdechl.
Chtěl o tom někomu říct. Opravdu chtěl. Ale nebyl Severus… nejvhodnější osobou?
„Já… zdálo se mi, že mě mučil Voldemort a Smrtijedi. Nějakými krutými kletbami, které… které mi rozpouštěly kůži, a trhaly ji až k masu.“ V Severusově tváři se nepohnul ani jediný sval. Důrazně se na Harryho díval, mračil se a čekal. „Ale to nebylo nejhorší. Nejhorší bylo to… že jsi tam byl semnou. Že tě taky mučili.“ Teď. Viděl to jasně! Divný záblesk ve Snapeových očích. Zachvěli se. „A já… nemohl jsem dopustit, aby… Bál jsem se, že to může být vize, že ti opravdu můžou něco udělat, že se to stane skutečností.“ Harry se zastavil a polkl, cítíc sucho v hrdle, když se před jeho očima objevily obrazy ze snu. Obraz černých, zhasínajících očí.
„Takže jsi šel do Oddělení s omezeným přístupem, protože sis řekl, že se naučíš něco, co by to nedopustilo,“ dokončil Severus.
„Ano,“ zamumlal tiše Harry. „Bylo mi strašně. Byl jsem sám, neměl jsem na koho se obrátit. Byla to ta nejhorší noc, jakou jsem zažil. Stále jsem to viděl. Nemohl jsem to vydržet.“ Zaváhal. Nevěděl, jak toho mohl Severusovi tolik říct. S každým slovem, se vráska mezi zamračeným obočím prohlubovala. Ale komu jinému by o tom měl říct? „Přečetl jsem pár knih a jednou jsem se pokusil o jakousi kletbu… ale nic z toho nebylo.“
„A zkusil jsi to naposledy,“ přerušil ho ostře Snape. „Už tam víc nepůjdeš. Nedotkneš se už žádné knihy zasvěcené Černé Magii.“
Harry sevřel rty.
„Vím, že jsi mi zablokoval přístup do Zakázané sekce. Ta tvá bariéra nebyla hezká…“
Snape se nepříjemně usmál.
„Ujišťuji tě, že příště to bude ještě horší.“
To nebylo spravedlivé. Všichni byli proti němu. Dokonce i Severus.
„Proč? Proč se nemůžu naučit to, co si myslím, že je pro mě nejlepší? Nikdo ve škole mě nechce nic naučit, a když se snažím sám, všichni mi v tom brání.“
„Pottere, ty opravdu nechápeš, s jakými mocnými silami se tu snažíš hrát? To nejsou kouzla na úklid ani hloupé žerty, které kolem sebe můžeš rozhazovat, dle uvážení. Každé z nich ti změní kousek duše. Kousek lidskosti. Ano, dají ti pocit síly, pocit nadvlády, ale jen na chvíli. Jen na natolik dlouhou chvíli, aby ses stal závislý. A když jednou začneš, už nikdy nepřestaneš. Je to jako droga. Zničí tebe a všechno okolo, všechno, co znáš. Myslíš, že jakýkoliv Smrtijed se choval tak divoce od samého počátku? Myslíš, že od začátku bez mrknutí oka, pálili, řezali kůži a používali to nejbrutálnější mučení? K tomu všemu je dovedla Černá Magie, kterou chceš bezmyšlenkovitě pustit do své duše, chceš ji nechat zapustit v tobě kořeny. A teď se ptáš, proč ti to nechci dovolit?“
Harry zíral na Severuse se směsicí nevíry a strachu. Mužovo obočí bylo zamračené, ústa sevřená do bledé linky, a na tvářích se objevil nevýrazný odstín hněvu a pobouření.
„Ale ten sen…“ Začal nejistě Harry.
„Jestli jde o sen, tak nechci, aby ses tím dál zatěžoval. Nic takového se nestane, ujišťuji tě,“ odpověděl nezvykle rozhodným, pevným hlasem. Harry byl trochu zaskočený tou jistotou.
„Jak to můžeš vědět?“ Zeptal se. „Neviděl jsi ho. Nevíš, jak to bylo skutečné…“
„Ale vím, jak odlišit projekci vyděšené mysli od vizí zaslaných Temným Pánem. Musíš mi věřit.“ Cosi v jeho pohledu se změnilo. Harry se zamračil. Koneckonců, Snape byl Mistrem Nitrobrany. Věděl o tom vše. Harry neměl důvod mu nevěřit.
„Dobře,“ odpověděl tiše a zkřivil rty do neurčitého úsměvu.
Padlo ticho. Snape se na něj pozorně díval, jako by nad něčím přemýšlel, a to velmi hluboce. Ale nakonec se pohnul, sklonil hlavu, a vpil pohled na jeden z knoflíků na Harryho košile.
„Myslím, že bychom se na chvíli měli dostat z hradu. Co říkáš na malou výpravu do Prasinek? Zítra večer?“
Harryho oči se rozšířily.
„Do Prasinek? Chceš jít semnou do Prasinek?“ Zeptal se ohromeně.
Snape přenesl pohled na opěrku křesla.
„Měli bychom od toho všeho na chvíli zmizet. Udělá nám dobře strávit trochu času mimo školu, mimo její zdi. Takové chvilkové oddechnutí, aby se všechno vrátilo k normálu.“
Harry se na něj díval s ohromením.
Do… do Prasinek? Severus ho pozval do Prasinek? Do Prasinek se přeci chodilo na rande! Co když ho Severus právě pozval na… na… Oh, do háje!
„Já… chci říct, půjdu s tebou do Prasinek. Jasně. Žádný problém,“ zamumlal a cítil své srdce zuřivě bít. Možná mu Snape chtěl… vynahradit ty dva týdny?
Snape odtrhl pohled od loketní opěrky a přenesl ho na koberec. Harry měl divný pocit, že se muž vyhýbal očnímu kontaktu.
„Doufám, že si uvědomuješ, že o tom nikdo nesmí vědět? Nikomu to nesmíš říct, absolutně nikomu. A musíš být velmi opatrný. Nikdo tě nesmí vidět.“
Harryho ty instrukce zaskočily. O co Severusovi šlo? Vždy byl přeci opatrný. Nikdy nikdo nezjistil, kam po večerech chodí.
„Jistě,“ odpověděl.
Snape se podíval stranou do hořícího krbu. Stále se nechtěl Harrymu podívat do očí.
„Skvělé. V tom případě ke mně přijď večer, po jídle. A pak… společně vyrazíme.“
„Dobře.“ Harry nedokázal skrýt úsměv. Opravdu půjde se Snapem do Prasinek! To bylo neuvěřitelné! „Co budeme dělat?“ Zeptal se s nadšením.
„To se dozvíš zítra,“ odpověděl Severus, aniž by odtrhl pohled od plamenů.
Harry se zamračil. To všechno bylo tak tajemné. A přesto i neuvěřitelně… vzrušující.
„Chystáš pro mě nějaké překvapení?“ Zeptal se a drze se usmál.
Severus se zachvěl a sevřel rty. Neodpověděl a jen lehce přikývl hlavou.
Divné. Vůbec nevypadal nadšeně.
Po chvíli však otočil hlavu a podíval se přímo na Harryho. Jeho tvář byla kontrolovaná a nehybná, a oči se zdály být pozbaveny jakéhokoliv výrazu.
Ale Harry byl příliš šťastný, než aby nad tím přemýšlel. Rozpínala se v něm radost.
Nemohl se dočkat zítřejšího dne. Zítra… půjde se Severusem do Prasinek! Měl pocit, že to bude ten nejúžasnější den jeho života!