„Co děláš u mě na koleji, Severusi?“
Snape se zamračil a probodával Harryho pohledem, který by mohl tříštit sklo a zasyčel:
„V tvojí ko…?“ odmlčel se, zaťal zuby a bez dlouhého přemýšlení, chytil Harryho za mikinu, vytáhl ho, přitlačil ho ke zdi a zabouchl dveře.
Když se Harrymu konečně podařilo udržet se u zdi, protože měl pocit, jako by ho podlaha znovu ráda přivítala, vzpomněl si na něco velmi důležitého.
„Počkej… jak je možné, že… že mě… mě vi… díš?“ Sáhl po kapuci a zjistil, že je na místě. „Myslím, že se mi rozbil plášť –„ zamumlal.
Zaslechl zašustění mužova hábitu, když se odvrátil od zapečetěných a zamčených dveří, a podíval se na Harryho pohledem baziliška.
„Pottere! Jsi úplně opilý!“
„To není pravda,“ řekl Harry a potřásl hlavou, aby se zbavil mžitek před očima. „Vypil jsem jenom několik… máslových ležáků.“ Sevřel víčka, protože měl dojem, že je na kolotoči. „Vlastně moh… mohl… bys něco udělat s tou podlahou, Severusi. Strašně se třese. A vlní. Nejsem asi na tom... no… na lodi?“
Harry jednou na lodi byl. Vzpomínal si, jak ho kdysi Dursleyovi vzali sebou na cesty, a Dudley zvracel přes palubu, a strýc Vernon křičel na posádku, aby se vrátili do přístavu. Bylo to zábavné.
Ale Harryho vzpomínky byly přerušené tváří Mistra Lektvarů, která se mu objevila v zorném poli, plná vzteku. Snape ho přitiskl ke zdi tak silně, jako by ho tam chtěl zatlačit.
„Pottere, vysvětli mi, jak je možné, že si sem přijdeš uprostřed noci, naprosto opilí, začneš se dobývat do mého kabinetu, děláš hluk na celý hrad, a rozvaluješ se pod mými dveřmi, jakoby to byla tvoje postel? KDOKOLIV TĚ MOHL VIDĚT!!!“ Snape zařval tak, že Harrymu začalo zvonit v uších.
„Ne tak hlasitě…“ zamumlal. „Moje hlava…“
Teď se mu začala točit ještě víc. Proč dělal Snape takový hluk?
Prudce zalapal po dechu, když ucítil studené prsty svírající mu hrdlo tak, jako by ho chtěly udusit a uslyšel, jak z mužových úst vychází vzteklé zasyčení:
„Odpověz mi!“
„Šel jsem na kolej,“ zamumlal Harry. „Nevím, proč se náhle změnila na tvůj kabinet. To je trochu... divné, nemyslíš?“
„Počkej…“ Snapeovi oči se zúžily ještě víc. „Šel jsi na kolej? Rozumím tomu tak, že se o tebe ta růžová ignorantka, nedokáže ani postarat a dovolila, aby ses opilý vrátil do hradu UPROSTŘED NOCI?“ Snapeův hlas se zvyšoval s každým slovem, až na samém konci zněl nezvykle hlasitě a do Harryho mozku tak dělal černé díry. „A místo toho, aby tě doprovodila do postele, tě nechala v chodbě v tomhle stavu?!“
„Nekřič tak, Severusi…“ odpověděl Harry slabě a snažil se zvednout ruce, aby si s nimi přikryl uši. Mužské ruce mu pustili krk a tak, pozbyt opěry, málem spadl na zem. S obtížemi se mu podařilo opřít se o zeď a získat rovnováhu.
Snape začal přecházet po kabinetu dlouhými, zuřivými kroky, jako by se snažil najít způsob jak se zbavit svého vzteku.
„Jak to mohl ředitel dovolit? Jak tě mohl svěřit takové nezodpovědné, bezduché idiotce?! Podám na ní stížnost! Tohle ji neprojde! Vědomě tě ohrozila! Jako učitelka je povinná…“
„Chyběl si mi,“ přerušil ho Harry. Muž zmlkl a podíval se na něho, jako by mu vyrostla druhá hlava. Harry se opíral o zeď a díval se na podlahu. „Celý večer jsem myslel… na tebe. Ale ty jsi tam nebyl. Všichni tam byli. A ob… objí… objímali se. A dělali jiné věci. A ty si tam nebyl… a já… chyběl jsi mi. A chtěl jsem se k tobě vrátit. Bylo to hloupé, že jsem tam šel. Mohl jsem být… s tebou. Dělat jiné věci.“ Na chvíli panovalo ticho a zbytek Harryho racionálního myšlení se snažilo zastavit ten příval slov, jež jeho opilé já zcela nekontrolovatelně a nesoustředěně blábolilo. „Příště tě vezmu sebou. Jo. Vezmu. A všechno bude dobrý. A už se nebudu cítit tak osaměle…“
„Nevypadalo to, že bys byl až tak osamělý, Pottere.“ Chladná, vzdálená slova přerušily jeho řeč a donutily ho, aby se na okamžik oddělil od řady myšlenek a zaměřil se na Severuse, který ho pozoroval přivřenýma očima.
A jo, Ginny… vzpomínal si. Vzpomněl si taky na to, jak si ukládal to paměti, jak tu situaci omluví, ale teď si to nedokázal vybavit. Zmizelo mu to z hlavy. Snažil se soustředit se a vzpomenout si na všechno o té nehodě. A řekne všechno, co ví. Celou pravdu. Pravda byla nejlepší omluva.
