Pondělí přišlo velmi rychle a s ním i hodina lektvarů. A to znamenalo setkání se Snapem, kterému se Harry úspěšně vyhýbal celý víkend.
Avšak nevypadalo to, že by Snape o Nebelvírovy úniky jevil zájem vzhledem k tomu, jak zuřil, když se Harry neobjevil na páteční hodině. Koneckonců nemohl ho nahánět po celém hradě. Harry měl omluvenku a Snape mu nemohl nic udělat. Nebo mu to tak přinejmenším připadalo… ne, doufal v to.
Zajímá se o mě vůbec? Jsem pro něj nikým… pomyslel si Harry, když seděl ve Velké síni a nutil do sebe snídani.
Jeho myšlenky byly přerušeny Hermioniným vyjeknutím. Prudce zvedl hlavu a viděl, jak si jeho kamarádka zakrývá pusu rukou a zděšeně zírá na ranní vydání Denního Věštce ležící před ní. Několik studentů se zvedlo ze svých sedadel a nahnulo se nad ni, pokoušeje se zjistit, co ji tak vyděsilo. Ron se jí koukl přes rameno a ztuhl s pusou plnou párku.
Harry polkl svá míchaná vejce a zeptal se: "Co se stalo?"
Hermiona se na něj podívala s doširoka rozevřenýma očima a zavrtěla hlavou, jako by nebyla schopna promluvit. Harry čekal, dokud všichni nedočtou a měl stále větší obavy, když viděl jejich šokované výrazy.
"To je hrozné," řekla Parvati Patilová roztřeseně a Levandule kývla a okamžitě odtáhla kamarádku stranou a něco jí vzrušeně šeptala.
Najednou Harry uslyšel výkřik od mrzimorského stolu. Otočil se právě včas, aby viděl baculatou blonďatou druhačku z Mrzimoru propuknout v slzy a utéci ze síně. Když sjel pohledem k profesorskému stolu, viděl profesora Brumbála a profesorku Prýtovou vyměňovat si znepokojené pohledy a spěšně se zvedat se svých židlí a dívku následovat.
Všiml si, že ředitel vypadá velmi unaveně. Pod očima měl tmavé kruhy a mnohem víc vrásek, jako by pro něj každý den byl několika lety. Poslední dobou se zřídkakdy objevoval u jídla. To bylo velmi znepokojující a v Harrym to vyvolávalo pocit, že něco je v boji s Voldemortem velmi špatně. Něco, co nebylo napsáno ve Věštci.
Nyní již zcela zaujatý se obrátil k Hermioně. "Co se stalo?" zeptal se důrazně.
Beze slova mu podala noviny a s očima plnýma slz zírala na stůl. Harry Věštce dychtivě popadl a pohlédl na první stránku. Na černobílé fotografii viděl ruiny nějakých budov a mezi nimi několik mudlovských záchranářů. Přečetl si nadpis a srdce mu sevřel strach.
Následovalo připomenutí různých menších útoků, o kterých se Harry už nedozvěděl nic nového. Vrátil Hermioně noviny, a ta, vzpamatovaná, zašeptala: "To je hrozné."
Ron vypadal stejně zničeně.
Harry byl ztracen v myšlenkách. Voldemort se cítí sebejistěji. Bezstarostně zabíjí, jako by věděl, že se s ním nikdo nemůže utkat. Cítil, jak v něm s každým podobným článkem popisujícím násilnosti páchané tím šílencem a jeho následovníky narůstá nenávist.
Věděl, že to neskončí, dokud Voldemort nebude poražen. A celý kouzelnický svět od něj očekává…
Ne, nemůže o tom teď přemýšlet! Už tak toho má příliš na mysli. Nepotřebuje další depresivní myšlenky. Musí je zatlačit do pozadí, aby se nezbláznil. Teď s tím nemůže nic udělat.
V tichosti dojedl snídani a spolu s přáteli opustil Velkou síň a zamířili do sklepení.
Ten článek ve Věštci na chvíli odtáhl jeho pozornost od Snapea a hodiny lektvarů, ale jak se přibližoval k učebně, vzpomínky a pocity se vracely. A nic nepomáhalo, aby je udržel v bezpečné vzdálenosti.
Bál se toho, co se v hodině může stát a ze zkušeností věděl, že Snape určitě něco vymyslí. Profesorův výbuch vzteku, který vyplynul z jeho absence na předchozí hodině, vytvořil v Harryho hlavě neskutečný zmatek. Vědomí, že se s ním setká, ho drtilo.
Ale vztek a smutek byly silnější. Jestli Snape něco chystá, nenechá toho muže, aby ho zlomil! Rozhodl se ho zcela ignorovat. Věděl, že ho tím jenom naštve, ale bylo mu to jedno.
Dveře od učebny byly otevřené. Někteří studenti již seděli v lavicích. Když Harry vstoupil do učebny, cítil chladné pohledy od zmijozelských lavic. Nasadil co nejvíce výhružný výraz, a pak jím počastoval Mafloye. Překvapilo ho, že Zmijozel, místo aby zkřivil obličej do opovržlivého pohledu jako obvykle, jenom přimhouřil oči a uhnul pohledem.
Malfoy a jejich slova ze včerejšího střetnutí ho trápili. Upřímně doufal, že Zmijozel nic neví a jen předstíral, aby ho vyprovokoval a přinutil přiznat se. To bylo to nejlogičtější vysvětlení jeho chování, které Harryho napadlo. A o jiných ani nechtěl přemýšlet.
Sedl si mezi Rona a Hermionu a na lavici si připravil kotlík a učebnice.
Srdce mu bušilo jako šílené a pokoušet se ho uklidnit bylo nemožné.
V tu chvíli, kdy zvuk kroků rozléhajících se chodbou pronikl přes rámus panující ve třídě, Harry ztuhl. Snape vešel do třídy, zastavil se uprostřed místnosti a pohledem přelétl všechny studenty. Harry cítil, jak se zastavil na něm. Zadržel dech.
"Vidím, že se pan Potter rozhodl uzdravit a poctít nás svou přítomností." Hlas mistra lektvarů byl klidný a bylo složité z něj něco vyčíst. S výjimkou zřejmého faktu, že se rozhodl ponižovat Harryho, dokud ho nezlomí.
