„Hodně štěstí, Harry!“ řekl Hagrid, když ho dobrotivě udeřil do zad, čímž se chlapec zapotácel a téměř spadl na Hermionu.
„Díky,“ zamumlal, když konečně popadnul dech.
„Pořádně jim to nandáte, že jo, Rone?“ Hagrid se široce usmál a zvedl ruku, aby ho poplácal po zádech, ale zrzek se rychle odtáhl z jeho dosahu a nervózně se usmál.
Harry už přestal počítat, kolik lidí jim, od chvíle, kdy vyšli z ložnice a zamířili k Velké síni, popřálo hodně štěstí. Hra začínala hned po snídani. Všichni si byli vědomi, že pokud by Nebelvír vyhrál, chyběl by k poháru už jen krůček. Bez svých nejlepších hráčů – Malfoye, Crabbeho a Goyla – by byl Zmijozel proti Nebelvíru tak slabý, že by nikdo nepochyboval, kdo by vyhrál. Proto byl dnešní zápas ten nejdůležitější, a všichni to věděli.
Když Harry překročil práh místnosti, okamžitě spatřil obrovskou zlatou a červenou masu. Téměř všichni studenti byli oblečeni v barvách Nebelvíru. Stěny byly pokryty transparenty a byl tam takový hluk, že si lidé museli křičet přímo do ucha, aby mohli komunikovat. V tu chvíli všichni zapomněli na válku, nebo na vnitřní nepřátelství, neshody a rozdíly. Famfrpál je všechny spojil do jedné velké rodiny. A to byla jejich síla.
Harry se usmál, Seamusova a Deanova tvář byla namalovaná červenými a zlatými pruhy a vlajkou se znakem Nebelvíru. Luna na sobě měla obrovský klobouk ve tvaru lví hlavy a rozdávala balonky. Harry se podíval blíže na balonky a uviděl svou vlastní ušklíbající se tvář s nápisem: Harry Potter je náš idol!
Jenom Zmijozel se této radostné chvíle nepodílel, ačkoliv se zdálo, že se Zabini a Nott bavili střílením kouzel po baloncích. Harry byl za to dokonce vděčný.
Podíval se na stůl učitelů. McGonagallová (s balonkem v ruce!) na něj zamávala. Ředitel se usmál, zdvihl šálek čaje a pak dál pokračoval v diskuzi s černě oděnou postavou. Černá barva výrazně vynikala v barevné záplavě. Harryho srdce se na okamžik zrychlilo a nohy mu ztuhly. Snape seděl na svém obvyklém místě, poslouchal Brumbálovy radostné poznámky a vypadal, jako kdyby právě vypil jedovatý odvar a okamžitě potřeboval protilátku. Byl jako temná, cynická kotva v rozvířeném moři barevného štěstí a bezstarostnosti. Přitáhl Harryho pohled jako magnet, a on zapomněl na všechno: o tom, kde byl a co musel udělat. Cítil, jako by v něm byl oheň. Oheň, který ho hřál a posílal své příjemné proudy po celém jeho těle, a on se chtěl smát, protože všechno vypadalo tak… nádherně.
„Kámo, pohni se. Někdo na tebe použil Petrificus?“ Ron ho popadl za ruku a přitáhl ho do smějícího se davu. Harry byl obklopen vzrušenými tvářemi, tisíců tleskajících rukou a hlasy, které se navzájem mísily. Ale jako by byl někde jinde, za neviditelnou zdí, který potlačila všechny zvuky. V jeho hlavě byl jen teplý opar a před očima viděl jen temnou siluetu. Stále si vzpomínal na tu mimořádnou něžnost, kterou mu včera Severus věnoval, a i ta nejmenší vzpomínka vyvolávala něco bizarního – jako kdyby v jeho těle začalo soutěžit tisíce mravenců v tanci. Stále si pamatoval tu touhu, kterou viděl v těch neuvěřitelných, temných očích. A i když mu Snape dal mast, aby se vyhnul všem nepříjemnost při sedění na koštěti, zdál se tak… magický. Od včerejšího večera si Harry připadal, jako by jeho žilách stále proudil alkohol. Nemohl se zbavit své vynikající nálady, ani úsměvu, který se mu rozšířil na obličeji pokaždé, když pomyslel na Severuse. Cítil, že je vše tak jak má být. Jako by dosáhl všeho. Jako by se teď již nic nemohlo stát.
Harry si jen nejasně uvědomoval, jak je veden ke stolu a jak si sedl. Chvíli cítil, jak ho lidé poplácávají, ale nevěnoval jim pozornost. S nepřítomným úsměvem na tváři se díval na tečku na zdi a připomínal si včerejší prožitky, a jeho hlavu zaplňovaly budoucí plány.
Hlasité zvuky vytáhly Harryho z jeho zamyšlení. Nebelvíři drželi poháry a nádobí, a v rytmu s nimi bušili o dřevěné stoly. Lee Jordan stál na lavici a vykřikoval píseň, která se přizpůsobila rytmu:
„My Vyhrajeme“ ‚Proč‘“ ptáš se!“
„Protože Harry je s náma!“ Nebelvíři sborově odpověděli. „Ty prohraješ! ‚Proč‘ Ptáš se!“ zopakoval a obrátil se na Havraspár.
„Protože Harry je s náma!“
Harry se chtěl schovat po stůl. Styděl se před Cho a ostatními Havraspárštími. Cítil, jak se mu hrne do obličeje krev. Hermiona na něj pohlédla soucitným úsměvem a Ron ho udeřil se smíchem do zad.
„S tebou není šance, že bychom prohráli,“ řekl bezstarostně.
„Uhm,“ zamumlal Harry a cítil, jak se mu žaludek přetočil.
***
„A pamatujte, všichni, sledujte svůj prostor a svého protihráče z nepřátelského týmu. Harry, ty se musíš soustředit výhradně na zlatonku. Jimmy, Ritchi, postarejte se, abyste zůstali na živu.“ Angelina v šatně rozdávala poslední instrukce, ale Harry ji neslyšel. Poslouchal hluk na tribunách. Nemohl říct, že není nervózní. Cítil takový tlak, že se mu těžce dýchalo. Ron vypadal ještě hůř.
Automaticky šáhl do kapsy a stiskl prsty kolem studeného kamene. Pocítil úlevu. Zavřel oči. Nemohl si pomoci.
‚Přej mi štěstí‘, poslal a okamžitě si uvědomil, že to bylo hloupé. Snape se tomu pravděpodobně zasměje. Zhluboka se nadechl.
Přemýšlel, jestli přišel…
„Do řady! Je čas!“ vykřikla Angelina, a otevřela dveře. Hluk zasáhl Harryho uši a chladný vzduch nadcházející tmy se mu prohnal vlasy. Natáhl se po koštěti a vzlétl nahoru, nechal ostatní za sebou, aby se mohl rozhlédnout po vlnitém moři hlav a hledat černou siluetu. Neviděl ho.
Bylo to divné, ale cítil úlevu. Předpokládal, že kdyby Severus přišel, jeho šance na chycení zlatonky by byly téměř nulové, protože by dokázal myslet jen na ty černé oči, které by ho sledovaly.
Když hráči opačného týmu začali vylétávat z šatny, všichni Nebelvírští začali zpívat píseň speciálně naaranžovanou pro tento zápas:
Harry zamával na Hermionu, Lunu a Tonksovou, a pak se podíval na Cho, která byla přímo před ním. Jako by uplynuly roky od doby, co jí políbil, a přemýšlel, proč to tenkrát udělal, co v ní viděl. Teď, když se na ní podíval, neviděl nic zajímavého. Připadala mu tak… obyčejná. Neměla černé oči, které pronikly do jeho duše, nebo vrásky mezi obočím, které dokázaly světu, že jediným zvednutím ho dokážou prosit na kolenou. Neměla tu skrytou moc, která se projevovala v pohledu a pyšném držení těla, nemohla se usmát tak cynickým způsobem, že se vaše nohy rozklepaly… Harry měl pocit, že když si myslel, že se mu líbí, jen hledal něco jiného, něco, co bylo skryto hluboko v něm, protože jeho podvědomí nechtělo nebo možná nedokázalo slyšet hlas svých opravdových tužeb. A ke všemu, to i akceptovat.
Vrátil se ke smyslům, zrovna když madam Hoochová hodila do vzduchu camrálem a hra začala. Během prvních patnácti minut Harry kroužil po hřišti a hledal záblesk zlata. Ginny, po několika úspěšných útocích, zaznamenala tři branky; Angelina získala jednu a Havraspárští dvě, přes Ronovy horlivé pokusy bránit branky. Harry uslyšel jinou část nebelvírské písně:
Harry se usmál a spatřil, jak jeho zrzavý přítel zamával davu. Uslyšel píšťalku a zarazil se, když potlouk prolítl nad jeho hlavou. Cho ho stále pozorně sledovala, což bylo vážně zkurveně otravné, takže Harry slétl trochu níž, jakoby viděl zlatonku. Jak očekával, následovala ho. Nad jeho hlavou proletěla Angelina, pronásledovaná dvěma havraspárci. Píseň se stala hlasitější:
Angelině se podařilo zbavit se svých pronásledovatelů a tak předala míč Ginny, která těsně kolem brankáře přímo zasáhla branku. Z publika zazněl výbuch radosti. Jordanův hlas zmizel uprostřed výkřiků a písní zpívanou nebelvírskými příznivci:
Harry znovu vzlétl a znovu slétl, aby Cho zmátl, ale zdálo se, že je na něm přilepená jak permanentním lepícím kouzlem.
Po dalších dvaceti minutách Nebelvír získal sedmapadesát bodů proti Havraspáru. V této chvíli hrálo jen šest hráčů, protože Katyinu ruku zasáhl potlouk a Madam Pomfreyová se na ni rychle vrhla. Harry se na ni podíval a pak na branku, kterou Ron chránil. Následně se jeho oči vrátily ke Katie. Pár metrů nad ní visel ve vzduchu zlatý míček. Rychle odvrátil hlavu a předstíral, že se dívá opačným směrem, aby Cho zmátl, a rychle vyletěl nahoru. Dívka ho následovala, ale pak se najednou Harry stočil o sto osmdesát stupňů a klesl. Na tribunách vybuchla euforie. Dva řádky písně se dostaly k jeho uším:
Ve skutečnosti, byla zlatonka jen pár metrů od něj. Koutkem oka uviděl Choin stín za sebou. Neměla šanci, že by ho předběhla přímou cestou, prostě jen musel… natáhnout ruku… a chytit…
Sakra!
Chór zasténání se smísil s Harryho frustrovaným výkřikem. Zlatonka se zatřásla a začala unikat opačným směrem. Nebelvír popadl násadu svého koštěte a téměř ho zlomil, jak zatáhl. Choinino se zlomilo. Její koště nemohlo vydržet takový nápor.