„Ale… to byl jen jeden tanec. On mě donutila. Přivedla svého přítele a takovou divnou holku, která se na mě nalepila.“ To nebyla dobrá odpověď, soudě podle náhlého záblesku zuřivosti v černých očích, ale Harry byl příliš opilý, aby si toho všiml. „No a ona, pořád chtěl, ta blbka, Anastasie, nebo tak něco… no tak chtěla, abych si s ní zatancoval. No, tak jsem šel za Ginny a poprosil jí, aby ji ode mě odtáhla. Ale Ginny řekla, že bych s ní měl tancovat a začala mě učit. Ale já nechtěl! Pak mi to šlo, no a tak jsem si před… stavil, že jsi to ty, a ne ona. Jakože, ty jsi ona.“ Asi začal mlít zbytečně podrobné nesmysly, podle náhlého poklesu teploty v místnosti a husí kůži, jež mu vyskočila. „Myslím tím…“ zavřel oči, a snažil se dát dohromady svoje bláznivé myšlenky, ale nedokázal to. „ Viděl jsem tě a myslel si, že s tebou tančím. Viděl jsem tě, když jsem zavřel oči. Chtěl jsem, abys to byl ty. Ale pak jsem je otevřel a skutečně tě uviděl. A vím, co si teď myslíš. A pak jsem zakopl. A ona na mě spadla. Ale já jsem jí odstrčil! Viděl jsi, jak jsem jí odstrčil?“ Vypadalo to nadějně, když sledoval Severusovu tvář, a když se k němu muž začal přibližovat, a když byl těsně u něj, pozorně se díval do jeho zelených očí, jako by ho podroboval analýze.
Na okamžik padlo ticho. A všechny Harryho smysly, které ještě fungovaly, křičely, že by už měl mlčet a už se neozývat.
„Dobře,“ řekl nakonec Snape a Harry cítil, jak celé jeho tělo bojuje s úlevou, i když už skoro zapomněl, co ji způsobilo. „Ale omez kontakt se slečnou Weasleyovou na bezpečné minimum. Nevím, zda si v současném stavu, ve kterém jsi, něco zapamatuješ, ale doufám, že alespoň mé varování bude dost jasné. Jestli tě ještě jednou přichytím, jak jsi s ní sám, nebudu už poslouchat žádné vysvětlení. Žádné.“
Harry přikývl a spustil hlavu na Severusovu hruď, poněvadž mu právě došlo, že má závrať. Nějak na to na okamžik zapomněl, když se díval do těch dvou černých tunelů.
„Jo... dobře, dobře. Já… jsem unavený…“ odtrhl se od Severuse. „Jdu se osprchovat.“ řekl po chvíli a nerovným krokem zamířil k něčemu, co vypadalo jako dveře. Přesouval se po houpající se podlaze teoreticky jednoduchým způsobem – zabodl oči do místa, kam se chtěl dostat, dokud se nepřiblížil. Cíl, ne Harry.
Ale tentokrát to způsobilo jedině to, že se mu podařilo zakopnout o opěrku křesla před krbem, a složil se na podlahu.
Vyjekl a ucítil, že mu cosi křuplo v nose, jímž přistál na zemi. Ucítil pronikavou bolest, která mu vystřelovala až do mozku.
Opřel se na loktech a zjistil, že nic nevidí. Kolem něj leželo rozbité sklo a prázdné obroučky brýlí. Zaslechl kroky a po chvíli pocítil silný tah nahoru, jak ho někdo postavil na nohy.
„Pottere, smilování… Jak ses sem vůbec dostal?“ zeptal se trpce Snape a dotkl se hůlkou špičky jeho nosu. „Bude to bolet. Episkey.“
Harry vykřikl a chytil se za nos, cítíc další palčivou bolest a proud krve.
„Au! To bolelo!“
Muž se otočil, sklonil se pro jeho brýle a pronesl další kouzlo:
„Oculus reparo.“
Pečlivě mu je položil na nos. Harry zamrkal a vděčně se usmál. Nevěděl proč, ale to gesto vypadalo tak… něžně. Severus se ušklíbl a odstoupil.
„Jdi už, ty hloupý kluku,“ popadl ho za paži. „Nemůžeš se v takovém stavu vrátit do věže.“ Po těch slovech ho vtáhl do svých komnat, a když už v nich byli, posadil ho do křesla před krbem a šel k jedné z polic.
„Všechno se přestalo tak hejbat,“ oznámil Harry, utírajíc si tvář a rozmazal si krev po obličeji. „Ale furt se všechno točí.“
Snape otočený zády, si odfrkl, ale nic neřekl. Po nějaké chvilce se obrátil k Harrymu a držel v ruce sklenici s matnou, jasně modrou tekutinou.
„Pij,“ rozkázal, podávajíc mu ji.
„Co to je?“ Harry se zamračil.
„Něco, po čem se budeš cítit lépe.“
„Ale já se cítím dobře,“ usmál se Harry. „Jen stěny a nábytek se kolem mě trochu točí.“
„Nediskutuj, pij.“
„Ne.“ Harry odložil sklenici na stolek. „Posledně, když jsi mi to dal, jsem se cítil hůř a ne líp. Pamatuju si to. Mnohem hůř.“
Severus se zamračil a zíral na něj pohledem ostrým jako břitva.
„Pottere, nechtěj po mně, abych použil násilí.“
Harry se chytil opěrky, aby vstal, a když vyrovnal rovnováhu, vyzývavě zíral na Snapea.
„Nechceš si semnou… užít, Severusi?“
Muž si odfrkl a odvrátil se.
„Ano, s tou krví rozmazanou po obličeji a pitomým úsměvem vypadáš vážně atraktivně.“
Harry se usmál.
„Opravdu?“
Snape vytáhl hůlku a použil na Harryho obličej čistící kouzlo.
„Přestaň mě dráždit a vypij ten zatracený lektvar.“
„A ty přestaň mluvit jen o tom lektvaru…“ Harry si podrážděně povzdechl, přiblížil se a objal Snapea kolem pasu. „Proč mě nechceš… ojet?“
„Jsi opilý,“ řekl muž a upřel na něj zúžené oči.
„Minule ti to neva… dilo,“ odvětil Harry, široce se usmívajíc. „A líbilo se mi to. Můžeme to zopakovat.“
„Pottere, posledně jsem tě zneužil proti tvojí vůli. O tohle nemůžeš prosit.“
Harry se zamračil.
„Takže mám předstírat, že to nechci? Dobře. V pořádku. Budu křičet a prosit, abys přestal.“
Severus se kousl do tváře. Vypadalo to, jako by bojoval s úsměvem, jenž se mu chtěl dostat na rty, díky Harrymu nadšenému prohlášení. Převzal znovu svou kontrolu, povzdechl si, popadl ho za ramena a snažil se ho od sebe odtrhnout.
