„Sakra! Ať si trhne! Může se jít zahrabat! Sobecká egoistka! Už nikdy jí nebudu bránit! Mám toho dost!“ Ron vpadl do ložnice tak náhle, že Harry, který ležel na lůžku, z toho málem spadl. Okamžitě schoval kouli, kterou dostal jako vánoční dárek od Snapea, a na kterou se posledních patnáct minut díval, střídavě si připomínajíc tvář své mámy, otce a Siriuse. „Stala se prostě nesnesitelnou! Je horší než moje máma! Kdybych věděl, že… co to bylo?“ Ron přestal s proudem hořkých nadávek a překvapeně se podíval na Harryho, který se snažil vypadat nezvykle zaujatý přehybem na pokrývce.
„Co? Ach, to nic není… Jen… taková kulička. Cvičil jsem… chytání zlatonky.“ Ron se zamračil. „Co se stalo? Vypadáš vážně naštvaně.“ Zeptal se rychle Harry a snažil se změnit téma.
Přítel si těžce povzdychl a zhroutil se na postel.
„Hermiona,“ zamumlal pod nosem. „Je na tebe taky tak… nevím, jak to říct… hrozná?“
Harry se zamračil.
„Jde o to, že je… kruci, nevím,“ odfrkl si rozčíleně. „Chová se prostě příšerně. Stále za mnou chodí a říká mi, co mám dělat. Nemůžu se věnovat ničemu svému. A najednou je strašně náročná. Pořád do mě šije. Že nedělám tamto, že nedělám tohle. Už to prostě nevydržím.“ Ron si přejel dlaní přes tvář a podíval se na Harryho výrazem mučedníka. „Proč jsi mě nezastavil, když byla ještě šance?“
Nebelvír pokrčil rameny.
„Já ti neřekl, abys s ní chodil,“ odpověděl. Nechtělo se mu poslouchat Ronovi lítostivé projevy. Za půl hodiny měl jít ke Snapeovi.
„Možná to prostě nemá smysl,“ pronesl přítel a odvrátil tvář k oknu. Bylo pozdní odpoledne, slunce se lesklo nízko na nebi a vrhalo dlouhé stíny na trávník. Harry viděl na Ronově obličeji výraznou depresi a bylo mu ho líto. Sám se cítil podobně tenhle rok už několikrát. „Víš co? Nechci tu sedět. A ani jí nechci vidět.“ Ryšavec obrátil hlavu k Harrymu a podíval se na něj nadějným pohledem. „Pojďme na hřiště trénovat famfrpál. Musím se trochu odreagovat.“
Harry ucítil v žaludku bodnutí.
„Ee… víš, už je docela pozdě…“ zamumlal. „A kromě toho je zima.“
„Jako by ti to někdy vadilo,“ zamumlal Ron s napětím v hlase. „Od doby, co máš přítelkyni, na nás nemáš čas. Jsi věčně pryč. Kdy jsme naposledy dělali něco jen spolu?“
Harry polkl. Ron měl pravdu. Všechen svůj volný čas prakticky věnoval Severusovi. Pokusil se vzpomenout na nějaký večer strávený s Ronem, během kterého by dělali něco jiného než domácí úkoly, ale nevzpomněl si. Přítel se na něj díval se směsicí hořkosti a naděje, a Harry se pocítil hloupě.
Zavřel oči, když v sobě ucítil vnitřní boj.
„Dobře,“ ozval se nakonec. „Máš pravdu. Promiň. Pojďme. Taky mi chybí famfrpál.“ Usmál se široce.
Což byla skutečně pravda. V zimě byly tréninky jen zřídka, kvůli silným mrazům. Dokonce ani Angelina nebyla taková sadistka, aby jim přikázala trénovat v takových podmínkách. Ani zbytek týmů netrénoval, takže v sumě nikdo nic neztratil.
Ron okamžitě ožil. Vyskočil z postele a vnořil se do svého kufru, hledajíc koště a teplé oblečení. Harry využil toho, že se přítel nedívá, sáhl do kapsy a sevřel prsty kolem zeleného kamene.
Vstal z postele a pocítil v srdci vzrušení. Och, opravdu mu chybělo létání. Snape mu pravděpodobně nebude vyčítat, že k němu jednou nepřijde. Dnes neměl další trest, takže nemusel přijít.
Když se převlékl do teplejšího oblečení, ucítil teplo vyzařující z kamene. Předstíral, že si chce zavázat botu, poklekl a přečetl si zprávu.
Oh, nečekal, že to Severus přijme tak klidně, ale byl mile překvapený.
