Když se Harry Potter, student šestého ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích, toho mrazivého, chladného rána probudil, nečekal, že nadcházející den… bude dnem, ve kterém se všechno změní. Netušil, co mělo přijít. Nevypadal nějak zvláštně.
Ani jednou nezakopnul, nezapomněl knížky ani heslo do společenské místnosti, nedělal chyby, nezpozdil se na žádnou hodinu, neměl během hodin smůlu.
Ráno, než vyšel z koleje, se ještě jednou podíval na zelený kámen, ale nebyla na něm žádná zpráva. Na zlomek vteřiny pocítil výčitky svědomí, že včera poslal Severusovi takové litanie svého žalu, ale velmi rychle se jich zbavil. Patřilo mu to! Nejprve se domníval, že on a Ginny dělali v přístěnku ‚bůh ví co‘, později ani nechtěl vyslechnout jeho vysvětlení, a ještě později… udělal to, co udělal. A očividně se ani nehodlal omluvit!
To bylo nejhorší. To vědomí, že po tom všem, co zvládli, a překážkách, co překonali, Severus mu nedokázal dostatečně důvěřovat na to, aby mu Harry mohl vysvětlit, co se stalo… A ta myšlenka v něm způsobila bující rozhořčení, které mu od samého rána požíralo vnitřnosti a nechtělo ho pustit ze svých spárů.
A dnes ho čekala hodina Lektvarů… Neměl ani tušení, jak ji přežije. Byl v takovém stavu, že jestli Snape něco udělá nebo řekne… nedokáže se zastavit a odsekne mu.
V této nepříliš dobré náladě, sešel na snídani. Nečekal, že uvidí známou, černou postavu na druhé straně sálu. To ho trochu zaskočilo a pozbavilo té trochy dobré nálady, co měl. Ale rozhodl se, že to na sobě nedá znát, a hrdým krokem přešel k Nebelvírskému stolu, kde si sedl k Ronovi a Hermioně. Usedl, přitáhl si k sobě talíř s míchanými vejci, a následně se pustil do jídla s takovou vervou, jako by neměl v ústech nic celý týden. Ve skutečnosti se tak trochu cítil, po tom, jak včera vyzvracel všechno, co měl v žaludku, včetně trávících šťáv. Lektvar, který obdržel od Snapea, okamžitě zmírnil všechny vedlejší účinky. Ale to, že mu ho poslal, neznamenalo, že by mu Harry tak snadno odpustil. Oh, ne…
Když byl v polovině snídaně, nevydržel to a zvědavost zvítězila. Rychle se podíval k učitelskému stolu. Severus nic nejedl. A nedíval se na něj. Prostě seděl a díval se na vzdálený bod na opačné straně Síně.
Harry se zamračil. Co to mělo znamenat? Spíše očekával, že na něj bude muž vrhat nepříjemné pohledy, které nevěstily nic dobrého.
Při dalším pohledu musel zamrkat. Snape seděl se skloněnou hlavou a zíral do své snídaně. V pravé ruce držel sklenici, kterou nervózně ťukal o desku stolu. Vypadal, jako by nad něčím přemýšlel.
Harry se vrátil ke svému jídlu, zcela zaskočený mužovým divným chováním. Nejpozoruhodnější však bylo to, že se na něj Snape ani jednou nepodíval, od chvíle kdy Harry dorazil na snídani. Jako by si vůbec nevšiml jeho přítomnosti.
Chlapec otočil hlavu ještě po třetí a všiml si, že Severus… zmizel. Rozhlédl se po místnosti a postřehl černý hábit, jak mizí za dveřmi za učitelským stolem. A s úzkostí v srdci a zvědavostí, dokončil snídani a vyrazil s Ronem na Věštění.
Nedokázal se ale na nic soustředit. Několikrát si vzpomněl na včerejší den, ohromnou bolest, kterou si nechtěl pamatovat a Severusův pohled… Ležel ve vyčarované trávě s rukama za hlavou, díval se do stropu pokrytého hvězdami, leč neviděl ani hvězdy, ani planety, ani jejich pomalé pohyby… Viděl jedině tvář pobavenou všech pocitů a přemýšlel, jestli ten obraz někdy dostane z hlavy, nebo zda ho bude pronásledovat do konce života.
„Mars hoří nezvykle jasně,“ dostal se k němu Firenzův tajemný hlas. „Vidíte, jak z něj vyzařuje ohnivé světlo? Je neklidný. Oznamuje velké změny. Změny, které nás všechny ovlivní.“
Ron, který ležel vedle Harryho, zachrápal, a kdesi z levé strany se ozvaly rozhořčené hlasy Levandule a Parvati, ale Harry tomu nevěnoval pozornost, protože jeho myšlenky byly stále někde jinde.
Neměl ponětí, jak se mu podařilo přežít první dvě hodiny. Celou dobu byl tak zamyšlený, že si vůbec nepamatoval, co dělali na Formulích. Když přišel na oběd, dovolil si jeden krátký pohled k učitelskému stolu a spatřil, že u něj Snape není a tak si oddechl úlevou. Hned po obědě měly být Lektvary a Harry myslel jen na to, že se bude muset dnes potkat s tím bastardem, a žaludek se mu díky tomu podivně stisknul a nedovolil mu spolknout ani sousto.
