Úterní ráno ve Velké síni bylo plné obvyklého hukotu rozhovorů a cinkání příborů o talíře. Tři přátelé seděli u stolu. No, spíš Hermiona s Ronem seděli, protože Harry vypadal, jako by byl každou chvíli nakloněný na jednu stranu nebo se zvedal ze svého místa a předstíral, že si něco vybírá z talířů nebo se po desáté natahuje pro sůl.
„Harry, co se děje? Něco tě trápí?" zeptal se Ron s obavami. „Pořád se vrtíš a škubáš sebou."
Harry si odkašlal a přestal sebou vrtět, přestože nedokázal zůstat v klidu moc dlouho. Zadek ho bolel, jako by v něm pořád něco měl. Něco jako velmi dlouhé a velmi tvrdé koště.
„Ne." Pokoušel se, aby mu v hlase nezaznívala přílišná nervozita. „Ne, jsem v pohodě."
Všiml si, že Hermiona, která seděla naproti němu, jemně zčervenala a upřeně se zadívala do talíře. Harry následoval jejího příkladu a znovu trochu změnil pozici, aby bolest trochu polevila. Nevěděl, jak přežije dnešní vyučování. Naštěstí první hodinou bude obrana, a tato hodina zřídka kdy zahrnovala sezení, zvlášť od té doby, co byla jejím vyučujícím vynikající Nymphadora Tonksová.
Náhle koutkem oka zahlédl temnou postavu u profesorského stolu. Tělem mu projel elektrický proud, ale tentokrát, místo aby ho rozehřál, ho zmrazil.
„Nemám hlad," zamumlal, odstrčil od sebe talíř a zvedl se od stolu. Ron s Hermionou se na něj překvapeně zadívali. „Uvidíme se ve třídě."
Jak kráčel mezi stoly, cítil v zádech Snapeův upřený pohled. V chodbě si ohromeně všiml, že zatímco spěchal pryč, zadržoval dech, který konečně s hlasitým povzdechem vypustil z plic. Pomalu se vydal ke třídě.
Slíbil si, že na něj nebude myslet. Nebude vzpomínat na včerejšek. Nikdy se k tomu nevrátí! Musí to dostat z paměti. Zcela a navždy!
Jak mohl být takový blázen? Jak si mohl myslet, že přinutí Snapea, aby mu na něm záleželo, byť jen trošičku? Nikdo nemůže nikoho přinutit změnit se. Změnit svůj životní styl. A nejnemožnější věc je přinutit někoho jako Snape - muže bez emocí a bez slitování - změnit se.
Litoval, že s tím vůbec začal, že se nechal unést svým bláznivým nebelvírským idealismem, že v tomto boji může vyhrát.
Byl poražen. Poražen a zlomen. Už neměl sílu dál bojovat. Věděl, že kdyby to zkusil znovu, skončil by s další bolestivou porážkou. Nechtěl to znovu zažít. Při pouhé myšlence na včerejší pocit porážky a zrady cítil, jak jeho tělo rozechvívá chlad, a jak se mu bolestivě svírá žaludek. Dal všechno a na oplátku nedostal nic, jen bolest a ponížení.
Měl to vědět. V zásadě dostal to, co chtěl. Znal Snapea. Proto by neměl nikoho vinit. Ale pocti nespravedlnosti a využití byl silnější. Vzpomněl si, jak se včera cítil zbavených všech pocitů a vzpomínek, které byly nahrazeny zklamáním a hořkostí.
V hlavě mu stále zněla bolestivá ozvěna.
Ta slova v něm vše rozdrtila. Udeřila v tom jediném místě, které mělo zůstat skryté a nedostupné, a způsobovala bolest tak krutou, že ji bylo těžké vydržet.
Vždy byl nikým. Říkali mu to celé dětství. Že není dobrý k ničemu, že pro nikoho nic neznamená, že ho nikdo nemá rád. A byla to pravda. Dursleyovi se k němu buď chovali špatně, nebo předstírali, že neexistuje. Byl jako duch, neužitečný, neviditelný, bezcenný. Pro všechny byl nikým.
Bradavice to trochu změnily. Ale stále se strachoval, že jednoho dne se někdo rozhodne, že je neužitečný, a ten krásný sen skončí. Všichni ho viděli jako hrdinu, chlapec-který-přežil. Ale kdyby někdo objevil, že je jen obyčejný teenager, který toho moc neví… znovu by byl nikým. Možná proto vždy začínal boj, vždy se všem pokoušel pomoci, dělal všechno, dokonce i když to přesahovalo jeho schopnosti. Ostatní říkali, že je statečný… ale on věděl, že to není pravda. Co ho k tomu jednání vedlo, byl… strach. Strach z odmítnutí. Z návratu zpět do přístěnku pod schody, aby byl bezvýznamný a plačící ve tmě.
Proto to nedokázal snést, když se k němu Snape choval tak bezohledně po tom incidentu v přístěnku. Dělal, jako by Harry neexistoval, jako by ho nezajímal… a to ho bolelo víc, než oči plné odporu a výsměšný úsměv. Mnohem víc než ponížení a stud. Nic nebolelo tak, jako vědomí, že je pro něj… nikým.
Ne! Už o tom nebude přemýšlet! Musí to uzavřít hluboko v sobě. Na místě, kam se, tentokrát, nikdo nedostane, nikdo se tam neprobourá.
Zabočil za roh a prudce se zastavil. Na konci chodby zahlédl známou světlovlasou postavu. Lenka viditelně čekala na někoho, kdo musí projít chodbou blízko učebny, do které mířil Harry.
Chlapec se k ní vydal a pokoušel se k ní přiblížit tak, aby ji nevyděsil a nezpůsobil příliš hluku.
„Mohl bys jít trochu tišeji, Harry," uslyšel nečekaně, když byl jen pár kroků od ní.
Sakra! Jak věděla, že jsem to já?
