Harry strávil další týden v nemocnici. Poté, co byl léčen všemi možnými druhy lektvarů, mastí a směsí, se mu pomalu vracelo zdraví. Polámané kosti srostly zpět k sobě a zranění - jak vnější, tak vnitřní - se začala hojit. Protože ho krmili jenom mlékem a polévkami, byl slabý a vyčerpaný a Pomfreyová mu zakázala vylézat z postele. Myslela si, že by měl zůstat na ošetřovně další týden, ale po Harryho zuřivých protestech a zásahu McGonagallové mu bylo konečně dovoleno odejít. Ale musel přísahat, že se nebude namáhat.
Ředitel a profesorka McGonagallová se ho ptali na okolnosti napadení, ale opakoval jim, že si nic nepamatuje. Nelhal jim - byla to pravda. Podle toho, co mu řekli Ron s Hermionou, museli oba také všem vyprávět, co se stalo. Nejenom učitelé byli zvědaví. Studenti by mu nejradši vlezli do hlavy, aby se něco dozvěděli.
Harry se několikrát pokusil navázat na rozhovor, který s Hermionou měli prvního dne poté, co se probral, ale vypadalo to, že jeho kamarádka se tomu tématu pečlivě vyhýbá. Když se jí nakonec přímo zeptal, jestli Brumbála o něm a o Snapeovi informovala, k Harryho překvapení mu klidně odpověděla, že mu řekla vše, co ví. Když Harry téměř omdlel strachy, dodala, že to musela říct také všem studentům a učitelům. Vidouc, že se Harry prakticky dusí a nemůže se nadechnout, ho poplácala po zádech a s úsměvem řekla, že všichni, kterým tu informaci odhalila, byli velmi překvapeni, že Snape zachránil Harrymu život, ale nikdo se nepokusil jeho zásluhy zmenšovat.
Po chvíli ochromujícího zděšení si Harry uvědomil, co se děje. Když se z ní pokusil něco vytáhnout, mluvila jenom o útoku, pátrání a o tom, jak byl zachráněn. Jako by zcela zapomněla, o čem spolu mluvili, jako by jí z hlavy zmizela všechna podezření. Harry nevěděl, jak se to stalo, ale poté, co o tom půlku noci přemýšlel, došel k závěru, že to nemůže být náhoda, a Hermiona to určitě nepředstírala. Rozhovor dalšího dne jenom potvrdil jeho podezření, že na ni bylo použito kouzlo 'Obliviate'. A Snape s tím musel mít něco společného. Nic jiného Harryho nenapadlo. Byl si jistý jednou věcí - až bude mít příležitost, bude se na to muset Snapea zeptat.
Pro teď si mohl úlevně vydechnout. Nikdy by to nepřiznal, ale jeho malá část uvažovala o tom, že by na Hermionu uvalila paměťové kouzlo. Teď, když byl problém vyřešen, cítil se, jako by obrovský balvan na jeho srdci zmizel. Od teď bude muset být velmi opatrný, aby Hermiona opět nepojala podezření.
Nenavštěvovali ho jenom Hermiona s Ronem. Často chodila i Lenka. Přinesla mu mrtvou, vysušenou žábu a tvrdila, že pokud si ji pověsí na krk, uleví mu to od bolesti a únavy. Navštěvoval ho také Neville, a dokonce i Ginny. Ronova sestra sice málo mluvila, ale usmívala se. Zřejmě ji vztek přešel již před dlouhou dobou. Přinesla mu kytičku sedmikrásek. Harry neměl ponětí, kde jí v této roční době vzala - přece jen byl již listopad - ale neptal se. Byl rád, že se na něj už nezlobí a užíval si, že se jí vrátila dobrá nálada. Hagrid mu přinesl sklenici svých jako pancéř tvrdých Křupalových sušenek, a Harry byl poprvé vděčný, že mu madam Pomfreyová dovolila jíst pouze polévky a pít mléko. Díky tomu mohl tento dar odmítnout, aniž by riskoval, že tím poloobra urazí.
Ale v celém tomto davu návštěvníků chyběla osoba, kterou chtěl vidět nejvíc. Snape ho za celý týden nenavštívil ani jednou. Jako by ho vůbec nezajímal, jako by pro něj Harryho stav ničím nebyl. A přesto… zachránil mu život…
Harry se pokoušel zbavit hořkého pocitu zklamání, který ovíjel jeho srdce každý den, když pozoroval dav usmívajících se přátel a znepokojených učitelů. S každým uplynulým dnem se stával skleslejším a skleslejším a nic ten pocit nemohlo utišit. Každý den zíral na dveře a doufal, že se otevřou a objeví se známá vysoká temná postava, ale pokaždé to místo toho bylo jenom zklamání.
Když nadešel pátek, Harry dokázal přesvědčit Pomfreyovou, aby mu dovolila odejít z ošetřovny. Jediná věc, na kterou dokázal myslet, byla návštěva Snapea. Ta byla jeho nejvyšší prioritou a nic ho nemohlo zastavit. Takže řekl Ronovi a Hermioně, že ho propustí až po večeři, přestože ve skutečnosti měl jít o něco dříve. Chtěl trochu času pro sebe bez rozčilujících přátel a spolužáků.
