Když Harry vstoupil do Velké Síně, okamžitě uviděl jedno – Snape znovu nebyl na jídle. Neviděl ho ani na snídani, ani na obědě, ani na té prokleté večeři.
Byl to poslední den školy před vánočními prázdninami. Studenti probírali své plány. Hermiona a Ron seděli naklonění k sobě a cosi si šeptali.
„Ahoj, Harry.“
Chlapec se otočil a usmál se na Lunu, stojící za ním.
„Och, ahoj.“ odpověděl.
„Jdeš na vánoční večírek?“ zeptala se Havraspárka, přistoupila k němu a věnovala mu jasný úsměv. „Už se nemůžu dočkat. A ty?“
„Ee…“ Harry zamrkal, zaskočen radostnou dychtivostí, kterou slyšel v jejím hlase. Od kdy se Luna tak ochotně zúčastňovala studentských akcí? Obvykle se těmto typům zábav vyhýbala, raději trávila čas s magickými stvořeními v Bradavicích. No, ale když mu i Neville říkal, že tam chce jít, vypadalo to, že má o večírek zájem polovina školy. A to to měla být původně zábava jen pro hrstku lidí.
„Nakonec si spolu budeme konečně moc dát ten máslový ležák,“ usmála se.
Aha! Máslový ležák! Harry na to úplně zapomněl.
„No jasně. A z toho co říkala Tonksová, možná i něco ostřejšího,“ usmál se.
Luna mírně zčervenala a otočila svůj pohled jinam.
Harry se na ni udiveně podíval. Řekl snad něco nevhodného? Mluvil jen o něčem ostřejším a…
Podíval se k profesorskému stolu.
… Tonksová. Tonksová vypadala, jako by právě rychle otočila hlavu jinam a spěšně si začala povídat s profesorkou bylinkářství, která seděla vedle ní.
Podíval se zpátky na Lunu, která také vypadala, že rychle odvrátila pohled a otočila se k havraspárskému stolu.
„Dobře, tak… se uvidíme později.“ Zamávala mu a zmizela.
To bylo… zvláštní, dokonce i na ni.
Pokrčil rameny a obrátil se k Nebelvírskému stolu, kde rychle zapomněl na máslový ležák s Lunou a začal přemýšlet, jak Severuse donutí jíst. Nepodobalo se mu to, že o sebe až tak moc nedbal. Dobře si pamatoval, jak mu Severus nařídil chodit na večeře, když byl Harry zavřený celý den v ložnici.
To je to, co udělá. Poprosí Dobbyho o pomoc, aby zanesl Severusovi jídlo! Stejně s ním musel mluvit o svých vánočních plánech a výletu do Prasinek. Včera na to úplně zapomněl, byl příliš zaneprázdněný myšlenkou, že ho Snape podvádí, a pak s ním píchal na stole. Byla pravda, že později šli k němu do komnat, ale bylo těžké se na něco soustředit, protože na sobě neměl kalhoty. A Snape se dobře bavil, jak se zdálo. „Hmm, tvoje kalhoty? Zdá se, že tady nejsou, Pottere. Obávám se, že se budeš muset vrátit bez nich.“
‚Pravda, bylo to zábavné.‘ pomyslel si.
Nicméně byl Harry natolik odhodlaný, že začal chodit po místnosti a prohlížet ji, až je konečně našel v jedné ze spodních polic v rohu místnosti. Když vztekle dopadl na židli, chtěl na oplátku Snapea rozdráždit a tak se zeptal: „Opravdu děláš v noci to samé co já? Řekni mi o tom, rád si to poslechnu.“ Stále cítil ten hrozný pocit ponížení, když uslyšel Snapeovu odpověď. „Dobrá, Pottere. Spím. Nevěděl jsem, že tím budeš tak fascinován.“ A pak měl ten bastard ještě nervy, aby se na něj ušklíbl!
Leč všechny tyto události vybledly proti tomu, co se stalo předtím, co Snape udělal a co od něj slyšel. Dosud tomu nemohl uvěřit, nevěděl, zda to skutečně slyšel nebo to byla pouze jeho představivost.
Jen při samotné vzpomínce se mu stáhl žaludek, převalila se přes něj vlna tepla a na ústa se mu vydral úsměv.
Byl jen on. Severus píchal jen jeho. Jen jeho!
Cítil se tak šťastně, že měl nutkání smát se nahlas a poskakovat při chůzi jako Luna.
Když se posadil ke stolu a pozdravil se s přáteli, kteří se lehce zčervenalí od sebe rychle odtrhli a důležitě se podívali do svých talířů, jeho ruka zabloudila do kapsy.
Odpověď mu přišla skoro až na konci jídla:
Harry se usmál, ale po chvíli si povzdechl.
Teď ho čeká ta těžší část…
*****
Po večeři zavolal skřítka a poprosil ho, aby mu z kuchyně přinesl ještě jednu porci, protože by si ji rád snědl v ložnici. Řekl přátelům, že se vrátí před večerkou, protože chtěl ještě navštívit Hagrida. Pak se ukryl pod neviditelný plášť a zamířil i s talířem rázným krokem do sklepení, spolu s přesvědčením, že ve všem uspěje.
V kabinetu si sundat plášť, schoval ho do kapsy a držíc před sebou teplý talíř zaklepal na Severusovi komnaty. Když se dveře otevřely, široce se usmál a řekl:
„Dobrý večer, Severusi.“
Muž ztuhl a přimhouřil oči, dívajíc se nejdřív na Harryho tvář a následně na talíř.
„Co to je?“ zavrčel.
Bez čekání na pozvání, Harry proklouzl kolem něj a položil jídlo na stolek.
„V poslední době nechodíš na jídla, tak jsem se o tebe začal obávat. Vůbec o sebe nedbáš, Severusi. Proto jsem se rozhodl ti přinést večeři. Doufám, že ti chutná pečeně.“ Usmál se, narovnal se a díval se jak Snape zavřel dveře.
Muž se zamračil, podíval se na talíř ležící na stole a následně na Harryho, pak znovu na talíř a znovu na Harryho. Na jeho tváři se výraz překvapení pomalu změnil v něco, co chlapec ještě předtím nikdy neviděl a nedokázal to pojmenovat.
Severus si olízl rty a odkašlal si.
„Nevím, co tě vedlo k přesvědčení, že když nechodím na jídla, tak s největší pravděpodobností trpím hlady, ale chci tě ujistit, že pravidelně žádám bradavické skřítky o jejich služby, stejně jako ty, předpokládám.“
Harry cítil, jak zrudnul.
„Nad tím jsem nepřemýšlel,“ řekl tiše a sklonil hlavu.
„To mě vůbec nepřekvapuje,“ odpověděl Snape a přešel ke svému zelenému křeslu.
Harry se na sebe zlobil, že byl tak hloupý. Bylo zřejmé, že kdyby Severus nejedl, už by byl dávno vyhladovělý jako ti kostlivci v učebně Obrany proti černé magii. Natáhl se po talíři, aby ho vzal, ale Snape ho chytil za ruku a odtáhl ji.
„Nicméně když už jsi to přinesl, nemůžeme to jen tak vyhodit.“ Mávl hůlkou, z jedné skřínky vyletěl druhý talíř a přistál na stole. Mistr lektvarů pečlivě rozdělil pečeni na dvě části a ukázal Harrymu ke druhému křeslu. Harry se nejistě posadil a cítil v břiše podivné teplo, když si uvědomil, že bude vlastně se Severusem večeřet. Pozoroval, jak muž přivolal dvě skleničky a červené víno.
Harry se podíval na svou porci. Jedl se Severusem poprvé. Bylo to… úžasné. Skoro jako kdyby skutečně byli… pár – dokončil a začervenal se. Pohlédl na Severuse, který soustředěně žvýkal pečeni a popíjel víno. Jestli chtěl dosáhnout svého, měl by začít už teď, dokud byla Snapeova pozornost zaměřena na jídlo. S plnými ústy nebude moct křičet. To zvyšovalo jeho šance.
„Ehm,“ odkašlal si, narovnal se v křesle a zhluboka se nadechl. „Vlastně… přišel jsem proto, že jsem ti chtěl něco říct, Severusi.“
Muž se na něj nepodíval.
„Domníval jsem se, že ta ‚velmi důležitá‘ věc, o které chceš mluvit, byla frekvence mých jídel.“
„Ne. Myslím, to taky, ale… Hmm, chtěl jsem s tebou mluvit o Vánocích.“
Severusova ruka se zastavila v polovině cesty k ústům. Prsty se zaťali do vidličky. Přimhouřené oči, přešly na Harryho, jako by ho chtěly propíchnout.
„Z toho co jsem slyšel, pojedeš k Weasleyovým. Nevidím důvod, proč bys o nich semnou chtěl mluvit, leda že by ses chtěl dozvědět nějaký efektivní způsob, jak zabránit jejich rozmnožování se takovým závratným tempem a tím produkování do kouzelnického světa další rudovlasé neschopné idioty.“
Harry protočil oči.
Ach jo, proč musel Severus vždycky všechno tak komplikovat?
„Vlastně to byl Brumbál, kdo mi nabídl, abych na Vánoce zůstal v Bradavicích,“ odpověděl Harry a sledoval ho ostražitým pohledem.
Chvíli bylo ticho. Snape vypadal tou informací nerozrušen. Zvedl jedno obočí a zíral na Harryho.
„A?“
Harry si odkašlal.
„A já se rozhodl, že tu zůstanu.“
Muž přimhouřil oči a vložil na Harryho ještě hlubší pohled.
„A co to má společného semnou?“
„No… ee...“ Chlapec se pod vlivem toho pohledu přikrčil a měl pocit, že ztrácí odvahu. Ale musel to říct, dokud mu zůstala ještě nějaká. „No, myslel jsem si, že bych mohl strávit Vánoce… s t-tebou.“
Severusovi oči se na chvíli rozšířily, ale ve vteřině se změnily v bouřkové černé mraky.
„Ne, to nemůžeš,“ zasyčel Snape, vkládajíc do slov takové přesvědčení, jako kdyby na nich záležel jeho život.
Harry ucítil, jak se do jeho srdce vkrádal nepříjemný chlad.
„Proč?“
„Když mám konečně čas na odpočinek od těch nezodpovědných, idiotský mozků a neustálého pronásledování jejich nesmyslnou existencí, nedovolím, aby se mi nějaký nadržený spratek pletl pod nohama a kazil mi zasloužený odpočinek.“
Harry vypustil vzduch, který celou dobu zadržoval.
„Nebudu se ti plést pod nohama. To... to není o tom! A nejsem spratek!“ zavrčel, rozdrážděný Snapeovou odpovědí. „Já jen… chtěl bych s tebou strávit pár dní. Nechci být někde jinde. Chci být s tebou.“
Severus sevřel rty.
„Vyloučeno,“ zavrčel a vrátil se k jídlu, jako by si myslel, že téma je uzavřené.
Opřel se v křesle a povzdechl si.
Harry neuspěl. Plán A shořel. Čas přejít k plánu B. Plánu, který vymyslela jeho Zmijozelská část. Bez ohledu na to, že ji nenáviděl, a popíral, někdy byla velmi užitečná.
„Och, škoda… Vypadá to, že budu muset tedy strávit Vánoce s Weasleyovými. Půjdu hned k řediteli a řeknu mu, že v Bradavicích nezůstanu.“
Severus najednou zvedl hlavu a překvapeně se na Harryho podíval. Ale byl to jen chvilkový záblesk. Zjevně se mu podařilo rychle ovládnout, protože jeho rysy se opět vyostřily a jeho tvář vypadla rozzlobeně. Obrátil zrak zpět k talíři a začal jíst, ale Harry viděl, že se mezi jeho obočím vráska prohloubila.
To byla divná reakce. Snape vypadal… naštvaně? Proč? Měl by být šťastný. Anebo ho zaskočilo prostě to, jak to Harry rychle vzdal? Po chvíli otevřeného zírání si Harry uvědomil, že by bylo lepší, kdyby ve svém plánu pokračoval, protože téměř zapomněl, co by měl říct.