„Co tu děláš?" zeptal se šeptem a stoupl si za ni.
„To ti nemůžu říct," řekla také šeptem a obrátila hlavu jeho směrem. Rozhlédla se po chodbě, pozorně se podívala na zdi a na strop. „Poslouchají nás hrotnatci dlouhouší."
„Co?" Harry zamrkal a sledoval Lenčin pohled. Ale chodba byla prázdná. „Nikdo tady není."
„Chtějí, aby sis to myslel. Proto, aby mohli jednodušeji odposlouchávat. Protože je nikdo nevidí," vysvětlila Lenka.
Harry se na chvíli zamyslel nad tou pokřivenou logikou. Lenka mu pokynula, ať jde blíž. Naklonila se mu k uchu a zašeptala: „Máš s sebou nějaké pomeranče?"
„Co?" Tentokrát byl Harry zcela zmatený. „Jaký pomeranče? Na co?"
„Ty je děsí," zašeptala Havraspárka konspiračně. „Barva a vůně pomerančů. Ale můžou to být i mandarinky."
Harry vzdal snahu pochopit ji. Bylo to nad jeho síly. Ani ta záhadná obálka, kterou mačkala v ruce, za tu námahu nestála.
Nechal Lenku na chodbě a šel dál. Byl před učebnou první, což nebylo nic překvapujícího, protože odešel v půlce snídaně. Překvapivější bylo Lenčino chování. Jenom včera večer byla propuštěna z nemocnice a kvůli tomu všemu se jí zapomněl zeptat, jak se cítí.
Obrátil se zpátky, že si s ní na chvilku popovídá, protože stejně neměl, co dělat. Ale než došel na konec chodby, ztuhl, když uviděl, jak se zpoza rohu vynořují tři povědomé postavy. Okamžitě poznal Crabba a Goyla, ale místo Malfoye s nimi byl Zabini.
Harry se mimovolně naježil, připravuje se na výsměch a rozhodl se co nejrychleji kolem nich projít.
Možná na něj nezaútočí…
„Pottere, co ty tu děláš?" zasmál se Zabini a zablokoval mu cestu. „Čekáš na růžovovlasou čarodějku? Taky ji miluješ?"
Co?
Harry se prudce nadechl, zastavil se a probodl škodolibě se usmívajícího se Zmijozela varovným pohledem.
O čem to sakra mluví?
„Ach, vidím, že nechápeš." Vypadalo to, jako by Zabini četl jeho myšlenky. „Nebude tvoje velká láska žárlit?"
O kom to mluví? O Lence?
„Uhni mi z cesty," vyštěkl Harry a pokoušel se kolem něj projít, ale vypadalo to, že Crabbe s Goylem svou velikostí zablokovali celou chodbu.
„A co uděláš? Půjdeš si stěžovat Snapeovi? Včera na hodině jsi na něj dělal takové oči, že určitě splní každý rozmar své malé kurvičky, že, Pottere?"
Harry celý ztuhl a cítil, jak jeho zcela vyčerpanou mysl zaplavuje ledový příval děsu.
Všiml si toho! A jestli si toho všiml, tak to ví pravděpodobně celá zmijozelská kolej… A Malfoy…
„Co se děje, Pottere? Opustila tě řeč nebo si možná jen přehráváš vzpomínky na žhavé chvilky, které jste spolu strávili? Vzhledem k tomu, jak ses na něj včera díval, tak tě musel pořádně oj…"
„Co se to tu děje?" povýšený chladný hlas přerušil proud zraňujících slov ze Zmijozelových úst. Za Zabinim se objevil Malfoy. Když uviděl Harryho, přimhouřil oči. Zaplála v nich nenávist. Jedovatá a nespoutaná.
Harry sebou trochu trhl, ale rozhodl se nenechat se za žádnou cenu vyprovokovat. Ať Malfoy řekne cokoli…
„Říkal jsem Potterovi, jak úžasné bylo sledovat jeho včerejší výkon v lektvarech. Ty zasněné oči, ta svůdná gesta…" pokračoval Zabini a Crabbe s Goylem chechtali, až se za břicha popadali. „Víš, co si myslím, Pottere? Že ty a Snape doopravdy…"
„Zavři zobák," vyštěkl najednou Malfoy, až se Crabbe s Goylem téměř okamžitě přestali smát. Zabini zmlkl a podezřívavě se na Malfoye, který ho probodával pohledem tvrdým jako ocel, podíval. „Nic jsi neviděl. Rozumíš?" zavrčel, aniž by uhnul očima ze Zmijozelova obličeje zkřiveného do nespokojeného výrazu. Zabini otevřel pusu, aby něco řekl, ale Malfoy zvýšil potlačovaným vztekem trochu se třesoucí hlas. „Ničeho sis nevšiml. Jestli se o tom pokusíš někomu zmínit, budou to tvoje poslední slova."
Chodbou se rozhostilo ticho. Zabini stiskl zuby a pomalu, s přemáháním, kývl.
„Jdeme," vyštěkl Malfoy a vyrazil do třídy. Když procházel kolem Harryho, vrazil do něj ramenem, ale ani jednou se na něj nepodíval. Crabbe s Goylem následovali svého vůdce. Zabini po Harrym vrhl ještě jeden pohled, oči plné vzteku, a připojil se k ostatním.
Harry stál zcela bez řeči uprostřed chodby. Myslí mu vířily myšlenky, jak se snažil pochopit, co se právě stalo.
Co to mělo znamenat? Proč ho Malfoy bránil? Měl se přece přidat k Zabinimu a svým gorilám. V minulosti to vždycky udělal. Proč, místo aby byl na Harryho jízlivý, se rozzuřil na Zabiniho a řekl mu, ať na to všechno zapomene? Co se změnilo? Měli se Snapem něco v plánu? Ale kdyby byli spolčení, Snape by ho nepotrestal, když Harryho napadl. Nebo to měl být jen kouřový závoj, aby si Harry myslel, že stojí na opačných stranách? Ale jak by mohli být na opačných stranách, když oba slouží Voldemortovi? Je pravda, že Snape je špeh, ale to Malfoy neví.
