„… Avery s Macnairem byli vysláni vyjednávat s kentaury a Lucius Malfoy použil kletbu Imperius na Brodericka Bodeho z oddělení záhad. Síly Temného pána rostou. Získal obrovskou podporu ze střední Evropy. Nedávno se k němu připojila velká skupina smrtijedů z Rumunska a Maďarska. A nabídky pomoci přicházejí ze zemí východní Evropy." Severus Snape seděl v ředitelně a podával své týdenní hlášení. Přestože byl jeho pohled namířený na starého muže, nedíval se na něj. Vypadalo to, jako by se díval skrze něj.
Albus Brumbál zamyšleně kývl. Týden za týdnem se hlášení stávala stále více nepříznivýma. Voldemort sílil alarmující rychlostí a vypadalo to, že nikdo nemůže udělat nic, aby ho zastavil.
„A co ty masové útoky na úředníky pracující pro ministerstvo kouzel, kteří jsou stále loajální ministrovi?"
Snape se zamračil.
„Ten seznam je velmi dlouhý a mnoho z nich je ochotných Pánovi zla sloužit. Nejde s tím nic udělat."
„Znáš nějaká jména?"
Severus zavrtěl hlavou. Ve tváři se mu nepohnul ani sval.
„Útoky jsou provedeny téměř okamžitě. Jména se dozvídáme až na setkáních."
Ředitel vypadal neobyčejně unaveně. Minulý měsíc jenom napomohl prohloubení vrásek v jeho na kost vyhublém, bledém obličeji. Zavřel oči a chvíli potichu seděl, naslouchaje svým myšlenkám. Mistr lektvarů trpělivě čekal. Poslední dobou ředitel stále častěji upadal do stavu beznaděje.
Z hrudě starého muže se vydral tichý povzdech.
„Vítězí, Severusi, a není nic, co bychom s tím mohli udělat. Naši spojenci se hroutí. Voldemort již vládne půlce Evropy a jeho chapadla začínají sahat i na jiné kontinenty. Naší jedinou šancí jsou mladí, ale nemůžeme je poslat do války."
Snape nic neříkal. Slyšel tuhle řeč tolikrát, že mu připadala značně nudná.
„Jediné, co mu chybí k celkovému vítězství, je Harry."
Obličej mistra lektvarů zůstal bez výrazu.
„Musíš mi okamžitě říct, když se Voldemort rozhodne na plánu ohledně Harryho. To je priorita, Severusi. Musíme ho chránit za každou cenu."
Brumbálovy modré oči se zabodávaly do Snapeových černých, jako kdyby mu ředitel chtěl ta slova nacpat přímo hlavy, aby pochopil jejich váhu. Muž bez přerušení očního kontaktu kývl na znamení pochopení. Brumbál mu věnoval slabý, unavený úsměv.
„Jsem rád, že ti mohu důvěřovat, Severusi."
„Skončili jsme, řediteli?"
„Ano," Brumbál mávl rukou. „Udržuj mě informovaného."
Snape stroze přikývl, a pak se zvedl a bez ohlédnutí opustil ředitelnu. Velmi rychle překonal vzdálenost mezi věží a svými tichými komnatami ve sklepení. Bylo pozdě a poslední studenti potloukající se po chodbách, mu uhýbali z cesty.
Severus vešel do svého kabinetu, přešel ho několika kroky a byl ve svých soukromých komnatách. V krbu tiše syčel oheň, odhaluje v temnotě police naplněné knihami. Severus se obrátil k temnému vzdálenému rohu, kde na mramorovém podstavci ozdobeném stříbrnými hady ovinutými kolem základny, byla velká mísa udělaná ze stejného materiálu.
Zastavil se před myslánkou a vytáhl svou hůlku. Máchl jí nad mísou a slámově zlatá prchavá kapalina uvnitř se probudila k životu. Mistr lektvarů chvíli mával hůlkou, jako by se probíral skrz nechtěné myšlenky, jako by něco mezi nimi hledal.
Konečně to našel.
Pomalu začal otáčet hůlkou v prstech, jako by na ni namotával zlaté, lesknoucí se vlákno. Na povrchu látky se chvíli vznášel Temný pán, který byl po chvíli nahrazen obrazem zelených, jiskřících očí schovaných za brýlemi.
Když se myšlenky a vzpomínky vrátily zpět do jeho hlavy, vše najednou zmizelo a povrch látky v myslánce se opět stal hladkým a zlatým.
*****
V tu samou chvíli Harry Potter ležel schoulený pod pokrývkou ve své posteli a nenáviděl se každou buňkou svého těla.
Nenáviděl svou slabost, která ho dovedla k tomu, co dnes udělal. Nenáviděl, že jeho tělo reagovalo impulzivně a nepochopitelně, a že to nemohl ovládat, i když to zkoušel. Nenáviděl svou slabou vůli, která se vzdala kvůli jedinému slovu, blízkosti a dotyku.
Ale nejvíc ze všeho nenáviděl Severuse Snape, který ho byl schopný využít a obrátit to proti němu. Nenáviděl ho!