Nohy odvyklé chůzi se pod ním trochu podlamovaly, když si oblékal kalhoty, košili a svetr a prohlížel se v zrcadle. S úlevou si uvědomil, že nevypadá až tak špatně. Přinejmenším ne tak hrozně jako před týdnem. A určitě ne tak hrozně, jak se cítil. Přesto bylo stále zřejmé, že toho má za sebou dost. Jeho tvář a rty stále nesly malé jemné škrábance a obočí bylo stále zarudlé, jak se tržná rána hojila. Ale s výjimkou toho vypadal na někoho, kdo za sebou měl setkání se smrtí, celkem dobře. Byl trochu pohublý a jeho pleť měla nezdravě bledou barvu. Tmavé kruhy pod očima nechtěly zmizet, přestože spal doopravdy hodně. A stále se cítil unavený a vyčerpaný, jako by z něj někdo vysál všechnu energii.
Odvrátil se od svého obrazu, došel madam Pomfreyové za vše poděkovat a zamířil do sklepení, pokoušeje se zůstat nepovšimnut. Naštěstí studenti stále měli pozdní odpolední vyučování a Bradavice vypadaly opuštěně.
Cestou do sklepení mu srdce zuřivě bušilo. Stávalo se to již pravidlem. Bude se sem někdy schopen vrátit bez nepříjemné nervozity, která dělala i chůzi složitou? Nebyl si jistý, ale musí ho vidět! Alespoň na chvíli. Nevěděl, jestli ho najde, protože ostatní učitelé měli stále hodiny, ale za pokus to stálo.
Pokoušeje se uklidnit své zběsile tlukoucí srdce se zastavil u dveří do kabinetu mistra lektvarů a zaklepal. O chvíli později uslyšel kroky a krev v žilách mu začala vzrušeně proudit tělem.
Dveře se otevřely. Harry zadržel dech.
Téměř zapomněl, jak krásné jsou tyto nádherné oči, když se rozšíří překvapením. Harry tomu nedokázal zabránit - na jeho tváři se rozlil široký úsměv. Snape si ho minutu prohlížel a zřejmé ohromení se rychle změnilo v úzkost. Obočí se stáhla k sobě a vrásky v tváři se prohloubily.
"Co tu děláš, Pottere," zeptal se ostře, když viděl, že Harry zřejmě zamrzl s přiblblým úsměvem na rtech, dočasně neschopný řeči. "Měl bys být stále na ošetřovně, nebo ne?"
"Odešel jsem," Harry nebyl schopen pronést nic složitějšího. "Dnes. Mohu… dovnitř?" zeptal se nesměle.
Snape přimhouřil oči, ale ustoupil stranou a pustil ho dál. Když zavřel dveře, Harry se již nedokázal krotit. Rychle se k němu přiblížil a přirazil ho na dveře, omotávaje paže kolem Snapeova pasu. S hlasitým povzdechem se opřel hlavou o širokou hruď a zavřel oči. Tiskl tvář k hrubému materiálu a zašeptal: "Chyběl jsi mi…"
Znovu si povzdechl a vdechl to úžasné aroma skořice a jemnou vůni bylinek. Ještě víc se přitiskl k útlému tělu a poslouchal pravidelný tlukot Snapeova srdce.
"Čekal jsem na tebe, ale nepřišel jsi," nedokázal ovládnout hořkost, která se mu bezděčně vkradla ho hlasu. "Proč jsi mě nenavštívil?“
Snape, který byl viditelně zcela zaskočený Harryho chováním, se napjal a narovnal, ale nepokusil se ho odstrčit.
"Měl jsem práci, Pottere," zavrčel dokonale ovládaným hlasem. "Navíc jsem neměl nejmenší touhu drát se skrze davy, které tě obklopovaly," dodal kysele.
Harry odtrhl zahřátou tvář od mužovy hrudi a vzhlédl k ústům sevřeným do tenké čárky, k bledému napjatému obličeji a sametovým černým vlasům rámujícím obličej. Když se jeho oči zastavily na prominentním nose, který mu připadal jako nejkrásnější nos na světě, usmál se.
"Tolik jsi mi chyběl, Severusi," zopakoval tiše a díval se hluboko do očí, které ho pozorně studovaly a při zvuku jeho jména se podivně zaleskly.
"Nedramatizuj to, Pottere," řekl Snape chladně. "Byl to sotva týden, když nepočítám těch několik dní, co jsi byl v bezvědomí."
Harryho náhle zasáhla myšlenka. Zamračil se a trochu se od muže odtáhl, dívaje se na něj pronikavým, podezřívavým pohledem.
"Jak víš, kdy jsem se probudil?"
Viděl, jak Snapeův obličej ztmavl, jako by byl na sebe naštvaný.
A Harry pochopil.
"Takže jsi tam byl!" Oči se mu zaleskly a na tváři se objevil radostný úsměv. "Mohl jsi mi to říct."
Teď byl profesorův obličej jako bouřkový mrak.
"Abych upokojil tvoji zvědavost, Pottere - nesl jsem Pomfreyové lektvary," pronesl Snape tak lhostejným hlasem, jak mohl, ale Harry byl tak šťastný, že mu nevěřil ani slovo. Ani důvodům, které k nim vedly.
"Neboj se, nikomu to neřeknu," zašeptal horečnatě, aniž by se alespoň pokusil přestat usmívat.
"Pomfreyová ti dala nějaký rozesmívající dryák, Pottere?" zavrčel Snape. Ale Harry profesorovu sarkastickému tónu nevěnoval pozornost. Vzpomněl si, proč sem přišel. Poděkovat mu.
