První dva dny školy se studentům, odvyklí od učení, zdáli neobyčejně dlouhé. Dokonce i praktické hodiny od nich vyžadovaly více soustředění než obvykle. Teorii by i během roku prospali, pokud by byla taková možnost, tedy samozřejmě mimo hodin se Snapem nebo s McGonagallovou.
Protiva měl znovu celý zástup studentů k trápení a Filch mohl konečně potrestat několik nešťastných osob za zločiny typu ‚zablácené chodby‘ anebo ‚příliš hlasitý smích‘, a dal tím opět najevo svou chorobnou frustraci. Skoro bezhlavý Nick se chlubil všem studentům, které potkal, že Klub Bezhlavých ho stále nechtěl přijmout do svých řad a tak si během prázdnin založil svůj vlastní Klub Skoro Bezhlavých a pozval do nich všechny, kteří zamýšleli v nejbližší době, čili v příštích sto letech, ne úplně se zbavit vlastní hlavy a nabízel jim rady ve stylu ‚jak si odtít hlavu, ale nezajít příliš daleko‘ anebo ‚jak neztratit hlavu v pěti krocích‘. Prozatím se do klubu zapsal jenom Neville Longbottom, který si myslel, že by při svém štěstí měl být na takovou situaci připraven.
Jediná osoba, která na hodinách tvrdě pracovala už od začátku, byla samozřejmě Hermiona a už v těch prvních dvou dnech získala Nebelvíru téměř třicet bodů. Naneštěstí, celý zbytek Nebelvíru ztratil úplně stejný počet, což vyrovnalo balanci a zůstali na nule.
Když polovina školy, a zejména mladší ročníky, vyšla v pondělní večer na školní dvůr osvětlený pochodněmi, jiskřícími ve sněhové pokrývce a radovala se z nového nánosu sněhu, Harry se vydal na trest do sklepení. Bitvy ve sněhu byly jednou z věcí, kterou v Bradavicích miloval nejvíc, nicméně ne tolik jako chuť a vůni Snapeova penisu. Mistr Lektvarů splnil svůj slib, a když Harry vešel do obývacího pokoje, byl přivítán slovy „Na kolena“, a celý zbytek večera měl rozmazaný před očima rychlostí, s jakou se mu Severus vrazil do úst a spermatem, které několikrát pokropilo celé jeho brýle. Naštěstí mu za to Snape neodebral body…
Když se vrátil do Nebelvírské věže, byl přivítán soucitnými pohledy svých přátel, které říkaly: ‚Skvěle jsme se bavili, a ty ne, och, jak nás to mrzí, Harry…‘, byli zrudlí od smíchu a on jim chtěl jen říct, že to bylo právě naopak. Žádná, dokonce největší a nejšílenější sněhová bitka se nemohla rovnat tomu, co právě ochutnal.
Toho večera ještě nějakou dobu nemohl usnout, vzpomínal na každý detail svého trestu a po nějaké chvíli vytáhl Pobertův plánek zpod polštáře, aby zjistil, co teď Severus dělá. Neviděl ho ani v kabinetu, ani v obýváku, ani v ložnici. Nebyl také ani v koupelně. Předpokládal, že pravděpodobně znovu sedí ve své laboratoři a vaří jakési komplikované lektvary. Už se chystal mapu zavřít, když postřehl pohyb v samém rohu listu. Stačil jeden pohled, aby mu srdce zamrzlo.
Chodbou vedoucí ze sklepení k východu z hradu šli Severus a… Nott.
Znovu!
Harry pocítil, jak nepokoj a úzkost zaplavují jeho žaludek jako kyselina.
Klid, jen klid. Severus mu řekl, že dává Nottovi soukromé lekce.
Ale, k čertu, uprostřed noci a mimo hrad? Protože oba jasně směřovali k samému okraji mapy, k části brány Bradavic, na kterou už mapa nedosáhla.
A možná… možná, že jdou oba na nějaké setkání Smrtijedů? Celkově by se nedivil, kdyby Nottův otec vyhnal svého syna do Voldemortovi služby.
Ne! Věří Snapeovi! Určitě je to jen to. Buď, anebo to. Určitě je všechno v pořádku. Musí být! A pokud se ukáže, že není, tak… tak on už s tím něco udělá! Ano, přesně tak!
A Nott bude litovat, že se narodil!
*****
Středa přešla o něco rychleji. Tonksová jim ukázala několik málo kouzel, která zablokovala ty ‚zlé‘, a v Bylinkářství prořezávali Tentakuli, což se ukázalo být naprostou výzvou a na oběd šli unavení, zpocení a pokousaní. Kouzelné formule se ukázaly rovněž vyčerpávající, poněvadž profesor Kratiknot jim nakázal udělat Kouzlo Ledového Ohně, a skončilo to tím, že si Neville podpálil hábit, Seamus obočí a Levandule Brownová spálila Hermioně konečky vlasů.
Po všech hodinách byli tak vyřízení, že sotva došli do své věže. Harry jen snil o tom, že by se odporoučel do postele, ale čekal ho další trest se Snapem. Nešlo o to, že by nechtěl jít, protože on po ničem jiném netoužil, ale cítil se opravdu vyčerpaný. Když většina studentů prolezla přes díru v portrétu a Harry, Ron a Hermiona rovněž vkročili do společenské místnosti, zaskočil je malý dav před krbem.
„…přece víš, že je Snape strašný kretén. Neboj se. Určitě to všechno skončí dobře.“
„Přesně. Má jen špatnou náladu. Neměl by ses bát toho přerostlého netopýra!“
Harry, Ron i Hermiona se po sobě podívali a popošli blíž, aby se dozvěděli, o co jde.
Polovina pátého ročníku obklopovala Colina Creeveyho, sedícího na gauči, který měl skloněnou hlavu a vypadal opravdu deprimovaně. Ginny seděla vedle něj, očividně se ho snažila povzbudit.
