Uplynuly další týdny. Kopce okolo Bradavic pokrylo bílé chmýří, které nehodlalo jen tak roztát. Právě naopak. Leden sebou přinesl ostré mrazy, jinak bylo počasí opravdu krásné. Sníh jiskřil v paprscích slunce posazeného nízko nad horizontem, a blankytně modrá obloha se odrážela od zamrzlého jezera. Občas se pod zamrzlou vodu objevila velká puklina, způsobená Velkou Olihní, jejíž chapadla byla v zasněžené krajině dokonale vidět i z dálky.
Dokonce je Harry viděl i z okna své ložnice. Viděl také na kraji Zakázaného lesa Hagrida se svým věrným psem Tesákem, jenž mu šel vedle nohy. Vždycky přemýšlel, zda někdy Hagrid narazil ve sněhu na dvoje jisté stopy. Ale domníval se, že je Snape důkladně odstraňoval.
Snažil se k té události ještě několikrát vrátit, ale Mistr Lektvarů vždy téma uťal, což Harryho nesmírně nervovalo a vztekalo. Ale vrozená zvědavost, houževnatost a touha po tom, aby zjistil pravdu, ač byla jakkoliv nepříjemná, mu pomohla získat od muže alespoň nějaké informace.
Byla pravda, že školil Notta na Smrtijeda. Byla pravda, že to dělal v Zakázaném Lese, kde ho učil černou magii. Byla pravda, že o tom zpravil Brumbála, a protože byl věrným Smrtijedem, musel se školením souhlasit, a tak dále, a tak dále. Harry o tom všem věděl, ale stále cítil nepříjemný stisk v žaludku pokaždé, když spatřil dvě tečky sunoucí se nocí k okraji Zakázaného Lesa. Nebyl to sice stisk žárlivosti, jako na začátku, ale stisk strachu. Byla pravda, že Snape dodržel svůj slib a nosil sebou větvičku tymiánu, ale i tak to nemohlo Harryho přesvědčit, že se jednou Severusovi nestane něco zlého. Dobrou zprávou bylo jedině to, že Mistr Lektvarů snížil tyto výlety na minimum, což vysvětloval nedostatkem času. Nejdivnější věcí však bylo, že se Severus zdál opravdu podrážděný tím, že mu Harry zachránil život. A dokonce tvrdil, že to ‚celé představení‘ bylo naprosto zbytečné, protože pokud by na tom byl opravdu špatně, šel by za Brumbálem, ale Harry věděl, že by to neudělal. Byl na to příliš hrdý.
První tři dny po té události na něho byl Snape velmi chladný, jako by měl k Harrymu zášť, ale byly i chvilky, kdy se na Harryho díval tak… jinak. Chlapec nebyl hloupý a neočekával žádnou vděčnost, Snape už mu přeci zachránil život tolikrát, že po něm opravdu vůbec žádnou vděčnost nechtěl. To spíš Harry měl ještě několik splátek.
Často si povídali. Harry se snažil uhýbat tématům svázaných se svým otcem, Siriusem a nebo Lupinem, ale nedokázal se nezeptat na Voldemorta a na to, proč se k němu vlastně Severus přidal, ale nikdy se mu nepodařilo dostat odpověď, se kterou by se spokojil, protože Snape často odbočoval od tématu.
Harry byl více otevřený. Pověděl Severusovi vše o dětství stráveném u Dursleyových; o tom, jak se dozvěděl, že je čaroděj; o tom, jak první rok podezříval Severuse, že chce získat Kámen Mudrců (což muž ocenil pohrdavým úšklebkem); o tom, jak se dozvěděl o Tajemné Komnatě. Dokonce přiznal i to, že to Hermiona mu ukradla kůži hřímala a další věci ve druhém ročníku, a ve čtvrtém mu skřítek řekl o jeho zásobách žaberníku, ale uznal, že mu neměl říkat o tom, že to on a Hermiona vysvobodili Siriuse ve třetím ročníku. Tiráda, která poté vypukla, byla nepopsatelná, a na následné hodině Snape nemeškal a připravil Hermionu o dvacet bodů za perfektně uvařený lektvar a Harryho o třicet za „podvádění a švindlování“, protože jeho lektvar „byl příliš dobrý na to, aby ho mohl uvařit sám!“. Ve světle těch událostí Harry uznal, že mu nebude vyprávět o tom, jak ho opravdu uviděl tenkrát na schodech, když Severus v pyžamu bloudil po chodbách a přesvědčoval Moodyho, že „tady někde je Potter! Potter ve svém neviditelném plášti!“, a ani mu neřekl o tom, že ve třetím ročníku jeho hlava opravdu byla v Prasinkách bez povolení. I když měl podezření, že si Severus pravděpodobně pravdu domyslel. Ale nebyla přeci jeho vina, že se vždy dostával do problémů! To problémy vyhledávaly jeho.
Samozřejmě, kromě rozhovorů, Snape občas pomáhal Harrymu s učením a pokaždé, když to udělal, chlapec cítil ve svém nitru cosi teplého a nezvykle příjemného. Vždycky snil o někom… starším. Někom znalém, na koho by se mohl vždycky obrátit s jakýmkoliv problémem, a necítil by se při tom hloupě. Na krátký čas tím někým byl Sirius. Ale teď, když ho nebylo…
Byla pravda, že si Snape občas nemohl odpustit jízlivé komentáře na téma jeho vědomostí a dovedností, ale Harry věděl, že prostě takový je a dávno se tím už přestal trápit.
Jednou, po mimořádně intenzivním sexu, Harry sebral odvahu a zeptal se Snapea na heslo do jeho komnat, že by ho ‚mohl někdy překvapit‘. Ale muž řekl, že nepozvané potká mimořádně bolestivé zakletí a téma uvízlo ve slepé uličce. Harry si však přísahal, že ho z něho jednou dostane. Koneckonců, co by bylo větším důkazem důvěry, než dát někomu heslo do svých komnat?
Škola se rozjela naplno a Harry měl pocit, že má ze dne na den stále více učení. Učil se a učil, ale učení, místo aby ubývalo, jen přibývalo, což se zdálo nemožné. Pravděpodobně to byla vina vší té magie, která visela ve vzduchu. Deformovala realitu. Přinejmenším co se domácích úkolů týkalo.
Zdálo se, že z Rona a Hermiony se oficiálně stal pár, tudíž byla Hermiona povinná zacházet se svým přítelem lépe a pomáhat mu v hodinách, ale místo toho se stala ještě více náročnější, tvrdíc že „nebude chodit s pitomcem“. Takže Ron a Harry občas leželi nad učením pozdě do noci, zatím co ona švitořila s Ginny. Ale Ron se, z nějakých nesrozumitelných důvodů, omezil pouze na nadávky pod vousy, a když ho Hermiona poprosila, aby si s ní opakoval, tak zapadl hluboko do křesla, že mohl Harry vidět jen horní část jeho rudé čupřiny a zrudlé uši.