Po obědě sebral svou tašku a spolu s Ronem a Hermionou zamířili do sklepení. Učebna už byla otevřená. Studenti vcházeli do třídy a sedali si na svá místa. Harry nechal Rona a Hermionu, aby šli před ním a vešli první, a sám se zastavil před dveřmi, cítíc náhlý, nevysvětlitelný strach. Divný pocit, který způsobil, že na chvíli zaváhal, jestli by měl vůbec vejít… Měl takové tušení. Stejně jako v den, kdy ho Snape donutil vypít lektvar Desiderium Intimum… Tehdy to ignoroval a skončilo to… no, těžko říct, jak. Ale rozhodně se všechno změnilo…
„Jdeš, nebo tu hodláš stát jako sloup?“ Rozlehl se za jeho zády Zabiniho hlas.
Harry se zachvěl a zavrtěl hlavou.
Ne, bylo to hloupé. Co ještě horšího by se mohlo stát?
Zhluboka se nadechl a… vešel do třídy.
Snape už stál u svého tolu a nervózně převracel papíry ležící před ním. Harry se posadil do lavice a cítil divné napjetí okolo žaludku. Vytáhl svůj kotlík, mosazné váhy, knížky a všechno postavil na lavici, a snažil se ani jednou nepohlédnout na muže na druhé straně místnosti, protože pokaždé, když jeho oči nechtěně vyhledaly tmavou, vysokou siluetu, něco v něm sebou prudce škublo a on měl problém to ovládat.
Po nějakém čase, když ve třídě panoval nevelký šum související s přípravou na hodinu, Snape náhle udeřil dlaní o desku stolu takovou silou, že všichni poskočili a podívali se na něho se strachem.
„Ticho! V dnešní hodině nechci žádné šeptání. Každý, kdo odpoví bez vyvolání, bude potrestán. Mám vás už dost. Od teď ani slovo!“
Studenti se po sobě překvapeně podívali. Snape byl na hodinách vždycky drsný, ale dnes se zdál být nesmírně… napružený.
Ron se naklonil k Harrymu a zašeptal:
„A můžeme vůbec dýchat?“
„Nemluvím snad dostatečně jasně, Weasley, nebo jste příliš hloupý na to, abyste rozuměl jasným instrukcím,“ vyštěkl Snape a ostře na Rona pohlédl. „Nebelvír ztrácí deset bodů.“
Ron zrudnul a okamžitě se narovnal, a od zmijozelského stolu přišel pobavený chichot Pansy Parkinsonové. Muž přesunul pohled na dívku.
„Pro vás platí totéž, slečno Parkinsonová. Zmijozel ztrácí deset bodů.“
Výrazy nebelvírských se daly popsat jedině jako úplně ohromené. Zbytek zmijozelů vypadal ještě víc otřeseně. Zvláště Pansy, která sevřela ústa a zírala na Snapea s takovou nedůvěrou, jako by ji právě řekl, že Santa neexistuje.
Rona a Hermiona, sedící po obou stranách Harryho, si vyměnili ohromené pohledy.
Co to do něj vjelo? Pomyslel si Harry, naprosto překvapený Snapeovým chováním. Severus vypadal naštvaný na celý svět. Proč? To Harry by měl být naštvaný. Něco tu nehrálo.
„Je zde ještě někdo, kdo nerozuměl?“ Zeptal se muž a přesunul pohled po ohromených tvářích studentů. Harry nevěděl, jak to Snape udělal, ale jakýmsi nezvyklým způsobem… ho temný pohled minul. Určitě se dostal k Hermioně, která seděla vedle něj, ale okamžitě se přesunul na Rona, jako by Harry byl jen vzduch. „Perfektní,“ zavrčel učitel, vytáhl hůlku a máchl s ní stranou k tabuli. „Lektvar omlazení. Ingredience a způsob přípravy máte na tabuli. Na konci hodiny zkontroluji výsledky. A teď se dejte do práce. Pokud budou vaše lektvary stejně žalostné, jako během vaší poslední hodiny, najdu způsob, jak vás donutit se zlepšit. A nebude to příjemné.“ Po těchto slovech se sesunul do židle a přisunul si tlustý balík pergamenů.
Studenti se po sobě jen mlčky dívali, než začali váhavě vstávat a jít do skladu ingrediencí. Nikdo nemluvil. Jestli se chtěli na něco zeptat, raději to neriskovali, aby neztratili body.
Harry sekal kořeny zázvoru s takovou zlostí, že z nich málem udělal drť. Severusovo chování ho podráždilo. Rozčilovalo ho, protože nevěděl, co si o něm myslet. Proč, k sakru, mu celý den neodpověděl přes kámen? No, ale koneckonců mu Harry přikázal, aby ho nechal na pokoji. A zdálo se, že to Snape poprvé skutečně udělal. To byl důvod, proč byl tak vzteklý?