Co se tu sakra děje?
Nejhorší bylo, že si Zabini všiml Harryho chování. Znal riziko, ale vůbec nepřemýšlel o následcích. Byl zcela zaslepený. A když si toho všiml Zabini, kolik dalších lidí to mohlo vidět? A co Nebelvíři? Všimli si toho taky?
Zachvátila ho panika.
Možná to nikdo jiný neviděl? Nikdo ho včera neodchytil. Ani dneska u snídaně. Ale možná si toho všimli, ale neřekli mu to? Asi se pořád báli Snapea, který by se jim určitě pomstil, kdyby na Harryho měli nějaké narážky.
A pak mu to došlo.
Přesně! To je pravděpodobně důvod, proč je Malfoy tak rezervovaný. Bojí se, že to Snape zjistí. Takové chování bylo pro jakéhokoli Zmijozela bezdůvodné, ale kdoví, co mu tehdy Snape udělal nebo řekl… Ale doopravdy se ho Malfoy tak bál? To by vysvětlovalo, proč napadl Lenku a ne Harryho.
„Harry, vypadáš, jako bys viděl Ty-víš-koho. Seš v pořádku?" vystrašený hlas Tonskové se provrtal skrze jeho hemžící se myšlenky a stáhl ho na zem. Učitelka stála vedle něj, v ruce držela aktovku a pozorně si ho prohlížela.
„Ach, ne. Nic. Všechno je v pořádku, doopravdy," usmál se slabě.
*****
Příštích několik dní se Harry choval, jako by byl duchem zcela nepřítomen. Potuloval se po chodbách, hluboko v myšlenkách, aniž by s někým promluvil. Po odpoledních vysedával v knihovně nebo si v ložnici četl knihu. Hermiona s Ronem byli trochu zmateni změnami, které se s ním staly. Pokoušeli se s ním mluvit, ale jejich přítel byl extrémně odtažitý a tichý. Sotvakdy se usmíval, sotvakdy mluvil. S výmluvou na bolest hlavy vynechal famfrpálový trénink. Místo toho začal odpoledne navštěvovat Hagrida a pomáhat mu s jedovatými praskavci.
Z pohledu Rona a Hermiony se stal introvertním, neustále zaneprázdněným samotářem. Oba dva se o něj báli, ale nemohli udělat nic, aby rozptýlili tu depresi, která kolem něj byla cítit.
Ani jeden z nich nevěděl, že Harryho stav vyvstal z jeho rozhodnutí nezabývat se ničím vztahujícím se k přemýšlení o Snapeovi a o tom, co se mezi nimi stalo. Vyžadovalo to obrovskou sílu vůle a i tak se vzpomínky vracely jako bumerang a zasahovaly ho v nejméně vhodné chvíle. Chtěl zapomenout a co je lepší způsob, než zaměstnat svou mysl jinými věcmi?
Harry neplánoval, že se to stane. Všechno přišlo samo. Prostě se vrhl na učení, což mu nedovolovalo myslet na to, jak se k němu choval. Zvláště krmení praskavců a dávání si pozor na jejich jedovaté trny znamenalo konec ponurým myšlenkám.
Musel se vzdát famfrpálu, protože sezení na koštěti bylo příliš bolestivé… Ale učení se bylo také skvělý způsob, jak odklonit své myšlenky od nebezpečných oblastí.
Všechny tyto činnosti perfektně zaplnily prázdnotu, kterou po sobě zanechala slova mistra lektvarů.
Uvědomil si, že zcela kapituloval.
Vyhýbal se Snapeovi, jak mohl. Přestal utíkat během jídla, když se Snape objevil, ale za celou dobu se na černou postavu ani jednou nepodíval. Cítil, jak ho Snape neustále pozoruje. Ale radši by snědl Bertíkovu fazolku s příchutí zvratků, než aby tomu muži dal nějak najevo, že nemůže zapomenout.
Další hodina lektvarů se rychle blížila a každou uběhlou chvílí Harry stále víc panikařil. Během víkendu se na to snažil psychicky připravit, ale při pouhé myšlence, že se setká se Snapem, zvláště v té třídě, cítil, jak mu neviditelná síla svírá žaludek a plíce.
Snape se k Harryho úlevě v pátek neobjevil na snídani, ale přišel na oběd, což ho efektivně připravilo o chuť k jídlu. Ihned po obědě měla následovat hodina lektvarů, které se tak bál. To všechno znamenalo, že nedokázal pozřít ani sousto, což samozřejmě neuniklo Hermioně.
„Harry, musíš něco sníst! Poslední dobou jíš míň než skřítek. Nebudeš mít sílu studovat," pokračoval v kárání, když on i ostatní studenti odcházeli z Velké síně do sklepení.
„Co je to za vůni?" přerušil ji Ron, větřící a rozhlížející se na všechny strany.
„Jaká vůně?" zastavil se Neville hned za třemi přáteli. Hermiona se také zastavila a zavětřila. „Voní to jako… obrovské množství pomerančové šťávy…"
„Pro Merlina!" zabručel Ron a s doširoka otevřenýma očima zíral na něco spěchající chodbou. Ostatní se také otočili a zůstali stát neschopni slova.
Jejich směrem mířila Lenka. Na hlavě měla obrovský klobouk, na kterém ležela hromada napůl rozmačkaných, na půlku nařezaných nebo vymačkaných pomerančů. Na samém vršku byla místa plná pomerančové šťávy, která se s každým Lenčiným krokem rozlévala do stran a rozprskávala se po kamenné podlaze. Studenti ji míjeli velkým obloukem, ukazujíce si na ni prstem a u duchu se pochechtávajíce. Hermiona vypadala, jako by do ní udeřil blesk a Ron na střídačku otvíral a zavíral pusu. Když kolem nich dívka procházela, z klobouku spadlo několik pomerančů a s mlasknutím jim přistálo u nohou. Ústa se jim nakyslou vůní plnila slinami. Lenka také měla náhrdelník z mandarinek a kapsy hábitu měla napěchované pomeranči. Nepřítomně se na ně usmála a odešla, něco si pro sebe mumlaje. V ruce mačkala obálku.
