Harry se probudil v nezvykle dobré náladě, navzdory skutečnosti, že usnul teprve někdy nad ránem, když už se pomalu rozjasňovalo. Dokonce i kovová pachuť v jeho ústech, jazyk přilepený na patře a bodavá bolest hlavy mu nemohla zkazit náladu. A vůbec se necítil unavený. No, možná trochu… Nezáleželo na tom, že se pod ním podlomily nohy, když vstal, a dostal závrať, až se musel posadit na postel, aby nespadl. Naplňovala ho radostná energie a příjemné vzrušení. Po tom, co se včera stalo, mu následných deset dnů vánočních prázdnin přišlo ještě lepších než předtím. Musí, musí se ujistit, aby měl co nejvíc času, který by mohl strávit se Severusem. I kdyby celou dobu musel sedět v koutě a jen se na něj dívat. To by mu stačilo.
Přeplněn energií vyskočil z postele a po pár chvějících se krocích, aniž by čekal na Rona nebo na Nevilla, se vysprchoval, a seběhl dolů na snídani. Severus tam nebyl. Och, chtěl ho tak moc vidět! Ale možná že bylo dobře, že tam nebyl. Nemohl by si pomoct, aby se na něho neusmál a to by vypadalo podezřele.
Všechno bylo v pořádku, přinejmenším jeho mysl naplněná endorfiny mu to tvrdila, dokud se nepodíval na tučné smažené klobásy a míchaná vejce se slaninou.
Náhle věděl, proč se cítil tak zle, a k překvapení několika studentů, kteří přišli na snídani stejně brzy jako on, vyběhl z Velké síně k nejbližším záchodům. Po hodině strávené na jednom ze záchodků si umyl obličej vodou a zamířil zpátky. Ron a Hermiona už seděli u stolu a oba vypadali trochu nemocně, ale nepřekáželo jim to v tom, aby se k sobě mačkali a stěží si všímali okolí. Usmívali se jeden na druhého, střídavě červenali a něco si šeptali. Harry se ani nepokusil poslouchat. Sám byl zaujatý myšlenkami na to, jak ho Snape objímal a dotýkal se jeho obličeje. A díval se na něj takovým způsobem, jako by mu chtěl říct něco vážného, ale nemohl to ze sebe dostat.
O čem neměl ponětí? O čem by jen nemohl mít ponětí? Ta myšlenka mu dělala pokoj.
Bál se tu větu dokončit. Snažil se, ale všechno se zdálo být příliš triviální, příliš... nepravděpodobné. Znělo to tak tajemně. Nedokázal zabránit naději, kterou cítil ve svém srdci. Nechtěl přemýšlet o tom, jak měla ta věta skončit. Protože by to mohlo být cosi, co nechtěl slyšet… Ale na druhou stranu, nedokázal nad tím přestat přemýšlet. Zvědavost byla silnější než strach.
Jeho snění přerušil záblesk duhových vlasů. Harry otočil hlavu a spatřil vcházet do Velkého Sálu Tonksovou. Její vlasy se leskly všemi barvami. Studenti otáčeli hlavy a prohlíželi si jí s mlčenlivostí. Harry se rychle podíval na Lunu, ale jeho kamarádka nebyla na snídani. To bylo nezvykle divné. Ačkoliv v případě Luny to slovo nebylo adekvátní, vzhledem k tomu, že všechno co s ní bylo spojeno, bylo ‚divné‘. A tak nějak… neskutečné.
Jako to, co včera v noci viděl v kůlně za Prasečí hlavou. Jeho představivost ho okamžitě zahrnula obrazy Luny a Tonksové v objetí, přitisknutých k sobě, líbajících se, dotýkajících se a dělajících všechny ty věci… Pořád přemýšlel, jestli se to opravdu stalo, nebo byl tenhle obraz jen projekcí jeho alkoholem zamlžené mysli. Ale ne, bylo to příliš reálné… Stále měl v uších zvuk těžkého dechu Luny a parfém smíchaný se závanem teplého vzduchu, který ho zasáhl do obličeje, když fascinovaně sledoval, co se odehrávalo v kůlně. Ano, bylo to absolutně a bezpochyby skutečné.
Stejně tak skutečné, jako usmívající se, zářící žena – jeho profesorka – která si sedla k učitelskému stolu, a jakoby se nic nestalo, začala konverzaci s ostatními členy sboru. Bylo tak divné, že to tajemství zná. Cítila se Luna stejným způsobem, když věděla o Harrym a o Snapeovi? Co si o tom mohla myslet? Možná, že si nemyslela nic, možná, že to pro ni bylo naprosto normální, a akceptovala to, že Harry byl s o tolik starším mužem? Možná rozuměla věcem, které nejsou zřejmé. Protože Hermiona, i přes to, že byla tak inteligentní, to nedokázala vidět a rozumět tomu?
To bylo fascinující a Harry na to nedokázal najít vysvětlení. Předpokládal jen, že Luna by akceptovala úplně všechno, i kdyby se scházel s nějakým zvířetem. To bylo v jistém způsobu… uklidňující. Že může mít vždy někoho, s kým si bude moct o všem promluvit. Ne, že by měl takový záměr, anebo že by to potřeboval. Ale bylo dobré vědět, že to tak je. Že?
*****
Celé dopoledne a část odpoledne neměl chvíli pro sebe, protože pomáhal Ronovi se sbalit a musel se rozloučit s každým z odjíždějících přátel. Ginny se smála jeho včerejším tanečním výkonům, a Neville se červenal při každé zmínce o Anastasii. Těsně před odjezdem dal Harry dárek Ronovi, Hermioně a Ginny a poslal po příteli přání celé rodině Weasleyových. Ron byl nadšený z krabice plné sladkostí z Medového ráje a Hermiona mu vlepila polibek na tvář a poděkovala mu za novou sadu učebnic o starověkých runách. Od Rona dostal knihu o pokročilých manévrovacích technikách ve Famfrpálu (to ho vůbec nepřekvapilo) a od Hermiony dostal nové pero měnící se z duhového (cítil se trapně, když se změnilo na konkrétní odstín černé). Ginny mu dala kravatu s černo-červenými pruhy, která v závislosti na jeho náladě získala buď červenější, nebo černější barvu. Úplná deprese znamenala absolutní čerň. A červená…
„…no, to zjistíš sám,“ lstivě se usmála, mrkla na něj, zamávala mu a spěchala k čekajícím Gregovi. Harry se rozloučil se svými přáteli a slíbil, že jim napíše hned po Vánocích, a zamával jim, když zmizeli v černém kočáru.
Zůstaly mu ještě dva dárky – pro Hagrida a pro Lunu, ale nikde kamarádku neviděl. No, tak jí pošle sovu. Ale bylo to trochu divné, že mu nepřišla popřát. To jí nebylo podobné. Hagridovi zamýšlel dát dárek, až ho půjde navštívit o svátcích. Slíbil, že to udělá a slovo neporuší.
Po několika minutách, když už všechny kočáry odjely, a v hradě padlo ticho, Harry se otočil a vstoupil do Hlavní haly. Rozhlédl se po opuštěném hradě a zhluboka se nadechl, užívajíc si panující klid kolem. Byl sám. No, nepočítal učitele, pár studentů, kteří tak jako on, zůstali na Vánoce, celý zástup duchů a množství domácích skřítků. No, skoro sám. Ale měl celé vánoční prázdniny (přesněji deset dní), aby je strávil se Severusem, u Severuse a pod Severusem. No, možná i na Severusovi. Usmál se a vydal se do společenské místnosti. Měl ještě zbytek odpoledne pro sebe, nikým nerušený, takže si mohl dělat, co chce, a co si plánoval od včerejška. Což znamenalo ‚doplnit‘ dárek pro Severuse o zvuk nebo slovo. Ale protože už před ním jako dárek k jeho narozeninám masturboval, nemělo by to být tak těžké. Alespoň v to doufal.
***
Harry se, už asi po desáté, ústy přiblížil k figurce ukryté v dlaních, a zašeptal:
„Dárek pro mě.“
Tentokrát už se nečervenal, když se z figurky ozvalo jeho dlouhé, těžké zasténání a rychlý dech. Na začátku, těsně po nahrání, když si to poprvé poslechl, měl pocit, že je jeho tvář tak rudá, že se odpaří. Bylo divné poslouchat svoje vlastní steny, které vydával během masturbace. Divné, ale tak nějak… vzrušující. Začínal chápat, proč se to Snapeovi tolik líbilo. A teď ho bude moct poslouchat. A možná, že dokonce… ne, nemysli na to, o čem chceš přemýšlet, nebo se vzrušíš. Znova.
Steny a dýchání už dosáhly nejvyšší úrovně, a změnily se v chraplavé výkřiky. Harry si olízl ret, zavřel oči a vzpomněl si přesně na ten pocit, když už byl skoro…
Ano, teď. Dlouhý, chraplavý výkřik. Tak, jakoby umíral potěšením a nedostatkem dechu se snažil říct světu, jak mu je úžasně. Dokonce ani nevěděl, že tak zní… jeho penis se ozval, ale Harry mu přikázal, aby klidně ležel. Poněvadž teď, teď, po tom zrychleném dýchání, sténání a lapání po dechu, teď mělo přijít to nejdůležitější…
Těžký, chraplavý, ale dobře slyšitelný šepot:
„Dobrou noc, Severusi…“
Usmál se. Výborná práce. Ha, až se Severus podívá…! Harry vzal malou zelenou krabičku se stříbrnými vločkami a opatrně položil figurku na saténový potah dovnitř. Zavřel ji a pomocí magie jí ovázal stříbrnou stuhou. Natáhl se kartičce a vyrytým obrázkem lva a hada. Opatrně ji rozevřel a podíval se na text uvnitř. Dlouho přemýšlel nad tím, co napíše. Vše, co ho napadlo, bylo sentimentální, nebo příliš děsivé, nebo prostě hloupé.
‚Chci být s tebou‘, ‚Budeš navždy v mém srdci‘, ‚Nemůžu bez tebe žít‘… ne, ne a ještě jednou ne! Všechno bylo na nic. Potřeboval něco, něco… Potřeboval něco, co doopravdy cítí.
Na konec, po hodině či dvou intenzivního zírání na papír, se objevila hlava lva a hada, vzájemně propletených, sloučených v jedno… vzal pero a napsal to, co plynulo přímo z jeho srdce.
*****
Když se následný den vzbudil, slunce již bylo vysoko na obloze. Byl tak unavený z předchozí bezesné noci, že teď, když tu nebyl nikdo, kdo by ho vzbudil, spal tolik, co jen mohl. A zaspal snídani. Naštěstí se tu zřejmě stavil jeden z domácích skřítků a nechal mu na nočním stolku pár toustů. Jeho nálada byla ještě lepší než včera. Protože dnes byl ten den, na který tak dlouho čekal. Dnes… stráví Vánoce se Snapem!
Hned po zkonzumování jídla, si připomněl, že zapomněl napsat dopis Lupinovi. Měl teď už dost času. Vzal pero a pergamen a napsal několik typických slov, že je všechno v pořádku, že se dobře učí, a Brumbál ho sleduje jako oko v hlavě. A tehdy dostal ten nápad. Ředitel před ním tajil některá fakta, ale možná že Lupin… možná, že mu řekne víc o tom, co se venku děje? Je přece členem Fénixova Řádu. Určitě ví víc, než jen to, co mu řekl Brumbál. Ještě chvíli přemýšlel, a pak se rozhodl přidat několik otázek, které vypadaly co nejvíc nevinně, aby si Lupin nemyslel, že od něho Harry chce vyzvědět nějaké tajné informace. ‚Zajímalo by mě, jak ti jde tvá práce pro Řád? Je všechno v pořádku? Slyšel jsem podivné zvěsti. Zřejmě Voldemort sílí, víš o tom něco? Měli bychom se připravit na konfrontaci?‘ a několik dalších v podobném stylu, vkládajíc mezi ně obyčejný život v Bradavicích.