Úsměv z chlapcova obličeje pomalu zmizel. Snape se zamračil. Harry si zhluboka povzdechl, natáhl ruku a vzal do ní štíhlou dlaň mistra lektvarů. Zvedl ji a pevně si ji přitiskl ke tváři, přitulil se k ní a na chvíli zavřel oči. Dotek chladných prstů mu příjemně rozechvěl tělo.
"Děkuji," řekl tiše, otíraje se tváří o dlaň. "Za to, že jsi mi zachránil život." Otevřel oči a podíval se do Snapeova obličeje, který v tu chvíli vyjadřoval pouze hlubokou konsternaci. "Ne… nepamatuji si mnoho, ale Ron s Hermionou mi řekli, že jsem nemohl dýchat a ty… použil jsi nějaký druh léčivého kouzla… a zachránil mě." Harry odtáhl Snapeovu ruku od své tváře a přiložil si ji k ústům, aniž by přerušil oční kontakt. Tmavé oči ho pozorně sledovaly a viděl v nich jiskřičku neurčité emoce. "Děkuji ti," zašeptal, sklopil oči a jemně políbil dlouhé štíhlé prsty.
Srdce mu zaplavil velmi příjemný pocit tepla. Nezáleží na tom, co se stalo předtím, jak moc mu bylo ublíženo. To vše teď bylo irelevantní. Nyní měl důkaz, že na něm Snapeovi záleží. Zachránil ho. To vymazalo všechnu jeho vinu, a i kdyby se k němu Snape i nadále nechoval pěkně, i kdyby mu dál ubližoval, žádná z těchto ran se nezaboří až do jeho srdce, protože to je teď obklopené silnou zdí víry a vědomí, že Severusovi na něm záleží. Doopravdy záleží.
To vědomí dávalo Harrymu sílu pustit se do dlouhé a obtížné cesty ke Snapeově chladnému srdci, které bylo opevněné zdánlivě nedobytnými zdmi. A možná mu to jednoho dne dokonce pomůže probourat se jimi. Až se stane silnějším a tvrdším… Možná. Byla to naděje.
Harry znovu políbil chladnou ruku, a když ji konečně pustil, cítil, jak se dotýká jeho brady, zvedá jeho obličej. Jeho pohled se střetl se Snapeovým, jiskřícím zvláštním jasem. Uslyšel slova, pronesená tichým jemným šepotem: "Není zač, pane Pottere."
Harry vyvalil oči. Úsměv se mu opět vrátil do obličeje. Snape stáhl svou ruku a narovnal se.
"Ale udělej mi laskavost a přestaň se takhle pošetile usmívat, protože se obávám, že to moje oči již nedokážou snést," dodal kysele a Harry si pomyslel, že výsměšný komentář mistra lektvarů nikdy nezněl tak… sladce.
*****
„Jak ti je, Harry?" zeptala se Hermiona, když ji a Rona později téhož odpoledne potkal ve Velké síni.
"Dobře," odpověděl, krče rameny.
Po tom útoku se Hermiona začala chovat hůř než paní Weasleyová. Starala se o něj, opečovávala ho a neustále se ho vyptávala, jak mu je, stále připomínaje, že podle jejího názoru by měl ještě několik dní zůstat na ošetřovně. Ron se naštěstí postavil na jeho stranu a téměř to skončilo obvyklou hádkou.
Nikdy se nezmění, pomyslel si s hřejivým pocitem okolo srdce.
Přesto všechno již Harry plánoval, jak uniknout jejich starostlivosti. Doopravdy si chtěl pořádně promluvit se Severusem, ale předtím to nemohl udělat, protože už na něj přátelé čekali. Nemohl se toho muže nabažit. Proto ho před odchodem otravoval do té doby, než Snape svolil, že ho může přijít večer navštívit pod podmínkou, že ho nikdo neuvidí. To bylo snadné, Harry měl svůj neviditelný plášť. Mnohem obtížnější však bylo oklamat přátele, kteří se zřejmě rozhodli, že ho ani na moment nespustí z očí, jako kdyby se báli, že bude za prvním rohem napaden.
"Vypadáš napjatě, Harry," poznamenala Hermiona a vytrhla ho z myšlenek.
"Co? Ne. Proč?" zamumlal překvapeně.
"Přestaň ho otravovat, Hermiono," zavrčel na ni Ron. Hermiona se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale zrzek již Harryho chytil za paži a táhl ho do Velké síně.
Většina studentů se k němu otočila, ale Harryho to neuvedlo do rozpaků. Ne tentokrát. Nebylo to nic nového, již si zvykl, že je neustále středem pozornosti.
Rozhlédl se kolem a viděl tři prázdná místa u zmijozelského stolu. Těžce polkl.
Všichni tři studenti, kteří byli podezíráni z útoku, beze stopy zmizeli. Po zádech mu přeběhl mráz. Byl to zvláštní pocit vědět, že Malfoy a jeho gorily jsou pryč a už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Nevyřešená záhada, o které budou dlouhou dobu kolovat spekulace a fámy, až se z ní nakonec stane legenda.
Mohl se zeptat Snapea, jestli o tom něco ví, ale hluboko v duši nechtěl znát pravdu. Jediná věc, na které teď záleželo, bylo, že je v bezpečí. A podle vyděšených tváří zmijozelských hádal, že se mu v blízké době nikdo neodváží zkřivit ani vlásek, nebo mu něco říct. Ne poté, co se tři z jeho nepřátel doslova rozplynuli.
