V šeru komnaty panovalo ticho. Ticho, ve kterém by bylo možné slyšet i dech myší. Ticho, ve kterém člověk sleduje stíny a čeká… kdy se nějaký pohne. Kdy se ozve… BUM?
Ale ticho trvalo. Nepřerušené. Jen v laboratoři ukryté za knihovnou, na stole plném různých lahviček a skleniček, probublávala, v černém kotly, kapalina. Těžko určit, jakou měla barvu. Možná byla černá, možná velmi hluboká, temná zeleň, někdy se zablýskla jasněji, fluorescenční zelenou. Na jejím povrchu se každou chvíli objevily poloprůsvitné, lesklé bubliny. Ale dělo se to čím dál méně. Nad kotlíkem se skláněla černá, vysoká postava. Tvář, skrytá za záclonou temných vlasů, byla absolutně klidná, jakoby vytesaná z kamene. Oči pozorně sledovaly povrch směsi a dlaň s hůlkou mířila k plameni pod kotlíkem. Dlouhé, bledé prsty pevně tiskly ten kousek dřeva, možná příliš silně.
V samém středu lektvaru se začala tvořit mimořádně velká, temně zelená bublina, která se vynořovala z povrchu ničím nenarušeného oceánu zelené. Rostla a rostla, pomalu pokryla celý povrch směsi, stále se roztahovala víc a víc, až se nakonec zachvěla a… pukla.
Severus pohnul hůlkou a oheň pod kotlíkem zhasl. Směs chladnula, a nabírala ještě tmavší barvu, ačkoliv se pod jejím povrchem stále objevovaly fluorescenční záblesky.
Ticho se vrátilo. Ticho, které nebylo rušeno ani dechem muže zírajícího do stěny. Jeho obočí bylo zamračené a ústa sevřená. Vypadal, jako by nad něčím přemýšlel. Byl ztracen ve velmi hlubokých a dalekosáhlých úvahách, protože tam stál, úplně bez pohybu, přes čtyřicet minut. Na tváři se mu nepohnul ani sval. Černé duhovky se dívaly na cosi, co tam nebylo, a sledovaly něco, co existovalo pouze v jeho mysli.
Nakonec se pohnul, jako by vyrvaný z hlubokého snu a znovu se podíval na lektvar. Jeho oči byly zúžené, a zdálo se, že se na směs dívá s určitou mírou zuřivosti. Pomalu sáhl do svých šatů a vytáhl z nich černou, lakovanou lahvičku. Vytáhl z ní zátku a ponořil ji do tekutiny, která se do ní začala vlévat, a pak ji důkladně zakorkoval. Nějaký čas držel lektvar v dlani, a díval se na něj s nečitelným pohledem ve tváři. Po chvíli však stiskl pevněji prsty kolem hladkého skla a chvatně ukryl lahvičku do svého hábitu, následně přešel k jedné stěně, která se odsunula stranou pod vlivem jeho dotyku, a vyšel ven. Stěna se za ním pomalu zasunula a v malé místnosti opět padlo ticho.
Tentokrát to bylo ticho, které následovalo před velkými událostmi. Takové, které hučelo v uších. Takové, po kterém už nic nezbylo.
***
Byl večer. Severus Snape tiše procházel širokou, prázdnou chodbou. Byl v sedmém patře. Šel jsem až od knihovny. Nejprve však před jejími dveřmi strávil půl hodiny, schován ve stínu za rohem. A čekal.
Jeho temné oči sledovaly stále se více přibližující roh. Někde za ním zněly kroky. Šel za nimi. A teď uslyšel, že se zastavily. Dostal se k rohu, přitiskl se ke stěně a ostražitě vykoukl.
Stál tam. V těch samých roztrhaných džínách, modré košili a rozepnuté, námořnicky modré mikině. S brýlemi na nose a rozcuchanými černými vlasy. Nesl pod paží několik knih. Přešel třikrát tam a zpátky podél stěny. Měl zavřené oči a skloněnou hlavu, a Severus viděl jeho tvář velmi detailně. Byla soustředěná. Pokaždé, když se snažil soustředit, dělaly se mu vrásky kolem očí a tisknul zuby tak pevně, že sebou jeho čelist škubala. A vlhčil si rty.
Severus se zamračil. Sáhl po lahvičce ukryté v hábitu a sevřel kolem ní dlaň. Zavřel víčka a nadechl se. Když je otevřel, nebylo v nich už ani známky po jakékoliv záři.
Chlapec se zastavil a před ním se ve stěně objevily dveře.
Severus se napjal, jako by se připravoval k běhu nebo přinejmenším k rychlému vystřelení z místa.
Dveře se otevřely. Chlapec udělal krok dovnitř, ale náhle se zastavil. A otočil hlavu.
Severus bleskově couvnul a přitiskl se ke stěně. Stál tak nějakou dobu, napjatý za rohem chodby, aby ho nikdo neviděl. Ostražitě vysunul hlavu a podíval se. Akorát v čas, aby spatřil, jak chlapec mizí ve dveřích. Bez dalšího přemýšlení vyrazil. Překonal prostor mezi rohem a pokojem několika dlouhými, tichými kroky a dostal se k nim ve chvíli, kdy se těžké, dřevěné dveře zavíraly. Natáhl ruku, aby je zastavil, ale pak se podíval do místnosti a uviděl… krb, známé police, zelené křeslo.
Zarazil se tak náhle, jako by narazil do nějaké neviditelné bariéry. Zachvěl se, o krok ustoupl, a sklonil ruku. Díval se do pokoje, dokud se dveře s tichým kliknutím nezavřely. Na zamračené tváři se objevilo zvláštní podráždění, v rozšířených očích bylo něco nespecifikovatelného. Vypadal, jako by nedokázal vykonat žádný pohyb. Jako by ho to, co viděl, úplně vyvedlo z rovnováhy.
Po chvíli se výraz v jeho tváři změnil. Oči se zúžily a obočí se zamračilo v zamyšlení. Rozhlédl se. Chodba byla opuštěná. Dveře zmizely. Zůstal sám.
Otočil se a zamířil cestou pryč.
***
„Ahoj, Harry!“
Harry zvedl hlavu od velmi zajímavé kapitoly o štítových kouzlech. Stála před ním Luna. Držela v rukou několik knížek a usmívala se.
„Ahoj,“ odpověděl a podíval se na tituly, které držela. Všechny se týkaly magické obrany.
„Co se děje?“ Zeptal se dívky, která položila knížky na stůl, a přisedla si.
„Nymfadora mě požádala o vypůjčení pár knih,“ řekla tiše a naklonila se k Harrymu. Chlapec se podíval na knihy. V jeho mysli se začal tvořit nápad.
Několik dní přemýšlel nad tím, jak by mohl přejít od teorie k praktickému učení kouzel. A zejména se zajímal o Legilimens Evocis. Jak se ho ale, sakra, má naučit sám?
A teď před ním sedělo řešení. Luna.
Domníval se, že byla jedinou osobou na celé škole, která se nebude snažit odvést jeho myšlenky od učení té kletby, a taky mu nebude dávat žádné kázání, kdyby se jí svěřil se svými plány týkající se Černé Magie.
Stálo za to, to zkusit. Byla to pravděpodobně jeho jediná šance.
„Aha,“ odpověděl po chvíli, olízl si rty a naklonil se k ní. „Poslouchej…“
Řekl jí to. O návštěvě Oddělení s omezeným přístupem a o kletbě, kterou se chtěl naučit, ale neměl šanci to zvládnout sám. Poslouchala se zamračeným obočím. Když skončil, padlo ticho. Luna vypadala, jako by jeho slova analyzovala. Po chvíli se rozzářila a tleskla rukama.