Spokojen s výsledkem, zapečetil obálku a vydal se do sovince. Hedvika byla neobvykle nadšená z možnosti dostat se z hradu a vystřelila z okna hned, jakmile jí připevnil obálku, a Harry jí nemusel ani slibovat soví pochoutky.
Několik hodin strávil na koleji, polehával a četl knihu, kterou mu dal Ron. Nikdo ho nerušil. I když věděl, že několik studentů v Bradavicích zůstalo na Vánoce, aby byl upřímný, nezajímalo ho to. Konečně měl klid a mohl odpočívat. Byla pravda, že ho čekala hromada domácích úkolů, které jim učitelé neváhali zadat poslední den školy, ale pro teď se rozhodl, že se o ně nebude starat. Teď měl mnohem důležitější věci. Například Snapea.
Na oběd se však rozhodl sejít dolů, aby se profesoři případně nezačali divit, kam se poděl jejich zlatý chlapec. A když překročil práh Velké Síně, byl zaskočený. Neviděl Snapea, to nebylo překvapení. U učitelského stolu, ke kterému zasedli všichni studenti, co zůstali v Bradavicích a profesoři, seděla Luna a Tonksová. Naproti sobě. A vedle nich pět mladých zmijozelů, čtyři mrzimorové v různém věku a dva havraspárští vypadající na prvňáky. Z nebelvíru tu nebyl nikdo. Harry zamrkal a zamířil na konec sálu. Brumbál ho přivítal zdvořilým přikývnutím a Luna se na něj zářivě usmála. Harry se posadil mezi havraspárce a mrzimora a zdvořile pozdravil každého z učitelů. Kromě Tonksové, Brumbála a profesorky McGonagallové zůstala profesorka Prýtová, Sinistrová, Hagrid a profesor Kratiknot. A Snape.
Takže Luna a Tonksová měly ten samí plán, jako Harry a Snape. Aspoň to tak vypadalo. Zvlášť, když se na sebe tak usmívaly. Harry se kousl do tváře a nabral si brambory s česnekovou omáčkou.
Moc nemluvili. Brumbál vyprávěl cosi profesorce Prýtové, a Hagrid se celou dobu neustále usmíval na Harryho a ptal se ho, kdy ho navštíví. Harry slíbil, že následující den. Plánoval k němu jít později, ale mohl čekat, že to nemůže odkládat, aby se poloobr neurazil, když by ho uviděl.
Luna se moc neozývala. Rozhlížela se okolo zasněným pohledem a řekla Harrymu, že vypadá velmi radostně a nadšeně. Jako by něco očekával.
Bylo pošetilé předstírat, že tomu tak není, protože věděl, že ať vymyslí jakoukoliv výmluvu, Luna mu jí neuvěří. Protože znala pravdu. Proto přikývl a pomalu roztáhl ústa v úsměvu.
„Zlom si nohu,“ odpověděla radostně a Harry měl na několik minut problémy s dýcháním, když se začal dusit bramborou. Nakonec, díky pomoci madam Pomfreyové, která přiběhla a udeřila ho do zad, se mu podařilo chytit dech.
Luna se na něj vystrašeně dívala.
„Promiň, jestli jsem řekla něco špatně, Harry. Několikrát jsem to slyšela, jak si to moji vzdálení mudlovští příbuzní přejí, když na něco čekají. Ale bylo mi jasné, že nemluvili o nohách, přeci by nikdo nechtěl mít zlomené nohy, protože je to velmi bolestivé. A pak, když se bavili sjížděním po zábradlí a nejmladší z nich náhle začal křičet jako blázen a podivně pištivým hlasem řekl mojí tetě, že si ‚poranil svoje přirození‘, pomyslela jsem si, že je to asi ještě bolestivější, než zlomit si obě nohy. Bylo to jasné, protože ležel na podlaze a svíjel se. Tak jsem si myslela, že je lepší si to přát. I když jednou, když jsem popřála zlomení nohy své tetě, když se chystala jít k mudlovskému lékaři s revmatem, nebo s něčím takovým, začala na mě křičet.“ Zakončila Luna a hluboce se nadechla, podívala se na Harryho, který jí věnoval nervózní úsměv a v duchu si pomyslel, že Luna je skvělá přítelkyně, ale pokud by s ní měl vztah, asi by musel každý den užívat lektvary, které by alespoň částečně otupily jeho smysl pro realitu. Nebo by začal brát drogy.
Při pohledu na Lunu a Tonksovou, které po sobě vrhaly kradmé pohledy, si na něco vzpomněl. Snape řekl, že nahlásí Tonksovou. Ale zdálo se, že mezi Nymfadorou a ředitelem bylo všechno v pořádku. Brumbál jí pochválil barvu vlasů a vyjádřil naději, že je Tonksová v Bradavicích šťastná. Jen jednou získala nervózní výraz, když se zeptal, jaká byla oslava, ale všichni, kteří na ní byli, včetně Harryho, ho ujistili, že byla opravdu skvělá, a že se nemůžou dočkat další.
Co to znamenalo, že to Snape vzdal? Ne, to nebyl jeho styl. Možná se prostě rozhodl počkat a udělat to až po Vánocích? Pro Harryho? Možná. Ta myšlenka ho hryzala, i když dokončil večeři s úsměvem na tváři a velmi dobrou náladou.
Po jídle, aniž by se na někoho podíval nebo s někým mluvil, se rychle vrátil na kolej. Byl příliš rozrušený. Nyní už jen přemýšlel o vánoční večeři a o tom, co se stane po ní. A nepochyboval, že se něco stane.
Jakmile si lehl na postel, pocítil v kapse teplo. Vytáhl kámen a jeho srdce začalo bít o něco rychleji. Četl zprávu:
Teď už Harryho srdce zrychlilo tak, že měl pár minut potíže ho uklidnit. Byl tak zatraceně vzrušený, že chvíli jen chodil dokola po místnosti, nevěděl, co má teď dělat, ani v jakém pořadí to udělat a zda to vůbec dělat.
Po krátké úvaze se rozhodl provést svůj ‚mazaný‘ plán. Přemýšlel o tom už dřív, ale trochu se toho obával. Ale co, koneckonců stráví Vánoce se Severusem, musí do těch mrazivých komnat vstoupit svátečně naladěný. Zavolal skřítka a požádal ho o dostatečné množství řetězů, světýlek a nějaký vánoční stromek, protože chtěl ‚ozdobit ještě trochu svojí kolej‘. Skřítek jako obvykle, projevil přehnané nadšení a přinesl mu pytel plný různých vánočních ozdob. Harry strávil několik minut výběrem vhodné barvy z množství girland a řetězů. Zaměřil se na zelenou a stříbrnou. A červenou. Musel tam vpravit trochu svojí osobnosti. Všechno schoval do malého sáčku, pak se vkradl ze své koleje v neviditelném plášti a ukryl ho za sochu ghůla, který se nacházel vedle schodů vedoucích do sklepení, pak se rychle vrátil nahoru. Vezme ho, až půjde ke Snapeovi.
Do večeře zbývalo několik hodin. Bylo by vážně hloupé začít se připravovat už teď. Ale Harry ve svém současném stavu nepřemýšlel příliš racionálně. Nejprve vytáhl zpod postele svůj kufr, vyndal z něj novou, červenou košili a černou kravatu. Byly zmačkané a tak na ně použil vyžehlovací kouzlo. S kalhoty to už nešlo tak lehce. Věděl jak opravit díry, ale zpravení roztrhaných a krvavých kalhot už nebylo tak jednoduché a strávil několik dlouhých minut procházením učebnice kouzel. Po nějaké době, kdy nejprve obarvil kalhoty na fialovo, následně je zmenšil a přebarvil na černou, byl už s výsledkem spokojen a kalhoty byly opravené a čisté. Bylo by to rychlejší, kdyby jediná věc, na kterou myslel, nebyl Snape. Nedokázal se soustředit a tak si našel jednoduché kouzlo na uvázání kravaty. Po povinné sprše se oblékl, zmenšil dárek pro Severuse, aby se mu vešel do kapsy, a pak stál před zrcadlem, a marně se snažil upravit své vlasy. Hodiny ve společenské místnosti odbily osmou hodinu.
Sakra! Večeře začínala o hodinu dřív než normálně! Úplně na to zapomněl! Rychle si uhladil vlasy, nebo se aspoň pokusil, rozhlédl se, jestli něco nezapomněl a pak se, s rychle bijícím srdcem, rozběhl do Hlavní haly. Když vstoupil do Velké Síně, všichni už seděli u stolu.
No paráda, přišel jako poslední!
Ale když přišel blíž, jeho srdce se zbláznilo ještě víc. Jediné volné místo, které zůstalo, bylo… přímo naproti Mistrovi Lektvarů. Chvíli, když si sedal k dlouhému stolu, nemohl uvěřit svému štěstí, ale pak pochopil. Prostě žádný ze studentů nechtěl sedět tváří v tvář svému nenáviděnému profesorovi. Dokonce i mladí zmijozelové seděli na druhém konci stolu. A dalším překvapením bylo, že vedle volného místa… seděla Luna, která se na něj otočila a usmála se. Když si Harry sedal, konečně se mohl podívat na Snapea. Muž seděl s mírně skloněnou hlavou a se zkřiveným nešťastným výrazem.
Bylo to divné, ale Harry pocítil náhlý příval vděčnosti. Muž vylezl ze svého chladného, temného sklepení a seděl v záři vánočních světýlek a vedle Brumbála ve fialovém hábitu. Brumbál, který právě přerušil rozhovor s profesorkou McGonagallovou, která seděla napravo od něj, se na Harryho usmál.
„Harry, drahý chlapče, čekali jsme na tebe,“ řekl žoviálně.
„Omlouvám se,“ zamumlal chlapec. „Zapomněl jsem, že...“
„Och, to je v pořádku,“ mávl ředitel rukou. „Nejdůležitější je, že jsi dorazil. Vyprávěl jsem vám, jak se kdysi jeden ze studentů ztratil na chodbách a nemohli jsme ho nalézt? Objevil se až po třech dnech v podkroví Astronomické věže. Nedokázal vysvětlit, jak se tam ocitl. Pravděpodobně natrefil na jedno z těch přemisťovacích zrcadel, které se občas v hradě objevují. Žádné z nich se mi ještě nepodařilo chytit a to jsem se už snažil… téměř půl života.“ Brumbál vypadal o něco méně unaveněji, než obvykle a mnohem veseleji. Buď se jeho mysl začala věkem zjednodušovat, nebo to bylo vánočními svátky, které ho ovlivnily. Všichni věděli, že Vánoce jsou kouzelné období.
Harry se zdvořile usmál a posadil se vedle Luny, ale než se na Snapea podruhé podíval, dívka se k němu naklonila a zašeptala:
„Držela jsem ti místo, Harry.“
Chlapec pocítil, jak se mu na tvářích objevuje ruměnec. Vymáčkl ze sebe poděkování a podíval se na Severuse, který zvedl hlavu ve stejnou chvíli a podíval se na něj. Jeho tvář zůstala stejná, ale Harry to uviděl. Jasný, rychlý a velmi silný záblesk v černých očích. Dokázal číst takové signály už bez chyby. Nicméně to způsobilo, že se teplo uvnitř jeho nitra rozhořelo a jeho tváře nabraly intenzivnější barvu.
Když to Severus postřehl, zamračil se a Harry rychle sklonil hlavu, přikazujíc si se uklidnit. Ale snadno se to řeklo ‚uklidni se‘, když byl Severus jen metr od něj. A pak si uvědomil, že pod stolem jsou si ještě blíž. A kdyby se pokusil, mohl by se dotknout jeho nohy…
Ne, ne. Ne! Ne teď! Je to nebezpečné.
