Morální kocovina, kterou cítil po probuzení, byla druhem stavu, který bylo extrémně obtížné popsat. A proto, aby člověk doopravdy pochopil sílu jejího účinku, ji bylo možné srovnat snad jedině s pocitem doprovázejícím zděšení nenapravitelného děvkaře, který se po opravdu dobrém sexu s krásnou neznámou probudí druhý den s prstenem na ruce a již ne s neznámou, ale s manželkou po svém boku. A najednou si uvědomí, jak samozřejmé bylo včerejší "Ano, vezmu si tě," vykřiknuté mezi orgasmy. A kdo by se v tu chvíli staral o následky? Nebo s notorickým mačo proutníkem, který si pro pobavení a ohromení svých přátel na párty před všemi zalaškuje se svým nejlepším kamarádem. Protože to přeci bude zajímavé a legrační a to je to jediné, na čem v tu chvíli záleží. Ale teď je ráno, a on vystřízlivěl a vzpomněl si. A ostatní si vzpomenou také… A on teď se jim bude muset podívat do očí…
Tak se Harry cítil, když se v sobotu ráno probudil. Kromě bolesti hlavy měl také křeče v břiše, ale ty byly ničím ve srovnání s bolestí jeho mysli.
Lektvar na vystřízlivění, který včera vypil, měl oslabit vliv alkoholu na jeho psychiku, aby se mohl vrátit do věže, mluvit se svými přáteli a odejít si lehnout, aniž by vzbudil podezření. Ale to absolutně neznamenalo, že by mu alkohol přestal proudit žilami, a když chlapec usnul, opět začal napadat jeho tělo. Takže když se Harry druhého dne probudil, cítil se, jako by šel do postele zcela opilý. A nyní, když ležel v posteli a zíral do stropu, se vzpomínky vrátily, najednou ho přepadly a znepokojily. Pokoušel se vzpomínat si jen na ty pěkné, pozitivní části minulé noci: žertování, objímání, sex, Severusovy oči hořící touhou. Avšak vše bylo okamžitě vysáto strašnými, ponižujícími, trapnými vzpomínkami na masturbaci a bohužel upřímné "příběhy" o citech ke Snapeovi.
Řekl mu o své úzkosti, o svých obavách, o svých nadějích a strachu, které mu dělaly společnost od toho osudného dne, kdy vypil lektvar Desiderium Intimum. Bylo to, jako by ho nechal nakouknout do své duše, dosáhnout na jeho skrytá tajemství, svléci mu ochranou kápi, kterou kolem sebe bezpečně ovinul. Obnažil se mu a bylo to mnohem trapnější než fyzická nahota. Navíc z něj Severus lstí dokázal vytáhnout popis snu, který ho tolik děsil.
Neměl to udělat! Neměl Snapeovi věřit a vzít si od něj alkohol! Měl předpokládat, že celá ta šaráda s rozhovorem a několika drinky byla zaměřena jen na jednu věc: měla ukolébat jeho ostražitost a vytáhnout z něj všechna jeho tajemství. Ano, bylo to trochu důmyslnější, než kdyby mu nalil Veritasérum do pití, ale… sakra! - o nic méně vypočítavé.
Ale tentokrát Harry neměl právo Snapea obviňovat. Tentokrát mohl vinit pouze sebe. Věděl, co mu bylo nabídnuto a souhlasil s pitím, Snape ho nenutil. Vědomí, že si sám mohl za vše, co udělal a řekl, bylo ještě horší. Bylo jednodušší vinit ostatní…
Byl si jistý, že teď už nebude schopen podívat se Snapeovi do obličeje. Ne, když vše ví. Necítil se na to. Přinejmenším ne teď.
To byl důvod, proč, když se Ron a Neville probudili, jim řekl, že se necítí dobře, a že na snídani nepůjde. Strávil ráno v posteli vzpomínáním na vše, co Snapeovi řekl. Když na schodech uslyšel kroky, předstíral, že spí. Ron s Hermionou se přišli podívat, jak mu je, ale jakmile uviděli, že spí, nechali ho o samotě a šli na oběd. Harry pořád neměl hlad. Bolel ho zadek a celý den se cítil tak špatně, že sem tam musel odběhnout do koupelny.
Po obědě, než se jeho přátelé vrátili do věže, ucítil v kapse žár z kamene. Rozbušilo se mu srdce. Co od něj Snape může chtít? Nervózně vytáhl kámen a přečetl si zprávu:
S vytřeštěnýma očima zíral na kámen, jako by nemohl uvěřit, co četl. Odkdy se Snape stará, jestli jí?
Ale než se jeho přátelé vrátili, byl již na nohou. Vysvětlil, že se cítí lépe a požádal je, aby si nedělali starosti. Zbytek odpoledne strávil hraním Řachavého Petra s Ronem a posloucháním Hermioniných stížností, že místo plýtvání časem na zábavu by se raději měl začít učit, protože toho má ještě pořád dost co dohánět. Učení však bylo poslední věcí, na kterou měl myšlenky - jeho stav mu nedovoloval soustředit se. Možná zítra, až ho přestanou pronásledovat slova, která mu zněla v hlavě:
Šel na večeři, ale byl tak nervózní, že sotva něco snědl. Žaludek se mu svíral studem a rozpaky. Cítil Snapeův bodavý pohled, ale nebyl mu na něj schopný odpovědět. Jenom tiše seděl, zíral do talíře a vidličkou po něm rozpatlával brambory.
"Co ti je, Harry? Proč nejíš? Už je ti zase špatně?" zeptala se Hermiona, když nakonec ztratila trpělivost.
"Nejspíš mám otravu jídlem," zamumlal Nebelvír.
"Pak bys to měl říct madam Pomfreyové," pobídla ho s obavami.
"Skvělý nápad, Hermiono," vyhrkl. "Přesně to udělám." A než stihla ohromená dívka zareagovat, zvedl se a spěšně opustil Velkou síň. Na chodbě si konečně mohl úlevně vydechnout. Snapeův pohled mu téměř vypálil díru do zad.