Nůž vypadl Harrymu z ruky a s halasem přistál na podlaze. V tichu panující ve třídě byl zvuk tak hlasitý, že se po něm všichni zmateně rozhlédli a hledali jeho zdroj.
„Sakra!“ Zaklel si pod nosem Harry, naklonil se a zvedl nůž z podlahy. Slyšel, jak Hermiona stojící vedle něj, prudce nabrala vzduch, ale bylo mu to fuk.
Jen se mi pokus něco říct… Pomyslel si, a vykasal si rukávy, jako by se připravoval na duel a vrátil se k sekání kořene. Ale Mistr Lektvarů se neozval. Harry koutkem oka viděl, jak Snape sklonil hlavu a díval se na pergamen ležící před ním.
„Možná už ho to přešlo,“ zašeptal tiše Ron, naklánějíc se k Harrymu.
„Nebelvír ztrácí deset bodů, Weasley,“ ozval se Snape, aniž by zvedl hlavu.
Ronovi zrudly uši a Hermiona se zamračila. Harry sevřel nůž ještě pevněji.
Co si o sobě myslí? Pomyslel si se zlostí. Proč mi nevěnuje pozornost?
Harry na to nemohl přijít. Byl pokoušen zjistit, jak daleko by musel zajít, aby ho Snape vzal na vědomí. Ale nechtěl to riskovat. Ne na hodině.
Nechtěl si to přiznat, ale cítil… rozčarování. Hluboko v nejvzdálenějším koutku svého srdce si představoval ten den úplně jinak. Myslel si, že se Snape bude… cítit provinile nebo tak něco. Že se nějakým způsobem, i třeba tím nejméně viditelným, bude kát za to, co udělal... A možná že… se mu pokusí omluvit.
Ale ne. Rozhodl se, že se bude chovat jako kretén! Jako by mu na ničem nezáleželo.
Harry si po nějaké chvíli uvědomil, že se na svůj kotlík dívá zastřeným pohledem, a že už dávno měl přidat do vývaru nakrájený zázvor. Než však stačil dohonit čas, uslyšel, jak Snape odsouvá židli a vstává, aby šel na obchůzku mezi lavicemi. Všichni studenti se okamžitě naklonili nad svoje kotlíky, jako by to, co vlastně dělali, bylo to jediné, co je zajímalo.
Harry koutkem oka viděl, že se Snape pozorně dívá do každého kotlíku a byl celý napjatý, když čekal, až se k němu dostane.
„Radši začněte pracovat, Longbottome,“ vycedil muž, když se díval na Nevillův lektvar a znechuceně se ušklíbl. „Pokud se toho tedy nechcete sám napít?“
Chlapec zbledl, stiskl třesoucí se rty, a vpil pohled do tmavého lektvaru, který mu bublal v kotlíku.
Harry slyšel, jak Severus házel kousavé poznámky téměř u každé osoby, ke které přišel, až se nakonec ocitl za zády Rona a naklonil se nad jeho lektvar.
„Celkové selhání, Weasley,“ zamumlal Snape a vytáhl hůlku. „Evanesco. Prostě začněte od začátku.“
Ron otevřel ústa a s ohromením se díval na svůj prázdný kotlík. Harry nemohl uvěřit, že Snape smazal jeho práci. Přeci Ronův lektvar nebyl horší než jeho. Právě naopak. Byl značně lepší.
Harry stiskl zuby a nasypal do svého lektvaru nasekaný kořen. Věděl, že je na to pozdě. Jeho lektvar už byl naprosto zpackaný.
Když Snape počastoval Rona takhle, co řekne na jeho lektvar… Ale k Harryho ohromení, muž ho minul, a ani nenahlédl do jeho kotlíku. A ani na Harryho! Ale než stačil chlapec tu situaci strávit, Snape se zastavil u Hermiony.
Harry si všiml, že barva Nebelvírčina lektvaru byla o něco víc jasná, ale jinak byla téměř dokonalá. Jaké bylo jeho překvapení, když učitel vytáhl hůlku a vycedil:
„Špatně! Evanesco! Prostě začněte od začátku. Kdo by si pomyslel, že primuska bude marnit čas na zbytečném večírku, místo aby studovala?“
To byla rána pod pás, pomyslel si Harry, když se podíval na svou zcela ohromenou přítelkyni. Hermiona vypadala, jako by se měla rozbrečet. Snape ji ještě nikdy nevyčistil kotlík.
„Na co čekáte?“ Vyštěkl muž, když si všiml, že jak Ron, tak i Hermiona šokovaně stáli a dívali se do prázdných kotlíků. „Jděte pro přísady!“ Po těch slovech se otočil zády a namířil si to zpátky ke svému stolu.
Harry se snažil vyhnout zamyšlenému pohledu svého přítele, když se Ron beze slova vydal do skladu, doprovázený zaskočenými pohledy ostatních studentů, ale Hermiona zůstala na místě. Už se nedívala na svůj kotlík, ale na Harryho. A na Snapea. A vypadla, jako by nad něčím přemýšlela.