„Jistě! To je skvělý nápad! Jistě lepší než ty kletby o rozpouštění kůže. Myslím, že by taková kletba asi nebyla příjemná.“
Harry byl zaskočený její reakcí. Nemyslel si, že bude až tak… nadšená.
„Ee… ale jsi si vědomá rizika? Víš, že je to velmi nebezpečná kletba a jestli se něco nepovede, samozřejmě teoreticky, protože to bylo napsané v té knize, že jestli se něco pokazí, místo toho abych se ti dostal do mysli, naopak něco vypustím k tobě, nevyjde to a něco se ti může stát?“
Luniny modré oči se rozšířily. Podívala se na Harryho s hrůzou.
„To znamená, znamená to, že bych byla jako ostatní?“
Harry zamrkal. Vůbec ho dosud nenapadlo… I když měl podezření, že kdyby se dostal do Luniny mysli, určitě by zjistil několik věcí, které by třeba pak dávaly smysl.
„Ne, máš pravdu. Zapomeň na to,“ řekl rychle, a odvrátil se od ní. Nemohl to udělat. Podle knihy, špatně vytvořená kletba nebyla tak hrozná, protože by se prostě jen nedostal do něčí mysli, ale jakou mohl mít jistotu?
„Ne, uděláme to,“ pověděla Luna. „Trochu zábavy neuškodí, ne? Uvidíme, co z toho vyjde.“
Harry se na ni nevěřícně podíval.
Trocha zábavy? Jestli pro ni bylo učení se Černé Magie trocha zábavy, nechtěl raději vědět, jak pro ni vypadá opravdová zábava. Domníval se, že to věděla jedině Tonksová. A byl by radši, kdyby to tak zůstalo.
Podíval se do těch jasných, blankytných očí. Postřehl v nich určité teplo, rezervované jen těm, které Luna počítala mezi svůj úzký kruh přátel. A náhle pocítil příjemné šimrání v hrudi, kdy si poprvé pomyslel, jaké má neobvyklé štěstí, že on je jedním z nich.
***
„Sakra! Čert aby to! Aargh!“
Harry mrštil hůlkou o podlahu. Snažil se už dvě hodiny. A nic. Dokonce ani trochu. Ani nejmenší záblesk. Nic.
Koncertoval se natolik, až měl pocit, že si zláme zuby, jak moc se snažil vytlačit všechny myšlenky, a to jak ty negativní tak i pozitivní, a zaměřit se jen na myšlenku, kterou chtěl získat, a která byla dva metry od něj. A jediné co cítil, bylo čím dál větší podráždění a zlost.
„Víš, Harry…“ Ozvala se Luna. „Zdá se mi, že proklínání a házení hůlkou není ten správný způsob, jak to kouzlo vyvolat.“
Harry se popadl za vlasy a zatáhl za ně. Přikrčil se, skryl hlavu mezi kolena a začal zhluboka dýchat. Musel se uklidnit a vyčistit mysl. Musí… si dojít pro hůlku.
Frustrovaně si povzdechl a přesunul se po kolenou po podlaze, sáhl pro svou osamělou hůlku, vrátil se na předchozí místo, a pevně si sevřel hlavu mezi dlaněmi.
Jen klid. Je sám. Nic mu nehrozí. Je tu jen on a tma. Musí se jí nechat obalit. Uzavřít se s ní, odstínit všechny myšlenky. Nic neexistuje. Jen on. A malá cesta, směr, který měl následovat. Snadné, klidné. Zapomenout. Zapřít. Jen temnota. A cesta.
Pomalu vstal a narovnal se. Pevněji stiskl prsty okolo hůlky a zvedl ji. Stále neotevíral oči.
Opravdu chce, tak moc chce. Musí se dozvědět, co ukrývá mysl před ním. Musí ji otevřít. Vklouznout dovnitř. Jako tenká jehla. Ano. Představí si sebe jako jehlu. Jehlu, která se pomalu vsouvá do měkké mysli a vytáhne ven vše, co chce vědět. A přes tu malou dírku uvidí všechno, co chce.
Musí to udělat. Musí. Musí, protože pokud se mu to nepodaří, tak… svět čeká zkáza. A konec. Všichni zemřou. A tohle byl jediný způsob na jejich záchranu. Proto to musí udělat! Chce to udělat! CHCE!!!
„Legilimens Evocis!“ Vykřikl, otevřel oči a podíval přímo do blankytných očí Luny.
Nic se nestalo.
„To nemá smysl! Nikdy se mi to nepovede!“ Zasténal, naklonil se a opřel si dlaně o kolena.
„Víš, možná, že na to jdeš ze špatného konce?“ Zeptala se Luna, popošla na stranu a sedla si na lavici. Byli v jedné z nepoužívaných učeben v šestém patře. Odsunuli všechny stoly a židle ke stěně, aby měli místo na cvičení. A společnými silami vrhli na dveře kouzlo proti odposlouchávání. „Možná bys měl nejprve vyzkoušet obvyklé Legilimens? Je bezpečnější. A pravděpodobně jednodušší. A aspoň se naučíš základní postup kouzla.“
Harry zvedl hlavu a podíval se na svou přítelkyni.
„Myslíš?“
„Nebo se můžu zeptat Nymfadory. Možná něco děláš špatně. Někdy mi pomáhá s kouzly. Můžu předstírat, že jsem prostě jen zvědavá,“ usmála se široce. „Nebo by ses jí mohl zeptat ty sám?“
Harry se narovnal a zamračil se.
Správně. Tonksová je přeci bystrozor. Musí znát hodně kouzel. A určitě by souhlasila, že by ho učila, alespoň z obrany a obranných kouzel. A jen tak mimochodem by se mohl zeptat i na tohle.
„Zítra s ní mám Obranu. Zeptám se ji po hodině. Možná bude souhlasit s pár lekcemi navíc. Ty se vždycky hodí.“
Lunin úsměv se ještě rozšířil.
„Och, jsem si jistá, že bude souhlasit.“
„Ale myslíš, že to bude v pohodě?“ Zeptal se po chvíli, díval se do podlahy a šťouchal do ní špičkou boty. „Chci říct… nechci vám brát… nechci vám zaclánět.“ Nevěděl proč, ale pocítil divní stisk na prsou, když pomyslel na to, že Luna stále ještě má Tonksovou, a on…
„Och, to není problém. Jsem ráda, že ti můžeme pomoct. Moje máma vždy říkala, že soukromí čas není tak důležitý. Ve skutečnosti jsem to nikdy úplně nepochopila. Ale teď už vím, co tím myslela…“ Poslala Harrymu dlouhý pohled a jemně se usmála.
Harry jí úsměv nevrátil.
***
Tonksová souhlasila. A to s velkou radostí. Zapálila se pro tu myšlenku tak moc, že ještě než stačil Harry domluvit, už měla z poloviny naplánované lekce. A to se ještě nezmínil o Legilimens Evocis. Řekl si, že to počká. Chtěl by, aby to vypadalo jako nevinná otázka. Domluvil se s ní na zítřek, po hodinách, protože musel ještě dnes ‚odpracovat trest‘. Nejprve šel do knihovny pro několik knih, které měl rozečtené, a teď šel chodbou v sedmém patře, přímo k prázdné zdi nacházející se napříč gobelínu s tančícími trolly.
Přešel kolem ní třikrát. A ve chvíli, kdy se chystal projít dřevěnými dveřmi, které se před ním objevily, zahlédl koutkem oka jakýsi pohyb. Otočil hlavu doleva a podíval se do stínu chodby. Přimhouřil oči.
