Harry se probudil. Rozhlédl se po temném prostoru, a přemýšlel, kde by se mohl nacházet, a když jeho ospalý mozek začal konečně pracovat, na vše si vzpomněl.
Přišel v noci za Snapem. A ten mu dovolil zůstat.
Nepamatoval si, kdy usnul. Vzpomněl si jen na to, že dlouho ležel v temnotě, poslouchal mužův klidný dech a užíval si teplý stisk dlaně. Ale teď tu Severus nebyl. A Harry neměl ponětí, kolik může být hodin. Rozhlédl se po pokoji a ve slabém světle několika svíček uviděl na nočním stolku hodinky. Položil si na nos brýle a podíval se. Bylo pět patnáct.
Povzdechl si a spadl zpátky na polštář, zírajíc na strop.
Probudil se v Severusově ložnici. To bylo… zvláštně nádherné. Měl pocit, jako by vlastně bylo jeho místo tady. Ach, co by dal za to, aby se tu mohl probouzet každý den… Zvlášť kdyby Snape ležel vedle něho.
A vlastně, kde mohl být? V obýváku?
Za normální situace by byl Harry příliš ospalý, než aby se donutil vstát, ale tahle situace nebyla normální. Cítil se příliš probuzený, příliš ohromený místem a okolnostmi, ve kterých se nacházel. Proto vyskočil z postele, popadl svoje věci a zamířil do koupelny.
Po rychlé sprše, během které si nedokázal odmítnout vychutnat si Severusovu vůni, oblečený a s úsměvem zabarveným úzkostí, vyšel z ložnice.
Snape, oblečený do svých každodenních černých šatů, na něho čekal, sedíc v křesle. Přinejmenším to Harrymu jeho rozrušená mysl ukázala. Zvlášť, když uviděl na stolu dva talíře s míchanými vajíčky a tousty, a karafou čiré tekutiny. Muž se díval do ohně a vypadalo to, že si vůbec nevšiml Harryho příchodu, ale chlapec věděl, že je to jen zdání.
„Dobrý den, Severusi,“ pověděl tiše, snažil se prozkoumat prostředí a zjistit, v jaké náladě se muž dnes nachází. Jak odlišná byla ta slova od běžného ‚dobrou noc‘. Bylo to něco úplně jiného. Teď spolu začínali den. Nejen končili.
„Sedni si, Pottere. Nasnídej se.“
Harry poslechl a v jeho hlavě běžela jen jediná myšlenka: „Snídám se Severusem!“
Muž vzal do ruky karafu a nalil do dvou sklenek čirou kapalinu. Harry se natáhl po vidličce a po několika soustech uslyšel slova zdánlivě bez očividného zájmu:
„Jaká byla noc, Pottere? Znovu se ti něco zdálo?“
Harry se zastavil s vidličkou na cestě k ústům.
„N-ne,“ zamumlal po chvíli. „Ne, všechno v pořádku. Nic se mi nezdálo. Já… vzal sem si včera lektvar na spánek beze snů.“ řekl a dopěl k závěru, že je lepší se přiznat hned, protože Snape by stejnak našel nějaký způsob, jak by to z něj vytáhnul.
„Hmm.“ Severus sáhl po toustu a zamyšleně kousal. Harry se napjal a čekal na další otázku. Věděl, že se Snape nezastaví, dokud se nedozví to, co chce. Byla to jen otázka času. „Jakým způsobem jsem zemřel?“ zeptal se nakonec a podíval se Harrymu přímo do očí.
Sakra! To musel být až tak bezprostřední?
Harry na to nechtěl vzpomínat. Ne teď, v této ideální chvíli. Byli spolu, jedli spolu snídani a bylo to tak hezké… Ale přesto věděl, že s tímto člověkem trvaly příjemné chvíle jen pár minut. V nárazech několik vteřin.
„Ty… eee…“ začal, ale nevěděl, jak popsat to, z čeho mu jen díky vzpomínce tuhla krev v žilách. Byl to jen sen! Musí si to pamatovat, byl to jen sen! Nebyla to pravda! „Byli jsme na hřbitově. Myslím, já a Cedrik. Tehdy, když Voldemort povstal. Ale pak… se Cedrik proměnil v tebe… a oni tě…“ proč se mu při tom stahovalo hrdlo? „…zabili.“ dokončil téměř neslyšně, a položil si hlavu na kolena.
„Zdálo se ti to už někdy předtím?“ zeptal se Severus.
„Ano. Teda ne. Ne takhle. Myslím… Hodně krát se mi zdálo o událostech na hřbitově. O Cedrikově smrti a Jeho návratu. Dursleyovi na mě byli naštvaní, protože… ehm… křičel sem ze spaní. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát se mi zdálo, že zabili tebe, ne jeho. A bylo to… mnohem děsivější.“ Harry už nedokázal zvednout hlavu a podívat se na muže. Vpaloval pohled do snídaně, ale před očima viděl jedině obraz ze snu.
„Řekni mi o tom.“ Snapeův hlas byl podivně napjatý. „Pověz mi o těch událostech. O jeho návratu. Co se tam vlastně stalo, Pottere?“
Harry zvedl hlavu a překvapeně se na Severuse podíval.
„Myslel jsem, že ti to Brumbál řekl.“
„Ano, ale chtěl bych to slyšet od tebe.“
Harry zaváhal. Cosi v hlase a výrazu Snapeovi tváře ho zneklidňovalo. Proč se o to tak zajímal? Chtěl na to zapomenout a nikdy se k tomu nevracet. Ale tohle byl přece Severus. Jestliže ho žádal, aby mu o tom řekl, musel mít nějaký důvod.
„Pohár přenesl mě a Cedrika na hřbitov. Byl tam hrob Toma Riddla. Ve chvíli, kdy mě začala bolet jizva, sem si domyslel, že někde poblíž musí být Voldemort. A pak… a pak se z temnoty objevil Červíček a nesl ho v náručí. A Voldemort mu rozkázal zabít Cedrika. Řekl „zabij nepotřebného“.“ Harry samovolně pokrčil rameny a vzpomínal na ty slova a hrůzu, kterou cítil, když zelený paprsek udeřil do mrzimorova těla. A také… do Severusova těla. Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Všechno se událo tak rychle. Připoutali mě k pomníku, nemohl jsem nic dělat. Červíček použil mojí krev, kosti z hrobu Toma Riddla a svoji useknutou ruku, aby ho navrátil k životu. A já nemohl nic dělat. Jen jsem sledoval, jak si Voldemort tvoří tělo, jak… stojí přede mnou a přivolává své Smrtijedy.“ Harry na moment zaváhal, protože mu v mysli vytanula myšlenka. „Ty jsi… ty jsi to cítil, že se vrátil?“ Jeho oči se samovolně vydaly pohledem k Severusově levé ruce, nehybně položené na opěradle křesla.
„Ano, Pottere. Cítil jsem to.“ odpověděl klidně muž a Harryho myslí prokmitla divná myšlenka, že to řekl až příliš klidně. Ale jakby…
„Ale… co si tehdy cítil?“ nevěděl, proč se zeptal, ale musel to vědět. Vpil svůj pohled do Snapeovi tváře, na které se nepohnul ani jeden sval. Byla vytesaná z kamene.
„Cítil jsem, že se splnila má předpověď.“ odpověděl nakonec muž bezvýznamným hlasem, a otočil hlavu na stranu, dívajíc se do ohně. „Neměl jsem tehdy moc času nad tím přemýšlet. Hned jsem všechno řekl Brumbálovi. Museli jsme podniknout příslušné kroky. A udělat důležitá rozhodnutí. Co bylo dál, Pottere?“
Harry zamrkal nad tou náhlou změnou tématu. Soustředil se na připomenutí si detailů události na hřbitově.
„Voldemort vyjmenoval několik Smrtijedů. Byla tam Lucius Malfoy, Crabbe a Goyle, Avery, Macnair a Nott. A začal s nimi mluvit a později…“
„Co Temný Pán řekl svým smrtijedům?“ zeptal se Severus, přerušil ho tak a Harry se nedokázal zbavit pocitu, že ho to zajímá až příliš. Ale konec konců byl špehem. Bylo normální, že chtěl takové věci vědět.
„On… říkal, že ho opustili, že se ho nikdo nesnažil najít, že jsou neloajální zrádci, kteří se ho zřekli, aby byli volní a pouze Lestrangeovi mu byli věrní až dokonce a budou za to odměněni.“ Harry se zamyslel, a snažil se přesně si vzpomenout na Voldemortova slova. „Říkal taky, že se k němu vrátil jen Červíček, i když byl stejným zrádcem jako ostatní, ale jako jediný mu pomohl a…“
Severus se k němu naklonil. Vypadal, jako by se na Harryho chtěl vrhnout a vyrvat mu slova přímo z krku.
V jeho mysli se objevily vzpomínky. Kdosi se ho jednou podobně vyptával a reagoval stejně.
Falešný Moody…
„…A řekl, že jeden z nich ho zradil a zaplatí za to, a jeden, ten nejvěrnější zůstává v Bradavicích a vykonává jeho příkazy,“ řekl nakonec Harry a zadržel dech, sledujíc, jak se Severusův obličej uvolnil a nakonec otočil tvář zpět k ohni. Harry by mohl přísahat, že než se otočil, uviděl na jeho tváři záblesk malého úsměvu.
„Brumbál tvrdí, že tím myslel Karkarova a Bartyho Skrka Juniora,“ řekl hlasitě Harry, ale neměl ponětí proč. Protože to Snape přeci věděl. Že? Jako by se chtěl přesvědčit.
„Co bylo pak, Pottere?“ zeptal se tupě Snape, aniž by odtrhl pohled od ohně.
Harry polkl.
„Voldemort mě pustil. Přikázal mi, abych s ním bojoval. Věděl jsem, že nemám šanci. Nikdy v životě jsem se tak nebál…“ zašeptal tiše, znovu sklonil hlavu a díval se na svá kolena. „Schoval jsem se za náhrobek. Ale věděl jsem, že tam nemůžu sedět do nekonečna. Musel jsem něco udělat.“
Bezmyšlenkovitě se podíval do ohně. Měl divný pocit, jako by se právě v této chvíli nacházel na hřbitově. Všechno bylo tak jasné. Každá myšlenka, která ho tehdy napadla. „Řekl jsem si… buď on, anebo já. Tak to je. To byla ta chvíle. Musel jsem mu čelit. Věděl jsem, že to jednou nastane, ale netušil jsem, že tak brzy. Nic jsem ještě nedokázal. Neměl jsem šanci a… věděl jsem o tom. Ale byl to přeci můj úkol. Můj osud.“ Vzhlédl od ohně a znovu sklonil hlavu. Cítil na prsou bolest. Strach. Ale už je to přeci za ním. Je v bezpečí. Alespoň pro teď. „Přijal jsem jeho výzvu a stanul před ním. Vykouzlil jsem Expelliarmus proti jeho Avadě.“ Na co Severus myslel, že byl tak ticho? „A v tu chvíli se naše hůlky spojily divným způsobem. A já spatřil Cedrika a své rodiče. Oni ho zdrželi, a já sem běžel k přenášedlu a… vrátil se do Bradavic.“
Severus přikývl na znamení, že zbytek příběhu už zná.
Po dlouhou chvíli panovalo ticho. Harry bojoval se svými myšlenkami, které neúprosně vyplouvaly na povrch jeho mysli a nedaly mu pokoj. Nedokázal je zastavit. Musel něco říct. Podíval se na muže sedícího před ním, ztraceném ve vlastních myšlenkách a chtěl mu nějak naznačit, že je stále tady.
„Severusi…“ naklonil se dopředu a polkl. „Já… ty… vím… myslím, že vím, čeho je schopný…“
Snape otočil hlavu a Harry se odtáhl, když viděl v jeho očích ledový pohled.
„Věř mi, že nevíš a ani bys to nechtěl vědět.“ odpověděl tiše.
Chlapec zaváhal. Nedokázal odtrhnout zrak od toho mrazivého pohledu. Pocítil mrazení v zádech. Ale neotočí se, neodvrátí, neuteče. Protože mu na něm záleželo. Chtěl zahnat ten mráz, vyrvat ho a spatřit na místo něj jiskru. Jiskry ohně, a ne ledu.
