Harry otevřel oči a znovu se podíval na pobertův plánek ležící vedle něho na posteli. Bylo několik minut před polednem. Před hodinou viděl, jak Snape vešel do své tajné laboratoře a skryl se v ní jako za starými těžkými baldachýny na oknech v domě na Grimmaldově 12, které on a rodina Weasleyových odstraňovali za pomoci Běhnycidu. Tyto události mu však přišly tak vzdálené, jako kdyby k nim došlo v jeho jiném životě. Nicméně když ucítil, že drží v ruce kámen, jeho myšlenky se navrátily k přítomnosti.
Harry si hluboce povzdechl, díval se na zářící písmena a podpíral si tvář o dlaň jako na jednom z uměleckých děl, které teta Petúnie vášnivě sbírala, aby se mohla chlubit před svými sousedy.
Sevřel v dlani kámen a pocítil vlnu zklamání, jak mu přeběhla po zádech, a nedokázal se zastavit, aby neposlal své chaotické myšlenky:
Sakra!
Pustil kámen z dlaně a nechal ho spadnout na postel.
Jako obvykle ze sebe udělal hlupáka. Ale není jeho vina, že chtěl se Severusem tak zoufale mluvit. Dnes v noci téměř nespal, a přemýšlel o všem, co se mezi nimi v poslední době stalo a od okamžiku, kdy otevřel oči, myslel jen na to, aby se k němu co nejdříve dostal a řekl mu všechno…. všechno, co…
Nech toho, zatraceně!
Severus nebyl na snídani a Harry ho neviděl od té včerejší…. bizardní schůzky v učebně Run.
Teprve, když nebyl ničím opilý, to byl zase on, a udělal mu v hlavě takový zmatek, že měl pocit, jako by měl v žaludku uzel. S povzdechem se převalil na posteli, vtiskl tvář do polštáře, zavřel oči a dovolil své mysli svobodně plynout… Teprve takhle dokázal analyzovat všechno, co se stalo.
Snape se mu omluvil. Nakonec. No, řekněme, že se omluvil. Nebo alespoň řekl cosi, co v jeho slovníku pravděpodobně znamenalo omluvu, kdyby muž takové slovo vůbec znal. A Harry věděl, že ho to muselo stát hodně sil…
Byl tou chvílí natolik pohlcen, že o tom v té chvíli nedokázal uvažovat. Ale když vezeme do úvahy všechno… musel vážně reagovat až tak emocionálně? Protože, řekněme si na rovinu, neprobudil se náhle s rukou v kotlíku. Znal Severuse natolik dobře, aby… možná nerozuměl, ale alespoň dokázal předvídat jeho chování. Ne poprvé a naposledy řekl Snape něco, co mu ublížilo. Mělo by to až tak bolet?
Samozřejmě, že mělo. Protože ve skutečnosti, když o tom teď přemýšlel, nebylo to o tom, co muž v tamté chvíli řekl, ale o… všem. Odtahoval se, odstrkoval ho, odvracel se a přece to bylo zřejmé! A pak to krutě popřel! A nakonec s ním zacházel jako s hovnem.
To už bylo prostě moc. Občas ani nevíme, nebo necítíme, jak nás každé nejmenší gesto nebo zdánlivě bezvýznamná slova zaplňují a uhnízdí se hluboko v našich srdcích. Děje se to, i když předstíráme, že je vše v pořádku. A jedné chvíli už je prostě pozdě. Další nepozorné slovo přetrhne přehradu a všechno se vylije, a nic už ten proud nedokáže zastavit. Pulzuje a rozbíjí stěny, vyplňuje mezery, přes které plyne nahromaděný žal.
…
…
Severusova slova se mu s ozvěnou odrážela v hlavě a Harryho zajímalo, proč nedokázal udělat, o co ho muž prosil? Proč nemohl zapomenout na ten smutek? Proč Snapea neposlouchal a nechal hořkost, aby nad ním převzala kontrolu a směřovala každé jeho slovo, každé gesto?
Přeci slíbil… Věděl, jaký je… Slíbil mu…
Och, úžasně dodržel svůj slib. Ukázal pochopení a akceptování na nejvyšší úrovni. Stačilo jedno slovo, aby kolem sebe začal plivat jed, protože mu Snape tak ‚strašně ublížil‘.