„Co se stalo?“ Zeptal se Ron a podíval se na svou sestru. Colin zvedl na chvíli hlavu a Harry spatřil, že má červené oči.
„Ten zkurvysyn Snape vyhodil Colina z hodiny a řekl mu, aby mu už nikdy nechodil na oči,“ řekla Ginny se zlostí v hlase.
Harry vyvalil oči.
„Co? Proč?“ Zeptal se a viditelně se otřásl. Snape vždy všem vyhrožoval, že je vyhodí z hodin, ale splnil to jen vzácně a vždy to byly jen jednorázové incidenty.
„Já…“ zamumlal Colin a popotáhl. „…měli jsme vařit Bezesný spánek, no a já jsem spletl přísadu a… všechno vybouchlo a…“ Hlas se mu zlomil a už dál nedokázal mluvit.
„A polovina našeho ročníku skončila na ošetřovně s popáleninami,“ dodala suše Ginny, a když viděla, že se Colinovi rty znovu začínají chvět, dodala. „Nikdo netvrdí, že to byla tvoje vina, Coline! Každý má právo se zmýlit! Koneckonců, nehody se stávají velmi často. A Snape je učitel a měl by to chápat, a ne tvrdit, že jsi ‚největší imbecil, kterého škola viděla, hned po Longbottomovi‘,“ řekla Ginny a napodobila učitelův tón.
„Je to mastný parchant! Kéž by mu nějaký lektvar vybuchnul přímo obličeje! Možná by pak byl míň šeredný,“ zavrčel Ron. „Neboj se, Coline, mě takové věci Snape říká na každé druhé hodině.“
Colin popotáhl.
„To nebylo všechno, co řekl…“
„Snape se choval ještě hůř než obvykle, jako kdyby ho někdo pořádně nakrknul,“ zamumlala Ginny. „Vypadal tak celou hodinu a odebral nám přec čtyřicet bodů. Za nic. A pak, když Colin vyhodil svůj kotlík…“ Dívka se soustředěně podívala na svého přítele.
„Řekl, že jestli jsem tak slepý, že nedokážu rozlišit červený prášek exkrementů Zvilikika od žlutého prášku sušených vajec Mantichor, tak si mám jít půjčit brýle od Pottere a…“
Harrymu spadla čelist.
„…a že už mě víc nechce vidět na svých hodinách, a jestli chci, tak se můžu zabít sám a všichni si pak oddechnou úlevou,“ zakončil Colin a deprimovaně si povzdechl.
„McGonagallová se za tebe jistě postaví,“ pověděla Hermiona. „Snape nemůže vyloučit studenty ze svých hodin.“
Ron se podíval na Harryho, stojící vedle něj a poplácal ho po rameni.
„A ty máš za chvíli s tím bastardem trest. Drž se Harry, budeme na tebe myslet. Doufám, že z toho vyjdeš celý.“
Harry přikývl, byl příliš šokovaný těmi všemi odhaleními, než aby odpověděl. Jestliže byl dnes Snape v tak špatné náladě, skutečně se začal obávat trestu. Přeci ho znal a věděl, jaký dokáže být nepředvídatelný.
Zřejmě tento večer nebude tak příjemný, jak si myslel…
Po večeři, na které se Severus neobjevil, opustil Velký sál, doprovázený soucitnými pohledy Rona, Hermiony a několika mladšími Nebelvíry, a zamířil přímo do sklepení.
No, je lepší to mít za sebou. Možná to nebude tak zlé. Možná, že se na něj Severus bude jen mračit a vyhodí ho ze dveří, protože nebude mít zájem o jeho společnost.
Když se zastavil před dveřmi do jeho kabinetu, cítil, jak prudce mu bije srdce. Nešlo o to, že by se bál Severuse. Šlo o tom, že se bál jeho… nálady. A v podstatě toho, co mu může udělat.
Zhluboka se několikrát nadechl a snažil se rozptýlit hustou mlhu strachu, která se mu usadila v žaludku, a pak se dotkl dveří. Přešel přes kabinet, znovu se zastavil a přemýšlel, zda by nebylo lepší se vrátit, dokud má ještě možnost. Protože pak už možná nebude moct.
Třetí ročník Nebelvíru, který s ním dnes měl rovněž hodinu, potvrdil, že se Snape choval o mnoho hůř než obvykle. A teď tu Harry stál před dveřmi do jeho komnat a cítil se tak, jako by měl vejít do jeskyně lva. Anebo spíš hada.
Ne, přeci je to Severus. Nic mu neudělá, i když má dnes opravdu špatnou náladu. Že? Že?
Zavřel oči, ještě několikrát se nadechl, aby si dodal odvahy a vešel.
Dobře, udělal dva kroky a nezasáhla ho ještě žádná kletba, ani neskončil na zemi. To bylo dobré.
Rozhlédl se po setmělém obývacím pokoji a spatřil Severuse, stojícího k němu zády a dělající cosi u baru.
„D-dobrý v-večer, S-Severusi,“ zamumlal tiše a zavřel za sebou dveře.
Muž se neotočil, jen odpověděl:
„Sedni si. Co budeš pít?“
„Já…“ začal nejistě, nevědíc, co říct. „Chci říct… jestli dnes nemáš chuť, nemusím tu být. Můžeme trest přeložit na ráno.“
Snape se k němu otočil a změřil si ho podezíravým pohledem.
„A můžeš mi říct, proč bychom to měli dělat?“
V ruce držel prázdnou sklenku. Nevypadal, jako by ji hodlal hodit po Harrym. Vypadal, jako někdo, kdo ji chtěl naplnit a podat mu ji. Vypadal tak… normálně.
„Ee… protože jsem si myslel… jestli na mě nemáš náladu, mohu jít a vrátit se ráno. Žádný problém.“
Severus přimhouřil oči.
„Co to má znamenat, Pottere?“
„Nic, vůbec nic… jen… nic.“ Odpověděl rychle Harry, spadl do křesla a opřel si hlavu o opěradlo. „A já... e… poprosím tě o vodu.“
„Vodu?“ Uslyšel mužův zaskočený hlas.