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Může mi někdo vysvětlit, proč má na hlavě TAMTO?"
„To je ochrana proti hrotnatcům dlouhouchým," odpověděl Harry bez váhání, toulaje se v myšlenkách.
„Proti ČEMU?" Hermiona vypadala zcela zmateně.
„Aby neodposlouchávali," vysvětlil jí Harry nepřítomným hlasem, stále nad něčím přemýšleje, takže neviděl, jak na něj zírají.
„Harry," začala Hermiona a snažila se uklidnit. „Můžeš mi vysvětlit…"
„Nejdu na lektvary," řekl Harry najednou. Bylo to tak nečekané, že překvapil i sám sebe.
„Co?" prolomil ticho, které po těch slovech zavládlo, Ron. Díval se na Harryho, jako by mu najednou vyrostla druhá hlava.
„To nemůžeš, Harry!" řekl třesoucím se hlasem Neville, oči doširoka rozevřené. „Zabije tě! Koneckonců, je to Snape!"
„Bolí mě hlava a necítím se dobře. Nemůžu jít na lektvary," odsekl Harry.
„Dobře, jdi za madam Pomfreyovou a ona ti něco dá. Musíš jít na lektvary!" pokoušel se ho přesvědčit Ron. „Víš, co Snape dokáže udělat. Naštve se na tebe a udělá ti to, co Malfoyovi."
„Ne," řekl Harry a ucítil v sobě příval vzteku. Ničemu nerozumí!
„Ale Harry…" nechtěl se vzdát Ron, když ho najednou ostrým hlasem přerušila Hermiona.
„Přestaň! Harryho bolí hlava, neslyšel jsi?" Ron s Nevillem zavřeli pusu a ohromeně se na ní podívali. „Vrať se do ložnice, Harry. Řeknu Snapeovi, že ti není dobře, a že jsi nemohl přijít."
„Šílíš?" zasyčel Ron. „Nikdy…" zarazil se, když uviděl, jaký pohled po něm Hermiona metá.
„Pojďme, jinak přijdeme pozdě," štěkla Ronovým a Nevillovým směrem.
Harry se na kamarádku vděčně podíval, pak se otočil a vydal se ke společenské místnosti. Chtěl se co nejdřív dostat do svého nerušeného nebe v ložnici.
Nebyl to moudrý tah, ale co jiného mohl udělat? Jak by mohl tiše sedět ve třídě a dívat se na katedru, kde on a Snape…
Ne! Nesmí na to myslet!
Během těch dvou hodin si bude číst. Zabaví se a nebude na to myslet.
Následky mu byly ukradené. Nejdůležitější bylo, že se vyhnul setkání se Snapem. Jestli si Snape vůbec všimne jeho nepřítomnosti, když je pro něj nikým...
‚Ne, přestaň!' vynadal si v duchu, když procházel opuštěnou společenskou místností a nahoru po schodech do ložnice. Padl na postel a díval se do stropu. Po chvíli ho začalo ochromovat ticho, tlačit se na něj, zvonit mu v uších. Bylo to jako by se každý jeho pohyb rozléhal hradem. Pak uslyšel zvuk otvírání obrazu.
Někdo vstoupil do společenské místnosti! Ale kdo? Všichni mají vyučování!
A co když… co když si pro něj přišel Snape?
A do prdele!
Vyskočil z postele, z kufru vytáhl neviditelný plášť a ve chvíli, kdy se ze schodů vedoucích k chlapeckým ložnicím ozvaly kroky, přehodil ho přes sebe. Vmáčkl se do rohu místnosti a zadržel dech. Slyšel tlukot vlastního srdce. V tichu kolem něj mu ten zvuk přišel strašně hlasitý. Dal by všechno, jen aby ho mohl utišit.
Kroky se zastavily u dveří. Zíral na ně tak upřeně, že téměř cítil slzy v očích. Dveře se s tichým zavrzáním otevřely a…
… vešla Hermiona. Harry pocítil takový ohromný pocit úlevy, že se téměř rozpustil a rozlil po podlaze. Hermiona se rozhlídla po místnosti a zeptala se: „Harry, jsi tady?"
Harry si svlékl plášť.
„Co se stalo?" zeptal se a cítil, jak se úleva mění v obavy. Hermiona měla ve tváři velmi vážný výraz.
„Snape mě sem poslal. Řekl, že mu je jedno, že se necítíš dobře, a že máš okamžitě přijít na jeho hodinu. A jestli se neukážeš, tak si pro tebe přijde." Odmlčela se a věnovala Harrymu zoufalý pohled. „Je doopravdy naštvaný, Harry. Bylo by lepší, kdybys na ty lektvary prostě šel."
Harryho zachvátila panika. Nemůže jít. Zvlášť ne teď. Snape ho zničí, rozdrtí ho! Ale nemůže tu zůstat. Snape vyhrožoval, že si pro něj přijde. Do jakýho průseru se to dostal… Ale jak mohl vědět, že Snape bude tak zuřit? Harry pro něj neexistuje. Sám to řekl. Tak proč ho teď pronásleduje? Aby ho ponížil ještě víc? Ne, to ne!
„Pojď se mnou," přispěchal k Hermioně a táhl ji za ruku. Přehodil přes ně neviditelný plášť a táhl ji po schodech do společenské místnosti a na chodbu.
„Kam jdeme, Harry?" zeptala se, když scházeli ze schodů a rychle míjeli třídy. „Sklepení je jiným směrem."
