Nocte Semper

V úterý ráno sešel Harry s Ronem na snídani. Po svém včerejším výbuchu, hned jakmile Hermiona odešla, se zahrabal do postele, přehodil si přikrývku přes hlavu a schoval se do bezpečné temnoty. Když do ložnice vešel Ron, Harry dělal, že spí. Teprve až dnes ráno do něj hučel, aby mu ‚odhalil celou pravdu o jeho přítelkyni‘. Ron na něho byl trochu naštvaný, že mu o ní neřekl už předtím a nechápal, za co se styděl. Uznal, že až na to, že byla ze zmijozelu, to byla ‚celkem hezká holka‘.

Harry se ani nesnažil zapírat, ani nepotvrdil jeho domněnky. Vlastně sotva promluvil. Čas od času jen přikývl. Neměl vůbec chuť k jídlu, ale šel s ním na snídani, a snažil se na nic nemyslet.

Byla to nejlepší cesta. Prostě na nic nemyslet. Jestliže nebude myslet, nebude si vzpomínat a možná tak nějak přežije den.

Naneštěstí se jeho naděje zhroutila hned poté, jakmile Harry překročil práh do Velké Síně. Zvedl hlavu, rychle se rozhlédl, a jeho vyděšený pohled rychle přeběhl učitelský stůl.

Snape byl na snídani.

Nedíval se jeho směrem. Prostě tam jenom byl. Ale stačilo to, aby Harrymu spadlo srdce až do žaludku. Seděl u stolu, vzpřímený, hrdý, jako by spolkl pravítko, černá skvrna, která pohlcovala prostor a světlo. Copak to nikdo jiný neviděl?

„Kámo, co si tak ztuhnul?“ Zeptal se Ron a zatlačil mu do zad. „Pojď, lidi chtějí projít.“

Harry pokračoval dopředu, i když měl pocit, jako by se mu nohy přilepily k podlaze. Sklonil hlavu a vbil zrak do lesklé podlahy.

Ne, nebude se na něj dívat. On neexistuje!

Nějak se mu podařilo dojít ke stolu a sednou si u něj, samozřejmě zády k učitelskému stolu.

A v tu chvíli to pocítil. Pocit, jakoby mu tělem protékal elektrický proud a vlasy na krku se mu zježily. A dokonale věděl, co to znamenalo.

Ne, neohlídne se!

Polkl a zadíval se na noviny, které držela Hermiona, sedící zadruhé straně stolu. Titulek na první straně hlásil:

Harry dál nečetl. Sklopil oči a díval se do svého prázdného talíře. Pořád na krku cítil pohled, který ho vyváděl z rovnováhy.

Musí… nemohl prostě… Musel prostě zapomenout. Zaměřit se na něco jiného.

Jeho pohled se vrátil k Dennímu Věštci. Oči sklouzly níže, až k fotce hořící budovy.

Ano, to byla odpověď. Měl ji přímo před nosem. Celou tu dobu. Jen ji předtím nechtěl vidět. Byl příliš zaujatý sebou a svými ‚problémy‘. Příliš zaslepený, aby si všimnul, že se svět stále točí. Příliš posedlý svým sobeckým zaměřením…

Díval se na fotku a cítil, jak se do jeho srdce vlévá chlad, a plíce se vyplňují čímsi lepkavým, díky čemuž měl problém s dýcháním. Měl pocit, jakoby se mu žaludek proměnil v kámen, když se jeho mysl začala zaplňovat hustou substancí zvanou Nevyhnutelnost. Něco, na co se mu na několik měsíců dařilo zapomenout, a během nichž si dokonce dovolil něco tak příjemného, jako je plánování budoucnosti…

Neexistovala žádná budoucnost. Ne v jeho případě. Měl jediný úkol. Musel porazit Voldemorta. Všichni to od něj očekávají. To je jeho cesta, jeho životní cíl. A ne nějaký románek a honění se za něčím nedosažitelným. Nepotřebuje neopětovanou lásku. Už tak ztratil se Snapem dost času.

Jak jen mohl doufat, že na něm komukoliv bude záležet? A zvlášť někomu jako je Snape? Zatracený Smrtijed bez citů? Jaký byl patetický blázen.

Před očima se mu objevil obraz studentů s odznaky na hrudi a nápisy ‚Potter je looser‘.

Ale teď už je konec! Už nikdy nikomu nedovolí mu ublížit. Snape už se k němu nepřiblíží. Harry to nedovolí. Teď udělá to, co od něho očekává celý kouzelnický svět. Půjde po hodinách do knihovny, bude se pečlivě učit a ani jednou nepomyslí na to, jak moc je zraněný… Jak moc je uvnitř zlomený…

Ne, nebude na to myslet už ani jednou!

Zvedl hlavu a podíval se na přítele sedící na druhé straně stolu.

„Myslím, že půjdu po hodině do knihovny. Já… jsem pozadu. Musím se učit.“

Hermiona položila noviny, pohlédla na něho a chvíli si ho prohlížela.

„Dobře,“ pověděla. „Jestli to potřebuješ…“

„Ano,“ odpověděl Harry. Možná trochu příliš rychle. Hermiona nic neřekla a Harry jí byl vděčný.

***

Látka na hodinách nebyla lehká, ale na druhou stranu to vyplnilo jeho mysl. Když, celý zablácený, vyšel ze skleníku číslo pět a šel s ostatními studenty do sprch, byl trochu rozčarovaný tím, že hodiny už skončily.

„Tyhle rostliny jsou úžasný, co?“ Smál se Ron, když se vraceli do školy po jedné úzké dlouhé chodbě spojující různé části hradu. „Mohl bych ji dát Zabinimu do dýňového džusu. Hahaha, pupínků by se zbavoval měsíc.“

Harry neodpověděl. Šel dopředu s pohledem zaraženým do podlahy a sledoval své kroky. Nevěděl proč, ale najednou v půlce chodby zvedl hlavu. Ale když to udělal, srdce se mu zastavilo a málem se přerazil o vlastní hábit.

Snape.

Šel přímo k nim.

Ještě je neviděl. Nesl v náručí tlustý štos pergamenů a během cesty je prohledával.

Harryho nohy se náhle staly příliš těžkými a slabými, aby ho dokázaly unést. Zpomalil a díval se na vysokou, temnou postavu jak se pohybuje chodbou. Studenti uhýbali na stranu, aby do nich nevrazil. A Harry by udělal totéž, ale jaksi nedokázal udělat žádný pohyb. Prostě šel dopředu.

Snape byl čím dál blíž. Když nakonec zvedl hlavu, a než Harry bleskově sklonil svojí vlastní, na zlomek sekundy spatřil, jak se mužovi oči značně rozšířily.

A možná to Harry neviděl, ale rozhodně cítil, jak Snape také zpomaluje.

Na okamžik zavřel oči.

Prostě se jen minou. To přeci není nic strašného. Nic se nestane, jestli kolem sebe projdou. Nic, kromě toho, že mu srdce pravděpodobně vyskočí z hrudi.

Snape už byl od něj jen několik metrů. Harry zvedl víčka a koutkem oka postřehl černé boty a černý hábit, jak jemně povlává okolo kalhot. A znovu to ucítil. Jak se mu zvedly chloupky na krku.

Ještě intenzivněji se díval do kamenné podlahy pod svýma nohama. Byl už jen metr od něj.

Krok.

Několik centimetrů, když se černý, povlávající hábit otřel o jeho ruku a Harry ucítil, jak mu ten pocit proběhl celým tělem. Málem odskočil, a spadl na Rona, ale naštěstí se na poslední chvíli zastavil a prostě zavřel oči a… povzdechl si.

Už. Je po všem. Hrozba zažehnána.

Tak proč se jeho srdce stále odmítalo uklidnit?

„Kámo, viděl si, jak se na tebe tvářil?“ Dostal se k němu Ronův šokovaný hlas. Harry stále ještě naslouchal krokům, které se vzdalovaly. Zvedl hlavu a pohlédl na přítele s ohromením.

„Co?“

„No, Snape. Neříkej, že si to neviděl.“

Harry zakroutil hlavou a cítil, že jeho srdce, místo aby se uklidňovalo, tak zrychluje.

„To bylo divné,“ zamumlal Ron. „Možná je stále ještě v šoku po tom, jak si… no víš.“

„Můžeme o tom nemluvit?“ Zeptal se Harry. Možná trochu příliš ostře, protože Ronovy uši náhle zrudly.

„Jasně. Promiň. Možná si můžeme zahrát řachavého Petra, až se dostaneme do věže?“

„Ne. Jdu do knihovny. Zapomněls?“ Odpověděl Harry. Byl už znavený jeho společností. Unavený a naštvaný. Na sebe. Za to, že je takovým zatraceným pitomcem, a že ani nedokáže jím kolem toho mastného zmetka na školní chodbě bez jakéhokoliv pocitu. „Uvidíme se na večeři,“ řekl, vyrazil dopředu, a chtěl co nejrychleji utéct. Co nejrychleji utéct od té bylinkové vůně, které se nesla celou chodbou.

***

Neměl ponětí, kde začít. Věděl, že madam Pinceová ho v žádném případě nepustí do Oddělení s omezeným přístupem, takže mu zůstalo jedině projít knihy Obrany proti Černé Magii. Prozatím. A pak plánoval několik nočních výprav, ale teď může prohledat ty dostupné. Vybral si několik knížek se zajímavými tituly, jako byly ‚Pokročilé kouzelnické obranné techniky‘, ‚Překvapivý útok: jak mu uniknout a jak ho odrazit‘, ‚Překvapte svého nepřítele dřív, než překvapí on vás‘ a ‚Obranné systémy ve slavných bitvách‘.

No, radši by se neúčastnil žádné velké bitvy, ale možná v ní najde něco užitečného. Sedl si ke stolu v samém rohu knihovny, ponořil se do obsahu knih, a doufal, že v nich najde něco, co mu pomůže.

Než se probral, minula osmá hodina. Promeškal večeři. No, i tak neměl hlad. Měl pocit, že od včerejšího odpoledne se jeho žaludek svázal do uzlu a odmítl přijmout jídlo.

V knížkách toho moc nenašel. Několik zajímavých ochranných kouzel, několik užitečných technik pro špiony, několik obranných strategií, ale nic opravdu mocného, co by mohlo skutečně zastavit nebo zranit jakéhokoliv Smrtijeda. Když tedy nemluvíme o jeho permanentním odstranění z cesty.

Opřel se v židli, zavřel oči a zhluboka se nadechnul.

Kdyby mu někdo řekl, kde by měl začít, na jakou stranu jít, kdyby měl jakýkoliv bod…

Nevzdá to. Zítra se sem vrátí a vrátí se i pozítří, a popozítří a každý den, dokud nenajde něco, co mu umožní mít jakoukoliv šanci při střetu s Voldemortem.

***

Následujícího dne se Snape znovu objevil na snídani. Což skutečně Harrymu vzalo chuť k jídlu. Posadil se ke stolu, píchal vidličkou do vajíček a snažil se přesvědčit sebe samého, že se mu prostě vlasy vzadu na krku čas od času sami ježí a ta temná postava na druhé straně sálu byla prostě jen jeho příšerným učitelem Lektvarů, se kterým ho nic nespojuje, nikdy nespojovalo, a kterého nenávidí stejně, jako těch minulých pět let.

Pouze jedno z těch tvrzení bylo pravdivé.

Opět cítil ten bolestný stisk na hrudi. Myslel, že už se ho zbavil. Včera, když seděl v knihovně, sotva ho cítil. Ale dnes, když vešel do Velkého Sálu a koutkem oka postřehl temný stín u učitelského stolu, něco sebou opět začalo v jeho hrudi škubat. Ještě víc.

Ne, rozhodl se, že ho bude ignorovat. Severus přestal existovat, musí si to opakovat. Teď je to jen ‚profesor Snape‘.

Profesor snape, ke kterému dnes bude muset jít na trest. Ale nepůjde. Už nikdy nepůjde. Požádal o přeložení jeho trestů jinému profesorovi, ale nikdo se mu neozval. Předpokládal, že to bylo díky Snapeovi, ale bylo mu to jedno. Už věděl, kde bude trávit pondělní a středeční večery a co bude dělat.

Cítil na sobě vyčkávající pohled Hermiony a tak si vzal do úst dva kousky studených vajec. Přítelkyně ho nabádala, že musí jíst, takže raději čas od času před ní něco sežvýkal, jinak byla připravená ho poslat k madam Pomfreyové.

