Křičel titulek na první straně Denního Věštce, kterého Harry odložil vedle svého talíře se snídaní. Nechtěl to číst, neměl na to sílu. Jen stiskl rty, upřeně se díval na nedojedenou klobásu a cítil, že náhle ztratil veškerou chuť k jídlu. Měl pocit, jako by se mu žaludek zauzloval.
Ani Snape, ani Brumbál se na snídani neobjevili. Koutkem oka spatřil, jak páťák z Mrzimoru otevřel svůj výtisk Denního věštce a společně s jiným mrzimorem ve stejném věku začali šeptat, vystrašeně vzdychat a nevěřícně kroutit hlavami. K Harrymu se dostaly jen úryvky jejich vět:
„…kusy kůže… představ si to…“
„… čtyři zcela spálené domy… hrůza…“
„…půlroční dítě… všechny kosti zlámané a rozdrcené…“
„…to je strašné… dobře, že jsem zůstal v Bradavicích…“
Harry chtěl, aby zmlkli. Nechtěl se na to dívat, nechtěl o tom poslouchat. Ne teď, ne dnes, ne v takový den!
„Harry, jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys byl napadený Viráky. To jsou takové malé stvoření, které ti vlezou dovnitř přes nos, když jsi deprimovaný a požírají ti mozek. A kvůli tomu se dostaneš do ještě větší deprese, protože máš na myšlenky méně místa a ty se prostě jen točí v kruhu.“
Harry zamrkal a obrátil hlavu směrem k Luně. Havraspárka se na něj dívala ustaraným pohledem a v první chvíli měl ohromnou chuť říct jí o tom, o čem přemýšlel skoro celou noc, když se nakonec vrátil na svou kolej, o tom všem, co mu nedovolovalo usnout. O tom, že to Snape zabil ty mudly, a že s ním včera měl sex, hned po tom, co to udělal… Že na ně ani na vteřinu nepomyslel, když se nevěřícně díval, jak Severus ze svých prstů olizuje jeho semeno, a ochutnával ho jako delikatesu. O tom, že na něho Snape použil kletbu, že na něj chtěl použít i Cruciatus, ale on se nezlomil a cítil se tak neuvěřitelně šťastný, že všechno ostatní v tom pocitu zaniklo. O tom, jak vkročil do ložnice a podíval se do zrcadla, jak byla jeho tvář pokrytá krví, kterou Severus na jeho kůži zanechal jako nějaké značky. O tom, že jeho vnitřnosti se přetočily pokaždé, když na to myslel, ale zároveň nedokázal zastavit své radostí planoucí srdce, že se mu podařilo prolomit Severusovi hradby, a že s ním dnes stráví večer, a noc, a Severus mu dovolil si přinést kartáček a pyžamo a…
…do háje!
„Jo, všechno je v pořádku,“ řekl nakonec. Dívka se zamračila, pak se podívala na noviny ležící na stole a na jejím obličeji se objevilo něco jako… pochopení.
„Ach, myslím, že znám důvod,“ řekla bezstarostně, pak jako by nic, vzala noviny a schovala je do své barevné kabelky. „Můj táta vždycky říká, že se nemáme trápit tím, na co nemáme vliv. Ale dodává, že i tak má povinnost o tom napsat. Tehdy se s tím budou trápit jiní. Ale nemyslím si, že by to byl tak dobrý nápad. Pak by se tím nemohli trápit ostatní, ale ani my… nemyslíš?“ Věnovala mu široký úsměv.
Harry se zamyslel. Nicméně teď nedokázal pochopit tak bláznivou, filozofickou úvahu.
„Co?“ Zeptal se a zamžoural. Luna se k němu naklonila a zašeptala:
„Nejdůležitější je to, co cítíš. A ne to, co se děje okolo. Harry, jen ty cítíš bolest, když si zraníš ruku.“
Chlapec zamrkal, úplně nerozuměl, kam tím kamarádka směřuje.
„Takže nikdo nemá právo nutit tě, jak by ses měl cítit. Protože bolest patří jenom tobě. Oni ji necítí a nerozumějí ji. Takže bys z ní neměl mít žádné výčitky.“
Harry se trochu usmál a přikývl. Neřekl ani slovo a ona přesto věděla, co ho trápí. Jak?
Už neměl chuť k jídlu. Proto se rozloučil a vydal se k nebelvírské věži. Té noci nezamhouřil oka. Když se včera vrátil, byla už skoro třetina noci za ním, a on byl tak roztřesený a vzrušený všemi událostmi, že nedokázal ani myslet na něco tak triviálního, jako byl spánek. V hlavě se mu točily myšlenky a vzpomínky. A obraz Snapea… Snapea oblečeného v Smrtijedském rouchu, Snapea pokrytého krví, Snapea dívajícího se na něj tak, jako by Harry byl… zatraceným zázrakem přírody.
A jeho srdce se rozpouštělo, zapomínal na všechny výčitky a strasti.
*****
Po páté za poslední dvě minuty se Harry podíval do zrcadla a zkontroloval, jestli vypadá dobře. Tentokrát neměl k dispozici ani havraspárku, ani Ginny, která by mohla jeho vzhled ocenit.
Severus řekl, že připraví večeři, což bylo samo o sobě tak bizardní, že to vyžadovalo speciální úbor. Navíc to měla být jejich poslední společná noc, protože všichni studenti se měli vrátit již zítra odpoledne, což znamenalo konec jejich každodenních i celodenních setkání. Harrymu z toho bylo úzko, zejména kvůli předešlé noci, doufal, že se všechno změní a vše bude vypadat úplně jinak. A upřímně doufal, že to bude změna k lepšímu.