„Já jen… chci, abys věděl, že pokud chceš… můžeš mi o tom všem říct. O všem. Já… já to pochopím.“ Zvedl ruku a dotkl se svojí jizvy. „Já jsem taky označený. Vím, jaké to je.“
V Severusových očích se na chvíli cosi zablýsklo.
„Budu si to pamatovat,“ odpověděl nakonec a Harry v jeho hlase poprvé od začátku rozhovoru uslyšel měkkost. „A teď bych byl vděčný, kdybys dokončil snídani.“
Nebelvír vzal do ruky vidličku a lehce se usmál.
„A co budeme dělat potom?“
Snape se zamračil a zaskočeně se na něho podíval.
„Potom? Potom se vrátíš k sobě, protože já… budu dnes velmi zaneprázdněn.“
Zdálo se mu to, nebo se Severusův pohled na zlomek vteřiny zaměřil na stranu k ukryté místnosti za knihovnou?
Harry se podíval na svojí snídani a dloubl do ní vidličkou.
„Uhm… chápu.“ zamumlal tiše. Věděl, že jeho sny o tom, jak se Snapem tráví celé dny, byly jen marnou nadějí, ale opravdu s ním chtěl strávit nějaký delší čas. Měli teď jedinečnou příležitost, aby se lépe poznali, nikým nerušeni. „Ale možná bych mohl přijít večer? Aspoň na chvíli? Přinesu si knihy, budu se učit, nebudeš o mně vědět. Jen na chvilku.“ Severus se na něj dlouho, zamyšleně díval. „Prosím.“ dodal Harry, věděl, že to téměř vždycky fungovalo.
„Dobře.“ odpověděl nakonec muž. „Možná bych si mohl najít trochu času mezi sedmou a osmou večer. Ale musíš být přesný.“
Harry se usmál.
„Samozřejmě.“
Nevěděl proč, ale míchaná vajíčka se mu najednou zdála o mnoho chutnější.
*****
Harry odložil učebnici a zívl. Oči se mu samy zavíraly. Nejen, že v noci toho moc nenaspal, protože skutečnost, že ležel vedle Snapea ho natolik rozrušovala, že nemohl zamhouřit oko, nakonec sice zabral, ale vzbudil se tak brzy, že to bylo jako kdyby vůbec nespal.
Pohlédl na hodinky. Byla čtvrtá odpoledne. Asi by nevadilo, kdyby si trochu zdřímnul, ne? Se Severusem se domluvil až za tři hodiny. Raději by k němu šel odpočatý. A asi by se u něj měl vážně učit, jak mu říkal. Nechtělo se mu, ale byl to jediný způsob, aby mu muž dovolil k němu přijít.
Odložil brýle na stolek, přetočil se na bok a rychle spadl do příjemného snu.
*****
Když Harry otevřel jedno oko, v zorném poli jeho rozmazaného zraku se objevil noční stolek a na něm stojící hodiny. Bylo ticho a klid. Chlapec se na ně chvíli díval a snažil se dostat svou mysl z měkké mlhy spánku. Pomalu se mu navracely důležité informace: kdo byl, kde byl a nejdůležitější – co měl udělat.
Měl jít k Severusovi. Ano. Kolik bylo hodin?
Natáhl ruku a dotkl se stolku, hledajíc své brýle. Přetočil se na záda a položil si je na nos, a pak znovu otočil hlavu a podíval se na hodiny.
A v té chvíli pocítil, jako by ho někdo polil ledovou vodou a vyskočil z postele.
Bylo právě patnáct minut po sedmé.
„Sakra! Sakra! Sakra!“ klel pod nosem, otevřel kufr a vytáhl z něj učebnici lektvarů, přeměňování a Dějiny.
Mohl to tušit. Byl tak pitomý? Chtěl si jen zdřímnout a ne prospat půl dne! Sakra!
Popadl svůj plášť, nacpal si ho do kapsy, vzal knihy a vyběhl z ložnice.
Sbíhal schody, bral je po dvou, nemohl se zbavit představy, ve které ho Snape chytí a vyhodí ho za dveře, že jde pozdě. A celý plán půjde do háje!
Zrychlil ještě víc, snažil se brát schody až po třech. Nebezpečně balancoval na hranách schodů, občas se chytil jednou rukou zábradlí, protože musel udržet knihy v náručí, aby mu nevypadly. V jedné chvíli se trochu unavil, a učebnice lektvarů mu vyklouzla z rukou. Harry pustil zábradlí, chňapnul po knížce a v té chvíli mu noha zapadla do falešného schodu, který zcela přehlédl. Celou svou silou a rychlostí letěl vpřed, knihy mu vypadly z rukou a skutálely se po schodech, a Harry zavadil kolenem druhé nohy o ostrou hranu nižšího schodu, na poslední chvíli před sebe natáhl ruce, jak se snažil zbrzdit pád. V jeho levém zápěstí něco křuplo, ruka mu povolila a lokty narazil do dřeva. Jeho tvář se zastavila jen milimetry od posledního okraje schodu.
Chvíli lapal po dechu, byl příliš šokovaný na to, aby udělal jakýkoliv pohyb. Ležel na schodech hlavou dolů, jednu nohu stále uvězněnou ve schodě a snažil se uklidnit své rychle bijící srdce. Na chvíli zavřel oči a zatřásl hlavou, aby se zbavil skvrn před očima. Teprve, když šok a adrenalin opadly, začal pociťovat bodavou a pálící bolest téměř ve všech částech těla. Nejhorší byla jeho uvězněná noha, koleno druhé nohy a nejpravděpodobněji zlomené zápěstí. Pokusil se pohnout a zaťal zuby, když se jeho noha opřela o okraj otvoru, ve kterém uvíznul. Zasténal, zanaříkal a podepřel se na jedné ruce, začal se pracně šplhat nahoru po schodech, aby se mohl narovnat alespoň na tolik, aby znovu získal kontrolu nad svým tělem a vytáhl nohu.
Ale než se mu to povedlo, ze stropu nad ním se objevil Protiva, a hlasitě se smál.
„Potter – šmajdá po schodech,
zapomněl na díru a vpadl doprostřed.
Natáhl se, vymlátil si zuby
A já se bavím, je konec nudy!“
Harry se zašklebil. Ještě tohle mu scházelo!
„Zmlkni!“ zavrčel na ducha, který mu lítal nad hlavou.
Nebál se, že ho odhalí. Vždycky může tvrdit, že šel do knihovny, že se šel učit.
„Potter- šmajdá…“ skandoval dál duch, aniž by ho cokoliv odradilo. Harry se snažil ignorovat neslušné vtipy zlostného ducha, narovnal se a posadil se na vyšší schod, těžce dýchajíc.
Všechno ho bolelo, bylo pozdě a navíc měl nad sebou Protivu, který se od něj neodlepí, aniž by za ním letěl až do sklepení, zpívajíc po hradě nové písně. A Protiva se nemůže dozvědět, kam Harry chodí.
Sáhl do kapsy, vytáhl hůlku, namířil jí na ducha a zakřičel:
„Jestli nezmlkneš a neodletíš, tak to schytáš!“ křikl a snažil se přehlušit Protivův otravný zpět.
Byl to špatný krok.
Duch se začal řehtat, přičemž zamířil přímo k Harrymu. Chlapec sebou trhnul a omylem upustil hůlku, která se skutálela po schodech a přistála pár metrů níže.
„No skvělé.“ zasténal a zlostně se podíval na vysmátého ducha. „Přísahám, že až se odsud dostanu, najdu způsob, jak ti zakroutit krkem.“
„Potter – šmajdá…“ znovu zaintonoval duch a Harry by nejradši vyrval podlahu a hodil jí na něj.
Pokusil se uvolnit nohu. Zatáhl jednou, dvakrát, a tiskl zuby, když se mu kůže odírala o zlámané dřevo.
No, ještě tohle mu chybělo!
Zapřel se druhou nohou, ignoroval pálení v koleni, chytil se zábradlí a začal tahat a tahat, a snažil se nohu uvolnit. Ale ta se ani nehnula. Jediné, co se mu povedlo, byla větší bolest v noze. Skandující duch, který mu nad hlavou zpíval, ho přiváděl ke stále větší zuřivosti. Noha se nepohnula, nemohl použít hůlku a měl pocit, že se zblázní. Cítil, jak se mu všechno vymyká kontrole.
A pak si vzpomněl na skoro tu samou situaci ze čtvrtého ročníku. Na chvíli měl tendenci si přitisknout ruku na čelo.
Samozřejmě!
„Dobby!“ křikl do éteru a málem poskočil, když se v té samé chvíli vedle něj objevil s hlasitým prásknutím skřítek.
„Och, jak je Dobby šťastný, že ho Harry Potter zavolal! Co Harry Potter potřebuje? Dobby je poslušný, Dobby udělá všechno pro Harryho Pottera!“ blábolil skřítek a zíral na Nebelvíra zbožňujícím pohledem.
„Nejprve, Dobby, mohl bys mě uvolnit?“ zeptal se a ukázal na svou nohu. Byl celou situací více a více unavený. Chtěl se odsud dostat a jít za Snapem. To toho chtěl tolik?
Skřítek pohlédl na Harryho uvězněnou nohu a luskl prsty.
Harry cítil, jak se dřevo odsunulo a uvolnilo mu nohu. Opatrně ji vytáhl z otvoru a položil ji na schod níže. Zašklebil se, když ucítil nepředstavitelně pálivou bolest.
„Och. Harry Potter je raněný! Harry Potter musí jít na ošetřovnu, aby mu zpravili nohu! Dobby může pomoct!“
„Ne, není třeba, Dobby.“ Harry zamával rukama, aby zadržel skřítka. „Děkuji ti za pomoc. Budu v pořádku, je to jen malé škrábnutí.“
„Potter – šmajdá…“
Harry zavřel oči, když znovu zaslechl hlas otravného Protivy.
„Ale mám ještě jednu prosbu, Dobby. Mohl bys najít Krvavého Barona a říct mu, že ho Protiva shání?“
Duch zmlkl, jakoby mu někdo zacpal ústa ponožkami.
„Ty podrazácký, drzý parchante!“ zakřičel duch. „Nehledám ho! Nehledám nikoho! Hlavně ne jeho! NEEEE!“
„Samozřejmě! Dobby splní každé přání Harryho Pottera!“ odpověděl skřítek, ignoroval Protivovy zděšené výkřiky a pak zmizel.
Harry se ohlédl na prokletého ducha, který rozházel několik bomb hnojůvek a zmizel v nejbližší zdi.
Povzdychl si a užíval si rozpínající se ticho, která náhle padlo, a pokusil se vstát. Nebylo to lehké. Na pravé noze sotva mohl chodit, a levá byla také pohmožděná. Kalhoty měl roztržené a přes materiál viděl zakrvácený šrám. Nevypadalo to moc dobře, ale nemohl jít na ošetřovnu, protože by se dnes už ke Snapeovi nedostal. Nebyl tak dobrý v léčitelských kouzlech jako Hermiona, nedokázal vyléčit ani modřinu, a natož něco takovéhleho, proto mu zbylo jen zatnout zuby, posbírat své knížky, zvednout hůlku a odkulhat se do sklepení.
Když dorazil do přízemí, schoval se za sochu zuřivého ghula, přehodil přes sebe neviditelný plášť a nešikovně pokračoval dál. Při každém kroku musel zatínat zuby, aby nezasténal a nevydal ani jiný zvuk. Cesta do sklepení mu trvala dvakrát víc času než normálně a s každým krokem se více a více obával, jakým způsobem bude přijat. Jedno věděl jistě – Severus nebude rád.
Když se nakonec dostal ke dveřím, byl už úplně vyčerpaný, fyzicky i psychicky, a bál se toho, co mu Snape řekne nebo udělá za to, že se zpozdil.
Několikrát se zhluboka nadechl a dotkl se dveří, které se před jeho dotykem otevřely. Přišoural se do kabinetu a stál před dveřmi do komnat. Sundal ze sebe plášť, schoval ho do kapsy, upravil knihy, které se mu vysunovaly zpod ruky, polkl a zaklepal.
