V sobotu během snídaně začali Ron a Hermiona mluvit o nadcházejících svátcích, a tak Harry mohl bezpečně propadnout svým vlastním myšlenkám.
Měl pocit, že stále cítí na tváři Severusův dotyk a přichytil se, jak se každou chvíli dotýká své tváře, jako by čekal, že narazí na chladné, dlouhé prsty.
Včera se mu na poslední chvíli podařilo vrátit do společenské místnosti, jelikož Ginny už stačila zmobilizovat Rona, Hermionu a Nevilla a vypadalo to, jako když vpadl do válečného ústředí Nebelvírů. Ginny tvrdila, že Harry byl zmatený jako by byl zakletý a chlapec se musel velmi snažit, aby jim vysvětlil, že prostě jen chtěl jít na toaletu a nemohl se hned vrátit, protože narazil na Filche. Říkal si, že alespoň něco z toho byla pravda.
Hermiona jeho příběhu nevěřila, stejně jako o jeho upadnutí, když mu léčila rány na rukou, ale neptala se a udělala vše, co mohla, aby ho vyléčila. Ron sotva promluvil a vrhal podezřívavé pohledy po něm a po Ginny. Ale Harry už měl všeho dost a jasně mu vysvětlil, že mu není nic do toho, kde vlastně byli.
Jeho absolutní slepota a posedlost vůči své sestře ho stále více rozčilovala. Koneckonců, Ginny nebyla dítě a mohla si chodit, s kým chtěla. A přesto se před ním musela schovávat.
Harry to znal. Protože on měl důvody se skrývat. Skutečné důvody. Kdyby Ginny trvala na svém a Ronovi oponovala, pravděpodobně by na vánoční večírek přišla se svým tajemným přítelem a nikdo, absolutně nikdo, kromě Rona samozřejmě, by se na ni nedíval skrz prsty. Harry neměl takovou možnost. Už si představoval tváře svých přátel, kdyby sebou přivedl Severuse…
Zřejmě se bude muset už navždy skrývat. A bude tím, kdo vždy chodí všude sám. Přece ho Luna nebude krýt do konce života…
Do konce života?
Mírně se začervenal, když si uvědomil, o čem vlastně přemýšlí a rychle to vyhnal ze své hlavy. Je příliš brzo nad něčím takovým přemýšlet. Zatím si nemohl být jistý ani dalším dnem a co teprve… ‚zbytkem života‘.
Další věc byla, že Snape by raději celý den poslouchal proroctví profesorky Trelawneyové a popíjel její přeslazený, aromatický čaj, než aby ho doprovázel na studentskou zábavu, organizovanou tím ‚růžovovlasým nezmarem‘.
Harry se usmál a představil si Severusovu tvář, kdyby mu to navrhl, ale v jeho úsměvu se skrýval stín.
„Budeme se skvěle bavit, že jo, Harry?“ zeptal se Ron a vytrhl ho z hlubin vlastních myšlenek. „Deset dní bez učení, bez testů a domácích úkolů. A to nejdůležitější, deset dní bez Snapea.“ Usmál se a poplácal ho po zádech. „Není to nádherná představa?“
‚Jistě, že ne, ty idiote,‘ pomyslel si Harry a pocítil ke svému příteli náhlý vztek.
„My se budeme skvěle bavit a on tu zůstane sám v tom svým tmavým sklepení a vsadím se, že nás bude všechny proklínat, protože nás nebude moct týrat. Pravděpodobně si to vybije na domácích skřítcích. Hahaha. Dobře mu tak, mastnému mizerovi!“ Ron se začal chichotat, dokonce i přes Hermionino mračení a Harry cítil, jak se jeho srdce mění v led.
Věděl, že s největší pravděpodobností bude muset z Bradavic odejít na prázdniny. Pamatoval si, jak se vždy na odjezd těšil, jak byl šťastný, že mohl Vánoce strávit s Weasleyovými, Hermionou, Ginny… A teď? Teď měl dojem, jakoby to pro něj byl ten největší trest. Vůbec nechtěl odjíždět. Chtěl strávit svátky se Severusem. Popravdě o tom snil. Přece ho tu nemůže nechat samotného. Ron měl pravdu. Snape pravděpodobně vždy trávil Vánoce sám. Proto mu na nich asi nikdy nezáleželo. Neměl nikoho, s kým by je chtěl strávit.
Ale teď se to změnilo. Teď měl Harryho.
„Co myslíš?“ pokračoval Ron a zle se usmíval. „Dostal někdy ten slizký parchant vůbec nějaký dárek?“ Harry se ušklíbl. Snažil se, ale nedokázal poslouchat urážky Severuse s kamennou tváří. S každým slovem cítil ke svému příteli víc a víc vzteku a nemohl to zastavit. „Hahaha, pravděpodobně ne. Kdo by mu chtěl dávat dárky? Jedinou věc, kterou by si zasloužil, by byla taška lejna. Možná požádám Freda a George, aby mu jednu poslali? Jednu se samo spouštěcím mechanismem, která vystřelí, když se otevře. Hahaha. Dokážete si to představit?“
„To neuděláš,“ zasyčel Harry zuřivě, cítíc, že ještě chvíli a skočí na něj. Přátelé se na něj překvapeně podívali. Naštěstí byl nebelvír stále natolik při smyslech, aby mu došlo, co řekl a rychle pokračoval. „Myslím… domyslil by si, že je to od nich, není idiot. A až by ses vrátil do Bradavic, byl bys mrvej. Srovnal by tě se zemí. Jen ti dávám dobrou radu, Rone,“ dodal, ačkoliv jediné, co mu chtěl dát, bylo pěstí.
Měl Rona rád, měl rád jeho společnost. Ale někdy ho iritoval tak, že sotva odolal tomu odejít pryč, kamkoliv, hlavně hodně daleko od něj a od jeho komentářů. Nebo aby mu řekl něco, čeho by později litoval. Zvlášť, když se jeho přítel dostal do režimu ‚Snape je nechutný, smradlavý bastard‘.
Ron se ušklíbl a těžce si povzdychl. „Máš pravdu, Harry… Ech… a mohlo by to být tak zábavné…“
Hermiona zavrtěla hlavou a obrátila se k Harrymu. „Půjdeš s námi na párty Tonksové?“
Harry přikývl a zíral na stůl. Stále cítil ve svém nitru hněv. Na Rona, za to, co řekl o Snapeovi. Na Hermionu, za to, že ho nepřerušila. Na Weasleyovi, za to, že ho rok co rok museli zvát na Vánoce. Na sebe za to, že neměl ponětí, jak se z toho vyvléct. Nemohl jim jen tak říct, že s nimi nechce trávit Vánoce, protože by ho zahrnuli otázkami ‚proč‘ a on jim nemohl říct pravdu.
Tak co měl dělat?
Přece musí něco vymyslet. A to velmi rychle!
Možná si záměrně zlomí nohu?
Ne, Pomfreyová by ho hned uzdravila…
Oh, mysli, mysli!