Mužovo chování nebylo v pořádku, ale on sám se zachoval jako hloupý, samolibý ubožák, který se uráží nad něčím, co už dávno ví. Nakonec se rozhodl, že s ním bude, věděl, jak to může vypadat, učinil vědomé rozhodnutí, slíbil to a…
…a, k čertu, Severus ho přeci políbil! Tedy, možná ne tak, jak si Harry vysnil, ale ty tenké rty se ze své vlastní vůle dotýkaly jeho tváře. Toužily po něm, skládaly jemné polibky na jeho kůži, cítil jejich teplo, jejich měkkost a v jedné chvíli byl tak v šoku, že měl pocit, že se zhroutí podél stěny.
Nebylo to potvrzením, že na něm Severusovi záleží? A on se ukázal jako zatracený zbabělec, když ho muž pustil a beze slova se otočil, aby odešel. Stál těsně u zdi jako nějaký idiot, díval se na vzdalující se černá záda a neřekl ani slovo. Nezastavil ho! Sakra, Merlin je mu svědkem, že kdyby si v té chvíli vzpomněl, jak se používají hlasivky, vykřičel by celým hrdlem, aby se otočil a nenechával ho tu beze slova stát s úplným chaosem v hlavě.
Co když se na něj Severus už nehněval a myslel si, že si všechno vyjasnili? Co když mu měl za zlé, že nebyl schopen zastavit žal, co když si utvrdil, že se mu náležitě omluvil?
Harry nepopíral, že to, co mu muž tehdy udělal, bylo… peklo, nedokázal to ani pospat. Bylo to špatné. Ale byl si dobře vědom toho, že nějaká vina ležela i na jeho straně.
A teď už vůbec nic nevěděl. Absolutně nic. Předstírat, že se nic nestalo, by bylo nejjednodušším řešením. Ale někdy, když chcete dosáhnout svého cíle, se může ta nejjednodušší cesta rovnat skokem ze strmého ostrého útesu. A tehdy si musíte vybrat tu těžší, která, i přes náznaky hrozící smrti, vás jako jediná zavede tam, kam se chcete dostat. A Harry rozhodně věděl, kam se chce dostat.
Musí si s ním promluvit! Přesvědčit ho, že to, co řekl, byla pravda. Že to tak opravdu myslí. Že není hloupé, naivní dítě. Že nehází slova do větru, a když se věci začínají komplikovat, ukáže se, že to všechno byly jen marné lži, že slova neznamenají skutky.
A dokáže mu to!
S tímto rozhodnutím vstal dnes ráno. A teď seděl a přemýšlel, jak přiměje muže, aby se s ním setkal. Znovu se podíval na kámen ležící na posteli a vzal ho do ruky.
*****
Ukrytý pod neviditelným pláštěm se Harry podíval na pobertův plánek. Seděl uprostřed noci na kamenné podlaze před Snapeovým kabinetem a čekal na něj už pár dobrých minut. Od té doby co spatřil, že se muž vrací přes pozemky do hradu a míří přímo do ředitelovy kanceláře. Nakonec přece musí přijít do svých komnat! Zmizel téměř na celý den a Harry neměl příležitost odchytit ho dřív. Dokonce se neobjevil ani na skromných silvestrovských oslavách, které ředitel uspořádal ve večerních hodinách ve Velké Síni. Dokonce ani ohňostroj nedokázal odtrhnout Harryho myšlenky od Severusovi nepřítomnosti. Vzpomněl si sice, jakým způsobem skončila jeho poslední neohlášená návštěva, ale rozhodl se, že se odsud nepohne, protože tohle byl jediný způsob, jak s ním mohl mluvit, neb se mu zdálo, že se mu muž vyhýbá. No, pravda, uplynul jen jeden den, během kterého se zdál být Snape zaneprázdněný, ale Harry se rozhodl, že nebude čekat. Čím dříve, tím lépe.
Och, Snape nakonec vyšel z Brumbálovi kanceláře!
Chlapec pozorně sledoval, černou tečku v hradě. Ano, jde sem!
Vyskočil na nohy, strčil si mapu do kapsy a zíral do temné, dlouhé chodby. Zdálo se mu, že se čas vleče jako tlustočerv a že čeká už věčnost, když se v dálce objevila vysoká postava.
Zhluboka se nadechl, cítíc jak jeho srdce začalo zrychlovat a díval se na vzdálenou postavu s takovou intenzitou, že jeho oči začaly téměř slzet. Ano, byl to Severus. Dokonce už z dálky dokázal poznat ty dlouhé, rozhodné kroky, hrdou, vyrovnanou postavu a plášť povlávající při každém kroku. Když už byl muž dost blízko, Harry stiskl plášť s úmyslem jej stáhnout, ale když Mistr Lektvarů vstoupil do slabého světla nejbližší pochodně, ztuhl a vytřeštil oči.
Severus měl na sobě Smrtijedské šaty. Zakrvácené Smrtijedské šaty. V dlani nesl bílou masku, pokrytou stále nezaschlými rudými kapkami krve.