Jen ne znovu! pomyslel si Harry zoufale. Nechtěl tím znovu projít. Naštěstí Hermiona po chvíli sklonila hlavu a následovala Rona do skladu, a Harry si vydechl úlevou. Přinejmenším na chvíli.
Věděl, proč to Snape udělal... Anebo si to alespoň myslel. Částečně kvůli tomu, co se všechno stalo. Ale že by s nimi zacházel za takového důvodu? Snape dnes opravdu překonal sám sebe!
Harry se kousl do rtu a zvedl hlavu, aby se podíval na muže, sedícího u stolu jak škrábe na pergamen.
Se Snapem bylo něco opravdu špatně. Harry to viděl v každém jeho gestu, slyšel v každém slově, ale nedokázal to určit. Myslel si, že je Severus prostě naštvaný, ale bylo to něco jiného…
Přimhouřil oči a důkladně se podíval na mužovi ruce. Vypadali jistě, když se sunuly po pergamenu, ale teď viděl, že to bylo jen zdání. Třásly se. A zdálo se, že je ve skutečnosti Snape ani neovládá… Tak, jako by ho něco zneklidňovalo nebo možná….
Cítil, jak se jeho srdce zrychlilo, a vzhlédl výš, na mužovu tvář. Byl napjatý, a tenká ústa stisknutá tak pevně, že se zdály jako jedna bledá čára. Černé oči nesledovaly text. Byly roztěkané, jako by Severus nevěděl, kam se má dívat. V jedné chvíli se na Harryho podíval koutkem oka a okamžitě sklopil pohled, jeho pohyby se staly ještě ztuhlejší. Několik chvil jen klepal perem o jedno místo na pergamenu, pak ho odstrčil a začal skládat papíry, jako by sám nevěděl, co dělá. Harry se ještě jednou podíval na jeho dlaně. Dlouhé prsty se svíraly a narovnávaly.
Snape vypadal, jako někdo… jako někdo…
Harryho oči se rozšířily.
Ne, to není možné…
Že by měl Snape výčitky? Proč se na něj vůbec nepodívá a proč se chová tak, jako by Harry neexistoval? Vyhýbal se mu, nevěnoval mu žádnou pozornost a nedokázal se mu podívat do očí… Co když je to kvůli tomu, že… oh, Merline! …že pravděpodobně nechce myslet na škody, které způsobil? O tom to bylo? Teď, když se to viděl, zdálo se to očividné… Myslel, že je Snape vzteklý a... a taky byl vzteklý, ale jen protože poprvé v životě cítil cosi jako výčitky. Aspoň to tak vypadalo.
Harry prostě občas zapomínal, že Severus není… kdokoliv. Musí se měřit jiným metrem. Není to Ron, který, když se cítí vinen, prostě chodí se spuštěnou hlavou a mumlá omluvu. Severus je někdo, kdo se nedokáže omluvit, kdo neví, jak se omluvit… bude to v sobě raději dusit, bude reagovat s hněvem a nadávat všem kolem sebe, a nedokáže popsat ten divný pocit, který ho mučí.
Ale… je vůbec takového pocitu schopný?
To bylo tak matoucí! A když ne? Pokud si prostě jen sám sobě namlouvá, že to tak je, protože chtěl, aby to tak bylo?
Harry sklonil hlavu. Před očima se mu znovu objevila tvář pozbavena všech emocí a černé očí dívající se na něj bez stopy citu.
Bylo to divné, ale teď, když si přinejmenším domyslel důvod takového chování, cítil cosi jako satisfakci.
Dobře mu tak! Ať vidí, jaké to je! Patří mu to! Ať tentokrát trochu trpí on! Alespoň na chvíli!
Rona a Hermiona se vrátili ze skladu a znovu začali připravovat lektvar, ačkoliv v jejich pohybech byla jedině rezignace. Věděli, že nestihnou uvařit lektvar do konce hodiny a ani se o to nesnažili. Hermiona stála depresivně nad svým kotlíkem, a Ron se každou chvíli zuřivě podíval na Mistra Lektvarů a Harryho. Sledoval chování svých dvou přátel a cítil na Snapea čím dál větší zlost. Bez ohledu na to jakou měl motivaci, neměl by s jeho přáteli zacházet takhle.
Skoro jako by mu chtěl ukázat, že nad ním má navrch. Koneckonců už si na to zvykl…
„Čas skončil,“ řekl rezonující hlas Mistra Lektvarů. Muž se postavil a vydal se dokola. Téměř každého počastoval slovem „Nešťastné“ a vyčistil mu kotlík, což bylo v případě Zmijozelů nejhorším výsledkem v historii. Nejnižší známka, kterou obvykle dostávali, byla „Uspokojivé“. Nebyli rovněž zvyklí na jízlivé komentáře, kterými je učitel obdařil. Pansy Parkinsonová, když Snape vyčistil její kotlík, byla tak vystrašená, že se nepohnula pár dobrých chvil a vypadala tak, jakoby ji někdo trefil paralyzujícím kouzlem.