Srdce mu téměř vyskočilo z hrudi, když se klika pohnula a dveře se s rozmachem otevřely. Harrymu stačil jediný pohled na tvář Mistra Lektvarů, aby věděl, že jeho odhad, jak vzteklý Severus bude, byl jen z poloviny pravdivý. Bylo to ještě horší.
Harry měl pocit, že ještě chvíli a muž mu zabouchne dveře před nosem a všechny plány se rozplynou.
Ale nestalo se.
Severus ustoupil a beze slova ho vpustil dovnitř. Harry se napřímil a stiskl zuby, jak se snažil odolat vystřelující bolesti, a překročil práh.
V okamžiku, kdy se za ním zavřely dveře, místnost zavibrovala Severusovým vzteklým hlasem:
„Jsi tak tupý, že nerozumíš tomu, co znamená slovo ‚přesnost‘, Pottere? Nebo si o sobě myslíš, že si hvězda světa a všichni by měli plnit své povinnosti a trpělivě čekat, až je Vyvolený poctí svojí přítomnosti? Jestliže jsi měl tak důležité věci na práci, že si nemohl přijít včas, možná by ses k nim měl vrátit a nemrhat mým časem!“
Harry stál s hlavou sklopenou a čekal, až Snape dokončí svou tirádu, ale vypadalo to, že muž se právě rozjížděl. V jeho hlase planul takový vztek, jaký Harry už dávno neslyšel. A věděl, že v té chvíli jakékoliv slovo z jeho strany by bylo tou zápalkou, která by podpálila jiskru a všechno by skončilo ještě větší explozí a jím za zavřenými dveřmi a zákazem vstupu do Snapeových komnat nejméně na několik příštích týdnů. Proto stál tiše a prostě čekal, až se muž uklidní.
„Ale co bych mohl očekávat od takového ignoranta, jako jsi ty?“ Harry už měl na jazyku větu, ale na poslední chvíli se zastavil. „Zdědil jsi ty nejhorší vlastnosti svého otce! Lehkomyslnost, bezohlednost, aroganci a pýchu!“ křičel dál Snape a jeho hlas se stával syčivějším. Harry sevřel pěsti. Něco takového očekával. Nenechá se vyprovokovat! „Tvůj pobyt zde tímto zůstane odpovídajícím způsobem zredukovaný, jelikož ti na tom vůbec nezáleží. Máš půl hodiny. Jsi spokojený?“
Harry si tiše povzdechl a přikývl. Po tom všem, co se mu stalo, byl vyčerpaný, a neměl sílu se Severusem hádat. Bude prostě muset počkat, až to přejde.
Severus se otočil na podpatku a se vzteklý zašustěním hábitu se posadil do křesla u krbu. Harry se podíval na dvě sklenky stojící na stolku a pocítil se hloupě, že tak zničil jejich společný večer.
Snape měl pravdu. Alespoň částečně.
„Zůstalo ti dvacet devět minut, Pottere. Míníš tam stát celou tu dobu?“ zavrčel muž, obrátil hlavu a podíval se na něj. „Jestli si to přeješ, můžu ti postavit křeslo ke dveřím. Je mi opravdu jedno, co chceš dělat.“
Harry zavrtěl hlavou a pomalu kráčel ke křeslu před krbem. Velmi pomalu. Zatnul pěsti a pokusil se jít co nejvíc normálně, ale bylo to nemožné. Jedna noha se pod ním pokaždé podlamovala, jakmile se dotknula podlahy, a nedokázal zastavit grimasu bolesti na tváři.
Viděl, jak se muž zamračil a jeho pohled putoval dolů k jeho nohám. Cítil se ještě víc hloupě. Nechtěl další tirádu posmívání. Opravdu měl už dost.
Sotva se mu podařilo dostat do křesla, s úlevou do něj spadl. Když se usadil, uslyšel Severusův hlas:
„Co se ti stalo s nohou, Pottere?“
Harry ucítil, jak zrudnul. Položil knihy na stolek a bez jediného pohlédnutí na muže stočil pohled do krbu.
„N-nic,“ zamumlal. Nechtěl mu to říct. Nechtěl slyšet, že je tak hloupý, že ani neumí chodit po schodech nahoru a dolů, aniž by si něco neudělal.
„Pottere, položil jsem ti otázku.“ Snapeův hlas se stal ostřejším.
No, nemělo smysl něco zapírat ne? Nemohl to skrýt, nemohl lhát, protože by se Severus stejnak dozvěděl pravdu, a byl by na něj ještě více nahněvaný.
„Já…“ začal, aniž by se odtrhl od ohně. „Nechtěl jsem se zpozdit. Běžel jsem po schodech a… stoupl jsem na falešný schod. Vždycky si to hlídám, ale tentokrát jsem spěchal. Upadl jsem a nemohl se uvolnit. A potom se objevil Protiva, upustil jsem hůlku a musel jsem poprosit Dobbyho o pomoc… Omlouvám se, že jsi na mě musel čekat tak dlouho, protože jsem neohrabaný.“ řekl tiše a cítil na tvářích rozlévající se hanbu. „Pak jsem chtěl přijít co nejdříve, ale… bolelo mě to tak, že jsem nemohl.“
Tak. Řekl to. Teď ho Snape může dál urážet a vysmívat se mu, tak jako Protiva, že je smolař a ufňukánek. Teď už mu bylo všechno jedno. Cítil se unavený. Tak unavený.
Ale místo toho jen uslyšel, jak muž vstal. Vydechl úlevou, že ho muž nezamýšlí urážet. Zhroutil se v křesle a vpil zrak do praskajícího ohně.
Všechno mělo být úplně jiné. Všechno bylo naopak. Měl sem přijít a učit se, povídat si, trávit spolu čas a možná že i… dělat něco zajímavějšího. A skončilo to křikem, vztekem a hanbou.
A vše kvůli němu! Kdyby nešel spát, nezaspal by, nemusel by tak spěchat, nespadl by do té díry, nemusel ho otravovat Protiva a nemusel by volat Dobbyho o pomoc…
Najednou se jeho mysl zastavila a málem vyskočil z křesla, když cítil, jak ho někdo popadl za zraněný kotník. Odtrhl zrak od ohně a podíval se dolů, a jeho srdce se zastavilo.
Severus před ním klečel na podlaze. V jedné ruce držel lahvičku s jakousi průhlednou mastí, a druhou opatrně vyhrnoval nohavici jeho kalhot. Po chvíli odložil lahvičku na podlahu, chytil ho za nohu a sundal mu botu, a mnohem pomaleji mu sundal ponožku. Harry sevřel dlaně na opěradlech křesla, a cítil pekelnou bolest, když se bavlna otírala o jeho poraněnou kůži.
Ale tyto pocity byly postupně nahrazovány jen jednou, nezvykle jasnou a výraznou myšlenkou, která mu křičela přímo v hlavě:
Severus před ním klečel! Klečel. Před ním. Opravdu to udělal. A chtěl mu uzdravit nohu.
Harry nevěděl, že může pocítit tolik pocitů naráz: úlevu, šok, radost a vzrušení. A nejdivnější bylo to, že pohled na klečícího a nakloněného Snapea v něm rozbujel vzrušení a jeho penis se začal probouzet.
Harry neviděl mužovu tvář důkladně, částečně ji zakrývaly spadlé černé vlasy, ale viděl na něm koncentraci a opatrnost, když mužovy oči důkladně zkoumaly ránu. Černé obočí se zamračilo a Harry věděl, co to znamená. Že to není dobré.
Severus sáhl po lahvičce a nabral do prstů průhlednou substanci, pak opatrně zvedl Harryho nohu a opřel si ji o stehno (v té chvíli se v Harryho mysli objevila nezvykle jasná představa a v jeho rozkroku škublo) a jemně se dotkl rány.
Harry si povzdechl, když ucítil příjemný chlad uklidňující bolestivé pálení, když Snape roztíral mast po jeho noze, ale občas se z jeho úst ozvalo i zasténání, i když se je pokoušel ztlumit. Každý, i jen lehký dotek, mu přinášel úlevu od bolesti. Ale pokaždé, když ze sebe vydal ještě hlasitější vzdech, Severus se na chviličku zastavil a pak se místa dotkl opatrněji.
„Co sis ještě zranil?“ zeptal se tiše, když skončil a Harry se podivil, jak roztřeseně zní jeho hlas.
„Koleno,“ zašeptal tiše. „To druhé.“ dodal, když se Severus dotkl jeho pravé nohavice, aby ji vytáhl ještě výše.
Muž se přesunul a vyhrnul Harrymu kalhoty nad koleno. Chlapec uviděl rozedřenou kůži a fialový flek, který už se začínal podlévat. Tentokrát už to tolik nebolelo a Harry se mohl soustředit jen na ten úžasný pohled před sebou a představovat si vše, co by mohl Snape klečící na podlaze dělat. A měl opravdu bohatou představivost.
„Ještě tě něco bolí?“
Zeptal se znovu Severus, když důkladně vmasíroval chladnou substanci do jeho kolena.
„Myslím, že jsem si něco udělal se zápěstím.“ zamumlal Harry a natáhl před sebe ruku. Cítil se trochu trapně, když si pomyslel, že si mohl namlátit ještě víc, jen aby se ho takhle Snape dotýkal.
Severus vytáhl rukáv jeho košile.
„Vymknuté,“ řekl krátce a před mastí, vytáhl hůlku a přiložil její konec k Harryho zápěstí. Neřekl žádné zaklínadlo. Zavřel jen oči a jeho čelo se zamračilo. Po chvíli Harry ucítil jemné teplo, které obklopilo jeho ruku, a spatřil jasné světlo, které se rozzářilo kolem zápěstí a ovinulo jej. Po chvíli měl pocit, jako by jeho ruka byla v teplém obvazu, který narovnával kosti a přesunoval je na správné místo. Zašklebil se, když ucítil záblesk bolesti, ale trvalo to jen chvilku.
Záře zmizela, ale teplo zůstalo. Severus otevřel oči, schoval hůlku a sáhl po masti, aby ji nanesl na zraněné místo. Harry si teprve teď všiml, jak moc nateklé bylo jeho zápěstí. Po jemném vmasírování masti do kůže, Severus odložil mast na podlahu a naklonil se, aby ji zavřel.
Harry zadržel dech, obklopený stimulujícími obrazy. A kdyby tak… kdyby ho o to požádal?
Ne, sakra! Rozhodně ne teď, když na něj Snape byl tak naštvaný! Jen by se mu vysmál, a Harry by už neměl znovu odvahu.
Ne, někdy jindy. Udělá to, ale někdy jindy. Jakmile sebere dostatek odvahy.
„Dám ti tu mast,“ ozval se po chvíli muž, odkládajíc lahvičku na stolek. „Musíš si mazat všechna zraněná místa třikrát denně. Nejsilnější vrstvu nanes na kotník.“
Harry přikývl a ani jednou se ještě nedokázal podívat Severusovi do očí. Kdyby se mu na chvíli alespoň uklidnilo to hloupé srdce a přestaly se mu po tvářích plazit plameny…!
„Děkuju.“ zašeptal. „Opravdu děkuju.“ Slabě se usmál a teprve teď zvedl hlavu, ale v tu samou chvíli se muž zvedl a zamířil k ložnici. Harry si domyslil, že si šel asi umýt ruce. Ujistil ho zvuk otevíraných dveří do koupelny, a po chvíli šum vody v umyvadlu.
Podíval se na hodiny visící na zdi. Podle Snapeových slov měl ještě patnáct minut. Naklonil se dopředu, aby si obul botu. Ponožku schoval do kapsy.
Po chvíli Severus vyšel z koupelny a beze slova prošel obývacím pokojem, kráčejíc do kabinetu. Harry slyšel cinkavé zvuky přemisťovaných lahviček. Podíval se na dveře, zaskočený mužovým chováním, ale prudce odvrátil hlavu, jakmile zahlédl ve dveřích pohyb. Severus se před ním zastavil a podával mu lahvičku střední velikosti. Sklo bylo tak temné, že Harry neviděl barvu substance uvnitř.