Nezamířil na ošetřovnu. Šel do ložnice, a později svým přátelům zalhal, že to není nic vážného, že dostal lektvar a už se cítí lépe.
Snapeovi se vyhýbal celý víkend, ale stud a neschopnost podívat se mužovi do očí neznamenaly, že by každý večer zapomněl poslat zprávu:
Pondělní hodina pro něj byla mučením. Do hlavy se mu vkradla myšlenka, že bude opět předstírat nevolnost, aby nemusel jít na vyučování, ale vzpomněl si, jak to skončilo naposledy, takže ten nápad rychle zavrhl.
Během hodiny se na Severuse ani jednou nepodíval, pokoušel se zapomenout na jeho existenci a koncentrovat se na přípravu lektvaru. Byl na to tak soustředěný, že ho poprvé dokázal uvařit správně. Jenom jeden incident narušil jeho intenzivní práci: teplo vycházející z jeho kapsy, které najednou ucítil uprostřed hodiny. Srdce mu okamžitě vyskočilo do krku a téměř se zastavilo. A místo několika kapek z ginkga málem přidal celou lahvičku. Několik chvil se nemohl rozhodnout, jestli zareagovat a zprávu si přečíst, nebo ji ignorovat a pokračovat. Až když kámen začal pálit tak, že to nemohl vydržet, rozhlédl se kolem sebe, aby zkontroloval, že ho nikdo nesleduje, sáhl do kapsy, zvedl ho k očím a rychle četl:
Harry chvíli seděl jako ochrnutý, bojoval sám se sebou a nevěděl, co dělat. Cítil, že ho Snape sleduje a čeká na jeho reakci, ale Nebelvír se nedokázal přinutit podívat se mu do očí. Chtěl jen, aby ho Snape nechal být. Už se před ním ponížil dost. Zavřel oči a poslal:
Než stihl kámen schovat, obdržel další zprávu:
Harry rychle kámen schoval a vrátil se k přípravě lektvaru. Nemusel o tom vůbec přemýšlet - byl rozhodnutý, že nepůjde. Nedokázal si to představit. Jak by s ním teď mohl normálně mluvit? Cítil se jako po tom incidentu, když vypil Desiderium Intimum. To nebyl schopný se na Snapea ani podívat, natož s ním mluvit. Ale tehdy to byla Snapeova chyba. Nyní byl Harry v této situaci kvůli sobě, a to bylo mnohem horší.
Ne! Snape na něj může být naštvaný, ale nepůjde za ním. Musí to pochopit!
*****
Půl hodiny po večeři, když s Ronem a Hermionou studovali ve společenské místnosti, ucítil Harry žár v kapse. Pokoušeje se uklidnit své zrádné srdce bušící nervozitou, vklouzl na chvíli do ložnice, aby si přečetl vejmi jasnou, téměř pulsující zprávu:
Chvíli zhluboka dýchal, říkal si, že udělal všechno správně, takže by neměl být tak nervózní. Pak odeslal:
A pak schoval kámen do kufru, protože už o něm nechtěl přemýšlet. Ale pocit strachu a úzkosti ho neopustil, dokud neusnul. Doufal, že to Severus pochopí…
*****
V úterý ráno, když vytáhl kámen z kufru, nebylo na něm ani slovo. Mělo by ho to uklidnit, ale neuklidnilo. Když šel na snídani, měl žaludek tak stažený, že by nebyl schopný nic polknout.
Hned u vchodu byl téměř přibit ke zdi Snapeovým intenzivním, jako dýka ostrým pohledem. Předstíral, že se dívá na druhou stranu a pokračoval v chůzi s pocitem muže bojujícího s bouří. Když se konečně posadil ke stolu, byl tou situací tak vystresovaný, že snědl jenom trochu míchaných vajíček. Severusův pohled mu spaloval kůži a způsoboval rojení různých znepokojivých myšlenek v jeho hlavě.
Co si o něm Snape myslí? Co má v plánu? Jak moc je naštvaný? Co se mu chystá udělat?
Věc, která mu včera připadala jako nejlepší a nejbezpečnější způsob úniku, se teď jevila jako největší blbost, kterou mohl udělat. Upřímně doufal, že na něj Snape není tak naštvaný, aby to byla poslední pošetilost, kterou udělal… Jak ho znal, Snape nejednal v rukavičkách s lidmi, co ho odmítli.
Když odcházeli z Velké síně na další hodinu, přišla k Harrymu, Ronovi a Hermioně Lenka. Odtáhla Harryho stranou a řekla mu, že s ní musí jít, protože ona má zařídit velmi důležitou záležitost. Nepomohla žádná z Harryho stížností, že za chvíli začne vyučování, Lenka byla jako posedlá tou "velmi důležitou záležitostí" a nic ji nemohlo zastavit. Uvěznila Harryho ruku v ocelovém sevření a téměř násilím ho táhla vpřed. Harry byl překvapený - Lenka byla vždy jemná a poddajná jako ovečka a nikdy nepoužívala sílu. Následoval ji chodbami plnými pobíhajících studentů, stále dál a dál od těch běžně používaných. Ocitli se v opuštěné, málo známé části hradu a Harry začínal pociťovat stále větší obavy. Nakonec kvůli ní doopravdy přijde pozdě na hodinu.
Najednou se zastavil a vytrhl se jí ze sevření. "Co se děje, Lenko?" zeptal se a rozhýbával si prsty. "Proč jsi mě sem přivedla?"
Lenka na něj krátce pohlédla s prázdným pohledem, a pak zasténala a zachvěla se, jako by se právě probudila. "Ach, ahoj Harry, kde to jsme?" zeptala se trochu roztržitě.
Nebelvír na ni zíral. "Co tím myslíš - kde to jsme? To bych se měl ptát já, ty jsi mě sem přivedla."
Havraspárka vypadala, jako by ničemu nerozuměla.
"Nevím, co tím myslíš, Harry, ani proč jsi mě sem přivedl, ale přijdu kvůli tobě pozdě na vyučování." Otočila se a před odchodem mu přes rameno řekla: "Promluvíme si později, dobře?"