Ale, zatraceně, byl tak blízko…
Harry se v mysli pokáral a celou svou vůlí se přinutil sedět klidně.
„Pottere, chováte se jako granát před výbuchem,“ řekl tiše Snape a zíral na něj přes zamračené obočí. „Jestli vás moje přítomnost natolik vyvádí z rovnováhy, možná byste si s někým chtěl vyměnit místo? Bylo by to bezpečnější… pro vás.“ Dokončil Mistr Lektvarů, ačkoliv pauza před koncem věty naznačovala, že zamýšlel říct něco úplně jiného.
Harry se naježil. Chtěl sedět proti Severusovi! Nedostane ho odsud, jen proto, že si Snape myslí, že se nedokáže ovládat. Věděl, že je trochu vynervovaný, ale potřeboval jen trochu času, aby se uklidnil.
„Děkuji, profesore,“ odpověděl klidně, „Ale je mi dobře, tam kde jsem. Můžu vás ujistit, že nehodlám vybouchnout, jestliže to vy neuděláte první.“
Po těchto slovech se v očích muže cosi zablýsklo a Harry se v duchu zasmál.
První kolo proběhlo. A vypadalo to, že Harry získal bod.
„Och, ujišťuji vás, Pottere, že to se dřív změním v zatraceného třaskavce a vrazím do vás výbušný roh,“ vycedil Snape a probodl Harryho temným, ale jednoznačně divně se blýskajícím pohledem. A Harry pocítil, jak se mu cosi převrátilo v žaludku, když si vzpomněl na třaskavčí roh.
To, to se právě vlastně Snape přiznal, že on…? A to…?
Harry zamrkal a snažil se vzpamatovat ze šoku.
No dobrá, řekněme, že je to remíza.
Když si Harry připravoval nějakou odpověď, Brumbál vstal a všechny rozmluvy u stolu hned utichly.
„Jsem rád, že jsme se tu všichni sešli. Doufám, že tyto svátky pro nás budou šťastné a přinesou sebou naději, která je v těchto náročných dnech tak potřebná. Přeji vám všem vytrvalost a odvahu na některých životních cestách, plných překážek a obtížných voleb, ale vězte, že vždy naleznete cestu, když se vydáte za světlem lásky. Přeji vám také, aby tyto Vánoce ve vašem životě něco změnily, abyste je prožily v radosti a s úsměvem na tváři.“ Brumbál se podíval směrem k zamračenému Snapeovi. „A doufám, že se tu sejdeme i další rok, bez ohledu na to, co se mezitím stane.“ Harry se podíval naproti na Snapea a spatřil, jak muž odvrátil hlavu a zamračil se, dívajíc se na svíčku, která hořela ve stříbrném svícnu. „A teď už to stačí, protože jste pravděpodobně všichni stejně hladoví, jako já. Veselé Vánoce, plná břicha a dobrou zábavu!“
Všichni zatleskali, včetně Harryho. Mistr Lektvarů zatleskal dvakrát, přejel Harryho obličej pohledem a pak se rychle přesunul zpátky k plamenu svíčky.
To bylo… divné, pomyslel si Harry, ale byl rychle vtažen do víru smíchu a nadšení, kterým překypovali všichni kolem něho. Na stole se objevily talíře s různými lahůdkami a začaly kolovat z rukou do rukou, podobně jako šepot a rozhovory. Harry ani neměl čas o Snapeovi přemýšlet, který se jako jediný nepodílel na sborové radosti.
„Jsem ráda, že jsem zůstala, a ty Harry?“ zeptala se Luna, nakládajíc si celý talíř houbového kuby. „Netušila jsem, že Vánoce v Bradavicích můžou být tak hezké.“
„Taky jsem rád,“ řekl Harry a koutkem oka se podíval na Severuse nakloněného nad svým talířem. Bylo to zvláštní. Sedět tak blízko něho, až téměř cítil jeho vůni, ale nemohl se ho dotknout, ani se na něj příliš dlouho dívat, aniž by to bylo nápadné. Ale sama jeho přítomnost, tak zatraceně blízká, stačila k tomu, aby mu vyskočila husí kůže, zvláště když se jejich nohy o sebe několikrát pod stolem otřely a Harry musel zadržet dech, aby nevzdychl, anebo se neusmíval tím divným zasněným úsměvem, který tak nesnášel.
„Vidím,“ usmála se Luna a vložila si do úst lžíci kuby, než se na ni Harry stačil rozhořčeně podívat. Když polkla, na její tváři se objevil výraz blaženosti a Harry v žaludku ucítil bodnutí, když si vzpomněl, kdy a kde naposledy takový výraz viděl. „Něco se stalo?“ zeptala se, dívajíc se na něho a zamračila se.
„Ne,“ zamumlal Harry, naklonil se nad vlastní talíř a celou silou bojoval s červení objevující se na jeho tvářích. Luna se k němu nahnula a zašeptala mu do ucha:
„Moc se mi líbil ředitelům proslov. Ale měla jsem dojem, jako by nám tím chtěl něco říct.“
„Co?“ Harry k ní otočil hlavu a zamračil se. Pamatoval si jedině, jak Brumbál mluvil o tom, co vždycky, že láska zvítězí, nebo něco takového a bla bla bla. Nevěřil tomu. Jak mohla láska přemoci nejmocnějšího čaroděje světa? Je pravda, že ho zachránila, když byl malý. Ale přece Voldemorta neporazila. Mnoho lidí, které zabil, také milovali své blízké, a nezachránilo je to před smrtí. Ne, absolutně tomu nevěřil.
Luna polkla a na chvíli se zamyslela.
„Nevím, jak to říct. Myslím, že mu šlo o to, že nezáleží na tom, jací jsme a co jsme udělali, všechno v našem životě se může změnit, jestliže vpustíme do svého srdce trochu tepla. A i když se z počátku může zdát, že všechno se nám hroutí pod rukama, nakonec nás to teplo udrží naživu a všechno se v dobré obrátí.“
„Skvělé,“ řekl Harry trpce. „Možná pošlu Voldemortovi vánoční přání, aby přemýšlel o svých činech a vydal se cestou světla.“
Netušil, že to řekl tak nahlas. Uvědomil si to až tehdy, když se na něho několik neblíže sedících osob vyčítavě a zaskočeně podívalo. Včetně Snapea. Zmínka o Voldemortovi během vánoční večeře nebyla příliš příjemná.
„Promiňte,“ zamumlal Harry, ale Luna vůbec nevypadal rozrušená.
„Vím, že mi nevěříš,“ řekla tiše. „Ale také vím, že kdyby nebylo to teplo, nebyli bychom tady, a Ty-Víš-Kdo by už dávno ovládl celý svět. A nebylo by tebe. To nás spojuje a posiluje, i když to nevidíš.“
„Vidím to…“ zašeptal, cítíc nepříjemný tlak na hrudi. „Ale to já mám jizvu na čele a to já se před něj jednou postavím a nevím, jak by mi v tu chvíli mohlo teplo pomoct.“ Ten rozhovor se mu nelíbil. Nechtěl o tom mluvit, nechtěl na to myslet. Ne teď, ne dnes. „Promiň, nemůžeme změnit téma?“
Luna na něj chvíli beze slova hleděla, jako by nad něčím přemýšlela a pak se lehce usmála.
„Dobře. Ale kdyby sis někdy chtěl promluvit, nevadí mi to. Táta si semnou často povídal, když věděl, že mě něco trápí a pak mi bylo vždy lépe. Mám pocit, jako by věděl něco líp než já. A tebe vždycky něco trápí, Harry.“
Jak, to, sakra, mohla vědět? Přece nemohl mít všechno napsané ve tváři? Dokonce i Hermiona, která byla zatraceně vnímavá, by mu tohle nikdy neřekla.
Vpíjel pohled na svou pečenou rybu a zamumlal cosi neurčitého v odpověď.
„Harry!“ zahalasil Hagrid, sedící o několik míst na vzdálené straně učitelského stolu. „Jaký byl večírek? V jedné chvíli jsem odpadl a už si nepamatuju, jak to všechno skončilo.“
„Ee…“ odvětil Harry. Jak to mohl vědět? Přece si to sám nepamatoval.
„Velmi zajímavě,“ odpověděla Luna. „Harry se pokoušel vydrápat na vánoční stromek, ale stáhli jsme ho z něj.“
Harry na sobě cítil Severusův tvrdý pohled, leč předstíral, že ho nevidí.
„Hoho, opravdu? Tos jim musel dát zabrat, Harry! Neřikám, že sem byl lepší, ten Aberforthův dryák ti rozpustí mozek. Ještě, že sem neviděl, jak se o to pokoušíš!“ pohrozil mu svým velkým prstem, ale nezvykle přátelským způsobem.
Harry se podíval na Tonksovou. Byla nezdravě zrudlá. Asi si uvědomovala, že trochu přestřelila, když dovolila, aby se všichni opili a vypadalo to, že ji trochu kouše svědomí, ale bylo lepší, že to udělali pod jejím dohledem, než aby takové zážitky vyzkoušeli na vlastní triko. Teď si přinejmenším Harry byl jistý, že už nikdy víc nebude pít alkohol. Dostal dostatečnou lekci.
Pohlédl na Severuse. Muž se posměšně usmíval pod nosem, ale nic neřekl. Vypadal, jako by se nemohl dočkat, až podá řediteli stížnost a podrazí Tonksovou. A líbilo se mu o tom jen přemýšlet.
Na chvíli zvedl hlavu a setkal se s Harryho pohledem. V jeho očích se blýskal triumf. Harry znal ten pohled, ale nemohl nic dělat. Snape slíbil, že nic neřekne o Tonksové a… jedné studentce, ale mohl jí zavařit za to, že se ukázala jako ‚nezodpovědná ignorantka‘. A Harry věděl, že to určitě udělá, a že má pravdu.
Když konverzace změnila téma, Tonksová viditelně ožila. Hagrid je trápil historkami o svých ‚miláčcích‘, a ředitel vzpomínal na dávné časy a vyprávěl jim anekdoty z minulosti, když ještě nebyl hlavou Bradavic. Každý vypadal v neuvěřitelně dobré náladě. Harry zapomněl na předchozí rozhovor s Lunou a pozorně poslouchal, jak Tonksová vyprávěla o zátahu na některé extrémně nebezpečné černokněžníky, kteří používali své praktiky na mudlovské ženy. V určitém okamžiku ji musel ředitel přerušit a požádat, aby nevyprávěla do podrobností popis těchto praktik, protože u stolu seděly děti. Všichni se začali smát. Jen Mistr Lektvarů vypadal celou dobu, jako by spolkl citron. Jako by odsud chtěl utéct. A Harry chtěl utéct s ním. Věděl, že on by byl značněji schopnější ho pobavit a zlepšit mu náladu. A chtěl to udělat co nejdříve.
„Harry, podal bys mi pečivo?“ zeptala se Tonksová a na okamžik přerušila vyprávění.
Harry natáhl ruku, ale Luna byla rychlejší. Zvedla košík s pečivem a nesměle se usmívajíc ho podala Tonksové. Jejich ruce se na zlomek vteřiny dotkly a v té chvíli se Nymfadorininy vlasy trochu rozjasnily. Když by je nikdo pozorně nesledoval, ani by si toho nevšiml, ale Harry je sledoval. A nejen to. Viděl, že se Snape posměšně usmívá a otočil hlavu, vpalujíc pohled do Harryho.
„On to ví!“ proběhlo nebelvírovi hlavou.
No jasně, že to ví, není přece slepý ignorant. Dokázal pozorovat, a protože věděl, koho a z jakého důvodu ho má sledovat, rychle si domyslel to, co se nedalo přehlédnout.