„Vypij polovinu teď, a druhou polovinu zítra ráno,“ řekl Snape podávající mu lektvar.
Harry se podíval na štítek.
‚Naraženiny‘ – hlásal nápis, ve kterém poznal Severusovo ostré písmo.
Odzátkoval lahvičku a vypil půlku. Bylo to tak nechutné, že to v první chvíli chtěl vyplivnout. Bylo to slizké a hořké. Přinutil se, aby polkl celou dávku, pak zakorkoval lektvar a schoval si ho do kapsy.
„Díky,“ vydechl, usmál se a snažil se zbavit hořké stopy v ústech.
„Jak se cítíš teď?“ zeptal se Severus, a sedl si do svého křesla. Řekl to zdánlivě neškodně, ale Harry vycítil v otázce skrytý zájem.
„Značně lépe,“ odpověděl, a lehce se na něj usmál. Sáhl po sklenici bílého vína stojící na stole a jedním lokem ho vypil. Když postavil sklenici zpět, všiml si, že ho sledují temné oči a Severusovo zvednuté obočí.
„Chtěl jsem se zbavit té nechutné chuti,“ vyjasnil rychle. „Poslouchej…“ začal, ale vlastně nevěděl, co říct. „Děkuju za všechno, co pro mě děláš. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Myslel jsem, že sem prostě přijdu a… strávíme příjemný večer. Nechtěl jsem tě rozčílit, a určitě jsem nechtěl spadnout na těch zatracených schodech. Ale stalo se. Doufám, že už se na mě nezlobíš?“ Poslední, nadějně položená otázka visela ve vzduchu jako balonek, který každou chvíli může prasknout.
Severus se na Harryho podrážděně podíval.
„Ne, už nejsem naštvaný, ty hloupý kluku. Potřebuješ moje písemné potvrzení, aby ti to došlo?“
Harry potřásl hlavou, a cítil, jak z něho mizí napětí. Povzdychl úlevou, uklidnil se a opřel se v křesle. V té chvíli se muž zvedl a šel do kabinetu, ze kterého se po chvíli vrátil a nesl v ruce ruličku pergamenu. Položil ji na stůl a vzal z knihovny černou, hladkou knihu, bez žádného titulu, podle kterého by jí Harry mohl poznat. Položil ji vedle pergamenu a šel k baru pro karafu vína. Nalil Harrymu polovinu sklenky a postavil ji na stolek, pravděpodobně, aby ji mohl použít později, aniž by musel vstát nebo ji přivolávat magií.
Po všech těchto přípravách se opět posadil do křesla, vzal do ruky brk, namočil ho v inkoustu, levou rukou chytil sklenici s vínem, drobně se napil a naklonil se nad pergamen.
Harry se podíval na hodiny. Čas jít. Jeho půl hodiny minulo a Snape mu zřejmě tímto způsobem chtěl oznámit, že nyní se zamýšlí zabývat svými věcmi a Harry by měl odejít.
Tiše si povzdychl a pomalu, nemotorně se zvedl z křesla. Naklonil se dopředu, levou rukou sebral všechny svoje knihy a otočil se k východu, když na krku ucítil pálící pohled a slyšel za sebou ostrý hlas:
„Kam jdeš, Pottere?“
„Ee…“ Harry se otočil k muži. „Chtěl jsem jít na kolej. Řekl jsi, že můžu zůstat jen půl hodiny a myslel jsem, že…“
„Tvým problémem je, že přemýšlíš jen tehdy, kdy je to zbytečné. Sednout.“ Znělo to jako rozkaz, takže Harry spadl zpět do křesla, překvapený tím obratem.
„Nechci ti překážet…“ řekl tiše.
„Jestliže bych se domníval, že mi překážíš, už dávno bys tu nebyl. Jestli si dobře pamatuji, chtěl ses učit. Nebo sis sebou ty knihy vzal, jen aby ses procvičil v jejich přemisťování z věže do sklepení a zpět?“
Harry pocítil, jak se na jeho ústech sám od sebe objevil úsměv. Severus chtěl, aby zůstal. To znamenalo, že se všechno vrátilo do normálu. Odložil knížky zpátky na stolek, pak se postavil a pomalu ho obešel. Ignorujíc podezíravý pohled, se naklonil a objal Snapea kolem krku. Než se zaskočenému muži podařilo vykonat jakýkoliv pohyb, Harry zavřel oči a přitiskl tvář na tvář. Pevně.
Slyšel Severusův překvapený nádech, cítil teplo jeho tváře a jemné strniště. A to stačilo, aby zapomněl na vše, co se předtím stalo. Nezáleželo na tom. Na ničem by nezáleželo, kdyby vždy mohl prostě přijít a přitulit se. Tak jako teď. A políbit ho na tvář. Ano, přesně tak…
Odtáhl obličej a přitiskl své rty na teplou kůži. Když se odsunul, Severus ho sledoval zamračenýma očima a semknutými rty, A Harry si chvíli přál, aby mohl na té tváři vykouzlit alespoň slabý úsměv.
Usmál se na Snapea, pak se beze slova odvrátil a bez velkých obtíží se dostal ke křeslu.
„Vím, že sis nemohl pomoci, ale byl bych vděčný, kdyby ses teď začal zajímat o svou práci a mě dovolil věnovat se té mé, pokud to pro tebe nebude příliš velká oběť.“
Harry přikývl a vytáhl učebnici Lektvarů. Severus se podíval jedním okem na obal, ale nic neřekl. Harry postřehl v jeho očích slabý záblesk a vyložil si ho tak, že muž je pravděpodobně potěšený, že se rozhodl ze všech předmětů nejdříve učit ten jeho.
Otevřel knihu na kapitole Lektvary ohřívací a zchlazující, opřel se v pohodlném křesle a zabral se do učebnice.
Učit se Lektvary, když jen metr od něho seděl Mistr Lektvarů, byl zvláštní zážitek. Protože místo toho, aby se zaměřil na text, raději si prohlížel mužův profil, když se nakláněl ke knize, a na způsob jakým mu vlasy spadaly kolem obličeje. Přemýšlel, jestli existuje nějaká metoda, aby svůj zájem o Snapea přenesl na Lektvary, ale bylo to nereálné.
Po nějaké chvíli, kdy pozoroval Snapea, uviděl na jeho ústech zlomyslný úšklebek. A velmi rychle pochopil, co to znamená. Snape připravoval test. Test, který jim pravděpodobně předloží hned první den po vánočních prázdninách. Neměl vedle sebe Hermionu, která mu obyčejně byla nápomocná při učení, ale měl přece Severuse. Možná nebude naštvaný, když se ho Harry na něco zeptá?
„Severusi…“ začal tiše. Muž zvedl hlavu a očividně čekal na pokračování. „Můžu se tě na něco zeptat? Nerozumím jedné věci.“
„To je novinka,“ štěkl Snape. Harry sevřel rty.
Vážně, mohl by si občas ten výsměch odpustit.
„Už nic,“ odpověděl zabručeně a vrátil se ke čtení.
„Pottere, nechovej se jako ublížené děcko.“
Harry vzhlédl a tvrdě se podíval na Severuse.
„Chtěl bych, abys občas nechal těch svých škodolibých komentářů týkajících se mé inteligence nebo čehokoliv jiného. Byl bych ti opravdu vděčný.“
Mistr Lektvarů na něj chvíli zíral. Harry se neodvrátil. Musí tuhle záležitost konečně dát do pořádku, nemůže to pokaždé ignorovat. Věděl, že má Snape jistý způsob chování a ten nic nezmění, ale mohl by se čas od času překonat. Aspoň jen někdy.
„Popřemýšlím o tom,“ odpověděl po chvíli muž. „Poslouchám, chtěl ses na něco zeptat?“
‚Popřemýšlím o tom…‘ No, to byl určitě začátek. Harry se na moment zarazil, byl si jistý, že se mu Snape vysměje. Doufal, že to teď skutečně neudělá.
„Co je to anafyzický šok? Tady je napsané, že by se lektvar neměl podávat lidem, kteří jsou alergičtí na vajíčka, protože můžou zažít tenhle šok.“
„Za prvé, je to anafylaktický šok, Pottere, a za druhé… znáš někoho, kdo by byl na něco alergický?“
Harry rychle zapátral ve své paměti. Vzpomněl si, jak byl jednou Dudley po píchnutí včelou strašně opuchlý, měl nějaké křeče a museli ho odvézt do nemocnice. Teta Petúnie ho po zbytek prázdnin nutila nosit na hlavě síť, která vypadala jako závoj a Harry se skvěle bavil pokaždé, když někdo dělal sugestivní poznámky o Dudleyho nové pokrývce hlavy.
Přikývl.
„Anafylaktický šok nastoupí tehdy, když se alergická osoba dostane přímo do kontaktu s daným alergenem. Organismus se dostane do šoku, což může vyvolat křeče, krvácení, otok, život ohrožující vyrážku, dušnost a bolesti.“
Harry znovu přikývl a přitom si vzpomněl, jak měl v plánu vypustit nějaké včely v Dudleyho pokoji. Dobře, že to neudělal. Dokonce ani Dudley si tohle nezasloužil.
„Co ještě?“ zeptal se Severus s netrpělivostí v hlase.
„Nic, díky,“ zamumlal Harry a znovu se vrátil k učebnici. Po chvíli čtení, v půlce další stránky se zamračil. „Nechápu,“ zamumlal si pro sebe. Ucítil na sobě Snapeův pohled. Zvedl hlavu a všiml si, že muž měl pevně semknutá ústa. „Tady se píše, že dračí kořen je třeba nakrájet a nasekat.“
„Ano?“ zeptal se nakonec Severus, když už víc Harry nepokračoval a jen na něj bez mrknutí zíral.
„To je přeci to samé,“ řekl nakonec Nebelvír. „Jak to můžeš nakrájet i nasekat? Chápu, kdyby tam bylo například ‚nakrájejte a rozdrťte‘ nebo ‚nakrájejte a rozmělněte‘…“
„Pottere…“ řekl pomalu muž a přerušil Harryho řeč. „Opravdu ses za těch šest let nic nenaučil? Začínám mít obavy, že v tvém případě by i padesát nestačilo.“
Harry se ušklíbl. No, zdá se, že moc dlouho nevydržel do něj nerýpat.
„O to nejde. Jen prostě… to nedává smysl. A pak na nás křičíš, že jsme neuvařili dobře lektvar.“
Mistr lektvarů zavřel oči. Vypadalo to, jako by prosil vyšší moc o trpělivost.
„Můžeš mi říct, co je to krájení?“ zeptal se, když zvedl víčka.
„Vezmeš nůž a krájíš na malé kousky.“
„Dobře. A sekání?“
„No… to je to samé, jenže děláš ještě menší kousky. Ale proč nejdřív krájet menší a později ještě na menší? Nemůže se to nasekat hned?“
„Jedno po druhém. Kdy kořen nebo cokoliv jiného vypustí nejvíce šťávy? Při krájení nebo sekání?“
Harry se zamyslel a připomněl si hodiny lektvarů. Nikdy tomu nevěnoval příliš pozornost. Prostě jen všechno rozřezal na kusy.
„No… e… asi během sekání.“
„Důkladně stiskneš rostlinu a částečně během toho procesu ji nakouskuješ rychlými pohyby nože. Během krájení to děláš jemněji – osekáš oddenky, netlačíš na kořen, díky čemuž vymačkáš méně šťávy. Ale pokud zkombinuješ krájení a sekání, tehdy budeš mít z rostliny nejvíce šťávy a současně přijatelné kousky, které se rychleji uvaří. V samotném krájení bys měl buď velké kusy a hodně šťávy, a v samotném sekání bys měl málo šťávy, i když malé kousky. Díky tomu by ztratila směs správnou barvu a konzistenci. Při přípravě lektvarů je nejdůležitější čistá a přesná příprava přísad. Každá, i ta nejmenší je důležitá, a když je upravena nesprávně, nepřesně nebo lajdácky, tehdy je veškerá práce marná.“
Harry poslouchal s ohromným zájmem. Rozhodně s větším než kdykoliv projevil ve třídě. Tady, teď když byli úplně sami, všechno se to zdálo o mnoho zajímavější. Zvlášť, když o tom mluvil Snape.