Znovu se podíval do zrcadla a snažil se uhladit záhyby na tmavomodré košili vyrobené z příjemného, měkkého materiálu a zdobené jemnými bílými proužky kolem zápěstí na dlouhých rukávech. Hodila se k těm rovným temně modrým kalhotám z materiálu připomínajícího džíny, ale mnohem hladšího na dotyk a také k černým botám.
Připadalo mu, že vypadá dobře, ale nedostatek jakéhokoliv potvrzení ho dost znejišťoval. Chtěl se prostě dobře obléct. Měl to být koneckonců výjimečný večer. Doufal, že to tentokrát ocení i Snape. Nakonec čekal na tuto chvíli celý dlouhý nemilosrdný den.
Severus se neobjevil na žádném jídle, a Harry dostal ještě před obědem od profesorky McGonagallové za úkol, aby uklidil Velkou Síň po silvestrovském ohňostroji. Odpoledne šel navštívit Hagrida. Při loučení mu oznámil, že dnes nepřijde na večeři, protože je po předchozí bezesné noci unavený a rád by si odpočinul.
Několikrát si uhladil vlasy trčící do všech stran, což se ukázala jako zcela neúčinné jednání, tak jako obvykle, pak se na sebe usmál do zrcadla, a popadl tašku, do které předtím zabalil pyžamo a kartáček společně s Pobertovým plánkem. Přehodil přes sebe neviditelný plášť, polkl nervozitu a netrpělivost a vydal se do sklepení.
Když se zastavil před dveřmi, byl už jen uzlíkem nervů. Nevěděl, co by měl očekávat. Pravda, Severus se včera choval divně, když Harry opouštěl jeho komnaty… hm, možná by se dalo říct, že hezky, kdyby to slovo ve spojení se Severusem Snapem vůbec existovalo. No, řekněme, že výjimečně… spokojeně. Ale Harry už ho znal natolik, že věděl jedno – nikdy nedokázal předvídat mužovo chování a toto vědomí, kromě toho, že to bylo nepochybně otravné, bylo současně mimořádně… vzrušující.
Zvedl ruku, aby se dotknul dveří, které se jako vždy, samy otevřely, přešel kabinet, sundal si po cestě plášť a cítil netrpělivé očekávání v žaludku. Když vstoupil do obývacího pokoje ponořeného v polostínu, první věc, kterou spatřil, byl upřený pohled černých očí Severuse sedícího v křesle, který na něj očividně už nějakou dobu čekal. Měl určitý pocit, že jakmile vstoupil, pohled se stal ještě pronikavějším a lehký úsměv, který se objevil na mužově tváři, ho vyvedl z rovnováhy. Stejně jako ty úžasné oči, které sklouzly po jeho těle, a téměř fyzicky objaly celou jeho postavu. Úsměv na Severusově tváři se zvětšil a Harry téměř zapomněl, jak se používají hlasivky, když si uvědomil, že je ten muž s největší pravděpodobností… potěšen tím pohledem.
„Ee…“ vyheknul nakonec. „Dobrý večer, S-Severusi.“
„Dobrý večer, Pottere,“ odpověděl spokojeně muž a Harry měl na okamžik pocit, že bude muset hledat svojí bradu na podlaze.
Snape mu odpověděl. To bylo, bylo to… divné.
Jeho pohled spočinul na malý stůl s několika talíři. Viděl pečeného králíka, rybu a asi… hrušky s čokoládou. Zaskočeně zamrkal, protože si nepamatoval, že by se tento typ jídla někdy objevil na studentských stolech Bradavic. Zdálo se, že to Snape připravil všechno sám.
Další věc, kterou bylo třeba uvést na seznam ‚večerních šoků‘.
Vedle prázdných talířů byly dvě sklenice. V jedné byla červená, sametová tekutina a v druhé jasně žlutý, průhledný nápoj s bublinkami.
„Och, vypadá to úžasně,“ řekl nakonec Harry, když se mu podařilo překonat překvapení. Odložil plášť a tašku na stranu, přistoupil blíž a pak tiše spadl do křesla. Muž sledoval každá jeho pohyb.
Proč se na něj Severus díval takovým divným způsobem? Úplně jiným než obvykle. Harry se pod tím pohledem cítil nepříjemně, ale nedokázal pochopit proč.
„Připravil jsi to všechno sám?“ zeptal se a podíval se na připravený stůl.
„Někdy je schopnost vaření jedů a lektvarů užitečná,“ odpověděl muž s usmívajícím se koutkem úst. „V porovnání s nimi se to nezdá komplikované.“ Po těchto slovech se naklonil a naložil na Harryho talíř kus králíka ve voňavé omáčce.
„Pro mě je to příliš komplikované,“ odpověděl Harry, zvedl vidličku a široce se usmál. „I když, když jsem byl u Dursleyů a bylo mi osm, nedokázal bych udělat nic takovéhleho. Když jsem jednou připálil lívance, za trest jsem tři dny dostával jenom vodu a chleba.“ Když uviděl, jak se Severusovi oči nepřirozeně rozšířily, strčil si vidličku s jídlem do úst a rozhodl se, že by bylo lepší, kdyby zmlknul. „Mmm, výborné,“ zamumlal s potěšením, když polkl první sousto.
Snape se jídla nedotkl. Hleděl na Harryho, jako kdyby ho viděl poprvé v životě.
„Věděl Brumbál o tom, že tě tvoji příbuzní týrali hladem?“ zeptal se nakonec.