*****
„Hermionooo…"
„Nenapíšu to za tebe, Rone! Pusť to z hlavy."
„Hermionooo…"
Hermiona zavřela oči. Měla pocit, že ztrácí sebekontrolu.
Psali s Ronem zvláště dlouhou a složitou esej do dějin čar a kouzel. Harry s nimi nebyl. Vlastně se neukázal od včerejšího večera. Přišel uprostřed večeře, zrudlý a ztracený v myšlenkách. Pravda, že poslední dobou se choval zvláštně pořád, ale poslední týden byl tak zamlklý a odtažitý, že se o něj Hermiona začala vážně obávat. A včera u večeře snědl jenom trochu pudingu, prohlásil, že nemá hlad a, aniž by na ně počkal, odešel do ložnice. Ron říkal, že když se vrátil, Harry spal, ale Hermiona měla podezření, že to jenom předstíral, aby se vyhnul nepříjemným otázkám.
Poslední dobou se s ním něco dělo. Něco hodně špatného. A byl v tom zapletený Snape. A Hermioně se to vůbec nelíbilo.
Minulý týden Harryho pozorně sledovala a všimla si, jak nenápadně po profesorovi kouká, a pak rychle uhne pohledem a zrudne. A viděla, jak se na něj Snape díval během hodiny. Vzpomněla si, jak se Harry náhle vrátil do učebny lektvarů, a jak dlouho tam byl… a když se objevil u večeře… No, vypadal velmi rozrušeně.
Měla teorii, ale samotné přemýšlení o tom jí způsobovalo závratě. Tak se to prozatím rozhodla odsunout, dokud si nebude jistá. Modlila se, ať se pro jednou ukáže, že se mýlí.
„Hermiono, no tááááák! Pomoz mi, protože jinak to nestihnu do tréninku a chtěl bych vidět Harryho."
Hermiona opovržlivě zkroutila ústa.
„Měl jsi celý včerejší večer, abys to napsal."
Ron zasténal a opřel si čelo o pergamen, takže si rozmazal vše, co právě napsal.
„Nemáš srdce, víš to?"
„Ale já jsem dokončila tu esej. Na rozdíl od tebe," řekla Nebelvírka, udělala tečku a rázně se podepsala. Koutkem oka sledovala Ronův zoufalý výraz. Ach, jak ji jeho prosící oči rozrušovaly.
„Dobře! Dej to sem!" zavrčela a chňapla po pergamenu, aby esej opravila a vylepšila.
Na zářícím pihovatém obličeji viděla nepopsatelný úsměv plný vděku.
„Miluji tě, víš to?" Ron se zazubil a vystřelil na trénink. Hermiona cítila, jak navzdory své vůli, rudce.
Ach ano, velmi ji to rozrušovalo.
*****
„Co to děláš, Harry?" Angelinin řev se rozléhal po školních pozemcích.
Zvuk hlasitého písknutí opět přerušil dobře naplánovaný útok na branku a celý tým se zastavil. Všichni byli víc a víc naštvaní. Stejně tak přihlížející.
Harry znovu vletěl přímo před útočícího útočníka. Za poslední půlhodinu několikrát přerušil útok, několikrát byl téměř zasažen potloukem a několikrát minul zlatonku, která se třepotala přímo před ním. A když si myslel, že už to nemůže být horší, srazil se s Katie Bellovou a zlomil jí koště. Chtěl se odtud co nejrychleji a co nejdál dostat.
Všechno to byla Snapeova chyba! Harry se nedokázal soustředit ani na to, aby letěl rovně. A rozzuřené pohledy jeho spoluhráčů a zklamané lidí na tribunách mu bránily, aby hrál dobře a ještě více ho rozptylovaly.
Dokázal myslet jenom na Snapea a na horoucí opojné chvíle ve skladu lektvarů včera odpoledne. Udělal TO znovu. Podbízel se mu. Nedokázal mu odolat. Nechal Snapea, aby převzal kontrolu nad jeho srdcem, myslí a tělem.
Mistr lektvarů chutnal tak skvěle…
Harry zavřel oči a vybavil si slanou chuť Snapeovy pulzující erekce ve svých ústech a slastné zvuky, které mu unikaly ze rtů, když ho Harry uspokojoval.
Bylo to úžasné… S ničím se nedal srovnat ten pocit, který se v něm usadil, když si uvědomil, že je jediný ve škole, kdo má k takovému pohledu přístup. Snapeovy zavřené oči, pootevřené rty lačně lapající po dechu, obličej stažený do výrazu slasti silnější než cokoli jiného. Ach, Harry se tím pohledem opíjel, přál si pamatovat každý jeho detail až do konce života. A teď si ho nedokázal přestat v duchu přehrávat. Ať dělal cokoli, stále ho měl před očima. Měl by se považovat za neskutečně šťastného, že viděl něco, co Snape pravděpodobně nikoho jiného vidět nenechal. Nikdy.
Ale Harry chtěl víc. Více Snapea. Více jeho chuti a vůně. Chtěl víc, než dosud dostal. Mnohem, mnohem víc.