Samozřejmě to nezůstalo bez povšimnutí ostatních studentů. Levandule Brownová se stala náhle velmi chladnou a neustále se navážela do Hermiony, Ernie McMillian přestal zdravit Rona na chodbách „čus“ a zmijozelové měli nové téma k vtipkování. Hlavními tématy jejich hlasitých rozmluv na chodbách a ve Velké síni bylo: „Cituje ti Grangerová z učebnic i v posteli?“, „Začal si už Weasley schovávat peníze pro další generaci rusovlasců?“, „Budou se vaše děti jmenovat Slečna-Vím-Všechno a Weasley-je-náš-král?“, „Připojí se k vám někdy i Potter?“ a „Nebojí se Weasley, že jeho děti budou víc podobné Potterovi, než jemu?“.
Ron vypadal, že to zvládá docela dobře, dokud jednoho dne nepotkal na chodbě Zabiniho a ten se ho zeptal, jestli si nechce vydělat nějaké peníze. Na Ronův užaslý pohled řekl, že dá všechno co má za to, že Ron neviděl ani okraj kalhotek Grangerové.
Tentokrát to Ron nevydržel a udeřil Zmijozela pěstí, a Harry a Neville ho od něho sotva odtáhli. Naštěstí nebyl poblíž žádný učitel, ale Zabini, který skončil s podlitým okem, vyhrožoval Ronovi, že za to zaplatí.
Následujícího dne během oběda, kdy Hermiona šla do knihovny, Ron odtáhl Harryho stranou a pověděl mu, že se cítí nějak divně a že ho něco svědí na kůži. Jen co to dořekl, poškrábal se po pažích, na hrudi, krku a všem, na co dosáhl, až mu na kůži zůstávaly bílo-červené fleky.
Harry si okamžitě domyslel, čím to bylo a zatáhl přítele k madam Pomfreyové. Bohužel jim ošetřovatelka sdělila, že mast na tento typ problému nedávno vypotřebovala a může mu dát jedině něco, co dočasně zmírňuje příznaky. A jestliže chce, může požádat profesora Snapea, který má většinou náhradní mast.
Ron samozřejmě rychle prohlásil, že nechce, obrátil do sebe nějaký lektvar a zatím co se ještě čas od času někde poškrábal, opustil nemocniční křídlo a při tom vymýšlel druh mučení Zabiniho, jakmile ho přestane všechno tak zatraceně svědit.
„Pojďme za Snapem,“ řekl Harry v polovině jeho proslovu.
„…a pak ho chytím a přivážu toho zatraceného idiota… CO?“
„Ke Snapeovi. Pro tu mast. Přeci jsi slyšel, co říkala Pomfreyová. Ten lektvar ti pomůže jen na chvíli.“
Ron se na Harryho podíval, jako by mu náhle narostl ocas. Na konci rozdvojený.
„Zbláznil ses? Myslíš, že mi ten netopýr cokoliv dá? Jen se mi vysměje a pěkně si to užije. A odebere nám body za to, že jsme ho vyrušili.“
Harry protočil oči.
„Je to učitel, Rone. Musí ti pomoct.“
„Ha ha. To měl být vtip, že? Snape mi má pomoct, co? Ha ha. Velmi vtipné.“
„Chceš si radši rozdrásat kůži?“ Harry se nevzdával. „Tak pojď. Přece tě nesežere.“ Popadl ho za rukáv a začal ho táhnout ke sklepení.
„Nikam nejdu. Nech mě.“ Ron se najednou zastavil a trhl rukou.
Harry pocítil podráždění. Proč ten pitomec nic nechápe? Přece Snape je… Snape. Jo. Pořádný bastard, kterého všichni nenávidí. Občas na to zapomínal.
„Radši se chceš ukázat Hermioně v takovém stavu?“
To byla rána pod pás. Ale efektivní.
„N-no, dobře. Ale zeptáme se jen jednou. Jakmile řekne ‚ne‘, tak zdrháme.“
Harry se usmál a táhl svého přítele po schodech dolů. Když se objevili před dveřmi do kabinetu Mistra Lektvarů, v poslední chvíli se zastavil, aby se jich nedotknul dlaní, tak jak to vždycky dělal. Postrčil Rona dopředu a řekl mu, aby zaklepal. Ryšavec dvakrát poklepal na dřevěný povrch a po dvou vteřinách prohlásil:
„No, není tady. Jdeme.“
Nicméně když uviděl Harryho obličej, otočil se zpět a s povzdechem znovu zaklepal, tentokrát hlasitěji. Po chvíli uslyšeli kroky a dveře se otevřely.
„Weasley?“ Ve Snapeově hlase znělo zároveň překvapení i podráždění. Když se dveře otevřely více, Severus postřehl, že za Ronovými rameny stojí Harry. Jeho černé obočí se zamračilo. „Pottere? Co chcete?“ Zavrčel svým nejhlubším neodpornějším tónem.
„Ee, pardon, omyl,“ zamumlal tiše Ron a chystal se odejít, načež ho Harry chytil za hábit a zarazil ho na místě.
„Profesore,“ začal a viděl, že Ron by si radši spolkl vlastní jazyk, než aby se odvážil Snapea o něco poprosit. „Studenti vaší koleje vsypali Ronovi něco do dýňového džusu a teď ho všechno svědí. Madam Pomfreyová řekla, že jen vy na to máte mast.“
Severusovi oči se zúžily.
„Och, jaká tragédie,“ řekl s pomstychtivým úsměvem na úzkých rtech. „Bohužel to pan Weasley bude muset vydržet, protože jsem zrovna nedávno vypotřeboval celou sklenici.“
„No, to je škoda,“ zamumlal Ron a pokusil se znovu utéct, ale Harry ho znovu uzemnil.
„Ale Ron ji opravdu potřebuje,“ řekl naléhavě Harry, a viděl na sobě pohled ostrý jako skalpel. Podíval se na muže s prosbou v očích, bezhlasně říkajíc ‚prosím‘.
Snape se ušklíbl a pohlédl na Ronovu rozdrásanou kůži na pažích.
„Ačkoliv…“ začal takovým tónem, jakoby ze sebe každé slovo musel násilím vypudit. „…možná ještě trochu zůstalo. Počkejte.“
Po těchto slovech se otočil a zavřel jim dveře před nosem. Harry rychle nabral neutrální výraz, když se na něj Ron otočil s vyvalenýma očima a tvářil se, jako by se dozvěděl, že byl vybraný do národní reprezentace Famfrpálu.
Ale než mohl otevřít ústa a cokoliv říct, ve dveřích se objevil Snape a vrazil jim do rukou zakorkovanou, nedotčenou sklenici.