„Harry!“ uslyšel Hermionin hlas. „Míří k tobě sova.“
Nebelvír se oprostil do svých myšlenek a podíval se na sovu, jež právě přistála v Ronově snídani. Ten ji právě nadával do ‚ošklivého ptáka‘ a snažil se ji odehnat od svých míchaných vajíček. Harry sotva skryl svůj úsměv. Okamžitě si sovu oblíbil.
„Co to je?“ zeptala se Hermiona, když ji chlapec vzal ze zobáku malý kousek pergamenu a rozbalil ho.
„To je od Brumbála. Chce se semnou setkat,“ odpověděl a zamračil se, když přemýšlel, co od něj může ředitel chtít.
Rozhlédl se po Velké síni. Brumbál nebyl na snídani. Severus také ne, ale u něj to bylo normální. Pravděpodobně byl zabraný do práce v laboratoři a neměl čas ani na to se najíst. Och, vypadalo to, že se Harry toho úkolu bude muset chopit sám, a jít ho do jídla přinutit.
Už neměl hlad, takže mohl jít k řediteli hned. I tak by už nic nedokázal spolknout, byl příliš zvědavý a příliš znepokojený nadcházejícím setkáním.
Odsunul talíř a se zamumlaným „Uvidíme se,“ rychle opustil Velkou síň a nasměřoval své kroky k řediteli do kanceláře.
Když vyšlapal schody a prošel kolem Grifa, pečlivě zaklepal a čekal na pozvání. Brumbál byl skloněný nad jedním ze svých komplikovaně vypadajích zařízení.
„Och, Harry, nemyslel jsem, že se zastavíš tak brzy. Nechci ti zabírat příliš času, určitě máš dnes ještě zajímavější plány. Posaď se.“
Chlapec tak vykonal. Brumbál byl laskavý jako obvykle a nemračil se na něj, takže určitě nešlo o něj a o Snapea. Vydechl úlevou a uvědomil si, jak moc byl napjatý.
Ředitel se posadil za svůj stůl a spletl dlaně nad mahagonovou deskou, dívajíc se na něj před skleněné brýle. Vrásčitá víčka zakrývala již vybledlé modré oči a zlaté rámečky na brýlích připomínaly vypálené rány.
Harry pocítil neurčité znepokojení. Ačkoliv se ředitel snažil chovat klidně, každé jeho gesto ukazovalo únavu a rezignaci. Muselo to být opravdu špatné. Ale evidentně chtěl za každou cenu vypadat klidně.
„Nechtěl bys citronový bonbon, Harry?“
Chlapec zamrkal, překvapen náhlou otázkou. „Ee.. Ne, děkuji,“ Vynutil ze sebe náznak úsměvu.
„Zavolal jsem tě sem, protože bych s tebou chtěl mluvit o nadcházejících Vánocích. Vm, že jsi byl jako každý rok pozván k Weasleyovým a vím, jak si ceníš času stráveného s nimi, ale za těchto okolností… jsem bohužel nucen tě požádat, abys o tomto rozhodnutí popřemýšlel.“
Chlapec se zamračil, nechápal, k čemu ho ředitel směruje, ale měl nejasný pocit, že začíná vidět světlo na konci tunelu.
„Pravděpodobně sis domyslel, že svět mimo Bradavice již není tak bezpečný, jako býval kdysi, a Voldemort má své špehy skoro všude. Molly a Arthur jsou skvělí kouzelníci, ale obávám se, že ti nebudou schopni zajistit bezpečnost, kdyby se Voldemort dozvěděl, kde jsi a našel by způsob jak zrušit obrany kolem jejich domu. Proto bych tě chtěl požádat, aby ses nad tím zamyslel a rozhodl se, zda tam skutečně chceš jet. Byl bych značně klidnější, kdybys zůstal v Bradavicích. Chápu, jestli odmítneš, určitě bys raději strávil Vánoce v kruhu nejbližších, ale je to pro tvé vlastní dobro, Harry. Popřemýšlej nad tím.“
Harry pocítil závrať.
Zůstat v Bradavicích?
Ovšem, že ano!
Sotva zabránil úsměvu, který se snažil dostat na jeho rty.
Ne, musel vypadat ztrápeně. Zničeně, ale rozhodnutý a smířený s osudem.
„Už jsem se rozhodl, profesore. Máte pravdu. Zde budu v bezpečí. Zůstanu. Nemyslím si, že mám na výběr.“
„Jsem rád, že to chápeš, chlapče,“ Ředitel vypadal, že se mu výrazně ulevilo. „Samozřejmě, jestli chceš, můžeš požádat přátele, aby s tebou zůstali. Také zvažuji možnost, že by rodina Weasleyových mohla přijet do Bradavic, kdyby vyrazili hned, ale…“
„To není třeba!“ Harry skoro vyskočil z křesla. „Myslím tím… nechci jim kazit Vánoce. Určitě toho budou mít hodně. Nechci, aby kvůli mně museli všeho nechat. A znám je dost dobře na to, abych věděl, že se určitě pokusí přijet, ale nenechte je. Prosím. Nemůžu snést myšlenku, že kvůli mně předělají celé svátky. Hermiona a Ron budou pravděpodobně chtít zůstat semnou, ale prosím, přesvědčte je, aby odjeli. Chtěl bych, aby strávili Vánoce se svými rodinami, dokud nezačne válka a mají tu možnost!“ vypálil Harry a zhluboka se nadechl, protože mu došel dech.
Brumbál se na něj usmál.
„Vždy myslíš na druhé, Harry.“
Chlapec sklopil zrak a díval se na zem.
Och, proč se cítil tak provinile? Ale musel zůstat se Severusem. Jen se Severusem. Ostatní by mohli všechno zkazit.
„V tom případě tě už nebudu přesvědčovat. A odpusť, že musíš udělat tak těžkou volbu, ale je to pro tvé vlastní dobro, Harry. Rozumíš tomu, že?“
Chlapec přikývl, aniž by zvedl zrak. Brumbál mohl být unavený, ale určitě nebyl hloupý. Když by se podíval do Harryho očí, dokázal by vše uhádnout.
„Och, a ještě něco. Profesorka Tonksová mi pověděla o tom večírku, který chtěla uspořádat v Prasinkách. Jak jsem vyrozuměl, půjdeš tam také, že, Harry?“ Nebelvír znovu přikývl. „Postarám se, abyste měli nejlepší ochranu. Prasinky byly vždy bezpečným městečkem, ale za těchto okolností bude nejlepším řešením roztáhnutí bariéry až do místa vaší zábavy. Já, stejně jako profesorka McGonagallová, profesor Kratiknot, Snape a Tonksová se o to postaráme, takže se budete moct bavit bez obav.“ Harry přikývl. „Takže se uvidíme později, Harry. A veselé Vánoce.“ Brumbál se na něj slabě usmál.
„Na shledanou, profesore.“ Nebelvír vyskočil, rychle pokývl a utekl z ředitelny, aniž by se otočil.
