Harry se podíval na polodrahokam, který svíral v ruce. Bylo pozdě v noci a on pořád ležel v posteli neschopný usnout.
Nedokázal Severuse pochopit a pravděpodobně se mu to nikdy nepovede.
Občas se k němu Snape chová docela mile: dovolil mu obejmout ho, nedíval se na něj znechuceně a nejdůležitější bylo, že ho Harryho přítomnost tak nějak… zjemňovala. Ale pak se všechno najednou změnilo. Snape mohl z ničeho nic začít zuřit takovým způsobem, až to vypadalo, že se vůbec nedokáže ovládat. Ubližoval a zraňoval.
Harry zavřel oči a otřásl se při vzpomínce na bezmeznou nenávist, kterou viděl v Severusových očích. Mistr lektvarů se na něj díval, jako by byl jeho největším nepřítelem, jako by mohl za všechno zlo na zemi, za všechny špatné věci, které se v jeho životě udály. Chlapec nedokázal pochopit proč. Co je na něm špatného? Koneckonců nic špatného neudělal…
Snapea si pravděpodobně zavolal Voldemort, právě když ho Harry objímal. Ale proč se tak rozzuřil? Jako by Harryho najednou začal nenávidět, jako by s ní nechtěl mít nic společného. Jako kdyby Nebelvír něco provedl. Ale co?
Sevřel kámen v ruce, zavřel oči a tak jako každý večer poslal zprávu.
Byla to maličkost a pravděpodobně Snapea jenom naštve, protože Harry opět kamene zneužívá. Ale musel to udělat. Alespoň tímto způsobem mu mohl dát vědět, že tu pořád je, myslí na něj a nepřestane s tím… ať se stane cokoli.
*****
Doopravdy se těšil na pondělní lektvary a setkání se Snapem. Avšak skončilo to zklamáním: Snape se k němu choval doopravdy hnusně a vypadalo to, že má špatnou náladu.
Nemohl si být jistý, ale myslel si, že je to Voldemortova vina. Možná začal Snapea podezírat z toho, že je špehem? Nebo je na něj možná naštvaný, protože neprovedl nějaký úkol? Severus se o svém druhém zaměstnání nikdy nezmínil a Harry se ho nikdy neodvážil zeptat, ale zvědavost mu nedávala spát, takže vymýšlel stále méně a méně pravděpodobné možnosti.
Harry byl tak ztracený ve svých myšlenkách, že svůj lektvar totálně zpackal a byl za to 'odměněn' zvlášť hnusným komentářem a ztrátou bodů. Jako by Snape nechápal, že toho musí hodně dohánět. Jako by mu to bylo úplně jedno. Řekl mu, aby se na další hodinu naučil vše, co dělali v jeho nepřítomnosti. Snape byl toho dne nepříjemný na všechny, dokonce i na Zmijozely, ale pravděpodobně většina jeho vzteku byla namířená na Harryho. Chlapec si slíbil, že už neudělá nic, co by mohlo vrhnout stín podezření na něj a na Snapea. Přísahal, že se bude chovat, jako by mu na tom nezáleželo, ale nebylo to jednoduché. Ne když se nad ním tyčil Snape, nadával mu do zatracených hlupáků a arogantních spratků, kteří si myslí, že jsou středem vesmíru a celý svět jen čeká na to, aby se mohl podvolit jejich neschopnosti a jejich příliš velkému sebevědomí. Již si měl dávno osvojit látku, kterou zameškal, protože na něj nikdo nebude čekat a vodit ho za ručičku, i když je Zlatým chlapcem, který je nade všemi, který věří, že je lepší než ostatní a má jiná práva.
Celou tu dobu Harry seděl s očima přilepenýma ke kotlíku a zatínal pěsti tak pevně, že mu zbělely klouby a nehty se bolestivě zaryly do dlaní. Zuřivost, s jakou mu Snape nadával, byla taková, že Harry začal vážně uvažovat, jestli je to jenom hra nebo to myslí vážně.
Ale vůbec to nevypadalo jako hra…
Po hodině byl na sebe Harry doopravdy pyšný, jak to všechno vydržel. Věděl, že by měl být vděčný za slova, která si v duchu neustále opakoval: 'Zachránil mě. Záleží mu na mně. Bez ohledu na to, co dělá a říká. Vím, že mu na mně záleží.'
Odpoledne Severusovi poslal zprávu.
Odpovědi se nedočkal.
Znepokojilo ho to, ale pokoušel se vysvětlit si to tím, že Snape může být zaneprázdněný a nemá čas poslat mu zprávu. I přesto se přistihl, jak strká ruku do kapsy a bere kámen do ruky, aby zkontroloval, jestli nevyzařuje teplo, které by náhodou nemusel cítit.
Do večera se z něj stal uzlíček nervů a poslal další zprávu.
Ale opět žádná odpověď. Pokoušel se učit se s Ronem a Hermionou, ale byl jako hluchý k jejím přednáškám a vysvětlením. Nemohl se na nic soustředit, pořád čekal na odpověď nebo na nějaké znamení, ale nic nepřišlo.
Pozdě večer, když ležel v posteli a nebyl schopný již déle čekat, zavřel oči a poslal Severusovi poslední zprávu dne.
Úterý mu velmi rychle uteklo. Bylo zejména ve znamení očekávání zprávy od Snapea. Profesor se neukázal u jídla a Harryho začaly napadat znepokojující myšlenky, že se mu možná něco stalo. Naštěstí mu pomohl rozhovor s Lenkou: páťáci dnes měli lektvary a Snape byl hodině, jako vždy, přítomen. To Harryho trochu uklidnilo.