„Pottere, nemám na tohle teď čas.“
„Víš…“ Harry sevřela Severusova ramena proti Snapeovi veškerou silou, obával se, že bude odstrčen, ale nechtěl se dát bez boje. Vzhlédl nahoru a při pohledu na výraz stále podrážděnějšího muže, si olízl rty. „Všichni se mě stále ptali na… na to, s kým jsem. A proč jsem přiš… přišel sám. Ale oni nemají ponětí, že já mám tebe. A ty máš mě. Nic nevědí. A já tam byla sám… úplně sám. A myslel na tebe. Celou dobu. A… chtěl jsem… chci…“ Nedokázal odolat. Celý ten večer byl jako noční můra. Všichni to dělali a on mohl jedině snít. A teď, když byl tak blízko… Tak blízko…
Vztáhl prsty a dotkl se chladného těla. Volnou rukou odhrnul černé vlasy a zastrčil je za mužovo ucho. Přisál se k němu a začal ho hltavě lízat a kousat zuby. Severus na okamžik ztuhl a nasál vzduch, překvapený náhlým pocitem.
Ale Harry se rozhodl, že mu nedá čas na zotavení a možnost přemýšlet. Vsunul druhou dlaň mezi jejich těla a začal s ní pohybovat po mužově rozkroku, třel ho a hnětl.
„Tak moc… tě chci,“ zašeptal chraptivě, střídavě mu lízal ucho a prostor za ním. Snape právě nevykazoval touhu zbavit se ho nebo ho zabít a vzdálená část Harryho mysli si to přebrala jako svolení. Sám měl pocit, jako by se nacházel na rychlém kolotoči, který nedokázal zastavit. A ani nechtěl. Pulzující krev v uších spojená s žárem v podbřišku ho poháněla a nedovolala mu myslet. Jediné, co cítil, byla touha. „Chci… chci…“ zašeptal mezi rychlými, chamtivými polibky, které vkládal na Severusovu chladnou, dlouhou šíji. Cítil přes látku nohavic, že muž začíná být tvrdý. „Chci, abys… sténal mé... jméno…“ stiskl ho silněji.
Ale jediné slovo, které vyšlo z úst Mistra Lektvarů, bylo podrážděné:
„Pottere!“
Harry se ušklíbl.
„To není mé jméno…“ zamumlal. A pak ucítil, jak se kolem jeho zápěstí utáhli ruce. Jeho paže byly brutálně odtaženy. Snape ho odstrčil pryč a odsunul ho na délku natažených paží.
„Poslouchej mě…“ začal a podrážděně si vzdychl.
Harry zasténal nad pocitem ztráty a žár byl nahrazen náhlým bodnutím chladu, který jím otřásl.
Snape ho nechce. Nikdo ho nechce. V tom případě půjde… Půjde někam, kde ho nikdo nenajde.
Vytrhl své ruce a bez čekání na jakoukoliv reakci muže vykročil směrem, ve kterém jak doufal, existovala cesta ven. Ale jeho krátká cesta byla okamžitě zmařena.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ Snape ho chňapl za kapuci a stáhl ho zpátky. Harry sebou škubnul a udělal pár kroků nazpět. Muž ho popadl za ramena, postavil ho před sebe a vpíjel do něj svůj velmi vážný pohled. „Nechovej se jako dítě, Pottere. Za prvé, jsi opilý, a za druhé, je noc. Teď na to není čas. Rozumíš?“
Harry pokýval ponuře hlavou, dívajíc se na nekonečnou řadu knoflíků na přední straně černého pláště. Rozmazávaly se mu před očima. Proč jich tam bylo tolik? A proč se takhle pohybovaly? Rychleji, a rychleji, a rychleji…
Udělalo se mu špatně. Jednou rukou si zakryl ústa a opřel se o Severuse, cítíc, že mu nohy odmítají poslušnost.
Tentokrát nebyl odstrčen. Uslyšel těžký povzdech, který mu projel vlasy. Sevřel oční víčka, a modlil se, aby se to točení zastavilo, a tak ještě pevněji zabořil tvář do hrubé látky.
Ten špatný pocit, jako kdyby ho někdo lochtal v žaludku, pomalu ustal. Jeho zrychlené dýchání se uklidnilo. Odtáhl ruku od úst a ovinul ruce kolem Snapea. Nemohl odolat. Miloval to. Miloval tulit se ke Snapeovi a cítit jeho silnou vůni. Rád poslouchal jeho srdce. Miloval ten pocit, že je… v bezpečí. Miloval to, že byl Severus proti němu vyšší. Vyšší a silnější. A Harry mu položil hlavu pod bradou a cítil se tak nějak… tak… křehce. Miloval být v jeho moci, být na něm závislý, cítit, že je Severus s ním a postará se o něj. A že nemusí s tím vším bojovat sám. Že už to nemusí nést sám, protože má u sebe někoho silnějšího a pevnějšího než je on sám, a pomůže mu a přijme to břemeno, se kterým on musí bojovat celý život sám.
Vzpomněl si, jak ho Severus vytáhl z deprese. A jak mu řekl, že nemůže porazit Vodlemorta sám. Možná byl uštěpačný a zlý, ale pomohl mu. A to bylo… uklidňující.
„…ere! Pottere, zatraceně, slyšíš mě?“
Harry zamrkal, vracíc se tak do reality. Zvedl tvář z mužova hrudníku a vzhlédl, přímo do zúžených a černých očí, které na něj hleděly. Přesunul zrak níže a zastavil se na rtech, sevřených do tenké linky. Olízl si rty.
„Proč mě nechceš políbit?“ vypálil náhle. Snapeovi oči se na okamžik rozšířily, načež zamrkal a opět vyrovnal výraz. Ale Harry ve svém současném stavu nedokázal poznat varovné signály tak jasně jako obvykle. „Není to tak těžké. Tonksová líb…“ náhle se zastavil. Nemyslel si, že by o tom měl mluvit. Alespoň ne se Severusem.
Snapeovi oči se zúžily, jak jen to bylo možné, a změnily se v úzké štěrbinky.
„Chceš mi něco říct, Pottere?“ vycedil vážným hlasem.