„Ano, protože nějak nemám chuť na alkohol, protože… ee…“ Bych mohl být příliš opilý, abych se mohl bránit. „…protože si chci dneska udělat ještě úkoly.“
Naštěstí to Snape nekomentoval. Po chvíli postavil před Harryho sklenku průzračné tekutiny a sám se usadil na druhé straně stolku. Chlapec popadl sklenici a vypil polovinu. Odstavil ji na stolek a olízl si rty.
„Takže já… můžu…“ dusil se, cítil na sobě mužův pohled, ač Harry stále neodvrátil hlavu od krbu.
„Pottere… nemyslel jsem si, že to kdy povím, ale chováš se ještě divněji než obvykle.“
Harry zamrkal a podíval se na Severuse. Ten se na něj díval klidně, ale jednoznačně zaskočeně. Nevypadal, jako by měl v plánu ho rozsápat. V ruce držel sklenku whisky.
„Promiň, měl jsem trochu těžký den,“ řekl Harry ostražitě.
„To tě nadbytek výuky znavil tak rychle?“ Zeptal se muž a chlapec v jeho koutcích úst uviděl zachvění křivého úsměvu.
Snape s ním žertoval. Vážně někdo, kdo je naštvaný na celý svět, dokáže vést takovéhle řeči?
Čím déle ho Harry pozoroval, tím víc ho překvapilo, že Severusův humor není hraný. Právě naopak. Tento objev ho trochu vyhodil z rovnováhy.
„Sám bys byl unavený, kdybys musel válčit s větvemi Tentakule,“ odpověděl tiše, čekajíc na reakci.
Snape si posunul sklenici ke rtům a podíval se na jeho poškrábané ruce.
„Nejlepší způsob jak na Tentakule je Immobilus. Příště na ni prostě vrhni kouzlo.“
Teď, když to muž zmínil, zdálo se to očividné.
„To mě nenapadlo,“ zamumlal Harry a rozhodl si to zapamatovat.
Snape pevně sevřel rty, jako by se snažil to nekomentovat.
Harry byl čím dál víc překvapenější. Snape byl na něho viditelně milý. To zcela změnilo podstatu věci. Zapadl hlouběji do křesla a uvolnil se. Možná, že nebude moc riskovat, když se prostě… zeptá.
„A jaký byl tvůj den?“
Pravděpodobně ho zradil hlas, poněvadž Severus na něj prudce pohlédl a řekl:
„Ach, tak o to tu jde.“
Harry se lehce začervenal.
„No, Pottere… jak jsi jistě slyšel, ten tupohlavec dnes způsobil neuvěřitelný bordel, a zbytek tupohlavců nedělilo málo od následování jeho chyby. Neexistuje zákon, který mi brání v zacházení s takovými jedinci tak, jak si zasluhují.“
„Ale… ale vyhodil si Colina z hodiny,“ řekl tiše Harry a díval se přímo do černých, zúžených očí. „Proč?“
„Úroveň jeho idiotství překročila přijatelnou normu a z tohoto důvodu musel opustit mojí třídu,“ odpověděl věcně Snape a znovu se napil.
Harry se zamračil.
„A… chci říct… co se vlastně stalo? Protože si byl dnes naštvaný celý den. Na všechno a všechny. A myslel jsem, že se možná něco...“
„Intenzita imbecility v této škole mě prostě občas vyvede z rovnováhy,“ přerušil ho muž. „Ale nevidím důvod, proč by ses o to měl starat. Nemá to s tebou vůbec nic společného.“
Harrymu pomalu začalo všechno docházet.
„A… teď už nejsi naštvaný? Na nic?“
Snape mu poslal zadumaný pohled.
„A proč bych měl být?“
„Já jen…“
„Nechceš mi říct, že ses bál ke mně přijít ze strachu, že tě pokoušu, že?“
Harry se mírně usmál a cítil se opravdu hloupě.
„No, když jsem slyšel, v jaké jsi náladě, myslel jsem si, že na mě budeš taky… nepříjemný.“
Severusovo obočí se zvedlo.
„A byl jsem?“
„Ne.“
„Takže?“
Harry v té otázce vycítil několik různých emocí, ale nedokázal je pojmenovat, ani identifikovat. Věděl jen, že se cítí jako blázen. Přeci od chvíle kdy vstoupil, mu Severus nedal najevo ani na jednu vteřinu, že by měl špatnou náladu. Celou dobu se choval naprosto normálně a mohl by se dokonce pokusit říct, že laskavě a Harry do teď čekal na jakousi ránu, jako by mu vůbec nedůvěřoval.
„Promiň, bylo to hloupé. Nevím, proč jsem si to myslel,“ řekl tiše s pokáním v hlase.
Severus ho chvíli zamyšleně pozoroval.
„Pottere…“ začal pomalu, jako by chtěl, aby Harry rozuměl každému slovu. „…musíš pochopit, že to, co se děje tam, venku… nemá vliv na to, co je zde. Jestli budu mít špatný den a zakleju polovinu školy, tak to neznamená, že… budu taky vzteklý na tebe. Tedy, pokud mi nedáš důvod,“ dodal muž a tentokrát se na jeho tváři opravdu objevil křivý úsměv.
Harry rozuměl. Tohle stačilo k tomu, aby měl celý zbytek večera dobrou náladu.
Mluvili ještě o mnoha jiných věcech, Snape dal Harrymu několik knih, které se mu budou hodit při vypracování úlohy na páteční Lektvary, a dokonce označil nejdůležitější pasáže.
Ve skutečnosti se během celého trestu objevil jen jeden nervový incident. Když Severus vešel do svého kabinetu a vrátil se s několika pergameny, které hodil Harrymu do klína a zavrčel:
„Mohl bys mi tohle vysvětlit, Pottere?“
Harry se podíval na pergameny psané jemným písmem. Vypadalo to na poznámky z hodin. Leč nebyly to obyčejné poznámky. Všude na stranách, vzhůru nohama, v různých velikostech, obklopené srdci, byly dvě viditelná slova: Anastasia Potterová.
