„Pottere!“
Harry ze spánku zamumlal, otočil hlavu a pevněji vtiskl tvář do polštáře, hledajíc teplou měkkost, která ho tak nádherně obalovala. Nechtěl ještě vstávat. Přece měl volno. Nikdo by sem neměl chodit a…
„Pottere, jestliže ihned nevstaneš, tak tě z postele vytáhnu silou a to se ti nebude líbit.“
To znělo jako Snape.
Moment. Co Snape dělal v nebelvírské ložnici?
Harry otevřel jedno ospalé oko a okamžitě zamžoural, jak se mu světlo z planoucích svic ostře zařízlo do jeho mysli jako nůž.
V rozmazané mlze, tančící mu před očima, uviděl jakousi siluetu. Otevřel druhé oko, ale moc to nepomohlo.
„Když už si se laskavě probudil, mohl by ses dát do pořádku? Za půl hodiny musíme být ve Velké síni.“
Co?
Harry zvedl hlavu a cítil se, jako by ho někdo přetáhl něčím těžkým.
Počkat… Musí zanalyzovat fakta.
Včera byl u Snapea. Šuk… Ne. Milovali se. Ano.
A pak… pak…
Oh, sakra!
Prudce se posadil a vyjeknul, když ucítil bolestivé píchnutí v zadku a protesty napjatých svalů.
A pak mu Severus dovolil zůstat tu na noc!
Harry se rozhlédl a uviděl na stolku obrys svých brýlí. Sáhl po nich, položil si je na nos a podíval se na Sever…
Najednou měl divný pocit, jako by se jeho srdce a žaludek obrátily vzhůru nohama a oči se snažily vypadnout z důlků.
Před ním stál Snape. Ano, byl to Snape. Nikdo jiný.
Ale neměl na sobě svůj černý, při každém kroku šelestivý, hábit, zakrývající důkladně každý kousek těla. Och, ne.
Harryho pohled se přesunoval nahoru, a s každým centimetrem nemohl více uvěřit tomu, co vidí. Snape stál naboso na malém černo-zeleném koberci, táhnoucí se po kamenné podlaze. Měl na sobě dlouhé, volné, černé kalhoty a stejně temnou, sametovou košili s dlouhými rukávy, která obepínala jeho paže a tělo. Rozepnutou na hrudi.
Harry věděl, že zírá, ale nemohl si pomoct. A věděl, že se dívá s otevřenými ústy, ale co mohl dělat? Světlá kůže odhalená zpod černého materiálu s ním kontrastovala a způsobovala Harrymu neodolatelné nutkání dotknout se jí, aby zjistil, zda je skutečná. A nechat na té kůži svou značku. Velmi výraznou značku.
„Jak vidíš, Pottere, ještě žiju,“ odvětil nakonec Severus a přerušil Harrymu radostné rozjímání. „Takže na mě můžeš přestat takhle zírat.“
Harry zavřel ústa a polkl. Nevzal do úvahy mužova slova, vstal a šel jako náměsíčný směrem k němu a zcela ignoroval bolestné protesty svých nohou. Nedokázal odtrhnout zrak o té jasné hrudi. A od jemného pásu chloupků, které se táhly dolů přes břicho až k materiálu volných kalhot.
Musel se ho dotknout. Musel ho označit.
Uchopil látku černé košile a přivinul se k vysokému tělu, vpíjíc svá ústa ke chladné kůži na Severusovi hrudi. V nose ucítil mužovu vůni a v uších slyšel, jak se muž prudce nadechl. Harry se v duchu usmál a začal líbat hladkou pokožku, spokojeně si mručíc.
Trvalo to jen malou chvilku, kdy se Harrymu podařilo vložit na Snapeovu hruď pár polibků, než ho silné ruce uchopily za ramena a prudce ho odtáhly.
„Myslím, že jsem ti řekl, že máš něco udělat!“ řekl ostře muž.
Harry zamrkal, trochu dezorientovaný a vzhlédl. Severusův hlas nezněl moc dobře. Možná byl naštvaný, že u něj Harry zůstal přes noc? Nebo se prostě jen dobře nevyspal a nyní se rozhodl, že to on může za jeho bezesnou noc. Ano, to bylo velmi pravděpodobné. A velmi ‚Snapeovské‘.
„Dobře, už jdu. Chtěl jsem tě jen prostě přivítat.“ odpověděl s povzdechem a chystal se odvrátit, když jeho pohled spočinul na temných, červeno-hnědých skvrnách na Severusově krku.
To rozhodně zlepšilo jeho náladu.
„Severusi… vypadá to, že tě v noci něco kouslo,“ usmál se, odvrátil se od muže a vydal se koupelny.
Snape nevypadl překvapeně.
„V tom případě, ty si musel spát v hnízdě rarachů,“ odpověděl, pozvedl obočí a záměrně se podíval na horní část Harryho těla.
Chlapec se podíval dolů a rozšířil oči. Celý jeho hrudník pokrývaly malé, temné flíčky. Některé výraznější, jiné méně, ale bylo jich tolik, že je nebylo možné spočítat. Znovu se podíval na Snapea, na jehož ústech se objevil křivý, zlomyslný úsměv.
„Vlastně se mi to líbí,“ odpověděl Harry a usmál se. „Možná si je nechám…“ A nečekajíc na odpověď, chňapl svoje oblečení z křesla a zmizel za dveřmi.
Zavěsil šaty na věšák na dveřích a pak přešel k zrcadlu podívat se na svůj odraz. Jeho hruď byla pokrytá flíčky. Šíje vypadala značně hůř. A nad spánkem viděl malou modřinu.
Vypadal, jako kdyby sotva vyváznul živý z nějaké bitky, ale cítil v sobě takovou radost, že sotva dokázal zadržet úsměv. Doufal, že Severus mu dovolí nějaké z těch flíčků si ponechat. Koneckonců, byly to jeho značky. Značily místa, kde se Severusova ústa dotkla jeho těla.
Harry se dotkl jednoho z tmavých flíčků na krku s pocitem, jako by to byl poklad. Nemusel zavírat oči, aby si dokázal představit, jak se úzké rty dotýkají jeho kůže a sají ji s takovou žádostivostí, jako by ho chtěly pohltit celého. A to posílalo příjemné chvění po jeho těle dolů až k podbřišku.
Zhluboka se nadechl, odvrátil se od zrcadla a rozhlédl se po koupelně. Byla jednoduchá a světlá, v podstatě se nelišila od koupelen ve společenské místnosti, kromě toho, že vše, co zde bylo, bylo jednoznačně jen jedné osoby. Místo vany, kterou Harry očekával, byla sprcha. No, nedokázal si Severuse představit, jak leží ve vaně plné bublinek a je obklopen vonnými svíčkami. Ne, on patřil spíše k lidem, kteří preferují rychlou, praktickou sprchu.
A pak se cosi v jeho mysli otevřelo a Harry si vzpomněl na zvuk tekoucí vody, který slyšel včera večer. A nedokázal zastavit obraz Severuse, jenž se mu objevil před očima. Nahého Severuse, po jehož světlé kůži stékají proudy vody.
Oh ne! Dost! Nebude tu stát a představovat si Snapea ve sprše, protože jeho penis už začal projevovat mimořádný zájem, a Severus mu přikázal, aby si pospíšil.
Zavřel oči a zatřásl hlavou, snažíc se dostat ten obraz ze své hlavy, pak si sundal slipy a brýle, odložil je na jednu z polic, vlezl do sprchy a zapnul studenou vodu.