„No, já vlastně…“ Jak se to říká, mlčeti zlato? Proč získal pocit, jako když se jeho mozek změnil v kaši? „Tonksová moc dobře líbá,“ vypálil nakonec. „A nebojí se toho. Proč bys ty nemohl…?“ zastavil se a ucítil nepříjemné napětí, které viselo ve vzduchu.
„Doopravdy?“ Ledový jed, který se linul ze Severusových úst by dokázal naplnit celé Bradavické jezero. „Jak dobře líbá, Pottere?“
„Eh… No, jako na ženu. S jazykem a tak. A navíc tak moc, až jsou rty rudé. Opravdu vášnivě,“ usmál se.
Snapeův ostrý pohled sklouzl k Harryho rtům a chvíli je analyzoval.
„A co ještě dělá dobře?“ zeptal se po chvíli, zatím co plamen hněvu v jeho očích nabíral na síle jako opravdový oheň.
„No… ee… Víc věcí. Ale přece ti o tom nemůžu říct, Severusi. To bylo soukromé…“
„Ach, vážně?“
Oheň se změnil v požár…
„Každopádně… je to žena. A nic neznamená, že se mi postavil, když dělala všechny ty věci. Nevím, proč mě to vzrušilo. Nějak samo se to…“
… a požár se změnil v armagedon.
„Co se stalo, Severusi? V koutku ti to tak divně cuká.“ Harry se začal znepokojovat. Snape vypadal, jako kdyby neměl dost vzduchu. A jakoby stačil jen maličkatý záchvěv a roztrhá chlapce před sebou na kusy. „Škoda, že si tam nebyl. Líbilo by se ti to,“ usmál se Harry, aniž by viděl, že nad ním visí meč. „Ach, nemyslel jsem si, že pohled na dvě nahé objí… objímající se ženy by mě mohl takhle vzrušit,“ Povzdychl si, když si připomněl obě scény, kterým byl svědkem.
Severus zamrkal. Vypadal, jako kdyby se vrátil zpátky do reality z pekel. Šílenství se z jeho očí vytratilo.
„Ženy?“
„No, jedna žena a jedna dívka, ale to je to samé, ne?“ usmál se bezstarostně Harry.
„O čem to mluvíš, Pottere?“ Vycedil Snape hlasem, jako když už mu docházela trpělivost.
„O…“ Harry se zamyslel. O čem to mluvil? Asi už sám zapomněl. Něco o Tonksové a Luně…. A ano, líbaly se, vzpomněl si. A dělaly taky další věci…. To si rozhodně pamatoval.
Spadl do křesla, zapadl do něj, a zvedl kolena pod bradu.
„O tom, že už nejsme jediní lidé, kteří mají tajemství. Protože Tonksová… a kdosi ho má také. A Tonksová je taky profesorka a…“
„Pottere,“ přerušil ho Snape, zatínajíc zuby. „Očividně mě porovnáváš s tou zmalovanou čarodějkou. Myslím, že už ti alkohol zamořil i ten malý kousek mozku, který ti zůstal.“
„Ale já jsem je opravdu viděl!“ Proč mu to Snape nevěřil? Přece to viděl. Vážně to viděl? „Tonksová se líbala… s někým. S dívkou. A studentkou. A dělala jí takové věci….“ Jeho mysl mu přehrávala ty scény a Harry se musel velmi soustředit na to, aby rozumně pokračoval, zvláště když už začínal být ospalý. „Kdybys to viděl...“ zamumlal a nechal svá oční víčka spadnout. „Políbila jí s takovou vášní, s takovou… touhou. Díval jsem se na to, i když jsem věděl, že bych neměl, ale nemohl jsem se odtrhnout. Nikdy jsem neviděl někoho takhle líbat a…“ Jeho hlava začala být strašně těžká. Pokusil se jí udržet rovně, ale měl dojem, že jí něco přitahuje dolů a jeho mysl obklopoval teplý nadýchaný kokon temnoty. „A tak jsem se díval a díval a… věděl jsem, že ty nikdy… mě nebudeš tak líbat a…“ Jeho hlava klesla na kolena. Pocítil závrať. Měl dojem, že padá do tiché, teplé černi. „A nikdy to nepocítím a… bylo mi to líto.“
Padlo ticho.
Harry se vznášel v uklidňující temnotě, otupělý úryvky vzpomínek. Ron nesměle políbil Hermionu, Ginny líbala svého přítele, Tonksová hltala růžové rty Luny…
Obrazy vířily jeho myslí a navzájem se mísily.
A pak se něco zlomilo a přitáhlo to napovrch jeho vědomí. Cosi mu zvedlo hlavu. Cítil, jak mu do úst proudí horká tekutina. Zakašlal, ale polkl, prudce otevírajíc oči.
Spatřil nad sebou nakloněného Severuse, který mu lil do hrdla blankytný nápoj. Jeho tvář vypadala odhodlaně. Harry se pokusil protestovat a odstrčit se, ale byl přitisknutý v křesle a Snape mu držel tvář v železném sevření. Snažil se zavřít ústa, ale muž mu pevně držel čelist a nutil ho tak, aby ji ještě víc otevřel.
Když ho nakonec propustil, Harry, plivajíc a dusíc se, shodil nohy na podlahu a naklonil se dopředu, snažíc se zbavit nepříjemné chuti.
„Co to děláš?!“ vykřikl a vzhlédl k muži stojícím před ním a setkal se s chladným pohledem.
„To, co jsem měl udělat už dávno, Pottere. Než mi vyžvaníš všechno to, co by sis raději měl nechat pro sebe. Nemám v úmyslu poslouchat tvoje žalostné kvílení a sebelítost až si uvědomíš, co všechno jsi mi vyžvanil ve svém opileckém stavu.“
„Já ne…“ zarazil se, protože obraz před jeho očima se najednou rozmazal a zmatek v hlavě a mlha, která mu zakrývala mysl, se začala rozptylovat.
Sevřel oči, cítíc jak jím protéká hořkost a vyplachovala z něj všechno to veselí, které před chvílí řídilo jeho činy. Najednou mu bylo chladno a… nepříjemně.
Velmi nepříjemně.
Zatřásl hlavou a rozhodl se otevřít oči.