„No tak, no tak! Musíš! Musíš!“ Harryho mysl křičela, zatímco vylétal výš a výš, nevěnujíc pozornost ledovým poryvům větru, které se mu zarývaly do kůže, a pak se zlatonka znovu otočila a slétla dolů tak, že se skoro dotknula jeho tváře. A zase zatáhl za násadu, udělal kotoul a padal dolů za míčkem. Násadu měl téměř vertikálně k zemi, Harry se podíval na zlatý míček a jeho oči se rozšířily.
Mířil přímo k Cho, která k němu letěla. Zlatonka byla mezi nimi. Během zlomku vteřiny mu hlavou prošlo tisíc možností, ale zdálo se, že nic z toho není dobré řešení.
Harry nemohl letět kupředu, protože by do sebe narazili. Nemohl spoléhat na to, že Cho uhne první, protože chtěla vítězství stejně jako on. Nemohl se odvrátit, protože zlatonka by padla přímo do dívčiny natažené ruky.
Zamračil se a pevněji stiskl násadu. Někdy, abyste vyhráli, musíte riskovat. To se dozvěděl od Severuse. Být milý, váhat nebo vyhýbat se konfrontaci by mu nepřineslo vítězství. Někdy jste potřebovali použít… černou magii.
Natáhl se a zrychlil.
Před rokem by udělal cokoliv, aby nevystavil Cho nebezpečí. I za cenu ztráty. Ale teď… teď bylo všechno jiné.
Harry využil plnou rychlost. Choininy oči se rozšířily a v poslední chvíli vykřikla a odklonila se stranou. Harryho prsty se natáhly kolem zlatého míčku a v současné chvíli pocítil výbuch tepla, štěstí a triumfu. V dálce uslyšel hluk nebelvírským fanoušků a sténání havraspárských. Cho ztratila kontrolu nad koštětem a začala rotovat. Její výkřik prolétl září radosti, který bombardoval Harryho uši.
Se zamlženýma očima se rozhlédl, a uviděl Choininy černé vlasy ve větru. Tiskla se ke koštěti a padala v kruzích k zemi. Harry zpomalil, skryl Zlatonku v kapse a rozletěl se. Když se dostal dost blízko, popadl dívku kolem pasu a trhnutí ji přitáhl k sobě na koště.
Potlesk a výkřiky zesílily. Havraspárka se k němu natiskla pevněji a zatřásla se, když její koště narazilo do země a zlomilo se. Harry věděl, že by měl pociťovat lítost nebo výčitky za to, co udělal, za to, jak ji vystavil nebezpečí, ale jediná věc, kterou cítil, byla teplá záře triumfu.
Pomalu slétl k zemi, a uslyšel poslední sloky zpívajících nebelvírštích:
***
Ve společenské místnosti převládala triumfální atmosféra. Krátce po zápase byl Harry unesen Nebelvíry a přinesen sem. V této chvíli všichni střídavě zpívali:
A pak nová neoficiální hymna koleje:
Teď, když ho adrenalin konečně opustil a všichni mu nakonec poblahopřáli k vítězství, a Harry mohl znovu dýchat, tak seděl v rohu, protože ho nohy odmítly poslouchat. Natáhl ruku do kapsy a vytáhl zlatou kuličku. Už se nesnažila – prostě klidně, rezignovaně ležela. Jakmile se chystal vrátit ji zpět do kapsy, ucítil, jak z kapsy vyzařuje teplo. Okamžitě zapomněl na zlatonku a vytáhl zelený kámen. Jeho oči se zajiskřily, když uviděl, co se objevilo uprostřed. Zlatonka pro něj přestala existovat, když si přitáhl kámen blíž k očím a četl:
Harry se zamračil a rychle poslal.
A byla to pravda. Byl unavený ze všeho toho humbuku kolem něj. Chtěl jen najít místo, kde by neměl tuhle roli… kde by mohl být sám sebou. To cítil jen, když byl se Severusem. Chyběl mu. Opravdu mu chyběl.
Kolem sebe Harry slyšel zpěv, křik a smích, ale cítil se od něho odpojen, jako by se všechno dělo někde jinde nebo za tlustou skleněnou stěnou. Opřel se o zeď, zavřel oči a ponořil se do svých vzpomínek. Vzpomněl si na jemný dotek, který se jako pavouk lehce pohyboval po jeho těle. Severusův horký dech, který pohladil krk a rameno, teplé rty dotýkající se jeho pokožky a přinášejíc tak bolest i radost. Bolest, protože Harry musel čekat na tuto chvíli tak dlouho, a radost, protože se to nakonec dělo. Všechno bylo tak odlišné. Hladké a… teplé. Pokaždé, když o tom přemýšlel, začalo jeho srdce tančit, jeho hlava se stala překvapivě lehkou a jeho rty se zkřivily v úsměvu. Stejně jako teď.
„Harry!“ Hlas pronikl do jeho snění a přerušil jej. Ucítil ruku na rameni a otevřel oči. Ginny stála vedle něj. „Jsi v pořádku?“
„Ano,“ řekl chlapec a v tu chvíli věděl, že musí jít uskutečnit svůj sen realitou, a že ho nikdo nemůže zastavit. „Musím jít,“ řekl a vyskočil ze svého křesla.
Ron se objevil vedle Ginny.
„Nikam nepůjdeš, kamaráde, budou zpívat na naši počest,“ usmál se. „A my všichni chceme vidět a políbit zlatonku.“
Zlatonku?
Harry si vzpomněl, že ji před malou chvílí měl, ale co s ní udělal?
Nezáleželo na tom. Tohle všechno bylo tak nedůležité. Hlavní věcí teď bylo…
„Ale já opravdu musím jít!“ pokusil se projít kolem Rona. Musel vidět Severuse. Právě teď! Nic nebylo důležitější!
Ale jeho přítel ho popadl za ruku a zatáhl ho do davu. Uvědomil si, že teď už nemá šanci dostat se odsud pryč a dělat to, co si nejvíce přál.
Být s ním.
***
Harry strávil polovinu neděle v knihovně, a dozvěděl se, jak prodloužit působnost neviditelných lektvarů, a druhou polovinu neděle se díval z okna, usmíval se a snil. Naštěstí, vítězství v sobotní hře plně vysvětlovalo jeho obrovský úsměv a neustálou dobrou náladu, protože jinak by se Hermiona začala ptát. Každý, kdo se na něj podíval, si myslel, že je spokojený s výsledkem zápasu. Jeho dobrá nálada nezůstala ani v knihovně – dokonce ani Severusova nepřítomnost ji nemohla zničit. Po snídani, kdy se Snape neobjevil, se ho Harry rozhodl navštívit, protože každá hodina odloučení byla jako mučení. Ale Severus, bohužel, nebyl ani v kabinetu, ani nikde na hradě.
Harry zkontroloval Pobertův plánek, pomyslel si, že Snape může opět pracovat ve své laboratoři, ale poté co zíral na pergamen půl hodiny, dospěl k závěru, že tam není. Trochu zklamaný, začal studovat. Chtěl své poznatky předvést před Snapem, který se nedávno o tématu zmínil, aby mu naznačil, že by o něm chtěl diskutovat. Chlapec byl tak dychtivý, že cítil, že by se dokázal naučit materiály od šestého do sedmého ročníku jen aby Severuse potěšil. Dokonce i Hermiona, která do knihovny přišla během odpoledne, aby studovala na lekci lektvarů – jen v případě, kdyby je Snape překvapil neočekávaným testem – se úzkostlivě dívala na hromady knih před Harrym, jeho široký úsměv a nadšení.
Severus se neukázal ani v pondělí na snídani a Harry se začal obávat. Dychtivě čekal na začátek hodiny lektvarů a teď, když konečně seděl ve třídě, zíral na dveře a čekal. Ron si mumlal pod nosem, že by udělal cokoliv, jen když tuhle hodinu přežije, a Neville shodil svůj inkoust ze stolu, když položil svůj opálený kotlík na místo. Levandule ho sjela, protože ji zničil novou tašku, která byla ozdobená mušlemi a květinami.
Harry zíral na dveře s takovou intenzitou, že jeho oči téměř začaly slzet. Náhle se dveře otevřely a do třídy vstoupila temnota. Cítil se najednou tak uklidněný, že téměř sklouzl ze židle na podlahu. Skoro nevědomě sáhnul rukou do kapsy, sevřel prsty kolem kamene a pomyslel si:
Snape se zastavil u svého stolu a podíval se dolů na něco, co vytáhl z pláště. Když četl zprávu, zvedl jedno obočí a podíval se na Harryho, jakoby najednou chlapec začal mluvit v jiném jazyce. Jako by nikdy nevěřil, že by se o něj někdy někdo zajímal.
Harry se najednou podíval dolů a cítil se jako idiot. Po chvilce uslyšel ten hluboký hlas, který dráždil každý jeho nerv pokaždé, když ho slyšel. Současně ucítil i chlad. Od pátku ho neslyšel a bylo to, jako kdyby od té doby uplynulo několik století, a ne jen tři dny.
„Odložte všechny své knihy a pomůcky. Dnes pro vás mám… malé překvapení,“ řekl Snape s nepříjemným úsměvem, když mávnul hůlkou nad svým stolem. Čisté listy pergamenu se začaly rozdávat.Ron zasténal a Hermiona svítila. Harry se podíval na list, který přistál před ním a přečetl si:
Harry cítil, jak se v něm rozlévá sladké uspokojení. Byla to pravděpodobně první zkouška v jeho životě, kdy si byl jistý, že nemá šanci selhat. Ron, který seděl vedle něj, zamumlal a něco tiše zašeptal Hermioně. Dívka se podívala na učitele, aby se ujistila, že se neohlédne, a pak něco Ronovi zašeptala. Současně uslyšel hlas Pansy:
„Profesore, Grangerová a Weasley spolu konzultují. Myslím, že je to špatné a nepřijatelné!“
Hermiona zčervenala až ke špičkám vlasů a Ron poslal Zmijozelu svůj nevíce vražedný pohled.
„Dobrá připomínka, slečno Parkinsonová,“ odpověděl Snape klidně. „Deset bodů Zmijozelu za vaši extra vnímavost a patnáct bodl z Nebelvíru. Slečno Grangerová, jsem nucen rozdělit vaši velkou trojici. Posaďte se k poslednímu stolu.“
Hermiona, červená jako řepa, si vzala inkoust a pergamen a rychle se přesunula na druhý konec učebny. Ron ji následoval zoufalýma očima a pak se podíval na Pansy, zmijozelští se posměšně usmívali. Zabini na něj zasyčel:
„Tak co, Weasley, teď budeš plakat, že ti tvoje bláznivá přítelkyně nepomůže? Možná kdyby sis koupil slušnou knihu a ne tenhle odpad, měl bys šanci dostat alespoň Hrozné. Oh, já zapomněl, tvá rodina už je příliš hrozná…“
Zmijozelové se začali chichotat a Ron téměř vyskočil a mumlal něco o tom, že ho zabije. Harry chytil přítelovu ruku na poslední chvíli, držel ho zpátky a donutil ho, aby se posadil.