Nic tam nebylo. Pravděpodobně se pohnul některý z portrétů nebo nějaký duch prošel stěnou.
Pokrčil rameny a vešel do komnaty. Dveře se za ním pomalu začaly zavírat a tiše zaskřípaly. Ani se nerozhlížel. Komnata na něj už nepůsobila tak jako na začátku. Zvykl si na ni. Byla prostě… místem. Místem, kde mohl být úplně sám. Místem, kde se cítil v bezpečí.
Zamířil na stranu k zelenému křeslu, naklonil se a položil knihy na stůl. Za sebou uslyšel tiché zacvaknutí zámku.
Vlastně si ty knihy vzal jen, kdyby náhodou. Nejprve chtěl něco vyzkoušet. Vytáhl z kapsy kousek pergamenu a rozvinul ho. Na stránce bylo jediné slovo: „Aduro“.
Skutečná kletba Černé Magie. Napsal si ho během své návštěvy Zakázané sekce. Chtěl ho zkusit. Chtěl zjistit, jestli se mu povede ho vytvořit. Jestli je schopen vůbec vytvořit jakékoliv kouzlo Černé Magie. To, které měl v rukou, způsobilo, že se kůže spálila a roztavila. A i tak bylo jedno z nejjemnějších.
Měl obrovský problém s výběrem svého cíle. Věděl, že Nott se tyto kletby učil na ptácích a zvířatech. Ale on… on to neměl v úmyslu. Potřeboval něco menšího. Něco značně menšího. Něco, co nemá tvář, zobák, tlamu, něco úplně jiného. Něco, co nejlépe neuvidí. Možná myš? Ne, ne, ne. Ještě něco menšího. Motýl? Ne, bylo by mu líto těch křídel. Něco ještě menšího. Prvok! Ale může být prvok vůbec viditelný pouhým okem? A jak by ho měl najít? Nakonec se po dlouhém přemýšlení rozhodl, ve jménu Rona, pomstít na všech pavoucích světa a chytil si malého pavoučka, který se nacházel skryt v jeho kapse. Vylovil lahvičku, položil pavouka na stůl a vytáhl hůlku. Zamířil s ní na pavouka (podle toho, co četl, většina kouzel Černé Magie byla krátká a snadno vyslovitelná, například Crucio, Imperio, Aduro… Asi, aby mohla oběť co nejdříve trpět).
Zhluboka se nadechl a soustředil se. Četl, že ze sebe musí dostat svůj hněv, nenávist, chtít vraždit, chtít ublížit tomu, na koho míří. Ale ten bídný pavouk mu nic neudělal. Proto na to musel jít trochu jinak.
„To všechno je kvůli tobě,“ pomyslel si a díval se na pavouka. „Kvůli tobě. Celá tahle válka, všechno je to tvoje vina! Musíš všechno zničit! Nenávidím tě, slyšíš? Nenávidím! To ty jsi to způsobil! To ty jsi zabil mé rodiče! Vím to! Jsi… ty, Voldemorte! Ano! Jsi Voldemort a nenávidím tě tak moc že… že…“
„Aduro!“
Z konce hůlky vyletěl malý proužek červeného kouře, který se pomalu rozplynul.
Harry si povzdechl a spustil dlaň.
Jak to měl udělat? Bylo to naprosto zbytečné. I kdyby se snažil si představit, že se na konci jeho hůlky nachází Voldemortova tvář. Ne, nikdy se mu tahle kletba nepovede. Právě, když nadcházel čas, aby se postavil Voldemortovi… bude muset improvizovat.
A teď bude asi lepší, když se zaměří na protiútoky a Legilimens Evocis. Ano, to bude lepší.
***
Zbytek týdne strávil na hodinách (z kterých si moc nepamatoval, protože neustále přemýšlel o tom, jak vytvořit Legilimens Evocis), čtením v knihovně (příležitostně, jelikož už v poslední době neměl moc čas), na lekcích Tonksové (která ho zatím naučila jen některé typy štítů a ještě neměl příležitost zeptat se jí na Legilimens), a schůzkami s Lunou a následnými pokusy o vytvoření Legilimens Evocis (nedokázal to ani jednou). Hermiona nekomentovala, že Harry někam mizí, za to Ron se zdál být stále podrážděnější, že na něj jeho nejlepší přítel neměl čas. Naštěstí se ho Hermiona snažila nějak zaměstnat. Například líbáním.
Jako by toho nebylo málo, cítil v sobě čím dál větší napětí a kolikrát se přichytil, jak ho i jen látka otírající se mu o penis, udělala tvrdým. Dva dny v řadě měl mokré sny a budil se s erekcí. Vyřešil to rychle, aby se zbavil nahromaděného spermatu a pocítil úlevu. Během té doby se snažil na nic nemyslet a zejména na obrazy ze svého snu. Obrazy, ve kterých ležel v zeleném křesle, hlavu měl zabořenou do opěradla a cítil ostré přírazy. Naštěstí se mu skutečně dobře dařilo zablokovat v mysli osobu, která do něj přirážela.
V zásadě byl Harry tak zaneprázdněný, že neměl ani čas na to, aby… nenáviděl Snapea. Prostě na něj nemyslel. A ani se s ním už nepotkával tak často jako předtím. Občas ho viděl na jídlech nebo na chodbě. Nevěděl, jestli to bylo proto, že už nechodil tak často do knihovny, a když už tam šel, bylo to příliš nepravidelné, nebo se mu Snape konečně rozhodl dát pokoj. Ne, nehodlal nad tím přemýšlet.
Nezáleželo ani na tom, z jakého důvodu se Snape choval na hodinách Lektvarů stejně, jako v předchozích dnech. Což znamenalo, že se snažil předstírat normálního učitele. Stále vypadal trochu zamyšleně a dokonce ani Nevillovi nic neřekl o jeho absenci kotlíku, který mu ještě z domova nepřišel, a prostě mu jen přikázal, aby se posadil k Hermioně, a prohlásil, že „třeba vstřebá něco z toho, co má Grangerová v hlavě“, což byla vlastně pochvala, jak později řekl Ron.
„Myslím, že je rozčarovaný.“
„Vždyť to říkám. Začarovaný.“
„Ne. Tady jde o něco jiného.“
„A o co Hermiono? Tady žádná jiná možnost není.“
„Něco takového není možné, Ronalde.“
„Ale jo. Nic jiného to být nemůže. Nebo možná…“
Hermiona se na Harryho rychle podívala. Harry se na ní neotočil. Díval se do plamenů a ruku měl svěšenou nad pergamenem. Psali esej na Dějiny a seděli ve společenské místnosti.
„Ano?“ Zeptala se zdvořile Hermiona a pohlédla zpět na rozzářeného Rona.
„Je to všechno kvůli Brumbálovi! Vsadím se o sto galeonů, že vynadal Snapeovi potom, co se dozvěděl o jeho chování na hodině a pohrozil mu, že jestli se nezmění, tak ho vyhodí ze školy! Ha! A co vy na to?“
Oba mlčeli. Harry se dál díval do plamenů. Nakonec se ozvala Hermiona.
„Ano, asi to tak je,“ pověděla tiše a naklonila se nad svými poznámkami.
„Vážně? Wow. Nevěřím, že semnou souhlasíš. Pravděpodobně jen proto, že je za chvíli Valentýn, co?“ Ryšavec se usmál. Hermiona na něj ostře pohlédla a Ron rychle sklonil zrak, a vpil ho do pergamenů ležících před ním. Přinejmenším Hermiona a Ron pracovali, protože Harry jen zamyšleně seděl a oči měl stále upřené do krbu.