Nemluvili na ‚to téma‘ od pondělí. Harry se domníval, že Hermiona musí nejprve strávit všechno, co se dozvěděla. Sotva spolu mluvili. Jen na sobě občas cítil její zamyšlený pohled, ale jakmile se na ní podíval, okamžitě otočila hlavu nebo se schovala za knížku či noviny.

Trochu ho to vyvádělo z rovnováhy, ale na druhou stranu byl rád, že se s ním nepokouší ‚promluvit‘, o což vůbec neměl zájem. Stále se styděl za ten výbuch, kterého byla svědkem, a kdyby mohl, vrátil by se v čase a nedopustil to. Co si o něm mohla myslet? Že je emocionálně nevyrovnaný puberťák, který na sebe nechal vložit lepkavé ruce zkušeného muže, který ho jen využil? Ano, tušil, že to tak viděla. Ale nahlas nic neřekla a byl jí za to vděčný. A i za to, že se rozhodla nechat si celou tu věc pro sebe. Věděla, že trpí, a kdyby se rozhodla o tom někomu povědět, pravděpodobně by trpěl ještě víc. Koneckonců, byla jeho přítelkyní. Dokonce, i když se na něj dívala, jako by se změnil v někoho cizího. Někoho, o kom si myslela, že ho zná, a najednou se ukázalo, že to, co o něm ví, byla jen špička ledovce a zbytek je skrytý opravdu hluboko pod vodou a musela by se ponořit, aby všechno pochopila. Na to nebyla připravená. Harry se domníval, že potřebuje čas, aby si na tu situaci zvykla, a ani jí za to nevinil. Pro teď… to akceptovala. A to stačilo. Možná se jednou dostane dostatečně hluboko, aby to mohla… pochopit.

***

Po hodinách se Harry vydal do knihovny. Vzal si z polic několik velkých svazků, které nevypadaly příliš objemně, a doufal, že by na jejich stránkách mohl najít něco užitečného. Položil je na stolek v rohu knihovny a začal číst.

Čas běžel. Studenti vcházeli a odcházeli. Slyšel šeptané rozhovory a příležitostné pokárání madam Pinceové. Odložil na stranu ‚Kouzla pro každou příležitost‘ a sáhl po ‚Protiútoky: čím to je a co to je?‘, když jeho pozornost přitáhla temná skvrna, která se pohnula v jeho zorném prostoru. Samovolně otočil hlavu ke dveřím a ztuhl.

Do knihovny vstoupil Snape.

Harry bleskově sklonil hlavu a vpil pohled do svazku ležícím před ním.

Co tady dělá? Sleduje ho?

Ne, musí přestat. Chová se paranoidně. Koneckonců, i učitelé mají právo chodit do knihovny.

Polkl, otevřel knihu, a snažil se ignorovat plíživé šimrání na kůži. Pokusil se soustředit na obsah, ale něco neustále rušilo. Jakési napjetí ve vzduchu. Nejdříve nedokázal určit, co to je, ale když po třetí četl stejnou větu a nepamatoval si z ní ani slovo, udeřilo ho náhlé pochopení.

Proč cítí to šimrání na krku. Proč měl pocit, že vzduch zhoustnul.

Snape ho sledoval.

Mírně pohnul hlavou a podíval se koutkem oka za sebe. Uviděl ho. Černý stín, ukrytý za regálem.

Nelíbilo se mu to. Proč za ním Snape chodil? Proč se na něj díval? Proč ho nenechá na pokoji? Všude, kde ho potkal, na chodbě, či ve Velké Síni, pokaždé cítil ten mrazivým pohled. Jako by se ty černé oči vpalovaly do jeho kůže a dováděly ho k šílenství.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Ještě jednou se podíval po obsahu knihy a nakonec uznal, že to nemá žádný smysl. Byl tak rozrušený, že se nedokázal vůbec soustředit. Musí najít něco konkrétnějšího. Ale jak to má udělat, když za ním Snape stojí? A co když k němu přijde? Tak mu Harry řekne, aby vypadl. Přesně tak. Nedá se tím bastardem zastrašit!

Vstal, přešel mezi regály a stále na sobě cítil ten pohled. Procházel mezi policemi, prohlížel si tituly a slyšel tlukot vlastního srdce. Našel tenkou knížečku se zajímavým titulem ‚S hůlkou do boje‘. Vzal ji z police a zamířil zpátky ke stoku. Snape stál stále na stejném místě. Měl v rukou jakousi knihu, ale vůbec jí nečetl. Harry postřehl dvě černé, lesknoucí se oči, zaměřené přímo na něj. Polkl a sklonil hlavu.

Sedl si ke stolu a měl v hlavě úplný zmatek. A přesto k němu Snape nepřišel. Kdyby od něj něco chtěl, šel by za ním. Ale neudělal to.

O co mu šlo? Rozhodl se ho mučit svou přítomností? Dívat se na něj tak dlouho, dokud Harry úplně neztratí rozum?

To by mu bylo podobné.

Nedovolí mu to! Musí dělat, že tu není. Prostě ho ignorovat, dokud konečně neodejde.

Otevřel knížku, podepřel si hlavu rukou a obrátil hlavu k oknu, aby ani koutkem oka neviděl ten stín číhající mu za zády, zamračil se ohromným soustředěním a začal číst.

Nebylo to lehké, ale přinejmenším se mu podařilo na okamžik zapomenout na to rozčilující brnění na krku. Přeci tam Snape nemůže stát věčně. Nakonec musí odejít…

Bum!

Něco udeřilo do stolu takovou silou, až se deska otřásla. Harry tak silně poskočil, že téměř spadl ze židle. Srdce mu tlouklo až v krku, otočil se a podíval se do tváře… Hermioně.

„Tady jsi,“ povzdychla si, odsunul na stranu knížky, které před chvílí hodila na stolek, a ze kterých Harry málem dostal infarkt. „Nebude ti vadit, když si tu udělám úkoly? Málokdy jsi tu semnou, bude hezké učit se společně, co říkáš?“

Harry trochu omámeně přikývl. Zdálo se mu to, nebo slyšel vzdalující se kroky?

Podíval se za sebe. Snape zmizel. Rozhlédl se po knihovně a postřehl černý plášť mizící za dveřmi knihovny.

Hermiona sledovala jeho pohled a zamračila se. Ale než stačila otevřít ústa a na cokoliv se zeptat, Harry ji předběhl a ukázal na hromadu učebnic, které přinesla.

„Dějiny Magie? Neříkej mi, že nám Binns zase zadal nějakou esej.“

Hermiona se na něj podívala a usmála se na něj s lehkým znepokojením.

„Ne, chtěla jsem si napsat poznámky na zítřejší hodinu. A… chtěla jsem s tebou chvíli posedět. Jestli ti to nevadí.“

Proč by mělo?

„Jasně, že ne. Je to… od tebe milé,“ hlesl.

Hermiona si povzdechla, posadila se vedle něj a podívala se na knížky před sebou. Pak se podívala na něho.

Harry se kousl do rtu a odvrátil pohled.

„Chceš pomoct?“ Zeptala se tiše. Zavrtěl hlavou. Byl vděčný, že se neptala. Že nechtěla vědět, proč se do těch knížek kouká a co v nich hledá. Pravděpodobně si to stejně domyslela.

Prostě tu… byla. Tak jako během těch všech, společných let, kdy mu nezištně pomáhala. A on jí neustále lhal.

„Omlouvám se,“ zašeptal, když Hermiona sáhla po jednom těžkém svazku a přisunula si ho k sobě. Nezvedl hlavu, ale všiml si, že na chvíli zavřela oči.

„To já se omlouvám,“ pověděla po delší chvíli a převrátila silnou, šelestivou stránku.

A to bylo všechno. Nic víc nebylo zapotřebí.

***

Po večeři se vrátil do knihovny, vypůjčil si několik knih, které ještě nestihl přečíst a vyšel s nimi do sedmého patra kolem gobelínu Barnabáše, který se snažil naučit trolly balet. Zastavil se u protější zdi, přešel třikrát tam a zpět a myslel na nejlepší osamělé místo, kde by se mohl schovat po zbytek večera, a po chvíli se objevily dveře.

Otevřel, vstoupil do místnosti a… rychle se zastavil, když spatřil tak dobře známou komnatu. Jeho celé tělo polilo horko a srdce mu mocně tlouklo.

Ozvěna těch slov mu zněla v hlavě a on pocítil bolestný stisk na hrudi. Podíval se široce otevřenýma očima přes rameno.

Ale nikdo tam nebyl.

Zavřel oči a zhluboka se nadechnul.

‚Prosím, ať tahle komnata zmizí, prosím, prosím‘ opakoval jako mantru a bál se otevřít oči. Po několika minutách však zvedl víčka a znovu uviděl ten známý bar, knihovnu, krb, stůl, zelené křeslo…

Kouknul se na stranu a polkl. Nebylo tam druhé křeslo.

Ztěžka vydechl a pomalu vešel do místnosti. Položil knížky na stůl, usedl do zeleného křesla a podíval se do praskajícího krbu. Teprve po chvíli sáhl po knížce. Když ji otevřel, všiml si, jak se mu třesou prsty. Stiskl ruce v pěsti, několikrát protáhl prsty, ale moc to nepomohlo. To ta místnost… cítil, jak na něj vzpomínky útočí ze všech stran, a on s nimi nedokázal bojovat.

Každý kousek této místnosti, každý, doslova každý předmět v ní nesl známku života, který už neexistoval. Který už mu nepatřil.

Knihy v regálu, které skončily na podlaze při každé hádce. Dveře, na které byl tolikrát natisknutý. Stěny, které pohlcovaly jeho steny a křik. To zelené křeslo, na kterém on a Sn… A bar, u kterého…

Bar!

Harry odložil knihu, šel ke skřínce, otevřel ji a opatrně se podíval dovnitř.

Stály tam. Vyrovnané v řadě. Lahve nejlepších nápojů. Prázdné.

Zaklel a zavřel bar. A to měl takovou chuť se něčeho napít. Možná by se mu pak povedlo zapomenout. Aspoň na chvíli. Na jednu, malou chvíli. Copak chtěl tak moc?

Povzdychl si a vrátil se ke křeslu. Svalil se do něj a díval se do plamenů.

Byl konec! Měl toho dost. Snape pro něj už neexistoval! Teď měl jiný cíl. A na to by se měl zaměřit. Vykašlat se na to, kde se nachází! Vykašlat se na to, co se stalo! Vykašlat se na to, že to přežil!

Škubl sebou a sáhl po knížce. Natáhl si nohy, opřel je o kraj stolu a položil si na ně knihu. Díval se na text a začal číst, mračil se soustředěním a ani jednou nedovolil, aby se jeho oči odtrhly od černých písmen a podívaly se na jakoukoliv stranu. Ani jednou.

***

Ve čtvrtek ráno Harryho probudil vítr, který mlátil na okna ložnice. Otevřel ospalé oči a cítil, že se s ním děje něco divného. Jeho tělem proudily vlny horka. Všechny svaly měl napjaté. Asi se mu něco zdálo. Něco příjemného. Něco… vzrušujícího. Snažil se svou ospalou mysl uvést do chodu a vzpomenout si, co to bylo, ale nedokázal to. Pamatoval si jedině šepot.

Zvedl víčka a podíval se dolů. Pod přikrývkou v blízkosti jeho boků se nacházelo celkem značné navýšení. Zvedl přikrývku a podíval se pod ní.

Ale ne!

Měl erekci. Tvrdou, bolestivou erekci, se kterou musel něco dělat. Věděl, že sama od sebe nezmizí. Cítil velmi zřetelné napjetí, které potřebovalo uvolnění. Kousl se do rtu a zasunul ruku pod kalhoty pyžama, a ovinul ji okolo napřímeného penisu.

Nemyslel vůbec na nic, když se sám sebe dotýkal, a díval se do stropu postele. Trochu to bolelo, když suchá dlaň přejížděla po citlivé kůži, ale musel to udělat. Musel si ulevit.

Ještě trochu. Už skoro…

Jeho dlaň zrychlila. Zaťal zuby a soustředil se na pohyby ruky.

Oh, ano, přesně tak!

Napjal se, když se jeho varlata stáhla a z penisu vystřelilo trochu lepkavé tekutiny, která mu přistála na prstech.

A to bylo všechno. Jediná horká vlna, po které nastoupila vlna chladu, chvíle lechtání v podbřišku a pulzující penis v dlani. To bylo všechno. Žádné potěšení.

Prázdnota.

Povzdychl si a vytáhl ruku z kalhot.

To nebyl dobrý začátek dne.

