Harry padal temnotou.
Ucítil závan vzduchu, ale neměl žádný referenční bod, protože všude kolem byla tma. Hustá a lepkavá. Teplá a hořká. Tichá.
Byl sám.
V dálce se objevilo malé světýlko a společně s ním se v Harryho tiché temnotě objevily šepoty. Zprvu sotva slyšitelné, ale čím blíže se dostával k přibližujícímu se světlu, tím hlasitější se stávaly. Pak se smísily a narostly v burácení.
Šepoty v temnotě.
Ucítil chlad.
Uvědomil si, že chlad vychází ze zářícího světla. Cítil z něj bolest a strach. A také obrovský vztekl.
Nechtěl se do něj ponořit. Pokoušel se bránit, ale neměl se čeho držet. Obklopovalo ho vakuum.
Byl příliš blízko. Nemohl nic dělat.
Propadl se do jasu.
Obraz byl zdeformovaný a rozmazaný, ale viděl před sebou klečet světlovlasou žen. Sklonila hlavu, schovala obličej do dlaní a ramena se jí třásla.
"Proč?" vzlykala a její hlas se vracel v prázdnotě. Bylo to, jako by i přes všechny viditelné barvy a tvary, byl Harry stále obklopený černou nicotou. Jako by vše bylo jenom iluzí.
"Nevykonal můj rozkaz," odpověděl lhostejný hlas. Byl chladnější než led a zcela zbavený emocí, i přes všechen vztek, který cítil, že v něm plane jako ledový oheň. Žena klečícím před ním pro něj byla míň než obtížný hmyz. Nejraději by ji zašlápl. "Zradil moji důvěru. Porušil můj zákaz. Vlastníma rukama bych ho vykuchal, kdyby ho můj nejdůvěryhodnější služebník nepotrestal dřív. Můžeš být vděčná, že je pořád naživu."
Blonďatý muž vstoupil do kruhu mdlého chladného světla. Sklonil hlavu. Jeho hlas se třásl, když promluvil: "Odpust mi, můj pane, ale… nevěděl, co dělá. Je ještě dítě…"
"Ticho!" Měl toho dost. Jejich ubohé chování jenom rozdmýchávalo vztek, který v něm planul. Kdyby se mu nehodili, okamžitě by se jich zbavil. "Pokusil se ho zabít… Potter patří mně! To já ho zabiju! Budu to já, kdo bude pít jeho krev! A budu to já, kdo zničí jeho tělo! Vysaje jeho sílu! Vezmu mu vše!"
Žena se už nedokázala ovládat. Propukla v pláč tak plný žalu, že ten zvuk rozzuřil majitele lhostejného hlasu k nepříčetnosti.
"Zabij mě," vzlykala a hlas se jí lámal. "Už mi na tom nezáleží… ne když moje dítě bylo takovým způsobem…" Zarazila se, jako by nebyla schopna dokončit a podívala se na něj očima plnýma zoufalé nenávisti. "Už jsem stejně mrtvá."
"Jak si přeješ," řekl neutrální hlas a pokynul rukou k postavě, která stála ve stínech. "Severusi…"
Slyšel výkřik světlovlasého muže a klidný, chladný hlas osoby oblečené v černém: "Avada Kedavra."
Harry zavřel oči, když vlna oslepujícího zeleného světla zaplavila vše okolo.
Když je otevřel, opět padal prázdnou, teplou, bezpečnou tmou.
Byl sám.
*****
Chtěl pít. Cítil se, jako by měl v puse hrst písku, který škrábal a zraňoval mu hrdlo. Mohl sotva dýchat, avšak našel v sobě dostatek síly, aby zakrákal: "Pít…"
Ve tmě se ozval zvuk kroků.
"Konečně," ozvalo se někde nad ním zašeptání, ale nebyl ve stavu, aby dokázal otevřít slepené oči. Cítil, jak mu někdo nadzdvihl hlavu, a pak chladnou tekutinu proudící do jeho úst a dolů krkem, přinášeje úlevný chlad.
Nevěděl, kde je, a co se s ním děje. Chtěl jenom spát. Vrátit se do teplé, útulné temnoty.
"Nic neříkej," začal se šepot vzdalovat. Ucítil na čele jemný dotyk. "Řeknu všem, že jsi nabyl vědomí. Odpočívej."
Ruka ho dál jemně hladila na čele.
Tma ho začala vtahovat zpět do své náruče. Poddal se jí.
*****
"…dil se. Trvalo to tak dlouho. Ztratil hodně krve. Kdybyste tam nebyl, pravděpodobně…" nervózní ženský šepot se zlomil, ale pak se vrátil zpět. "To kouzlo vyžaduje obrovskou sílu a moc, jenom několik málo kouzelníků by ho bylo schopno vyvolat. Tady na škole pravděpodobně jenom ředitel… Jsem ohromena, Severusi. Kdybyste tam nebyl, udusil by se… Zachránil jste ho. Jste si jistý, že ho nechcete vidět? Podívat se, jak se mu vede?"