„Rozumím,“ odpověděl. „Děkuju, že si mi to vysvětlil. Teď, když už vím, že je to takhle důležité, nebudu mít problémy se správnou přípravou lektvaru.“ Usmál se.
„Uvidíme,“ zamumlal muž a vrátil se ke své práci, což Harry vzal jako znamení, že diskuze skončila. Přinejmenším pro teď.
Když se vypořádal s Lektvary, zabral se do Dějin. Po několika stránkách se přistihl, jak začíná usínat, a tak rychle odložil knihu, a vzal si něco zajímavějšího, aby zapojil větší část mozku – Formule.
Poté, co si přečetl úvod a základní zásady kopírovacího kouzla, odložil učebnici na bok a vstal z křesla. Následně vytáhl hůlku a namířil ji na knihu Lektvarů ležící na stole.
„Geminio,“ řekl a udělal ve vzduchu dva rychlé pohyby rukou, jako by chtěl cosi rozseknout. Na zlomek sekundy se vedle knihy objevil obrys druhé knihy, ale zablikal a zmizel. „Geminio!“ opakoval hlasitěji, a mávl hůlkou pevněji, leč jediná reakce byl o něco výraznější obrys, který stejně zablikal a zmizel jako poprvé. „Co se to…?“ zamumlal. „Přece to není těžké. Viděl jsem, jak to Hermiona dělala.“
Severus přestal psát a zvedl hlavu, aby se podíval na Harryho.
„Ještě jednou si v učebnici přečti, jaký pohyb hůlkou se má udělat, Pottere.“
Chlapec nahlédl do knihy ležící na boku.
„‘Ukažte hůlkou na objekt a udělejte dva oddělené vertikální švihy hůlkou. Pamatujte, že je třeba je od sebe oddělit a vykonat je silou a přesností.‘ No přesně tak to dělám. Ukázal jsem hůlkou,“ Zvedl hůlku do vzduchu. „Švihnul jsem a ještě jednou.“ Otočil se a s očekáváním se podíval na Snapea, který odložil pero, opřel se v křesle a věnoval mu napůl podrážděný a napůl pobavený pohled.
„A přemýšlel jsi o tom, že ‚oddělené‘ neznamená vždy ‚rozdělené časovou prodlevou‘, ale například umístěním?“ Harry se na něj díval rozpačitě. Severus se předklonil a spletl prsty. „Řekni mi, Pottere, jak chceš vytvořit duplikát knihy na tom samém místě, na kterém je již kniha umístěna?“ Harry se zamračil a podíval se na stůl. A v té chvíli mu to přišlo téměř do očí bijící.
„Mám to druhé švihnutí udělat na místě, kde by se měla objevit kopie.“ Řekl tónem, jako by právě objevil nový zákon.
„Bravo,“ řekl žoviálně muž a Harry se pocítil tak hloupě, jako se už dlouho necítil.
Udělal kouzlo ještě znovu, ale tentokrát se Severusovou radou, když se vedle knížky Lektvarů objevila druhá, identická.
Příští půl hodiny cvičil různá kouzla, a když udělal něco špatně, Severus mu věnoval kousavou poznámku.
Když skončil a znovu se posadil do křesla, zhluboka se nadechl a cítil se se sebou samým spokojený, že vykonal tolik práce.
„Děkuju, Severusi,“ řekl a sledoval, jak se Snape naklání nad kusem pergamenu, popsaným hustým písmem. „Nevěděl jsem, že máš tak obsáhlé znalosti. Jsem vážně ohromený. Kdyby nebylo tebe, nebyl bych schopný se to všechno naučit. Škoda, že tě nemůžu mít vždycky u sebe, když něco nevím. Jsi úžasný.“ Usmál se. Muž mu věnoval neurčitý pohled a Harry mohl přísahat, že jeho oči vyřazovaly… cosi teplého, a i když to nebylo možné, mohl by Harry přísahat, že také cosi… radostného. A byl ohromený, když na jeho tváři postřehl rovněž malý úsměv. Ale možná si to jen představoval, protože během chvíle se na Severusově obličeji objevil jeho obvyklý kamenný výraz. Koutky úst měl jen nepatrně zvednuté. Vypadalo to, jako by to byl prostě jen obyčejný výsměch.
Po chvíli přemýšlení Harry uznal, že se mu to jen zdálo. Už Severuse znal, naučil se číst z jeho tváře. A rozuměl, co znamenala tahle reakce. Severus byl komplimentem potěšený. Přesně tak. Přece ho jen tak někdo nechválil, alespoň si to Harry myslel. Snapeovi se líbilo, když mu chlapec řekl to všechno, když ocenil jeho znalosti a dovednosti. A vypadalo to, že mu to opravdu říkal jen málo kdo.
Severus byl typem člověka, od něhož se vždycky něco očekává, nebo vyžaduje, aniž by se někdo zeptal, zda je ochoten to udělat nebo je na to připraven. A když již příkaz nebo prosbu vykoná, považuje se to za samozřejmost. Jako kdyby mu to nezpůsobilo příliš starostí, jako by každý, i ten nejtěžší úkol, byl pro něj hračka. Asi ho každý považoval za osobu, které bylo možné svěřit cokoliv a neobávat se, zda se to podaří. A nikdo se o něj nikdy nezajímal. Nikdo se o něj nestaral. Harry se zastyděl, protože i on ho tak vždycky vnímal.
Skousl si rty, když pozoroval, jak muž vyčaroval z hůlky tenký pramínek vosku, aby zapečetil pergamen.
„Ještě jednou děkuju,“ opakoval, jako by chtěl zdůraznit svou vděčnost. „Opravdu jsi mi pomohl. Jsem ti vážně vděčný.“
„Chápu,“ odpověděl Severus a odložil svinutý pergamen. A přesto, že řekl jen jedno slovo, Harry v jeho hlase slyšel… spokojenost. Široce se usmál v odpověď a sáhl po sklenici s vínem. Několikrát se lehce napil a podíval se na pracovní stůl, kde leželo několik svinutých pergamenů s testy pro různé třídy. Alespoň si to myslel.
„To jsou naše testy, že?“ zeptal se, a pečlivě sledoval Snapeovu tvář, když bral po jednom pergameny a pečetil je voskem.
„Jak si na to přišel?“ odfrkl si pod nosem, ale neznělo to tak vážně, jak by asi chtěl. Asi byl stále uspokojený komplimentem, kterým ho Harry obdařil. A chlapec, po celém večeru úpěnlivého učení, uviděl na konec trochu zábavy.
„Severusi…“ začal zlehka. „Možná bys mi nemohl prozradit, co bude v nejbližším testu?“
Muž mu věnoval přísný pohled.
„Zdá se, že ses během toho pádu praštil i do hlavy, když se domníváš, že ti to povím,“ odsekl.
„Škoda… Bylo by milé ještě jednou dostat Vynikající. Mohl bych zase zůstat po hodině…“ Se zmijozelskou radostí sledoval, jak sebou Severusova hlava škubla a černé oči se do něj vpálily. Harry se ve své mysli zachichotal, a dobře si uvědomoval, že i když bude Snape zapírat, jeho penis si ten den pamatuje dobře. A možná, že na to právě teď vzpomíná, soudíc podle náhlé jiskry v černých očích.
„No… jestli na tom trváš, můžu ti povědět, že se otázky pohybují mezi stranou sedmdesát devět a třista třicet čtyři ve tvé učebnici,“ odpověděl Severus a sarkasticky se ušklíbl.
„Jsi hrozný, víš?“ zamumlal Harry, ale nedokázal zastavit ten široký úsměv na ústech.
„A ty iritující,“ odpověděl muž a odložil na stranu poslední ruličku pergamenu.
„Vím.“
„Opravdu? Cítím se zaskočen informací, že to skutečně víš.“
„Vsadím se, že ne až tak moc, jako kdybych ti řekl, co ještě vím.“
„Ano?“ Bylo to jen Harryho představou, nebo v Severusově hlase uslyšel napětí?
„Ano. Vím například…“ Že tě miluju. „kde budeš zítra.“
Severus nadzvedl obočí.
„Doopravdy? Kde?“
„Ve mně,“ odpověděl Harry a dovolil, aby mu radostný úsměv roztáhl ústa. A vypadalo to, že jeho část přeskočila jakýmsi způsobem i na Snapea, poněvadž jeden koutek jeho úst se drobně nadzvedl, a v očích se zablýsklo cosi nezvykle stimulujícího.
A Harry věděl, že je jediná osoba, která ho dokáže překvapit i pobavit najednou. A to vědomí mu přineslo cosi příjemně teplého na hrudi.
Štěstí.
*****
Vztah se Severusem Snapem mu nepřipadal jako normální vztah. Pouze někdo, kdo nebyl obyčejný, v něm mohl být.
Harry Potter nebyl obyčejný.
Od svého narození projevoval nezdravé sklony k tomu, aby byl jednoho dne mimořádným. Nejprve, jako roční dítě, porazil nejmocnějšího a nejnebezpečnějšího čaroděje na světě, a později, jako by toho nebylo dost, se ukázalo, že dokáže mluvit s hady a je také čarodějem, kterého zná každý, kdo má nějaký kontakt s magií, i když třeba jen tahá králíky z klobouku, nebo řeže lidi v bedně na kusy.
Nedá se říct, že by se Harry Potter nesnažil být normálním chlapcem. Stálo ho to hodně, aby neustále přesvědčoval sám se, že je tak obyčejný, jako sněhové závěje na ulicích Londýna při každé zimě. Ale vypadalo to, že nějaký extrémně nebezpečný gen nebo nějaký výjimečně nebezpečný duch se rozhodl, že takhle to nenechá. Takže Harry, aniž by chtěl, byl neustále zapojován do situací, které způsobovaly, že se čím dál více stával neobyčejným. Během prvního roku v Bradavicích bojoval se společníkem Toho, jehož jméno se neříká a podařilo se mu ho porazit neobyčejným způsobem. Později zjistil, že umí mluvit s hady, dokonce i s jedním bojoval, extrémně velkým a nebezpečným, a kromě toho dokázal zabíjet své oběti jen pohledem a Harry z toho vyšel celý. Později se setkal se svým kmotrem, který byl nejčastěji psem, bojoval s démony, kteří dokázali vysát duši, zúčastnil se nejnebezpečnějšího kouzelnického turnaje světa, kde bojoval s drakem a celou řadou různých tvorů, jejichž jediným cílem bylo ho sežrat nebo roztrhat na kusy. Bojoval se samotným Temným Pánem a opětovně z toho vyšel celý a tak dál a tak dál. Později zjistil, že je gay, a ještě o něco později, že miluje nejhoršího, nejnechutnějšího a nejvíce nenáviděného učitele na celé škole. Po všem, čím prošel, by pro něj neměl být takový vztah problémem. A přesto.
Přesto, kdyby Harry Potter nebyl Harrym Potterem, nebyl by tento vztah pravděpodobně vůbec možný. A dokonce v něm dokázal zůstávat. Harry Potter by nemohl chodit se svou druhou polovičkou při svitu měsíce, držet se za ruce, chodit spolu na hodiny, vydávat se do Prasinek na rande, plánovat děti a sdílet sny o budoucnosti. Ernie McMilligan nebo Michael Corner – normální lidé, kteří neměli ten ‚gen neobyčejnosti‘ to mohli dělat.
Ne, Harry Potter upřednostňoval neustálou nejistotu, strach, nervózní atmosféru, ztuhlé rozhovory, hádky, spory, boje o sebemenší gesto, oddanost, jedovatost, nebezpečí a nejlepší sex na světě. No, nutno říci, že to ostatní nepřevládalo, ale pravdou bylo, že by nedokázal vydržet v úplně normální vztahu. To však neznamená, že by neprahl po citech, ne. To pro něho byla nezvykle vážná věc, ale nebyl zvyklý ji dostávat jen tak. Měl o mnoho lepší příchuť, když za ni mohl bojovat. A jak celá jeho minulost naznačuje, byl zvyklý bojovat stejnak jako ryba ve vodě, i kdyby se objevil na suchu, zase by našel rybník plný čerstvé vody.