*****
Harry Severuse neviděl celý den. Možná, že to bylo kvůli tomu, že každý v Bradavicích měl předvánoční horečku. Všude potkával zástupy studentů a učitelů štěbetajících o svátcích, vánoční stromky byly vysoké až ke stropu, věnce ze jmelí viseli v obloucích mezi chodbami a všude byly kilometry táhnoucích se girland. I on spolu s Hermionou, Ronem, Nevillem a Ginny ozdobili vánoční stromek a celou společenskou místnost.
Takže když přišel večer, padl na postel a byl vyřízený. Ale nezabránilo mu to vytáhnout zpod polštáře Pobertův plánek a uspokojit svou zvědavost sledováním Severuse. Našel ho v jeho komnatách.
Ale muž nebyl sám. Vedle něj viděl tečku se jménem Teodora Notta. Snape zřídka kdy dovolil svým studentům vejít do svých komnat, takže si to Zmijozel musel opravdu zasloužit.
Harry odložil mapu a přinutil se jít na večeři. Severus tam nebyl, ale to ho nepřekvapilo. Podíval se ke stolu zmijozelů a prohlédl si ho.
Bylo ovšem zvláštní, že tu Nott taky nebyl…
Cítil v sobě klíčící nejistotu, nicméně s ní teď nemohl nic udělat a tak si povzdechl a zíral na svůj talíř. Byl trochu zklamaný, že Snapea neviděl. Ano, je pravda, že ho viděl včera, ale už mu začínal chybět.
Nepřiznal se svým přátelům, že zůstává na Vánoce v Bradavicích. Rozhodl se, že jim to řekne zítra ráno. Možná do té doby vymyslí nějaké přiměřené důvody, které je přesvědčí, aby odjeli a nechali ho samotného. Ale věděl, že se jim ten nápad nebude líbit.
Po večeři udělal s Ronem, Nevillem a Hermionou úkoly z Přeměňování, Bylinkářství a Obrany. To, že se blížily svátky, zřejmě učitelé vůbec nezaznamenali, přinejmenším, co se množství zadaných úkolů týkalo. A ze zkušenosti věděli, že je lepší je udělat hned, než je odkládat na prázdniny.
Když se Harry konečně vrátil do ložnice, bylo už dost pozdě. Přestože ještě nebylo deset. Téměř okamžitě jeho ruce zamířily pod polštář a vytáhly plánek. Když ho otevřel, téměř se zadusil Bertíkovou fazolkou, kterou jedl.
Nott byl stále ještě u Snapea!
Harry přiblížil tvář k pergamenu a zamračil se. Vypadalo to, že Severus seděl u svého stolu, nebo u něj alespoň blízko stál, a Zmijozel – aspoň měl Harry to tušení – stál nebezpečně blízko u něj, téměř se ho dotýkal!
Nebelvírovi se nepříjemně stáhl žaludek, a jeho srdce se rozbušilo. Sevřel čelist a pěsti, protože měl najednou obrovské nutkání něco rozbít. Jedna jeho část věděla, že to byla absurdní reakce, ale ta, nyní dominující část, chtěla Notta roztrhat na kousíčky.
Severus s tím Zmijozelem sedí v jeho kabinetu už víc než tři hodiny, ne-li déle! Nešli ani na večeři! A navíc jsou tak... blízko u sebe!
Harry začal panikařit, v mysli se mu začaly vynořovat nepříjemné obrazy. Obrazy, ve kterých Severus a Nott...
Ne! Dost!
Blbost. Přece Severus může přijímat své studenty u sebe v kabinetu. Je profesorem. Je normální, že… Ale proč jim to, sakra, tak dlouho trvá? Většinou ani tresty netrvají déle než tři hodiny.
Bez toho, aniž by si Harry uvědomoval, co dělá, si začal kousat nehty a díval se na mapu tak intenzivně, že mu začaly slzet oči. Nervózně se podíval na hodinky.
Za deset deset.
Proč neodchází?
Za pět deset.
Tečka se pohnula a oddálila se od Severuse. Chvíli balancovala uprostřed kabinetu a pak... se přesunula ke dveřím.
Harry vydechl úlevou. A téměř okamžitě se zasmál, nemohl uvěřit absurditě svého podezření a své reakci.
Severus měl pravdu. Je příliš impulzivní. Bude na tom muset zapracovat. I nad svou bujnou představivostí, když už bude v tom. Přece Severusovi důvěřoval. Alespoň se o tom přesvědčoval.
Znovu se podíval na mapu. Muž zmizel ve své laboratoři. Pravděpodobně tam bude celou noc.
Harry sáhl do kapsy, vzal kámen do dlaně a poslal:
Nedostal odpověď. Jako obvykle.
Hluboce si povzdechl, schoval kámen a vydal se do koupelny.
*****
Jeho podezření se ukázala pravdivými. Hermiona a Ron nebyli nadšeni informací, že Harry zůstane na Vánoce v Bradavicích. A to úplně sám.
„No tak, přece můžeme zůstat s tebou. Poprosíme mamku a taťku, aby přijeli. Určitě budou nadšení možností strávení Vánoc v Bradavicích. Budeme ti dělat společnost.“
„Ne, Rone,“ Harry to opakoval pravděpodobně už po páté. „Brumbál řekl, že s tím nikdy nebude souhlasit, jelikož nechce tvé rodině kazit svátky. Navíc, co by na to řekli Bill a Charlie? Tak málo jezdí domů a ty je chce přinutit, aby strávily vánoční večeři se svými starými profesory, kteří zůstávají v Bradavicích. A Fred a George? Pochybuji, že by byli potěšeni myšlenkou, že budou sedět u jednoho stolu se Snapem.“ Ron na ta slova udělal grimasu. Zjevně nebyl tou vizí sám potěšen.
„Ale tak bychom mohli zůstat aspoň my.“
„Ne! Nechci vám kazit Vánoce. Měli byste je trávit s rodinou. Zvládnu to. Vážně. Měl jsem už horší Vánoce.“ Slyšel, jak to znělo a tak se to snažil rychle napravit. „Je to jen pár dní. Poradím si.“
Hermiona, která celou dobu neřekla ani slovo a jen se na Harryho znepokojeně dívala, si povzdechla a smutně se na něj usmála.
„Máš pravdu, Harry. Moji rodiče nemůžou přijet do Bradavic, a chtěla bych s nimi strávit Vánoce.“ Podívala se s obavami na Rona, ale chlapec se to nepokoušel komentovat, jen depresivně zíral na své ruce. „Stejně jsme pořád spolu a venku je to stále nebezpečnější. Víš, co tím myslím. Možná už nebudeme mít příležitost…“ Sklonila hlavu, jako by ji její vlastní slova zdrtila.
Ron se na ni podíval a vypadal poraženě.
Hermiona měla pravdu a oni to dobře věděli.