Harry polkl, automaticky se odsunul ke zdi a přitiskl se k ní zády.
Nebylo to tím, že mužova tvář vypadala hluboce zamyšlená, nebylo to o tom, že jeho černé obočí bylo staženo výrazem hlubokého hněvu hraničícím až se zuřivostí, ani pevně staženými rty. Byl to jeho pohled. Cizí a vzdálený. Bylo to jeho očima, ve kterých neviděl Severuse jakého znal, ale někoho, něco co… bylo pobaveno citů, ponořené ve tmě, planoucí… planoucí ledem.
Všechno najednou, spojené v té bledé, ostré tváři, na kterou spadaly vlasy slepené krví, způsobilo, že se Harry začal třást a nedokázal to ovládat. Veškerá odvaha ho opustila. Stál těsně u zdi, neschopen se pohnout a zíral na přibližujícího se Snapea.
Dokonale věděl, kde Severus byl a co dělal, a nebyla to přeci ideální chvíle ukázat mu, a i sobě, že to co říkal, je pravda?
Ale, ale…
Muž prošel kolem něj a zastavil se před dveřmi vedoucí do kabinetu. Zamumlal si pod nosem kouzlo a Harry se zatajeným dechem sledoval, jak se těžké dřevěné křídlo otevřelo. Měl jen několik vteřin na to, aby se rozhodl.
Podíval se na tu skloněnou tvář, v té chvíli skrytou vlasy, a sevřel pěsti.
Byl to Severus! Jeho Severus! Od začátku až do konce, od těch černých bot, které vypadaly, jako kdyby v nich muž procházel krvavými loužemi, po krví slepené černé vlasy!
Musí mu to dokázat! Dokázat to! A tentokrát se nenechá vyhnat, nedovolí mu ho odstrčit! Tentokrát on bude tím, kdo zůstane klidný, protože v něm už nezůstalo nic, čemu by mohl muž ublížit.
Tentokrát to bude on, kdo Snapea zlomí!
Odstrčil se od zdi a bleskově vklouzl do kabinetu akorát ve chvíli, kdy se dveře zavíraly. Snažil se udržet krok s mužovými dlouhými kroky a následoval ho do komnat. Zastavil se těsně za dveřmi a zhluboka se nadechl, zadržel dech, třásl se, a snažil se nevěnovat pozornost svému srdci, které se mu pokoušelo vyskočit až do krku.
Musí se vzchopit! Severus stál bez pohybu několik kroků před ním a díval se do praskajícího ohně v krbu.
Teď nebo nikdy!
Třesoucíma rukama stisknul plášť a začal ho ze sebe sundávat.
Jak Severus slyšel šelest, otočil se tak prudce, že Harryho srdce vyděšeně poskočilo. Udělal krok zpět, když spatřil mužův vražedný pohled a jeho na něj míříc hůlku. Na zlomek vteřiny se objevilo na hrubém obličeji překvapení a Harry pocítil, jak po jeho zádech proběhla úleva. Polkl a snažil se, aby jeho hlas zněl nekompromisně a pevně:
„Dobrý večer, Severusi.“
Nepočítal s žádnou odpovědí. Věděl, že ji nedostane. Očekával jedině ostrý hněv. A nemýlil se.
Mužovi oči zaplanuly čímsi nepříjemným… a Harryho tělo se nedobrovolně otřáslo.
„Vypadni!“ zavrčel Snape a spustil hůlku, ale neschoval ji. „Nestojím o tvou společnost!“ Způsob, jakým to řekl, jakým to vyplivl, byl tak naplněný nelibostí, jako by ho už jen samotný pohled na Harryho okamžitě odradil.
Chlapec se kousl do tváře, cítíc, že jeho srdce cválá takovým tempem, že ho už nic nedokáže zastavit. Ani on neustoupí. Narovnal se a prudkým pohybem ze sebe strhl plášť, a nechal ho měkce dopadnout na podlahu.
„Ne,“ odpověděl přes zuby. „Zůstanu, kde jsem. Nepřišel jsem se s tebou hádat, jen ti chci říct…“
„Ne?“ přerušil ho muž, zvedl obočí a zkroutil rty v něco, co vypadalo jako hořký úsměv. „V tom případě si tu možná budeš chtít sednout a počkat až ze sebe smyju krev všech těch lidí, které jsem dnes zabil? Určitě chceš vědět, jak dlouho jsem je mučil, zatím co mě prosili, abych je zabil.“ Udělal krok směrem ke koupelně, jako by to skutečně zamýšlel udělat, ale když viděl Harryho vyděšený, nevěřícný pohled, zastavil se a vztekle se usmál. „Co se děje, Pottere? Přeci víš, s kým máš to dočinění. A jestli ne, můžu ti to ukázat…“ Zvedl hůlku, namířil na chlapce stojícího bez pohybu, a díval se na něj rozšířenýma očima.