Podíval se krbu, obrněně narovnal ramena a snažil se znít bezstarostně.
„Paní Weasleyová a Ginny budou určitě rádi, když k nim přijedu. Poprosím Ginny, aby mi upekla ty sušenky, které mám rád. Jen doufám, že mě s nimi nebude chtít znovu krmit…“ Koutkem oka se podíval na Severuse, který přestal žvýkat a vypadal, jako by se snažil rozdrtit si vlastní čelist zuby, jak je zatínal, načež polkl to, co měl v ústech a zamračil se na Harryho.
Chlapec se usmál. Už byl blízko, ale musel pokračovat, dokud se Severus nezlomí.
„Nejhorší bude to prokleté jmelí, které paní Weasleyová rozvěšuje na každém možném místě. Budu si muset dávat pozor, abych nepotkal Ginny. A jestli mě odchytí... no, pak by bylo hloupé odmítnout… Nechci, aby si o mě udělala špatný obrázek…“
Jeho řeč byla přerušena náhlým, hlasitým třeskem.
„Dost,“ zasyčel Snape, zvedajíc dlaň, se kterou před chvíli udeřil do stolu. „Jestli je to jediný způsob, jak tě umlčet Pottere, tak…“
„Takže mohu zůstat?“ přerušil ho Harry, nechopen zastavit radostný úsměv.
Severus mu věnoval vražedný pohled.
„Pokud to musíš vědět, to neznamená…“
„Och, děkuji!“ Harry vystřelil, nenechávajíc ho to dokončit. „Slibuji, že budu tak ticho, že o mně ani nebudeš vědět. Dokonce na sebe můžu použít umlčující kouzlo. Nebudu překážet. Chci jen… být s tebou,“ dokončil, cítíc příjemné teplo v žaludku, které se šířilo celým tělem až k srdci.
Povedlo se mu to! Stráví Vánoce se Severusem! Chtěl začít štěstím skákat, ale věděl, že kdyby to udělal, Severus mohl rychle změnit názor. Každopádně, to byla polovina úspěchu. Zůstala už jen jedna věc.
„Ehm… chtěl bych ti říct, že…“ No tak! Řekni to! „…nebudu moct přijít na zítřejší trest.“ Když viděl, jak se mužům pohled mění do vražedného, rychle dodal: „Tonksová pořádá zítra vánoční večírek v Prasinkách. Všichni tam budou a já bych tam chtěl taky jít. A myslel jsem, že… chci se zeptat, jestli… můžu...“ Harry se pomalu pod Snapeovým pohledem krčil více do křesla. Sebral se a dodal: „Určitě si o tom slyšel. Brumbál říkal, že budeš jedním z učitelů, kteří budou zvedat ochrannou bariéru, takže vím, že budu v bezpečí. Opravdu bych chtěl jít. Doufám, že nejsi naštvaný.“
Severus od něj konečně odtrhl pohled a odfrkl si.
„Měl bych být naštvaný kvůli tomu, že chceš ztrácet celý večer tancování a nesmyslným blábolením se svými přáteli a tím růžovovlasým nemehlem, které není schopné rozlišit židli od vlastního zadku?“
Harry byl frustrovaný.
„Aha, takže se zlobíš.“
Muž si znovu odfrkl a podíval se do ohně. Harry se snažil uklidnit situaci:
„Nic se mi nestane. Neboj se.“
Severus mu věnoval další nepříjemný pohled, tentokrát to však nekomentoval. Harry uznal, že je to svolení, leč raději v tématu nepokračoval, neboť věděl, že je Snape na pokraji výbuchu.
To bylo neskutečné. Kdysi by muž udělal všechno, aby Harrymu nedovolil strávit příjemný večer a možná, že by mu zadal nějaké speciální domácí úkoly, jen aby mu zničil všechny plány. A teď.
Harry cítil příjemné teplo. Jeho oči se usmívaly, když se díval na temnou postavu Mistra Lektvarů, jehož černé oči se leskly plameny z krbu.
Cítil, že je to blízko. Brzy se probije přes ten chladný pohled přimhouřených očí, přes hábit zapnutý až k poslednímu knoflíku na krku, lesklé vlasy padající okolo jeho bledé tváře až k bijícímu srdci. Chtěl ho chytit a obejmout tak pevně, jako ten největší poklad, a pak se přitulit vedle něj a poslouchat jeho srdce bijící pomalým, uklidňujícím rytmem. A nikdy, nikdy nikomu nedovolit mu ho vzít.
Hluboce se povzdechl a přinutil se od Severuse odvrátit pohled a podívat se do ohně.
Už brzo vše získá. Věděl, že se to blíží. Cítil to celým srdcem.
*****
„Oh, podívej se! ‚Proplétané vlasem jednorožce s ebenovou rukojetí, a speciálně vybraného dřeva, úzce spjatého s Vrbou mlátičkou, která jen potvrzuje, že Vás nikdo neporazí.‘ Oh, je nádherný…“ zašeptal Ron a zíral jak zakletý za výlohu na nové Famfrpálové koště z nejnovější série Nimbusu, se zvučným názvem Rádius.
Harry přitakal, i když preferoval svůj Blesk. Začal už litovat toho, že šel s Ronem do Prasinek a snažil vymyslet něco, co by ho uvolnilo. Hermiona už uspěla. Využila příležitosti a skryla se v prvním knihkupectví, které potkala. Ale Harry něco takového nemohl udělat. Byl sledován profesorem Kratiknotem, jenž za ním chodil jako stín, a jehož úkolem bylo ochránit ho během jeho předvánočního nákupu v kouzelnické vesničce.
Harry si z frustrace povzdechl a rozhlédl se po ulici plné kouzelníků, čarodějek a studentů z Bradavic. Sněhu bylo tolik, jako kdyby se rozhodl zasypat každý povrch, vytvářejíc tak hromady zásypů, které bylo obtížné překročit. Čas od času zaslechl Nebelvíra cosi říct přes písně koledníků, ale skrz tu bílou bouři, jež ho obklopovala, ho neviděl.
„Pojď dovnitř!“ zakřičel Ron a vpadl do obchodu. Harry si rezignovaně povzdechl a šel za ním. Když byli vevnitř, přidal se k nim také profesor Kratiknot a rozpačitě se na Harryho usmál. Zjevně se mu také nelíbilo chodit za Potterem jako pes. Ale nemohl porušit ředitelův příkaz.
Harry se k němu otočil zády a zaskřípal zuby bezcílným hněvem. Jak měl, sakra, v takových podmínkách koupit dárek pro Snapea? Zvlášť, když ani nevěděl, co mu má dát. Proto potřeboval nějaký čas o samotě, aby mohl vybrat něco pěkného, a aniž by se bál, že se ho budou ptát pro koho to je?
Podíval se teskně z okna, zabručel, vidíc Hagridovu velikou postavu. V jeho mysli se rozsvítila žárovka. Ignoroval Rona vybírajícího si nový dres, vyklouzl z obchodu, uklouzl na udusaném sněhu a spadl přímo před Hagrida.
„Pozor, Harry, jak v tomdle sněhu zmizíš, už tě nenajdeme,“ usmál se Hagrid, sklonil se a poklepal ho po ramenou, což způsobilo, že Harrymu měl pocit, jakoby mu vyrazil plíce.
„Můžu jít s tebou po Prasinkách?“ vypálil Harry, když za sebou uslyšel kroky profesora Kratiknota. „Chci koupit pár věcí a Ron se odsud nedostane,“ vysvětloval a ukázal palcem za sebe.
„Och, Pottere,“ zasípal Kratiknot a zastavil se u Nebelvíra. „Nemůžeš dělat takové rychlé přesuny. Ztěžuješ mi úkol. Och, zdravím, Hagride.“
„Dobrý, prfesore. Harry mě požádal o doprovod. Pravděpodobně to nebude problém?“
Kratiknot se podíval zezdola na poloobra a usmál se.
„Ale pokus se ho po cestě neztratit. A pak ho doprovoď do Bradavic. Už tak mám nosní dírky úplně zamrzlé.“ zamumlal profesor, odvrátil se a vzdálil se svou charakteristickou kachní chůzí.
Harry se na svého přítele usmál.
„Děkuju.“
„Není zač, Harry. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mě někdo sledoval. Jak se máš?“
Pomalu procházeli přelidněnou ulicí. Cesta s Hagridem byla o mnoho jednodušší, všichni se jim klidili z cesty. Harry se o Rona neobával. Byl tak zaujatý Famfrpálem, že než si všimne jeho nepřítomnosti, pravděpodobně se stihne vrátit.
„Všechno v pořádku, mimo to, že všichni kolem mě chodí, jako bych byl nějaké zatracené zlaté vejce. Křehké a drahocenné.“
„A divíš se, Harry? Po tom útoku? Štěstí, žes přežil a mluvíš semnou. Po tom, co se nedávno odehrálo v Zakázaným lese, být ředitelem, zamk bych vás v Bradavicích, abyste z jeho zdí nevystrčili ani nos.“
Harry se zamračil.
„A co si dělal v Zakázaném lese?“
Hagrid sebou zamlel, jakoby se na sebe hněval.
„Zase příliš žvaním…“ zamumlal.
„Hagride,“ řek Harry důrazně. „Co se děje v Zakázaném lese? Jestli je to něco nebezpečného, měl bych o tom vědět, abych se mohl připravit, ne? Prosím, nechovej se ke mně jako k dítěti.“
Hagrid se zastavil a těžce si povzdechl.
„Dobře… Ale nikomu o tom nesmíš říct. Ani slovo.“
Harry zvedl dlaň.
„Slibuji.“
Poloobr přikývl a zíral na pošlapaný sníh.
„Něco zabíjí zvířata. Něco nebo někdo. A to strašně, krutě, ohavným způsobem.“
Harry se zamračil.
„Zvířata? Jaká zvířata? A kvůli čemu? Voldem... Promiň, Ty-Víš-Kdo už má svoje tělo a nepotřebuje krev jednorožců.“
Hagrid zavrtěl hlavou.
„To není, o co jde. Prfesor Brumbál si myslí, že je to jako… testování. Protože bylo zabito mnoho různejch zvířat. Dokonce i ptáci.
„Testování?“ Neznělo to moc příjemně.
„Jo… v zabíjení.“
Harry vyvalil oči a cítil, jak jeho srdce zrychlilo.
„J-jak to?“
„Některý zvířata zabila Avada, ale některý…“ Hagridovi poklesl hlas, jako by to, o čem mluvil, bylo příliš děsivé.
„Co?“ zeptal se Harry a cítil nepříjemný knedlík v krku.
„Některý rány vypadaly jako od nože, některý zvířata byly spálený, zmrzlý, roztrhaný na kusy a dokonce jsem našel jednoho ptáka s…“ Když uviděl hrůzu v Harryho obličeji, Hagrid se konečně rozhodl zůstat zticha. „Myslím, že už zmlknu…“
Harry nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Cítil, že se mu dělá špatně, když si představil všechny ty hrůzy.
„To… je strašné.“ Podařilo se mu nakonec zachrčet.
A Brumbál to před ním skrýval! Sakra, přece sám do toho lesa často chodil.
„Neví se, co je zabilo?“
Hagrid popotáhl nosem a zavrtěl hlavou.
„Prfesor tvrdí, že to vypadá jako chování učícího se ‚smrtijeda‘. Zřejmě ti bastardi nejdřív trénují prokletí na svých domácích mazlíčcích, aby je pak mohli dělat na lidech. Myslí si, že by to moh dělat…“ Hagrid se zakoktal, jako by mu slova nechtěla přejít přes jazyk. „..jeden nebo i víc bradavickejch studentů. Sakra, Harry, nemyslel sem si, že nastanou časy, kdy budou smrtijedi trénovat na zvířatech v lese. Kéž bych chytil tohohle…“ Hagrid sevřel svou velkou pěst a jeho rysy zhrubly. „Chodí tam jen v noci. A musí dobře znát les, protože si vybíraj takový cesty, o kterejch nikdo, kromě profesorů neví.“
Harry se zamračil. Někde v hlouby jeho mysli byla nepříjemná myšlenka, ale rychle ji potlačil. Byla příliš děsivá.