Mohli to být jeho první… i poslední Vánoce, které měl Harry možnost strávit se Severusem. A povede se mu to! Tu šanci neztratí! V hlavě již měl nástin plánu, jak k tomu muže donutí, poněvadž ho znal natolik dobře, aby věděl, že se bude bránit rukama i nohama, možná, že i zuby. Ale nakonec to vzdá. Harry byl o tom přesvědčený a nic nemohlo oslabit jeho víru.
Odpoledne dostali zprávu od Tonksové, že se s nimi chce sejít a prodiskutovat detaily akce. Nakonec, zbývali už jen tři dny. Dozvěděli se, že se večírek bude konat v Hostinci u Prasečí hlavy, protože Tři košťata byla příliš přeplněná a nebylo možné si pronajmout celou místnost. Když si mezi sebou vyměnili skeptický pohled, Tonksová je ujistila, že osobně všechno vyzdobí a ani jeden z nich to místo nepozná. Okolí bude obklopené ochrannou bariérou vytvořenou Brumbálem a profesory, takže z Hostince nebude možné odejít. Samozřejmě bude možné vzdálit se na určitou vzdálenost a postát pod zadními přístřešky, pokud by chtěl mít někdo trochu soukromí. Když to říkala, rozesmála a vědoucně na ně mrkla, až Ron zrudnul až ke kořínkům vlasů, Hermiona dostala záchvat kašle a Harry zíral do stolu, kousal se do rtu a snažil se nesmát. Teprve když uviděl takovou reakci u svých dvou nejlepších přátel, viděl mezi nimi tu obrovskou propast. Kdyby se jen dozvěděli o tom, co on a Severus…
Och, nechtěl si to představovat. Věděl jen, že první reakce bude absolutně zdrcující. Později už to může být jen horší.
Po setkání s Tonksovou je odchytla McGonagallová a nakázala jim pomoct při rozvěšování vánočních ozdob. Hagrid přitáhl největší stromek, jaký kdy v životě viděli. Jeho ustavení a ozdobení jim trvalo celé odpoledne a většinu večera. Profesorka McGonagallová vypadala méně vážněji, než obvykle, někdo mohl být dokonce v pokušení říct, že na ně byla mimořádně milá. Zdálo se, že se také těšila na prázdniny. Dokonce, i když se Ronovi podařilo zapálit špičku stromku, jen zavrtěla hlavou a rychle oheň uhasila.
Když se Harry konečně vrátil do ložnice, byl ještě vyčerpanější než předchozího dne. Ale nezastavilo ho to, aby se podíval do plánku. Naštěstí byl tentokrát Severus sám. Harry se tak dlouho díval na tečku, která se pohybovala po pergamenu, až nakonec usnul.
Probudil se uprostřed noci. Stále měl na sobě oblečení a vedle něho na polštáři ležel plánek.
Nejen, že usnul ve svých šatech, ale nebyl ani v koupelně. Vstal, promnul si bolavý krk, protáhl se a rozhodl se, že se osprchuje, předtím než znovu půjde spát. Sáhl po plánku a bezmyšlenkovitě se podíval na místo, kde býval Severus.
Nebyl tam. Vypadalo to, že znovu trávil celou noc v laboratoři. Kdy spal? Přece jen, nemohl pořád tak těžce pracovat.
Harry si povzdechl a natáhl se po hůlce, aby zavřel mapu, ale jeho pozornost přitáhl pohyb v samém rohu pergamenu. Vytřeštil oči, cítíc, jak se jeho srdce zrychlilo.
Severus.
A Nott.
Šli spolu po chodbě ve sklepení. Vypadalo to, že se odněkud vraceli.
Harry pocítil náhle vzestup vzteku a rozčarování. Na poslední chvíli se zadržel, aby plánek neroztrhal.
Jak mohl? Co spolu dělali uprostřed noci? Kde byli? Proč Snape chodil s Nottem po nocích a jemu nikdy nedovolil zůstat? Proč?!
Sledoval je tak úporně, jako by chtěl sám skočit do mapy a objevit se tam, kde právě byli oni. Když dorazili do Snapeova kabinetu, na chvíli se zastavili.
Harry se kousl do rtu.
Prosím, nechoď tam, nechoď dovnitř!
Nott se posunul a začal se pohybovat směrem ke zmijozelské koleji a Snape vstoupil do svých komnat.
Harry se uvolnil. Ale v koutku duše mu zůstal rozžhavený pocit zrady, který v jeho srdci před chvílí vybuchl. Jeho ruce se třásly, když odkládal plánek. Sevřel je v pěst a snažil se přemýšlet. Ale co tu bylo k přemýšlení? Snape si po nocích chodil s nějakým hnusným Zmijozelem, jehož otec byl smrtijed…
Harry vyvalil oči.
To je oč tu šlo? Že by to bylo takhle prosté?
Nemožné.
Zavřel oči a hluboce se nadechl, snažil se zbavit touhy zavraždit jak Severuse, tak i Notta.
Musí dostat vysvětlení. Zítra během trestu se na to zeptá Snapea. Jestli na tom není nic jiného, řekne mu pravdu. Ale pokud bude lhát…
Opět si povzdychl, vstal a šel do koupelny.
*****
Pondělní hodiny se zdály nemožně dlouhé. Dějiny kouzel trvaly asi dvakrát déle než obvykle. Alespoň tak to Harrymu připadalo. Když konečně nadešla hodina lektvarů, cítil současně úlevu i obrovské napjetí, které ke konci hodiny již narostlo do kritického stavu, protože se mu Severus celou dobu vyhýbal pohledem. Za to se často díval k lavici, u které seděl Nott. A chlapec na jeho pohledy odpovídal mhouřením očí a kousáním do rtu.
Harry sevřel zuby a skoro zlomil lžíci, se kterou míchal svůj lektvar. Měl dojem, že ještě chvíli a vybouchne tak, jako minule jeho kotlík. A síla té exploze smete Notta z povrchu zemského.
„Harry, všechno v pořádku?“ zeptala se znepokojeně Hermiona, když viděla, že Harry už příliš dlouho míchá lektvar, jako by vůbec nevnímal. „Lektvar by měl být zamíchaný jen pětkrát po směru hodinových ručiček a ty už…“
„Je mi to u zadku!“ zavrčel Harry a díval se na Notta zúženýma očima a snil o tom, jakými způsoby by ho mohl mučit. Pro začátek Crucio. A pak vymyslí něco…
Dívka sledovala, kam míří jeho pohled, ale viděla jen Zmijozeli zabrané do práce, tak jen pokrčila rameny a pokračovala ve svém lektvaru.
Harry se zamračil, když viděl, že se Snape konečně rozhodl projít se po třídě a ohodnotit práce studentů. A když se profesor zastavil u Nottova kotlíku, podíval se do něho a... usmál se! To musel být úsměv! Nic jiného! Harry věděl, jak se Severus usmívá, přece to sám několikrát viděl. A teď to dělal! Usmál se, kurva, na toho podělaného Notta!
Och, pokud si chce hrát, tak prosím! Až hodina skončí… Vymyslí nějaký způsob, aby mohl zůstat, a pořádně si s ním promluví!