Ale vypadalo to, že jeho sny zůstanou jenom sny. Zavřel oči. V hlavě mu stále zněla slova mistra lektvarů: „Tak příště, Pottere."
Ta slova ho ranila. Snape se k němu otočil, jako by… jako by…
Stiskl zuby v bezmocném vzteku.
Byl slabý. Snapeova blízkost ho vždy dělala slabým a poddajným, jako by neměl vlastní vůli. Nedokázal to pochopit. Věděl, že Snape jenom využívá jeho slabosti, ale souhlasil s tím. Víc - on po tom toužil.
Ale před nějakou dobou takový nebyl. Kousavé poznámky mistra lektvarů v něm rozdmýchávaly oheň vzdoru a nenávisti. Byl schopný se s ním hádat, odporovat mu, nikdy mu nedovolil, aby si o něj otíral boty. A teď, když s ním zůstal sám, se jeho mysl rozpustila.
Ale nebylo to jen to. V hloubi duše věděl, proč se mu nedokáže postavit. Protože se bojí. Bál se, že kdyby to udělal, Snape by o něj ztratil zájem. Může udělat, po čem touží. Má nad ním moc, může udělat cokoli. Může ho odmítnout, říct, že už mu to stačilo a najít si někoho jiného…
Prudce zatřásl hlavou.
O čem to sakra přemýšlím?
Kdyby jen věděl… Kdyby jen měl tušení, jak moc může zatlačit a neprohrát. Ale on to nevěděl. Snape byl jako uzavřená kniha. Harry neznal jeho záměry. A jak si uvědomil, ani nevěděl, proč se o něj Snape začal tak náhle zajímat. Protože je nepravděpodobné, že by vypil lektvar Desiderium Intimum a jeho největší touhou byl Harry.
To je směšné!
Nebo možná Snapeovi polichotilo, že je největší tužbou Harryho Pottera? Možná jím ještě nikdo nebyl posedlý a tak se cítil… poctěný?
Ach, ano, jaká pocta… Být posedlostí svého největšího nepřítele…
Možná ho chce jenom ponížit? Vždycky to rád dělal a teď přišla jeho příležitost… Kdo by promrhal možnost mít svého největšího nepřítele na kolenou u svých nohou? Snape určitě ne.
Ale dokonce, i kdyby se tohle ukázalo jako pravda… proč mu to sakra nevadilo? No, přinejmenším tak, jak by mělo. Teda… Samozřejmě mu to vadilo, ale bylo tu něco… Nedokázal to pojmenovat. Kdykoli se Snape takhle choval, díval se na Harryho s tím svým pokřiveným úsměvem, choval se k němu, jako… jako by… zatraceně, jako by byl jeho majitel! Jako by nad ním měl neomezenou moc a věděl to… Harry cítil něco… zvláštního. Cítil vztek, to bylo jasné. Cítil smutek. Zklamání. Ale pod tím vším bylo také něco, co mu obracelo žaludek, a láva, která tavila vše uvnitř něj. Jako by byl vzru---
Ne, ne, ne! Nebude o tom přemýšlet!
Zavřel oči a znovu zatřásl hlavou, rozháněje ty děsivé myšlenky, které se nepostřehnuté vkradly do jeho hlavy. Párkrát se nadechl.
Ale třeba je to o něčem jiném. Třeba se tak Snape chová, protože se prostě… nemůže chovat jinak. Harry pochyboval, že takový neatraktivní (přinejmenším pro většinu lidí, co znal. Ne, škrtnout - pro všechny, co znal), hnusnej, sarkastickej šmejd, jako je Snape, nemůže být jiným způsobem ve vztahu. Prostě mu to nesedí. Snape se vždycky stranil lidem, vždy byl sám. Nějakou dobu je smrtijed, mučí lidi… Je nemožné, aby někdo jako on měl velké zásoby citů, ani nemluvě o citlivosti. Ne, Snape je velmi asociální. A to je možná důvod, proč se chová takhle, a ne jinak… Prostě neví, jak jinak se chovat. A kdyby to nevěděl, Harry by ho to měl jít naučit…
Ach, věděl, že by to nebylo jednoduché. A dokonce si to ani nedokázal představit. Jak by ho něco naučil, když v jeho přítomnosti nedokáže ani myslet?
Byl to tak složitý úkol, že se Harrymu zamotala hlava, jen když si to pokusil představit. Ale možná… možná by to jednou mohl zkusit. Možná by mohl sebrat kuráž…
Najednou si uvědomil to ticho kolem sebe. Několikrát zamrkal a rozhlédl se. Všichni se na něj dívali.
Několik minut visel ve vzduchu u jedné z tribun a narážel do její zdi násadou koštěte, jako by se jí snažil proletět na druhou stranu.
Cítil, jak rudne. Zmateně trhl svým koštětem a dolétl do středu pole. Nemohl snést obviňující pohledy svých spoluhráčů.
Proč s tímhle souhlasil? Chtěl se vrátit k hraní famfrpálu, protože to miloval, ale kvůli Snapeovi do toho nedokázal vložit srdce. To bylo nyní plně zaměstnané. Spoléhali na něj, ale on nedokázal udržet své myšlenky na hřišti déle než pět minut.