Harry vyvalil oči.
„Co to je?“
„Na to se tě přesně ptám. Všiml jsem si toho během kontroly poznámek čtvrtých ročníků,“ řekl Snape nepříjemným tónem a díval se na Harryho podezřívavým pohledem.
„Ale já s tím přeci nemám nic společného. Ta holka je blázen!“
„Měl ses jí zbavit,“ zasyčel muž.
„Přece před ní utíkám! Nemůžu zabránit tomu, že píše takovéhle nesmysly,“ zamumlal Harry, napůl rozmrzelý a napůl pobavený celou situací. „Ale vím, co by mohlo pomoct, aby mi konečně dala pokoj.“
Severus zvedl obočí.
„Můžeš jí říct, že jsi mým milencem a patřím jen tobě. A jestli se ke mně ještě přiblíží, změníš ji ve sliz tlustočervů. Jsem si jistý, že po takové výhružce se ode mě bude držet na sto metrů,“ odpověděl Harry, snažil se zachovat vážnou tvář, ale bohužel se mu to nepodařilo a jeho rty se roztáhly v úsměvu. „Co si o tom myslíš, Severusi?“
Severus zřejmě nedokázal odpovědět, protože stiskl rty tak pevně, jako kdyby se snažil neprasknout.
„Dobrá,“ povzdechl si Harry. „V tom případě to vyřídím já. Možná si s ní promluvím přímo. Může být?“
Muž přikývl. Zjevně se mu nakonec podařilo spolknout smích.
„I když ta první možnost se mi líbí víc,“ usmál se Harry.
*****
„Mohl… mohl bych k tobě přijít v sobotu?“ Zeptal se Harry na konci trestu, když mu Snape balil knížky do tašky, respektive je zmenšil, aby se tam vešly.
Muž mu věnoval neurčitý pohled.
„V sobotu je přeci výlet do Prasinek. Měl jsem dojem, že když se tví drazí přátelé konečně vrátili, budeš s nimi chtít trávit každou volnou chvíli…“
Harry se zamračil a vpil pohled do vzoru na koberci.
„Nechci s nimi jít do Prasinek. Mám pocit, že se bez mé společnosti budou bavit líp,“ odpověděl, neschopen zakrýt hořkost ve svém hlase. „Pravděpodobně si ani nevšimnou, že s nimi nejsem.“
Severus k němu zvedl tvář. Mezi tmavým obočím se objevila hluboká vráska, mužovi oči ho propalovaly jako rentgen, a Harry měl pocit, že všechno, co ho štvalo, bylo vidět jako na dlani.
„Tak… můžu přijít?“ Zopakoval a díval se na Severusovu tvář s prosbou vepsanou ve tváři. „Prostě řekni ‚ano‘ a víc to nerozebírej.“
Ale muž se evidentně rozhodl ignorovat jeho tichou žádost a nenechal téma zaniknout.
„Proč jsi si tak jistý, že tě pan Weasley a slečna Grangerová vyloučili ze své skupiny?“
„Ne,“ řekl rychle Harry. „Chci říct… Vím, že mají právo být spolu a tak, ale kdyby se na sebe alespoň na každém kroku nelepili. Je to... nepřirozené…“ Cítil na sobě Severusův pobavený pohled a tak rychle dodal. „Dobře, vím, že se chovám žárlivě, ale… vždycky to byli moji přátelé a teď, teď se musím dívat, jak se objímají a líbají, je to tak divné… jakoby to nebyli oni, jako by je někdo vyměnil.“
Severus ho chvíli studoval, složil paže a pak promluvil klidným tónem.
„Pottere, mimo to, že se k sobě, jak si to řekl ‚lepí‘, co všechno se v jejich chování změnilo?“
Harry zavrtěl hlavou.
„Mimo to, že bývají příliš blízko sebe, a snaží se mi dát na vědomí, že by chtěli být sami nebo vysílají signály, že chtějí, abych je nechal na pokoji a odešel?“
Harry se nad tím pozastavil a povzdechl si.
„A během těch všech let, nechali tě kdykoliv pochybovat o vašem přátelství nebo položili své problémy výše než tvé?“
No, Ron se na něj občas bez důvodu naštval, a Hermiona byla příliš zásadová, ale nakonec…. Šli tam, kam on, nastavujíc svůj život ohrožení.
Zavrtěl hlavou.
„V tom případě, nemyslíš si, že když s nimi nepůjdeš do Prasinek, nebudou se ‚skvěle bavit‘, ale budou se bát, proč s nimi nechceš jít a co se s tebou děje?“
Harry se zamyslel. Teď, když se na to podíval z druhé strany, možná že opravdu…
„A nemyslíš, že pokud konečně nalezli něco, co se možná dá nazývat ‚štěstím‘ a mají ho jen pro sebe, pak by byl vrchol sobectví, kdybys jim ho chtěl vzít, protože se díky tomu necítíš příjemně? Ačkoliv, jak si řekl, zachází s tebou stejně jako předtím a absolutně nic se v jejich ‚pocitech‘ k tobě nezměnilo. Tak proč by se měl změnit tvůj přístup k nim?“
Harry měl pocit, jako by se mu pevně utáhl žaludek. Do jeho srdce a plic se mu nahrnulo bodavé svědomí. Zkousl si rty a cítil se odporně.
Jak mohl být takový egoista? Jak si mohl myslet, že oni…?
„Máš pravdu,“ zamumlal. Zhluboka se nadechl a podíval se na muže, který mu opětoval vážný výraz. Vděčnost, která mu protékala žilami, byla příliš velká, než aby ji mohl ignorovat. V několika krocích byl u něj a vtulil tvář do chladného, hrubého hábitu, cítíc kolem sebe ovinuté paže.
„Děkuji,“ zašeptal. „A víš co?“
„Hmm?“ Uslyšel nad sebou.