Nicméně nelze říci, že by si nepřál klid, odpočinek a pocit bezpečí. Stejně jako námořník vracící se z moře, aby pozdravil svou ženu a děti, a popil pár piv, začne hledět na moře s touhou, stejně tak Harry Potter prahnul, ano, prahnul po všem, ale s dlouhodobého hlediska, napříč tomu co by řekl, by nedokázal vytrvat v životě v monotonii.
Takže našel někoho, kdo mu dal všechno, o čem snil. A skutečnost, že musel bojovat opravdu hodně, aby dostal to, po čem toužil a co nemohl dostat, bylo jen malým detailem. Nakonec, nejmenoval by se Harry Potter. Dokázal dělat nemožné věci.
Severus Snape byl tvrdohlavým člověkem. Uzavřeným v sobě, odříznutým od všech, věčně nešťastný, náročný, plný měnících se nálad stejně jako počasí, hrubý a celkově nepředvídatelný. A nezapomínejme na jeho sadistické sklony a jeho náklonnost k ponižování každého, kdo se mu nelíbil, což znamenalo devadesát procent společnosti. A společně s tím, jak mu neustále odkapával z úst jed a s posměšným pohledem na svět, vypadla jako člověk, který nemohl nalézt žádný vztah. Naneštěstí, v jeho cestě stál Harry Potter. Otravné, iritující dítě, které nevědělo, co znamená slovo ‚porážka‘ a nezůstal, dokud nedosáhl svého, a to i tehdy, kdyby to znamenalo solidně si namlátit. A nechtěl odejít.
Byl to opravdu neobyčejný vztah. Ale už jen z principu si to Harry nepřipouštěl. A i kdyby jemu samému se zdál neobyčejný, jediným jeho způsobem ho změnit na normálnost by bylo opět udělat něco neobyčejného. A je třeba přiznat, že být obyčejným pro Harryho nikdy nebylo to nejlepší rozhodnutí.
*****
„Odvolej to!“ vykřikl Harry a třásl se vztekem. Stál před Severusem v jeho obývacím pokoji a zdálo se, že hněvem vybouchne.
„Odvolat něco, co je pravda, Pottere?“ vysmíval se muž, zdánlivě nezvrušen chlapcovým vztekem. „Pak bych byl lhářem. Nemohu přece popřít, že jsi vyděšeným spratkem, jehož sláva mu stopla do hlavy natolik, že si myslí, že mu všichni začnou padat k nohám, že?“
„Ano? A ty jsi nechutný bastard, který rád využívá svou pozici k ponižováních ostatních, jen aby si zvýšil sebevědomí!“
Severus udělal krok k němu. Jeho tvář vypadala jako bouřková oblaka.
„Já přinejmenším znám svou cenu, Pottere!“ zasyčel jedovatě. „Tvá sebeúcta leží rázem na podlaze, když roztahuješ nohy a prosíš, abych tě ošukal.“
Harry široce otevřel oči. Na chvíli zadržel dech. Jak…? Jak mohl…? Vyrazil dopředu, přál si ho zranit, udeřit, potrestat ho za všechno co řekl.
Ale Snape byl rychlejší. Popadl ho za zápěstí a Harry mohl jedině zoufale bojovat a zuřivě křičet.
„Zmlkni! Nenávidím tě!“ křičel a snížil se vytrhnout ruce ze stisku, ale muž jej držel pevně, až mu způsoboval bolest, která jedině podporovala jeho hněv. „Nenávidím tě, ty bastarde! Nechci se na tebe dívat! Nechci tě znát!“
„Pozor na jazyk, Pottere. Nebelvír právě ztratil dvacet bodů. A můžeš mě nenávidět jak je libo, ale nezmění to na skutečnosti, že…“
„Pusť mě! Jestli jsem podle tebe tak hrozný, proč si mi dovolil, abych sem chodil? Vyhoď mě a oba budeme spokojení, místo aby ses ke mně choval jako k nějakému hovnu!“
„Rád bych to udělal, ale vím, že se po dvou dnech vrátíš jako odkopnuté štěně a na kolenou mě budeš prosit, abych tě vzal zpátky!“
„Zmlkni! Nechci… Pusť mě!“ Adrenalin proudící Harrymu v krvi způsobil, že se mu konečně podařilo vyrvat ruce, ale místo toho aby utekl, vrhl se kupředu a z celé síly strčil do muže tak, že musel udělat pár kroků vzad, aby udržel rovnováhu. Na jeho tváři se na pár vteřin objevilo překvapení, které se rychle změnilo v zuřivost. „Nechci se na tebe dívat!“ křičel Harry, otočil se a zamířil ke dveřím. Před očima viděl červené skvrny a měl pocit, že se všechna jeho krev už dávno žárem odpařila. „Už nikdy, nikdy tě nechci poslouchat, nechci tě vidět, nechci…“ zastavil, kdy ucítil silný úder magie do zad a upadl na podlahu. Zavřel se na loktech a kolenou a než stačil udělat jakýkoliv další pohyb, ucítil na sobě žár muže, a na svém krku silné sevření dlaně tisknoucí ho na podlahu.
„Možná tě to překvapí, Pottere, ale nezajímá mě, co chceš. Důležité je jen, co já chci, a v tuhle chvíli tě chci tak moc potrestat, že si ani nedokážeš představit jak.“ Zasyčel za ním muž a Harry ucítil kouzlo, chladné, téměř ledové, a v té samé chvíli se mu svaly na břiše bolestivě stáhly. Cítil, jako by dostal silnou ránu, která ho zbavila vzduchu v plicích. Zaječel a jednou rukou si chytl břicho, zatímco lapal po dechu. A pak zaslechl u svého ucha šepot. „Jestli mě ještě jednou odstrčíš, síla toho kouzla bude příště desetkrát větší.“
Než mohl Harry jakýmkoliv způsobem zareagovat, ucítil na sobě další magii, která ho zbavila dolní části oblečení.
„Nech mě! Nemůžeš…“ začal, a pocítil závrať, když dostal do břicha křeče a bolestivě mu pulzovalo ve spáncích. Srdce zběsile bušilo v hrudníku a zdálo se mu, jako by se žár rozprostřel po celém jeho těle a dostal se i do třísel, které by v takovéto situaci neměly reagovat tak nadšeně.
„Nemůžu?“ Snape vydal zvuk, jako by se chtěl rozesmát. „Pottere, oba dokonale víme, že když jde o tebe, tak mohu všechno. Nezapomněl jsi, že patříš jen mě? Že jsi můj majetek? Vypadá to, že ti to budu muset připomenout.“
Harry se kousl do tváře. Byl přece naštvaný. Proč tedy jeho penis na ta slova reagoval? A po chvíli už byl tak moc tvrdý? A když ucítil na svém vstupu mužův penis, a jak do něj vstupuje, všechen žár, který před tím cítil v hrudi, se nahromadil do jeho břicha.
Ale už o tom nedokázala přemýšlet, protože se jeho mysl začala zamlžovat. Slyšel jedině údery varlat a mrazivý šepot nad sebou:
„Jsi můj majetek, Pottere.“ Muž ho chytl za vlasy a přitáhl jeho hlavu k sobě, takže jeho rty byly od Harryho ucha jen několik milimetrů. „Zopakuj to.“
A Harry opakoval.
„Jsem tvůj majetek.“
Opakoval a opakoval pokaždé, když Severus udeřil do jeho prostaty. Řekl také spoustu jiných věcí. A to i takové věci, které by neřekl v žádné jiné situaci, i kdyby mu za to byl slíben Světový Pohár ve Famfrpálu.
„Budeš mi ještě někdy odmlouvat, Pottere?“
„Samozřejmě, že budu, ty slizký bastarde!“
Ta odpověď zůstala ‚odměněna‘ mimořádně dlouhým a silným přírazem, během kterého Harry téměř vykřičel hlasivky z hrdla. Ano, rád Snapea provokoval. Miloval, když nad sebou muž zuřivě ztratil kontrolu. A miloval jeho majetnost. Tu sílu a hněv, které bičovali jeho bedra, a rozpalovaly každý nerv v jeho těle.
„Malý, bezcenný provokatére!“ vydechl mu do ucha Severus, a šukal ho dlouhými, agresivními pohyby a Harry nedokázal zastavit chvění, které ten hlas způsoboval.
Nemohl s tím nic dělat. Věděl, že byl ztracený v den, kdy řekl ta památná slova, jejichž připomenutí mu způsobovalo sevření žaludku: ‚Jsem malá, špinavá děvka…‘
Protože byl. V takovýchto situacích, kdy vztek a hněv se měnily v nesnesitelnou touhu a všechny hráze byly otevřeny. To Snape ho k tomu vedl. A později se tomu jen zasmál, když se mu znovu podřídil. Byl to důvod, proč se Harry měnil v rotující cyklon sporných emocí. Co když ho to bavilo? Co když byl závislý na rozpalování a hašení toho ohně, který plál v Harryho zelených očích?
Zdálo se, že slovo ‚závislý‘ bylo v tomto případě jen eufemismem.
Toto nebyla jejich první hádka v posledních dnech. Ale první natolik vážná a zakončená takovou zvláštní a lze říci, příjemnou cestou. Harry strávil se Severusem každou volnou chvíli, až mu muž nedovoloval zůstat u sebe přes noc. Ale během prvního večera, kdy zůstali spát odděleně, se před usnutím stalo něco mimořádného.
Harry dostal o Severuse zprávu. Zprávu, která zněla:
Dobrou noc, Pottere.
Ležel pak dlouho na posteli, úplně probuzený, vpaloval pohled na kámen s rozšířenýma očima a nemohl se dostat z šoku. Teprve po několika neuvěřitelných teoriích a pokusech o vysvětlení tohoto fenoménu došel k závěru, že Snape to pravděpodobně poslal proto, aby se Harry v noci necítil osamělý a věděl, že on, Severus, žije a je v bezpečí. Cítil se trochu hloupě, že ho muž má za nervózní děcko, které se bojí v noci usnout kvůli nějakým nočním můrám, ale na druhou stranu pocítil příjemné teplo na hrudi. Snape mu poprvé poslal zprávu, kterou mu vždycky posílal Harry. A i kdyby to udělala jenom jednou, bylo to z jeho strany nezvykle milé, jestli vůbec můžete použít takové slovo ve větě o Severusi Snapeovi.
Každý den vypadal podobně. Harry sešel ráno na snídani, trochu pomohl Hagridovi, potuloval se po hradě nebo seděl v knihovně, pak šel na oběd, a následně se vydal s kupou knih ke Snapeovi, kde obvykle studoval, zatím co se muž věnoval vlastním činnostem, nebo si povídali, nebo píchali.
Nejvíce se Harrymu líbila poslední činnost. I když jejich sex už nepřipomínal ten, který měli během Vánoc. Snape si ho bral rychle a tvrdě, tak jakoby chtěl tímto způsobem uvolnit napětí. Harry viděl jeho touhu, velmi výrazně jí cítil, když mu vrážel prsty do těla tak silně, jako kdyby ho chtěl roztrhat na kusy a dýchal mu do ucha taková slova, která ho téměř okamžitě dovedla k orgasmu. Už nikdy s ním po sexu nezůstal, ale Harrymu to nevadilo. To, co od něj tehdy obdržel, mu stále zalévalo srdce teplem, dokonce i když byl na něho Severus ostrý a brutální. Harry si stále pamatoval jemný dotek a zcela se poddával chtíči.
Během těch několika dnů dokázal poznat všechny chutě Mistra Lektvarů. Dověděl se například, že Severus miloval, když mu Harry říkal během sexu jménem. Také miloval, když si Harry během sexu rozvíral vchod rukama tak, aby měl Severus lepší výhled, zatímco jeho obličej, zbaven tak podpory, byl úplně zatlačený do matrace. Miloval také, když ho Harry bral hluboko do úst, a zvlášť, když prostě jen otevřel ústa a zval jej, aby je Severus opíchal.