Harry cítil podivné uspokojení, jak ho pozorovaly vyděšené oči. Pansy Parkinsonová zbledla jak list papíru, kousla se do rtu a okamžitě se od něj odvrátila.
"Harry!" jeho pozornost byla náhle upoutána záplavou rudě zlatých vlasů a pihovatým obličejem. "Jsem ráda, že tě konečně pustili!" přivítala ho Ginny. Vyskočila ze sedačky a stála před ním s širokým úsměvem. "Nemohli jsme se dočkat, až se vrátíš!"
"Oh," vykoktal. "Taky… jsem rád."
"Musíš být hladový. Nebudu tě rušit," řekla tiše. V tu chvíli se její oči zatoulaly přes Harryho rameno a tváře jí zčervenaly. Harry se otočil a viděl za sebou jenom skupinku havraspárských sedající si k jejich stolu. Cho Changová se na něj plaše usmála. Překvapeně jí to oplatil, a pak se obrátil zpět k Ginny. Avšak ta se již vrátila ke svým přátelům, takže se Harry přesunul ke stolu za Ronem a Hermionou, odpovídaje cestou pozdravům a úsměvům přicházejícím ze všech stran.
Zhluboka se nadechl. Proč to vypadalo, jako by se po tom útoku vše náhle změnilo? Ginny ho měla opět ráda, Zmijozelští se ho báli, ostatní studenti byli milejší a Snapeovi na něm záleželo.
Mimovolně se usmál.
"Proč jsi tak veselý?" zeptal se Ron, když se k nim Harry přiblížil.
"Ale to nic," odpověděl Harry. Sedl si mezi ně, kývl a usmál se na Nevilla. "Jsem jen… rád."
Jaký směr to všechno nabralo, pomyslel si. Jeho život se změnil a rozdělil se na části před a po útoku. Jako… včera a dnes.
Znovu se pro sebe usmál.
Dokonce i jídlo vypadalo mnohem chutněji než obvykle. Natáhl se pro kousek kuřete, zcela ignoruje Hermioniny protesty, že by neměl jíst takové těžké jídlo.
Ach ano, "dnešek" byl mnohem příjemnější…
*****
Po večeři řekl svým přátelům, že musí jít na ošetřovnu, aby si tam vzal nějaké léky, a že tam bude muset chvíli zůstat, než zaberou. Samozřejmě se nabídli, že půjdou s ním, ale naštěstí je Harry dokázal přesvědčit, aby ho nechali jít samotného tím, že jim řekl, že madam Pomfreyová zakázala, aby tam kdokoli překážel. Když mu navrhli, že ho doprovodí ke dveřím na ošetřovnu, slíbil, že bude opatrný, a že si, jen pro jistotu, vezme neviditelný plášť. Oddechl si, když to konečně vzdali. Doufal, že ho brzy přestanou všude následovat a chovat se jako by byl ze skla. Zvlášť Hermiona, která se chovala, jako by mu bylo pět a muselo se na něj pořád dohlížet.
Lituji její děti, pomyslel si, když přes sebe konečně přehodil neviditelný plášť a zamířil do sklepení. Když míjel nedaleký obraz kouzelníků ponořených do hry v šach, zívl tak mocně, že se vytrhli ze hry a nervózně se rozhlédli. Cítil se velmi unaveně (Hermiona mu samozřejmě řekla, že vypadá, jako by měl usnout ve stoje) a slabě, ale setkání se Snapem pro něj právě teď bylo tou nejdůležitější věcí. Přemýšlel o tom celé odpoledne a večer, dokonce, i když byl obklopený skupinou spolužáků a přátel, kteří se ho celou dobu vyptávali, co se vlastně stalo, a jestli je v pořádku.
Když konečně stál před kabinetem mistra lektvarů a chtěl zaklepat, dveře se před ním samy otevřely. Trochu překvapený vstoupil. Prošel opuštěnou tichou kanceláří a zaklepal na další dveře. Když se pootevřely, uviděl Snapea sedícího v křesle před krbem a čtoucího knihu. Záblesky ohně tančily na jeho černém hábitu a chvějící se zlatá záře se odrážela v ebenově černých vlasech spadajících přes jeho obličej.
"Sundej si plášť a zavři za sebou dveře," řekl muž, aniž by vzhlédl od knihy. Harry udělal, co mu bylo řečeno, a pak si všiml pergamenu na Snapeově klíně, do kterého profesor sem tam vepsal poznámku. "Posaď se," štěkl na Harryho. "Brzy to budu mít hotové."
Nebelvír poslušně klesl do křesla na druhé straně nízkého stolečku. Snape byl pohroužený v myšlenkách. Harry odhadoval, že ať už dělá cokoli, je to pravděpodobně nesmírně důležité a trochu se styděl, že ho takhle ruší. Ale protože už byl tady, a nestálo ho to zrovna málo, jen tak neodejde.
Tiše si povzdechl, pohodlně se opřel a v tichosti zíral do praskajících plamenů. Teplo vycházející z ohně mu zahřívalo kůži a šířilo se do celého těla. Víčka mu ztěžkla spánkem a přes všechnu snahu je nedokázal udržet otevřené.
Po chvíli měl pocit, že leží v teplé měkké posteli a oheň mu zpívá ukolébavky. Barvy a světla byly rozmazané. Vzájemně se mísily a braly ho do úžasně teplé a klidné země spánku.