Zatímco se bavil s Lenkou, stalo se něco zvláštního. Přišla k nim Tonksová a zeptala se ho, jak se cítí, a jestli zvládá výuku. Na zítřejší hodinu má prý pro ně připravené něco úžasného. Harry, znalý jejích obvyklých metod, se mohl jen děsit, s čím přijde, ale usmál se a zdvořile odpověděl, že už se těší. Lenka poté udělala něco nečekaného. Vytáhla z tašky dopis a se slovy 'Chtěla jsem vám ho dát dříve, ale mám pocit, že se mi neustále vyhýbáte," ho předala Tonksové. Nymphadora zrudla, rychle po něm chňapla a strčila ho do své aktovky, jako by ho chtěla co nejrychleji schovat a zapomenout na to. Rychle mrkla po Harrym, který předstíral, že se dívá jiným směrem, a pak se na Lenku zamračila, ale ta se jenom nevinně a nepřítomně usmála. Harry možná nebyl tak pečlivý a inteligentní pozorovatel jako Hermiona, ale neměl problém rozluštit pohled Tonksové: 'Promluvíme si později. Beze svědků!'
Když učitelka odešla, Nebelvír se nadechl k otázce, co se děje, ale Havraspárka se na něj jen zasněně usmála a povzdechla si: "Krásný den, že?", a za poskakování a radostného broukání vyrazila pryč. Harry se podíval z okna. Obloha byla zatažená těžkými šedými oblaky, ze kterých nepřetržitě padal déšť.
"Vskutku krásný…" zamumlal si při pohledu na Lenčina mizející záda. Ničemu nerozuměl. Rozhodl se, že se na to zeptá Hermiony, až ji uvidí. To ona byla expertem na vyvozování závěrů ze sledování lidského chování.
Ale neustálé ticho na jeho dotazy ze Severusovy strany ho dovedlo do takového stavu, že na to zcela zapomněl.
Večer se jeho ruka proti jeho vůli sevřela kolem kamene a odeslala: Chybíš mi.
Později za to byl na sebe naštvaný. Otravuje Snapea jako nějaká holka, která se zamilovala až po uši. A nebyl ani holka, ani zamilovaný… Zrudl, neschopný přemýšlet v jedné větě o sobě, Snapeovi a vy-víte-čem, a rozhodl se, že už ho nebude otravovat. Jestli se ho Snape rozhodl z neznámého důvodu ignorovat, Harry udělá to samé. Nebo se o to alespoň pokusí.
Jestli pro něj Snape nemá nic jiného než pohrdání, tak je to jeho věc. Už za ním nepoběží, jako by neměl nic jiného na práci. Už toho bylo dost!
Bylo pozdě, ale Harry nemohl spát, převracel se ze strany na stranu, protože ho stále něco sužovalo. Ticho vládnoucí v místnosti, přerušené pouze příležitostně Ronovým nebo Nevillovým zachrápáním, ho přivádělo k šílenství. Bylo to zlé. Číhaly v něm zasmušilé, děsivé myšlenky a nyní vylézaly z úkrytu, útočily na něj, zahryzávaly se svými ostrými zuby hluboko do něj, zbavovaly jej sebedůvěry a klidu.
Už s tebou nechce mít nic společného. Proč by potřeboval někoho, jako jsi ty? Už s tebou spal. Už tě nepotřebuje. Uspokojil svou touhu. Teď se poohlédne po někom jiném…
Sevřel v dlani zelený kámen. Jeho hladkost odháněla přízraky, uzdravovala rány, chránila jej.
Zavřel oči. Cítil, jak se drásající tesáky stahují z jeho mysli.
*****
Ledová temnota byla všude okolo. I přes stíny všude kolem, se v hrozivém chladném světle bez zdroje, které vypadalo, jako by se vznášelo ve vzduchu, jasně rýsovaly holé skály, na kterých sem a tam rostl trs trávy. Krajina vypadala jako za úplňku až na to, že měsíc neexistoval. Neexistovalo nic kromě malého kousku země, na kterém stál Harry. Všechno mizelo v ponuré nicotě a ohlušujícím tichu.
Náhle k němu dolehl vysoký, chladný, fantomový smích. Rozhlédl se a zkoušel lokalizovat jeho zdroj, ale v tu chvíli se z druhé strany ozval nový. Tentokrát hluboký a chraplavý. Zakrátko se smích ozýval všude kolem, jednotlivé hlasy se prolínaly a odrážely od jeho mysli, stále hlasitější. Způsobovaly mu bolest. Zakryl si uši, ale nepomohlo to, hluk stále narůstal, jako by se rozléhal v prázdnotě a vracel se ve vlnách.
Uvědomil si, že už není sám. Stál uprostřed kruhu obklopený vysokými černě oděnými postavami vynořujícími se z vše objímající temnoty. Jako hmotné stíny. Obličeje měly zakryté bílými maskami ve tvaru lebky, ale jeden z nich ji neměl. Voldemortův obličej byl zkřivený krutým triumfálním úsměvem, ledovým a plným uspokojení, jako smích vycházející z jeho krku.
Harry se proti své vůli zachvěl a objal se pažemi. Ale něco nebylo tak, jak mělo. Podíval se na sebe a zjistil, že nemá oblečení. Stál před nimi zcela nahý. I přes své zděšení zrudl. Smích ještě zesílil. Jeho síla rvala chlapcovi uši, popostrkovala ho do temnoty, drtila ho. Harry se pod ní prohnul a padl na kolena, chvějící se strachem, zimou a potupou.