Jednoho dne, když Harry seděl ve svém křesle před krbem s knihou položenou na natažených nohách a snažil se pochopit, o co šlo v konfliktu mezi obry a kentaury v sedmém století, ho Snape zaskočil. Přišel k němu, a Harry, cítíc na sobě stín, zvedl hlavu a spatřil, že muž beze slova rozepíná poklopec a vytahuje svůj bledý, masivní a napůl tvrdý penis. Chlapec překvapeně zamrkal a mimo to, že měl velké potíže s odvrácením zraku od trčící erekce, pohlédl na Snapeovu tvář a čekal na jakákoliv slova. Ale ty nepřišly. Severus prostě přišel až k němu, odložil učebnici na stranu a přitáhl si jeho hlavu ke své erekci. Harry bez stížností přijal ten teplý, chutný kousek. Severus byl ten den skutečně nadržený, protože mu téměř prorazil hrdlo. Harry měl několikrát problémy s dechem a na samém konci, když tvrdý penis začal nebezpečně pulzovat, se mu muž udělal s hlasitým stenem na tvář.
A vypadalo to, že se mu to nezvykle líbilo, protože dva sny později to udělal znovu. Vzal si ho zezadu a před samotným koncem ho otočil k sobě, aby nechal všechnu svou touhu vytrysknout v bílých pramenech na Harryho tvář a brýle.
Severus také miloval, když před ním Harry masturboval. Ukázal to jasně, když si Harry četl v křesle nejnovější číslo Famfrpálového časopisu a uslyšel mužův podivně napjatý hlas:
„Dotkni se sebe.“
Překvapeně se na něj podíval a přemýšlel, jestli dobře slyšel. Severus seděl ve svém křesle se sklenkou whisky v ruce a upřeně na něj zíral.
„Co?“
„Slyšel si. Dotkni se sebe, Pottere.“
„Tady?“
„Ne, ve Velké Síni. Očividně, že tady. Teď.“
Jeho oči se lehce zablýskly a Harry pocítil to známé pnutí v podbřišku.
Cítil se trochu rozpačitě, ale Severus se na něj díval takovým způsobem, že všechny jeho pochybnosti zmizeli během jednoho mrknutí. Odložil časopis na stranu a sáhl po zipu. Stáhl ho, pak rozepl knoflík a zasunul ruku pod boxerky.
„A teď ho pomalu vytáhni.“
Harry se kousl do rtu a vykonal příkaz, a díval se na zamlžené, černé tunely mužových očí sledující každý jeho pohyb.
„Roztáhni víc nohy.“
Na tvářích se mu rozlil ruměnec rozpaků, nicméně vyhledal příjemnější pozici a roztáhl nohy tak široko, aby měl muž ten nejlepší výhled. A soudíc podle hladového vzplanutí v jeho očích, pozice byla ideální.
„Dokonalé,“ zašeptal Severus, usadil se pohodlněji do křesla a přiblížil si sklenku blíže ke rtům. „Můžeš začít.“
A tak Harry onanoval a pozoroval muže zpod přivřených víček. Netrvalo to dlouho, protože pohled, který do něho vpíjel Severus, se ho téměř fyzicky dotýkal a Harry přišel příliš brzy, když si představoval teplo těch teplých, rozevřených rtů na své erekci. Když skončil a zapnul si zip, a v místnosti padlo ticho vyplněné jedině dvěma neklidnými, nerovnými dechy, došlo mu, že se na něj Snape stále dívá. Jeho zrak byl stále ještě zamlžený a obočí zamračené a Harry sám nevěděl, jak se to stalo, ale uslyšel svůj vlastní, lámavý hlas říkat:
„Severusi… Chtěl bych cítit tvá ústa… tam.“ Zamumlal a ukázal na svůj rozkrok. Muž zvedl obočí s očividným překvapením. Otevřel ústa, aby cosi řekl, ale zjevně změnil názor, protože je po chvíli zavřel a v jeho očích s objevilo cosi zlomyslného.
„Ano? Hmm… Musím přiznat, že je to velice nezvyklá prosba. Rád bych ji vyplnil, jestli mi ukážeš, jakým způsobem to mám udělat…“
A očividně to skončilo tím, že Harry vykouřil Snapeovi. Pak byl naštvaný jak na Snapea, tak i na sebe, za to, že se nechal tak snadno zmanipulovat, ale Severusova úžasná chuť na jazyku mu to vynahradila.
Byl tu však jedna věc, která Harryho trochu znepokojovala. Během těch všech dnů, všech rozhovorů, schůzek, hádek a bojů, se Snape zdál většinou divně vzdálený. Často měl nepřítomný, zamyšlený pohled a Harrymu se zdálo, že se vyhýbá jeho blízkosti. Ztuhl, když ho chtěl Harry obejmout, pohladit a nebo políbit. Jako kdyby se od něj odtahoval a nebo přinejmenším se snažil. A Harry neměl ponětí, proč se to děje. Udělal zase něco špatně? Snažil se vyhrabat v paměti všechny poslední dny, ale nedokázal nalézt nic, co by ospravedlňovalo také chování. Protože to nemohlo být jen o té noční můry, že? Kromě toho se Snape nechoval, jako kdyby se na něj ještě zlobil, za to že ho tehdy vzbudil a udělal takový povyk. Někdo, kdo se na někoho zlobí, se na něj nemůže dívat s takovým hladem v očích. Ne? Tak o co mohlo jít?
Prozatím se Harry rozhodl počkat a uvidět, do čeho tahle situace povede. Nechtěl nic měnit. Bylo mu dobře, mohl trávit se Snapem čas, a i když sehádali, cítil, že by nechtěl být nikde jinde.
No, možná že během poslední hádky měl na chvíli takový pocit, ale Snape mu rychle ten nápad vyhnal z hlavy, nebo spíš… mu ho rozdrtil v dlaních a v rychlém, hrubém šukání.
A teď, když těžce dýchajíc, oba leželi na podlaze a Harry stále na sobě cítil mužův žár, když byl celý ten vztek a agrese pryč a zbyly po nich jen senné výpary, Harry věděl, že všechno, co bylo předtím, všechna bolestná slova, gesta, starosti – to všechno se nepočítalo. Počítalo se to, že byl tady. Že tu může být. Vedle něj. A zdálo se, že i Severus ho tu chce. Nakonec ještě nikdy mu nepřikázal odejít, nikdy ho neopustil, vždy ho přitáhl zpět.
Není-li to připoutání, pomyslel si Harry, pak co?
*****
Což, jak si Harry myslel, byla stěží lež, nemohl jim přece napsat, že celou dobu šukají se Snapem jako králíci. Ale přinejmenším byla pravda to, že se učil. Skutečnost, že to musel kolikrát přerušit, aby vykouřil Snapeovi a nebo s ním dělal jiné, nesmírně zajímavé věci, ale přece se mu podařilo nakonec i něco naučit. Například, jak dráždit prsty jeho varlata, aby začala sténat tak nesmírně stimulujícím způsobem. To byla také znalost. A velmi užitečná, musel dodat.
*****
Zase to dělal.
Díval se něj zamyšleným, trochu nepřítomným pohledem, který způsoboval, že se Harrymu ježili chloupky na krku. Chlapec se nesnažil zvednout hlavu, protože když to udělal, muž bleskově odvrátil zrak a ponořil se do čtení knihy, kterou držel.
Nebyl to první takový případ. Harry si všiml, že ho od nějaké doby Snape častěji pozoroval. A jeho pohledy byli čím dál delší. Jako by tak intenzivně na něco myslel, přemýšlel o něčem, co mu nedalo pokoj. A Harryho to zneklidňovalo. Ale nemohl se přece zeptat: „Proč na mě zíráš?“, protože věděl dokonale, že muž se mu vysměje, nebo bude dělat, že neví, o co jde. Koneckonců kdyby chtěl, aby Harry poznal důvod jeho divného chování, nesnažil by se to skrývat.
Snažil s ignorovat nepříjemné pnutí v žaludku a soustředit se na opakování z lektvarů, protože věděl, že po skončení vánočních prázdnin je čeká ‚neočekávaný‘ test. Otočil stránku a zadržel dech, když spatřil v učebnici malý odkaz na lektvar s názvem ‚Desiderium Intimum‘, který způsobil jeho ‚odblokování‘ a uviděl svou pravou, nejhlubší touhu. Nebyl v učebních osnovách, ale Snape nejpravděpodobněji uznal, že je natolik důležitý a zajímavý, aby nemohl chybět. Není divu, že o něm Hermiona věděla tolik. Byla nakonec jedinou osobou, která znala nazpaměť každou stránku v učebnici.
Harry se podíval na ilustraci červeného lektvaru v malé lahvičce a polkl, když ho zasáhly vzpomínky. A rozhodně nebyly příjemné. Přinejmenším tehdy, když byl kvůli Snapeovi zlosti vystaven posměchu celé třídy a větší části školy, ne-li celé. Pamatoval si hořkou pachuť porážky a kyselou chuť žalu a znechucení k sobě samému. Pamatoval si pokusy popření toho, o viděl a slyšel, ale už to v něm bylo, i když se to pokoušel zapřít. A pamatoval si také nenávist. K sobě a hlavně k Snapeovi. Ještě větší než předtím. Jakoby se nenávistí snažil potlačit to horko ve svém nitru. Vždy to tak bylo. Věděl to, cítil to pokaždé, když každý nerv v jeho těle nenáviděl Severuse Snapea během těch všech let a měl pocit, že ho každým dnem nenávidí víc. Nebyl to stejný druh nechuti, který cítil k Dracovi Malfoyovi nebo k Voldemortovi. Byl to spalující, smysly dusící vztek a nejednou přemýšlel, zda ho muž cítí, protože už dávno by se měl vznítit v jeho žáru.
Ale teď věděl, že to bylo cosi víc. Když nenávidíš někoho tak moc, že o něm nedokážeš přestat myslet, když to cítíš ve svém každém nádechu, v každém pohledu, v každém záškubu slasti, nedokážeš spatřit jisté věci. Například, že si nedokážeš představit, že by tu osobu mohl někdo snášet. Že je to jediná jistota, že jeden jediný pohled tě dokáže přivést k zuřivosti, aktivovat v tobě celý arzenál pocitů, pozitivních i negativních současně. Že když není někde poblíž, cítíš nevysvětlitelnou prázdnotu, i když nesneseš její blízkost. Že když ji spatříš, tvá ústa se semknou, ruce zatnou v pěst, cítíš tlak v žaludku a srdce bije takovým tempem, jako by hodlalo vyskočit z hrudníku.
Připomíná vám to něco?
A pak stačí jen jedna maličká kapka, například určité červené směsi, aby pohár přetekl a oči zůstaly otevřené. Leč pak už je pozdě.
Harry zavřel oči a hluboce si povzdechl. Zřejmě to tak mělo být. Musel projít tím vším, celým tím peklem, aby teď mohl každý den strávit v… nebesích.
„Stalo se něco?“ hluboký hlas pronikl až k jeho nitru. Harry otevřel oči a podíval se na muže, opětujícího mu pohled.
„Zajímalo by mě… jestli bych tu s tebou teď takhle seděl, kdybych nevypil ten lektvar?“
Nemusel dodávat jaký. Vypadalo to, že Snape dokonale ví, jaký myslí.
„Tvá touha by se dříve nebo později stejně projevila, Pottere. Desiderium Intimum ten proces jen urychlí. Pouze ti dovolila spatřit to, co jsi nedokázal sám spatřit. Možná se to dá přirovnat s jakými si brýlemi pravdy, které ti umožní spatřit nejhlouběji skryté věci. Když je odkryješ, záleží pouze na tobě, zda je vezmeš na zřetel či budeš dále předstírat, že neexistují.“
„To znamená, že jsem měl na výběr?“ Harry byl zaskočený.
„Stejně, jako máš na výběr, když ti léčitel oznámí, že jsi smrtelně nemocný. Můžeš zahájit léčbu nebo předstírat, že si nic neslyšel, že to určitě není o tobě a žít dál s rizikem, že na tebe jednoho dne spadne pravda ještě větší silou, ale tehdy bude již pozdě, aby si cokoliv změnil.“
No, pomyslel si Harry, celý Severus. Pouze on dokáže srovnávat zamilovanost se smrtelnou nemocí.