Odeslal rychle a vstal. Schoval do kufru kámen i kouli, aby je na hřišti neztratil, přehodil přes sebe několik dalších vrstev oblečení a vyšel s Ronem z ložnice se svým Bleskem v ruce, a představoval si vůni a chuť zimního vzduchu, který bude moct po tak dlouhé době ochutnat.
„Och, jdete létat?“
Harry se otočil v polovině schodů a uviděl Ginny, jak vychází z dívčích ložnic.
„Ano, chceme trochu trénovat,“ odpověděl Ron.
Dívka se rozzářila.
„Můžu jít s vámi? Už dlouho jsem nelétala. Potřebuju trochu tréninku. Chyběla jsem na posledních několika, a když jsem sama, není to ono. Greg nemá rád famfrpál.“ Ušklíbla se, jako by sama představa, že někdo nemá rád famfrpál, pro ni byla stejně cizí, jako aby domácí skřítci řekli něco špatného o svých pánech.
Ron a Harry si vyměnili pohledy.
„No dobře. Můžeš se přidat. Budeš cvičit střely, já obranu a Harry hledání zlatonky.“
„Skvělé!“ Ginny nadšeně škubla rukama. „Hned tam budu, jen se převléknu.“
***
„Viděl jsi tu otočku? Málem jsem spadnul z koštěte, ale stálo to za to! Ani jsem nevěděl, že něco takového umím! Bylo to úžasné! Nebo jak jsem odrazil camrál jen špičkami prstů! Viděl jsi to?“ Ron nadšeně mluvil celou cestu z hřiště, přes pozemky až k hradu osvětleným pochodněmi. Harry měl pocit, že každý sval v jeho těle zmrznul, a když jim sníh křupal pod nohama, zdál se být neskutečně hlasitý. Ještě hlasitější než Ginnyin smích. Ale současně měl pocit, jako by se znovu narodil. Cítil se naprosto uvolněně a odreagovaně. Jako po dobrém sexu se Snapem. Dokonce měl tolik energie, že by ji mohl rozdávat.
„Ano, bylo to skvělé. A viděl jsi, jak jsem se prudce otočil na konci hřiště?“ Zeptal se Rona a jeho sestry, šklebil se od ucha k uchu a vzpomínal na ledový vzduch, který se mu hnal ve vlasech. „Zabrzdil jsem nohama ve sněhu. Myslel jsem, že je po mně. Hahaha. Ale přinejmenším vím, co mám dělat, kdyby se na mě přilepil Zabini nebo Cho. Žádné koště tohle nevydrží. Kromě Blesku.“
„Jo, hahaha. Musím to někdy zkusit na svém Zametáku.“
„Radši ne,“ zachichotala se Ginny. „Nebudu sbírat tvoje kousky ze sněhu. Stejně se ti to povedlo jen proto, že jsi měl tak zmrzlé prsty, že si nedokázal správně mířit. Tohle přeci jen není dobré počasí pro famfrpál.“
„Na druhou stranu,“ poznamenal Harry, když všichni tři vešli do hradu, a odupávali sníh z bot. „Jestli v takových podmínkách nastřílíš tolik gólů, kolik jich nastřílíš na jaře?“
„Střílení gólů proti Ronovi není žádná výzva,“ zasmála se dívka a Nebelvír zrudnul.
„Počkej, až jednou spadneš z koštěte!“ Zvedl svůj Zameták a rozmáchl se po Ginny, která uskočila, smála se a schovala se za Harryho.
„Co kdybyste toho nechali?“ Zavrčela baculatá dáma s dítětem v kolébce, která se nacházela na jednom z obrazů u Vstupní Haly. „Probudíte mi ji!“
Ginny si zakryla ústa dlaní a dusila se smíchem, když ji Ron začal honit po Vstupní hale, máchal koštětem a Harry se musel opřít o sloup, aby ovládl smích.
„Počkat, musím na záchod. Počkejte na mě,“ vydusil Ron, když se na chvíli zastavil, opírajíc se o své koště, po čemž se obrátil k toaletám napravo od Velkého sálu.
Ginny se zastavila vedle Harryho a otírala si slzy z očí.
„Bylo to fajn. Škoda, že takhle nechodíme častěji.“
Harry se narovnal a chytal dech.
„Jo. Příště…“
„Co se tu děje?“ Rozlehl se hluboký, tichý hlas, který se vynořil odnikud. Harry pocítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Rychle se otočil ke schodům vedoucím ze sklepení a spatřil, jak se z nich vynořil Snape. Koutkem oka uviděl, že Ginny okamžitě zmizel z tváře úsměv. On už ho dávno pohřbil pod podlahou.
Muž k nim došel jistým krokem s vlajícím pláštěm. Harry v jeho očích viděl jedině chlad, při kterém se venkovní mráz zdál jen lehkým povětřím.