Harry zůstal zaraženě stát, zíral na její vzdalující se záda a pokoušel se sesbírat roztroušené myšlenky. Když Lenka zmizela za rohem, uslyšel za sebou pohyb. Prudce se otočil a uviděl… Snapea. Rozzuřeného, vyzařujícího nespoutaný hněv a zírajícího na něj jako jestřáb na kořist.
Harry mimovolně udělal krok vzad, ale muž k němu přikročil, popadl ho za paži a zasyčel mu do obličeje: "A teď vám, pane Pottere, něco vysvětlím."
Harry nedokázal ani zaprotestovat, když byl škubnutím tažen a následně brutálně vstrčen do nejbližšího přístěnku na košťata. O jedno z nich zakopl a bolestivě narazil do zdi. Dveře se s hlasitým prásknutím zavřely a Harry byl přiražen na tvrdý kamenný povrch. Snape na něj byl natlačený tělo na tělo a ruce mu držel v ocelovém sevření. Aniž by se obtěžoval rozsvítit v sametové temnotě obklopující je jako neproniknutelný závěs, přiblížil obličej k uchu překvapeného a vyděšeného chlapce a výhružně zašeptal: "Nepokoušej se mě ignorovat, Pottere. To si pamatuj. A jestli na to někdy zapomeneš, vezmu si tě tak tvrdě, že zapomeneš, jak se jmenuješ. Rozumíme si?"
Harry nemohl uvěřit, že to Snape vyslovil. Ale to prohlášení mu okamžitě připomnělo, proč byl do Snapea tak zblázněný, a rozdmýchalo v něm požár, jehož plameny vášně vzplály až ke stropu. Nebyl schopný odpovědět. Severusova brutalita a žhavý šepot přímo u ucha způsobily, že se mu srdce rozbušilo v prudkém tempu, penis se zachvěl a téměř okamžitě se postavil. V odpověď na Severusovu otázku dokázal jenom zasténat. Pokusil se pohnout pánví, aby Severus necítil bouli v jeho kalhotách, ale mělo to zcela opačný efekt - Severus okamžitě poznal, proč se vrtí. Přitiskl ho pevněji ke zdi a zasyčel mu do ucha: "Excelentní odpověď, pane Pottere."
A v tu chvíli Harry děkoval všem bohům, že jsou ve tmě a Snape nemůže vidět jeho rudý obličej.
"Očekávám vás dnes večer hned po večeři. Doufám, že si dokážete domyslet, co vás čeká, jestli se neukážete."
Harry kývl. Věděl, že to Snape nemůže vidět, ale jeho obličej byl natolik blízko, aby to cítil. Nebelvír téměř viděl Severusův úsměv plný zlomyslného uspokojení. Cítil, jak stisk povolil. Muž se od něj odvrátil, beze slova došel ke dveřím a zmizel za nimi.
Harry zůstal sám v temnotě, pokoušel se uklidnit a zpomalit své bušící srdce, zatímco se pokoušel nevyvrcholit při myšlence na rozzuřeného mistra lektvarů tisknoucího ho ke zdi a jeho "výhružku"…
*****
Severusova slova nechtěla zmizet z Harryho myšlenek, což vedlo k tomu, že se nemohl na nic soustředit. Navíc vzpomínky na Lenčino podivné chování a Snapeovo téměř okamžité zjevení se na místě, dovedly Harryho k překvapivému závěru, že tyto události byly propojené. Vypadalo to, jako by Severus použil na Lenku kletbu Imperius a řekl jí, aby Harryho přivedla na osamocené místo, kde by ho mohl zastavit a přinutit ho mluvit, aniž by si jich někdo všiml. Lenka se chovala divně, jako by nebyla sebou, a Snape se objevil tak rychle… jako by je sledoval. S použitím kletby, která se nepromíjí, ho nalákal do pasti. To chtěl Harryho odchytit až tak zoufale? Ale používat nepromíjitelné kletby je přísně zakázané a hrozí za to Azkaban. Co ho to popadlo? Harry tomu nemohl uvěřit. Ale koneckonců už ho dobře znal. Věděl, že si vždy stál za svým a pro dosažení svého cíle využíval všech možných způsobů. Koneckonců to byl Zmijozel. Na druhou stranu vědomí, že Snape tolik riskoval, jen aby se s ním setkal, posílilo vzrušení, které od jejich setkání pociťoval.
Během vyučování byl roztěkaný a nedokázal ničemu věnovat pozornost déle než několik minut. Stále se mu vracel Snapeův výhružný šepot. Nedokázal ovládnout třes. A jenom při myšlence na dnešní setkání se Snapem mu srdce začalo bušit rychleji a obraz před očima se mu začínal rozostřovat, jak mu jeho představivost ukazovala jiné a perverzní scény, takže se celé odpoledne červenal. Jen při myšlence, jak by Snape reagoval, kdyby přišel pozdě, se mu stavěl… Splní svoji hrozbu? Byl v pokušení to vyzkoušet, ale neměl dostatek kuráže.
Všechno tohle způsobilo, že ještě před večerem byl tak vzrušený, že se nemohl vypořádat s tím, co cítil. Zcela zapomněl na svůj stud. Snape v něm rozdmýchal tak obrovský a žhavý plamen, že měl pocit, jako by ho nic nemohlo zhasit. Bál se, co udělá, až Severuse uvidí. Bude se schopný ovládat?
S jídlem spěchal a musel se doopravdy snažit, aby cestou do sklepení, schovaný pod svým neviditelným pláštěm, neběžel. Když klepal na první dveře, ruce se mu třásli a než se dostal k druhým, žhnul tak, jako by měl horečku. Hlava se mu motala, tělo mu rozechvívalo mrazení a krev proudící žilami rozehřívala každou část jeho těla, zvlášť podbřišek a níž.
Tak moc se chtěl Severuse dotknout, cítit, slyšet a vidět ho…
Když se dveře otevřely a za nimi stál Snape, unikl mu sten, který nebyl schopný potlačit. Planoucí černé oči se do něj zabodly a mužovo obočí se překvapením zvedlo. Zřejmě se touha, kterou Harry cítil, odrážela v jeho obličeji. Úzké rty se zkřivily a tichý, hluboký hlas vyvolal další vlnu chvění: "Vidím, že moje hrozba zafungovala," řekl muž a zavřel dveře.