Ne, byl to velmi špatný nápad, přijmout nabídku vrátit se do týmu.
„Vraťte se ke hře!" zavolala Angelina, ale bylo to bez nadšení. Celý tým se tvářil rozmrzele. Několik fanoušků již odešlo z tribun.
To je všechno kvůli mně, pomyslel si a nenáviděl se za svou současnou situaci.
Kousl se do rtu. Rozhodl se, že už na Snapea nebude myslet! Přinejmenším ne teď. Chtěl, aby temná postava a chladné oči opustily jeho myšlenky, přinejmenším na chvilku, aby dokázal odčinit své chování na hřišti.
Sevřel rukama násadu a pečlivě začal prohlížet oblohu, jestli neuvidí zlaté záblesky. Několikrát obkroužil hřiště, zcela soustředěný na svůj primární úkol.
Nakonec ji uviděl.
Zlatonka se vznášela několik metrů nad levou brankou. Harry se rozletěl směrem ke zlatému míčku. Triumf již ve tváři. Natáhl ruku, aby zlatonku chytil. Hvízdání větru v uších efektivně utlumilo všechny další zvuky. Slyšel, že někdo něco řve, ale bylo mu to jedno.
Téměř ji měl.
Téměř dokázal vymazat vše…
A najednou všechno zčernalo.
*****
Otevřel oči.
Viděl nad sebou bílý prostor. Nebe? Je možné, že nějakým nevysvětlitelným způsobem spadl z koštěte?
Zamlžené oči sklouzly ke svíčkám vznášejícím se ve vzduchu.
Ne, je to strop.
Harry se pokusil zvednout hlavu a měl pocit, jako by ho do ní někdo udeřil pánvičkou. Pod víčky mu s tisíci jiskřičkami explodovala bolest. Kousl se do rtu, aby nevykřikl. Najednou měl pocit, jako by se točil na koštěti, celý svět se kolem něj točil, a místo toho, aby zpomaloval, tak zrychloval. Zápasící s bolestí a závratí, sotva dokázal otevřít oči a otočit hlavu na bok.
Byl na ošetřovně, ležel na posteli vedle té Lenčiné.
Co tu sakra dělám?
Poslední věc, kterou si vybavoval, byla zlatonka, kterou téměř držel v ruce.
„Ach, tak ses konečně probral," ticho bylo přerušené hlasem madam Pomfreyové z uličky. Lékouzelnice stála nad Harryho postelí a s obavami ho pozorovala.
„Co se stalo? Proč tu jsem?" ptal se trochu zmateně.
„Během tréninku tě zasáhl potlouk. Do hlavy," vysvětlila mu stručně a mezitím do skleničky na stolku vedle Harryho postele nalévala tekutinu v barvě plesnivé zelené. „A pak jsi spadl z koštěte. Naštěstí jsi to odnesl jenom několika ránami a bezvědomím. Dala jsem ti něco proti bolesti."
„A téměř jsem ji chytil," zamručel Harry a pokusil se zvednout hlavu, což skončilo tak, že měl ještě víc pocit, jako by ho někdo udeřil pánví.
„Ale ne, drahoušku. Ještě nějakou dobu nevstaneš. Do rána, než se vrátí všechno k normálu, zůstaneš tady v posteli. Teď tohle vypij, uleví ti to od bolesti, i když se po tom můžeš cítit trochu omámený."
Harry si rezignovaně povzdechl. Byl tak blízko… Teď si všichni jistě budou myslet, že je smolař. Nevšiml si toho potlouku, protože byl příliš omámený touhou chytit zlatonku. Pravděpodobně ho vyloučí z týmu…
Všechno je to Snapeova chyba!
Rozhodl se ničit Harryho život, i když ten mu nic neudělal. Harry v srdci věděl, že to není mužova chyba, ale rád ho ze všeho vinil. Bylo to mnohem jednodušší než vinit sebe.
Prostě o něm nedokázal přestat přemýšlet. Byl jako moucha uvíznutá v pavučině, utkané mistrem lektvarů. Nebyl schopný se osvobodit a ulétnout.
Vypil doušek hnusného plesnivě zeleného lektvaru a po chvíli byl v temnotě sám. No, možná ne tak docela.
Pomalu otočil hlavu a podíval se na bezvědomou Lenku. Už nebyla tak bledá a z očních víček jí zmizel ten namodralý nádech. Pravděpodobně díky protijedu, který jí uvařil Snape. Vypadala, jako by jenom spala.
Jeho mysl a tělo pomalu zahalil pocit uvolnění. Ticho ho pomalu začalo kolébat ke spánku a nohy mu silně ztěžkly.
Z hrudi se mu vydral hluboký povzdech. Měl pocit, jako by popruhy, které držely jeho mysl pod kontrolou, povolily a na světlo se začaly dostávat různé hluboko ukryté myšlenky. Všechno se najednou stalo tak… prázdné.