„Pan Potter a slečna Weasleyová,“ zavrčel Snape, zastavil se před nimi a díval se na ně shůry přimhouřenýma očima. „Vidím, že se skvěle bavíte, a nezajímává vás, kolik hluku při tom děláte. Vaše kolej ztrácí deset bodů.“
„Ale přece ještě není noc…“ zaprotestovala Ginny.
„Ticho.“ Snapeův hlas byl jako kus ledu a Harry v něm cítil podivné vibrace, které mu naháněly strach. Ujistil se, že stojí od Ginny dost daleko, ale radši se ještě trochu odsunul dál.
„Byli jsme létat. To není dovoleno?“ Zeptala se tvrdě Ginny. Harry v duchu prosil všechna božstva o to, aby zmlkla. Severus v tu chvíli nevypadal úplně rozumně.
„A dalších deset bodů za ten odmlouvačný tón,“ zavrčel a pohlédl na dívku, jako by se náhle změnila v otravného brouka. „Nezajímá mě, co děláte ve volném čase, ale v tomto hradě panují určitá pravidla. Jedním z nich je zákaz hluku na chodbách. Druhé,“ ukázal na mokré, blátivé stopy, pokrývající podlahu. „Zákaz ničení majetku školy. Za to dalších deset bodů. Okamžitě to ukliďte, nebo uvědomím pana Filche.“
Harry chtěl vytáhnout hůlku, ale Ginny ho předběhla. Viděl, jak se její ruka třásla, když odstranila jejich stopy čistícím kouzlem. Viditelně ovládala svůj vztek.
„A třetí,“ pokračoval Snape tichým tónem. „na chodbách je zakázáno používat kouzla. To je dalších deset bodů, slečno Weasleyová. Ještě jeden přestupek a dostanete trest, je to jasné?“
Ginny zrudla a přikývla, i když její oči zářily zlostí. Zdálo se, že na ní nepůsobil profesorův vražedný pohled a nezačala hořet na místě.
Harry polkl, zíral na podlahu a snažil se netřást zlostí.
Tohle už bylo přehnané! Přeci, k čertu, nic neudělali!
V té chvíli uslyšeli otevírající se dveře a z toalet vyběhl Ron. Náhle se zastavil, když uviděl Snapea.
„Ee… stalo se něco?“ Zeptal se nejistě, pohlédl na učitele, sestru zrudlou vztekem a Harryho zírajícího do podlahy.
„Nic,“ zavrčela Ginny, odvrátila se a přehodila si koště přes rameno. „Pojďme.“
Harry se odvážil zvednout hlavu a téměř okamžitě toho litoval, když viděl Severusův pohled. Byl divný. Ano, byl ledový a vzteklý, ale něco v něm se chvělo a Harry to nedokázal rozpoznat.
Možná, kdyby se podíval lépe, pochopil by, co to je, a zareagoval by jinak a později… by se to nestalo.
***
Když se vrátili do společenské místnosti, Hermiona nebyl nikde vidět. Ginny celou cestu proklínala Snapea, Ron ji podporoval, když se dozvěděl, co se stalo, a Harry se neozýval. Dobrou náladu získal zpátky, až když si všichni tři sedli ke krbu, ohřáli se a zabrali se do řachavého Petra. Byl pátek a naštěstí měli na domácí úkoly celý víkend.
Harry neměl ponětí, kdy se naposledy tak bavili, smáli se a mluvili spolu. Bylo to tak dávno, když takhle trávili prázdniny v Doupěti. Nakonec se společenská místnost vylidnila, Ginny šla spát, a Ron vytáhl kouzelnické šachy a přesvědčil Harryho k několika hrám. Nakonec, když se Harrymu poprvé podařilo vyhrát nad Ronem, přítel prohlásil, že už je pozdě a už mu to nemyslí. Vstal, sbalil šachy a šel nahoru. Harry se protáhl a zívnul. Před krbem bylo tak teplo a příjemně, že se mu nechtělo vstávat a někam se přesunout. Ležel na pohovce a díval se do kroutících se plamenů, připomínajíc si všechny radostné chvíle z dnešního dne. Ale nakonec, když mu oči začaly nesnesitelně těžknout, rozhodl se, že tady přeci nemůže spát a pokusil se zvednout do sedu. V tu chvíli uslyšel, jak se otevřel portrét a pak tlumené kroky. Otočil se a spatřil, jak do místnosti vchází Hermiona. Když uviděla Harryho, neklidně se zastavila a odvrátila hlavu. Ale chlapec už spatřil její zarudlé oči. V náručí držela knihy.