Oh, ano, nic ho nedokázalo zchladit tak, jako ledová voda. Když mu začaly drkotat zuby, otočil na teplou a podíval se na poličku plnou různých lahviček. Jeho oči spočinuly na šamponu s výtažky a kořeny lovenky, s přídavkem skořice a zázvoru, jak si přečetl rozostřeným zrakem na lahvičce. Vzal ji z poličky a nalil si ji na dlaň, pak si ji přiblížil k nosu a přičichl.
Zatočila se mu hlava. Severusova vůně. Byla to přesně ta, kterou na něm vždy cítil. A teď bude vonět stejně!
Ucítil mimovolný záchvěv. Pomalu si začal mydlit vlasy a užíval si vůni šamponu. Jeho srdce bilo trochu příliš rychle, ale nedokázal ho uklidnit. Jak je možné, že i jen hloupá vůně ho dokázala dostat do takového stavu?
Protože byla Severusovou součástí. Byla jeho. Dalším kouskem.
Opláchl si vlasy a našel mýdlo. Usmál se, když ucítil stejnou vůni. Teprve teď si uvědomil, jak moc pro něj tento vjem byl důležitý. Vždy se domníval, že jen doplňuje zbytek. Doplňuje zrak, sluch, chuť a hmat. A teď měl i Severusovu vůni. A stačilo to, aby jeho přítomnost cítil tak intenzivně, jako kdyby muž stál přímo vedle něj a objímal ho. Cítil Severus jeho vůni stejný způsobem? Také se nedokázal zastavit a vdechoval Harryho vůni, když se nedíval?
Důkladně, i když s lítostí, ze sebe smysl mýdlo, opustil sprchu a rozhlédl se po ručnících. Nebylo těžké je zahlédnout. Zeleno-stříbrné se znakem Zmijozelu. Visely v přesné řadě těsně pod policí, na které nechal brýle. Jeden vzal, a když se utíral, nedokázal přestat myslet na to, jestli je to Severusův ručník a zda ho také používá. To bylo… divné a úžasné.
Oblékl si slipy a brýle, a popošel k umyvadlu. Rozhlédl se po poličkách po něčem na zuby. Vzal pastu (bylinnou!) a nandal si trochu na prst.
Sakra, příště si sebou bude muset vzít zubní kartáček.
Když si uvědomil, o čem vlastně přemýšlel, ztuhl v půlce cesty s prstem k ústům.
Příště? Ale kdy bude příště? Co když mu tu Severus dovolil na noc zůstat, jen protože mu tu usnul? Co když nebude chtít, aby u něho Harry přes noc kdykoliv ještě zůstal? Možná, že to bylo jednorázové a teď…
Stiskl víčka a zhluboka se nadechl.
Ne, teď o tom nebude přemýšlet. Nebude se nad tím pozastavovat. Počká, co se stane. A pokud se nebude dít nic, on už najde způsob. Ano, přesně tak. A teď si musí pospíšit, protože nechtěl, aby na něj Snape znovu křičel.
Vyčistil si zuby co nejdůkladněji, jak dokázal, vypláchl ústa a otočil se ke svým šatům. Vytáhl hůlku z kapsy u kalhot a použil na sebe sušící kouzlo, potom si ještě trochu vyčistil i zuby, a oblékl si kalhoty a košili.
Opravdu ho všechno bolelo. A to pořádně.
Když vyšel z koupelny, Snape seděl v křesle u postele a evidentně na něho čekal.
„Nevěděl jsem, že něco tak triviálního, jako ranní toaleta, může trvat půl dne.“
„Jenom jsem obdivoval…“ začal Harry a zastavil se. Jako vždy začal mluvit dřív, než si plně uvědomil, že to, co chce říct, je stupidní (no, přece nemůže přiznat, že obdivoval jeho koupelnu) a tak vyslovil to, co ho napadlo jako první, nicméně to neznamenalo, že to nebylo stupidní: „…výhled.“ dokončil a zamrkal.
Snape zvedl jedno obočí.
„Výhled? V mé koupelně? Chceš mi říct, Pottere, že jsi obdivoval moje záchodové prkénko?“
„Ne, jen ten, no… umm…“ zamumlal Harry, cítil v hlavě naprosté prázdno a zrudnul.
„Ach, samozřejmě, teď když jsi mi to objasnil takovou komplikovanou větou, již všemu rozumím. Skutečně, Pottere, někdy mě skutečně fascinuje tvá výmluvnost.“
Harry se podíval na mužovu jízlivou tvář a cítil, jak se s každou chvilkou stává větším a větším idiotem. A že to musí zastavit. Za každou cenu!
„V posteli ti to nevadilo,“ odpověděl odvážně a podíval se muži přímo do očí. Záblesk, který v nich spatřil a lehké nadzvednutí obočí, mu jasně řeklo, že je Snape zaskočený.
„Pokoušíte se mě provokovat, pane Pottere?“ zeptal se muž klidně.
„Ne, pouze odpovídám po tvém vzoru na tvé kousavé poznámky. Jestli už nic nemáš…“ opověděl Harry a jen stěží bojoval s úsměvem, který se mu snažil dostat na rty. Otočil se a natáhl se po botách ležících u křesla.
„Uvědomuješ si, že se ty kousavé poznámky mohou velice rychle změnit na něco ještě horšího?“ zeptal se tiše Severus, a Harry v jeho hlase slyšel náznak hrozby.
Teď už se nedokázal ovládat. Usmál se a posadil se na postel.
„Ano, dokonale si to uvědo… muju!“ vyjeknul, když ucítil bolest v zadku. „Opravdu nevím, jak dneska budu chodit…“ zamumlal, zatínajíc zuby a snažil se nasadit si ponožky.
„To měl být kompliment?“ zeptal se Severus klidně.
To už bylo moc a Harry vyprskl smíchem. Praštil sebou na záda a smál se a smál se a smál se tak dlouho, dokud mu nedošel dech. Cítil, jak se jeho radost šíří skrz ústa a nedokázal se zastavit. Bylo jí nezvykle mnoho.
„Jestli už jsi skončil, byl bych ti vděčný, kdyby ses sebral, a dovolil mi se přichystat.“ uslyšel Severusův hlas. Zaslechl v něm pobavení. Pečlivě ukrývané, ale Harry je dokonale dokázal poznat a najít.
Zvedl se, zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit. Rychle se sklonil, natáhl si druhou ponožku a nazul boty. Narovnal se a podíval se na Severuse, jenž ho upřeně sledoval.
A bylo to. Už je po všem. Musel jít.
A nebylo pro něj překvapením, že se mu nechtělo. Že by tady nejraději zůstal a nikdy odsud neodešel.
Bylo lepší udělat to rychle, protože čím déle tu zůstával a díval se na tu temnou vysokou postavu a do těch černých, sledujících očí, tím těžší pro něj byl jakýkoliv pohyb, a jeho srdce začínalo bušit rychleji, dávajíc mu tak najevo, že jestli tu zůstane, vyskočí mu z hrudi.
Udělal několik kroků, vymazal tak prostor mezi nimi, objal Severuse pažemi a přitiskl tvář na jeho hruď.
„Děkuju. Za všechno.“ řekl tiše.
Ale muž mu objetí nevrátil. Harry mohl jen poslouchat jeho klidně bijící srdce a cítit na tváři dotyk hladké pokožky. Chtěl se o ni začít třít, ale Severus ho přerušil, stiskl mu prsty rameno, uvolnil se z jeho objetí a odsunul ho od sebe.