Byl ve Snapeově kabinetě. Nepamatoval si, jak se sem dostal, šel přece do ložnice…
Vzhlédl, a když se jeho oči setkaly s chladným pohledem černých očí, vzpomněl si a polil ho ledový pot.
Řekl Snapeovi… řekl mu o… líbání, o Tonksové a Luně, a o… bože!
Jeho oči se v hrůze rozšířily.
Severus si založil paže a křivě se usmál. Harry sklopil hlavu a ukryl si tvář v dlaních.
„Vidím, že to začalo fungovat…“ zasmál se Mistr Lektvarů.
Harry zatřásl hlavou, nemohl uvěřit tomu, co dělal a co řekl. Víčka stiskl pevněji, ale vzpomínky nechtěly zmizet.
Proč mě nechceš políbit?
Tonksová moc dobře líbá…
…stál mi, když dělala všechny ty věci…
…věděl jsem, že ty mě nikdy nebudeš takhle líbat…
…bylo mi to líto…
Co si o něm Snape bude myslet? Porušil jejich tabu… řekl mu o… o tom, jak moc ho chce políbit. Jak moc touží po něčem, co nikdy nedostane… Přece si myslel, že už se s tím smířil. Chtěl se s tím smířit. Ale zřejmě se to vrátilo. Jako bumerang. Nezáleželo na tom, jak moc se snažil si namluvit, jak je to dobré, jak to nepotřebuje… ale vždycky ve chvíli slabosti myslel jen na ty tenké rty. A co je za nimi. O tom, jak jsou teplé a…
Ne! Stop! Na to není čas! Zapomeň. Zapomeň. Zapomeň. Neřekl to. To se nestalo. Neřekl to.
Nemohl to říct. Ne Snapeovi. Ne takhle.
A navíc… navíc toho hodně řekl o tajemství Luny a Tonksové… A komu? Poslední osobě, která by to měla vědět. Snape nenáviděl Tonksovou. A s tímhle mohl…
Zvedl hlavu a snažil se přinutit svoje srdce ke klidu a vyrovnat dech, nabral vzduch a vystřelil:
„To, co jsem řekl, byla naprostá blbost! Byl jsem opilý a já… nevěděl jsem, co říkám. Zapomeň na to. Všechno jsem si vymyslel.“
Snape naklonil hlavu a ironicky se usmál.
„Och, jistě. Pottere, alkohol funguje lépe než Veritaserum a to dobře víš.“
No jasně, koho tu chtěl Harry obehrát? Snape mu to neuvěří.
„Zajímalo by mě, co řekne ředitel, až se k němu tyto odhalení dostanou?“ pokračoval Mistr Lektvarů mrazivým hlasem plným jedovaté zlosti. „Anebo si to možná nechám pro sebe a použiji to pro vlastní účely? Kdo by si pomyslel, že ta růžová čarodějnice…?“
„Prosím, nikomu to neříkej!“ přerušil ho Harry a žádal vysokého muže před sebou. „Vím, že nesnášíš Tonksovou, ale… ale, ta druhá osoba je…“ opatrně. „…jedna z mých kamarádek. Je taková citlivá, nesnesla by, kdyby…“ odmlčel se hledal správná slova. „Jestli by jim to nevyšlo, a navíc kvůli mojí chybě, nepřežil bych to. Prosím tě, Severusi, zapomeň na to, co jsem říkal. Vím, že se nestaráš o city jiných, a že by ses rád zbavil Tonksové, ale tentokrát… udělej výjimku. Jen jednou. Pro mě. Prosím.“
Mužův výraz se nezměnil. Díval se na Harryho, jako kdyby o jeho nabídce uvažoval.
„A co dostanu na oplátku, Pottere?“ řekl nakonec tichým, chladným hlasem?
Harry se začervenal.
Byla to jeho vina. Všechno to byla jeho vina. Věděl, že když se o tom Severus dozví, okamžitě toho bude chtít využít. Přece ho znal. A sám mu to poskytl. Proto to musí napravit. Za každou cenu.
Co by mohl Severusovi dát, co mu dosud nedal?
Sebe? Ne, sebe už mu dal hodně dávno.
Harry sklonil hlavu a zkousl si ret. Zavřel oči, a snažil se zbavit bolestného pocitu vzteku sama ne sebe.
Co mu může dát? Něco, co miluje, něco, co je pro něj nesmírně důležité…
Prudce otevřel oči.
Zvedl hlavu a podíval se přímo do mrazivých očí Mistra Lektvarů.
„Famfrpál,“ řekl tiše.
Snape se zamračil.
„Poslouchám.“
„Famfrpál,“ zopakoval Harry, lehce chraptivým hlasem. Silně polkl a dodal. „Nechám famfrpálu. Nechám Zmijozel vyhrát pohár.“
Mužovi oči se na chvíli rozšířily. Zablýsklo se v nich překvapení, smíchané s nedůvěrou. Chvíli Harryho zkoumal pohledem, jako by nevěřil tomu, co slyšel. Ale pak se mu oči zúžily a divně zasvítily. Udělal krok k Harrymu, jako by něco zamýšlel, ale v poslední chvíli se zadržel. Anebo, možná rezignoval? Odstoupil a spustil dlaň, kterou nevědomky zvedl nahoru. Pomalu uvolnil napětí v ramenou a jeho tvář nabrala svůj obvyklý, přísný výraz.
„Přijímám,“ odvětil.
Harry zavřel oči a sklonil hlavu. Chtěl si vzdychnout, ale cítil na hrudi tlak.
Takže už nebude hrát famfrpál? Jak to má říct Hermioně a Ronovi? Jak to řekne týmu?
Nebyl na Snapea naštvaný. Věděl, že to byla jen a jen jeho vina. Pil, a opil se. A sem přišel a všechno vyžvanil. Snape ho do ničeho nenutil, chtěl mu dát lektvar na vystřízlivění, ale Harryho ho nepřijal. A skončilo to tak, jak to skončilo… A teď musí nést následky. Ta myšlenka byla bolestná, ale věděl, že nemá na výběr.