Kdy si to asi domyslel? Musel je podezírat už dlouho. Koneckonců i Harry mezi nimi celý večer viděl spojení. Kruci! Znamená to, že kdyby někdo pozorně sledoval jeho a viděl pohledy, jakým obdarovával Snapea, taky by si to mohl domyslet?
Nervózně se rozhlédl po přísedících u stolu. Ale všichni mezi sebou rozmlouvali, jedli, vyměňovali si úvahy o různých tématech nebo se smáli. Nikdo se na něho nedíval. Na štěstí. Všichni se zdáli být nezvykle živí a spokojení. Všichni kromě Severuse.
Snape vypadal celkově odloučený a odtažitý. Tmavá, zamračená skvrna mezi barevným, živým smíchem. Bylo to možná divné, ale Harry se cítil stejně. Snil o tom, aby všichni zmizeli, aby to už skončilo, a aby už mohl jít do sklepení a… být s ním.
Potřeboval nějaký kontakt. Právě teď. Musel vidět ten záblesk života v černých očích. Záblesk, který, jak se zdálo, jen Harry dokázal vyvolat.
Aniž by si uvědomoval, co dělá, zul si botu a velmi pomalu začal posouvat nohu. Byl vděčný za ten dlouhý, sváteční ubrus, který zakrýval celý stůl.
Předstíral, že jí svoji rybu v těstíčku, a pomalu a ostražitě posouval nohu, očekávajíc že každou chvíli narazí na…
Tady!
Snape zvedl hlavu a překvapeně se na něj podíval, ale rychle si navrátil kontrolu a zaujal chladný výraz na tváři. A Harry, v duchu se usmívající, začal pomalu přesouvat nohu po mužovu lýtku, cítíc tenký materiál kalhot pod prsty. Nedošel nijak daleko, protože mu hrubě nohu odstrčil a srazil ji Harrymu na podlahu. Poté, aniž by se snažil být jemný, mu přišlápl prsty.
Harry sykl a zašklebil se, plivajíc jídlo a dusíc se.
„Nechutný jako vždy,“ zavrčel Snape, vpíjíc do něho pohled, který by všichni ostatní viděli jako výraz znechucení, ale Harry v něm dokonale viděl varování. „Máte tak málo objemná ústa Pottere, že v nich neudržíte ani jídlo?“
Harry cítil, jak se mu na tvářích objevuje ruměnec.
„Raději se přestaňte zaobírat mými ústy, pane, a začněte pracovat se svými,“ odpověděl Harry tiše, a snažil se mluvit tak, aby nikdo přesně neslyšel, co říkal.
Ke své spokojenosti, uviděl záblesk zaskočení v Severusových očích.
„To vás bude stát deset bodů, Pottere,“ zasyčel muž.
„Ale Severusi,“ řekl Brumbál a přerušil rozhovor s profesorkou McGonagallovou. „Nevím, čím tě náš drahý Harry tak vynervoval, ale nemyslíš si, že odebírání bodů v době Vánoc není příliš, jak bych to řekl, vhodné?“
Mistr Lektvarů si odfrkl a odvrátil hlavu.
„To znamená, že je mám nechat rozmetat tento hrad na kusy a nesmím potrestat žádného nesnesitelného umsrkance ztrátou ani jediného bodu?“ zeptal se.
„Och, Severusi, nevím, proč jsi tak jízlivý,“ přerušila ho profesorka McGonagallová. „Koneckonců, máme svátky. Řediteli, nedávno jsem potkala…“ naklonila se k Brumbálovi, aby pokračovala v rozhovoru. Zjevně si řekla, že si nezkazí náladu hádkou se Severusem Snapem.
Harry věděl, že by se měl na Snapea zlobit za odebrání bodů, ale nedokázal to. Cítil se teď ještě více vzrušeně. Och, proč tak moc miloval balancovat na té tenké hranici, zkoušíc jak moc daleko může zajít, než spadne do propasti?
Přisunul se blíže ke stolu, aby měl větší manévrovací pole. Předstíral, že je velice zaujatý svým talířem, rychle zvedl nohu a dotkl se Severusova kolene, bleskově odhadujíc směr, přesunul prsty přes stejno. Cítil mrazení, když se jeho noha přiblížila k mužovu rozkroku, jehož se právě dotkl, a cítil, jak se začíná zahřívat… ale ve stejnou chvíli pocítil, jak Snapeova dlaň lapila jeho nohu a drtila ji v železném stisku. Stiskl zuby a rty, aby zastavil vyjeknutí. Přemýšlel, jak by si nohu uvolnil, ale nemohl to udělat, aniž by riskoval, že udeří kolenem o desku stolu. A hlavně by ho Severus nepustil. Stiskl ještě pevněji, a očividně si užíval hluboké vrásky bolesti, které se objevily na Harryho čele. To už nebylo tak příjemné. Vůbec to nebylo příjemné. Kurva, proč ho musí vždycky provokovat? Věděl, že toho bude litovat, ale nemyslel, že Severus…
V té chvíli mu muž nohu uvolnil a odhodil ji na zem. Harry ostře vyvalil oči, ale než stihl jakýmkoliv způsobem zareagovat, oválo ho jemné zachvění magie. A zjistil, že nemůže pohnout nohou. A nemůže ji odtrhnout od podlahy. A ani druhou.
Podíval se na Severuse a spatřil, že muž, s výrazem triumfu na tváři, vytáhl dlaň zpod stolu, naklonil se nad svým talířem, aby pokračoval ve svém jídlu.
No to snad!
Harry zatáhl nohou jednou, dvakrát, ale nohy se ani nepohnuly, jako by byly přilepené k podlaze trvalým lepícím kouzlem. Upřímně doufal, že to tak nebylo, protože jinak by měl brzy vážné problémy.
Když se večeře blížila ke konci a všichni se zvedli ze svých míst, děkovali za příjemnou společnost a rozešli se do svých komnat, Harry se začal nervovat. Seslané kouzlo nezmizelo. Mistr Lektvarů vstal, věnoval mu uštěpačný pohled a odešel z Velké síně. A Harry musel zůstat.
„Harry, nejdeš?“ zeptala se Luna, dívajíc se na něj překvapeně.
„Co? Ne, já ještě…“ Popadl vidličku a naložil si na talíř porci brambor. „Ještě mám hlad a prostě tu zůstanu a sním… to.“ Několikrát zatáhl nohama, ale ani se nehnuly.
„Jak chceš. Uvidíme se.“ Usmála se, zamávala mu a poskakujíc vyběhla ze sálu. Když všichni už odešli a Harry zůstal sám, začal se vážně znepokojovat. Možná že ho tu Snape nechá celou noc. Měl po večeři jít k němu, a místo…
Plomb!
Nohy se mu s tichým popem odlepily od podlahy. Harry vydechl úlevou. Masíroval si otupělé svaly, obul si boty a lehce utíkajíc, vyšel z Velkého síně. Našel sochu naštvaného ghůla a vytáhl zpoza něho černý váček. Hodil přes sebe neviditelný plášť a pak se odebral do sklepení. V kabinetě si ho sundal, několikrát se zhluboka nadechl, uklidňujíc své rychle bijící srdce a vešel.
„Tvoje chování u večeře bylo absolutně neodpustitelné, Pottere! Máš štěstí, že jsem ti prokázal dost lítosti, a tys tam nezůstal celou noc!“ To byla první slova, kterými ho Severus přivítal.
Ale Harry tuhle tirádu pustil mimo uši a rozhodl se, že mu NIC nezkazí vánoce, a tak se přiblížil k muži a s velkým širokým úsměvem ho přivítal:
„Dobrý večer, Severusi,“ pak se postavil na špičky, objal ho kolem pasu a… políbil ho na koutek úst. Jemně a téměř nepostřehnutelně, ale slyšel to, jak Severus náhle natáhl vzduch.
Neměl takový plán. Chtěl ho políbit na tvář, ale když už se dostal tak blízko… tak nějak samo se to stalo… Pomalu se odsunul, vzhlédl vzhůru na podezřívavě dívajícího se muže. V Severusových očích se cosi třpytilo. Něco neznámého. Harry nevěděl, co to bylo, ale vypadalo to tak… teple. A netrpělivě.
„Vidím, že máš dobrou náladu,“ řekl Severus kysele. Ale i přes to, neznělo to jako výsměch, jak to pravděpodobně mělo znít. Nicméně Harry pochopil narážku. Nemohl to přejít bez nějakého vysvětlení.
„Byla to jen nevinná zábava. Seděl jsi tam tak smutně, a já si pomyslel, že…“
„Já nejsem smutný, Pottere.“ Odpověděl Snape posměšně. Harry se odsunul a položil váček do křesla. Cítil, jak se na něj Severusův pohled upíná, a prohlíží si jeho postavu pomalým, zamyšleným pohledem. Tak, jako by muž o něčem přemýšlel, jako by, navzdory slovním soubojům, které mezi sebou vedli, intenzivně myslel na něco jiného.
„No, dobrá. Jsi depresivní. Může být?“ zasmál se Harry, vidíc pohled, který mu Snape věnoval, ale muž nakonec rezignoval, vidíc v jakém stavu radostného vzrušení se Harry evidentně nachází.
„Co je to za pytel?“ zeptal se, a s povzdechem se posadil do zeleného křesla.
Harry se usmál.
„A, to… přinesl jsem pár drobností, které… a uvidíš to sám.“ Obrátil se k muži zády, aby neviděl výraz v jeho tváři, pak vytáhl z pytlíku malý stromek ozdobený barevnými vánočními ozdobami. Položil ho uprostřed stolku a spokojeně se usmál. A pak rychle, než mohl Mistr Lektvarů přijít k sobě a mít nějaké námitky, vytáhl z pytlíku zeleno-zlaté řetězy a světýlka a táhnouc je za sebou, zamířil ke krbu a policím.
„Pottere…“ k jeho uším dolehl Severusův přiškrcený hlas, který zněl, jako by ho musel vytlačit skrz zatnuté zuby. „Můžeš mi říct, co děláš?“
Harry, aniž by se na Snapea podíval, stál na špičkách a zavěšoval řetěz o roh jedné z polic a pak ho natáhl tak, aby visel nad krbem.
„Rozhodl jsem se, že je třeba to tu trochu svátečně vyzdobit. Doufám, že proti tomu nic nemáš, Severusi…“ Och, ať žije jeho zmijozelská část! Dokonce se mu začínala líbit.
„Rozhodl ses, ano? Ty ses rozhodl?“ Snapeův hlas začínal čím dál víc připomínat sykot. „Okamžitě to odnes do smetí!“
„Přece je to jen pár ozdob,“ odpověděl opatrně Harry, a předstíral, že nemá ponětí, o co vlastně jde. Zavěsil světýlka o roh knihovny a ozdobil s nimi velkou část zdi. Podíval se s úsměvem na svou práci a vrátil se ke křeslu. „No, teď je to víc… svátečnější.“ Pohlédl na Severuse a zamračil se, vidíc jeho vzteklý výraz, který do něho vpaloval. „Prosím tě, Severusi, je to jen na pár dní.“ Předstírání bezstarostnosti moc nepomáhalo, takže musel přejít k ‚vydírání‘.
„To je příliš na dlouho,“ zavrčel muž a vytáhl hůlku, aby se zbavil nechtěných ozdob. Když řetěz a světýlka zmizeli v pytli, Harrymu zmizel z tváře úsměv. Severus ukázal hůlkou na vánoční stromek stojící na stole a pohlédl na Harryho. Jejich pohledy se zkřížily. Harry ucukl a sklonil hlavu, čekajíc, až muž zničí jeho dobré úmysly a sváteční náladu. Ale nic se nestalo. Harry zvedl hlavu a podíval se na netknutý stromek a pak na pytlík odležený na podlaze.