***

Harry položil knihu na stolek v rohu knihovny a usadil se u něj. Tentokrát hledal něco o maskování a skrývání se.

Začal s nejtlustší knihou. Přečetl první kapitolu, ale nenalezl v ní nic zajímavého. Nepotřeboval žádná maskovací kouzla, koneckonců měl neviditelný plášť. Pokračoval druhou. Lektvary neviditelnosti. Jeho ruka strnula nad knihou.

Zavřel oči, protřel si je a snažil se zbavit nechtěných obrazů. Nepomohlo to.

Otevřel oči, podíval se z okna a podepřel si hlavu.

Nechtěl to. Copak se nemohl ani v klidu učit? To ho musí vzpomínky pronásledovat na každém kroku? Copak mu všechno muselo připomínat…?

Tehdy dostal ‚Vynikající‘. Pamatoval si svůj šok. Poprvé dost z lektvarů ‚Vynikající‘. A ještě jasněji si pamatoval, co se stalo později… zapálená tabule, ‚erekce‘ místo ‚reakce‘ a přísady pod lavicí… No a ‚trest‘ po hodině.

Polkl. Tohle vůbec nebyly příjemné vzpomínky. Bolely. Příjemné vzpomínky by neměly bolet. Neměly by svírat hrdlo a vlévat hořkost do úst.

Za oknem padal sníh. Drobné vločky pomalu klesaly z nebe a jemně přistávaly na parapetu. Bylo v tom cosi uklidňujícího. Cosi, co odtrhlo Harryho myšlenky od těch temných míst, ve kterých se rozhodně nechtěl zdržovat. Díval se na ně. Sledoval, jak vločka za vločkou padá do hromady sněhu a zvětšuje ho. Byly měkké, křehké a velmi malé. Ale bylo jich tak moc, že se kupily na parapetu. Kdo by si pomyslel, že něco tak malého dokáže vytvořit něco takového? Budou se sypat a sypat bez povšimnutí, dokud se nakonec parapet nepřeplní a všechno… nespadne. Přímo dolů.

Tak jako on.

Zachvěl se, když ucítil známé mrazení. Cítil ho už nějaký čas, ale byl příliš zahlcený myšlenkami a díváním se z okna, aby to vzal v potaz.

Ale tentokrát mu to šimrání nezůstalo jen na krku, ale bylo i na zádech a na tváři. Zvedl ruku, kterou si podpíral bradu a nemusel ani otočit hlavu, aby ho spatřil.

Snape. Stál mezi regály, jen pár metrů nalevo od něho, částečně skrytý za knihami. Vysoký a tmavý. Dokonce i stín se vedle něj zdál bledý.

Musel ho už nějakou dobu sledovat.

Proč to dělal? Proč ho nenechá na pokoji? O co mu jde? Na co si hraje?

Věděl, že s ním Snape nevyhledává kontakt. Musí tu jít o něco jiného…

Jak na něj má zapomenout, když na sobě téměř bez přestávky cítí jeho pohled? Jak má zapomenout, když se Snape stal skoro jeho stínem?

Kousl se do tváře a zarazil pohled do otevřené knihy.

Ne, nepoddá se tomu! Nenechá se zastrašit! Nelekne se a nebude se schovávat, i když by to bylo nejjednodušší řešení. Ukáže Snapeovi, že za ním může chodit, jestli chce, může ho sledovat, jak dlouho chce, ale Harry se nenechá zlomit. Tentokrát ne!

Zhluboka se nadechl, bleskově prošel kapitolu o lektvarech neviditelnosti a dostal se ke kouzlům měnící vzhled. Naklonil se nad knížkou a začal číst.

Snape tu není, opakoval si v mysli. Snape tady není.

Ale byl. Celou dobu. Skrytý za regály. Nepohnul se. Jen ho pozoroval.

Harry zavřel oči.

Možná bude lepší učit se v Komnatě nejvyšší potřeby. Tady je příliš… hluku. Ano, příliš hluku. Nemůže se soustředit. Ano, přesně.

Zvedl se, sebral knihy, a aniž by se jen jedinkrát podíval na postavu skrytou ve stínu, šel rovnou k pultu madam Pinceové. Vypůjčil si knihy a vyšel z knihovny, následovaný pohledem pronásledujících černých očí.

Když se objevil na chodbě, dovolil si hluboký povzdech.

Už teď to bylo lepší. Jakoby zde bylo nějak víc vzduchu…

Ještě jednou se pořádně nadechl a zamířil přímo do sedmého patra.

***

Na pátečním obědě Snape nebyl. Hermiona také ne, poněvadž už dříve řekla, že nepřijde, neboť musí vypracovat nesmírně důležitou esej na Numerologii. Harry seděl skloněný nad talířem a snažil se polknout alespoň malý kousek pečeného kuřete. Neuspěl. Byl příliš vystrašený tím, co ho čekalo po obědě…

„Harry, to je pro tebe.“

Chlapec se otočil od stolu, u kterého s Ronem jedli oběd, a překvapeně se podíval na Lunu stojící za ním. Dívka mu podávala malý, tyrkysový oblázek.

Harry zaváhal, ale dárek přijal. Otočil kámen mezi prsty, ale nevypadal nijak zvláštně.

„Co to je?“ Zeptal se.

„Opál,“ odpověděla Luna, jako to všechno vysvětlovalo. Harry se na ni vyčkávavě díval. Dívka protočila očima. „Opál,“ opakovala. „Podívej se na něj, když se nebudeš chtít dívat na nic jiného.“

Harry už otevíral ústa, aby se zeptal „Co?“, když ho v mysli náhle něco zaskočilo.

Hned po obědě měly být Lektvary. Jeho první Lektvary od tamté hodiny… Při té myšlence se mu sevřelo hrdlo tak, že nebyl schopen polknout, a žaludek dělal kotrmelce.

A teď mu Luna přinese jakýsi kámen, aby… co s ním měl dělat? Že by se na něj podíval během hodiny? Jak by mu měl pomoci? To bylo naprosto nesmyslné.

„Díky,“ zamumlal a vložil si dárek do kapsy kalhot.

„Táta mi vždycky říkal, že pokud se nechceš na nic dívat, najdi si něco, na co se dívat chceš. A má krásnou barvu, že?“ Usmála se.

„Ano. Díky, Luno,“ zopakoval Harry ještě jednou a otočil se ke svému talíři.

„Hodně štěstí,“ řekla Havraspárka a odešla ke svému stolu.

„Ona je vážně divná,“ řekl Ron, když polkl nesmírně velký kus brambory. „Na co by ses asi tak nechtěl dívat?“

Harry neodpověděl. Jen pokrčil rameny. Podíval se na své kuře a uvědomil si, že jestli odsud teď neodejde, tak vyhodí ven vše, co snědl.

„Pojďme,“ pověděl a zvedl se. Cítil se, jak by se chystal do bitvy.

A nebyl tak daleko od pravdy.

***

Harry vytáhl knihy, mosazné váhy, cínový kotlík, inkoust, pero a svazek čistých pergamenů, postavil všechno na lavici, a snažil se v nitru tak netřást. Snape tu ještě nebyl. Proto všechny oči spočívaly na něm.

Co si mysleli? Že opět vybuchne pláčem? Už tak byl dost nervózní, nepotřeboval ještě jejich zkoumající pohledy! Dokonce i Neville se na něho díval s obavami.

„Harry, když roztrháš své pergameny, nebudeš mít na co si psát poznámky, a já ti je nepůjčím, protože mám poslední,“ doputoval k němu Ronův hlas a Harry si teprve uvědomil, že tiskne v ruce pergamy tak silně, že už skoro nebyly vhodné pro psaní. Ron se rozhlédl po třídě, a když si všiml hloupých úšklebků Zmijozelů, zaryčel na ně: „Na co tak čumíte?!“

„Nech je,“ zamumlala Hermiona. „Vždyť víš, že to dělají, jen aby nás naštvali. Tady, Harry.“ Dívka před něj položila pár čistých pergamenů.

„Díky,“ hlesl Harry a cítil se nesmírně hloupě. Sedl si do lavice a podíval se na ‚Lektvary pro pokročilé‘ ležící na stole.

Bál se té hodiny. Více než si snažil namluvit. Mohl od Snapea očekávat cokoliv. A to bylo nejhorší.

Chtěl prostě tu hodinu jenom nějak přežít. Nežádal přece moc.

Už se rozhodl, že ať Snape udělá nebo řekne cokoliv, on ho tentokrát nebude provokovat. Bude ho ignorovat. Dokonce se na něj vůbec nepodívá. To bylo nejdůležitější rozhodnutí. Ve skutečnosti jediné, jaké měl.

Dveře se  s třeskem otevřely a ve třídě, plné hovoru a bzučení, najednou padlo ticho. Harry se zhluboka nadechl a díval se na učebnici ještě intenzivněji.

Slyšel dlouhé, odměřené kroky Mistra Lektvarů. Snape se zastavil ve středu místnosti a, jak si Harry domyslel, nejpravděpodobněji přejel studenty pohledem. Potvrdil si to, když se mu vzadu na krku naježily chloupky. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho.

„Schovejte knížky,“ ozval se Snape. Harry slyšel jeho hlas od pondělí poprvé. Byl stále stejně nízký, hluboký a... lehce ochraptělý? Divné, ve třídě byl mužův hlas většinou hlasitý a pevný. „Napíšete krátký test. Zkontrolujeme si, co jste si zapamatovali z poslední hodiny.“

Harry dokonale věděl, co si zapamatovali.

Na okamžik místnost naplnil šum, když studenti schovávali své učebnice do tašek.

„Otázky jsou na tabuli. Máte dvacet minut.“

Harry si povzdechl. Neměl na výběr. Musel nakonec zvednout hlavu. Naštěstí tabule stála kus od učitelského stolu. A tak ho viděl jen koutkem oka, ale snažil se ho vlastně nevidět.

Jak tušil, neznal odpověď na žádnou z otázek. V poslední době se na Lektvary vůbec nepodíval. Opět se staly jeho nejméně oblíbeným předmětem. Ale musel něco napsat. Cokoliv. Povzdechl si ještě jednou a sklonil se nad pergamenem.

A v tu chvíli pocítil to šimrání. Jen na chvíli, ale stačilo to, aby úplně ztratil nit. V době, kdy test končil, stále ho ještě cítil. A kolikrát ho ještě pocítí, než skončí hodina?

„Accio testy,“ zamumlal Snape, když dokončili psaní. Položil je na stůl a ukázal hůlkou na tabuli, ze které zmizely otázky, a objevil se na ní soupis ingrediencí nového lektvaru. „Kdo mi řekne, co je to za lektvar?“ Zeptal se a rozhlédl se po třídě. Harry viděl, jak sebou Hermiona, sedící vedle něj, samovolně cukla, ale ruku nezvedla. Kradmo se na něj podívala. Byl ji vděčný, že se pro jednou zdržela odpovědi, aby k nim nepřilákala Snapeův pohled, ač věděl, že ji to muselo stát hodně sil. Ale nepomohlo to. Pohled černých očí na nich po chvilce spočinul. „Možná, slečna Grangerová?“

Hermiona se narovnala a odkašlala si.

„Tinktura z černého pelyňku naznačuje nějaký druh omamného lektvaru, ale sušené drápy štětináče se obvykle používají do lektvarů, které zpomalují krevní oběh. Odvar z jedu tarantule účinně paralyzuje nervy. Domnívám se, že toto musí být nějaký lektvar používaný k narkóze. Krev salamandra nakonec vyvolá na několik hodin kóma. Či-li je to pravděpodobně lektvar Morfea.“

Chvíli panovalo v učebně ticho.

„Dokonale vyčerpávající odpověď, slečno Grangerová. Ano, lektvar Morfea. Používá se v obzvláště těžkých případech po zásahu Černou Magií nebo po extrémně nebezpečných magických či mudlovských nehodách. A vaším zadáním pro dnešní hodinu bude příprava tohoto lektvaru. Doufám, že vám půjde lépe než v předchozích hodinách. Do práce.“ Po těchto slovech se Snape obrátil a usedl ke svému stolu. Hermiona se překvapeně podívala na Harryho. Harry za svými zády slyšel tlumené šeptání ostatních studentů a Ron vypadal, jako by ho zasáhl blesk.

Snape poprvé pochválil Hermionu. Poprvé pochválil kohokoliv z Nebelvíru. Ta událost měla být zapsána do dějin Bradavic.