„Nejdeme do sklepení," odpověděl tiše. „Nestanu se trofejí na zdi Snapeových komnat, až se mnou skončí. Víš, že by mi to nikdy neodpustil."
Hermiona sevřela rty.
„Způsobil sis to sám. Mohl jsi jít prostě na vyučování, místo toho, aby ses schovával v ložnici."
„Jestli mi chceš kázat, nemyslíš, že je pozdě? Jak to, že jsi nebyla rozhořčená, když jsem se chtěl vrátit do ložnice?"
„Chtěla jsem ti pomoci!" zasyčela tiše, když scházeli ze schodů.
„Pořád mi můžeš pomoci," řekl Harry a zastavil se přede dveřmi na ošetřovnu. Podíval se přímo do jejích hnědých očí a zeptal se: „Pomůžeš mi?"
Hermiona vypadala, jako že svádí vnitřní boj. Pozorně se na Harryho dívala, jako by zvažovala pro a proti.
„Prosím," zaprosil tiše a úpěnlivě se na ni podíval. To ji pravděpodobně zlomilo, protože krátce kývla a řekla: „Co bych měla udělat?"
„Půjdeme tam spolu," kývl Harry ke dveřím. „Budu předstírat, že mě bolí hlava. Ty Pomfreyové řekneš, že mě během lektvarů rozbolela hlava, a proto jsi mě sem přivedla. A já se postarám o zbytek."
Hermiona se na něj nejistě podívala.
„Chceš, abych lhala?"
Harry si stěží zabránil v protočení očí.
„Ano, Hermiono. Udělej to pro mě. Teda pokud nechceš vidět, jak mě Snape stahuje z kůže?"
Hermiona se kousla do rtu.
„Ale jenom jednou. Protože jsi můj přítel, Harry. Příště, až se budeš chtít vyhnout hodině, vzpomeň si, za co mi vděčíš a vykašli se na to. Dobře?"
„Slibuji."
*****
Harry se vrátil do ložnice a s povzdechem se svalil na postel. Vše šlo podle plánu. Pomfreyová se ho na nic neptala a napsala mu omluvenku, kterou Hermiona odnesla Snapeovi. Také jí řekla, ať učiteli řekne, že Harry stráví odpoledne na ošetřovně, kdyby se ho Snape rozhodl najít a „přitáhnout ho silou zpět". Pomfreyová do něj samozřejmě chtěla nalít celou řadu lektvarů a nechat si ho na ošetřovně do dalšího dne, ale Harry, po vypití prvního lektvaru, řekl, že se cítí mnohem lépe, a že se vrátí do ložnice, lehne si a bude spát. Také musel slíbit, že nevyleze z postele. Dostal od ošetřovatelky další lektvar, mnohokrát jí poděkoval za pomoc a vrátil se do společenské místnosti. Měl trochu výčitky, že jí lhal, ale doopravdy neměl jinou možnost. Byl to jediný způsob, jak uniknout živý.
Snape se teď může vztekat, jak chce. Harry dostal omluvenku, takže nemůže nic dělat. A další lekce… něco vymyslí.
Vytáhl z kufru knihu, kterou již četl tolikrát, „Létání s Kanonýry" a ponořil se do ní, přísahaje si, že už o Snapeovi, ani o lektvarech nebude přemýšlet.
Ale s každou uběhlou chvílí se mu srdce vkrádalo víc a víc pochyb a žaludek se mu třásl nervozitou a strachem.
Přesvědčil se, že se nemá čeho bát. Nic se mu nestane. Snape si pro něj nepřijde. Nebude ho pronásledovat. Nepočíhá si na něj na chodbě a ne…
To stačí! Musí s tím přestat!
Už nedokázal dál číst. Odložil knížku a začal si organizovat obsah kufru. Vyházel všechno na podlahu a začal to znovu rovnat dovnitř, skládaje na jednu stranu knihy a na druhou oblečení. Avšak po chvíli se přistihl, že tam věci dává náhodně, takže vytváří ještě větší nepořádek než předtím.
Povzdechl si a sednul si na paty, opíraje se čelem o chladné víko kufru. Zhluboka dýchal, aby uklidnil bušící srdce.
Všechno bude v pořádku, nic se nestane. Byla to jenom jedna hodina…
Najednou na schodech zaslechl kroky. Srdce mu zmrazil strach. Nepřemýšleje o tom, co dělá, vyskočil přede dveře a namířil na ně hůlkou…
…objevili se tam Ron s Nevillem.
Harry si s úlevou vydechl, ale pocit napětí se neuvolnil ani trochu. Oba vypadali, jako by uběhli přinejmenším deset mil. Pod očima měli tmavé kruhy a jejich výrazy vypovídaly o krutém mučení.
„Co se stalo?" zeptal se Harry s obavami. Ron mu věnoval dlouhý vyčítavý pohled.
„Snape," odpověděl hlasem otráveným nenávistí. Harry měl pocit, jako by se do něj bolestivě zabodl ledový rampouch a zmrazil každou část jeho těla.
„Co udělal?" zeptal se a snažil se, aby se mu hlas tak netřásl. Neville kolem něj prošel a s viditelnou úlevou sebou plácl na postel.
„Co udělal?" zasyčel Ron? „Co udělal?! Kdybych věděl, jak to skončí, dotáhl bych tě na hodinu klidně i násilím! Přišli jsme kvůli tobě téměř o stovku bodů!" zařval a probodl Harryho pohledem plným hořkosti a vzteku. Harry se pokusil polknout, ale knedlík v krku mu to nedovolil. „Nikdy, za celých pět let, jsem Snapea neviděl v takovém stavu!"
„Ve stavu jako… šílenství?" zeptal se tiše, s upřímnou nadějí, že jeho přítel nebude souhlasit, ale zároveň si uvědomující, že to jsou marné sny.
„Šílený?! To je slabé vyjádření. Byl nepříčetný! Měl takovou pěnu u huby, že jsem si myslel, že žádný z nás se ze třídy nedostane v tom samém stavu, v jakém přišel."