„Ne, možná, že to tak není,“ ozval se náhle Ron, zvedl hlavu a zamračil se, jako by ho náhle něco napadlo. „Ginny říká, že se na jejich hodinách Snape chová stejně, jako vždy. To znamená jako velký, nechutný, mastný kretén.“
„Jdu do ložnice,“ řekl najednou Harry, vstal a sbíral si svoje věci. „Jsem ospalý. Zítra to dokončím.“
„Proč? Přeci jsme…“
„Mlč, Rone, nebo to nakonec nevydržím a použiju na tebe Silencio,“ zavrčela Hermiona. Chlapec se na ní zamračeně podíval a pak do zad svého vzdalujícího se přítele.
„No co?“ Pověděl, pokrčil rameny a pokusil se vyhnout ostrému pohledu Hermiony. „Co jsem zase řekl?“
***
Harry se podíval na hodiny visící v knihovně. Sakra, trochu se zapomněl. Měl se setkat s Lunou a cvičit. Rychle vyskočil, posbíral knížky a přešel k madam Pinceové, aby si je vypůjčil. Spěchal. Už měl zpoždění.
Knihovnice zapsala všechny tituly a Harry sebral knihy a spěšně zamířil k východu. Otevřel dveře a… BUM!
S někým se srazil. S někým vysokým, štíhlým a oblečeným v černých šatech. Voněl bylinkami. Odskočil zpátky, narazil na rám dveří, knihy mu vypadly z rukou a přistály na podlaze.
Potřásl hlavou, aby se zbavil skvrn před očima a vzhlédl.
Snape. Byl to Snape. Stál před ním. A díval se na něj zamračenýma očima.
Harry pocítil narůstající paniku, a srdce mu bilo kdesi v krku. Polkl a podíval se dolů na své rozházené knihy.
Bože, Snape byl tak blízko… poprvé po dlouhé době. Harry téměř cítil chlad, jenž z něj vycházel. Nos měl plný známé vůně. Bylinky a koření a pižmo a… kdyby zvedl ruku, mohl by se ho dotknout.
Ne! Stop! Co se to s ním dělo?
V poslední době cítil takové napjetí… a ta vůně… ty černé boty, vystupující zpod šatů… ty dlouhé prsty, které se sevřely kolem jedné z jeho knih… Počkat! Co dělaly?
Harry zamrkal. Nevěřícně zíral, jak se Snape sklonil a sbíral z podlahy jeho knihy. Mohl jasně vidět ten dlouhý nos a černé, lesklé prameny, které mu pohladily prsty.
Sevřel víčka. Musel se ovládat. Bylo to pravděpodobně jen proto, že na něj v poslední době moc nemyslel a jako by… ho na chvíli zapomněl nenávidět. Musí si to připomenout! A to rychle!
Snape se narovnal a držel před sebou štos knížek. Podíval se na obaly.
„Docela zajímavé tituly,“ pověděl nakonec a podal knihy Harrymu. Chlapec stál jak paralyzovaný.
Snape… Snape k němu promluvil! Poprvé za ty dva týdny. Možná by Harry nebyl tak šokovaný, kdyby nebylo faktu, že s ním Snape chtěl mluvit… o knížkách. Zatracené knihy! Co mu měl odpovědět? „Ano, ale stále tě nenávidím, ty kreténe?“ „Ano, ale snad si nemyslíš, že bych si s tebou chtěl povídat?“ „Ano, ale byl bych ti vděčný, kdybys odešel?“ Nakonec ze sebe ale dostal jen:
„Uhm.“
Vzal si z mužových rukou knihy a přitiskl si je k hrudi. Nechtěl se mu podívat do tváře. Nechtěl se podívat do těch dvou černých jezer. Bál se, že by z nich mohlo něco vylézt a stáhnout ho pod hladinu.
„Měl byste se porozhlédnout po knihách Gideona Slighnera,“ pověděl Snape. Jeho tón byl volný. Jako by mezi nimi o nic nešlo. „Napsal několik zajímavých příruček Obrany, které jste jistě ještě nečetl.“
„Možná si je vyhledám,‘“ odpověděl tiše Harry a zíral do podlahy. Nebo spíš na Snapeovi černé boty. „Ale teď už nemám čas. Musím jít, profesore Snape.“ Odstoupil a snažil se obejít vysokou, pyšnou postavu na svých třesoucích se nohou. Skoro se mu to podařilo. Už byl za ním půl metru, když se zpod černé látky vysunula štíhlá ruka a sevřela ho kolem zápěstí.
Harry se zastavil. Stejně jako jeho srdce. V místě, kde ho držely chladné prsty, cítil žár. Kůže mu planula. Hrdlo se stahovalo, takže věděl, že ze sebe nedostane ani slovo, i kdyby chtěl. Vnitřnosti se mu chvěly. Svaly celého těla se napjaly. Oči… oči se zavřely.
Kurva.
Pomalu se začal otáčet. Netušil, co uvidí. Ale chtěl, musel to vidět. Chtěl se podívat do těch černých očí a spatřit v nich… co?
To, co viděl kdysi.
To, co viděl tehdy.
Dveře od knihovny se náhle otevřely. Snape bleskově pustil jeho ruku a ustoupil. Harry rozevřel oči a rozhlédl se, lehce omámený. Z knihovny vyšly prvňačky z Mrzimoru a chichotaly se.
„Och, dobrý den, pane profesore,“ řekla jedna z nich, když za dveřmi postřehla stojícího učitele.
Harry na nic dalšího nečekal. Spěchal dopředu, a měl pocit, že mu srdce poláme žebra. Chtěl odsud zmizet. Co nejdál!
Vběhl do čtvrtého patra a vydal se opuštěnou chodbou. Vpadl do koupelny na samém konci chodby, zamkl se vevnitř, opřel se o stěnu a dovolil, aby se pod ním nohy podlomily. Sesunul se na podlahu. Položil knihy na stranu, přitáhl si nohy, objal je rukama a opřel si hlavu o kolena.
Cítil se rozervaný. To potkání… ten dotyk… ta blízkost… Měl v hlavě totální zmatek. Přelila se přes něj tak strašná vlna smutku, že jen stěží dokázal dýchat. Měl pocit, jako by měl něco v krku.
V jedné chvíli ho zasáhly vzpomínky, celá řada vzpomínek, které si nechtěl pamatovat, které se pokoušel vytěsnit celé dva týdny. Protože to nebyly správné vzpomínky. Chtěl si pamatovat jen ty špatné, ty občas přivolal, a jen o těch přemýšlel.
Snape. Který ho mučil. Který mu vliv do krku lektvar a pak sledoval, jak Harry trpí.
Severus. Který se staral o jeho zraněnou nohu.
Snape, který mu ublížil v amoku žárlivosti.
Harry, který chtěl Severusovi ublížit, když ho překvapila žárlivost nad Nottem.
Snape… který ho hodil na stěnu, dusil ho kravatou, trestal ho za každou neposlušnost.
Severus… který se s ním snažil mluvit o Famfrpálu, pomohl porozumět svým přátelům, utěšil ho po noční můře, připravil mu večeři, odnesl ho do ložnice, objal ho ve spánku, dal mu dárek k Vánocům, nedovolil mu přestat s Famfrpálem, bál se o něj, když Harry nešel spát, pomáhal mu s učením…
Ne, ne, ne!