A nejhorší bylo, že když se Snape přiblížil k jeho kotlíku a podíval se do něj, (tak, aby Harry dokonale věděl, že to úplně zkazil, ale jak měl v takovýchto podmínkách pracovat?), ušklíbl se a popošel dál. Nepodíval se na něj a hlavně se na něj neusmál! Tak proč se k čertu usmál na Notta?! Snape se mohl usmívat jenom na Harryho! Jenom! Jen on si to zasloužil! Jen on kvůli tomu prošel peklem! Tak proč…?
Stiskl oči, cítíc nepříjemné pálení a knedlík v krku. Všechno bylo špatně!
Jakmile zazvonil zvonek, Harry vysvětlil přátelům, že se musí zeptat Snapea, zda jim vypomůže s ochrannou bariérou na jejich večírku (na nic jiného nemohl přijít). Poprosil je, aby šli napřed a slíbil, že se k nim brzy připojí. Ale jakmile se třída vyprázdnila a Harry se otočil ke katedře, téměř spadl na vlastní lavici.
Nott stál vedle Snapea a mluvil s ním! A vypadalo to, že nebylo jeho záměrem brzy skončit, poněvadž si tašku položil na zem, nonšalantně se opřel o stůl, překřížil ruce na hrudi a choval se tak uvolněně, jako by nemluvil s učitelem, ale s…
Harryho pohled vzplanul rudou ohnivou zuřivostí. Severusovi černé oči se na chvíli oddělily od Zmijozela a spočinuly na Harrym. Chlapec cítil výbuch takového vzteku, že si sotva dokázal připomenout, že nemá udělat nic hloupého. Jediné, co v této chvíli chtěl, bylo vrhnout se na toho nechutného Zmijozela a odtáhnout ho od Severuse! Od jeho Severuse!
Klouby na rukou mu téměř zbělely a tak se otočil na místě a vyrazil z učebny, aniž by za sebou zapomenul třísknout dveřmi. Udělal to trochu silněji, než chtěl, protože studenti před třídou uskakovali před padající omítkou.
Ron a Hermiona se překvapeně otočili. Harry je doběhl a zavrčel: „Rozmyslel jsem si to. Nebudu toho slizkého bastarda o nic žádat!“
Pak prošel kolem nich a šel tak rychle, že jeho přátelé s ním sotva drželi krok.
Och, jen počkej, až přijde večer…
*****
Harry nešel na večeři. Seděl v ložnici a pátral v plánku. Nott a Snape šli po hodině k němu do kabinetu a seděli tam celou dobu. Celou tu zatracenou dobu! A ani nešli na večeři. To nebylo normální!
Ne, už to nevydrží! Půjde tam! Hned teď! A zjistí, o co jde!
Jeho trest začínal v sedm, těsně po večeři, ale přece se mohl objevit o trochu dřív.
Rychle vtěsnal plánek do kapsy, nazul si boty a rázným krokem se vydal do sklepení.
Než se tam dostal, v hlavě se mu zrodilo několik plánů. Od vpadnutí tam a prokletí obou (pokud teda nebudou dveře zamčené, to by jasně značilo, co tam ti dva dělají…), přes normální vstup, poslání Snapeovi zprávu, že o všem ví, až po… odposlouchávání za dveřmi, v naději, že by tak mohl něco zjistit. Nakonec si vybral to poslední. Prozatím.
Položil ucho na dřevěný povrch, ale neslyšel nic jiného než absolutní ticho. A to znamenalo, že Severus použil tišící kouzlo.
A už toho má dost!
Harry kopl do dveří. Jednou a podruhé. Jak předvídal, nic se nestalo. Odstoupil a sáhl po hůlce, aby je rozrazil, když... se náhle otevřely.
Harry ztuhl. Před ním stál Nott. Když uviděl Harryho, překvapeně se zamračil. Ale velmi rychle se mu na rtech objevil křivý úšklebek.
„Pottere… Jaké překvapení?“
Harry téměř vybouchl vzteky, ale přesto rychle hledal ve své vířící mysli nějakou adekvátní přezdívku, jež by mohl Zmijozela obdařit, ale byl v takovém stavu, že v něm nezbyla žádná představivost, tak vyštěkl:
„Ty slizký, parch…“ začal, ale zastavil se, když se za ním objevil Severus. Jeho oči se přimhouřily, když padly na Harryho.
„To je pro dnešek vše, pane Notte. Můžete odejít. Budeme pokračovat po svátcích.“ Řekl a pak se otočil k Harrymu. „Prosím pojďte, pane Pottere. Nepochybuji, že vám jistě chybí vaše tresty, když jste přišel o tolik dříve.“
‚Ha! Tos nečekal, co?‘ pomyslel si Harry. ‚Zaskočil jsem tě! Přerušil jsem to, co jste tu dělali a teď jsi naštvaný… Ha!‘
„Přišel jsem dříve, protože mám domluvené rande!“ zavrčel Harry a pocítil zlomyslnou satisfakci, když viděl, jak Snape překvapeně pozvedl obočí.
„Dobrou noc, profesore.“ Nott se lehce uklonil, jako by si nebyl vědom napětí ve vzduchu, a když míjel Harryho, věnoval mu pohrdlivý úšklebek. Ruka Nebelvíra mimovolně sjela k hůlce, ale zastavila se pod vlivem Snapeova hlasu:
„Pottere. Dovnitř. Hned.“
Harry byl nucen stáhnout ruku, navzdory tomu, že měl mysl plnou nádherných vizí, v nichž se mu Nott v bolestných křečích svíjel u nohou, pak si odfrkl a prošel kolem muže, aniž by se na něj podíval byť koutkem oka. Cítil v sobě tak naléhavý, kousavý, zběsilý vztek a rozčílení, že věděl, že mu bude stačit už jen chvilka a určitě něco vyhodí do vzduchu. A s největší pravděpodobností to budou záda vzdalujícího se Notta.
Jakmile se dveře zavřely, Severus je zamkl a použil tišící kouzlo, pak přešel přes kabinet a sedl si ke stolu.
Všechno uvnitř Harryho se třáslo hněvem. Věděl, že bude stačit jen jedno silnější pošťouchnutí, aby se dostal až na hranu ovládání a vypustil bouři zuřivosti.
„Posaď se. Ještě jsem neskončil. Pokud se příště rozhodneš přijít dříve bez ohlášení, a budeš se chovat jako vzteklý pes, kterého náhodou pustili z vodítka, zůstaneš venku. Teď si sedni, dokud nevychladneš, a pak mi vysvětlíš své chování. A doufám, že pro to budeš mít dobré vysvětlení, protože vypadáš, jako bys chtěl proklít jednoho z mých studentů, a já nemám v úmyslu…“
Ta slova už byla moc. Přišel sem, aby se dozvěděl pravdu, protože Snape ho pravděpodobně podváděl už od samého začátku, a on se choval tak, jako by nevěděl, o co jde, a ještě ho za to obviňoval?!