Když se do Harryho opět zabodly ty bezedné oči, a když si uvědomil, že se nacházejí v mužových komnatách, popustil otěže. Ztratil nad sebou kontrolu, vrhl se na Snapea a přirazil ho ke dveřím. Severus překvapeně zavrčel, když zády narazil do tvrdého dřevěného povrchu a Harry začal třesoucími se prsty rozepínat knoflíky na jeho hábitu s takovou netrpělivostí, že je téměř oderval.
"Pottere, co to…?" začal, ale Harry ho přerušil: "Nechci o ničem mluvit. Jen tě chci slyšet, až se uděláš," zašeptal horečnatě a přitiskl rty k mužově nahé hrudi, zatímco se jeho ruce potýkaly s knoflíkem na kalhotách. Rukou vklouzl pod hrubý materiál a sevřel teplý penis, který se pod jeho rukou zachvěl a téměř okamžitě ztvrdl. Vytáhl ho ze Severusových kalhot a ohromující rychlostí začal pohybovat rukou. Zároveň kladl polibky na slanou kůži na Severusově hrudi, šťastně a zhluboka vdechoval jeho vůni. Naslouchaje tlumenému sténání se na chvíli odtáhl, zčervenalý touhou, s krví vroucí pod kůží. Díval se na obličej mistra lektvarů zalitý slastí. Oči měl zavřené, rysy hladké bez přísných vrásek. Ten pohled jenom přiživil oheň v Harryho těle. A místo polibků začal Severusovu hruď olizovat. Jeho teplý jazyk rychle našel citlivou bradavku, která po dotyku ztvrdla, a Harry ji začal střídavě sát a olizovat. Když po ní přejel zuby, Snapeovo tělo s sebou trhlo a z úst mu unikl sten. Druhá ruka se připojila k té zpracovávající Severusův penis a začala si hrát s teplými, jemnými varlaty. Byl odměněný táhlým potěšeným zavrčením, které ho prostoupilo a rozlilo se mu po těle jako nová vlna žáru a podráždila jeho nervová zakončení.
Jeho laskání nabývalo na intenzitě. Chtěl slyšet Severusovy steny, rychlý, téměř zběsilý tlukot jeho srdce a zrychlené dýchání. Harry byl opilý těmi zvuky, chutí mužovy kůže, jeho vůní a jemností jeho penisu, který se v jeho ruce chvěl a vibroval, jako by k obrovské erupci chyběl jenom kousíček. Severus zasténal a jeho ruce najednou popadly Harryho za ramena, sevřely se jako ocelové pařáty a odtrhly Harryho od sebe. Nebelvír překvapeně vypískl a o chvíli později jeho záda narazila do dveří, ke kterým byl přiražen vzdychajícím mužem.
Následovalo silné trhnutí za vlasy a jeho hlava byla prudce zakloněna. Omráčený, ucítil na krku žhavá ústa. Předtím, než si uvědomil, co se děje, jeho vědomí vyletělo do povětří, zatímco Severus žužlal a lízal každičký kousek jeho kůže. Harry zapomněl na vše. Existovala jenom Severusova ústa a jeho jazyk dotýkající se Harryho krku. Všechny jeho chlupy stály v pozoru. Byl obalen neproniknutelným chladem, který byl o chvíli později nahrazen pocitem spalujícího žáru. Vlny horka a chladu střídavě zalévaly každičký kousek jeho těla a duše a jeho napínané svaly se chvěly jako jeho penis, který měl každou chvílí explodovat. Nevěděl, co se s ním děje. Uvalil na něj Severus nějaké kouzlo? Nikdy nic takového necítil. Bylo to, jako by Severusova žhavá ústa na jeho kůži vytvářela elektřinu, která dráždila jeho nervová zakončení, plynula skrze jeho žíly a otřásala jím jako loutkou.
Po chvilce si uvědomil, že muže přestal zpracovávat, a zatímco bojoval s nespoutanými reakcemi svého těla, začal opět pohybovat rukou po Snapeově žhavém pulzujícím penisu. Když byla Snapeova ústa a jazyk podpořeny zuby, Harry začal kňourat, schopný myslet jenom na slast rozlévající se z jeho podbřišku. Jeho ruka křečovitě sevřela Snapeův tepající penis a muž hrdelně zasténal. Oba padali do propasti těžké, temné slasti, vedoucí ke světlu vyvrcholení. Slasti plné žhavého dechu, přiškrcených stenů a dlouhého vrnění. Visící jeden na druhém, stimulující vše, co bylo možné, tisknoucí se k tomu druhému tělu, těžící slast z blízkosti, tlukotu srdce, nádechů a chvění.
Spojeni.
Harry se s chraplavým zasténáním udělal jako první, i přes to, že se jeho penisu nikdo ani nedotkl. Zatímco se všechny jeho svaly jeden po druhém uvolňovaly, všude po těle a po duši mu vybuchovaly jiskřičky nadpozemské slasti. Jeho penis, uvíznutý v kalhotách, se chvěl, vystřikoval proud lepkavého spermatu, který rychle prosakoval látkou. Těsně předtím, než Harry málem sklouzl dolů po zdi, ucítil, že se tělo přitisknuté k němu napjalo a něco horkého zaplavilo jeho ruku. Severus s obličejem stále přitištěným k Harryho krku vydal dlouhý, přidušený sten a jeho ramena se začala křečovitě chvět, když se udělal do Harryho ruky.
Překvapený Nebelvír cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. Nemohl se rozhodnout, jestli jsou to slzy úlevy, silných emocí nebo možná… štěstí? Ústa se mu samovolně roztáhla do úsměvu. Chvíli stáli přitištění jeden k druhému a jejich rychlé, přerývané dýchání se prolínalo. Po chvíli bylo blažené ticho vládnoucí v místnosti přerušené Harryho trochu ochraptělým šepotem: "Takže vlastně… dobrý večer, Severusi."
