V pátek během snídaně dostal Harry od Lupina dopis. Cítil by se nepohodlně, kdyby ho četl u učitelského stolu, u kterého jedli všichni studenti zůstávající v Bradavicích přes svátky, a tak ho schoval do kapsy a otevřel jej, až když se ocitl sám na koleji.
V první polovině dopisu mu Remus psal jen triviální věci, ptal se Harryho, jak mu jde učení, zda se mu líbí hodiny s Tonksovou, vyjádřil zájem o Famfrpálové zápasy a na půl slova se zmínil, že právě teď vykonává velmi důležitou věc pro Řád, ale že mu z bezpečnostních důvodů nemůže říct víc.
Harry sklonil dopis a tisknul ho příliš pevně. Jeho dlaně se třásly. Bylo milé, že se o něj Remus bál, ale k čertu, nebyl už přece malé dítě. Nechtěl ochranu. Chtěl informace, cokoliv!
Vzpomínka na Siriuse mu převrátila žaludek. Celé měsíce se snažil, aby na svého kmotra nemyslel, ale někdy, když mu ho někdo připomněl, něco v něm se pohnulo a jeho mysl zaplavily obrazy z té noci.
Sevřel víčka, toužil vymazat z hlavy pohled, jak Sirius padl za závěs, svůj vlastní výkřik, znásobený hněvem, pocit viny se mu vrátit s ještě větší silou. Začal hluboce dýchat, jak se snažil zbavit palčivé bolesti u srdce. Byl to problém, který v sobě nosil už tak dlouho, a téměř nikdy ho necítil, až na chvíle, kdy mu ho někdo připomněl.
Ne, teď na to nebude myslet. Na to přijde čas. A pak, pak bude mířit hůlkou na Bellatrix Lastrangeovou ležící u jeho nohou. A tentokrát nezaváhá.
Ještě jednou se podíval na drobné Lupinovo písmo. Doopravdy ho museli všichni takhle diskriminovat? „Musíme Tě chránit, Harry“, „Je to pro Tvé bezpečí, Harry“ a tak dál… Slyšel to pořád a vyvolávalo to v něm akorát vzteklou frustraci. Každý ho chtěl chránit. A k čemu mu ta ochrana jednoho dne bude, až bude čelit Voldemortovi? Neporazí ho obyčejným Protegem. Bylo očividné, že by měl o mnoho větší šanci, kdyby něco věděl. Ale ne, všichni ho chtěli chránit, místo aby ho připravili. Dokonce Severus…
Počkat. Přece mu Severus slíbil, že popřemýšlí nad možností naučit ho nějaké kletby. Harry na ten rozhovor úplně zapomněl, a muž se o něm už nikdy nezmínil. Ale dnes se ho zeptá! Včerejší setkání skončilo trochu divně a nestačili se na dnešek domluvit, ale to neznamenalo, že k němu dnes nepůjde. Pravda, mohl by se ho zeptat přes kámen, ale co když Severus odmítne? Ne, Harry se to musel dozvědět už dnes! Půjde za ním večer a… dostane od Snapea odpověď!
*****
Harry se zastavil před dveřmi do Severusova kabinetu a ještě jednou se podíval na Pobertův plánek. Ano, muž byl stále uvnitř.
Zhluboka se nadechl, schoval plánek do kapsy a dotkl se dveří, které se mu okamžitě otevřely. Přešel kabinet, stáhl ze sebe plášť a zaklepal na dřevěný povrch těžkých dveří do soukromých pokojů Mistra Lektvarů.
Chvíli bylo ticho a Harry čekal s hlasitě bijícím srdcem.
Klika se pohnula a dveře se mírně pootevřely.
„Pottere,“ zasyčel Severus a zamžoural, když mu zrak padl na Harryho. „Co chceš? Nepamatuji si, že bychom se na dnešek dohodli.“
„Ne, ale…“ začal Harry, leč nedokázal to dokončit, poněvadž ho Snape přerušil. Jeho hlas se zdál nervózní:
„Nemám na tebe čas. Byl bych ti nesmírně vděčný, kdybys mi zmizel z očí a vrátil se zítra.“ Vycedil. Harry pocítil okolo srdce zvláštní chvění. Něco nebylo v pořádku. Severus se choval jaksi… nervózně?
Ale tentokrát se nenechá tak lehko odbít, protože věc, kvůli které sem přišel, pro něho byla příliš důležitá.
„Musím se něco dozvědět,“ odpověděl rychle a sklouzl pohledem za Severusovo rameno. Mužovy komnaty byly v přítmí. „Mám jen jednu otázku a pak půjdu,“ řekl a rozhlížel se po místnosti za ním dřív, než mu Severus zavře před nosem. „Pamatuješ si na náš rozhovor o černé magii? Slíbil jsi…“ zastavil se tak náhle, že málem spolkl vlastní jazyk. Jeho rozšířené oči se zaměřily na smrtijedskou masku, ležící na opěrce křesla. Byla jasná, skoro perleťová, odrážela světlo z ohně, které na ní dopadalo z krbu. Bylo na ní pár zaschnutých kapek krve. Vedle ní byl položený černý hábit, jehož rukávy byly zdobené tmavě zelenými obrazy lebky a hada.
Harry pocítil, jak mu žaludek spadl až na zem, a ledový stisk se obtočil kolem jeho srdce. Ale než se mohl dost vzpamatovat na to, aby ze sebe dostal jediné slovo, cítil, jak ho Severusova ruka brutálně chytila za paži a přitáhla ho ke dveřím.
„Říkal jsem ti, že jsem zaneprázdněný, Pottere,“ zasyčel muž a podle hněvu v jeho hlase se zdálo, že ho uštkne, „Ale zdá se, že jsi příliš arogantní a drzí, aby si to respektoval.“ Snape ho táhl ode dveří přes celý kabinet, a tiskl mu ruku tak silně, že si byl Harry jistý, že se mu udělají modřiny. „Teď vypadni. Jestli mi něco chceš, přijď zítra večer. A jestliže ještě jednou nevezmeš na zřetel má slova, skončí to pro tebe špatně,“ Mistr Lektvarů ho vytáhl na chodbu a zabouchl dveře, až se zvuk nesl daleko po opuštěných koridorech sklepení.
Harry se otočil a opřel se o zeď, protože nohy mu vypověděly poslušnost. Měl dojem, že jeho hlava najednou exploduje. Chvíli těžce dýchal, snažil se uklidnit své šílené srdce a cítil, jako by ho něco chtělo rozervat zevnitř.
Snape je Smrtijed!
Nebylo to tak, že by o tom nevěděl, ale teď… když to spatřil na vlastní oči, bylo to tak… děsivě skutečné.
Věděl, že je Severus špionem pro Řád, a jako špion musí být naprosto důvěryhodným jak Voldemortovi tak ostatním Smrtijedům. A to byl důvod, proč musel dělat všechno, co mu přikázal, ale… vždycky se o tom snažil nepřemýšlet, ignoroval to. Co oči nevidí, to srdce nebolí, říká se. A teď to viděl… viděl zakrvácenou masku, nenáviděný plášť a cítil, jako by se to, co se pokoušel popřít, nad ním otevřelo a spadlo to na něj obrovskou silou.
Zadržel dech, přehodil přes sebe neviditelný plášť a pomalu se vrátil zpátky na kolej.
