Nocte Semper

„Snape má zpoždění,“ oznámil Ron, i když nemusel. Všichni si všimli. „Anebo si možná zlomil nohu a nepřijde?“ usmál se, ale po chvíli se opět zachmuřil. „Ne… Pravděpodobně, i kdyby mu zlomili vaz, tak by se sem dostal a znova nás týral.“

V potvrzení jeho slov se dveře s rozmachem otevřely a udeřily o stěnu. Ron nadskočil, Hermiona sebou škubla, Neville rozlil inkoust (zase), Levandule zapištěla a Harry se usmál. Rychle však sklonil hlavu, aby to zakryl.

Mistr Lektvarů se zastavil vpředu učebny a oznámil: „Než postoupíme k výuce, dostanete zpět opravené testy. Jejich úroveň je natolik žalostná, že i první ročník by je dokázal napsat lépe.“ Mávl hůlkou ke stolu, ze kterého začaly létat archy pergamenu a přistávat na lavicích. „Jste v šestém ročníku, a někteří nedokážou rozlišit kotlík s lektvarem od hrnce polévky, do které můžete vhodit cokoliv v libovolném pořadí, zapomínajíc, že lektvary jsou vznešené umění, v němž každý pohyb má určenou dobu. Bohužel, vaše mikroskopické mozky to nikdy nedokážou pojmout. I když možná, že je to tak lepší.“

Harry slyšel, jak Ron sedící vedle něj zanadával: „Jen tohle ne… A to byl víkend tak příjemný…“

Hermiona rozvinula svůj test a na tváři se jí objevilo překvapení, které se rychle změnilo ve smutek a zlost.

„Kruci!“ zasyčela. Ron se jí podíval přes rameno.

„Co se děje?“ zeptal se. „Máš ‚Nad očekávání‘. To je špatné?“

Věnovala mu temný pohled a semkla rty. „Věděla jsem, že to tak dopadne. Nenapsala jsem všechno, i když jsem se dlouho učila. Ale v naší učebnici nebylo nic o tom, jak prodloužit lektvary neviditelnosti. A v jiných knihách se zmiňovali jen málo. Je to nespravedlivé. Jak bych to mohla vědět?“ Povzdechla si.

Ron protočil oči a rozvinul svůj pergamen. Vydal něco jako zavrčení, svinul ho zpět a na tváři měl zoufalý pohled.

„Máma mě zabije,“ zamumlal a bouchl hlavou o lavici. „Zase ‚Hrozné‘.“

Harry se podíval na svůj svinutý test. Byl nervózní. Chtěl na Severuse zapůsobit. Tak dlouho se učil… Nešlo ani o to, že se všechno naučil zpaměti, ale o to, že tomu skutečně rozuměl a dokázal z faktů vyvodit své vlastní závěry. Ale dokázal to Snape ocenit? Napsal všechno dobře nebo vše pomotal jako obvykle?

Zvedl pergamen a pomalu ho rozvinul…

…prudce vyvalil oči a svitek mu vypadl z rukou, odkutálel se a spadl na podlahu.

Cítil na sobě překvapený pohled svých přátel.

„Co se stalo, kámo?“ Zeptal se Ron.

Harry polkl a sklonil se, aby zvedl pergamen.

„N-nic,“ řekl. „Prostě… zase jsem to podělal.“

„Troll?“ zeptal se Ron sympatizujícím hlasem, který však měl stín spokojenosti, že je někdo horší než on.

„Hmm,“ zamumlal Harry, pevně stiskl víčka a v hlavě měl závrať. Když se jeho přátelé vrátili zpět ke svým testům, Harry znovu pomalu rozvinul pergamen a podíval se na Snapeovo ostrým písmem psané hodnocení. ‚Vynikající.‘

Nikdy v životě nečekal, že by někdy získal v lektvarech ‚vynikající‘. Bylo to neuvěřitelné. Měl takovou radost, že chtěl vyskočit na lavici a začít zpívat. Zvedl hlavu a podíval se na Severuse. Muž, jako kdyby to vycítil a podíval se na něj též. Když se jejich oči setkaly, Harry měl pocit, jako kdyby mu něco rozkvétalo v hrudi. Doufal, že Snape ví, jak se cítí. A i když tvář Mistra Lektvarů zůstala kamenná, viděl v jeho očích světlo. A to mu stačilo. Severus to věděl.