Nemohl být tak slabý, nemohl si dovolit vzpomínat. Musel je zatlačit zpátky, udusit, rozdrtit je, pokud ještě mohl.
Snape… Snape…. Snape…
Otevřel oči. Tetelil se v nich hněv.
Snape, který ho nikdy nepolíbil. Ne opravdu. Ne tak, jako někdo líbá někoho, na kom mu záleží.
Do srdce se mu vkradl známí, uklidňující chlad. Zvedl hlavu, opřel se o stěnu a zavřel oči.
Severus pro něj neexistuje. A nemůže si dovolit, aby pro něj znovu existoval. Nemůže.
Povzdychl si a otevřel oči.
Vyhrál. Tentokrát vyhrál.
Tentokrát.
***
7
„Harry, opět jsi tady.“
Harry se otočil v židli a podíval se přímo do blankytných očí Brumbála.
„Och, dobrý den, profesore,“ odpověděl a přemýšlel, jak ředitel ví o tom, že Harry chodí do knihovny častěji než obvykle. No, ale byl to nakonec Brumbál.
„Neměl by si být na jídle?“ Zeptal se ředitel. To byla pravda. Ale Harry nechtěl marnit čas jídlem. I tak měl v poslední době málo času. Raději se učil, a v téhle době byla knihovna opuštěná, což mu bylo po ruce, protože se mohl jednodušeji soustředit.
„Nemám hlad,“ odpověděl a pokrčil rameny.
„Pokud nemáš nic důležitého, rád bych si s tebou promluvil. V poslední době jsem byl zaneprázdněný, i když z toho, co vím, tak ty také.“ Ředitelovi oči se zatřpytily a Harry uvnitř pocítil divnou nervozitu. Doufal, že ředitel nemá podezření, že on…
„Samozřejmě. Ne. Tedy ano. Můžeme si promluvit.“
„Tak se projdeme.“
Celou cestu do ředitelny šel Harry s hlavou skloněnou, občas se podíval na Brumbála a přemýšlel, co od něj ředitel může chtít a o čem si chce promluvit. Vešli do kanceláře, Brumbál se posadil za stůl a přisunul k Harrymu misku sušenek a stále se kouřící čaj. Bylo vidět, že tohle setkání plánoval.
Ředitel si spletl prsty a podíval se na Harryho skrz své půl měsícové brýle. Vypadal značně unaveně, jako vždy, ale tentokrát jeho oči už nebyly tak tlumené. Blyštěly se. Harry přemýšlel, zda je možné, že vyšly nějaké plány v Řádu? Doufal, že ho ředitel pozval z nějakého důvodu, a že mu možná konečně něco odhalí…
„Jaké jsou tvé tresty s profesorem Snapem?“ Zeptal se Brumbál náhle.
„Ee…“ Harry ucítil, že je mu najednou horko. Tahle otázka ho úplně zaskočila. Přeci nemůže lhát, že na ně dál chodí, protože co když ředitel ví, že už jsou zrušené? Ale kdyby to věděl, proč by se na ně ptal?
„Dobře,“ odpověděl nakonec skrz sevřené hrdlo.
Ředitel se na něj podíval nečitelným pohledem na tváři. Harry se snažil vypadat naprosto uvolněně.
„Hmm,“ odpověděl Brumbál (což si Harry nedokázal úplně přeložit, protože to také mohlo znamenat „Když to říkáš…“ tak i „Skvělé!“) a pak ukázal na misku sušenek. „Dáš si Harry?“
Chlapec automaticky sáhl po sušence a kousek si ukousl. Byla ovesná a měla rozinky. Podíval se na ředitele, který si také jednu vzal, ale než do ní kousl, řekl:
„Možná se divíš, proč jsem se zeptal. Jen, že… slyšel jsem, že to mezi tebou a profesorem Snapem v poslední době nefunguje dobře. Zřejmě se na jedné hodině vyskytly jakési nezvyklé události.“
Harry se prudce nadechl, kousek sušenky vdechl a Harry se začal dusit.
„Och, asi by ses měl napít čaje, můj chlapče,“ poradil mu Brumbál a posunul mu šálek blíže. Harry po něm se slzavýma očima sáhl, vypil několik loků a po chvíli nával kašle ustoupil. Podíval se na ředitele. Na jeho tváři postřehl jedině zdvořilý zájem.
Bylo jasné, že k němu ty zprávy došly. Nakonec, hučely celou školou…. Ale co mu měl říct? „Je to pravda. Profesor Snape se ukázal být největším bastardem kouzelnického světa, a proto jsem se s ním musel rozejít“, ale to radši neřekl.
Ředitel se zaklonil zpátky a díval se na Harryho svýma jiskřivým, modrýma očima.
Co mu měl říct? Musí něco vymyslet! Musí!
„Ehm… mezi mnou a profesorem Snapem to nikdy nefungovalo dobře,“ řekl nakonec a kousl se do rtu.
„Och, to vím velmi dobře, Harry, ale myslel jsem, že kdybyste spolu strávili trochu času, možná byste si nakonec rozuměli.“
Harry se zamračil. Rozuměli? Se Snapem? To tak.
„Promiňte mi, řediteli, ale to nikdy nebude možné.“
Brumbál ho pozorně sledoval. Harry se pokusil ten pohled vydržet.
„No,“ řekl nakonec muž a pak si ukousl trochu sušenky, kterou celou dobu držel v dlani. „A co tvoje zranění?“
Harry vyvalil oči.
„Jaké… jaké zranění?“
„Ta, která profesor Snape nechal na tvých zádech za pomocí biče? Nebo to byl možná pásek? Nepamatuji si.“
Harry se na něj nevěřícně díval a cítil, jak se mu převrátil žaludek.
Cože? Jak? Měla to být jakási provokace, nebo mluvil ředitel vážně? Přeci… přeci nemohl…
Po chvíli Brumbál přerušil napjaté ticho a… zasmál se. Naklonil se k ohromenému Harrymu, a opřel se lokty o stůl.
„Promiň, Harry. Zdá se, že mé vtipy už nejsou tak zábavné, jako kdysi. Vždy jsem si myslel, že studenti naší školy mají neuvěřitelně bohatou představivost.“
Harryho žaludek se vrátil na místo. Bože, ještě jedna taková poznámka a dostane srdeční záchvat…
„Ano, vždycky něco vymyslí…“ pokusil se zažertovat.
„Že? Stejně, jako ty povídačky, které se objevily na začátku školního roku…“ Mluvil dál Brumbál, díval se na Harryho sokolím zrakem, a chlapec cítil, jak se jeho břicho začíná stahovat úzkostí.
„Povídačky?“ Zeptal se a snažil se ukázat nevinný zájem.
„Ano, jak… jak to říct? Že ti profesor Snape dával určité specifické lekce…“
Oh sakra! Oh kurva! Oh… do psí prdele!
Ne, jen klid. Přeci Brumbál řekl jen to, že to byly povídačky…
Harry se snažil zachovat kamennou tvář, i když v jeho nitru byl hurikán.
Oh bože, a jestli to ví? Jestli si něco domyslel?
„…samozřejmě, domníval jsem se, že to byl důsledek přílišné představivosti, ale sám vidíš, že studenti této školy odkážou přijít s těmi nejnepravděpodobnějšími příběhy,“ dokončil Brumbál a ani na sekundu neodtrhl pohled od zelených očí.
V jeho pohledu bylo něco divného, a Harry to postřehl teprve teď, ale nedokázal to pojmenovat. Měl pocit, že mu ředitel říká jen to, co chce slyšet, a ne to, co…
„Opravdu se objevily takové historky?“ Hlesl nakonec a snažil se předstírat zaskočení a lhostejnost. „Myslím, že to, co si občas vymyslí, je opravdu směšné a nechutné. Nemám ponětí, jak by kdokoliv mohl přijít s takovým hloupým nápadem.“
Ředitel přikývl a usmál se.