„Já to nechápu. Přece mu Hermiona donesla mou omluvenku," řekl Harry a pokoušel si v hlavě roztřídit všechny myšlenky.
„A ty si myslíš, že ho nějaká tvoje omluvenka zajímá? Roztrhal ji a vyhodil do koše!"
Harrymu se rozšířily oči.
„Přinutil nás vypít různý lektvary," řekl Neville s hlavou natlačenou do polštáře. „Nejhorší byl ten poslední…"
„Všichni jsme začali skákat jak šílenci a nemohli jsme přestat," vysvětlil Ron roztřeseně. „A to je všechno kvůli tobě! Protože jsi nepřišel. A pořád jsme přicházeli o body. Neville přišel o patnáct bodů jenom proto, že se na něj podíval."
„Co?" Harry nemohl uvěřit vlastním uším. „Ale… ale jak jsem to mohl vědět? Není to moje chyba…"
„Není tvoje?!" začal vřískat Ron. „Není tvoje?! Samozřejmě že je to tvoje chyba, sakra! Připomínal nám to celou hodinu, když nás nutil pít všechny ty zatracený břečky! Říkal, že je to kvůli tomu, žes nepřišel! Že když si to nemůže vylít na tobě, padne to na nás, protože jsme tvoji přátelé!" Ron vzteky téměř prskal. Aby znázornil, co se ve třídě dělo, začal napodobovat Snapeův hlas: „'Váš milovaný přítel se neukázal, Weasleyi, takže vás nemůže zachránit,' ‚Pane Longbottome, prosím, nedívejte se na prázdné sedadlo pana Pottera, protože on tam není,' ‚Slečno Grangerová, protože pan Potter nepřišel, tak dostanete známku za jeho lektvar. Trol."
Harry oněměle stál, naslouchal tomu všemu s otevřenou pustou a nemohl tomu uvěřit.
To je přeci nemožný, aby jeho nepřítomnost na hodině Snapea tak moc rozzuřila. Vůbec tomu nerozuměl. Koneckonců, měl pro něj být nikým…
Ron se ztěžka posadil na postel a zabořil si hlavu do dlaní. Pocit vinny na Harryho dopadl jako jedna z větví vrby mlátičky. Ostatní kvůli němu trpěli. Tak moc se bál setkání se Snapem, že vystavil ostatní jeho vzteku. Ale jak měl vědět, že to povede k tomuhle?
No, ano. Koneckonců, je to Snape… Měl být schopný jeho chování předvídat.
„Promiňte," zamumlal tiše a cítil se jako hovado. „Omlouvám se, že jste tím museli projít. Nechtěl jsem, aby to tak skončilo. Nemyslel jsem…"
„Tak bys měl konečně začít myslet," štěkl Ron, aniž by se na něj podíval. „Moc dobře víš, jaký Snape je. Ostatní by to možná vzali, ale on ne. Zníš ho. Víš, čeho je schopnej."
Ach ano, to Harry věděl moc dobře…
„A kde je Hermiona?" zeptal se, když si najednou uvědomil, že se s nimi nevrátila. Ron pokrčil rameny. „Řekl, jí ať po vyučování zůstane. Nevím proč."
Harryho zalila další vlna ochromujícího strachu a vinny.
A co když se Snape rozhodl, že se Harrymu pomstí tak, že nechá Hermionu propadnout?
Ne, něco takového by neudělal. Ale jak poslouchal Rona, měl pocit, že Snape by byl schopný všeho.
„Ty jsi nás do tohohle dostal, Harry," Hermionin hlas přicházející ode dveří ho překvapil tak, že téměř nadskočil. Dívka vstoupila do místnosti, v obličeji napětí.
„Hermiono…" vydechl s úlevou. „To je dobře, že jsi v pořádku."
Překvapeně se na něj podívala. „A proč sis myslel, že se mi něco stalo?"
„Ron říkal, že si tě zavolal Snape," vysvětlil Harry a upřeně na ni zíral. „Co říkal?"
„Naneštěstí nic pěkného. Řekl mi, abych ti vyřídila, že všichni musí chodit na jeho hodiny. Také řekl, že pokud se na příští hodině neukážeš, najde tě, ať se schováš kdekoli a dotáhne tě tam. A žádná omluvenka ti nepomůže. A když odmítneš, budeš litovat, že jsi z Bradavic neutekl jednou a pro vždy."
Harry na ni šokovaně pohlédl. Nevěděl, co si o tom myslet. Znělo to doopravdy… děsivě.
Ztěžka polkl a zeptal se: „Říkal ještě něco jinýho?"
„Ano, že se máš připravit na příští hodinu, protože budeš psát test na dnešní učivo."
Harry se zachmuřil. A co má teď dělat? Snape mu zcela viditelně vyhrožuje. To není správné! Zvlášť po tom, co řekl. Jak může očekávat, že Harry na všechno zapomene a prostě se vrátí k běžnému životu? Že zapomene, jak se cítil? Snape nemá právo vyhrožovat mu a šikanovat jeho přátele!
„Harry?" Hermionin tichý hlas se sotva probojoval přes bouři zuřící v Harryho mysli. Pozorně se na něj dívala a tvářila se velmi vážně. „Myslím, že vím, co si myslíš, ale nemůžeš to udělat znovu. Musíš jít na příští hodinu." Ztišila hlas do šepotu, aby ji Ron s Nevillem neslyšeli. „Ať ti udělal cokoli, prosím, pojď v pondělí na lektvary. Když nepůjdeš, může to pro tebe skončit doopravdy špatně. A pro nás taky."
Harry se kousl do rtu.
„Snape mi nic neudělal," zavrčel tiše a snažil se, aby jeho hlas zněl lhostejně a moc se netřásl, aby neprozradil emoční tajfun, který její slova způsobila.