„Och, to jsi ty Harry. Myslela jsem si, že už tady takhle pozdě nikdo nebude,“ zamumlala, dívala se do zdi a evidentně se na něj zdráhala podívat.
„Kde jsi byla?“ Zeptal se zamračeně. „Mysleli jsme, že sedíš v ložnici. Já, Ron a Ginny jsme byli…“
„Já vím,“ přerušila ho náhle, značně ostřejším hlasem. „Viděla jsem vás oknem. Nejen ty potřebuješ chvíli o samotě v Komnatě nejvyšší potřeby. Jen prosím… nezmiňuj se o něm přede mnou.“
„O kom? O Ronovi? Promiň,“ zamumlal, když mu poslala napůl podrážděný a napůl zneklidněný pohled. Viděl její opuchlé oči a stopy slz na tvářích, a ucítil neklid v srdci. Nemyslel si, že jejich hádka byla tak vážná. Zjevně ji Hermiona prožívala hůře než Ron. A oni se celý večer tak skvěle bavili…
„Poslouchej,“ začal, ač nevěděl, co chce vlastně říct. „Jen klid. Ve vztazích… jsou vždycky hádky. Tak to bývá. A není to ničí vina.“
Hermiona se na něj smutně podívala zpoza svých vlasů a pomalu přešla k pohovce, po čemž na ní s povzdechem spadla vedle Harryho. Chlapec se kousl do tváře. Nebyl nejlepší v utěšování.
„O to nejde,“ pověděla tiše. „To jen, že mám pocit, že on… to nebere vážně.“
„Nechce tě poslouchat a vzteká se, když se ho snažíš korigovat?“
Hermiona zvedla hlavu a podívala se na něj široce otevřenýma očima.
„Jak to víš?“
„No protože… ty se snažíš korigovat všechny,“ zamumlal Harry.
„Díky,“ zašeptala.
„Nechci ho omlouvat,“ pokračoval Harry. „Ale měla bys pochopit, že nikdo nemá rád, když se mu říká, co má dělat. Vím, že to myslíš dobře, ale… když si přesvědčená, že máš v něčem pravdu a myslíš si, že je to pro někoho nejlepší, tak si umíněná a… lidi nemají rádi, když je někdo kontroluje.“ Polkl, cítíc stisk v žaludku a připomněl si Severusův pohled.
Hermiona mu věnovala dlouhý, zamyšlený pohled.
„Vím, že máš pravdu, ale i tak… neodpustím mu to, co řekl. Všechno zjednodušuje. Nic jiného neumí. Nenávidím to.“
„Jako teď ty?“ Zamumlal Harry.
„Co?“ Hermiona se na něj překvapeně podívala a zčervenala. Harry se lehce usmál.
„Vždycky jsem si myslel, že umí ještě několik dalších věcí,“ pověděl.
„Ano, například jíst,“ odpověděla dívka a náhle vyprskla smíchy.
„A chrápat,“ dodal Harry.
„A kašle na domácí úkoly.“
„A v řachavém Petru je skutečný mistr.“
Hermiona se zasmála a hluboce si povzdychla, pak se podívala na Harryho s vlídností v oříškových očích.
„Díky,“ zamumlala. „Ale stejně mu neodpustím. Alespoň ne tak rychle. Musí pochopit, že určité věci… by se neměli říkat,“ zakončila, a do jejího hlasu se vrátil smutek. „No, nicméně teď nemám na zítřejší večírek doprovod… Půjdeš semnou? Nechci tam být sama a myslet na Rona… A nechci být zavřená v ložnici.“
Harry zamrkal.
„Jaký večír…?“
A v tu chvíli si vzpomněl. Společné narozeniny Angeliny Johnsonové a Katie Bellové. Úplně na to zapomněl. Pozvali ho už před nějakou dobou, ale neměl zájem ani chuť jít.
„Ee…“ Podíval se na svou přítelkyni, stále se zarudlýma očima a hluboce si povzdechnul. „No dobře. Vlastně to může být i fajn…“ pověděl a snažil se ukázat nadšení a nemyslet na to, jak to vysvětlí Snapeovi. Bude nejlepší to udělat osobně.
Hermiona se rozzářila a vrhla se mu kolem krku.
„Díky, Harry. Jsi skvělý.“
Ano, jen jestli jeho ‚skvělost‘ bude stačit na vysvětlenou Snapeovi? Upřímně o tom pochyboval.
***
Harry se vzbudil v poledne. Šel tak pozdě spát, že když se dostal do ložnice, prostě se svalil na postel a okamžitě usnul. Dokonce se mu ani nechtělo se převléknout.