„Uklidněte se, Weasley, nebo vás vyhodím ze třídy,“ vyštěkl Snape a vrhl na něj varovný pohled. Kvůli vám právě nebelvír ztratil dalších deset bodů.“
Harry přinutil Rona – který se bez dechu třásl hněvem – se posadit, a pak, i když ucítil jak se v něm objevují první jiskry hněvu z to, že je Snape tak nefér (i když si řekl, že to byla jen hra a Snape musel být takový, protože hodně studentů ve třídě mělo za rodiče Smrtijedy) se ho snažil uklidnit.
„Nech ho, Rone, je ubohý, neklesni na jeho úroveň.“„Ty jsi ten, kdo je ubohý, Pottere,“ řekl Zabini. Zřejmě všechno slyšel. „Ty a tvá ubohá rodina. Ach, zapomněl jsem, všichni jsou mrtví. Kvůli tobě!“ zuřivě zasyčel. Pansy se začala chichotat, jakoby jí právě řekl dobrý vtip.
Harry měl pocit, jako by ho právě udeřili. Vyskočil s takovou silou, že na okamžik zapomněl, kde je. Ostrá bolest mu pronikla dovnitř a dosáhla jeho srdce. Všechno v něm vřelo, žaludek se přetočil a plíce se zúžily. Cítil ledový oheň vzteku. Na chvíli chtěl po Zabinim skočit a narvat mu ta slova do jeho slizkého krku, ale…
Kontroluj se. Slíbil to Severusovi. Slíbil, že se bude kontrolovat. To, že byl vyprovokován, na tom nic nemění. Harry se zhluboka nadechl a pomalu se otočil zády ke zmijozelským, bojoval se vztekem ve svých očích. Vzal si své pero do třesoucí se ruky, položil jej na pergamen a začal psát, přesto, že písmena byla rozmazaná.
Neuvědomoval si, že černé oči sledují každý jeho pohyb se zvědavostí.
„Věděl jsem, že je to pravda,“ pokračoval Zabini, podrážděný tím, že nebelvír zcela nereagoval. „Vím to…“
„Dost“ prudce ho přerušil Snape. „Pane Zabini, prosím začněte psát. Nechci slyšet tyto argumenty ve své třídě. Jestli ještě někdo řekne slovo, okamžitě ho vyhodím ze třídy a jeho kolej ztratí třicet bodů. Je to jasné?“
Studenti přikývli a dali se do práce, i když někteří z nich se stále dívali na Zabiniho, Harryho a Rona.
Harry cítil, jak se uklidňuje. Když se Severus posadil ke svému stolu a hrozivě se díval na třídu, odvážil se zvednout hlavu a s vděčností se usmál. Nezáleželo na tom, jestli to někdo viděl. Byl to jen záblesk, který viděl v těch temných očích, aby mu řekl vše, co potřeboval. Harry se usmál a vrátil se k psaní, a v srdci cítil malé, doutnavé teplo.
***
Harry byl tak netrpělivý při čekání na noční klid, že se stěží vyhnul tomu, aby běžel. Kdyby ho někdo viděl, jak se vrhá do sklepení jako netopýr z pekla, byli by dost překvapení, slabě řečeno. Pokusil se ovládnout a šel ke Snapeovým dveřím v odměřovaných krocích. Jeho srdce bilo tak silně, že ho téměř slyšel v uších. Bylo to tak dlouho, co se tak naposledy cítil. Každé setkání se Snapem vyvolávalo nervozitu a úzkost, ale od pátku, kdy se se Severusem... miloval – Harry tomu nemohl říkat jinak – cítil, že jeho… zamilování, je ještě silnější. Teď, bez ohledu na to, co se dělo, ho zevnitř neustále pálil zářivý, teplý oheň, což způsobovalo, že se mu tváře červenaly, teplota mu stoupala a mlžný opar zaplnil jeho hlavu a udržoval ho ve stavu nekonečné euforie.
Harry se zhluboka nadechl a dotkl se dřevěného povrchu, ale – nic se nestalo. Zamračil se a lehce zaklepal. Dveře se otevřely. Nadechl se a překročil práh, pak se náhle zastavil a široce otevřel oči. Severus seděl ve své kanceláři, u stolu, škrábal cosi na pergamen. Poprvé na Harryho nečekal ve svých komnatách, ale evidentně pracoval. Dokonce ani nezvedl hlavu, když nebelvír vešel, ale Harrymu to nevadilo. Nejdůležitější bylo, že bylo konečně tady. S ním.
„Dobrý večer, Severusi,“ řekl klidně. Muž se na něj podíval. Když se na něj ty temné oči zaměřily, Harry cítil, jak se jeho kolena podlamují a jeho rty neúmyslně usmívají.
„Ještě jsem neskončil,“ řekl Snape. „Běž dělat něco užitečného. Můžeš abecedně zařadit karty s názvy lektvarů a individuálních ingrediencí. Možná, že tak něco zůstane ve tvé hlavě,“ muž mávl hůlkou a přeměnil věšák, který stál v rohu na malý stolek, a pak k němu dolevitoval židli od vlastního stolu. Krabice plná černých poznámek se objevila odnikud.
„Žádný problém, Severusi,“ odpověděl Harry a bez jakéhokoliv odporu se posadil, nicméně tak, aby se mohl na muže alespoň dívat.
Zpočátku se snažil dělat svou práci, ale časem zjistil, že spíše častěji zvedá hlavu a bez rozpaků pozoruje Severuse. Jeho mysl začala vytvářet obrazy společně s jeho vzpomínkami. Vzpomněl si na své poprvé se Severusem. Vzpomněl si, jak ho muž zvedl na stůl. Dokonce si vzpomněl na šustění pergamenu, když padal ze stolu na podlahu. Všechno se to zdálo tak vzdálené a přitom tak blízko. Proč by to Severus nemohl udělat znovu? Proč by ho nemohl zvednout na ten velký černý stůl jako tenkrát? Právě v tuhle chvíli. Právě teď.
Tiše se zasmál, ucítil lechtání vzrušení a zrychlení tepu.
Severus na něj pohlédl zpoza pergamen a zamračil se. „Co je tak vtipného, Pottere?“
„Oh, nic,“ řek Harry rychle a mávl rukou. „Jen jsem si představoval, jak sis mě vzal ve třídě na stole a jak moc chci, abys to udělal znovu…“
Mužovi oči se zableskly. „Velmi zajímavá nabídka, Pottere…“
Harry se rychle zvedl, koketně se usmál a pokračoval: „Mohli bychom to udělat na tomhle stole,“ upřeně si prohlížel kus nábytku a olízl si rty. „Je perfektní.“
Snape pozvedl obočí. „Mohl byste mi laskavě vysvětlit, co je na mém stole tak dokonalého, Pottere?“ zeptal se výsměšně.
„Je tak… velký,“ při pohledu na mužovu tvář se Harry začervenal a okamžitě se narovnal. „Myslím, že… je větší než stůl ve třídě, a je černý, jako tvá postel, Severusi,“ Harryho oči se rozzářily.
Ve skutečnosti to chtěl dělat i v Severusově ložnici. Mohli začít kabinetem a pak se nějak přesunout do postele. Hmmm… ale to může způsobit určité potíže. Harry se znovu zasmál nad obrázkem ve své mysli.
„Jsi opilý, Pottere?“ Snape se na něj díval se směsí úzkosti a zájmu.
„Ne, nejsem. Jenom…“ Harry mávl rukou a ukázal na stěnu a strop. „… všechno je tak nádherné.“
Snape se podíval na tmavé, zaprášené sklenice pokrývající celou polici, na pošlapaný koberec a tmavý strop, a zvedl své obočí, když obrátil svůj pohled na Harryho, který se bezstarostně usmíval a díval se na něj, jako na úchvatný obraz. Snapeův výraz se okamžitě změnil, jako by mu konečně něco došlo – něco, co mu celou dobu zíralo do tváře, ale nemohl nebo nechtěl tomu věřit. A po chvilce se jeho rysy stali ostřejší, temnota v jeho očích se prohloubila a jeho rty se zkřivily v úšklebku.
Harry zamrkal, neschopný se od tohoto pohledu odvrátit. Chtěl být blízko Severuse. Koneckonců, proto sem přišel. Proč se ho vůbec nedotkl? Vzhledem k tomu, že se všechno změnilo…
Jak ho hypnotizoval, Harry vstal a pomalu se přibližoval k muži, jež si stále udržoval ten záhadný úsměv. Zastavil se vedle něj a vztáhl ruku, aby odstranil pero z bledé ruky.
„Ještě jsem neskončil, Pottere,“ odpověděl Severus suše, ale dovolil Harrymu, aby vzal jeho peru a položil ho.
„Na tom nezáleží,“ zamumlal nebelvír. „Vůbec na tom nezáleží.“ Přistoupil blíž a donutil muže, aby se od svého stolu dotáhl.
„A na čem záleží?“ zeptal se Severus a pečlivě pozoroval každý Harryho pohyb.
Chlapec se posadil na mužův klín, otočen k němu a bez toho, aniž by z něj spustil oči, si vzal jednu Snapeovu štíhlou ruku a položil ji na vlastní srdce.
„Na tomhle.“ Řekl.
Když zavíral oči, viděl Harry v hlubokých tmavých očích teplý záblesk, ale o chvilku později už jen viděl pod svými víčky spalující červenou touhu. Cítil chladné prsty štíhlé ruky, která mu ležela nad srdcem a uklidňovala jeho bláznivý rytmus, jako by jej hladila a držela v ruce. Pomalu se ruka přesunula nahoru, jemně hladila hrudník a dotýkala se teplé kůže. Harry zvrátil hlavu dozadu, nechal chladné prsty rozprostřít se na jeho horkém krku, pohybujíc se vzhůru po jeho obličeji.