„TY ZASRANÝ BASTARDE!“ zařval a cítil, jak všechen hněv a frustrace, které v sobě dusil, se konečně převalila přes jeho ústa. „JAK MŮŽEŠ?! JAK TOHLE MŮŽEŠ DĚLAT?!“
Severus zmlkl a zaskočeně se na něj podíval. Nakonec se zamračil a počastoval chlapce přísným pohledem.
„Nemluv semnou takovým tónem, Pottere.“
„To víš, že budu!“ Harry udělal pár kroků ke stolu. Opřel si dlaně o desku a vryl se planoucíma očima do Snapea. „Vím, co s ním děláš! Mě neoklameš! Vím o všem! Viděl jsem, kolik času spolu trávíte! Viděl jsem, jak ses na něho usmál! Proč to s ním děláš? Už ti snad nestačím?“ Jeho hlas se zlomil a Harry musel přestat, aby se nadechl.
Severus na něj chvíli ohromeně zíral, ale pak se jeho pohled rychle změnil na… pobavený. Zaklonil se v křesle, složil si ruce na hruď a zamračil se.
„A je to tak, Pottere. Domyslil sis, že tě s tímto Zmijozelem ‚podvádím‘, a proto jsi sem přišel a předvedl mi toto žalostné představení? Odpusť mi, že ti netleskám, ale mám trochu lepkavé prsty. Nedokázal jsem ho přestat kouřit, když ses nám rozhodl přerušit naši schůzku,“ řekl Severus a zlověstně se usmál.
Harry pocítil výbuch nenávisti.
„PŘESTAŇ SI ZE MĚ DĚLAT SRANDU!“ vykřikl a vztekle smetl vše, co bylo na stole. Pergameny, inkoust, několik lahviček a knížek přistálo na podlaze. Harry uslyšel, jak se rozbíjí sklo, ale ani to s ním nehnulo. Jeho oči byly plné ohnivé rudé, připomínající lávu. Viděl, jak se tvář muže změnila. Jak polevila a najednou se v ní objevil… šok. Ale Harry už propadl ohnivé zuřivosti a nic už ho nemohlo zastavit. Udeřil dlaněmi do stolu a sklonil se ještě víc, z jeho úst vyšel jen sykot: „Pícháš ho, že jo? Pícháš ho na tomhle stole! Vím to! Ty zasraný bastarde! Kde ses ho dotýkal? Ne, nechci to vědět, je mi to jedno!“ Harry zavřel oči a přitiskl si dlaně na uši. „Nechci to slyšet!“
Jakmile pomyslel na Notta nahého, jak leží na Severusově stole a ten je nad ním nakloněný, pocítil v žaludku bolestivé sevření, jako by ho něco propalovalo a jeho srdce bilo tak rychle, že mu zvonilo v uších. Připadalo mu, jako když každou chvíli vzplane.
Zaslechl zvuk posouvaného křesla a několik kroků. Ostré zatřesení jeho ramen ho donutilo otevřít oči.
„Okamžitě se uklidni!“ přikázal Severus a ostře na něj shlížel. Jeho prsty se pevně zaťaly do Harryho jako ve svěráku, ale jemu se podařilo uvolnit, odskočit a zakřičet: „Nešahej na mě!“
Muž se zamračil a natáhl ruku. Chytl Harryho za košili a přitáhl ho k sobě prudkým tahem. Pak zuřivě zasyčel:
„Říkal jsem ti, aby ses uklidnil, Pottere! Jestli tomu nerozumíš, velmi rychle tě můžu zklidnit sám, ale nebude to příjemné!“
Harry s ním začal bojovat. Nechtěl být tak blízko něho. Ne po tom, co před očima viděl, jak ty chladné prsty hladily kůži někoho jiného. Když ten černý plášť dopadal na úplně jiné tělo. Tělo, které nepatřilo Harrymu.
„Nedotýkej se mě!“ Zakřičel, vzpíral se a snažil se osvobodit.
„Nedotýkat se tě?“ Muž si odfrkl. „Nechtěj mě rozesmát, Pottere. Žiješ jen pro můj dotek a ty to dobře víš.“
Harry ztuhl, těžce dýchal a zíral na toho muže, jako by ho chtěl očima spálit na uhel.
Harryho mysl pracovala na plné obrátky. Snažil se něco vyčíst z mužových černých očí, ale nic nenašel. Před jeho očima se vynořovaly další představy. Co když Nott nebyl jediný? Co když jich bylo víc?
„Koho ještě pícháš, ty parchante?“ zařval muži do tváře.
„Všechny, Pottere. Každého studenta, který ke mně chodí na tresty. Pořádáme zde malé orgie.“ Řekl Snape. Řekl to takovým tónem, jako by mluvil o odpoledním čaji mezi přáteli, ne o…
Cosi se v Harrym zlomilo, když mu jeho představivost poslala další obrázek Severuse a… Rychle natáhl do plic vzduch, protože měl pocit, jako by mu je někdo vysál a nic v nich nezbylo, a on nemohl dýchat. Začal se dusit, neschopen se vypořádat s hrůzou, jež trhala jeho srdce na kusy.
Severusovi oči se rozšířily, když uviděl, do jakého stavu jeho slova Harryho přivedla. Přitáhl si ho ještě blíž a zíral do vytřeštěných zelených očí.
„Kruci, Pottere! Nepíchám každého studenta, kterého vpustím k sobě do kabinetu.“
Ty slova s Harrym nic neudělala. Bojoval o každý nádech, cítil se stejně jako během druhého úkolu Turnaje, když ho ty potvory vtáhly do hlubin a on nedokázal nic dělat. Připadalo mu, jako by jeho plíce měly explodovat.
„Nemůžu… dýchat…“ podařilo se mu zasípat a zoufale se snažil nabrat vzduch.
A teprve pak se Snapeův hlas dostal až k jeho vědomí.
„Podívej se na mě, Pottere!“ Harrymu se podařilo zvednout víčka. Uviděl, jak na něj zírají černé oči, v kterých plálo něco jako… strach. „Uklidni se a zhluboka dýchej. Nemám nikoho jiného, tak se přestaň týrat. Přestaň!“ V Severusově hlasu znělo zoufalství.
Do Harryho plic se dostal vzduch. Zhluboka se nadechnul, cítíc, jak panika pomalu ustupuje. Ale vzplanul ještě větším hněvem, když si uvědomil, že Snape se mu celou dobu jen vysmíval, jako by si za vše mohl sám. Ale to on byl vinen! To on…
„Nevěřím ti!“ zavrčel. „Nesmíš ho… Nikdy víc už ho sem nepouštěj!“
Snapeův pohled se stal znovu chladným, když už byl Harry v pořádku a znovu dokázal zuřit. A zdálo se, že i on začínal být vzteklý, protože byl nucený říkat něco, co evidentně nechtěl.
„Ty mi nebudeš rozkazovat, štěně! Můžu si sem pouštět, koho chci, a ty mi tu nebudeš dělat žárlivé scény! Vypadni a vrať se, až vychladneš!“ řekl Severus, pustil ho ze sevření a odstrčil ho. Harry se zakymácel a udělal pár kroků dozadu, než se mu podařilo chytit rovnováhu.