„Neuvěřitelné, že?“
Harry se podíval dolů. Ze sušenky, kterou třímal v ruce, zbyly jen drobky.
Proč, od chvíle kdy vešel, mluvili jen o Snapeovi? To se mu nelíbilo.
„Nedáš si ještě sušenku? Jsou opravdu vynikající. A asi i zdravé. Minerva mi neustále opakuje, že bych měl přestat se sladkostmi a začít jíst více… rozumně na člověka v mém věku,“ pověděl lehce ředitel a sáhl po další sušence.
„Omlouvám se,“ zamumlal Harry. „Ale není mi dobře.“
„Och, to není dobré. Mám zavolat madam Pomfreyovou?“
„Ne,“ řekl rychle Harry. „To není třeba, to... mělo by to rychle přejít.“
„Hned až se odsud dostanu,“ dodal v mysli.
„To doufám. Ale víš… Občas se domníváme, že víme, co je pro nás nejlepší a to, že nás něco bolí, nic neznamená, i když pravda je taková, že potřebujeme pomoct, a že bychom… o ni měli někoho požádat.“
Harry polkl a podíval se přímo do blankytně modrých očí ředitele. Už v nich nebyly žádné jiskry.
Sklonil zrak a podíval se na své dlaně. Zaťal je do pěstí.
Měl šanci. Měl jen jednu, jedinou šanci, aby to někomu pověděl. Aby to ze sebe dostal, než zešílí. Brumbál byl vždy na jeho straně. Pomáhal mu. Možná… možná by mu mohl říct…
„Pane profesore… myslíte, že by sny… mohly být vizemi?“
Brumbál se zamračil.
„Záleží na tom, jaké sny.“
Harry se kousl do rtu. Chtěl to zjistit. Musel se to dozvědět. Musel vědět, jestli to, co viděl ve snu, nebylo…
„Měl jsem takový sen. Před několika dny. Já… ležel jsem na podlaze. Všude byli Smrtijedi. A Voldemort. Mučil mě. On… použil na mě nějakou strašnou kletbu. Věděl jsem, že brzy umřu a nemohl jsem… nemohl jsem nic dělat. Nic.“ Zavřel oči, zasažený obrazem těch blednoucích, černých očí. Měl pocit, jako by se v jeho žaludku objevil led.
Chvíli panovalo ticho. Pak Harry uslyšel Brumbálův klidný hlas:
„Byl v tom snu… když jsi byl mučen, ještě někdo jiný?“
Harryho srdce začalo být rychleji. Neotevřel oči a odpověděl:
„Ne. Jen já.“ Snažil se, aby se jeho hlas tolik netřásl, ale nedokázal ho ovládat. Zvedl pohled. Brumbál se na něj díval se zamračeným čelem. „Co to mohlo znamenat, profesore? Já… bylo to tak reálné. Jako kdyby…“ Odmlčel se a podíval se na talíř sušenek ležící na stole.
„Bolela tě jizva, když se ti to zdálo?“
„Ne. Vůbec.“
„V tom případě si nemyslím, že by ses tím snem měl trápit, Harry,“ odpověděl po chvíli Brumbál. Jeho hlas byl naprosto vážný. „Myslím, že to byla jen projekce tvého podvědomí. Občas, pokud se něčeho velmi bojíme nebo na něco nechceme myslet, zatlačíme do samého dna podvědomí. Ale všechno nakonec musí vyplynout na povrch. Jestli blokuješ některým myšlenkám přístup do své mysli… musí si najít jinou cestu.“
Harry ho poslouchal se zamračenou tváří.
„Takže… myslíte si, že to byl prostě sen? Že se nikdy nevyplní?“
„Ano, to je přesně to, co myslím, Harry. I když, já nejsem expertem přes vize, s tím by musel zajít za profesorem Firenzem, ale ve tvém současném stavu jsou takové to sny jen obrannou reakcí. Měli bychom se začít bát, až by se to stalo znovu. Pokud k tomu dojde, neváhej a okamžitě přijď, dobře?“
Harry přikývl.
Brumbál si myslel, že to byl jen obyčejný sen. Harry se tak bál… některých věcí, že se mu o nich nakonec zdálo. A pokud si Brumbál myslí, že to znamená tohle, tak tomu asi tak bude.
Měl pocit, jako by z jeho nitra spadla ohromná, neurčitá zátěž, která ho trápila několik dní.
„Je ještě něco, o čem bys mi chtěl povědět?“ Zeptal se ředitel a věnoval Harrymu zkoumavý pohled.
Harryho přepadl náhlý strach. Ten pohled se mu nelíbil. Jako by se Brumbál zkoušel podívat až do jeho duše.
Ne! Nemohl se to dozvědět! Nemohl vědět, že se Harry potajmu učí Černou Magii!
„Ne,“ odpověděl a snažil se dodat svému hlasu sebevědomí a současně si zachovat bezvýraznou tvář. „Ne, to je všechno.“
Ve stejné chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále,“ zvolal vesele Brumbál a Harry se otočil akorát ve chvíli, aby spatřil, že do ředitelny vchází… Snape.
Okamžitě se odvrátil zpět a to s takovým impulzem, že málem sklouzl ze židle. Měl pocit, jako by mu srdce vyskočilo do krku a chystalo se vybuchnout. V jeho hlavě se třáslo několik děsivých myšlenek:
„Sakra! Do prdele! To musí být nějaký vtip!“
Proč sem Snape šel? Je jasné, že přišel za ředitelem, ale… ale přece…
Cítil, jak se Snape zastavil ve dveřích, zjevně stejně zaskočen jeho přítomností.
„Vítej, Severusi,“ ozval se Brumbál. „Vidím, že jsi dorazil přesně. Jako obvykle.“
„Řediteli,“ ozval se muž ode dveří. Harry si všiml, že jeho hlas byl trochu ochraptělý. „Jestli není vhodná doba...“
„Ne, ne, ne. Vlastně jsme skončili. Harry už odchází.“ Po těch slovech se podíval na Harryho připoutaného k místu. „Neboj se Harry. Nebudu profesora Snapea dlouho zdržovat. Jestli se nemýlím, máte společný trest za…“ podíval se na komplikovaný mechanismus visící na stěně, který vypadal jako hodiny. „…patnáct minut. Pravda?“
Harry si nemohl pomoct. Obrátil se a podíval se na Snapea. Muž stál jako kůl v plotě, pevně tisknul ústa a měl přivřené oči, takže vypadaly jako dvě černé štěrbiny. Harry si nemohl být jistý, ale zdálo se mu, že Snapeův pohled na vteřinu spočinul na něm. Obrátil se na ředitele. Všechno se v něm chvělo.
„Pravda,“ řekl nakonec z hořkostí v hlase. „Tak já… už půjdu,“ zahuhlal a vyskočil z místa. Nicméně když se otočil ke dveřím, u kterých stál Snape, uslyšel ještě, jak ředitel tiše zašeptal:
„Doufám, že nebudeš mít nic proti tomu, když si s profesorem Snapem promluvím o tvém snu?“
Harryho oči se rozšířily. Snapeovi rovněž.
„O jakém snu?“ Zeptal se rychle Mistr Lektvarů, a přenesl na Harryho palčivý pohled. Chlapec se otočil na ředitele, a pocítil rostoucí paniku.