„Doufám, že ho nakonec chytíte. Nebo je. Mohl bych pomoct, kdyby…“
„Ne, Harry, nezapojuj se. Prfesor Brumbál by mi už i tak vynadal, kdyby věděl, že sem ti to řek.“
Harry se zamyslel. Proč se k němu každý musí chovat jako k dítěti? Proč před ním skrývají pravdu? Proč mu nikdo nic nechce říct a on to musí tahat z ostatních násilím? Bylo ještě něco, o čem nevěděl? Prozatím odpověď nedostane a musí se s tím smířit. Ale doufal, že již brzy…
Jeho úvahy byly rozptýleny zábleskem nalevo. Otočil hlavu, a zastavil se tak náhle, že lidé, kteří šli za ním, do něj téměř narazili.
Stál před výlohou dárkového obchodu. Na jedné z polic stála figurka. Vlastně dvě figurky, navzájem propojené. Zářivý stříbrný had zapletený s třpytivým zlatým lvem. Pohyboval se pomalu mezi jeho tlapami, obtáčel jeho měkkou hřívu a obaloval se kolem jeho hrudi v objetí.
Harry tam stál a díval se na ně, jako by byl očarován.
Kolem figurek bylo několik dalších, symbolizujících koleje v různých kombinacích, ale jeho zajímala jen tahle jedna.
„Počkej tu, Hagride. Budu hned zpátky.“ Řekl svému příteli a vešel do obchodu.
Místnost byla zaplněná studenty, kteří kupovali dary svým příbuzným. Harry si všiml zmijozela ze čtvrťáku, který se červenal a rozhlížel se kolem, jako by se bál, že ho přátelé přichytí při tom, jak si kupuje figurku hada s jezevcem.
Harry se usmál. Tak to bylo se sympatiemi a antipatiemi mezi kolejemi. Vždy tu bude někdo, kdo nebude věnovat dost pozornosti stereotypům a bude chtít jít svou vlastní cestou.
Zmijozel mezitím již vycházel z obchodu a Harry stále stál uprostřed místnosti, cítil se nesmírně hloupě a neměl odvahu, aby se přiblížil k pultu. Ale nemusel čekat dlouho…
„Och, pane Pottere!“ zatleskala prodavačka oblečená v růžové zástěře. „Je to čest, že vás tu vidím. Přišel jste si pro dárek pro někoho blízkého?“
…no vlastně.
„Eee…“ vyrazil se sebe Harry, cítíc na sobě oči všech v obchodě. „Já... ech... Myslím... Kamarád mě požádal, abych mu koupil něco pro jeho přítelkyni,“ vyheknul a cítil, jak má sucho v krku. Prodavačka se na něj dlouze podívala a usmála se.
„A, ten kamarád, chtěl něco konkrétního?“
„Ehm… ano. Ve výloze se mu opravdu líbila jedna figurka. Se lvem a… a…“ Proč se na něj musí usmívat tak na nervy jdoucím způsobem? „hadem.“ Zakončil a cítil, jako by ho někdo dusil. Prodavačka zvedla obočí a pohlédla na Hagrida, který se díval přes výlohu.
Úžasné, teď všichni budou vědět, že jeho pravděpodobná přítelkyně je ze Zmijozelu. Fakt skvělé! Jako by někdo mohl uvěřit jeho pohádce o kamarádovi, když vidí prodavaččinu tvář, mohl by klidně mluvit o stádu krvelačných koček, které ho pronásledují a musí se před nimi skrývat v tomhle obchodě, protože na něj číhají před vchodem.
Naštěstí žena už nic neřekla, pouze vyndala figurku zpod pultu, zabalila mu ji a vysvětlila Harrymu, že je očarovaná tak, aby po pronesení nějaké fráze či slova hrála.
Harry tiše poděkoval a vyběhl ven z obchodu, stále na sobě cítíc pobavený pohled.
Ale jakmile byl venku, už mu na tom nezáleželo. Nejdůležitější bylo, že konečně našel ten správný dárek pro Snapea. Usmál se nad představou Snapea až figurku uvidí. Ale musel jí koupit! Byla tak… dokonalá.
Harry se zastavil ještě v několika dalších obchodech, koupil dárky pro přátele a pro sebe červenou saténovou košili a černou kravatu na sváteční večeři.
Hagrid byl velmi příjemným společníkem. Na nic se ho neptal a nesnažil se vidět, co koupil. S Ronem a Hermionou by to nešlo, aniž by se s nimi nepohádal. Ukázalo se, že Hagrid slyšel o události pořádané Tonksovou a že by rád šel, ale hlavně stál o to popovídat si s nimi, protože měli zřídka kdy čas ho navštívit.
Harry se díky tomu cítil trochu hloupě. Snape zaplnil každou jeho volnou chvíli natolik, že zapomněl na zbytek světa. Už dlouho plánoval napsat Lupinovi dopis, ale něco ho rozptylovalo. Nebo spíš někdo. Nebo spíš setkání s někým. Přemýšlel o něm téměř pořád, když se neučil, nebo nespal.
Do háje se Snapem!
S jeho Snapem.
Rona našel ve stejném obchodě, ve kterém ho nechal. Odchytil ho v oddělení s pomůckami pro efektivní taktiku a obrannou techniku a Harry měl co dělat, aby ho odtamtud dostal. Setkali ses Hermionou vedle Tří Košťat. Měla plnou tašku knih a na tvářích vzrušení. Celou cestu do Bradavic jim vyprávěla o nejnovějším díle numerologických knih, na který narazila v knihkupectví, nemohla se zastavit.
Hagrid je doprovodil až k branám hradu, zamával jim a slíbil, že se sejdou na večírku, pak pokračovali do vstupní haly a zabočili k nebelvírské věži s dalšími vracejícími se studenty z Prasinek.
*****
Když vešli do hostince, museli se zarazit, aby se ujistili, že jsou na správném místě, ale přítomnost šedivého hostinského a kozy někde za barem potvrdila jejich předpoklady. Byli u Kančí hlavy, ale… tak nějak změněné.
Každý kout místnosti byl ozdoben barevnými girlandami, koulemi a světýlky. Stolky s ubrusy a hořícími svíčkami byly pokryté specialitami z Medového ráje. Uprostřed toho všeho bylo utvořené zvláštní místo pro tancování, naleštěné parkety odrážely ze stropu tmavě modré nebe.
„Je to tu pěkné…“ zašeptala Hermiona a potěšeně se rozhlížela. „To jsi udělala sama?“
Tonksová se nadšeně usmála.
„Profesor Kratiknot mi trochu pomohl se stropem a profesorka Prýtová vyrobila girlandy z květin.“
Uznale pokývali hlavou a šli si vybrat stůl.
„Nemůže toho nechat?!“ syknul Ron, když se posadili, a vpaloval se jestřábím zrakem do Ginny, která se držela za ruku s nějakým vysokým Havraspárcem. seděla s ním v samém rohu místnosti, a vrhala na bratra tu a tam naštvané pohledy.
„Jak ho může tak nenuceně… držet za ruku? A to mě na očích! Půjdu tam a…“
„Sedni si!“ Hermiona s Harryho pomocí chytila Rona za košili a stáhla ho zpátky na místo. „Co to děláš? Přece nic nedělají! A Ginny si může chodit, s kým chce! Přestaň se konečně chovat jako blbec a dej jí trochu svobody!“
Ron na ni hodil svůj nejvražednější pohled, ale ten s ní ani nehnul.
„Řekni něco, Harry,“ podívala se na něj Hermiona.
„Já… ee…“
„Ahoj všichni!“ Luna se náhle objevila u jejich stolu. Měla na sobě zelené šaty připomínající vánoční stromek ověšený ozdobami a řetězy. A na hlavě velkou, zlatou hvězdu. „Můžu si k vám sednout?“
„Jasně!“ Harry ji jako první udělal místo, vděčný za záchranu od hádky jeho dvou kamarádů. Měl jich už dost, a to party ještě ani nezačala.
„Ehm…“ Hlas ozývající se ze středu místnosti je donutil, aby zmlkli a podívali na Tonksovou, stojící uprostřed. „Chtěla bych vás tu srdečně přivítat a poděkovat vám, že jste přišli. Doufám, že se dneska budete skvěle bavit, a že vás tento večer sblíží…“ Harrymu se na chvíli zdálo, že se Tonksová na zlomek vteřiny podívala na Lunu sedící vedle něho. „…ještě víc než jste byli… dřív. Ehm, všechno motám.“ Mávla rukou a rozpačitě se usmála. „To už stačí. Jezte, pijte, a bavte se tak dobře, jako bych tady nebyla.“ Kývla hůlkou směrem k stranou stojícímu gramofonu, který začal hrát živé zvuky vánočních kouzelnických písní. Harry většinu z nich neznal, ale rychle se přidal k Ronovi, Hermioně, Luně a Tonksové, která si k nim přisedla.
Po povinném kole máslového ležáku, vytáhla Nymfadora ze svého černého pláště zdobeného stříbrnými nýty, láhev něčeho ‚ostřejšího‘, a po složení přísahy, že to nepoví žádnému jinému profesorovi, jim trochu nalila do sklenicí s pivem.
Harrymu se zdálo, že to chutnalo podobně jako martini, které pil u Snapea, ale v krku to pálilo o mnoho víc. A bylo to trochu hořké, ale díky tomu to vyvážilo sladkost smetanového piva. Tonksová si nalila trojnásobnou dávku a široce se usmála.
Luně po první sklenici piva nebezpečně zčervenali tváře. Začala jim povídat o spiknutí, ve kterém se Ministerstvo snažilo zakrýt své činy teroru a agrese proti čarodějnicím žijícím o samotě a podezřívají je z únosů mudlovských dětí. Ale její otec odkryl jejich způsoby a publikoval je v ‚Jinotaji‘, díky čemuž se ho snažili zavřít do Azkabanu, aby ho umlčeli. Všichni jí naslouchali s uvolněnými úsměvy na rtech. Dokonce i Neville, který si k nim také přisedl. Všichni, kromě Tonksové, která vypadala, jako by jí nevěřila ani jediné slovo. Po třetí rundě piva s něčím ‚navíc‘ Luna zmlkla a stala se podivně tichá. Nakláněla se ze strany na stranu, rozmazaným pohledem zírala na stůl a občas se podívala na Rona smějíc se vtipům Tonksové… A tak se Harry opět napil a dál ji pozoroval se zvětšujícím se zájmem.
Několik párů se nakonec odvážilo a začalo tančit na parketu. Tonksová jedním silným tahem posadila Rona zpátky na místo, když chtěl vyskočit a odtáhnout Ginny od přítulného tance s Havraspárcem. Po nějaké době k jejich stolu přišla neznámá dívka, která se představila jako Anastasia Lipswic a vysvětlila, že přišla spolu s Ginny a jejím přítelem Gregorym. Nesměle se zeptala, jestli by se mohla posadit a veselá společnost ji nechala. Posadila se naproti Harrymu a věnovala mu mrzutý úsměv.
Když si Tonksová začala povídat s Nevillem o bylinkářství, Ron a Hermiona se na sebe krátce podívali a něco si šeptali, a Luna koupala svůj pohled v poloprázdném půllitru, putujíc myšlenkami někde daleko, Anastasia si odkašlala a poslala Harrymu nesmělý pohled.
„Jsi tady sám, Harry?“ zeptala se tichým, křečovitým hlasem.
Ou…
V chlapcově hlavě se rozsvítila výstražná kontrolka s nápisem: Pozor, další ‚malá Ginny‘!
„Ee... No, ne úplně. Je tu Ron, Hermiona, Neville, Luna, T…“
Dívka se zachichotala a zčervenala.
„Jsi tak zábavný…“ Harry se na ni rozpačitě podíval. „Myslím tím, jestli… no víš… jestli máš přítelkyni?“
Harry pocítil, jak se mu na tvářích rozpíná ruměnec.
„Jo, mám. Ale není tady. Ona… nemohla přijít.“
„Je z Bradavic?“ ptala se dál dívka. Mírně přikývl, vpalujíc pohled do svého piva. „Je ze... zmijozelu?“
Harry zvedl hlavu.