Teprve teď mu začaly docházet některé skutečnosti, které předtím nechtěl vzít na vědomí. Nikdy předtím se nezastavil, nad Severusovým ‚druhým‘ životem… Kdesi tam, daleko od tmavého sklepení, daleko od bezpečí Bradavic, daleko od dlouhých, školních chodeb a bezstarostných studentů, daleko od Harryho… Mezi nenávistí, bledého strachu, výkřiky bolesti, zoufalstvím a rozkrývající myslí, zbaven veškerých pocitů a potlačovaného smíchu…
Harry si vlastně ani nemyslel, že by kdokoliv vydržel takový způsob života. Předpokládal, že by se buď zbláznil, nebo se stal stejně bezohledným vrahem jako všichni ostatní. Člověk, bez ohledu na to, jak je silný a duševně odolný, po nějaké době začne ‚přebírat‘ silné emoce z povětří, absorbovat je a vnímat je jako své vlastní, aniž by je odlišil od těch skutečných.
Ale Severus byl... Severusem Snapem. Byl přeci tím, kdo dokázal všechno. Přinejmenším to tvrdíval. Harry si ten rozhovor pamatoval.
Nevěřil tomu. Chtěl tomu věřit, opravdu chtěl, ale nedokázal. Jak si dokáže namluvit, že je bezohledný vrah? Nebo že ho někoho zbožňuje? Nikdo nedokázal až tak dobře předstírat. Ale protože Severus dokázal oklamat dokonce Voldemorta…
Harry se náhle zarazil.
A co když ho nemusí klamat? Co když to skutečně všechno dělá? Co když mu to dělá radost?
Chlapci přeběhl po zádech mráz.
Ne, takhle nesmí myslet. Je to Severus!
‚Býval Smrtijedem…‘ řeklo mu podvědomí. ‚Někým, kdo miloval bolest…‘
Ne! Ne doopravdy! Vzpomněl si, jak se na něj díval, jak Harry ztratil dech, jak se ho dotýkal, tak jemně a něžně… Pamatoval si to, pamatoval si každý polibek, každý pohled, každé gesto. Někdo, kdo má v sobě temnotu, by nedokázal vzplát tak jasným plamenem. A přesto…
Harry přerušil myšlenky, lehce se usmál.
A přesto, i kdyby v něm bylo víc temnoty než světla… i tak by zůstal Severusem. Jeho Severusem. Severusem, kterému věřil. Kterému musí věřit. A ve kterého musí věřit. Musí věřit v to, že Severus je Brumbálův špion a nechce nosit ty šaty a dělat… všechny ty věci. Pokud by tomu nevěřil, pak… by mohl jít k Voldemortovi klidně teď.
Během vyřčení kletby jde o to, zda ji chceš použít a skutečně někomu ublížit…
Projel jím náhlý impulz, zastavil se a připomněl si zlomek toho rozhovoru. Snapeova slova mu zněla v hlavě, způsobovala, že se znovu otřásl. V jeho mysli se objevil pohled, v němž ta Severusova štíhlá ruka silně tiskne hůlku a bez váhání nechává na zemi svíjet oběť… a jak se s něhou a jemností dotýká jeho těla, putuje po kůži, snaží si zapamatovat každý kousek, tiskne jeho penis, hladí ho a dovede ho k neskutečnému orgasmu. Stejně jako rty, které pronášejí slova lží, jejichž úkolem je smrtelně zranit nebo mučit až ke ztrátě smyslů, ta samá ústa líbající celé jeho tělo, ochutnávají ho a šeptající mu do ucha taková slova, díky kterým je téměř na pokraji… Ty oči, které se bez stínu soucitu dokáží dívat na smrt a zničení, a v jejich černých duhovkách se odrážejí plameny hořících lidí a jejich domovů, stejné oči dívající se na něj tak, jako by ho chtěl pozřít, rozdrtit na střepy, označit, a způsobovat, že se svíjí a křičí… a on jim nedokáže odolat.
Měl v hlavě zmatek. Hrozný, nepříjemný zmatek a potřeboval velmi dlouhou chvíli na přemýšlení, aby se jich zbavil.
No, vypadá to, že dnes v noci nepůjde spát brzy…
*****
Když Harry příští den obdržel Denního Věštce, tušil, co v něm spatří. Nervózní očekávání způsobilo, že se snídaně ani nedotkl. Severus nebyl u stolu, ale možná to bylo lepší, protože by pravděpodobně nedokázal odolat a věnoval by mu dvojsmyslný a zamyšlený pohled.
A nemýlil se. Bylo to tam. Na první straně.
Článek o útoku Smrtijedů na budovu Kouzelnického oddělení mezinárodních vztahů, čili místě, kde byl tvořen a udržován kontakt se všemi magickými centry na světě.
Harry pocítil tlak v žaludku. Nechtěl to číst. Jen přejel pohledem po textu a snažil se nalézt počet mrtvých nebo unesených.
Čtrnáct lidí.
Polkl, a cítil se, jako by dostal masivní ránu do břicha. Na chvíli zadržel dech.
Odložil Věštce, ignoroval rozhořčený rozruch, který se nesl u stolu, když několik lidí šířilo ty novinky.
Samozřejmě, že se toho Severus účastnil. Musel. Jinak by ho Voldemort považoval za zrádce.
Harry strávil půlku noci přemýšlením a snažil se poskládat své myšlenky a pocity. Nešlo o to, že by Severusovi nevěřil. Věděl, že to všechno Severus dělá, aby mohl špehovat pro Řád a o všem donášet Brumbálovi. Ale i přesto… se ho někdy bál. Samozřejmě, ne jako na začátku. Ale teď, když věděl o čem je černá magie, když viděl za jeho zády smrtijedské roucho, když si konečně uvědomil, co Severus musí dělat jako jeden ze stoupenců Voldemorta…. Cítil v sobě zárodek intenzivní úzkosti.
Něco nebylo v pořádku.
Nicméně nedokázal přesně říct, co přesně to bylo.
Věděl, že se tak dál nemůže chovat. Že schovávat hlavu do písku ničemu nepomůže. Severus byl pro něj tou nejdůležitější osobou na světě a cokoliv dělá s Voldemortem... neměl by zasahovat do jeho soukromých záležitostí. Nemůže dovolit, aby Voldemort zničil to, co se mu podařilo vytvořit. Aby zničil to křehké cosi, které mezi nimi bylo.
Musí k němu dnes jít. Musí mu ukázat, že není vystrašený. Že to ví a chápe to.
Musí to akceptovat.
*****
Příliš dlouho váhal. Bál se, že ho Snape opět vyhodí, že na něj bude naštvaný za včerejší incident. Nakonec, když se na to podíváte s odstupem, opravdu se choval jako ignorant. Ale na druhou stranu – muž mu řekl, aby dnes přišel.
Neviděl ho celý den. Severus se neobjevil na žádném jídle a Harrymu se na jednu stranu ulevilo, ale na druhou se stále víc znepokojoval. Když hodiny ve společenské místnosti odbily devátou, nakonec se rozhodl. Popadl neviditelný plášť a sešel do sklepení, cestou se snažil na nic nemyslet, aby se náhodou neotočil a neutekl. Zastavil se před dveřmi a chvíli tam stál, váhavě zíral na temné dřevo. Nakonec se ho dotknul. Ostražitě vstoupil do kabinetu a cítil zvláštní úlevu, protože Snape ze dveří neodstranil kouzlo, díky kterému mohl Harry svobodně vstoupit, takže to nemohlo být tak zlé.
Než zaklepal na další dveře, uběhla další chvíle, během které se snažil vymyslet nějaká smysluplná slova, které mohl na úvod použít, ale nic k němu nepřicházelo. No, v tom případě bude muset prostě říct, co si myslí.
Zaklepal, chvíli čekal, a jeho srdce prudce poskočilo, když se klika konečně pohnula a ve dveřích stanul Severus. Vysoká, zamračená postava, dívající se na něj zpod přivřených víček tvrdým pohledem, ze kterého Harry nedokázal vůbec nic vyčíst.