„Poddal jsem se tomu, Lenko," zašeptal tiše. „Nemůžu to zastavit. Je to silnější než já. Když ho vidím, moje srdce krvácí. A jsem tak… tak… šťastný, ale úplně bez radosti. Vím, nedává to smysl. A také vím, že pro něj to pravděpodobně nic neznamená." Slova sama plynula. Nemohl je zastavit. Cítil, jak se mu s každým slovem ze srdce zvedá závaží, jako by ta slova byla přítěží a jediným způsobem, jak se jich zbavit, bylo je vyklopit. I když tu nebyl nikdo, kdo by je poslouchal. „Ale je prostě nemožný, abych pro něj nic neznamenal. Viděl jsem jeho oči, když jsem mu to dělal. Nezdálo se mi to. Proč by mi to dovolil, kdyby to pro něj nic neznamenalo? … Chci víc. Musím dostat víc, nebo se zblázním. Nenechám ho, aby se ke mně tak choval. Najdu způsob, jak ho zlomit. Přinutit ho ukázat, že mu na mně záleží, přinutit ho, aby si mě konečně všiml. Znovu bych ten nezájem nesnesl. Nedokážu to. Musím na něco přijít. Já… já… je to, jako bych přestal být sám sebou. Chci říct, jsem to já, ale tak nějak jinak. Sakra, nedává to smysl! … Prostě v tu chvíli přestanu myslet. Vidím jenom jeho. Slyším jenom jeho. Stejně jako když jsem byl pod vlivem toho lektvaru. Ve skutečnosti se v jeho přítomnosti cítím, jako bych byl pod vlivem pořád. Snapea nebo toho lektvaru."
„Snapea?" Lenčin tichý hlas přerušil jeho monolog. Harry otočil hlavu a zděšeně si všiml, že Lenčiny oči jsou doširoka otevřené a zvědavě ho pozorují. „Máš zvláštní vkus, Harry."
*****
Ukázalo se, že Lenka se probrala z kómatu před několika hodinami, a když si Harry myslel, že leží v bezvědomí, tak ve skutečnosti jenom dřímala. Myslel si, že je to strašně nefér. Samozřejmě, měl radost, že se její stav zlepšil, ze srdce mu spadl obrovský kámen, ale jeho radost byla narušena skutečností, že se právě dozvěděla jedno z Harryho nejhlouběji ukrytých tajemství. Tajemství, které nikdy nikomu neodkryl, ne z vlastní vůle. Ale lektvar, který mu Pomfreyová dala, ho omámil, takže nevěděl, co dělá. Teď věděl, že se má vyhýbat plesnivě zeleným lektvarům, které smrdí jako spálená guma.
Ale Havraspárka byla nesmírně velkorysý člověk. Zpočátku byl Harry tak vyděšený, že se to pokoušel popřít a přesvědčit ji, že neslyšela ‚Snape' ale… ‚Grape'. Přesně tak, ‚Grape'.
Ale Lenka se jenom usmála, jako by mu nevěřila ani slovo a Harry to nakonec vzdal. Přinutil ji slíbit, že to nikomu neřekne, protože pak by musel z Bradavic prchnout. Slíbila mu to a řekla, že se nemusí bát, že je to jeho věc, ke komu co cítí (Harry to okamžitě popřel), a že tomu zcela rozumí.
Nepocítila k němu odpor. Nenadávala mu. Nemračila se na něj. Neodvrátila se od něj. Přijala to tak… normálně. Jako by Snape nebyl… Snapem.
Sám Harry to nepovažoval za normální. Snape byl dvakrát tak starý, jeho učitel, nejvíce nenáviděná osoba na škole a byl smrtijed.
To bylo dost důvodů k tomu, aby to nepovažoval za normální, avšak vypadalo to, že Lenka si jich vůbec nevšimla.
Možná kdybych jí řekl, že miluji svou tetu, tak by byla trochu překvapená…
*****
„Dnes pro vás mám malé překvapení." Břitký hlas mistra lektvarů vytrhl Harryho ze zamyšlení.
Bylo pondělí, hodina lektvarů. Harry strávil celou neděli v posteli přemýšlením o tom, jak přinutit Snapea, aby mu dal to, co chce. Nemůže jen tak přijít a říct si o to. Nemůže. Musí to udělat jinak. Musí ho nějak vyprovokovat. Věděl, že to bude velmi nebezpečné, ale musí to zkusit. A teď se mu naskytla příležitost.
„Dnes si napíšete test." Mistr lektvarů se ušklíbl a s uspokojením sledoval zděšené výrazy ve tvářích studentů.
Ach, neohlášené testy byly to, co miloval ze všeho nejvíc.
Jenom Hermiona vypadala potěšeně.
„No, naštěstí jsem včera studovala," ohlásila a s úsměvem koukla po zoufalém Ronovi. Zrzek profesorovým směrem zamumlal několik nadávek.
Harry jim nevěnoval pozornost. Cítil, jak mu vzrušení rozehřívá krev. Ruce se mu trochu třásly, zvlášť když na něm spočinuly oči mistra lektvarů. Snape rozdal studentům papíry se zadáním a dal jim půl hodiny na jejich vypracování. Vyžadoval absolutní tichu a prohlásil, že jestli někoho přistihne při podvádění, osobně ho vyloučí z hodiny. Navždy.