Harry věděl, že se třese a nedokázal to ovládat. Muž, který stál před ním, byl Smrtijed. Není to ten Severus, kterého znal a po kterém toužil. Nicméně si řekl, že muž, který před ním stojí, je také Severusem. I přes chlad, a šílenství hořící mu v očích, navzdory všemu co řekl... A musí to dokázat. Přivolat to.
„Severusi…“ řekl tiše a pečlivě sledoval zkřivenou tvář.
Nijak nezareagoval. Muž na něj stále hleděl, jako by byl Harry jeho největším nepřítelem a stále na něho mířil hůlkou. Chlapec polkl a olízl si náhle suché rty.
„Nevyděsíš mě,“ zavrčel nakonec, díval se přímo do černých očí a snažil se rozbít ten chlad. „Znám tě dost dobře a vím, s kým mám to dočinění.“ Chvilku se odmlčel a nadechl se. „Zabíjíš. Mučíš. Zraňuješ. Odháníš mě, když se chci přiblížit. A když ti na mě začne záležet, utíkáš z obavy ze zklamání…“
„Zmlkni!“ Snapeův třesoucí se hlas prořízl vzduch jako skalpel. „Okamžitě odsud vypadni! Jestli neodejdeš, přísahám, že budeš litovat!“
Harryho tělo se otřáslo, jako by se samovolně snažilo poslechnout a ustoupit, dokud ještě nebylo pozdě, ale přinutil se zůstat na místě.
„Ne,“ řekl rozhodně.
Viděl, že Severusovi prsty se kolem hůlky stiskly pevněji.
„Vypadni!“ znovu zopakoval muž a jeho tvář skrytá ve stínu, vyzařovalo cosi opravdu děsivého.
„Ne!“ Harry to skoro vykřikl, neschopen ovládnout třes celého těla. „Jsi hluchý? Řekl jsem ti, že nikam nepůjdu!“
„Affictio!“ Ze Snapeovi hůlky vyšel proud červeného světla a vydal se k Harrymu, kterého trefil do žaludku. Chlapec se zlomil v půli, cítíc neuvěřitelnou bolest ve slabinách. Cítil, jako by všechny žíly v jeho těle popraskaly. Vykřikl zlomeným hlasem a popadl se za břicho, když ho síla úderu odhodila dozadu. Upadl na podlahu takovou silou, že se hlavou udeřil o kamennou podlahu.
Zpočátku neviděl nic než jen temnotu. Hlava mu bušila a vypadalo to, že ztratil brýle. Zvedl se do polosedu, cítil pomalu zanikající vlny bolesti a rozmazaným pohledem se podíval po svých brýlích. Nahmatal je asi půl metru od sebe, přičemž si rukávem otřel pramínek krve vytékající mu z nosu. Položil si brýle na nos, pomalu se zvedl a vrhl tvrdý pohled na Snapea, který na něj stále mířil hůlkou.
„Na víc nestačíš?“ Tiše zamumlal, znovu otřel krev a ochutnal ji na rtech. Všechny svaly ho bolely. „No tak. Ulev si. Sešli na mě Cruciatus!“
Snapeovi oči se na okamžik vztekle rozšířily. Ruka držící hůlku se roztřásla, stejně jako celé jeho tělo. Bojoval se sebou a Harry perfektně viděl to dilema v jeho tváři. A také otevírající se ústa, jako kdyby byl Severus opravdu připravený vyřknout neodpustitelnou kletbu. Muž si olízl tenké rty a Harry ho sledoval skoro jako sokol, čekal na kletbu, už ji skoro viděl, jak plyne z těch úst a…
„No, čekám!“ křikl, o krok se k němu přiblížil a vypadalo to, jako kdyby byl muž na pokraji výbuchu.
„Nepřibližuj se!“ Snapeův hlas byl divný, vzdálený, chraplavý.
Harry ho však nehodlal poslouchat. Sám měl pocit, že se rozpadne ve chvíli, kdy z něho spadne to napjetí. Třásl se tolik, že sotva dokázal udělat další krok. „Nevyhodíš mě!“ zasyčel zlomeným hlasem. „Tentokrát ne! Zůstanu tady. S tebou. Cokoliv se mi pokusíš udělat, jakoukoliv na mě použiješ kletbu, já neuteču! Tentokrát tě nenechám, abys mě odehnal!“
Mužovi oči se zablýskly zuřivěji. Vypadal, jako kdyby se snažil Harryho slovům bránit, ale štít, který stvořil mezi hůlkou a chlapcem, pomalu začal praskat.