Harry uslyšel Rona nedůvěřivě zašeptat:

„Zbláznil se. Nebo musel dostat vynadáno za poslední hodinu. Jiné vysvětlení není.“

Ani Hermiona, ani Harry mu neodpověděli. Podívali se na sebe a začali si opisovat seznam ingrediencí Lektvaru Morfea. Ron pokrčil rameny a udělal to samé.

Když pominul svou smůlu v lektvarech, lektvar se nezdál komplikovaný. Pracovali v tichu, občas zašli do skladu pro ingredience. Všechno bylo v pořádku, až na to, že na sobě Harry celou dobu cítil Snapeův pohled. Nikdy se na něm nezdržel víc než pár vteřin, ale i ty krátké horké záblesky, stačily k tomu, aby ho úplně rozhodily a nedovolily mu pracovat v klidu.

V polovině hodiny se Snape zvedl a vydal se na svůj pochod po třídě, aby zkontroloval jejich pokroky. Okamžitě se dalo vycítit zvýšené napětí, když se studenti naklonili nad svoje kotlíky a připravovali se na profesorovy zlostné komentáře. Jaké bylo jejich překvapení, když Snape jen nahlížel do kotlíků a beze slova šel dál. Neřekl ani jednu výsměšnou větu. Ani jedno jízlivé slovo. Nic.

Když je učitel míjel, dívali se na sebe s nevěřícností. Harry to však neviděl. Byl tak zaneprázdněný posloucháním vlastního srdce, když myslel na to, že k němu Snape brzy přijde a také se podívá do jeho kotlíku. V této fázi by jeho lektvar měl být tmavě fialový, ale spíš připomínal jakousi hnědou břečku. Přemýšlel, jakými slovy ho počastuje tentokrát. Po poslední hodině čekal cokoliv.

Mistr Lektvarů se zastavil u Levandule a podíval se jí do kotlíku. Když viděl hnědozelenou, obrovskou bublinu na povrchu lektvaru, zvedl obočí a tentokrát to asi nemohl nechat bez komentáře. Když otevřel ústa, Levandule se rychle podívala do svého kotlíku a čekala na tirádu.

„Příště se pokuste nejprve vhodit jeden dráp, a když uvidíte, že se začíná rozpouštět, přidejte zbytek. Budete mít tak jistotu, že je teplota odpovídající.“

Ignoroval otevřená ústa šokované Levandule a pokračoval dál. Beze slova minul lektvary Seamuse, Deana a ostatních Nebelvírů. Dokonce ani Nevillovi nic neřekl. To bylo poprvé. A očividně to Nevilla úplně rozhodilo, protože když Snape odešel od jeho lavice, Nebelvír sebou škubl a shodil na podlahu zkumavku s krví salamandra. Profesor se otočil a změřil ho pohledem. Neville se přikrčil a mumlal omluvu, a všichni zadrželi dech, když Snape sáhl do svého hábitu a vytáhl z něj hůlku.

„Reparo,“ zamumlal a namířil na rozbitou zkumavku. Neřekl Nevillovi ani slovo. Prostě se otočil a šel dál.

Harry ve vzduchu cítil, že šok všech studentů nacházejících se ve třídě, začíná překračovat přípustný standart.

Snape se choval jako… normální učitel. Neřval, neříkal jízlivé poznámky, dával rady a dokonce…

Zastavil se u Ronova kotlíku a pohlédl do něj. Růžový lektvar bublal tak prudce, jako by se chystal vybuchnout. Mistr Lektvarů se zamračil, vytáhl hůlku a snížil plamen pod kotlíkem.

„Krev salamandra se přidává předtím, než se lektvar začne vařit,“ zamumlal a přešel ke kotlíku Hermiony. Podíval se do něj, neřekl ani slovo a přešel k Harrymu.

Chlapec se celý napjal, koutkem oka viděl černé šaty půl metru od sebe. Na dosah ruky. Polkl a ještě intenzivněji se začal dívat do lavice.

‚Jdi pryč‘ prosil v mysli. ‚Prostě se podívej dovnitř a jdi pryč‘.

Snape ale neodešel. Chvíli stál vedle něj, jako by nad něčím přemýšlel. A po chvíli, kdy si Harry myslel, že se zblázní z té bylinkové vůně kolem sebe, se muž pohnul a… vysunul svou bledou, štíhlou dlaň z hábitu. Harryho srdce vyskočilo do hrdla, když se k němu ta dlaň začala přibližovat, a jeho ruce ležící na lavici se zaťaly do pěstí tak silně, že měl zaryté nehty do kůže. Snapeova dlaň zamířila k jeho pravé ruce.

Co to dělá? Přece nechce…? Oh bože!

Když už Harry začal uvažovat o tom, že bleskově sundá ruce z lavice, uvědomil si, že Snapeova ruka směřuje… napravo od něj. K misce se sušenými drápy. Dlouhé prsty se do ní zanořily a vyndaly hrstku drápků. Následně ji přesunul nad kotlík, hodil do odvaru deset sušených drápů a zbytek vrátil do misky.

Harrymu zvonilo v uších.

Snape si otřel dlaň o plášť a beze slova přešel dál.

C… co to bylo? Co to mělo znamenat? Na co si to hrál?

Snažil se uklidnit své tlukoucí srdce, polkl a rozevřel třesoucí se prsty. Ve třídě panovalo absolutní ticho. Možná byli všichni stejně šokovaní Snapeovým chování, jako Harry.

Nejen že dával rady, ale i… pomáhal.

„Možná ho někdo zaklel?“ Zašeptal Ron do Harryho ucha. „Anebo je možná pod Imperiusem?“

Harryho nezajímali Ronovy domněnky. Toužil jen po tom, aby tahle hodina už skončila. Aby odsud mohl utéct a už nemusel snášet přítomnost, vůni a hlas Severuse Snapea.

Mistr Lektvarů se vrátil ke svému stolu, posadil se a vrhl se na pergameny. Studenti se pomalu vraceli k práci, občas si mezi sebou vyměnili překvapené zašeptání.

Harry se několikrát nadechl, snažil se ignorovat Hermionu, která na něj každou chvíli vrhala pohled, a díval se po další přísadě na seznamu, a uviděl napsaných sedm sušených drápů štětináče. Zvědavě se podíval na tabuli.

No, ano. Udělal chybu při přepisování. Na tabuli bylo sedmnáct. Sakra! Čert aby to vzal! Jak si toho Snape mohl všimnout? Jak věděl, ve které chvíli se zmýlil? Odhadl to podle barvy lektvaru, nebo ho tak pozorně sledoval celou hodinu?

Teď se odsud chtěl dostat ještě víc. Co nejdříve!

Vrátil se k práci, ale stále měl problémy se soustředěním, tentokrát byl tak rozptýlený, že musel každou další instrukci několikrát přečíst, aby ji pochopil.

Jeho mysl zuřivě vibrovala šíleným tempem a snažil se rozluštit Snapeovo chování. Ten bastard to dělal schválně! Schválně za ním chodil, schválně se na něj díval! Schválně se ho snažil přivést k šílenství! Ale proč? Bavilo ho to? Chtěl ho ještě víc zničit? Něco si dokázat?

Ne! Nedovolí mu to! Musí se vzchopit! Musí se nějak osvobodit od toho sledujícího stínu!

„Naplňte lahvičky, podepište je, nechte je na mém stole a můžete odejít,“ pověděl Snape, když zvonek na chodbě oznámil konec hodiny. Studenti vydechli úlevou, že učitel už neměl v úmyslu chodit po třídě a komentovat jejich výsledky práce, tak jako to měl obyčejně ve zvyku na konci každé hodiny. To mu nebylo podobné, ale měli takovou radost, že už je konec, a že před sebou mají víkend, že tomu nikdo, kromě Harryho a možná že i Hermiony, nevěnoval pozornost. Nebelvíři a Zmijozelové se zvedli z míst a začali se balit, zatím co plnili svoje lahvičky různými barevnými verzemi toho samého lektvaru.

Harry byl velmi rozrušený, že ještě musí jít ke Snapeovu stolu a položit tam lahvičku, ale přeci mu nemůže ukázat, že se ho bojí a jako srab poprosit Rona nebo Hermionu, aby to udělali za něj. Schoval váhy a učebnice do tašky, sáhl po skleněné lahvičce nacházející se v jeho sadě a nalil do ní černou, matnou substanci. A když už chtěl jít za Ronem a Hermionou do fronty ke katedře, tak mu nějakým způsobem vyklouzla lahvička z ruky, jako by jí něco vyškublo, dopadla na zem, a rozbila se. Zamrkal, zcela překvapen takovým náhlým obratem. Naštěstí ještě nevyprázdnil svůj kotlík. Sklonil se k tašce pro další lahvičku, ale ukázalo se, že žádnou jinou neměl. V duchu proklel svou nepřipravenost (i když byl přesvědčený, že si vzal celou sestavu), přešel do malé skříňky na druhé straně místnosti, aby si vzal jednu ze školních lahviček. Ale když se vrátil, aby ji naplnil, třída už byla téměř prázdná a u stolu zůstalo už jen pár studentů. Skvělé, zdá se, že bude poslední. To mu chybělo.

Zhluboka se nadechl a snažil se přinutit své rychle bijící srdce ke klidu, přistoupil ke katedře a zastavil se na samém konci drobné fronty složené z Nevilla a dvou zmijozelek. Ron a Hermiona se už vrátili ke své lavici a začali se balit.

Snažil se koukat všude možně, jen ne před sebe. Jen ne na tu temnou, vysokou postavu.

Nechtěl se na něho podívat. Nepodívá se. Prostě tam položí lahvičku a odejde. Nemusí se na něj podívat, aby to udělal. Zmijozelky postavily své lektvary a vrátili se do lavice pro tašky. Zbýval jen Neville. A Harry.

Neville třesoucí se dlaní položil lahvičku na desku tmavého stolu a se spuštěnou hlavou se otočil a odešel.

Je to tady. Ta chvíle. Už je nic nedělilo. Jen katedra. A Harry se cítil, jako by byl nahý. Jakoby nezůstalo nic, co by ho chránilo před tím pronikavým pohledem. Měl pocit, jako by mu tentokrát vstaly všechny chloupky na těle.

Soustředěně se díval na jednu zaprášenou sklenici na jedné z polic, natáhl ruku a postavil lahvičku na stůl. A když chtěl couvnout, Snape se prudce pohnul a Harry ztuhl, když ucítil ty dlouhé, chladné prsty jak se obtočily okolo jeho prstů sevřených kolem lahvičky. Naprosto překvapený, otočil hlavu a podíval se přímo do těch černých očí. Očí, které se na něj dívaly takovým způsobem, až se mu zamotala hlava a kolena se pod ním podlomila. V tom pohledu nebylo ani trochu pohrdání, chtivosti, ohně, či něčeho stejně intenzivního. Ne. Bylo tam něco… co, viděl jen jedinkrát. Něha.

A v tu chvíli Snape udělal něco, co otřáslo Harryho napjatým tělem tak silně, že to cítil i v prstech u nohou. S něhou mu pohladil ruku. Ten pocit byl takový, jako by kůže v místě, kde se ho dotkly chladné Snapeovi prsty, pokryla jiskrami.

Ne! Dost! Tentokrát nepodlehne jeho trikům!

Odtáhl ruku a otočil se od něho, toužil jen co nejrychleji utéct a umlčet své cválající srdce. V několika krocích se ocitl u přátel, pakující si svoje věci, chytil svou tašku a vyšel na chodbu.

Jak se opovažoval? Jak se opovažoval dotknout se ho? Jak si mohl myslet, že se ho mohl dotknout? Po tom všem?

To jedno drobné gesto v něm vyvolalo takovou reakci jako kapka vody padající do rozpáleného oleje. Klepal se frustrací a cítil se naprosto zlomený.

Chtěl se někde schovat. Musí se někde schovat. Teď, hned.

Na opačné straně chodby se nacházely dveře do koupelny. Ignoroval ohromené pohledy procházejících studentů, vrhl se dovnitř a celou silou za sebou třísknul dveřmi.

***

Koupelna byla opuštěná. Harry jí proběhl, zapadl do první kabinky a zavřel se v ní. Odhodil tašku na podlahu, usadil se na zavřené toaletě, sundal si brýle a skryl tvář do dlaní.

Nevěděl proč, ale Snapeovo chování na hodině ho úplně vyhodilo z rovnováhy. Myšlenky mu šíleně vířily v hlavě a srdce v hrudi se nechtělo uklidnit.