Ale ne tentokrát!
"Předala vám slečna Grangerová mou zprávu?"
Harry kývl a celou dobu při tom sledoval svůj kotlík. Moc dobře si pamatoval, jak ho Hermiona celý víkend pronásledovala a běhala za ním s poznámkami a nahlas mu je četla. Harry to nakonec vzdal a nechal ji, aby ho naučila seznam přísad, přípravu a popis Amortentia. Protestoval, že nemá v úmyslu se to učit, a že ho nemůže zajímat míň, než jestli si na něj bude Snape vyskakovat kvůli nedostatku přípravy, ale bylo to bezpředmětné.
"Takže vás pozvu sem, pane Pottere," řekl Snape a ukázal na první lavici - Harry si chvíli myslel, že to s ním sekne - před katedrou.
Tohle byl laciný trik. Chvíli seděl nehnutě, neschopen přinutit své tělo poslechnout.
Doopravdy chce, abych si tam sedl?
"Nemáme celý den, Pottere," zavrčel Snape. Harry těžce polknul, přinutil se vstát, sebral své věci a beze slova došel k první lavici. Cítil před sebou tvar tmavé katedry, ale dával si pozor, aby se na ni nepodíval. Vzpomínky, které by se pouhým pohledem mohly vrátit, byly příliš čerstvé a bolestivé.
Nezvedl hlavu dokonce ani když na něj dopadl stín. Snape před něj položil pergamen s otázkami. "Máte na to půlku hodiny," řekl. "Poté připravíte dnešní lektvar."
Harry vedle sebe viděl černý povlávající hábit. Při pohledu na ty dlouhé bledé prsty se zachvěl, když si vybavil, že ty samé prsty byly nedávno v něm. Stiskl rty k sobě, pokoušeje se odehnat nechtěné myšlenky, a kývl. Tam moc si přál, aby Snape odešel pryč… Zápach lektvarů, který se kolem něj vznášel, v něm vyvolával vzpomínky a zcela ho rozptyloval.
Když Snape odešel, aby začal hodinu, Harry si úlevně oddechl. Podíval se na pergamen ležící před ním. Byly to otázky vztahující se k přísadám, metodám přípravy a popisu Amortentia. Díky Hermioně znal všechny odpovědi.
Jeho oči se samovolně zatoulaly ke katedře před ním.
Slova mistra lektvarů se mu ozývala v hlavě, probodávala jeho srdce a bolestivě ho svírala.
Zrak se mu rozostřil. Uvědomil si, co to znamená a rychle se uklidnil a několikrát se zhluboka nadechl. Obrátil hlavu, zabodl svůj třesoucí se pohled do zdi a odstrčil od sebe test.
Nenapíše ho. Snape ho může vyhodit ze třídy, ale jemu je to jedno. Aspoň by se ho konečně zbavil.
Pokoušel se nechvět, když slyšel hlas mistra lektvarů, který, s výjimkou škrábání brků, byl jediným zvukem v místnosti. Zatvrzele zíral na zeď, ale temný obrys katedry před ním přitahoval jeho pohled jako magnet. Nemohl si zabránit, aby mu k ní sem tam nezalétl pohled. Pokaždé, když mu pohled dopadl na ten kus nábytku, v hlavě se mu rozezněla Snapeova slova. Někdy byla vzrušující, někdy bolestivá. Ale pokaždé byla velmi zřetelná, jako by si je jeho mysl držela celou tu dobu a jenom čekala, až ho s nimi bude moci napadnout.
V určitou chvíli studenti začali s přípravou lektvaru a Snape se posadil za katedru. Harry nemohl odolat, aby se nepodíval přes ni. V tu chvíli, kdy to udělal, udeřila ho ozvěna, hlasitá a bolestivá: Když tě svážu, přestaneš si konečně zahrávat s mou trpělivostí?
Žaludek se mu sevřel a srdce mu vylétlo do krku. S doširoka otevřenýma očima zíral na muže sedícího u katedry. Viděl obrazy, vzpomínky. Viděl sebe, zcela nahého, přitisknutého k tvrdé desce stolu a postavu oblečenou v černém naklánějící se nad něj. Ta vize byla tak skutečná, že se zachvěl a rozhlédl se po učebně, jako by se bál, že když to vidí on, vidí to i ostatní. Ale ne, studenti byli zaneprázdněni svou prací. Žádný z nich neměl ani tušení. Harry si stěží zabránil v hořkém smíchu… Nikdo z nich neví, co se v této učebně stalo. Nikdo z nich neví, čeho svědkem byly jejich lavice… Kdyby tak věděli…
Harry se znovu podíval na katedru. Jeho oči zachytily Snapeovy roztažené nohy pod ní. Jeho hábit byl velký a schovával to, co bylo pod ním. A Harry věděl, co pod ním je. Co bylo nedávno uvnitř něj. Tvrdý, žhavý penis pronikající do něj, rychle a brutálně. Udeřuje na citlivé místo, vyvolávaje tak jiskřivé výbuchy tepla, pod jeho očními víčky, pod jeho kůží a v jeho klíně. Spodní část černého dlouhého hábitu se dotýkala podlahy. Hrubý materiál otírající se o jeho nahou kůži, když se k němu Snape zezadu přitiskl. Jeho pohled vystoupal trochu výš. Dlouhé bledé prsty svíraly Snapeův brk, který se nehnutě vznášel nad kouskem pergamenu. Chladný dotyk těch štíhlých rukou vykřesal v jeho těle jiskřičky, když jimi Snape prozkoumával každou část jeho těla, jako by se ho chtěl naučit nazpaměť. Prsty svírající jeho boky, zarývající se do jeho kůže jako pařáty, přitahující si ho přímo na žhavou erekci. Harry v ústech ucítil hořkou pachuť krve, která mu stékala dolů po rtech. Jeho oči vystoupaly ještě víc. Snapeovy ruce byly zabalené v černém hábitu. Nevypadal tak silně, a přesto… Tyto ruce ho hodily na katedru, přirazily ho na její tvrdou desku. Predátorsky sevřely jeho zápěstí, brutálně odstrčily jeho ruce, kterými se pokoušel zakrýt. Ucítil bolest, protože nehty se mu téměř zařezávaly do kůže, jak pevně svíral pěsti. Podíval se ještě výš, nahoru na úzké rty, nahoru… černé oči na něj upřeně zíraly, trochu přimhouřené, zvědavé a pobavené.