Slyšel svůj vlastní těžký dech, vyvolaný nejmenším dotekem mužových prstů, a měl pocit, jako by se topil v teplé tmě, a celý svět, všechny zvuky, barvy a vůně, přestaly existovat… Byl jen tento dotek na jeho horké kůži. Nic neviděl – naprosto nic kromě ohnivě červené barvy. Slyšel jen tlukot svého bláznivého srdce a cítil jak hrubé prsty pohladily jeho tvář. Přesunuly ho téměř k bodu, kde ztratil skoro všechny své smysly. Oprostil se od pocitu ztráty kontroly a nechal Severusovu ruku přejíždět po své tváři. Hladil ho přes čelo, zamotal se do vlasů, sklouzl dolů, přes nos a bradu, až k jeho napůl otevřeným ústům. Pak zajel dvěma dlouhými prsty dovnitř a Harry, třesoucí se, stiskl rty kolem nich a obkreslil je jazykem. Měly mírně slanou chuť a voněly po inkoustu a něčem sladkém. Harryho jazyk začal zkoumat měkké brázdy a hrbolky, vychutnával si chuť, strukturu a něco, co nedokázal identifikovat, ale věděl, že je součástí Severuse.
Z chlapcova hrdla uniklo tiché zasténání, když Snapeovi prsty jemně přejeli přes jeho ústa a na okamžik spočinuly na jeho vlhkých rtech. Políbil je. A pak nechal mužovu dlaň sklouznout trochu níž, přes jeho svůj krk a hruď, až se zastavily tam, kde jeho touha hořela nejsilněji. Na svém srdci.
Pocit klidu se v něm rozšířil jako vlna. Všechen strach a úzkost byla rozptýlena, jako kdyby Severusova dlaň odnesla všechny starosti a nedorozumění a místo nich přinesla úlevu. Jedno dychtivé slovo, plné úlevy a důvěry, opustilo Harryho rty:
„Bezpečí…“
Cítil se, jako by byl pod Imperiem – všechny myšlenky se odplavily pryč, spolu s obavami, zanechávajíc nejasný pocit štěstí. Cítil se úžasně uvolněný, s tím rozdílem, že tentokrát s tímto pocitem nechtěl bojovat.
Hlasité, nervózní zaklepání se mu vpálilo do mysli a přivedlo ho zpátky na zem, rozbíjejíc tento nádherný okamžik na kousky. Harry zvedl oči, a když zachytil Snapeův pohled, zadržel dech. V rozšířených, blýskajících se očích, spatřil zvláštní světlo. Severus se na něj díval, jako by ho viděl poprvé, jako kdyby právě viděl pozoruhodnou podívanou a stále se nedokázal vyrovnat se skutečností, že už skončila.
Znovu se ozvalo zaklepání a oči mistra lektvarů se diametrálně změnily. Obočí se zuřivě stáhla, v temných očích se objevil záblesk, podíval se na dveře, jako by je chtěl spálit na popel.
Harry se rozhlédl, poněkud zmatený. Snape se postavil a přinutil ho tím, aby opustil jeho klín. Harry rychle ustoupil ke zdi a předstíral, že se dívá na polici se sklenicemi. Snape šel ke dveřím a s třísknutím je otevřel.„Co je?“ vyštěkl, tvrdým, nepříjemným hlasem.
Harry se pro sebe usmál.
„Vaši studenti, profesore, dělají nahoře nepořádek,“ uslyšel rozčílený nakřáplý Filchův hlas. Harry by ho rozpoznal vždycky. „Pokud je nedáte do pořádku, budu nucen informovat ředitele. Absolutně nerespektují moji práci! Myslí si, že se všechno dělá samo…“
„Dost!“ Ostře ho přerušil Snape. „Postarám se o ně, Filchi. Počkejte tam.“ Po těchto slovech zabouchl dveře před Filchovým obličejem a otočil se k Harrymu.
„Počkej tu na mě, Pottere. A neopovažuj se něčeho dotýkat!“
Harry přikývl, vesele se usmívajíc. V tom ‚počkej tu na mě!‘ slyšel zajímavý slib…
Severus se na něj dlouze podíval, což způsobilo v Harryho podbřišku příjemné brnění, pak se otočil a odešel.
Když se dveře s bouchnutím zavřely, Harry se cítil divně. Bylo to podruhé, co byl ve Snapeových komnatách sám. Ačkoliv byl jen v kabinetě, nikoliv ve soukromém pokoji, nicméně záleželo jen na tom, že Severus věřil, že zde zůstane.
Oheň, který ho předtím stravoval, pomalu začínal uhasínat. Ale Harry byl přesto stále nadšený. Rozhlédl se po místnosti. Všechny steny byly pokryty policemi a každá z nich držela nespočet lahví, violek a sklenic naplněných mnoha zvláštními… věcmi. Harry byl některé z nich schopen rozpoznat – prsty a křídla Ohnivých víl, krunýře a ocásky krabů, a dokonce… oční bulvy neznámého původu. Ale naštěstí ne lidské, protože měly červenou barvy.
Harry nikdy nevěnoval příliš pozornosti všem těm exotickým ingrediencím – vždycky byl pohlcený nadcházejícím setkáním se Snapem, a proto kolem nich vždy prošel aniž by se na ně podíval. Ale teď byl tady. A byl sám. A nevěděl, jako dlouho bude muset čekat, než se Severus vrátí. A nudil se…
Začal procházet kolem polic. Severus se pravděpodobně nebude zlobit – koneckonců, Harry se jen chtěl na všechno podívat, nechtěl nic ukrást. A kromě toho, by mu to mohlo pomoci se něco naučit. A musel něco dělat, protože kdyby musel čekat o trochu déle, explodoval by netrpělivostí a vzrušením. Měl by se trochu uklidnit. Takže, uklidnit se… při pohledu na kusy mrtvých zvířat – to byl nejlepší způsob.
Čas od času se Harry zastavil, aby se podíval blíže na nějaké zajímavé exempláře. Griffinovy drápy ponořené do bahnivé zelené tekutiny mu zvedly žaludek. Doufal, že je uřízly, až když bylo zvíře mrtvé. Červené, krvavé oči, které předtím spatřil, patřily Zmijovcovým ptákům a v další sklenici byly dokonce jejich jazyky.
Oh, Severus se brzo vrátí a pak… ne, ne, soustřeď se na dívání.
Během hodin nikdy takové ingredience nepoužívali, přestože dělali spousty různých lektvarů, některé velmi silné. Nejpodivnější přísadou byly Ibisovy exkrementy. A všechny tyto věci pravděpodobně sloužily k výrobě experimentálních lektvarů, nebo takových, které byly složité a komplikované natolik, že je mohli vařit pouze mistři, jako Snape. Nebo možná… se používali v lektvarech černé magie.
Harryho pozornost byla přitáhnuta něčím, co světélkovalo. Tam, až úplně vzadu, něco zářilo teplou, skoro až sladkou, duhovou barvou. Chlapec fascinovaně natáhl ruku ke sklenici, odsunul nějaká černá krajková chapadla a láhev s purpurově tančící tekutinou. Jeho oči zachytily malou lahvičku, ve které se všechny barvy duhy vzájemně točily, zvlášť, když přišly společně do styku – proplétaly se a vlnily. Jejich hypnotické tance způsobily, že si Harry nemohl pomoci a podřídil se touze dotknout se lahvičky, zažít pocit tepla, splynout s tímto světlem. Nechápal proč, ale zdálo se mu, že tato věc dokáže odstranit všechny jeho starosti. Natáhl ruku a sledoval hru barev. Nedokázal od ní odtrnout oči. Pomyslel si, že slyší sladký zpěv a že, když se konečně dokázal dotknout skleněného povrchu, pocítil nepopsatelné štěstí.
Jeho prsty přišly do styku s malou violkou a pak se náhle setmělo. V uzavřeném prostoru se objevila děsivá tvář. Harry uslyšel řev. Viděl před očima obraz krvavých zlomených tesáků, které chtěly rozdrtit jeho lebku.
Zděšen, se Harry sotva pustil lahvičky a ustoupil. Příliš prudce. Slyšel dva po sobě jdoucí dopady – zvuk rozbitého skla. Zatřásl hlavou, aby se zbavil tmavých skvrn před očima, a pak se podíval dolů. Jeho srdce bilo šíleným tempem a ještě více se zrychlilo, když uviděl, co udělal. Shodil sklenici s chapadly a láhev s purpurovou kapalinou. Po kamenném povrchu se rozběhly kusy skla. V jednom kusu rozbité láhve se leskl purpurový lektvar a v louži tmavé kapaliny ležela černá, zamotaná… noha nebo něco takového. Vypadalo to trochu jako chapadlo chobotnice.
Ach ne! Snape ho zabije! Holýma rukama! Všechno by bylo k ničemu! A vše mohlo být tak krásné. Co teď? Co mohl dělat? Věděl, jak kouzlem opravit něco rozbitého, ale jak naplnit lahvičku? Proč jim to někdo neřekl, kruci!
Třesoucíma rukama vytáhl hůlku a rychlým Reparo opravil první sklenici. Sáhl po černých, krajkových chapadlech, aby je dostal dovnitř, ale když se jich jeho prsty dotkly lesklého povrchu, stalo se něco neočekávaného.
Oživly.
Harry vykřikl a uskočil zpět, cítíc jak se kolem jeho paží omotávají lepkavá chapadla a držím ho jako ve svěráku. Ucítil bolest. Byly tak ledové, že mu v okamžiku zbledly prsty a nemohl s nimi hýbat. Cítil, jak mu otupěla celá ruka a ztratil v ní veškerý cit. Se zasténáním bolestí, která pohltila celé jeho tělo, se snažil zbavit chapadla, které se bořilo se do jeho masa.
„Diffindo!“ vykřikl a namířil na něj hůlkou. Bohužel kouzlo nefungovalo. „Diffindo!“ Chlapec se snažil znovu, tentokrát hlasitěji, ale chapadla se ho stále držela, jako by jim kouzla vůbec nedokázala ublížit, jako by se okamžitě dokázaly uzdravit, protože si Harry všiml malých prasklin, které okamžitě zmizely. Strach se nalil do jeho srdce. Nevěděl, co to je, jak se s tím potýkat a cítil, jak se přes jeho kůži valí ledový paralyzující proud, který mrazí krev v jeho žilách a jeho svaly rozechvívá námahou.
Paralýza se rychle rozšiřovala a téměř se mu dostala k rameni. Harry padl na zem, cítil jako by ztratil cit v nohou. Byl tak vyděšený, že nemohl dýchat. Chtěl křičet, ale nevyšel z něj ani zvuk.
Co se děje? CO to bylo? CO mohl dělat?