Posadil se na postel a rozhlédl se. V místnosti nebyl ani Neville, ani Ron. Za oknem se sypal sníh, a obloha byla zatažená. Protáhl se, vyhrabal se z lůžka, a pak zamířil do koupelny. Chladná sprcha ho ihned probudila. Když si oblékal čisté kalhoty, instinktivně sáhl do kapsy těch starých, aby přendal kámen, ale když ho tam nenašel, ztuhnul. V několika vteřinách si ale vzpomněl, že ho přeci včera schoval do kufru a úplně na to zapomněl.
Sakra, a to znamenalo, že zapomněl poslat Snapeovi večerní ‚Dobrou noc‘!
Vyběhl z koupelny, otevřel kufr a začal v něm hrabat. Lehce se usmál, když mu do ruky padla malá, červená krabička. Valentýnský dárek pro Severuse. Byla pravda, že do Valentýna zbývaly ještě dva týdny, ale rozhodl se, že ho obstará dřív. Krabičku koupil posledně v Prasinkách, a to, co bylo v ní… No, jen velmi doufal, že bude mít dost odvahy, aby to Severusovi dal. Lehce odsunul krabičku a sáhl na samé dno kufru, kde nalezl zelený kámen. S vybledlou zprávou.
Harry se kousl do rtu. Snape mu to musel poslat v noci, po tom, co mu Harry neposlal ‚Dobrou noc‘. Zatraceně! Jak na to mohl zapomenout? A co když se o něj Severus celou noc obával?
Ne, zpět. Severus by se o něj celou noc neobával… Ne, určitě ne. Prostě jen… byl překvapený, že mu Harry nic neposlal a chtěl vědět, co se děje. Ano, přesně tak. Severus nebyl jedním z těch, kteří by se o někoho obávali.
Povzdychl si a přemýšlel, co byl mě poslat, když se nakonec rozhodl pro:
A po chvíli ještě dodal.
Byla pravda, že chtěl večer přijít jen proto, aby Severusovi řekl, proč nemůže zůstat, ale přeci přijde.
Schoval kámen do kapsy a v tu chvíli do ložnice vpadl Ron.
„No konečně jsi vstal. Nevíš, kde může být Hermiona? Snažil jsem se napsat esej na Astronomii, ještě před večírkem, ale mám problém. A od večera jsem ji neviděl.“
Harry si povzdechl. Čekal ho dlouhý rozhovor…
***
Když se zastavil před dobře známými dveřmi, byl napjatý nervozitou. Možná by vůbec neměl chodit? Možná měl odmítnout Hermionu? Přemýšlel o tom celý dnešní den, ale pokaždé, když si vzpomněl na ty zarudlé oči, pocítil vinu. Poslední dobou s nimi netrávil moc času, a Hermiona mu vždycky pomáhala, když měl nějaký problém, nemohl by se k ní otočit zády, bez ohledu na to, jak moc ten večer chtěl strávit se Severusem. Přeci budou mít ještě spoustu jiných večeru… ne?
S těžkým povzdechem se dotkl dřevěného povrchu dveří a vešel do kabinetu. Uvnitř ze sebe sundal neviditelný plášť a přešel k dalším dveřím, chvilku se na ně prostě jen díval, a nakonec se rozhodl zaklepat. Cítil se, jako by jedl kamení, které mu teď leželo v žaludku. Dveře se téměř okamžitě otevřely, když se jich dotkl a odhalily vysokou, temnou postavu. Severus měl přimhouřené oči a sevřená ústa, které se zkřivily v upřímnou grimasu, když pohlédl na Harryho.
„Och, nakonec ses rozhodl přijít… jaké překvapení,“ vyplivl, otočil se k Harrymu zády a zamířil ke křeslu.
„Stačilo by obvyklé ‚dobrý večer‘,“ zamumlal Harry a vešel dovnitř. Což o to, očekával, že Severus nebude v nejlepší náladě, ale nemyslel si, že bude až tak nepříjemný…
Muž klesl do křesla a sáhl po poloprázdné sklence. Harry se podíval na láhev stojící vedle. Byla skoro prázdná.
No, to je ještě horší…
„Tak si sedni,“ zamumlal Severus a vypil zbytek sklenice jedním douškem. „nebo tam budeš stát celý večer?“
Harry se zhluboka nadechl a sledoval, jak muž sáhl po lahvi a nalil do sklenky zbytek nápoje.