„Použijte to dvakrát denně,“ dostal ze sebe s obtížemi, jako by mu každé slovo řezalo hrdlo. „A pokud něco zbude, zaneste to na ošetřovnu. A už mě neobtěžujte.“
Než zavřel dveře, Harry mu věnoval zářivý úsměv. Severusovi oči se na moment rozšířily a pak zmizely za dřevěným povrchem dveří.
Ron byl v takovém šoku, že se ozval až tehdy, když se dostali až před třídu přeměňování, a prohlásil, že Snape má dnes asi Den-Dobrých-Skutků.
Harry neodpověděl, ale cítil uvnitř sebe velkou radost, nicméně se domníval, že kdyby si dovolil se usmívat, bylo by to příliš nápadné.
***
Sex.
No, těžko lhát, že to nebylo to nejdůležitější. Harry už dávno přestal počítat, kolikrát během celého týdne na to myslel. A občas i celý den. Kdekoliv, kde se dalo. A kdykoliv.
Oba byli zcela závislí na sexu. Ale Harrymu připadalo, že Snape ještě víc. Ačkoliv sám nedokázal přestat myslet na sex ani během jídla nebo o hodinách. Z toho vyplývalo, že když se nemohl setkat se Severusem, musel si to udělat sám, protože měl pocit, že jestli to neudělá, tak exploduje.
Mimo to, občas tušil, že muž se potýkal s ještě větší potřebou. Stačilo, když Harry dostal jednu krátkou zprávu Přijď! A hned věděl, v jakém je Snape stavu. Věděl, že jakmile překročí práh jeho komnat, okamžitě bude sražen na podlahu nebo přišpendlený ke dveřím a bude tak ošukán, že následující den bude mít problém s chůzí.
Občas na něj Snape čekal už se spuštěnými kalhotami a penisem připraveným, takže Harry beze slova padl na podlahu a spolkl celou jeho délku, cítíc na sobě mužovi lesknoucí se černé oči, tak jako by nikdy neměl dost a vše mu bylo málo…
Harry miloval lízat a sát Severusova měkká, kulatá varlata, protože muž při tom vydával hlasité steny, až Harry neměl daleko k tomu, aby se z nich udělal. Po nějaké době už Snape sám nadzvedával penis, dávajíc tak Harrymu větší přístup k tomu citlivému místu, a chlapec se naučil používat jazyk tak dobře, že někdy stačilo jen pár olíznutí, aby na jeho vlasech přistálo husté sperma, jako nějaký exkluzivní šampon.
Jeho největším problémem bylo to, že byl celou dobu plně vzrušený. A zvlášť, když měl hodinu Lektvarů a nemohl se podívat na svého Mistra Lektvarů, aniž by měl vzrůstající napětí v dolní části těla, zatím co muž pomalu procházel třídou a sledoval každého svým přísným pohledem. Vždy s tím měl problémy, ale v poslední době se ten problém stal ještě víc napnutý. Nebo spíš rostoucí. A ani nepomáhalo myšlení na žabí mozky, nebo na exkrementy mantichor. Jeho mysl pronásledovala jen jediná vize, v níž ho ten vážný muž, kterého se všichni báli, ještě před nedávnem líbal na tvář nebo mu nedočkavě šeptal do ucha, že ho „ojede tak, že si nebude moct sednout“, přičemž se začal nekontrolovatelně chvět a při sekání mandragorových kořenů měl velké potíže, aby si neusekl vlastní prsty.
Harry mnohokrát přemýšlel, jestli je to normální. Tedy, jestli to tak mají všechny páry, jestli myslí na to, kdy a v jaké pozici to budou dělat. Jednou nebo dvakrát se na to snažil zeptat Rona, ale přítel se na něj jen podíval, rozpačitě se usmál, a zamumlal něco ve stylu: „Víš, jaký jsou holky…“
Harry nevěděl. Mohl se jen domnívat. Předpokládal jen, že nechtějí sex tak často jako chlapci. Že když je v páru dívka, sex se automaticky sníží na nezbytné minimum. A dospívající kluci na to myslí pořád. A pokud je množství testosteronu v nějakém páru dvojnásobné, sex se stane číslem jedna. V heterosexuálních párech se většinou dívky brání pohnutkám své mužské polovičky, a když se potká muž s mužem, není nikdo, kdo by těm pohnutkám bránil a vede to k věčnému, nepřestávajícímu výbuchu.
Vlastně se kvůli tomu občas setkávali mezi hodinami v jednom přístěnku ve druhém patře. Nic se nemohlo rovnat tomu dráždivému vzrušení, když Harry vyběhl ze třídy a přečetl si zprávu Přístěnek. Hned!, vymluvil se na to, že jde na záchod, doběhl na určené místo, kde na něj už Severus čekal. Nemarnili čas zbytečným rozhovorem, občas neprohodili ani slovo. Muž ho prostě přitiskl ke stěně, dýchal mu do ucha a drtil ho svými dlaněmi, jako kdyby po něm toužil natolik, že by ho mohl rozdrtit v prach. Někdy měl Harry poškrábanou tvář od drsné kamenné stěny přístěnku nebo od hrubého povrchu dveří, ale Severus vždy pečlivě odstranil všechny stopy a nechal jen ty neviditelné všem očím.
Po nějaké době mu začal i Harry posílat takové ‚pozvánky k setkání‘. Mistr Lektvarů se nedostavil vždycky, ale když už to udělal, vždy přišel s určitou nonšalantností, jako kdyby se snažil předstírat, že se tam objevil úplně náhodou. Ale když přirážel do Harryho, dělal to s takovým zápalem, že pokaždé musel Harry velmi přemýšlet, jestli má vůbec pozvání poslat zas.
Ale i tak to udělal.
***
Sakra!
Neměl by se na něho dívat. Cítil, že je tvrdý a to už za deset minut začínaly Lektvary!
Povzdychl si a znovu se podíval na Severuse sedícího u učitelského stolu.
Ještě nikdy to nedělali před Lektvary… Vlastně sám nevěděl proč. Domníval se, že určitě existuje nějaký důvod, ale v téhle chvíli neměl zájem o tom přemýšlet. Měl zájem jen o jedno.
O to! Do háje se vším!
„Něco jsem zapomněl,“ zabručel na Rona a Hermionu, a vstal od stolu. „Jděte beze mě. Doženu vás.“
Nečekaje na odpověď vyskočil ze svého místa ve Velkém Sálu a cítil na sobě pohled temných očí. Jakmile prošel dveřmi, vsunul ruku do kapsy, stiskl kámen a poslal:
Přehodil si tašku přes rameno a běžel do druhého patra. Vklouzl do přístěnku a zapálil svíčku stojící na polici.