„Je to tvoje vina, že se v sobotu neuvidíme.“
„Och, jak to přežiji, Pottere. Nakonec, po sobotě je vždycky neděle.“
*****
Když Harry vešel o desáté večer do společenské místnosti, většina studentů seděla v rozích a snažila se dělat domácí úkoly. Vypadalo to, že se učitelé snaží dohonit čas, který ztratili během Vánočních prázdnin. Harry si všiml Rona a Hermiony, ne u krbu jako obvykle, ale u jednoho stolu pod oknem. Byli obloženi knihami a byli natolik zaneprázdněni sami sebou, že si nevšimli jeho příchodu. Přišel k nim blíž a odkašlal si, a v tu chvíli od sebe tak rychle odskočili, jako by to, co dělali, bylo zakázané. Harry ucítil, jak si mu z hrdla vyplížilo mrzuté zamručení. Než se ho ale na cokoliv stihli zeptat, vypálil první:„Já… chtěl jsem vám říct, že jsem vážně šťastný, že jste, no... spolu. Teda, chci říct…“ Ron i Hermiona se na něj dívali vyvalenýma očima. Harry se nadechl. „Jste moji přátelé a chci… chci, aby mezi námi bylo všechno v pořádku, a jestli jste oba šťastní, tak... to akceptuju. Opravdu.“
Když skončil, nemohl se ani nadechnout, protože Hermiona vyskočila ze židle a vrhla se mu kolem krku s tichým výkřikem:
„Och, Harry!“
Cítil se hloupě. Rychle se podíval na Rona, ale jeho přítel se široce usmíval.
No… opravdu si nemyslel, že by pro ně byl až tak důležitý, a že jim takové přiznání udělá takovou radost.
„Občas se chováš jako idiot,“ zamumlal Ron, když ho Hermiona nakonec pustila z objetí.
„Ne, myslím, že jím jsem furt,“ odpověděl Harry s úsměvem.
„Chceš s námi dělat úkoly?“ Zeptala se Hermiona. „Přinesli jsme poznámky a Ron se dokonce snažil začít psát esej do Dějin, ale samozřejmě ještě nezačal.“
„Díky. Šel jsem po cestě do knihovny a vypůjčil jsem si pár knížek, které by se nám mohli hodit do Lektvarů.“
Hermiona zatleskala.
„Fantastické, Harry! Ukaž! Možná jsem je ještě nečetla.“
Ron, sedící před ní, protočil očima a Harry se rozesmál. Cítil se, jako by mu ze srdce spadl ohromný, těžký kámen a on konečně mohl dýchat. Všechno bylo jako předtím.
*****
Harrymu se povedlo ještě toho samého dne chytit Ginny a poprosit ji o to, zda by ho vzala za Gregem, protože s ním něco důležitého chce probrat. Setkal se s ním sám ve čtvrtek po obědě a jasně vysvětlil, v čem je problém. Nechtěl to řešit přes Ronovu sestru, protože tušil, že by Anastasii bránila a vysvětlovala mu, že to není její vina, že se do Harryho zamilovala. Některým věcem dívky nerozuměly. Greg slíbil, že se to pokusí své sestře vysvětlit, že by se takhle chovat neměla a omluvil se za ní. Neslíbil, že to vyřeší, ale řekl, že udělá, co bude moci. A Harry upřímně doufal, že to bude stačit.
Bylo vážně milé, že na něj Snape trochu žárlil, ale občas to trochu přeháněl, a Harry nechtěl mít tu malou holku na svědomí, jestli se na ní Snape nakonec naštve a vyhodí ji ze svých hodin pod nějakou triviální záminkou, anebo jí ztíží život dle své libosti. A Harry věděl, že toho byl schopný.
*****
V pátek se to stalo znovu.
Harry seděl nad plánkem, díval se na dvě tečky odcházející z Bradavic a zoufalou zlostí tisknul zuby. Nott a Snape vyšli z hradu a přešli pozemky.
Bez nadsázky, přeci se setkání Smrtijedů nekoná tak často! Musí jít o něco jiného a on se to dozví!
Když se dnes během hodiny Lektvarů díval na Notta, nezjistil na jeho chování nic zvláštního, mimo to, že se zdál poněkud unavený a podrážděný. Za to žluč se v Harryho žaludku téměř vařila, když se Severus naklonil nad kotlíkem onoho Zmijozela, a stiskl dlaň na jeho rameni.
Nešlo o to, že nevěřil Snapeovi, ale bylo očividné, že nejde o žádné doučování. A kdyby Snape chtěl, aby mu Harry věřil, měl by mu věřit i on a říct mu pravdu!
A když šlo o důvěru, tak se Harry téměř rozesmál, když jim Mistr Lektvarů vrátil testy a ukázalo se, že zuby utopence byly správnou odpovědí. Ve dlouhém pohledu, který mu Severus poslal, když mu podával jeho test, Harry jasně viděl skrytý obdiv, což jasně mluvilo za všechno. Ale nakonec bylo jasné, že by se Severus radši udusil, než aby mu dal správnou odpověď, a Harry mohl být sám na sebe pyšný, že se nenechal vykolejit.
Ležel na břiše, podpíral si rukama tvář, a díval se na plánek na polštáři tak dlouho, že brzy usne. Nott a Snape se nevraceli. Neměl ponětí, kolik času minulo, protože měl pocit, že na chvíli usnul, ale nakonec je spatřil. Vraceli se přes pozemky do hradu. Srdce mu samou nervozitou poskočilo.
To ne! Tentokrát neztratí příležitost! Musí se dozvědět pravdu!
Vylezl z postele, chytil Pobertův plánek, hodil přes sebe neviditelný plášť a nehlasně vyklouzl z ložnice, přičemž se snažil nevzbudit chrápajícího Rona a Nevillův klidný spánek.
Dostat se ze společenské místnosti nebylo těžké, problémy začaly až tehdy, když míjel třetí patro, protože se na něj přilepila paní Norrisová a musel vynaložit trochu snahy, aby se jí zbavil. Zastavil se za jakýmsi brněním, aby se podíval na plánek. Nott a Snape už byli téměř ve sklepení. Musí si pospíšit!