„Já… přišel jsem jen, abych ti řekl…“ polkl a měl pocit, jako by se jeho hrdlo náhle zúžilo a nedovolilo mu vyslovit jediné slovo. „…že nemůžu zůstat.“
Ruka s lahví zůstala ve vzduchu a pár vteřin se zdálo, že se čas zastavil. Harry se pokusil něco vyčíst ze Severusovi tváře, ale byla skrytá za závojem vlasů. Po chvíli se čas znovu rozběhnul a muž pečlivě postavil láhev zpět na stolek, ačkoliv měl Harry zvláštní pocit, že ji tisknul příliš pevně. Pomyslel si, že by to měl nějak vysvětlit, i když se mu zdálo, že každé další slovo může být jeho poslední.
„Já… dnes je ve společenské místnosti oslava a Hermiona se pohádala s Ronem a poprosila mě, abych s ní šel já. A nemohl jsem odmítnout, protože v poslední době…“
„Zmlkni a jdi.“
Slova, která proťala vzduch, jako by přicházela z daleka.
Harry zavřel ústa a olízl si rty. Snape na něho nekřičel, ani ho neuhodil. Nebylo to tak zlé. Ale něco v jeho hlase ho zneklidňovalo… Nicméně, neměl teď čas nad tím přemýšlet, protože cítil příliš velkou úlevu.
„Omlouvám se,“ zamumlal do podlahy. „Příště zůstanu, slibuju. Chtěl…“
„Jestli chceš tak moc jít, proč tu ještě stojíš?“ Zavrčel Severus, aniž by odvrátil hlavu od krbu a podíval se na něj.
Harry se kousl do tváře. Asi by bylo lepší odejít, než si to Severus rozmyslí. Zjevně se zbytečně obával.
„Tak… se uvidíme pak,“ zamumlal a otočil se ke dveřím. Když byl za nimi, zhluboka si oddechl. Nešlo to tak špatně, jak se domníval. Myslel si, že mu Snape bude vyčítat, že byl s Ginny, ale možná si nakonec sám řekl, že o nic nešlo. Ačkoliv ve světle toho, co se stalo, když měl na sobě kravatu od ní, tak klidný přístup k takovému tématu nebyl Severusovi podobný.
Harry došel ke dveřím vedoucím do chodby, přehodil přes sebe neviditelný plášť a otevřel je, ale než vyšel, zaváhal, když si vzpomněl na mužův divný tón.
Bylo v něm něco… něco, co Harrymu bylo povědomé, ale nedokázal to pojmenovat. Ale zneklidňovalo ho to. Proč se Severus choval tak klidně? Možná by se měl vrátit a… zeptat se ho. Říct mu, že by raději strávil večer s ním, protože to mu vlastně nakonec zapomněl říct…
Zavřel dveře a otočil se. Nicméně po několika krocích uslyšel hlasitý, třaskavý zvuk. Poskočil, zastavil se na místě a díval se na dveře vedoucí do Severusových komnat.
Znělo to jako… jakoby… jakoby někdo rozbil o dveře láhev.
Polkl.
Možná bude lepší… nevracet se. Neměl právě náladu na další… boj.
Po špičkách vycouval ke dveřím, otevřel je, jak nejtišeji dokázal, a zavřel je za sebou stejně opatrně.
Později si se Severusem promluví a vysvětlí mu to. Teď neměl sílu. Ano, později…
***
„Och, Harry, škoda, že nerad tancuješ,“ povzdechla si Hermiona a svalila se na pohovku vedle Harryho. Byla zčervenalá únavou, a její vlasy byly rozcuchané. Posledních patnáct minut strávila s Nevillem, který se zdál být jediným chlapcem, co uměl tančit. Seamus, Dean a ostatní vypadali a chovali se, jako by objevili v lahvích máslového ležáku něco úžasného. Hudba byla tak hlasitá, že Harry sotva slyšel vlastní myšlenky. Měl pocit, že ve společenské místnosti byl celý Nebelvír. Přinejmenším každý od třetího ročníku výš. Byly to poslední narozeniny Angeliny a Katie, protože obě za rok opouštěly Bradavice, a pravděpodobně se rozhodly uspořádat tak bouřlivou oslavu narozenin, aby o ní všichni ještě dlouho mluvili. Harry přemýšlel, jak se jim podařilo přesvědčit McGonagallovou.
Ron a Hermiona spolu dál nemluvili. Ron se bavil na druhé straně společenské místnosti s Lee Jordanem a jinými sedmáky, Ginny v polovině večírku někam zmizela, zřejmě opět proklouzla na schůzku se svým přítelem, a Harry většinu času prostě seděl na gauči a popíjel máslový ležák, o kterém ani nevěděl, že vlastní drží, zatím co sledoval ostatní.
„Mám žízeň,“ zamumlala Hermiona, vzala mu ležák z ruky a pořádně si lokla. Její tváře zčervenaly ještě víc, ale nic neřekla, když Harrymu lahev vracela. „Jsi si jistý, že nechceš tancovat?“ Zeptala se a pozorně se na něj podívala.