"Nemám čas skákat kolem studentů, Pomfreyová," přišla tichá, hrozivá odpověď. Byla bez emocí. Lhostejná. "Nezáleží mi na jeho stavu. Je živý, a to mi stačí. Proč si všichni myslí, že by mě mělo jeho zdraví zajímat?"
V jeho mysli s sebou něco škublo. Znal ten hlas.
"Jste jeho učitel, Severusi," Pomfreyové hlas zněl rozhořčeně. Odpovědí bylo jenom pohrdavé odfrknutí.
Cítil tlak na svých zádech. Pokoušel se ho identifikovat, ale jeho mozek odmítal spolupracovat.
"Dala jsem mu bezesný spánek. Chlapec měl noční můry - zmítal se a křičel. To mohlo zhoršit jeho stav," pokračovala nezastrašeně Pomfreyová. "Teď spí, ale předtím byl zmatený. Nevěděl kde je, ani co se mu stalo. Bude to nějaký čas trvat, než se zcela probere."
Harry si již uvědomil, že ten tlak, co cítí, musí být matrace. Leží v posteli.
Společně se smysly se vrátily i pocity. Třásl se. Měl pocit, že je pokrytý ledem. Byla mu taková zima…
"Úžasné," řekl sarkastický hlas. "Ale nevím, proč…"
Z Harryho bolestivě staženého krku uniklo slabé zasténání.
Uslyšel spěšné kroky a za chvíli i na čele ucítil chladnou dlaň.
Znal ten dotyk…
"Je rozpálený," řekl ten hluboký hlas. "Musí mít velmi vysokou horečku. Dala jste mu na to něco?" Dotyk zmizel. "Proč se na mě tak díváte?" zavrčel hluboký hlas.
"Jen tak." V hlasu Pomfreyové byl slyšet náznak pobavení. "Je to dobré znamení, Severusi, nemusíte panikařit. Vysoká teplota znamená, že jeho tělo bojuje."
"Nemám náladu na vtípky, Pomfreyová," hluboký hlas zněl vztekle.
"Zůstaňte s ním," řekla. "Donesu mu…"
"Na tohle nemám čas. Máte pro mě seznam lektvarů, které potřebujete?" hluboký hlas se stal chladnější, odtažitější.
"Ano, donesu ho. Mám ho v kanceláři."
Kroky se přesunuly pryč.
Harry se nemohl přestat třást. Nicméně, společně se zimou začal pociťovat i něco jiného. Bolest. Vycházející z hrudi, hlavy, zad a ramen. Ostrou, bodavou a palčivou. Bolestivě tepala, narůstala a stávala se více a více krutou. Jako by se probouzela společně s jeho smysly.
Ať to přestane!
Otevřel ústa, ale nemohl skrze bolavý krk nic protlačit. Zkusil to znovu: "To bolí…" Hlas, který se mu konečně vydral ze rtů, byl chraplavý a sípavý. Cítil, že někdo stojí vedle postele, ale nereaguje. "Prosím…" zašeptal skrze slepené rty. "Dej to pryč…"
"Pottere!" probodlo vzduch vzteklé zasyčení, ale zarazilo se, jako by se osoba, které ho vydávala, na poslední chvíli zastavila. "Za chvíli to bude pryč," řekl jemně. "Pomfreyová vám dá analgetika."
Chvění se změnilo v třas. Bolest sevřela Harryho žaludek a plíce do kleští. Ztěžka oddychoval, jako by mu něco svíralo hrdlo.
"Prosím… bolí to…"
"Pottere, přestaňte kňourat…" hlas stoupl a zlomil se. Uslyšel zadunění. Po chvíli byla jeho hlava zvednuta a něco štiplavého a hořkého mu bylo nalito do úst.
Rozkašlal se, když ucítil pálení v krku.
"Polkni," rozkázal mu hlas.
Poslechl. Bolest začala pomalu ustupovat. Zhluboka se nadechl. Někdo mu opatrně položil hlavu na polštář. Cítil, jak se jeho hrudi jemně dotýká ruka.
"Teď spi," tichý hlas mu zklidnil nervy. Tělem se mu rozlévalo teplo a nahrazovalo bolest. Dovolil té teplé vlně, aby ho vzala zpět do bezpečné a měkké tmy.
*****
Z ticha se pomalu vynořovaly zvuky. Zvuky kroků, šepotů a skřípajících dveří.
Harry si vzpomněl, že leží v posteli. Rychle se pokusil lokalizovat a ucítit každou část svého těla. Všechno bylo na svém místě, ale necítil pravou ruku.
Zvuky kolem něj se probourávali měkkou mlhou, která obalovala jeho mysl i smysly.
Chtěl vědět, co je to za zvuky. Pokoušel se otevřít oči, ale měl pocit, jako by se mu víčka proměnila v kámen. Po několika bezvýsledných pokusech se mu je nakonec podařilo otevřít.