Harryho oči se rozšířily, když si uvědomil, jak dlouho a jak… sugestivně na Snapea zíral. Muž si toho musel všimnout a od začátku ho pozorovat.
Odvrátil hlavu. Měl pocit, jako by jeho tvář pokrývalo fialové zrudnutí a srdce mu skočilo do krku.
Kurva!
Na chvíli se zapomněl, a všechny emoce, které se pokoušel ukrýt a zastrčit hlouběji do sebe se převalily přes jeho obličej a Snape si jich určitě všiml.
Kurva!
Přísahal si, že ať přijde peklo nebo vysoká voda, nepodívá se na Snapea až do konce hodiny! Nebo se o to přinejmenším pokusí…
Narovnal se na židli, čekaje na zlomyslnou poznámku, odfrknutí, posměšné uchechtnutí, ale nic takového se nestalo. Koutkem oka zahlédl, jak se muž naklonil nad stůl a začal něco psát.
Pergamen s otázkami ležel daleko od Harryho. Snape to musel vidět. Tak proč nezareagoval?
Za svými zády jasně slyšel zvuky sekání, bublajících kotlíků a šeptaných rozhovorů. Celou svou silou vůle se soustředil na to, aby se díval na zeď a nemyslel na to, co se kolem něj děje. A co se velmi brzy může stát, až Snape nakonec ztratí trpělivost…
Stalo se to.
Snape se zvedl ze židle. Harry si na kolenou pevně stiskl pěsti. Ale učitel k němu nepřišel. Začal se procházet po třídě a kontrolovat pokrok ostatních studentů.
Možná mi dává šanci změnit rozhodnutí. Chce, abych se zlomil…
V jednu chvíli si Snape stoupl za něj a Harry ztuhl. Cítil, jak ho probodává pohledem. Slyšel za sebou jeho dech. Nakonec profesor obešel lavici a sloupl si před něj s rukama překříženýma na hrudi.
Harry na tu chvíli čekal, věděl, že nakonec přijde, ale i přesto měl pocit, jako by se mu srdce pokoušelo vyskočit z hrudi.
"Vidím, Pottere, že vás opustila inspirace," řekl mistr lektvarů nakonec. Harry slyšel, jak všichni přestali pracovat, a jak je zvědavě začínají pozorovat. S obtížemi polkl. "Doufal jsem, že vaše odpovědi budou tak květnaté jako v předchozím testu…" V profesorově hlase se objevil známý náznak výsměchu.
Harry zadržel dech, když vlna vzteku narazila do pobřeží jeho vyrovnanosti.
Jak se opovažuje!
Celou svou silou vůle se přinutil nezdvihnout oči. Zabodl pohled do stolu. Nemůže Snapeovi dovolit, aby to viděl… aby viděl, jak moc ho jeho slova zranila.
Když muž opět promluvil, jeho hlas byl ještě chladnější. Harryho netečnost ho vyhodila z rovnováhy.
"Když jste tak neústupný, Pottere, nedáváte mi jinou šanci. Budu nucen…"
"Můžete mi dát "trol"," přerušil ho Harry. "Je mi to jedno." Jeho hlas byl velmi klidný, když vezmeme v potaz, jak s ním cloumaly emoce. Neviděl Snapeův obličej, ale cítil, že musí zuřit.
Tak.
"Přestaň, Harry!" Hermionin nervózní hlas zněl v tichu panujícím ve třídě nepřirozeně hlasitě. "Znáš všechny odpovědi. Naučil ses to."
Harry ztuhl. Prudce zvedl hlavu a viděl, jak Snape pomalu klouzá pohledem na Hermionu a zpátky na Harryho. Oči se mu přimhouřily.
Uhodl to!
Harry v duchu začal kamarádku proklínat. Zničila celý jeho plán. Snape ví, že to Harry jenom hraje, aby byl vyhozen z hodiny.
Když profesor znovu promluvil, jeho hlas byl ledově chladný. "Nebo vám možná bude jedno, že dostanete dnes večer trest, že Pottere?"
Harry pevně zavřel oči.
Doprčic! Teď ho Snape bude mučit ještě víc, místo toho, aby ho vyhodil ze třídy. Nenechá ho uniknout s takovým bezostyšným pokusem o lež. Budoucnost se mu malovala ve velmi temných barvách.
"Ano, pane," řekl tiše, "budu se hlásit profesorce McGonagallové." Koutkem oka viděl, jak se rty mistra lektvarů zkroutily do nepěkného úsměvu.
"Budete se hlásit mně."
Kdyby Harry neseděl, jistě by se zřítil na podlahu.
Měl to předpokládat! O tohle Snapeovi celou dobu šlo a Harry mu sám dal záminku. Vztek na sebe samého zaplavil jeho mysl. Nezřetelně kývl a šeptl: "Ano, pane."
"Neslyšel jsem vás." Profesorův ostrý hlas ho přinutil, aby se sebral. Těžce polkl a vzhlédl, aby se podíval přímo do vztekle planoucích černých očí. Projel jím třas, ale nedal to na sobě znát. "Ano, pane," řekl hlasitě.
Viděl, jak Snapeovou tváří probleskl výraz uspokojení. Jak dobře ho znal… Vždycky pro něj znamenal problémy.
V tu samou chvíli Snape položil ruce na desku lavice, naklonil se nad Harryho a probodl ho tvrdým výrazem.
"Dnes po večeři se budete hlásit v mém kabinetu."
Harry nedokázal odtrhnout oči od palčivého pohledu. Cítil, jak ho přemáhá panika.
Co má v plánu?
Kývl, protože nebyl schopný říct ani slovo.
"Radím vám připravit se, Pottere. Odpovíte na všechny otázky, ať chcete nebo ne."
Harry ztuhl.