Seběhl několik zbylých pater a zamířil do sklepení. Šel po špičkách, aby se pohyboval co nejtišeji. A když prošel poslední zatáčkou, uviděl je. Dvě vysoké, temné siluety, pohybující se po tmavé chodbě. Šli velmi rychle, tak rychle, až měl Harry problém s udržením kroku a každou chvíli musel popoběhnout. Když byli před kabinetem Mistra Lektvarů, rozdělili se.
Harry si oddechl úlevou, když spatřil, že Nott nemíní vstoupit do Severusových komnat, ale místo toho zamířil na kolej. Chvíli čekal, až Snape zmizí za dveřmi svého kabinetu, a Zmijozel zmizí za rohem, pak šel ke dveřím a natáhl k nim ruku. Každý jeho krok a pohyb byl rozechvělý, nicméně se nedokázal zbavit třesu ve svých žilách. Nakonec si vzpomněl, jak končili takové neohlášené návštěvy u Severuse. Rozhodně ne moc pěkně.
Ale byl tu a musel něco udělat. Zašlo to už příliš daleko. Poprvé si to ještě mohl rozmyslet, ale tentokrát už to neudělá. Cítil, jak se v něm všechno třáslo hněvem a v žaludku mu vězelo něco extrémně těžkého. Stiskl zuby a rozhodl se. Otevřel dveře dotykem a současně vyklouzl zpod pláště.
Nebál se Severusovi reakce, když ho tu muž uvidí. Ne. Vařila se v něm zlost a odhodlání, aby poznal pravdu, a ty emoce byly stále silnější a nabádaly ho, aby se nezastavoval a nepřemýšlel o tom, co dělá. Chtěl se jen dozvědět pravdu. Jenom to.
Proto, když se těžké, dřevěné dveře otevřely s tichým zaskřípěním, a Severus stojící u polic se bleskově otočil, sáhl po hůlce a namířil jí na Harryho, chlapec sebou ani neškubnul, jen za sebou zavřel dveře a velmi klidně řekl:
„Dobrý večer, Severusi.“
Muž se na něj podíval, jako by ho viděl poprvé v životě. Zaskočení prvních pár vteřin setrvávalo na jeho tváři, pak se pomalu začalo proměňovat v hněv.
„Co tady děláš, Pottere?“ Zavrčel, spustil hůlku a schoval ji do hábitu. A teprve v té chvíli to Harry uviděl. Látka na levém rameni muže byla téměř úplně roztrhaná, a na odhalené kůži byla dlouhá, krvavá rána tvořená řadou malých, rovných ranek, vypadající tak, jako by kůží pronikly dlouhé, ostré zuby.
A v tu chvíli, se Harryho oči rozšířily, když ho naplnilo porozumění a kusy skládačky se konečně poskládaly na místa.
Vzpomněl si na Hagridova slova, o všech zavražděných zvířatech v lese, o tom, jak je nachází jen na cestách, o kterých vědí jen učitelé, o tom, že je to pravděpodobně trénink Smrtijeda, vzpomněl si na dlouhé zuby Kraváků a v té chvíli mu bylo všechno jasné.
„To ty,“ řekl s nedůvěrou. „To ty a Nott… Školíš ho v Zakázaném Lese…“
„To není tvá věc, Pottere,“ zasyčel Severus, odvrátil se od něj zpět k policím a něco hledal.
„Jak to, že není? Slyšel jsem, co se tam děje! Učíš ho kouzla černé magie…“ Harry nedokázal ovládnout chvění svého hlasu a záchvěv zrady, který mu ležel v žaludku. Nemohl se rozhodnout, jak by se měl cítit. Úlevně, že to není tak, jak si myslel, nebo hořce, že před ním Severus skrýval něco takového. Ale všechno rychle vyšumělo a objevil se zcela jiný pocit. Jedovatý. A Harry nedokázal zastavit smutek ve svém hlase, když vycedil přes zaťaté zuby: „Učíš jeho… a ne mě?“
Snape přerušil hledání a podíval se na něho s ohromením. Nevypadal moc dobře. Jeho tvář byla extrémně bledá a zdálo se, že každý pohyb vyžaduje čím dál větší úsilí. Ale Harry byl v takovém stavu, že si toho sotva všiml.
„Říkal jsi, že nebudeš učit Černou magii Brumbálovi pod nosem!“ Vypálil, a vzpomínal si na mužova slova. „Pamatuju si to! A teď to děláš!“ Harry zaťal pěsti a snažil se uklidnit. Teď už ani nešlo o to, co Nott a Snape dělají v tom lese. Šlo o to, že… že…
„Brumbál o tom ví,“ vycedil Snape a zíral na Harryho planoucím hněvem. „A ty nestrkej nos do věcí, o kterých nemáš ponětí.“ Po těch slovech se ušklíbl bolestí a chytil se za levé rameno. Zdálo se, že krev mu teče čím dál víc.
Ten pohled byl šokující. Harry stál jako zasažený bleskem, nedokázal ze sebe dostat ani slovo a sledoval, jak se Snape znovu rozhlíží po policích. Motala se mu hlava. Neměl tušení, co si o tom všem má myslet. Jak jako ‚Brumbál o tom ví‘? Proč to dovoluje? Neměl ponětí, co dělat. Měl pocit, že mu hlava najednou exploduje od nátlaku myšlenek a emocí, se kterými se nemohl smířit.
Otřásl se, když se k němu Severus otočil s malou lahvičkou v ruce. Jeho tvář byla pokrytá potem. Zdálo se, že se to s každou minutou zhoršuje. A teprve v té chvíli Harrymu došla celá situace.
Kraváci! Do háje, ti byly přeci jedovatí!