Odhodil tašku do rohu a opřel se o stěnu, přemýšlejíc, zda se Severus objeví. Zíral na dveře jako jestřáb, slyšel tlukot vlastního srdce, a krev proudící jeho tělem a kumulující se v podbřišku, jak si představoval, co budou dělat.
Cítil, jak se jeho ruce třesou netrpělivostí. Musel se na chvíli zabavit. Pečlivě stáhl kalhoty na boky a dotkl se vlastního teplého penisu, cítíc okamžité mrazení v bedrech.
Och, radši by to neměl dělat! Ne, bylo lepší počkat na ty dlouhé prsty, které se zanedlouho ovinou okolo něho a…
Klika se pohnula a Harry cítil, jak jeho srdce vyskočilo do hrdla. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Severus.
„Pottere. Uvědomuješ si, že musíme být oba za chvíli na hodině?“ Zeptal se šeptem, stál přímo u dveří, nepřibližujíc se ke chlapci, ačkoliv jeho přimhouřené oči putovaly po Harryho těle, a nejdéle se zastavily na čím dál větší a výraznější erekci. „Možná po Lektvarech…“
„Máme ještě celých sedm minut,“ zašeptal ostře Harry, přiblížil se k Severusovi a podíval se nahoru na jeho tenkou linii úst. Muž se trochu zachvěl a olízl si rty. Jeho oči se leskly ještě něčím jiným, než světlem svíce. „Když si pospíšíme…“ mluvil dál Harry s tím samým odvážným úsměvem na rtech. „…budeme tam dřív než ostatní.“
Nečekajíc na odpověď, se kterou se zřejmě Severus potýkal, sáhl po jeho zipu a rozepnul ho. Vsunul dlaň do kalhot, stiskl prsty okolo teplého penisu a vytáhl ho. Byl tak pevný a těžký. Dokonalý.
Pomalu, téměř lenivě, přejel dlaní po jeho délce, napjal předkožku a užíval si pohled na hluboké zamračení blaha, které se objevilo na Severusově tváři. Muž přivřel oči a povzdychl si. Harry přejel rukou zpět a cítil pod prsty tvrdé, pulzující žíly. Zaťal prsty, přesunul tvář k Severusově uchu a zašeptal:
„Chci tě cítit v sobě…“
Stalo se to během vteřiny. Muž ze sebe vydal hlasité, téměř zvířecí zavrčení, otočil ho a přitiskl na stěnu. Harry za sebou slyšel zvuk trhané látky a po chvíli zjistil, že to byla jeho košile. V té samé chvíli ucítil horké, divoké polibky na svém krku a ramenou a pak kluzkou erekci, která se do něj zarazila tak prudce, až na chvíli ztratil dech. Než stačil ty dva pocity zpracovat, přidal se k nim další. Chladná dlaň se obalila kolem jeho horkého penisu. Pohybovala se po něm v rytmu přírazů. Tiskla ho a masírovala mu varlata. A orgasmus z něj vytáhla téměř silou.
Udělali se téměř ve stejné chvíli. Harry první, škrábal kamennou stěnu a tisknul k ní horké rty. Snape o chvíli později, těžce dýchajíc a tisknul zuby do Harryho ramena.
Chvíli byly jedinými zvuky v místnosti dva nerovné, mělké dechy. A po chvíli se ozval ochraptělý šepot Mistra Lektvarů:
„Jdeme pozdě.“
Harry odtáhl tvář od stěny a narovnal si křivé brýle.
„He?“
„Seber se, Pottere.“ Mužův hlas byl už úplně vyrovnaný. Jak se mohl taky rychle uklidnit? A po něčem takovém? Harry měl nepříjemný pocit, že se na místě rozplyne. „Reparo,“ zamumlal Severus a Harry ucítil, že jeho košile byla opět v jednom kuse. „Jdu první. A ty se objev za pět minut.“
A byl pryč.
Harry se odtáhl od stěny a opřel se o ni zády, zrychleně dýchal a snažil se uklidnit. Stehna se mu třásla a byl zpocený. Věděl, že jeho tvář musí vypadat jako malinový džem.
Natáhl si kalhoty, zastrčil do nich košili, pevněji uvázal kravatu a pokusil se uhladit si vlasy. Cítil se tak neuvěřitelně uvolněně a šťastně, že mu vlastně bylo všechno jedno, bylo mu jedno, jestli se zpozdí o patnáct minut nebo půl hodiny.
Přeci mu za to Snape nic neudělá…
Jeho myšlenka však byla zničena, jakmile překročil práh třídy. Podíval se na hodiny visící na stěně a uvědomil si, že se zpozdil o dvacet minut, když k němu dolehl kousavý hlas Mistra Lektvarů:
„Ach, pan Potter. Jaké překvapení… Pokud máte důležitější práci než objevení se na mé hodině včas, můžete se k ní vrátit.“
Harry cítil, jak mu spadla čelist.
„J-já…“ Vydutal a cítil na sobě pohledy všech studentů nacházejících se ve třídě. Zmijozelové byli jasně pobavení a Nebelvíři rovněž. Jen Ron, Hermiona a Neville se na Harryho dívali se zamračením.
„Možná začneme odebíráním Nebelvíru,“ učitel se podíval na hodiny a chvíli čekal. „No, nyní je to už dvacet jedna bodů za zpoždění. Mimo to, dalších deset bodů za neupravený vzhled a kus nezastrčené košile.“ Harry se bleskově podíval dolů a upravil si košili, cítíc ve svém srdci rozpaky a hlavně hněv. „Možná vás to naučí chodit na mé hodiny včas, Pottere. Byli bychom vám nesmírně vděční, kdybyste nám pověděl, co tak vážného vás zdrželo.“ Mužova tvář měla nyní výraz satisfakce a Harry cítil, že se začíná třást vztekem.
Jak se opovažuje? Ten hnusný, hrubý, pomstychtivý…
Musí něco vymyslet. A to rychle!
„Ee… No já… já… no…“
Severus lehce naklonil hlavu a zeptal se, rozhlížejíc se po třídě:
„Zná někdo tento jazyk? Myslím, že potřebujeme tlumočníka.“
Zmijozelové vybuchli smíchem. Seamus a Dean také. Dokonce i Parvati a Levandule se kousaly do rtů.
Na Harryho tvářích se objevil ruměnec ponížení. Ještě před chvílí ho ten zkurvysyn píchal, přirážel do něj svým penisem, jako by to byla ta nejlepší zábava pod sluncem, a teď se mu posmíval před celou třídou. Harry vibroval vztekem a sotva se držel, aby po něm nehodil kletbu.
„Sednout, Pottere. A příště už se nezpozděte.“
„Nebojte se, profesore. Už se nezpozdím na žádnou hodinu,“ vyplivl ze sebe Harry hlasem plným hořkosti a hořícího hněvu.
Severus se zamračil.