Napůl sedíc, napůl ležíc na policích, cítil, jak se jeho necitlivost rozšiřuje i na druhou ruku, která se nekontrolovatelně třásla, a tak s ní rychle sáhl do kapsy. Teď už ho nezajímali důsledky. Byla to jeho jediná možnost. Stiskl kámen ve svých brnících prstech a poslal:
Zima se již dostala k jeho srdci a plícím. Rukama s kamenem dopadla na zem, ale neupustila ho. Musel ho za každou cenu udržet. Harry se cítil ospalý a jeho strach byl silnější. Měl narůstající potíže s dýcháním, jako kdyby krvácel do plic, nebo něco takového, a nedovolovalo mu to, aby se hluboce, klidně nadechl. Místo toho jeho rychlé mělké dechy začaly být mělčí. Jeho srdce začalo bít pomaleji a jeho druhá ruka už byla úplně znecitlivělá. Tíživý chlad se dostal až ke krku a pohyboval se nahoru. K ústům, tvářím a očím.
Harry měl pocit, že se každou chvíli začne dusit, nemohl křičet ani mrknout. Mohl se jen ponořovat do temnoty, která se k němu blížila a dívat se na dveře a... čekat.
Přijď. Prosím, prosím, prosím…
Cítil se stále více omámený, srdce už bilo tak pomalu, že ho téměř neslyšel ani necítil.
Buch…
Ale stále bilo. Musel se na to zaměřit. Musel poslouchat. Pokud slyšel, znamenalo to, že byl ještě stále naživu. Nemohl umřít.
Buch…
Proč to udělal? Proč musí být vždycky tak nešikovný? Proč nikdy neposlouchá? Proč?
Buch…
Jestli přežiju, slibuju, že už se nikdy nedotknu ničeho co neznám. Slibuju. Jen když…
Buch…
Byl tak ospalý… nedokázal nic cítit, kromě vyčerpávajícího chladu. Nechtěl… nechtěl odejít. Nechtěl ztratit Severuse. Nechtěl…
Buch. Buch. Buch. Buch.
Co to bylo? Nebylo to jeho srdce. Přicházelo to.. z chodby. Někdo běžel.
Dveře se rozrazily o rám. Láhve stojící v regálech se zatřásly. Snape vtrhl do místnosti s rozcuchanými vlasy, plášť vlál za ním, šílenství v očích.
Severusi. Byl opravdu tady!
Harry by se usmál, kdyby mohl.
Muž se k němu vrhl, vytahujíc v pohybu hůlku a namířil na chapadla, které byly obalená kolem Harryho ruky, a pak třesoucím hlasem zakřičel:
„Impervius!“
Harry uslyšel, jak něco dopadlo na podlahu, ale nic neviděl ani necítil. Mohl se jen dívat na Severuse a podivovat se, proč jeho oči ukazovaly tolik… strachu. A hněvu.
Ou, jo… umírá…
Začal mít potíže s přemýšlením, jako by se i jeho mozek dostával do paralýzy.
Snape padl na kolena vedle něj a položil své prsty na Harryho krk. Během vteřiny napětí z jeho obličeje zmizelo, ale téměř okamžitě bylo nahrazeno vztekem:
„Neměl ses ničeho dotýkat, ty pitomí kluku! Ale samozřejmě nemůžeš odolat! Musíš vždycky jít a porušovat všechna pravidla! Jakmile se z toho dostaneš, doporučuji ti zmizet mi okamžitě z očí, protože jinak tě sám zabiju!“ Téměř křičel, míříc hůlkou na Harryho hrudník. „Flagranti inflamare!“
Harry začal něco cítit. Teplo. Ale bylo tak vágní a vzdálené, jako kdyby bylo někde jinde, jako kdyby nebyl ve svém vlastním těle, které skoro vůbec necítil. Jako kdyby měl nějaké jiné.
Severus vyskočil a začal prohledávat police. A nadávat.
Bylo to poprvé, co Harry slyšel, jak Snape používá taková slova. Jeho nadávání bylo vždycky více… sofistikované. Předpokládal, že ten muž možná hledá protilátku a nemůže ji najít, ale Snape vždycky věděl, kde co je. Bylo to jeho království, věděl o všem.
Pokud… to co hledal, tam už nebylo…
Purpurová kapalina. Sakra!
Harry doufal, že má kámen stále v ruce. Pokusil se soustředit, i když měl pocit, že se jeho mysl chvěje.
Snape přestal hledat a sáhl do kapsy. Jeho oči se rozšířily, když četl zprávu. Podíval se na rozptýlené sklo po kamenné podlaze a z úst mu vyšlo hlasité zasténání.
V tom stenu bylo něco divného… dokonce i slova „tohle je konec!“ by nebyla tak děsivá.
Takže tohle je konec? Všechno bylo na nic? Severus ho nemohl zachránit?
Samozřejmě že nemohl, a to všechno kvůli Harryho vlastní hlouposti!
Chtěl vyskočit a křičet. Ale nemohl. Nemohl nic dělat. Naprosto nic. A přesto…. Bylo tu něco, co mohl udělat…
Harry se soustředil na sílu, která z něj proudila, a poslal zprávu:
Zaslechl zašustění. Muž před ním poklekl a probodl ho pohledem.
„Opět to dramatizuješ, ty idiote!“ zavrčel, ale jeho hlas zněl divně. „Neumřeš, Pottere, nenechám tě!“
Harry se snažil zůstat na povrchu vědomí, ale cítil, jako by ho něco táhlo pryč.
Přes mlhu, která mu zakrývala oči, uviděl, jak muž čte zprávu, zamračil se a natáhl se, aby zkontroloval jeho pulz. Tma, tisknoucí se z každé strany, po něm natahovala svá chapadla a tiskla se k jeho šatům. Všechno se točilo, rozmazávalo. Harry si nebyl jistý, kde je. Cítil jako by odcházel pryč, jako kdyby všechny obrazy a zvuky byly daleko a on je již nemohl chytit, aby se jich držel.
"Flagranti inflamare maxima!"
Kolem Harryho se rozsvítily plameny, osvěcovaly temnotu a odháněly dotěrná chapadla. Před ním se objevila ohnivá zeď. Harry nemohl jít. Musel se otočit a vrátit se. Začal přistupovat ke světlu a slyšel, jak na něj někdo křičí – slyšel čistěji, hlasitěji a hlasitěji, jak se přibližoval.
Obrazy se zostřily, ale nemohl se nic soustředit, protože s ním někdo třásl.
„…poslouchej mě! Dej mi znamení, že mě slyšíš, Pottere! Sakra! Pokud mi nedáš znamení, neručím za sebe!“
S dalším mocným trhnutím, Harryho hlava na chvíli dopadla dolů a viděl, jak Severus za něj obemknul jeho prsty okolo kamene.
Muž ho pustil a pohlédl na vlastní kámen. Sklonil hlavu dolů a na chvíli seděl zcela nehybně. Harry nemohl vidět jeho oči, mohl jen zírat na černé vlasy, které dopadaly na Severusovu tvář, a divit se co se děje. Měl neurčitý dojem, že někde viděl oheň, ale už si nemohl vzpomenout na nic jiného.
Oheň. Cítil ho uvnitř sebe. Cítil, jako zahřívá jeho tělo, pálí v jeho žilách a hřeje jeho srdce – povzbuzuje ho, aby pracovalo rychleji.
Po několika okamžicích se na něj Severus podíval a Harry viděl, jak z jeho očí mizí stín, ale jeho tvář byla stále zmrazená.
„Neopovažuj se znovu odejít, Pottere! Musíš být při vědomí, dokud…“ Náhle se zarazil, jeho oči se na zlomek vteřiny rozšířily. Rozhlédl se po podlaze, která byla pokryta kusy rozbitého skla, a zamračil se. Odstoupil od Harryho, sklonil se a opatrně zvedl jeden kus sklenice ze země, kde se leskl zbytek fialové tekutiny. Snape ho přinesl k jeho rtům a nalil mu ho do úst. Harry viděl ve střepu vlastní odraz – modré, třesoucí se rty, zapadlé oči a pokožka tak bledá, že vypadal téměř jako duch. Byl to opravdu on?
Snape položil střep a naklonil se nad Harryho a všiml si, že mu musel ostrou hranou skla pořezat rty, protože krvácel. Zvedl Harryho hlavu, pevně přitiskl své rty na jeho ústa, sevřenými zuby protáhl jazyk a nalil tak kapalinu dovnitř.
Navzdory strachu, bezmocnosti a mlze, vše obklopující, Harry mohl v tomto okamžiku myslet jen na to, že Severus... ho políbil! Tak nějak. A ani to necítil! Sakra!
Snape se odtrhl od jeho úst a jeho tvář byla v očekávání. V očích měl obrovské napětí. Jeho ústa byla stažená a červená, jako by je něco popálilo.
Harry začal něco cítit. Teplo. Ne… skutečnou horečku. Pálila mu rty, jazyk a krk. A s teplem přišly… pocity. Teď byl schopen polknout a cítil se, jak jím proudí tekutý oheň a pomalu se posouvá po celém jeho těle. Pálil, tavil led a ohříval všechno, s čím se setkal. Když jeho plíce začaly pracovat, Harry se pokusil zhluboka nadechnout a začal se dusit. Pomalu začínal získávat cit v rukou. Pokusil se stisknout dlaň kolem kamene. Kámen, který… zachránil jeho život. Kdyby ho neměl… jeho srdce sebou trhlo… nikdy by už Severuse neviděl. Nikdy.
Kašel a dušení ho donutilo naklonit se dopředu. Celé jeho tělo začalo svědit, jak mu krev začala cirkulovat v žilách. Cítil se, jako by se měl zbláznit – jako by všechno uvnitř něho svědilo, jako běžící hejno mravenců a nemohl to poškrábat. Skřípal zubama a sténal, třel si břicho, ruce a stehna, a snažil se si je masírovat a hníst, aby urychlil cirkulaci krve. Chtěl ležet na podlaze, házet sebou a kopat okolo sebe, ale dokázal jen zavřít oči, vrtět se a modlit se, aby se svědění už zastavilo. Po několika minutách mučení příznaky začaly mizet. Harry otevřel oči a zhluboka se nadechl. Pořád se chvěl, ale podařilo se mu zvednout hlavu a konečně se podívat na Severuse, ale muž od něj stál dál a byl k němu otočen zády. Jeho pěsti byli téměř bílé zlostí, jak je svíral a to pro Harryho nebylo nic dobrého.
Harry si skousl ret. Věděl, že to podělal… A Snape vypadal opravdu naštvaně. Možná s ním nechtěl mluvit? Možná se odvrátil, aby mu dal šanci odejít?
Harry se podíval na dveře. Ne, nemohl jít… Byla to jeho chyba. Musel…
S obtížemi se postavil na nohy. Chvíli stál beze slova a snažil se přijít na to, co by měl říct, ale nic ho nenapadalo. V kabinetu bylo mrtvé ticho – viselo mu nad hlavou a ohlašovala nadcházející bouři.
Harry polkl a otevřel ústa: „Já…“
To jediné slovo se ukázalo být malým kamenem, který spadnul z vrcholku hory a způsobil obrovskou, nezastavitelnou lavinu.