Do jeho teplé temnoty se vlilo chladné, jasné světlo. Okamžitě zavřel oči, aby se ho zbavil. Po chvíli to zkusil znovu. Oči mu z bodavého světla trochu slzely. Na potřetí se mu podařilo udržet oči otevřené, ale nejprve mrkal tak, že neviděl nic jiného než jas. Chvíli trvalo, než se je odvážil doširoka otevřít.
Okolo sebe viděl známé prostředí ošetřovny.
"Harry!" Do zorného pole se mu dostala rezatá hlava, kterou následoval úsměv, který rozzářil pihatý obličej. Byl to Ron. "Konečně ses probral! Počkej! Řeknu to madam Pomfreyové!" vyhrkl a zmizel.
O chvíli později se objevil doprovázený madam Pomfreyovou, která se ho s obavami prohlížela, ale přesto se usmívala.
"Jak ti je, Harry?" zeptala se.
"Mohlo by to být horší," řekl, když se mu podařilo navlhčit hrdlo. "Mohl bych dostat něco na pití?"
"Samozřejmě," odpověděla madam Pomfreyová a zmizela mu ze zorného úhlu.
"Konečně, kámo! Ani nevíš, jak jsme se o tebe báli. S Hermionou jsme se tu u tebe střídali. Pomfreyová nás nechala. Ale nemohli jsme se tě ani dotknout, dokud se nezahojí… no, víš," zarazil se Ron a uhnul pohledem.
"Říkala jsem ti, že ho nesmíš rozrušovat, až se konečně probere!" pokárala ho sestra, zvedla Harryho hlavu a nalila mu do pusy nějakou chladnou, příjemnou tekutinu.
"Dojdu pro Hermionu," řekl Ron. "Jen se pokus neusnout znovu než se vrátím, dobře, Harry?"
Lékouzelnice ne zrzka vrhla zdrcující pohled, což Harryho pobavilo. Když Ron prošel dveřmi, Pomfreyová se obrátila na něj. "Musíš mi říct, jak přesně se cítíš, a kde to bolí."
"Mám pocit, jako bych měl sevřenou hruď a mám slabou, ale pulsující bolest hlavy." Na chvíli se zamyslel a kontroloval při tom svoje tělo. "Také necítím pravou ruku. Nemůžu s ní hýbat."
"Je zlomená. Stejně tak jako žebra, což je to, co způsobuje sevření kolem hrudi. Také máš otřes mozku." S rostoucím ohromením poslouchal, jak lékouzelnice vyjmenovává celý seznam různých zranění a poškození, kterými trpí. Většina z nich již byla vyléčena, ale ne všechna. Zjistil, že bylo nemožné vyléčit mu lektvarem zlomenou ruku, zatímco byl v bezvědomí, protože jeho stav byl natolik závažný, že nedokázali odhadnout, jak bude jeho tělo reagovat.
Původně ho měli vzít ke Svatému Mungovi, ale ředitel rozhodl, že s ním nesmí hýbat. Takže přivedli léčitele do Bradavic. Když dokázali jeho stav stabilizovat, svěřili jeho péči madam Pomfreyové a dalším učitelům. Profesor Snape pro něj připravoval léčivé lektvary a profesorka Prýtová byla ochotná štědře poskytnout své léčivé rostliny.
Harryho srdce začalo bušit rychleji. Snape ho pomáhal uzdravit? Nevěděl proč, ale ta zpráva způsobila, že se okamžitě cítil lépe.
"Harry!" Hermionin výkřik přerušil jeho myšlenky. Jeho přítelkyně se přihnala k jeho lůžku. Byla zadýchaná, ale obličej jí zářil štěstím. "Ani nevíš, jak jsem šťastná" Všichni jsme se o tebe tak báli." Oči se jí naplnily slzami. Chtěla říct něco jiného, ale pravděpodobně se k tomu nemohla přinutit.
Harry se na ni konejšivě usmál.
"Je to v pořádku, doopravdy. Cítím se docela dobře."
"Můžete si s ním chvíli povídat, ale nesmíte ho přemáhat," řekla sestra. "Jestli bude něco špatně, informujte mě. Budu u sebe v kanceláři."
Když odešla, Hermiona s Ronem si přitáhly židle vedle Harryho postele.
"O co jsem přišel?" zeptal se Harry a pokoušel se znít neutrálně. Oba vypadali velmi úzkostlivě, tak je chtěl svých chováním uklidnit. Zvlášť, když se v tu chvíli cítil lépe. Ať už mu Pomfreyová dala cokoli, osvěžilo ho to a dodalo mu to sílu.
Hermiona s Ronem si vyměnili pochmurné pohledy.
"Je pátek, Harry. Byl jsi v bezvědomí pět dní," řekla Hermiona.
Ta zpráva ho překvapila. "To je… docela dlouho," utrousil.
"Harry, pamatuješ si něco?" zeptala se Hermiona rozechvěle, který se marně pokoušela ovládat.
Zamyslel se. Vzpomínky začaly vynořovat na povrch jeho vědomí. Nejasné a nepředvídatelné. Když se mu zdálo, že je dokázal chytit, opět se ponořily do hlubin zapomnění.