Chtěl prostě zapomenout. Chtěl ho prostě nenávidět. Ale Snape mu to nedovolil. Bylo by o mnoho jednodušší, kdyby se na něj celou tu dobu nedíval zkoumavým pohledem, kdyby ho nesledoval na každém kroku, kdyby se Snape choval jako vždy. Jako hnusný, podlý, nespravedlivý bastard, kterým všechny ty roky byl. Bylo by o mnoho lehčí, kdyby Snape zesměšňoval, odebíral body, vysmíval se Nevillovi, hanil Nebelvíry… Harry by se pak mohl soustředit na odpor a myslet na to, jak ho nenávidí a jak je dobře, že už to všechno skončilo.

Vzpomněl si, jak Snape beze slova míjel jeho nepovedený lektvar, jak radil a pomáhal, jak neřval na Nevilla za zničení ingrediencí… a věděl, že by se měl cítit neochotu a znechucení, ale cítil jen narůstající frustraci a hněv, který se rozpínal v jeho těle jako jed, protože věděl, čeho chce Snape takovým chováním dosáhnout. Ten podlézavý, děsivý parchant dělal všechno, jen protože dokonale věděl, že to funguje. Snažil se tak uklidnit situaci, uklidnit bouři, kterou vyvolal. Byl jako vlk, který si oblékl ovčí kůži, aby mohl přijít co nejblíže ke své oběti. Byl dravcem při lovu. Postupoval pomalu, krok za krokem, obklopil Harryho svojí přítomností, aby ve správném momentě… zaútočil a stáhl ho zpět do své díry.

Harry si promnul oči.

Jestli se takhle chce Snape chovat už navždy, na každé, doslova každé lekci… neměl tušení, jak to vydrží. Nebo jak to přežije.

Nemůže mu to dovolit. Nemůže dovolit, aby si Snape i jen na sekundu myslel, že to, co dělá, má na Harryho nějaký účinek, že to má na něj nějaký vliv. Musí mu ukázat a dokázat, že s ním nechce mít nic společného, že jeho činy nemají žádné výsledky, že Harry se nenechá vodit za nos, a že dokonale ví, co Snape zamýšlí.

To si ten bastard opravdu myslel, že to stačí? Že stačí pár pohledů, několik gest a Harry za ním přiběhne jako ufňukané štěně? Och, ne! To se určitě nestane. Nedovolí… nedovolí, aby se po té cestě vydal po druhé!

Položil si brýle na nos a podíval se na dveře, jako by byly jeho největším nepřítelem. Bujela v něm zlost. Zatlačil ji až na samé dno žaludku, a rozhodl se, že počká, až stráví to cosi ostrého a tvrdého, a teprve tehdy, když ji bude potřebovat, vypustí ji na svobodu.

Ale teď už musel jít. Nevěděl, kolik času uplynulo, ale domníval se, že to bylo okolo deseti, patnácti minut, a nechtěl, aby ho Ron a Hermiona začali hledat a vyptávat se, kde byl tak dlouho. Sklonil se k tašce a vytáhl z ní neviditelný plášť. Lepší bude se schovat. Přeci jen byl ve sklepení. Nechtěl se po něm pohybovat o samotě, zvlášť okolo třídy Lektvarů.

Přehodil si tašku přes rameno, pevně stiskl plášť, vyšel z kabinky a zamířil ke dveřím. Venku panovalo ticho. Povzdychl si a opatrně stiskl kliku. Dveře se otevřely s tichým zaskřípěním, a ten zvuk se s echem ozval chodbou. Harry se ušklíbl a zatlačil na dveře víc, vyšel ven, a v polovině kroku se zastavil, jako by ho zasáhlo paralyzující kouzlo. Na druhé straně chodby stál Snape. Držel ruku na klice dveří do učebny Lektvarů, kterou se chystal zamknout a široce otevřenýma očima se díval na místo, kde stál Harry.

I v Bradavicích nebylo normální, aby se dveře samy otevíraly.

Zatraceně! Vždycky, vždycky měl takovou smůlu! Musel vyjít zrovna teď! Kurva! Kurva! Kurva!

Harry nepohnutě stál, a proklínal v mysli všechno, co mu podsunula, a slyšel tlukot vlastního srdce. Dveře do koupelny byly široce otevřené, ale nemohl je teď zavřít. Nemohl udělat žádný pohyb. Bál se, že i ten nejtišší šelest by ho mohl prozradit.

Viděl, jak se Snapeovi oči přimhouřily a zkoumaly prostor přede dveřmi. Harrymu vyskočilo srdce až do krku, když ty černé oči spočinuly přímo na něm, a byl si téměř jistý, že ho Snape vidí, že cítí jeho přítomnost, že ví…

Ne, to bylo hloupé. Musí se uklidnit. Nemohl ho přeci vidět. Možná si prostě jen bude myslet, že to byl nějaký přelud… ano, přelud, který dokáže otevřít zavřené dveře?

Po krátké chvíli se Snape otočil zpět k třídě Lektvarů a Harry málem omdlel úlevou. Muž zamkl dveře do učebny, otočil klíčem v zámku a schoval ho do svého hábitu. A pak, k Harryho hrůze, se otočil a zamířil přímo k němu. Chlapec uskočil na stranu v tu samou chvíli, kdy muž sáhl po klice, aby zavřel otevřené dveře do koupelny. A v tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Snape ztuhl, chřípí se mu zachvělo, když se zhluboka nadechl a ucítil sladkou vůni vanilky, a na okamžik zavřel oči, jako by ucítil zvláštní potěšení. Harry se přitiskl ke stěně, a cítil náhlý tlak na hrudi. Jeho srdce bilo už taky rychle a silně, že měl pocit, jako by bylo dokonale slyšet v celé chodbě.

Jeho vůně. Snape cítil jeho vůni. Jeho zatracenou vůni!

Muž otevřel oči a jeho pohled se na zlomek vteřiny zaměřil na stranu, přímo do místa, kde stál Harry a probodl ho pohledem, který způsobil, že se mu podlomila kolena.

A to bylo všechno. Nic neřekl. Neotočil hlavu. Neudělal žádný pohyb. Prostě zavřel dveře, narovnal se a už se ani jednou nepodíval směrem, kde se Harry tisknul ke stěně, a vyrazil chodbou. Chlapec se díval na černý, vzdalující se hábit tak dlouho, dokud Snape nezmizel za rohem chodby a teprve pak se odvážil vypustit vzduch. Odsunul se od zdi, sesunul se na podlahu, a stále cítil v žaludku ty podivné pocity.

To bylo těsné. Opravdu, velmi, velmi těsné…

Zhluboka se nadechl. Do knihovny dnes nepůjde. Měl toho dost. Měl dost té hodiny, toho napjetí, a hlavně měl dost Snapea. Nechtěl na sobě znovu cítit ten pohled. Chtěl si jen odpočinout. A přemýšlet, co by měl dělat, aby přežil další takový týden…

***

Harry strávil celou sobotu v ložnici a ve společenské místnosti. Nechtěl narazit na Snapea. Vlastně ho nechtěl vůbec vidět, ani z dálky, která dělila Nebelvírský stůl od učitelského. Ron mu přinesl snídani a Dobby oběd. Na večeři neměl náladu. Využil svůj volný čas, aby dohonil učení z několika předmětů. S výjimkou lektvarů. Ron se na něj trochu naštval, když s ním Harry odmítl hrát Řachavého Petra, a tak šel ryšavec hrát s Nevillem. Hermiona strávila odpoledne v knihovně, takže Harry nakonec zůstal sám. Odháněl myšlenky, které mu útočily v mysli a vzpomínky co čekaly za rohem, připravené každou chvíli na něj skočit. Snažil se, jak mohl, a odháněl je učením, ale pořád zůstávaly v jeho podvědomí, a mařily jeho snahu.

Ale alespoň měl jeden den relativního klidu. Jeden den, ve kterém ho nesledovaly ty černé oči, nečíhaly za regály schované ve stínech. Ano, seděl tu, v teplé společenské místnosti, obklopen knížkami a hašteřícími se studenty, a mohl nenávidět Snapea celou svou duší. Bylo to o mnoho lehčí, než když byl tam, a temná postava mu přes přestání kroužila v zorném poli. Tady ho mohl nenávidět tak moc, jak jen chtěl. Možná by odsud vůbec neměl vyjít?

Večer, když už udělal všechny úkoly, naučil se všechna zaklínadla, přečetl všechny kapitoly a dokonce i několik dopředu, musel se tomu nakonec poddat a jít spát. Ron už dávno chrápal, když se Harry přikryl až k bradě a díval se na tančící stíny na stěnách. Snažil se na nic nemyslet, když usínal. Ani na to, co bude dělat ráno, ani na to, že zítřek pravděpodobně znovu stráví den ve společenské místnosti, že vlastně dneska vůbec nemluvil s Ronem a ani se mu nechtělo. Snažil se opravdu na nic nemyslet. Naneštěstí, jeho podvědomí to celou dobu dělalo za něho. To byl pravděpodobně ten důvod, proč když zavřel oči, spatřil černé, blyštivé oči, i když na ně nemyslel několik hodin.

Ne! Ne! Ne! Jdi pryč! opakoval si v hlavě, přivolal obraz mapy rozložení souhvězdí Andromedy s Merkurem v třetím trimestru ve znamení Vodnáře, které se učil těsně před spaním. To pomohlo. Přinejmenším to bylo natolik nudné, že téměř okamžitě usnul.

Nicméně v jeho podvědomí stále znělo jedno hlasité a výrazné Ne!

***

„Crucio!“

Prožíval bolest. Tak děsivou, tak drásající, jako by mu někdo trhal kusy kůže z těla, a s ní i nervy.

„Crucio! Crucio!“

Někdo strašně křičel a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ten křik vychází z jeho vlastního hrdla. Měl nejasný dojem, že leží na nějaké tvrdé, ledové podlaze, ale nebyl si jistý, protože teď právě necítil nic než bolest. Oslepující. Trhající jeho lidství. Vrčel, chrčel a křičel, ale nepomáhalo to.

Nakonec kletba skončila. Na krátkou chvíli, ale stačilo to, aby mohl otevřít pálící oči a obrátit zamlžený pohled. Viděl kolem sebe postavy v černých hábitech a bílých maskách. Neviděl jejich tváře, ale věděl, že se usmívali jeho utrpení. A toužili spatřit víc. Chtěli vidět, jak krvácí a prosí o milost, toužili se nasytit tím pohledem, než…

Jeho roztěkaný pohled spočinul na vysoké postavě, která se na něho dívala červenýma očima na plazí tváři. Na ústech bez rtů byl děsivý úsměv plný tak nepřirozeného uspokojení, až se zdál být ďábelským ekvivalentem orgasmu. Ta ústa se roztáhla ještě víc, odhalila řadu ostrých, žlutých zubů, a to, co z nich vyšlo, bylo jako sykot hada:

„Jsi můj… na věčnost. Crucio!“

Bolest se vrátila ještě větší silou, a smíchal se s ní vysoký smích. Měl pocit, že mu všemi nervovými zakončeními projel blesk, procházel jeho tělem a způsoboval mu nekontrolovatelné křeče. V uších slyšel jedině ohlušující kakofonii vlastního křiku, okolního smíchu a… a ještě něco. Když bolest na chvíli ustoupila, podařilo se mu soustředit se na ten zvuk v jezeře hlasů a chytit se ho. Také to byl křik. Ale trochu jiný. Křičel někdo, kdo se rozhodl nedat svým mučitelům pocit satisfakce. Křik plný chrčení, tlumený přes zaťaté zuby a oteklé hrdlo.

Harry otočil hlavu na stranu, a to, co spatřil, způsobilo, že v jedné chvíli na vše kolem zapomněl. Absolutně na vše.

Jen metr od něho, na té samé ledové zemi, ležel… Severus. Jeho štíhlé tělo, napjaté jako struna, sebou trhalo, a tupě sebou mlátilo o podlahu, černé, rozcuchané vlasy byly slepené potem. Měl obnažené zuby a pevně zavřená víčka a jeho tvář byla pokrytá vráskami hlubokého zamračení, tak hlubokého, jako by sám se sebou zápasil a snažil se odvrátit bolest.

Ten pohled způsobil, že Harry pocítil ve svém nitru bolest tak ohromnou, že i nejsilnější Cruciatus by se s tím nedal srovnat. Byla to bolest pronikající do všech svalů a koutků těla, bolest daleko za hranicemi vědomí, trhala mysl, trhala duši a trhala srdce.