Harry sklonil hlavu, cítíc, jak se po jeho kůži plazí první plamínky ohně.

„Pokud jste skončili tento koncert žalostného sténání, jež ukazuje vědomí vaší vlastní hlouposti, nachystejte si kotlíky, a přesuneme se k výuce.“ řekl přísně muž, prudce se otočil a přistoupil ke svému stolu. Když si všichni začali vytahovat přísady, Harry nemohl odolat a stisknul v dlani kámen. Cítil závrať. Všechno kolem něj se ztratilo. V jeho nitru rozkvétalo štěstí. Tak brzo se mu chtěl odvděčit… Teď hned. Nemohl čekat. Nemohl.

Zavřel oči a poslal:

Možná trochu přeháněl, ale kdykoliv si to představil, jeho penis rychle reagoval a natiskl se na kalhoty.

Viděl, jak Snape sahá do své kapsy a vytahuje kámen. Pohlédl na něj a… náhle se mu rozšířily oči. Po chvilce trhl hlavou nahoru a pronikavě se na Harryho zahleděl. To stačilo, aby se chlapec roztřásl a vlna horka se dostala do každého koutku jeho těla. Sklouzl rukou pod lavici, aby narovnal svou bolestivě pulzující erekci a zahlédl, jak se výraz muže změnil. Jeho oči získaly podivný lesk, ale v té samé chvíli rychle otočil hlavu a podíval se do zdi. Jako by se snažil ovládnout.

Harry se kousl do rtu a zaryl zrak do lavice. Měl pocit, že se vznítí. Prahnul po něm natolik, že se sotva ovládal. Ale musel. Byl na hodině. Nemohl…

Oh, k čertu s tím!

Zvedl pohled, cítil závrať a snažil se zhluboka nadechnout, aby vpustil do svých plic trochu vzduchu. Ale když vydechoval, z jeho úst unikl nekontrolovatelný vzdech. Ztuhl, cítíc na sobě zaskočený pohled nejblíže sedících, Rona, Hermiony a… Severuse.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptala se jeho přítelkyně, pokládajíc na lavici nůž. „Vypadáš, jakoby si měl horečku. Jsi celý červený.“

„J-jsem. Jen… je tu trochu horko,“ vyhrkl, otevírajíc oči a červenajíc se. Všiml si, že Snape spěšně odvrátil pohled.

„Proč si nepřipravuješ věci?“ zeptal se udiveně Ron. „Snape tě sežere, jestli si toho všimne.“

„Co? Jo.“ Harry se zhluboka nadechl a sáhl po své tašce, aby vytáhl kotlík, váhu a všechny ty zbytečné předměty, které pro něj teď neměli žádný význam.

Nakonec se všichni připravili, vrátili se pohledem k profesorovi a ve třídě padlo ticho. Mistr lektvarů odvrátil pohled od stěny a zaskočeně se na ně podíval, jakoby na okamžik zapomněl, kde se nachází.

„Začneme,“ oznámil a vyskočil z křesla tak prudce, až se stůl otřásl a inkoust a lahvička s nějakým lektvarem stojící na něm se rozkutálely, spadly na kamennou podlahu a roztříštily se.

Ignorujíc překvapený pohled studentů, vytáhl hůlku a se zlostí odstranil střepy.

„Dnes budeme pokračovat v tématu lektvarů neviditelnosti,“ oznámil. Přecházejíc před třídou. „Kdo ví, jaký lektvar z této skupiny je nejnebezpečnější?“

Hermionina ruka se vymrštila nahoru. Harry se podíval dolů. Znal odpověď, ale v situaci, ve které byl, by bylo velmi nepříjemné, kdyby s tím jeho ‚problémem‘ musel vstát.

Proč nikdo nevynalezl kouzlo na tento typ nepohodlí? Určitě by tím pomohl tisícům dospívajících, kteří procházeli hormonální bouří.

„Chameleonský lektvar,“ řekla Nebelvírka, nečekajíc na Snapeovu reakci. Muž se zamračil.