„Co?“
Rozhovory u stolu náhle utichly. Harry téměř cítil vibrace napětí několika párů poslouchajících uší.
„Odkud jsi…? Kdo ti to...?“ začal koktat.
Dívka zčervenala.
„Slyšela jsem to. Dnes odpoledne. McMillan z čtvrtého ročníku Nebelvíru to řekl Peterenovi a Ciddemu. A oni to řekli…“
„Je to drb!“ vyhrkl Harry rychle, když viděl Ronův nevěřící pohled. Oh, už si představoval ty argumenty, kdyby jeho přítel opravdu uvěřil, že Harry chodí s někým ze Zmijozelu.
„Och, Harry!“ Hermiona se usmála. Nevypadala překvapeně, spíš smířeně. „Přece je to očividné. V opačném případě bys to před námi netajil, víš. V poslední době jsi stále nepřítomný, usmíváš se sám pro sebe, ztrácíš se ve vlastních myšlenkách. Jestli to nejsou známky zamilování, pak se nejmenuju…“
„Věděla jsi o tom?“ zeptal se jí Ron. „Věděla jsi to, a nic si mi neřekla?“
„Domnívala jsem se.“ Poopravila ho Hermiona. „Každopádně, kdybys věnoval pozornost něčemu jinému než večeři, sám bys to viděl.“
„Proč jsi mi to neřekl?“ Ron nevnímal úvahy nebelvírky a zlostně se zadíval na Harryho. „Jsem tvůj nejlepší přítel! Měl bych vědět, že…“
„To je Harryho věc,“ řekla náhle Luna. Všichni se na ni zaskočeně podívali. Přes poslední půl hodinu neřekla ani slovo. „Je to Harryho věc, co a s kým dělá. Musel mít vážný důvod, že vám to neřekl. Kdybych byl jím, také bych vám nic neřekla. A nemůžete to po něm chtít. Harry o tom nechce mluvit. Je to tak?“ Rozhodně se na něj podívala.
Harry na ni na okamžik překvapeně hleděl, ale když přišel k sobě, vděčně se usmál a přikývl.
„Pravda. Díky, Luno.“
Ron, který zřejmě nakonec také přišel k sobě, si odfrkl, patrně uznávajíc, že Luna nestojí za poslech a otevřel ústa, aby dál trápil Harryho otázkami, ale Hermiona ho zastavila, chytla ho za paži a pevně ji stiskla. Chlapec se na ni rozzlobeně podíval, ale když viděl její intenzivní pohled, říkající ‚ještě jedno slovo a budeš mít potíže‘, rychle to vzdal a sklopil oči do svého piva.
„Máš pravdu, Luno,“ řekla nakonec Hermiona. „Promiň, Harry. Neměla jsem tak moc mluvit.“
Harry pokrčil rameny a napil se piva. Chtěl jen, aby tohle téma už zůstalo uzavřené. Věděl, že neměl kupovat dárek pro Severuse před tolika studenty. Drby se v Bradavicích šíří rychleji než smrad bomb hnojůvek. Ale ať si ho podezřívají. Dokud si nedají tu práci a nezjistí pravdu, můžou si myslet, co chtějí. Ještě líp, když si budou myslet, že je s někým ze zmijozelu. Je to přinejmenším dobrá výmluva, proč jim o tom neřekl a proč jim nikdy nepředstavil svou milovanou.
„Ehm…“ odkašlala si Tonksová a očividně chtěla přerušit to nepříjemné ticho, které padlo. „Co děláte s těmi mandragorami a sněhovými květinami, když už jste je přesadili?“ otočila se na Nevilla, jako by vůbec nepřerušila rozhovor. Ale Harry si všiml, že se každou chvíli kouká na Lunu a v jejích očích se blyští cosi... zvláštního. Jako by ji něco trápilo.
Luna se vrátila k zírání do své sklenice, Hermiona zašeptala cosi Ronovi, a Anastasia se s červení na tváři omluvně usmála na Harryho.
„Promiň…“ zašeptala. „Nechtěla jsem…“
„To je jedno.“ mávl nebelvír rukou. „I tak by se to nakonec dozvěděli.“ dodal.
Z gramofonu začal vycházet zvuk jakési melodické balady. Světla zhasla a na parketu se objevilo více párů.
Anastasia se na Harryho dlouze podívala a olízla si rty.
„Tak jsem přemýšlela… Šel bys… šel by sis semnou zatančit?“
Harry se málem udusil pivem.
„Co?“ zeptal se dezorientovaně.
Tančit? On? To je asi nějaký vtip. Málo zábavný vtip.
„Ne, díky, mám… bolí mě kotník,“ zamumlal první lež, která ho napadla. Dívka si povzdechla a teskným dlouhým pohledem se podívala na páry, které se objímali. K Harryho uším se dostala slova písně zpívané ženským hlasem:
„Opravdu se mi ta píseň líbí,“ řekla Anastasia, dívajíc se na Harryho s nesmělým a plným úsměvem na růžových rtech. Harry poslouchal text.
‚Milost,‘ zasténal v mysli a na poslední chvíli zastavil touhu udeřit čelem o stůl. Podíval se na dívku, jenž na něj hleděla zářícím pohledem. Nedalo se říct, že by byla ošklivá. Měla dlouhé, kaštanové vlasy a oči v barvě máslového ležáku, ale... nebyla ním. Neměla ty démonické oči ani úsměv podlamující nohy. Kdyby neseděla před ním a nesnažila se ho tak nápadně svádět, Harry by jí ani nevěnoval pozornost.
„Možná…“ ozvala se po chvíli. „Možná jen…“
„Za chvíli se vrátím,“ přerušil ji Harry a rychle se zvedl z místa. Zamířil k Ginny, odtrhl ji od jejího přítele a odkašlal si.
Dívka se rychle otočila a rozšířila oči, vidíc za sebou svého přítele.
„Och, ahoj, Harry,“ usmála se.
„Můžu si s tebou promluvit?“ vycedil. „Teď.“
Ginny se zamračila, ale přikývla, a podívala se na svého přítele.
„Hned se vrátím, Gregu.“
Vstala od stolu, políbila ho na tvář a nechala se Harrym zatáhnout do rohu místnosti.
„Kdo je ta holka, co jsi přivedla a co ode mě chce?“ zeptal se a podrážděně se na ni díval.
Ginny se mu podívala přes rameno a zasmála se.
„Anastasia? Je ze čtvrťáku a je do tebe smrtelně zamilovaná. Je to sestra Grega. Hučela do nás, abychom ji sem vzali, když se dozvěděla, že tu taky budeš. Nebuď na ni moc hrubý, Harry.“
„Co? Zamilovaná do mě?“ Harry vyvalil oči a podíval se přes rameno. Anastasia mu zamávala a usmála se na něj. „Ale ona mě vůbec nezná. Nicméně, je mi to jedno. Celou dobu mě mučí, abych si s ní zatancoval,“ vycedil přes zaťaté zuby.
„Tak to udělej. Nevidím problém. Bude šťastná a můžeš ji nakonec od sebe odlepit.“
„Nechápeš to. Nechci tancovat. Neumím tancovat. Nelíbí se mi… Co to děláš?“ zvolal překvapeně, když ho Ginny vytáhla na taneční parket. Na poslední chvíli chytil rovnováhu, poněvadž po třech rundách máslového ležáku a něčím ‚extra‘ od Tonksové se mu točila hlava a začal mít vážné problémy s motorickou koordinací.
„Ukážu ti jak tančit,“ rozesmála se Ginny, popadla ho za ruce a přitáhla se k němu. Pohlédla stranou k Gregovově stolu a zamávala mu, aby mu dala znamení, že je všechno v pořádku. Zamrkala na něj a otočila se zpátky k překvapenému Harrymu. „Během vánočního plesu ve čtvrťáku ti to docela šlo, ale musíš zapracovat na technice,“ Ginny mu položila ruku na svůj pas a popadla ho za druhou. „Teď zavři oči a snaž se zapamatovat si kroky. Vlevo. Vpravo. Krok vzad. Skvěle. Teď do strany a otočit.“ Pustila ho, udělala otočku a přitáhla se zpátky k němu. Ovanula ho sladká vůně jejího parfému. Cítil na tváři její hebké vlasy. „Dobře, přesně tak. A teď ještě jednou. Vlevo…“
Bylo to divné, ale tančení s Ginny nebylo tak těžké. Možná to bylo díky alkoholu, jež mu putoval v žilách. Necítil se tak napjatý, jako před dvěma lety. Necítil na sobě tlak, způsobený několika desítkami párů očí, které se na něj dívali. A navíc si pamatoval kroky. Ne, vůbec to nebylo tak složité. A kdyby o tom víc přemýšlel, celkem se mu to i líbilo. A díky tomu, že měl celou dobu zavřené oči, mohl si představovat, že tančí se Severusem.
Ne, to byl hloupý nápad. Oba nenáviděli tanec. Ale možná… možná jednou…
Mohl by se k němu dostat blízko. Jo, přesně tak. Ovinul by ruce kolem jeho pasu, cítíc pod prsty jeho hrubý hábit, a slyšel by tiché tóny kolem nich. Tak jako teď. A mohl by si položit hlavu na jeho rameno a…
… a v té chvíli uslyšel Ginnyn dezorientovaný hlas:
„Co to děláš Harry?“
Její slova se smísila s náhlým, nepříjemným vzrůstem napětí, které způsobovalo, že se mu postavily všechny chloupky na těle. Harry otevřel oči a jeho zrak padl na dveře. Dveře, ve kterých stál Brumbál a… Snape.
Harry zakopl o vlastní nohy, zakymácel se, chmátl po nebelvírce a přistál na podlaze. A Ginny na něm. Potřeboval chvíli, aby se otřepal a vyplivl z úst její vlasy. Když se mu to podařilo a podíval se směrem ke dveřím, téměř se zadusil vlastním jazykem, když viděl, jak se na něho Severus díval.
Mrazivě.
Rychle ze sebe shodil zaskočenou nebelvírku a vyskočil. Greg běžel ke své přítelkyni a pomohl ji se postavit, ale Harry si toho nevšímal. Snažil se nesesypat se pod tím ledovým, vzteklým Severusovým pohledem. Cítil, že kdyby byli právě teď sami, nevyšel by z téhle situace bez zranění.
Tonksová téměř vyprskla své pivo, když uviděla, jak se na ní usmívá ředitel. Vyskočila na nohy, aby ho pozdravila, ale Brumbál jí dal znamení, aby nevstávala. Skrz závoj ledové hrůzy, která ho ochromila, Harry uslyšel uklidňující ředitelův hlas, jež přišel jen, aby zkontroloval, zda je všechno v pořádku a zda se všichni baví. A profesor Snape byl tak laskavý, že souhlasil, že ho doprovodí.
Harry polkl a zíral na podlahu, snažíc se uniknout před tím vražedným pohledem, který mu téměř vypálil díru do hlavy. Proč měl tušení, že si zadělal na vážně hodně velký problém?
„Harry, všechno v pořádku?“ ozval se Ginnyn znepokojený hlas. „Najednou si zbledl. Je ti špatně?“
Harry zavrtěl hlavou.
„Ne, to je jen tím… pivem. Příliš mnoho piva. Jo. Radši si sednu. Díky.“ zamumlal nepohodlně, šel ke stolu a těžce dopadl na židli, protože cítil, jak se mu třásla kolena.
Kurva! Jak to muselo vypadat? Co si o tom Severus musel myslet? Že on a Ginny…
Ne!
S hrůzou se znovu podíval na dveře, ale stejně jako se ředitel s Mistrem Lektvarů objevil, tak i zmizel. Avšak palčivá hrůza zůstala a Harry cítil, že potřebuje něco silnějšího, aby to dostal ze své hlavy.
„Musím se napít,“ zasýpal, popadl máslový ležák Tonksové a vypil ho téměř jedním douškem.