„Ee…“ polkl. No, to by každopádně mělo splňovat podmínku, toho, co si myslí. Vždy, když se na něj Severus díval takovýmto pohledem, všechno se mu vypařilo z hlavy. „Chtěl jsem… Doufám, že tě neruším. Můžu vejít?“ Ano, to bylo v pořádku. Žádné ‚Hele, vím, že jsi Smrtijed, ale je mi to jedno, fakt, můžu vejít?‘.
Severus mu beze slova otevřel dveře a vpustil ho dovnitř. Když Harry překročil práh, jeho oči se nedobrovolně vydaly k opěradlu křesla, na kterém spatřil masku a hábit. Bylo prázdné.
„Trochu pozdě na návštěvu,“ zabručel Severus a sedl si do křesla. Harry uviděl na stolku poloprázdnou lahev jantarové kapaliny. „Co tě zdrželo? Strach z Crucia?“ Pohled černých očí ho probodl a Harry se otřásl.
Severus a jeho přímočarost.
„N-ne,“ zamumlal. „Já jen… nevěděl jsem, jestli můžu, totiž…“ Och, do háje s tím! „Poslouchej…“ začal, přešel k druhému křeslu a spadl do něj, přičemž ho stále sledoval pronikavý pohled. „Vím, že…“
„Och, ušetři mě, Pottere,“ odfrkl si Severus. „Obávám se, že dokonale vím, co chceš říct. „Vím, co děláš, a nechci s tebou mít nic společného, že? Zlatý chlapec konečně otevřel oči a pochopil, s kým se stýká.“ Muž sáhl po sklenici a pořádně si přihnul.
Harry se naježil.
„To jsem nechtěl říct,“ vycedil. „A neříkej mi Zlatý chlapec! Nenávidím to.“
„Jak si naše malá celebrita přeje,“ odpověděl muž s upřímným odfrknutím a znovu se napil.
A v té chvíli to Harrymu došlo. Severus byl opilý. Anebo ho od toho stavu moc nedělilo. No, se střízlivým Snapem se těžko mluvilo, ale s opilým, to byl úplně jiný level obtížnosti. Výzva.
Povzdychl si a začal od začátku.
„Pokud mi dovolíš, všechno ti objasním,“ řekl a pečlivě sledoval mužovu reakci, ale Snapeova tvář se zdála být naprosto bezvýrazná. Jako by mu bylo všechno jedno. Anebo jako by se za každou cenu snažil, aby to tak bylo. „Nesuď mě hned ze začátku. Je pravda, že nejdřív jsem byl vystrašený, ale pak jsem nad tím hodně přemýšlel a vím, že… to děláš, protože musíš. Už nejsem dítě. Dokážu některé věci pochopit. Jsi špeh a musíš dělat to, co ti Voldemort přikáže. Dokážu pochopit, proč ses to přede mnou snažil skrýt. A myslím, že dokážu taky pochopit, kdybys… kdybys to dělal záměrně. Myslím…“ Už sám nevěděl, co chce říct, zvlášť, když se v Severusových očích objevilo cosi nepříjemného. „Vím, že každý člověk má v sobě dobrou i temnou stránku. A někdy se jedna z nich stane silnější. Ale bez ohledu na to, které je víc, chci, abys věděl, že… akceptuju obě.“ Jeho vlastní slova ho překvapila. Ale ne tak, jako Severuse, jehož obočí se prudce nadzvedla. Harry už nedokázal zastavit to, co mu utíkalo přes rty. „Chci taky, abys věděl, že bez ohledu na to, co děláš a co se stane… já budu vždycky na tvojí straně. S tebou.“
V místnosti padlo ticho. Severus na něj upřeně zíral napůl nevěřícným a na půl překvapeným pohledem, a Harry se snažil ten pohled vydržet, i když ho to stálo všechny nervy. Konečně, po nějaké době, která se zdála jako věčnost, od něj muž odklonil pohled a znovu se napil.
„Na mé straně? Bez ohledu na všechno?“ Odfrkl si a v jeho hlase znělo cosi velmi, velmi nepříjemného, ale Harry to nedokázal pojmenovat, ačkoliv mu naskočila husí kůže. „V životě jsem neslyšel takovou lež.“ Sykl ledově.
Harry pocítil překvapivý vztek.
„To nejsou lži!“ řekl přeskakujícím hlasem. „Opravdu to tak myslím. Ale jestli mi nevěříš, je to tvoje volba.“
„Uvidíme,“ zaprskal Severus. „Připomenu ti to ve správný čas.“ Vyslovil to takovým způsobem, jako kdyby ho celá situace nezvykle pobavila. Jakoby mu Harry pověděl nějaký vtip, a nepřiznal před chvílí něco, nad čím přemýšlel bez přestání dvacet čtyři hodin, a co si žádalo hodně odvahy a dobré vůle. Vědomost toho způsobila, že ho v nitru zabolelo. A to hodně.
„Proč musíš vždycky tak tvrdohlavý, upjatý, a všechno parchant-všechno-vím-nejlépe?“ Zavrčel Harry výsměšným tónem.
„Protože, nevíš, co říkáš, chlapče!“ Snape zvedl hlas a vpíjel do něho ostrý pohled, až to téměř zabolelo. „A protože dokážu předvídat následky a určité reakce, a věř mi, není mezi nimi žádné akceptování čehokoliv.“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Harry a zamžoural.
„O životě, Pottere. O lidských volbách. O emocích. Nazvi to, jak chceš. A teď odejdi a nechej mě o samotě. Nepotřebuju tvoje výstřední ujišťování, jehož jediným přínosem je tvoje naivita.“
Oh ne, nevyhodí ho tak brzy!
„Myslíš, že se mě tak snadno zbavíš? Ani na to nemysli!“ odvětil Harry. „Fajn. Mysli si, co chceš. Jen jsem chtěl, aby mezi námi bylo vše jako předtím. Takže se nechovej, jako by ti na tom nezáleželo.“ No, měl by v tom udělat jasno. „Už se nemusíme hádat. Prosím.“
„Jestli to nazýváš hádkou, pravděpodobně ses žádné ještě neúčastnil.“ Zamumlal Severus, zíral do ohně a tentokrát si pořádně loknul alkoholu.
„Och, a takhle poznámka mě má vyprovokovat nebo urazit?“ zeptal se Harry a snažil se trochu uvolnit atmosféru.
„Co myslíš?“ Muž mu věnoval neurčitý pohled.
„Myslím, že oboje,“ usmál se Harry.
„Jsem rád, že občas myslíš,“ odvětil Severus, lehce zvedl koutek úst a Harry pocítil v srdci neurčité teplo. Chybělo mu to.
On mu chyběl.
Najednou pocítil ohromnou touhu dotknout se, přitulit se a pocítit jeho blízkost. Severus mu už tak dlouho nevěnoval něžné gesto.
Vstal a bleskově se ocitl vedle něj. Naklonil se, aby ho objal a usadil se mu na kolenou, ale v tom samém okamžiku Snape vyskočil z místa, odrazil jeho ruce a zamířil k baru, úplně ho ignorujíc.
Harry zůstal sám u zeleného křesla, cítil se, jako by mu někdo zabodl nůž do srdce. Měl pocit, jako by se všechny jeho obavy staly skutečností. Věděl, že je něco špatně a ta skutečnost ho dusila. Mimořádně bolestivě.
„Co se stalo?“ zeptal se tichým hlasem. „Proč se mi vyhýbáš? Proč přede mnou utíkáš?“
Severus se neotočil. Sáhl do baru pro další láhev alkoholu.