Harry se podíval na otázky.
Jeho oči projížděly otázky a měl pocit, že u tohoto testu zcela propadne. Když uviděl osmou otázku, srdce mu poskočilo téměř do krku.
Nebelvír se pro sebe usmál. No, znal odpověď na jednu otázku. Přiložil brk k pergamenu a chystal se psát, když najednou zaváhal.
V mysli mu, nejprve opatrně a neohrabaně, začal růst šílený nápad.
A co kdybych…?
Nasucho polkl a rozhlédl se po třídě. Všichni byli zcela ponořeni do svých testů. Jeho oči se střetly se Snapem, sedícím u svého stolu. Harryho tělo zalila vlna horkosti, cítil, jak jeho kůže hoří a srdce mu začalo bušit rychleji.
Věděl, co má dělat. Byl to šílený nápad, ale věděl, že je to jediný způsob, jak dostat to, co chce.
Přiložil brk k pergamenu a začal psát.
*****
Harry se pokoušel nakrájet listy svlačce, ale moc se mu to nedařilo. Místo toho si málem uřízl prsty. Měl pocit, že se zblázní nedočkavostí a cítil, jak mu vře krev v žilách. Byl vzrušený a nervózní a s každou minutou to bylo horší. Každou chvíli koukal na Snapea známkujícího testy.
Ve třídě bylo absolutní ticho. Všichni zírali na Snapea, přestože jejich úkolem bylo připravit lektvar spánku. Všichni byli zvědaví na svůj výsledek.
Harry těžce polkl. Musí zůstat klidný a zachovat kamenný obličej, až to bude Snape číst. Musí vypadat sebejistě.
Zvedl svůj brk, aby si na pergamen dopsal další bod k přípravě lektvaru, když uviděl, že Snapeovo obočí vylétlo vzhůru ve výrazu bezmezného ohromení. Jeho hlava se odtrhla od testu a černé oči se zabodly do Harryho.
Přečetl to!
Harry měl pocit, že v tuto chvíli prostě zemře. Krev se mu v žilách změnila ve vařící olej, který ho z vnitřku spaloval. Byl příliš daleko, aby viděl výraz v profesorových očích, ale měl dojem, že jeho oči mu rvou duši z těla a cupují ji na kousky.
Četl to! Musím pokračovat!
Třesoucí se rukou si strčil špičku brku do pusy a začal ji velmi pomalu vytahovat. Cítil, jak ho lechtá na rtech. Pak si je olízl, pokoušeje se při tom dívat na Snapea s drzým, vzdorovitým výrazem.
Snape výhružně přimhouřil oči.
Harry věděl, že jsou ve třídě plné studentů, a kdyby se na něj teď kterýkoli z nich podíval, okamžitě by mu všechno došlo. Věděl to a to vědomí ho dostávalo do stavu ještě většího vzrušení. Jeho tělo se třáslo dychtivostí.
Svádí svého profesora. Během hodiny. Před celou třídou. Je šílený!
Ale nemohl přestat. V tu chvíli mu bylo všechno jedno. Zajímal ho jenom Snape a jeho pronikavý pohled. Měl pocit, jako by ve třídě nebyl nikdo jiný. Oči mu zastřela červená mlha, která efektivně zkreslila vše okolo.
Byl jenom Snape, který na něj upřeně zíral.
Snape, který se temně usmíval.
Snape, který najednou řekl: „Pane Pottere. Napsal jste to zcela nečitelně. Mohl byste nám přečíst svou odpověď na osmou otázku?"
Harry měl najednou pocit, jako by padal z obrovské výšky a neměl se čeho chytit.
„Co?" zamumlal a překvapeně zamrkal. Viděl, jak mu Snape posílá test. Pergamen přistál před ním.
To je nemožné! Nemůže to udělat! Tohle nebylo v plánu!
V mysli mu začala převládat panika. Podíval se na svůj test. Cítil, jak všichni přestali pracovat a s očekáváním na něj zírali.
Ne! Ne! Ne! Nemůžu to přečíst? Co budu dělat? přemýšlel zběsile. Vypadalo to, že se chytil do pasti, ze které není úniku. A na svoji vlastní žádost. Měl to předvídat, Snape tak miloval jeho ponižování, že by si tuto příležitost nenechal uniknout. A soudě podle jeho výrazu si to nesmírně užíval.
Proč to vůbec napsal? Proč tak riskoval?
Písmenka se mu rozmazala před očima. Nepotřeboval je vidět, věděl, co napsal.
„Čekáme, pane Pottere." Pohrdavý hlas mistra lektvarů prolomil ticho vládnoucí ve třídě.
Harry cítil, jak se mu hlava motá tak, že pravděpodobně omdlí.
Nemohl uvěřit tomu, co napsal. Do testu z lektvarů! Zatracený test! A teď mu ten zkurvysyn říká, aby ho přečetl! Před celou třídou!
Nikdy!
Zavřel oči a celou svou myslí prosil všechny dobré duše, které by mohly být někde poblíž, aby udělaly něco, co by ho zachránilo. Cokoli!