Harry udělal další krok a cítil, jak se mu podlamují kolena. Severus udělal pohyb, jako kdyby chtěl couvnout, ale zřejmě se udržel a pevněji stiskl dlaň kolem hůlky. Jeho prsty zbělaly.
„Na co čekáš? Jestli mě tak moc nenávidíš, pusť se do toho! Ukaž mi to! Dokaž mi, že pro tebe nejsem nic!“ Harry nedokázal zastavit slova. Jeho vlastní hlas se mu zdál napjatý, přidušený a ochraptělý, jako kdyby mu nepatřil. „Dokaž mi, že jsi ten děsivý Smrtijed, jak se mi snažíš ukázat! Protože já si to nemyslím!“
Snapeovi oči se zúžily do drobných štěrbin. Harry spatřil, jak se jeho ústa otevírají, a uslyšel zasyčené slovo:
„Cru…“
Nečekal na další část inkantace, rozběhl se dopředu, obalil paže kolem mužova těla a veškerou silou se k němu přitiskl, jako by se v tom objetí snažil rozdrtit veškeré mezery mezi nimi, plné žluči a hněvu. Ale ještě předtím, než se jeho vyděšené srdce stačilo vrátit na místo, ucítil, jak mu železné ruce stiskly ramena a odtrhly ho od štíhlého, třesoucího se těla. Snape ho odtáhl takovou silou, až Harry opět přistál na podlaze a udeřil se o lokty, kterými se pokusil podepřít. Ohromeně zamrkal a podíval se na Snapea stojícího nad ním, který na něj znovu namířil hůlku.
„Myslíš, že mě takhle zastavíš?“ řekl, zvedal se do sedu a podepřel se na rukou. „Myslíš, že když mě odhodíš, že uteču s pláčem?“
„Možná tě to překvapí, Pottere,“ vycedil Snape přes zaťaté zuby, „ale to je přesně to, co si myslím. Mnohokrát si mi ukázal, že stačí, abych tě urazil, a okamžitě se změníš na malé ukřivděné děcko. Och, jaká vzpurná tvář… Myslíš, že tím svým blábolením něco změníš? Je to jen zdání. Podívej se na mě! Dnes jsem zavraždil čtyři lidi. Čtyři bezbranné lidi. Vidíš to? Vidíš jejich krev? Stále tvrdíš, že ti to je jedno? Možná ti mám říct, jak jsem to udělal? Anebo dáváš přednost tomu, abych ti to ukázal?“ Stál těsně nad Harrym, nakláněl se nad ním a mířil mu hůlkou mezi oči. „Nedokážeš si představit, čeho jsem schopný, ty hloupý kluku, protože nic nevíš! Nic!“
„Nebojím se tě,“ řekl Harry vzdorovitě, ačkoliv jeho hlas se zlomil. „Nebojím se! Můžeš mě děsit, můžeš mě vyhazovat a proklínat mě, ale už nezměníš to, co vím! Protože já vím, že ti na mně záleží! Mě nemůžeš oklamat! Nerozumím proč... proč to musíš všechno tak komplikovat? Proč mi nedovolíš prostě zůstat s tebou? Proč?“
Muž se zarazil a zíral na Harryho neurčitým pohledem. Chlapec mohl přísahat, že v jeho zúžených očích zahlédl nějakou hlubokou, vzdálenou, skrytou bolest, kterou si Severus za každou cenu nechtěl připustit.
„Pottere…“ Když Snape nakonec promluvil, Harry ho sotva slyšel, protože se zdálo, jako by se jeho hlas ozýval z daleka. „Někdy je realita o dost komplikovanější, než tvoje nápaditá představivost.“
Harry lehce zaklonil hlavu a cítil, jak se mu do srdce vlévá horký proud hněvu. Jeho představivost? Znělo to, jako kdyby si vymyslel celý svůj život pod skleněnou kopulí, v rodinném teple a mezi milujícími, láskyplnými příbuznými. Jako kdyby neznal život z té nejtěžší, nejstrašnější strany, osamělý a pronásledovaný, nucen bojovat proti něčemu, čemu se ani samotný Brumbál nedokázal postavit!