„Proč?“

„Protože na rozdíl od chameleonského kouzla, nemůže být zrušeno dříve, a špatné uvařený lektvar může způsobit, že se ten, kdo ho použije, může sloučit s okolím, a zůstane tak. Neexistuje na něj žádné antidotum, protože neexistuje možnost, jak zjistit, kde se dotyčný sloučil. V případě lektvaru způsobujícího rozostření…“

„To stačí,“ přerušil ji Snape ostrým tónem. „Ano, vašim úkolem je tento lektvar připravit. Proto vám doporučuji, abyste ho uvařili správně, neb jej možná vyzkoušíte na sobě.“ Ve třídě propukl šepot. Každý již znal Snapeovy používané metody a to navzdory skutečnosti, že každý věděl, že ředitel tyto praktiky kategoricky zakázal. Nikdo si ovšem nebyl jistý, zda to profesor vzal vážně. „Ticho!“ zavrčel a mávnul hůlkou k tabuli. „ Zde jsou ingredience a způsob přípravy lektvaru,“ řekl, přesouvajíc svůj pohled po tvářích studentů. „Máte na to čas do konce hodiny. Ingredience…„ jeho pohled spočinul na Harrym, „… najdete pod lavicí.“

Padlo ticho. Studenti se na sebe podívali. Několik lidí se podívalo pod lavice.

„Chci říct…“ Snape si odkašlal, „ve skladu.“

Harry potřeboval celou sílu vůle, aby se kontroloval a nevybuchl smíchy. Vědomí, že kdyby to udělal, Severus by ho pravděpodobně srovnal se zemí, mu hodně pomohlo.

Muž se otočil a hrdě se posadil do svého křesla. Harry se kousl do tváře, tlumíc ve svém hrdle smích. Požádal Hermionu, aby mu přinesla ze skladu přísady, protože ještě nemohl vstát.

Lektvar, mimo to, že byl nebezpečný, se nezdál být komplikovaný. Když se Ron a Hermiona vrátili s přísadami, byl už v části čtení instrukcí, a přátelé se k němu po chvíli připojili.

Harry zamrkal. Něco se mu nezdálo… Vrátil se pár slov zpět a málem spadl ze židle. Vyvalil oči, nemohl uvěřit tomu, co vidí, a tak se rozhlédl po třídě. Nebyl jediným, kdo si všiml. Pansy Parkinsonová se chichotala a ukazovala na tabuli. Ron otočil svůj pohled a sledoval její prst.

„Počkej, že tam není napsané…?“

„Jo, ale neopovažuj se to vyslovit nahlas,“ zavrčela Hermiona, jejíž obličej nabral barvu lektvaru Desiderium Intimum a pak zvedla ruku. Snape se na ni podíval přes pergameny, nad kterými pracoval.

„Co je, slečno Grangerová?“

Hermiona si odkašlala a ukázala na tabuli.

„Myslím… že jste udělal chybu, profesore,“ řekla a ještě víc zčervenala. Snape se zamračil, podíval se na tabuli a Harry zavřel oči.

Nechtěl to vidět. Zaslechl okolo sebe tiché chichotání. Všichni už to viděli…

„Mlčte!“ Snapeův hlas Harrymu přišel trochu… rozrušený. Muž pronesl krátké kouzlo a změnil ‚erekci‘ na ‚reakci‘. „Pokud zjistím, kdo to udělal, můžete si být jisti, že mu to neprojde!“ zavrčel.

Harry cítil, jak se jeho rty zatřásly a tak je rychle zakryl rukou a předstíral, že kašle.

„Ehm,“ Hermiona nervózně zvedla ruku.

„Co je zase?“ zasyčel muž.

„Tabule hoří, profesore.“

Snapeovi oči se rozšířily, když se podíval na slova, jež byly pokryty plameny.

Harryho popadl pořádný záchvat kašle. Ron se na něj znepokojeně podíval a poplácal ho po zádech.

„Jsi v pořádku, kámo?“ zeptal se. Harry přikývl a otřel si slzy z očí. Musel se uklidnit. Přece nechtěl všechno zkazit. Ale myšlenka na to, že Snape… že on… kvůli němu…

Přinutil se zhluboka se nadechnout a nemyslet na to, co právě Severus předvedl.

Ale musel mu přiznat, že se dokázal dostat z jakékoliv situace, pomyslel si Harry, zhluboka dýchajíc a ne, už vůbec se nesmál.