„O čem to zase mluvíš, Pottere?“ zeptal se posměšně. Zdálo se, že chce Harryho za každou cenu zesměšnit. „Máš příliš bujnou fantazii, když vidíš věci, které neexistují. Můžeš si podat ruku se slečnou Láskorádovou.“
Harry pocítil, jak frustrace, která v něm posledních několik dnů narůstala, když Snape unikal jeho blízkosti a teď, když se od něj ostentativně odtáhnul a vpálil mu, že si všechno vymýšlí, dosáhla naprostého vrcholu. Když otevřel ústa, jeho hlas byl tak napjatý vztekem, že téměř roztříštil vzduch v místnosti na malé kousky.
„Máš mě za idiota?! Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se ke mně chováš? Že jsem si nevšiml, jak unikáš mé blízkosti, nechceš mě obejmout, nechceš se na mě ani podívat jinak než zesměšňujícím pohledem? Myslíš, že jsem si nevšiml, že se všechno změnilo? Nerozumím tomu proč. Co se stalo? Chci, abys mi to vysvětlil!“
Severus se pomalu otočil, a kdyby Harry nebyl tak vzteklý, jistě by díky tomu pohledu ztratil jedním výdechem veškerou odvahu.
„Nemusím ti nic vysvětlovat, Pottere,“ řekl chladným hlasem, až měl Harry znovu pocit husí kůže. „Nenapadlo tě, že jsem prostě neměl zájem?“
Harry pocítil, jak se jeho hněv ještě více zvedá, plazí se po jeho kůži a třese jeho zatnutými pěstmi.
„A kdo je tu lhář?!“ Harry skoro křičel, ale už se nedokázal ovládat. Celá ta situace se vymkla kontrole, a Severusovi to bylo evidentně úplně jedno. „Dokud mi to nebudeš chtít vysvětlit, nemám tu co pohledávat. Dej mi vědět, až se rozhodneš.“ Odvrátil se, zlostně popadl z opěradla plášť a vyrazil k východu.
„Okamžitě se vrať, Pottere!“ Vykřikl muž, a Harry se téměř roztřásl. Ještě nikdy neslyšel ve Snapeově hlasu takový vztek. Zastavil se a ohlédl. Severus stál u baru a tiskl v dlani sklenici takovou silou, že nechybělo málo, aby ji rozdrtil. Vbíjel do Harryho tak vražedný, plamenný pohled, jako by ho chtěl rozdrtit.
A povedlo se mu to.
„Nedovolil jsem ti odejít,“ zasyčel hlasem, v němž hněv spálil poslední zbytky trpělivosti. „Sedni si!“
Harry zaváhal. Třásl se zlostí, ale ještě víc se obával toho, co by mu mohl Severus udělat, kdyby neposlechl. Břicho ho ještě od poslední hádky trochu bolelo. A muž vypadal, že byl v takovém stavu, kdy by mu mohl udělat cokoliv.
Otočil se a spadl do křesla. Snape se trochu uvolnil. Prsty, které drtily sklo, ho nepatrně pustily. Planoucí pohled se změnil na ledový. Obočí se trochu uhladilo. Lehce upil a vpíjel do Harryho neurčitý pohled, ze kterého chlapec nedokázal nic vyčíst. Jakoby ten muž měl zdi, které Harry nedokázal prolomit.
Seděl a čekal na jakékoliv slovo z jeho strany, ale žádné nepadlo. Čas míjel a oheň v krbu začal slábnout, jak požíral polena na menší kusy.
Harry se na Severuse podíval, čekal na něco, na pohlazení, na cokoliv. A úzkost v jeho srdci narůstala s každou chvílí. Nevěděl, proč tu má sedět, ani co se stane dál. Obával se toho. Doufal, že mu Severus nakonec vše objasní, protože tahle nejistota ho trhala na kusy.
Zhruba po patnácti minutách se Severus pohnul, čímž způsobil, že Harry v křesle málem poskočil. Muž pomalu položil sklenici na stůl a podíval se na hodiny visící na zdi. Když pohlédl zpátky na Harryho, v jeho očích se blýskalo cosi jako… mrazivá satisfakce?
„Váš trest právě skončil, pane Pottere. Můžete odejít.“Harry široce otevřel oči. Nemohl uvěřit tomu, co slyšel… Jak mohl? Jak s ním mohl… zacházet takovým způsobem? Po tom všem…?
Věděl, že ta slova ho měla jedině zranit, viděl to v tom nepatrném úsměšku na mužových rtech.
A věděl, že jestli tu zůstane ještě chvíli, mohl by udělat nebo říct něco, čeho by litoval do konce života.
Vyskočil z křesla, popadl plášť a vypadl z místnosti, přičemž veškerou silou třísknul dveřmi. Neohlížel se zpátky, nestaral se o plášť. Vyběhl na chodbu a utíkal kupředu, chtěl uniknout, chtěl utéct od toho paralyzujícího pocitu zklamání, požírajícího ho zevnitř a chtěl se zbavit všech těch bolestivých pocitů.
Vyběhl po schodech do přízemí, a pak do prvního patra, kde vytáhl hůlku. Zamířil ji na první sochu, kterou uviděl, a metl po ní kouzlo takovou zuřivostí, že se rozbila na kusy. Prach a úlomky kamení se rozlétly na všechny strany, některé ho zasáhly do obličeje, ale bylo mu to jedno. Nestačilo to. Zamířil na větší úlomek, rozbíjel ho do menších a menších, nechal hněv směřovat každý svůj krok, každé gesto, každé slovo. Vlhkým, rozmazaným zrakem spatřil jakýsi velký kus a zoufale s ním udeřil o stěnu. Chtěl křičet, kopat, kousat.
Kámen se mu rozpadl v dlani a pořezal ho. Harry vykřikl bolestí a upustil ostré úlomky, které ho řízly do kůže. Podíval se na svou ruku. Krvácela.
Stejně, jako jeho…
„Ale, ale, ale… Vypadá to, že jste v pěkném maléru, pane Pottere,“ uslyšel za sebou známý hlas.
Obrátil svou vlhkou tvář a rezignovaně se podíval na Filche, stojícího na chodbě.
Malér? Ve skutečnosti mu to bylo úplně jedno…
*****
Školník ho se spokojenou satisfakcí odvedl k McGonagallové. Vedoucí koleje byla šokovaná Harryho chováním, ale když začal mumlat cosi o dopisu od Lupina, vzpomínkách spojených se smrtí Siriuse a žalu, který způsobil, že nad sebou ztratil kontrolu a… udělal to, co udělal, naštvanost McGonagallové se rychle změnila na soucit. Harry měl provinilé svědomí, že lže, ale přece musel něco vymyslet, Filch samozřejmě požadoval ten nejtěžší trest stanovený ve školním řádu, aby byl v řetězech připoután za palce, ale vedoucí Nebelvíru mu sdělila, že se se svým žákem vypořádá sama. Když odcházel, mumlal si cosi pod nosem, a když zmizel za dveřmi, pověděla Harrymu, že mu rozumí a že mu to nemá za zlé, i když demolování školy není ten nejlepší způsob jak se zbavit žalu. Bohužel mu musela dát školní trest, koneckonců bylo to pravidlo, ale vybrala něco klidného a ne příliš únavného. Měl po obědě připravit pergameny ve třídě, ve které se učily Starověké runy.
Také mu řekla, že jestli si bude chtít o svém žalu promluvit, může se na ní kdykoliv obrátit. Harry tiše poděkoval a vyšel z kabinetu.
Zdálo se mu, že cesta vedoucí z kabinetu do Nebelvírské věže ještě nikdy nebyla tak dlouhá. Šel roztřeseně, sotva pohyboval nohama a vpaloval pohled do podlahy. Odlomky kamenů mu rozbily brýle, ale neobával se o jejich opravení. Nezáleželo mu na tom. Ve skutečnosti, na ničem mu teď nezáleželo. Bolest ve zraněné a zavázané ruce sílila s každým krokem. Měl by jít na ošetřovnu, tak jak mu řekla McGonagallová než odešel, ale nechtěl… Vlastně příjemně odváděla pozornost od bolesti, kterou cítil v nitru.