*****
Když se Harry vrátil do věže, s úsměvem se dotkl krku. Severusův průzkum na něm zanechal stopy ve formě několika tmavých fialových skvrn. Avšak přes Harryho protesty mistr lektvarů trval na tom, že je všechny odstraní. Nebelvír si chtěl alespoň jednu nechat jako "upomínku", ale Snape byl v tomto ohledu neoblomný. I když mu Harry slíbil, že ji skryje. Bylo by skvělé vidět tu rudou značku v zrcadle s vědomím, že ji zanechaly Severusovy rty. Poprvé se Snape dotkl Harryho kůže rty. Byl to neuvěřitelný pocit, stále tomu nemohl uvěřit. Pořád si pamatoval, jak jeho tělo na ten dotek reagovalo a dosud nemohl pochopit proč. Uvažoval, jaké by to bylo cítit Severusovy rty na jiné části svého těla… Při té samotné myšlence se zachvěl. Pamatoval si ten zvláštní, pronikavý pohled, který na něj Severus hodil, když Harry přešel k jednomu z křesel a s úsměvem se posadil, jako by se nic nestalo, jako by nemohl uvěřit, že to byl ten samý Potter, který téměř pokaždé uhnul očima, byl submisivní a povolný. Sám Harry byl svým chováním překvapený, ale to, že Severuse zmátl, mu poskytlo neobvyklé potěšení… Věděl, že by nic z toho neudělal, kdyby to Snape nepovolil, ale fakt, že se toho odvážil, měl velkou cenu a pomohl mu věřit si.
"No, Severusi… teď nastane několik změn…" pomyslel si při vstupu do společenské místnosti. Okamžitě si všiml, že Ron s Hermionou už na něj čekají.
"Harry, kde ses toulal? Je pozdě a máme hodně úkolů!" přiřítila se k němu dívka.
"Přesně," připojil se k ní Ron. "Pořád teď někam mizíš a já se s ní musím hádat sám," kývl na Hermionu, která po něm koutkem oka vrhla sžíravý pohled.
"Ehm…" Harry nejprve nevěděl, co odpovědět, ale pak si vzpomněl na lež, se kterou pro tyto případy přišel. "Chodím do komnaty nejvyšší potřeby. Občas potřebuji chvilku o samotě. A občas tam… také studuji," řekl lehce a zapudil palčivý smutek z toho, že musí svým přátelům lhát.
Hermiona okamžitě nasadila soucitný výraz: "Ach, Harry… je nám to líto. Chápeme, že po tom, co se ti stalo, občas potřebuješ nějaký čas o samotě a hádám, že tě příliš obtěžujeme," usmála se nuceně.
"To je v pořádku. Nebojte se o mě," řekl Nebelvír. "Já jen… občas chci být sám. To je vše."
"Jestli chceš studovat s námi, prostě řekni," navrhla Hermiona.
Harry přikývl: "Můžeme to udělat teď," řekl a pokusil se usmát. V myšlenkách měl jenom Severuse a věděl, že se na učení nebude schopný soustředit, ale raději bude předstírat, že ano, aby ho jeho přátelé přestali otravovat a nezískali podezření, že lže.
"To je skvělé," usmála se Hermiona a posadila se na gauč kousek od stolu pokrytého knihami.
"Harry, vím, že teď potřebuješ nějaký čas pro sebe nebo něco takového," řekl Ron, když si sedali vedle Hermiony, "ale brzy bude zápas s Mrzimorem a uvažoval jsem… jsi dost zdravý, aby ses vrátil do týmu?" zeptal se Ron s pohledem plným naděje.
"Rone, jak to můžeš říct!" zvedla Hermina hlas. "Harry stěží přežil a ty myslíš jen na famfrpál!"
"Ale Harry miluje famfrpál a nejspíš se chce vrátit," odvětil Ron. "Je to tak, Harry?"
"Ehm…" ve skutečnosti o tom nepřemýšlel. Jistě, chtěl se vrátit. Chybělo mu proudění vzduchu, šumění křídel, to, jak se mu zlatonka chvěla v ruce… A k bolavému zadku - na to by měly být nějaké masti… "No samozřejmě," přisvědčil pevně. Nevěděl, jak skloubí setkání se Snapem s famfrpálem, ale určitě to nějak udělá.
"Jestli jste skončili, mohli bychom začít studovat?" přerušila je Hermiona netrpělivě. "Je pozdě a máme toho doopravdy hodně…"
"Ginny, kam jdeš?" přerušil ji Ron zvýšeným hlasem.
Harry se otočil a viděl, že Ronova sestra míří k portrétu. Vypadalo to, že má na tváři make-up.
"Je pozdě," pokračoval zrzek. "Kam v tuhle hodinu jdeš?"
"To není tvoje starost," zamračila se na něj Ginny. Ron zrudl vzteky: "Jsi moje sestra a mám právo vědět, kam tak pozdě jdeš!"
"Nemusím ti nic vysvětlovat," vyštěkla. "Starej se o sebe."
"Harry!" otočil se Ron na zaskočeného kamaráda a díval se na něj, jako by žádal o pomoc.
"Ehm…" Nevěděl, co říct. Nechtěl se přimotat do jejich hádky, ale na druhou stranu sám neměl rád, když se někdo pletl do jeho soukromých záležitostí, takže Ronově sestře rozuměl. "Myslím, že Ginny je soudná a ví, co dělá. Když ti nechce říct, kam jde, tak má asi důvod. Nemůžeš ji přinutit zůstat tu."
Ron ohromeně vyvalil oči a Ginny se na Harryho podívala s výrazem neskutečného vděku.
"Souhlasím s Harrym," vložila se do toho Hermiona. "Je dospělá a ty nejsi její otec. Nemůžeš jí bránit žít její vlastní život. Dokud neporuší školní řád," dodala.
Ronova sestra se ještě jednou vděčně usmála, pohodila dlouhými rudými vlasy a hrdým krokem opustila společenskou místnost. Ron chvíli jen stál a třásl se vztekem.