„Neeeeee!!!“

A v tu chvíli, kdy se z jeho hrdla ozval trhaný křik, spadla na jeho zničené tělo další kletba:

„Lacrima!“

Kůže mu explodovala. Něco ji prořízlo jako skalpel a začalo ji odřezávat, a on věděl, že už to tentokrát není jenom pocit. Ale nezavřel oči. Díval se na Severuse. Na mužově kůži se také objevily říznutí. Tekla z nich krev, tvořila červené značky na bledých pažích a překrývala je čárami, které připomínaly spletitou síť žil. A Harry věděl, že se s jeho tělem v tu chvíli děje to samé, ale bolest byla příliš strašná, aby ji kdokoliv dokázal snést, a tak jeho mysl kapitulovala a přesunula ho na druhou stranu, daleko od utrpení, na místo, kde ho dělil jen krok od věčné temnoty. Na všem mu přestalo záležet. Jen na Severusovi. Severus, který otočil hlavu jeho směrem a s obtížemi zvedl víčka. Harry v nich postřehl lehký záblesk, který říkal, že se stále snaží bojovat, ale věděl, že tuhle bitvu nebude moct vyhrát.

S posledním záchvěvem síly Harry přesunul ruku a natáhl ji k Severusovi. Chtěl se ho dotknout. Jen jednou, jedinkrát. Jen jednou.

Tělo ho nechtělo poslouchat. Viděl krev tekoucí potokem po své kůži a oči měl zakryté mlhou. Zaťal zuby a snažil se hýbat rukou ještě víc, v nadlidské snaze dotknout se… Zoufale pohnul prsty. Ještě jen několik centimetrů, jen několik…

Musí se ho dotknout… musí! Nemůže se dívat, jak… jak… Všechno jen ne tohle! Ne! Ne! Ne!

„Neeeee!!!“

„Harry, uklidni se!“

Vymrštil se do sedu. Jako by se vynořil z oceánu bolesti a strachu. Do jeho plic se dostal vzduch a nataženou rukou chytil závěs kolem postele. Rozhlédl se zastřeným pohledem.

Kde je Severus? Kde je Voldemort? Kde byli Smrtijedi? Kde je krev?

U postele stál jen Ron.

„Všechno v pořádku?“ Zeptal se rozklepaným, vystrašeným hlasem. „Měl jsi zlý sen, Harry.“

Harry zamrkal. Po celém jeho těle tekly proudy potu, srdce mu dunělo v prsou tak silně, jako by mu chtělo polámat žebra.

„Sen?“ Zeptal se ochraptělým hlasem a cítil jak mu je slabo. „Ano, sen,“ řekl rychle, když viděl Ronův výraz. Z vedlejší postele vyčnívala Nevillova vyděšená hlava. „Omlouvám se, že jsem vás vzbudil. Nic mi není. Měl jsem jen… zlý sen. Promiňte. Nic to není. Pojďme spát,“ řekl, i když by raději běžel co nejrychleji do koupelny a vyzvracel se.

„Jsi si jistý?“ Zeptal se nejistě Ron. „Křičel jsi, jako by tě mučili.“

Harry v duchu zaklel. Zapomněl na sebe vložit před spaním tišící kouzlo. Ačkoliv bylo možné, že kdyby ho Ron ne… Ne! Nic by se nestalo! Byl to jen sen! Jen hrozný, špatný sen!

Jeho mysl ho nabádala k Pobertově plánku schovanému pod polštářem.

Musí se podívat. Musí zkontrolovat, jestli…

„Opravdu mi nic není. Zdálo se mi, že… na mě zaútočili mozkomoři. Občas takové sny mám. Všechno je v pořádku, Rone.“

Přítel se na něho chvíli díval se strachem v očích, ale pak zabručel „No, tak dobrou noc“ a zalezl do postele. Harry zatáhl závěs a třesoucími dlaněmi sáhl pod polštář, vytáhl zpod něj mapu a hůlku. Poklepal na pergamen, šeptem řekl heslo a díval se na čáry, objevující se na papíře. Rychle našel odpovídající stranu a... zavřel oči, cítíc ohromující úlevu, jak mu stéká po zádech.

Severus byl v bezpečí. Ležel v posteli ve své ložnici a pravděpodobně spal. Nic mu nehrozí.

Harry si dovolil mělký, chvějící se výdech a spustil mapu na kolena. Podíval se na hodiny. Byly dvě v noci. Věděl, že už neusne. Ani se o to nebude snažit. Byl tak rozrušený, jako by právě před chvílí hrál ten nejdůležitější zápas Famfrpálu ve svém životě. Věděl, co dělat. Věděl, co chce, co musí udělat. Počká, než jeho přátelé usnou, a pak…

***

V hradu panovalo ticho, když Harry kouzlem odemkl dveře do knihovny. Škubnul sebou, když lehce zaskřípaly. Vklouzl dovnitř a zamknul je za sebou. Měl na sobě neviditelný plášť a kouzlo tišící kroky. Bez váhání zamířil do Zakázané sekce.

Byl odhodlaný. Už dlouho to odkládal. Už dlouho se snažil najít něco užitečného v těch bezcenných knihách. Koneckonců, bylo očividné, že opravdu mocná kouzla nebude dostupná pro každého. Musela být skrytá nepovolaným očím. Ale on je najde. Najde je a udělá všechno proto, aby se je naučil. Udělá opravdu všechno, aby nikdy nespatřil… to, co spatřil ve snu.

Chladivý třes přešel jeho tělem od prstů na nohou až k vlasům. Ne, nemůže dovolit, aby ho ty obrazy odrovnaly. Nemůže dovolit, aby v jeho mysli zněly ty výkřiky. Musí je hluboko zamknout, tak hluboko, aby je vytlačil.

Jeho ruka se třásla, když zvedl hůlku výše do vzduchu, aby si posvítil mezi police. Kolena se mu podlamovala, při každém kroku. Tělo se mu třáslo pronikavým chladem, který nepřicházel zvenčí. Vycházel z hlubin jeho duše. Byl to chlad hrůzného, prvotního, dominujícího děsu, který mu měnil žaludek na kus ledu.

A co když to nebyl zlý sen? Co když to bylo něco jako vize? Taková vize, jako měl v pátém ročníku?

Zabočil do vedlejší uličky a zastavil se před vchodem do Oddělení s omezeným přístupem. Podíval se do stínu mezi regály, které se táhly tmou. Ticho mu dunělo v uších. A ozvěna hlasitého křiku vycházející z tenkých úst.

Zavřel oči a dovolil si povzdechnutí, které spíše připomínalo suchý vzlyk. Tlak se stal ještě větší a ještě chladnější. Otevřel oči a podíval se do temnoty.

To byla ta chvíle. Nejdůležitější rozhodnutí v jeho životě. Rozhodl se naučit Černou Magii.

Bál se. Bál se toho, co viděl ve svém snu a toho, co chtěl udělat, a měl tušení, že když udělá ten krok, temnota ho vtáhne dovnitř a už ho nikdy nepustí. Zdálo se mu, jako by ho temnota sledovala a nakláněla se nad ním, a snažila se mu uzavřít nad hlavou.

Ale musel to udělat. Byla to jediná možnost. O to se celou dobu snažil. Chtěl to udělat už dávno, když poprosil Snapea, aby ho učil Černou Magii. Byl přesvědčený, že jestli to neudělá, ten sen, ta ‚vize‘… se může stát skutečností.

Pomalu zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Jestli jediný způsob, jak překonat temnotu, je použít proti ní vlastní zbraně, i když to znamenalo, že může překročit tu tenkou hranici a objevit se na straně temnoty, tak… to udělá.

Otevřel oči a vešel do tmy.

Knihy byly neklidné. Cítil, jak z nich vychází magie. Ano, tady spočívala moc. A on byl rozhodnutý po ní sáhnout.

Přešel k jedné dlouhé polici. Několik knížek se na ní neklidně vrtělo. Začal číst. Tady byl v prvním ročníku. Ne, musel jít dál. Zabočil do další uličky. Jestli se tu nacházejí opravdu nebezpečné knihy, rozhodně nebudou nejblíže vchodu. Pokračoval dál a sledoval netrpělivostí se vrtící knihy. Skoro všechny měly černé desky se stříbrnými nápisy. Některé zářily krvavou červenou, když k nim přiblížil hůlku. Šel dál. Nakonec se nalezl na místě, kde ještě nikdy nebyl. Podlahu pokrýval prach. Stejně jako knihy stojící na policích. Ve vzduchu visela nepříjemná aura. Dokonce i madam Pinceová se tomuto místu raději vyhýbala. Nedivil se jí. Měl tendenci se od tohoto místo co nejrychleji vzdálit. Posvítil si hůlkou, naklonil hlavu a začal číst tituly. Nejčastějšími slovy byla Černá Magie, kletby, mučení, bolest dokonce i smrt.

Přimhouřil oči. Všechny knížky vypadaly stejně děsivě. Předpokládal však, že kteroukoliv by vybral, najde v nich značně užitečnější věci než ve všech knihách, která dosud četl. Dostal se k polici s knihami titulovanými ‚Zabij Rozdrť Umlať Na Prach. Nejsmrtelnější Kletby‘, když jeho pohled upoutala zlatě se třpytící kniha o pár polic výš. Zamračil se, postavil se na špičky a sáhl pro ni. Vytáhl ji z police a podíval se na vybledlé a časem opotřebované desky. Kniha vypadala opravdu stará, ale stále bylo možné přečíst název:

Jeho srdce začalo bít silněji. Otevřel tlustý svazek a podíval se na obsah. Jeho pohled zachytil titul páté kapitoly:

To bylo ono. Měl v rukou něco, co by mu mohlo pomoci víc, než jakékoliv kletby, které by se mohl naučit. Vzpomněl si na slova Tonksové. Do dnes si pamatoval strach, který cítil, když si představil, co tahle kletba může způsobit.

Díval se na knihu jako zhypnotizovaný, ustoupil k protější stěně, sesunul se podél ní, a sednul si na podlahu. Pevně se obalil pláštěm, přisvítil si hůlkou, otevřel svazek na první kapitole, přeskočil historii a podstatu všech kleteb kontrolujících mysl, včetně Imperia, Legilimens a celou řadu dalších a následně se ponořil do čtení.

Neměl ponětí, kolik času uplynulo, než se dostal k páté kapitole věnované nejnebezpečnějším kletbám, jaké existovaly, samozřejmě kromě Kleteb Nejsmrtelnějších. Věděl jen, že když začal číst, cítil se tak, jako by se mu do žaludku dostalo něco velmi lačnícího. Četl a četl, hltal každé slovo jako vyprahlý, kterému každé slovo přijde jako kapka nejčistší vody a jeho oči se rozšiřovaly čím dál víc.

Jeho ‚obrana‘ byla skutečným eufemismem.

To neznělo moc optimisticky… je pravda, že Tonksová zmiňovala, že se nedá kletba zlomit, ale měl naději, že je alespoň stín šance…

Harry se zamyslel. Bylo tedy jasné, že být úžasným, či dokonce dokonalým nitrozpytcem, bylo možné, jen pokud jste chtěli opravdu zjistit pravdu, abyste za to dali v sázku vlastní život. Samozřejmě doufal, že to byla metafora. Prostě musí něco chtít tak moc, jako… jako… jako chtěl moc zabít Voldemorta.

Harry zamrkal. Zlaté. Zlaté stužky v myslánce. V myslánce v tajné laboratoři Snapea. To byly myšlenky a vzpomínky, vytáhnuté za pomoci Legilimens evocis!

Nevěděl proč, ale tento objev ho úplně šokoval. Dosud si myslel, že Myslánka slouží jen k uchovávání nadbytečných vzpomínek, aby se na ně mohl později podívat. Nevěděl, že se v ní dají ukrývat také myšlenky! Jak je to… jak je to vůbec možné? Přece myšlenky jsou něco, co prostě nemůžete vyndat a hodit do kotlíku kdykoliv se vám to hodí. Během vteřiny jich může být přeci tolik, že by ani celá kniha nestačila k jejich zapsání. A co se potom děje, když se jich někdo zbaví na příliš dlouho?

A to nejdůležitější – jak dokonalý musí být Snape nitrozpytec, aby něco takového dokázal? Pravděpodobně lepší, než si Harry kdy myslel.

Harry pomalu přerušil čtení.

Takže ti, kteří se o to pokoušeli a nedokázali zcela ovládat svou mysl… zešíleli. Ta perspektiva byla prostě děsivá a Harry znovu pocítil nával ledového obdivu Snapeovi. Nedokázal si představit, jak by odstranil své myšlenky a pak… A kdyby náhodou odstranil myšlenky o tom, jak si je vrátit zpět do hlavy? Připomínalo mu to trochu hru s těmi malými dřevěnými kvádry, co se stavěly do věže. Jestli jste vytáhli špatný, všechno se zbortilo.