Nebelvíři se na něj překvapeně podívali. Harry se narovnal, cítíc v žaludku lechtání pobavení. Ve stejnou chvíli byl propalovaný Severusovým palčivým pohledem. Pohledem, který mu jasně dával najevo: ‚Po hodině tě roztrhnu, Pottere!‘

A Harry věděl, och ano, věděl, že Severus tuhle hrozbu jistě splní…

Ron se k němu naklonil a zašeptal: „Nevšimnul sis, že se Snape chová trochu divně?"

Harry na poslední chvíli potlačil úsměv, který se mu dral na rty. Odkašlal si a řekl: „Možná… ho něco vyvedlo z rovnováhy?“

„Jo...“ zamumlal Ron a odrhl zrak od profesora, pak zvedl nůž a položil ho na stůl vedle kousku kůry. „Ale proč nám vzal body?“

„Protože by nám vzal body, i kdyby Zmijozel vyhodil třídu do vzduchu,“ řekla Hermiona zlostně drtíc svou kůru.

„Ticho, zírá na nás,“ syknul Ron a podíval se do lavice. Harry nemohl odolat a vzhlédl. Severusovy oči se blýskaly tak, až se Harrymu stáhl žaludek. Rychle sklonil hlavu a začal přemýšlet, jestli ho Snape bude sledovat celou hodinu.

A ukázalo se, že ano. Harry na sobě neustále cítil jeho pohled, který způsoboval, že pro něj bylo čím dál těžší sedět. Navzdory jasnému rozptýlení, lektvar vypadal a voněl celkem slušně a Harry z toho byl nesmírně spokojený. Dodal špetku práškového jedu škorpiona, zamíchal třikrát proti směru hodinových ručiček, zvedl teplotu a odešel, aby si umyl ruce.

A v té chvíli se třídou rozlehla hlasitá rána. Harry zavřel oči a pomalu se otočil. Na místě, kde před chvílí stál jeho kotlík, byly nyní jen zbytky vařiče a okolo ležely střepy lahviček, kotlíku a zelenkavého lektvaru, který vybouchl tak, že by přistál na nejbližších studentech, nebýt neviditelné bariéry kolem nich. Ti, kteří se stačili schovat pod lavice, pomalu vylézali. Ron i Hermiona, pokrytí zelenou kaší se nejprve po sobě podívali s vyvalenýma očima a následně po Harrym stojícím s otevřenými ústy.

To bylo přece… nemožné. Všechno udělal dobře. Každou ingredienci přidal přesně podle instrukcí. Přece…

Zavřel ústa a podíval se na Snapea. To mu stačilo. Výraz zlovolného uspokojení, který viděl na jeho tváři, mu vypověděl absolutně všechno.

„No, no…“ řekl muž a stoupl si vedle katedry se založenýma rukama na hrudi. „Vypadá to, že se pan Potter rozhodl nahradit pana Longbottoma na piedestalu kompletních budižkničemů. No, dobře, že jste nevyhodil do vzduchu celou třídu, Pottere. Nicméně, budete mít díky tomu zbytek odpoledne příjemné zaměstnání. Zůstanete tu po hodině a důkladně vše vyčistíte, bez použití kouzel.“

Harry cítil, jak se jeho žaludek stáhl vzrušením. Tak Severus si začal hrát… Jak milé.

Po chvíli, když na sobě cítil pohledy všech studentů plné očekávání, uvědomil si, že by měl něco říct. Rozhodl se tedy: „To nebyla moje vina, profesore. Výbuch nastoupil spontánně. Jen jsem… zvýšil teplotu.“

Snapeovy oči se zablýskly. Harry sotva zadusil úsměv.

„V tom případě, budete mít dostatek času pocítit takovou sílu výbuchu na vlastní kůži. Pokud samozřejmě, nevyvoláte další…“ Muž přimhouřil oči.

„Ujišťuji vás, profesore, že o dalším výbuchu se dozvíte jako první…“

„O tom nepochybuji, Pottere,“ odpověděl Severus a ušklíbl se. „Pokud vše důkladně vyčistíte, možná pouvažuji nad tím, že vaší koleji velkoryse neseberu body.“

Harry měl pocit, že mu něco těžkého spadlo do žaludku.