"Jak jste se mohli přidat na její stranu?!" zařval. "Co jste to za kamarády?"
"Rone, uklidni se," povzdychla si Hermiona. "Chováš se pošetile."
"Mám právo vědět, kde se moje sestra po nocích potuluje. Jsem její bratr a musím ji chránit!"
"Ach, no tak. Tohle není smysl pro povinnost, ale tvoje vrozené sobectví," odsekla Hermiona. "Chceš ji ovládat, jako by byla tvoje, ale ona chce žít svůj vlastní život, a ty jí v tom nemůžeš bránit."
Harry se diskuse neúčastnil. Seděl ponořený ve svých vlastních myšlenkách a díval se na dveře, za kterými zmizela Ginny. Zřejmě není jediný, kdo má tajemství…
*****
"Další útok," oznámila Hermiona hlasitě při snídani o několik dní později. Harry přestal jíst a podíval se na kamarádku, která se skláněla nad Denním Věštcem s utrápeným výrazem. "Zemřela celá rodina. Rodiče mudlové a jejich dvě dcery, které vystudovaly v Bradavicích. Jedna z nich pracovala pro ministerstvo kouzel," oznámila a četla dál.
"Alespoň je to lepší než ten minulý masakr," komentoval to Ron mezi dvěma sousty.
"Lepší?" podívala se na něj Hermiona, jako by do ní uhodilo. "Jak můžeš být tak… tak… necitelný! Máš citový rozsah mořské medúzy. Zemřela celá rodina a ty řekneš, že je to "lepší"?!"
Ron zrudl jako červená řepa a zadíval se do talíře.
Harry nepromluvil, nechtěl se přimotat do další z jejich hádek - stačily mu stále častější novinové zprávy o nových útocích. Téměř každé vydání Věštce se o nich zmiňovalo. Vypadalo to, že ministerské síly ztratily vládu nad tím, co se děje, již před dlouhou dobou. Voldemort vraždil, koho chtěl, a jak chtěl, a nikdo ho nemohl zastavit. Proto se Harry tak rozčílil, když v jednom z článků začal nějaký reportér zkoumat, proč není Chlapec-který-přežil zapojený do bojů a nedělá nic proti Voldemortově nadvládě.
A co měl sakra dělat?!
Najednou na sobě ucítil něčí upřený pohled. Rozhlédl se po Velké síni a viděl, že na něj od učitelského stolu zírá Brumbál. Viděl v jeho očích něco zvláštního, něco, co se mu nelíbilo. Něco jako… obvinění.
Rychle uhnul pohledem. Ne, bylo to hloupé. Musel si to špatně vyložit. Není to jeho chyba, že lidé umírají. Nemá s tím nic společného; nemůže to zastavit. Pomalu stočil svůj pohled zpět k Brumbálovi, ale ředitel už se na něj nedíval. Nakláněl se ke Snapeovi a něco mu vykládal. A Snape přikyvoval.
Harry upřeně pozoroval svůj talíř a uvažoval. Ano, musel jsem si to jenom špatně vyložit…
Po snídani, když s Ronem a Hermionou odcházeli z Velké síně, za sebou uslyšel hlas McGonagallové: "Prosím, pane Pottere, počkejte!" Všichni tři se otočili směrem, ze kterého k nim mířila jejich ředitelka koleje. "Chce s vámi mluvit ředitel," oznámila Harrymu, kterému při těch slovech srdce vletělo téměř do krku.
"Co?" vyrazil ze sebe překvapeně. "T-teď?"
"Ano, nyní," ujistila ho McGonagallová. "Vaše absence na hodině bude omluvena. Pospěšte si. Heslo je: 'čokoládové žabky'."
Harry se vystrašeně podíval na Rona s Hermionou, těžce polkl a přikývl. Pomalu se vydal k ředitelně a myšlenky a obavy se v jeho mysli navzájem prolínaly, narůstaly a vytvářely chaos, který bylo obtížné kontrolovat.
Co od něj Brumbál chce? Už se ho ptal, co se stalo před a po jeho napadení. Bylo to kvůli tomu útoku na mudly? Ale Harry s ním neměl nic společného. Nebo se možná Hermioně vrátila paměť a řekla řediteli o jeho vztahu se Snapem? Ne, to není možné. Kdyby ano, neschovávala by to před ním, řekla by mu to veřejně. A její chování poslední dobou nebylo nijak zvláštní. Možná si Brumbál sám uvědomil, že je něco špatně? Třeba slyšel nějaké drby? Ale ředitel nebyl vševědoucí. V Harryho čtvrtém ročníku Brumbál dokonce ani neobjevil uprchlého Smrtijeda, Bartyho Skrka juniora, který se mu v převleku za Moodyho schovával přímo pod nosem. A i kdyby měl nějaké podezření, nemá důkazy a Harry vše popře. Brumbál mu bude věřit. A dávat studentům Veritasérum bylo zakázané, takže Harryho slovo bude to nejdůležitější. Ale bude lépe, když si nevezme nic, co mu Brumbál bude nabízet… jen pro jistotu.
Harry stál před dveřmi do ředitelny a zaklepal. Neslyšel odpověď, ale dveře se doširoka otevřely a Harry viděl, jak Brumbál sedí za svým velkým stolem.
"Pojď dál, Harry," ředitelův hlas zněl tiše, chraplavě a unaveně. Nebelvír polkl a pokoušel se potlačit špatný pocit, který cítil. Když vstupoval do ředitelny, srdce mu nervózně bušilo. "Posaď se," pobídl ho Brumbál. "Nechtěl bys něco k pití?"
Harrymu se v hlavě rozblikala červená výstražná světla.