V té jedné chvíli zapomněl úplně na všechno. Na lítost, hněv, otázky, která se mu tlačily na rty a hořkost, která mu tiskla hrdlo. Všechno se náhle rozpadlo, rozdrcené čímsi mnohem těžším a hlubším, něčím, co se ovinulo okolo jeho srdce jako ledové úponky. Strachem.
Nachýlil se za Severusem, který se motal po obýváku a bezvládně spadl do křesla před krbem. Mužova tvář se zkřivila bolestí a zdálo se, že se s každou chvílí bolest zhoršuje. Po kůži mu proudily kapky potu, a ústa se stiskla tak pevně, až téměř zbělala.
Severus odzátkoval lahvičku a chystal se jí přiložit k ústům, když Harryho cosi v mysli zarazilo.
„Co to je?“ Zeptal se a ukázal na lahvičku.
„Pottere…“ Ozval se Severus ochraptělým hlasem. „…nemyslíš, že tohle není nejlepší chvíle, kdy se učit lektvary?“
Harry se k němu naklonil a třásl se po celém těle.
Severus mohl zemřít! Teprve teď mu to došlo! Kdysi kraváci napadly Hagrida a téměř to skončilo tragicky, přestože byl Hagrid poloobrem a měl o mnoho větší odolnost než lidé!
„Pověz mi jen, co to je! Musím to vědět!“
„Lektvar ze skřelí žab.“
Harryho oči se rozšířily. Krev v žilách mu pulzovala překotnou rychlostí.
„To nefunguje!“ Téměř křičel a muž se na něj překvapeně podíval. Harry se otočil a rozhlédl se po místnosti. Střípky rozhovoru, který kdysi vedl z Hagridem se k němu dostaly skrz mlhu, pokoušely se přehlušit šum v uších a jeho příliš hlasitě bijící srdce.
Co to bylo? Jak se to jmenovalo? Něco od jehly… Jehly…. Vzpomeň si! Vzpomeň!
Přitiskl si dlaně k hlavě a zavřel oči.
„Špičáky Jehličkota! Ano! To bylo ono! Severusi!“ Prudce se otočil k muži skoro ležícímu v křesle. „Potřebuješ špičáky jehličkota!“
„Co to meleš, kluku?“ Každé Snapeovo slovo bylo čím dál tišší a pomalejší. „Nezapomínej… že to já jsem stále Mistrem Lektvarů. Dokonale si dokážu poradit. A ty… neměl bys být nyní náhodou na koleji?“ Po těchto slovech si přiložil lahvičku k ústům, ale Harry mu ji jedním rychlým pohybem vyrazil z ruky. Lahvička spadla na podlahu. „Co to děláš, do háje!“ Vycedil Severus, ale v těch slovech nebyla obvyklá síla.
Harry nevěděl, co dělá. Věděl jen, že ho musí za každou cenu zachránit, dokonce i kdyby ho Severus nenáviděl do konce života.
„Ty nevíš… Žabí skřele nebudou fungovat. Hagrid mi to řekl. Pomáhal jsem mu s kraváky. Já to vím. Špičáky jehličkota. Jen oni můžou pomoct! Není čas, řekni mi, kde jsou! Rychle!“ Viděl, že muž pochybuje, a tak téměř hystericky dodal: „Prosím, Severusi, věř mi!“
Severus těžce vydechl a vypadalo to, že měl čím dál větší potíže s mluvením. Vlasy se mu lepily na čelo. Krev vytékající z rány vypadala téměř černě a byla hustá jako sliz. Muž pomalu zvedl dlaň a ukázal na dveře do kabinetu.
„V levém rohu. Horní police.“
Harry vypadl z obývacího pokoje a běžel do kabinetu. Podíval se po hmoždíři a paličce ležící vedle mosazné váhy na jedné z polic a po krátkém hledání našel lahvičku s deseticentimetrovými, lehce se třpytícími zuby. Popadl je, odzátkoval a vsypal špičáky do hmoždíře, a pak je začal drtit takovou silou, až měl pocit, že v nejbližší době nebude moct používat pravou ruku. Pomalu, aniž by přestal drtit zuby, vešel do obýváku a padl před Severusem na kolena. Špičáky už se rozpadly a čím déle je třel, tím se z nich stával jemnější prášek. Každou chvilku se podíval se znepokojením na Severuse, který začal mít velké problémy s dýcháním. Jeho zavřená víčka se mírně třásla a jeho napůl otevřená ústa lapala po dechu. V plicích mu chrastilo a z rány vytékalo cosi zeleného. Tvář byla bledší než obvykle, a stékaly po ní kapky potu.
Musí si pospíšit! Musí! Jinak Severus… jinak on…
Vložil ještě větší sílu do tření, jeho pravá dlaň se třásla spolu s celou paží bolestivou křečí, jak jeho svaly odmítaly spolupracovat.
Už! Poslední zub se rozpadl a smíchal se s ostatními, vytvářejíc hnědý prášek se zelenými odlesky. Harry ho nabral prsty a třesoucí se dlaní ho pečlivě dal na ránu. Severus zasyčel a trhnul rukou, ale neodehnal ho. Harry polkl a vzal další porci, kterou začal vmasírovat do rány, jak nejjemněji dokázal. Snažil se to udělat co nejrychleji, aby hustý prášek utěsnil všechny ranky zanechané tesáky. Ve chvíli, kdy se prášek dotknul zelenkavé krve, začala syčet a odpařovat se, jako by se pálila. Harry vysypal zbytek a vklepal ho do rány, tvoříc na ní suchou, hrubou krustu. Odložil hmoždíř na podlahu, opatrně sevřel dlaň Severusovi zraněné ruky a položil mu hlavu na kolena, zírajíc mu na tvář a čekajíc.
...
...
Nic!
Žádná reakce!
Harry se ještě nikdy v celém svém životě tak strašně nebál. Věděl, že musí být stejně bledý jako muž sedící před ním. Ruka, kterou držel, se třásla natolik, až cítil třes po celém těle, jako by trpěl Parkinsonovou chorobou.