Proniknu do tebe, ať chceš nebo ne… Ta slova jej udeřila a způsobila, že bolest, kterou se tak zoufale pokoušel skrýt, se zřetelně zrcadlila v jeho obličeji.
Stiskl rty a uhnul pohledem. Ale všiml si, že plameny v očích mistra lektvarů na chvíli pohasly. Přestože jeho obličej zůstával netečný.
Díval se na lavici a proklínal své pošetilé srdce a slabé nervy. Snape se narovnal a zavrčel směrem ke studentům: "Vraťte se ke své práci."
Šum a zvuky sekání, drcení a bublání se okamžitě vrátily. Harry si povzdechl, ale místo úlevy ho zaplavily obavy. Čekal ho trest se Snapem. Nejhorší věc, která se mu mohla stát…
Nepodařilo se mu připravit lektvar včas, což ho moc nepřekvapilo. Věděl, že nemá šanci stihnout všechno za polovinu času. Navíc vědomí, že večer bude mít trest, ho zcela vykolejilo. Zvažoval možnost nejít tam, avšak když si představil, co by se mu nakonec mohlo stát, okamžitě od toho nápadu upustil.
Vypadalo to, že nemá na výběr.
Když uslyšel zvon ohlašující konec hodiny, co nejrychleji si všechno sbalil a zamířil k východu. Chtěl se konečně dostat pryč. Ale právě když došel ke dveřím, nějaká postava se natlačila před něj. Harry zavrávoral a udělal několik kroků vzad. Malfoy otočil hlavu a podíval se na něj tvrdým, nenávistným pohledem. Rty mu zkroutil pohrdavý úsměv. Otočil se a došel k Harrymu, kterého to přinutilo o krok couvnout. Neměl tušení, co má Malfoy v plánu, ale moc se mu jeho výraz nelíbil. Viděl, jak se k němu Malfoy naklání a drží obličej blízko u jeho ucha. Uslyšel šepot:
"Tvůj milenec měl v noci tvrdý trénink." Ztišil hlas ještě do tiššího šepotu a zasyčel: "A ty budeš další, Pottere."
O Harryho se pokoušely mrákoty. Z obličeje mu odtekla všechna krev. Zděšeně se podíval do Zmijozelova obličeje staženého do zlomyslného úsměvu.
Na zlomek sekundy mu hlavou proběhla představa Snapea vraždícího mudly. Snape byl koneckonců Smrtijed. Mohl v tom být zapojený…
Nohy se pod ním podlomily a musel se opřít o futra, aby nespadl. Měl pocit, jako by v plicích neměl žádný vzduch. Hlava se mu točila. Znovu se podíval na Zmijozela a nenávist, která mu planula v potemnělých očích, ho vyděsila. Bylo jí tam víc, než kdy předtím.
Ne, to není možný! Lže! Snape by nikdy…
"Nějaký problém, pane Malfoyi?" Snapeův hlas byl ostrý jako břitva. Harry se otřásl a viděl, jak se od něj Malfoy odtahuje a střílí po profesorovi stojícímu u své katedry a sledujícímu je, rozzuřený pohled. Zmijozel zavrtěl hlavou a odfrkl si.
"Naviděnou, Pottere," štěkl jeho směrem hlasem ledovým jako kus ledu, a pak svižně odešel.
Harry se narovnal, a aniž by se kolem sebe rozhlížel, vyšel z učebny.
Co to mělo znamenat? Co mu to Malfoy chtěl říct? Snape se toho nemohl účastnit. Je pravda, že je Smrtijed, ale je také Brumbálovým špehem. Patří k Fénixově řádu. Nemohl by udělat něco takového. To je nemožné!
Tichý hlásek v hlavě mu připomněl, že Snape už takové věci dělal, když byl stále na Voldemortově straně, ale Harry ho rychle umlčel. Teď je vše jinak. Opravdu…?
"Harry!" Hermiona ho v další chodbě dohnala. "Co to děláš?" zasyčela. "Chceš, aby tě Snape vyloučil? Všechno ses to naučil. O co ti šlo?"
Harry se na ni podíval. Byl na ni vzteklý, protože to všechno před Snapem vyklopila a nechala ho v tom vymáchat.
"To není tvoje věc," odsekl a snažil se kolem ní protlačit, ale ona mu zablokovala cestu.
"Je to MOJE věc! Nemůžu ti dovolit pustit lektvary! Musíme si vážně promluvit." Hlas se jí třásl nervozitou. Harry se na ni vztekle podíval.
"Nemáme o čem mluvit, Hermiono," zasyčel skrze stisknuté zuby. Ostrčil ji stranou a rychle chodbu opustil.
"Harry, počkej!" pokoušela se ho zastavit, ale on se ani neotočil.
Nešel na oběd, aby se jí vyhnul. Při hodině si sedl s Ronem co nejdál od ní. Cítil vyčítavé pohledy, které po něm házela, ale rozhodl se tím nezabývat. Už má trest se Snapem, nepotřebuje její kázání.
Ron byl solidární a nezmiňoval nic o jejich hádce, co by ho mohlo rozrušit. Jen jednou zmínil ten trest, ale když viděl Harryho zdrcující pohled, rychle ztichl.
Po vyučování se rozhodl odpočinout si od svých přátel a jít k Hagridovi. Pečování o praskavce mu pomáhalo zabavit se, ale ne na dlouho. Přinutil se jít na večeři, protože už byl hladový a ty sušenky tvrdé jak kámen, které mu nabídl Hagrid, nebyly vhodné k jídlu.
Snape na večeři nebyl, ale to Harryho náladu nezlepšilo. Sedl si co nejdál od Hermiony, rychle snědl své jídlo a odešel z Velké síně, směřuje své kroky směrem ke sklepení.
Když scházel po schodech, měl pocit, jako by se pod ním měly podlomit nohy. Poprvé po týdnu se má setkat se Snapem o samotě. A tentokrát ne v přístěnku nebo ve třídě, ale v jeho kabinetu.
Opakoval si, že tam jde jenom kvůli trestu, že udělá jen to, co mu Snape řekne, a pak odejde.