„Ne! Teda chci říct…“ Zaváhal, když viděl mužovo zvednuté, šedé obočí. „Všechno je v pořádku. Není třeba. Přeci jste říkal, že to byl jen obyčejný sen. Že nic neznamená. Proč…“
„Jen pro jistotu. Klid, Harry. Profesor Snape má rozsáhlé znalosti o tom, jak proniknout někomu do mysli, a jsem si jistý, že mě pouze přesvědčí o tom, že to, co se ti zdálo, byl obvyklý sen, ale je lepší se ujistit, nemyslíš?“
Harry se na Brumbála díval nevěřícným pohledem.
Kdyby věděl… kdyby věděl, že ředitel o všem řekne Snapeovi, nikdy by mu nic neřekl! Nikdy!
Sevřel ústa a přikývl. Přece nemohl řediteli Bradavic něco zakázat. Zatraceně!
Otočil se ke dveřím. Snape se na něj stále díval tím divným pohledem, a kdyby nebyl Harry tak rozrušený, mohl by z něho něco vyčíst, ale v té chvíli se chtěl prostě dostat pryč, aby už nemusel vidět jednoho ani druhého.
„Nashledanou, pane profesore,“ pověděl Brumbálovi, pak zamířil ke dveřím, ale zpomalil, když si všiml, že Snape neuhýbá. Zastavil se necelý metr od něj.
Co si ten pitomec o sobě myslí? Přece ho musí pustit. Nemůže tu tak stát a…
Harry se mu nepodíval do tváře. Zíral na dlouhou řadu knoflíků na černých šatech. Nechtěl se mu podívat do obličeje. Byl příliš blízko. Bál se, že když to udělá…
Ne! Ukáže mu! Ukáže mu, že se ho vůbec nebojí! A že… že…
Sevřel zuby a pomalu zvedl hlavu, a pevně se podíval do těch úzkých, temných tunelů. Zamračil se, a snažil se, aby jeho pohled byl ještě tvrdší, ještě nepříjemnější, a pak řekl:
„Rád bych odešel.“
Mužův výraz se ani trochu nezměnil. Byl dokonale nečitelný, jako by měl Snape na tváři maku, která účinně skrývala všechny emoce. Odstoupil stranou, udělal tak Harrymu malé místo, aby mohl projít dveřmi, ale dál se na něj díval tím zatraceným pohledem.
Harry od něj s obtížemi odtrhl zrak, proklouzl kolem něj ke dveřím, a snažil se nedotknout černého materiálu, sahajícího až k zemi. Když byl venku a dveře se za ním zavřely, dovolil si nakonec hluboké oddechnutí. Měl pocit, jako by před chvíli svedl tichý boj, který ho psychicky úplně zničil. Opřel se o stěnu a zhluboka se nadechl.
Snape… vůbec ho to nenapadlo! Že by se Snape dozvěděl o tom, co mu zdálo! No paráda. Příště, až bude chtít Brumbálovi něco říct, vrhne na sebe tišící kouzlo. Ano, přesně to udě…
„O čem se zdálo Potterovi?“ Uslyšel skrze dveře Snapeův tlumený hlas.
Harrymu poskočilo srdce. Museli čekat, než odejde, a teď… Nemohl tuhle příležitost propást!
Po špičkách přešel ke dveřím a přiložil k nim ucho.
„Uklidni se Severusi a posaď se.“
„Nechci. Co se mu zdálo?“
„Harry mi vyprávěl o tom, co se mu zdálo před několika dny. Zjevně ho ve snu mučil Voldemort. Před očima všech Smrtijedů. Také mi řekl, že se bojí, že by to mohla být jakási… vize.“ Chvíli panovalo ticho. „Zbledl si, Severusi. Radši si sedni a vezmi si sušenku.“
„Nechci vaše zatracené sušenky. Co ještě? Říkal ještě něco?“
„Ale proč to napětí, Severusi? Je pravda, že nechtěl víc prozradit, ale domnívám se… že mi neřekl všechno.“ Harryho srdce se rozbušilo ještě víc. On si to domyslel! „Ale něco v tom snu ho vyděsilo tak moc, že jsem skoro cítil, jak z něj proudí strach. Něco, co mi nechtěl povědět. Něco, co ho děsí víc než to nejhorší mučení, kterému byl vystaven. Nenapadá tě, co by to mohlo být, Severusi?“
„Řediteli… jestli dovolíte, přivedu sem Pottera. Vytáhnu z něj ten sen! Musí to být něco důležitého, a to hloupé dítě si to neuvědomuje!“
Harryho oči se rozšířily. Jak se opovažuje?! Jak se…
„Ne. Ne, Severusi. Nemůžeme ho donutit k něčemu, co on sám nechce. Kromě toho mi také řekl, že ho během toho snu nebolela jizva. Takže si nemyslím, že by se ten sen mohl týkat Voldemortova chování, ale chtěl jsem znát tvůj názor.“
Chvíli bylo ticho. Harry měl pocit, že brzy exploduje netrpělivostí. Nakonec uslyšel Snapeův tichý, kontrolovaný hlas:
„Souhlasím s vámi, řediteli. Mohl to být jen obyčejný sen. Kdyby to měla být vize, jizva by ho na čele pálila. Nicméně, nevím nic o tom, že by Temný Pán měl jakési plány s chlapcem. Potter si libuje v zájmu o svou osobu. Věřím, že Bradavice jsou naprosto bezpečné a neměli bychom se tím znepokojovat.“
„No, děkuji ti za tvá slova, Severusi, ale víš… bojím se o něj.“
„Řediteli?“
„Všiml sis, že se Harry nedávno stal velmi tichým a odtažitým? Vím, že celé dny tráví v knihovně, učí se téměř od rána do večera, a nedávno dokonce… strávil dvě noci v Oddělení s omezeným přístupem.“
Harrymu vyskočilo srdce do krku.
Oh, kurva! Jak o tom Brumbál mohl vědět? Co když byly v Zakázané sekci nějaká zabezpečení a Brumbál věděl, kdy a kdo v ní byl?
„Prosím? Myslím, že jsem se přeslechl.“
„Z toho, co mi řekl o svém snu, jsem dospěl k závěru, že to byl ten sen, který ho přiměl k tak drastickému rozhodnutí a začal se učit Černou Magii.“
„Nevím, jestli jsem správně rozuměl,“ vycedil po chvíli Snape. V jeho hlase bylo něco, co Harrymu zježilo chloupky na krku. „Věděl jste, že se Potter učí po nocích Černou Magii, a DOVOLIL JSTE MU TO?!“ Křik byl tak hlasitý, že Harry musel odtrhnout ucho ode dveří.
„Uklidni se, Severusi…“
„Jak jste to mohl dovolit? Měl byste mu to zakázat! Copak v této škole všichni ztratili rozum? Černá Magie není… Víte, jak funguje! Víte, jaký zničující následky může nechat v mysli!“
„Severusi, jestli dovolíš…“
„Ne! Potter se nebude učit Černou Magii! Nedovolím to!“
„Poslouchej mě!“ Ředitel zvedl hlas a bylo v něm něco, po čemž se i Harry přikrčil. „Nemohu mu to zakázat, protože kdyby opravdu chtěl, tak by si nalezl způsob, aby se ji naučil. A kromě toho si myslím, že by měl být schopen učinit vlastní volbu.“
„Volbu? Jakou volbu, sakra? Potter teď ještě není schopen…“ Snape se náhle zarazil. Chvíli panovalo ticho, které přerušil Brumbálův hlas.