Prosím, prosím, udělám všechno…
Ještě nikdy s takovým zápalem neprosil všechny svaté o pomoc.
A když nad ním panika skoro převzala kontrolu a začala mu brát vzduch, v tu chvíli si všimnul…
Na Severusově tváři se namísto utrpení, objevila… úleva, obočí se vyhladilo, a z úst vyšel povzdych. Tak, jako by bolest odeznívala. Tvář bílá jako papír začala nabírat barvu, dech se stával hlubší a pravidelnější, napjaté tělo se uvolnilo.
Harry zvedl hlavu a sledoval Severusův obličej široko otevřenýma očima. Muž pomalu zvedl víčka. V zamlžených, černých očích se objevilo světlo.
Harry zadržel dech, když na něm spočinul temný pohled. Otevřel ústa, ale měl tak sucho v krku, že nemohl nic říct. Jeho srdce stále bolelo a nebylo schopné se uklidnit. Stiskl Severusovi dlaň a s těžkostí polkl.
„Bolí tě to?“ zeptal se tiše. Severus zavrtěl hlavou. Harry pocítil, jak mu po kůži splývá chladná úleva, a spláchla jeho strach kousající vnitřnosti.
Fungovalo to. Opravdu to fungovalo!
Děkuji, děkuji!
„Ani nevíš, jak jsem se bál, že…“ zakoktal se a podíval se na ránu. Suché kousky se odlupovaly a spadly na podlahu. Přesunul se blíž a sevřel bezvládnou dlaň ještě pevněji. Naklonil se a vložil na ní polibek. Pak další. A další. „Už nikdy se o tebe nechci tak bát. Bylo to strašné…“
Severus žil. Všechno bylo už dobré. Zachránil ho.
„Jsem tak šťastný,“ mumlal mezi polibky. „Nevím, co bych dělal, kdybych tě ztratil. Nemůžu… nemůžu… Prosím, dávej si příště pozor. Staral jsem se o kraváky s Hagridem a vím, co dokážou. Prosím, poslechni mě aspoň jednou. Jestli tam musíš chodit, ber si sebou alespoň svazek tymiánu. Oni nenávidí jeho zápach. Budou se od tebe držet dál a nikdy už… nikdy už ti neublíží. Nechci se celé noci bát, že tě napadnou. A jestli se něco stane, pošli mi zprávu po kameni. Slib mi, že to uděláš! Severusi?“ Podíval se nahoru zasažen mužovým mlčením.
Severus se na něj díval, jako by Harry mluvil jiným jazykem. Vypadal trochu omámeně a Harry si pomyslel, že možná ještě nepřišel úplně k sobě. Na jeho tváři se zračilo překvapení a zděšení.
Po chvíli zvedl pravou ruku a, aniž by odtrhl od Harryho pohled, se dotknul jeho tváře a pohladil ji.
„Nemusíš se o mě… starat,“ zašeptal trochu ochraptělým hlasem a Harry měl pocit, že to poslední slovo řekl takovým způsobem, jako by ho ještě nikdy nevyslovil. Přinejmenším v souvislosti se sebou. „Budu v pořádku.“
„Jistě, že musím,“ odpověděl Harry a nechal rty roztáhnout v malém úsměvu. „A ani mě nepros o to, abych to nedělal, protože by to bylo, jako bys mi zakázal dýchat. Poslouchej… když tě něco zraní tak… je to jako by to zranilo i mě. Neumím to vysvětlit. Ale já to cítím také. Jsi pro mě vším a já si nedokážu ani pomyslet, že… že… no, víš, co myslím?“
Ale na Severusově tváři nebylo vidět, že by věděl, o čem Harry mluví. Stále se na něj díval tím ohromeným výrazem, ačkoliv Harry mohl vidět v jeho obličeji jemné rozpaky. A chlapec si pomyslel, že je asi nejlepší čas zmlknout.
„Prostě… slib, že uděláš to, co říkám, a budeš na sebe opatrný. Slib mi to.“ Sám byl zaskočený naléhavostí ve svém hlase.
Muž se na něj stále díval, aniž by přestal hladit jeho tvář, jakoby to dělal úplně nevědomky.
„Slibuji,“ ozval se nakonec tichým, hlubokým hlasem a Harry se široce usmál. Měl pocit, že mu srdce radostí vyskočí z hrudi.
Všechno bylo už dobré! Opravdu!
Zvedl pravou ruku, aby se dotkl Snapeovi dlaně, hladící jeho tvář, ale zašklebil se bolestí, když se o to pokusil. Něco se stalo s jeho prsty. Nemohl s nimi pohnout. Byly zaťaté, jako kdyby v nich stále držel paličku, se kterou drtil zuby.
Severusova ruka sklouzla z jeho tváře a spočinula na zvednuté dlani.
„Promiň, nemůžu narovnat prsty,“ řekl tiše a snažil se, aby to znělo bezstarostně, i když v napjatých svalech stále cítil bolest. „Myslím, že jsem to přehnal…“
Mužova dlaň se ovinula okolo Harryho prstů a dovedla je přímo k pootevřeným rtům, které na ně složily teplý polibek.
Chlapec se díval se široce otevřenýma očima, jak Severus vtiskl rty k jeho dlani. Vypadal, jako by jej nezamýšlel pustit a Harry cítil, jak se jeho srdce rozpouští a kape na podlahu, roztéká se všude po podlaze.
Přitulil tvář k Severusově zraněné paži a zavřel oči.
„Pottere,“ uslyšel nad sebou tichý hlas, když se ta teplé ústa odtáhla od jeho dlaně, ale nepustily mu ji. Cítil, jak mu horký dech omývá zdřevěnělé prsty. „Měl bys…“
„Vím…“ přerušil ho Harry, neotevírajíc oči a nepřestávajíc se tulit ke zraněné paži. „Už jdu. Už za chvíli…“
Ještě chvíli a půjde. Opravdu. Jen chvilku.
Tenké rty se opět přitiskly k jeho dlani.
No, možná… za delší chvilku.