Co s ním udělají? Byl tu sám, bez hůlky, bez čehokoli, čím by se mohl bránit. Zabijí ho…
Snape! Musí mu dát vědět! Musí použít kámen! Severus mu pomůže! Severus ho zachrání! Stejně jako posledně! Nenechá ho tu zemřít!
Najednou si uvědomil hrozivou skutečnost. Je nahý. Vzali mu jeho oblečení. A v něm byl kámen! Nemůže mu dát vědět…
Zavřel oči a bojoval se slzami, které se chystaly skanout.
Nechce tu zemřít! Ne teď! Není na to připravený. Má toho tolik před sebou… nechce, aby to skončilo. Chtěl jenom v klidu žít. Proč musí zemřít? Nechce!
A pak to uslyšel - Severusův hlas ve své hlavě: Tentokrát tě nikdo nezachrání, Pottere.
Srdce se mu zachvělo strachem jako probodnuté ledovou dýkou a explodovalo bolestí. Zasténal a otevřel oči. Na svých rukách viděl krev: stékala po jeho těle, teplá a lepkavá, v malých pramíncích, které však mohutněly. Nevěděl, kde se tam vzala. Pokusil si ji setřít z ramen, ale jenom ji rozmazal. Měla tmavou, třešňovou, skoro černou barvu. Jeho levá ruka zanechala na rameni krvavé pruhy, které téměř okamžitě zmizely pod přílivem nové krve. Zaplavovala mu hlavu, slepovala vlasy, vlévala se do uší a nosu. Teplý ichor, který pohlcoval jeho tělo do takové míry, že na něm nebyl ani kousíček suchý. Temné rudé viskózní bláto se mu začalo vlévat do očí a dostávat se do úst. Smích ještě zesílil. Celý svět se začal točit a on byl ve středu toho víru. Slabý, bezbranný a nahý. Pokoušel se křičet, volat o pomoc, ale z úst mu neunikl ani hlásek. Už nic neviděl, protože měl plné oči krve. Nemohl dýchat! A jakmile otevřel ústa, krev mu začala stékat do krku a vtékat do nosu. Dusil se, zoufale se pokoušel chránit si obličej před dusivým, hustým bahnem.
Pak byl falešný smích přerušen Voldemortovým hlasem, chladným jako led.
"Mám takovou žízeň, přátelé… Je čas začít hostinu."
Harry chtěl křičet, ale měl plná ústa krve, která to znemožňovala. Zoufale se pokoušel nadechnout, bezmocně se dávil. Tělo se mu otřásalo křečemi. Padl na záda, trhal s sebou a zmítal se, neschopný bránit se moři krve, která ho zaplavovala.
S posledním záchvěvem vědomí obklopeného agónii ucítil, jak jeho ruce něco zachytily. Přitahoval to k sobě, zatímco se pokoušel krýt si obličej. Zvuk trhající látky ho vytáhl z propasti. Sípavě nabral dech do bolavých plic a poskytl jim úlevu. Otevřel oči a nad sebou viděl nebesa. V rukách držel roztržený závěs. Chvíli tiše ležel, těžce vdechoval vytoužený vzduch a čekal, než se jeho pošramocené nervy trochu uklidní a mysl začne opět správně pracovat.
Byl to sen.
Avšak neulevilo se mu. Stále těžce dýchal a z chvějícího se těla mu tekl pot. Bílé masky a Voldemortův obličej vyžívající se v jeho utrpení mu stále kroužily před očima a v uších mu zněl krutý, řezavý smích. Něco obrovského, kyselého a hořkého mu blokovalo krk.
V místnosti již bylo světlo. Muselo být ráno. Ale Harryho oči viděly jenom jeho tělo pokryté krví. Podíval se na své ruce, ale krev neviděl. Přesto ho to neuklidnilo. Proč měl pořád pocit, jako by tam stále byla, jen neviditelná?
Tělo se mu třáslo a bylo mu zle. Když se napřímil do sedu, jeho žaludek zuřivě zaprotestoval. Pocit na zvracení narostl a Harry si rychle přikryl pusu. Do krku mu vystoupala nechutná, hořká chuť zvratků. Dokázal je zastavit, ale věděl, že ne na dlouho. Spěšně na sebe natáhl oblečení a rychle vyběhl z ložnice do koupelny, zatímco Neville s Ronem pořád ještě hluboce spali, ponořeni ve svých příjemných snech. Stihl to jen tak tak. Naklonil se nad umývadlo a zvracel. Když skončil, žaludek se mu stále stahoval v silných křečích, přestože v něm už absolutně nic nezbývalo. Nic s výjimkou žluče, která vyšla jako poslední. Vyčerpaně si vypláchl pusu studenou vodou a podíval se na svůj obraz v zrcadle. Vypadal strašně. V obličeji byl bledý jako duch, oči měl zapadlé a podlité krví, rty promodralé. Na tvářích se mu leskly slzy. Vlasy, zpocené a rozčepýřené, trčely do všech stran. Celé tělo se mu nekontrolovatelně třáslo. Celý jeho vzhled přesně odpovídal tomu, jak se cítil. Byl tak slabý, že se sotva udržel na nohou, kolena se pod ním podlamovala.