„Ee…“ Harry se zarazil s vidličkou na cestě do úst. „Já… nevím. Možná. Asi. Nevím, jestli by se to dalo nazvat hladovění, prostě…“
„…ti jen nedávali najíst,“ dokončil za něj Snape.
„Ano. Ne. Teda…“ Harry si hluboce povzdechnul. Sám už nevěděl, jak to vysvětlit. Proč vůbec něco říkal? „Myslím, že oni… no, nakonec, dali mi střechu nad hlavou a vychovali mě a udělali, všechno co mohli, aby…“
„Jsou to jejich slova, nebo tvoje?“ přerušil ho ostře Snape. Harry si vložil do úst sousto a uhnul pohledem. Jak na to měl odpovědět?
„Oni… starali se o mě. Nenáviděli mě, a mohli mě vyhodit na ulici, ale neudělali to.“
„A ty si myslíš, že tohle je jakákoliv omluva pro hladovění, bití…“
„Ale oni mě…“
„…mučení, pronásledování a…“ Severus se náhle zastavil a stiskl ústa, jako kdyby řekl něco, co nechtěl. Harry se na něj díval rozšířenýma očima. „Nevadí,“ ozval se po chvíli, a vsunul si vidličku do úst.
Harry cítil, jak se v jeho srdci rozpíná teplo, když sledoval jak se Severusova zuřivá tvář nahýbá nad večeří. Nemyslel si, že by se muž staral o to, co se s ním dělo u Dursleyových. Myslel si, že to tak prostě muselo být. Brumbál se o to nikdy neobtěžoval zajímat, nikdy nevypadal tak… rozhořčeně.
A ta myšlenka byla neobvykle sladká, navzdory hořkosti, která ji vyvolala.
„Nemysli si, že jsem jim vždycky dovolil, aby mi udělali cokoliv,“ řekl a vzal si další sousto. Cítil na sobě mužův pohled. „Rozzuřil jsem se. Jednou o svátcích před třetím ročníkem jsem nafoukl tetu.“ Zasmál se, když viděl mužův překvapený pohled. „Omylem. Ale pak… jsem si zabalil a utekl jsem.“
Severusovi vyletělo obočí nahoru.
„Co prosím?“ polkl jídlo a nevěřícně zíral na Harryho.
„Utekl jsem. Měl jsem jich už dost. Vím, co chceš říct,“ předběhl Severuse, který už otevíral ústa. „Bylo to dětinské, hloupé a nebezpečné, ale musel jsem. Nemohl jsem tam už zůstat. Potkal jsem tehdy Záchranný autobus. A všechno dopadlo dobře.“
„Vždycky jsi měl víc štěstí než rozumu,“ odfrkl si Severus a Harry nedokázal zastavit pobavený úsměv.
„Většinou se mě báli a později mě nechávali na pokoji. A od té doby to tak zůstalo. Snaží se předstírat, že neexistuju. Je to pro ně výhodné,“ řekl a vzal si další sousto. „Přinejmenším už po mě nic nechtějí.“ Sáhl po sklenici a zavdal si pár osvěžujících loků. Severus také sáhl po své sklenici. „Takže jak vidíš, už se o mě nemusíš tak starat.“ Harry se usmál a nedokázal ovládnout smích, když se po těch slovech muž zadusil vínem.
„Ta tvá lež mi lichotí,“ odpověděl Severus tiše a díval se mu přímo do očí.
„Víš, mám bohatou fantazii,“ odvětil Harry bezostyšně. „Dokážu si představit věcí…“
„Například?“
‚Například, jak mě líbáš…‘ pomyslel si, ale neodvažoval to říct nahlas. Olízl si rty a chvíli se díval do těch očí, které ho hluboce přitahovaly.
„Například věci, které nemůžu mít…“
Severus otočil hlavu a sáhl po rybě.
„Nemůžeme mít všechno,“ řekl, když ji nandal sobě i Harrymu a postavil talíř zpátky na stůl. V jeho hlase se objevila hořkost.
Chlapec se kousl do rtu. Místa, do kterých zabloudil, byly příliš… ošemetné, a tak radši ustoupil, dokud ještě mohl. Vzal vidličku a nabodl rybu.
„Víš… je to náš společný večer. A noc,“ ozval se po chvíli. Severus se na něj podíval přes sklenici s vínem.
„A?“
„No… jen jsem se chtěl ujistit, že víš,“ řekl a lehce se začervenal. „Zůstanou nám jenom tresty. Možná bys mohl občas po hodině... no víš, udělit mi nějaké další tresty, abychom se mohli vídat častěji.“ Zvedl hlavu a setkal se a mužovým pohledem.
„Myslím, že to není dobrý nápad,“ připustil Severus vážně. „Už tak semnou máš tresty dvakrát v týdnu. Kdyby si jich dostal ještě víc, mohlo by to být podezřelé, a přinejmenším by to mohlo vyvolat nějaké nevhodné otázky, a to nechceme, že?“
Harry si povzdychl.
„Ne, nechceme.“
„Hodný chlapec.“
Harry uviděl v Severusových očích krátký záblesk a dovolil na svá ústa vkrást lehký úsměv, přestože cítil rozčarování.
„V tom případě budu muset častěji masturbovat,“ prohlásil vyzývavě a se satisfakcí spatřil, jak se mužovo obočí zamračilo. „Začnu hned zítra večer. Tuším, že tou dobou už budu úplně tvrdý. To už se mě nebudeš dotýkat jak dlouho? Asi přes půl dne, myslím…“ Už to nedokázal vydržet a rozesmál se. Severus se na něj díval napůl pobaveně, napůl zamyšleně.