Harry se zaskočeně podíval na hůlku namířenou na jeho tvář. A nevěděl proč, ale náhle pocítil záblesk strachu.
„Přece se nehodláš takhle ukázat před ředitelem nebo někým z profesorů?“ zeptal se Severus a vložil na Harryho jemu neznámé kouzlo. Chladný proud magie se dotkl jeho kůže.
Vlna porozumění zaplavila jeho mysl a Harry se samovolně usmál, když ucítil podivnou úlevu, kterou věděl, že by cítit neměl.
„Podstatně lepší,“ řekl muž a schoval hůlku do kapsy kalhot. „Odstranil jsem pouze ty nejvíce viditelné. Škoda plýtvat energií na ty ostatní, zvlášť když se vedle nich objeví nové.“ Na Severusových ústech se objevil temný úsměv a Harry ucítil podivné sevření v žaludku.
„Kdy se znovu uvidíme?“ Harry sám byl zaskočený tou otázkou, která vyletěla z jeho úst. Ale musel to vědět!
„Jistě ne dnes,“ odpověděl muž, odvrátil se a otočil se ke koupelně. „Mám několik věcí na práci. Musím s ředitelem prodiskutovat chování té nekompetentní učitelky.“ V jeho hlase se objevil náznak zlosti a Harry se samovolně otřásl. No, věděl přece, že Snape na to nezapomene… „Dám ti vědět, až budu volný. Doufám, že sám najdeš dveře?“
No, to evidentně znamenalo něco jako „nashle, můžeš už jít, nemám ti nic víc co říct“. Harry přikývl a opustil ložnici. Vzal si z obývacího pokoje plášť a naposledy se podíval na malý barevný stromek stojící na stolku. Usmál se a odešel.
Když dorazil do své koleje, jednou málem narazil na Filche, rychle se převlékl a šel do Velké Síně na snídani. Snape seděl u profesorského stolu, stejně jako zbytek katedry a část studentů. Harry chtěl strašně sedět vedle něho, ale přiznal si, že by to bylo příliš podezřelé, kdyby, když má k dispozici tolik míst, si vybral zrovna to. Sedl si o několik míst dál, na druhou stranu stolu vedle Hagrida. Pozdravil se s ním a zapojil se do diskuze o nedávném objevení dalšího odvětví Cornishského draka. Všichni tiše rozmlouvali, protože stále čekali na zbytek studentů. Luna si sedla vedle Harryho a obdařila ho ještě jasnějším úsměvem, než předchozího dne. Vypadalo to, že všechno je v pořádku. Harry se v duchu usmál. Což znamenalo, že byl v pořádku i on.
Tentokrát ředitel nepronesl žádnou řeč, díky čemuž se mohli rychle zabrat do jídla. Harry koutkem oka pozoroval Severuse, který, jak se zdálo, se mu záměrně vyhýbal pohledem. Podle všeho, po tom, co včera Harry vyváděl pod stolem, chtěl jejich oční kontakt omezit na minimum. Ke konci jídla spatřil, jak se Severus naklonil k řediteli a něco mu zašeptal do ucha. Měl špatné tušení. Přestal jíst a sledoval, jak se profesor Brumbál zamračil a podíval se na Severuse, a následně na Tonksovou sedící o pár míst dál. Po chvíli ředitel přikývl a vrátil se ke svému jídlu. Harry se podíval do svého talíře. Náhle začal mít nepříjemné výčitky svědomí. Kdyby tehdy nešel ke Snapeovi, pravděpodobně by se muž o nešťastné události v Prasinkách vůbec nedozvěděl. A teď Tonksová bude mít potíže. Věděl, že jí to Snape nedaruje.
Sakra!
Když snídaně skončila, ředitel přišel k Tonksové a zašeptal jí cosi do ucha, po čemž následně spolu s ní a Snapem opustili Velkou síň.
Luna se na něho tázavě podívala. Harry pokrčil rameny a předstíral, že neví, o co jde a cítil se jako úplný bastard. Snědl zbytek toho, co měl na talíři a rychle vyklouzl ven z Velké síně, aby se vrátil na kolej a vyhnul se tak jakékoliv konverzaci, zejména s Lunou.
Lehl si do postele a povzdechl si. Co měl teď dělat? Mimo trávení času se Snapem neměl na volné dny žádné plány. Měl by navštívit Hagrida, přece mu slíbil, že za ním zajde, ale zrovna teď se mu moc…
Vylekaně poskočil, když uslyšel zaťukání na okno. Na parapetu seděl Fawkes. Harry překvapeně zamrkal a šel k oknu, aby ho otevřel. Fénix držel v zobáku malou kartičku. Podal ji Harrymu, podíval se na něj svýma nádhernýma očima, roztáhl křídla a odletěl.
Harry se vrátil do postele, cítíc nepříjemné napětí v břiše a otevřel kartičku.
Polkl.
No, tak to je průser…
*****
Harry vyšel z ředitelovy kanceláře, a cítil se, jako by právě před chvílí dobojoval s celým zástupem Smrtijedů. Teprve, když došel do přízemí, přestal slyšet seshora křik.
Stále na sobě cítil pohled Severuse i Tonksové, když mu profesor Brumbál nakázal vypovědět svoji verzi událostí o návratu do Bradavic. Stále si pamatoval ten pocit rozporu mezi loajálností ke Snapeovi a sympatií k Tonksové. Bylo to nepříjemné, stát tam a nedokázat ze sebe dostat ani slovo, protože cokoliv by řekl, by Nymfadoru dostalo do problémů. A Severus ho probodával pohledem ‚Jestli se jí pokusíš bránit, budeš mít vážné problémy!‘.
Co měl, sakra, dělat?
Nakonec zamumlal, že si to sám moc nepamatuje, že na večírku byl alkohol a že všichni pili, ale Tonksová to nevěděla. Pod vlivem planoucího pohledu dodal, že možná i kdyby to věděla, nečekala, že by se všichni mohli tak pít, a že ji nechtěli dostat do problémů. A vrátili se všichni, i když pravda, to už si moc nepamatoval, a že je pravda, co říkal profesor Snape, že Harry usnul na chodbě a profesor ho vzbudil a pomohl mu na kolej.
Nikdy v životě necítil takové rozpaky, samozřejmě, kromě situace, kdy při hodině vypil lektvar Desiderium Intimum.
Jakmile Harry skončil, Severus volně přešel do útoku na naprosto zlomenou Tonksovou.
„Vidíte, řediteli, jaké je chování bystrozorů,“ Severus to řekl jako nejhorší urážku. „Nejprve Potter málem nepřežil toho šíleného Moodyho, a teď tvůj drahý Zlatý Chlapec opět čelí nebezpečí kvůli nekompetentnosti dalšího bystrozora. Příště by ten kluk nemusel mít tolik štěstí.“
Harryho tiché zamumlání, že to nebyl pravý Moody, zůstalo Severusem zcela ignorováno. Muž evidentně k Nymfadoře choval nenávist a každá její chyba se zdála být pro něho triumfem. Ale Tonksová, červená hněvem, mu to nedarovala:
„Ano, a pod tvojí ochranou by byl jistě v bezpečí! Dokážeš jen mluvit, a když je tě potřeba, zašiješ se do nějaké temné díry ve svém sklepení! Kde jsi byl v loňském roce, když…?“
Náhlá změna prostředí napověděla Harrymu, že Tonksová to přehnala, a že Snape je na hranici výbuchu. Muž k ní přistoupil v několika krocích a smrtelně ledovým hlasem ji zasyčel do obličeje:
„Ty idiotská ignorantko, znám kouzla, o kterých se ti nesnilo. Radši se neodvažuj v noci toulat po chodbách, mohla by se ti stát nějaká nešťastná nehoda a dostalo by se ti odpočinku u Sv. Munga na pěkně dlouho.“
„Severusi!“ Ředitelův hlas byl ustaraný a unavený. „Nechci slyšet takový druh úvah. Oba jste ještě členy pedagogického sboru.“
Když viděl, jak Severus vztekem vibruje, by Harry raději čelil stádu rozzuřených maďarským draků, než aby stál proti Snapeovi v tomto stavu.