„A dalších deset bodů za tón, pane Pottere.“ zavrčel. „A teď klid.“ zasyčel stranou k smějícím se Zmijozelům, kteří se ihned utišili.
Harry šel k lavici a sedl si vedle Rona. Jeho dlaně byly tak pevně zaťaté v pěsti, že měl problém s jejich narovnáním.
Věděl, že ho Snape nemohl nechat jen tak být, ne před celou třídou, ale nemusel být tak hnusný! Vypadal, jako by byl na Harryho naštvaný, že se zpozdil na vlastní hodinu.
Takový bastard! Ať se mu jen pokusí poslat zprávu o setkání! Jen ať si to zkusí…
***
Severus to zkusil. O dva dny později.
Když Harry šel do přístěnku, celou dobu si říkal, že tam jde jen proto, aby mu pověděl, co si o něm myslí!
Tiše za sebou zavřel dveře a podíval se na postavu zahalenou stínem v rohu místnůstky. Sledoval ho jako dravec.
„Mám teď Dějiny. Nemůžu se zpozdit,“ řekl chladně a ignoroval své hlasité bušení srdce. „Jen jsem ti to chtěl říct.“
Otočil se a sáhl po klice, ale v tu samou chvíli se kolem něj něco mihlo a dveře červeně zazářily. Věděl, co to znamená.
„Pusť mě ven,“ zavrčel a zatáhl za kliku, i když věděl, že je to zbytečné. „Mám hodinu. Opravdu se nemůžu zpozdit.“ Snažil se, aby to znělo přesvědčivě, ač si nemyslel, že to tak skutečně znělo. Každý věděl, že Binns by si ničeho nevšimnul, i kdyby se na hodině neobjevil ani jeden student.
V odpověď uslyšel z rohu jen pohrdlivé odfrknutí.
To v něm protrhlo přehradu.
Otočil se na patě a vyplivl ze sebe jedním dechem:
„Jak semnou můžeš takhle zacházet? Bylo to tak odporné, že to nemůžu dostat z hlavy! Jsi špinavý, ničemný, sprostý, odporný, hnusný, podlý bastard!“
Severus k němu udělal krok a vyšel ze stínu. Usmál se takovým způsobem, až se Harrymu zamotala hlava a podlamovaly se mu kolena, a srdce a žaludek si vyměnily místa. Černé oči se leskly ve tmě.
„Celý já,“ zašeptal ochraptěle Snape a než Harry stačil nabrat dech, jeho košile už byla rozervaná a on sám byl pohlcen chamtivými ústy a dlaněmi.
Penis do něj vklouzl až po varlata. Třesk rozbíjejících se brýlí o kamennou podlahu. Steny míchající se v kakofonii dechu, mručení a vzdychání. Ústa šeptající mu do ucha takové věci…
Ano, opravdu byli závislí.
Na sobě.
***
Ležel v temnotě na posteli a snažil se najít takovou pozici, aby ho bolest v zadku tolik netrápila. Nebýt té zatracené kravaty!
Když se zorientoval, měl ještě čas ji stáhnout a utéct. Proč to neudělal?
Stále byl trochu roztřesený a srdce, k jeho podráždění, se nechtělo uklidnit. Ozvěna hurikánu, který mu přetočil všechny vnitřnosti, o sobě dávala znát pulzováním v jeho spáncích, třesoucíma se rukama a vzpomínkami vířícími mu v hlavě.
Znovu se přetočil na bok a zasténal bolestí. Nejen kvůli pulzujícímu zadku. Měl pocit, že každé místo na jeho těle bylo napjaté a rozbolavělé. Ani nevěděl, kolik má modřin. Díky těm šrámům vypadal a cítil se, jako by utekl z bitvy.
A vlastně nebyl daleko od pravdy.
A všechno jen kvůli té zatracené kravatě!
Harry si přivázal kravatu kolem krku a podíval se do zrcadla. Ano, černo-červené pruhy dokonale pasovaly k červené košili a černým kalhotám. Dokonce ani nevěděl, že má kravatu v takových barvách. Ale byla v jeho kufru, to znamenalo, že patřila jemu.
Někdy, když šel za Severusem do sklepení, například o víkendu, musel vykládat svým přátelům, že se chystá na rande se svou ‚záhadnou vyvolenou‘. A nemohl jít na rande jako vagus, ať už chtěl nebo ne, musel si vzít něco jiného než normální džíny a košili.
Když vyšel ze společenské místnosti a sešel o několik pater níž, přehodil přes sebe neviditelný plášť a namířil do sklepení. Vklouzl do kabinetu Mistra Lektvarů, sundal ze sebe plášť a zaklepal.
Dveře se samy otevřely. Harry vešel do komnaty a spatřil Severuse, sedícího ve svém oblíbeném křesle jak naléval do sklenice jantarovou tekutinu.
No, ano. Harry si už před nějakým časem všiml, že Snape měl nejraději tento nápoj. A alkohol obecně. Pil téměř každé setkání. Ale Harry se tomu nedivil. Domníval se, že kdyby měl takovou práci jako Severus, který musel riskovat svůj život a dělat všechny ty hrozné věci, také by na to chtěl zapomenout, a jaký je lepší způsob než si vymazat paměť alkoholem? Kromě kouzla Obliviate, samozřejmě. Každopádně, kdyby potřeboval, měl po ruce lektvary na vystřízlivění.
Harry za sebou zavřel dveře a široce se usmál, když na něj Severus pohlédl zpoza sklenice.
„Dobrý večer, Sever…“ prudce se zastavil, když jeho pozornost přitáhla jakási záře vyzařující z jeho hrudi. A nejen jeho pozornost. Severus přimhouřil oči a zíral na tu krvavě červenou kravatu. Harry se podíval dolů a zasténal. Oh, kurva.
No, úžasné. Teď už si vzpomínal, odkud měl tu kravatu.
Od Ginny.
Červená z radosti a vzrušení a černá od hněvu a strachu.
Rozšířenýma očima sledoval, jak kravata začala blikat a objevily se na ní černé pruhy.
Klid. Snape přeci neví, co je to za kravatu. A bude nejlepší, když to tak zůstane.
Šel ke křeslu a sedl si, a stále na sobě cítil mužův zvědavý pohled. Poměr mezi barvami byl znovu takový jako na začátku.
„Co to je, Pottere? Opět nějaká zaonačená metafora?“
„Ne, je to jen kravata, která ukazuje náladu,“ řekl Harry a snažil se co nejrychleji odbočit od tématu.
Snape zvedl jedno obočí.
„Chceš mi tím něco naznačit? Přeci dobře víš, že nepotřebuji něco takového, abych věděl, v jaké jsi náladě. Tvá tvář to ukazuje až příliš jasně.“
Harry se kousl do rtu.