*****
Všude kolem panovala neproniknutelná tma, ale uvnitř ní se začalo něco dít. Vkradl se do ní zvláštní příjemný pocit přinášející… chlad a… vzrušení.
Z krku mu uniklo protáhlé zasténání.
Cítil jemný, neskutečně příjemný dotek, který způsoboval, že jeho tělo bylo střídavě zaplavováno vlnami chladu a horka.
"Dobrééééé," zašeptal, když se mu podařilo lokalizovat dotek.
Cítil, že je vzrušený.
Tma se postupně rozplývala pod vlivem těch úžasných pocitů vycházejících z jeho podbřišku.
Sen se zcela rozplynul a Harry pomalu otevřel rozespalé oči, aby se pokusil zjistit, co je to za pocit. Skrze mlhu vznášející se mu před očima si všiml, že má rozepnutou košili.
Zvláštní, nepamatoval si, že by usnul oblečený…
Oči mu sklouzly dolů, a co uviděl, způsobilo, že se mu tvář zalila červení. Kalhoty měl rozepnuté a penis mu svírala bledá štíhlá ruka s dlouhými prsty. Pomalu se pohybovala a způsobovala mu další a další vlny ohromujícího potěšení.
Ze rtů mu splynul sten, kterému nebyl schopný zabránit. Zvedl zrudlý obličej a viděl nad sebou stát Snapea, který ho pozoroval s ironickým úsměvem na tenkých rtech. V temných očích mu zářily a tančily škodolibé jiskřičky proplétající se s plameny vzrušení.
"Probuďte se, pane Pottere." Hluboký, temný hlas rozprášil Harryho vůli a vyslal mu mravenčení po páteři.
Neměl ani čas uvažovat, kde je a co se děje, protože ta úžasně chladná dlaň na jeho erekci ho zcela připravila o rozum.
Snape se nad ním nakláněl, černý plášť mu padal z ramen, obaloval je a odděloval od okolního světa.
Snapeovo rychlejší tempo poslalo Harryho smysly do oblak. V jednu chvíli mužova druhá ruka, která do té doby spočívala na opěradle křesla, začala jemně laskat kůži na Harryho hrudi. Zavřel oči, poddávaje se dotyku, ale o chvíli později mu tělem projela ostrá bolest. Nadskočil a chraplavě zasténal. Otevřel oči a viděl pokřivený zlomyslný úsměv na tváři muže, který se nad ním skláněl. Bolestivě mu sevřel bradavku. A znovu. Harry vykřikl a tělo se mu propjalo. Zády narazil zpět na opěradlo a pokoušel se popadnout dech. Vypadalo to, že si Snape užívá takhle ho mučit. Opíjel se každou explozí bolesti a slasti v Harryho žhnoucím obličeji. Další štípnutí z něj vyloudilo tiché zakňučení. Popadl Snape za klopy a přitáhl si ho blíž. Přitiskl mu obličej ke klíční kosti. Opět ucítil vůni, která ho připravovala o rozum. Zasténal a nadzvedl hlavu, aby měl rty na úrovni mužova ucha. Snape opět zvýšil tempo a sevřel Harryho erekci ještě pevněji. Jeho ruka třela rudou, krví nalitou kůži na naběhlém, křečovitě sebou trhajícím penisu. Škádlila ho stále víc, až Harry nepřetržitě chraplavě sténal.
"Přesně… takhle…" zavzdychal Snapeovi do ucha, cítě, že ho tělo zcela přestalo poslouchat a následuje pouze rytmus stále rychleji se pohybující ruky. Jeho tělo koupající se v rozkoši vyslalo k jeho zamlžené mysli signál, že už to déle nevydrží. Pokoušel se ovládnout, ale pohyby byly příliš rychlé, příliš silné a příliš neúprosné. Prsty sevřely bradavku a vyslaly mu do mučeného těla bolestivé křeče slasti. O rameno se mu otřel horký dech a jeho čich velmi úspěšně napadala Snapeova úžasná vůně.
"Nemůžu… vydržet…" zasténal nebo spíš zavzlykal do mužova ucha. "Za chvíli se…"
"…uděláš," dokončil místo něj Snapeův hluboký svůdný hlas. "A uděláš to… teď!"
Jeho prsty se pevně sevřely kolem Harryho špičky a jedním rychlým pohybem z ní začal vymačkávat bílé, lepkavé sperma. Harry ztuhl, v každém kousku těla mu vybuchovaly palčivé erupce. Bylo to jako by měl nervy v jednom ohni. Lechtalo to a pálilo a rychle se hromadilo v dolních částech jeho těla. Uslyšel chraplavý výkřik a teprve poté si uvědomil, že vyšel z jeho hrdla. Bouře slasti smetla jeho smysly a vzdálená část jeho mysli začala uvažovat, jestli se mu ještě někdy vrátí.
Nakonec se zhroutil do křesla, sotva schopný dýchat nebo otevřít slzící oči. Srdce mu prudce bušilo. Zasténal. Snažil se k sobě svolat své roztroušené smysly.