„Dokonale vím, jak skutečnost vypadá! Během mého celého života semnou rodina zacházela jako s domácím skřítkem a teď mě pronásleduje nejnebezpečnější černokněžník světa a všichni ode mě očekávají, že ho porazím! Myslíš, že mě to dělá šťastným? Myslíš si, že jsem rád, že jednoho dne proti němu budu muset bojovat a zemřít? Bojím se toho…“ Jeho hlas se zlomil a Harry potřeboval chvíli, aby nad ním získal kontrolu. Severusova tvář trochu změkla a muž lehce spustil hůlku, ačkoliv jeho ruka se stále chvěla. „Nechci umřít,“ řekl Harry tiše a díval se přímo do těch planoucích očí. Měl pocit, jako by v nich viděl… utrpení. Ano, přesně tak! Hluboké utrpení, trávící duši. Ale plameny ho rychle pohltily a Severus na něj stále zíral neurčitým pohledem.
„Nejen ty jsi v této válce obětí, Pottere,“ řekl nakonec muž a jeho hlas se zdál extrémně pod kontrolou, vzhledem k okolnostem. „Ani první ani poslední. Myslíš, že všichni, kteří zemřeli, nechtěli žít? Myslíš si, že chtěli obětovat svůj život? Myslíš si, že jen ty musíš obětovat to, co je ti nebližší?!“ Poslední větu Snape skoro zakřičel, v jeho hlase zněl ostrý vztek a Harry sebou nedobrovolně cuknul, stále ještě ležící na chladné kamenné podlaze.
„O to nejde!“ vykřikl. Snape tomu nerozuměl. Vůbec ničemu! „Ještě nedávno bych to udělal bez váhání. Nezáleželo mi na tom. Ale teď…“ Zastavil se, nemajíc ponětí, co vlastně říká. „ Teď mám… cosi. Tebe. A bojím se, protože to nechci ztratit. Kdysi bylo zabití Voldemorta pro mě nejdůležitější. Teď… teď jsi nejdůležitější ty! Nechápeš to?“ dokončil tiše, cítil se unavený a úplně zničený celou tou situací.
Muž přimhouřil oči a stiskl rty. Jeho ruka třímající hůlku se začal třást ještě víc.
„Někdy je prioritou to, co je důležité, ne to, co je osobní,“ řekl chraplavým hlasem. „S tím se musíš smířit, Pottere.“
„Ne!“ zakřičel Harry a cítil, že nad sebou znovu ztrácí kontrolu. „Nikdy se s tím nesmířím! Možná to zvládnu oboje…“
„Oboje?“ přerušil ho Snape. „Věř mi, to není možné. Jestli dáš přednost osobním pocitům, už jsi ztracený.“
Harry se zamračil a díval se na muže zkoumavým pohledem.
„A jaké jsou tvé priority, Severusi?“
„Neprovokuj mě, Pottere,“ vyštěkl Snape. Jeho hlas se teď už skoro třásl. Štít se rozpadl.
„To nechci,“ odpověděl klidně Harry. „Jen chci vědět, co je pro tebe důležitější než… být semnou. Někdy mám pocit, že se mě svým chováním snažíš odradit. Jako by sis chtěl udržet odstup. Nechápu, proč to děláš. Ale chci, abys věděl, že je tvoje snaha marná. Je to nemožné, protože už jsi dávno semnou…“ Harry zvedl dlaň a položil si ji na své srdce. „…tady.“ Zašeptal tiše.
V Severusových očích cosi na chvíli zhaslo. Jeho natažená ruka bezvládně klesla a hůlka mu vyklouzla z dlaně na podlahu. Stál nad Harrym bez pohybu, a díval se na něj prázdným, bezvýrazným pohledem, jako by v něm všechno umřelo, utichlo, odplulo. Jako kdyby v té chvíli zmizely všechny stěny, které je oddělovaly, stěny, bariéry zanikly. A zůstaly jen oni.
Náhle se mužova tvář změnila. Jeho oči se zablýskly žárem a rty se rozdělily, jako by se snažil chytit dech. Naklonil se dopředu, klesl na kolena a vrhl se na Harryho s takovou potřebou, jako kdyby umíral hladem a žízní. Jako by zoufale potřeboval kontakt, dotyk a teplo. A musel ho dostat, teď, okamžitě!
Popadl Harryho kalhoty a bez toho, aby je rozepínal, je z něho strhnul i se slipy dolů. A než ze sebe chlapec stačil vydat jediný zvuk, zvedl mu nohy nahoru a sáhl mu po hůlce v zadní kapse džínů. Harry sotva pocítil závan kouzla, které mu přejelo přes zadek, protože nedokázal odtrhnout oči od tváře nakloněné nad ním a zakryté vlasy slepeními krví. Snape vypadal jako šílenec, jako kdyby nad sebou ztratil veškerou kontrolu a korigovala ho jen zoufalá touha.