„Přímočarý jako vždy,“ zamumlal muž a vzal si poslední sousto ryby.
„Nikdy ti to nevadilo. Nicméně tuším… že budeš dělat to samé,“ řekl vyzývavě.
„Ani teď mi to nevadí. Ale musím tě zklamat… moje ruce budou zaměstnány něčím úplně jiným.“
„Čím?“
„To není tvá starost, Pottere,“ odpověděl klidně muž a jeho oči se zablýskly, když to říkal. Harry věděl, že nedostane žádnou odpověď, když se snažil sníst ‚Krásnou Helenu‘ – ano, Severus dal tento název tomu ‚lahodnému hruškovému dezertu‘ – a žertoval s ním na různá témata (ačkoliv žertování byla poslední věc, kterou čekal, že kdy bude s Mistrem Lektvarů dělat).
„Bylo to výborné,“ povzdychl si Harry, když si nabral poslední kousek hrušky s čokoládovou polevou, vložil si ji do úst a nechal si ji rozpustit na jazyku. „Byla to ta nejlepší věc, jakou jsem kdy jedl,“ prohlásil, když dojedl tu nádhernou sladkost, otevřel oči a díval se, jak se Snape pod nosem usmívá.
Sáhl po sklenici a vypil zbytek šampaňského. Bublinky mu šuměly v ústech a příjemně mu masírovaly patro. Vzdychl a podíval se na Snapea již trochu rozmazaným, zmateným pohledem. Líbilo se mu, jak mu nápoj rozehříval nitro a uvolnil ho.
„Já… er…“ zamumlal, nedokázal přinutit svou mysl, aby fungovala normálně. Ne, když se na něj Severus celou dobu díval takovým pohledem. No také se mu trochu točila hlava z toho všeho alkoholu. „Mohl bych si ještě nalít?“ zeptal se a zamával prázdnou sklenici.
„Nerozpakuj se,“ Mistr Lektvarů ukázal za své rameno k baru.
„To nemám v úmyslu,“ odpověděl a jasně se usmál. Mužovi oči se rozšířily a Harry měl pocit, jakoby Severus tím pohledem pohlcoval jeho úsměv.
Postavil se a šel k pultu, vedle kterého se nacházel bar. Položil sklenici na temné dřevo a otevřel dveře skříňky.
„Jak se to jmenuje?“ zeptal se a pohlédl na řadu různých lahví.
„Don Perignon,“ uslyšel tichou odpověď. Naklonil se, mžoural očima a četl názvy na etiketách. Chianti, Chablis, Jack Daniels, Absinthe, Martini, Bourbon, Tequila… Tady!
Vytáhl ze skříňky temnou, lesklou láhev a položil ji na pult vedle skleničky, aby vytáhl korek, ale pak za sebou uslyšel ruch a vedle něho se objevila Severusova černě oděná paže, která zmizela ve skříňce a popadla čtvercovou láhev se štítkem Jack Daniels.
„Také se napiji,“ mužův hlas byl podivně zadušený a chraplavý. Harry sledoval, jak ta štíhlá ruka postavila láhev na pult s trochu větším rázem, než bylo nutné. Uslyšel za sebou těžký, zrychlený dech a skoro na sobě cítil dotyk tmavého, intenzivního pohledu. Ale než stačil otočit hlavu, než stačil udělat jakýkoliv pohyb, uviděl, jak mužská ruka náhle pustila láhev a – oh, bože! Objala ho kolem pasu, zatím co druhá se omotala kolem jeho hrudi jako had, tisknouc ho takovou silou, jako by ho zamýšlela připravit o dech. Severus ho k sobě tiskl tak pevně, skoro dychtivě, zabořil tvář do jeho vlasů a zhluboka se nadechl jeho vůně.
Bylo kolem nich absolutní ticho, až Harry slyšel jedině tlukot svého srdce, které křičelo sakra, sakra, sakra!
Severus ho k sobě tisknul takovou silou, jako by se bál, že by se mohl Harry každou chvíli vyrvat z jeho objetí a utéct, jako by ho nikdy nezamýšlel pustit. V tom chamtivém objetí bylo cosi… jakási neodolatelná potřeba blízkosti, náhlá a zdánlivě neuvědomělá, impuls, který donutil Severuse ho chytit, držet, obejmout, cítit… Tak blízko…
A Harry se tomu poddal, nechal se pohltit vůní temného hábitu, horkého dechu ve svých vlasech a síle sevřené kolem jeho ramen… A věděl, že od teď už bude všechno v pořádku. Že jeho včerejší vítězství všechno změnilo… Cítil, jak se do jeho srdce vlévá teplo a oči se mu sami zavřely.
Sotva se mu podařilo polknout sliny, protože měl pocit, jako by měl v hrdle knedlík. Hluboce si povzdechl a ještě víc se zanořil do stisku Severusových paží.
Ale v té chvíli se muž pohnul. Impuls se stáhl, nahrazený chladným vědomím. Severus si odkašlal, pustil Harryho a odvrátil se od něj. Zvedl láhev a beze slova se vrátil zpátky ke stolu. Chlapec chvíli stál, bojoval s horkem, které zaplavilo jeho nitro, a s tou neuvěřitelnou touhou v břiše. Odzátkoval láhev a bez přemýšlení si ji přitiskl k ústům. Ach, ano, cítil horko… rozlévající se žár, který ho nutil zapomenout na šampaňské, zapomenout na večeři, zapomenout na všechno a nechal jím řídit své kroky ke křeslu, ve kterém seděl Severus, a díval se do své sklenice, vzít mu ji z ruky, ignorovat zaskočení v temných očích, pak mu sednout do klína a obejmout pažemi štíhlá ramena, a přitisknout se k němu celým tělem. Celým chvějícím se, toužícím tělem.