V nejhorším případě bude muset svůj test spálit a být vystaven Snapeově vzteku. Ale radši to než další zničující ponížení.
Snape s ním neměl slitování. Nikdy mu nic neodpustil. Vždy miloval, když ho mohl mučit a nic se nezměnilo. A předpokládal, že se to nikdy nezmění. Litoval, že to udělal… ale musel to riziko přijmout.
S hořkostí na Snapea pohlédl. Chtěl mu říct: „Jak to můžeš udělat, ty parchante!" Ale věděl, že muži by to bylo pravděpodobně zcela jedno.
Šáhl do kapsy. Musí ten test spálit. Není jiná možnost. Z celého plánu zůstanou jen vzpomínky a vzteklý Snape, který jistě…
V tom se ozval zvonek.
Úleva, kterou pocítil, se nedala s ničím srovnat. Nohy se pod ním podlomily. V duchu začal děkovat všem duchům, kteří ho vyslyšeli.
„Na příští hodinu prosím popište celý proces vaření lektvaru spánku. Přidejte popis všech přísad a charakteristických metod přípravy, popis chuti, vůně, barvy a struktury, účinky lektvaru a jejich popis. Ne méně než na tři svitky pergamenu."
Třídou proběhlo rozhořčené mumlání. Snape už jim dlouho nezadal tak dlouhý a únavný domácí úkol. Musí být v hodně špatné náladě.
Všichni si začali sbírat své pomůcky, uklízet po sobě a pomalu opouštět učebnu. Když Harry, stále ještě vděčný zvonku za záchranu, vzal svou tašku a chtěl odejít, zlověstný hlas mistra lektvarů přehlušil mumláním ozývající se ve třídě.
„Zůstaňte tu, pane Pottere, přečtete mi, co jste napsal."
Harry sevřel test, který držel v ruce. Po páteři mu přeběhlo zamrazení. Ta slova zněla téměř jako… příslib. Věděl, že ho Snape nenechá uniknout jen tak jednoduše. Ne po tom, co napsal.
Nasucho polkl a otočil se k němu zády, aby řekl Ronovi a Hermioně, kteří na něj čekali: „Nečekejte na mě. Potom se chci stavit za Lenkou. Jděte na večeři sami."
Ron kývl a poplácal Harryho po rameni.
„Drže se, kámo." Pak se otočil a vyrazil ke dveřím společně se zbytkem studentů. Ale Hermiona se ani nehnula. Dívala se na Harryho pronikavým, zamyšleným pohledem. Pak se její zrak pomalu přesunul ke katedře, za kterou seděl Snape a znovu se vrátil k Harrymu.
„Jen se nevrať příliš pozdě," zašeptala, podívala se na podlahu a rychle se otočila a odešla.
Něco si domyslela, pomyslel si se strachem, když sledoval, jak jeho kamarádka mizí za dveřmi.
A proč tohle vůbec řekl? Nebyla to moc věrohodná omluva, zvlášť když Lenka měla být z ošetřovny večer propuštěna. Ale nemohl vymyslet nic jiného. Chtěl, aby jeho přátelé odešli, co jiného měl říct? Měl pocit, že se odtud moc brzy nedostane. Soudě podle pohledu mistra lektvarů, který se mu zařezával do zad, to bylo jisté. Byl žhnoucí.
Když poslední student prošel dveřmi, učebnu opanovalo mrtvolné ticho. Harry cítil, jak ho panika, kterou se posledních pár minut pokoušel zadržet, obalila a převzala vládu nad jeho myslí.
Proč to vůbec psal? V tuto chvíli, jediné co chtěl, bylo být daleko odsud. Uniknout. Zmizet.
Dříve, když to psal, mu nesešlo na následcích, jednal v impulzu. Podle své touhy. A teď musí čelit Snapeovi. Na to se necítil.
Zavřel oči a čekal na to, co vypadalo nevyhnutelně.
„Podívejte se na mě, Pottere."
Harry sevřel pěsti.
Seber se!
Pomalu, se strachem, co uvidí, se otočil.
Zadržel dech. Když se na něj žhnoucí, černé oči, ostré jako břitva podívaly, roztříštily jeho sebevědomí na droboučké kousky a zanechaly za sebou jenom strach a stud.
Nemůže uhnout pohledem! Musí mu čelit!
Najednou pocítil příval horka, když uslyšel, jak se za ním zamykají dveře. A pak místnost ozářil zvláštní jas.
Zvuk pohlcující a zamykací kouzlo. A do prdele!
Harry byl schopný jenom stát a bojovat s rostoucí panikou a obavami. Viděl, jak se v tváři mistra lektvarů objevil zlověstný úsměv.
Nasucho polkl.
„Ještě jednou zopakuji svůj požadavek, Pottere. Můžete mi přečíst, co jste napsal?"
Ne!
Harry si myslel, že pravděpodobně omdlí hanbou.
„Víte, co jsem napsal," utrousil lámajícím se hlasem.
Jedno z obočí mistra lektvarů se zvedlo v gestu zlomyslného uspokojení.