„Měl by ses vrátit na kolej,“ uslyšel Snapeův hlas. „Je pozdě. Jestliže tvoji přátelé nejsou tak opilí, jako jsi byl ty, mohli by zjistit, že nejsi v posteli a začali by tě hledat.“
Harry přikývl a zvedl se.
„Omlouvám se,“ zašeptal. „Za všechno, co jsem řekl. A za všechno, co jsem udělal.“ Bez vzhlédnutí se otočil a udělal pár kroků ke dveřím, než ho zastavil Snapeův hlas:
„Pottere,“ Harry se pomalu otočil a podíval se na muže, který ho pozoroval zamyšleným pohledem. Snape vypadal, jako by o něčem přemýšlel. Nebo jako by s něčím bojoval. „Jdi už spát,“ řekl nakonec, i když se chvíli zdálo, že měl na jazyku něco úplně jiného. „Doufám, že sebou máš plášť?“ Harry přikývl a vytáhl z kapsy třpytivý materiál. „Dobře, jdi nejkratší cestou. A žádné zastávky. Musíš jít přímo do Nebelvírské věže. Rozumíš?“
Harry znovu přikývl, pak se otočil a beze slova vyklouzl z místnosti.
Cesta do věže byl dlouhá a nezvykle únavná. Harry překonal celou cestu nejistým, zamyšleným krokem. Pokusil se strávit všechny události večera, ale bylo to příliš těžké. Cítil tlak na hrudi a kolena se pod ním podlamovala.
Když dorazil do společenské místnosti, uslyšel seshora chrápání. Všichni spali. Nikdo ho nehledal. Ron a Hermiona toho taky hodně vypili, když si ani nevšimli, že zmizel. A to bylo dobře. Cítil se vyčerpaný. Psychicky i fyzicky. Jeho provinilé svědomí ho uvrhovalo do deprese.
Celý ten večer… Tajemství, která odkryl, stesk po Snapeovi, Lunina nevinná slova ‚To znamená, že ho miluješ‘, která mu naháněla větší strach než Voldemort, všechny ty výlevné, přemrštěné doznání, které řekl Snapeovi, tajemství, které bezmyšlenkovitě vyžvanil, a teď… konec Famfrpálu. Navždy.
To bylo moc…
Podíval se do praskajícího ohně a několikrát zamrkal, cítíc, že se mu zavírají oči.
Padl na pohovku a skryl si tvář v dlaních. Nevěděl, jak dlouho tam seděl, neměl ponětí, kolik času uplynulo. Předpokládal, že spoustu. Ale nemohl vstát, nedokázal se zvednout z pohovky a donutit se k jakékoliv činnosti. Měl dojem, jako by se všechno hroutilo.
…nikdy mě nebudeš takhle líbat…
…nikdy to nepocítím…
To bylo žalostné. Tak moc žalostné, že ani nemohl uvěřit, že to řekl.
Ale byla to pravda. A bolela. Bolela pokaždé, když na to myslel, bez ohledu na to, jak moc si pokoušel namluvit, že to tak není.
Proč, když se všechno nakonec urovná, on musí zase všechno zkazit? Proč musel pít? Proč šel za Snapem? Proč si od něho nevzal lektvar? Proč se choval jako úplný idiot? Proč musel zase mlít o tom hloupém líbání? Proč musel všechno vyžvanit? Proč se nedokázal zastavit?
Proč?
A jak teď řekne přátelům, že nemůže hrát famfrpál? Jak má tohle ospravedlnit? Jak bude v jejich očích vypadat? Co řekne Ron? Naštve se na něj. Určitě. Naštve se a nebude s ním mluvit. A Hermiona se postaví na jeho stranu. Ginny se taky naštve. Všichni se na něj naštvou. Celý Nebelvír se k němu otočí zády. Zase. A on zase zůstane úplně sám.
Polkl a snažil se zbavit bodavého, bolestivého tlaku v hrdle. Ale nepříjemný pocit zesílil, utahoval smyčku kolem jeho krku a nedovoloval mu dýchat.
Zavřel oči ještě pevněji, ale to nepomohlo. Ucítil dvě osamocené slzy na tvářích. Chtěl je zastavit, ale nemohl. Objevily se další.
Sundal si brýle a dlaní si otřel tváře. Ale objevily se další. A další.
Zakryl si dlaněmi oči a ústa, snažíc se potlačit vzlyky.
A v tu chvíli ucítil teplo. V kapse.
Otřel si důkladně oči a mokrými prsty sáhl pro kámen.
Šáhl po brýlích, které odložil vedle na pohovku a třesoucí rukou si je položil na nos. Moc to nepomohlo. Obraz před jeho očima byl stále rozmazaný. Ale po chvíli intenzivního mrkání na kámen se mu podařilo přečíst zprávu:
Nejprve se Harry zamračil, a v jeho mysli se objevil velký otazník. Jak Snape věděl, že nespí? Přece…
Najednou pochopil. Díky tomu všemu mu zapomněl poslat ‚dobrou noc‘, tak jako to dělal každou, absolutně každou noc, od doby, co kámen dostal. Ale vždy si myslel, že Snape jeho zprávy ignoruje. Nikdy mu neodpověděl.
To Snape seděl a čekal na zprávu od Harryho? To znamenalo, že… se mu to líbilo? Že si na ně zvykl? A když mu ji Harry neposlal, domyslil si, že s ním není něco v pořádku?
Ne, to není možné. Asi jen pracoval do noci na nějakém lektvaru, a když se zamyslel, uvědomil si, že mu Harry neposlal ‚dobrou noc‘ a domyslil si, že nespí a rozhodl se zeptat…
Oh, do háje s tím!
Tak, takhle to stačí. Odložil kámen a pomalu si schoval tvář do dlaní. Slzy mu už konečně přestaly téct, ale oči ho stále pálily. Sundal si brýle a začal si třít oči, a snažil se zbavit toho nepříjemného pocitu, aby zase nezačal brečet.
Nemůže brečet. Není holka. Brečí jen holky.
Každopádně… měl by se na to podívat z lepší stránky. Alespoň neřekl Snapeovi, že ho miluje. Ano, to byla rozhodně lepší stránka. Koneckonců, kdyby mu něco takového řekl… byl by mrtvý.
Zhluboka se nadechl, uklidňoval svoje rychle bijící srdce a snažil se zbavit knedlíku v krku.