„Nebojte se, profesore. Nevynechám ani kapku…“ odpověděl tiše a z celých sil se snažil nevypustit na rty úsměv.

Cosi v něm triumfálně vykřiklo, když uviděl, jak se na chvíli Severusovy oči rozšířily, a pak je přimhouřil tak, že mohl vidět jen Harryho.

Cítil takové vzrušení, že měl pocit, že nebude dlouho trvat a vzplane na místě. Vzrušením i... hrůzou. Stál tu ve třídě plné studentů... a vyměňoval si se Severusem dvojsmyslné narážky, plné skrytých zvráceností. A z mužova výrazu vyčetl, že myslí na totéž.

Och, proč k sakru nemůžou toho všeho nechat a jít dělat něco mnohem příjemnějšího? Ale už brzy…

Harry se vrátil k lavici, pozorován překvapenými a lehce zmatenými studenty a vyhýbal se znepokojenému pohledu svých přátel, pak si klekl a začal předstírat, že uklízí.

„To stačí!“ oznámil ostře Severus, zírajíc na studenty. „Na uvaření lektvaru jste již měli dost času. Je čas na vyhodnocení vašich žalostných dovedností.“ A aniž čekal na nějakou reakci, přistoupil k lavicím, nahlížejíc do kotlíků a krátce a nesouhlasně vrtíc hlavou. Choval se jako někdo, kdo velmi spěchá a chtěl, aby to měl již co nejdříve za sebou. Když skončil, stál před třídou a všechny oslovil: „Vaše výsledky jsou stejně patetické jako kdykoliv předtím. Zdá se, že vám šest let výuky nestačilo ani k uvaření jednoho správného lektvaru. Konec hodiny. Vypadněte.“

Studenti se po sobě rozpačitě podívali a pak se pomalu začali balit. Snape nikdy předčasně neukončil hodinu. Doopravdy ho něco muselo vyvést z rovnováhy…

„Nečekejte na mě,“ řekl Harry, když Ron a Hermiona postávali u dveří s taškami a evidentně nevěděli co dělat. „Může to být na dlouho.“ Ukázal na střepy a lektvar, jež byly všude.

Přikývli a zamířili k východu.

„Setkáme se ve společenské místnosti, Harry,“ řekla Hermiona, než dohonila Rona a zmizela za dveřmi.

V místnosti padlo ticho. Harry polkl a pomalu se zvedl. Zaslechl zamumlané kouzlo a na dveřích spatřil dva záblesky. Když se otočil ke Snapeovi, nemohl zabránit úsměvu. Muž mávnul rukou a nepořádek na Harryho lavici zmizel.

„Na dnešní hodině jste se choval arogantně, pane Pottere,“ řekl ostrým tónem Severus, schovávajíc hůlku.

Harry cítil, jako by měl v sobě rozžhavené uhlíky. Nevěděl proč, ale slova ‚pane Pottere‘, vypovídala o tom, že budou pokračovat v této smyslné hře.

„Uvědomujete si, že byste měl být potrestán?“ pokračoval Mistr Lektvarů a zíral na něj tmavým nesouhlasným pohledem.

Harry šel ke své lavici a sedl si na ni. Mírně roztáhl nohy, aby Snape mohl vidět vybouleninu v jeho kalhotách.

Ach, ano, byla tak tvrdý… A věděl, že Snape to vidí.

V jeho krvi začal proudit adrenalin, který odehnal zbývající rozum, a jediné na co myslel, bylo, jak nedávno píchal se Snapem, a pocity které při tom spojení měl, když byl v něm.

„Ano, profesore. Jsem si vědom toho, že mé chování bylo poněkud… nevhodné.“ Opravdu takhle se Snapem mluvil? „A lze říci, že dokonce nepřijatelné. Proto s Vámi naprosto souhlasím.“ Tajemně se usmál. „Jsem ochoten přijmout jakýkoliv trest, který mi dáte.“

Severusova tvář se napjala, jako by se s takovým vzrušením nedokázal vypořádat. Harry uviděl, jak si rozepl knoflík na límečku a olízl si rty.