„Děkuji,“ zašeptal Harry a cítil, jak se v něm rozpíná teplo.
„Ale ne víc, než na pár dní.“
Chlapec energicky přikývl a vděčně se usmíval, zatímco Severus vstal a přešel ke svému baru. Chvíli tam cosi připravoval. Harry se pohodlně opřel v křesle a zadíval se do ohně.
Bylo to pěkné. Dokonce velmi pěkné. Severus na něho nevrčel a dokonce to vypadalo, že… je spokojený s jeho společností. Zdálo se, že měl mimořádně dobrou náladu. A jestliže měl Severus dobrou náladu, Harry byl automaticky šťastný.
Odvrátil hlavu ke Snapeovi vracejícímu se ke křeslu, aby mu řekl, jak je rád, že s ním tráví svátky, ale slova mu zmrzla na rtech, když viděl, co Snape drží v ruce.
Máslový ležák s ohromným množstvím pěny.
Díval se zaskočeně, když ho muž postavil před něj na stolek a sedl si do svého křesla se sklenkou whisky v ruce.
„Připravil jsem ti tohle, Pottere, protože, z očividných důvodů, nemůžeš pít nic jiného,“ řekl Severus takovým tonem, jakoby chtěl zničit všechna Harryho podezření ještě dřív, než by ho napadaly.
Ale Harry mu nevěřil ani jedno slovo. Nedokázal ze sebe nic dostat, tak se natáhl pro pivo a přiložil si ho k ústům. Cítil skořici.
Podíval se na Severuse třpytivýma očima a šibalsky se usmál.
„Zajímalo by mě, jak jsi věděl, že ho mám rád?“
„Každý student v této škole tohle svinstvo pije,“ odpověděl Severus a snažil se svému hlasu dát odstín pohrdání. „Nebylo to těžké uhodnout.“
„Mmm…“ zamumlal Harry a vdechoval nádhernou, sladkou vůni. „A ta skořice…“
Snapeovi oči se ostře zablýskly a Harry skryl úsměv ponořením rtů do sladké pěny.
Severu si pamatoval jeho žádost. Proč takové malé gesto způsobilo, že měl pocit, jakoby mu jeho srdce chtělo vyskočit z hrudi?
Muž upil ze své sklenice, aniž by od Harryho odtrhl zrak. V jeho očích bylo cosi… prahnoucího. Přejel pohledem po jeho červené košili a pak se opět podíval na jeho tvář. Za tím pohledem bylo skryté cosi, co opravdu chtělo Harryho dostat. A chlapec to cítil, protože mu vyskočila na těle husí kůže.
Snažíc se uklidnit tlukot svého srdce, vypil Harry několik doušků a s uspokojením si povzdechl. Pivo bylo vynikající. Ještě lepší než u Třech Košťat. A dokonce lepší než to, které připravují skřítkové. Mělo v sobě špetku něčeho kořeněného. Chutnalo úplně jinak a… Harry se podíval na Severuse a jeho oči se rozšířily.
Bylo možné, aby ho připravoval sám Snape?
To bylo, to bylo…
„Je výborné,“ řekl nakonec zasněným hlasem. „Měl bys ho zkusit, Severusi.“ Najednou změnil téma.
„Je mi líto, ale této nabídky nevyužiji,“ odpověděl Severus a stále neodtrhl od Harryho oči. Jeho pohled zvláštně hořel a zdálo se, že se každou chvilkou stále více rozhořívá.
Harry cítil příjemné teplo, které se mu rozlévalo po celém jeho těle spolu s pivem a rozehřívalo ho. Usmál se na muže a náhle vypálil:
„Jsi rád, že spolu trávíme Vánoce?“ Snape udělal kyselý obličej. „Vím, že jsi rád,“ pokračoval Harry, nezastrašen nedostatkem odezvy.
Věděl, že se k tomu sám Snape nikdy z vlastní vůle nepřizná. „Já jsem moc rád. Jsem rád, že mi všichni dali konečně svatý pokoj, a že tu můžu být s tebou, jak dlouho chci a můžu tu prostě jen sedět a pít máslový ležák. A užívat si,“ zakončil a cítil, že se trochu zamotal.
„Pottere, jestliže ti másloví ležák způsobuje, že se chováš jako opilý, tak je to s tebou opravdu zlé,“ odpověděl spokojeně Snape po chvíli mlčení.
Harry se začervenal. Nechtěl žvanit. Ale občas nedokázal odolat. A když se snažil to nedělat, začal blábolit ještě víc. Přesně tak, jako v téhle chvíli.
„No, přece mám právo být šťastný. Jsme tu spolu, na Vánoce, je to příjemné a…“ rozhlédl se kolem, „a máme i vánoční stromek.“
Snapovo obočí se zvedlo.
„Ale nebudeš se po mě snažit lézt?“ zeptal se s výsměchem.
Harry se na něj pokusil zamračit, ale moc to nešlo, když se snažil nečervenat.
Severus se napil ze své sklenice a Harry mohl přísahat, že vidět stín úsměvu na jeho rtech, který se pokusil skrýt.
Usmál se. Věděl, že dokáže Severuse pobavit. A cítil se díky tomu vědomí skvěle. Pouze on, jen on dokázal na té věčně tvrdé tváři Mistra Lektvarů vyvolat úsměv. Nebo přinejmenším něco podobného.
A pak si vzpomněl na něco velmi důležitého, co mu leželo ukryté v kapse. Dárek pro Severuse. Sklonil hlavu a odkašlal si. Chtěl mu ho dát, ale stále váhal, jak a kdy to udělat. Nakonec si řekl, že je tato chvíle stejně dobrá, jako každá jiná a Snape má nyní výjimečně dobrou náladu, takže by všechno mělo být dobré.
Sáhl do kapsy, cítíc, jak se jeho srdce splašilo.
„Já… něco pro tebe mám.“ Polkl a vytáhl dárek. Klepl hůlkou na malý balíček, který se v jeho ruce zvětšil, dokonale si na sobě uvědomujíc mužův pohled, a položil ho na stolek.
„Veselá Vánoce, Severusi,“ řekl tiše, aniž by se odvážil zvednout oči, aby se podíval na Snapea. Zarazil se zpátky do křesla a zíral na stůl, cítíc, jak se něco v jeho žaludku nervózně třepotá.
Teď to Snape otevře… Snape si to brzy přečte… Snape to brzy uvidí. A uslyší!
Jeho srdce přešlo na zběsilý běh, kdy viděl, že muž sáhl po balíčku. Teprve teď se odvážil zvednout zrak. Zvědavost byla silnější než strach.
Severuse se podezřívavě podíval na přání přiložené k balíčku. Opatrně ho vzal do ruky a otevřel.
Harry se kousl do tváře a jeho srdce se zastavilo.
Mužovi zornice přecházeli přes text uvnitř. V první chvíli se jeho oči rozšířily a jeho obočí se zvedlo. Pak se na bledých lících objevil temnější odstín. Jeho oči se zvedly a na zlomek spočinuly na Harrym, ale hned uhnuly stranou. Ale Harry v nich uviděl cosi zvláštního. Nebyla to radost ani překvapení. Ani dokonce hněv. Připomínalo to... rozpaky.
Chlapec se zamračil. Proč se od něj Severus odvrátil pohledem, když si přečetl, co Harry napsal? To nebyl jeho styl. Jako kdyby… se mu nemohl podívat do tváře.
Ale evidentně se muž rychle vyrovnal, poněvadž se znovu podíval na balíček a s nevysvětlitelným hněvem z něj serval stužku. Když otevřel víko, Harry zamrzl. Zíral do Severusovi tváře jako sokol, nechtěl přijít o žádný malý záchvěv emocí, které muž ukázal.
V první chvíli uviděl… úžas. Snape sáhl do krabičky a ve chvíli, kdy se dotkl páru zvířat, okamžitě ožily. Zvedl je a chvíli se na ně díval. Had se omotával okolo hřívy lva a pevně ho tiskl, jako kdyby ho už nikdy nezamýšlel pustit. Ale vypadalo to, že se to kočce líbilo.
Po prvním pohledu se Severus zašklebil a podíval se na Harryho se zlomyslným pobavením.
„Má to být nějaká metafora, Pottere? Jak… dojemné. No, budu to muset pár nocí věnovat studiu, abych zjistil, co to může znamenat… Teď se ještě neodvažuji hádat.“
Harry polkl, cítíc jak mu vyschlo v ústech.
„To... nejen… Je to ještě… já… já jsem nahrál…“ zamumlal.
„Och, je to ještě něco?“ přerušil ho Snape. „Nějaké jiné, úžasné, stejně rafinované překvapení? Nemůžu se dočkat.“
Harry zatnul zuby, jak se mu jeho srdce propadalo až do žaludku a na ramena mu spadla neobvykla zátěž. Celá jeho radost ho náhle přešla. Cítil se rozčarovaný a ponížený. Ale mohl se na to připravit. Věděl, jaký je Snape. Věděl, že maskuje svoje pravé pocity výsměchem. Už to pochopil. Ale i tak to bolelo… věděl, že všechny jeho emoce jsou v jeho obličeji jasně viditelné. A viděl, jak Severuse jeho výsměšný výraz náhle opustil, nahrazen… něčím nezvykle vážným.
Ale Harry nechtěl vědět čím. Sklonil hlavu a kousl se do tváře.
„To je jedno,“ zamumlal pod nosem a potýkal se s hořkým pocitem deprese, který zaplavil jeho nitro a tiskl mu hrdlo.
Proč Severus nikdy nemohl přijmout dárek normálně a aspoň lhát, že se mu líbí? Proč se mu musel vždycky posmívat a chovat se, jako by měl z Harryho pocitů a starostí jenom legraci?
Po chvíli ticha, které viselo ve vzduchu jako neviditelná bariéra, Harry uslyšel klidný, poněkud nejistý Severusův hlas.
„Říkal jsi, že si něco nahr...“
„Mrzí mě, že se ti to nelíbí,“ přerušil ho Harry. „Ale nevěděl jsem co… To nic. Můžeš to vyhodit.“
„Podívej se na mě, Pottere!“ Byl to rozkaz a Harry automaticky zvedl hlavu. Severus do něj vpaloval svoje černé, podivně mihotající oči a i když to vypadalo, že to pro něj je obtížné, jasně mu řekl: „Neřekl jsem, že se mi to nelíbí…“ na chvíli se zasekl, jako by pro něj vysvětlení bylo příliš složité, ale po chvíli pokračoval: „Rád bych slyšel, co jsi nahrál. Slibuji, že už nebudu… jízlivý.“
Snape se k němu naklonil a vpaloval do něj vážný výraz. Vypadal, jako by skutečně hodlal dodržet svůj slib. V jeho pravé ruce se leskla pohyblivá figurka.
Harry se podíval na dárek a na mužovu tvář. Opět na dárek a na mužovu tvář. Věděl, jaký Snape je. A věděl, že ho tento slib musel stát hodně. A díky tomu se pocítil okamžitě lépe. Snape se mu mohl posmívat, ale vypadalo to, že mu na tom nakonec… skutečně záleželo. Harry mu to viděl v očích a v tom vážném výrazu na tváři, kterou na něm viděl. A cítil ve svém nitru teplo.
Zhluboka se nadechl a rozhodl se. Nakonec se připravil se. Věděl, že to, co udělal, mělo opravdu obrovskou hodnotu. Přinejmenším pro něho.
Navlhčil si rty a tiše řekl:
„Dej mi ji.“ Severus mu podal figurku. Harry si ji přisunul k ústům, snažil se bojovat s ruměncem a zašeptal.