Klid, všechno bude dobré…
Ano, jistě…
Nasadil si brýle a znovu si skryl tvář do dlaní, snažíc se smířit s pocity, které se v jeho srdci nepříjemně třepotaly.
A pak zaslechl šelest odsouvajícího se portrétu.
Úžasné, to mu chybělo, nějaký pozdní Nebelvír vracející se z noční výpravy, narušující jeho klid. Možná si ho nevšimne? Možná půjde k sobě do ložnice a nechá ho být?
‚Prosím, jdi pryč,‘ řek si v duchu. ‚Chci být sám.‘
„Pottere?“
Harry zvedl prudce hlavu.
To není možné!
Otočil se a podíval se přímo do zamračených černých očí Mistra Lektvarů stojícím za ním.
Čekal cokoliv, ale… Snapea… v nebelvírské společenské místnosti… Snapea tady?!
Vyskočil z pohovky a narazil do stolku.
„Já... Co tady…? Co se…? Já ne…“ zajíkal se, a snažil se udržet rovnováhu. Vyprostil se z prostoru mezi stolkem a pohovkou, sklonil hlavu a rychlým krokem se vzdálil do rohu místnosti.
Snape nesmí vidět jeho tvář! Harry tušil, jak musel vypadat. Nechtěl… nechtěl, aby ho Severus viděl… Sakra, kdyby přišel před chvílí, mohl by vidět…
Zaslechl zamumlané kouzlo a cítil, jak vše náhle ztichlo. Neslyšel praskání ohně v krbu ani chrápání seshora.
Snape musel použít bublinové kouzlo, nebo něco takového. A odpuzující, když už o tom přemýšlel, protože kolem nich vyrostlo pole, třpytící se jako bublina.
Jo, vždycky pečlivý…
„Pottere,“ Mužův hlas zněl mimořádně hlasitě v porovnání k tichu kolem nich. „Vím, že bys to nebyl ty, abys neignoroval mé rozkazy, ale v této situaci…“ zarazil se a zdálo se, že přemýšlí o další větě. Harry nezvedl ani neotočil hlavu. V jeho mysli kolovalo příliš mnoho otázek. A příliš mnoho emocí. Co od něho Snape mohl chtít? Přece nepřišel až do Nebelvírské věže, aby ho uložil do postele. „Chci ti něco důležitého říct a chci, abys mě dobře poslouchal,“ pokračoval muž. Jeho hlas byl teď tichý, klidnější. Ale něco v něm bylo nervózního. „A radím ti, abys přestal zírat na ten neobyčejně zajímavý vzor na koberci a podíval se na mě, když s tebou mluvím.“
Harry se kousl do tváře, cítíc, jak jeho srdce začíná bít čím dál rychleji.
Nebylo možné, aby takový příkaz mohl ignorovat. Ale nechtěl zvednout hlavu. Tak moc nechtěl. Nechtěl, aby se Snape dozvěděl… nechtěl, aby ho viděl jako nějakého uplakánka, který se nedokáže vyrovnat se svými pocity. Polkl, cítíc se úplně zničeně.
„Nechtěj po mně, abych to opakoval,“ Mužův hlas se zdál ostřejší a chladnější.
Harry si povzdechl a pomalu zvedl hlavu, dívajíc se přímo do černých očí.
Ve chvíli, kdy mužův zrak padl na Harryho tvář, na jeho zčervenalé oči a zaschlé stopy po slzách na tvářích… jeho zorničky se rozšířily, ústa pootevřela, jak nasál vzduch. Vypadal, jako by ho někdo zasáhl ochromujícím kouzlem.
A Harry se cítil tak nesmírně hloupě, protože věděl, že všechny jeho pocity jsou na jeho tváři jasně viditelné. Zčervenal a okamžitě sklonil hlavu. To byla chyba, neměl to dělat…
Ve vzduchu viselo ticho. Nyní ještě těžší, když nebylo slyšet vůbec nic kromě dvou dechů. Jeden rychlý a jeden pomalý. A šelest šatů. A zvuk kroků.
Snape se zastavil těsně před Harrym, ale chlapec se neodvážil zvednout zrak. Po chvíli ale pocítil na bradě chladný dotyk a jeho tvář byla jemně, leč pevně zvednuta.
Harry zadržel dech, když viděl, jak se na něj seshora Severus dívá. Jeho oči… byly… byly… bylo v nich něco tak… jaksi neurčitého. Snape vypadal ohromeně, jako by zapomněl o všem kolem a jediné, co ho zajímalo, byly zaschlé stopy po slzách na Harryho tvářích, které překrývaly ruměnec.
A Harry pocítil chladný dotek. Severus přiložil prsty na jeho vlhkou pokožku a pomalu je sunul dolů a sledoval jeho slzy. A jeho dlaň se třásla.
Harry nedýchal. Nemohl. Ne teď, když jeho smysly křičely, snažíc se zpracovat všechny ty, nové, neznámé pocity, které na něho útočily.
„Nemáš ani tušení…“ Šepot, který vyšel ze Severusových roztřesených úst se zdál tak moc vzdálený. Z místa, které bylo vždy zamčené. A Harry v něm pocítil zlom. Stejně jako ho viděl v těch hlubokých očí, které se na něj dívaly.
Harry se zamračil, neschopen zastavit vlastní reakci.
Nemáš ani tušení…
O čem?
Ale Snape dál nic neřekl. Vypadal, jakoby ho Harryho reakce vytrhla z jakési zvláštní letargie, ve které se nacházel. Jeho rysy se zaostřily, oči přimhouřily. Ústa se stáhla tak, že se změnila v jednu viditelnou linku.
Harry se ztrácel ve dvou černých tunelech, jež jako by téměř pronikly až do jeho duše a snažil se v nich něco vidět. Chtěl znovu vidět to zlomení, které zmizelo tak náhle, jako by tam ani nebylo. Čerň byla hladká, ničím neposkvrněná, jako během klidné noci. A jediné, co viděl, byly… malé záblesky hvězd jakoby se odrážely ve skle. Severusovi oči se třpytily, když se díval na Harryho. Jeho pohled nebyl ani přísný, ani kárající. Z tmavých hlubin sálalo teplo. Příliš vzdálené, aby mohlo hřát, ale dostatečně viditelné, aby mohl doufat, že jednoho dne to dokáže, a roztaví tu ledovou stěnu.