Snape se k němu rychle otočil, skoro ho udeřil vražedným, žhnoucím pohledem a hlasitě vykřikl, až Harry ustoupil a narazil do regálu:
„Ty bezduchý, nezodpovědný, šílený, bezohledný blázne! Mohl jsi zemřít! Nemůžeš strávit ani pět minut, aby ses nedostal do problémů! Nestaráš se o následky svého chování! Nepřemýšlíš nad tím, že ohrožováním sebe sama ohrožuješ i ostatní, ale proč by ses měl starat? Jsi Vyvolený, můžeš si dělat, co chceš, bez ohledu na to, zda za to zaplatí někdo jiný! Bezmyšlenkovitě se dostáváš do potíží, a ostatní pak musí zachraňovat tu tvojí patetickou kůži! A pak obviňuješ všechny ostatní, kromě sebe!“
„Neřvi na mě,“ řekl tiše Harry, díval se na podlahu a kousal si rty. Věděl, že chybil, věděl, že se téměř zabil… a věděl, že Snape má pravdu. Ale měl k tomu také co říct. „Nechtěl jsem… Jsem tak…“
„Nemám ti víc co říct, Pottere!“ Snape ho přerušil hlasem ostrým jako břitva. „Vypadni! Nikdy jsem se s tebou neměl dát dohromady!“ A s těmito slovy ho muž popadl za paži a odtáhl ho ke dveřím. Harry neodporoval. Stejně by neměl šanci. Snape byl v takovém stavu, že by každá pokus skončil velmi špatně. „Scházej se s někým jiným, ne semnou!“ Zasyčel skrz zuby a vyhodil ho do chodby. Než měl Harry čas, aby srovnal rovnováhu, dveře se zabouchly. Poslední slova způsobila, že si konečně uvědomil něco důležitého… Kdyby zemřel během Snapeova trestu, mohl ho vystavit vážným následkům nejen od Brumbála, ale od celého kouzelnického světa…
Harry se vrátil ke dveřím a zaklepal. Ticho bylo jeho jedinou odpovědí.
„Je mi to líto,“ řekl dřevěným dveřím. Doufal, že ho Severus slyší. „je mi to líto,“ opakoval, tentokrát trochu hlasitěji.
Harry se pár minut nepohnul. Pak si těžce povzdychl a namířil k nebelvírské společenské místnosti.
Musí najít nějaký způsob, jak to napravit, udělá pro to… absolutně všechno!
***
Ležel v posteli, pronásledován temnotou a deštěm bušícím do oken. Harry se znovu pokusil zablokovat zásahy vzpomínek strachu, bezmoci a… úlevy. Přežil jen díky kameni a Severusovi.
Podíval se do vířící zeleně kamene a spatřil hořící černé oči. Harry si povzdechl a zatřásl hlavou, snažíc se zbavit obrazu, který se k němu neustále vracel.
Nebylo to o tom, že těsně unikl smrti – ne, to ho ani tolik netížilo. Ale vědomí toho, že jeho chování mohlo zničit vše, na čem tak tvrdě pracoval, to, co se zdálo být tak nádherné… A Severus… ho teď odmítl vidět a to bylo pro Harryho to nejbolestivější. A byla to jeho chyba!
Stiskl dlaň kolem kamene a poslal:
Čekal na odpověď dokud, unaven z dnešního dne, neusnul.
***
Když Harry v úterý přišel dolů na snídani, přemýšlel jen o tom, zda uvidí Severuse.
Uviděl.
Ale muž mu během celého jídla nevěnoval ani pohled. Harry se pokoušel poslat pod stolem zprávu, ale Snape nikdy nesáhl do kapsy, jako kdyby… jako kdyby u sebe kámen neměl. Kdyby ho měl, kámen by po čase začal žhnout, takže to vypadalo, že ho Severus nechal ve svých komnatách. Opravdu už nechtěl mít s Harrym nic společného.
Když si to chlapec uvědomil, okamžitě ztratil chuť k jídlu a upadl do ještě hlubší deprese. Ron a Hermiona se na něj dívali s obavami, a tak se snažil předstírat, že je všechno v pořádku a věnoval jim nucený úsměv. Uvnitř měl nicméně pocit, jako kdyby se jeho srdce rozpadalo na kusy.
Celý den ho Severus zřetelně při každém jídle ignoroval a Harry se ocitl v rostoucí apatii. Nepřestal posílat zprávy, ale nikdy nedostal odpověď.
Odmlčel se. Ne, to zní hloupě…
Ale nemohl, tak proč o tom psát?
Sakra!
Čekal dlouho, skutečně dlouho.
Je to k ničemu. Nedostal jedinou odpověď. Severus se pravděpodobně… kamene zbavil. Odhodil ho, protože nechtěl, aby ho Harry obtěžoval.
To… bolelo.
Přetočil se na bok a rukou sevřel hladký povrch zelené kamene. Bylo to všechno, co měl. Jediná část Severuse, která mu zbyla, ale dokud ji bude mít, bude mít i naději.
Zamrkal a cítil, jak se mu oči začali mlžit.
Ne, musel bojovat! Nemohl se vzdát…
Harryho srdce téměř vyskočilo z jeho hrudníku, když ucítil v ruce teplo. Podíval se na kámen s mlhavýma očima, tisknul ho tak pevně, že měl téměř křeče.
Ta zpráva byla hrubá a nepříjemná, ale... byla tam! Harry nemohl odolat úsměvu. Stačila jen jedna věta, aby svět zase získal svou barvu. Padl na polštář a díval se na strop, usmíval se pro sebe a cítil, že má opět budoucnost. Znovu se přetočil na bok, nadzvedl se a přitiskl tvář ke kameni.
***
Harry věděl, že dneska je středa. A to znamenalo trest se Snapem. Ale mohl po tom všem, co se stalo, k němu jít? Jako by se nic nestalo? Severus ho nadále ignoroval, ale také mu neposlal zprávu, která by mu sdělovala, že nemá chodit. Kdyby ho nechtěl vidět, informoval by ho o tom. No, křičel to do jeho tváře, tak hlasitě, že Harry málem ohluchnul, ale… byl tehdy hodně vynervovaný a pravděpodobně to tak nemyslel a… Sakra!
Harry vyskočil z postele a vydal se ke dveřím ložnice. Neville a Ron se učili s Hermionou dole.
Měl by jít! Nejhorší věc, která se může stát, je, že ho Snape vyhodí.
Zamířil k východu, ale náhle se zastavil.
Možná by bylo lepší, kdyby zůstal? Možná, že ho Snape opravdu nechce vidět?
Harry se otočil a posadil se na svou postel.
Ale kdyby ho Snape očekával, nebude naštvaný, když Harry nepřijde? Byl to koneckonců trest. Může mu jednoduše přikázat, aby čistil kotlíky nebo něco takového.
Ale on nechtěl čistit kotlíky! Chtěl, aby bylo všechno stejné jako předtím! Musí to zkusit napravit!
Harry vyskočil z postele. Půjde tam a zůstane tam, i kdyby ho Snape chtěl vyhodit. A pak… pak… prostě něco vymyslí.
Než Harry došel do sklepení, několikrát změnil názor a byl tak rozrušený, že jeho srdce chtělo vyskočit z hrudi. Nakonec zvítězilo nebelvírské odhodlání a sebevědomí, a nyní stál před dveřmi vedoucími do kabinetu mistra lektvarů. Zvedl ruku, ale zaváhal. Několikrát otevřel a zaťal pěst, než se konečně rozhodl dotknout dřevěných dveří, které se okamžitě otevřely. Vešel do Snapeova kabinetu, cítil jak má srdce až v krku. Přešel přes místnost, snažil se nedívat se na lahve a sklenice, které plnily police, zavřel oči a zaklepal.
Dveře se otevřely. Harry překročil práh a pocítil podivný pocit, jako by vkročil do rozbouřené řeky a nohy mu najednou poklesly. Podařilo se mu držet vzpřímeně, ale stěží polknul – ústa mu náhle vyschla. Severus seděl ve svém zeleném křesle, nehybně a díval se do ohně. Nepodíval se na něj, neotočil se a neudělal žádné gesto, které by naznačovalo, že si všiml jeho příchodu. To jasně naznačovalo, že se na něj muž ještě zlobil. Velmi zlobil.
„Do-dobrý večer, S-Severusi…“ řekl Harry nejistě a přemýšlel, co by měl dělat. Přiblížit se k němu, posadit se? Ale předtím než udělal jakýkoliv pohyb, zaslechl chladná, nepříjemná slova:
„Dnes se váš trest konat nebude, Pottere. Můžete odejít. Jen se cestou ven pokuste nezabít.“
Harry se zachvěl. To bylo drsné…
Pár minut jen nerozhodně stál. Cítil, že cokoliv se chtěl pokusit udělat, se stává nemožné. Možná by měl opravdu odejít….
Šel ke dveřím a otevřel je, ale zaváhal.
Ne, on prostě jen tak neodejde! Nedovolí, aby ho Snape takhle odhodil! Ne po tom co se konečně rozhodl, že sem skutečně přijde – nemohl se okamžitě vzdát a utéct jako zbabělec. Nicméně… zamračil se… Severus ho nechal vejít dovnitř. To jistě znamenalo, že si přál, aby Harry vešel dovnitř…. A když chtěl tohle, pak…
Harry se podíval zpět na muže a zavřel dveře. Když se ozvalo zaklapnutí, Snape rychle otočil hlavu a jeho oči se rozšířily, když si uvědomil, že Harry neodešel, než se okamžitě podíval zpět do ohně.
Ale Harry ten pohled znal, a věděl, co může udělat, aby vše napravil.
Musel se párkrát nadechnout, aby si dodal odvahu předtím, než k muži předstoupil, a postavil se tak, aby mu zablokoval výhled na oheň. Severusovy oči se zuřivě zúžily a jeho tvář zřetelně dávala Harrymu najevo: ‚Neplýtvej snahou. Raději odejdi, protože se na tebe nechci dívat, a nic co uděláš, to nezmění.‘
Nebo alespoň něco takového.
Ale Harry neměl v úmyslu odejít, protože věděl, že přece existuje něco, co by jeho názor mohlo změnit…
Udělal krok blíže, klesl na kolena těsně před Severusem a opřel si lokty o černě oděná stehna. Odhrnul záhyby mužova hábitu a rychle chytil zip na jeho kalhotách. Harry cítil Severusův ohnivý pohled a jeho srdce, které dosud bilo velmi rychle, začalo cválat. Úplně rozepl zip, položil chvějící se ruku, do Severusových kalhot a začal se dotýkat jeho teplého penisu.