Naštěstí ho ředitel ušetřil dalšího mučení, poděkoval mu za pomoc a požádal ho o odchod z kanceláře, a Harry ještě nikdy necítil takovou úlevu, když opustil místnost. Situace nebyla příliš šťastná. Věděl, že Severus dokázal říkat různé příšerné věci, když byl vzteklý, ale nikdy nečekal, že bude v přítomnosti ředitele školy vyhrožovat jinému učiteli.
Proč tak moc nenáviděl Tonksovou? Vypadalo to, že Severus obecně neměl rád bystrozory a možná to byl hlavní důvod. I když většinou to vypadalo, že Severus nenávidí všechny lidi na světě. Jeho rodiče, Siriuse, Lupina, Tonksovou, Weasleyovi, jeho přátele, všechny studenty ve škole a pravděpodobně i všechny profesory. Možná jedinou výjimkou byl Brumbál. Anebo to byla prostě jen úcta a Severus svou nenávist k němu skrýval.
A co jeho? Přece po tom všem, co se mezi nimi stalo… Po včerejší noci…
Ne, Harry si byl jistý, že je pravděpodobně jediná osoba na světě, kterou Severus snášel. A to byl příjemný pocit.
Usmál se svým myšlenkám a náhle se vzpamatoval, když dorazil ke koleji. No, mohl vzít dárek pro Hagrida a zajít k němu už teď. Možná tak přestane myslet na Snapea. Aspoň na chvíli.
*****
Celé odpoledne strávil u Hagrida. Poloobrovi se opravdu líbil postroj na draky, který mu Harry dal. On dostal jako dárek náramek ze zubů kraváků, protože, jak mu Hagrid vysvětlil, tyto zvířata čas od času mění zuby, a jejich tesáky jsou extrémně vzácné a drahé, no a také ‚úžasné‘.
Ano, Harry musel souhlasit, že dlouhé, jako pily ostré zuby byly vážně ‚úžasné‘. Zvlášť, když vypadaly, jako by se zakusovaly do jeho zápěstí.
Přítel mu nalil jako železo silný bylinkový čaj s mlékem a dlouhou dobu se bavili o různých novinkách v Bradavicích a nejpodivnějších zvířatech, které Hagrid kdy potkal. Později vzal poloobr Harryho do Zakázaného lesa, aby mu ukázal, jak jeho kraváci vyrostli. Něco přes půl hodiny se prodírali přes zasněžené křoviny, aby se dostali na mýtinu, kterou Harry neznal. Zastavili se v křoví a Hagrid ho poprosil, aby na ně seslal maskující kouzlo a čekali.
„Kdykoliv je slunečno, vylezou se nažrat, protože se jim líbí vyhřívat se na slunci, když trhají na kusy svoje oběti a jedí.“
„Uhm,“ zamručel Harry tiše, snažil se být co nejméně vidět, poněvadž ta část o trhání a jezení se mu nezdála příliš lákavá.
„Oh, támhle je jeden! Vidíš?“ Hagrid natáhl ruku, ukazujíc na opancéřované, šestinohé stvoření velké jako skříň, které vyšlo ze stromů. Tři páry očí blyštících se na slunci a tlama plná ‚úžasných‘ žlutých zubů doprovázelo ten děsivý pohled. Běžel mu mráz po zádech, když ta stvoření viděl naposledy a teď…
Mimovolně udělal krok vzad a šlápl na větev ležící pod sněhem, které se zlomila a vydala hlasitý zvuk.
Zvíře se otočilo a podívalo se svýma jako uhlí černýma očima přímo na místo, kde stál Harry.
„Eee… Hagride.“ Harry se pokusil bezhlasně promluvit, ale uvědomil si, že mu to příliš nejde. „Jsi si jistý, že na nás nezaútočí?“
„No, ne, kdyby sem si byl jistej, tak bychom se namaskovali, ne? Radši dávej pozor, kam šlapeš, páč dokážou bejt ďábelsky rychlý, a já u sebe nemám prášek ze špičáků jehličkota.“
„Co?“ Harry se odmlčel a bál se nohou pohnout i jen o milimetr.
„Takový prášek, co nejlíp funguje na kousnutí kraváků. Vytáhne jed a vysuší ránu. V knížkách o léčitelství píšou, že nejlepší je lektvar ze skřelí žab, ale když sem ho vyzkoušel tak rána zůstala otevřená přes dva tejdny. Málem sem natáh kopyta. Naštěstí známej, od kterýho sem koupil kravákovský vejce mi poslal sovu, abych sehnal nějaký špičáky jehličkota. Rozdrtil je a vmasíroval do rány. A uvěřil bys, že už po dvou dnech to přešlo? Budu muset napsat těm moudrejm hlavám, co tu knihu napsaly, aby to tam doplnili. Evidentně o tom moc nevěděj. Ale nedivim se, objevili je teprve nedávno. Myslím tím kraváky, ne léčitele, chápeš, ne.“
Harry poslouchal jedním uchem a sledoval, jak se obrovské stvoření naklonilo nad probíhajícím zajícem a zlomilo mu vaz jedním klapnutím ostrých zubů. Harry pochyboval, že by mu mohl pomoci jakýkoliv prášek, kdyby to samé potkalo jeho ruku, nohu nebo hlavu.
Poprosil Hagrida, aby co nejdříve opustili toto místo, protože mu byla už ‚zima‘ a s úlevou se vydali zpátky do roubenky.
„A co ty útoky? Změnilo se něco?“ zeptal se nenápadně, ale vycítil, jak sebou poloobr škubl.
„Víš, Harry, nemůžu o tom s tebou mluvit.“
„Přece to nikomu nepovím, Hagride.“ naléhal. Opravdu byl zvědavý.
„Vím, ale ředitel by ze mě neměl radost, kdyby se dozvěděl, že ti o tom vyprávim.“
Harry si povzdechl. Dobrá, může počkat. Nakonec mu to Hagrid řekne. Znal ho natolik, aby si byl téměř jistý.
Dostali se do chatky, ještě chvíli si povídali a nakonec se společně vrátili do hradu na oběd. Ani Severus, ani Tonksová nebyli u jídla. Vypadalo to, jako by se na sebe vzájemně ani jeden nemohl podívat, a aby unikli svojí společnosti, rozhodli se širokým obloukem vyhnout se místům, kde by se mohli potkat. Harry upřímně doufal, že ředitel nedopustil, aby se navzájem pozabíjeli. Luna byla nezvykle ticho a vypadala ztrápeně. A Harry poprvé, když se podíval na skloněnou hlavu své přítelkyně, pocítil silné výčitky.
To všechno, absolutně všechno byla jeho vina. Musel něco udělat, musel nějak…
To je ono!