Měl pocit, že každý krok, který udělal, ho posouval blíž a blíž k propasti. V hlavě mu znělo echo posledních slov.
…žádné akceptování čehokoliv… Připomenu ti to ve správný čas… dokážu předvídat následky a určité reakce…
Co tím vlastně myslel? Chtěl mu tímhle způsobem ukázat, jak moc se mýlí? Že vážně vůbec nic neví? Nebo mu chtěl prostě jen ukázat, jak dokáže být krutý? Jako by to Harry ještě nevěděl…
Hluboce si povzdechl a ušklíbl se, když ucítil bolestivé bodnutí v hrudi. Nechápal to. Snažil se, opravdu se snažil, ale některé Severusovo chování pro něj zůstávalo tajemstvím.
Proč ho od sebe muž odháněl? To vědomí bolelo, a to tak moc, že Harry sotva dýchal. Protože věděl, jak moc úsilí ho stálo, přitáhnout ho k sobě. Co se mohlo stát? Co se mohlo tak náhle změnit?
Předpokládal, že to má něco společného s tím, co bylo před dvěma dny. Jedině tohle vysvětlení dávalo smysl.
Podíval se na svoji dlaň. Krev už prosákla přes provizorní obvaz. Ale neměl tendenci ji zastavit.
Stejně jako krvácení svého srdce.
…jde o to, co chceš a kdo ti může ublížit…
Což, kdykoliv šlo o Severuse Snapea, odpověď na tu otázku byla v té chvíli naprosto očividná…
*****
Když se Harry následujícího rána probudil, měl pocit, jako by ho někdo v noci přetáhl něčím těžkým po hlavě. Všechno ho bolelo, ale nejvíce ho bolela poraněná dlaň. Když se včera dovlekl do společenské místnosti, padl na postel a ihned usnul.
Vyvlekl se z postele, vzal do ruky potlučené brýle, rychle je opravil, položil na nos a šel do koupelny. Podíval se do zrcadla a zasténal, když spatřil obrovskou modřinu pod levým okem a na tvářích několik škrábnutí. No, nevypadal moc dobře… Možná by měl raději zajít za madam Pomfreyovou. Udělá to po snídani.
Odvinul z dlaně obvaz a prozkoumal hluboký řez v kůži. Zaschlá krev byla už téměř černá. Opatrně vložil ruku pod proud studené vody a omyl ji, pak ji zabalil zakrváceným obvazem. Bohužel neměl čistý, ale nechtělo se mu plýtvat energií na čištění tohohle.
Znovu se podíval na svůj odraz v zrcadle. Měl pod očima tmavé kruhy a bledou pleť. Důkaz nedostatku spánku nebo stresu? Možná, že obojí.
Slíbil si, že nebude myslet na to, co se stalo včera. Musí si to vymazat z paměti. Úplně. Protože i jen jedna jediná myšlenka by mohla být příliš velkou ránou.
A teď byl příliš unavený, aby se pro nim dokázal bránit.
Rychle se vysprchoval, převlékl se a šel na snídani. U stolu seděli už téměř všichni. Snape také. Harry dokonce už zdálky slyšel živé hlasy, smích a rozmluvy. Beze slova a bez pohledu na kohokoliv, přešel ke stolu a posadil se vedle Luny a naproti profesorce McGonagallové.
A pak hluk náhle utichl a okolo něho padlo tlumené ticho.
Harry zvedl hlavu a rozhlédl se, zaskočen tou náhlou změnou. Všichni se na něj dívali se zájmem a strachem současně.
A lítostí, přece nevypadal až tak strašně, ne?
„Co se stalo, Harry?“ zeptala se Luna šeptem, a přerušila nepříjemné ticho. Harry na sobě cítil pohled všech učitelů i studentů. Dokonce i Brumbál, sedící vedle McGonagallové, se na něj díval se znepokojením. Nicméně, žádný z těch pohledů nebyl tak intenzivní, jako pohled, o dvě místa od McGonagallové, sedícího Severuse. Byl téměř spalující a Harry si mohl jasně představit, jak mu putuje po kůži, vypalujíc do ní stopy. Nicméně nedokázal určit, jaké stopy to byly.
Harry spustil zrak, cítíc nepříjemný stisk v žaludku. Všichni se na něho dívali jako by byl nějaká zrůda. Zase.
„Drahé dítě…“ ozvala se profesorka Vectorová. „Kdo ti to udělal…“
„Je mi líto, Spatimo, ale je to příčinou pouze chování pana Pottera,“ přerušila ji McGonagallová, rozhlédla se kolem stolu a všechny požádala: „Pan Potter měl včera malou nehodu a prosím, aby se ho nikdo nevyptával na to, co se stalo, protože to není nikoho věc.“ řekla a pak se otočila na zdravotní sestru: „Poppy, chtěla bych, aby ses na pana Pottera po snídani podívala.“ paní Pomfreyová přikývla.
„Děkuji, paní profesorko,“ zamumlal tiše Harry. Vedoucí koleje mu poslala chápavý pohled, a pak se naklonila k Brumbálovi a cosi mu zašeptala do ucha. Ředitel pokýval hlavou na srozuměnou a podíval se na Harryho soucitnýma světle modrýma očima. Nebelvírův žaludek se přetočil a musel rychle odvrátit hlavu. Nechtěl soucit, nepotřeboval ho.
Bohužel jeho zrak padl na Severuse. Muž na něj zíral téměř zoufale a Harry náhle pocítil v srdci bolestivé sevření. Snape vypadal, jako by úplně zapomněl, kde se nachází, jako by zapomněl, že je ve Velké Síni, obklopený všemi učiteli a studenty. Jeho zornice byly neobvykle rozšířené, přestože víčka měl přivřená a obočí zamračené. Otevřel ústa, jako by se chtěl Harryho na něco zeptat, ale v tu chvíli si uvědomil, kde je a rychle je zavřel. Jeho vidlička spadla na talíř, vydala při tom ostrý hlasitý zvuk, potom se odrazila a spadla na podlahu. Její cinknutí bylo ještě chvíli slyšet, jak rezonovalo od kamenné podlahy. Muž se však zdál naprosto nezúčastněný, i když se všechny pohledy přetočily od Harryho k němu.
„Severusi, pro Merlina, buď opatrný,“ zamumlal chraplavě profesor Kratiknot, sedící vedle něj. „Příště mi vypíchneš oko.“
Mistr Lektvarů neodpověděl. Vypadalo to, že vůbec nic neslyší. S obtížemi odtrhl svůj spalující pohled od Harryho, který se ztrácel v jeho temných duhovkách, a v náhlém ostrém záblesku hněvu, když muž odvrátil hlavu a zahleděl se na odlehlou stěnu, a sesunul ze stolu své dlaně pevně zaťaté do třesoucích se pěstí.
Harry zamrkal, pozastavil se a přemýšlel, co to mohlo znamenat? Snape byl na něj ještě naštvaný? Ale to přece on by měl být ten naštvaný! Mezitím to vypadalo, že ten nafoukaný, umaštěný idiot… nedokáže sedět ani pět minut u jednoho stolu s Harrym Potterem!
Nech toho…
Harry sevřel čelist, a snažil se ovládnout náhlý pocit vzteku a lítosti.