„Stenání pro mě.“
Koutkem oka uviděl, jak Snape zvedl obočí a otevřel ústa, aby něco řekl, ale ve stejnou chvíli se začaly z figurky linout zvuky… Steny a hluboký, čím dál tím rychlejší Harryho dech. Viděl, jak se mužovi oči rozšířily a začaly se blyštět. Díval se na nenápadnou figurku pohledem, jako by se náhle ukázala být drahocenným klenotem.
„Později,“ řekl Harry, poklepal hůlkou po figurce a cítil, že jeho tváře hoří. Ale Severus od ní neodtrhl pohled a výraz na jeho tváři by mohl být popsán jako úplně pohlcený. „Pokud se ti to líbí, můžeš si to později sám poslechnout… Když nebudu poblíž…“ zašeptal. „Vím, že se ti líbí moje sténání.“ Dodal odvážně a podíval se přímo na muže.
Na Severusových rtech se objevil křivý úsměv, a když oderval oči od figurky a podíval se do Harryho očí… chlapec pocítil náhlý, bolestný tlak v rozkroku, když uviděl to netrpělivé, dravé očekávání.
„Ještě raději tě k nim dovádím,“ zašeptal tiše Severus, způsobujíc, že cosi v Harryho žaludku se přetočilo.
Polkl a snažil se uklidnit své srdce, když viděl, jak Severus vkládal figurky zpět do krabice, tak opatrně, jako by se bál, že upadne a rozbije se. Harry skryl úsměv, který se mu nepostřehnutelně objevil na rtech.
Nakonec… to stálo za to.
Severus vstal a odnesl krabici, aby ji položil na jednu z polic. Harry se opřel do křesla ve výrazně lepší náladě a podíval se do ohně. Ještě měl trochu husí kůži a tak se napil toho úžasného máslového ležáku, majíc před očima mužův fascinovaný výraz a v duchu se usmál.
A pak, když se Snape vrátil, zaslechl Harry jemné cvaknutí, jako kdyby na stole přistálo něco tvrdého. Zvedl hlavu a spatřil uprostřed stolku nenápadnou… kouli.
Podíval se na muže s otázkou vepsanou do tváře.
„Tvůj dárek,“ osvětlil Severus a padl do druhého křesla.
Harryho oči se rozšířily. Podíval se na kouli, a následně na Snapea. Na kouli a na Snapea.
„T-to… je pro mě?“ nakonec ze sebe dostal, příliš šokovaný, aby to dokázal skrýt.
Severus mu dal dárek? Svět zdá se skončil. Dokonce i v nejdivočejších snech si nedokázal představit, že by Snape někdy udělal něco tak… sentimentálního. Ale udělal to! Myslel na mě! Záleželo mu na mě!
Harryho oči se zatřpytily, když nakonec odtrhl od Snapea ten dlouhý pohled plný zamyšlení a podíval se na dárek. Koule byla docela těžká, chladná a hladká na dotyk. Jako sklo. Měla divnou mléčně šedou barvu, jako by uvnitř ní byly bouřkové mraky.
Harry ji chvíli obracel v dlaních, ale nic se nedělo.
„K čemu to slouží?“ zeptal se nakonec nespokojeně, nechtěl být obviněn z ignorance, kdyby se ukázalo, že by měl vědět co to je.
„Přivolá obrazy,“ odpověděl spokojeně Severus a podíval se do ohně. „Vyvolá tváře lidí, po kterých se ti stýská, po kterých toužíš, ale nemůžeš s nimi být. Můžeš je vidět, pokud na ně pomyslíš.“
„Opravdu?“ zeptal se nedůvěřivě.
To znělo fantasticky. Mohl by vidět, mohl by…
Koule se rozjasnila. Světlo roztrhalo mraky a zformovalo obraz. A Harry uviděl usměvavou tvář své mámy. Vypadala tak… skutečně. Její neuvěřitelně zelené oři zářily radostí, když se na něj podívala.
Harry několikrát zamrkal, nedokázal uvěřit tomu, co vidí. Cítil, jak jeho srdce zalévá teplá záře, stejně jako ta, která přeměňovala temnotu v kouli. Sevřel kouli v dlani, pečlivě si ji přitiskl k hrudi, jakoby to byl nejdražší klenot na světě a vděčně se na Severuse usmál.
„To… to je nejúžasnější dárek, jaký jsem kdy dostal,“ zašeptal. „Budu ho střežit a nikdy se ho nevzdám. Děkuju, Severusi.“
Muž odvrátil hlavu a v jeho tváři se objevil stín úsměvu a v jeho očích svítilo uspokojení. Harry opatrně schoval kouli do kapsy u kalhot. Cítil ve svém srdci rozpínající se teplo. A nedokázal se přestat usmívat, když sáhl po pivu, opřel se v křesle a podíval se na Snapea odkládající prázdnou sklenku od whisky na stolek.
„Co budeme dělat všechny ty volné dny?“ zeptal se uvolněně Harry.
Ve svých snech by mohli dělat jen jednu věc, vlastně dvě věci. Milovat se do bezvědomí a pak ležet a povídat si, nejlépe s máslovým ležákem v ruce. To byla nádherná vize.
„Nevím, co ty zamýšlíš dělat, ale já tě ujišťuji, že budu nezvykle zaneprázdněný. Snad sis nemyslel, že tě tu nechám?“
„Ne?“ zamumlal Harry nespokojeně. „Tak to nepotřebuju pyžamo a kartáček,“ dodal a v duchu se zasmál, když uviděl Severusův nevěřícný a vyděšený pohled. Nedokázal se ovládnout a začal se smát nahlas. „Žertuju. Kdybys viděl svůj výraz, Severusi…“ dál se smál a snažil se uklidnit. „Takže, čím budeš tak nezvykle zaneprázdněný?“ Zeptal se nakonec, a ignoroval Snapeův zabijácký pohled.
Už věděl, že Severusovi na něm záleží, a i kdyby ho mučil pod Cruciatem, tak by to Harrymu bylo jedno.
„To není tvá věc,“ odvětil muž.
„Och, vlastně si mi připomněl, že taky budu nezvykle zaneprázdněný,“ řekl Harry, podíval se na strop a předstíral, že hledá ve své paměti. „Ano. Budu zaneprázdněný myšlením na tobě a steskem po tobě,“ dodal Harry s úsměvem.
Na mužových rtech se objevil lehký úsměv.
„Lépe bys zužitkoval čas, kdyby ses pokusil učit,“ řekl po chvíli.
„V tom případě bys mě musel hlídat a mít mě na očích,“ odpověděl Harry rychle. „Nebo mě můžeš učit ty. Anebo se můžu učit tady.“
„Nikdy to nevzdáš, co?“ zeptal se Severus, ale bez obvyklého stínu jízlivosti.
„Pravda.“ Harry vyskočil z křesla. Popadl máslový ležák a zamířil k Severusovi. „Nevzdávám se, dokud to můžu zkoušet. Skutečně si nedokážeš představit, jak je to dobré,“ stál před Severusem a podával mu sklenici. „Prosím…“
Muž zvedl hlavu a podíval se na něj. A Harry to znovu postřehl. Divoké očekávání číhalo za Severusovýma očima. Nyní ještě jasněji a ještě blíže. A konečně pochopil, co to bylo.
Něco, co v jedné chvíli mohlo rozpálit každý nerv v jeho těle. A udělalo to.
Byl to pohled dravce, který konečně chytil svou kořist a konečně mohl udělat to, co celou dobu, co sledoval svou kořist, chtěl udělat.
Harry pocítil, jak se kolem jeho zápěstí obtočila Severusova dlaň. Muž vzal sklenici z jeho ruky a položil ji na stolek, aniž by odtrhl pohled od Harryho tváře, pak si ho přitáhl a donutil ho, aby se mu usadil na kolenou. Harry nedokázal odolat. Nedokázal odtrhnout oči od té hrubé, ale v té chvíli tak nezvykle… jemné tváře. Černé, hluboké oči se na něj dívali se zájmem a něčím, co vypadalo jako… netrpělivé očekávání, téměř na pokraji výbuchu. Jako by Snape po něčem takovém prahnul, že se sotva dokázal ovládat, jen aby nesáhl a nevzal si to. Ale cosi ho drželo zpátky. Tmavé obočí se zamračilo a nad kořenem nosu se objevila hluboká vráska. Harry ji chtěl políbit. Chtěl smazat to zamračení z té pěkné tváře a nechat se unést a dovolit mu dělat se sebou všechno.
Zvedl dlaň a opatrně pohladil drsnou tvář, aniž by zvedl oči od zamračené tváře. Cítil, jak jeho žilami proudí radost a srdce se zdálo tak lehké, jako nikdy předtím. Severus mu dal dárek. Tak nádherný dárek. A byly Vánoce. A je s ním. A…
A tolik ho miloval...
Och.
Pomyslel na to. On na to opravdu myslel!
Ale musel si to nakonec přiznat. Dokonce, i kdyby se to slovo zdálo nemístné, i kdyby vypadalo tak… obrovské a děsivé, tak… pasovalo. Protože si nedokázal přestavit život bez něho. Nedokázal si představit návrat k tomu, co bylo dřív. Nevěděl, jak by bez něj mohl existovat, kdyby mu ho někdo vzal.
Naklonil se dopředu, odsunul nosem černé prameny vlasů a jemně políbil místo za mužovým uchem. Na okamžik setrval rty, natáhl Severusovu vůni a jeho duše se uklidnila. Chyběl mu. Chyběl mu ten úžasný pocit uvolnění, který v něm vyvolával, se závratěmi a oslabením, které rozbouřilo jeho smysly. Líně začal líbat šíji, míříc k čelisti a neobratně se snažil rozepnout nekonečnou řadu knoflíků, které se nacházely na přední straně Severusova hábitu. Předpokládal, že si na tom muž zakládá schválně, jen aby Harry neměl šanci se k němu dostat moc blízko. A že by on mohl…
A konec.
Severus chytil Harryho ruce a odtáhl je od sebe. Chlapec zasténal a jeho mysl zaplavily myšlenky, že pravděpodobně udělal zase něco špatně, ale když se podíval na Snapeovu tvář, začal mít problémy s dýcháním.
Severusovi oči planuly, a horký žár, který se z nich vpálil až do Harryho srdce, ho sevřel. Za těma očima se skrývalo cosi tak… cosi nebezpečného a zároveň… starostlivého.
Harry zadržel dech, když se černé oči zablýskly a Severus přiblížil tvář k té jeho a řekl hlasem ztěžklým potřebou:
„To já se o tebe postarám…“
Harry široce otevřel oči, cítíc, jak mu srdce vyskočilo až do krku, a do žaludku spadlo cosi tvrdého. „Ale já…“ začal, ale Severus mu nedovolil to dokončit. Položil prst na jeho rozevřené rty, naklonil se k jeho uchu a ovál ho teplým dechem, šeptajíc:
„Šššš…“
Harry zavřel oči, cítíc chvění v každém kousku svého těla, jako by se Severusův šepot nesl přes jeho tělo ve vlnách, dotírajíc i na nejhlubší a nejvzdálenější kouty.
Z jeho úst se vydral vibrující sten, když ucítil horká Severusova ústa na svém uchu a nenápadný jazyk. Harryho hlava se automaticky naklonila, aby nechal Severusův jazyk vklouznout dovnitř. Byl tak horký a tak mokrý a… och! Harry poskočil, když ucítil Severusovu ruku na svém rozkroku, ale muž ho chytil za boky a přitlačil ho na místě, zatím co dlouhými prsty masíroval vybouleninu v Harryho kalhotách a nepřestal lízat jeho ucho.
To bylo… příliš mnoho. Harry se napjal a zasténal, přitiskl ruce na Severusův hrubý hábit, jako by to byla poslední věc, kterou kdy mohl držet, aby neztratil smysly.