„Ale rád bych to slyšel od vás. Nestává se často, aby viděl takovou… hmmm, zanícenou odpověď na mé testové otázky."
Harryho krev v žilách vřela a stravovala ho zevnitř. Hlava se mu začala točit, když uviděl pohled, kterým ho profesor častoval. V jeho černých očích žhnul oheň.
Atmosféra ve třídě byla tak hustá, že byla téměř hmatatelná. Harry věděl, že to, co teď řekne, může vše změnit. To vědomí ho ochromovalo.
Chtěl Snapea. Udělá cokoli, aby dostal to, co chce. Ale je na to připravený?
Chtěl něco říct, ale slova se mu vzpříčila v krku. Snape se ztuhle opíral o svou katedru a intenzita jeho pohledu připravovala Harryho o vše. Včetně schopnosti mluvit.
„Nemůžu," dokázal nakonec zašeptat s pocitem, že ještě trochu a exploduje.
Nemůže to říct! Nemůže.
„V tom případě můžete jít, pane Pottere. Jste volný."
Harry věděl, že jestli uběhne ještě nějaký čas, vybuchne. A najednou byl žár v jeho žilách nahrazen chladným ledovým mrazením, které roztřáslo jeho tělo.
Ne! Nechci!
Harry uhnul pohledem. Uvědomil si, že se jeho zpocené ruce tak třesou, že stěží udrží test.
Nemůže to takhle skončit!
Zavřel oči. Bojoval s mrazivými otřesy svého těla.
Stále cítil pohled těch planoucích očí zabodávajících se do něj. Pohled, který ho propaloval s takovou sílou, jako by snad Snape čekal, že Harry něco udělá, něco řekne. Jako by čekal na signál. Neudělá nic, dokud ho o to Harry nepoprosí.
Harryho srdce vyskočilo z hrudi a ulétlo pryč. Jeho krev začala znovu žhnout. Bylo to, jako by teplota v učebně stoupala a stoupala. Jak Harryho kuráž rostla, vzduch v místnosti se stával žhavějším a lepkavějším.
Cítil, jak mu po zádech sklouzávají kapičky potu.
Zvedl hlavu a podíval se do těch očí, které vypadaly, jako by prohledávaly jeho duši.
Chtěl to. Teď nemohl odejít. Neodpustil by si, kdyby odešel.
Snape čekal.
Harry těžce polkl.
„Nikdy tě nikdo nebude chtít jako já. Nikdy se na tebe nikdo nebude dívat jako já. Je mi jedno, co o tobě ostatní říkají. Pro mě jsi perfektní. Jenom já jsem to objevil, nikdo jiný to neví a nikdy vědět nebude. Jsi můj. Tvoje dokonalost patří jenom mně. Celý ty patříš pouze mně. A jestli si myslíš, že jsem šílený, jestli mě považuješ za šílence, tak jen do toho, jsem šílený. Nemůžu si pomoci. Máš moc nad mým srdcem. Věděl jsi to?
Můžeš mě zranit svými slovy, můžeš mě zranit svým chováním, ale mně je to jedno, protože jsem se v tobě ztratil a nikdo už mě nemůže zachránit. Vždy se k tobě vrátím.
Vím, že tě všichni považují za chladného parchanta bez srdce, vím, že sis kolem sebe vystavěl zeď tak silnou a nedosažitelnou, že se přes ni nic nemůže dostat. Ale já se ji pokusím prolomit. Budu to pořád zkoušet, protože věřím, že jednoho dne to dokáži. A věřím, že jednoho dne mi věnuješ jenom kousíček svého tepla. Jenom kousek. To mi stačí.
A zároveň je moje srdce probodáváno strachem. Bojím se, že jednoho dne zapomeneš a já si budu stále pamatovat.
Jistě, budeš mi říkat blázne, protože jak jinak nazvat někoho, kdo potřebuje tvůj pohled, aby mohl existovat?
Nenávidím, když předstíráš, že mě nevidíš. Tvoje lhostejnost mě bolí. Je to jako by mi srdce probodla ledová dýka, která ho zmrazí a zastaví. A pak nemůžu dýchat a cítím se, jako bych pomalu umíral chladem.
Avšak během těch krátkých chvil, kde se mi odevzdáš … to všechno přestane mít význam. A tvůj orgasmus… tvůj orgasmus je moje největší odměna. Tvůj obličej změkne, zavřeš oči a pootevřeš ústa, vzdycháš a sténáš, když mám tvůj penis v ústech. Pokoušíš se tu slast zrcadlící se v tvém obličeji skrýt, ale já ji vidím. A pak ji cítím. Cítím, že jsem doopravdy tím Vyvoleným.
Nežádám moc, jen chci, abys mě chtěl. Abys po mě toužil. To je všechno. Prosím, chtěj mě."
Harry se pokusil říct ta slova nahlas. Ale zůstala jenom v jeho duši. A každé z nich vypalovalo do jeho nitra bolestivou ránu. Jediná, která dokázala uniknout z jeho třesoucích se rtů, byla:
„Ošukej mě."