„Nechtěl jsem ti tím nic naznačit. Prostě jsem si jí vzal, náhodou. Dostal jsem jí jako dárek a úplně jsem na to zapomněl. A mimochodem, ten včerejší test z protijedů byl opravdu zákeřný…“
Ale Snape ho neposlouchal. Stále se díval na kravatu přimhouřenýma očima, a ta se stávala tmavší a tmavší. Harry cítil, jak jeho srdce zrychlilo.
Přeci není až tak chytrý, aby si vše domyslel!
„Dárek, říkáš?“ Řekl to takovým způsobem, až sebou Harry neúmyslně trhnul. Ten tón neznamenal nic dobrého. Znamenalo to jediné, že Snape něco tuší…
„Příště bys mě mohl varovat, než nám dáš neohlášený test,“ pokračoval Harry tím samým tvrdohlavým hlasem, ač koutkem oka viděl, že jeho kravata úplně zčernala.
„Hmmm,“ zamumlal Severus, a naklonil hlavu. „Kravata, která ukazuje tvůj strach… Jaký bezcenný, kýčovitý dárek. Opravdu, Pottere… jaký přítel by ti dal takový dárek?“
Harry znal ten pocit. Bující hněv na dně žaludku. Vzdouval se a rostl. Oslepoval ho.
„Není to bezcenný dárek! Ani kýčovitý! Ginny by nikdy…“ Harry se ušklíbl a kousl se do jazyku, ale už bylo pozdě.
Teplota prudce klesla a Harry měl pocit, jako by někdo otevřel okno a vpustil dovnitř mrazivý, ledový vítr.
Snapeovi rysy se zostřily a v očích mu zaplálo cosi ledového. A velmi nebezpečného.
„Okamžitě to sundej,“ vycedil nezvykle tichým a hrozivým hlasem, a pevněji stisknul prsty kolem sklenky. Vypadal kontrolovaný, ale bylo to jen zdání. Harry ještě neviděl tak mrazivý pohled. Zdálo se, že muži pod kůži plane oheň. Klouby jeho zaťaté dlaně okolo sklenky zbělaly.
Harry samovolně zapadl hlouběji do křesla.
„Ale je to jen…“
„Bez diskuzí!“ Snapeovo naštvané zasyčení bylo ještě horší než hlasitý křik.
Harry si povzdechl, sáhl po kravatě, uvolnil ji a přetáhl přes hlavu. Pokud mu tak vadí, prostě ji schová. Nechtěl začít večer hádkou.
Ve chvíli, kdy začal kravatu skládat se záměrem schování ji do kapsy, spatřil, že muž sáhl po hůlce a natáhl k němu ruku.
Pochopení zasáhlo Harryho tak náhle, až se jeho oči prudce rozšířily.
Snape ji chtěl zničit! Jeho dárek! Dárek, který dostal od Ginny!
„Přeci je to jen hloupá kravata,“ zamumlal, stiskl zuby a cítil, že se mu začíná v žaludku hromadit hněv a pomalu nad ním přejímá kontrolu.
„Zmlkni a dej mi to,“ zasyčel Severus, nastavil v očekávání ruku a stále zíral na ten pruh červeno černé látky.
Harry se podíval na kravatu v dlani.
Tohle bylo divné. Snape se choval jak posedlý. Nebude poslouchat někoho takového.
„Ne,“ řekl tiše, téměř vzdorovitě. Rozvinul kravatu a přehodil si ji znovu přes hlavu.
Sotva měl čas podívat se Snapeovi do tváře, která v tu chvíli stala smrtelně bledou, když mu splynuly na rty slova kletby a dlaň držící hůlku se vysunula dopředu.
„Accio kravata!“
Léta trénování famfrpálu a unikání před Smrtijedy se vyplatily. Když viděl záblesk žlutého světla, Harry instinktivně vyskočil na podlahu a skácel se za křeslo. Přetočil se, přistál na kolenou a díval se na Severuse nevěřícím pohledem smíchaným s hrůzou.
„Incarcerous!“
K Harrymu zamířilo několik světel, a tak se chlapec rychle přetočil a schoval se za křeslo.
„Co to vyvádíš?!“ Vykřikl ze svého dočasného úkrytu. „Chováš se nerozumně! Jak můžeš jenom kvůli tomu…“
Nicméně to nedokončil, neb byl přerušen další kletbou:
„Depulso!“
Křeslo odletělo do rohu, udeřilo do knihovny a knížky se rozsypaly na podlahu. Harry odskočil na stranu ke dveřím a snažil se vytáhnout z kapsy kalhot hůlku.
Otočil hlavu akorát ve chvíli, kdy se k němu natočil Snape, naklonil se, převrátil stůl a s ním i láhev, odsunul ho z cesty a křikl:
„Flagello!“
„Protego!“ Křikl Harry na poslední chvíli a odrazil kouzlo, které trefilo další knihovnu a rozsekalo knihy v ní na malé kousky. Vzduch byl plný vznášejících se papírků.
„Ty zatracený spratku!“ Zařval Snape. Vypadal, jako by nad sebou úplně ztratil kontrolu. Byl rudý vztekem, a jeho oči plály ledovým ohněm, který Harrymu spaloval vnitřnosti a vyvolal v něm ještě větší odpor. „Okamžitě mi ji dej! Flagello!“
Tentokrát byl záblesk značně silnější. Harry znovu vyčaroval štít, ale ve chvíli, kdy se do něj Snapeova kletba trefila, uviděl, že byl příliš slabý. Snažil se ho udržet, ale řezná kletba pronikala hlouběji a hlouběji, dokud…
Štít se prolomil. Harry se přikrčil a ucítil na tváři pálící ránu. Něco za ním explodovalo, ale on viděl před očima jen tančící jiskry. Chytil se za tvář a pocítil na prstech teplou krev.
Naprosto nevěřícně se podíval na těžce dýchajícího muže, který na něj zíral pohledem téměř stejně bolestivým jako kletba, která se ho dotkla.
„Máš poslední šanci, Pottere,“ řekl Snape hlasem tak chladným, že by tím mrazem zamrzla i ocel. Natáhl ruku. „Jinak to pro tebe neskončí dobře.“
Harry ucouvnul a stále si držel tvář. Celý se třásl, a srdce mu tlouklo v hrudi takovou silou, jako by mu chtělo vylámat žebra.
Jak může? Jak se opovažuje? Jak jen…?
„Nekontroluješ se!“ Vykřikl a vložil do toho celou nenávist, kterou v tu chvíli k tomu muži cítil. „Už tu nezůstanu ani chvíli! Odcházím!“
Otočil se ke dveřím, slyšíc za sebou Snapeova ostrá slova:
„Oh ne, to neuděláš.“
Harry otočil hlavu a spatřil, jak se Severus pohnul směrem k němu. Harry se rozběhl ke dveřím, když na něj muž namířil svou hůlku a křikl:
„Colloportus! Pessulus!“
Odskočil a díval se na něj rozšířenýma očima.