Nebelvíři, vidíc co se děje, se na sebe dívali s vyděšenými tvářemi. Pokud Snape zacházel se zmijozeli takhle, co se stane, až se pustí do nich…
„Thomasi, to, co je vašem kotlíku, není ani vhodné pro vylití do kanálu. Troll a mínus patnáct bodů. Evanesco!“
Dean se vzpurně kousl do tváře a zíral do lavice.
„Finnigan… Pokud něco tak triviálního, jako držet se instrukcí, je pro vaše schopnosti příliš velkou výzvou, začínám mít vážné pochybnosti o vašem dalším vzdělání na této škole. Možná si budete muset v nejbližší době najít nějaké adekvátní zaměstnání… Filch nemůže vykonávat všechny povinnosti sám a potřeboval by pomocníka. Mám mu říct, že máte zájem?“
Seamus zrudnul a zaťal pěsti. Vypadal, jako by chtěl něco odpovědět, ale pronikavý pohled, který mu učitel věnoval, mu účinně zabránil v tom nerozvážném kroku.
„Brownová… Chápu, že Lektvary nejsou tak vzrušující jako lakování nehtů, ale naléhavě vás vyzývám, abyste je začala vnímat, jinak předčíte dokonce i Longbottoma.“
Levandule byla tak červená, že se zdálo, jako by jí z vlasů stoupala pára.
Harry se na to díval a nemohl tomu uvěřit… Snape ještě nikdy nebyl tak hrubý. Z jeho úst se linul jed a rozežíral všechno, s čím se dostal do kontaktu. Vypadal, jako by se neovládal. Jako by ten hněv, který cítil, ta bouře, která v něm zuřila, nad ním převzala kontrolu a linula se z něj s proudem kousavých slov, kterými útočil na každého, ke komu se dostal.
A Harry si uvědomil důvod takového chování, ale k čertu, takhle to nenechá! Tohle bylo jen mezi nimi! Snape neměl právo vybíjet si na ostatních svoji frustraci!
„Longbottom!“ Snapeův ostrý hlas přerušil Harryho myšlenky, a přitáhl mu pohled k Nevillově lavici, kde se profesor zastavil. V chlapcových očích spatřil opravdový strach, a výraz krutosti, který viděl na tváři Mistra Lektvarů, způsobil, že měl Harry opravdu zlé tušení. „Co to má být?“ Vycedil Snape.
„Lektvar… O-Omlazení,“ zamumlal chlapec.
„To má být lektvar? V tom případě jste asi ještě nikdy žádný neviděl. To jsou pomeje, to není lektvar. Další selhání, Longbottome. Je mi špatně z vaší idiocie. Jste nejžalostnější student, jaký kdy chodil do Bradavic!“ Slova udeřila jako bič a po každém slově se Neville chvěl víc a víc, nevědíc, kam s očima.
Harry slyšel, jak Hermiona vedle něj natáhla vzduch, ale nic neřekla. V jeho srdci se zdvihala tvrdá, ledová vlna, která rostla s každým ostrým slovem. Měl nervy napjaté jako luk a stěží je udržel na uzdě.
„Vaše hloupost a nesvéprávnost již dávno překročila jakékoli dovolené normy. Jste hanbou naší školy. Jste hanbou kouzelnického světa,“ pokračoval Severus krutě a díval se na skloněného chlapce s ledovou nenávistí a absolutním pohrdáním. „Už nebudu déle tolerovat vaši ignoracii a extrémní ibecilismus. Evidentně jediný způsob, jak vás něco naučit, je, abyste sám okusil následky vaší hlouposti. Vypijete ty ‚pomeje‘, které jste uvařil. Možná, když ochutnáte vlastní selhání, začnete používat mozek pro jeho první zamýšlený účel. Samozřejmě, jestli ho vůbec máte, o čemž pochybuji.“ Mistr Lektvarů se pohrdavě usmál, když na studentově tváři uviděl tu příšernou hrůzu.
„Ne…“ vyřkla tiše Hermiona a Harryho dlaně se pěvně zaťaly do pěstí. Sžírala ho ledová horečka. Jeho tělo se třáslo hněvem.
V tu chvíli mu Neville věnoval rychlý pohled s žádostí o pomoc, o záchranu.
A to bylo jako stisknutí spouště.
„Já to vypiju!“ Oznámil Harry. Hlasitě a rozhodně. Všechny oči se přesunuly na něj. Severus ztuhl a na okamžik nehybně stál. Harry věděl, že to byla příliš viditelná provokace, než aby ji muž ignoroval, zejména proto, že studenti si už začali mumlat a přemýšlet nad tím, proč profesor nereaguje.
Nakonec se velmi pomalu otočil. Jejich pohledy se zkřížili a Harry měl zvláštní pocit, jako by vzduch zajiskřil. Něco v černých očích se na chvíli zachvělo, než se v nich objevily bouřkové mraky. Nebyl to pěkný pohled. Právě naopak. Zvěstovalo to opravdovou bouři.