"Ne, děkuji, pane," řekl a strnule se posadil na nabídnutou židli před stolem. Brumbál si propletl prsty a pohlédl na něj přes půlměsícové brýle. Nebelvír se vlivem pronikavého pohledu světle modrých očí obklopených vráskami zachvěl, ale nedal to na sobě znát. Musel zůstat klidný a udržet neutrální výraz. Ať už mu Brumbál řekne cokoli, ať už ho obviní z čehokoli…
"Asi přemýšlíš, proč jsem tě sem zavolal, Harry," řekl Brumbál nakonec. Nebelvír opatrně přikývl. "Jak sis asi všiml," pokračoval Brumbál, "boj s Voldemortem se poslední dobou vyvíjí špatně. Náš nepřítel posiluje alarmující rychlostí, takže musím minimálně na dva týdny odejít ze školy. Nemůžu ti říct důvody nebo účel svého výletu, Harry, ale ujišťuji tě, že je to extrémně důležité a musí to zůstat tajemstvím. Zajistil jsem školu všemi možnými bezpečnostními opatřeními a zastupující ředitelkou během mé nepřítomnosti bude profesorka McGonagallová."
Harry přikývl. Pocit úlevy, že se jeho obavy nenaplnily, se mísil se strachem o starého ředitele. Vypadal velmi vyčerpaný a drcený obrovským břemenem. Během těch několika měsíců, které uběhly od konfrontace s Voldemortem a od Siriusovy smrti, to vypadalo, že Brumbál zestárl o několik let, nebo spíš celé desetiletí.
"Ale… Proč mi to říkáte, profesore?" zeptal se opatrně. "Jestli to má zůstat tajemstvím."
Brumbál zavřel oči a ztěžka si povzdechl. Pak se na Harryho podíval s velmi vážným výrazem.
"Protože mám důvod věřit, že v Bradavicích je špeh, a chci, abys věděl, co máš dělat v případě nebezpečí, když tu nebudu." Harryho oči se ohromeně rozšířily, ale nepřerušil ředitele. "To je důvod, proč jsem požádal profesora Snapea, aby se o tebe během mé nepřítomnosti postaral."
Harry téměř spadl ze židle.
"S…Snapea?" vykoktal.
"Ano, Harry," řekl Brumbál a podíval se mu přímo do očí. "Jestli si všimneš něčeho znepokojujícího, ať je to cokoli, musíš jít okamžitě za ním. Také jsem ho požádal, aby na tebe dával pozor na chodbách. Vím, že se ti to nejspíš nebude líbit, ale je jedním z mála lidí, kterým bez výhrad věřím, a o kterých vím, že splní svůj úkol."
Po překonání prvotního šoku Harry cítil, jak mu hlavou probíhají náhlé a nevhodné myšlenky: Mohu vám zaručit, řediteli, že se o mě Snape extrémně dobře postará…
Brumbál si znovu povzdechl a pokračoval: "Věřím, že o mé cestě nikomu neřekneš. Slečna Grangerová to s největší pravděpodobností sama uhodne, ale byl bych radši, kdybys to neřekl nikomu jinému. Dokonce ani panu Weasleymu, pokud to nebude nezbytné. Byl bych rád, kdyby moje cesta zůstala tajemstvím. Navíc bych tě rád požádal, Harry, abys byl opatrný a v příštích dvou týdnech neopouštěl hrad. A abys omezil své noční výpravy," zajiskřilo řediteli v očích. Harry si toho nevšiml, protože uhnul pohledem. Věděl, že opakovaně poruší Brumbálův zákaz. Už nějakou dobu měl v plánu navštívit na konci týdne Prasinky a nechystal se toho vzdát kvůli nějakému špehovi. Navíc půjde v neviditelném plášti, takže si ho nikdo nevšimne. To, kvůli čemu tam šel, bylo příliš důležité, než aby to zrušil. A Snapea obvykle navštěvoval po večerech, takže tohle nebude problém. Pevně věřil, že ředitel přehání. Koneckonců již není dítě.
Když ředitel domluvil, Harry se na něj podíval a opatrně se zeptal: "Jak víte, že je v Bradavicích špeh?"
Ředitel se zamračil.
"Dostalo se ke mně mnoho důkazů a zpráv, že Voldemort je poslední dobou velice dobře informovaný. Předvídá téměř každý z našich kroků. Navíc je kvůli něčemu neskutečně spokojený. Musí být blízko dosažení nějakého cíle, a proto se stal tak… bezohledným, jestli víš, jak to myslím." Harry to nevěděl, ale přikývl. Brumbál se na něj podíval, oči ztěžklé ohromnými problémy. "Něco plánuje, Harry, a já se obávám, že to má něco společného s tebou."
"Se mnou?" zamrkal Harry.
"Samozřejmě, že jsou to pouze mé domněnky, ale nechci tě vystavovat zbytečnému nebezpečí," na chvíli se odmlčel a zamyšleně se na Harryho podíval. "Máš nějaké zvláštní vize nebo sny týkající se Voldemorta?"
V mysli mu vyvstaly ruce zalité krví, krev tekoucí mu do očí, chraplavý smích ozývající se mu v uších.
"Ne, pane," odpověděl bez odmlky a snažil se, aby se mu netřásl hlas.
"Jsi si jistý, Harry?"
Stálo ho to hodně, aby vydržel pronikavý pohled a neuhnul pohledem. "Ano, pane," odpověděl tiše.
"Dobře. Doufám, že se vaše spojení neobnoví, ale kdybys ve svých snech viděl něco neobvyklého, musíš mi to okamžitě říct. Mně nebo profesoru Snapeovi. Pak bychom byli přinuceni obnovit lekce nitrobrany. Rozumíš, Harry?"
Nebelvír polkl a přikývl. Skutečnost, že Brumbál zřejmě o jeho snu nevěděl, ho mátla. Řekl o něm Snapeovi, a ten ho měl nejspíš předat řediteli, ale neudělal to. Neřekl mu o Harryho snu. Proč?
Brumbál se nuceně usmál.
"To je vše. Pokud…" pronikavý pohled modrých, jiskřících očí se opět zavrtával do Harryho, " není něco, co bys chtěl říct, ale zatím neřekl?"
Harryho zachvátila panika. Co je to za otázku? Má Brumbál doopravdy nějaké podezření?
"Ano, řediteli," řekl rychle, pokoušeje se dostat zpod tlaku první věcí, která mu přišla na mysl. "Chtěl jsem se zeptat, jestli bych mohl dostat citrónový bonbon."