Snape se nad ním stále nakláněl, jako by čekal, než Harry přijde k sobě. Po chvíli, která mu připadala jako věčnost, se Harrymu konečně podařilo polapit své unikající vědomí a přitáhnout ho zpět do svého těla. Několikrát těžce polkl, protože měl pocit, jako by měl rozervané hrdlo. Když konečně otevřel oči, viděl, jak se nad ním sklání mistr lektvarů s polovičatým úsměvem ve tváři, takže se mu vybavila vzpomínka na podobnou situaci, která se odehrála před nedávnem.
Harry se pro sebe usmál. Podíval se přímo do těch zářících očí, které ho upřeně pozorovaly, a tiše řekl: "To bylo pěkné, pane."
Snapeův výraz se změnil a v očích se mu zablesklo.
"Pokoušíte se o ironii, Pottere?" zavrčel muž a pokusil se osvobodit svůj hábit ze sevření mladého muže.
"Vůbec ne," odpověděl Harry nevinně a než si stihl ukousnout jazyk, dodal: "S vámi bych se nemohl rovnat."
Koutky úst mistra lektvarů s sebou zacukaly a v očích se mu zablesklo. "Dobře, Pottere, dobře… Někdy dokážete být vtipný. Asi vás budu muset do tohoto stavu přivést častěji…" usmál se posměšně a Harrymu vzplály tváře. Pustil Snapeův hábit, a tím, jak se muž narovnal a upravil si hábit, zmizelo i příjemné teplo. Podíval se na napůl svlečeného mladíka ležícího před ním v křesle a na rtech mu stále hrát ten úžasný, pokřivený úsměv.
"Oblíkni se. Musíš jít spát."
Harry znovu zrudl. Pokusil se zvednout se, ale jeho svaly odmítly spolupracovat. Nakonec se mu po několika pokusech podařilo upravit se. Snape si mezitím vzal knihu položenou na stole a kouzlem přiložil.
Zívající se natáhl pro neviditelný plášť a při tom mu uklouzla nepromyšlená slova. "Doufám, že se mě tentokrát nikdo nepokusí napadnout, protože mám ošetřovny plný zuby," zavtipkoval s úsměvem. Ale když uviděl pohled, který po něm Snape vrhl, okamžitě zvážněl. "Omlouvám se, byl to hloupý vtip," zamumlal a odtrhl pohled o zamyšleného muže a sklopil ho podlaze.
"Takže já…" začal a mávl rukou ke dveřím, ale Snape ho najednou ostře přerušil. "Počkejte chvilku, Pottere," řekl a na chvilku zmizel za dveřmi vedoucími do ložnice. Harry překvapeně zamrkal, ale poslušně plášť odložil stranou a čekal na Snapeův návrat. Když se znovu objevil, svíral v ruce něco lesklého. Zastavil se před ním a podal mu nevybroušený kámen velikosti mince, který vypadal jako smaragd.
"Co to je?" zeptal se zvědavě.
"Jedná se o velmi vzácný artefakt, takže bych byl rád, kdybyste to neztratil," odpověděl Snape tiše.
"To je… pro mě?" koktal překvapeně, vzal si od něj kámen a pozorně si ho prohlížel. Světlo z ohně se od drahokamu odráželo a zdálo se, jako by v jeho vnitru plápolal chladný a děsivý oheň.
"Musíš ho za každých okolností nosit stále při sobě," vysvětloval mu Snape, ale Harry už byl ponořený ve svých vlastních myšlenkách.
Snape ho zachránil, dovedl ho k orgasmu a teď mu daroval tento velmi vzácný klenot. Nevěděl proč, ale to gesto zaplavilo jeho srdce teplem. Kousl se do rtu, potlačil úsměv a podíval se na Snapea. Bude mu za to muset nějak poděkovat… Udělat na oplátku něco speciálního.
Příště tě vynesu do takových výšin slasti, že se budeš nekontrolovatelně svíjet a sténat mé jméno. Slibuji! Konečně uvidím tvůj obličej stažený slastí a budou poslouchat, jak křičíš: "Harry! Ach, Harry!" Bude to úžasné… Merline, jsem do tebe úplně blázen…
Pousmál se svým myšlenkám.
Skrze mlhu zastírající mu oči viděl, jak Severus vytáhl z kapsy stejný kámen. Harry sledoval, jak si muž dal kámen před obličej a pozorně si ho prohlížel. Pak Snape s ohromeným výrazem povytáhl obočí. Vyvalil oči a pootevřel ústa. Jeho obvyklý bledý obličej nabral zvláštní teplý nádech.
Harry několikrát zamrkal, protože si nebyl jistý, jestli viděl, co si myslel, že viděl. Bylo to…?
Po chvíli se Snape opět zamračil a Harry byl ochromen pronikavým pohledem jeho planoucích očí. Najednou mu bylo horko. V tu samou chvíli ucítil, jak kámen, který svíral v ruce, začal žhnout. Překvapeně se na něj podíval a viděl, jako ho naplnilo světlo, které se, při bližším pohledu, začalo měnit v písmena a slova.
Přitáhl si kámen před oči a četl:
Hrozivé porozuměn naplnilo Harryho mysl. Nohy se pod ním podlomily. Obličej mu žhnul jako pochodeň, chtěl se na místě rozplynout ve vzduchu, propadnout se do země… Prostě zmizet z povrchu zemského! Měl pocit, jako by spadl do vroucího oleje. Téměř mohl vidět ruměnec v barvě pivoněk pokrývající jeho tvář.
"Tento kámen se používá pro výměnu myšlenek," řekl Snape hlasem, který se mu zvláštně třásl, jako by se přemáhal, aby nevybuchl smíchy.