Po skončení jídla ji požádal, aby se s ním setkala na balkonech za půl hodiny a rozběhl se do své koleje pro její dárek. Během návštěvy Prasinek na předvánočních nákupech měl problém vybrat něco, co by se Luně mohlo líbit a hodilo se k ní. Ale nakonec se rozhodl pro pokrývku hlavy v podobně vyčnívající ruky, která se pohybovala a chytala všechno, co bylo v jejím dosahu a levitující taštičkou ozdobenou různými vzory a barvou nehtů ruky. Upřímně doufal, že byla ruka umělá.
Luna byla dárkem nadšená.
„Och, Harry, vždycky jsem chtěla mít třetí ruku! Pomysli na to, co bych s ní mohla dělat. Možná například škrábat lidi na krku, nebo chytat Narglany.“ Harry si nechal pro sebe, že by to stejnak mohla dělat s dvěma rukama. „Já mám pro tebe také dárek, ale protože… no, z úplně nedůležitého důvodu jsem na něj zapomněla. Hned ti ho přinesu.“
„To není třeba.“ Harry zastavil svou přítelkyni a polkl. Jakým způsobem se můžete omluvit, aby ten dotyčný nevěděl, že se mu chcete omluvit, protože by to neměl vědět?
No dobře, byl v koncích.
Odhrnul sníh z lavičky a usadil se na ní. Luna si nandala na hlavu klobouk a sledovala, jak jí ruka visí před očima.
„Ehm…“ začal trochu nejistě, stále nevěděl, jak to říct. „Slyšelas o tom skandálu mezi Snapem a Tonksovou?“
Lunina tvář se napjala, ale dívka na sobě nedala nic víc znát. Odsunula ruku, která se jí snažila chytit za nos a podívala se na pošlapaný sníh.
Harry se zhluboka nadechl.
„Ředitel mě zavolal do kanceláře, protože Snape obvinil Tonksovou za to, že nás nedokázala ohlídat a vystavila nás nebezpečí. Protože já… náhodou jsem na něj natrefil, když jsme se vraceli do hradu.“ Jsi takovým lhář, Harry Pottere! „No a on se naštval a běžel k řediteli a udělal tam scénu, a teď mě hrozně mrzí, že se Tonksová kvůli mně dostala do problémů. Opravdu mi to je líto. A tak jsem si myslel, že možná… že jí to chci říct, jak mi je, ale jsi tu ty a…“ Měl by už skončit, nebo se mu podaří říct něco opravdu hloupého. „Snažil jsem se ho zastavit, ale víš, jaký je. Jen jsem ti o tom chtěl říct. Že mi je to líto.“
Podíval se na Lunu a zjistil, že se na něj dívka dívá s podivně přimhouřenýma očima. Vypadala, jako by byla myšlenkami někde daleko. Anebo možná příliš blízko.
„V pořádku.“ ozvala se na konec tiše. „To není tvá vina. A… jsem ráda, že to víš.“
Překvapeně se na ní podíval. Oči havraspárky se třpytily. Harry měl najednou divné tušení, jako by věděla mnohem víc a viděla víc, než většina lidí.
„Já… domyslel sem si to během večírku. Do té doby jsem měl jen podezření, ale jakmile jsem uviděl -“, jak se objímáte a líbáte „-jak se na sebe díváte a chováte se ve své společnosti, byl jsem si téměř jistý. Vím, na co se dívat, protože já taky…“
„Jsem opravdu šťastná, že to víš. Tonksová… ona nechtěla, aby se to kdokoliv dozvěděl. Ale ty jsi přeci můj přítel, Harry. Že?“
„Samozřejmě,“ ubezpečil ji rychle chlapec, když slyšel v hlase havraspárky zaváhání.
„No, už dávno jsem ti o tom chtěla říct. Že máme oba tajemství, a že by to pak nebylo tak… tak těžké.“
Tak těžké…
„Uhm,“ zamumlal Harry a nevěděl, co říct. V těchto typech rozhovorů byl špatný. Speciálně když šlo o téma jeho vztahu se Severusem.
„Když máš někoho, kdo rozumí, tak je to mnohem, mnohem lepší. Ale prosím… neříkej mu nic. On nenávidí Nymfadoru a… Vím, Harry, že je s tebou a omlouvám se, ale… bojím se.“
Harry ucítil v žaludku bodnutí. Dokonale chápal, čeho se Luna mohla bát, radši by se nechal ušlapat stádem kraváků, než aby ji ještě více rozrušil a viděl smutek v jejích velkých, stále optimistických očích.
„Neztratíš jí. Nic mu neřeknu, slibuju.“
Protože mu to řekl už dávno… takže to vlastně nebyla lež. Že?
Luna se zářivě usmála a pokusila se ze svých vlasů vyplést ruku.
„Nezbedná ruko! Pokud se budeš takhle chovat, tak tě svážu!“ Ruka se narovnala a ukázal vztyčený palec. „Fantastické!“ Luna vypadala, jako by úplně zapomněla na předchozí rozhovor a Harry pocítil, jak mu ramena povolila úlevou. „Tu máš, drž mi taštičku.“ Chytila ji za zápěstí a zamávala Harrymu. „Uvidíme se později. Mám důležitou schůzku s Víš-Kým. Moc ti děkuju za dárky.“
Harry sledoval, jak odchází a bezstarostně poskakuje do své koleje. Tak, všechno urovnal a teď neměl co dělat. Byly svátky a pravděpodobně dnes nikdo nic nedělal, takže jediné co mu zbývalo, bylo ležet v posteli po zbytek odpoledne.
*****
Lehl si na postel, založil si ruce pod hlavou a vpíjel zrak do stropu nad svým lůžkem.
V hradě panovalo sametové ticho. Byl jediným nebelvírem, který zůstal na svátky v Bradavicích. A navzdory tomu, že byl sám, vůbec se necítil osamělý. Konečně mohl odpočívat, mohl dělat to, co chtěl. Mohl tu prostě jen ležet na posteli několik hodin a přemýšlet, nerušený nikým, nezatahován Ronem do řachavého Petra, nebo žádostí o pomoct s učením Nevillem. Nebo nucením do úkolů Hermionou.
Konečně měl čas, aby přemýšlel o všem, co se stalo včera večer a v noci.
Byl jen on. A vzpomínky.
Zavřel oči a vzpomínal, jaký to byl pocit Severusových teplých rtů na kůži. Vložil dlaň pod košili a položil ji na svou hladkou hruď. Pokusil se prsty najít místa, kterých se dotýkala Snapeova ústa, ale věděl, že to není možné.
Stále nedokázal uvěřit všemu, co se stalo. Ale bylo to tak skutečné… prsty a ústa a Severusovi dlaně všude na něm. A jeho jazyk… Oh ano, jazyk. Nedokázal zastavit náhlé bodnutí v bedrech, když si připomněl, jak se ten horký jazyk sunul níže a níže po jeho zádech, až nakonec dosáhl až k jeho vstupu a Harry pocítil explozi žáru na tom zvláštním místě.
Severus Snape. Lízal ho. TAM.
Pokaždé, když si na to vzpomněl, dostal závrať. Představil si temnou hlavu zanořenou mezi jeho hýždě, dlouhý jazyk, vysunující se mezi tenkými rty a mokrá špička dotýkající se jeho vchodu.
Zachvěl se a stiskl oči, cítíc šimrání v bedrech.
Jedním si byl jistý. Nikdy v životě necítil ještě něco tak… neuvěřitelného. Nepočítal samozřejmě každý orgasmus, ke kterému ho dovedl Snape.