Jeho první myšlenkou bylo, že půjde na ošetřovnu, ale byl si téměř jistý, že by ho Pomfreyová okamžitě strčila do postele a týden ho tam držela. A pak ho napadl někdo další, kdo by mu mohl pomoci, protože měl mnoho léčivých lektvarů. Nemohl jít v takovém stavu na vyučování a další absence by mu v dohánění zameškaného učiva moc nepomohla. Navíc byl radši, když byl zaměstnaný. Bál se, že kdyby byl přinucený strávit den sám v posteli, děsivé vzpomínky na sen by se vrátily, znovu zaplavily jeho mysl, připravily ho o dech a příčetnost. Toho se bál nejvíc. Proto bez dlouhého váhání vytáhl z kapsy kámen, sevřel ho v ruce, zavřel oči a pomyslel si:
Nevěděl, jestli Snape odpoví. Pomalu začal ztrácet naději, že Snape tu zprávu vůbec četl, ale za pokus to stálo.
Avšak zrovna když začal strkat kámen zpět do kapsy, ucítil z něj teplo, které mu téměř popálilo ruku. Překvapený rychlou odpovědí zvedl kámen k očím a četl:
Několikrát zamrkal, absolutně překvapený rychlostí, jakou obdržel odpověď. S úlevou si povzdechl, třesoucí rukou strčil kámen zpět do kapsy a po rychlém opláchnutí obličeje studenou vodou se rychle vydal do sklepení.
Hrad byl v tuto hodinu ještě tichý a prázdný, takže se bez problémů dostal ke dveřím kabinetu mistra lektvarů. Nestačil ani zaklepat a dveře se náhle otevřely a v nich stál Snape. Při pohledu na Harryho stav povytáhl obočí a oči se mu doširoka rozevřely. Ale zdržel se jakýchkoli komentářů a beze slova ho pustil dovnitř.
Harry se doopravdy pokoušel netřást se, ale nedokázal tomu zabránit. Dýchal těžce a mělce a byl stále bledý. Věděl, že vypadá pod obraz, ale nechtěl o tom mluvit. Snape otevřel ústa, jako kdyby se chtěl zeptat, co se stalo, ale Harry byl rychlejší: "Doopravdy ten lektvar potřebuji," prohlásil pevným, přestože tak nějak rozechvělým hlasem. "Nechci to teď vysvětlovat. Dáte mi ho?" Sám byl překvapený ostrostí svého hlasu.
Snape se zamračil. „Počkejte tady, Pottere," štěkl a odešel k jedné z polic. O chvíli později se vrátit s malou lahvičkou v ruce. Tekutina v ní měla teplou, růžovou barvu. "Ne víc než doušek," varoval ho a podal lahvičku Harrymu, který zamumlal díky, vytáhl zátku a bez zaváhání si dvakrát lokl. Znal dávkování a věděl, že v tomhle stavu by jeden doušek nestačil.
Lektvar byl sladký a teplý. Rozléval se mu v krku a téměř okamžitě přinášel blahodárný klid jeho nervům a chvějícímu se tělu. Uvolnil se a problémy společně s obavami pomalu mizely a rozplývaly se v příjemném teple. Krev ze snu, kterou měl stále před očima, zmizela. Povzdechl si a zhluboka se nadechl. Cítil, že se mu do tváří vrací barva a pomalu se přestával třást. Když otevřel oči, Snape ho zamyšleně sledoval zpoza přivřených víček.
Sklopil oči a s rozpaky si odkašlal. "Děkuji," zopakoval tiše. "Mohl byste mi dát také… lektvar na spaní?" zeptal se a pohlédl na muže. V očích mistra lektvarů viděl porozumění. Kousl se do rtu a uhnul pohledem.
"Přijďte večer, Pottere, a dostanete ho. Po večeři," prohlásil muž suše. Harry kývl a podal mu lahvičku. "Nechte si ho, ještě vám může přijít vhod," odmítl ji Snape.
Nebelvír opět přikývl.
"Takže… já půjdu. Snídaně za chvilku začne. Nechci přijít pozdě."
Proč se najednou Snapeova přítomnost stala tak těžká a stresující? Bylo to kvůli tomu, jak se k němu Snape poslední dobou choval? Bylo to kvůli tomu, že ho dva dny ignoroval? Nebo… možná kvůli tomu, co slyšel ve svém snu?
Polkl. Chtěl se ho zeptat na tolik věcí… Ale tohle nebylo ani to správné místo, ani správná doba. Možná by si mohli promluvit večer? Pokud ho Snape zase tak náhle nevyhodí…
Odvrátil se od muže prohlížejícího si ho pronikavým, zamyšleným pohledem a opustil kabinet. Pomalu se vlekl zpět do věže, aby se dal do pořádku předtím, než zamíří do Velké síně.
*****
První hodinou po snídani byla obrana. Harry si jenom pro jistotu vzal lahvičku uklidňujícího lektvaru s sebou. Cítil se docela dobře, ale nevěděl, jestli se nervozita a strach najednou nevrátí například uprostřed vyučování. Neměl tušení, jak dlouho lektvar účinkuje.
"Dneska pro vás mám něco neobvyklého, děcka!" zvolala při vstupu do třídy zvesela Tonksová a zakopla o práh. Když opět získala rovnováhu a vrhla vražedný pohled na práh, že měl tu drzost a chtěl jí podrazit nohy, mávla hůlkou směrem k tabuli, na které se objevil nápis: Legilimens.
"Slyšel někdo z vás o tomto kouzlu?" zeptala se s povzbudivým úsměvem. Hermionina ruka vystřelila vzhůru.
"Ano, Hermiono? Chtěla jsem…" Tonksová zrudla, "… slečno Grangerová?"