Harry byl uchvácen, jak jen jeho dotek dokázal stimulovat zvadlý penis, který okamžitě začal růst a tvrdnout v jeho dlani. Přejel přes něj a oči se mu přivřely potěšením. Jako vždy, když se na Severuse podíval. Snapeův penis byl dlouhý, silný a působivý, a Harry věděl, jaké potěšení dokáže přinést, ale také věděl, jakou dokáže způsobit bolest. Vždy, když ho viděl, přemýšlel, jak se jen do něj mohl vejít. Obalil kolem něj obě dlaně, olízl si rty a podíval se na Snapea. Muž ho pečlivě pozoroval, a Harry viděl v jeho očích nekončící oheň. Držíc v dlaních způsob jak změnit Severusův názor, se chlapec stále dívající se do černých hladových očí, pomalu naklonil nad Snapeovu erekci a pohltil ji do svých teplých úst.
Mužova reakce byla okamžitá – prudce stiskl oči a natáhl se zapísknutím vzduch do plic. Harry také zavřel oči, vychutnávajíc si Severusovu chuť, po které tak dlouho toužil. Slanost a hořkost, ale s dotekem sladkosti ukryté někde hluboko… stejně jako sám muž. Harry lehce stiskl dlaň okolo kořene, zatímco hluboce vtáhl červenou vlhkou špičku do úst a hrál si s ní jazykem. Nemusel dlouho čekat na reakci, otevřel oči a uviděl Severuse s hlavou zvrácenou, lapajícího po dechu a s tlumeným sténáním rozkoše unikajícím z jeho úst. Pro Harryho uši to bylo jako hudba, byl čím dál více vzrušený. Potěšení, které způsoboval Snapeovi, jakoby proudilo přes jeho erekci přímo do Harryho úst, dolů, do jeho krku a až do žaludku. Harry cítil, jak jeho vlastní penis tlačí na kalhoty a žádá o dotyk. Kolébal se a sténal, jak se jeho erekce otírala o drsný materiál džínů.
Pak Severus trochu chraplavým hlasem řekl: „Dotkni se sebe.“
Nepotřeboval to opakovat dvakrát. Harry si rozepl poklopec a opatrně vytáhl svůj ztuhlý penis.
Obtočil kolem sebe zpocené prsty a začal se pomalu třít, aby neskončil příliš rychle, nicméně horký penis, klouzající mezi jeho rty, dával jeho tělu příliš potěšení a Harry se nedokázal zastavit. Buď se bude pohybovat rychleji a silněji, nebo nad sebou ztratí kontrolu. Vytáhl Snapeovu erekci z úst a na chvíli se ponořil do vlastního potěšení. Zamlženým pohledem Harry viděl, jak se mistr lektvarů tím pohledem opájí, a jeho stříkající penis s tím souhlasil. Brzy byl Harry schopný získat dostatek kontroly, aby obalil dlaně kolem horkého penisu před sebou a začal olizovat celou jeho délku. Jeho jazyk se pohyboval v kruzích a cítil citlivou špičku mezi zuby. Poté ji nasál, což vyvolalo, že muž sténal hlasitěji a dával mu tím náznak souhlasu. Harry nicméně akorát více ztvrdl. Jeho jazyk klouzal po nateklém, pulzujícím penisu a jeho druhá ruka si hrála s horkými měkkými varlaty pod ním.
Harry měl pocit, že ochutnává to nejlepší lízátko na světě. Hlava se mu točila a kůži měl tak horkou, jako kdyby hořel. Harry slyšel, jak Severusovo dýchání zesiluje, když začal sát a lízat varlata a jeho jazyk prozkoumal každý kousek.
Najednou mu Severusova ruka pevně stiskla hlavu a dlouhé prsty zajely do jeho vlasů, tisknouc jeho tvář víc dopředu, jako by Severus chtěl ještě silnější vjemy, takže nakonec Harry nebyl vůbec něžný. Vzal varlata do úst a začal sát a kousat je. Efekt byl okamžitý – hlasité, dlouhé zasténání neobvyklého potěšení, které provibrovalo celým Harryho tělem. Proniklo do jeho kůže a přímo zasáhlo hořící bílé jádro jeho vzrušení. Utlumené zasténání uniklo z jeho úst a jeho penis vystřelil proud lepkavého semene, který částečně přistál na podlaze a na mužových kalhotách. Jeho ruka se křečovitě stáhla kolem Severusovi erekce a před očima se mu objevily barevné skvrny. Na okamžik cítil, jako by mohl uspokojením umřít, že se roztaví z tepla, jež obklopovalo celé jeho tělo, a jeho svaly se rozplynou a on bude ležet na podlaze a už nikdy nevstane. Byl zcela ztracený v uspokojení a potřeboval pár vteřin na to, aby se dal dohromady. Ani si nevšiml, když mu Severus pustil hlavu. Otřel slzy a podíval se na muže, který se na něj díval se vzrušením. Na zlomek vteřiny měl dojem, že mimo tento okamžik nic neexistovalo, že nic, absolutně nic nebylo důležitější.
Chtěl to slyšet znovu! To úžasné, hluboké zasténání. Teď měl obě ruce volné, a tak je obalil kolem Severusova jako ocel tvrdého penisu a s nenasytnou chtivostí ho začal laskat jazykem. Zasunul ho hluboko do úst a dráždil jej zuby. To způsobilo, že Severus, jako z náhlého šoku, ztuhnul a jeho dýchání a sténání se spojilo do jediného, intenzivního zvuku uspokojení. Cítil, jak ho muž opět uchopil za vlasy a pevně mu tlačil hlavu dolů, jako kdyby nad sebou ztrácel stále větší kontrolu – jako by toužil po ještě silnějších a intenzivnějších pocitech. Harry to mohl cítit.
A tak mu je dal.
Zhluboka se nadechl, snažil se uvolnit, a pak vzal jeho penis do úst a pomalu jej ponořoval hluboko do krku. V tu chvíli cítil, jako Severusova ruka křečovitě sevřela jeho vlasy a násilně mu přitiskla tvář do slabin, nekontrolovatelnou silou. Mužův penis mu vtrhl do krku až po varlata, Snapeovy rty opustilo chraplavé zasténání, divoké, nepředstavitelné blaženosti. Zatlačil mu hlavu ještě silněji a Harry ztratil schopnost dýchat a jeho oči se zalily slzami. Odtáhl se a snažil se chytit vzduch, a když se mu to podařilo, ucítil, že jeho rty jsou mokré od semene s hořkou a slanou chutí. Snape ho prudce přitáhl dopředu a vrazil se mu do úst, hlasitě sténající. Vybouchla kolem něj rozkoš, která mu napjala svaly jako lana. Ozvěna toho výbuchu odešla přes jeho tělo ústy, které měl otevřené v tichém výkřiku.
Harrymu se jen stěží podařilo nadechnout, než mu začalo teplé sperma proudit do krku. Teprve poté všechno spolknul a Severus se pohnul, vlhký penis Harrymu vyklouzl z úst. Dýchal tak ztěžka jako Severus. Jeho hrdlo hořelo stejně jako jeho kůže a tvář, a jeho srdce chtělo vyskočit z hrudi. Skrz slzavé oči a zamlžené brýle viděl, jak si Snape rychle zapnul poklopec. Podíval se na mužovu tvář a uviděl, že jeho oči jsou ještě stále zavřené a má otevřená ústa. Stále ještě dýchal jako by se nemohl vzpamatovat. Neustále bledé tváře byly zčervenalé – jediný důkaz o bouři, která se proplížila jeho tělem a myslí a přivedla ho téměř k deliriu.
Harry se pro sebe usmál.
‚To je díky mě,‘ usmál se. ‚Jsem to já, kdo ho přivedl do takového stavu.‘
Ačkoliv ho bolel krk, tak, že měl pocit, že ztratil hlas, a přestože se mu těžce dýchalo, cítil se neuvěřitelně šťastný.
Utřel si ruce, a pak je položil na Snapeův klín a zvedl se. Když to udělal, nohy se mu podlomily. S využitím dočasné paralýzy mistra lektvarů neváhal, a vylezl na Snapeův klín, sedl si na něj, objal ho kolem krku, položil si hlavu na rameno a přitiskl obličej do mužovy klíční kosti. Slyšel, jak mu Severus těžce dýchá do ucha – muž si stále znovu získával svou kontrolu, a cítil, jak mu teplo z krbu ohřívá záda. Zvuk praskajícího dřeva ho uklidnil.
Ani jeden z nich nic neřekl. Nebylo třeba. Nebylo co dodávat.
Severusův hrudník se začal zvedat a klesat jemněji. Harry zavřel oči a pevněji se k němu přivinul a chtěl tak zůstat navždy. Tak blízko, tak příjemně…
Všechno kolem začalo pomalu tát a zakrývat se temnotou, jako by celý svět někdo schoval pod měkkou přikrývku ticha. Harry se nechal pohltit a ponořil se do příjemného, sladkého snu.
***
Harry se rychle skrčil, unikajíc tak střetnutím s blížícím se potloukem. Tribuny pod ním jásaly. Slyšel křik svých spoluhráčů, ale svist větru v uších účinně potlačil všechny zvuky, které se k němu mohly dostat. Pokoušel se vypátrat Zlatonku, která se několikrát blýskla někde na okraji hřiště, ale pokaždé, když chtěl vyrazit, zmizela stejně rychle, jako se objevila. Mimo to na něm Cho byla celou dobu nalepená. Rozhlédl se po barevných tribunách, obručích a hřišti, na kterém se konala divoká bitva.
Támhle! Viděl záblesk! Přímo uprostřed hřiště, asi deset metrů nad zemí. Narovnal své koště do správného směru a modlil se, aby si Cho nevšimla jeho pohybů. Naklonil se nad násadou. A najednou ucítil podivný tlak v okolí svého zadku. Něco se zasunulo přes jeho svěrač a hladce vklouzlo do jeho nitra. Zasténal, cítíc nepředstavitelné potěšení, které přicházelo s tím známým pocitem píchání.
Podíval se dolů a uviděl, že se jeho koště změnilo na… Severuse. Harry na něm seděl, nechávajíc Snapeův penis do něj hluboko pronikat, přičemž každý pohyb v něm vyvolal explozi potěšení. Úplně zapomněl na zápas, na Zlatonku. Všechno přestalo existovat. Zůstala jen Severusova erekce, které se do něj vbíjela s rostoucí rychlostí. A pak nad sebou zaslechl výkřik. Asi Angeliny.
„Harry! Přestaň se bavit a jdi po Zlatonce! Cho už ji skoro má!“
Harry se pokusil vrátit do reality a soustředit se na své zadání.
Zlatonka! Musí ji dostat! Nemůže selhat!