„Takže tě kotník už přestal bolet,“ řekla tiše Anastasia. Harry se na ni překvapeně podíval. O čem to mluví? Byl teď tak roztřesený, že všechno, co nezahrnovalo Snapea, který ho před chvílí málem zavraždil pohledem, se vypařilo z jeho mysli. „No, Myslela jsem si, že když si tancoval s Ginny, tak by sis teď mohl zatančit…“
Oh, ne!
Harry vypil zbytek svého piva, vstal a beze slova, jako kdyby dívčinu odpověď ani neslyšel, popadl překvapenou Lunu za ruku a odtáhl ji na stranu k nejbližšímu prázdnému stolu.
„Můžeme si na chvíli sednout?“ zeptal se, když s povzdechem dopadl na židli. „Možná se nakonec unudí a odejde,“ zašeptal a trhnul hlavou za sebe.
„Žádný problém,“ zamumlala Luna, pozorně sledujíc Harryho. Podívala se na zavřené dveře a pak zpátky na Harryho, který zíral na ubrus.
„Neboj se, Harry,“ zašeptala po chvíli. „Přenese se přes to. Vždyť to ani nevypadalo, jako bys s ní tančil, a pak ji objímal, a pak... jako by na tobě ležela. Myslím… možná, že jen trochu.“
„Moc ti děkuju,“ zamumlal, a snil o další rundě piva s něčím ‚extra‘. A možná o něčem extra s pivem.
„Není dobře, že na tebe žárlí? To znamená, že mu na tobě záleží. Kdyby nezáleželo, nežárlil by.“ vyjasnila Luna, i když se jí jazyk trochu motal.
„Jo,“ zamumlal Harry a pohlédl na své rozesmáté a bavící se přátele, a následně otočil pohled zpět k havraspárce sedící vedle něj. Zamračil se, když postřehl na její tváři tak autentický… smutek.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se.
Dívka se usmála a sklonila oči. Otřela si tváře a vodnaté oči. Vypadala, jako by se sama na sebe zlobila. Podívala se na nadšenou Tonksovou a znovu sklonila zrak.
„Ano, jen… tak přemýšlím. Jak to děláš Harry? Myslím… on nemá nic proti tomu, že jsi ještě tak mladý?“
Harry zamrkal. Luna vypadla tak vážně. Ve skutečnosti ji nikdy neviděl s takovým výrazem… zmatku.
„N-ne. Myslím si, že ne.“ odpověděl nejistě. „Myslím…“ zamyslel se. Severus z toho nikdy nedělal problém, pokud si dobře vzpomínal. Nezdálo se, že by mu někdy vadilo, že je Harrymu jen šestnáct a je dvakrát mladší. Dokonce to vypadalo, že se mu to... líbí. „Ne, nemyslím si.“ Bylo zvláštní o tom mluvit s Lunou. Ale byla to jediná osoba na celé škole, která znala jeho tajemství. A zdálo se, že jej plně akceptovala.
„Přesně,“ řekla a zamračila se. „Přece by to neměl být problém. Stejně tak i on je tvůj učitel. Pravá láska roky nepočítá. To říkala moje máma.“ usmála se nejistě. Proč měl pocit, že nemluví vůbec o něm? „Miluješ ho, že?“ zeptala se po chvíli váhání.
„Co?“ Harry vytřeštil oči.
Miluje? Severuse? Co je to za otázku? Jak by…? Nemohl by… Ne, to ne… Cítil, jak zrudnul a nedokázal to zastavit.
„Líbí se ti být s ním?“ zeptala se nakonec, když viděla, jak Harry zřejmě ztratil řeč.
„Co? Jo, jasně,“ zamumlal a zíral do stolu.
„Stýská se ti po něm každou vteřinu, kdy se s ním nevidíš?“
„Ee... tak nějak. Asi jo.“
„Mohl bys pro něj udělat cokoliv, ať by se to zdálo jakkoliv šílené?“
„Myslím, že ano,“ řekl opatrně a zkousl si rty.
„Chtěl bys s ním trávit každou volnou chvíli?“
Harry se usmál.
„Jo..“
„A chceš, aby to tak bylo navždy?“
Harry zvedl hlavu a podíval se na havraspárku. její zasněný pohled byl zaměřený na měnící se barvu vlasů rozesmáté Tonksové.
„Uhm,“ zamumlal a cítil, jak jeho tváře čím dál víc hoří.
„To znamená, že ho miluješ,“ odpověděla Luna tiše, odtrhla pohled od Tonksové a podívala se na Harryho. Smutně se usmála a sklonila hlavu. Ale Harry si všiml jejích smutných velkých, modrých očí.
To znamená, že ho miluješ.
Zvláštní, ale přesně tohle potvrzovalo jeho bolest v hrudi.
A skutečně to... bolelo.
*****
Později večer se k nim připojil Hagrid. Vstoupil trochu nestabilně a chvíli stál ve dveřích, rozhlížíc se s výrazem bezduchého úžasu na tváři.
„Tady, Hagride!“ mávla na něj Tonksová a pozvala ho ke stolu. „Co si dáš?“ zeptala se, když se poloobr usadil mezi ní a Harrym.
„Och, jako vždycky,“ mávl Hagrid velkou dlaní. „Starý Aberfoth bude vědět.“
Po několika okamžicích před něj hospodský postavil obrovský džbán něčeho, co sálalo alkoholovou vůní tak, že Tonksová i Harry byli nuceni se odklonit, poněvadž měli pocit, že jim to vyleptá dírky v nose.
„Co se s touhle hospodou stalo?“ zeptal se, když si zavdal pořádný lok a spokojeně se usmál. „U Merlina, vypadá to tu, jako kdyby sem někdo pustil kandovcový skřítky.“
„Co jsou to kandovcový skřítci?“ zeptal se Ron zamračeně.
„Taková malá stvoření, co se snaží všechno ozdobit mašlemi, kytkama a různým smetím. Vypadá to, jako by jich tu někdo vypustil celý stádo.“
Hermiona si odkašlala, Neville sklonil hlavu a Tonksová zčervenala tak, že i její vlasy se zbarvily do červena.
Hagrid se na ně překvapeně podíval a po chvilce se mu oči rozšířily překvapením. Zrudnul a začal mumlat:
„Oj, já jen myslel…“
„Ne, to je dobrý.“ Mávla Tonksová rukou. „Jen jsem chtěla, aby to bylo hezké. Ale myslím, že jsem to trochu přehnala.“ Rozhlédla se po místnosti s očividně deprimovaným výrazem na tváři.
„No, možná že…“ začal Ron, ale zastavil se bolestným vyjeknutím. Vyčítavě se podíval na Hermionu a masíroval si bok.
„Všechno je to moc pěkně nazdobené. Moc se nám to líbí. Že, Rone?“ zeptala se nebelvírka, vpíjíc do chlapce intenzivní pohled.
„Jo, moc pěkný…“ zamumlal, dál si masírujíc bok.
„Opravdu pěkné,“ řekl Neville a povzbudivě se usmál.
„Ano, moc,“ řekla Anastasia.
Harry na sobě cítil pohledy plné očekávání. Upil lok piva a zamračil se.
„Co?“ zeptal se. Právě si ukládal do hlavy vysvětlení ‚incidentu s Ginny‘ pro Snapea a ani nevěděl, o čem jeho přátelé mluvili. A teď na něj všichni hleděli, jako by na něco čekali. „O co jde?“ zopakoval, mírně otrávený. Zachránil ho tichý, lehce zasněný Lunin hlas:
„Pěkné…“ Všechny oči se otočily na ní. Dívka si podpírala hlavu dlaněmi a dívala se na Tonksovou. „Všechno, na co se dívám, je tak pěkné…“ zašeptala. Vypadala jako zhypnotizovaná.
Tonksová se začervenala a sklonila hlavu.
Harry postřehl zamračené zamyšlení Hermiony a rozhodl se, že je na čase zakročit do akce.
„Tak… ee… Jak to jde, Hagride? Co škvorejši?“
„Och, strašně vyrostly. Kdybys viděl, jaké mají teď zuby… ostré jak břitvy. Mohly by vás propíchnout jak sejra, pokud by vás chytily.“ Hagrid se ušklíbl a zrudl pýchou. „Chtěli byste je vidět?“
„Ne.“
„To není třeba.“
„Nemusíš se obtěžovat.“
Sbor nesouhlasného mumlání způsobil, že Hagrid posmutněl a spustil ramena.
„Co s nimi budeš dělat, Hagride?“ zeptala se Hermiona, vidíc zklamání na přítelově tváři. „Ředitel asi… nedovolí, aby sis je nechal, ne?“
„Och, profesor Brumbál by to dovolil, ale… jiní profesoři nejsou nadšení. Prfesorka McGonagallová tvrdí, že jsou příliš nebezpečný, aby se ukazovaly děckám.“
Hermiona a Ron si vyměnili pohledy. Hagrid žádné zvíře nepovažoval za nebezpečné, dokud někoho nějaké nehryzlo. A dokonce i tehdy se ho zastával, vysvětlujíc že ‚je to jen zvíře, mělo hlad… když ho podrbete, bude spokojený, jenom někdy, když se naštve, tak může kousnout, ale to je protože si chce hrát, a všichni se ho bojí, a on tomu nerozumí, a taky se bojí, ale když se to stane, je to jen nehoda… no, ale je to jen mazlíček, a to je přece v pořádku, že jo…“
„Ale podařilo se mi přesvědčit prfesora Brumbála, aby je vypustil do lesa, aby tam mohly volně žít a hlídat ho,“ poloobrův pohled spočíval na Harrym a chlapec potřeboval chvilku, aby pochopil o jakém ‚hlídáním‘ to mluvil.
No, další stádo krvežíznivých potvor se zuby ostrými jako břitvy by se mohlo zbavit případných nežádoucích, vraždící zvířata. Ale mohl by vsadit hrst galleonů na to, že místo, aby se stal les bezpečnější, bude připomínat, jako byste vložili ruku do rybníka plného hladových piraní.
Usmál se.
„To… je skvělé,“ zamumlal. „Zakázaný les se nakonec stane ještě nebezp… teda, bezpečnější.“
Soudě podle výrazu ostatních, sedících u stolu, mysleli všichni na to samé.
„A co u vás?“ zahuhlal Hagrid a široce se usmíval.
*****
‚Něco extra‘ od Tonksové mělo na každého nezvykle zajímavý efekt. Ron a Hermiona se na sebe začali dívat a byli na sebe velmi milí. Ryšavec po nějaké době úplně zapomněl na Ginny, která se muckala v rohu se svým přítelem, a nemohl odtrhnout oči od Hermioniných zčervenalých tváří a explodujího opileckého chichotání. Anastasii nakonec znudilo dělat na Harryho oči odkopnutého štěněte a šla si zatančit s Nevillem.
Harry si vydechl úlevou. Měl jí už skutečně dost. Cítil, že se mu stále víc točí hlava. Což bylo, popravdě, docela příjemné. Přinejmenším mu to dovolilo zapomenout na ten obrovský pocit ponížení a strachu, který cítil, když viděl Snapea stojícího ve dveřích. A na bolestné sevření v hrudi, když slyšel Luny slova: „To znamená, že ho miluješ.“
Sevřel víčka a snažil se tyhle myšlenky vyhnat z hlavy, pak otevřel oči a podíval se na Rona, který se už nějakou dobu snažil zoufale dívat na taneční parket. A na Hermionu. A na parket. A na Hermionu.
No, vypadalo to, že jeho přítel potřeboval malou pomoc. A Harry byl rád, že mu jí může dát. Hlavně aby mohl zapomenout slova, jež se ozvěnou odrážely v jeho mysli a na pohled černých očí.
Hermiona vášnivě hovořila s Tonksovou, Lunou a Hagridem, který vypil už dva džbány a začal třetí. Harry se mírně posunul ke straně a kopl. A zdálo se, že dokonce trefil Ronovu nohu, poněvadž se jeho přítel zašklebil a mrzutě se na něho podíval.