"Legilimens je kouzlo k probourání se do něčí mysli a k přečtení vzpomínek této osoby.
"Skvěle. Deset bodů pro Nebelvír."
Hermiona zčervenala pýchou.
"Nemáte to v osnovách," prohlásila Tonksová, "takže se nemusíte dívat do učebnice, pane…" zaváhala. "Thomas," odpověděl Dean klidně. Všichni si již zvykli na to, že jejich učitelka stále zapomíná jejich jména. Dean zavřel učebnici a odložil ji stranou.
Harry se cítil trochu nepříjemně. Moc dobře věděl, co Nitrozpyt je a co dokáže. Stále měl v živé paměti ty ponižující hodiny se Snapem z loňska, kde se profesor proboural do jeho mysli a prohlížel si jeho vzpomínky. Dokonce i ty nejsoukromější. A i přes pokusy dostat ho z hlavy se Harry nedokázal ubránit.
Tonksová jim neřekla nic, co by Harry už nevěděl, ale ostatní jí naslouchali se zájmem. Pravděpodobně to považovali za mnohem zajímavější, než chytání nějakých ohnivých tvorů.
"Myslela jsem, že byste měli o tomto kouzlu vědět, zvlášť nyní, když jsme těsně před vypuknutím války," pokračovala Tonksová, viditelně potěšená a polichocená tím, že ji poprvé všichni poslouchají s takovou pozorností. "Ale to není vše. Existuje také druhé verze tohoto kouzla, téměř zapomenutá, ale nedávno znovuobjevená a úspěšně využívaná Vy-víte-kým a jeho následovníky. Je mnohem, mnohem silnější a nebezpečnější. Ve skutečnosti ministerstvo zvažuje, že ji přidá na seznam neprominutelných kleteb, protože její následky mohou být hrozné a nezvratné. A co víc, je téměř nemožné jí vzdorovat. Neexistuje žádná protikletba, jediné, co může kouzelníka uchránit, je síla vůle. Ta naneštěstí musí být doopravdy neobvyklá a pouze několik málo lidí jí disponuje."
Harry nastražil uši, to bylo něco nového. Učitelka mávla hůlkou směrem k tabuli, na které se objevila dvě slova: Legilimis Evocis.
"Slyšel o ní někdo?" zeptala se Tonksová. Třída byla zticha. Dokonce ani Hermionina nezvedla ruku.
"No, nepřekvapuje mě, že toto kouzlo nikdo nezná," pronesla Nimphadora vážně. "Jak jsem zmínila, bylo po staletí striktně zakázané a jeho existence byla pečlivě skrývána. Znovu užíváno začalo být teprve před nedávnem. Říká se mu detailní nebo také hloubkový nitrozpyt. Od normálního nitrozpytu se liší v několika důležitých detailech. Zaprvé, hloubkový nitrozpyt umožňuje nejen proniknutí do mysli oběti a čtení jejích vzpomínek, ale také myšlenek. Když se díváte na nějakou vzpomínku, slyšíte také, jaké myšlenky v tu chvíli běžely oběti hlavou. Je to jako plný vstup do něčí mysli, pohled na svět očima jiné osoby. Zadruhé - je třeba očního kontaktu. Navíc, na rozdíl od obvyklého nitrozpytu, nesledujete proud vzpomínek, smíchaných do sebe. Osoba, která toto kouzlo užije, najde vzpomínku, kterou chce a jakoby ji vytáhne na povrch. Může ji sledovat, jak dlouho chce, může si také vyvolat vzpomínky a myšlenky, které se s ní pojí. Například pokud by někdo chtěl vědět, co si o něm jiná osoba myslí, mohl by si vybrat všechny související body s danou vzpomínkou, sledovat je a naslouchat jim, jak dlouho by chtěl. To byl jen příklad, takže ne, že někoho napadne zkoušet to kouzlo na svého kamaráda! Víme, že toto kouzlo bylo nedávno znovuobjeveno Vy-víte-kým, který ho nyní často využívá, aby vytáhl zajímavé informace od svých vězňů. Je to mnohem rychlejší a jednodušší než Cruciatus, který byl využíván doposud.
Všichni studenti plní zděšení pozorně naslouchali. V Harryho hlavě začaly kroužit nevítané myšlenky a narušovat jeho klid. Tonksová si povzdechla a ještě vážněji pokračovala. "Ale to není na tomto kouzlu nejnebezpečnější. Kdybyste se o to pokusili vy, neuspějete. Ale zkušený a mocný nitrozpytec může manipulovat se sny a pohřbít vzpomínky oběti. Zatímco sny je teoreticky možné změnit, změna vzpomínky je naštěstí prakticky nemožná. Může být jenom odstraněna, podobně jako kouzlem, které velmi dobře znáte - Obliviate. Ale to není vše. Můžete uvěznit oběť v její nejhorší noční můře a přinutit ji prožívat ji stále dokola. Osoba uvězněná ve své mysli se stane chudákem prožívajícím znovu a znovu svou nejhorší noční můru. A nikdy se jí nezbaví. Když říkám noční můru, nepřeháním. Můžete vybrat ten nejděsivější sen oběti a uzavřít ji v něm navždy."
Harry cítil, jak bledne. Vybavil si krev zalévající jeho tělo a smích ozývající se mu v uších. Začala se mu točit hlava a žaludek se mu sevřel, jako by měl znovu zvracet.
"Promiňte," zvedl ruku s obavou, že se mu vrátí dřívější symptomy. "Mohu jít na toaletu?"