„Když to říkáš…" sklopila zrak k podlaze, pak se na něj smutně podívala, otočila se a odešla.
*****
V sobotu Harry nešel na snídani. Prohlásil, že to bude věrohodnější, když bude mít bolesti hlavy trochu déle. Ale když přišel čas večeře, byl tak hladový, že ho ani hrozba setkání se Snapem nemohla odradit. Zvlášť když Hermiona zakázala Ronovi a Nevillovi, aby mu přinesli jakékoli jídlo. Řekla, že Harry by konečně měl nést následky svého včerejšího chování a čelit tomu, před čím utíká.
Harry ji proklel za její vnímavost a záměrné míření na jeho slabiny. Někdy si přál, aby byla méně inteligentní.
Během večeře měl pocit, že na něj všichni zírají. Nepříliš povzbuzujícím a přátelským způsobem. Zvlášť nebelvírští a zmijozelští šesťáci. Snape při včerejší hodině nešetřil nikoho, i když se Zmijozely bylo zacházeno trochu lépe. Zmijozelové po něm vrhali vzteklé pohledy, ale nemohli nic udělat, protože ředitel jejich koleje byl u jídla také přítomen.
Harry jasně cítil upřený pohled černých očí, které se mu do zad zabodávaly jako dýky, ale rozhodl se, že se na Snapea nepodívá, ať se děje cokoli. I kdyby profesor začal tančit kankán na stole…
Avšak přítomnost mistra lektvarů ho, jako obvykle, vyvedla z míry a připravila o chuť k jídlu. Stěží dokázal sníst své jídlo a společně s ostatními studenty opustil Velkou síň. Stále byl nervózní, ale když měl teď plný žaludek, tak již míň.
„Pottere!" probodl vzduch ostrý hlas, když se Harry s přáteli vydali na cestu do společenské místnosti. V první chvíli zcela ztuhl, paralyzovaný strachem, a až po chvíli si uvědomil, že to není Snapeův hlas. Otočil se a viděl, jak k němu míří skupinka Zmijozelů se Zabinim v čele. A jejich výrazy nevyjadřovaly touhu pozvat ho na odpolední čas.
Naježil se, připravený odrazit jakýkoli útok nebo slovní provokaci. Když vzal v potaz, jak se na něj dívali při večeři, neočekával, že ho jen tak nechají, zvlášť poté, čím museli projít při včerejší hodině lektvarů. Byl si zcela jistý, že ho z toho viní celá škola.
Byl překvapený, že jejich vůdcem je Zabini a ne Malfoy.
Avšak dřív, než kterýkoli ze Zmijozelů stihl otevřít pusu, objevila se před nimi vysoká štíhlá postava.
„Vraťte se zpátky do sklepení," zavrčel Malfoy, panovačně se na ně dívaje. „S Potterem si to vyřídím já."
Chvíli se na něj dívali, zvažovali možnosti, a pak kývli a jako klubko poslušných hadů se otočili a přenechali tu záležitost svému vůdci. Několik z nich se otočilo, aby se podívalo, jak Malfoy Pottera zničí, ale blonďák počkal, dokud všichni nezmizeli na schodech vedoucích do sklepení. Pak se otočil k Harrymu a podíval se na něj nenávistným pohledem plným vzteku.
Ale bylo v těch šedých očích i něco jiného. Vzdor.
Vypadalo to, jako by Malfoy bojoval sám se sebou. Ale s čím bojoval, Harry nedokázal uhodnout.
„Pottere," zasyčel Zmijozel a přimhouřil oči. „Musíme si promluvit."
„Co mu chceš?" vložil se do toho Ron, jehož hlas se třásl potlačovanou nenávistí.
„To je mezi námi dvěma," zasyčel Malfoy.
Harry byl… zaujatý. Malfoy s ním chce o něčem mluvit? Soukromě? Tady mu nic neudělá. Je tu příliš mnoho lidí. Ale… Třeba to stojí za risk.
„Dobře," otočil se k Ronovi a Hermioně. „Jděte napřed, doženu vás."
Když viděl, jak Ron otvírá pusu k protestu, předběhl ho. „Budu v pořádku, Rone. Musím s ním mluvit."
Když jeho přátelé zmizeli za rohem, Malfoy se rozhlédl po chodbě a udělal krok k Nebelvírovi, probodávaje ho svým chladným pohledem.
„O co jde?" zeptal se Harry a pokoušel se udržet mírumilovný tón. Nicméně v něm hlodala zvědavost.
„ O to tvoje idiotský chování, Pottere!" Malfoyův obličej se změnil v ledovou masku. Jeho vztek prozrazovaly jenom jeho oči. „Seš tak blbej, že se mi tě chce občas až litovat. Jestli seš do Snapea tak zabouchnutej, tak se to aspoň snaž dokazovat míň okázalým způsobem."
Harry nebyl schopný slova. Čekal všechno, ale určitě ne Malfoye, který by mu dával dobré rady ohledně jeho zájmu o učitele.
„Proč se staráš?" zavrčel, když konečně získal zpět svou schopnost mluvit. Malfoy přimhouřil oči a pokračoval.
„Všechny tím nasíráš. Prvně po něm na hodině házíš zamilovaný pohledy, pak nepřijdeš na lektvary a všichni kvůli tobě trpí. Mám pro tebe radu: měl bys zpomalit a zamyslet se nad svým jednáním, protože brzy budou všichni vědět, že „zlatý chlapec" je zabouchnutej do mistra lektvarů. Taky bys mohl jít do středu Velké síně a ohlásit to a podobně. Jestli nezačneš trochu přemýšlet a chovat se normálněji, dopadne to pro tebe špatně."
Harry chvíli stál zcela oněměle a zmateně. Měl pocit, jako by mu Zmijozel chrstl na hlavu vědro ledový vody.
Ne, neřekl to! Musí se mu to zdát!
Malfoy se ušklíbl. „Spolknul sis jazyk, Pottere? Co se stalo? Snape tě pořádně neuspokojil?"