Ukázal hlavou k parketu, a pak na Hermionu. Ron se začervenal a zavrtěl hlavou. Harry ho kopl znovu. Ron se na něj rozzlobeně podíval a protočil oči. Nervózně se podíval na Hermionu a hlasitě polkl. Chvíli seděl, jako by se přemlouval, a po chvíli se znovu podíval na Harryho, jako by hledal podporu a další kopnutí. Ale Harry jen zvedl palce a usmál se.
Ron se zhluboka nadechl a střídavě zrudl a zbledl, naklonil se k Hermionině uchu a cosi jí zašeptal. Dívka zčervenala a odklonila se od rozhovoru. Podívala se na Rona, nesměle se usmála a přikývla.
Oba vstali a zamířili k tanečnímu parketu. Ron se na okamžik otočil, aby Harrymu poslal radostný úsměv, a chlapec zadusil smích lokem piva.
Och, mezi nimi popravdě zela propast... Ohromná, nesmírná propast…
Zavrtěl hlavou a pohlédl na ostatní u stolu, Tonksovou, Lunu a … A kam se poděl Hagrid?
Harry se rozhlédl a spatřil, že poloobr sedí u baru a vyprazdňuje další džbán, a vede živý rozhovor s hospodským.
Luna odložila čtvrtou prázdnou sklenici máslového ležáku, a nejistě se usmála.
„Nevěděla jsem, že je to tak dobré, Harry. Ráda bych… dala bych si ještě jedno,“ řekla a rozhlédla se zářivýma, blyštivýma očima. „Všechno je tak… rozzářené. Je to opravdu úžasné.“ Harry, který sám už měl se zrakem potíže, se rozhlédl po místnosti, naplněné převážně muchlujícími se páry. „Všichni vypadají, že... se dobře baví,“ dodala havraspárka, a dívala se na pár, jenž se líbal u vedlejšího stolu. Po chvíli sklonila zrak, zčervenala, a podívala se na ubrus. Bokem se dívala na Tonksovou a nesměle se na ni usmála. Zdálo se však, že si toho Nymfadora nevšimla, a byla příliš zaneprázdněná sledováním lidí v místnosti a potěšeně se usmívala.
„Och,“ zasmála se a nenápadně ukazovala na Rona, který se právě neúspěšně pokoušel políbit Hermionu. „No není to rozkošné? Kdo by si pomyslel, že ta drobotina…“
„Máš krásné vlasy,“ vystřelila náhle Luna, která od ní celou dobu neodtrhla oči. Harry se zadusil pivem, které právě usrkl, a rychle se podíval na Tonksovou. Její vlasy, ještě před chvílí jasně růžové, nabraly barvu karmínové červeni. Tak jako její tvář. „A teď jsou ještě hezčí,“ dodala havraspárka, nepřítomně se usmívající a natáhla dlaň k Tonksovým tmavnoucím vlasům. Nymfadora se rychle odtáhla a Luninu ruku odstrčila.
„Přestaň,“ sykla tiše, a věnovala jí temný, nepříjemný pohled. Nervózně se podívala na Harryho, který sledoval Luniny skelné oči a neodvažoval se promluvit. „Tvoje kamarádka asi příliš pila, Harry,“ zasmála se nervózně Tonksová, ale její vlasy se nezměnily.
„Nemluv o mně, jako bych tu nebyla,“ zašeptala Luna a zničeně se na ni dívala. „Víš, že tu jsem.“
Harry si lokl svého piva a podíval se na Tonksovou, očekávajíc její reakci. Poprvé uviděl nepřeberné množství pocitů na Lunině věčně zasněné tváři. Byl si téměř jistý, že všechna její podezření jsou pravdivá. Ale nechtěl se vměšovat a tak čekal na další vývoj rozhovoru.
„Možná byste mohli jít tancovat? Bavte se.“ Vypadalo to, že se Nymfadora snaží znovu získat kontrolu nad situací. „Konec konců, je to vaše párty. Nemusíte tu sedět se svojí učitelkou…“
Harry viděl, jak Lunina tvář zrudla a dívka otevřela ústa, aby něco řekla, ale v té chvíli se u nich objevila velká Hagridova postava.
„Musel jsem si popovídat se starým přítelem,“ zahřměl. „Co mi ušlo?“
Nevědomky přetrhl napětí, jež viselo ve vzduchu, usadil se mezi Harryho s Tonksovou a Lunu, rozdělujíc je. Harry si odkašlal a rozhodl se, si s Hagridem povídat, aby si Luna a Tonksová mohli vysvětlit své chování. Anebo se prostě bude dívat na ubrus nebo na stěnu, jestli to bude potřeba.
„Jsem rád, že jsi přišel,“ zadrmolil.
„Přece bych se nevyhnul takové oslavě,“ zaduněl Hagrid. „Každopádně mi chyběli Ron a Hermiona. Navštěvují mě ještě méně než ty.“ Podíval se do svého džbánu a povzdechl si. „Nikdo si už nevzpomene na starého hajného.“
„Přestaň, Hagride. Samozřejmě, že si vzpomeneme. Navštívím tě na Vánoce, slibuju. Přece zůstávám v Bradavicích. Víš o tom, ne?“
„Joo. Je mi to líto, Harry.“
„Proč líto?“ Harry se zamračil a podíval se na depresivní postavu poloobra.
„Vím, že bys radši trávil Vánoce s Ronem a Hermionou, místo abys tu hnil se starýma profesorama,“ zamumlal Hagrid a zíral do svého džbánu tak úporně, jako by to byla jediná věc, která ho ještě udržovala ve vzpřímené poloze. „Myslíš, že sem se to za tebe nepokusil domluvit? Jakmile sem zjistil, že tě tu zamýšlí nechat na Vánoce, spěchal sem za ředitelem a pověděl sem mu… Řekl sem mu… že si ještě mladej a že Artur a Molly jsou velký kouzelníci a že jim bude líto, že tu budeš muset zůstat… a Ronovi to bude líto, i Hermioně… A mě taky, to bude líto, Harry, mě taky…“ Harry se snažil zakrýt rozpaky a opět si zavdal velký doušek piva. „Ale ředitel mě nechtěl poslouchat. Říkal, že důvěřuje Snapeovi a jestli Snape tvrdí, že musíš zůstat, tak…“
Harry vyprskl pivo na celý stůl. Chvíli se dusil, nemohl chytit dech. Nadechl se, až když mu přistála velká Hagridova dlaň na zádech. Udeřil se čelem o stůl, čímž se mu ještě víc zamotala hlava.
„Promiň, Harry. Si v pořádku?“
Harry přikývl, lapal po dechu a cítil v očích slzy.
„P-profesor Snape řekl řediteli, že bych měl zůstat na svátky v Bradavicích?“ zeptal se. Musel to slyšet znovu. Bál se, že se přeslechl.
„Jo,“ řekl Hagrid poněkud zmateně. „Promiň, Harry. Nevěděl sem, že tě to tak vytočí. Vím, že prfesora Snapea nemáte moc rádi, ale podle mě je jen…“
Ale Harry už neposlouchal. Díval se na stůl poprskaný pivem s rozšířenýma očima a nemohl uvěřit svým vlastním uším.
Snape! Ten lstivý, záludný Snape! Jak mohl? Harry ho prosil a to téměř na kolenou, aby mu dovolil strávit společně Vánoce a on byl tím, který mu zařídil, aby zůstal v Bradavicích! Udělal to schválně! Udělal to všechno, aby ho Harry prosil a žadonil! A jako obvykle ho přechytračil! Proč o tom předtím nepřemýšlel? Pouze úplný idiot by se domníval, že se Snape tak snadno podvolí a nepřijde na ten, och, tak jakože chytrý plán. To on tahal za všechny nitky od samého začátku. Mohl si to domyslet. Snape se moc nebránil. A vzpomínal si, teď, teď si už vzpomínal. A pochopil. Pochopil, proč když se zmínil o tom, že pojede k Weasleyovým… proč se na něj Snape podíval tak zaskočeně. A viděl v jeho očích hněv. Byl naštvaný, protože si myslel, že jeho plán nevyšel. Že Harrymu tak moc na strávení Vánoc s ním nezáleželo. Ale když ho začal Harry ‚vydírat‘ svým velice důmyslným plánem, mohl nakonec laskavě svolit a souhlasit.
To je… Snape!
Harry udeřil čelem o stůl.
Znovu se nechal pobláznit. Zatraceně! Zatrace…
Počkat!
Zamračil se a nechal ze sebe všechen hněv zmizet.
Přece… Přece když Snape řekl Brumbálovi, aby Harry zůstal v Bradavicích, znamená to, že… že… s ním chce strávit Vánoce! Že s ním chce strávit Vánoce. Vánoce. S ním. Strávit. Chce.
Harry cítil v břiše teplo. Usmál se pro sebe.
Celý Snape. Nemohl dovolit, aby se Harry dozvěděl, že s ním chce také strávit Vánoce, a tak vymyslel celý ten plán. To bylo… to bylo…
Oh, k čertu! Měl chuť se tu prostě rozloučit, a běžet za ním. Běžet a říct mu, že tu zůstane, že mu to prostě měl říct, že i on s ním chce strávit Vánoce, že jestli by chtěl, stráví s ním Harry celý život… že pro něj udělá všechno, že by bez něj už nemohl existovat, že ho… miluje…
Ucítil, jak se nedobrovolně začervenal.
Miluje… To slovo znělo tak divně… tak nepatřičně.
Harry ho často slyšel. Zamilované páry, které viděl neustále na chodbách, tímto slovem nešetřily, jako by to bylo… normální. Něco tak obyčejného a triviálního, že to nestálo ani za to, se tím zabývat.
Ale Severus… mohl tohle slovo použít v souvislosti s tím, co k němu cítil? Zdálo se to tak velké, příliš… vážné. Možná proto mu to nikdo neřekl? Celý svůj život to slovo neslyšel ani jednou. A ani jednou ho nepoužil. A přece se zdálo být pěkné… vědět, že… že je někdo, kdo ho miluje. Hermiona a Ron, Sirius, a možná že… možná, že trochu i Brumbál a Hagrid. A paní Weasleyová.
Ale… ale to bylo něco úplně jiného. Nikdo z těch lidí mu nezpůsobil, že se cítil tak… tak… jako kdyby jeho srdce chtělo explodovat, když se na ně podíval. Měl chuť vytrhnout si ho z prsou, aby nereagoval tak přílišně na každý pohled, každé slovo, každý dotyk… Aby neumíralo a neradovalo se z důvodů, kterým sám nedokázal rozumět.
Co to… co to vlastně znamenalo ‚milovat‘?
Jestli ho opravdu… tak to byl ve vážných potížích.
„Vždycky je to tak! Máš vždy stejnou výmluvu!“ Luny tichý výkřik protrhl Harryho myšlenky a přivedl ho zpět. Chlapec několikrát zamrkal a nepřítomně se rozhlédl okolo. Hagrid hlasitě chrápal, opírajíc se o stěnu za sebou, a Tonksová se šokovaně dívala na dveře, ve kterých před chvílí zmizela Luna.
Do místnosti vnikla chladná vůně sněhu a větru. Harry se podíval po tančících párech. Vypadalo to, že všichni byli tak zahledění do sebe, že si nikdo tohoto malého incidentu nevšiml. Dokonce ani Hermiona a Ron, kteří tančili na sobě namačkaní.
Harry se podíval na Tonksovou. Nymfadora zírala na stůl rozzlobeným pohledem. Její vlasy úplně pozbyly všechnu barvu. Pohledem cukala ke dveřím, za kterými zmizela Luna, a vypadala, jako by se sebou hádala.
A asi nakonec prohrála. Olízla si rty a pokusila se na Harryho usmát.
„Na dvoře je tma, neměla by se vzdalovat. Půjdu ji najít. Musím… musím vás hlídat. Nemůže si jen tak… Víš, odejít. Hned se vrátím,“ zašeptala, a vyskočila z místa. Šla ke dveřím, otevřela je a zmizela v temnotě.
Harry se rozhlédl po místnosti. Všichni tancovali nebo se objímali. Nikdo by si nevšiml, kdyby i on…
Podíval se k východu. Prohledal všechny své kapsy a nalezl kousek pergamenu. Poprosil hospodského o pero a napsal krátkou zprávu:
Nechal pergamen na stole, a položil na něj svoji sklenici. Zatřásl hlavou, protože všechno, co viděl, se divně vlnilo a pak se snažil přimět své nohy rozhýbat se a vykročil.