Pamatoval si každý výdech, svůj i Severusův. Každý dotyk, každý příraz. Každý polibek. Protože Snape ho přece políbil. Možná ne na ústa, ale všude, kam dosáhl. A to bylo zvlášť nezvyklé. A příliš pěkné, aby to byla pravda. Ale byla! Ano, bylo to absolutně reálné!
Také, jak vypadaly jejich spletené dlaně. Jak teplá byla Snapeova ruka, rozehřátá Harryho stiskem, jak velká se zdála v porovnání s jeho dlaní a jak mu drtila prsty, když do něj Severus přirazil. A Harry to všechno mohl vidět. Snape mu to dovolil. Nechal ho vpíjet pohled do své tváře a vychutnat si to. A Harry ztratil veškerou svou vůli.
Hlas, který vyslovil to slovo, byl ostrý tak, že rozřízl jeho zamlženou mysl jako čepel. A stále v něm vyvolával bolestnou křeč ve všech místech a nervech v jeho těle.
Proč, když si na to vzpomněl, cítil se tak, jako by se všechno v něm zastavilo na zlomek vteřiny a snažilo se ho to rozervat zevnitř? Proč, navzdory skutečnosti, že se čím dál častěji odvažoval myslet na něžnosti v posteli, byl tento druh chování ze strany Severuse doprovázen téměř k okamžitému orgasmu?
Povzdechl si, převalil se na bok a pokrčil nohy.
A navíc, po tom všem, co mu Severus dal, po tom všem, co mu nabídl… zůstal s ním. To bylo to největší překvapení. Myslel, že Snape vstane a prostě odejde, a on se k němu přisunul a začal ho hladit.
Harry sevřel víčka ještě pevněji a přál si přivolat ten pocit absolutního uspokojení, který zažil, když Snapeova dlaň jemně hladila jeho vlasy. A přemýšlel, zda se to ještě někdy stane? Co když to bylo jednorázové gesto? Chtěl by, tak moc by chtěl, aby s ním Severus zůstával častěji, aby mohl cítit jeho blízkost, jeho uklidňující dotek. Aby mohl znovu cítit tu jednotnost.
Podařilo se mu udělat další obtížný krok a zbořit další stěnu, která byla postavená kolem Severuse. A možná dokonce i několik stěn jen jedním mávnutím?
Snažil se nemyslet na to chladné ráno, na to, že se k němu Snape nepřitulil, neoplatil mu žádné gesto. Protože i kdyby chtěl, nedokázal si to sám sobě vysvětlit.
Možná byl prostě naštvaný? Možná, že má po ránu špatnou náladu? Jak by to mohl Harry vědět, když to bylo poprvé, kdy ho tak brzy viděl?
Ano, určitě to tak bylo. No, co by mohla změnit jen jedna noc?
Vzpomínky z noci najednou přivolaly vzpomínky na sen a Harry rychle uzamkl svou mysl před náplavou strachu.
Byl to jen hloupý sen. Nebude si ho připomínat! Nebude!
Musí myslet na Severuse. Jen a výhradně na něj a na všechno, co od něho dostal. Severus ho objal. A políbil ho na spánek. A na dlaň.
Harry otevřel oči a podíval se na vnitřní stranu své ruky.
Když si uvědomil, že to všechno zašlo až tak daleko. Že se mu podařilo dojít až tak daleko. Když na začátku… Severus ho nedokázal ani obejmout. A teď dělal všechny ty věci a…
Harry náhle zadržel dech, když se jeho mysl vzpamatovala a začala na něj řvát.
Očividně. Přece Snape… učil se. Učil se od něho. Učil se každému nejdrobnějšímu gestu.
Když ho Harry začal objímat, po nějakém čase ho začal on sám objímat. Samozřejmě, vyžadovalo to určité úsilí, ale nakonec dosáhl svého. A teď už nemusel ani žádat, aby to dostal. Později ho Harry začal líbat na krk a ucho. Během jejich první akce v křesle. A Severus udělal totéž, když k němu Harry přišel, a přitiskl ho ke dveřím. Políbil ho na krk. A i na ucho, když je tenkrát nachytal s Ginny v umývárnách.
Napodoboval ho. Napodoboval ho od samého počátku.
Harry si vzpomněl, jak pohladil mužovu tvář, když k němu přišel deprimovaný a Snape ho utěšil. A několik dní později, kdy mu Harry dal narozeninový dárek, Severus udělal to samé. Také ho pohladil.
A teď…
Harry se podíval na otevřenou dlaň.
A teď ho políbil do ruky. Stejně jako to udělal Harry mnohokrát. Nemluvě o líbání těla, bradavek a všeho, na co ta hladová ústa dosáhla.
Ano, Severus se od něho učil. Učil se něžnosti a jemnosti. Proč si toho předtím nevšiml?
A navíc bylo možné… aby ho Harry mohl naučit i něco jiného? Něco, co si opravdu přál. Možná Snape… možná by mohl někdy také… vzít do úst jeho penis?
Ten nápad se mu v té chvíli zdál absurdně nepravděpodobný, ale po tom všem, co se v poslední době stalo, a co Harry pochopil, v něm začala kolovat naděje.
Napadlo ho, jaký by to asi byl pocit cítit ten horký jazyk na špičce a teplé rty na své délce… Nikdo mu nikdy nic takového nedělal. A soudíc ze Snapeovi reakce, když to Harry dělal jemu, muselo to být úžasné. Možná to Severus nedělá, protože neví, že by to Harry chtěl? Dosud, pokaždé když něco chtěl, nějakým způsobem mu to musel dát vědět. Samozřejmě, nebyl idiot a věděl, že existují určité věci, které by Severus nikdy nedělal, ale po poslední noci musel Harry ověřit některá ze svých přání a zjistit, zda by se nějaká dala splnit. A byl by skutečně idiot, kdyby se o to nepokusil.
Rozhodl se. Musel nějakým způsobem Severusovi ukázat, že by chtěl cítit jeho ústa a jazyk na svém penisu.
Merline, už sama ta myšlenka ho dováděla k šílenství.
Zatřásl hlavou a pokusil se představit si obraz černých vlasů laskající jeho stehna a ty tenké rty otevírající se, aby pohltila jeho lesknoucí se penis.
Sakra!
Teď už měl vážně problém s dýcháním a s prostorem v kalhotách.
Otočil se na záda, otevřel oči a zhluboka se nadechl.
Když nad tím tak přemýšlel, i on se přece od Severuse naučil mnoho věcí. Vzpomněl si na svoji počáteční stydlivost, když nedokázal před Severusem ze sebe dostat kloudnou větu. To, co zjistil po vypití lektvaru, zcela změnilo jeho postoj k tomu muži. Zmizela všechna jízlivost a arogance, se kterou s ním obvykle mluvil. Po každé, když Snapea uviděl, cítil se trapně a rozpačitě, a to moc nepomáhalo příjemné konverzaci. Ale za celou tu dobu se naučil ovládat. Dokázal se izolovat od jeho zlostných úvah a dokázal na ně i odpovídat. Stal se více sebejistým. Rostl, posunoval se dopředu, balancujíc na tenké hranici, a když z ní spadl… vždy se mu podařilo nějakým způsobem chytit.
V zásadě to bylo zvláštní. Teď, když si připomněl několik takových situací, které se staly v posledních měsících… všiml si pevného vzoru. Pokaždé, když se pokusil utéct nebo se vzdálit…. Severus ho zastavil. Vždycky. Nikdy ho nenechal vyklouznout, jako by se snažil ho za každou cenu udržet u sebe, jako by ho k sobě přivázal neviditelným lanem, které se časem utahovalo, a když se Harry příliš vzdálil, okamžitě ho k sobě přitáhl nazpět.