Tonksová se na něj podívala a trhla sebou. "Co se děje, Harry? Jsi bledý jako smrt!"
"Je mi špatně," odpověděl klidně, přestože se mu zatmívalo před očima.
"Samozřejmě, jdi. Možná by sis měl zajít na ošetřovnu."
"Ne, děkuji," odpověděl a zvedl se ze židle. Nohy se pod ním zatřásly. "Zvládnu to. Je to jen… slabý žaludek."
Hermiona s Ronem chtěli jít s ním, ale dokázal je zastavit. Když se dostal z učebny, vytáhl z kapsy třesoucí se rukou lahvičku s růžovým lektvarem a napil se. Úlevně si povzdechl a zamyslel se. V uších mu stále zněla slova Tonksové. Lapený v nejhorší noční můře… Co by se stalo, kdyby ho někdo uvěznil v tom strašlivém snu? Navždy. Jen při té myšlence se zachvěl. Byla to pravděpodobně nejhorší věc, která šla jiné osobě udělat. Nepřál by to ani největšímu nepříteli…
Cítil, jak mu ledová chapadla hrůzy svírají srdce. Hluboko skrytý strach, který ho již dlouho nahlodával, se začal vynořovat na povrch jeho oslabeného vědomí. Co když se mu tohle stane? Tonksová říkala, že Voldemort to kouzlo užívá… Věděl, že jejich střetnutí se blíží. Celý kouzelnický svět na něj spoléhal. Byla to jenom otázka času, kdy bude vhozen do víru boje, a kdy se setká tváří v tvář s nejnebezpečnějším kouzelníkem všech dob. Věděl, že nemá šanci dostat se z toho živý, ale jestli umře… alespoň ho vezme s sebou. Věštba jasně říkala, že ani jeden nemůže žít, zatímco druhý zůstává naživu. Znamená to, že musí oba zemřít?
Těžce si povzdechl a opřel se o zeď. Zavřel oči. Nechtěl si tu myšlenku připustit.
Nechtěl zemřít. Nebyl na to připravený. Celý kouzelnický svět nedokáže Voldemorta porazit, proč by to měl dělat on? Kvůli jizvě na čele? Ano, každý to od něj očekává. Až doposud tomuto boji podřizoval vše, ale teď je tak unavený. Siriusova smrt to jen zpečetila. Nikdy ho neporazí. Nemůže všechno zvládnout, je jenom chlapec. Jak může bojovat s někým, koho je nemožné zabít? Proč nemůže být normální teenager a žít jako všichni ostatní? Proč musí být toto břímě právě na jeho ramenou? Brumbál se ho před tím snažil chránit, ale poslední dobou vypadal, jako by sám potřeboval pomoc. Také to na něj doléhalo, a přesto byl jediným, koho se Voldemort bál. Jak mu může Harry čelit? Chtěl jenom… žít. Chtěl být se Severusem. Nemuset se strachovat kvůli válce, útokům nebo svému osudu. Chtěl být šťastný, ale jeho osud byl předurčen před dlouhou dobou… jenom kvůli tomu, že má jizvu na čele.
Povzdechl si, otevřel oči a zadíval se na strop. Po chvilce je opět zavřel.
Ale udělá to. Musí. Není jiné cesty. Je to jeho povinnost. Udělá to, protože to od něj všichni očekávají. Půjde do války, bude bojovat, přestože neví jak… A… možná umře.
Ale ještě ne.
Ne teď.
Vybavil se mu strohý, zakřivený, posměšný úsměv. Černé oči, které na něj toužebně zíraly. Harryho srdce naplnil klid.
Ještě ne…
*****
Dveře se při doteku Harryho dlaně otevřely. Opatrně vešel do kabinetu, ale místnost byla prázdná. Předpokládal, že Snape na něj čeká v soukromých pokojích a pokračoval. Tentokrát se dveře samy neotevřely a on musel zaklepat. Když ho Snape vpustil dovnitř, Harry si uvědomil, že je tak nervózní, až neví, co říct. Bude na něj ten muž vždy takto působit?
Odkašlal si a tiše pronesl: "Já… přišel jsem si pro ten lektvar."
Snape na něj nevlídně pohlédl. Z výrazu jeho tváře bylo patrné, že se zřejmě na poslední chvíli zdržel zlomyslné poznámky.
"Počkejte," vyštěkl a odešel k jedné z polic. Po chvilce se vrátil a v ruce svíral malou lahvičku. "Dám vám ho, ale tentokrát nesmíte vypít více než jeden malý doušek před spaní. To už byste měl vědět."
Nebelvír kývl. Znal dávkování, učili se ho před nedávnem. Vzal si lahvičku a zamumlal poděkování. Snape na něj upřeně zíral, ale Harry se na něj nepodíval. Pořád si nebyl jistý, co by měl dělat. Tak moc si přál zůstat a mluvit s ním… ale jak měl vědět, jestli to Snape chce nebo ne? Možná o jeho přítomnost nestojí. A přímo se zeptat nemohl. Dával přednost nejistotě před odmítnutím. Bylo to méně bolestivé.
S povzdechem se otočil k odchodu, ale když se dotkl kliky, uslyšel za sebou tichý hlas mistra lektvarů: "Kam jdete, Pottere? Posaďte se."