Och, to znamená, že se mu ta malá hra líbila… V tom případě nebylo žádných překážek, aby pokračoval…

Harry sjel rukama ke své kravatě. Trochu ji uvolnil a začal ji posouvat nahoru a dolů. Nahoru. A dolů.

Severusovy oči sledovaly pohyb jeho ruky a jeho oči začaly podivně zářit, jako černými plameny. Olízl si tenké rty a temně se usmál.

„A jak byste chtěl být potrestán, pane Pottere?“

Harry cítil, jak s každým slovem vzduch kolem nich těžkne a je více a více dusnější nevyslovenými sliby. Přivřel oči a nechal se pohltit požárem ve svém nitru.

„Hmm… Můžete mě ošukat, profesore,“ řekl tiše a nechal si na rty usadit mazaný úsměv.

Snapeovo obočí se zvedlo, a v jeho očích vybuchl ten samý požár, jako ten, který právě trávil Harryho.

„Takové sprosté slovo v ústech Nebelvíra?“

Harry si olízl rty. Cítil, jak se jeho penis snaží dostat ven, tak silně mu tlačil na kalhoty, že to téměř bolelo.

„Pak mi je budete muset zavřít, pane profesore,“ odpověděl chlapec a uviděl, jak v ten samý moment černé oči explodovaly. Snape stál u něj v několika krocích.

„Výborně,“ zasyčel, popadl ho za rameno, stáhl ho ze stolu a zatlačil ho, aby si před ním kleknul.

Když Harry dopadl na kolena, zjistil, že Snape uvolnil z kalhot svůj zarudlý, naběhnutý penis.

„Otevřete ústa,“ zašeptal chraptivým hlasem. Harry následoval pokyny. „Víc,“ nabádal ho muž, a pak ho popadl za vlasy a boky se natlačil na Harryho, vrhajíc mu svou dychtivě pulzující erekci do lákavě otevřených úst. Chlapec překvapený silou, s níž mu Snape zasáhl hrdlo, se začal dusit a trhl hlavou. Současně uslyšel nezvykle hlasité mužské zasténání. Vzhlédl a setkal se s hořícím pohledem, který žhnul příjemným uspokojením. Severusova tvář byla zrudlá a zářila, jakoby mu plameny nepředstavitelného vzrušení tančily pod kůží. Jakoby se splnila jeho největší fantazie.

Odtáhl se a znovu zatlačil, mírně změnil úhel, aby se Harry nedusil. Udeřil do jeho hrdla rostoucí rychlostí, dýchal a vzdychal jako ještě nikdy předtím. I kdyby se Harry chtěl osvobodit, nemohl by to udělat, protože Severus svíral jeho hlavu v železném sevření. Mimo to, neměl v úmyslu to udělat. Viděl, jak příjemné to pro Severuse je. A to, že mu to mohl dát, ho činilo šťastným. Nechal ho šukat svá ústa a dělalo mu tu sakra dobře. Nevšímal si nepohodlí, ani toho, že občas nemohl popadnout dech, když Severus zrychlil tak, že se zdálo, že nedokáže zastavit, jak stoupal do výšin rozkoše, do kterých se nelze dostat jiným způsobem. A Harry na sobě celou dobu cítil žádostivý pohled, slyšel, jak s každým přírazem muž více sténal, věděl, že muž sleduje, jak jeho penis klouže přes jeho zarudlé rty.

Harry se držel rukama na černých bocích muže a zaryl do nich prsty, když penis zasáhl jeho krk mimořádnou silou. Zavřel oči a nechal zrychlující se horkou erekci klouzat do svých teplých úst a s každým přírazem o něj jemně třel zuby, což u muže vyvolalo litanii kleteb přerušovanou sténáním chraplavým hlasem, které v Harrym vyvolaly vlny vzrušení.

Nikdy se mu nezdálo jeho jméno tak pěkné, jako mezi jedním a druhým zaklením vycházejícím z úst Mistra Lektvarů ponořeného do extáze.

Severus začal nabírat ještě rychlejší pohyby, dosáhl téměř šíleného tempa. Harry neměl čas popadnout dech. Zaryl nehty do boků muže, ale nepřineslo to žádný účinek. Severus byl daleko, v krajině rozkoši, a jeho sténání se vlnilo vzduchem. Začal mít křeč v čelisti.