Zdálo se, jako by ho alkohol v žilách vedl a křičel mu do ucha, jak moc po tom muži toužil. A Harry cítil tu touhu celým tělem, nechal se jí řídit a jediné, na čem mu v té chvíli záleželo, bylo cítit Severusovu kůži na svých rtech. Položil rty na chladný krk, zavřel oči a začal ji líbat a vstřebávat její chuť všemi smysly. Přitiskl ústa k místu, kde cítil zrychlený pulz a na chvíli se tam zastavil, přičemž si užíval každého jemného úderu srdce pod kůží. Po chvíli však místo opustil a přimknul se horkými rty k ušnímu lalůčku.
„Mmm…“ zamumlal Severus, lehce naklonil hlavu a dovolil Harrymu, aby se dostal blíž. Chlapec slyšel jedině své šíleně bijící srdce, když nechal jazyk toulat v teplém nitru a lízal to místo za uchem, zatím co mu černé prameny laskaly obličej, nos a padaly mu na brýle. Mužův dech se mu zdál jako ta nejkrásnější hudba, k čertu, on věděl, jak ji z něj vyloudit.
„Líbí se ti, když tohle dělám?“ zeptal se tiše, zachytil lalůček zuby a lehce ho potáhl, jako nešťastné štěně, které získalo svou oblíbenou hračku.
„Uhm…“ zamumlal Severus, na okamžik se zarazil a stiskl dlaně po Harryho bocích. Chlapec se usmál a začal lehce pohybovat boky. Přidušený sten, který se dostal mezi mužovými tenkými rty ven, pro něj byl tou nejlepší odpovědí, že byl Severus stejně tak vzrušený jako on. Cítil to vzrušení, když posouval boky po tvrdnoucí vypouklinou v mužových kalhotách, když se o ní otíral svou vlastní uvězněnou erekcí.
Měl závrať, ale nevěděl, zda to bylo alkohol nebo vzrušením. A chtěl víc. Chtěl ho cítit na kůži, v každém koutku svého těla. A chtěl, aby ho Severus cítil také.
„Líbí se ti mě šukat?“ zeptal se přímo do mužova ucha a ovál jej horkým, zrychleným dechem.
„Ovšem. Musím přiznat, že je to docela příjemné,“ odpověděl tiše Snape, vsunul chladné dlaně pod jeho košili, dotýkal se horké kůže, a Harry spatřil na tenkých rtech malý úsměv.
„Na co myslíš, když to děláš? Na co myslíš, když mě šukáš?“ Harry se lehce otočil, aby se podíval do mužovy tváře. Severus si skousl rty. Oh, jak moc by to chtěl udělat také!
„Na tvůj kulatý zadek,“ řekl mírně přidušeným hlasem a přejel dlaněmi níž po Harryho zádech, který zamručel potěšením. „Na tebe, klečící přede mnou s vystaveným zadkem a široce rozevřenýma nohama. Na to, jak sténáš mé jméno. Na to, jak se tvoje tělo otevírá, když do něj vcházím a útočím na ten bod v tobě, a jak se v mých dlaních rozpouštíš… na to, jak moc se ti to líbí.“
Harry cítil, jak jeho tvář hoří, když slyšel Severusův hluboký hlas, který říkal takové věci. Snapeovi oči se zableskly, dravé a koutek úst se trochu zachvěl.
Oh, ne, nemůže se chovat rozpačitě! To on ho chtěl přivést k…
Harry nad sebou převzal kontrolu a nechal na rtech prodlít úsměv.
„Ale nevíš, co se mi líbí nejvíc…
„Ano? Nemůžu se dočkat, až mi to odhalíš…“
Přesunul tvář ještě blíže a přitiskl své horké rty k mužovu vlhkému uchu.
„Nejvíc se mi líbí, když ho vytáhneš ze svého černého hábitu a držíš ho v dlani. Rád se na něj dívám, na jeho živou, pulzující, rudou špičku a napjatou kůži. Na pozadí tvých tmavých šatů vypadá tak… ohromný a horký. A tak moc se ho toužím dotýkat… lízat ho…“ Harry cítil, jak se do jeho zad zatínají Severusovi prsty. „… vzít si ho mezi rty a sunout si ho hluboko do úst, abych cítil, jak mě jeho špička lechtá v hrdle…“
Slyšel, jak s každým šeptaným slovem rychleji dýchá, a když odsunul hlavu, spatřil na jeho tváři ten nejjemnější odstín ruměnce. Och, a cítil to, oh ano. Snape už byl tvrdý.
„Líbí se ti…“ Mužův hlas byl trochu ochraptělý, když promluvil. Vypadal, jako kdyby se mu těžko mluvilo. Odkašlal si a trochu pevněji řekl: „Líbí se ti, když do tebe vstoupím?“
„Ooo, ano,“ zasténal Harry, pevněji pohnul boky a zatočil s nimi krouživým pohybem, což způsobilo, že se Severusovi prsty ještě pevněji zaryly do jeho těla. Ale to mu nevadilo. „Představuju si to, když to děláš. Jak mě vyplňuješ. Cítíš to? Cítíš, jak se pro tebe otevírám? Cítíš moje horké nitro kolem sebe?“
Severus hlasitě zasténal a Harry cítil v podbřišku plameny, jak ho olizují zevnitř.