Znělo to jako příkaz, takže Harry ruku zase stáhl a otočil se. Cítil úlevu. Snape chce, aby zůstal. Bylo to za dlouhou dobu první dobré znamení. Pomalu se vrátil k černému křeslu a posadil se kousek od zapáleného krbu. Severus se usadil do druhého křesla a chvíli jen pozoroval oheň. Jediný zvuk v místnosti bylo tiché praskání hořícího dřeva. Nakonec muž obrátil hlavu k Harrymu a tichým, neobvykle jemným hlasem se zeptal: "O čem byl ten sen, Pottere?"
Nebelvír se zachvěl, zbledl a vyděšeně na muže pohlédl. Zase viděl krev. V hlavě se mu ozývala slova: Tentokrát tě nikdo nezachrání, Pottere.
Byl to Severusův hlas. Chladný, necitelný, vzdálený. Neznámý.
Když Snape přimhouřil oči, Harry rychle uhnul pohledem a zahleděl se do ohně.
"Nechci o tom mluvit," prohlásil a jen s obtížemi ovládal třesoucí se hlas.
"Pottere…" začal muž, ale Harry ho rychle přerušil, zoufale se pokoušeje změnit předmět.
"Jaký jsi měl den, Severusi?" zeptal se a snažil se znít netečně. Snape zavřel ústa, na moment se zamyslel, jako by zvažoval, jestli má pokračovat v Harryho výslechu, ale zřejmě to vzdal, protože po odmlce odpověděl: "Úžasný. Díky mě Nebelvír konečně spadl ze třetí na čtvrtou pozici ve školním poháru."
Sarkasmus v jeho hlase byl téměř hmatatelný. Harry sebou trhl.
"Gratuluji," odpověděl bez zaváhání. "Myslel jsem, že díky vám jsme na čtvrtém místě již dlouho."
Snape zamrkal. Harry pochopil, co řekl a okamžitě uhnul pohledem, rozpačitý, ale také potěšený, že dokázal muže překvapit. V hlavě se mu vylíhla zvláštní myšlenka: Od té doby, co se paktuje se Snapem, se stává stále víc ironickým a pohotovým. Koneckonců, musí se nějak bránit mužovým útokům. Strach a vztek, které ho poslední dva dny doprovázely, začaly nyní mizet a on jim nebránil.
"Možná byste nám jednoho dne mohl dát alespoň bod. Zapsal byste se do historie školy. To byste nechtěl?" pokračoval a balancoval při tom na velmi roztřesené a nestabilní hraně, která se mohla každou chvíli zbortit a vzít ho s sebou do temných hlubin. "Neville by kvůli tomu možná měl infarkt. Konečně byste dosáhl toho, po čem celá ta léta toužíte." Kousl se do jazyka, až když viděl, jaký nebezpečně výhružný pohled po něm mistr lektvarů vrhá.
"Opatrně, Pottere. Nezapomeňte, s kým mluvíte," zavrčel a jeho oči probodávaly Harryho.
Harry se zahleděl do ohně a zrudl. Rozbouřené vlny se vyhladily a hrozba utonutí byla odsunuta.
"Omlouvám se," zamumlal. "To je protože poslední dobou…" zaváhal, těžce polkl a povzdechl. Už nechtěl chodit kolem horké kaše. Čas vyložit karty na stůl. "Proč se ke mně tak chováte?" zeptal se jednoduše a zahleděl se na Snapea. "Dva dny jsem čekal na odpověď, ale vy jste se rozhodl ignorovat mě. Proč?"
Snape stiskl rty a zamračil se. Vypadalo to, že uvažuje nad odpovědí. Nakonec, po zvážení každého slova, pronesl suchým, klidným hlasem: "Měl jsem své důvody, Pottere."
Očekával jinou odpověď!
"Vždycky máš svoje důvody!" utrhl se najednou Harry, jeho hlas frustrovaně opouštěl hrdlo. "A já to pořád nechápu! Nikdy nevím, co si mohu dovolit cítit. Nevím, jak zareaguješ. Ani nevím, jestli tě můžu obejmout, nebo jestli mě odstrčíš!" Hlas se mu zlomil. Kousl se do rtu a zahleděl se do ohně. Po chvíli k němu dolehl tichý, chladný hlas.
"Nebudeš to vědět… dokud to nezkusíš."
Harry se na něj podíval. Srdce mu v hrudi divoce bušilo a v uších mu zvonilo, ale význam těch slov si přesto našel cestu do jeho mysli. Byl překvapený závěrem, který si udělal. Snape právě… připustil, že chce, aby ho Harry objal?
Znělo to tak.
Harry se rozhodl. Zvedl se, došel k Severusovi a stále trochu nejistý se bokem posadil na jeho klín. Obtočil paže kolem mužova krku, přitulil se k jeho klíční kosti a ztěžka si povzdechl. Nebyl odstrčen, odstraněn ani proklet. Cítil, jak Snapeovo tělo ztuhlo. Slyšel jeho rychlé dýchání. Byl tak blízko… Když se k němu tiskl, jeho srdce se pomalu uklidnilo. Cítil se v bezpečí. Takové chvíle stály za boj.
"Nenávidím, když se ke mně tak chováš," zašeptal tiše, otíraje se obličejem o Severusův krk a vdechuje jeho hořkosladkou vůni, která byla nejintenzivnější právě po stranách mužova hrdla. Všechno, co dělal, bylo jednostranné, ale stačilo mu to. Alespoň prozatím.
Přisunul se ještě blíž a zašeptal: "Tak moc tě potřebuji."
Na chvíli se místností rozléhal jenom jejich dech. Nakonec bylo ticho přerušeno tichým hlasem mistra lektvarů: "Jak moc mě potřebujete, pane Pottere?"