Severus si navlhčil rty a odkašlal si. Harry zamrkal. Zdálo se, že tentokrát on byl letargický. Ale nemohl si pomoct. Pokaždé, když se díval do těch hlubokých očí, spadnul až na jejich dno.
„Přišel jsem… abych ti řekl, že jsem si to rozmyslel,“ řekl po chvilce Severus. Jeho hlas byl váhavý a ostražitý, jako by se obával, že se Harry každou chvilku lekne a uteče jako poraněné zvířátko. „Nechci, abys skončil s Famfrpálem.“ Vidíc Harryho zaskočený pohled, pokračoval. „Nikdo se nedoví o tom malém, špinavém tajemství té růž… Tonksové.“ Nedokázal zastavit škubnutí, když říkal její jméno. „Ani o tom, co dělala. A s kým. Merlin je mi svědkem, že bych se jí rád zbavil, ale jestliže ti…“ zastavil se a na chvíli se zamyslel, mračíc se. Harry se nepohnul ani se neozval. Nemohl. Ne, teď, když Snapeova tvář byla tak blízko a slyšel ta neuvěřitelná slova z jeho tenkých rtů. „A navíc by bylo jasné, že…“ pokračoval Severus. „Nechci nic na oplátku. Proto to nedělám, chci to udělat, protože mě o to prosíš, protože… rozumíš tomu, co jsi udělal a byl jsi natolik odvážný a odpovědný, aby sis přiznal následky svého činu. Už ses sám potrestal. Doufám, že si tuto lekci dobře zapamatuješ.“ Harry přikývl, příliš šokován, aby dokázal něco říct. „Ale to nic nemění na skutečnosti, že i tak jí nahlásím řediteli, že tě vystavila… nebezpečí. Rozumíš?“ Harry znovu přikývl. Věděl, že jsou jeho oči široce rozšířené, ale nemohl se ovládat. Byl absolutně šokovaný.
Dál může hrát famfrpál? Tajemství Luny a Tonksové je v bezpečí? A Snape se na něj nezlobí, kvůli tomu co všechno řekl? O tom, jak moc touží, aby ho políbil? Nezmínil se o tom ani slovem, jakoby to všechno byla vina alkoholového opojení. Všechno… Všechno je už v pořádku?
Díval se do Snapeových černých očí, hledajíc nějaký háček, ale nic nenašel. Vypadalo to, že… to všechno… opravdu…
Cítil, jak se do jeho srdce vlévá teplo. Ne, ne teplo. Horko. Nedokázal se ovládnout. Škubl sebou dopředu a vrhl se na vysoké, chladné tělo, ovíjíc své paže kolem Severuse a drtil ho takovou silou, jako by chtěl rozdrtit každou špatnou myšlenku.
„Děkuju,“ zašeptal, neschopen zakrýt radost ve svém hlase a úsměvu, který se objevil na jeho tváři.
S každým nádechem cítil Severusovu intenzivní vůni, bylinnou vůni, která se mu linula z hrubých šatů. Hábit ho škrábal na tváři, slyšel tichý tlukot jeho srdce a věděl, že jeho místo je tady. Právě tady, s ním, v chladném objetí jeho paží, které se kolem něj pomalu a nejistě… utahovaly.
Harry zavřel oči a prostě se nechal unášet temnotou, obklopený Severusovým dechem a jeho vůní. A myslel jen na to, jak by takhle mohl zůstat už navždy. Věděl, že by nikdy nezměnil svůj výběr, který ho dovedl až sem. Každé rozhodnutí, každá cena, kterou zaplatil, vše za to stálo. A vždy bude.
„Půjdeš už teď spát?“ uslyšel tichý hlas nad svou hlavou. Zamumlal něco v odpověď a stulil se víc k Severusově rameni. „Pottere, položil jsem ti otázku.“ Hlas se stal o něco ostřejším a Harry si rezignovaně povzdechl. Raději nebude testovat Severusovu trpělivost. Mimo to, byli v nebelvírské společenské místnosti. Snape je mohl schovat kouzly, ale nebylo to úplně bezpečné místo.
Harry znovu vzdychl, pustil Severuse a odsunul se, věnujíc mu úsměv.
„Půjdu,“ odvětil tiše, vzal mužovu ruku a přesunul si ji k ústům. „Půjdu, jistě. Hned teď. Jen…“ zamumlal, pak zmlkl a jemně políbil chladné prsty. Zavřel oči a líbal. Líbal prsty, klouby, drsnou, zjizvenou kůži na vnitřní straně dlaně. A nemohl přestat. Byl přeplněn takovou radostí a vděčností, že by je nedokázalo vyjádřit ani tisíc polibků. „Děkuju,“ zašeptal ještě jednou a znovu políbil prsty. Zvedl pohled a podíval se do Severusových mihotajících se očí.
Ano, viděl v nich světlo. Nyní ještě jasnější než předtím. A mnohem blíž. Severus si navlhčil rty a jemně vytáhl dlaň z Harryho stisku.
„To už stačí, Pottere. Půjdeš spát.“
Harry se musel donutit, aby jeho ruku pustil.
„Ano. Teď. Spát. Jasně,“ široce se usmál a udělal pár kroků vzad.
Och, věděl, že neusne. Cítil se pozbyt starostí, a ten pocit v něm hořel a naplňoval ho energií. Zdálo se neuvěřitelné, že ještě před chvílí brečel na pohovce a teď měl pocit, jako by mohl radostí skákat.
Od deprese ke štěstí v několika okamžicích. To dokázal jen Snape.
Popošel ke schodům, aniž by spustil oči z muže s přimhouřeným pohledem.
Ale než se otočil a běžel nahoru, ještě jednou se usmál a pověděl radostným šeptem:
„Dobrou noc, Severusi.“
Na Snapeových rtech se objevil křivý úsměv.
„Dobrou noc.“
Harry se otočil a vyběhl po schodech, cítíc, že jeho srdce je lehčí než kdy bylo předtím.