Ne, nebude mu věnovat pozornost. Nemůže dovolit, aby mu Severus Snape sebral všechnu chuť k jídlu. Luna sedící vedle něj se na něj přátelsky usmála, ale cítil, že za jejím úsměvem bylo znepokojení. Snažil se s ní vést milý, typický rozhovor, ale nedokázal to. Ne v téhle chvíli. Ne, když sedí tak strnule, jako by spolkl koště, a zvláště když Snape, sedící dvě místa od něho, zřejmě neměl v úmyslu dokončit své jídlo.
Harry se opravdu snažil si ho nevšímat, ale nemohl si pomoct, a jeho oči každou chvíli zabloudily k temné siluetě, i když měl pokaždé pocit nepříjemného škubání v žaludku.
Krájení jak skála tvrdé slaniny nebylo tak snadné, zvláště když jste měli k dispozici je jednu ruku. Harry chytil nůž do pravé, zkrvaveným obvazem ovázané ruky, ale s každým soustem se mračil bolestí. Vidlička byla příliš tupá, aby mu pomohla. Po dalším neúspěšném pokusu, frustrovaně vydechl a odsunul talíř stranou, smířený s tím, že pravděpodobně nic nesní, když se jídlo na jeho talíři náhle rozdělilo na sousta. Zamrkal, zcela zaskočený a rozhlédl se kolem stolu po svém tichém pomocníkovi, ale všichni se dál bavili nebo jedli, úplně zabraní.
Kromě jedné osoby.
Severus rychle odvrátil zrak a vykonal pohyb, jako by cosi schovával do hábitu, pak dál zíral do stěny.
Harry se kousl do tváře a podíval se do svého talíře. Sám nevěděl, co si o tom má myslet.
Pomohl mu Severus, protože mu opravdu chtěl pomoct, nebo proto, aby mu znovu ukázal své pohrdání a vysmál se jeho omezené manuální zručnosti?
No, obě možnosti byly stejně pravděpodobné, aby je mohl brát v úvahu.
Harry si povzdechl. Jedno jaké byly záměry, v tu chvíli se neobtěžoval nad nimi přemýšlet, protože byl opravdu hladový.
Po snídani ho odchytila McGonagallová a řekla mu:
„Prosím, přijďte ke mně po obědě, Pottere, dám vám klíč od třídy pro Starověké Runy.“
Harry přikývl a okamžitě na sobě ucítil Snapeův intenzivní pohled, když odtrhl pohled od stěny a podíval se na něj. Ale stěna to pravděpodobně lépe snášela, protože pochyboval, že přes ni pobíhá stejný mráz jako po jeho zádech.
Harry polkl, když mu náhle vyschlo v ústech. Ale slíbil si, že mu nebude věnovat pozornost a tak také udělal. Nepodíval se na jeho stranu ani jednou do konce snídaně, a teď když vstal a vydal se s madam Pomfreyovou na ošetřovnu, cítil v zádech pohled ebenových očí. Sestra vyléčila jeho modřiny a rozřízlou dlaň. Soudíc podle vůně, byla to ta samá mast, kterou Severus ošetřil tehdy jeho nohy. Ta vzpomínka byla nezvykle příjemná, ale za současných okolností přinesla jedině bolest.
Ne, nebude na to myslet!
Když vyšel z nemocničního křídla, stalo se něco, co z části očekával a čeho se současně obával. Pocítil v kapse teplo.
Zpráva od Severuse.
Chvíli se sebou bojoval. Nechtěl ji přijmout. Ve skutečnosti předtím vymýšlel, jak si nechá kámen v ložnici, ale nějak… to nedokázal udělat. A co kdyby se stalo něco důležitého?
Zvědavost však zvítězila. Sáhl do kapsy a přečetl si zprávu:
Pottere, chci, abys přišel do mých komnat. Čekám na tebe. Přijď, ano?
Harry vyvalil oči. Na Severuse to byla téměř prosba.
Pocítil, jak se v jeho srdci rozlévá příjemné teplo satisfakce. Takže Snape litoval toho, co udělal… To je dobře, ať pocítí, jaké to je…
Stiskl kámen v dlani a odeslal:
Nepamatuji si, že bych od Vás dostal nějaký trest, tudíž nevím, proč bych měl za Vámi chodit, profesore.
Nedokázal zastavit úšklebek uspokojení, který se mu objevil na rtech. Dokonce, i když uvnitř sebe cítil úplnou prázdnotu.
Snape ho zranil příliš. Mine trochu času, než všechno, co bylo rozerváno, se znovu spojí.
*****
Snape nebyl na obědě, což Harry přijal s úlevou. Po jídle mu McGonagallová dala klíč a pověděla mu, že jeho trest musí bohužel trvat nejméně dvě hodiny, takže pokud všechno udělá dříve, tak ať si prostě sedne a počká, až doba uplyne.
Harry přikývl a pomalu se přesunul do druhého patra. Ve skutečnosti v této místnosti ještě nikdy nebyl. Všechny stěny pokrývaly výkresy a plány s jakýmisi divnými značkami. Když procházel vedle nich, vzpomněl si na knížku, kterou spatřil v Severusově tajné laboratoři. Možná, kdyby si vzpomněl, jak vypadaly ty znaky v ní, mohl by tu nalézt něco, co by mu pomohlo porozumět těm symbolům. Přešel do zadní části třídy, ke skříním, ve kterých byly uložené svitky. Na každém z nich byly jakési písmena a čísla, ale z toho, co viděl, všechno bylo pomíchané. Vzal první svitek a po chvíli se mu podařilo najít příslušnou polici a vložil ho do ní. Hluboce si povzdechl. Čekalo ho hodně práce. Možná by bylo lepší je všechny vyndat a pak je uložit? V opačném případě by se ty uložené smíchaly se zbytkem, a pak by měl problém je roztřídit.
A tak to udělal. Několik minut přenášel svitky ze skříně na nejbližší lavice, a dával pozor, aby žádný neupustil. Nevěděl, jak mohly být staré. Když skončil, začal brát svitky po jednom a snažil se určit umístnění podle čísel a písmen, které se nacházely na policích. Po mimořádně složitém pergamenu, jehož místo hledal přes tři minuty, se otočil, aby vzal další a… upustil ho zpátky na lavici, odskakujíc dozadu jako opařený.
Vedle lavice stál Severus a sledoval ho s nečitelným, spalujícím pohledem. Vypadal jako socha, pyšný a vzpřímený, vytesaný z černého mramoru nebo ebenu.
Jak bylo možné, že jej neslyšel vejít? Muž musel zjevně vrhnout na dveře nějaké kouzlo.
Harry rychle odvrátil zrak a vpil ho do hromady pergamenů na stole. Jeho srdce se zrychlilo. Bál se tohoto setkání. Nechtěl Severuse vidět, ještě ne, teď když bylo všechno ještě tak čerstvé… Proč sem musel přijít? Proč ho nemohl nechat nějakou dobu o samotě? Proč ho všude pronásledoval...?
„Pottere…“ Snapeův hlas byl trochu chraplavý, ačkoliv v něm Harry slyšel ostrý podtón. Ano, jako by slova, které muž nezamýšlel říct, mu chtěla vyskočit z hrdla. „Moje včerejší chování bylo nezodpovědné a unáhlené. Trochu jsem toho vypil a… řekl jsem věci, které tě mohli urazit.“
Nezodpovědné? Urazit? Jak eufemistické zkreslení…
„Nepředstírej, že tě to mrzí,“ zamumlal tiše Harry, aniž by zvedl zrak. „Nevěřím ani jednomu tvému slovu. Jsem si jistý, že by si to rád udělal znovu, jen abys mi ublížil tam, kde to nejvíc bolí, a pak si užíval uspokojení z toho, že se ti znovu podařilo zadupat mě do země!“ Na konec skoro křičel. Zvedl hlavu a podíval se na muže rozzlobeným pohledem. Nezdálo se, že by jeho výbuch Severusem nějak pohnul. Díval se na něj pasivně, jako by ho zkoumal a vyhodnocoval.