Dostal závrať, když ucítil, že horká Snapea ústa zmizela. Otevřel zamlžené oči a podíval se na muže. Severus pustil jeho boky a oběma rukama mu začal rozepínat kalhoty. Zvuk rozepínajícího se knoflíku a pomalu se rozepínající zip, se Harrymu zdál nezvykle hlasitý v tichu kolem nich.
Polkl. Věděl, že je neuvěřitelně tvrdý. Věděl to, když mu Severus odsunul kalhoty a objevil se výrazný, napínající se materiál slipů. Cítil, jak se třásl netrpělivostí, prosil o dotek těch dlouhých, chladných prstů. Přesně to, co si představoval, když masturboval na mraze, během sváteční oslavy v Prasinkách. A teď. Teď se ty prsty dotkly jeho pulzujícího penisu přes tenký materiál a velmi pomalu se přesunuly po celé jeho délce, způsobujíc, že Harry téměř zavzlykal. To bylo tak zatraceně příjemné. A jaké to bude, když se ho Severus dotkne…
Muž se na něj podíval a Harry v jeho očích uviděl zlomyslný záblesk.
A viděl také, že byl stejně tak vzrušený, jako on, i když se to snažil skrýt. Snape se znovu podíval dolů a olízl si rty, odtáhl gumu na slipech a vsunul za ně dlaň.
Harry uviděl hvězdičky, když se chladné prsty omotaly kolem jeho kořene, pevně stiskly a vyndaly jeho erekci ven. Cítil, jak se na jeho tvářích objevuje ruměnec, když spatřil svůj tvrdý, naběhlý penis, s kůží napnutou, a zčervenalá napjatá varlata. Pohlédl na Severuse spatřil na jeho tváři výraz fascinovaného zaujetí. Muž se díval na Harryho erekci s takovým zaujetím, jako kdyby na všechno ostatní zapomněl, jako by ten pohled pro něj byl nejdůležitější na světě.
Harry cítil, jak jeho tváře začaly nesnesitelně hořet. Severus to už viděl mnohokrát, ale nikdy se na něj nedíval takhle. A nikdy… Merline! Nikdy se ho nedotýkal takhle!
Položil palec na jeho špičku a pomalu ho přesouval k varlatům podél pulzující žíly.
Harry se snažil, aby nezavřel oči. Ten pohled byl tak úžasně… povzbudivý, až měl dojem, že v jeho podbřišku vybouchne ohňostroj rozkoše. Nesnažil se bojovat se sténáním. Věděl, že Severusovi se líbí. A když zjistil, jak vzrušující to je, začalo se mu to líbit také.
„Líbí se ti to?“ K Harryho uchu se dostala tichá, zvláštně chraplavá otázka.
„Víš, že ano,“ vydechl, i když neměl ponětí, jak se mu to podařilo. Severus změnil směr a začal posouvat palec nahoru.
„Chtěl bys víc?“
Harry zatnul zuby, když Severus přesunul prsty po špičce, dráždíc nevelký otvor až nahoře.
Chtěl by víc? Co je to za otázku? Kdyby jeho ústa nebyla příliš zaneprázdněná sténáním, vykřikl by mu přímo do obličeje, že jo, sakra, chce víc, ještě víc, ještě mnohem víc!
Podařilo se mu ze sebe vydat něco jako chraplavý vzlyk, protože si nemohl dovolit víc.
„Vyložím si to jako souhlas,“ zašeptal Severus a v jeho hlase zazněla zlomyslná satisfakce.
A dal mu víc. Obalil ho ukazováčkem a palcem a pomalu se začal pohybovat, dráždíc mu kůži nehty. Harry vykřikl a chytil v pěsti Snapeův plášť, majíc dojem, jako když ho každou chvíli rozerve.
„No, no, nemůžeme dovolit, abys došel tak rychlého konce…“
Harry sotva otevřel oči, cítíc, jak se mu motá hlava a nemůže chytit dech.
Snape sáhl po jeho krku a začal mu rozvazovat kravatu. Sundal mu ji z hlavy, hodil ji na podlahu, aniž by odtrhl planoucí pohled od Harryho zčervenalé tváře a jeho zamlžených brýlí, a dal se do rozepínání košile. A Harry cítil důkladné zkoumavé prsty na své hrudi, na břiše, kolem pupíku, a na… Kousl se do tváře, aby ztlumil zasténání, když se dlaně dotkly toho citlivého místa na podbřišku.
Mistr Lektvarů rozepl poslední knoflík, rozhrnul košili a sundal ji z Harryho ramen, a nechal jí, aby mu sklouzla přes lokty. Cosi za Severusovýma očima zavylo a křičelo, ale muži se to dařilo udržet. Prozatím.
Harry zasténal, cítíc jemný dotyk chladných prstů na krku. Naklonil hlavu dozadu, nechávajíc Severuse v šatech a dovolil, aby ho muž hladil prsty po jeho odhaleném hrdle, laskajíc ho a prozkoumávajíc jeho ramena a hruď. Nebyl si jistý, jestli to není jen výplod jeho vzrušené, zběsilé fantasie, nebo se Snapeovy ruce vážně lehce třásly, když zkoumaly jeho kůži, jako by se jí snažil zapamatovat.
Prsty našly bradavky a začaly kolem nich tančit. A hned jakmile je zmáčkly, Harry vyjekl a poskočil, napjatý bolestivou vlnou, naklonil se dopředu a ostře otevřel oči. A to, co uviděl v Severusově tváři ho na okamžik zastavilo. Muž vypadal, že se na něj plně soustředil, jako by neexistovalo nic jasnějšího, než Harryho měkká kůže.
Harry si odkašlal a zjistil, že může znovu mluvit. Přisunul se ještě blíž a zašeptal Severusovi do tváře, dívajíc se do jeho černých ohnivých očí, které byly jako v transu:
„Líbí se mi způsob, jakým se mě dotýkáš.“
A Harry znovu postřehl, že cosi za jeho očima se pohnulo. Tak rychle, skoro mimovolně.
„A co ti ještě líbí?“ zamumlal Severus, a přejížděl nehty přes bradavku. Bolest, která přešla jeho smysly, byla nesnesitelná a Harry vyjekl, poskočil na mužových kolenou a nedokázal se ovládat.
Když se jeho divoce tlukoucí srdce trochu uklidnilo a Snapeovy dlaně sklouzly dolů k méně citlivé oblasti břicha a boků, Harry byl schopný odpovědět:
„Líbí se mi tvá vůně.“ Zkousl si rty, když se dlaně jemně sunuly po obou stranách jeho boků, hladíc napjatou kůži. „Líbí se mi tvůj hlas.“ Prsty Mistra lektvarů začaly tančit v líných kruzích, laskajíc břišní svaly. „Líbí… oh!“ Poskočil, když se Snapeův prst vnořil do pupíku. „Líbí… líbí se mi všechno, co mi děláš. A líbí… ach!“ Tentokrát prsty hladily citlivou pokožku těsně pod pupíkem. „Líbí se mi, že se ti můžu… celý odevzdat.“
Tentokrát ze Severusových úst vyšlo zmučené zasténání a Harry se podíval na jeho tvář, akorát ve chvíli, kdy se to cosi za Severusovýma očima dostalo na povrch, převzalo nad ním kontrolu a vrhlo se na Harryho.
Muž ho pevně chytil a těsně přirazil na sebe, tisknouc rty na jeho hruď a líbal napjatou pokožku s takovým zápalem, jako by na ničem jiném nezáleželo. Harry vzdychl, zaskočený a podíval se dolů na Severusovi zavřené oči, na čelo pokryté vráskami a výraz tváře, který byl tak, tak… úžasný. Jiný. Harry ho nedokázal pojmenovat.
Zvedl třesoucí se ruce a prsty propletl černými, dlouhými vlasy muže, cítíc každý pohyb hlavou, když se Severus přesouval ústy a nosem po jeho kůži, líbal ji a nasával její vůni. A Harry nedokázal dělat nic jiného než sténat a vzdychat, jak se tmavá hlava posouvala napříč jeho hrudí s neuvěřením a obdivem.
Když se Snape začal přesouvat jazykem podél klíční kosti, přes hrudník až ke spodní části jeho krku, Harry nevědomky začal hladit jeho vlasy. Tiché mručení, které vycházelo z mužových úst, způsobilo, že Harry cítil, jak se jeho tělo pokrylo husí kůží. Stiskl zuby, vidíc, jak se Severus zastavil ústa těsně před jednou ze zčervenalých bradavek a trochu se odtáhl. Harry nemohl vidět výraz jeho očí, ale dokonale viděl vysouvající se jazyk, který polaskal bradavku. Nejprve, jako by ji chtěl vydráždit. A povedlo se mu to, pomyslel si Harry, když se zatřásl a prsty stiskl v měkkých vlasech. Pak znovu. A zase. A Harry sledoval se zčervenalými tvářemi a mlhavým zrakem, jak ten neuvěřitelně teplý a mokrý jazyk dráždí jeho bradavku rychlými, bezlítostnými kmity, pohybujíc se nahoru a dolů a vypadalo to tak, tak… Merline!
Nemohl se teď udělat. Na chvíli stiskl víčka a bojoval se sténáním.
Ne, chtěl, musel to vidět! Přinutil se otevřít oči, přesně ve chvíli, když Severus začal tančit jazykem kolem jeho celé bradavky. A každé olíznutí bylo horké a lepkavé jako by to byl bič, který trhal celé jeho tělo, vkládajíc do něj stále větší napětí.
Harry musel pootevřít ústa, poněvadž mu docházel dech a měl pocit, jako by náhle v místnosti nebylo dostatek vzduchu.
„Nemůžu…“ uslyšel žalostný vzlyk a teprve poté si uvědomil, že to byl on, kdo ho vydal. Severus přestal s mučením a zvedl hlavu. Harry se zhluboka nadechl, ale v té chvíli, když se jeho oči setkaly s mužovýma, znovu všechen vzduch z jeho plic zmizel.
Severus vypadal ohromně, oči mu svítily čímsi těžkým a divokým, čímsi, co bylo hladové a teď se konečně dostalo k jídlu. Vypadal, jako by měl horečku, jeho zčervenalé tváře kontrastovaly s jeho obvyklou bledou pletí. A Harry od něj domohl odtrhnout oči.
Bylo to tak výrazné. A nyní už věděl, co to bylo. A spatřil to, když se Severus podíval zpátky na jeho hruď, olízl si rty a přitiskl rty k jeho druhé bradavce.
To bylo zatracení.
Severus vypadal, jako by nad sebou neměl žádnou kontrolu, jako by pro něj všechno přestalo existovat, jako by se v Harrym úplně ztratil. A Harry se ztratil v rozpínajícím se pocitu štěstí, když si to uvědomil a dovolil svým myšlenkám zmizet, soustředíc se pouze na ústa a jazyk, kterým Severus tak úžasně laskal jeho tělo.
Mistr Lektvarů políbil, olízl a sál, laskajíc bradavku a nechával na Harryho těle červené stopy potěšení. Černé prameny Snapeových vlasů hladily jeho rozpálenou kůži, a horká ústa si tvořila cestičku přes jeho hrudník až ke krku a ramenům. Harry ucítil silné, nekontrolovatelné kousnutí, které v něm vyvolalo řadu sténání, když Severus střídavě políbil a olízl jeho rameno přes klíční kost až k druhému ramenu.