Byl by blázen, kdyby nečekal, že se ho Snape pokusí vyprovokovat. Koneckonců miluje jeho ponižování a tu zábavu by si neodepřel.
Ale nenechá Snapea, aby ho zlomil. Ne tentokrát!
Když se zastavil před dveřmi Snapeova kabinetu, srdce mu málem vyskočilo z hrudi. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a zvedl třesoucí se ruku, aby zaklepal.
Když se dveře okamžitě neotevřely, do srdce se mu vkradla jiskřička naděje, že tam profesor možná není. Možná se stalo něco důležitého a ten trest se nebude konat. Ale po chvíli uslyšel kroky a všechna naděje zmizela mrknutím oka.
Dveře se otevřely a Harryho pohled se setkal s černým pronikavým. Polkl, ale neodvrátil ho.
"Dobrý večer, pane," pozdravil trochu chraplavě. Přes rty mistra lektvarů přeběhl slabý úsměv. "Jestli bude dobrý, to se ještě uvidí…"
Harry zamrkal. To byla zvláštní odpověď.
Snape ukročil a nechal ho vstoupit. Harry vstoupil do kabinetu a rozhlédl se kolem sebe. Už tu několikrát byl, ale při pohledu na různé divné, nepěkné věci plavající ve sklenicích stojících na policích mu vždycky zamrazilo. V kabinetě bylo šero, zdi byly pokryté lahvemi, sklenicemi a knihami. Všechno bylo v tmavých, tlumených a depresivních barvách. Harryho oči se zastavily uprostřed místnosti na stole. Na chvíli od něj nemohl odtrhnout pohled.
Budou teď na něj mít vliv všechny stoly patřící Snapeovi?
"Vidím, že se vám líbí můj stůl, Pottere." Pobavení v mužově hlase bylo zcela zřejmé.
Harry sebou trhl.
Tohle je hra, pomyslel si. Ale nenechá Snapea, aby si z něj dělal legraci. Přišel sem kvůli trestu.
"Můžeme se dostat k věci?" štěkl profesorovým směrem. Mistr lektvarů se na něj zpříma podíval a oči mu blýskaly zlomyslnými jiskřičkami.
"Jak netrpělivý…"
V jeho obličeji se objevil mlsný výraz. Když ho Harry zpozoroval, uvědomil si, jak si Snape mohl jeho odpověď v kontextu své předchozí narážky na stůl vyložit. Zrudl.
Zlobil se na sebe, že se nechal chytit do pasti. Uvažoval, jestli Snape bude zmiňovat takové dvojsmysly celý trest. Bylo to kruté a vypočítavé. Ale mistr lektvarů byl právě takový.
Harry se zrovna chtěl zeptat, co dělat, když se od něj Snape odvrátil a ostře pronesl: "Následujte mě, Pottere!"
Ta slova Harryho překvapila, myslel si, že se ten trest odehraje v kabinetu. Ale když ne tady, tak kde? Nikde blízko tu nebyla žádná jiná místnost, s výjimkou - Harry s hrůzou sledoval, jak Snape přešel k zavřeným dveřím na druhé straně místnosti - soukromých komnat mistra lektvarů.
Když Snape otevřel dveře a s očekáváním na něj pohlédl, cítil, jak mu z hlavy odtéká všechna krev.
Ne! Tam nevstoupí! Nikdy v životě! Musí na něco přijít…
"Nemohl byste mi dát nějaké kotlíky na čištění?" vyhrkl. "Mohu je vyčistit tady. Nebudu vás obtěžovat, pane."
Trhl sebou. Uvědomil si, kdy a kde pronesl tato poslední slova. Vzpomínky se vrátily, ale rychle je zastavil a zastrčil hluboko do nejvzdálenějšího konce mysli.
Snape povytáhl jedno obočí. "Mám pro vás zcela jiný úkol, pane Pottere." Z obličeje mu nezmizel zlomyslný výraz. Harry cítil, jak ho zachvacuje panika.
Co myslel? Co ho nechá dělat?
"Je mi špatně. Mohli bychom ten trest přesunout na jindy?" zamumlal, uchyluje se k první výmluvě. Jeho smysly ho varovaly, že jestli projde těmi dveřmi, stane se něco, čeho se velmi obává.
Snape nezměnil výraz. "Nějaké srdeční problémy, pane Pottere?"
Harry zrudl, ale rychle se sebral a v duchu si nadával. Protože zůstal stát, Snape přimhouřil oči a nebezpečně na něj zavrčel: "Pohněte se, Pottere. Nenuťte mě to opakovat."
Harry poznal, že mu začíná docházet trpělivost. Rozhodl se nečekat, aby zjistil, co se stane, až mu zcela dojde…
Sevřel ruce v pěst a pomalu prošel dveřmi.
První věc, kterou uviděl, bylo velké zelené křeslo stojící před krbem, ve kterém plápolal oheň, a plameny tiše tančily a vrhaly stíny na zdi s policemi knih. Vedle stál nízký konferenční stolek a vedle další křeslo, tentokrát menší a tmavší. Na jedné stěně byl mezi policemi s knihami malý bar, ve které bylo mnoho lahví různých tvarů a velikostí. Harrymu něco říkalo, že to asi nejsou lektvary. Ve vzdáleném rohu místnosti byla černá myslánka, Harry si všiml, že v ní nejsou žádné myšlenky. Na druhé straně místnosti byly dveře, pravděpodobně do ložnice.
Snape zavřel dveře a přešel k baru. Harry se postavil ke zdi, nejistý a vystrašený. Pozoroval vysokou, černě oděnou siluetu muže a uvažoval, co pro něj má Snape připraveno, ale neodvážil se zeptat. Bál se, že by ho ta odpověď mohla vyděsit.
Po nějaké době se Snape otočil a Harry uviděl dva šálky a čajovou konvici stojící na vařiči.
Snape pije čaj? Tento objev ho překvapil. Nedokázal si představit tohoto muže, jak se zabývá takovými přízemními věcmi.