Harry zvládl jen chytit dlaněmi paže, které ho připnuly k podlaze, než do něj Severus vstoupil jedním silným přírazem. Viděl, jak se mužovi zorničky rozšířily a jeho otevřené rty lapaly po vzduchu, když pulzující penis narazil do jeho nitra. Měl pocit, že ty oči vpíjející se do něj, hledaly něco, co jim mohl dát jedině on.
Snape se nad něj naklonil, vysunul se a přirazil, a jeho zorničky se rozšiřovaly stále víc a víc, prozkoumávaly a pronikaly. Harry pevně sevřel rty, odhodlaný neukazovat žádné známky bolesti. Dával mu všechno. Všechno, co Severus chtěl. Díval se do Severusových široce rozevřených očí a nechal ho vstupovat do svého těla. Nabízel se mu celý.
A spatřil, jak po několika ostrých, krátkých přírazech Snape zmrzl, a v jeho zorničkách vybuchly jiskry potěšení. Severus přirazil a vydal hluboké, hrdelní zasténání a Harry cítil, jak v něm pulzuje horký penis. Mužovi rty se zkřivily v čemsi, co připomínalo úlevný úsměv.
Když z něho vyklouzl vlhký penis, Harry spustil nohy na podlahu. Severus jen vzdychl a spadl na něj celou svou hmotností, zakryl ho tělem a černým, zakrváceným pláštěm. Harryho obličej byl těsně vedle Severusovi tváře. Slyšel u ucha těžký dech a cítil třes štíhlého těla. Jemně vysunul ruce zpod Severuse, ovinul je okolo jeho šíje a přitisknul ho k sobě ještě víc.
„Kruci, Pottere, nech mě,“ zasípal muž a Harry nedokázal zastavit úsměv, který se mu samovolně objevil na ústech.
Leželi tak chvíli, v teplém tichu, tak odlišném od kousavé, vášnivé hádky, kterou doposud vedli. Vzduch byl plný jedině Severusovým těžkým dechem a Harryho klidným…
Po chvíli lahodného ticha, které je obklopovalo, se muž pomalu pohnul a zvedl se na rukou, a Harry ho neochotně pustil ze svého objetí. Severus se nad ním nakláněl a díval se na něho pohledem, který by mohl být popsán jedině jako… poraženecký. Černé vlasy mu ohraničovaly zamračenou tvář, částečně otevřená ústa, velký ostrý nos a oči se lesknoucí se něčím, co vypadalo jako nevěřícnost, bezednost.
A Harry od něj nedokázal odvrátit pohled, protože tohle byl jeho Severus. Když pominul, že měl na sobě Smrtijedský plášť zbarvený krví zabitých mudlů, které zdobily i jeho čelo a spánek… Vlastně už na všem, co dělal předtím, v téhle chvíli vůbec nezáleželo. Tady, teď… to byl ten Severus, kterého znal a… miloval.
Muž zvedl dlaň oděnou v černé rukavici a položil ji na Harryho tvář. Chvíli se na něj beze slova díval, jako by se rozhodl si do paměti vtisknout jeho tvář, aby si ji vždy mohl připomenout. Přitiskl prst na jeho čelo, na stejné místo, kde měl jizvu a jemným, laskavým dotykem se pohnul směrem ke spánku a tváři, až k jeho lehce pootevřeným rtům, a zanechával po sobě slabý, temný chlad. Očima hltal každou část obličeje, které se dotýkal, a když jeho prst přejel po Harryho zčervenalých rtech, Severus si náhle olízl své vlastní. Vypadal, jako by mu najednou vyschlo v ústech a potřeboval něco, co by uhasilo jeho touhu. Pomalu přesunul prst k bradě a podél krku, dolů a níž, přes hrudník a napjaté břicho. Zvedl boky, opíral se o kolena a na jedné ruce, a sjel prstem přes Harryho odkrytý podbřišek až k jeho napůl tvrdé erekci ležící mu na stehně.
Chlapec zalapal po dechu, když pocítil ten dotyk trýznivě se přesunující po jeho délce a zastavující se na samé špičce jeho penisu. Ale pak Severus zvedl ruku a přinesl ji ke svým ústům, zuby stiskl rukavici, se kterou před chvílí putoval po Harryho těle, a pečlivě ji sundal. Odložil ji na stranu a ještě intenzivněji pohlédl do chlapcových očí, zatím co zamířil dlaní dolů a obemknul ji kolem teplé erekce.