„Nevyrušujte, Pottere!“ Zasyčel Mistr Lektvarů a hlas měl jako ostří nože.
„Nalij mi trochu toho lektvaru, Neville.“ Harry odtrhl pohled od učitele, a podíval se na vyděšeného přítele. „A podej mi ho.“ Koutkem oka spatřil, jak Snapeova tvář zrudla zuřivostí.
„Nebudeš nic pít!“ Vykřikl tak hlasitě, až někteří studenti poskočili, jak se lekli. „Ten lektvar vypije Longbottom!“
Harry se na Severuse tvrdě podíval.
„Už jste mi dal vypít různá svinstva… Jaký je v tom rozdíl?“
Trefil se. Snapeovi oči se rozšířily a něco v nich se protrhlo. Harry viděl, jak se ven valí cosi, co mělo zůstat skryté.
„Neboj se, Neville,“ pokračoval Harry klidně, když se Nebelvír díval z něho na Snapea a zpátky, a nevěděl, co má dělat. „Prostě mi podej ten lektvar.“
Po těch to slovech se znovu podíval na Mistra Lektvarů, který vypadal tak, jako by měl brzo explodovat vztekem. Vysílal ho kolem sebe tak intenzivně, že by se ho mohl dotknout.
„Neopovažujte se toho dotknout i jen jediným prstem, Longbottome. Pokuste se to udělat, a přijdete o něj.“
Neville téměř zbělal, a okamžitě uhnul s rukou, kterou natahoval ke zkumavce.
„Jestliže chcete obětního beránka, můžu to být klidně já.“ Poslední slovo Harry vyslovil s důrazem a jeho oči se zablýskly ocelovým odhodláním. „A jestliže máte špatnou náladu, měl byste si o tom s někým promluvit a nevybíjet si to na studentech.“
„Jak se opovažuješ...?“ Začal muž, ale Harry mu to nedovolil dokončit.
„Nedovolím vám špatně zacházet s mými přáteli!“ Vyplivl a téměř křičel. Věděl, že se na něj všichni dívají, jako by zešílel. Postavil se Snapeovi. Snapeovi, který byl v takové náladě. Byla to téměř sebevražda. Věděl, že si to myslí. Ale jeho to nezajímalo.
Snapeovi obličejové svaly se chvěly. Viděl žílu, jak mu pulzuje vztekem na spánku, a v koutcích měl cosi, co vypadalo jako pěna.
„Tak ty mi ‚nedovolíš‘?“ Zuřivost s jakou vyplivl ta slova, by mohla roztavit železo. „A co můžeš udělat, Pottere? Nemáš tu žádnou moc! Nemůžeš nic!“ Výsměch byl v mužově hlase téměř hmatatelný. Vlnil se ve vzduchu, a smál se Harrymu do tváře.
„Ach, mohu mnohem víc, než si myslíte…“ Vycedil Harry, a vracel Snapeovi jeho vražedný pohled. Jako by mu chtěl pohledem odkrýt skrytý význam těch slov. Ale buď to na muže nemělo žádný efekt, nebo ho to rozzuřilo ještě víc, protože se po chvíli ozval chraplavým hlasem:
„Skutečně? Nemyslím si, Pottere. Nezáleží mi na tom, co uděláte nebo řeknete. Vaše domýšlivost…“
„Možná ne vás,“ přerušil ho Harry a cítil, jak nad ním netvor uvnitř převzal kontrolu. Pohár přetekl a jeho obsah se vléval do jeho mysli, zastínil mu úsudek, jeho klid a povolil všechny brzdy. „Ale profesora Brumbála by to určitě nesmírně zajímalo.“
Postřehl v černých očích jasné, ohnivé světlo. Tak náhlé, jako by to byl jen záblesk. Mezi oběma už nyní zuřila bouře. Už nebylo nic, co by je zastavilo.
Snape se pohnul dopředu, opřel ruce o Harryho lavici a vpálil se do něj zrakem plným nenávisti a plamenné zuřivosti. Byl to pohled člověka, který už dávno překročil hranice vzteku a ocitl se na opačné straně.
„Vyhrožuješ mi, Pottere? A kdo jsi, že mě chceš vydírat? S tím nepočítej! Nezajímáš mě ani ty, ani tvé názory! Jsi jen žalostnou kopií svého zatraceného otce! Nic víc!“ Slova ho udeřila tvrdě a zaryla se hluboko. Harry měl pocit, že začíná ztrácet dech. „Máš se za někoho zvláštního? Myslíš, že někoho zajímáš? Zapamatuj si, že jsi jen nešťastná, bezvýznamná, bezcenná nula! Že jsi a vždy budeš nikým! Rozumíš? Nikým!“
Harrymu se prudce rozšířily oči. Pocítil náhlou, nepopsatelnou bolest v hrudi, jako by ta slova protrhla všechny jeho bariéry a rozervala jeho srdce na kousky. Nemohl dýchat a měl pocit, že se jeho plíce zasekly a přestaly fungovat. Něco v něm umřelo. Náhle a nevratně.