"Ne moc," řekl po minutě. "Pamatuji si, že…" Viděl se, nahého, přitisknutého proti štíhlému tělu v černém hábitu a srdce mu poskočilo v hrudi. "… že jsem měl trest se Snapem," polkl, pokoušeje se zachytit prchající obrazy. "Potom jsem odešel od něj z kabinetu. Když jsem šel chodbou, dostal jsem ránu…" Hlas se mu začal třást a on se soustředil, aby ho uklidnil. "Pak… mi něco zakrylo oči. Neviděl jsem. Nevěděl jsem, co se děje." Pokoušel se vzpomenout si na něco jiného, ale obrazy zmizely pod hladinou. "Nic dalšího si nepamatuji."
Hermiona s Ronem si vyměnili znepokojené pohledy.
"Co je?" jejich chování ho začínalo rozčilovat.
"Takže si nepamatuješ, kdo tě napadl?" zeptala se Hermiona jemně.
Ne, nepamatoval. Což je zřejmé, když měl zakryté oči.
Zavrtěl hlavou. Hermiona si povzdechla a věnovala mu dlouhý, nejistý pohled.
"A netušíš, kdo to udělal?"
Malfoy!
Ten byl první, kdo Harryho napadl, ale neřekl to nahlas. Neměl důkaz. Malfoy ho nenávidí, ano, ale byl by schopný udělat něco takového? Po tom, co nedávno řekl, to bylo docela možné. Vybavil si Malfoyovy rozzuřené oči, plné nenávisti a vzteku, když se viděli naposledy. Myslí mu projela slova: "Uvidíme se, Pottere!". Najednou to chápal.
Plánoval to předtím!
"Byl to Malfoy," řekl tiše. "Těsně… předtím jsme… jsme se pohádali."
Ronův obličej se změnil v nenávistnou masku. Ale nestihl nic říct, protože Hermiona byla rychlejší: "Seš si jistý?"
"Samozřejmě, že jsem si jistý," řekl trochu hlasitěji, než měl v úmyslu. "Co… Co se mu stane? Protože počítám… že bude potrestaný, nebo ne?"
Hermiona vypadala, jako by pečlivě volila slova. "Malfoy tu není."
"Co tím myslíš?" Ta informace ho zcela překvapila. "Co se mu stalo? Utekl?"
"Zmizel den po tvém napadení," řekla mu zdrceně Hermiona.
"Katie Bellová říkala, že viděla léčitele od Svatého Munga," vložil se do toho Ron.
"Zřejmě tu byli, aby se postarali o mě," vysvětlil Harry.
"Ve sklepení?" přerušil ho Ron. "A pak několik havravspárských vidělo Luciuse Malfoye pobíhat po škole. Zuřil. Podle všeho praštil jednoho prváka, kterej se mu připletl do cesty. Choval se jako šílenec. Je zřejmý, od koho Malfoy zdědil vzteklost," dokončil zrzek.
"Crabbe s Goylem taky zmizeli," dodala Hermiona. "Neví se, co se s nimi stalo. Nikdo je od té doby neviděl."
Harry byl chvíli potichu, stravuje novinky.
Tři studenti, kteří na něj s největší pravděpodobností zorganizovali útok, beze stopy zmizeli. To bylo znepokojující. "Ale někdo něco museli vidět nebo slyšet," začal, snaže se ten incident vysvětlit.
"Všichni spali, když se to stalo. A pak, ráno, byli všichni pryč. Dokonce i učitelé mlčí," vysvětlila Hermiona. "Pokoušela jsme se zeptat profesorky McGonagallové, ale zakázala mi kohokoli se na to ptát."
Harry nevěděl, co si o tom myslet. Celá ta aféry byla jedno velké, temné tajemství.
"Ale aspoň se nemusíš bát, že by tě znovu otravovali," řekl Ron. "Ať se mu stalo cokoli, zasloužil si to!"
"Rone!" Hermiona se pokoušela vypadat nesouhlasně, ale zřejmá úleva v jejím hlase jí to nedovolovala.
"Co?" zeptal se zrzek naštvaně. "Kdyby se nevypařil, vykuchal bych ho, jen by se mi dostal pod ruku! Má štěstí, že zmizel!" Hermiona se ho už nepokoušela pacifikovat. "Za všechno, co Harrymu udělal, bych mu vyrval ty jeho peroxidový vlasy a na místě bych ho odkrágloval, jen kdyby…"
"To by stačilo," přerušila ho Hermiona, nyní již naštvaná. "Harry to tvoje hloupý blábolení nechce poslouchat."
Harry to nemohl přiznat, ale rád by poslouchal, co by Ron Malfoyovi udělal.
"A pak bych šel za Snapem…" pokračoval zrzek nezastrašeně.
To Harryho překvapilo. "Snapem?" přerušil ho. "A co ten s tím má společnýho?"