„Pottere, jsi…“ začal, ale zřejmě to nedokázal dokončit. Olízl si suché rty. „Mluv dál. Nepřestávej.“
To bylo povzbudivé. Harry se usmál. Mírně změnil úhel pohybu, čímž silněji přitlačil na mužovu erekci, tvrdou jako kámen.
„Je to mnohem lepší, než když si to děláš sám, že?“ zamumlal mu do ucha. „Vím, že v noci, když mě nemáš, obtočíš okolo něco svou dlaň a uděláš se rychle a brutálně s myšlenkami na mě, že? Přiznej to. Děláš to.“
Mužova ústa se roztáhla v úsměvu.
„Nic před tebou neutajím…“ odpověděl přidušeným hlasem.
Harry by dal v tu chvíli všechno za to, aby se dozvěděl, zda to byl žert nebo Severus opravdu…
Nedokázal však tu myšlenku v mysli dokončit, protože muž otevřel lesknoucí se bezedné oči, vytáhl jednu ruku zpod jeho košile, kousl se do spodního rtu a nacpal mu své dlouhé prsty do úst.
„Saj.“
To bylo jediné, co zašeptal, ale Harry nemohl neposlechnout. Jemně chytil zápěstí a zavřel oči, zatím co se těšil na chuť štíhlých prstů. Chvíli je zkoumal, vlhčil je, po chvíli je zasunul do svých úst a jemně je olízl. Chladné a vlhké. Přesouval po nich svůj horký jazyk, od kořene až po špičky, tak jak to dělal, když kouřil Severusovu erekci, a díval se mu přímo do jeho široce rozevřených očí. Objal rty štíhlý prst a začal je posouvat nahoru a dolů, po celé jeho délce, vzal jej hluboko do úst a laskal mokrým jazykem. Mužovi oči se stále více a více rozšiřovaly, pohroužily se do toho pohledu, vychutnávaly si ho.
„Tak dobrý….“ Zašeptal v jednom okamžiku ochraptělým hlasem, jako by polykal rozbité sklo. Harry cítil, jak se chvěje po celém těle od krku až po chodidla, když Severus vysunul vlhký prst z horkého vnitřku úst a položil dlaň na jeho tvář v nejjemnějším pohlazení.
Harry na chvíli přestal pohybovat boky a nechal se tím dotykem pohltit, ale pak znovu zaslechl mužův šepot:
„Nepřestávej.“
Obnovil svůj smyslný tanec, lenivě točil svými bedry a s potěšením se díval, jak Severus zavírá oči a zaklání hlavu a zcela se oddává těm pocitům. Och, vypadal tak dobře s těmi rozevřenými rty a vyhlazeným obočím. Harry si užíval ten pohled, byl jím absolutně očarovaný, když mu mužova dlaň jemně sklouzla po tváři a zastavila se na hrudi. Harry se naklonil a otřel se tváří o tvář Severuse. Zaslechl jeho zrychlený dech a cítil ostrost počátečního strniště, které ho poškrábalo na kůži. V tom okamžiku si uvědomil, že mu nevědomky vkládá jemné polibky na tvář, na čelo a skráň, pohybujíc se níž a níž. Vysunul jazyk a políbil bradu, slyšíc jak Severus lapá po dechu. Na krátkou chvíli odtrhl hlavu, a když nasál všechnu odvahu, silně skousl jeho dolní ret.
„Ach!“ Muž zalapal po dechu a chvatně otevřel oči.
Harry v nich viděl oheň. Trávící vše, způsobující zmatek a pohlcující temnotu. Sálal tak hluboko, až měl pocit, jako by se jeho jazyk toho ohně dotkl a sklouznul mu přímo do beder.
„Řekni mi, Severusi…“ začal, přestože měl náhle problémy s mluvením, nicméně nepřestal pohybovat boky sem a tam, a otírat se o mužův penis uvězněný v kalhotách. „…a co dělá dobře tobě?“ Chtěl ho vyprovokovat, přál si, aby nad sebou úplně ztratil kontrolu. A když se podíval na mužovu zčervenalou tvář a uslyšel těžký dech, věděl, že už je blízko. „Líbí se ti mě vlastnit?“
A věděl, že se trefil, když se ze Snapeových rtů ozval hlasitý sten a jeho ruka chytila chlapcovu košili, přitiskla ho k sobě a Harry uslyšel u ucha chraptivý šepot:
„Ano, sakra…“ Po těchto slovech popadl Harryho za vlasy, zaklonil mu hlavu a vpil se ústy do jeho krku, a následně začal pohybovat vlastními boky rychleji a rychleji. Harry následně ucítil ostré kousnutí, ze kterého se mu zatočila hlava, a potom uslyšel zadýchaný, ochraptělý hlas: „Dotýkat se tě, píchat tě, dovézt tě k orgasmu…“ Ucítil, jak ho mužovy dlaně chytily za zadek, stiskly ho, a natlačil ho na svůj penis. Severus pevně stiskl víčka a přes jeho tvář přešla vlna potěšení. Harry to dokonale viděl, protože měl oči široce otevřené a díval se na muže v celkovém opojení touhy. „A sledovat, jak tvoje oči…“ Severus tiše zasténal a pevněji stiskl ruce na chlapových hýždích. Jeho tvář byla tak ovládnutá vzrušením, až se zdálo, že trpěl bolestí. Jeho ústa se otevřela, jako by chtěl křičet, ale nevyšel z nich žádný zvuk, jen těžký dech a vrčení hluboko v hrdle, hlasitější a hlasitější. A Harry se díval, naprosto ohromený, když se Severus udělal do svých kalhot, chvěl se a třásl, tisknul své prsty do jeho měkkého těla, jak žíly na jeho spáncích tepaly, jak bylo jeho tělo napjaté jako struna, a pak… se uvolnilo, rozteklo, ostré drápy povolily, zrychlený dech opouštěl otevřená ústa a úsměv potěšení se objevil na suchých rtech.