Pokáral se, že tahle přemýšlí. Koneckonců Snape není nadpřirozená bytost. Je člověk. Ale každou chvíli, když se na něj podíval, měl dojem, jako by byl něco jako temný démon. Ale to nebyla pravda. O tom se Harry zřetelně přesvědčil, během těch několika chvil, co byli sami…
Cítil se nepříjemně, kvůli intenzivnímu pohledu, kterým ho muž propichoval. Viděl, jak se Snape pohybuje jeho směrem. Jestliže Nebelvír až doposud vydržel klidný, tohle byla ta chvíle, kdy mu srdce téměř skočilo do krku a krev mu vzplála v žilách. Začal se stahovat, ale když za sebou ucítil polici s knihami, uvědomil si, že nemá kam uniknout. Pronikavý pohled černých očí ho přišpendlil k nábytku a jeho mysl byla zaplavena neklidnou vlnou hrůzy.
Snape už k němu došel. Harry cítil hořkosladký pach lektvarů. Nohy se pod ním podlomily. Mistr elixírů se nad něj naklonil, přitiskl ho k policím, a pak…
… natáhl se pro jednu z knih na polici.
Podíval se na obal, pak si dramaticky povzdechl a položil ji zpět. "Ne, to není ono…"
Harry stál uvězněný mezi policemi a chladným tělem mistra lektvarů a pomalu nabýval psychické rovnováhy. Žaludek se mu vrátil na své místo, ale srdce mu stále bilo jako splašené. Když se Snape natáhl pro další knihu, závrať se ještě zvětšila.
Byl tak blízko…
Harry si pomyslel, že ta hra byla tak promyšlená, že s ní mohl přijít jenom Snape. Soudě podle reakcí svého těla mu to dokonale vyšlo. Věděl, jaký efekt na Harryho má a rozhodl se využít své síly. Dělal všechno proto, aby se Harry vzdal a požádal ho o to. Blízkost mužova černě oblečeného, útlého těla s ním hnula. Cítil, jak tvrdne a nemohl s tím nic dělat. To vědomí ho děsilo mnohem víc, než možnost čelit stádu jedovatých praskavců.
Ne! Cokoli, ale tohle ne! křičel v duchu, přikazuje svému tělu uklidnit se. Ale věděl, že je to nemožné. Když je Snape tak blízko…
Trochu blíž a uvědomí si… Harry se pokusil pohnout boky, ale nemohl se hýbat. Snape se přitáhl ještě blíž a chlapec prudce zalapal po dechu, když se jeho erekce otřela o mužovo stehno.
"Myslím, že jsem to našel." V očích se mu zablesklo a v hlase se objevil náznak zlomyslného uspokojení. Harry se chtěl propadnout do země. Snape se od něj odtáhl a podal mu knihu. "Máte patnáct minut na přípravu," řekl. "Pak vám položím otázky, které jste měl odpovědět v testu."
Harry se pokoušel nedat najevo, jak těžce se mu dýchá. Kývl a vzal si knihu. Na zlomek sekundy se Snapeovy chladné prsty dotkly jeho ruky. Na chvíli ztuhl a zadrhl se mu dech. Vypadalo to, že Snape si toho nevšiml, ale Harry věděl, že to dělá naschvál. Že dělá všechno naschvál…
"Posaďte se," ukázal mu Snape na menší křeslo a přešel k pultu, kde se vařil čaj. Harry se podíval na knihu, kterou držel v rukách: "Nejznámější lektvary lásky a metody jejich přípravy."
Nemohl uvěřit, že Snape chce pokračovat v mučení. Vzdá to někdy? Harry se rozhodl, že mu nedovolí zlomit ho. Snape může intrikovat, aby ho zaujal, svedl ho a dělat tisíc dalších věcí, ale nikdy ho nepřinutí odpovědět na ty otázky. A když na ně neodpoví, Snape ho bude muset vyhodit.
Pocit vítězství zaplavil jeho mysl a trochu ho uvolnil. Sedl si do křesla a položil si knihu do klína. Neotevřel ji, ani když přišel Snape a položil na stůl dva šálky čaje. Muž se posadil do druhého křesla, opřel se a zadíval se do plamenů. Rozhostilo se nepříjemné ticho.
Harry se pokoušel nezírat příliš otevřeně, ale bylo to docela složité. Stíny vrhané plameny tančily na mužově orlím nose a lícních kostech. Odrážely se v ebenových vlastech a na černém hábitu, který pokrýval celé jeho tělo.
S obtížemi od něj odtrhl oči a podíval se do ohně. Nemohl pochopit, jak je možné, že mu tento muž před ne tak dlouhou dobou připadal neatraktivní. Pravda, měl velký nos, ostré rysy a hluboké vrásky na čele, mezi obočím a v koutcích úst. Ale to mu poskytovalo nejasné tajemné kouzlo. Jak to mohl předtím nevidět?
Ucítil, že se na něj Snape dívá.
"Vidím, že znáte odpovědi tak dobře, že jste se rozhodl odmítnout mou nabídku," řekl tichým, chladným hlasem. "Výborně. Můžeme začít."
Harry se zhluboka nadechl a v duchu se usmál.
"Vyjmenujte mi všechny přísady lektvaru lásky zvaného Amortentia."
"Naneštěstí to nemohu udělat, pane," odpověděl okamžitě.
Snape přimhouřil oči, ale nekomentoval to.
"Jestli je to tak, můžete mi říct, jak voní správně uvařený lektvar?"
"Omlouvám se, ale neznám odpověď na tuto otázku," odpověděl Harry uhlazeně, odolávaje pohledu, který do něj muž svýma tmavýma očima zabodával. Viděl, že Snape něco chvíli zvažuje, a pak mu položil další otázku: "Víte o tom lektvaru něco, Pottere?"
"Omlouvám se, ale nevím o něm vůbec nic," odpověděl silným hlasem, dívaje se přímo do profesorových očí.
Snape se opřel v křesle. Jeho obličej nic nevyjadřoval. Vypadalo to, jako by na něj Harryho lži neudělaly dojem. Přestože měl zuřit.
Ví, že lžu, pomyslel si Harry a nevěřil, že by mohl být vůči tomuto muži tak nestoudný a mohlo mu to projít.
"A co bych s vámi měl udělat, Pottere?" povzdechl si Snape, aniž by zvedl pohled od plápolajících plamenů, které se odrážely v jeho černých očích.