Jako tráva potřebuje k růstu déšť. Jako země potřebuje k životu slunce. Jako člověk potřebuje k dýchání vzduch, jako dítě potřebuje matku. Jako svět potřebuje záchranu a Chlapce, který přežil, který byl jejich nadějí, symbolem víry.
"To si nedokážeš představit," odpověděl tiše. Sevřel rukama černý hábit a nechtěl ho už nikdy pustit. Proč vždy nemůže být všechno jako teď?
"Drž mě, prosím." Slova bez jeho vůle unikla z Harryho úst, tak náhle a potřebně.
Čekal, ale nic se nestalo. Žádná odpověď.
Nakonec se trochu oddálil a natáhl se pro Severusovy ruce ležící na opěrkách křesla. Vzal je a jemně si je obtočil kolem pasu. Zahleděl se do hlubokých, temných tunelů mužových očí a hledal… Nevěděl co, ale byl si jistý, že to rozpozná, až to uvidí. Na zlomek vteřiny se v nich něco zalesklo, ale nedokázal to zařadit. Zůstaly nečitelné a zavřené. Mužův obličej byl napjatý a rty stisknuté. Jako by se Severus za každou cenu pokoušel odstřihnout se; vzdálit se. Nedovolit Harrymu vidět hlouběji než ke zdi, která ho obklopovala - silná, vysoká a nepřístupná.
Chlapec pustil Severusovy ruce a zaryl mu prsty do černě oděných ramen. Jemně políbil muže na nahý krk. O chvíli později již líbal každý centimetr odhalené kůže, prolíbávaje si cestu k tomu extrémně citlivému místu. Jeho rty našly mužův ušní lalůček a začaly ho lízat a sát. Snapeovo tělo ztuhlo a hlava se zaklonila. Harry slyšel dlouhý nevázaný slastný sten. Cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Vklouzl jazykem do ucha a začal pečlivě prozkoumávat vnitřek. Později se přesunul do míst za uchem a střádavě líbal a olizoval slanou pokožku. Tělem mu začal projíždět známý proud, bzučící v jeho uších a zrychlující jeho tep. Líbal agresivněji, tvrději a hladověji. Chtěl ochutnat vše. Slyšel Severusovy steny a jeho prudký dech. Byl vzrušený a věděl, že Snape podle všeho také. Jeho rty si našly cestu na obličej. Líbal každý milimetr kůže. Mužovu bradu a tváře. Byl přemožený vášní, vzrušením a horkem. Byl asi tak centimetr od rtů, když mu najednou hlavou blesklo varovné světlo. Těžce dýchaje odtrhl své rty a zadíval se na Severusova pootevřená ústa. V hlavě jasně slyšel ostrý, ledový hlas: Nic takového jsem ti nedovolil, Pottere.
Vzpomínky se náhle vrátily a schladily jeho nadšení jako ledová sprcha. Mlha zastírající jeho oči zmizela a Harry viděl, že Snape na něj překvapeně pohlíží. Harry pocítil smutek, sklopil hlavu a uhnul pohledem, protože nechtěl, aby Severus viděl bolest v jeho očích. Všiml si, že Snapeovy ruce byly zpět na opěrkách - v nějakou chvíli je tam musel přesunout. Zřejmě ho nechtěl objímat. Jako by to bylo příliš těžké.
To nemůže udělat alespoň malé gesto?
Vzplála v něm jiskřička vzdoru. Jestli se Severus rozhodl být tvrdohlavý…
Harry se kousl do rtu a odvrátil se. Vzrušení vyprchalo, jako zchlazené ledovou zlostí.
"Je pozdě," prohlásil tiše. "Musím jít."
Byla to ubohá lež - bylo těsně po večeři. Sklouzl ze Severusova klína a podíval se na něj. Muž měl přivřené oči, stažené obočí a pevně sevřená ústa. V očích mu plál oheň, ale nebylo to vzrušení. Tohle byl žár zlosti a zklamání.
Harry těžce polkl a vyrazil ke dveřím. Když byl kousek od nich, zaslechl tiché zavrčení: "Pottere!"
Zastavil a ohlédl se. Severus vypadal zamyšleně, jako by chtěl něco říct, jako by bojoval sám se sebou. A pravděpodobně vyhrál, protože to vzdal, olízl si rty a zahleděl se do ohně.
"Přijď v pátek večer," řekl tichým, bezvýrazným hlasem.
"Pokusím se," odvětil Nebelvír a sledoval stín, který vrhal mužův obličej. Severus se na něj nepodíval, jenom přikývl. Harry položil ruku na kliku. "Dobrou noc, Severusi." To byla poslední slova k muži předtím, než otevřel dveře a prošel kanceláří ven na chodbu. Tam se konečně mohl zhluboka nadechnout.
Cítil se, jako by bojoval ve velmi tuhé a namáhavé bitvě. Byl unavený. Bojoval statečně, ale byl poražen. Nedostal to, co chtěl. Nic mu nezůstalo. Ale zároveň se cítil vítězně. Určoval pravidla, a když se jimi Snape neřídil, odešel a nechal ho tam samotného, vzrušeného a neuspokojeného. Nezlomil se, takže dokázal dát Severusovi lekci. A v pátek zjistí, jestli se z toho Snape poučil…
Usmál se pro sebe.
Nevyhodil ho. Rozhodl se sám odejít v tu pravou chvíli. Tentokrát si alespoň zachoval svou hrdost. Tentokrát… Tentokrát triumfoval.
Ale proč se přesto cítí tak… špatně?