Neměl ani ponětí, proč se mu taková myšlenka vkradla na mysl. Ale byl s ní spokojený. Věděl, co to znamená, ale neodvážil se učinit jakékoliv závěry. Měl pocit, jako by ta myšlenka byla druhým lanem, díky kterému mohl vždy udržet rovnováhu. Protože teď už věděl… no, domníval se… že Severus ho zachytí. A to byl příjemný pocit. Stejně jako vědomí, že Severus se od něho učí všem těm gestům. Přestože Harry sám nebyl žádným specialistou na něžnosti.
Prvních jedenáct let svého života nedostal ani jeden polibek, ani jedno objetí, ani jedno milé slovo. Tehdy si myslel, že to tak má být. Že si to zaslouží. Mohl jen sledovat, jak teta Petúnie hladila, objímala a líbala svého ‚milovaného Dudlánka‘ a přemýšlet, jaké by to bylo cítit to samé. Ale rychle od takových myšlenek upustil, věděl, že to nedostane, že si to nezaslouží. Dursleyovi mu to vždy říkali. Že je k ničemu, že na něm nezáleží. A Harry se ani nepokusil to získat, věděl, že to pro něj prostě není.
Ale pak se objevil v Bradavicích. Místě plném rozesmátých, přátelských lidí, kteří mu říkali, že si zaslouží všechno, to nejlepší. A pak potkal paní Weasleyovou, která mu ukázala, jaké je to cítit se milovaný, jaké je to cítit blízkost a teplo. A byla tu také Hermiona, která ho objímala při každé příležitosti. A každé nejdrobnější gesto, které získal, se pro něj stávalo nesmírně důležité. Stalo se pro něho synonymem přátelství, něhy a toho neuvěřitelného pocitu tepla v srdci, které rozechvívalo jeho nitro a zdálo se mu, že v něm vzplálo jasné světlo, které ho už nikdy nenechá znovu spadnout do osamění. A do temnoty.
Byl políbený, objímaný, pohlazený a bylo to hezké, ale nikdy netušil, že bude mít potřebu tyto gesta i dávat dál. Byla pro něho příliš důležitá a chtěl je darovat někomu speciálnímu. A teď potkal tu speciální osobu a nedokázal mu přestat dávat vše, co se naučil. A také chtěl i jeho něco naučit. Předat tu ‚znalost‘. Chtěl, aby Severus také pocítil to teplo a náklonost. A asi se mu to i podařilo. I když sám toho stále příliš nevěděl o… lásce.
Pamatoval si, jak někdy strýc Vernon a Dudley odcházeli, aby zamířili na jakýsi ‚chlapský výlet‘, který pravděpodobně spočíval v sezení přes půl dne u řeky s klackem v ruce a čekáním, až nějaká hloupá ryba chytí cosi divného červeného plovoucího jí nad hlavou. Harry v té době zůstával s tetou Petúnií, která milovala sledování všeho, typu argentinských a brazilských seriálů. Někdy se z nudy schoval za dveřmi a snažil se je sledovat. Vždycky ho zajímalo, proč se ti lidé chovají tak idiotsky, jako kdyby jim mozky vypadly z hlavy, jak by to řekla Luna. Zírali na sebe přes půl hodiny, vzdychaly jeden na druhého a volali svá jména snad po stopadesáté, a teta Petúnie si utírala nos a oči kapesníkem.
Většinu jeho dětství vypadala láska právě takto. Vždycky ho tyto filmy nudily a po patnácti minutách se šel zaobírat něčím jiným, myslíc si, že by radši snědl velkou chobotnici, než aby se takhle choval.
Ale jednoho dne, když měl dvanácté narozeniny a Dursleyovi byli na dovolené, jeho názory se velice rychle změnily. Zůstal sám v domě přes noc a mohl sledovat v televizi, co chtěl. A když přepínal kanály, narazil na něco zvláštního. Spatřil muže a ženu, úplně nahé a dělali cosi. Oba hekali a divně se pohybovali. A navzdory skutečnosti, že ještě nevěděl, co to znamená, pocítil nezvyklé teplo v břiše a dolních partií těla a několik dalších dnů měl na tváři vzdálený výraz a před očima obraz těch lidí, a nemohl pochopit, co se s ním děje.
Líbilo se mu to o mnoho víc, než vzdychání kohosi a opakování jeho jména. Ve třetím ročníku o tom řekl Ronovi, ale ten zčervenal a požádal ho, aby o tom nemluvil před jeho mámou. A před Hermionou.
Ve čtvrtém ročníku se poprvé dostal do kontaktu s časopisy pro dospělé, které Seamus ukradl svým starším bratrům. Byl to kouzelnický magazín, takže se obrázky pohybovaly jako ve filmu, které Harry viděl. Všichni chlapci v koleji, kromě Nevilla, který seděl v rohu červený jako pivoňka, se dívali na obrázky s lesknoucíma se očima a vzdychali nad nahými ženami. Někdy dokonce i nad těmi, kde nebyl žádný muž. Ukazovali navzájem na svoje prsa a dvojznačně se usmívali. Harry se je pokoušel napodobit, ale nedokázal napodobit jejich vzrušení z těch párů. Tehdy ještě nevěděl proč.
Na konci roku se rozhodl udělat experiment. Půjčil si od Seamuse jeden časopis a uprostřed noci, když všichni spali, ho otevřel a začal se sebe dotýkat. A když poprvé pocítil tu vlnu nepředstavitelného potěšení, které zachvátilo celé jeho tělo, pomyslel si, že asi brzy umře štěstím. Po patnácti minutách se udělal znova. Byl tak nadšený, že mu stačilo jen pár tahů, aby se udělal. Brzy se naučil zakrýt stopy svého vzrušení. Strávil polovinu prázdnin obklopený časopisy, a když v pátém ročníku nastoupil do Bradavic, rozhodl se to samé zkusit naživo. Ale jeho stydlivost k děvčatům mu zkazila všechny plány. Nemohl si pomoct, nedokázal s nimi mluvit. Cho se mu opravdu líbila. Alespoň přinejmenším tehdy to tak bylo. I když ho obcující dvojice na obrázcích začali čím dál méně vzrušovat, snažil se pokračovat, zvlášť když poslouchal o všech těch prázdninových ‚příhodách‘ Deana a Seamuse.
Jediné, čemu se mu podařilo dosáhnout, byl polibek od Cho. Který se ukázal jako úplný propadák. Vždycky si myslel, že ucítí ten samí žár, který ho zaléval, když se sám sebe dotýkal, představoval si vzdychající páry, a hlavně jak si muži užívali se svými partnerkami. A nevěděl proč, ale hlavně ti muži vždy upoutali jeho pozornost. Jejich hladká hruď, chloupky táhnoucí se od pupíku dolů, jejich masivní, stojící penisy a kulatá, měkká varlata…
Nakonec to došlo k tomu, že masturboval jedině nad obrazem muže před očima a jen tak se dokázal vzrušit. Byl více a více vyděšený, zvlášť když jeho přátele fascinovali kulaté hýždě a prsa žen. A měl podezření, že o tom radši neměl nikomu říkat.