Na dvoře byla strašná zima. Sníh se nakonec přestal sypat a nebo se obloha vyčistila. Harry si natáhl kapuci, zastrčil ruce do kapes a rozhlédl se. Uviděl ve sněhu stopy. Měsíc byl dostatečně jasný, aby viděl, kam směřují. K zadní části budovy.
Vytáhl neviditelný plášť z kapsy a přehodil ho přes sebe. Ale pak se zastavil. Měl tušení, že každý jeho krok ve sněhu bude slyšet na několik kilometrů. Otřásl se a vytáhl hůlku.
Jaké kouzlo je to Tonksová učila?
„Taci… taco… Ne, jinak.“ Zamračil se v úsilí. Čím víc myslel, tím měl větší dojem, že se jeho myšlenky víc zamotávají a mění se v tornádo, jež se v jeho hlavě divoce otáčí. „Tacitus Gressus!“
Ano! Povedlo se! Tiše sledoval dva páry stop, které ho vedly k dřevěnému zázemí v zadní části rozpadající se kůlny. Už z dálky slyšel dva hádající se hlasy. Přikradl se k jedné ze stěn a podíval se skrz díru v prkně. Přes celou plochu se rozlévalo měsíční světlo a dopadalo na dvě barevné siluety.
„Nemůžeš se tak chovat! Ne před jinými! Rozumíš tomu?“ Hlas Tonksové byl vysoký a vynervovaný a její vlasy se zbarvily na červeno.
Luna stála u jedné ze zdí s hlavou skloněnou a kousala si rty. Prostor byl dost malý na to, aby Harry neměl problémy vidět téměř každý detail.
„Ale ty mi to nedovolíš, ani tehdy, když jsme sami,“ odpověděla Luna a polykala slzy, které jí tekly po tvářích. „Nemůžeš mě takhle… odstrkovat.“
„Můžu!“ Tonksová přišla blíž. „Jsem tvoje profesorka, Luno. A tohle… to je špatné. Neměly bychom… Tomu nerozumíš. Prosím tě, neplač.“
„Na tom ale nezáleží,“ odpověděla tiše Luna a dívala se skelnýma očima do pošlapaného sněhu. „Nezáleží na tom. Znám někoho, komu to nevadí. Kdo se nedívá na věk, ani na…“
Harry cítil, jak mu srdce vyskočilo až do krku.
Tonksová si podrážděně povzdechla.
„Nezačínej zase. Mám uvěřit, že jeden z učitelů v Bradavicích...“
„Nemluv semnou takhle. Nadřazeně. Jako bys všechno věděla líp. Protože nevíš. Nevíš, jaké to je… dívat se na tebe každý den a vědět, že vždycky pro tebe budu jen… další bezvýznamná studentka.“
Tonksová si zkousla ret, jako kdyby hledala odpovídající slova.
„Poslouchej mě. To… to není pravda. Najdeš k sobě nějakého milého chlapce, který…“
„Nechci,“ zašeptala Luna. „Všichni chlapci jsou idioti, kteří se chovají, jako kdyby jejich mozky zmizeli.“ Tonksová se pobaveně usmála, ale rychle tvář vyrovnala. „Jen ty mi rozumíš. Jen ty vidíš to, co já. Jen ty…“
„Přestaň,“ sykla Tonksová. „Nedělej si to ještě horší. Přeci víš, že…“ zajíkla se a odvrátila hlavu.
„Že co?“ Luna se odtáhla ode zdi a podívala se na ni velkýma, nadějnýma očima. Udělala krok k ní. Na jejích dlouhých světlých vlasech se odráželo měsíční světlo.
Tonksová se od ní odtáhla.
„Ne, nedělej to. Dobře víš, že…“ její hlas se zlomil a poprvé od začátku rozhovoru se podívala na dívku stojící před ní bez rozzlobeného výrazu. A Harry viděl bolest. A potěšení. A touhu.
„Nechceš… to…?“ zeptala se havraspárka, natáhla se a nechala na svou tvář nevědomky spadnout pár světlých pramenů. V jejím třesoucím se hlase zněl smutek. Ale také naděje. Nesmělá otázka. Odpověď pro ni teď znamenala všechno.
Tonksová zavřela oči a těžce si povzdychla, pak se usmála a zavrtěla hlavou. Jako kdyby znala odpověď už předtím, než byla otázka položena. Jako kdyby věděla, že prohrála.
Když zvedla víčka, její oči se blyštily.
„Chci,“ zašeptala chraptivě, a vrhla na dívku před sebou tak toužebný pohled, až Harry viděl, jak se dívka zatřásla, a nebylo to z chladu.
„Přestaň myslet,“ zašeptala havraspárka, přišla ještě blíž a váhavě se dotkla měnících se Tonksových vlasů. Byla od ní o hlavu nižší. Podívala se jí přímo do rozšířených očí a nesměle se usmála, když obtočila kolem těch vlasů své prsty.
„Měly bychom se vrátit,“ hlesla Tonksová a snažila se od ní odklonit, ale zřejmě se nedokázala pohnout. Luna stála na špičkách a přitiskla tvář k Nymfadoriním vlasům.
„Dotkni se mě,“ zašeptala. „Chci… tě cítit. Jen jednou.“ Opatrně chytila její dlaň a vedla jí dolů. Položila si ji na stehno a pomalu s ní začala pohybovat nahoru pod svou sukní. A ještě výš.
Harry sevřel ruce na stěně. Cítil, jak jeho srdce bije rychleji a rychleji.
Tonksová vypadala paralyzovaná. Její oči se stále víc rozšiřovaly, zatím co se dlaň sunula výše a výše. A v jedné chvíli se v ní něco zlomilo. Harry uviděl v její tváři explodovat tisíc emocí. Oči se jí zablýskly, a vlasy se změnily ve zlato, když se naklonila dopředu a Luniny rty uzavřela v hladovém, téměř zvířecím polibku. Dívka jí zasténala do úst a sevřela jí prsty na ramenou, zatím co jí Tonksová tlačila a přitiskla ke zdi takovou silou, jako by ji chtěla rozdrtit. Harry viděl jejich spletené jazyky, když se na okamžik jejich rty od sebe odtáhly, aby se nadechly nebo změnily pozici. A věděl, že by se na to neměl dívat, že by tu neměl být. Ale nedokázal od nich odtrhnout zrak, byl příliš pohlcený scénou, která tančila před jeho očima.
Ale zároveň pocítil na prsou nepříjemný tlak smutku, když si uvědomil, že něco takového vůbec nezná. Že by Severus nikdy nelíbal jeho ústa s takovým hladem a takovou vášní.
Proč? Proč to Tonksová mohla dělat, a Snape ne? Proč to Luna dostala, a nemusela prosit, a on ne? Zdálo se to tak… nespravedlivé.
Přestal o tom přemýšlet, když uviděl jak ruce Tonksové začaly putovat přes celé tělo havraspárky. Jedna ruka se vsunula pod její sukni a za chvíli Harry uviděl, jak dívčiny bílé kalhotky sjely ke kolenům.
Vyvalil oči, vidíc, jak se ruka Tonksové opět vrátila pod sukni. Luna ji zasténala v ústech a zhroutila se na zeď. Tonksová odtrhla rty od jejích zrudlých úst a vpila se do její šíje, a její ruka se začala pod sukní pohybovat.
Luna zvrátila hlavu a z jejích úst zněly tiché vzdechy a neuvěřitelně hluboké sténání.
Harry byl zděšený, když zjistil, že začíná cítit nepohodlí v dolních partiích těla. Přešlápl z nohy na nohu a ušklíbl se, cítíc bolestivou erekci v kalhotách.
Nech toho! To je blbý vtip! Přece tu nemůže stát a vzrušit se, když sleduje Lunu a svou učitelku v milostném objetí. To… to není možné.
Zhluboka se nadechl, na chvíli zavřel oči a přisunul se blíž k mezeře mezi prkny.
Ale na druhou stranu…
Uviděl, jak se Tonksová odtrhla od Lunina hrdla a neohrabaně se snažila vytáhnout hůlku ze svých šatů. Když se jí to konečně podařilo, otočila hlavu ke straně, zalapala o dechu a zašeptala nějaké kouzlo.
Harry cítil, jak z prostoru vychází teplo. Teplo, které způsobilo, že sníh kolem se úplně roztavil a vsákl se do země. Zastrčila hůlku zpátky a vrátila se s lehce rozostřeným pohledem k zčervenalé havraspárce. Změnila trochu polohu pod sukní a jemně se usmála. Z Luniných úst vyšel tlumený vzdech. Křečovitě chytila ramena Tonksové, stiskla rty a schovala si tvář v němém výkřiku do jejích čím dál zářivějších vlasů.
Nymfadora se na chvíli zastavila, uvolnila malé Lunino tělo a pak začala pohybovat rukou. Zpočátku pomalu, po chvíli rychleji.
Harry se díval rozšířenýma očima, jak ruka mizela pod látkou a jeho představivost šílela, když si vyobrazil, co se tam děje. Představil si, jak prst Tonksové sklouzl dovnitř a ven z Luny…
Kousl se do rtu, sevřel dlaň kolem svého pulzujícího rozkroku.
Druhá ruka Tonksové se náhle objevila a začala bojovat se skrytými knoflíky na Lunině šatech. Po nějaké chvíli se jí to podařilo a Harry otevřel ústa, když uviděl Lunina malá prsa vystupující z tenké látky. Tonksová ji líbala malými polibky z krku dolů až k malým hnědým bradavkám. Volná ruka nalezla druhé prso a začala ho hníst. Ústa se zastavila milimetry od bradavky a špičkou jazyka se jí jemně dotkla. Luna sebou trhla a udeřila zády o stěnu, kousajíc se do rtů v pokusu ovládnout sténání. Ale Tonksová nepřestala. Začala kroužit jazykem kolem, znovu a znovu, pak ji jemně zkousla zuby, nebo jí pomalu olizovala, díky čemuž měla Luna otevřená ústa k širému nebi a sténala nepřerušovanou rozkoší.
Ale to bylo nic ve srovnání s pohledem, který přinášely vlasy Tonksové. Stále více zářily, jasněji a jasněji, jako kdyby byly odrazem veškerého vzrušení, všech emocí, které se v ní probouzely.
Zavřel oči, cítíc závrať. Opřel čelo o stěnu a začal těžce oddychovat a snažil se ovládnout své rychle bijící srdce a pnutí ve spodní části těla.
Ne, musel s tím něco udělat! Nemyslel si, že samotné sledování může být tak… stimulující.
Rozhlédl se okolo. Měsíční světlo se odráželo od sněhu. Bylo nezvykle jasno. A ticho.
K jeho uším doléhaly Luniny tiché steny a tichý šepot Tonksové. Ačkoliv nedokázal rozlišit slova. Už ne. Ne ve stavu, ve kterém se nacházel. Byla zima, ale on cítil jedině žár.
Musel to udělat! Musel, protože když to neudělá, tak… exploduje.
Rozepl si kalhoty a dotkl se svého pulzujícího penisu. Jeho dlaň byla studená. Téměř studená jako dlaň Severuse… Rychle si zakryl ústa a potlačil zasténání. Opřel se čelem o chladné dřevo a ovinul své chladné prsty okolo horkého, pulzujícího penisu. Pocit byl tak intenzivní, že skoro přestal dýchat. Chvíli se snažil dýchat skrz nos, a získával nad sebou kontrolu, ale nemohl. Jeho tělo toužilo, jeho mysl křičela. Jak snadné bylo si představit, že tato chladná dlaň patří Severusovi, že to jeho ruka se začala pomalu pohybovat po jeho penisu. Opatrně, velmi pečlivě, protože byl tak vzrušený, že jakýkoliv rychlejší pohyb by ho dovedl k okamžitému výbuchu.