„Jak dramatické,“ pověděl nakonec a pohnul se směrem k Harrymu. Chlapec odstoupil, vyděšený. Nechtěl, aby se ho Snape dotýkal. Ne teď, když měl pocit, že exploduje. „Jaké představení... Miluješ ze sebe dělat mučedníka, Pottere,“ pokračoval nízkým, vibrujícím hlasem a pohyboval se stále blíže k Harrymu. „Líbí se ti hrát roli zlobivého, hloupého chlapce. Vybičováváš vše až do takové míry, že už to pak dál nedokážeš ovládat. Rád se utápíš v žalu a hořkosti, opakuješ to znovu a znovu, a pokaždé zažíváš ještě větší bolest.“
„To není pravda!“ vykřikl Harry, protože měl pocit, jako by ho každé Snapeovo slovo zasáhlo přímo do jeho duše. Musel se zastavit, když ucítil za zády zeď místnosti.
„Něco ti povím, Pottere…“ Severus nepřestával mluvit, ani se nezastavil. „Neodkážeš bez téhle bolesti žít. Bez toho ochromujícího žalu, který tě následuje jako stín. Vždycky ho vyhledáváš, a když ho najdeš, obalíš a uzavřeš se s ním, prožíváš ho každým nervem svého těla, vdechuješ každým nádechem, každým nevysloveným slovem,“ Severus byl už u něj. Tak blízko, že se téměř dotýkali. „Chtěl bych, abys teď, v této chvíli, zapomněl na žal.“ Naklonil se nad něj, obklopil ho svou vůní a skryl ho ve svém stínu. „Chci, abychom tu byli jen sami, bez něj. Jen ty a já.“
Harry se podíval na mužovu skloněnou, zamračenou tvář tak blízko své vlastní. Viděl jiskry v černých očích. A zatřásl se, když pocítil, jak Severus chytil jeho dlaň a zavedl ji ke svým šatům. Jeho prsty se dotkly horkého, hladkého tepla a Harry se zhluboka nadechl, když pochopil, co to je. Stiskl ruku kolem napůl tvrdé erekce a ucítil, jak mu zahořelo hrdlo.
„Víc,“ uslyšel vibrující šepot u svého ucha. Polkl žal a začal pomalu pohybovat dlaní. Snapeův penis pod jeho dotykem tvrdnul, Harry cítil žár a krev, šumící v žilách. Pulzoval a narůstal mu v malé dlani. Stejně jako hořkost v jeho srdci.
Jeho zelené oči se zachvěly, když se podíval nahoru na několik centimetrů vzdálenou Snapeovu tvář, nyní zamračenou potěšením a uspokojením. Zjistil, že se dívá do mužových černých očí, ve kterých se zračila spokojenost.
„Proč to děláš?“ zeptal se náhle, a tón jeho hlasu zaskočil i jeho samého. Nebyl v něm smutek, jen prázdnota a rezignace. „Proč se ke mně takhle chováš? Já… udělám pro tebe všechno a ty to víš. Tak proč mi způsobuješ jen… krvácející rány?“ Severus zasténal a opřel se předloktím po obou stranách Harryho hlavy, zatlačil proti němu a vyrazil boky, jako by mu tím gestem chtěl ukázat, aby stisk zesílil. „Nikdo nikdy po tobě nebude tak toužit. Nikdo se na tebe nikdy nepodívá stejným způsobem. Nerozumíš tomu?“ pokračoval Harry, hlas ztěžklý hořkostí. Nevěděl, proč to říká, ale nedokázal přestat. Jako kdyby slova sama plynula přes jeho rty. „Když ses ke mně včera choval jako k prvňákovi… víš, co jsem cítil? Mám ti o tom říct?“
„Rychleji,“ zašeptal Severus, a vpil se do Harryho ještě palčivějším, ještě intenzivnějším pohledem. Jako by chlapcova slova podněcovala jeho vzrušení.
Předkožka mužova penisu se mu posouvala pod prsty. Harry polkl hořko a sucho v ústech, a začal pohybovat rukou rychleji. Na okamžik si skousl rty, jak se snažil ovládnout oslabující třes, který přeběh přes jeho tělo. Snapeův penis byl už tak tvrdý, tak naplněný krví, že ho Harry těžko udržel v dlani.
Co, asi řekne na tohle…
Stiskl zuby a vsunul svou druhou, ovázanou dlaň pod Snapeovi šaty, a položil ji na lesknoucí se zrudlou špičku.
Severus se kousl do rtů, a z jeho úst vyšel tlumený sten, když Harry, který sebou škubnul bolestí, začal hladit poraněnou dlaní vlhkou hlavičku stále větší a větší erekce.
Soudě podle reakce, Snapeovi se to líbilo. Harry se na něj ale nepodíval. Nechtěl si dokazovat, že muž mohl cítit potěšení z něčího utrpení. Ale byl to Severus. Vypadalo to, že ho to vůbec neznepokojovalo, spíše naopak. Vypadal, že se mu to líbí. Zdálo se, že z toho čerpá téměř sadistické potěšení.
Harry si zkousl tvář, jen stěží zadržoval vlnu hořkosti, která se mu plížila jícnem.
„Nebo možná chceš slyšet něco jiného?“ zeptal se tichým, chraplivým hlasem, polykajíc suchý vzlyk, který mu škrábal hrdlo. „Chceš slyšet, jak jsem rozbil sochu a její úlomky mi poranily celou tvář, ale já jsem to necítil, protože žal byl tak silný, že zcela přehlušil fyzické utrpení? Tohle chceš slyšet?“ Stiskl mužovu mocně pulzující, rozpálenou erekci. Z mužových úst unikl mučivý sten:
„Pottere…“
„Nebo mi můžeš říct ty, jak se cítíš, když se ke mně takhle chováš?“ pokračoval Harry, pohyboval se rychleji a lehce rozmazaným zrakem pozoroval grimasu nepopsatelné rozkoše na Severusově tváři. „Jak tě baví, když mě udeříš a díváš se, jak se bolestí svíjím? Jak spokojeně se cítíš, když mě ponižuješ a sleduješ můj pád? Možná mi řekneš o tom, jak mi rád ubližuješ?“
Po těch slovech přes Snapeovy rty unikl zoufalý sten. Jeho penis v Harryho dlani sebou škubl a vystřelil proud lepkavé, bílé tekutiny, která postříkala chlapcovy šaty. Harry sledoval, jak muž zavřel víčka, obočí se vyrovnalo a tvář vyhladila díky vlně potěšení polévající celé jeho tělo. Severus zaťal zuby, a téměř vtlačil Harryho do stěny, tlačíc svoji erekci vůči Harryho ruce ještě víc, jako by chtěl ten pocit cítit ještě mocněji, ještě intenzivněji. Chvíli tak zůstal, poddávajíc se orgasmu, pak otevřel oči a sklonil svůj rozpálený pohled k Harrymu. Zvedl ruku a jemně se dotkl jeho tváře.
Harry ztuhl. Chtěl odvrátit hlavu, ale nemohl, protože byl úplně natisknutý na zeď. I když byl obklopený Severusovou vůní, navzdory chladu vysoké postavy a horkému, pulzujícímu penisu, který stále držel v ruce… cítil se prázdný. Ledově prázdný.
„Pottere…“ Severusův hlas k němu dolehl jakoby vzdáleně. Harry slyšel jedině šum v uších, měl závrať. Všechno bylo špatně. Úplně špatně.