"Nevšimli jste si ničeho podezřelýho?" řekl jim Ron konspiračně. "Studenti jeho koleje napadli Harryho. Navíc, blízko jeho kabinetu, těsně po trestu, který měl Harry s ním. Nebyl bych překvapenej, kdyby to měl všechno naplánovaný…"
"Rone, teď přeháníš. Je to učitel!" vyjekla Hermiona.
"A co? Stejně je Smrtijed a navíc Harryho nenávidí. Mohl je najmout, aby se Harryho zbavili, a všechna vina by padla na ně."
"To je ta nejhloupější věc, s jakou jsi, kdy přišel!" řekla Hermiona.
Harry nemohl věřit svým uším. Jak Rona něco takového napadlo?
"Tak proč celý týden tak zuřil? Našel chybu v každý maličkosti a odebíral body i za tu nejmenší chybičku. Dokonce i Zmijozelu. Říkám ti, že je naštvanej, protože to Harry přežil, a jeho plán ztroskotal."
"Hned přestaň," povzdechla si Hermiona. "Tvoje podezření jsou směšná a nesedí. Koneckonců Snape Harryho zachránil."
Harryho srdce poskočilo. Ohromeně se na Hermionu podíval.
"Snape… mě zachránil?" zeptal se váhavě a přejel pohledem na Rona, který zřejmě ztratil entuziasmus, když ho Hermiona schladila tímhle argumentem.
Harry na sobě ucítil její zamyšlený pohled. Místo odpovědi se otočila na Rona, ale její hlas zněl, jako by byla myšlenkami někde jinde. "Rone… nemáš dnes trénink?"
"Co?" Ron se probral ze zamyšlení. "Ach, jo, jasně. Díky, Hermiono," vyskočil ze židle. "Harry, stal jsem se odražečem!" řekl a pyšně vypjal hruď.
Ale Harry dokázal myslet jen na Snapea, který ho zachránil. "Co? Ach, to je skvělý," řekl nepřítomně.
"A Ginny je chytač, dokud budeš… víš," zakoktal se zrzek.
"To je super, Rone," usmál se Harry nevýrazně.
"No… půjdu," řekl Ron tiše, viditelně zaražený chybějícím nadšením svého nejlepšího kamaráda.
Když se za ním zavřely dveře, Harry na sobě ucítil Hermionin pronikavý pohled.
"Snape mě doopravdy zachránil…" začal.
"Ron má pravdu," přerušila ho. Harry se na ni překvapeně podíval.
"V čem?" zeptal se. Její předchozí výraz se mu nelíbil. Dívka se zhluboka nadechla, jako by zvažovala, kde začít, a pak řekla: "On a já jsme tě našli, Harry. Byl jsi zamčený v přístěnku. Byl jsi… v hrozném stavu. Vůbec si to nechci připomínat," zavrtěla hlavou. "Běžela jsem pro Snapea a přivedla ho. On… na tebe použil léčivé kouzlo nebo něco takového, a ty jsi začal dýchat. Několik děsivých chvil jsme si mysleli… že jsi…" hlas se jí trochu zatřásl, ale brzy se ovládla. "Řekl nám, abychom došli pro Brumbála a McGonagallovou a přivedli je na ošetřovnu. A pak tě tam donesl a okamžitě zmizel. Nevím, jestli se vrátil, protože nás nenechali zůstat s tebou a řekli nám, ať se vrátíme do postele."
Harry poslouchal její vyprávění a srdce mu bilo jako zběsilé. Takže za svůj život vděčí Hermioně, Ronovi a Snapeovi. Chtěl jí poděkovat, ale ta slova z něj nechtěla vyjít. Dokázal myslet jenom na Snapea nesoucího ho v náručí na ošetřovnu. Přál si, aby si to pamatoval…
Celkově si toho moc nepamatoval. Jeho vzpomínky mizely odchodem ze Snapeova kabinetu a pokračovaly až tím, jak se probudil a uviděl Rona. Měl pocit, jako by se mu něco zdálo, ale nebyl si jistý. Vzpomínal si, že se probral a všechno ho bolelo, a že mu někdo dal lektvar proti bolesti. Ale ta vzpomínka byla tak bledá a nejasná, že to mohla být jenom výplodem jeho představivosti.
"Střídavě jsme tě navštěvovali," pokračovala Hermiona. "Ron a já jsme na tebe dávali pozor. Chodila i Lenka. A Neville, Ginny a pár dalších lidí."
Ginny? To ho překvapilo. Byl přesvědčený, že ho Ronova sestra nenávidí.
"A…" Váhal, jestli se zeptat, ale musel to vědět. "… A Snape?"
Hermiona se na něj dlouze podívala. "Neviděli jsme ho. Ani jednou od té doby, co tě sem přinesl."
Harry byl zklamaný. Snape ho za celý týden ani jednou nenavštívil? Vůbec se o jeho zdraví nezajímal? Mohl se aspoň zeptat, jak mu je… Severus ho viděl nahého, byl uvnitř něj, milovali se. Harry ho objal a políbil. Byli si tak blízko… Pomfreyová říkala, že pro něj připravoval lektvary… ale to není to samé. Proč se o něj nezajímal?