I když Malfoy předtím s něčím bojoval, vypadalo to, že nakonec to dokázal překonat a konečně začala převládat jeho zlomyslná zmijozelská povaha.
„Seš šílenej," dokázal ze sebe nakonec vymáčknout Harry, když překonal ten ohromný šok, který utrpěl, když slyšel ta slova z úst svého největšího nepřítele.
Jak to může Malfoy vědět? Jak to chce použít? Chce ho vydírat?
Bude to muset otočit proti němu! Nejlepší bude chovat se, jako by neměl o ničem ani tušení.
„To je legrační," odsekl Zmijozel. „Myslel jsem si o tobě to samý."
Usmál se, když uviděl ten vztek, který se Harrymu pravděpodobně objevil na tváři.
„Víš…" pokračoval Malfoy krutě, jako by konečně mohl dát průchod své nenávisti a frustraci, a nic ho nemohlo zastavit. „Občas tě lituji. Pěkně sis vybral. Trestá tě Snape za každou neposlušnost, Pottere? Protože rád způsobuje bolest. Mučí své oběti a sleduje je, jak se mu svíjejí u nohou a žadoní o smilování. Taky ti to dělá? A šuká tě až do bezvědomí? Jak je to s tebou, Pottere? Líbí se ti takový věci?"
Harry doslova cítil, jak se Malfoyova slova šíří jako jed jeho srdcem, trhají ho a brutálně znovu otvírají to, na co se snažil zapomenout. Když promluvil, hlas se mu třásl tak, že sotva dokázal vyslovit: „Drž hubu. Nic o něm nevíš! Nemáš tušení!"
Vypadalo to, že se Malfoy skvěle baví, že se mu nakonec podařilo uhodit na citlivou strunu. Přimhouřil oči ještě víc a na rtech se mu roztáhl triumfální úsměv.
„Víš, že pro něj vždy budeš nikým."
Harry měl známý pocit, jako by se v něm něco zlomilo. Rána, kterou se v průběhu týdne tak zoufale snažil zahojit, se otevřela. A s tím přišla vlna nespoutaného vzteku, který zaplavil jeho mysl. Vlna tak silná a mocná, že její síla roztočila turbíny pomsty.
Harry přestal myslet. Chtěl zranit Malfoye tak, jako zranil on jeho. Když viděl, jak se Zmijozelovi rozšířily oči, uvědomil si, že jeho obličej musí vypadat děsivě.
„Ty to musíš vědět velmi dobře, co, Malfoyi?" Hlas mu zněl nepřirozeně chladně, jako by ani nepatřil jemu. „Šeptá ti to tvůj otec pořád dokola, když tě šuká?"
Malfoyův obličej ztuhl.
Harry se pomstychtivě usmál. Trefa.
„Šeptá ti do ucha, že seš bezvýznamná nula, která je dobrá jenom na šukání a kouření ptáků? A když protestuješ, zacpe ti pusu tím, že do ní strčí svýho…" Harry se zarazil, uviděl totiž v Malfoyově výrazu něco, co ho vyděsilo. Pochopil, že zašel příliš daleko, ale věděl, že už to nejde vrátit.
Ve zmijozelových očích viděl temnotu tak hlubokou, že mohla patřit jen šílenci.
Dřív než vůbec stihl couvnout, Malfoy ho popadl za hábit a trhnutím si ho přitáhl blíž. Tvář měl zkroucenou nevýslovnou krutostí.
Harry zadržel dech.
Najednou se Malfoyovy oči zatoulaly někam přes Nebelvírovo rameno, jako by zahlédl něco v dálce. Jeho sevření na Harryho hábitu se uvolnilo a po chvíli ho zcela pustil. Ale krutost mu z tváře nevymizela. Probodl Harryho oči svýma ztmavlýma a ledově zašeptal: „Za tohle zaplatíš, Pottere." Pak se otočil a rychle odešel.
Harry chvíli zůstal stát a pokoušel se pochopit, co se vlastně stalo. Otočil se, aby se podíval, co Malfoye vystrašilo. Na konci chodby viděl stát vysokou postavu oblečenou v černém, která ho zcela viditelně sledovala.
Okamžitě se otočil a co nejrychleji vyrazil pryč. Když zahnul za roh, rozběhl se.
*****
Místnosti vládlo přítmí. Oheň hořící v krbu, zapálený domácími skřítky, již téměř vyhasl. Zbývající plamínky olizovaly dřevo a vytvářely na stěnách a knihovnách chvějící se stíny. Všude panující ticho bylo narušené vrznutím otvírajících se dveří. Vysoká postava oděná v černém vstoupila do místnosti. Když přišel ke krbu, světlo z posledních plamínků odhalilo z temnoty bordové skvrny pokrývající černý hábit. Zpod pláště se vynořila zkrvavená ruka, svírající bílou masku ve tvaru lebky, nyní pokrytou červenými krůpějemi.
Maska se zarachocením přistála na stole a Snape dopadl na křeslo potažené zeleným sametem a zíral do plamenů. Nějakou dobu tam seděl, aniž by spustil zrak z hořícího dřeva. Jeho obličej, pokrytý červenými krvavými skvrnkami, nevyjadřoval nic, jako by to celou dobu byla jenom maska. Jenom jeho černé oči, odrážející světlo z krbu, hořely nějakým vnitřním všepohlcujícím ohněm.
Po chvíli se muž zvedl z křesla, přešel ke knihovně a vytáhl jednu z knih stojících na polici. Ve zdi něco cvaklo a knihovna se vysunula dopředu a odsunula se, odhaluje tak malou tmavou místnost. Oči mistra lektvarů se mírně přimhouřily, když vstupoval dovnitř. Knihovna se vrátila zpět na své místo a místnost se ponořila do strašidelného ticha a temnoty.
Zbytky světla tančily na opuštěné masce a odrážely se v krvavě rudých krůpějích.