Poprvé za celý rozhovor se Brumbál usmál, v očích se mu zableskly radostné jiskřičky, které v nich již dlouho neviděl.
"Samozřejmě, Harry. Omluv mou hrubost."
Nebelvír zrudl. Nejspíš to nebyla příliš moudrá odpověď.
*****
Víkend a začátek týdne Harrymu utekly velmi rychle - hlavně díky studiu, famfrpálovým tréninkům a setkáním se Severusem. Ve skutečnosti Harry ze Snapea vymámil jen jedno povolení navštívit ho, v sobotu, ale bylo to tak intenzivní "setkání", že Harry od té chvíle cítil při sezení nepohodlí. V pondělí byl tak nadržený, že celou hodinu posílal Severusovi zvrhlé zprávy. Něco jako: "Když tě vidím, jsem tak tvrdý, že se na tebe chci vrhnout přímo tady a teď.", což vedlo k tomu, že se vůbec nemohl soustředit na zadaný úkol a lektvar zpackal. S obrovskou radostí přijal "trest", který mu Snape dal - školní trest. Vzrušený a netrpělivý se objevil ve Snapeově pokoji a čekalo ho nepříjemné překvapení - místo sexu dostal dva svitky pergamenu, hromádku knih a příkaz napsat dlouhou esej o lektvaru, který pokazil. Chvíli tam zaraženě seděl a nechápal, o co Snapeovi jde. Chystá se mu dát skutečný trest?
Ukázalo se, že ano, chystá. Harry se cítil zrazený. Měl takový pocit nespravedlivého zacházení, že neopomněl Snapeovi zdůraznit, jaký je "hnusný bastard". Ale Snape mu klidně vysvětlil, že je to jenom jeho chyba. Kdyby se soustředil na svou práci a uvařil ten lektvar tak, jak měl, místo toho, aby mu posílal zprávy, tak by si teď společně užívali příjemný večer. A jestli byl Harry tak domýšlivý blázen, aby si myslel, že Snape už není jeho učitelem, protože spolu spí, tak nejspíš zcela přišel o rozum.
Takže Harry seděl, pracoval, třásl se vzteky a v duchu proklínal Snapea, který v křesle četl knihu a občas na Harryho pohlédl s výsměšným úsměvem. Když byl trest u konce, Harry zamumlal "Dobrou noc, profesore," se zvláštním důrazem na posledním slově a uraženě odešel.
Do středy z něj vztek na Snapea zcela vyprchal a nyní ho chtěl vidět tak moc, že se stěží ovládal. Odpoledne mu poslal zprávu, aby se zeptal, jestli by večer mohl přijít, ale Snape neodpověděl. Bylo to zvláštní, protože pokaždé, když se na to Harry zeptal, Severus odpověděl. Navíc Ron s Hermionou někam vyklouzli a Harry seděl sám v ložnici a cítil se velmi opuštěně. Když byl s nimi, vše bylo fajn, ale vždy, když odešli, se ho začala zmocňovat melancholie. Uvažoval, jak Snape mohl vydržet nedostatek společnosti během tolika večerů. Nebo po něm také tak touží?
Avšak brzy si začal za takové myšlenky domlouvat. Snape byl ta poslední osoba, která by se cítila osaměle. Mnohokrát Harrymu řekl, že má hodně práce a žádný volný čas. Ale mohl mu alespoň poslat zprávu!
Harry seděl v posteli, znovu vzal kámen a zopakoval svou otázku.
A opět nedostal odpověď.
Rozčílilo ho to. Už se nenechá takto ignorovat! Jestli Snape nechce, aby přišel, má to prostě napsat!
Vyskočil z postele a z kufru vyhrabal Pobertův plánek. Pozorně se na něj zadíval a hledal Snapeovy komnaty, aby zjistil, jestli je Snape na hradě. Komnaty byly prázdné. Rychle prohlédl každé patro, pátraje po tečce se štítkem "Severus Snape". Během hledání si všiml, že Ginny je v západní věži nedaleko havraspárské společenské místnosti. A byla tam s někým. Podíval se pozorněji a zjistil, že vedle ní je jméno nějakého neznámého havraspárského. A viděl Lenku u Tonksové v kabinetu. Vzpomněl si na zvláštní setkání, o kterém chtěl říct Hermioně a rozhodl se, že tentokrát se na to pokusí nezapomenout. Prohledal všechna poschodí, chodby, kabinety a došel k závěru, že Snape není na hradě. Znovu se podíval do jeho prázdných komnat, a právě když se chystal plánek zavřít, se Severus nejednou objevil ve svém pokoji. Nepřišel, prostě se objevil odnikud. Harry si zaujatě přitáhl plánek blíž k obličeji, a pak štítek zmizel stejně náhle, jako se objevil.
Harry zamrkal. To bylo divné. V Bradavicích se nebylo možné přemisťovat a ředitel z bezpečnostních důvodů po dobu své nepřítomnosti odpojil všechny krby od letaxové sítě.
Harry dlouho zíral na místo, kde Snape byl a zmizel, ale muž se znovu neukázal. Po chvíli si už nebyl jistý, jestli to, co viděl, bylo skutečné nebo si mapku jenom špatně vyložil. Mohl mít plánek nějakou závadu?
Po dlouhém zírání na plánek Harry konečně rezignoval a chystal se ho zavřít, ale ve chvíli, kdy se pohnul, se Snape opět objevil ve svých komnatách.
Rozhodl se téměř okamžitě. Půjde za Snapem a zjistí, co to všechno znamená! Rychle vyskočil z postele, přehodil přes sebe neviditelný plášť, vzal plánek do ruky a zamířil do sklepení. Když vyšel ze společenské místnosti, uvědomil si, že Snape opět zmizel.
Cestou skrze bradavické chodby uvažoval, jestli je něco špatně s plánkem nebo s ním. Možná jeho touha po Severusovi způsobila, že mu jeho představivost podsouvá halucinace, a Severus ve svých komnatách vůbec není.
Musí se ujistit! Co nejrychleji!
Po chvíli si uvědomil, že běží.