"Tos mi nemohl říct dřív?!" vyhrkl Harry a snažil se udržet na nohou.
"Mohl jsem," prohlásil Snape tiše, "ale pak by to nebylo tak zábavné."
Stud byl nahrazen rychle se přibližující vlnou vzteku.
"To se vsadím!" zasyčel Harry a vztekle strčil kámen do kapsy, rozhodnutý se ho již nikdy nedotknout. "Proč jsi mi ho dal?" Snažil se, aby to znělo děsivě, ale hlas se mu zlomil.
"Abyste mi mohl dát vědět, že vám hrozí nějaké nebezpečí," pronesl Snape hladce, aniž by Nebelvíra přestal pozorovat pronikavým pohledem.
Harryho vztek se najednou vytratil.
Snape mu ten kámen dal… protože se o něj obává!
"Jednoduše ho sevřete v dlani a pošlete myšlenku. Můj kámen se rozžhaví a já si budu moci vaši zprávu přečíst. Ale nesmíte toho zneužívat. Jak znám vaši lehkomyslnost, Pottere, budete ho chtít použít i v situacích, které moji situaci nevyžadují.
Harry se zamračil. Možná čas od času by se Snape nemusel naštvat, kdyby…
"Rozuměl jste?" zeptal se muž ostře.
Harry kývl.
"Děkuji," zamumlal a sledoval, jak Snape zastrčil svůj kámen do kapsy. "Je to… velmi milé."
Snape se na něj chladně podíval. "To nemělo být milé, Pottere, má to být užitečné," zavrčel. "Teď můžete jít."
Harry opět přikývl, přehodil přes sebe neviditelný plášť a rychle místnost opustil.
Když pomalu procházel chodbou, ruka mu samovolně sklouzla do kapsy a vytáhla zelený kámen. Zastavil se a usmál se pro sebe.
Nemohl si pomoci.
Sevřel kámen, zavřel oči a pomyslel si:
*****
Skrytý pod neviditelným pláštěm se plížil ztichlými bradavickými chodbami do sklepení. Byly to jenom dva dny, ale už dál nemohl vydržet bez pohledu do těch krásných černých očí, které si podmanily jeho city.
S použitím kamene dokázal Snapea přinutit, aby se s ním setkal. Koneckonců byla již neděle - konec víkendu a až opět začne výuka, nebudou mít čas scházet se. Poslal tedy Severusovi zprávu, že s ním musí nutně mluvit o něčem důležitém.
Kvůli náhlé ztrátě paměti, kterou trpěla Hermiona. Minule se na to zapomněl zeptat, takže to teď byla skvělá výmluva, aby mohl mistra lektvarů opět navštívit. Zabije tak dva rarachy jednou ranou.
Než se odvážil zaklepat na Severusovy dveře, velmi opatrně se rozhlédl po chodbě. Ale jakmile se jeho ruka dotkla dřevěného povrchu, dveře se mu okamžitě otevřely. Když vešel do kanceláře, zaslechl ze strany skřípavý zvuk. Další dveře se mu otevřely stejným způsobem. Zmateně vstoupil a uviděl Snape sedícího v křesle. Harryho srdce začalo tlouct rychleji a obličej se mu roztáhl do obvyklého úsměvu, kterému nedokázal zabránit.
"Dobrý večer, Severusi," pozdravil tiše, přičemž si svlékal plášť.
Muž k němu otočil hlavu, ve tváři podrážděný výraz.
"Říkal jsem vám, že ten kámen máte používat s rozumem," zavrčel a absolutně se neobtěžoval se zdvořilostmi nebo přivítáním svého hosta. "Kdybych věděl, že jeho síla bude plýtvána na takové nesmysly, tak bych si jeho svěření do vašich rukou dvakrát rozmyslel." Odvrátil hlavu od naprosto překvapeného Harryho a zahleděl se do plamenů. "Ale co jiného jsem od tebe mohl čekat, Pottere? Jsi stejně bezohledný jako tvůj otec."
Harry se kousl do jazyka a spolkl hořká slova protestu. Nemohl se nechat vyprovokovat! Jen chtěl Snapea vidět. Proč musí vždycky všechno komplikovat?
Když Nebelvír neodpověděl, Snape se k němu opět otočil a s úšklebkem vyštěkl: "Co jste mi chtěl říct tak důležitého, že jste musel zneužít kámen, Pottere?"
Harry si najednou nebyl jistý, jestli s ním chce ještě mluvit. O čemkoli. Ale když je tady…
"Chtěl jsem se zeptat… na Hermionu," řekl tiše s pohledem sklopeným k podlaze. "Vypadá to, jako by ztratila některé vzpomínky," zvedl oči a podíval se přímo na muže, který si ho měřil hrozivým pohledem. "A napadlo mě, že s tím máte něco společného."
"Doopravdy?" Profesorovy rty se skroutily v ironickou grimasu. "A jak jste k tomu závěru došel?" Byla rétorická otázka, takže aniž by Harrymu poskytl čas na odpověď, vztekle zavrčel: "Samozřejmě, že s tím mám něco společného! Použil jsem na ni Obliviate. Odvážila se sem přijít a …" mistr lektvarů ho probodl pohledem, "vydírat mě. Zajímalo by mě, jak na to přišla…"
Harry uhnul pohledem, neschopný vydržet pohled, který jako by prostoupil jeho duší a vytáhl na světlo vinnu. "Tohle není žádná hra, Pottere. Jestli se něco takového stane ještě jednou… Udělám vám z života peklo!" oči měl ledově chladné. "Rozumíš mi?"