„Jste opravdu… nesnesitelný, usmrkaný spratek, pane Pottere,“ zašeptala ta ústa o několik minut později.
„Zapomněl jste přidat ‚promiskuitní‘ a ‚sexy‘, profesore,“ odpověděl tiše Harry, který ani na vteřinu neodvrátil pohled od té jemné, čisté, zářivé tváře. Nemohl zastavit ten šťastný úsměv, který se zmocnil jeho rtů. „Och, líbí se mi naše… perverzní rozhovory.“
Snape pomalu zvedl víčka a Harry dostal zásah zamlženým teplem stále hořících očí. Zdálo se, jako by se ho dotýkaly a pohladily každé místo, na kterém ulpěly.
„Musím přiznat, že jsi v nich lepší a lepší…“ řekl tiše muž. Stále těžce oddychoval. A stále neodtrhl pohled od Harryho obličeje, jako by se snažil cosi udělat.
„Vy jste mě pochválil?“ zeptal se chlapec s koketním úsměvem. „To mi možná dáte… pár bodů?“
Severusovi oči se zablýskly a na ústech se objevil lehký úsměv.
„Ano, myslím, že by to bylo vhodné…“
Harry vyvalil oči.
„Opravdu?“
„Za to, jak umíš přeměnit své znalosti v dovednost…. Pět bodů Zmijozelu.“
Harry otevřel ústa. Nemohl tomu uvěřit.
„Jsi… jsi… nemožný.“
„Právě naopak,“ odpověděl Severus, aniž by se snažil zastavit úsměv, který číhal v koutcích jeho úst.
Harry si povzdechl a naklonil se dopředu, opřel tvář o mužovo rameno a vtulil tvář k jeho krku. Uslyšel, jak se Snape nadechl jeho vůně a usmál se. Bylo to teď tak dobré. Nemuseli už dnes nic dělat, mohli prostě jen sedět, mohl být přitulený k Severusovi a… oh ano, cítil, jak ho jeho dlaně hladí po zádech, tak pomalu a jemně.
Snažil se nevěnovat pozornost lehké závrati, která se objevila, když zavřel oči a stával se čím dál tím víc unaveným. Probděná noc a obrovská dávka pocitů, která mu před chvílí zaplavila tělo, si začala vybírat svou daň. A klidné, monotónní hlazení zad a tichý dech, který slyšel nad sebou, ho houpaly a obklopily.
„Tady nemůžeš spát,“ řekl tiše Severus a vytrhl ho z přibližující se temnoty. „Pojď do ložnice.“
„Já nespím,“ zamumlal Harry, otřel si tvář o jeho krk a vtulil se ještě hlouběji. „Víš… chtěl bych… se s tebou milovat až do bezvědomí.“
Ruce hladící mu záda se náhle zastavily, a tělo se napjalo.
Harry se zamračil. Řekl něco špatně?
„Chtěl bych…“ pokračoval, obklopený teplem a Severusovou vůní. „Chtěl bych, aby sis sundal oblečení, všechno a… a chtěl bych tě celého líbat, vpálit každý polibek do tvé kůže. Dovolíš mi to? Někdy?“
Chvíli bylo sametové ticho a Harry naslouchal mužovu dechu. A tepu pulzujícímu pod kůží. Tak blízko…
„Jediné, co ti teď dovolím, je jít spát,“ řekl po chvíli muž a lehce se pohnul, jako by ze sebe chtěl chlapce sundat.
„Ne,“ Harry zavrtěl hlavou, objal ho kolem krku a ještě pevněji se k němu přivinul. „Dovol mi takhle zůstat. Ještě chvíli. Prosím.“
Severus si tiše povzdychl a znovu začal hladit jeho záda. Harry tiše zabručel do jeho krku, poddával se pohlazení a dovolil svému tělu se uvolnit a mysli plynout.
A trvalo to, neměl ponětí jak dlouho, protože čas se pro něj stal obdobím mezi jedním a dalším Severusovým dechem a mezi jedním a druhým tepem jeho srdce. Dokud nepřišla temnota.
Někde na okraji vědomí uslyšel hlas:
„Už to stačí. Jdeš spát.“
Zamumlal něco v odpověď, a nechal silné ruce vsunout pod svůj zadek. Cítil jakýsi pohyb a tlumenými smysly zaznamenal, že je někam nesen. Povzdychl si, když se jeho záda dotkla čehosi měkkého, a jeho paže omotané kolem Severusova krku byly jemně rozevřeny a teplo zmizelo. Pokusil se otevřít oči, ale jeho víčka byla příliš těžká a jeho svaly nechtěly spolupracovat. Pak ucítil, jak mu kdosi zvedá nohy a zouvá mu boty. A následně ponožky. Než stačil cokoliv zaregistrovat, někdo mu zvedl boky a stáhly se mu kalhoty.
„C-co… děláš…?“ zamumlal do vzduchu, ale otázka mu zemřela na rtech, když jeho brýle zmizely a na spánku ucítil teplé rty.
„Ššš, už spi.“
Zamumlal, nespokojený, když se ta ústa odtáhla a najednou byl jemně nadzvednut a jeho košile se přetáhla přes hlavu. To ho trochu probudilo, ale oči neotevřel. Toužil po tom dotyku. Když se přikrývka dotkla jeho nahých ramen, obrátil se na bok a ospale zašeptal:
„Jestli někdy… řekneš mé jméno… odhalím ti své tajemství,“ řekl a nedokázal zastavit zívnutí, které po těch slovech přišlo.