Harry by přísahal, že nepocházejí z krbu.
"Budete mě muset vyhodit," odpověděl chladně.
No tak! Začni zuřit! Nedostaneš to ze mě.
Snape neodpověděl. Podíval se na šálek stojící na stole.
"Váš čaj chladne, Pottere."
Natáhl se pro svůj šálek a napil se. Harry cítil, jak ho přemáhá vztek.
Proč je tak klidný? Koneckonců už měl začít běsnit před jakou dobou! Hulákat a vyhodit ho ze dveří. A nejlepší by bylo, kdyby ho vyhodil z hodin. Přece nemá žádné vědomosti.
Vztekle popadl svůj čaj a jedním douškem ho vypil. Možná když Snape vidí, že Harryho nezlomí, konečně to vzdá a uzná, že prohrál? Jen musí zůstat klidný. Klid je klíčem k úspěchu.
Snape odložil svůj šálek a probodl ho pronikavým pohledem. Na zlomek sekundy si Harry myslel, že mu přes obličej prokmitlo uspokojení.
"Takže můžeme pokračovat," řekl Snape tiše a zlověstně se usmál.
Harry nemohl uvěřit svým uším. Ještě pořád ho chce mučit těmi otázkami? Už mu řekl, že neví…
Najednou se stalo něco zvláštního. Obraz před Nebelvírovýma očima se začal rozostřovat. Několikrát zamrkal, aby se té mlhy zbavil, ale nepomáhalo to. Točila se mu hlava. Všechno kolem něj potemnělo. Byl sám v tichu a prázdnotě. Snape byl pouze nejasná silueta, která se nořila do vše obklopující temnoty.
Najednou se všude kolem něj rozezněl hlasitý, rozkazující hlas, který se odrážel od vzdálených, neviditelných stěn a vracel se s ještě větší silou: "Vyjmenujte všechny přísady Amortentia."
Harry věděl, že tu otázku musí zodpovědět. V tu chvíli nebylo nic jiného důležité. Měl pocit, že když neodpoví, stane se něco strašného.
"Přísady potřebné k vytvoření Amortentia jsou převážně květiny. Mohou to být fialky, astry, jasmín nebo kosatce. V ideálním případě by měly být natrhány při úplňku. Navíc by do kotlíku měla být přidána pomerančová slupka, nastrouhaný kořen mladé mandragory, verbena, spory kapradiny, to vše by mělo být smícháno s vodou nebo alkoholem," odpověděl monotónním hlasem, jako by četl z knihy.
"Výborně," ozval se hlas znovu. "A teď mi řekněte, jak správně uvařená Amortentia vypadá."
Odpověď na tuto otázku připadala Harrymu důležitější než cokoli jiného. Nic by mu nemohlo zabránit v jejím poskytnutí.
"Znakem, že je lektvar správně připraven je perleťový lesk a kouř, který z lektvaru stoupá v charakteristických spirálách," odpověděl Harry a okamžitě se mu ulevilo, že to vyklopil. Cítil, jako by každá otázka byla enormní vahou, která ho drtila a jediným způsobem, jak se jí zbavit, bylo zodpovědět ji.
V dálce se tyčila postava mistra lektvarů. Vzdálená část Harryho mysli si vágně uvědomovala, že to on klade otázky.
"Můžete mi říct něco o vůni Amortentiy?" dotázal se hlas.
"Každá osoba cítí jinou," odpověděl Harry. "Lektvar každému voní vůní, která je pro něj nejpříjemnější."
"A jaká je nejpříjemnější vůně pro vás?"
"Tvoje," odpověděl Harry bez zaváhání. Po těch slovech se rozhostilo ticho.
Harry netrpělivě čekal na další otázku, ale ta nepřicházela. Začal se obávat. Po nějaké době si všiml, že obraz před jeho očima se začíná pomalu rozjasňovat a v temnotě se začínají objevovat obrysy nábytku. Hlas se vrátil, ale tentokrát mu připadal mnohem tišší a vzdálenější. A mnohem méně důležitý.
"Ještě jedna otázka, Pottere. Bolela vás v pátek hlava?"
Harry už chtěl odpovědět, ale cosi ho zastavilo. Pomyslel si, že na tu otázku nechce odpovídat.
"Odpověz," pobídl ho hlas a Harry cítil, jak se sama vymanila z jeho úst. "Ne, nebolela."
Postava mistra lektvarů sedícího před ním se stala jasnější. Do chlapcova těla se pomalu vracelo vědomí…
Byl v Snapeových soukromých komnatách. Měl s ním trest. Pili čaj a…
Najednou měl pocit, jako by do něj vrazil potlouk. Vyskočil se svého místa, i přes to, že ještě neměl zcela zaostřený zrak a motala se mu hlava.
"Dal jste mi Veritaserum," vyjekl, stále trochu omámený, a hlas se mu zlomil. "Jak jste mohl?" Když Snape neodpověděl, Harry se obrátil ke dveřím. Vztek nahrazoval omámení. Cítil se zrazený a podvedený. "Odcházím!" prohlásil důrazně, ale hlas se mu znovu zlomil.
"Jsi si jistý, že chceš?" zeptal se Snape tiše.
Ano! myslel si Harry, ale jeho ústa odpovídala: "Ne!"
Prudce se nadechl, zavřel oči a čekal, dokud lektvar zcela nepřestal fungovat. Téměř cítil mužův triumfální úsměv. K jeho uším dolehl Snapeův temný hlas: "Vidíte, Pottere? Nebylo to tak těžké."
Vztek a pocit nespravedlnosti omývaly břehy Nebelvírovy mysli a vzdouvající se vlny zraněné pýchy narážely na jeho sebeovládání.
Jak to mohl udělat? Jak se opovážil!
Otevřel oči a přinutil se podívat muži do tváře, která nesla výraz uspokojení.
"Neměl jste právo udělat to," řekl třesoucím se hlasem a měl pocit, jako by se pod ním měly každou chvílí podlomit nohy.
"Přinutil jste mě to udělat, Pottere," řekl Snape tiše. "Kdybyste nebyl tak tvrdohlavý a drzý, neudělal bych to."