Stále předstíral, že se mu líbila děvčata, a dokonce se i sám sebe pokusil přesvědčit, že je to pravda. Že to bylo jen chvilkové, že ho to brzy přejde. Ale po smrti Siriuse na všechno zapomněl. Jak na ženy, tak i na muže. Během prázdnin byl v tak těžkém psychickém stavu, že na ně nedokázal myslet ani vteřinu. A to mu vyhovovalo. Návrat do Bradavic mu trochu zvedl náladu. Začátek školního roku přešel nezvykle rychle a v Harryho mysli se ani jednou neobjevily myšlenky na nahé muže.
Dokud mu Snape nepřikázal vypít lektvar Desiderium Intimum.
A pak se všechno zhroutilo. Harry už věděl, že to, co cítil, bylo skutečné. A nedokázal s tím bojovat. Už ne.
A tak to vzdal.
A teď přespával ve Snapeově ložnici. A miloval se s ním. Cítil se šťastně. A chtěl, aby to tak zůstalo.
Přetočil se na bok a usmál se.
Hodiny ve společenské místnosti odbily k večeři.
*****
Harry se opět převalil na posteli. Nemohl usnout. Obklopovala ho nezvyklá prázdnota a ticho. Neslyšel Ronovo pochrupkávání ani nespokojený Nevillův dech.
Byl úplně sám. A přesto, že ho celý den nikdo neobtěžoval, cítil se teď špatně.
A stýskalo se mu. Nedokázal se zbavit myšlenek na Severuse. Chyběla mu jeho vůně a dotyk. Stulil se do klubíčka a představoval si, že polštář, který objímá, je Severusova paže.
Ale to nepomáhalo. V temnotě se rodil strach, sápal se po něm svými úponky a on byl sám a nedokázal se jim bránit. Nechtěl, aby se mu zdálo to samé, jako minulou noc, a tak před spaním vypil dva lektvary Bezesného spánku.
Severus se objevil na večeři a Harry cítil nepopsatelnou radost, když se na něj mohl podívat, i když je dělilo několik metrů dřevěného stolu. A tak moc toužil po tom dělat to, co předešlou noc, chtěl k němu prostě jít po večeři. Ale muž se na něho ani jednou nepodíval, jako by takovou možnost ani nezvažoval a tak se Harry prostě vrátil na kolej a lehl si na studenou postel.
Ale teď toho rozhodnutí litoval.
Vytáhl zpod polštáře zelený kámen a chvíli se na něj díval.
Věděl, jakou odpověď by dostal, jestli by se Severuse zeptal, zda by k němu na noc mohl přijít.
„Samozřejmě, že ne, ty hloupý kluku!“ by byla pravděpodobně nejvíce eufemistická odpověď.
Harry si povzdechl a schoval kámen pod polštář. Podíval se na temný strop a rozhodl se.
Možná by bylo lepší prostě k němu přímo jít? A když už tam bude, Snape ho možná nepošle pryč. Byla to velmi optimistická myšlenka, ale rozhodl se jí v sobě udržet, nebo by se nikdy neodvážil.
Vyklouzl z postele v pyžamu, obul si boty, vytáhl z kufru plášť a pobertův plánek, a po kontrole zda je Severus ve svých komnatách, se vydal na dlouhou cestu z věže do sklepení. Naštěstí během prázdnin Filch zredukoval svoje hlídání na minimum a Harry neměl žádný problém dostat se dolů.
Zastavil se před dubovými dveřmi a zhluboka se nadechnul, pak zvedl ruku, aby zaklepal, ale než to stačil udělat, dveře se otevřely a pustily ho dál.
Kdyby ho Snape nechtěl vidět, zrušil by přeci kouzlo, které dokázalo Harryho poznat a volně ho pustilo do kabinetu, ne?
Nebelvír pocítil v břiše teplo a usmál se, než se zastavil před dveřmi do komnat Mistra Lektvarů. Stáhl ze sebe plášť a několikrát se nadechl, aby si dodal sebedůvěru.
Ale koneckonců přišel až sem. Nemůže se teď vrátit.
Zvedl ruku a zaklepal.
V tichu, které nastalo, se zdálo jeho bijící srdce nezvykle hlasité.
A pak uslyšel skřípění otevíraných dveří a v dáli zvuk kroků. Zadržel dech, když uviděl pohybující se kliku. Bylo příliš pozdě na to, aby utekl. Jen doufal, že ho Snape nezabije.
Dveře se otevřely a Harry uviděl Severuse v dlouhém černém pyžamu. Mužovy oči se přimhouřily, když spatřil Harryho, který ze sebe, pod tím tvrdým, nepříjemným pohledem nedokázal vydat ani hlásku. Uhnul pohledem a zíral do černé zdi vedle mužovy siluety.
„Promiň, že jsem přišel uprostřed noci,“ vypálil nakonec, když se jeho jazyk konečně odlepil od patra. „ale nemohl jsem usnout a… a stýskalo se mi… a… mohl bych s tebou strávit ještě jednu noc? Nechci být sám. Prosím.“
Chvíli bylo ticho, a Harry nevěděl, jestli je hlasitější jeho bijící srdce nebo jeho zrychlený dech. Severus nic neřekl. Vpaloval do něj svůj zamračený pohled, jakoby hluboce přemýšlel o odpovědi.
Ticho se prodlužovalo. A Harry pomalu ztrácel naději.
Věděl, že to bylo hloupé, že sem neměl chodit uprostřed noci. Měl by se otočit a odejít, a ne se mu zase vnutit do ložnice.
A ve chvíli, kdy se rozhodl, Severus se pohnul. Harry se na něj podíval a viděl, jak se Snape beze slova odsunul od dveří a otevřel je ve vítaném gestu.
Harryho srdce zpívalo. Na poslední chvíli zadržel hloupý výraz, který se mu snažil probojovat na ústa. Dovolil si jen lehký úsměv, když přešel práh, a cítil se, jako by se právě vrátil domů.
Odložil plášť na jedno křeslo a bez čekání na mužovo pozvání zamířil do ložnice. Chtěl prostě být v jeho posteli co nejdříve. V té černé posteli, vonící po Severusovi.
V místnosti panovala tma, jediným světlem bylo to, které padalo otevřenými dveřmi z obýváku. Harry si sundal brýle a odložil je na noční stolek, pak vklouzl pod peřinu a položil se na samý okraj lůžka a čekal na Snapea. Dokonce se ho nemusí ani dotýkat. Chtěl prostě jen cítit jeho přítomnost. To mu stačilo. Skutečnost, že tu mohl zůstat, ho naplňovala radostí.
Uslyšel kroky a tiché zavírání dveří. A po chvíli se matrace vedle něho prohnula. Když se Severus konečně uložil a přikryl, v místnosti padlo ticho.
Harry měl pocit, že v tom jednotném tichu každý šelest zní tak hlasitě jako výbuch petardy, proto se neodvážil ani pohnout. Ležel na boku, snažil se nedýchat a poslouchal Severusův klidný dech.
Ale nakonec to už nemohl vydržet. Co nejopatrněji, jak jen dokázal, se převalil na druhý bok a obrátil se k muži. Neviděl ho. V ložnici byla hustá temnota, která by se dala krájet na plátky.
Ale přál si něco říct. Posunul ruku do temnoty a nalezl Severusovu dlaň spočívající na posteli. Pohladil ji. Jemně, stěží se dotkl kůže.
„Děkuju,“ zašeptal, nedokázal pochopit, proč jeho hlas zněl tak ochraptěle.
Severus neodpověděl. Místo toho chytil jeho ruku a jemně ji stiskl.
Harry zadržel dech a cítil v hrudi rozpínající se teplo. Nesnažil se ruku odtáhnout. Věděl, že tohle byl druh objetí, který může trvat dlouho. Klidně i celou noc.