Jeho hlava se točila tolik, že kdyby se nedržel Snapeových šatů a neměl ruku zamotanou do jeho vlasů, sklouzl by z mužových kolenou a skončil by na podlaze. Nedokázal seskupit ani jednu smysluplnou myšlenku, s výjimkou chraplavých výkřiků ve své mysli:
„Ano, ano, tak! Víc! Ano, ano, silněji!“
Severusovy dlaně se mu vsunuly do vlasů. Zamručel, poddávajíc se tomu úžasnému pocitu. Snape mu chvilku hladil jeho hlavu, zaplétal prsty do jeho vlasů a po chvíli je odtáhl a vpíjíc se rty k Harrymu krku. Přitiskl rty na malý kousek kůže a nasál, způsobujíc Harrymu naprostou ztrátu smyslů. Když se chlapec skoro vznášel, zastavil a přitiskl rty k dalšímu kousku kůže, mučíc ho, dokud se Harry nezačal zalykat. Po nekončícím vášnivém potěšení pocítil, jak se horké rty přesunuly k jeho uchu a přes své hlasité zasténání slyšel úplně ochraptělý, touhou nalomený šepot:
„Příjemné?“
Co? Severus se ho na něco ptal? Ale jak mohl odpovědět, když si ani nepamatoval, jak se používají hlasivky kromě sténání?
„Ano,“ dostal ze sebe nakonec. „Cítím…“
Neodkázal to dokončit, ne, když se ten neuvěřitelně rozpálený jazyk dotkl jeho krku.
„Co cítíš?“ zamumlal Severus a horkým dechem ovál vlhkou pokožku.
„Cítím… tebe. Všude. A…“ Musel přestat, aby chytil dech, utíkající mu z plic, když Severus zůstával na milimetry u jeho ucha a těžce dýchal, jako by čekal na Harryho odpověď. „A cítím se… šťastně. A chci… abys byl taky šťastný,“ vydechl a obrátil obličej, dívajíc se přímo do zamlžených, ebenových očí muže, nacházejících se jen pár centimetrů od jeho vlastních.
Byl tak blízko. Cítil Severusův teplý dech na své tváři. Severus, který vypadal, tak… jinak. Jeho vlasy byly rozcuchané, zamotané. Tenké rty, zčervenalé a oteklé, mokré a mírně pootevřené, vypadaly tak… lákavě. Ale Harry se jich neodvážil dotknout. Navzdory oslabení, ve kterém se nacházel, pamatoval si tu lekci dokonale.
Rychle zvedl pohled k plamenům, zářících v černých očích a přímo v bedrech ucítil bolestivé bodnutí.
Tak blízko. Tak blízko. Cítil ho celým svým já. Každým kouskem své rozpálené kůže. A chtěl víc. Ještě víc.
Naklonil hlavu a otřel se tváří o hrubou tvář muže. Zavřel oči, ztrácejíc se v neznámém pocitu dotyků těla o tělo. Kůže na kůži. Pustil mužovi šaty a položil dlaň na jeho druhou tvář. A ucítil, jak je Severusova tvář teplá, jak se rozehřívá pod vlivem jeho dotyku a jemného tření tváří.
Byla to tak intimní chvilka, a Harry to ve svém srdci cítil. A musel něco udělat, musel něco říct, aby to ze sebe dostal. Aby řekl, co teď cítí.
„Severusi., já…“ zašeptal a odmlčel se. Chtěl něco říct. Ale bylo tak divné. Odkud měl začít? „Já…“ Mistr Lektvarů odtáhl tvář a podíval se na něj. A všechna slova jako by se mu vykouřila z hlavy. Polkl, připravujíc se na další pokus. Otevřel ústa a…
…vydal ze sebe hlasité zasténání, když muž chytil dlaň, která celou dobu spočívala na jeho tváři, a přesunul ji ke svým ústům, aby ji políbil. A Harry, cítíc teplá ústa dotýkající se jeho dlaně, úplně zapomněl na to, co měl ještě před chvílí dělat, co chtěl říct.
Přes jeho zamlženou mysl proběhla absurdní myšlenka, že by si jí už nikdy neměl umýt. A vědíc, že se jí dotýkala Severusova ústa, ji bude odteď uctívat.
Muž jeho ruku pustil a na okamžik zavřel oči, hluboce se nadechujíc. A Harry, řízený instinktem ji přesunul dolů a dotknul se neuvěřitelně tvrdé vybouleniny v mužových kalhotách. Když to ucítil, jeho oči se zablýskly, ale necítil to dlouho, poněvadž Severus chytil jeho dlaň a umístil ji zpět na svůj hábit. Roztáhl rty v křivém úsměvu a mezi jeho obočím se objevila vráska. Vypadalo to, že Severusovi se nakonec podařilo ovládnout.
„Ještě jsem s tebou neskončil,“ zamumlal.
A Harry málem spadl z jeho klína, když pocítil ty dlouhé prsty pevně se obepínaje kolem jeho erekce. Už předtím měl pocit, že dlouho nevydrží, a teď měl dojem, že i nejmenší dotyk je na něho příliš.
„Ne… nevydržím dlouho,“ zasyčel, zavřel oči a snažil se udržet boky v jedné pozici.
„Já vím…“ odpověděl klidně Severus. Udělám to jemně.“
A jako by svá slova potvrdil, začal pomalu, skoro lenivě posouvat ruku přes jeho penis, tvoříc dlaní těsný tunel, jehož stěny se značně tlačily na Harryho pulzující erekci. Ale bylo to… bylo…
„Sakra!“ vykřikl Harry a pohyboval boky v rytmu dlaně přesouvající se po jeho penisu a rytmicky tahal za Snapeův hábit. Nedokázal udržet oči otevřené. Tisknul víčka tak silně, až pod nimi viděl blikající bílé skvrny. Všechny jeho smysly byly zaměřeny na ten jediný orgán, v té jediné chladné dlani, přesouvající se po jeho rozpálené délce a vyvolávající v jeho podbřišku explozi bolestivého potěšení.
„Dělám to dobře?“ Harry měl pocit, že k jeho uším dolétla otázka, ale jeho mysl zareagovala až po dlouhé chvíli. A uvědomil si v té otázce stín zlomyslnosti.
„Dokonale,“ odpověděl třesoucím se šeptem. Nevěděl, jak mu dokázal odpovědět, protože měl dojem, že v jeho mysli nezůstalo vůbec nic.
„Jsi si jistý?“ ironické zeptání. „No nevím… Můžu klidně přitlačit…?“
A udělal to. Celé Harryho tělo poskočilo, a ruce se mu pevně zaťaly do mužova hábitu.
Harry začal zoufale třást hlavou. Nechtěl skončit tak rychle. Přál si, aby ten úžasný pocit trval a trval a trval… a nikdy neskončil.
„Ne?“ Severus předstíral, že je udivený. „No… možná to můžu dělat takhle?“
Mistr Lektvarů otevřel dlaň a posunul ji dolů, dotýkajíc se napjatých, rudých varlat.
Och, to bylo ještě lepší!
Harry zasténal a znovu chytl hábit tak pevně, že jen stěží držel, aniž by praskly švy. Severusův prst se zasunul ještě níže a začal hladit místo za jeho varlaty a to bylo tak…
Mimovolně roztáhl nohy a chtěl víc. A Severus odsunul palec a podráždil to místo ukazováčkem.
„Och!“ zasténal Harry a chvatně otevřel zamlžené oči, dívajíc se na svůj zčervenalý napjatý penis.
Nemohl, nemohl už dál…
Jeho zrak byl zamlžený, ale i tak postřehl osamocenou kapku, která se objevila na samé špičce jeho pulsující erekce a pomalu po něm stékala.
Ne, ještě ne!
Ale bylo to tak…
„Och!“ zasténal, když Snape zvedl ruku a přiložil prst k jeho délce, stírajíc kapku.
Harry zbytkem sil zaťal zuby a věděl, že nedokáže, že už nemůže…
Severus si olízl rty a pomalu přesunul prst nahoru, rozmazávajíc kapku po špičce.
S posledních sil se podíval na Snapeovu tvář, když muž pomalu ovinul dlaň okolo jeho touhy, blažíc po ukojení. A v té chvíli Severus zvedl hlavu, upřel oči na Harryho a oheň v nich planoucí se zažehl ještě víc.
Severus stiskl.
A Harry ucítil, že odplouvá, rozpadá se a padá. A křičí. Křičí tak dlouho a tak hlasitě, jako by nikdy neměl skončit. A jeho tělo se taví, spaluje a mění se v popel. Nevěděl, jak se dokázal tak prohnout a napnout, držíc v pěstích černou látku. A celou dobu cítil pevnou dlaň na svojí erekci. A viděl bílé proudy semena, vystřelujícího z něho takovou silou, jako by se chtěly dostat až k jejich obličejům. A cítil, jak několik kapek přistálo na jeho tváři. A na tvář fascinovaně ho pozorujícího Severuse.
A věděl, že nikdy, nikdy nebyl v životě tak šťastný jako teď.
Vibrace orgasmu se mu ještě dlouho, dlouho rozlívaly po těle a nádherná rozkoš, která mu zaplavila podbřišek, se pomalu rozplývala, a mizela v teplém chvění uvolněných svalů.
Na jeho tváři se objevil blažený výraz naplnění. Nahnul se dopředu a opřel se o Severusova ramena, a snažil se chytit dech. Usmíval se. A cítil, jako by ten úsměv už nikdy neměl zmizet z jeho tváře.
„To bylo úžasné…“ zamumlal do mužova ramene, cítíc, jak Mistr Lektvarů uvolnil stisk na jeho penisu. „Děkuju, Severusi.“
„Nemáte za co, pane Pottere,“ odvětil Snape, a v jeho hlase zněl zlomyslný tón. A Harry pocítil, jak ho Severusovi ruce objaly v pase. Usmál se ještě radostněji a vtisknul tvář do mužových šatů.
Chvíli se nepohnul, nedokázal přimět své změklé svaly k pohybu. A kromě toho mu bylo nádherně. Cítil Severusovu vůni, slyšel jeho dech a byl tak blízko něho. Nechtěl, aby to skončilo.
Ale přece tu nemohl sedět donekonečna. Když se jeho dech vyrovnal a srdce se trochu uklidnilo, přinutil své tělo do pohybu a pomalu pohnul svými boky. A v té chvíli to ucítil. Severusova bolestně tvrdá elekce se napínala o jeho stehno.
O, Kruci! Přece, Snape se ještě neudělal! Cítil se jako nejhorší egoista. Ale jak na to mohl myslet, když si před chvíli ani nepamatoval svoje jméno?
Ve chvíli, kdy se pohnul, zaslechl tichý sten, který unikl z mužových úst. Severus položil dlaně na jeho záda a přitlačil ho dolů. Velmi pevně.
Harry si navlhčil zaschlé rty. Tlak byl tak silný, tak plný… touhy, že se nedobrovolně zachvěl.
Zvedl hlavu, naklonil se ústy k Severusově uchu a zeptal se šeptem:
„Chceš do mě?“
„Ano…“ V mužově chraplavém hlase byla jedině potřeba.
„Taky to chci,“ odvětil a otřel si tvář o hrubou tvář Mistra Lektvarů. Natáhl se dolů po svých kalhotách, aby nadzvedl boky a sundal je, ale zadržel ho stisk na zápěstí. Odtáhl se a se zaskočením se podíval na černé duhovky.
„Tady ne,“ řekl tiše muž. Harry nedokázal od jeho očí odtrhnout zrak. Hladových a žíznivých. A Harry věděl, že je dokáže uspokojit.
Přikývl a pomalu se sesunul ze Snapeova klína. Severus pomalu vstal z křesla, a aniž se na něj podíval, zamířil do ložnice.
Harryho nohy se stále nehýbaly, když sledoval muže, cítíc nervózní třepotání v žaludku. Nic neřekl, když se Severus zastavil a nechal ho jít dál.
Budou to dělat v ložnici. Budou to dělat v posteli. To bylo… mnohem vážnější než do teď.
Harry nevěděl proč, ale nedokázal ovládnout svůj úsměv, když jeho zrak padl na širokou, černě povlečenou postel, a dveře za jeho zády se zavřely s tichým cvaknutím.