„Fajn! Mám toho dost! Měl bych dostat medaili za to, že sem to s tebou tak dlouho vydržel! Ale je konec! Už sem nikdy znova nevkročím!“
Mužovi oči se zableskly ledovým vztekem a jeho rty se stáhly natolik, že téměř zbělely.
„Vrať se ke svým ubohým přátelům a nelez mi na oči!“
„Fajn!“ Odsekl Harry. „To vlastně hodlám udělat! Nebudu tím druhým! Můžeš si dál píchat se svým oblíbeným Zmijozelem jak chceš! Je mi to jedno!“
Otočil se tak prudce, že se téměř zapotácel a pak vyrazil k východu. Popadl kliku, ale dveře byly zamčené. Zatáhl jednou, dvakrát, měl pocit, že je brzo vyrazí, jestli se hned nedostane pryč. Kéž by z něj to protivné pálení a žhnoucí plameny konečně zmizely!
Ale dveře byly stále zavřené. A Harry byl teď v takovém stavu, že by je pravděpodobně spíš odstřelil, než by je dokázal odblokovat kouzlem.
„Otevři, ty zkurvysyne! Otevři, hned!“ vykřikl, a mlátil do dřevěné plochy. Koutkem oka zaregistroval za zády pohyb. Prudce se otočil. Severus stál za ním a vypadalo to, že se ho chystá znovu popadnout. Harry zvedl ruku, aby tomu zabránil, udeřil ho, cokoliv! Ale muž ho stejně chytil a bolestivě stiskl. Harry zakřičel, když mu Snape ruku protočil, přitiskl jej tváří ke dveřím a pevně jen tlačil k dřevěné ploše.
Snažil se osvobodit, ale muž byl silnější. Neměl proti němu šanci.
Severus na něj natlačil své tělo, a Harry zaječel, když ucítil v přetočené ruce bolest, jak ji Snape držel tak pevně, jako by mu ji chtěl zlomit.
„Mně se nerozkazuje!“ Zaslechl jedovaté zasyčení přímo u svého ucha. „Zapamatuj si to. Protože příště až se to pokusíš udělat znova, možná nebudu tak velkorysý, a vykopnu tě a tuhle frašku ukončím.“ Když ta slova slyšel, žaludek se mu bolestivě stáhl a srdce se mu sevřelo ještě větší bolestí, než cítil v ruce. „A teď, Pottere… Si vyjasníme pár věcí. Za prvé: Jestli ještě jednou budeš ignorovat moje příkazy a přijdeš sem, abys mi dělal scény, opírajíc se o jednu ze svých nesmyslných emocionálních představ, bez toho, aniž bys měl jakýkoliv důkaz, nebudu se příště obtěžovat si to všechno přetlumočit a prostě tě kopnu do zadku. Za druhé: Ještě stále jsem zde profesorem a studenti ke mně občas chodí na tresty, anebo na doučování, Pottere. A pokud to nechápeš, nechám ti příště otevřené dveře, abys lépe slyšel. Je toto řešení v pořádku?“ bez čekání na Harryho odpověď pokračoval. „A za třetí: nikoho, mimo tebe, nepíchám. Nikoho. Mé ujištění by ti mělo stačit, a jestli ne, hned ti to názorně předvedu.“
Harry ucítil, jak muž povolil stisk. Měl problémy s dýcháním a vypadalo to, že Severus rovněž. Neměl ale čas o tom přemýšlet, protože ho Snape popadl za hábit a trhl s ním tak prudce, že se rozplácl na stole. Harry překvapeně vykřikl, když se udeřil zády o desku. Na okamžik ztratil orientaci. Hned ji ale získal, když se před ním objevil Severus, propalující ho pohledem, otočil ho čelem od sebe a namáčkl ho na stůl.
Ale Harry mu to nechtěl dovolit. Chytil ho za ruce a odhodlaně se na Snapea podíval.
„Chci tě vidět,“ vydechl a cítil, jak se chvěje. Z hněvu, frustrace a ještě něčeho… něčeho, co rozkvétalo v jeho bedrech, a co se právě teď stalo jeho jedinou prioritou. Jediné, co chtěl, bylo dostat toho muže stojícího před sebou.
Severus splnil jeho prosbu. Zatlačil ho na stůl a vytáhl hůlku. Jedním pohybem zbavil Harryho oblečení a rozepnul si své kalhoty. Harryho oči se zableskly, když uviděl mužův zarudlý tvrdý penis a tmavé chloupky kolem něj. Snape obtočil kolem své erekce dlaň a přejel po něm. Po několika tazích byl jeho penis pokrytý známou substancí. Ten pohled stačil, aby se Harryho oči rozšířily a srdce mu téměř vyskočilo z hrudi. Ale nic víc neviděl, protože ho Severus zatlačil na stůl, a roztáhl mu nohy. Opřel se rukama po obou stranách Harryho hlavy, a naklonil se tak nízko, že Harry viděl jen jeho černé oči. Na okamžik se Severus díval do jeho zelených očí, jako by se chtěl dostat až do jeho mysli, a pak do něj pronikl jediným hladkým tahem. Nebelvírovo tělo se pro něj otevíralo s každým přírazem víc a víc, jako pokaždé, ale tentokrát v tom nebylo nic jiného než jen odhodlanost, tvrdohlavost a touha něco dokázat.
A Harry ucítil, jak se Severus stáhl a znovu se do něj vnořil, zvyšujíc tempo.
Chlapec zvrátil oči, když pocítil vlny rozkoše, co se mu při každém přírazu rozlévaly tělem.
„Podívej se na mě!“ zavrčel muž a pokáral Harryho obzvlášť tvrdým přírazem.
Chlapec hlasitě zasténal, zvedl víčka a zadržel dech, když se do něj Severusovi oči znovu vpily, jako by se mu snažil říct něco důležitého.
Harry v sobě cítil oheň. Oheň potěšení. Oheň hněvu. Chtěl od sebe Snapea odtrhnout a roztrhat ho. Chtěl by mu způsobit bolest, jakou dnes cítil on sám, chtěl mu ublížit. Pořádně. Protože patřili jen sobě. Protože on náležel Severusovi a Severus patřil jemu. Jen jemu.
Chytil ho za hábit a přitáhl ho blíž. Jejich tváře byly od sebe vzdálené jen na milimetry. Cítil na kůži mužův horký dech. Neviděl nic než černě ebenové oči pronikající do jeho mysli.
„Jsi můj,“ vyhrkl přerývavým hlasem. „Jen můj! Patříš jen mě! To já tě nalezl. Já tě dobyl. Jestli se tě někdo jen dotkne… ublížím mu!“
Severus se na okamžik zastavil. V jeho očích něco zablikalo. Na tváři se objevil stín spokojenosti, po kterém začal Harryho šukat ještě větší rychlostí, ještě větší silou a ještě větší zuřivostí. Tak, jako by ho chtěl současně odměnit i potrestat.