„Každý člověk odpovídá za své činy, Severusi. Hrozbami nic nevyřešíme. Harry musí vidět, že mu Černá Magie v ničem nepomůže. I když to znamená, že to prohlédnutí bude velmi bolestivé. Jestli to sám nepochopí, tak to ukončíme.“
„Pokud myslíte, řediteli,“ odpověděl Snape. Vypadalo to, jako by se už ovládal.
„Myslím, že mu malá pomoc neuškodí. Harry teď nejvíce potřebuje někoho, s kým může svobodně mluvit. Žádné zákazy, žádné odsuzování. Prostě někoho, kdo by mu pomohl pochopit některé věci…“
Harry se ještě těsněji přimknul uchem ke dveřím, ale měl pocit, že slyší jediné tlukot vlastního srdce. Po chvíli Snape odpověděl. Ale jeho hlas se úplně změnil. Ještě před chvílí byl pevný, teď byl úplně suchý a rezervovaný.
„Odpusťte mi, řediteli, ale v tuto chvíli nemám čas zaobírat se potřebami Pottera. Mám na práci příliš věcí, abych ještě dělal psychologa a terapeuta tomu namyšlenému dítěti, které si zřejmě myslí, že spolkl rozum světa. Jestli s tím nezamýšlíte něco dělat, tím pádem ani já.“
Harry se pocítil tak, jako kdyby ho polil proud ledové vody a jeho srdce bylo rozdrceno neuvěřitelnou silou.
Už to dál nechtěl poslouchat. Nechtěl!
Odtrhl se ode dveří a díval se do temného dřeva s hořkým zklamáním.
Ano... tohle byl skutečný Snape. Ten Snape, kterého tak nenáviděl! Ten Snape, pro kterého byl… nikým.
Otočil se a seběhl ze schodů, a následně zamířil do sedmého patra.
Trest se Snapem za patnáct minut! Jistě! Určitě tam půjde! Raději by strávil tři hodiny v jednom pokoji se stádem kraváků!
Cítil v sobě rostoucí hořkou zlost a neměl tušení, jak se s ní vypořádat.
To byl celý Snape! Muže si hrát svoje hry, dělat, že mu na něm záleží, podlézat mu, ale stále je to stejný zkurvysyn, jakým vždy byl! To, že mu na to Harry poprvé skočil… Měl vědět, že to všechno bylo jen velké představení. Bylo přeci očividné, že Snape raději vypije Nevillův lektvar, než by si ‚hrál na psychologa a terapeuta tomu zahleděnému Potterovi, který snědl rozum světa a jehož potřeby neměl v úmyslu řešit‘. Celý on! Podlézavým vychytralý had!
Přešel třikrát podél stěny a vrazil do Komnaty nejvyšší potřeby, pak se svalil do zeleného křesla a díval se do plamenů.
Teď tady bude muset sedět přes tři hodiny a to všechno byla Snapeova vina!
Harry se podíval na hodiny.
***
Snape odtrhl pohled od hodin, přenesl je na dveře, a následně na poloprázdnou lahev, která před ním stála na stolku.
Bylo patnáct minut po osmé.
Sáhl po lahvi, naplnil sklenku a vypl ji jedním douškem. Na jeho tváři se objevilo stěží viditelné zamračení, když palčivý nápoj stekl jeho hrdlem. Zavřel oči a odstavil sklenku na stolek.
V dalších třiceti minutách vypil zbytek lahve a otevřel druhou. Každou chvíli se díval na hodiny a pokaždé vypil sklenici do dna. Jeho oči byly skelné. Seděl v křesle s široce roztaženýma nohama, černé šaty mu splývaly měkce na podlahu. V zorničkách se mu odráželo světlo z krbu. Nedíval se na nic konkrétního. Prostě se díval do prostoru před sebou. Těžko říct, zda přemýšlel, vzpomínal, nebo se snažil dělat to či ono.
Znovu pohlédl na hodiny. Za patnáct minut devět.
Naklonil se dopředu, a pokusil se sáhnout po lahvi, což se mu povedlo až při druhém pokusu, a nalil si další sklenku. Část nápoje přistála na stole. Sáhl po skleničce ve stejné chvíli, kdy se k jeho uším doneslo zaklepání.
Prudce zvedl hlavu a podíval se na dveře široce rozevřenýma očima. To byla ta chvíle. Vyskočil, odstavil sklenici a láhev, které se rozlily po stole, a zamířil ke dveřím. Vstoupil do kabinetu, přešel ho v několika krocích a otevřel dveře na chodbu.
Výraz jeho tváře se změnil. Přešel jí stín a ústa se zkřivila do nepříjemné grimasy.
„Co chceš?“ Zavrčel na bokem stojící Zmijozelku.
„Uch… chtěla jsem se zeptat, zda byste nemohl na chvíli přijít? Chlapci ze čtvrtého ročníku se perou v ložnici a myslela jsem si…“
„Nemám čas! Jdi mi z očí!“ Zasyčel a z celé síly třísknul dveřmi. Otočil se a lehce se chvějící se vrátil do pokoje. Z jeho tváře bylo těžké cokoliv vyčíst, ale výraz jeho očí byl teď jiný. Něco v nich plálo. A nebylo to odrazem plamenů z krbu.
Přešel k baru a vytáhl z něj další dvě lahve. Sesunul se do křesla, otevřel whisky, položil sklenici na mokrý stůl a nalil si do ní jantarovou tekutinu. Teprve až vypil celou sklenku, plameny v jeho očích na chvíli pohasly. Cosi, co v nich šílelo, se uklidnilo.
Vypil další sklenici. A další. Otevřel další láhev. Nakonec odbila desátá.
Podíval se na hodiny, ale zdálo se, že je nevidí. Lehce naklonil hlavu, jako by se snažil zaostřit. Podíval se zpět na sklenku, kterou držel v ruce. Zamíchal zbytek jantarové tekutiny a vypil ho jedním lokem. Pokusil se postavit sklenku na stůl, ale netrefil se, spadla na zem, a roztříštila se na kousky. Bylo mu to jedno. Rozechvěle se zvedl z křesla a zamířil ke kabinetu. Po několika krocích narazil do knihovny. Několik svazků spadlo na podlahu. Odtrhnul se od regálu a pokračoval dál. S velkými obtížemi se nakonec dostal ke dveřím. Otevřel je a vešel do kabinetu. Rozhlédl se po místnosti rozmazaným, zmateným pohledem, pak se pohnul vpřed a snažil se udržet na třesoucích se nohách. Vypadal trochu jako loutka, která se pohybuje po podlaze jen díky několika tenkým nitím.
Narazil do stolu a shodil z něho několik lahviček a kalamář. Odtrhl se od něho a spadl na regál s několika sklenicemi, které se táhly podél stěny. Podíval se na jednu sklenici stojící na polici a sáhl po ní, přičemž strčil do několika jiných, které spadly na zem, roztříštily se a rozlily, nebo z nich tekl jejich obsah. Severus si přiblížil lahvičku k očím a zadíval se na etiketu: Lektvar Bezesného spánku. Odkorkoval ho a vzal si několik loků. A pak, tisknouc lahvičku v ruce, se otočil, ale znovu zakolísal a shodil na podlahu ještě několik dalších sklenic. Snažil se, aby neuklouzl po skle na podlaze pokryté barevnými fleky, vydal se cestou zpátky a snažil se přidržovat regálů. Točil se, přešel obývák, tentokrát nic neshodil a zamířil do ložnice.
Dveře se zavřely s tupým bouchnutím a ve vzduchu zůstal jedině silný, ostrý zápach alkoholu a slabá vůně bylin.