„Ne, díky. Jsem v pohodě. Je dobře, že se bavíš.“ Usmál se vynuceně.
„Opravdu jsem to potřebovala,“ odpověděla se zářivým úsměvem. „Díky, že jsi šel semnou.“ Naklonila se a políbila ho na tvář. „Tak já jdu. Když budeš chtít, můžeš se k nám přidat.“ Po těch slovech se zvedla a popoběhla k Nevillovi, který vyhazoval do vzduchu vlastního žabáka.
Harry si povzdechl. Měl už dost hluku, rozesmátých lidí a objímajících se párů. Myslel si, že by bylo fajn, znovu strávit příjemný čas s přáteli, ale popravdě se tu cítil divně. Jako by už dávno přestal do tohoto světa patřit. Zaklonil hlavu, opřel si ji o opěradlo pohovky a zíral do stropu. Další půl hodinu tu prostě jen seděl a pil, dokud se mu nezačaly mlžit oči. Když dopil další lahev, narovnal hlavu a rozhlédl se po místnosti. Z reproduktorů hrála jakási balada, většina lidí tančila u sebe, a počet párů se zdvojnásobil. Harry přejel pohledem dav a snažil se postřehnout Hermionu, ale nikde ji neviděl. Opatrně vstal, odstavil lahev na stolek a vyrazil dopředu, procházejíc mezi tančícími. Když se dostal na druhou stranu společenské místnosti, náhle strnul.
Našel Hermionu. Seděla s Ronem na pohovce a líbala se s ním. No, evidentně se nakonec usmířili… Asi… už tu nebyl potřebný.
Těžce si povzdechl a otočil se, a přemýšlel, co má dělat.
Půjde za Severusem. Ano. Možná ještě není tak pozdě. A nikdo si nevšimne, že je pryč. Vyklouzne jen na chvíli, jen, aby ho viděl.
Vyšel do ložnice, vzal z kufru neviditelný plášť, ukryl ho v kapse a sešel dolů. Podařilo se mu uniknout bez povšimnutí, a když byl v chodbě, přehodil přes sebe plášť a ostražitě sešel schody do sklepení. V polovině cesty si uvědomil, že si zapomněl vzít Pobertův plánek. Doufal, že najednou nepotká Filche nebo nějakého učitele hlídkujícího na chodbách.
Naštěstí se mu podařilo dostat se ke dveřím Severusova kabinetu bez velkých překážek. Zastavil se před nimi a natáhl ruku, aby se jich dotknul, ale… nepohnuly se. Zamračil se a sáhl po klice. Stisknul ji, ale dveře zůstaly zavřené.
Zřejmě tu Severus nebyl. Možná musel jít na nějakou ‚misi‘. Škoda… Tolik ho chtěl vidět. Říct mu, že to byla jedna velká chyba, že s ním měl zůstat, že na ten večírek nechtěl jít.
Povzdychl si a otočil se. Vydal se cestou zpět, tiše našlapoval a přemýšlel, jestli je na něj Severus naštvaný… Vylezl do pátého patra, a tu chvíli se schody pohnuly na druhou stranu a on musel změnit trasu. Když zatočil za roh chodby, musel se rychle zastavit, aby nezakopl a nespadl. Právě šlápl na paní Norissovou. Kočka si odfrkla, odskočila, a vztekle zafuněla.
Harry se rozhlédl po chodbě, hledajíc Filche, ale naštěstí nebyl nikde poblíž. Nicméně věděl, že musí co nejrychleji zmizet, jestliže nechce, aby ta zatracená kočka způsobila poprask.
Ostražitě se vyhnul kočce, která se na něj dívala svýma rubínovýma očima, a pokračoval dál. Ale zvíře šlo za ním.
„Huš! Zmiz odsud!“ Zasyčel, a zrychlil krok. Kočka zamňoukala v odpověď. Zdálo se, že si pamatovala setkání, při kterém se k ní Severus choval tak brutálně. Nejhorší bylo, že dokonale viděla skrz plášť neviditelnosti. Už tolikrát se díky ní dostal do potíží. Musí se jí ztratit!
Zrychlil ještě víc, ale zvíře běželo za ním.
„Odprejskni, ty koule chlupů!“ Zamumlal se zlostí, po čemž začal běžet. Kočka znovu zamňoukala a pokračovala v pronásledování. Harry zahnul za další roh a běžel úzkou chodbou, a díval se přitom přes rameno, aby viděl, jak je od něj paní Norissová daleko. A pak, těsně před dalším rohem, narazil do něčeho, co strachy vykřiklo písklavým hlasem, odrazil se od něčeho měkkého a skončil na podlaze.