Sevřel oči a pokusil se odsunout, ale Severus mu to nedovolil. Tisknul jeho hlavu a přitahoval ji ke svým bedrům s každým přírazem, aby se mohl ještě více ponořit do těsného hrdla, na které tisknul hlavičku svého penisu.

„Tak, přesně tak!“ Severus se téměř úplně vysunul z Harryho úst a přirazil.

Z chlapcových očí vyhrkly slzy, když ucítil, jak erekce narazila do jeho hrdla následovaná výbuchem tepla, který zasáhl přímo jeho jícen. Zaslechl mužům sten, plný kleteb a lapání po dechu. Štíhlé prsty křečovitě svíraly jeho vlasy a tiskly mu hlavu s neuvěřitelnou silou do černé tkaniny pláště.

Nějakou dobu nemohl dýchat, nemohl se pohnout, nemohl ani zasténat, ale na tom nezáleželo. Byl plný žáru. A radosti.

Nakonec Snape povolil stisk a uvolnil jeho hlavu. Harry sebou škubl, cítíc, jak se horký penis mokrý od spermatu vysouvá z jeho krku, a ničím již nedušen, se nadechl vzduchu, jež k němu konečně proudil.

Chvíli kašlal a dusil se, snažil se otřít slzy, jež se mu držely v koutcích očí. Měl pocit, jako když se kolem něj vše točí. Cítil, jak mu po bradě teče sperma. Utřel jej rukávem a konečně se podíval nahoru na Severuse, stojícího nad ním se založenými pažemi, který se již zřejmě dal popořádku. Stále ještě těžce dýchal a jeho zčervenalá tvář se pomalu navracela ke své bledé barvě. Ale snažil se vypadat vyrovnaně, jako kdyby právě jako u vytržení nesténal a neklel, když píchal ústa svého studenta, jako by na tom závisel život.

Rázem z něj byl kontrolovaný Mistr Lektvarů. Přinejmenším se snažil být. Poněvadž jeho oči ho zradily. Zářily uspokojením, sebedůvěrou a naplněním. A ještě něčím, něčím nedefinovatelným… Kdyby to nebyl Snape a nebylo to naprosto nemožné, Harry by mohl přísahat, že to bylo něco jako… vděčnost. Ale to bylo nemožné. Tohle byl Snape. Snape, jehož ústa se zkřivila a oči se zúžily.

„Domnívám se, že budete muset po vyučování zůstávat častěji, pane Pottere.“

Harry si odkašlal a odpověděl úsměvem, i když měl pocit, jako by měl v krku žiletky.

„V tom případě mi budete muset častěji dávat vynikající, profesore,“ odpověděl chraptivým šeptem.

Snapeovo obočí se stáhlo a tvář zostřila. Ano, jako by se mu něco v Harryho odpovědi nelíbilo. Ale ne to, co odpověděl, ale jakým způsobem. Zřejmě nečekal, že jejich malá hra způsobí v hrdlu chlapce tolik bolesti. Ale Harry se o to nestaral. Postavil se a oklepal se od prachu. Usmál se na Severuse a šel k lavici, aby si sbalil svoje věci. Mistr lektvarů ho svým zúženým pohledem sledoval celou dobu. Když Harry skončil, přehodil si brašnu přes rameno a obrátil se k muži.

„Jsem rád, že jsem tě mohl potěšit, Severusi,“ řekl tiše, stejným chraptivým šepotem.

Snape se zamračil a vypadal, jako by nad něčím přemýšlel. Harry nečekal na odpověď a šel tiše ke dveřím. Než se k nim dostal, zahlédl dva záblesky zrušených kouzel. Položil ruku na kliku a zaslechl Snapeův ostrý hlas.

„Očekávám vás dnes po večeři, Pottere.“

Harry se prudce otočil a překvapeně se na muže podíval.

„Co? Přece dnes nemám… Aaaa…“ zradil ho hlas, když mu to konečně došlo. Usmál se v odpověď. „Samozřejmě, Severusi.“

Mužova ústa se zkřivila v něco, co by při slabším osvětlení mohlo být považováno za úsměv.

„Uvidíme se,“ zašeptal chlapec a bez čekání na odpověď, o které věděl, že stejně nedostane, zmizel za dveřmi.