Naklonil se nízko nad Severuse a vyhýbajíc se Cho, se vrhl po lesklém zlatém míčku.
Už ji měl. Skoro ji měl! Natáhl ruku… Ve chvíli, kdy se jeho prsty dotkly míčku, pocítil, jak penis muže zasáhl jeho prostatu. Zasténal a skoro pustil míček z ruky. Slyšel, jak tribuny pod ním křičí radostí. Hvízdot a výkřiky se mísily s jeho sténáním. A pak se zlatonka, kterou držel v dlani, začala měnit. Uvolnil ji a uviděl, že má krvavě červený odstín a na jeho povrchu se objevila ústa. Změnila se v huláka, který začal vřeštět hlasem McGonagallové:
„Harry Jamesi Pottere! Během zápasu famfrpálu není dovoleno mít sex! Prosím, okamžitě slzte z profesora Snapea! Porušil jste nejméně patnáct školních nařízení! Nebelvírská kolej se za vás stydí! Dostáváte doživotní školní trest! Každý večer v mém kabinetu!“
Co? Jak doživotní? To znamená, že až skončí v Bradavicích, bude muset dál chodit na tresty k McGonagallové? Proč? Neudělal nic špatného! Vždyť jenom píchá se Snapem. Co je na tom špatného? Chytil Zlatonku, vyhráli! To nic neznamená? Proč se stará jen o to, že ho Snape píchá?
„Oooch… Severusi…“ zasténal a cítil, jak muž zrychluje. Hulák náhle přestal být důležitý. Něco na něj ještě křičel, ale Harry ho už neposlouchal.
„Jsem Vyvolený,“ napůl zakřičel, napůl zasténal. „A můžu si píchat, s kým chci a kdy chci! Dokonce i na zatraceném zápasu! Zlatonku sem chytil a teď… chci jen… oooch… Severusi…“
Byl blízko… Už tak blízko… Cítil narůstající napětí. Ostatní slova McGonagallové se utopila v Harryho dlouhém, chraplavém zasténání, když mu Severusův penis zasáhl prostatu a nastala obrovská exploze, která smetla všechno z povrchu země. Zmizely branky, hřiště i tribuny. Zůstal jen Severus. Pluli v temné, bezvýznamné prázdnotě. Sami. Ponoření do absolutního, bolestivého potěšení z orgasmu.
Pak z té prázdnoty zazněl hlas. Zpočátku nevýrazně.
„Pottere!“
Někdo ho volal.
„Pottere!“
„Vypadni, Rone,“ zasténal Harry. „nechci ještě vstávat. Jdi na snídani sám.“
Trochu ho překvapilo, že ho Ron volá příjmením, ale tolik se chtěl zpátky ponořit do toho nádherného snu, že na to rychle zapomněl. Bojoval ze všech sil, aby se nerozplynul.
„Pottere!“ Hlas byl ostřejší a výraznější.
Harry prudce otevřel oči. Tulil se k něčemu temnému a známě vonícímu…
Snape! Zvedl hlavu a podíval se přímo do černých očí, které ho pozorně sledovaly. Jeho ruce byly ovinuté kolem mužova krku.
Oh, Sakra! Usnul mu na klíně!
„Je deset, Pottere. Jestli se během patnácti minut nebudeš nacházet ve své společenské místnosti, mohu sebrat tvé koleji třicet bodů,“ řekl Mistr lektvarů, odkládajíc knihu, kterou držel v ruce, na stůl. Zřejmě si četl, když Harry spal. Nebelvír překvapeně zamrkal.
„Dovolil si mi…“ řekl a odmlčel se. Jeho hlas byl chraplavý, jakoby dlouho a hlasitě křičel. Také ho bolelo hrdlo. Odkašlal si a pokusil se znovu: „Dovolil si mi tu spát téměř tři hodiny?“ zeptal se a jemně zčervenal, když si konečně vzpomněl, co bylo příčinou té bolesti. Ještě jednou si odkašlal a postřehl záblesk pobavení v Severusových očích.
Zákeřný bastard!
„Ano. A musím přiznat, že to byla nezvykle… zajímavá zkušenost.“ řekl mistr lektvarů a na jeho ústech se roztančil zlý úšklebek. „Zejména to rozmařilé sténání… Nikdy jsem nepředpokládal, že by náš Vyvolený takto rád bavil publikum… ke všemu na zápase? Co by na to řekli tvoji fanoušci, Pottere?“
Harry cítil, jak mu tvář hoří studem. Obrazy snu do něj začaly zasahovat plnou silou. Vzpomněl si na zápas, Snapea, huláka od McGonagallové, orgasmus…
Sakra!
Rychle se podíval dolů na svoje kalhoty. Byla na nich velká, vlhká skvrna. Severusův pohled následoval ten jeho. Zvedl jedno obočí, když se zeptal:
„Až tak dobrý sen, Pottere?“
Harry si nemyslel, že by ho hanba mohla někdy sžírat jako kyselina, ale právě tak se teď cítil. Viděl, jak si Severus zkousl rty, aby se nerozesmál. A to bylo ještě horší!
Ostře odvrátil obličej, nechtěl vidět, jak se Snape směje jeho ponížení.
„Musím jít,“ řekl třesoucím se, tlumeným hlasem. „Až odejdu, můžeš se mi smát dle libosti.“ nedokázal skrýt v hlase lítost.
Jak mohl? Až tak se mu líbilo jeho ponížení?
„Zmlkni, Pottere, a podívej se na mě!“ Severusův hlas ho udeřil jako bič, ale Harry to nechtěl udělat. Nechtěl se na něj podívat. Ne, když měl dojem, že se brzy rozplyne rozpaky.
V té chvíli ucítil dotyk chladných prstů na své bradě. Severus jemně, ale pevně otočil jeho tvář k sobě, aby ho donutil se na něj podívat.
„Máš splnit můj příkaz,“ řekl ostře a z jeho tváře zmizelo pobavení. „Přestaň se na sebe zlobit.“ na okamžik se podíval do Harryho zelených očí, jakoby nad něčím přemýšlel. „Je to nezvykle… stimulující, že jsem mohl na vlastní oči vidět to, o čem jsem jen slyšel. Jak často o mě sníš tímto způsobem?“ V Severusových očích se blyštily dravé jiskry.
Harry cítil, jak jeho stud pomalu povoluje, nahrazujíc ho… zvědavost. Opravdu to chtěl Severus vědět? Vypadalo to, že ano…
„Příliš často,“ zamumlal v odpověď, cítíc, že znovu zčervenal.
„V tom případě s tím musíme něco udělat,“ odpověděl tajemně muž.
Harry se zamračil. Co měl Severus na mysli, o čem to mluví? Jeho oči se rozšířily, když očima mistra lektvarů proběhl záblesk. To Harrymu stačilo.
Všechen stud se téměř okamžitě vypařil, a nahradil ho příjemný tlak v podbřišku.
„Souhlasím,“ řekl s křivým úsměvem. „Co se týče mě, můžeš ve mně zůstat napořád. Ale myslím, že by se nám asi špatně pohybovalo…“ Zaskočení se objevilo na Severusově tváři a tak se zachichotal. Jeho představivost mu začala podsouvat různé scénáře, jeden bizarnější než druhý. „Možná bychom tak mohli přijít do Velké Síně?“ Už to nedokázal vydržet a začal se smát. Znechucená Severusova tvář mu nepomohla se ovládnout. Naopak způsobila, že měl ještě větší problémy s dýcháním. „Promiň,“ zahýkal, „Ale představil jsem si to… McGonagallová by mi pravděpodobně sebrala všechny body.“ Potřeboval chvíli, aby se nadechl. „Už slyším její hlas: Severusi, prosím, okamžitě se vytáhněte z pana Pottera!“ Harry se naklonil dopředu, neschopen ovládnout hysterický smích, otíral si slzy a zahlédl jak se koutek Severusových úst nekontrolovatelně zatřásl.
„Netušil jsem, že v sobě máš Zmijozelské uvažování, Pottere,“ řekl nakonec muž, když se Harrymu podařilo ovládnout.
Když se Harry konečně přestal chichotat, ušklíbl se a odpověděl: „Učím se od mistra.“
„Vidím, že jsi již hodně unavený, začínáš blábolit,“ řekl Severus a vytáhl hůlku, aby Harryho očistil. „Pokud teď nepůjdeš do své společenské místnosti, opravdu uvažuji o tom, že ti odeberu body.“ něco v jeho očích se zatřpytilo.
Harry pocítil lítost. Nechtěl ještě odejít. Chtěl tady zůstat, tady se Severusem. Proč vždycky musí odejít?
„Chtěl bych tu zůstat na noc,“ řekl tiše. „Někdy v noci… mám obrovskou touhu… po tobě.“ Podíval se přímo o černých, bezedných očí a uviděl, že v nich po jeho slovech zaplálo malé světýlko. Ale brzy zhaslo. Jako jiskra, která dopadla na chladnou plochu a rychle zhasla. Mezi Snapeovým obočím se objevila vráska.
„Nejen, že tě musím snášet celý den, ale chceš mě iritovat ještě v noci?“
Harry se zamračil. Nevěděl, jestli to byl jen výsměch, vtip, nebo zda to Severus myslel vážně. Proč všechny jeho smysly křičely, že to byla ta druhá možnost? Cítil se hloupě, že to řekl. Možná, že chce příliš mnoho?
„V pořádku. Už půjdu. Nechci tě iritovat.“ Když se podíval na Snape, jeho oči se vzdorovitě zaleskly.
Jedno z tmavých obočí se zvedlo. „Chceš mě vyprovokovat, Pottere?“
Zase to samé! Jak to dělal, že vždy bezchybně uhodl jeho úmysly? Jako by z něj opravdu četl jako z otevřené knihy. Možná měla Hermiona pravdu? Možná opravdu neuměl skrývat své pocity?
Ale muž měl pravdu. Chtěl ho vyprovokovat. Chtěl, aby to Snape popřel.
Ale neudělal to. A to byl důvod bolestného tlaku, který pocítil na hrudi.
„Nevadí,“ řekl tiše, slezl ze Severusova klína, muž ho celou dobu pozorně sledoval. Chtěl se otočit, aby odešel, ale neudělal to. Naklonil se, obalil ruce kolem mužova krku a vtisknul mu na tvář polibek. Cítil, jak muž nepostřehnutelně ztuhl a zadržel dech.
„Dobrou noc, Severusi,“ řekl tiše a narovnal se. Uviděl v očích mistra lektvarů zaskočení, ale zmizelo stejně rychle, jako se objevilo.
Harry se na něj usmál. Když už byl za dveřmi, úsměv z tváře Nebelvíra zmizel a zachmuřil se smutkem.
„Dobrou noc, Harry,“ zašeptal sám sobě.