Ačkoliv ta pasáž s užíváním kouzla všemi možnými způsoby se mu vůbec nelíbila…

Pokud všechny myšlenky na dané téma, i když by jich bylo příliš a těžko by se vešly do Myslánky, budou odstraněny důkladně, obratně a na krátkou dobu, neměly by se v mysli stát zásadní změny. De facto, odstranění myšlenek na delší dobu odstraní z mysli nežádoucí myšlenky, takže zůstanou jen ty akurátní. Lze také nahradit pravdivé falešnými, i když takovéto jednání je velmi rizikové a vyžaduje talent a roky praxe. Jestliže se chcete dozvědět, jakým způsobem to provést, můžete se o tom dočíst na straně dvě stě padesát tři.

Harry rychle přelistoval na danou stránku a našel… zbytky vyrvaných listů. Jeho oči se rozšířily překvapením. Někdo musel ty stránky vytrhnout schválně, aby se nikdo, mimo něho, nedozvěděl, jak zfalšovat své myšlenky. Kniha byla tak stará, že to mohl udělat každý přibližně sto let zpátky. Nebo i dvě stě. Ale proč to udělal? Přeci musely existovat i jiné kopie? A pokud ne? Kdyby tahle byla jediná? A ta osoba teď ví (nebo věděla), jak něco takového vykonat? Tonksová jim nic tohle téma neřekla.

Harry si promnul oči. Byl už unavený. Podlaha byla chladná a tvrdá, všechno ho bolelo, jak na ní seděl několik hodin. Povzdechl si, opřel si hlavu o stěnu, a díval se do temnoty před sebou. Byl vším tím, co se dozvěděl, rozrušený a zůstalo mu ještě několik otázek, na které neznal odpověď…

V uších mu zvonilo ticho. Kdyby… kdyby měl někoho, s kým by si o tom mohl promluvit. Kdyby se mohl zeptat… ano, kdyby se mohl zeptat Snapea na všechny detaily. Kdyby mohl… povědět mu o svém snu… Kdyby mohl… teď sedět v jeho komnatách, a ne na ledové podlaze v nejtmavším koutě knihovny, obklopen jedině depresivní aurou vycházející z nesčetných knih zasvěcených zlu. Úplně sám. Na místě, které pro něj bylo zcela cizí. Stále si pamatoval obraz zhasínajících, černých očí ze snu, a chtěl se jedině schovat v něčím náručí a křičet tak dlouho, až by si vykřičel hlasivky.

Sklonil hlavu, opřel si čelo o pokrčená kolena, obklopil je pažemi, pevně stiskl víčka a bojoval s pomalu vkrádajícím se strachem do jeho srdce, pochybnostmi a… prázdnotou. Cítil se tak strašně, nevýslovně sám.

Byl to už týden. Týden, kdy on a Snape… Týden, kdy se učil žít, tentokrát sám. Týden bez zvuků, bez vůní, bez dotyku… Myslel si, že se s tím dokáže vypořádat. Že udělá všechno pro to, aby na vše zapomněl. Myslel si, že to, co teď Snape dělá… pro něj nic neznamenalo.

Mýlil se.

A teprve teď, když tady seděl sám v temnotě… teprve teď si byl vědom té ohromující… samoty. Samoty vyplněné jedině učením, hodinami, přípravami na nevyhnutelný cíl. Protože on měl cíl. Viděl ho před sebou velmi jasně. Och, kolik by dal za to, aby se mohl schovat kdesi ve tmě…

Ačkoliv v hloubi duše věděl, že by dal mnohem víc, aby měl u sebe někoho… kdo by ho chtěl před tím osudem ochránit, a nedovolil, aby mu kdokoliv ublížil.

***

Harry sešel na snídani, pomalu kráčel a díval se do země. Bolela ho hlava a oči ho pálily od nočního čtení a nedostatku spánku. Četl tak dlouho, že když se zorientoval, uvědomil si, že je ráno a měl jít na snídani. Doufal, že Ron nezačal vyvádět, že není v posteli. Možná si myslel, že Harry prostě vstal brzy a už šel dolů. Vůbec nechtěl chodit na jídlo, ale už včera zmeškal večeři a věděl, že jestli něco nesní, pravděpodobně se složí vysílením.

Vešel do sálu zaplněného stovkami studentů, a bez pohledu k učitelskému stolu zamířil k nebelvírům. Rona a Hermiona seděli vedle sebe, a když se Harry přiblížil, všiml si, že jeho obvyklé místo je obsazené, a tak musel přejít na druhou stranu stolu. Obešel okolo a sedl si na lavici, napříč svým přátelům, ale – co bylo nejhorší – čelem k učitelskému stolu.

„Ahoj,“ zabručel tiše, přisunul si talíř a ani jednou nezvedl pohled. Někde v dálce, na kraji zorného pole byla temná postava, ale Harry se jí snažil nevšímat.

„Harry!“ Vykřikla Hermiona. „Kde jsi byl? Báli jsme se!“

„Procházel jsem se,“ odpověděl Harry dutým hlasem a sáhl po teplých topinkách. Pocítil na sobě Hermionin pohled.

„Kámo, vypadáš strašně.“ Ron si odtáhl od úst z poloviny snědený sendvič. „Jako bys nespal celou noc. Je ti dobře?“

„Ron říkal, že si měl noční můru,“ zašeptala Hermiona a naklonila se k němu. „Víš, jestli to má co dělat s…“

„Nechci o tom mluvit,“ odpověděl Harry suše s přimhouřenýma očima. „Prostě to byla obyčejná noční můra. Nechci to rozebírat.“

Hermiona stiskla ústa a odtáhla se.

„No, jestli myslíš, že je to pro tebe nejlepší…“

„Ano, myslím,“ pověděl Harry a naložil si na talíř trochu míchaných vajec. „Prostě toho mám dost, jak sledujete každý můj krok. Já nekomentuju, že Ron mluví ze spaní a nesnažím se zjišťovat, co to mohlo znamenat, že pavouci chtěli, aby stepoval.“ Ronovi uši zrudly vztekem. „Tak bych byl vděčný, kdybyste mi dali pokoj.“

Přátelé si vyměnili vedoucí pohledy. Ron vypadal rozpačitě a Hermiona zmatená jeho výbuchem. Ale musel jim to nakonec říct. Už měl toho jejich zabývání se vším dost.

Vzal si kousek vajec, vyhnul se jejich pohledům a rozhlédl se po Velké Síni. Jeho pohled, přitáhnut tajemným magnetem, přešel přímo k učitelskému stolu.

Snape se na něj díval.

Před Harryho očima se znovu objevil ten obraz tváře zkřivené bolestí, a vybledlých černých očí a jeho žaludek se převrátil.

Ne! Nesmí si to připomínat! Byl to jen sen! Jen sen!

Spustil zrak a zazíral do stolu, snažil se uklidnit své neklidné srdce. Ale kůže ho stále pálila, což znamenalo jen jedno – Snape se na něj nepřestával dívat. A dokonce měl pocit, že se pohled stal ještě intenzivnějším.

Ztratil chuť k jídlu. Odsunul do sebe talíř a zamumlal.

„Nemám hlad. Jdu do knihovny.“

„Ale přece si nic… au!“ Začal Ron a syknul bolestí, po čemž se vyčítavě podíval na Hermionu.

Harry jim nevěnoval pozornost. Byl příliš zaujatý vlastními démony.

Proč se na něj díval? Proč to udělal? Bylo to jako otevření čerstvé rány, z níž se znovu začala valit krev. A musel udělat něco, aby ji zastavil. A jediným způsob byl jít se učit. Musel jít do knihovny. Musel se učit a učit a učit…. Aby se to, co viděl ve snu, nikdy nesplnilo.

***

Harry otevřel oči a s rozhodností se podíval na knihu ležící před ním. Písmena mu tančila před očima. Pokusil se něco přečíst, ale nedokázal se soustředit. Jeho myšlenky se vracely ke knížce, kterou četl v noci, a zejména ke kletbě Legilimens Evocis. Včera se dozvěděl vše, co bylo potřeba, aby tu kletbu zvládl. Naneštěstí stránky s podrobnými pokyny, jak se ji naučit a jak ji vytvořit, někdo vytrhl. Ale samotná teorie stačila. Musel cvičit. A to hodně cvičit, jestli věřil textu. Ale jak to měl udělat? Přeci nemůže cvičit na sobě.

Ten problém ho natolik trápil, že mu nedovoloval soustředit se na něco jiného. Hlava ho bolela čím dál víc, a oči se mu zavíraly. Seděl sám v rohu knihovny. Bylo ještě příliš brzy na to, aby tu potkal nějakého studenta.

A co jiná zakletí? Včera se zběžně podíval na nějaké svazky o nejsmrtelnějších kletbách a samotné spisy stačily k tomu, aby se mu udělalo špatně. Nedokázal si představit, jak by nějaké takové zakletí mohl na někom použít. Nebyl by schopný ho použít ani na brouka, natož na člověka. Ale jak se má cokoliv naučit, a necvičit? Měl dost teorie, chtěl praxi.

Znovu se podíval na text věnovaný vázacím kouzlům. Písmena se mu rozmazávala před očima a hlava těžkla jako kámen. Složil ruce na stůl a položil na ně hlavu, zamžoural očima a snažil se soustředit na popis způsobu použití kouzla, které oběti svázaly nohy a ruce.

Než se zorientoval, jeho oční víčka klesla a on se propadl do hlubokého, neklidného spánku.

***

„Harry!“

Harryho vědomí se pomalu vracelo do jeho těla. Byl obalen zemitě kořeněnou vůní. Znal tu vůni. Byla to Severusova vůně. Cítil ji vždy, když se k němu přivinul. Když ležel v jeho posteli. Když byl hned vedle něj.

Nechtěl se vzbudit. Nechtěl ještě vstávat. Bylo mu tak dobře. Severus… byl u něj, tak blízko…

„Harry!“

Harry otevřel jedno oko. Něco se mu tisklo k tváři. A bolel ho krk. Otevřel druhé oko a spatřil před sebou písmena v rovných řadách. Kniha. A pak dřevěný stůl.

Co se stalo? Přeci ještě před chvílí byl v komnatách Sev…

Zamrkal a s obtížemi zvedl hlavu. V dálce spatřil regály s knihami. Knihovna. Byl v knihovně. No, ano.

Ale… ale něco se změnilo. Knihovna voněla Severusem. Neměla by tak vonět. Normálně voněla prachem a starými pergameny. Zavřel oči a zhluboka se nadechl té známé, velmi silné, kořeněné vůně, užíval si ji a cítil, jak se pod jejím vlivem jeho celé tělo uvolňuje.

Jeho srdce se zrychlilo, když si náhle něco uvědomil. Ta vůně… byla intenzivní. Necítil by ji z dálky. Snape musel… musel stát vedle něj!

Otevřel prudce oči a rozhlédl se okolo. Hermiona stála vedle něj. Dívala se na něj překvapeně. Harry polkl, cítil jednoznačnou úlevu, ale současně… zneklidnění. Neuklidnil se. Rozhlédl se po celé knihovně. Jeho oči cestovaly od regálu k regálu, hledaly temný skrytý stín. Ale neviděl ho.

To není možné. Snape tady musel být. Cítil to každou buňkou těla. Musel tu být ještě před chvílí! Někde, velmi blízko! Musel jít k němu, když spal! Ta myšlenka způsobila, že jeho srdce začalo bít ještě rychleji. Pomalu zavřel oči a zhluboka se nadechl vzduchu prosyceného mužovou vůní.

Oh bože, co se to s ním dělo? Neměl ponětí, že sama vůně v něm může vyvolat takovou reakci… Měl pocit, že brzy sklouzne ze židle a…

„Harry, jsi v pořádku?“ Zeptala se Hermiona nejistě. Tiskla v rukou několik knih.

„Ano,“ zamumlal chlapec a cítil, jak se mu točí hlava. „Prostě jsem si četl a… usnul jsem.“

„Můžu si přisednout?“ Zeptala se. Když Harry přikývl, dívka se rozzářila, položila na stůl štos knih a posadila se vedle něho. Chvíli se na něj dívala, jako by bojovala sama se sebou a pak řekla: „Viděla jsem Snapea. Vycházel z knihovny. Všimla jsem si, že tu teď bývá často,“ řekla a pozorně sledovala Harryho. „Včera jsem ho tu taky viděla. Na chvíli vešel, nějakou dobu se rozhlížel a odešel. Třikrát během celého odpoledne.“

Harry nemohl dát najevo, jak se ho její slova dotýkají. Cítil, jak ho polévá vlna ledového strachu.