Prásk!
Téměř nadskočil, když uslyšel, jako by někdo narazil do dveří pěstí.
Otočil se a podíval se do kabinetu, když se ozvala ohlušující rána a dveře vyletěly z pantů, odlétly několik metrů a udeřily do stolu, což způsobilo, že všechny lahvičky, váhy a knížky, které na něm byly, spadly na podlahu. Střepy se rozlétly. Harry se zakryl rukou, ale i tak se mu jich několik zarazilo do kůže. Vytáhl si z paže jeden dlouhý střep, odhodil ho na podlahu, a aniž by se vůbec zamyslel, rozběhl se. Těsně než dorazil ke dveřím, spatřil, že ho pokrývá červené světlo.
To ne!
Těsně předtím než chytil kliku, už věděl, že je to marné. Cítil, jak mu srdce vyskočilo do krku. A také adrenalin plynoucí mu v žilách, smíchaný s hněvem tak velkým, že kdyby jen mohl, rozmlátil by ty dveře před sebou klidně pěstmi. Otočil se a spatřil, jak k němu muž kráčí se strašným vztekem na tváři, až měl Harry pocit, že už jen tím pohledem mu vzplane kůže.
Zvedl hůlku, a horečně hledal v mysli nějaké obranné zaklínadlo.
„Expel…“ Nedokázal to dokončit. Snape k němu skočil jako dravec, chytil ho za ruku s hůlkou, a udeřil s ní o dveře takovou silou, že Harry hlasitě vyjekl, cítíc palčivou bolest a pustil ji z dlaně.
„Za to zaplatíš, ty zatracený spratku,“ uslyšel hrdelní zasyčení a než se stačil vzpamatovat, Snape ho chytil za košili, odtrhl ho od dveří a táhnul ho zpět ke komnatě. Harry uklouzl po jedné z rozbitých lahví na podlaze a po celém jejím obsahu rozlitým po podlaze, a udeřil se o kamennou zem. Oslepující bolest zastínila třesk rozbitých brýlí. Viděl před očima jedině černé skvrny a motala se mu hlava. S velkými obtížemi se zvedl na kolena, a aniž by se snažil najít kdesi na podlaze brýle, vstal a otočil se k muži stojícímu u dveří. Třásl se tak silně, až měl pocit, že se rozsype na kousky.
Viděl tmavou, rozmazanou postavu. A rudou. Rudou, která mu zaplavila oči, rozdrásala mu vnitřnosti, a způsobila, že něco v jeho nitru začalo řvát, snažilo se dostat na povrch, dostat Snapea, udeřit ho, podrápat, kousnout, rozsápat na kousky, zranit…
Stejně jako vzteklé zvíře vyrazil dopředu, udeřil pěstmi a nehty, a narazil do muže. Slepě se bil, snažil se dosáhnout na obličej, krk, cokoliv, ale Snape ho chytil za ruce a zablokoval jeho útok, otočil se a přitiskl ho ke dveřím. Několikrát s ním praštil z celé síly o dřevěný povrch, během čehož Harry řval a natahoval krk, aby ho mohl kousnout, kopnout, udělat mu cokoliv, aby v sobě nakrmil tu touhu zabít. V té jedné chvíli ho chtěl skutečně zabít.
Snape se účinně vyhýbal kopancům, a Harry využil té příležitosti a s nadlidským úsilím vyrval jednu ruku a rozmáchl se. Muž se na poslední chvíli odtáhl, ale Harryho pěst ho trefila do brady.
Ano!
Zvíře uvnitř Harryho zavylo. Snape se zdál zaskočený náhlým obratem. Popadl Harryho ruku a zkroutil mu ji. Chlapec ucítil nepříjemnou bolest v rameni.
„Nenávidím tě!“ Vykřikl a vložil do těch slov tolik jedu, až se sám divil, že mu netryská přímo z úst. Byl pevně přitisknutý ke dveřím s ochromenýma rukama, a neměl šanci se pohnout. Mohl jedině těžce dýchat a pohledem baziliška sledovat rozpálenou tvář muže, stojícího nad ním. Och, kdyby jen pohled mohl zabíjet…
„Tak se zdá, že já rovněž nenávidím tebe, Pottere,“ Hlas, kterým to Snape řekl, by dokázal rozpálit železo. Měl obnažené zuby a vypadal, jako by ho chtěl pozřít.
Harry cítil závrať a mravenčení ve všech částech těla, posouvající se níž… Adrenalin v něm hučel jako roj včel a v žilách mu protékal vztek jako oheň, rozpaloval mu kůži a stimuloval určité části těla, které by neměli být v takovéto situaci stimulované. Byl jako nabitý projektil, připravený k vystřelení.
„Ale já tě nenávidím víc, ty hajzle!“ Zakřičel a škubl sebou dopředu připravený kousat.
„Jak se opovažuješ…“ Sykot, který se linul z mužových úst, vibroval pronikavou zuřivostí, až Harrymu běžel mráz po zádech. Severusova dlaň pustila jeho ruku a vystřelila nahoru, popadla červeno červenou kravatu a prudce ji utáhla kolem Harryho krku. Chlapec ucítil, že nemůže dýchat. Začal sípat, lapal po dechu, ale nemohl se nadechnout. Uvolněnou rukou se snažil rozevřít ty dlouhé prsty, ale neměl na to sílu. Bolely ho plíce a motala se mu hlava tak silně, až měl pocit, že omdlí. Obraz se mu rozmazal ještě víc, viděl už jedině temné skvrny, když k němu náhle dolehl ocelový hlas:
„Omluvíš se?“
Zoufale přikývl. Stisk se uvolnil. Zhluboka vehnal vzduch do plic a okamžitě se začal dusit. Měl slzy v očích. Naklonil se dopředu, těžce dýchal a kašlal. Když se zotavil natolik, že mohl mluvit, zvedl hlavu a ochraptělým hlasem zachrčel:
„Ty zasraný zkurvysyne…“
Silné zatáhnutí za vlasy způsobilo, že mu před očima znovu tančily tmavé skvrny. Jeho hlava byla zakloněna dozadu a na tváři ucítil horký dech. Podíval se přímo do dvou nekonečných tunelů a zadržel dech. V černých očích šílelo tornádo. Sám cítil jak je jeho sopka na pokraji erupce a věděl, že setkání tornáda se sopkou může končit jen jediným.
Apokalypsou.