Pocítil, jak mu chladné prsty pohladily tvář.
„V tom případě je tvé tajemství v bezpečí,“ odpověděl tiše Severus. „Dobrou noc.“
Harry se usmál, vtulil tvář do polštáře a opět se ponořil do přicházející temnoty.
„Dobrou noc… Severusi.“
Uslyšel kroky a zvuk zavíraných dveří a po nějaké době zvuk tekoucí vody. Ano, byl neskutečně ospalý, ale přece nemohl usnout, dokud vedle něho nebyl Severus. To pak bylo jiné, než spaní na koleji, a přece teď byl ve Snapeově ložnici, chtěl alespoň slyšet šelest postele, když se vedle něj muž položí, chtěl cítit jeho přítomnost.
S největším úsilím se mu podařilo zvednout víčka, ale jedinou věc, kterou spatřil, byla absolutní temnota, která v místnosti panovala. Pokusil se soustředit pohled na stěží viditelné obrysy předmětů, díky čemuž si byl jistý, že jsou jeho oči stále otevřené a poslouchal zvuky z koupelny.
Po nějaké době, která mu připadala jako věčnost, zvuk vody utichl. O chvíli později se dveře do koupelny otevřely a do ložnice padlo jasné ostré světlo. Příliš jasné. Harry zavřel oči. Teď už mohl.
Pozorně poslouchal Severusovým měkkým krokům, které vydávaly jeho bosé nohy. Matrace se na druhé straně lůžka prohnula, a tenká hladká přikrývka zašustila jako soví křídla. A Harry si nemohl pomoct, když věděl, že Severus leží za ním, okamžitě pocítil nutkání obrátit se a dotknout se ho. Nicméně zůstal na místě, ležíc bez pohybu a snažil se dýchat hluboce a rovnoměrně. Teď, když věděl, že leží ve stejné posteli, zdálo se, že ho ospalost pustila ze svých spárů. Bylo to příliš úžasné, než aby mohl prostě jen tak usnout.
V tichu panujícím okolo slyšel Severusův klidný dech a přemýšlel, zda by měl něco říct, pohnout se, dát mu najevo, že ještě nespí. Ale co by měl udělat? Co se stane, když se k němu otočí, naváže s ním kontakt a Snape se odsune a obrátí se k němu zády?
Chvíli tam ležel, přemýšlel nad tím, co dělat a nedokázal se rozhodnout, když náhle za sebou uslyšel šelest. Zpočátku mu nevěnoval moc pozornosti, přesvědčen, že Snape jen změnil polohu. Ale po chvíli se šustění opakovalo, a matrace se za ním prohnula víc, jako by se Severus… přisunul.
Harryho srdce se okamžitě zrychlilo a v žilách cítil bolestnou naději, ale stále ještě nevykonal žádný pohyb, čekajíc, co dalšího muž udělá a přemýšlel, jestli se to skutečně stalo.
Ale ne! Další zašustění, tentokrát delší, a Harry náhle pocítil jemný dotyk na zádech. Severus se přisunul tak blízko, že se ho dotýkal svou paží.
Harry se sebou bojoval. Chtěl se otočit, i když měl pocit, že z té touhy vzplane, ale na druhou stranu se bál, že se Snape vrátí zpět na druhou stranu postele a pak…
Oh, sakra!
Spolkl zaskočený dech, když uslyšel šelest a ucítil na svém rameni vyčnívajícím zpod peřiny jemný dotek Severusových prstů, které se pomalu přesouvaly po jeho ruce, hladíc ho s takovou jemností, jako by se muž bál, že ho může každou chvíli probudit. Harry se neodvážil ani polknout, nutil svůj dech do klidu, a pravidelného rytmu, i když měl pocit, že jeho srdce musí být v takovém tichu slyšet.
Jeho kůže plála na místech, kde se jí dotkly Severusovi prsty, a Harry si v duchu povzdechl, když muž chytil jeho dlaň. Ale rychle na vše zapomněl, když za svými zády pocítil zachvění a… Severus se přisunul ještě blíž, přitiskl se k Harryho zádům chladným tělem a objal ho kolem pasu.
Nenene, to neudělal. To musí být určitě sen. Usnul a zdá se mu, že ho Severus objímá. Přece není možné, že by Snape…. Že by on… sám… a to... och! Aby ho k sobě jemně přisunul, tak, aby do sebe jejich těla perfektně pasovala, a… a vtulil tvář do jeho krku, ovál ho tím neuvěřitelně horkým dechem, který způsobil, že Harry neměl daleko od toho, aby se začal třást. Ale zdálo se, že se třásl jen v nitru, protože ho Snape neodsunul, neodtáhl se, jen trochu přesunul tvář dolů, vtiskl teplá, vlhká ústa na jeho rameno a… a Harry si byl jistý, že uslyšel tichý, tak tichý, téměř neslyšitelný ochraptělý šepot:
„Nemůžu to změnit…“ Severus přesunul své rozehřáté rty na jeho krk a vložil na něj jemný polibek. „Nemůžu…“ opakoval ještě tišeji, a těžké povzdechnutí, které následovalo po těch slovech, stisklo Harrymu bolestně srdce.
Severus už nic víc neřekl. Vtulil tvář do jeho vlasů a přitulil se ještě pevněji. Harry ležel v tichu a temnotě, obklopený paží a mužovou vůní, pohlcený jeho neuvěřitelnou blízkostí a nechal, aby ho Severusův klidný dech nakonec ukolébal do snu.