Takže měl pravdu! Snape za ním musel přijít! Musel stát vedle něj a dívat se, jak Harry spí… A hledal ho tu i včera.

Sakra!

Snažil se zachovat neutrální výraz a pokrčil rameny.

„Profesoři mají právo chodit do knihovny.“

Hermiona to nekomentovala. Stále se na něj dívala tím hodnotícím pohledem, který srdečně nenáviděl. Jako by se ho snažila rozebrat na kousky a spatřit, co je uvnitř.

„Víš… zdá se mi, že lituje toho, co udělal,“ ozvala se nakonec tiše a nejistě, jako by se snažila zjistit, zda led, po kterém našlapuje, se pod ní za chvíli nezlomí. Harry neodpověděl. Zíral do knihy ležící před ním, ale neviděl žádná písmena. Jedině rozmazanou čerň. „Harry…“ Hermiona udělala pauzu, jako by zvažovala každé slovo. „Vím, že chceš, abychom ti dali pokoj, ale…“ polkla. „…bojím se o tebe. Nemůžu se dívat na to, jak trpíš. Vidím to. V každém tvém pohledu. V každém slovu, gestu. Nepopírej to,“ dodala rychle, když už Harry otevíral ústa, aby to udělal. „Víš, já na té hodině byla taky. Viděla jsem, jak se zachoval. Viděla jsem, jak se na tebe… dívá.“ Zdálo se, že každé slovo jí dělá ohromnou potíž, ale snažila se ho vyslovit za každou cenu. „Tak se nechová někdo, kdo… tě nenávidí.“ Harry se kousl do rtu a cítil, jak mu cosi těžkého padá do žaludku. „Víš, dlouho jsem nad tím vším přemýšlela a… prostě… chtěla bych, abys byl šťastný. A když vidím, v jakém jsi stavu… nemůžu to snést. Nemůžu snést, jak jsi zničený, a chtěla bych ti říct, že jsem si všimla nějakých změn v jeho chování. A myslím, že bys o tom měl přemýšlet. Zdá se mi, že… že…“ Znovu se zastavila, jako by ji to, co chtěla říct, nechtělo projít hlasivkami. „Že mu na tobě záleží.“

Harrymu bušilo srdce v hrudi. Ztěžka polkl přes bolestně stažené hrdlo.

Ona nic nevěděla. O ničem neměla ponětí. Nevěděla o mučení, o urážkách, o zakrvácených Smrtijedských šatech, o uspokojení ze způsobení bolesti… Viděla jen to, co Snape chtěl ukázat, a naivně mu sedla na lep. Harry věděl, že se ho pokouší povzbudit, ale její slova s ním ani nepohnula, protože nebyla objektivní. Neznala Snapea jako on. Mohla jen sledovat rozehrané představení, ale nikdy se nedozví, co se děje za kulisami. Ale Harry to věděl. Věděl, že Snapeovi na nikom nezáleží.

Písmena se před jeho očima zaostřila.

„Myslíš, že kdybych hůlkou otočil vícekrát, bylo by to kouzlo mocnější?“ Zeptal se a díval se na obrázek znázorňující pohyby hůlkou.

Hermiona se ozvala až po dlouhé chvíli.

„Myslím, že to záležím na tom, zda to sám chceš.“

Harry se dál díval na kresbu, ale už ji neviděl. Zavřel oči a ještě jednou se nadechl té vůně.

„Nevím.“

***

Harry nechtěl jít spát. Nedokázal si představit, že by mohl pokojně položit hlavu na polštář potom, co se mu posledně zdálo. Ne, nezvládl by další takový sen. Raději dal přednost tomu, využít ten čas produktivně a druhou noc strávil v Zakázané sekci, a vstřebával obsah knih o Černé Magii. Nad ránem na několik hodin usnul, byl příliš unavený a probudil se na podlaze, zmrzlý a unavený. Podařilo se mu vrátit do ložnice, aniž by zatím kdokoliv vstal a předstíral, že v ní strávil celou noc. Ron mu samozřejmě během snídaně nezapomněl připomenout, že vypadá tak, jako by přes něj přeběhlo stádo třaskavců, ale Harry dělal, že to neslyší. Hermiona vypadal čím dál víc mrzutěji a dokonce navrhla, aby zašel za madam Pomfreyovou, ale jeden ostrý pohled stačil, aby se o tom už víc nezmiňovala.

Hodiny… se mu podařilo nějak přežít. Věštění bylo stejné jako obvykle, na Dějinách si trochu zdřímnul, a na Přeměňování opakovali přeměnu zvířat v různé předměty. Překvapivě rychle se mu podařilo změnit zvíře na polštář. Ani se nedivil, proč.

K jeho překvapení ho po hodině zastavila McGonagallová a zeptala se ho, jestli se cítí dobře, protože vypadá jak chodící mrtvola. Harry zamumlal, že se v poslední době hodně učí a je trochu unavený. Nevěřila mu, usoudil to ze zvednutého obočí, ale naštěstí ho nechala být.

Zbyly ještě Lektvary. Harry doufal, že Snape nemá v plánu hrát stejné divadlo, které udělal na poslední hodině.

Bylo to ale ještě horší.

Už od chvíle, kdy vešel do třídy, na sobě Harry cítil jeho pohled. Rozhodl se, že se tentokrát nenechá rozhodit, a šel si vyzvednout ingredience do skladu. Ale nebyl to Snapeův pohled, který mu znemožňoval soustředit se na práci. Spíše to bylo mužovo chování. Bylo... ještě divnější než minule. Snape se zdál být neustále ztracený v myšlenkách. Během celé hodiny jim neřekl ani slovo, kromě ‚Redukující Lektvar. Ingredience jsou na tabuli. Do práce.‘ a pak se usadil za katedrou, sklonil se nad pergameny, a zvednul od nich pohled jen občas, rozhlédl se po třídě, nejdéle ho nechal na Harrym a pak obrátil pohled do zdi a přes pár dlouhých chvil se prostě díval do nikam.

To bylo… deprimující. Dokonce i Levandule a Parvati si mezi sebou začaly šeptat, a občas se k Harryho uším dostaly střípky rozhovoru, ve kterém se opakovalo jedno slovo: „Snape“.

Hlava, která Harryho bolela už od samého rána, teď už pulzovala. Připadalo mu, že se v ní něco zvětšuje a snaží se mu ji rozervat. Jako by ho někdo mlátil kladivem zevnitř.

Sundal si brýle, několikrát si promnul oči a znovu si je nasadil. Téměř okamžitě na sobě pocítil planoucí pohled Mistra Lektvarů, ale když vzhlédl, muž odvrátil zrak do stěny. Harry si všiml, že Snape obrací pero mezi prsty, zdánlivě úplně nevědomky. A že to dělá s čím dál větší nervozitou.

Hermiona se ho několikrát zeptala, jestli je v pořádku, protože neustále přerušoval svou práci, protíral si oči nebo masíroval spánky. Bolest se stávala nesnesitelnou. Pravděpodobně se nakonec bude muset pořádně vyspat. Už to dál nezvládne.

Hodina probíhala v úplném tichu, mimo jednoho incidentu. Nevillovi vybuchl kotlík. To nebylo velkým překvapením, v tomhle roce zničil už tři. Značně větší překvapení byla Snapeova reakce. Zareagoval až tehdy, když se na něj začali dívat všichni studenti. Zvláště Zmijozelové, kteří milovali, když jejich ‚hlava domu‘ mučila toho ‚žalostného Longbottoma‘. Ale Snape nevypadal jako někdo, kdo by chtěl kohokoliv trápit. Vypadal spíš jako někdo, kdo se právě vrátil ze svých myšlenek. Odtrhl pohled od stěny, rozhlédl se po třídě a nedbale mávnou hůlkou k zničenému kotlíku, odstranil rozlitý lektvar a střepy, a pak se beze slova vrátil k předchozí činnosti, či-li zírání do stěny.

Neville se ohromeně rozhlédl, jako by hledal nějakou nápovědu, co má dělat teď. Nakonec si sedl, sbalil se a prostě čekal na zvonek, a vypadal jako by nevěřil, že ten žralok, který by ho měl přeci sežrat, prostě zamával ocasem a odplul.

Harry tomu nemohl uvěřit. Díval se na Snapea jako by ho viděl poprvé v životě. A mohl to dělat bez obav, protože všichni se teď na učitele dívali. Šeptání mezi studenty během několika minut utichlo a všichni se vrátili k práci. Všichni kromě Harryho. Pokračoval ve sledování Snapeovi tváře otočené ke stěně. Černé oči se rozhlédly po třídě a utopily se v Harryho očích. Nedokázal od nich odvrátit pohled. A nedokázal utišit ten křik ve své mysli:

„Přestaň se tak chovat! Přestaň! Přestaň!“

Po chvilce se mužovo obočí zamračilo, jako by na Harryho tváři spatřil něco, co ho překvapilo. Harry s největším úsilím odtrhl pohled od těch dvou, černých děr, které pohltily všechno světlo, a sklonil hlavu. Bolest v jeho spáncích pulzovala s takovou silou, s jakou bilo i jeho srdce. Ruce se mu třásly, když sahal po lahvičce s výtažkem z hřímala.

Ne, musí se uklidnit. Nedovolí mu ho rozhodit! Ne tentokrát!

Po několika minutách se mu podařilo zchladnout a nepodíval se na Snapea už ani jednou, dokud učitel neoznámil, že čas pro přípravu lektvaru skončil, a po té co od nich obdrží vzorky, jim rozdá testy, které psali poslední hodinu, a budou moci opustit třídu.

Tentokrát se Harry rozhodl, že ke katedře nepůjde. Ať si Snape myslí, co chce. Už se k němu nepřiblíží. Ne po tom, co se stalo minule. A hlavně ne potom, jak se Snape choval na dnešní hodině. Nebude riskovat. Dal svoji lahvičku Hermioně, sbalil se a čekal, až se všichni odevzdají vzorky a vrátí se na místa.

Snape mávl hůlkou a testy ležící na jeho stole se rozlétly ke všem studentům. Na Harryho lavici přistál pergamen. Téměř čistý. Věděl, že ten test zpackal, takže ho nepřekvapilo, když viděl v pravém horním rohu ‚Troll‘. Za to ho překvapilo to, co nalezl dole na samém konci svého testu. Rozvinul ho dokonce a široce otevřenýma očima se podíval na větu napsanou ostrým písmem a rudým inkoustem tak charakteristickým pro Snapea:

Harryho srdce sebou trhlo. Rychle zvedl hlavu a podíval se přímo do tmavých, černých očí.

To… to bylo něco jako rána pod pás. Snape si myslel, že je to nějaký trest, který může podstoupit, a pak bude všechno jako předtím? Jak mohl? Jak to mohl napsat? Jak mohl napsat, že Harry sám sebe trápí? On přeci trpí kvůli němu! Kvůli němu! Jen a kvůli němu! Protože Snape je zasraný zkurvysyn! Protože neměl tu slušnost se mu i jen omluvit za to, co udělal! Ne, on se rozhodl ho mučit! A teď za to viní Harryho! Ano, to byl jeho styl! Podlý bastard!

Vztek, který v něm planul, vyzařoval z jeho pohledu a po chvíli Snape překvapeně zvedl obočí. Zjevně takovou reakci neočekával.

Harry se chvěl. Vibroval hněvem. Měl chuť vytáhnout hůlku a proklít toho muže. Přimět ho, aby se svíjel, ječel a omluvil se za všechno. Udělat něco, aby navždy zmizel z jeho života a přestal ho pronásledovat! Chvíli mu trvalo se zorientovat, než si uvědomil, že pergamen v dlaních úplně rozdrtil.

Už tu nevydrží ani chvíli! Popadl svoji tašku a vydal se k východu, strčil do některých studentů, kteří za ním rozhořčeně vykřikli, ale Harryho to nezajímalo. Prostě šel dál, a toužil se dostat co nejdál. Co nejdál od toho jednoho člověka na světě, který tou jednou větou dokázal zničit nebo postavit jeho celý svět.

Zlomené srdce se může uzdravit, ale srdce, které bylo roztržené na půl, nenajde klid, dokud nenalezne to, co mu bylo odebráno a bez čeho nemůže být. Svou druhou polovinu.