Otřásl se, jak se snažil zbavit skvrn před očima, aby viděl.
Byla to Ginny. Zasténala, jak se zvedala z podlahy a s hrůzou zírala na místo, kde ležel Harry. Musel to pro ni být ohromný šok, srazit se s něčím neviditelným. Harry rychle stáhl plášť z hlavy.
„To jsem já,“ zašeptal. Ale ona nevypadala uklidněně. Postavila se a podívala se za sebe široce otevřenýma očima strachem. Harry si všiml, že její blůza byla zmačkaná a byla zapnutá jen na jeden knoflík, rtěnku na ústech měla rozmazanou, vlasy rozcuchané, a na krku se jí rýsovalo několik cucfleků. Och, zřejmě se vracela ze schůzky s Gregem…
„Vstávej,“ vyštěkla tiše, a její hlas se třásl tak, že ho sotva ovládala. „Právě… právě jsem potkala Snapea. Myslím, že mě neviděl, ale určitě mě slyšel. Jdi. Musíme…“
Harry ztuhl, když zaslechl vzdálené kroky. Měl pocit, že mu srdce vyletělo až do krku a žaludek se protočil. Podíval se za sebe a spatřil, jak na ně kočka zírá a hlasitě si odfrkla.
„Musíme se schovat!“ Ginny k němu skočila a zvedla ho na nohy. „Tady!“ Na nic nečekajíc, běžela k nejbližším dveřím do přístěnku. Harry ani nestačil zaprotestovat, když ho vtáhla dovnitř, zamkla za nimi dveře a natlačila je do nejvzdálenějšího rohu v místnosti, třesouc se po celém těle. Ale Harry měl pocit, že se třese víc než ona. Mohl slyšet tlukot svého srdce, které se ozývalo v jeho uších. Rozložil plášť a přehodil ho přes sebe a Ginny, a modlil se ke všem bohům, aby…
Za dveřmi uslyšel zamňoukání a zaškrábání.
„Ne…“ zasténala Ginny, a natiskla se ještě víc ke stěně. Harry nedokázal nic říct.
Kroky se blížily, a každý z nich způsoboval, že měl Harry čím dál větší problémy s dýcháním. Nakonec se zastavily. Oba přestali dýchat.
On ví, že jsem to já! Pomyslel si v panice Harry. Uslyšel hlasité odkýchnutí paní Norrisové a klika se pohnula. Dveře se otevřely s tichým zaskřípěním a objevila se v nich vysoká tmavá silueta. Harry se cítil tak, jako před několika měsíci, když k němu Severus poprvé přišel do přístěnku a vyzařoval ze sebe auru nebezpečí. Tehdy nemohl dýchat. Tehdy měl pocit, že muž změnil celý jeho vesmír. Ale teď se ho bál o mnoho víc než tehdy.
„Pottere,“ zamumlal, přešel dovnitř a sáhl po hůlce, která zapálila svíčku stojící na polici. „Vím, že jsi to ty.“
Harry se chtěl odtáhnout od zdi a projít kolem něj a Ginny asi myslela na to samé. Snape udělal krok do strany. Harry uhnul ještě víc, a shodil koště, které se pomalu sesunulo po stěně s hrozivým hlukem a spadlo na podlahu.
Severus přenesl pohled z ležícího koštěte na místo, kde stáli Harry a Ginny. Natáhl před sebe ruku. Harry viděl dlouhé prsty, jak se přibližovaly víc a víc. Zapomněl, jak se dýchá.
Věděl, že tohle je konec.
Prsty sevřely plášť a přes mužovu tvář přeběhl výraz triumfu. Rychlým pohybem ho stáhnul k sobě a v tu chvíli mu padl pohled na Ginny a Harryho přitisknuté ke stěně… Triumf se změnil v zaskočení tak velké, až měl Harry pocit, že tentokrát to byl muž, kdo zapomněl, jak se dýchá. Jeho rozšířené, černé oči přešly z Harryho zděšené tváře na Ginny po jeho boku a pomalu se přesunuly dolů, přes její rozcuchané vlasy, zmačkanou, téměř rozepnutou blůzu a červeň pokrývající snad i její uši.
Když se temné, planoucí oči vrátily k Harrymu, chlapec v nich spatřil jenom jedno… strašlivou nenávist. Jako by náhle všechno zmizelo a zůstalo jenom zlostné, jedovaté, pekelné znechucení. Jako by se náhle vrátili zpět o několik měsíců, do dne, kdy všechno začalo…
A Harry cítil, jak sklouzává dolů po stěně, protože Severus… jeho Severus se na něj nyní díval tím samým způsobem… jak po celých šest let.