Přikývl, a připomněl si každou vteřinu toho dne. Teď, když proud vzpomínek začal plynout, nedokázal je zastavit.
„Víš…“ začal. „Tehdy jsem si myslel, že jsi to udělal speciálně, aby si mě ponížil, že si něco udělal s Hermioniným lektvarem.“ Podíval se do, černých, upřených očí. „Co jsi tehdy cítil? Co jsi cítil, když jsem pil ten lektvar?“
Severus chvíli mlčel, jako by uvažoval nad odpovědí.
„Musím přiznat, že jsem byl trochu překvapený.“
„Trochu?“
„Určitě ne tak překvapený jako ty, Pottere.“ Odfrkl muž. „Kdybys viděl výraz svého obličeje…“
Harry zaťal zuby a křivě se usmál.
„V tom případě jsem rád, že jsem ho neviděl. Měl jsem dokonalý výhled na tváře všech studentů ve třídě, a to mi stačilo, vážně.“ Zamumlal.
Severus Harryho zvědavě pozoroval a zdálo se, že se chce na něco zeptat, ale stále váhá. Nakonec se neudržel, protože se zeptal:
„Co se stalo, když jsi vyběhl ze třídy?“
„Utíkal jsem přímo na záchody,“ odpověděl tiše Harry. Ta vzpomínka byla stále ještě trochu bolestivá. „Já… rozbil jsem tam zrcadlo…“ Asi by radši neměl zmiňovat, že zvracel?
„Tvoje ruka,“ řekl Snape, jakoby sám pro sebe.
„Co?“ Harry zamrkal, vytržený ze vzpomínek.
„Proto jsi měl zraněnou ruku. Používal jsi mast, kterou jsem ti dal?“
„Ee…“ no, je lepší říct pravdu. „Ne. Byl jsem na tebe naštvaný. Nechtěl jsem od tebe nic. Vlastně bych se tehdy nejradši propadl do země. Nechtěl jsem tenkrát ani z té koupelny vyjít. Nechtěl jsem nikoho vidět. Ale samozřejmě mě našli Ron s Hemrionou. Tehdy jsem tě nenáviděl. Nenáviděl jsem tě za to, že jsi mě donutil vypít ten lektvar, byl jsem si jistý, že jsi to udělal schválně. Nechtěl jsem tě vidět, už nikdy v životě.“
„Takže jsi za mnou poslal McGonagallovou s informací, že chceš opustit moje hodiny.“ Dokončil za něho Severus. „To je ti podobné, Pottere. Raději utíkáš od problémů, než jim čelíš.“
„A divíš se? Všechno mě zavalilo a byla to hlavně tvoje vina.“
„Nebyl jsem to já, kdo toužil po svém učiteli, Pottere,“ odpověděl Severus s trochu ironickým úsměvem. „Myslíš, že kdybych věděl, jak to skončí, dovolil bych ti někdy ten lektvar vypít?“
Harry pokrčil rameny.
„Jak to můžu vědět? Znám tě, stejně bys to udělal.“ Odpověděl chlapec a pozorně se na Snapea podíval.
Muž protočil oči.
„A já znám tebe, abych věděl, že bych ani nemusel.“
„Hej! To nebylo hezké.“ Řekl Harry a ignoroval výsměšný úsměv na Severusově tváři. „A ty se divíš, že jsem to nechtěl vidět? Navíc, já se na tebe ani nechtěl podívat. Po tom všem jsem si nedokázal ani představit, že tě potkám, snažil jsem se ti vyhýbat.“
„Všiml jsem si toho,“ zamumlal Snape, jako by sám k sobě.
„Snažil jsem se tak usilovně…“ Harry mluvil dál ke svým kolenům, a pustil mimo uši mužovo mumlání. „Chtěl jsem na to zapomenout, předstíral jsem, že se to nikdy nestalo… ale ty si očividně musel zmařit mé plány, musel si přijít do přístěnku…“ Najednou ho něco udeřilo do mysli. Podíval se na Snapea zpod přivřených víček. „Proč jsi tehdy přišel do přístěnku?“
Severusova tvář se najednou změnila, byla nepřístupná, a i kdyby se Harry pokusil z ní něco vyčíst, bylo by to jako narazit na neviditelnou bariéru ve formě nečitelné masky.
„Prostě jsem tam tehdy přišel,“ odpověděl po chvíli muž.
Harry se ušklíbl. Takovou odpověď neočekával. Ale podle mužova výrazu viděl, že z něj už nic dalšího nevytáhne, takže se ani nepokusil. Musel si na tuto otázku odpovědět sám.
„Takže si se rozhodl přijít a pozdravit mě,“ zamumlal se zlomyslným úsměvem.
„V zásadě jsi mě pozval,“ odpověděl Severus, díval se mu přímo do očí a Harry pocítil známé chvění u srdce, když si vzpomněl, jakým způsobem se na něj tehdy ty oči dívaly.
„Víš, tehdy v přístěnku, když ses mě dotknul… To bylo… neuvěřitelné.“
„Ano?“ Snape se naklonil lehce dopředu a sledujíc každý Harryho pohyb. „Řekni mi o tom víc.“ Vypadal skutečně zaujatý rozhovorem, což bylo trochu znepokojující, ale současně i povzbudivé. Severus Snape zřídka kdy projevoval zájem o cokoliv.
„No, eee…“ pokračoval Harry a snažil se popsat všechno, co tehdy cítil, ale věděl, že se mu to nikdy nepodaří. „Byl jsi první osobou, která se mě dotkla a dovedla mě… k orgasmu. Nikdo jiný to do té doby neudělal. Fantazíroval jsem o tom, ale nikdy jsem nevěřil, že se to kdykoliv stane. Bylo to moje… poprvé, dalo by se říct. A já… nevěřil jsem, nedokázal jsem pochopit, proč ty…“ Harry se kousl do tváře, když se snažil ovládnout tu bouři emocí v mysli, která rozpoutala v jeho hlavě vzpomínky na tu událost. Zhluboka se nadechl. „Já prostě… nevěděl jsem, co mám dělat. Nedokázal jsem ti odolat, stál jsem tam jako paralyzovaný a… a chtěl jsem jedině cítit tvůj dotek. I když jsem se tak bál, že sem chtěl odtamtud utéct. Ale něco uvnitř mě,“ Harry se dotknul hrudníku na místě, kde jeho srdce bilo příliš rychle. „mi to nedovolilo. A v tu chvíli… to bylo jako něco magického. Jako bys na mě vrhl nějaké kouzlo. Už jsem na tebe nedokázal zapomenout. Už jsem se nedokázal vzpírat. Chtěl jsem jedině… tebe.“
Harry zvedl hlavu a váhavě se podíval na Snapea. Mužovi oči se blýskaly. Vypadal, jako by byl povzbuzený Harryho příběhem a sám si připomínal, co se stalo toho jednoho podzimního večera v přístěnku na košťata, ale něco v jeho výrazu naznačovalo, že není všechno tak úplně v pořádku. Harry to nedokázal pojmenovat, viděl jen stín, který obklopoval mužovo zamračené obočí, a nedokázal nic dělat s tím náhlým, nevysvětlitelným pocitem neklidu, který ho ochromil.
Jediné, co mohl dělat, bylo přerušit ticho, zbavit se toho nepokoje a odříznout ho od zdroje.
Další vzpomínky byli ovšem příliš bolestné, než aby je chtěl přivolat, a ozvěna vztekle vyřčeného slovo ‚nikým‘ ho stále rozpalovala hněvem. Utekl k jiným myšlenkám, k něčemu co ho zajímalo a na co se chtěl zeptat už velmi dlouho:
„Zajímalo by mě… máš něco dočinění s Malfoyovým zmizením?“
Severus sebou trhnul, jak byl vyrván z letargie.
„To tě nemusí zajímat,“ řekl chraplavě, a odvrátil hlavu k ohni. Jak typické, pomyslel si Harry. Vždy, když se mu nechtělo odpovědět na otázku, odvrátil tvář na opačnou stranu, jako by tímto způsobem chtěl ukončit diskuzi. To bylo iritující.
„Ale zajímá mě to,“ řekl Harry důrazně a rozhodl se, že alespoň tentokrát se nevzdá tak lehce. „Vím, že to on a jeho hloupí kumpáni mě napadli, i když mi zakryli oči. Potkal jsem je už předtím a… Malfoy řekl něco, co mě vynervovalo. Chtěl jsem ho odpálkovat, chtěl jsem mu ublížit, takže jsem nepřemýšlel nad slovy a… řekl jsem mu strašné věci. O jeho otci a tak. Nikdy nezapomenu na nenávist, kterou jsem spatřil v jeho očích. Vím, že jsem mu to neměl říkat, ale byl jsem tak naštvaný… A přemýšlím, jestli to není moje vina…“
Severus se zamračil, naklonil se trochu dopředu a spletl prsty.
„Pottere. Malfoy byl téměř dospělým čarodějem zodpovědným za své činy. Musel vzít v úvahu následky každého svého kroku. To je podstata přežití v našem světě. Jestliže na chvíli zapomněl na pevně daná pravidla, je to nešťastné, ale musel nést následky. Byla to jeho volba a jeho činy. Nejsi zodpovědný za všechno zlo světa, takže se přestaň, sakra, za všechno obviňovat.“
Harry se na něj vyvaleně podíval. No, věděl, že Snape pravděpodobně měl pravdu, ale byl překvapený, že byl muž tak podrážděný. Možná že mu na tu otázku neodpověděl přímo, ale stačilo to, aby Harry měl na tohle téma konkrétní názor.
Ano, Severus měl určitě něco společného se zmizením Malfoye. A dokonce se domníval, že toho bylo hodně.
Nebyl však čas na diskutování o takových nepříjemných záležitostech. Koneckonců jim zůstalo jen pár společných dní a Harry dával přednost tomu je strávit v příjemnější atmosféře. Usmál se tak bezstarostně:
„No, dobrá, neviním se. Jen jsem prostě přemýšlel…“ Sledoval, jak se muž naklonil ve svém křesle a v tu chvíli spatřil rozjasňující s tvář Mistra Lektvarů, a v jeho mysli s objevila otázka. Otázka, kterou nikdy předtím ještě nepoložil a v podstatě nevěděl proč, poněvadž nad tím už nejednou přemýšlel. Poslal mu rozpustilí úsměv a zeptal se:
„Zajímalo by mě… co by stalo, kdybys ty vypil ten lektvar? Jaká by byla tvá největší touha?“
Snapeovi oči se rozšířily náhlým, krátkým zábleskem, když otočil hlavu ke knihovně. Chvíli ji sledoval, pak ji pomalu otočil zpátky k Harrymu. Jeho oči byly černé jako temné jezero během nejčernější noci a tvář nečitelná.
„Já po ničem netoužím, Pottere.“ Odpověděl hořce a Harry byl opravdu zaskočený způsobem, jakým to řekl. A ještě více ho zaskočila Snapeova reakce na tuto jednoduchou, nevinnou otázku. Severus se celý napjal a vypadalo to, že jeho dobrá nálada praskla jako mýdlová bublina. „Jsem zaneprázdněný, Pottere.“ Řekl náhle, vyskočil z křesla a otočil se ke své ložnici. „doufám, že východ najdeš sám. Naschle.“ Po těchto slovech vykročil vpřed a v pár krocích opustil místnost a jediné, co Harry dostal na rozloučenou, bylo hlasité prásknutí dveří.
Zůstal sám a neměl ponětí, co řekl a co zase Snapea hryzalo. Zakroutil nevěřícně hlavou, cítíc v ní zmatek. Snad časem tohohle člověka dokáže pochopit…
Chvíli ještě seděl v opuštěném obýváku, a snažil se ignorovat pocit neklidu, který se mu náhle a nebezpečně rozpínal v hrudi, pak vstal a pomalu opustil komnaty Mistra Lektvarů.
Bohužel, úzkost šla s ním.