Pocit hořkosti se nenápadně, nikým neviděn, přikradl a napadl jeho hrdlo. Těžce polkl, aby potlačil hořkost zklamání.
"Harry," naklonila se k němu Hermiona a pozorně si ho prohlížela. Olízla si rty, jako by to, co chtěla říct, odmítlo sklouznout ze rtů. "Co se děje mezi tebou a profesorem Snapem?"
Ta otázka ho zasáhla takovou silou, že se s ním začalo všechno točit. Začal panikařit, ale pokoušel se to zamaskovat.
"Co je to za otázku?" zeptal se defenzivně a hlas se mu trochu chvěl. Zíral do stropu, protože se kamarádce nedokázal podívat do obličeje.
"Harry, musíš mi říct pravdu," naléhala Hermiona.
"Nemusím nic!" odsekl, chtěje tento předmět hovoru opustit.
"Harry, poslouchej… Byl jsi napaden… Čekala jsem na tebe ve společenské místnosti. Chtěla jsem s tebou mluvit o tom, co jsem vypozorovala. Po tom, co se ti stalo, je ještě důležitější, aby sis poslechl, co ti musím říct."
Nechtěl. Nechtěl ji poslouchat. Ať chce říct cokoli, bál se to slyšet.
"Ne, nebudu o tom mluvit," zavrčel. "Ať máš na mysli cokoli, je to určitě jenom tvoje falešná představa."
"Harry…" odpověděla tiše. "Já vím. Fakt, že Ron nevidí nic jiného, než večeři, neznamená, že i já jsem tak slepá. Známe se pět let. Dokážu v tvém obličeji číst jak v otevřené knize, a ty nejsi jedním z těch lidí, co dokáží skrývat své emoce."
Zamyšleně se na ni díval. Kolik toho může vědět? Co uhádla?
"Vím, že mezi vámi dvěma něco je. A…" na chvíli se odmlčela a Harry měl pocit, že se zblázní nervozitou. "…Nelíbí se mi to," dokončila.
Takže otázka, jestli mě přátelé podpoří už je mimo… pomyslel si Harry a měl pocit, jako by mu něco velmi těžkého spadlo do žaludku.
"Ron má pravdu," zopakovala Hermiona. "Snape je Smrtijed. Neměl bys mu věřit."
Znervóznilo ho to. Co o něm může vědět?! Trhl hlavou vzhůru a vztekle se na ni podíval.
"Vím, co si myslíš," řekla, než stihl otevřít pusu. "Že se mýlím, když ho takhle odsuzuji. Myslíš si, že o něm nic nevím."
Harry překvapeně zamrkal. Měl to v obličeji doopravdy tak jasně napsané?
Naklonila se k němu a tiše řekla: "Je víc než dvakrát starší, Harry. Navíc je učitel. Není to… vhodné."
"A co ty o tom víš? Nezajímá mě tvůj názor, Hermiono! Vůbec nic o něm nevíš, s výjimkou toho, co jsi viděla ve třídě! A on je úplně jiný!"
Hermiona přimhouřila oči. "Takže jsem měla pravdu… Ten lektvar, co tě Snape přinutil vypít… Odhalil pravdu." V obličeji byla bílá. "Doopravdy ho chceš…"
Harry se kousl do spodního rtu. Padl jí do pasti.
"Tohle je vážné," řekla roztřeseně. "Je to… zakázané. Nemůžeš…"
"Je mi to jedno!" štěkl. Tento vývoj konverzace se mu vůbec nelíbil.
"Nepřemýšlíš racionálně, Harry. Jsi zaslepený…" zarazila se, jako by hledala správné slovo, "…fascinací. Bojím se, že by ti mohl ublížit. Je příliš blízko Voldemortovi. Nevíme, jestli je doopravdy na naší straně. Mám špatný pocit. Mohl by… tě využít."
Harry se na ni nepodíval. Vřel v něm vztek a vypouštěl ze sebe dusivé výpary strachu.
"Bojím se… že by tě mohl podvést, aby tě nakonec předal Voldemortovi." Když viděla vražedný pohled, který po ní střelil, olízla si rty a začala na něj mluvit jako na dítě: "Přemýšlej, Harry… proč by se o tebe najednou začal tak zajímat? Vždy tě nenáviděl. Co by tak najednou změnilo jeho postoj k tobě?"
Podíval se na ni se znechucením a hrůzou. Zaváhal.
Taky o tom přemýšlel. Snape doopravdy… tak náhle, a pak, v tom přístěnku… Tehdy se vše změnilo. Ale je nemožné, aby…
Ne! Jak si to může myslet? Proč takové věci říká? Jenom ho to rozrušilo. Chce, aby Snapeovi přestal věřit; aby se s ním rozešel. To je její záměr! Zničit vše mezi nimi. Co je to za kamarádku? Místo aby mu zlepšila náladu, tak ho chce jenom utopit ve strachu a nedůvěře. Ale to jí nedovolí!
Harry otevřel pusu, aby jí ostře odpověděl, ale byla rychlejší: "Prosím, poslouchej mě a ukončit to dřív, než bude příliš pozdě."