A jak snadné bylo představit si na sobě Severusovi rty… líbající ho s takovým hladem, s takovou touhou… jeho kluzký jazyk pronikající mu do úst, hladíc jeho vnitřek úst, patro, tváře, zuby a rty…
Dlaň zrychlila. Sama od sebe. Pohybovala se přes citlivou kůži, po pulzujícím orgánu.
V očích pocítil slzy. Jak snadné bylo podvést mysl… Jak snadné bylo představit si ten tichý, mrazivý šepot u svého ucha:
Jak snadné bylo představit si, že se jejich ústa spojila a vychází z nich tichý šepot…
Pocítil výbuch. Neuvěřitelně silný, oslepující, bílou explozi. Všechny představy se nahromadily, splynuly do jedné a proměnily se v lepkavou, teplou tekutinu zaplavující jeho prsty. V uších slyšel svou zpěněnou krev a svůj tlumený dech smíchaný s tichými hlasy. Skoro spadl na zem, když se snažil zůstat stát třesoucích se nohou, které se po chvíli staly náhle extrémně slabé. Cítil, jak mu po tvářích tečou slzy a nepopsatelné vlny potěšení pomalu blednou.
Oh, jak snadné bylo oklamat mysl… Severus měl pravdu.
Ještě chvíli stál, tiskl své čelo k dřevěným prknům a snažil se vyrovnat svůj těžký, zrychlený dech. Měl dojem, jako by se všechny jeho svaly rozpustily na místě. Jeho dlaň se třásla, když se ji konečně odvážil odtrhnout od svých úst. Zvedl rozpálená víčka. Hlava se mu točila. Ještě víc než předtím.
Za stěnou se stále ještě ozývaly steny. Přesunul se k mezeře a po chvíli váhání se odhodlal ještě jednou podívat. Jednou, naposledy.
Luna ležela na dřevěném stole. Nahá. Její neuvěřitelně bledá kůže se leskla v měsíčním světle, když se prohýbala, a zvrátila hlavu. Světlé vlasy jí splývaly ze stolu a skoro dosáhly až na podlahu. Černě namalované nehty Nymfadory se ji zatínaly do rozevřených stehen a mezi nimi... Tonksová klečela mezi nimi… Její vlasy jiskřící všemi barvami se chvěly na břiše dívky a Harry viděl jen pomalý líný rytmus, ve kterém se pohybovala hlava Tonksové.
Odtrhl se od mezery a opřel se zády o stěnu, cítíc, že mu opět srdce bije až v krku, jak se chtělo dostat z jeho hrudi. Cítil, jak mu hoří tváře.
Ne, To stačilo! To bylo… moc intimní. Nemohl tady takhle stát a… A co kdyby někdo sledoval jeho a Snapea? Ne, musel odejít. Nechat je. Nechat je… o samotě.
Navíc, se on sám teď cítil tak rozedraný. A tak strašlivě osamělý…
Odtáhl se ode zdi, a vydal se směrem zpátky, vrátil se do hostince a stále nedokázal uvěřit tomu, co viděl. A současně se nedokázal zbavit posledního obrazu. Nahá Luna a mezi jejíma nohama klečící Tonksová…
Proč jeho neohrabaná mysl vyměnila ženy za něho a Severuse? Merline, kdyby to Severus jednou… jednoho dne… klekl by si před ním a… a…
Ne! Už dost! Nemůže o tom přemýšlet! To se nikdy nestane…
Zkousl si rty a zastavil se, zírajíc na sníh zářící v měsíčním světle.
Luna a Tonksová… Jasně, podezříval je už dlouho. Od chvíle, kdy Luna běžela po Bradavicích s dopisy od Tonksové. Co to mohlo být za dopisy? Milostné? Ale nemyslel si, že to… že to byla vážně pravda.
Ve skutečnosti to byla uklidňující myšlenka. Že není jediný, co má takový problém… Že nejen on se musí skrývat.
Ale… Vlastně, ‚ale‘… navzdory podobnosti, jejich situace vypadal naprosto odlišně. Dokonce, i kdyby jejich vztah přišel na světlo… No, Tonksová není Snape. Pravděpodobně by měli nepříjemnosti, ale kdyby se někdo dozvěděl, že smrtijed, většinou kouzelnického světa podezřívaný, že je ještě stále věrným služebníkem Voldemorta, a současně nejvíce nenáviděný profesor, má poměr se zlatým chlapcem, vyvoleným, největší nadějí kouzelnického světa…
Ne, to nebylo totéž. Nikdo by to neakceptoval. Všichni by se od něj odvrátili. Věděl to.
Ale… ale také věděl, ne, byl si téměř jistý, že by to všechno obětoval. Obětoval by všechno, aby… mohl být s ním.
I když nikdy asi nedostane to, po čem nejvíc touží. Ano, je pravda, že mu byl čím dál blíž, ale ta jedna věc se zdála ještě tak daleko… A když viděl, jak Tonksová tak bez problémů, tak lehce dávala Luně… dávala jí všechno…
Zkousl si ret a zavrtěl hlavou. Musí na to zapomenout. Na všechno. Na smutek, touhu, osamělost. Ano. Zapomenout. To byl dobrý plán.
*****
Když se Harry vrátil do hospody, Ron a Hermiona seděli u stolku, naklonění k sobě a Hagrid dál spal. Klesl na židli a povzdychl si.
„Och, Harry,“ Hermiona se odtrhla od Rona, silně zarudlá. „Nevšimli jsme si, že si se vrátil. A kde je Luna a Tonksová?“
„Ach, oni… oni… se rozhodly ještě chvíli zůstat, říkaly, že je tu… moc horko. Jo, moc horko,“ zamumlal rychle a rozhlédl se po lahvi, kterou tu nechala Tonksová. Přeci viděl, jak jí tu nechávala.
„Och, tak... dobře,“ zamumlala Hermiona a podívala se na Rona, který si vyhrnoval rukávy. Na chvíli vypadala, jako kdyby se prala sama se sebou, mezi základním smyslem pro povinnost a mezi tím, že chtěla pokračovat. Ale když viděla, že se Harry víc zajímá o podlahu, otočila se k Ronovi, nesměle se usmála a povolila mu další polibek.
Harry se sesunul na židli a opřel si lokty o kolena. Snažil se nevnímat Ronovu ruku, jak tvrdošíjně putuje pod Hermioninu sukni, která se ho také tvrdošíjně snažila zastavit a držet ho zpátky.
Támhle! Temná, zakorkovaná láhev stála za židlí hlasitě pochrupujícího Hagrida. Harry se natáhl přes stůl, přisunul si sklenici máslového ležáku a nalil si do něj zbytky tekutiny obsažené v lahvi. Vůně, jež mu udeřila do nosu, mu vytlačila z očí slzy. Zavřel je a zavdal si lok.
Nejdřív měl dojem, že pije tekutou lávu. Pekelně to pálilo, jazyk a jícen mu hořely a obával se, že si je spálil tak, že měl puchýře. Otevřel vodnaté oči a podíval se na Rona a Hermionu.
Všude. Všude se všichni objímali, líbali a dělali všechny ty věci, které on dělat nemohl.
Sakra!
Cítil, jak v něm narůstá frustrace. Soustředil svůj zrak na sklenici a rozhodl se. Přiložil si ji ke rtům a napil se. A znovu. A ještě jednou. Po nějaké době přestal počítat a s překvapením si pomyslel, že nápoj není tak špatný, jako na začátku. Možná po nějaké době ztrácí sílu?
Uvědomoval si, že vypil celou sklenici. A že si nalil další. Ne, vlastně ne. Měl takový plán, ale po první sklenici si uvědomil, že už v lahvi nic není. Nebo snad až po třech sklenicích?
A pak vešla Luna a Tonksová. Aspoň si to myslel. A Tonksová na něj křičela. A Hermiona křičela. A obecně se všichni chovali dost hlasitě. A ještě s ním třásli. A přece chtěl jen vylézt na vrchol vánočního stromku. Bylo tam tak jasné světlo a zdálo se být nesmírně zajímavé. Třpytilo se.
A pak se náhle ocitl na dvoře. S velkým množstvím lidí. Vypadali, jako by se točili. Ale asi jen tančili. Byl tam hluk. Všichni se smáli. Ale on se nechtěl smát.
Chtěl Severuse.
Pak si vzpomínal na schody. Všichni šli před ním. Jak mohli chodit tak rychle? Musel udělat dva kroky, než se mu povedlo udělat jeden dopředu. Bylo stále tišeji a tišeji. Až nakonec bylo pekelné ticho. Harry se zastavil a snažil se rozhlédnout, ale rychle přestal, protože se všechno kolem něj točilo a on to nedokázal zastavit.
Byl sám. A chtěl Severuse.
Chtěl ho vidět. Opravdu chtěl. Zoufale chtěl. Chyběl mu. Vzpomněl si, jak se mu stýskalo. Stýskalo, že? Jo, asi jo.
Měl pocit, že tu před chvílí byli i jiní. Pamatoval si, že s nimi seděl. Aspoň se mu to zdálo.
Pomalu se rozhlédl po chodbě, která se táhla všemi směry.
Kam měl jít? Pravděpodobně na kolej. Jo, radši jo. Asi tam šli všichni. A on musel taky. Ale teď… kudy se tam šlo? Možná, že… vpravo. Jo, přesně tak.
Otočil se vlevo a po pár nejistých krocích se zastavil. Možná by měl na sebe hodit neviditelný plášť, kdyby narazil na Filche?
Natáhl si kapuci u mikiny, snažil se nedělat hluk, a začal se plížit chodbou. Nebylo to vůbec snadné, když mu podlaha utíkala pod nohama a nebezpečně se hýbala do stran. Ale nakonec, nedokázal říci, kde je dole a nahoře, ale ocitl se před portrétem Buclaté…
Stál, vlastně se potácel a mračil se. Buclatá dáma nebyla ve svém portrétu. A vlastně tam ani nebyl žádný portrét. Před očima viděl divné těžké dřevěné dveře. Několikrát zamrkal, jako by čekal, že když zavře oči, portrét se objeví, ale nic takového se nestalo. Pokrčil rameny a hlasitě řekl:
„Vrba mlátička.“
Dveře nereagovaly. Vzdorovitě se na ně podíval a opakoval:
„Vrba mlátička.“
Nic se nestalo. Divné. Byl pevně přesvědčený, že to bylo správné heslo. Ještě ráno fungovalo.
„No, otevřete se, vy hloupý… Au!“ sykl, když kopl do dřevěného povrchu a překvapivě byly bolestivě tvrdé. Takže, když neviděl jiné východisko, začal bušit do dveří pěstmi.
„Rone! Rone! Pusť mě dovnitř! Rone!“
Ale nic se nestalo. Dveře zůstaly zavřené. Harry si vzdychl a sesunul se na podlahu.
Dobrá, jestli ho nikdo nechce pustit dovnitř, tak bude spát tady! Opřel se zády o dveře, pokrčil kolena a sklonil hlavu. Divné, ale když zavřel oči, všechno se stále ještě točilo. A to vůbec nebylo příjemné.
Zatřásl hlavou, a snažil se zbavit barevných teček pod víčky, ale tehdy se dveře otevřely a Harry, bez pevné opěry, vpadl dovnitř. Bouchl hlavou o podlahu a zavřel oči, když v lebce ucítil tupou bolest.
„Au!“ vyjekl. „To nebylo milý. Mohls na mě počkat, Rone. A co se stalo s Buclatou dámou? Odešla?“ zamumlal, a snažil se otevřít oči.
Ron neodpověděl. Ale Harry nad sebou slyšel těžký dech, jako kdyby někdo dýchal přes zaťaté zuby. Po několika neúspěšných pokusech se Harrymu konečně podařilo zvednout víčka.
A to, co uviděl, ho přinutilo je zase zavřít.
Asi měl vidiny.
Pečlivě otevřel jedno oko, pak druhé, ale postava, jež se nad ním skláněla, nezmizela. Vypadala absolutně vztekle.
Počkat, něco nesouhlasí…
Harry se zamračil a podíval se od zdola až nahoru k černým hlubokým očím a zeptal se:
„Co děláš u mě na koleji, Severusi?“