Harry vzdychl a zachvěl se, když ucítil chladný stisk dlaně kolem svého tvrdnoucího penisu. A než měl šanci si na ten pocit zvyknout, Snape začal pohybovat rukou. Nebylo to vůbec jemné a pomalé. Právě naopak. Harryho oči se obrátily v sloup a jeho ruce vystřelily nahoru, a křečovitě sevřely černé šaty, které mohly být místy tmavozelené, ale přes ty krvavé skvrny to vůbec nebylo vidět. Snape přesunoval dlaň po Harryho pulzující erekci takovým tempem, jako by z něj za každou cenu chtěl vymačkat orgasmus. Jako by potřeboval co nejvíc z toho chlapce, který pod ním sténal a chvěl se.
Harry zatáhl za černý šat, donutil muže, aby se nad ním sklonil ještě níž. Severus klesl na loktu a v té chvíli Harry pustil látku a křečovitě ovinul paže kolem jeho krku, pevně přitiskl tvář k jeho klíční kosti a přiložil k ní rty. Chtěl ho cítit ještě blíž, ještě víc.
Snapeova ruka už nebyl tak chladná, už ne. Horký, smyslný tunel prstů, který svíral jeho erekci a narážel do jeho varlat ve spojení s vůní zvlhlé pokožky touhou a chutí mužovi kůže, která ulpívala na rozevřených rtech… všechny ty pocity byly tak intenzivní, že se zdálo, že ztrácí veškerou kontrolu a stačilo jen pár přírazů, aby se Harry udělal s hlasitým zasténáním. Severus stiskl ruku pevněji kolem jeho pulzujícího penisu a nechal ji pokrýt teplými, býlími proudy.
Harryho tělo se chvělo, konvulsivně se třáslo a jeho boky se zvedaly nahoru a snažily se dostat ještě více do té horké dlaně. Chlapec stiskl víčka, když cítil závrať a chvíli měl pocit, že umře štěstím, že to není možné, aby mohl cítit takovou… úlevu.
Teprve, když poslední vlna orgasmu opustila jeho tělo téměř láskyplným, uvolňujícím způsobem, trochu uvolnil objetí, kterým si předtím přitáhl Snapea blíže, aby mu umožnil se pohnout. Odsunul zrudlou tvář, lapal po dechu a cítil, jak se jeho napjaté svaly uvolňují. Severus této chvíle využil, vyklouzl z jeho objetí a podepřel se na ruce.
Harry stěží zvedl víčka, a když spatřil, jak se na něj muž dívá, na chvíli se mu zasekl dech v plicích. Viděl v něm touhu. A něžnost. A ještě cosi… cosi skrytého hluboko, ale problikávající teplým leskem z hlouby těch úžasných očí. Dotýkající se ho. Něco jako…
Pocítil, jak Severus uvolňuje jeho penis ze svého stisku, nechává ho spadnout na stehno, a pak zvedl ruku pokrytou semenem ke svým ústům a…
Harry široce otevřel oči, nedokázal uvěřit tomu, co vidí.
Ne! Severus nemohl… On přece…. Oh, sakra!
S narůstající nevěřícností sledoval, jak muž rozevřel rty a vysunul jazyk, a následně jím přejel přes vlhké prsty a olízl z nich sperma. Jeho oční víčka se zavřela, a jeho tvář v té chvíli vyzařovala jedině rozkoš, jako kdyby ochutnat Harryho byla zkušenost silnější než orgasmus. Jako kdyby jen tak dokázal uspokojit svou touhu.
Harry se na něj díval nevěřícným pohledem, očarovaný tím pohledem a výrazem Severusovi tváře, tak jiným, tak něžným… Věděl, že ten nepravděpodobný obraz s ním už zůstane navždy, že ho uvidí ve snech, při bdění, všude. Severus olizující, ochutnávající jeho semeno…. To bylo víc, než dokázal snést.
Když na vlhké dlani nezůstala už ani kapka, muž spustil ruku, položil ji na podlahu a zvedl víčka.
Plameny. Bolest. Rozkoš. Touha.
Harry zamrkal, nejistý, zda to, co viděl v černých očích, je pravda. Snapeovi oči byly nadále temné a hluboké, ale tentokrát v nich svítilo ještě něco…
Harry pochopil, co to bylo, když se Severus náhle pohnul, opřel se o lokty a přitiskl svůj obličej k jeho horkému krku. A pak uslyšel slova vyslovená tichým, ochraptělým hlasem:
„Přijď zítra večer. Připravím večeři. A… přines si sebou pyžamo a zubní kartáček. Jestli chceš.“
A Harry nedokázal zastavit ten teplý úsměv, který mu vklouzl na ústa, protože věděl, že tentokrát… nebyl zlomený.
All I have is one last chanceI won't turn my back on youTake my handDrag me downIf you fall then I will too