Nerozuměla? Už je příliš pozdě…
"Nemůžu," dokázal ze sebe nakonec vymáčknout. "Nechápeš to! Nemůžu to udělat!"
"Musíš," řekla důrazně s pohledem upřeným přímo do jeho očí. Vydržel ten pohled, i když ho to stálo hodně. Vztek na ni překonal předchozí zděšení.
"Nestarej se o moje záležitosti!" střelil po ní ledovým hlasem. "Je to moje rozhodnutí, s kým a co dělám. Jestli něco riskuji, je to moje rozhodnutí. Jenom moje!"
Hermiona přimhouřila oči a odtáhla se. "V tom případě mi nedáváš na výběr. Budu muset jít za profesorem Brumbálem."
Harry měl pocit, jako by se propadal do velmi hluboké a černé propasti. Hlas se mu zadrhl v krku.
"Nemůžeš to udělat," zakrákal nakonec.
"Musím. Je to pro tvoje vlastní dobro, Harry." Její výraz byl extrémně chladný, jako by se již rozhodla a nic to nemohlo změnit. Ale její oči kolísaly. "Rozuměj…"
"Nemůžeš!" zařval téměř a měl pocit, jako by se dusil. Srdce mu bušilo jako o závod a měl pocit, že ho má až v krku.
"Vím, že mě kvůli tomu budeš asi nenávidět, ale aspoň budeš v bezpečí," hlas se jí trochu zachvěl, ale ze všech sil se snažila, aby zněl přísně a sebevědomě. "Nedokážeš si představit, jak jsi vypadal, když jsme tě našli. Byl…" vydechla, aby si uklidnila. "Byl jsi celý od krve. Nechci, aby se to někdy stalo znovu…" Schovala obličej do dlaní a ramena se jí začala otřásat vzlyky. "Nevíš, čím jsme si prošli. Mysleli jsme, že jsi… že jsme tě ztratili."
Harry se na ni oněměle díval. Začínal s ní soucítit, ale strach a vztek se s tím rychle a úspěšně vypořádaly.
Nezáleželo na tom, jako byly její motivy, chtěla ho připravit o to, o co tak sveřepě a dlouho bojoval. Nedovolí to! Nedovolí nikomu, aby se postavil mezi něj a Snapea!
Neměl tušení, co říct. Musel být velmi opatrný. A jemný. Odsunout strach a nechat semínko soucitu trochu povyrůst.
"Jsem v pořádku, Hermiono. Doopravdy se o mě nemusíš bát," uvědomil si, že jsou to prázdná slova. Jo. Je v pořádku. Proto je na ošetřovně, byl v bezvědomí s množstvím zranění a zlomenou rukou.
"Přijde mi, že Ron má pravdu," opakovala a utírala si oči, aby se uvedla do pořádku. "Radši v bezpečí, než pak litovat. Nenechám Snapea, aby ti něco udělat, Harry. I kdyby to mělo znamenat konec našeho přátelství."
"Ne," uniklo mu z úst zasténání. "To nemůžeš udělat, Hermiono! Prosím, ne. Nic mi neudělá."
Hermiona zavrtěla hlavou a zvedla se. Na poslední chvíli ji chytil levou rukou za ruku. Podíval se jí přímo do očí.
"Hermiono, prosím… Možná…" Mozek mu jel naplno. "Možná ho můžeme nejdřív proklepnout? Budu opatrný, slibuji." Sledoval, jak trochu přimhouřila oči. Dokázal prokopnout malý kousíček zdi, a teď ten otvor budu muset efektivně a velmi opatrně rozšiřovat. "Mohlo by být možné zjistit, jestli mu můžeme věřit. Koneckonců… kdyby mě chtěl předat Voldemortovi, mohl by to udělat před dlouhou dobou." Vypadala, jako by tu možnost zvažovala. "Počkej chvilku. Přijdu na to, jak to zjistit. Já…" Vybavil si myslánku, která obsahovala Snapeovy vzpomínky, a do které dokázal loňský rok nakouknout. "Možná bych se mohl podívat do jeho myslánky?"
Viděl, jak se jí rozšířily oči.
"Jsi si jistý, že v tom dokážeš uspět?" zeptala se.
Kývl, přestože si nebyl jistý. Vlastně si byl jistý, že to nebude schopný udělat. Pamatoval si, co se stalo minule. Nechtěl přijít o vše, co s takovým úsilím dokázal získat.
Jen chtěl být se Snapem.
Proč je to tak složité? Proč to vypadá, že je proti němu celý svět?
Hermiona se na chvíli zamyslela, pak pomalu přikývla.
"Dobře, počkáme. Ale musíš to udělat, Harry."
Znovu kývl. Měl pocit, jako by obrovský balvan, který tížil jeho srdce, plíce a žaludek, konečně zmizel. Ale věděl, že je to jenom na chvíli. Později bude muset s něčím přijít.