Harryho nohy odmítaly poslouchat. Klesl do křesla a skryl hlavu v dlaních.
Všechno to bylo zbytečné. Proč se tak snažil? Proč se snažil Snapea přesvědčit, že mu nikdy nedovolí zlomit ho? Celý tento týden byl jedna velká noční můra. Snažil se být tvrdý a neoblomný, ale celá jeho oběť, všechna jeho opatření byla zničena. To, na čem celý týden tvrdě pracoval, bylo v jedné minutě zničeno. A cokoli se chystal dělat. Už se mu nebude pokoušet vzdorovat. Sedí tu v jeho komnatách, zcela zlomený a poražený. Vzpomněl si, že mu v jedné hodině Snape vyhrožoval, že mu dá Veritaserum, ale nikdy si nemyslel, že by to doopravdy udělal…
"Pottere," Snapeův tichý hlas se stěží dostal přes zuřící tornádo myšlenek a pocitů v Harryho hlavě, ale ten mu vůbec nevěnoval pozornost.
Měl předpokládat, že to tak dopadne. Nestálo to za to, bojovat se Snapem, protože bylo nemožné zvítězit. Vždy dostal, to co chtěl. Vždy si prosadil svou. Byl příliš moudrý, příliš chytrý na překonání. A Harry to pocítil extrémně bolestivě.
"Podívej se na mě," hlas mistra lektvarů byl neobvykle jemný, ale Harry byl zcela ponořený v myšlenkách. Zavrtěl hlavou, chtěl, aby mu Snape dal pokoj.
Ta poslední otázka zcela zničila představu o sobě, kterou se pokoušel vybudovat. Udělal ze sebe hlupáka. Všechno lehlo popelem. A řekl Snapeovi takovou věc… Co si o něm bude Snape myslet? Že Harry je hloupý, naivní spratek, který neví, co chce. A nejhorší bylo, že to byla pravda…
Nikdy ho neporazí. Klidně to může rovnou vzdát.
Harryho srdce se začalo pomalu uklidňovat a krev se mu přestala vařit v žilách. Hluk v jeho hlavě utichl.
Musí se vzchopit! Nemůže se zhroutit před mistrem lektvarů.
Začal zhluboka dýchat, aby vyplavil rozbouřené emoce. Několikrát vydechl, dal ruce dolů a podíval se na Snapea.
Muž ho pozoroval pronikavým, zamyšleným pohledem. Harry těžce polkl, ale přinutil se neuhnout pohledem. Rozhodl se zachovat si zbytky své důstojnosti.
"Proč si tak moc ubližuješ?" Hlas mistra lektvarů byl neuvěřitelně tichý a klidný, když pronášel tato slova. Ale jejich smysl udeřil do Harryho takovou silou, že mu na chvíli vyrazil dech z těla.
"Když se tak bojíš svých tužeb," pokračoval Snape stále stejně klidným tónem, "dám ti na výběr." Ukázal na dveře. "Jestli chceš, můžeš jít. Nebudu ti bránit."
Harry se posadil do křesla, neschopný pohybu, a sledoval, jak se Snape zvedl, došel ke knihovně, vybral si knihu a zase se posadil do křesla a ponořil se do ní.
Podíval se na něj, a pak na dveře. Měl pocit, jako by se jeho vědomí rozštěpilo na dvě zcela odlišné osoby, které mezi sebou začaly bojovat.
Můžeš jít pryč. Dovolil ti to. Můžeš se od něj konečně osvobodit.
A dál si budeš ubližovat. A budeš po něm toužit. Tohle se nezmění. Pořád ho chceš.
Snape je beznadějný případ. Vždycky se k tobě bude takhle chovat. Nikdy nedostaneš to, po čem doopravdy toužíš.
A po čem nejvíc toužíš? Jen po něm. Konečně uspěješ. Teď to nemůžeš vzdát. Věděl jsi, co je za člověka. Věděl jsi, že to nebude snadné. Ale čím těžší to je, tím sladší bude vítězství. Svou oddaností ho dokážeš zlomit. Konečně zvítězíš.
Nemáš šanci. Každý musí nakonec přijmout porážku. Rád zraňuje a udělá to znovu. Tohle chceš?
Ale když teď odejdeš, budeš toho litovat. Budeš litovat, žes nevyužil možnosti. A budeš trpět.
A teď netrpíš? Podívej se, k čemu tě přinutil. Byl jsi znovu ponížen. Kolik toho ještě vydržíš?
Musíš si věřit. Nemůžeš to jen tak vzdát. Když to uděláš, ztratíš vše, co jsi doposud získal. Všechna tvá snaha bude promarněna.
Můžeš se zvednout a odejít. Alespoň si zachováš svoji hrdost.
A co budeš mít? Jenom svou hrdost. Pořád budeš nešťastný.
A teď jsi šťastný?
Když to vzdáš, možná si můžeš zachovat svou hrdost a jednou na něj možná dokážeš zapomenout. Ale tvé srdce zůstane prázdné a nikdy ho ničím nezaplníš.
Aspoň budeš konečně volný…
Ne, nikdy nebudeš volný, když bude v tvojí blízkosti. Každý den, kdy ho uvidíš, pro tebe bude mučením, protože si budeš pořád pamatovat, že jsi měl šanci a nevyužil ji. Žes měl na výběr…
Harry se dlouze zhluboka nadechl. Pak se podíval na Snapea, který tiše seděl v křesle a četl si knihu. Nebyl si vědomý bitvy, která se odehrávala ve studentově mysli.
Harry zavřel oči a pomalu si povzdechl.
Rozhodl se.
Pomalu se zvedl ze svého místa, pokoušeje se nevěnovat pozornost faktu, že se mu podlamují nohy, a že na každý krok vynakládá obrovské úsilí. Obešel stolek a stoupl si přímo před mistra lektvarů. Pak mu jemně vytáhl knihu z rukou a odložil ji.
Srdce mu poskočilo, když na něj Snape zaostřil svůj pronikavý pohled a zamrkal.
Harry se natáhl a dotknul se mužovy drsné, chladné tváře.
Usmál se a zašeptal:
"Vybral jsem si tebe."