Nikým…
Nikým…
Nikým…
To jediné, nenápadné slovo vibrovalo okolo něj, čím dál hlasitěji a hlasitěji…
Vždycky měl naději… A teď… teď už mu nic nezůstalo. Jen pravda, hozená do tváře. Jakby už na ničem nezáleželo. Nic, co všechny ty měsíce… nic.
Ať to přestane tak bolet… pomyslel si a obraz před jeho očima se začal rozmazávat. Ať to zmizí! Nechci to cítit! Nechci!
Snape dál cosi říkal, ale už nebylo srdce, kterému by ta slova mohla ublížit a trefovala se jedině do prázdna.
Harry cítil, že po jeho tvářích splývá něco horkého a vlhkého.
„…a kdy si konečně zapamatuješ…“ Mistr Lektvarů se zastavil tak náhle, jako by si ukousl jazyk. Harry, navzdory mlze před očima, spatřil, že se Severusovi oči abnormálně rozšířily, a na jeho tváři se objevil… strach. Všechen hněv se náhle a nečekaně vypařil.
Harry se neodkázal ovládat. Viděl, že utrpení, které cítí, je na jeho tváři vidět, ale nedokázal ho skrýt. Kolem krku jako by měl smyčku. Pod víčky mu plál oheň. Další slzy se pomalu valily po jeho tvářích.
Snape ohromeně stál. Jeho tvář pobledla a na zamračeném obličeji se objevilo něco jako zoufalství.
Musím se ovládat, pomyslel si Harry, a přikryl si oči dlaní, i když pochyboval, že by kohokoliv oklamal.
Kdyby jen ta bolest… prostě zmizela…
Ale jak se měl, do háje, ovládat, když se jeho svět rozbil na kusy?
Tolik času přešlo, než překonal překážky, musel tolik vydržet, jen aby nakonec slyšel to samé, co slyšel před několika měsíci… jako by se od té doby nic nezměnilo. Jako by to všechno… nic neznamenalo.
Nic. Nic. Nic!
Ruka, která mu překrývala oči, se nekontrolovatelně třásla. Z celé síly se kousl do rtů a tlumil v sobě vzlyk, který se snažil dostat přes jeho ústa a hořící hrdlo. Dokonce si nevšiml, že se kousl. Zjistil to, až když ucítil v ústech chuť krve.
A také… se předtím mýlil. To nebyl výčitky svědomí. Snape nebyl schopen cítit něco takového… Od samého začátku to vše bylo jedině… pohrdání.
Prudce se zachvěl a vydal ze sebe hluboký oddech a na poslední chvíli polkl vzlyk, který otřásl celým jeho tělem.
„Harry? Všechno v pořádku?“ Tichý, jemný Hermionin šepot vedle něj přerušil panující ticho v místnosti. Harry neznatelně přikývl hlavou, aniž by odtáhl dlaň od očí.
Musí zhluboka dýchat a uklidnit se. Ovládnout se. Musí. Nemůže… musí…
Pomalu spustil ruku a setřel si slzy z tváře. Jeho zamlžený pohled padl na němou, temnou postavu stojící před ním.
A v tu chvíli bylo hrobové ticho přerušeno zvukem zvonku, který se rozléhal chodbami hradu. Ale v třídě dál panovalo ticho.
„Vypadněte.“ Snapeův hlas se zdál podivně přidušený. „Potter zůstane.“
Harry zavřel oči. Teď už mu bylo všechno jedno.
V místnosti se ozval šum, když se studenti začali zvedat z míst a sbírali si svoje věci. Nikdo se neozval.
„Harry… počkáme na tebe za dveřmi,“ pověděla jemně Hermiona a pohlédla na svého přítele se soucitem smíchaným s hlubokými obavami.
Přikývl, automaticky se sehnul pro tašku a sbalil si svoje věci, ačkoliv si neuvědomoval, co dělá. Studenti pomalu opouštěli třídu.
Harry odložil tašku a podíval se prázdným pohledem do stěny. Snape celou dobu stál před jeho lavicí, jakoby mu vrostly nohy do země a nemohl se hýbat.
Ve chvíli, kdy se dveře za posledním studentem zavřely, Harry pocítil záchvěv magie. Rozpoznal kouzlo soukromí. V místnosti panovalo hluboké ticho.
„Vyprovokoval jsi mě, Pottere.“ Severusův napjatý hlas přerušil divné mlčení. „Nikdy nevíš, kde leží hranice, kterou nemáš překročit. Vždy jsi byl…“ Severus se náhle zastavil, jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. „Nemyslel jsem to tak,“ dodal po chvíli mlčení, když Harry na jeho slova nijak nereagoval. „Nechtěl jsem to říct. Rozzuřil si mě. Kdybys nezačal…“ znovu se zastavil. „Nemůžeš brát vážně, vše co říkám. Přeci mě znáš.“ V jeho hlase zaznělo zoufalství. Když Harry dál nic neříkal, nejistě se ozval: „Pottere?“
„Vždycky jsem pro tebe byl nikým,“ pověděl tiše Harry, tak jako by Snape vůbec nic neřekl. Tak jako by se dveře před chvílí nezamknuly. A jakoby mluvil do zdi, na kterou se díval. „Nikdy jsem pro tebe nic neznamenal. Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že bych pro tebe kdy mohl být něčím víc…“ na zlomek vteřiny zaváhal. „…než jen někým bezvýznamným.“
„Řekl jsem to, protože…“ začal muž, ale Harry mu nedovolil to dokončit. Ani jedno slovo, které teď Severus řekl, pro něj nemělo význam. Vlastně je ani neslyšel, jako by se odrazily od něčeho chladného a tvrdého, co vyrostlo okolo Harryho.