Harry zavřel oči, polkl hořkost, která se mu najednou nahromadila v krku, a kývl.
"Výborně," odpověděl muž suše a zvedl se ze židle. "Chtěl byste se mnou mluvit ještě o něčem jiném?"
Harry otevřel oči a několika kroky se ocitl u muže. Objal ho kolem pasu a pevně ho držel. Nechtěl, aby se Snape takhle choval. Přál si, aby všechno mezi nimi bylo jako minule. "Omlouvám se," zašeptal, tisknouce obličej ke Snapeově hrudi. Cítil, jak muž náhle ztuhl a prudce se nadechl, ale neodstrčil ho. "Už se to nestane. Prosím, nezlob se na mě."
Zhluboka si povzdechl a ztichl, neschopný říct nic dalšího.
Udělal by cokoli, aby vše bylo jako minule… ale je to vůbec možné? Nebo mu Snape ukázal svou měkčí stránku jenom kvůli tomu, že měl špatné svědomí? A co když si spočítal, že svůj dluh splatil, a opět se rozhodl zacházet s ním jako dřív? Jako by mu na něm vůbec nezáleželo?
Ale dal mu ten kámen. Bál se o něj. To musí něco znamenat!
Harry ho objal a ještě pevněji se přitiskl k chladnému tělu. Chtěl ho ohřát ohněm, který v něm plápolal. Chtěl roztavit ledovou skořápku obklopující Snapea a jeho srdce. Možná, že když ho bude postupně, trpělivě a dostatečně dlouho zahřívat… možná by se pak konečně mohl dostat přes ledový chlad do tepla schovaného tak hluboko uvnitř.
Cítil, jak Severusovo srdce pravidelně bije a slyšel jeho hluboký, klidný dech. Byl šťastný, že ho může objímat. Že se mu podařilo proniknout natolik hluboko, že už ho Snape od sebe neodstrkuje. Stále mu objetí nevracel, ale alespoň Harryho nechal, aby se k němu přitulil. Dokonce, i když se zlobil.
Harry se pro sebe usmál, cítil, jak se jím rozlévá klid, ohřívá jeho srdce a dává mu naději, že bude schopen tu bariéru roztavit.
Byl to perfektní moment.
Najednou bylo teplé ticho kolem nich rozervané ledovým vichrem. Severusovo srdce se rozbušilo, dýchání zrychlilo a z úst mu uniklo zasyčení.
Harry zvedl hlavu a překvapeně se zadíval na mužův bolestí zkřivený obličej.
"Co se sta…" nepodařilo se otázku dokončit. Na paži ucítil ocelový stisk, který ho odstrčil takovou silou, že zakopl a málem upadl. Vykřikl, klopýtl a zasyčel bolestí, jak holení narazil do křesla za sebou. Když se mu podařilo získat rovnováhu, překvapeně se podíval na Severuse.
Muž se držel za levé předloktí a obličej měl zkroucený námahou. Vypadalo to, jako by s něčím bojoval.
Harry okamžitě pochopil.
"Voldemort," prohlásil a hlas se mu zlomil. "Je to tak?"
Snape zvedl hlavu. Při pohledu na do jeho tmavých očí se Harry zachvěl.
"Zmiz mi z očí, Pottere," zavrčel hlasem chladnějším než led. Z očí mu létaly blesky a napjatý obličej vyzařoval vztek. Harry se nedokázal pohnout. Stál, díval se a cítil, jak se ho zmocňuje chlad a ničí vnitřní teplo, které se tak zoufale pokoušel udržet.
"Jako by nestačilo, že jsi hloupý, ale ty jsi navíc i hluchý!" ta slova se zařízla do Harryho srdce. Ve Snapeových očích číhalo něco hrozivého, temného a nebezpečného. Harry se zachvěl a konečně se mu podařilo o pár kroků ustoupit. Měl pocit, jako by se vše kolem něj nořilo do tmy.
"Neslyšel jsi, Pottere?! Vypadni odsud!" Nenávist proudící z těch černých tunelů mu podlomila nohy. Chtěl se otočit a utéct, ale místo toho se svalil na židli a vyděšeně zíral na popelavý obličej zkřivený hněvem a černé ledové oči, ve kterých zuřila bouře vzteku a nenávisti. Snape se k němu najednou vrhl a vytáhl ho na nohy. Dlouhé prsty jako pařáty bolestivě sevřely Harryho rameno a zaryly se do masa a napůl Harryho vlekly a napůl tlačily ke dveřím vedoucím na chodbu. Snape ho vyhodil takovou silou, že se stěží udržel na nohou. Dopadl na protější zeď a dveře se za ním zabouchly dřív, než se mu podařilo obnovit rovnováhu.
Několik okamžiků tam jen stál a zíral na dveře, neschopen jakékoli reakce. Avšak v nitru byl vyděšený a překvapený. Místo, kde ho Snape chytil, mu pulzovalo bolestí.
Vybavil si ten nenávistný pohled namířený na něj.
Studený vítr sfoukl poslední zářící jiskřičku tepla. Byl opanován chladem.
Nejhorší na tom bylo, že neexistovalo nic, co by ho mohlo zahřát…
… a co může roztavit led?