„Hned uvidíš, co ti ten zkurvysyn udělá…“
A než mohl Harry popřemýšlet o tom, co slyšel, pevný stisk ve vlasech ho odhodil k psacímu stolu. Všechno se rozmazalo. Viděl jen blížící se nebezpečný černý okraj stolu. Naplnila ho bolest, když narazil přímo do desky. Vzduch se mu vyrazil z plic, když byl přišpendlen k tvrdému hladkému povrchu. Jeho kalhoty a slipy byly jedním rychlým pohybem staženy dolů. Na jeho ústech se objevila chladná dlaň a v té samé chvíli se tvrdý, kluzký penis zarazil do jeho nitra, tlačíc se přes nepřipravený prstenec svalů.
Snažil se křičet, ale dlaň silně tiskla jeho ústa a nedovolila mu vydat žádný zvuk, s výjimkou hlasitého sténání. Po chvíli se k ní přidala i druhá ruka, zvrátila jeho hlavu dozadu tak pevně, že se mu záda prohnula do luku.
Jeho zadek hořel, trhaný přírazy tak brutálními a vzteklými, až Harry necítil nic jiného než oheň. Měl pocit, že s každým úder se jeho vnitřnosti přemisťují. Snape ho píchal s takovou silou, jako by se mu chtěl probít až do hrdla. Jako by ho chtěl opravdu roztrhat na kousky.
Zaťal nehty do černé desky, slyšel vrzání stolu a šustění materiálu okolo svého nahého pozadí. Pod stisknutými víčky viděl jen plameny, celé jeho tělo se třáslo v rytmu přírazů, a z hrdla se mu dobývalo nekonečné sténání.
V jedné chvíli ho dlaně tisknoucí mu ústa pustily a chytily ho za vlasy, tahajíc jeho hlavu dozadu při každém přírazu. Z jeho volných úst začal plynout proud slov, nad kterými neměl kontrolu. Ztratil ji už dávno.
„Ano, ano, ano! Ukaž mi, jak moc mě nenávidíš! Píchej mě! Píchej! Rozervi mě na kusy! Na kousíčky! Sakra, to je tak ú-úžasné! O b-ooo-že…“
Och, cítil to tak výrazně. Lávu, protékající jeho vnitřnostmi, proudící mu žilami až do podbřišku. Vztek. Touhu. Všechno bylo tak výrazné. Všechno bylo v něm. V jeho hrdle, v žaludku, pronikalo to kůží a splývalo po něm v kapkách potu.
Jako by to nikdy nemělo skončit. Nikdy. Chtěl to cítit. Život. Emoce. Všechno. Tak silné. Tak… děsivé.
Na okamžik otevřel oči a spatřil to. Jiskry kroužící všude okolo. Záře, osvětlující vzduch. Magie tak silná, až lahvičky stojící na policích vibrovaly a vznášely se. Ty rozházené po podlaze vířily a vypadaly, jakoby kolem nich tančily.
Severus dýchal a sténal tak hlasitě, jako ještě nikdy. Harry slyšel každý jeho výdech, nesoucí se vzduchem a dopadajícímu na kůži. Každý svůj sten věnoval jemu.
A v tu chvíli ucítil stisk na krku. Snape chytil konec kravaty a utahoval mu ji kolem krku, držíc ji jako vodítko. Obraz před Harryho očima se začal rozmazávat, když Severus zatáhl za kravatu a zaklonil jeho hlavu ještě víc.
Černá a červená. Střídaly se. Rychleji. Barvy blikaly. Protkávaly se. Červená planula, pohlcovala čerň. Spálila ji svou září.
Přírazy drásající jeho nitro zrychlily. Severus se do něj vbíjel ještě větší silou, tahal Harryho hlavu čím dál blíž, utahoval čím dál víc smyčku kolem jeho krku, jako by nad sebou úplně ztratil kontrolu.
Všechno se točilo. Zářilo. Vzduch začal syčet a vypařovat se. Harry nemohl dýchat. Další zatáhnutí. Horký dech u jeho ucha a ten ochraptělý Snapeův šepot plný ohně:
„Šílím z tebe…“
Nastala erupce. Cítil se tak, jako by spadl na dno hluboké, studny plné vroucí lávy. Celý svět explodoval. Udělal se a stříkal tak dlouho, jako by nikdy neměl přestat. Slyšel svůj vlastní, vzdálený křik. Čím dál tišší a odlehlejší.
A pak ho obklopila temnota.
Ledový poryv na tváři způsobil, že prudce otevřel oči. Temnota ustoupila a jeho zasáhlo světlo svící. Několikrát zamrkal, cítíc nad sebou rozmazanou siluetu Severuse.
„Och, už si laskavě vzhůru?“
Pak pochopil. Musel ztratit vědomí. Ležel na zádech na stole a cítil cosi horkého proudící mu po stehnech a pořádnou bolest šíje. Zvedl ruku a dotkl se kravaty, jejíž konec byl stále v mužově sevření. Opravdu vypadala jako vodítko. Vodítko, ke kterému byl uvázaný.
To vědomí způsobilo, že se mu přetočil žaludek. V jeho podbřišku se znovu objevila láva.
A nenáviděl se za to.
Díval se na štíhlou dlaň sevřenou kolem krvavě červeného symbolu jeho zotročení a uvažoval, proč se cítí tak… volný.
Severus se pohnul a odsunul se, pouštíc kravatu z ruky. Šel pro něco ležící na podlaze a zvedl to. Harry natočil hlavu a přimhouřil oči. Byly to jeho brýle!
Muž se k němu vrátil, vytáhl hůlku, poklepal na rozbitá skla a zamumlal:
„Reparo.“
Harry se nadzvedl na loktech a nechal, aby mu Severus položil brýle na nos. Teprve teď, když se pohnul, ucítil, že ho bolí všechny svaly. Svět nabral tvar. Spatřil mužovu tvář s divným, vzdorovitým leskem v očích.
„Kde jsme to skončili?“ Zeptal se muž tiše a pomalu chytil kravatu, dívajíc se hluboko do Harryho rozšířených očí. Ale tentokrát mu ji neutáhl kolem krku, jen ji rozvázal a sundal. Harry neodporoval. Neměl sílu.
Severus zvedl látku, a aniž by přerušil oční kontakt, zvedl hůlku ke kravatě a zašeptal:
„Incendio.“
Kravata se vzňala. Plameny se odrážely v sametově černých očích muže a Harry se nemohl zbavit dojmu, že v nich vidí něco jaké mrazivé uspokojení. Podíval se dolů na pálící se, syčivý materiál, který Severus položil na desku stolu a pocítil v srdci divné bodnutí.
Jako kdyby s ním vzplála i jeho… volnost.
Když z kravaty nic nezůstalo, mimo černé hromádky popela, Harry se pomalu podíval na Severuse.
Muž zkřivil rty do něčeho, jako byl úsměv a řekl zdvořilým hlasem:
„Jestli už jsme skončili, možná bychom si mohli dát čaj?“
Harry mu odpověděl úsměvem.
Ne. Oni oba byli nevyrovnaní.