„Můžu teď už zůstat sám?“ zašeptal tiše a odvrátil hlavu na stranu. „Mám práci. Musím…“
Nemohl to dokončit, protože mužovi silné ruce ho uchopily za zápěstí a přitiskly mu je nad hlavou, černě oděná kolena mu roztáhla nohy a přitiskla se na jeho rozkrok. Harry se roztřásl a zasténal. Snažil se uvolnit ruce, ale neměl šanci. Severus byl příliš silný. Jeho obličej byl bledý, s bolestnou touhou ve tváři, když začal třít kolenem jeho varlata a uvězněný penis.
„Přestaň,“ zasténal Harry, stál na špičkách a snažil se uniknout tomu mocnému, příliš silnému stisku. „Nechci.“
„Nevzpírej se tomu. Nevzpírej se mě…“ zašeptal Snape tiše, ještě pevněji mu natlačil koleno na rozkrok. „Uvolni se a poddej se tomu.“ Naklonil se k němu víc a přitiskl rty k jeho uchu. Vysunul jazyk a jemně olízl lalůček. Chvění, které přeběhlo přes Harryho tělo, mu téměř rozpustilo svaly. Stejně jako hlas, který po chvíli uslyšel: „Chci cítit tvůj orgasmus.“
Harry zasténal a přivřel oči, když se mu v podbřišku rozlilo bolestné horko. Jeho svaly se uvolnily a penis okamžitě ztvrdl. Nedokázal to zastavit.
Jak je možné, že reagoval na ten hlas takovým způsobem?
„Dokonalé,“ řekl tiše Severus. Už se o něj neotíral jen kolenem, ale celým svým štíhlým, vysokým, chladným tělem. Harry cítil jeho tvrdé svaly, zbytky bylinkové vůně jeho šatů a přeskakujíc jiskry mezi nimi.
Snape se pevně opřel o špičku jeho penisu, tisknul ji a třel, a Harry se mohl jedině kroutit a sténat, když se mu po těle rozběhlo několik slastných vln.
„Severusi, prosím, pusť…“ Jeho slova se změnila ve sténání, když se mu mužovo koleno pevněji přitisklo k jeho rozkroku, drtilo jeho varlata a vymačkával orgasmus z jeho bolestně pulzující erekce.
„Zasténej moje jméno. Ještě jednou.“
Harry zavřel oči a opřel hlavu o tvrdý kámen za sebou. Nechtěl tohle dělat. Jeho tělo už ho dávno přestalo poslouchat, ale stále měl ještě kontrolu nad svými ústy.
Chvatně je otevřel a zalapal po dechu, když jedna ze Snapeových rukou pustila jeho zápěstí a z celé síly ho stiskla v rozkroku, brutálně mu drtila prsty varlata a tiskla erekci.
„Aaaa, Severusi…“ zakvílel ochraptělým hlasem, zapřel se a opřel se o zeď. Muž mu však rychle chytil volné zápěstí, přitiskl ho ke stěně a udržel ho vzpřímeně.
„Přesně tak,“ zamumlal s temným uspokojením. Byl tak, tak blízko něho… Harry cítil každou kost vystupující z těla, každý záhyb hábitu zahalující kůži, drtící dotyk štíhlého kolena a byl už tak zatraceně… už skoro…
„Dej mi ho. Dej mi svůj orgasmus,“ uslyšel rozkazující hlas, zhrublý potřebou, u svého ucha, který zasáhl přímo jeho bedra a podpálil arzenál ohňostrojů explodující v potěšení. Harry se napjal, hlasitě zasténal a jeho tělo se třáslo tak, až se bál, že ještě trochu a rozpadne se na kousky.
Po nějaké chvíli zahlcené pocity, které rozpustily jeho svaly a smysly změnily v mlhavou euforii, Snapeovo koleno se pomalu odsunulo od jeho údu, a on sám spadl dopředu na muže, těžce dýchajíc a snažíc se získat kontrolu nad svým tělem. Severus pustil ze sevření jeho zápěstí, a Harry zvedl hlavu a stěží otevřel oči. Ve chvíli, kdy uviděl tu zářivou spokojenost jen pár centimetrů od jeho obličeje, mohl udělat jen jednu, jedinou věc.
A v tu chvíli mu už bylo všechno jedno.
Naklonil se dopředu, ovinul ruce okolo Snapeova krku a zoufale přitiskl ústa k jeho úzkým, sevřeným rtům. Přitiskl se k němu celým tělem takovou silou, jako by toužil tím stiskem prolomit všechny bariéry, které muž kolem sebe rozestavil. Nemyslel na to, co dělá, chtěl ho jen ochutnat. Sál a kousal rty, i když ústa zůstávala sevřená. Kousal je a tisknul svými. Hltal je, mumlajíc si a tiše sténajíc. A když se Severus pokusil odvrátit hlavu, zatlačil na něj ještě pevněji a dusil ho ve svém objetí.
Nakonec, když mu šumící krev zmizela z hlavy, a srdce přestalo vytrvale splašeně bít a přes jeho zmatenou mysl se začaly plížit první paprsky vědomí… odtáhl své oteklé rty od mužových a zhluboka se nadechl. Pomalu otevřel oči a setkal se s plameny, na milimetry od jeho vlastních očí. Nedokázal pořádně zachytit mužův výraz, ale viděl v nich bezednou hloubku. Vzdálenou, odlehlou záři, která se s každou vteřinou přibližovala, rozrůstala a stávala se jasnější.
Nastalo sametové ticho. Dva nerovné dechy šeptaly mezi sebou. Harryho tvář ovál teplý vánek. A cosi se změnilo. Jedna ze Severusových dlaní se mu vpletla do vlasů a přetočila jeho tvář na stranu. Když mu srdce téměř vyskočilo do hrdla, pocítil na koutku úst jemný polibek. Severusovy rty byly teplé, pulzovaly. A byly tak hladké.
Po chvíli se odtáhly, přesunuly se lehce nahoru a složily jemný polibek pod pravé oko. Harrymu spadla víčka a z úst mu unikl tichý povzdech.
Další polibek dostal na pravý spánek. Zůstal tam delší dobu, jako by v tom místě ochutnával horkou, tepající kůži.
Severus odtáhl rty a přesunul je ještě výš, aby mohl políbit… jizvu. Jemně a téměř váhavě, ale zážitek to byl tak neuvěřitelný, že Harry sám nevěděl, zda to nebyla jen jeho představivost, protože v té samé chvíli ucítil, jak se od ní šíří teplo. Jeho tělo se začalo nekontrolovatelně třást, měl pocit, jako by přes něj šel elektrický proud. A na jeden, malý zlomek vteřiny pocítil bolestné bodnutí a uviděl řadu mihotavých obrazů. Nebyl schopen je zachytit nebo si je zapamatovat, ale zdálo se mu, že viděl tmavě zelenou tekutinu, Voldemortovu tvář, Brumbála, Snapea a sebe.
Všechno zmizelo stejně tak rychle, jako se objevilo a už po chvíli Harry nevěděl, zda skutečně něco viděl. Pořád cítil horko Severusových rtů přitisknutých k jeho jizvě a měl pocit, že se pod tím dotykem rozpustí.
Tiše si povzdechl, když muž nakonec odtáhl své rty od jeho kůže, ovál ho jemným, teplým dechem. Silněji stiskl víčka a nechal Severusovu dlaň, aby natočila jeho tvář k černým šatům. Ucítil, jak muž obtočil druhou ruku okolo jeho krku a uzamkl ho v teplém objetí, tisknouc svou tvář do jeho vlasů.
Stáli tak velmi dlouho, beze slova, přituleni k sobě v teple a obaleni okolním tichem.
A vypadalo to, že přinejmenším v té chvíli… všechno bylo v pořádku.