Omlouvám se, že jsem na tebe takhle zaútočila zrovna, když ses probral, ale musela jsem to udělat. Užíralo mě to celý týden. Už tě nebudu obtěžovat," usmála se prázdně.
Harry jí nechtěl odpovídat úsměvem, ale přinutil se trochu nadzvednout koutky úst. Měl pocit, že ten rozhovor ho s Hermionou velmi odcizil, a že nebude nic, co by jim dokázalo pomoci opět se sblížit.
"Takže… odpočívej. Mám… mám nějaký věci na práci."
Kývl a sledoval ji, dokud nezmizela za dveřmi.
Zadíval se na strop a zhluboka si povzdechl.
Vypadalo to, že bude muset bojovat za tuto… fascinaci. Nečekal, že to bude lehké, ale přemáhalo ho to.
Zavřel oči a vybavil si to příjemné teplo, které cítil, když se tulil k Severusovi. Uklidnil se.
Ten pocit stál za každou bitvu. Za každou cenu.
*****
Zvuk jejích kroků se odrážel ode zdí chodby.
Bylo to riskantní sem přijít. Ale měla podezření, že to Harry neudělá… neproklepne si Snapea. A ona se o něj tak bála… Bylo to to jediné, co mohla udělat pro jeho ochranu.
Vzpomněla si na jeho žadonící oči a sevřelo jí to srdce. Vzdala se a teď měla obavy, že její slabost bude mít dalekosáhlé dopady na Harryho život a všechno špatně skončí. Zlobila se na sebe, že se nechala zviklat a nebyla ve svém rozhodnutí pevná jako vždy. Avšak když jde o city, není to lehké.
Možná za nějaký čas se dokáže srovnat s tím, že ji Harry nenávidí. Ale třeba jednoho dne změní názor… možná pochopí, že udělala vše, aby ho chránila.
Ron byl pořád ještě velké dítě. Nedokázal ochránit ani sebe. Vždycky se staralo o ně o oba a teď nemůže přestat. Ne, když je Voldemort na vrcholu svých sil a životy jejích nejlepších přátel jsou v ohrožení.
Zastavila se přede dveřmi a zhluboka se nadechla, sbírajíc všechnu svoji kuráž.
Zaklepala.
Po chvíli se dveře otevřely a objevila se vysoká, celá v černém postava.
"Potřebuji s vámi mluvit, pane!" vyhrkla, než muž stihl otevřít pusu. Jeho oči se zúžily. Gestem ruky ji pozval dovnitř. Hermiona cítila, jak se pod ní podlamují nohy, když vcházela do kabinetu, ale nedala to na sobě znát.
Musí zůstat odhodlaná a silná.
Byla překvapená, když se muž nevydal ke stolu, ale zůstal stát kousek ode dveří a probodával ji pronikavým pohledem. Uvědomila si, že kdyby jí chtěl něco udělat, nebylo by úniku. Cítila, jak ji začíná ovládat strach, ale rychle se vzpamatovala.
Přišla jsem kvůli Harrymu!
"Poslouchám, slečno Grangerová," Snapeův hlas byl neobvykle chladný.
Zhluboka se nadechla a vysypala: "Vím o tom, co se mezi vámi a Harrym děje, pane."
Jestli by na jeho tváři čekala překvapený výraz, byla by velmi zklamaná. Severusovy rysy se nezměnily, jenom trochu přimhouřil oči.
"Přišla jsem vám říct, pane…" pomyslela, že to nebude znít příliš výhružně a vážně, když ho bude takto oslovovat, tak se rychle opravila, "… říct vám, že byste mu raději neměl ublížit. Vím, že už jste to jednou udělal. Celý týden byl úplně zničený, a já jsem nevěděla proč. Teď to vím a varuji vás…" Doopravdy stojí v tomto kabinetě a vyhrožuje svému profesorovi? Na chvíli zaváhala, ale brzy se vrátila k přerušenému tématu. "Harry je naivní a má dobré srdce. Bezmezně vám věří a nedovolí nikomu říct o vás špatné slovo. Ale já vám nevěřím a chci, abyste věděl, že vás budu pozorně sledovat. Nevím, jaké s ním máte úmysly, ale nedovolím vám ublížit mu. Jestli to uděláte, řeknu všechno profesoru Brumbálovi!" Věděla, že teď zní jako hloupoučká stěžující si prvačka, ale nic jiného ji nenapadlo. Bylo toho málo, co mu doopravdy mohla udělat, ale ředitel mohl vše.
Oddechla si, když to nakonec dokázala říct vše. Pod pronikavým pohledem jí nebylo příliš lehko. Nervózně čekala na odpověď, ale ta nepřicházela.
"Toto je velmi zajímavé, slečno Grangerová…" Když Snape konečně promluvil, téměř nadskočila. Jeho hlas byl tak ledový, že se proti své vůli zachvěla. "…ale s lítostí musím říct, že váš legendární intelekt se ukázal být pouze tím. Legendou."
S hrůzou viděla, jak muž vytahuje hůlku a míří jí na ni. Instinktivně šáhla po své, ale bylo příliš pozdě…