Harryho víčka se nedobrovolně zavřela, a pak uslyšel zuřivé zavrčení:
„Dívej se na mě, zatraceně!“
Harry otevřel oči, a narazil na drtivý, agresivní pohled, jenž mu vstoupil až do duše. Musel udržovat oční kontakt za každou cenu. Ale bylo to tak těžké, když každý příraz do prostaty ho zbavoval schopnosti myslet a jeho smysly to vynášelo až ke stropu.
V nose cítil ostrý, hořkosladký pot muže, slyšel jeho těžký dech, skoro cítil hrubost jeho šatů a teplo jeho dechu, ale jeho oči neviděli nic, než jen temnotu. Snape byl nad ním, byl v něm, byl všude. Vyplňoval ho tak, že měl dojem, že už v něm nezbylo nic jiného. Pro Voldemorta, pro válku, pro školu, pro přátele, pro minulost ani budoucnost. To všechno přestalo existovat. Tak dlouho, dokud byl Severus tady, byl v něm, byl s ním… nic nebylo důležitější.
Usmál se a ještě pevněji sevřel mužovi šaty. Severus, vidíc jeho úsměv, se trochu odtáhl, aby si prohlédl celou jeho tvář. Olízl si rty, zpomalil, a přirážel v ostrých pomalých, hlubokých přírazech, jimiž vyplňoval mezery mezi jednotlivými slovy:
„Nemám. Nikoho. Jiného.“
Harryho žaludek se stáhl, a oči se rozšířily. Jeho penis se díky těm slovům zachvěl a napětí jeho nitra se dostalo do kritického stavu. Věděl, že ještě trochu, ještě chvíli a…
Cítil, jak se za jeho krk přesunula Severusova ruka. Muž mu nadzvedl hlavu a přitáhl ji ke své tváři. Naklonil se ještě níž a zastavil se milimetry od jeho ucha. Štíhlé prsty se zabořily do jeho vlasů a pevně je chytily. Harryho ruce se zvedly a ovinuly se okolo mužova krku v objetí tak silném, že by jej nikdo nedokázal odtrhnout. Harryho tělo se začalo nekontrolovatelně třást, když zaslechl ten neuvěřitelně horký dech a šeptání:
„Jsi…
Hluboký, dlouhý příraz.
„…jenom…“
Teplý dech na jeho uchu.
„…ty…“
Prsty zarývající se do jeho těla.
„Pottere.“
Šeptání přešlo do chraptivého zasténání, když se Severus dostal na vrchol, jeho tělo se napjalo a přitisklo se na Harryho tak tvrdě, že ho málem rozdrtil o stůl. Pulzování v jeho zadku ho skoro trhalo na kousky.
Ale Harry to téměř necítil, protože sám padal do propasti potěšení ze svého vlastního orgasmu. Všechno v něm hořelo, a pod víčky viděl miliony hořících jisker, které mu procházely kůži a dráždily každý nerv. Vtiskl tvář k Severusově šíji, zadusil chraplavý výkřik a stiskl ho tak pevně, že ani jeden z nich nemohl dýchat.
Přál si, se v něm utopil. Být tak blízko, aby cítil, jak jeho srdce bije těsně vedle něj. A nikdy, absolutně nikdy ho neopustit.
Nevěděl, kolik času uplynulo. Měl pocit, jakoby plul někde daleko. Viděl jen temnotu a slyšel jen hlasitější a hlasitější dechy, jež ho v tichém horku obklopovaly. Své a Severusovi.
Muž na něm ležel a dýchal. A Harry cítil jeho váhu, cítil zvedající se a klesající hruď, slyšel hluboký dech u svého ucha. Usmál se pro sebe.
Uklidnil se. Severus se posunul a napřímil, opírajíc se na loktech. Harry zadržel dech, když viděl ten zamlžený pohled. Severusova tvář byla tak blízko… Cítil na tváři jeho dech, pomalu se vracející k normálu.
A poprvé… nechtěl nic víc. Jen když by to bylo vždy tak, jako nyní. Jen když s ním Severus zůstane. Že to nikdy neskončí. Nikdy.
Zvedl dlaň a dotkl se hrubé tváře, díval se do těch zamlžených, hlubokých očí a tiše zašeptal:
„Jsem jen já. A vždycky budu.“
Na chvíli se v černých očích objevil temný stín a vráska mezi obočím se prohloubila. Harry cítil úzkost, kterou nedokázal ospravedlnit. Ten stín se mu nelíbil. Něco nebylo v pořádku. Už Severuse znal. Znal jeho reakce.
Zamračil se.
„Severusi?“
Muž sevřel rty a odtáhl se. Harry ho nejprve nechtěl pustit, ale nakonec to vzdal. Beze slova sledoval, jak si Snape natáhl kalhoty. Nepodíval se na něj. Jako by Harry řekl něco špatného.
„Co se stalo?“ zeptal se nejistě a podepřel se na loktech. Chtěl vstát, ale jeho svaly odmítly po tak intenzivním orgasmu spolupracovat a nechtěly ho poslouchat.
„Oblékni se a přijď za mnou.“ řekl nakonec Severus. Jeho hlas byl znovu pevný.
Harry naklonil hlavu a díval se na muže, jenž si zapínal kalhoty. Snažil se vypadat vyrovnaně.
Vyburcoval své tělo, aby se posadilo na stůl a podezřívavě Snapea sledoval.
„Přestaň na mě zírat, Pottere.“ řekl muž, zjevně otrávený. „Možná bych ti měl dát svoji fotku? Možná by ses pak mohl dívat na ni a ne mě sledovat s tím hloupým výrazem ve tváři.“
Harry zkřivil rty. Snape byl opět Snape.
„To je dobrý nápad,“ potvrdil a usmál se. „Pověsím si ji nad postel a budu u ní masturbovat.“
Muž mu věnoval napůl otrávený, napůl pobavený pohled.
„Jako bys to už nedělal…“ ušklíbl se.
„Jak můžeš vědět, co dělám po nocích?“ zeptal se vzdorovitě.
Severus přimhouřil oči. Na jeho rtech se objevil tajemný, křivý úsměv.
„Domnívám se, že to samé, co já.“
Harry cítil, jak mu čelist klesá k zemi, ale nestačil odpovědět, protože si Severus odfrkl a zmizel za dveřmi svých komnat.
Chlapec seskočil ze stolu, aby ho následoval a rozhodl se, že všechno podrobně zjistí, ale pak si uvědomil, že vlastně nemá ponětí o tom, kde je jeho spodní část oblečení.
„Co si udělal s mými kalhotami?“ křikl směrem k otevřeným dveřím, a rozhlédl se okolo, ale Snape mu neodpověděl. S povzdechem vešel do obýváku, cítíc teplý plamínek radosti, s neurčitým stínem úzkosti, kterého se nedokázal zbavit.
Anebo to byla jen jeho bujará fantazie?