„Měl jsem takové tušení,“ přerušil ho stejně tichým, zlomeným hlasem, a stále se díval neurčitým pohledem do stěny. „Já… chtěl jsem získat tvé srdce. Tak moc jsem si to přál. Myslel jsem, že se mi to podaří… Že se dostanu přes všechen ten chlad, opovržení, nenávist… ale nepodařilo. Neuspěl jsem.“
„Pottere, poslouchej mě… To, co říkáš, je absurdní. Přeci dokonale víš, že…“
Ale Harry neposlouchal. Slova z něj plynula. Neodkázal je zastavit. Ze zlomeného srdce se mu linul měsíce hromaděný žal. Všechno, co v sobě dusil, co vždy tlačil až na dno – do nejtemnějšího a nejvzdálenějšího koutu. Teď se to všechno uvolnilo. A plynulo to přes jeho ústa.
„Jak jsem mohl být tak hloupý? Teď už chápu. Chápu, že po tom všem, co jsme přešli, přes všechny ty měsíce, kdy jsem o tebe bojoval, že celou tu dobu… jsem pro tebe nic neznamenal. Od chvíle, kdy jsi mi to poprvé řekl ve třídě… nic se nezměnilo. Absolutně nic. I nikdy se nezmění. Vždycky pro tebe budu… nikým.“ Jeho hlas se náhle zlomil. Jako by váha těch slov byla příliš velká, aby ji mohl unést. Zavřel oči a nabral vzduch do sevřených, bolavých plic.
Chvíli panovalo ticho. A v tu chvíli uslyšel Severusův šepot, jako by byl jeho hlas příliš oněmělý, než aby dokázal ta slova vyslovit hlasitěji:
„Nejsi pro mě nikým.“
Ale Harry tomu nevěřil. Teď to byla jen prázdná slova. To, co bylo řečeno, už nemohlo být vráceno. Vznášelo se to mezi nimi, a stávalo se to překážkou, přes kterou se nemohlo nic dostat.
„Nikdy už se nedozvím, jaké to je, být… chtěný. Když na tobě někomu záleží. Nepocítím to…“ Dotkl se své hrudi tam, kde měl srdce. „…to něco… tady.“ Hluboko si povzdechnul, a přál si zbavit bolesti, která začala svírat jeho hruď. „Víš, je to legrační… vždy jsem pro všechny byl nikým. Asi to tak má být…“
A to byl konec. Poslední kapka spadla. Nezůstalo v něm už nic, co by mu chtěl říct.
Zvedl se z místa a poprvé od začátku celého rozhovoru se podíval na Snapea. Mistr Lektvarů byl nezvykle bledý. V černých, rozšířených očích se objevilo hluboké rozrušení. Napjatá tvář se snažila nabrat zuřivý výraz, který ovšem nevydržel víc než několik vteřin, protože ho rychle nahradila… vina.
Harry sáhl do kapsy a vytáhl zelený kámen. Chvíli ho pozoroval a držel v dlani.
Vázalo se k němu tolik vzpomínek… tolikrát byl šťastný, když na něm viděl zář…
Ale teď ty vzpomínky… už pro něj nic neznamenaly.
Povzdechl si a odložil kámen na lavici.
„Už ho nebudu potřebovat,“ pověděl tiše.
Snape už se na Harryho nedíval. Měl spuštěnou hlavu a díval se kámen ležící na lavici. Pomalu zvedl ruku a váhavě se dotkl zeleného povrchu. Dlouhé prsty se chvěly.
Po chvíli se z jeho úst ozval hluboký, chvějící se divný šepot:
„To… ne. Moje chování… bylo…“
„Nechci to slyšet,“ přerušil ho Harry. Muž pomalu zvedl hlavu, jako by to pro něj byla ta nejtěžší věc. „Požádám o přidělení trestů jinému profesorovi,“ pověděl Harry, hlasitěji než předtím a ohnul se pro tašku, ležící na zemi. Přehodil si ji přes rameno a naposledy se podíval do tmavých očí Mistra Lektvarů. Oči, ve kterých zuřila… už ne bouře. Něco mnohem hlubšího, blikající jasnými záblesky. „Sbohem… profesore Snape.“
Přes mužovu tvář přeběhl stín, když Harry vyslovil ta poslední slova, ale nic víc už nespatřil, protože se otočil a odešel. Když překročil práh třídy, a dveře se za ním zavřely, pocítil… jako by za nimi nechal část sebe.